ČLÁNEK PEWT.
úwod, o dějinách Českých.
Čechy a Morawa.  Dějepis a dějiny wůhec. Hlawní ráz déjm římských, německých a slotoanskýeh.   Fowšechný obsah dějin Českých. Epochy a prameny jejich.  Řada dějepiscům českých a morawsJcých.
Historické diwadlo národu našeho, země Česká, prostírá se u prostřed, pewniny Europejské asi po tisíci mílích čtwercowých. 1 Popatříce na obraz její na mapě, uhlédáme podobu neprawidelného čtworohrauu, jehožto hrany čelí práwě k seweru a jihu, k wýchodu i západu. Na pokrají swém odewšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se wybíhati ze dwauuzlůw: od wýchodu totiž, ode sněžky Králické, k sewerozápadu wznášejí se Krkonoše, jenž Cechy ode Slez, a k jihozápadu rozkládají se Ždárské hory, jenž jo od Morawy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnau so k sewerowýchodu, mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihowýchodu, mezi Čechami a Bawóry, Šumawa. Obojí pak pohoří stýká i sceluje se s obau stran: na jihu, proti Rakausům, horami Cáhlowskými; na seweru, proti Lužici, Zhořelskými horami.
1) Dle wýměru c. k. hlawního štábu celý powrch králowstwí českého, pokud nyní ohraničeno jest, činí 952M mil Q zeměpisných. Býwal wšak někdy wětší, ano ještě hrabstwl Kladské, okolí Žitawské a Kámen králowaký na Lahi na seweru, Witoraz na jihu, náležely k Čechám w užším smyslu.
1*
4
Kniha I.   článek 1. Ůwod.
Země Česká.
5
Jsau tedy Čechy již přirodau samau ohraničeny, a wěncem hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajních winau se do země rozličná odhoří a proíihoří, zpowlowna se nížíce, až pak se tratí, tu w auplné rowině, tu wo krabatině. Kowina wšak ty týž brázděna jest i hlubokými stržemi a řečištěmi, a hory bud homolité, bud i báňowité, tu w ohromných kupách, tam osamelé, wysoce nad ni se wypínají.
Jižné pohoří, dělící Čechy od Morawy, Rakaus a liawor, činí spolu rozhraní wod Europejských. Z toho patrno, že země tato do wysokého podnebí položena jest.2 Pramenowé wšickni, jenž se prýští po horách zemi wůkol wěnčících, stékajíce se pomalu w potoky a řeky, spojují se téměř u prostřed země w jediný praud Labský, a odtékají k seweru jediným aužlabím, prorwawším se hluboce skrze hornaté ty waly. Čechy celé jsau jen hořejší poříčí Labské w Europě.
Přirození prosmykowé w pohoří pomezném označeni jsau nyní wšude silnicemi, wybíhajícími skrze ně wen ze země. W dějinách prosluli nejwíco Domažlický a Chlumský; neméně wěak důležití jsau Chebský a Lito-myšlský, čelící od západu i od wýchodu téměř zrowna naproti sobě.
Příroda sama, ukonči wši a uspůsobiwši Čechy co zwláštní celek, přodustanowila tím hlawní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechcemo, žeby náro-dowé wůbec tělesnau a mrawní powahu swau brali ze spůsoby, polohy a powětrnosti zemí těch, we kterýchžto
2) To již i nejstarší náš kronikář domácí, Kosmas Pražský, pozo-rowal, prawě (Scriptores rer. Bohem. I p. 6): Mira ros, et unde parpendere potes, quam in alto aKre pendeat haec regio, cum nulla peregrina hanc influat aqua, sed quotquot amnes, parvi et immanes, ex diversis montibus orti, a majori aqua quae dicitur Labe recepti, usque aquilonale fluunt in mare.
přebýwají: předce také zapirati nemůžeme, anonajewě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození swého naskytuje, mocně působí w rozwíjení se a we směru žiwota národního, I země Česká howěla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné powahy jejich rozdílně. Národ we wálkách podnikawý mohl odsud, co s přirozené hradby, podmaniti sobě wšecky sausedy a jim panowati, Čechy mohly se mu stati jádrem nedostupným státu na sewcr, na wýchod a západ široko daleko rozlehlého. Méně přizniwé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, auzco ' obmezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zweličeti1; aniž mu poloha jeho u prostřed Europy platná byla, pokud se mu nedostáwalo pomoci té, kterauž jediné umy wěkůw oswícených po-skytowati mohau. Wzdálenost moře, nedostatek weli-kých plawných jezer a řek w zemi, a sám ten wěnec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Europau, osamocowali Čechy, až teprw cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražowati nedostatek přirozených. Mimo to, pro wysokost a sewerný swah celé krajiny, tratí jižná zemČ částka wšecky ty wýhody, kteréby jí plynauti měly z menší wýše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím sc tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k wychowání lidstwa na duchu i na těle zdrawého, čiľého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného, a wzduchu, kterémužto škodliwé wýpary
3) Dle historických zpráw o lidnatosti zemĚ České, podaných Bámi w časopisu českého Museum na r, 1834 (I, 67—79} počítáno w cechách w XVI století 3—4 milliony obywa-telstwa, při wypuknutf 3Ctileté wálky asi 4'/» inillionn, W XVin století držel se počet mezi 2—3 milí., wstaupil r. 1800 přes 3 milliony, dosáhl r. 1834 již 4,059.546 duši, a wystaupil r. 1846 na 4,689.436 duši.
6
Kniha I.  Článek 1. Ůwod.
_bahništ, ani wěčné ledy sněžek wysokých, ani baufliwé
pískowiny a stepe, nikdo Jahody a zdrawoty neujímají; nejwětší rozmanitost, jak w powrchu krajiny, tak i we plodinách půdy zemské, působí blahočinně w těle i w duchu obywatele každého. I ačkoli tu nic samo sebau w bujné hojnosti se mu nenaskytuje, předce také i práce rukau jeho nebýwá nikde bez odplaty: ano příroda, složiwši do lůna této wlasti hojné a wzácné poklady kopanin a wod léčiwých, a odepřewši jí soli, této přední potřeby wezdejšího žiwota, zdá se jakoby tím Čechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přičinliwosti a k obchodu se sausedy.
Ačkoli pak pomezí jihowýchodní swau wywýšeností spôsobuje rozhraní wod w Europě, jest předce tak spleštělé, že přes ně, co přes wysokau pahořinu, wšude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zwláštní, Morawa, zwící 4 asi co polowice óech, se zwláštnimi pohořími a poříčími, také přírodau samau, a wáak méně dokonale, ohraničená. Na seweru chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodlaužeué to Krkonoše; na wýchodu dlauhotáhlé Tatry stanowí její meze proti Uhersku. Na sewerowýchodu wšak nachází se tu otwor, skrze kterýž ona s wýšiny swé wysílá řeky Odru a Wislu až do baltického moře; na jihu pak, proti Rakausům, nedostáwá se jí owšem hranic prírodných, ježtoby zde teprw Dunaj působili mohl. Přirozená powaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale swahem jižným.
4} Nynčjäí markrabstwí Morawské, spolu se Slezkem rakau-skym, wynáší 481M,Q mil; na nich počítalo se r. 1844 obywatelstwa 2,224.153 duší. Žo částka hořejších Slez, jmenowitě Opawsko a JKrnowsko, od prwopočátku k Mo-rawě náležela, až we XIII století na zwláštní knlžetstwí powýšena byla, o tom u znatelů dějin není pochyby.
Čechy a Morawa. 7
Spojení tedy Čech a Morawy w jeden celek, majíc we přírodě samé podstatný swůj základ, nemůže powa-žowáno býti za pauhau náhodu. A skutečně w obau krajinách od wěkůw, pokudkoli historie stáwá, wždy a pokaždé jeden a týž národ přebýwal, jedna i táž nejwyšši wláda panowala*: obě tedy, Čechy i Morawa, co národ i co stát, wždy za jedno byly. Tímto spojením ale přirozené wýminky dějin takowého celku zlepšily se znamenitě. Wětší počet a prostranstwí pojišfowaly spojenému národu wětší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlawní kupecká silnice u wnitř Europy, zowauc ho k obchodu s celým swětem, bránilo jeho doma osamocení; a otwor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebýwajícími w rozlehlých krajinách mezi moři baltickým a černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu Českého, máli důkladná býti, obau krajin, Čech i Morawy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obau, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozumějti nelze.
Dějepis wůbec jest nejpozdnější plod oswěty ná-rodůw. Dějiny, we wyšším a prawém toho slowa smyslu, jen tam wznikaji, kde národ duchem procitlý a ke společenským aučolům we stát zákony wlastními spojený, swobodnau wůlí s odpory swými zápasí, a kde zápas
5) Bojowé, národ wlaský, panowali w obau zemích, až je pospolu proti Němcům ztratili; Marobudowa říše wztaho-wala se až za Morawu; a Slowané stejným časem i w cechách i w Morawě se rozmohli. Od té doby Morawa wůbec aučastna býwala wšech osudůw země České, s wýminkau krátkotrwalé někdy říše Swatoplukowy, kdežto cechy samy Morawě podléhaly. Protož my uwažujíce, že jméno „Mo-rawan" značí částku národu jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdílnau, kdykoli o národu českém wůbec mluwime, wždy Slowany jak w Cechách tak i w Morawě bydlící rozum i wáme.
8
Kniha I.  Článek 1. Ůwod.
Dějiny wůbec a české zwláště.
ten spolu tak. jímawý býwá, že i pamět jeho ráda se obnowujo. Jen tam, kde ušlechtilejší částka Člowěka wládne nad oborem Činnosti pauze zwířecí, kde žiwot lidský taub.au po ideách a bohowosti nabýwá wýznamu wyššího, a duch ani w kalu tupé wšednosti netone, ani jedem přebraušené smyslnosti se newysiluje, kde jméno boha i wlasti, zákonůw a ctnosti, práwa i swobody budí w duších takowý ohlas, že obec celá hotowa býwá i krwí swau o ně se zasazowati: jen tam díti so mohau skut-kowé, které připomínati potomstwu i milo i hodno jest. Žiwot bezidejný wšude jest nepamatný, a protož ani wyprawowán býti nezasluhuje. Dejepis ale nad to, zakládaje se celý na památkách strojných a zwláště na písemnostech, nemůže znikati ani kwésti, leč při hojné a horliwé péči o nauky a umy wůbec. Dějepisec zajisté ne wšecky památné příběhy samy w sobě, ale jen ty wyprawowati může, kterých pamět se mu zachowala. Potřebujeť pramenůw dostatečných a wšestranných, po-dawkůw určitých a srozumitelných, swědectwi půwodních a hodnowěrných, aby čtenáře swé o tom, co jak a proč se stalo, zprawiti mohl, aniž pak s prawdau se chybil. A poněwadž každý skutek dějinný záleží na zápasu, tudíž na sporu dwau stran, do kterého wždy wášně lidské wáelijak se wplétají: wěČnými zákony práwa i spra-wedliwosti wyhledáwá se, aby swědectwi obojí strany wyslýcháno a nepředsudně uwažowáno bylo. Kde toho-nelze, protože ho s jedné strany snad se nedostáwá, tam šetřiti sluší při uwažowáni jednostranných zpráw tím opatrnější kritiky.
Dějepis tedy stejnau podstatau zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachowané. Kdekoli jednoho nedostáwá se z obau těchto žiwlůw, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Protož také mamo byloby se ptáti po dějinách a žiwotu neznámých prwobytelůw země
České a Morawské. Wyprawowání naše nemůže sahat i,- — dále, nežli pokud stačí zachowané nám zpráwy písemné. Ty mluwí sice o trojím národu, který přebýwal jeden po druhém we wlasti naší: o wlaských Bojcch, o německých Markomanech i Kwadech a o slowanských Češích: ale jen poslední národ objewil se w běhu wěkůw oběma žiwly historickými, hojností totiž i dějin i památek jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem wlast-ním historie naší; děje bojské a markomanské jon potud uwedeny budau, pokud jich potřebí k určitějšímu obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.
Dějiny národu českého jsau w nejednom ohledu poučnější a zajímawější nad dějiny mnoha jiných národůw. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Európy, tak i národ český stal so po mnohé wěky stře-dištčm, we kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prwky a zásady nowoeuropejského žiwota národního, státního i církewního. Jmenowitě spatřiti jest tu očité i dlauhý spor i wzájemné pronikání se žiwlůw římského, německého a slowanského w Europě.
Kterak celé pokolení lidské, přirozením a půwodem swým jedno a téže jsauc, předce rozrodilo se na tolikeré plemena, kmeny, národy a wětwe, rozdílné co do tělesné postawy a barwy, duchowní powahy a řeči, mra-wůw a obyčejůw, o tom žádný nepoučuje nás podawek historický. Na samém počátku wěku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost weškeréhočlowěčenstwaw nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezáwisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstwa k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodůw a plemen, zanikáním jedněch a zmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; a wšak síla duchowní a mrawoí wítěziwala konečně nad tělesnau.
10
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
„Nicméně jako wa hmotném swětě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se w jednom bytu, zárodkem býwá bytu jinému; a jako plemena křížením, sady štěpowáním wždy se wíce sílí a šlechtí: tak i míšení se a splýwání různých národůw zdaříwalo i daří se konečně ku prospěchu člo-wěčenstwa, hýbajíc a pružíc ducha lidského, i zůrodňujic ho wždy nowými žiwly. Již w nejstarších oswěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorowati bylo směs národůw různého půwodu; do starého Kecka přineseno bylo z Egypta i z Fénicie prwní símě wzdělanosti, které potom wyspělo w blahodárné půdě té w nej utěšenější plody; starý pak Řím teprw tehdáž oprawdowě zawládnul swčtem, když w něm zdomácněl kwět oswěty řecké. Tak již we starém wěku národowé přední, dědíce wzdělanost po sausedoch swýcli, i u sebe doma dokonaliti, i wně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné wždy stránky její nad jiné zwelebujíce, ale i jinými také wadami, jež přiměšowali, ku koneěnému ji aupadku wodice.
Nejznamenitější a nejwznešenější wýsledek i úkaz celé dáwnowěkosti bylo dokonalé spojení a ujednocení se náboženstwí Kristowa se wzdělanosti řeckau we 8wěto-wládném někdy panowání Římském. Kdyby osudem božím nebylo i do toho auwazku hned s poěátku wlaudilo se porušení, swět celý bylby pomalu musel se zříma-niti: ale wšemaudrý bůh, neučiniw ani dwau zrnek pís-kowých dokonale stejných, tím méně chtěl pauhé jedno-twárnosti w nejušlechtilejším tworu swém, jejž k obrazu swému poněkud připodobnil. Císařský Řím byl sice wzdělal umění panowničí a wladařské až k nejwyšŠí dokonalosti: předce wšak prospíwaje w anhonách a wadách wždy wíce nežli we cnostech,stal se posléze wzoremwlády,
jakowá býti nemá. Sestřediw weškeru weřejnau moc a wůli w jediné hlawě, udusil konečně wšecko samostatné wywíjení se ducha, wšecku samočinnost a samohybnost,
Hlawní.rás dějin římských a německých.
11
jak jednotliwých osob, tak i celých obcí a národůw. Pa--nowník, snížiw wše mimo sebe pod důstojenstwí člowěka, nemohl wšak sám sebe i potomkůw swých uchrániti práwa přírody a zbawiti křehkostí lidských. Wšeobecné wy-sílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu, byly newyhnutelné následky austřednosti přepiaté a mnoho-wěké, a konec wšeho neuchranný pád říše římské. Jediný jen žiwel w ní měl tolik wlastní síly, že odolaw wšeobecné záhubě, zárodkem stal se nowého žiwota: to bylo náboženstwí křesťanské.
Na zříceninách swětowládného Říma postawil swé žezlo swět Nčmeeký. Jím roztrhány sítě, dusiwší s hůry tak dlauho wšecku w národech samohybnost, člowěk nabyl opět práwa swého, zničená politikau Caesarůw energie osobní dostawši se na wrch, počala znowu dáwati swětu zákony. Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama w sobě blahodějná, potáhla nowé neřesti za sebau. Němec zajisté ztroskotal byl řimskau wládu ne k obecnému národůw prospěchu, ale jen ke swému wlast-nímu. Bažení po zboží a panstwí, nikoli pak cit nebo potřeba swobody, ozbrojowaly silné rámě jeho, a pudily ho hledat swého štěstí za hranicemi wlasti.> Pročež ani poroby w Europě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinowládu w bujnau mnohowládu. Tau wšak proměnau, počal jinaČiti se i wlastní jeho žiwot národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbýwalo jarého z římského swěta; horliwost náboženstwí křesťanského a umění panownické jaly se wzděláwati auBtřednost nowau a dwojitau sice, ale skrze mnohá století aspoň swornau: císařstwí totiž a papežstwí.
Jak mile Němec awázal se byl wýbojem u weliké starého Říma dědictwí, Slowan mírný tiše za ním po-staupiw, usadil se wedle něho.   S ním wkročil spolu
12
Kniha L Článek 1. Úwod.
— nowý žiwel národní do žiwota europejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně auhonný. "Wolnost a rownost wšech občanůw mezi sebau, co synůw téžo rodiny, byly hlawní známka starých Slowanůw; kéž se k nim jen i swornost byla přidružila! Patriarchální mrawy a spůsoby jejich byly by snad postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci wyšší uchrániti se wšech bauří a pohrom mimořádných. Slowanowa nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbawila ho wší swéhlawosti a urputnosti. Nechtěje panstwí ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotau národní také silné auwazky řádu awlády; přeje stejných práw a stejné wšein domácím swobody, žádal spolu, aby wšickni také drželi se stejné koleje starých zwykůw;: nedáwaje u sebe místa ni rozdílům stawůw ni wýsadám, nehowěl předce ani wliwu wýteěných osob, ani rychlému rozmáhání se wyšáí oswěty; nebažiw po wýboji, sotwa sám brániti se uměl; žádaje w pokoji požíwati aurod pole swého,  tim častěji podléhal rozkazům cizincůw.
^Nemělli konečně zahynauti, muselť i Slowan postupem wěkůw zjinačiti spůsoby swé a přimísiti žiwlůw říman-ských i německých do národního žiwota swého.
Hlawní tedy obsah a základní tah celého dějinstwa českomorawského jest, jakož jsme již podotkli, ustawičné stýkání a potýkání se Slowanstwí s Římanstwím a Ně-mectwim, we smyslu nyní wyloženém; a jelikož Ří-manstwí dotýkalo se Čechůw ne samo sebau, ale téměř-weskrze jen prostředkem Němectwa, může se také říci, že dějiny české zakládají se wůbec hlawně na sporu s Ně-mectwem, čili na pojímaní a zamítaní spůsobůw a řádůw " německých od Čechůw. Jest sice prawda, že i u jiných kmenůw slowanských dálo se takowéto stýkaní obojích žiwlůw: ale bud! nebylo tak wšestranné, žiwé a proni-kawé, na příklad u Polanůw a Rusůw, budto skončilo
Hlawní ráz dějin slowanských a českých.
13
se již dáwnau záhubau národnosti slowanské, jako u někdejších Luticůw, Bodrcůw a jiných Polabanůw. Český národ sám jediný, k německému co roweň k rowni se přiboěiw a od wíce nežli tisíciletí do swazkúw nejužších s niin wstaupiw, uhájil až podnes národnosti swé, a jakkoli mnoho německého do žiwota swého pojal i duchowně zažil, nepřestal proto býti slowanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z powahy zeměpisné, úloha jemu se klade: slaužiti za most mezi Němectwem a Slowan-stwem, mezi wýchodem a západem w Europě wůbec.
Wykládajíee tedy dějiny národa Českého, budeme wyprawowati, jaké úkazy wywodil na jewo spor a zápas ten od wěkůw we wlasti naší; zápas, wedený netoliko na hranicích ale i u wnitř země České, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slowem, ústawami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, wěhlasným horlením i slepau wášní, netoliko .k wítězstwí aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem newoliký weliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce kles-nauti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa wichřicemi od wýchodu i od západu, ■ wnô i doma powstalými, pauštěl nejednán naději o zacho-wání bytu swého, a neprestáwá předce i podnes ještě dou-fati wo budaucnost. Spatříme panowníky wznešené, prawé otce wlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho národu; hrdinné wojewody, ježto uměli ku praporcům éeským wítězstwí pautati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských wůkol sypati; myslitele wýtečné, jichžto ducha plápol oswěcowal tomnoty wěku swého a křísil jiskry wědomí a wíry u domácích i cizích; wlastence ušlechtilé, jimžto milo bylo zapírati sebe k dobrému národu swého, a obětowati jemu čas i žiwot, wšecko jmění, wšecky síly swé; konečně i lid bystrý a jemný,
14
Kniha J.   článek 1. Úwod.
Obsah a epochy d%jin českých.
15
Eí7
- poslušný hlasu swých panowníkůw a wůdcůw, a hotowý nasaditi sebe i s celau podstatou swau, jak mile bylo hájiri wlasti a krále, náboženstwí a wíry, práwa i zá-konůw.   Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestáwaly wyššímu prospěchu wlasti a národu stawěti se na odpor; nejen od cizozemcůw a nepřátel, ale i od domácích odrodilcůw, nejen zjewným násilím, ale i newěrau a zradau; wyjewíme, kterak často tu nízké sobectwí nob přewráconá mysl jedincůw, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost welikého baufu zawo-dily obec jdo neštěstí, kterak tytýž nejapností zmařeno, čeho chytrostí zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude díwati se na raný ale autlý kwět wzdělanosti slowanské, na pra-wěké hrady a města, sídla swatých popraw a bohoslužeb, ochranná autočiště w Čas bauří wálečných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i nejwětší a nejwzdě-lanějaí národowé našeho wěku newždy zdárně se snaží a baží, předkowé jeho slowanští chowali a hájili od jakžiwa mezi sebau: obecnau wšech zemeůw swobodu, rowenstwí před zákonem a práwem, wrchní wládu i dědičnau i swolenau spolu a na sněmích odpowědnau, swobodné wolení auřadůw místních i zástupnictwa národního, a jiné podobné řády, až i chwálenau wšech swobod. obecných záštitu, saudy porotcůw. Poznáme wšak také, kterak proměny a oprawy, ku prospěchu státnímu newyhnutelně potřebné, nemohly wykonány býti, aby za působením ducha střed owěkosti newlaudily se s nimi do země i řády feudální, jichžto síla, we bažení panském wždy hotowau nacházejíc podporu, wywrátila i uwedla w nepamět wšecky jim newhodné stránky starých ústaw slovanských. Žiwot duchowně čilý, kterým národ náš i w těchto změnách, jak z přirozené powahy swé, tak i z přičinění oswícených náčelníků skwíti se
nepřestal, wywede nám na jewiště nowé spory a zápasy, podiwnější a wznešenější, ale bohužel i krutější a zhaub-nčjší, nežli tteré dotud Europa byla wídala. Ze tří wálek o záležitosti duchowní, kterými w posledním půl-tisíciletí wěickni národové křesťanští až do dnazbauřeni byli, dwě prwní, mčwše za příčinu náboženské potřeby, w Čechách i powstaly i skonaly, a byly wlastně wálky české. W jedné národ náš, zachowawší až potud neporušené jádro bytu swého, skutky zázračnými celý přemohl takořka swět; we druhé, zpronewěřiw se sám sobě, nejen nedowedl nic slawného, ale přišel i bez mála na mizinu. Wyložíme, kterak i w těch i w jiných wíce pohromách zračila se ruka Páně, jenž dawši člowěku rozum i wolení mezi dobrým a zlým, owocem obého učiti a wystříhati ho chtěla.
Popatříce na hlawní rozdíly dějin českých, rozeznáme w nich snadně a na prwní pohled wěk trojí: starý totiž, střední a nowý. Wěk střední značí se wýtečně půtkami o náboženstwí, jenž počátkem_ husitstwí r. 1403 wBtau-pily do weřejného žiwota českého, a ukončeny r. 1627 wystěhowáním se wšech podobojích ze wlasti. W tom wěku národ náš dostaupil wrchu. historické znamenitosti swé. Co jej předešlo, ke staré, co následowalo, k nowé historii počítati se musí.
Starý wěk dějin českých, obsahující^ téměř celé tisíciletí od prwniho usazeni se národu we wlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že w něm ještě nepředčily potřeby a půtky zbuzené obnowau cír-kewní, alebrž jen důležitosti swětské čili státní, zwláště pak snažení panowníkůw, moc swau i doma upewniti i wně rozšířiti. Jest w něm rozeznáwati trojí hlawní dobu r nejprwé Čechy pohanské a nezáwisné, od prwopočátku až do r. 895; potom Čechy křesťanské a záwisné od říše ííěmecké, s přewahau wšak ještě wniternýcb řádůw
16
Kniha, I.   Článek 1. Ůwod.
Epochy dějin českých.
17
slowanských, od r. 895 do 1253; posléze Čechy krá-Jowské, spojené s říší německau swazkem rowným, ale we wládě zemské nakládající žiwlu německému, od v. 1253 do r. 1403. W prtad době, ještě temné, báječné a často nejisté, spatřuje se národ we swé půwodní slowanské newázanosti; mezi lilawami jeho, na počet hojnými, rod Přemyslůw počal osobowati sobě panstwí; pokusy wšak Sámowy w Cechách a Mojmírowců na Morawě, o založení mohutného'státu slowanského, zmařeny j sau. W době druhé křesťanstwí přispělo sice k utwrzení moci pano-wničí w zemi, ale učinilo ji spolu záwisnau od říše římské, čili wlastně německé. Potlačení někdejších lechůw a kněží napomohlo k sestředění sil národních: ale rozmnožení se Přemyslowcůw, jejich časté potržky o zmocnění se wrchníbo žezla, i potřeba zwláštních audělůw knížecích, překážely prospěchu obecnému. Objem a hranice státu tak často se měnily, jako poměry práwní panowníkůw českých naproti císařům: awšak zachowána wždy zemi samostatná wrchní wláda i swézákonnost. Staroslowanská župní ůstawa udržela se -vře swé činnosti; stawůw zwláštních s rozdílnými práwy občanskými ještě nebylo, tudíž ani wýsad, ani feudalnosti, ani tělesné poroby, jakkoli často usilowáno uwesti je do čech za príkladom německým. Wéwodský titul panowníkůw, po upewnění mocnářstwí skrze Přemysla Otakara I., proměněn w dědičné králowstwí. Třetí doba wěku tohoto počala kralowáním Přemysla Otakara II. Jemu zdařilo se proměoiti hlawní auwazky státní, zwláště založením stawu městského skrzo německé osadníky, a udělením jemu wýsad i práw politických. Tím přiwedena stará župní ústawa konečně ku pádu, i dán počátek nejen ku práwnímu stawůw rozdílu wůbec, ale i k řádům feudálním zwláštč. Po wymření Přemyslowcůw a powolání domu Lucemburského na trůn upewnil se objem státu čili
koruny 6) připojením Slezka i obojí Lužice k Čechám a_ k Morawěna mnohá století. Wýtečné kralowání Karla IV památné jest nejen padesátiletým spojením koruny České s německau a auplným na ten čas obau národůw i zemí smíšením, ale i zwelebením snaženstwí a kwětu duchow-niho we wlasti naší zwláště.
Hlawní obsah a ráz wěku středního historie české j sau, jakož sme již napowěděli, různice a půtky církewní a náboženské, jenž wedly dwakráte k wálkám krwawým a dlauhotrwalým: prwní husitské, kterauž Čechowé a Morawané až do konce witězně prowedli; druhé třidceti-leté, kterau nešťastně počawše, ustaupili brzy až na smrt wysíleni s dějiště. Strana husitská, čili podobojí, předčila za tohoto wěku we wlasti počtem i silau. Swa-zek koruny české s říší německau nejprw ssazenim krále Wáclawa, potom wálkau husitskau tak uwolněn, že na-potom stánowil se skutečně již jen na práwu králůw našich, wkládati se hlasem swým do wolení císařůw. W zemi wšak wlastní moc králowská byla slabá, národ sám ukládal sobě zákony, jazyk český we weřejné zpráwě zemské byl panujícím, Němectwo Husitstwu odporowawší kromě Slez a Lužic hluboce kleslo a téměř wyhynulo." Naproti tomu ale feudální německé řády w zemi pomalu samy tím wětší mocí so rozwíjely; rozdíly stawůw nejen utuženy a zostřeny, ale o wýsady a práwa mezi wyšší i nižší šlechtau a mezi mestami dlauhé spory, až * krwawé wálky wedeny;   staw duchowní w Čechách
6) Předkowé naši rosceznáwali od sebe „králowstwí České" a „korunu Českau": „koruna Česká" znamenala jim wšeeky země, králům českým někdy poddané, t. cechy, Morawu, Slezko, Lužice, Hořejší Falc i Lucembursko; „králowstwí české" byly jen cechy samy, w užším smyslu wzaté. „Koruna" tedy slula jim též, co nám nyní „stát" neb „monarchie" sloje.
Palacký, Dějiny české I. 1. wyd. 3. 2
18
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
Epochr/ a prameny dějin českých-
19
_utladen; lid selský a prostý, požíwawší dotud osobné swobody, tělesnau porobau sklíčen. Ráznejší doby a články wěku toboto byly: wypuknutí wálky husitské r. 1419 a smíření podobojích skrze sbor Basilejský ; aupadek moci králowské we dlauhém bezkrálowí, a nezdařilé snažení krále Jiřího, powztýčiti ji zase; roz-míěky stawowské a porobení lidu prostého pod králem Wladislawem; spojeni s domem Rakauským r. 1526 a utužení moci králowské na sněmu krwawém r. 1547; počátky nowých půtek o náboženstwí r. 1602 a wypuknutí r. 1618 wálky třidcetileté, we kteréžto Čechy wstaupily do nowé swé historické doby.
Základní auwazek weškerého žiwota společenského i státního ve wSku nowém byli řádowé i zákonowé, jež Ferdinand ii. z plné moci swé r. 1627 obnoweným zřízením zemským předepsal, a stawowé čeští na sněmu téhož léta poslušně a wděčně přijali. Od té doby země Česká a Morawská staly se nepochybným dědictwím slawného domu Rakauského, a spolu podstatnau částkau státu welikého, jenž wyniká mezi čelními w Europě mocnostmi. Lužice wšak i wětší částka Slez od koruny bdtrženy. Církew Římskokatolická stala se wýhradně panující. Moc zákonodárná, wykonáwací a saudní spojena w rukau mocnářowých, a rozhodnuti na nejwyšším místě dálo se we Widni. Politické jewení národu obmezeno a určeno bylo wýsadami stawůw prelatského, panského, rytířského i městského. Jazyku českému i německému we weřejných potřebách zemských přisauzeno sice práwo stejné: poslední wšak osobil si čím dále tím širší místo. Tentotě powšechný ráz wéku celého. W podrobném pak rozjímaní wyznamenáwají se zwláště panowání Marie Theresie i Josefa ii. co středni článek, blahodějným swé-razem, a předně wymaněnim obecného i selského lidu, čehož další dolíčení ale odkládáme k času swému.
Prameny, ze kterých čerpati se musí wšecka dějin-českých známost, jsau podlé rozličnosti wěkůw rozličné. Pro wěk předslowanský nedostáwá se nám jich owšem; wše co tu wíme, musí nuzně wybíráno a skládáno býti ze zpráw, které někdy staří spisowatelé řečti a římští jen jakoby mimochodem a náhodau, a protož ani hojně, ani dost určitě, o wlasti naší prohodili.
Nemnohém šťastnější jest w ohledu tomto i wěk pohanxkočeský (451—895). Z domácích jeho památek nezůstaly nám než jediné tři dějeprawaé básně, milowtoí-kům národní naší literatury pod názwy „Saud Libušin" „Čestmír a Wlaslaw" i „Záboj a Slawoj" ehwalnč známé a tiskem již často wydané'; kteréž jakkoli nesmírně drahocenné jsau samy w sobě, co přesný a swětlý wý-jew jarého ducha předkůw našich, nemohau předce wšem žádostem dějezpytcowým wyhowěti, poskytujíce swčtlo nejen na příliš skrowný obor obmezené, ale i poněkud nejisté, jelikož oprawdowě básnické. Stařiny, ježto wlůně wlasti tytýž se wykopáwají, umějí sice mluwiti ke zna-teli, ale zřídka kdy udati mohau wěk a půwod swůj. Ani w cizině té doby nikdo si na tom nedal záležeti, aby o wěcech u nás zběhlých nám pozůstawil písemnau pamět zwláštni a auplnau. Jen chudá záře tehdejších dějin sausedních odráží tu i tam náhodau některé slabé a wšelijak zprolamowané paprsky na sauwěké příběhy w Čechách a w Morawě. Dějezpytec musí tyto paprsky
7) O „Libušině šandu" wiz předewsím obšírné pojednáni: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík u. F. Palacký, Prag, 1840 in 4° (w aktách král. české společnosti nauk); druhé dwě básně z rukopisu Kralodworského, W. Hankau nalezeného, často již wydány jsau, posléze a nejzpráwněji we Wýboru ■i literatury české, dílu I, w Praze 1845, a s překladem německým od W. A. Swobody několikrát, pak od J. M. hrab. Thuna: Gedichte aus Böhmens Vorzeit. Prag, 1845. 8.
2*