Jen nékciik dní déií nás od druhého výročí naši mladé svobcdy — a za několik dní dalších vstoupí mezi nás tristaleté výročí Bílé Hory. Tak poíkávaíi íe budou oba tyto velké dny vzpomínkové, ^en zničení a den znovuzrození, co rok v českém podzimu, aby kazdý svým způsobeni promluvily k českým srdcím. Při tom den bělohorský bude nadáte shromaždovatí hněvy proti tyranii, proti vítězství fanatismu a duchovního násilí, ale zazní doň zároveň výkřik radosti ze dne 28. říma, ohlašující, že okovy Bílé Hory jsou rozbity, rozbit;/, doufejme, úplně a trvale. Po bezmála tři sta let před tím drala se do výročí bělohorských nejednou žádostivá touha po tetnto výkřiku radosti, kinill se nejednou bláhový sen o 28. říjnu — v tom smyslu je i tento svátek tak starý, jako jubileum bělohorské. Vnitřní vztah obcu dat, tak časově cd sebe vzdálených, s dramatickou protivou Zkázy a Triumfu, ovládati bude trvale české dějiny posledních tří století; temný stín Bílé Hory bude vždy účinným kontrastem ki jasu 23. října, k svátku osvobození. Na Bílé Hoře dostali jsme se pod kola osudu, stati se bezmocnou kořistí domu Rakouského, ztratili své sebe-určení státní, národní, mravní; dne 28. října jsme se věkových pout zbavili — to je tak zhruba myšlenka, jíl spojujeme navzájem obé velká data, mezi nimiž leží tři dlouhá století. Historik, jak poznáme, bude moci konsta-tovati, že tato filosofie nesrovnává se ve všem se skuteč- ností, jinými slovy, že kryje se s pravdou v celkovém přehledu vývoje, ne vsak hned od počátku. Bílá Hora má podivuhodnou vlastnost dnů zvlášť osudových, že nepřestala na zkáze, již při svém vstupu v dějiny způsobila, ale že zloba její rostla a mnohonásobila se s pokrokem času. Kdo jí chce porozuměn' lépe, musí rozeznali to, co původně chtěla, od toho, čím se stala později vlivem okolností. Themalu tomu náleží několik kapitol následujících, seznamujících zhruba s následky, s dílem Bílé Hory v našich dějinách. I. Bílá Hora nezničila samostatného státu českého. — Český král mel získali, co ztratili čeští stavové, — Jak osekána práva sněmů českých, — Stavovský stát zůstal, — Poměr moci královské a stavovské před Bílou Horou. — Omyl o pokrokovosti ústavních změn pobělohorských. — Zhl( panstva, oslabení mést a rytířstva; útisk sedláků- — Vítězství románského ideálu. — Nová obec stavovská. — Názor doby na ústavní prevrat v Čechách. — Vývoj k rakouské monarchii. Předem třeba zdůrazniti, že Bílá Hora nechtěla vyvrátili samostatnost českého státu, aniž vědomě zakládali nějaké Rakousko. Bílá Hora byía soubojem mezi dvěma českými králi — žádný z nich nebyl, pravda, Čech — vítězem mohl býti pouze jeden z nich, jen český král. Vítěz byl ovšem zároveň císařem — ale byl si vědom toho. že ve sporu nejde o zápas mezi císařskou mocí římsko-německou na jedné a královskou mocí českou na druhé straně, nýbrž o zápas mezi legitimním králem v kcrjr.ě české a králem dosazeným rebely, v ítézi nemohlo %~5iůupšéi sa mysl brati v pochybu ätáíaí osobnost koruny českí také z toto důvodu, že musil vědéri. že český stát jě hlav n f a základem moci jeho iak vůbec, t.-ik zejména v říši Bflgcckč, a že je zájmem jeho i jeho rodu. nedcpustiti z^erišení jeho privilegovaného postavení v říši. Vítěz byi zároveň pánem alpských zemí rakouských a králem uherským (což víak znamenalo, že z Uher nru patřilo vskutku jen é^ovesskoa Chorvatsko) — ale byl dalek myšlenky, založili ze všech těchto zemí nový celek státoprávní a proměnit země české v provincie jeho. Vyložil jsem již výše, že po federaci srakouské* toníiii spíše evangeličtí rebelové žerní jeho a že se jí bála dynastie. Myšlenka rakouské říše vyvíjí se teprve o sto let později a vítězí tcecáhía v dobé myšlenkově jinak uzpůsobené. Románski psychologii doby renaksanční bylo povržení královského českého majestátu ještě myšlenkou zhola cizí, nepnjatektou. Co chtěl tedy vítěz bělohorský v ohie-řj ;tř.3?ravr!:m> V podstatě nic více, cež zvrátiti dosav?. raccesiké poměry jivniŕjŕ gáhičfské^ ústavní práva pqiiiického, násada čatkéha - "ejvětší díl moci a vlivu vyhraditi samotnému českému králi. Co ztratil český politický národ, event. hlavní ústaraí orgán jeho, jímž, byl sněm stavovský, to měl _ získali český král. Tento přesun moci v státu českém uskutečněn byl novou oktrojovanou ústavou, zvanou »Obnoveným zřízením z e es skvrn*, kterou po mnohých poradách (k nimž přibíráni byli nota bene i rádcové ze zemí rakouských a z říše), vydal vítěz v Čechách r. 1627, na Moravě 1628. Vydal ji teprve tenkrát, když zdálo se, ?e vítězství bělohorské je zajištěno i vítězstvími nad ne- ! : I :■ přáteli císařovými v říši a když bezmála sedmileté trestné období, v němž bezpříkladná despocíe zvracela v dobyté zemi poměry od základu, připravilo pudu pro nový zákon smilostk. Hlavní změna jím přivedená záležela v ustanovení, že stavovský sněm nemá mííi napříště zákonodárné i ni c i a t i v y, r. j. že smí jednali jen o věcech, jež mu král k rozhodnutí předloží. Rozumělo se vsak při tom, zie královské žádosti o svolení stavů k berni zemské budou předkládány sněmu v temže rozsahu jako dříve. Bylo připomenuto ovšem výslovné, že stavové své svolení nesmějí spojovali s podmínkami, cílícími k obmezení moci královské. Co stanoveno vedle tclio (hlavní bylo, že zdůrazněna dědičnost českého trůnu, takže přestalo dosavadní »přijímání« krále, ministři čeští — t. j. nej-vyšší úředníci a soudci zemští — měli přísahali napříště jen králi a nikoliv i stavům; od soudů šlechtických dovoleno se odvolali ke králi, a zákonodárství o šlechtickém právu soukromém vyhradil král sobě) bylo sic také důležité rozličně a znamenalo ztrátu starodávných, v sousedství většinou zcela neznámých svobod, ale neohrožovalo svobod českého státu a obyvatelů jeho v ničem tak vyzývavě, jako ustanovení, že sněm stavovský nemá míli žádné iniciativy zákonodárné. Ale i toto těžké obmezení zpola padlo v novele k obnovenému zřízení Z r. 1640: odtud mohly sněmové český a moravský (se svolením zástupců královských na sněmu) radili se a snášeli o »menších věcech*, které by se nedotýkaly pří v královských. Lze proto říci, že český stát.stavovsky proměnil ;c \u stát s absolutní mocí královskou? to by bylo nepochybně řečeno příliš mnoho. Novou ústavou se rozsah neebmezené moci královy zveličí! pcd.íaírtí, a!e sněmům zůstalo staré hlavní právo jejich, povoliv i íi berr.i zemské, právo, jei v praxi musilo vyvinoutí v pra-rucn jisté meci a r.emalcho vliv-.'. A co hlavního: r.avLm zůstaly všechny dosavacr.! úřady a soudy ze—~ké, t • . skoro veškerá moc správa i a soudní v zemi; Ľál vládne i nadále jen se stavy a Ant stavy. Co to znamenalo, pochopíme plněji, známe-íi důvody Marie Terezie pro vyvrácení státu stavovsk:r.o. 5 t á t s t a-vovsky vskutku nebyl (jak mínil na př. Rezek) vyvrácen na Bilé Hcře, nýbrž trvá až do doby tereziánské. Možno dodali, že české snémy stavovské v té době scházejí se každého roku a zasedají mnohem déle a pravidelněji, než v době předbělohorské, a že na vývoj £;vota státního působí v některých sroěrech soustavněji a účinněji než dříve. A abychom ústavním změná;n pobélohoríkým porozuměli lépe, třeba znovu zdůrarniti, že taká svobodu Čechu předbělohorských nesrrimc si p:scsía\c-vati na způsob novodobých svebod koř.-, utučrick. V ústave české nechybělo sic podmínek k Imu — víme již,, že ministři čeští byli zavázáni prísahou nejen králi, ale i zem;, a pojem koruny české jako symbolu mocenského, králi i stavům nadradeného, sdačoval i krále na služebníka idey státní, takřka v moderním pojetí věci. Ale ve skutečnosti ponechával stát stavovský velmi rozsáhlé pole absolutnímu rozhodování královu, ve skutečnosti vidíme na př., že čeští stavová byli po celá desítiletí bezmocní proti králi v úsilí, k němuž soustřeďovala se SS skoro všechna jejich snaha: v boji o dosažení náboženské svobody. Kdyby nebylo rozvratného boje v samé rodině panovnické, nebyli by pravděpodobně Majestátu z roku 1609 vůbec dosáhli! Čím vyložíme ten rozpor mezi malo-mocí skutečnou a velkou pravomocí ústavní? Soudím, ře vysvětlení třeba hledati v tom, že ústavní psychologii doby bylo zcela cizí pojetí státu v konstitučním smyslu, na př. 19. století, že stavové byli ovládáni běžným názorem doby o poměru moci královské a stavovské, podíe něhož králi náleží moc veškerá a stavům jen ta, která jim byla zvlášť povolena privilegiem královským. V praxi, jak vidíme znovu a znovu, není jejich politika nesena snahou domoci se spolu vlády, spolurozhodování s králem ve všech záležitostech veřejných (věci důležité, i nejdůiežirějíí, na př. zahraniční politika, ponechávají se stále svobodnému rozhodování královu, jiné jeho zákonodárné iniciativě), nýbrž rozšířiti dosavadní na privilegiu založený rozsah moci stavovské novými přivilegiemi, v státě králové a po případě proti němu vytvořiti stát stavovský (lépe řečeno: státy stavovské; kolik zemí, tolik stavovských korporací, tolik podstatu). Stavové čeští dospěli v této politice opětovně až k aliancím se stavy zemí sousedních, k postavení vlastního stavovského vojska, k uchopení nejvyšší moci, konečné k revoluci. Vítěz_nechtěl_v podstatě nic jiného, než t a-kovýto výklad stavovských svobod znemožniti; stát stavovský sám, donucený ovšem k poslušné spolupráci se státem královým, mohl a měl zůstati. I Zesílení absolutní moci panovnické bylo tenkrát p o-krokovým heslem, jež postupovalo vítězce z Francie a Španěl do ostatní Evropy. Z.ápas o ně byl by sveden nepochybně v státe českém i tehdy, kdyby byla vítězství obdržela dynastie falcká: i tu dříve či později by byla musila býti řešena otázka, zda pír.em ve státě je král, či stavové. Někteří naši historikové (T o m e k. Rezek) jsou velmi příkrými soudci stavovské pci:t:ky předbělohorské: vidí v ní j e n s n a li y třídně sobecké, jež kryly se lií o obraně náboženství a vlasti, vidí v ní touhu po šlechtické republice, po úplnéra podvrácení moci koruny; Tomek^jména spatřuje v restauraci moci královské po Bílé Hoře čin požehnaný, jenž zachránil český stát před anarchií a rozvratem. Přihlédneme-ži k věci blíže, presvedčíme se, že toto staneviiko je patrným omylem, jinými slovy, že o reformním duchu a rázu ústavních změn pobělohorských nemůže býti řeči. Lze připustit: jen, že nevá ústava sama nemá na tom zdaleka tolik viny, jako duch doby, event. jím vytvořený státní ideál vítězné románské společnosti. Přesvědčíme se o tom, pozorujíce na př., kterak proměnil vítěz povahu hlavního orgánu vůle národní, t. j, stavovského sněmu. Předbělohorský sněm český skládal se ze tří kurií o stejné ústavní váze: z panstva, rytířstva a měšťanstva. Nepadá tu na váhu, že vítěz stvořil novou nékolikačlennou kurii stavu duchovního (jako byla na Moravě) a vykázal jí prvé místo v sněmu; hlavní je, že na novém sněmu jeho má de facto většiau stav jediný, stav panský. To bylo způsobeno jednak vědomě zničením politické váhy stavu městského (dostal v plenu sněmovním dohromady jediný hlas, t. j. týž podíl moci a vlivu, jímž vládl každý šlechtic nebo prelát jednotlivé; kromě toho byl počet měst k sněmu oprávněných obmezen), jednak zeslabením rytířstva, k němuž došlo z příčin rozličných (ztráta majetku z trestu nebo bídy, povýšení do stavu panského, emigrace). Tento přesun moci mezi jednotlivými složkami české politické (t. j. svobodné) společnosti pozorujeme názorně i v jejích poměrech majetkových. Vypočítal jsem, že r. 1615 drží stav panský 366 procenta vší půdy poddanské v zemi, r. 1656 vsak 59-6 proč! Stav rytířský poklesl v téže době ze 272 proč. na 9-58 proč, svobodná města z 23-5 proč. na 13-1 proč! Ve světle těchto číslic pochopíme snáze ducha ústavní »re-formy« vítězovy. Tak se podařilo zašlápnouíi k bezvýznamnosti zejména stav městský. V něm aristokratická kultura doby re-naissanční jako by cítila soupere, v něm jako by viděla živel a hrozbu demokracie, po případe lidové oposice, protestu, revolty, v něm i církev jako by spatřovala hlavní oporu kacířství. V zemích českých spejil se hněv trestajícího krále s těmito city nechuti a nedůvěry a potom ovšem i s pohromami nekonečné vojny, aby zadal městskému stavu ránu, lze říci smrtelnou. Praha pobělohorská, plnící se novými monumentálními paláci českého panstva (jimž musilo ustoupili na sta maiých domů měšťanských) zobrazovala ve vnějším vzhledu svém, zejména na Malé Straně, nové přeskupení společnosti, vítězství pánů, vítězství knížecího a aristokratického ducha světa románského. V Čechách, v zemi, v níž v prvých dobách revoluce husitské zdálo se chvílemi, že gotický rozmach demokratické městské síly povede k tomu, že Praha promění království v m č s tský stát, v zaalpské Benátky pevninské, sevřenx byly po dvou třech stech letech radnice kdysi ■■••1 veImožného mósta skupinami ž!echt:a:;.'ch p?.laců a -lovská města venkovská byla žalr-vm obrazem úpac*u a bídy! A že i podvrácen! moci stavu rytířského, zeslabeni nebo zhiceaí drobné šlechty, jež vedle měšťanstva byla hlavním nositelem národního iivcía. náieží do íétS tendence deby, t. j. do vítězství pan=Iiho laíiřur.dia r..;