Dopsal jsem knížku - novotou jen voní.. Komu jen do ní napsat věnování? Nepote - tobě: ty jsi míval slova uznání pro některé z těch mých hřísků, už když sis jako první Říman troufl výklad všech věků pojmout do tří knih, tak pracných, bohové, a učených... Vezmi si, brachu, tyhle drobnosti -ať je má knížka, jaká je... Má Múzo, patronko - kéž nás dlouho přežije! Masarykova Univer;- . Brně FHozotiCKá fakulta, ŮstrtsiirH Knihovna s.gn Syst.č VERŠÍKY Schůzky s přáteli Jaro už vlaze rozechvívá vzduch; už i ten nečas března, který nezná míru, se tiší vánky od Zeíyrů... Catulle, slyšíš? - teď! Už zfiýžských plání, z úrodné hroudy žhoucí Níkáje k proslulým městům Asie si leť! Mysl už už by chtěla tulačit a nohy mi jen hrají: už tam být! Na shledanou, vy sladké schůzky s druhy, co z domu společně šli do daleka! Z rozličných cest nás různý návrat čeká... 5 Veranie - z mých přátel, jichž jsou celé tisíce, příteli můj jediný - vskutku ses vrátil v kruh své rodiny? k svým milým bratrům, ke stařičké máti? Ó ty ses vrátil! Zpět jsi - živ a zdravý... Jak šťastné zprávy! Zas tě uvidím, zase mi budeš vyprávět - jak bylo v té Hispánii, jaká je to zem a jaké národy tam žijí... a já tvou šíji, rty i oči zlíbám. Ze šťastlivců v tom světě vezdejším najde se někdo šťastnější než já? Když na to přijde, musím říct - být vděčný Catullus umí, Quintie: víc než za obě oči, ba víc... Catullus zná se odvděčit: nesmíš mu ale, holenku, brát - co nad obě oči (ba víc!) má rád! Flavie, kdyby zdroj tvých slastných chvil nebyl prost vkusu nebo elegance, jen stěží by ses o ní nešířil... Jenže bůh suď co za zimničnou děvku miluješ: odtud ten tvůj němý stud, viď? Ono i to mlčenlivě lůžko vůněmi kvítí, syrských olejů vytrubuje, že neléháš v něm sám. Křičí i polštář - od dvou poválený -s viklavou postelí, jež rozvrzanou nohou si skřípí svoji žalobu. A vůbec: co tvé rejdy nehlásá? - Jak to? No nerošťačit (a tak dál), to bys tak vyždímané neplandal! Poslyš, v mém zvučném verši, jenž má břink, popluješ s tou svou holkou po obloze... Tak povídej - a hezky od A do Z! Špatně, můj milý Corniíicie, špatně je s Catullem - ach, je to bída: co chvíli zlé se s ještě horším střídá... A ty - jak ty ses pokusil svým slovem (tak je to prostinké) mě utěšit? Trampoty lásky - no a co má být... To ti mám za zlé: jedno slůvko vydat, předčíš i útěšného Símonida. 10 11 m. Jen ke mně klidně přijď, můj Fabulle, když ti bůh přeje, poobědvat se mnou -vezmi si ale s sebou pořádný oběd a dívku půvabnou a jemnou a víno, vtip a dobrou náladu... Když tohle všecko přineseš si - inu, pak poobědváš dobře. Catullus má totiž v míšku samou pavučinu. U mne však poznáš rozkoš - anebo věcičku ještě lepší: dám ti masti, jež darovala mojí milence bohyně lásky, rozkoše a slasti... Fabulle, přivoň - a pak bohy pros, ať promění tě honem v obří nos! To zrodila tě lvice v horách libyjských či Skylla se štěkotným vytím u pasu, co surovou má povahu a drsný šprým - že pro hlas prosebníka v tom mém posledním trápení nemáš sluch? Ach, tak jsi ukrutný? 12 13 Lež a faleš! Co víc dokážeš dát, Ač tvá paměť šla spát, nebesa bdí. Alfene, druhům svým...? Bohyně Věrnost bdí! Nemáš, necito, zbla slitování Ona (přijde ten čas) zapůsobí - se sladkým přítelem? a budeš litovat! Cožpak klidně své lsti chceš dát i mne, pokrytče, zrádně v plen? - Avšak bezbožný čin, spáchaný lstí, uráží božský vkus! To tě nezajímá: necháš mě dál, chudáka, v neštěstí... Jak teď, bože můj, žít? Řekni: co dál? Komu teď věřit - teď? Duši měl jsem ti dát - tak jsi to chtěl; cestou jsi předstíral, že v tvé lásce jsem prost - nebezpečí... Bylo snad tohle fair? A teď couváš, chceš zpět; slovo i čin větrům, závojům mlh - už se to vše rozplývá v prázdné nic... vystavuješ teď vstříc 14 15 Můj přítel Varus zavedl mě z fóra, kde utloukal jsem čas, k své milence. Šel jsem si omrknout tu jeho babu -a má švih, no vážně, není bez půvabu. Hned jak jsme vešli, zapředli jsme řeč -pustili jsme se prostě do žvanění, jak se mi vedlo v dálné Bithýnii, zda jsem tam přišel k nějakému jmění. Kápl jsem božskou, že ne - a že ani prétor a nikdo z celé družiny tam nezbohatl ani o chlup v dlani -že prétor, buzerant, má na tom vinu, celou tu dobu kašlal na družinu. (Drobátko jsem si zalhal - nemám zkrátka nikoho k máni, kdo by pro mě nosil třeba jen chromou nohu od lehátka.) Ta nestydatá potvora hned na to: Viď, půjčíš mi je na chviličku, zlato, k Serapidovu chrámu hych se ráda nechala zanést... - Zadrž! bráním se, zapomeň na ty svoje laskominy -přeřekl j sem se: nemám nosiče, jsou mého přítele, víš, Gaia Cinny. Je to fuk, ovšem, vždyť mně stejné slouží, jako by byli moji... Ale ty, fikaná rajdo, máš mě za nekňubu -před tebou zkrátka lip je držet hubu! Přesto sis jistě opatřil, ptali se, podle tamějšího zvyku pár chlapů k nosítkam? Já, abych holku usadil, plácnu, co mám na jazyku: No, bídou jsme tam zase nešahali, v té bídné provincii abych nesehnal půltuctu chlapů s pořádnými svaly. 16 17 Když přítel Calvus ohnivými slovy protřepal ledví Vatiniovi, rozesmál mě chlap z fóra - s úžasem spráskl své tlapy: Je to skrček, leč jazyk má, bozi, ostřejší než meč! m. Ó Marku Tullie - ty, který hovoříš výmluvněji než všichni Romulovi potomci (i ti příští)! Catullus ti skládá svůj hold kulhavými slovy, nejmizernější ze všech básníků -právě tak, jako ty jsi v celé zemi génius mezi advokáty všemi. 18 19 m. Šenkýři, hej! Jen dolívej v mou číši to staré, těžké falernské (ať žije!), pěkně, jak řád zní paní Postumie, víc než to zpité zrnko napitější. Vy jděte někam, dílky vod i břečka vašeho vína: u střízlivých brachů koukejte přečkat. Tady pije Bakchus! 20 To jsme si o včerejší kratochvíli vyhráli s tím mým zápisníkem, že -když jsme si řekli budem rozpustilí... Veršíky jsme si, Licinie, psali tímhle i oním metrem a v té hře je při víně a šprýmu směňovali. A tak jsem odtud odešel - tvým kouzlem, tvou duchaplností tak uchvácen, já chudák, že mi nechutnalo jíst, na oči snést se nechtěl klidný sen. Tak jsem se sem tam v loži převracel v zjitřené touze, s přáním spatřit den -už abych s tebou byl a rozprávěl. Když mi z té dřiny údy umdlely, když v lůžku ležel jsem jak bez života, tohleto dílko jsem ti, milý, složil; to abys viděl zdroj mé bolesti. Teď tě jen prosím, ty mé světlo jasné, neměj tu troufalost mé prosby poplít, nedej se k pohanění božstva svést: rázná je Nemesis, když chystá trest! 21 Psaníčko, pěvci s lyrickými tóny (je to můj přítel Caecilius, víš) řekni, ať Comu ukáže svá záda -od larijských vod ať přijde do Verony! Chtěl bych mu tlumočit pár nápadů jednoho společného kamaráda... To zví-li, popili sem o závod, i kdyby stokrát ho ta jeho kráska volala zpět a šíji ovíjela, prosila, lkala, aby nechodil - - slyšel jsem dobře? právě ze všech sil bezhlavou láskou k němu schne a zmírá: jen přečtla úvod k Paní z Dindymu -a už jen hoří; chudinku ji sžírá až v morku kostí žár jak na poušti... Děvenko, já ti tohle odpouštím -tvůj vkus si s múzou Sapfy nezadá: ten jeho úvod, to je paráda! 22 Od chvíle, kdy Cinna začal psát svoji Smyrnu, uteklo devět zim, než byla vydána -zatímco do roka grafoman Hortensius vypotí milión veršíků - propána. Smyrna, ta dobude nejzazší kraje světa, budou ji číst a znát potomci vzdálení -zatímco anály škrabala Volusia už zítřek v obaly slanečků promění. Ty malé pomníky mých přátel drahé jsou dav ať si horuje pro nabubřelé ňoumy. mi - 23 Septimius má na klíně svou lásku, Akmé, a takhle mluví: Akmé moje, jestli teď láskou k tobě nezmírám, jestli až do konce svých dnů já láskou zmírat jen na chvilinku přestanu -v libyjské poušti s šedookým lvem chci síly změřit hrozným soubojem! Nato - jak předtím zleva - nyní zas zprava jim Amor kýchne na souhlas. A Akmé, mírně hlavu zaklánějíc, rudými rty teď svého Septimia na oči láskou zpité políbila: Jen tak a jenom tomu pánovi, můj milovaný, musíme teď sloužit -jakože mně se ještě prudší žár plameny v rozechvělou duši krouží... Nato - jak předtím zleva - nyní zas zprava jim Amor kýchne na souhlas. 24 Že šťastný měli začátek, i dnes se milují - ona jeho, on zas ji: jen Akmé chudák Septimius chce, radši než Sýrii i s Británií, a Akmé oddaná jen v něm zas vidí jak zdroj, tak cíl svých rozkoší... Kdopak kdy viděl blaženější lidi (anebo laskavější Venuši)? 25 m. Jestli ti to není na obtíž, prosím tě, ukaž mi, kde máš svou skrýš. Anebo chceš-li, nevydávej hlásku -jen když si najdeš čas i pro mou lásku. Prohledal jsem Malé pole - a ty nikde; Circus; knihkupectví - a ty nikde; ani v chrámu Otce Iova... Kde je kolonáda Pompeiova, všechny děvenky jsem, kamaráde, oťukal, však zachovaly klid. Žádal jsem tě zpátky - na má slova Sem s Cameriem, zry bídné dévky! jedna dí Zkus hrud'mou obnažit -v hloubi těch poupátek se skrývá! I Herkula bys zaměstnal ažaž... hrdopýšku, moc se odpíráš! Řekni, kdepak asi budeš? Vyjev směle, jen to svěř a opusť stín: křehotinek teď snášíš zajetí? Když svým rtům teď dáváš zámek, mříž, všechny ty plody lásky zahodíš! Venuši jen řečná mluva těší... 26 27 Volusiovy anály, v nichž není víc užitku než v lejstrech na vytření - splňte slib, který dala Venuši má milá: Jestli se k ní vrátím zpátky a veršům o ní ztupím ostrý břit, pak spisy nej horšího básníka dá Héfaistovi, tomu kulhavci, ať na ohništi má čím zatopit. Tohle ta mrška přísežnými slovy slíbila Venuši a Amorovi. A teď ty, jíž se všude honosí -na svatém Idaliu, v Ankoně, na Knidu, kde je plno rákosí, na žírném Uriu a v Amathúntě i v Dyrrhachiu, krčmě Jadranu -Venuše narozená z mořských pěn, učiň, ať její slib je vyplněn. A s vámi do ohně, vy bláboly - Volusiovy anály, v nichž není víc užitku než v lejstrech na vytření... Vare, ten SuŕTenus - ty ho nejlíp znáš -je člověk vtipný, výřečný a má i vkus; a zvláště pak je plodný v tvorbě veršíků. Sepsal jich skoro milión - a možná víc -ne ale tak, jak se to dělá normálně, na kousku hadru: na luxusním papíře má knihy, všecko v rudé kůži vázané, všecko jak list, vše lesklé, pemzou hlazené... Začni však číst - a jako by náš Suffenus, tak vkusný, roztomilý, pásal houfy hus či házel lopatou: tak rázná proměna. Co tohle znamená? Což ten, kdo před chvílí byl přímo duší zábavy, je trapný jak venkovan - jen sedne k básnění? Ba ještě trapnější? - A zvláštní smůla je, že nezná větší slasti, než když veršuje; to se pak v sobě zhlíží - on je unesen! Ovšem nás všechny tíží stejný sebeklam, Suffenus v každičkém tak trochu dříme... Každý z nás břímě svého klamu vláčí vpřed, hrbatý hřbet však vlastním okem nevidíme. 28 29 Ne že bych počítal, když jsem se tobě svěřil s tou marnou láskou svou, že se mi poštěstí mít v tobě, Gellie, věrného kamaráda, který mě nezradí pro svých pár neřestí... Já myslel, když není tvou matkou ani sestrou ta, která zažehla mé srdce jako troud -já prostě nevěřil, že bys měl v sobě tolik sprostoty, abys mne mohl klidně podtrhnout. Tys jí měl víc než dost: mou lásku, pro niž hynu, pošpinils - protože máš radost ze zločinu! 30 Zapomeň na svou touhu rozdávat lidem dobro; ať je to kdo chce, nečekej už na vděčnost! dočkáš se zklamání - vždyť nevděk světem vládne: za dobré úmysly sklidíš jen ztráty či aspoň zlost... Taky mě, právem, přítelem jediným zval - a naráz samou trýzeň mi působí, ten nejtrpčí žal... 31 m. Jestliže ozvěna našeho žalu může můj Calve, potěšit pod zemí zemřelé, když teskně vzpomenem, kdeže jsou staré lásky a kam se poděli ztracení přátelé - jistě tak nebolí smrt tvoji Quintilii, jako ji těší spíš tvá věrnost za hrob, víš... Dlouhou cestu jsem vážil, po mořích i souší -truchlivý úkol mě k tobě, bratře můj, přivádí... Musím se s tebou rozloučit, už naposledy; k hluchému popelu v tvém hrobě vést marnou řeč, když už tvůj život mi krutý osud dokázal vyrvat... Jak k tomu přijdu, můj ubohý bratře, že jsi pryč?! I tak však přijmi, co podle dávných smutečních zvyků bratr přináší, společně s pláčem mladickým... ach, s dárkem sotva smutnějším bych mohl přijít. Teď už, můj bratře, sbohem. Buď sbohem navždycky. 32 33 Sirmio mé, ty perlo poloostrovů i ostrovů, jež chová širý oceán a celá sladkovodní Neptunova říš - jakou mám radost, že jsem tady, že tě zřím! Sám skoro nevěřím, že pryč jsou pláně, pryč je Bithýnie - že zas dýchám tvoje bezpečí... Copak je nad pohodu, kterou dává strast, když vyprchá? když břímě v duchu odhodíš, jakmile ztrmácený ze světa jsi zpět, doma, a na svém starém, dobrém lůžku spíš? Ten pocit vynahradí všecka strádání. Raduj se, vlídné Sirmio - jsem doma, zpět! Jezerní vlnky, do smíchu se dejte, vstříc se mi na přeskáčku rozchichotejte! 34 m. Sám sedět s tebou, sám s tvým sladkým smíchem, pohledem se tě dotýkat, a opět -sotva kdo z vás by, bohové, to všechno sílu měl strpět... Promiňte mi tu troufalost, vždyť mne to zbavuje smyslů, ubožáka: jen tě, Lesbie, okem zhlédnu - nevím kudy kam - jazyk mám na uzel a tělem běhá zimničné chvění; v uších zvláštně zvučí, do zbláznění, a do náručí tmy se noří světlo mých očí... Catulle, Catulle - ty z dlouhé chvíle máš roupy! Ta dlouhá chvíle však trestá: pro ni i krále stihl pád, i dávná, kvetoucí města... 37 Vrabčáčku, dívenky mé potěšení, ty, s nímž si hrává, chovajíc tě v klíně, kterého špičkou prstu nutí k útoku (jsi jako rtuť!) a ke klovnutí má sličná láska, dostane-li chuť trochu se něčím poveselit - ty jistě utišíš i silný žár, ty malý těšiteli jejích žalů. Kdybych tak mohl jako ona s tebou si hrát a smutky z duše vysbírat... m. Lesbie, žijme, užívejme lásky! Postranní řeči starých mrzoutů už pusťme z hlavy - na těch nezáleží. Slunci je dáno zajít - a zas vstát; nám ale krátký den když pohasne, jen věčná noc už zbývá, věčný sen... Pojď, dej mi tisíc polibků, a sto, a ještě tisíc, ještě jednou sto, a takhle dále, stokrát, tisíckrát... A pak, až tisíců už bude hodně, číslice pomíchejme - nač je znát? Kdyby zlí lidé součet chtěli zjistit, ještě by mohli puknout od závisti. 38 39 Lesb.e na mě jen vrčí a vrčí, chvilku nemám -iestli mě at se propadnu, jestli ji nechci zas! Truchlete, city Žádosti a Lásky, každý, kdo aspoň něco z vás má v srdci... Vrabčák mé dívky uhynul. Už není. Vrabčák mé dívky, její potěšení, jejž milovala nad světlo svých očí... Býval tak sladký... Svoji paní znal tak dobře jako holčička svou matku... a z klína se jí vůbec nehýbal: hopkal hop sem hop tam - vždy jenom k ní, své paní, vysílal své pípání. A ten teď kráčí zachmuřenou cestou tam, odkud prý už není návratu... Jen bídu na vás, bídné chmury Orku, jimž v jícnu hasne vše, co bylo krásné! Tak rozkošného vrabce jste mi vzaly! Jak bídný osud, vrabčáčku můj malý... Mé dívce slza z rudých očí kane; to kvůli tobě má je uplakané. 40 41 Když je u toho choť - ó jé, to mě Lesbie stírá; a on z toho má ještě hec, ten pitomec! Omyl, ty osle: v jejím mlčení by stálo Už nemám zájem, byla by nevinná... jenomže takhle interes má (a ty smůlu, jak dosvědčím). A vrčí! Vždyť jenjen žhne - to proto tak skáče do řeči! m. Lesbie, ptáš se, kolik políbení by pro mne bylo dost a dosyta? Asi tak tolik, kolik přesýpá se písků Kyrénou, jež balzám dýchá - od žhoucích míst, kde Zeus své věštby chrání, k velebné hrobce pradávného Batta... či kolik hvězd zas za nočního ticha přihlíží kradmým hrám a milování... Tolik tvých polibků (ač kdoví?) bude i tomu bláznu Catullovi dost: že všetečka by konce nedohlédl, zlý jazyk že by ztratil uhrančivost. 42 43 Žádnému neoddá se raději - jak aspoň říká -nežli mně; ani Zeus by prý neměl naději! To říká... Když milý však touží, žhne, řeč ženských rtů se nese do větru a s vodou odplyne. Quintie prý je přepůvabná. No, já nevím. Prosím: je bělostná, štíhlá a rovná... co by ne? Ze by však v celku byl půvab, když v tomhle statném těle nenajdeš vzlet a šarmu ani za nehet? Lesbie, ta je půvabná: nádhera sama a má v malíčku vše - každičké kouzlo zná z Venuše! Jak já svou Lesbii miloval, takovou oddaností se druhá žena jen stěží může pochlubit; tak hluboký, tak věrný cit jsem k tobě choval, že dělej co chceš - takové pouto už nenajdeš. Takhle jsem skončil, Lesbie milá... A jenom tys to zavinila, že si má duše dala mat: Změň se v ideál - štěstí přát ti už nedokážu; kdyby ses na hlavu stavěla - milovat musím tě dál... 45 m Říkávalas, má Lesbie, že chceš jen Catulla svého znát, ba radši než samého Jova - mne objímat! A já tě miloval - ne, ne jenom nízkou láskou; tak jako otec své děti, své blízké já měl tě rád... Už jsem tě prohlédl, a přes rostoucí vášeň menší váhu, menší cenu máš u mne než dřív. Jak je to možné? Ach, taková křivda milence nutí ještě víc láskou plát, méně však - vroucně mít rád. Když se tvá touha, to, co sis přál, snad přece jen splní, ač jsi už nedoufal - ach, to je srdci nejdražší... Proto i pro mne je tak cenné, nad zlato, že se mi vracíš, Lesbie - pořád toužím, víš... Toužím - a ty se vracíš! Já už nedoufal... Sama přicházíš zpět, má záři, v patách jasný stín - Copak si ještě víc přát za štěstí od života? Šťastlivců tohohle světa jsem teď král! 46 47 !5. Miláčku, podle tvých slov má naše láska být něžná, krásné tu bude mezi námi, už navždycky... Mocní bohové, dejte, ať slib svůj míní vážně; ať to upřímně chce - ať mluví ze srdce! Kéž je nám přáno přec v tom věčném, posvátném svazku bok po boku jít a dojít na konec. 5 Caelie, slyšíš - naše Lesbie, má Lesbie, ta, kterou jsem měl rád víc nežli sebe - ta teď nastaví za prachy kdekomu a potomkům chrabrého Rema ždímá pohlaví! 48 49 íli Jestliže člověka těší, když vzpomene si, že radost rozdával, nezradil svatý slib, vždycky žil poctivě a nikdy nezneužil božího pokynu, netěžil z lidských chyb -za tvoji lásku tě, Catulle, čeká štěstí: osud tě odmění za věčné soužení. Vše, co se dobrého dá učinit či říci druhému člověku, já řek a udělal -pro duši bezcitnou: tak přišlo všecko nazmar. Ale proč přes to vše sám sebe mučíš dál? Zatvrď se, odvrhni ta pouta citu, jemuž bohové nepřejí! Proč trpíš raději? Je těžké tak náhle zapřít svou dávnou lásku. Přetěžké - ty ale dokaž to tak či tak! Jen to tě zachrání, jen tak se osvobodíš. Zkus to a neváhej, pokus se o zázrak. Bohové, jestli se v své božské vznešenosti umíte slitovat a jestli znáte div, jak zachránit někoho, kdo má smrt na jazyku prosím, já ubožák: byl-li jsem čestně živ, vyrvěte ze mne ten krutý mor, který se mi zažral až do kostí, zbavil mne radostí. Nežádám nemožné - aby mne milovala anebo aby se v ní probudila ctnost, chci se jen vyléčit z nemoci, co mě ničí. Jen to mi, bohové, dopřejte za věrnost. 50 51 Fúrie s Aureliem, kteří byste šli se mnou rádi třebas do Indie, kde Jitřenka svou rozbouřenou vlnou do břehů bije, k Hyrkánům, k Sakům, k lukostřelným Parthům či tam, kde žijí Arabové snědí, kde sedmiramenný Nil barví moře žlutavou hnědí, i kdybych přešel Alpy, abych spatřil, kde všude svět se Caesarovi koří, k Rýnu a do daleké Británie, k strašnému moři, Ať žije blaze s bandou kurevníků, jichž lehce pojme tři sta do náručí a bez lásky je ve slabinách ždímá a chladně mučí - ať se už nikdy neohlíží zpátky po lásce, která mému srdci vládla: ta umřela jak poslední květ v lukách pod ostřím rádla... vy, kteří máte kuráž se mnou snášet rozmary bohů, štěstí s beznadějí -běžte k mé dívce a můj stručný, hořký vzkaz vyřiďte jí: 52 53 m. Chudáku Catulle, už přestaň vyvádět: co je to tam, to marně voláš zpět. I na tebe se kdysi smály jasné dny -to když jsi ještě chodíval, kam dívka tvá tě vodila (ne, větší lásky nepoznám...). A mnohý žertík nezbedný tam měl svůj zrod: tys chtěl - tvé dívce tohle také bylo vhod... Ano, i na tebe se smály jasné dny. Ona už nechce. - Nechtěj ani ty! Chce pryě-tak se jí, slabochu, už nevěš na paty. Jsi chudák! Rvát se musíš, vytrvat! Buď sbohem, děvče - Catullus už vytrvá! Nebude škemrat, nebude ti nadbíhat. Ty budeš litovat, až zmizíprosebník... Nešťastná, běda! Co tě čeká za život? Kdo v tobě shledá rozkoše? Kdo řekne Pojď... ? Komu teď dáš svou lásku? odpovíš Jsem tvá? Čí rty budeš líbat? Čí rty rozkoušeš... ? Catulle, pozor: tvrdě vytrvat! m. Miluji - proklínám! V jednom je obojí. Proč? Nevím. Trýzním se - jen smrt mě vyhojí. Miluji - to jest nenávidím... To neladí! řekneš. Já vím - ale dál ve mně skřípe ten drásavý rým. DS 54 55 m. VERŠÍKY Nemám chuť se ti zalíbit 56 Sem, ke mně, přileťte mi na pomoc, všecky mé břitké verše! Vím, co s vámi! Tahá mě za nos štětka škaredá -zápisník s verši vrátit odpírá mi! Přece mě nenecháte ve štychu? Ptáte se která? Tahle, co se kření jak fena z Galie a kroutí se tak, že je z toho lidem na umření. Dejte jí do těla, mé verše - vpřed! Ty couro protivná, vrať zápisník! Ty couro, naval zápisník - a hned! Že ne? Ty rajdo, špíno z hambince! -co si mám na tě všecko vymyslet? Ty toho pořád ještě nemáš dost? Já můžu přidat, štětko zatracená, ať se tvá tlama aspoň začervená! Na plnou hubu! Marně? Ale ať! Ty couro protivná, vrať zápisník! Ty couro, naval zápisník - a hned! 57 !£J. Nic naplat, touhle zatracenou běhnou mé břitké verše ani trochu nehnou. Zkusím to jinak, možná pomůže to: Panenko něžná, zápisníček vrať... Víš, Aufileno, dobrá holka klidně může vzít od milence za své služby dar. Ale ty slibuješ a nedáš nic, ty couro! Nedat a chtít jen brát je nešvar nad nešvar! Ta, co je čestná, dá - a ctnostná neslibuje, leč dát si zaplatit za svolnost k něžným hrám, a pak mě podvést - fuj, to nedokáže ani štětka, co hrdlí se na rohu o svůj krám! m. To je čest počestných vdaných žen, Aufileno, žít se svým manželem šťastně jak v selance -lip je však pelešit se s každým vagabundem, než svému strýčkovi rodit své bratrance. 58 59 m Vzkaz mi hned, moje krásna Ipsitillo, ať k tobě přijdu, sladká pusinko má, že na mě čekáš po poledni doma! A postarej se, aby tvoje dveře nebyly na závoru - to bych rád. A nikam nechoď - připrav mi svou náruč, víš, obšťastním tě nejmíň devětkrát! !3. Ta príhoda je podle tvého gusta, tak směšná, Cato, a tak veselá! Catulla, Cato, máš rád - zachechtej se. ta příhoda ti dobře udělá: Vešel jsem právě, když můj hošánek souložil s holkou... Já ho - při Venuši proklál! Ne kopím - nevypustil duši... No tak si pospěš! Jak tu ležím, skolen obědem, že se sotva můžu hnout, tuniku úd mně hrozí protrhnout! 60 61 m Iuventie, tvůj zrak, jenž medem voní, kdybych tak líbat získal povolení, dal bych mu polibků snad milión... - A stejně bych se necítil dost sytý, i kdyby žeň mých polibků těm plástům předčila hustotou lán zralých klasů. Ty, jenž jsi kvítek mezi Iuventii - a nejen těmi, kteří žijí dnes, nýbrž i z těch, co byli a co budou - Midovo jmění radši měl jsi dát tamtomu bez sluhy a s prázdnou kasou než spustit se s tím pánem z Nemanic... Slyším tvé Proč, snad nevyniká krásou? Jo - frajer bez sluhy a s prázdnou kasou. Zlehčuj to, chceš-li, dělej ze mne blázna -stejně je sluha pryč a kasa prázdná! 62 63 Aurélie, ty nenažranče žravý -největší ze všech žroutů, buď jak buď, z těch, co kdy byli, i z těch, kteří budou -na mého miláčka jsi dostal chuť? Žertuješ s ním a rád bys mi ho přebral, natřásáš faldy, věčně při chuti. Marně se pokoušíš, ty třasořitko, tvou mlsnou hubu údem zacpu ti! Kdybys ho aspoň nechal najíst - leč ty mně ho krmíš leda oplzlostmi -a chudák hoch se učí hladovět. Dej od něho pryč ty své chlípné pracky, dokud je se mnou ještě kloudná řeč! Zbláznil ses, Ravide - ty ubožáku? Tak hloupě, bezhlavě se dereš do mých slok! Který bůh tě tak strašně nenávidí, že tě štve proti mně? Ach, nebuď cvok! Že se chceš proslavit? Být středem řečí? Chceš? Já ti vyhovím - a bez všech vytáček: v mých verších budeš navždy skučet za trest, že učaroval ti můj miláček! 64 Fúrie s Aureliem, vy dva teplouši, slyšíte - vás dva klidně jebat budu, když jste z mých veršovánek lascivních vyčetli, že mám příliš málo studu. Vím - dobrý básník má být cudný, ale veršům, těm sluší trocha kuráže, jen lascivností mohou dokonale rozehřát krev a řádně zasvrbět -teprve pak se člověk odváže. Vždyť nejsou pro chlapce, leč pro dědky, jejichž úd zná už sotva víc než nudu. Četli jste o tisíci polibcích a máte pochybnosti o mé mužnosti? Slyšíte - vás dva klidně jebat budu! Samý žert jsi byl, sladký Iuventie, a já ti hubičku uzmul... jak ambrózie sládla, jak med. Brzy však přišel můj trest: snad víc než hodinu, ano, jsem se před tebou kál a marně potoky slz proudem proléval. Trpěl jsem jako na kříž vbitý, tak mi bylo... A ty jsi běsnil stejně dál. Hned jak se tamto stalo, už rty sis oplachoval, prsty, vodou zas a znova ses snažil smýt, co by snad po mých rtech mohlo na tvých ústech ulpět... To mám snad špinavou slinu jak děvka smradlavá?! Navíc mě dál a dál dáváš mému trýzniteli Amorovi v šanc, trápíš mě, jak se dá -až mi v té sladké hubičce s chutí ambrózie, která sládla jak med, teď hořkne pelyněk. Protože takový trest ty chystáš mé nešťastné lásce, jediný polibek už ti neuzmu na vlastní pěst! 66 67 5 Kdo se má na to dívat? Tohle může snášet leda žrout, karbaník a nestyda! Mamurra shrábnul vše, co měla Galie a dálná Británie - hleďme, no vida! Teplouši Caesare, náš Otče Vlasti, co ty na to? Teď tenhle náfúka, z nějž teče proudem zlato, vymetá hogo fogo všecky ložnice jak bílý holoubek nebo sám Adonis... Teplouši Caesare, náš Otče Vlasti, co ty na to? Slyšíš - jsi žrout a karbaník a nestyda! Ve jménu Říma jsi ty, velký vojevůdce, táhl až na nejzazší ostrov Západu, aby ten ometák pro svoji náladu vesele roztáčel své tučné prebendy? Z čí štědrosti ten vyžírka tak zdatně tyje? Což málo prochlastal, což málo probendil? Dědictví po svém otci rozfofroval hned, pak kořist z Pontu, kořist z Hispánie, jak zlatonosný Tagus může vyprávět. Teď se ho bojí Galie i Británie! Proč má mít lotr výsady? Chci odpověď! Což umí něco víc, než vyžrat, co se dá? On je Řím, v jehož jménu vy dva, tchán a zeť, jste přivedli Řím rychle na buben? 68 69 m Skvěle se shodnou zvrhlí tajtrdlíci -Caesar a Mamurra, dva čuňáci. Jak by ne, ovšem. Oba v sobě mají zažranou hanbu, kterou nesmyjí -ten první z Ríma, druhý z Formií. Hošani přihřátí - ta dvojčátka, co spolu pořád lezou do postelí. Kdo z nich je větší sviňák, těžko říci -vždyť o své holky perou se i dělí. Skvěle se shodnou zvrhlí tajtrdlíci! í3. Chtít se ti zalíbit? Nemám chuť nikterak; je mi fuk, Caesare, co jsi zač: ryba? rak? t 3. Mentula nahrabal na tři sta jiter polí, na tři sta jiter luk, všeho má hromady. Určitě by měl být bohatší než Krésus -ten, kdo má v majetku takové poklady: polnosti, lučiny, hluboké lesy, tůně daleko na sever, vody až k oceánu... To vše je obrovské, ale on - bez řečí -je ze všech - ne člověk, ale chuj největší! 70 71 Ta rozhoďnožka kdekým načatá chce po mně deset tisíc! Ta jde s dobou, ta štětka honimíra z Formií, ta ochechule s frňákem jak skobou! Vy všichni, co ji máte na starost, svolejte felčary k té děvče vaší! Ta holka není zdravá! Ptáte se, co je jí? Prostě - v kotrbě jí straší! 72 Ahojtě, holka s nosánkem jak hrom, s kukadly šejdrem, s nožkou jako tlapa, s prsty jak suky, s uslintaným rtem a s výmluvností - kruci! - hodnou chlapa, ty štětko honimíra z Formií! Balíkov má tvé krásy plnou pusu? S mou Lesbií tě chtějí srovnávat? Ta dnešní doba nemá špetku vkusu! 73 s; K sídlu Múz škrábe se Mentula po kolenou, Múzy ho vidlemi zas dolů s hory ženou. Firmánské údolí urodí všeho dost, a proto kdekdo má Mentulu za boháče -je tam dost polí, luk, zvěř, ptáci, havěť rybí... To všecko nestačí na jeho spotřebu. Ať si je boháčem - jen když mu všecko chybí! Chvalme to údolí - jen když pán nad ním spláče! Kdyby tvou šedivou palici, Cominie, špínou vin pokrytou, soud lidu na smrt hnal jazyk tvůj, kterým jsi uškodil dobrým lidem, hodil bych supovi, aby měl hodokvas, havraní zobany tvé oči pozřely by, psi tvoje vnitřnosti a zbytek vlci zas. 74 m. Městečko, toužíš oslavit hry na bytelném mostě a chceš tam tančit, ale máš strach, že ten ztrouchnivělý krám, kterému hrdě říkáš most, se s vámi všemi zřítí do bažin, dolů do bláta, že neodolá bujným hrám -přeju ti, ať se vyplní tvé přání: ať máš nový most, na němž by mohl zatančit sbor Saliů své tance... A teď mi dopřej, městečko, malý žert, čirou nevinnost: Chci, aby jeden bambula, můj krajan a kus trouby, spad z mostu dolů do bláta a pořádně se vymáchal v nejsmrdutější bažině, jež tlí a hnije v hloubi -tam, kde je nejčernější tůň, kde je močál nejhlubší. Vždyť on je strašný nekňuba a rozumu má sotva víc nežli děcko dvouleté, jež otec houpá v náručí! Za ženu vzal si dívenku tak mladičkou a svěží, tak rozkošnou - a bujnější než nejbujnější kůzlátko: takovou ženu moudrý muž jak vinohrádek střeží. On jí však všecko dovolí a nechá děvče s důvěrou bavit se, jak ji napadne - a už se neztopoří, nevzchopí se a leží dál jak olše sťatá sekerou -vždyť on už neví o světě a jen si klidně hoví, tenhle můj mamlas pitomý nic nevidí a neslyší, neví sám, čí je, jestli je či třeba není, kdoví. Toho chci shodit po hlavě tam dolů do močálu, ať procitne z té tuposti, jež sluší leda dědkovi -tuhle svou línou náturu ať utopí v tom blátě, tak jako mezek v bažině když ztratí svoje podkovy. 76 77 ta Egnatius má zuby bělostné jak sníh -proto se zubí vždy a všude. Třeba u soudu, když řečník dojme všecky k slzám - zubí se, i na pohřbu, kde matka oplakává syna -i tam se zubí, jako by to byla psina. Zubí se zkrátka vždy a všude, ať je kde je: ten zlozvyk postrádá jak slušnosti, tak i vkus -jen hňup a pitomec se vždycky všude směje. Musím ti vycinkat, můj milý Egnatie: kdybys byl z Říma, Sabinska či Tiburu, či tlustý Etrusk nebo škudla z Umbrie, anebo zubatý a černý Lanuvinec, anebo z kraje za Pádem, z mé domoviny, odevšad, kde si lidé lidsky čistí chrup -ani pak bych ti neradil se zubit bez příčiny, vždyť takhle nejapné se může smát jen hňup. Ale tys přece cikán z Keltiberie, kde každý vydrbe si ráno, sotva vstal, zuby i rudé dásně tím, co vychčije. Takhle jen každý mrkne na tvůj chrup a vidí, kolik jsi dneska moče vychlastal! & Ty, Rufe, nediv se, že ženy netouží pod tebou rozevřít pár něžných stehýnek, i když jim slibuješ dát zbrusu nový šat anebo parádní blýskavý prstýnek. To, co se proslýchá, sotva tě oblaží -že kozel smrdutý hnízdí v tvém podpaží. A z něho mají strach. S takovým zvířetem nechtějí dívky spát - to se ví, člověče. Vždyť je to nepřítel všech nosů - zabij ho, jinak ti, hlupáku, každá hned uteče. 78 79 Putyko vošoustů, vy budižkničemové z hampejzu poblíž Castora a Polluxe! myslíte si, že jen vy máte ptáky a smíte klátit holku kdekterou a z ostatních že smíte dělat voly? z vás jelimánků - či všem najednou nezacpu tím svým uslintané tlamy? Na dveře putyky vám - zrovna sem -už něco načmárám svým ocasem! Vždyť moje dívka, která utekla mi, kterou jsem miloval jak žádnou jinou, pro kterou jsem se vrhal do souboje, zapadla mezi vás - a dává všem, vy krasavci, vy sviňáci, co máte v srdci a v hlavě jenom kupu hnoje; Že se vás leknu a že komukoli 80 81 a Teplouši Thálie, vláčnější než chlupy králičí, měkčí než husí moreček, než ušní lalůček, nežli úd dědka, který se už nikdy nevztyčí, ty, schopný ukrást vše - ty zloději tak dravý jak bouře - tehdy, když se všichni kolem baví - naval můj plášť, cos u mne koupil za pět prstů, hispánské kapesníky, šátky z Bithýnie, jimiž se honosíš, ty zmetku, jako bys je zdědil. Pusť z prstů chmatáckých ty věci, naval mi je, nebo ti bičem sedřu všivou kůži s těla a proženu ti ty tvé faldy noblesní, až z toho budeš bolestí a hrůzou tančit jak loďka v moři, když je bouře rozběsní! !3. Arrius říkával dyzgrétně, infraglanti, malhér a Mm, imbacila. tak dál; vždycky chtěl oslnit společnost nóbl mluvou - a vskutku: pokaždé ohromil celý sál. Věřím, že matka, strýc i babička a děd mluvili zrovna tak - a vzal bych na to jed... Když se pak Arrius vypravil do Sýrie, všichni si oddechli, že než se vrátí z cest, v uších jim lahodné budou znít krásná slova a žádné nesmysly... Vtom přišla strašná zvěst: že Iónské moře je - lidičky, kdo to ví? -překřtěno na Džonské - už je to hotový! 82 83 m. Co lidé říkají kecalům užvaněným, na tebe, Vecte, to pasuje velice: Ty tím svým prokletým jazykem leda můžeš pucovat škrpály ar1600 zadnice. Kdybys chtěl, smŕaďochu, jedno tvé zívnutí zahubí každého, Kdo se ti znechutí. Vyjde to nastejno - očichat Aemiliův zadek či papulu, abyste věděli: zpředu i zezadu je stejně odpudivý -ba jisté přednosti bych přiznal prdeli: je totiž bezzubá... Pusu má samý pahýl, dásně jak žebřiňák napolo rozpadlý, a když se zašklebí, fujtajbl, v jeho tváři se zadek močící oslice zrcadlí. Ten že jich obšťastnil habaděj? Tenhle fešák? Ten by moh u mezků pohánět žernovy! Toho když některá políbí, je to stejné, jako by olízla holou řiť rasovi! 84 85 m, Když někdo chlubí se galantní avanty1011' Gelliův strýc žehrá na mravy zpustlýcn Aby ho usadil, Gellius milou tetu obskočil - a vida, strýc mlčí jako hf°b- Kdyby teď Gellius přefiknul strýčka směle ten by se neozval, mlčel by jako tele- m Gallus má bratry dva: jeden má krásnou ženu, druhý má syna - a ten zas má ženy rád. Gallus je laskavý: sjednává jejich schůzky, ať může synovec s tetičkou často spát. Gallus je pitomec, jestli ne něco víc: zapomněl, že sám je manžel a k tomu strýc. 86 87 SVATEBNÍ PÍSEŇ PODLE ŘECKÉHO VZORU Mládenci Vyšla nám večernice. Mládenci, vstaňte! Hvězda, na niž jste čekali, konečně na nebi září. Už je čas vstát, opustit bohatě prostřený stůl. Už přichází panna, svatební píseň už zní. Hyméne, ó Hyme'ne, Hyme'ne, přijď, ó Hyméne! Děvčata Vidíte, děvčata, chlapce? Musíme také vstát: Zřejmě nám vyšla hvězda, jež září zvěstuje noc. Už je to tak: vidíte, mládenci se už zdvihli. Nezdvihli se jen tak: zazpívají něco pro nás. Hyméne, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! 89 Mládenci Vítězný věnec, mládenci, nebude snadné získat. Vždyť dívky opakují jen to, co dávno znají. Neopakují to jen tak: je to něco pro nás. Nedivte se, vždyť ze všech sil napínají mysl, my ale i mysl jsme rozptýlili i uši. Porážka patří nám - vítězství úsilí žádá. Však soustřeďme se, aspoň teď na poslední chvíli. Už zpívat začínají, už bude řada na nás. Hyméne, ó Hyme'ne, Hyméne, přijď, ó Hyme'ne! Děvčata Ach, Hespere, která z hvězd krutějším světlem září? Ty z matčina objetí vytrhnout můžeš dceru, vytrhnout můžeš dceru, jež odejít nechce, a nevinnou dívku dychtivým mladíkům dáváš. Co horšího v dobytém městě dokáže vítěz? Hyméne, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! Mládenci Ach, Hespere, která z hvězd milejším světlem září? Svým plamenem potvrdíš smluvené svazky dětí, jež dohodli muži, jež dohodli rodiče obou. Až rozdmýcháš svůj žár - dřív nemohou se spojit. Víc bohové dát mohou než tuto šťastnou chvíli? Hyméne, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! Děvčata Hesperos, jednu z nás, děvčata, unesl... Mládenci Neboť, když přijdeš ty, hlídači na stráži stojí. Zloděje skrývá noc, ale ty, který se vracíš pod změněným jménem Jitřenky, chytíš je vždycky. Jen předstíranými nářky tě děvčata haní, jenomže haní, co samy si ve skrytu přejí. Hyméne, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! 90 91 Děvčata Jak kytka, co za plotem v bezpečí vyrostla si (stádo k ní nemůže, pluh nemůže ji skosit), kde čechrá ji vzduch, sluníčko hřeje a déšť živí, je milá i mnohým mládencům i mnohým dívkám, a jakmile, urvána ostrými nehty, uschne, žádnému mládenci, žádné dívce milá není, i panna, je-li nedotčena, je drahá blízkým. Jakmile poskvrní tělo, otrhat dá svůj květ, není už milá chlapcům, není už drahá dívkám. Hyměne, ó Hyměne, Hyměne, přijď, ó Hyměne! Mládenci Jak réva, která se zrodila na pusté pláni, do výšky neroste a nenese sladké hrozny, hubený kmen ohýbá se jí pod vlastní tíhou, až vlastních kořenů užuž se dotýká vrškem, rolník ji nepěstuje, pastevec také ne, až teprv když s jilmem se jako s manželem spojí, mnohý rolník i mnohý pastevec pěstuje ji, i panna, je-li nedotčena, nečtena stárne. Jakmile v pravý čas dosáhne vhodného sňatku, je milejší muži, je méně nemilá otci. Hyměne, ó Hyměne, Hyměne, přijď, ó Hyměne! 92 93 HYMNUS NA DIANU Oba sbory A ty se, nevěsto, nepouštěj do boje s mužem. Je neslušné bojovat s tím, komu tě otec dal, tvůj otec s matkou, kterou poslouchat přece musíš Panenství není tvé celé, část rodičům patří. Třetina patří otci, třetina patří matce, jen třetina je tvoje. Bojovat nechtěj s těmi, kdo zeťovi předali s věnem i svoje práva. Hyméne, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! Ctíme Dianu - čistí jsme; jsme čistí, hoši i dívky. Spolu Dianu vzývejme svou písní, hoši a dívky! K tobě, Iovova dcero, zpěv ať zazní: matka tvá, Léto, položila tě k olivě, jaké tam na Délu kvetou, abys vládkyní byla hor a skrytých travnatých strání, míst, kde v zeleni houstne bor a říčka šumí po kamení. Ty, jež porodní bolesti znáš mírnit, Lucino-Iuno, mocná bohyně rozcestí a v nočním osvitu Luno, 94 95 ŘÍMSKÁ SVATEBNÍ PÍSEŇ měsíc za měsícem tvůj krok běh z jara do zimy měří; dáváš rolníkům dobrý rok, ty sýpky plníš až k dveřím - ty svým jménem kéž svatě skvíš se všude, kde se ti zlíbí! Přízeň vydatnou jako dřív chtěj, prosím, Římanům slíbit. Syn Uránie jsi a bydlíš na Helikónu u nebe, bože, jenž dívku muži dáš, Hyméne, přijď, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! Čelo si květy ověnči i majoránkou vonící, svatební závoj vem a sem, sem k nám přijď v zlatých střevících, na bílou nohu obutých. Zábavou dnes se rozohni, svatební písně zpívej s námi, tvůj hlas ať jako zvony zní, zem ať ti duní pod patami, borovou smolnou loučí mávej. Jak za Paridem Venuše až do Ídských hor na soud šla, Vinia k Manliovi jde dnes, kdy se dobrá dívka vdává. 96 97 Asijské myrtě podobá se, 11 aby, hned jak vás uslyší, pod hrozny květů zářící, rovnou se rychle vypravil rosou ji lesní dryády konat svou svatou povinnost, nakrmí, živí, zalijí - Venušin vůdce, divotvůrce protože se v ní zhlížejí. zdařilých lidských manželství. Obrať se tedy, pojď sem k nám, Děvčata v thespijských skalách jeskyni Který bůh milujícími opusť a nevzpomínej na to, vzýván víc měl by být a ctěn? že teče v ní proud chladivý, Z Olympu kdo víc milován? jak nymfa Aganippé chce! Hyméne, přijď, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! A paní domů zavolej, Nad hrobem stařec pro děti po novém druhu toužící. Mysl jí láskou upoutej, vzývá tě, panna pro tebe jak břečťan pevně ovíjí záhyby pásu rozpíná, strom od kořene po vršek. vzývá tě ženich, bojí se - dočkat se přitom nemůže. Proto vy, nedotčené panny, jež svého dne se dočkáte, zazpívejte si také s námi, volejte: Hyméne, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne, 98 99 Mladému muži bez citu kvetoucí dívku přivedeš, čistou jak z klína matčina, Hyméne, přijď, ó Hyméne, Hyméne, přijď, ó Hyméne! Venuše sama bez tebe nezíská nic, co Pověst ctí. Mohla by, ale záleží jen na tom, jestli chceš to ty. S bohem kdo smí se srovnávat? Bez tebe děti nemá dům, potomky otec nezplodí. Mohl by, ale záleží jen na tom, jestli chceš to ty. S bohem kdo smí se srovnávat? Země, v níž by tě nectili, neuhájí svou hranici. Mohla by, ale záleží jen na tom, jestli chceš to ty. S bohem kdo smí se srovnávat? Otevře dveře dokořán. Přichází panna. Pochodně kšt icemi vidíš potřásat? Vznešený stud ji zdržuje. Pláče, když slyší Hyména, protože nastal čas už jít. Neplač, vždyť tobě, Vinie, nehrozí vůbec nebezpečí, že z Oceánu vzejde den, který by ženě nádhernější triumf dal slavit nad tebou. Vždyť jsi v skvělé zahradě, jakou jen boháč může mít, rozkvetlý vzácný hyacint. Váháš? Proč? - Den už odchází: Nevěsto, nastal čas už jít! 100 101 Nevěsto, nastal čas už jít! pojď, prosíme tě, poslechni. Pochodně vidíš potřásat už zlatistými kšticemi? Nevěsto, nastal čas už jít! Do záletů se už tvůj muž nepustí lehkomyslně, z hlavy teď pustí necudnost, nebude chtít spát u jiné daleko od tvých něžných ňader. Ó lože, které všem . . . bělostnou nohou lehátka. Slast tvého pána nemine, užije s tebou rozkoší - za noci, za bílého dne -bez počtu. Den však odchází! Nevěsto, nastal čas už jít! Mládenci Pochodně vzhůru, mládenci! Nevěstin závoj blíží se. Zpívejme píseň Hyménovi. Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Bujaré rozpustilosti dlouho ať mlčet nemusí! Ořechy pánův miláček ať neskrývá už před chlapci - vždyť dneškem jeho lásku ztratil. Mládencům dej dnes ořechy, hlupáku: dlouho s ořechy sis hrál - teď musíš do služby, do služby k bohu manželství. Miláčku, dej jim ořechy! Sprosté ti byly holky ze vsi, miláčku, včera jako dnes, ale teď holič oholí tvou bradu, hochu, tak to je! Miláčku, dej jim ořechy! 102 103 S holobrádky se rozejít, ženichu, nechceš, viď že ne? Koukej se s nimi rozejít! Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Ať třesoucí se staroba, které je všechno lhostejné, všechny ty dary nerozdá, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! My víme, že jsi nedělal nic nečestného, ale teď, ženatý, nesmíš ani to, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Bozi ať stojí při tobě, když znamení máš příznivé, vstup zlatou nohou do dveří, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Nevěsto, nebraň se a dej mužovi všechno, co jen chce, ať nechce to pak od jiné, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Tak jako tobě na prsou v hrudi i jemu plamen žhne, ukrývat umí ho však lip, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Na tebe čeká skvělý dům, muž už se těší na tebe! Konců zlých ať se nedočká, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! Nevěstu, družbo, nezdržuj, z ruky pusť dlaně hedvábné, k muži ať do ložnice jde, Hyméne, hop hej, Hyméne! Hyméne, hop hej, Hyméne! 104 105 Vy, ctnostné ženy, které jste Dlouho čas ty jsi neztrácel, svým starým mužům převěrné, už přicházíš. Ať Venuši nevěstu veďte na lože, milý jsi, když teď před lidmi Hyméne, hop hej, Hyménel tu, po níž toužils, bereš si, Hyméne, hop hej, Hyménel počestnou lásku neskrýváš. Děvčata Spočítat písek v Africe Dovnitř už můžeš, ženichu, anebo mihotání hvězd žena tě čeká v ložnici lidé by spíše dovedli a září tváří rozkvetlou (sta nocí přijde jak ta dnes) jako heřmánek kvetoucí, než vaše hrátky milostné. jako mák ruse zbarvený. Hrám věnujte se dosyta Bohové vědí, ženichu, a mějte děti. Nechtěl bych, že také ty jsi urostlý - aby bez potomků váš rod Venuše všeho bohatě zanikl - ať jen ve větvích přála ti. Den však odchází! rodinný strom se košatí. Pospěš si, neztrácej už čas! Chci, aby mladý Torquatus porozen byl a vykoupán, ručičky začal natahovat, s pusinkou pěkně dokořán na otce rád se usmíval. 106 107 ATTIS Ať je to celý Manlius, otce ať každý pozná v něm, i ten, kdo neví, že je tvůj, ve tváři ať má otištěn i matčin stud i počestnost. Vždycky ať věrnost matčina dobrý rod na něj prozradí, tak jako věrná Pénelopé svou jedinečnou pověstí slavila syna Télemacha. Zavřete dveře, děvčata. Žertů už bylo víc než dost. Přejem vám štěstí, manželé, užívejte si noc co noc všeho, čím mládí oplývá! Plul Attis na rychlé lodi přes hluboké moře, dočkat se nemoh, kdy vstoupí do Frýžského háje, až do stínu háje vešel, v němž bohyně sídlí. Tam v záchvatu šílenství a rozumu zbavený sám ostrým pazourkem zbavil se břemene slabin. Jak uviděl celé své tělo, zbavené mužství, z kterého na zemi mokvala dosud čerstvá krev, lehounký bubínek uchopil do něžných dlaní (bubínek, Kybelé, zvěstující tvou oběť), něžnými prsty rozezníval tu býčí kůži, vzrušením chvěl se a druhům takto začal zpívat: 108 109 Vzhůru už, kněží, za mnou ke Kybelinu háji, za mnou, vzhůru, toulavé stádo Dindymsképaní! Jdk vyhnaná do cizích zemí se stěhující za mnou jste šli a mým příkladem vést jste se dali. Pečivou slavnost jste snesli i běsnící moře u 2e zášti k Venuši zbavili jste se mužství! V}ik hlavu vzhůru! Zpívejte chvalozpěv Kybelé! Unavu zapomeňte a běžte, pojďte se mnou kfiýžskému chrámu Kybelé, do chrámu bohyně, kde činely víří, kde bubínky pro ni duní, kde z ohnuté píšťaly hluboký tón Frýg loudí, kde slavnosti s výskotem slaví se bez ustání, kde toulavá družina bohyně v reji víří. nás, poběžme, do tance dejme se pro ni! Se svými druhy Attis - nepravá žena - zpíval: všech zmocní se vzrušení, zavýskne jeden, pak druhý, činel jim odpoví, bubínek před nimi duní, sbor přidá do kroku a k zelené Idě pádí. Běží i Attis, dech popadá, rozumu zbaven, jde, do bubnu buší, k stinnému háji je vede, je jako jalůvka, co prchá před břemenem jha. Běs žene kněze a všichni pádí za svým vůdcem. Když došli až k chrámu, únavou zmoženi celí, spánek je přemoh, než stačili se najíst. Malátnost zavřela jim víčka, únavou ztěžklá, a v měkkém spočinutí šílenství ze všech spadlo. no 111 Když však bůh slunce žhnoucíma očima pohlédl na bílý éter, tvrdou zem i nezkrotné moře a zvoněním podkov svého spřežení zahnal noc, Attis se probudil. Bůh spánku, unaven, prchal k své ženě Pásitheji, jež mu otevřela klín. Tak také Attis se ze svého šílení vyspal, vzpomíná na všechno, co spáchal, v hlavě mu svítá, sám vidí, oč se připravil a kam až to dospěl, hrůzou se zalyká a běží zpět na pobřeží. Uvidí nekonečné moře a dá se do pláče a žalostným hlasem běduje pro ztracenou vlast: Ó vlasti, má rodičko, ó vlasti, má kolébko, tebe jsem, ubožák, opustil, tak jako otrok pánovi prchá, štval jsem se do ídského háje, kde žít mám v sněhu a studeném doupěti šelem a do všech jejich děsivých úkrytů se vkrádat. Vlasti, kde jsi? Kde po celé zemi mám tě hledat? Vždyť sama zřítelnice oka vidět tě chce, když záchvatu šílenství na chvíli duch se zbavil. Daleko od domova, k bohyni mám se vrátit? Mám zbaven být vlasti i přátel i rodičů? Mám zbaven býtfór i cvičišť i závodů i her? Běda mi, běda, pro pláč zbyly mi oči, pro pláči Je na světě poroba, kterou bych ještě neznal? J á jsem teď žena - já, jenž jsem byl chlapec i mladík, já, který ozdobou zápasů i cvičišť býval, můj práh byl prošlapán, mé dveře se nezavřely, můj dům vždy býval celý ověnčený květinami, když ze své ložnice vycházel jsem za svítání. Já mám být služkou a otrokyni Kybelé? Já mám být mainadou, svým vlastním zlomkem, eunuchem Já mám žít na zelené Idě, v mrazu pod sněhem ? Já mám svůj život prožít pod vrcholky frýžských hor, kde v lese laně běhají a kanci po loukách? Ach, bolí to, bolí, li tuju, li tuju toho! 112 113 Jakmile z červených rtů ten rychlý zvuk mu splynul a ke sluchu bohyně donesl onu zprávu, dva spoutané lvy Kybelé ihned rozvázala a jedno ze zvířat takto na Attida štvala: Běž, řekla, divoké zvíře, ať zešílí, štvi ho, ať v záchvatu šílenství do háje zpět se vrátí ten, kdo se uniknout snaží a vymknout se mé moci. Vlastní hřbet ohonem mrskej, na rány přitom nehleď, ať se ten hrozivý řev rozléhá všude kolem, najež svou hřívu, zvíře, i svalnatou šíji. Pak hrozivá Kybelé pustila na něj zvíře. Divoký lev zuřivost vybičoval sám v sobě. Řítí se, řve a tlapami křoví v cestě láme. Jakmile doběhne na vlhké bělostné břehy a něžného Attida uvidí na dosah vln, vrhne se na něj: a on o rozum přijde strachy a uteče před šelmou do posvátného háje, kde zbytek dnů stráví jako Kybelina služka. Hrozivá Kybelé, bohyně, Dindymská paní! Ať všechno tvé šílení vyhne se mému domu Jiným dej vytržení, jiné si rozumu zbav! 114 SVATBA PÉLEA A THETIDY Prý kdysi dávno kýl z těch nejvyšších pélijských sosen plul po obloucích jasných vln, jimž Poseidon vládne, k peřejím Fásidu, do Aiétovy říše: vybraný oddíl jinochů, lesk řeckého mládí hořící touhou kolchidskou zem zbavit zlatého rouna, směle svou rychlou loď vyhnal tenkrát do slané pláně, pročesávaje šmolku vln hřeblem jedlových vesel... To Athéna, štít akropolí, prý pro tyhle smělce sroubila s kostrou dna i klenbu sosnových prken v plavidlo, jemuž snad i v bezvětří rostou křídla. Tak prvně zkrotil mořskou tůň svou plavbou břit lodi. Sotvaže ostrá příď však rozčísla neklidnou plochu a stříbrem pěn se zčeřily vlny pod rádlem vesla, razí z té sivé brázdy líc a za ní dav dalších: padesát Néreoven ten div plní zvláštním chvěním. A právě toho dne, ne dřív ani později nikdy, se nahoty mořských nymf, z té šedé jizvy až po pás vzlínajících, dotkl poprvé zrak smrtelných lidí. Tehdy - jak praví báj - vzplál Péleus k Thetidě láskou, tehdy vstříc sňatku s člověkem se rozběhla Thetis, tehdy svolil i Zeus a zaslíbil Péleu Thetis. Vítejte zde, mí hrdinové, jež zrodily staré, Živáčka není v Kieru, ztichlo údolí Tempé zlaté časy! Vítejte k nám, slavní potomci bohů i domy Kranónu a život v lárisských hradbách - a zdárné děti svých matek - mne teď hřejte k Farsalu, k Farsalu proudí dav, dvůr paláce plní. svou přízní: Býčkům povadá šíj - dnes nikdo o půdu nedbá, vámi chce moje báseň znít, to o vás chce zpívat, nekypří hroudy viničné zub motyky křivé, zvlášť o tobě, Pélee, ty hrázi thessalských rovin, nevrývá brázdu svou pákou pluh za kopyty volka šťastlivce obdařený tak vzácnou nevěstou, a není nůž, co by prořezal stín košatých stromů; když sám nánosy líné rzi se na kov radlice vrství... Otec všech bohů (Zeus!) se vzdal své lásky v tvůj prospěch... Zato Péleův dům, palác až po tu nejodlehlejší Kdo jiný, když ne ty, padl k nohám nejhezčí komnatu samý šperk, se blyští zlatem a stříbrem: nymfě? křesla z bělostných klů, stoly v jasu svítivých číší - Komu to dali za ženu svou vnučku jak Téthys, ze sídla sálá pohodlí a bohatství králů. tak Oceán širých vod, jenž omývá okraje světa? V paláci, docela uprostřed, už svatební lože Když se nachýlil čas a když ta kýžená chvíle božskou nevěstu čeká: skví se slonovou kostí, nastala, jako by celá zem si v paláci dala purpurem kryto se rdí, tím vzácným barvivem schůzku, veselý smích se přelévá síněmi domu: mušlí. jeden po druhém vzdává hold a radost má v očích. Postavy dávných lidí do té pokrývky vetkal podivuhodný um - a činy hrdinů líčí... 118 1 Na Noxu, v hukotu vln, zrak v dálku namířený, tu Ariadně zří Thésea prchat s rychlými loďmi; nezkrotná vášeň v její hrudi přebývá, avšak dosud uvěřit nemůže, že vidí - co vidí... Sotvaže z klamného spánku procitla, ubohá zjistí, že ji opustil, že je na pusté výspě - sama! Tam - jede pryč ten nevěrný hoch, tepe hladinu vesly, povětří napospas své falešné sliby dává - Z dálky, jak bakchantka zkamenělá, v chaluhách stojíc, dcera Mínóa smutný zrak za ním napíná, běda, napíná zrak a vlny trýzně se dmou v jejím nitru. Ne, již nepoutáplavou kadeř hebounká stužka, ne, již neholí její hruď šat z lehýnké látky; nemá již pletenou pásku okolo kvetoucích ňader -se vším, co kousek po kousku jí spadalo s těla, s tím šijí u nohou teď vlnky v příboji hrají. Ona však o stužku nedbá, nedbá o osud šatů v příboji vln - jen k tobě, Thésee, slepá a hluchá, upíná všechen svůj cit, svou lásku, myšlenky - všechno. Ach, nešťastná! Venuše sama ti drásavou touhu zasela v hruď a stálá trýzeň vzala ti rozum -právě v okamžiku, kdy udatný Théseus připlul z Pírea se zvlněným břehem, sotvaže vkročil v gortýnské zdi, kde tehdy podlý králMínós vládl... Prý kdysi dávno hrozný mor přiměl za trest kekropskou zem svou krví krev smýt Androgeovu: z výkvětu všech svých panen a z těch nejlepších hochů musela od těch dob strojit hody pro Mínótaura. Když však to zlo již příliš kosilo v nevelkém městě, Théseus to byl, kdo radši vlastní tělo chtěl vsadit místo tä milých Athén, než aby na Krétu stále a stále na jistou smrt se plavily kekropské žertvy. Lodici lehkou vpřed popohání a na křídlech vánků dosáhne místa, kde skví se chrabrého Mínóa sídlo. 120 121 Vtom jej zahlédly oči královské dcery - a plno touhy v nich bylo... Ta, již dosud v panenském lůžku, vydechujícím svěží vůně, hýčkala matka (tak jako Eurótás své břehy objímá myrtou nebo jak jarní vánek roznáší své duhové barvy), nyní odtrhnout od něho zrak - ten pohled jen plane -nemůže: a tak tu v jednom plameni stojí, hoří a tělo má vznícené až do morku kostí... Ach běda, božský lučištníku, jenž s kamenným srdcem rozžíhaš trýzně, ty, jenž mísíš slast v lidskou strázeň, Afrodite, ty rovněž, paní kyperských hájů, jaký jste vznítili v té dívce žár l Jaký příboj vrhal ji sem a tam, když vzdychala po plavém hostu! Kolikrát její srdce už strachy přestalo bušit, kolikrát její tvář byla bledší než bledá tvář luny, když se Théseus vydal změřit s netvorem síly -buď své smrti vstříc, anebo vavřínům slávy... Milé dárky všem bohům přislíbila: tu oběť zažehly němé rty - a přec to nebylo marné. Neboť jako ten dub, jenž rozpřahuje své větve z výšiny T auru, jako pinii plnou šišek a smůly uchvátí do svých vírů nezkrotná smršť a dřevo vyrve, jak ono, v dálce z kořenů vyvráceno, střemhlav se kácí, lámajíc, co mu do cesty přijde -podobně Théseus tu stvůru zmohl a skolil; ta už jen naprázdno své rohy nořila do tmy. On potom zdráv a se vší slávou zamíří nazpět: tenounkým vláknem navádí své tápavé kroky, aby ho cestou zpět z těch zákrutů labyrintu šálivé bludiště snad navždy neskrylo v pasti... Nač ještě líčit dál, když verši tak se mi vymkl, jednání dcery? Jak utekla i před zrakem otce, objetím rodné sestry a potom dokonce matky, která tu nad ztrátou dcery v bolu rukama lomí? Sladké své lásce, Théseovi, jak dala přednost? Nač také líčit, jak připlula až k zpěněným břehům Naxu,jak sotva víčka jí spánek sklížil,ji manžel nevěrník nechal být a ona zůstala sama? 122 123 Nesnesitelný žár prý vzňal jí srdce a z hloubi hrudi jen šílený, kvílivý zvuk se navenek loudil... Hned se sklíčeně drala vzhůru do strmých skalin, odkud by mohla přehlédnout tu zvlněnou dálku, hned se do moře vrhá vstříc vlnám rozkolébaným, splývavý šat si kasajíc až nad holé lýtko -až tu zmořena hořem propukne v hlasitý nářek... Slanými ústy zimničně stká, jak polyká slzy: Ach, tys mě nechal, falešníku, na pustém břehu, ač jsi mne, Thésee falešný, vzal rodnému krbu? Ach, tak ty si odjíždíš - nic o bohy nedbáš? Nevěrníku - vždyť kletbu zrady si odvážíš v lodi! Cožpak nic už nemohlo zvrátit záměr tvé kruté mysli? Což špetka útrpnosti se, necito, v tobě nenašla, aby nad mým srdcem cítila lítost?! 124 Ne, tohle není to, cos kdysi sliboval hlasem vábivým... v tohle jsi mne přece neučil doufat -nýbrž ve svatební sny a v sňatek s příslibem štěstí... A to vše je teď prázdný vzduch a potrava větrů... - Od nynějška ať žádná už o mužské přísahy nedbá, žádná ať nedoufá, že je v mužských pohádkách věrnost: Dokud v nich dychtivost chce mocí dosáhnout svého, bez skrupulí ti slíbí vše, vše přísahou stvrdí. Jen však dosáhnou svého a chtíči touha jsou syty -sliby jsou pryč a vše pak, všechny přísahy ruší... Vždyť to já, když vražedný vír se chystaljižjiž tě pohltit - to já jsem ztratila radši i bratra, nežli v kritickou chvíli opustit, pokrytče, tebe! Z,a to všechno mám dravcům, šelmám za kořist sloužit, dána jim v plen...? a pak, až zemřu, mne zem nemá přikrýt... Která lvice tě na dně rokle přivedla na svět? Které moře na slině vln tě vyplivlo z útrob? Která to byla: Charybda, či hltavá Skylla, že za můj sladký dar - tvůj život - dáváš mi tohle?! 125 / když jsi o sňatek snad nikdy upřímné nestál (úzkostné dbalý přísných rad svého otce) -stejné do rodných zdí jsi mohl odvést mé s sebou... Jak ta poslední služka tobébych sloužila s láskou, chodidla bílá bych ti v chladivé vodénce myla, nachovou pokrývkou bych ráda stlala tvé lůžko - Ach, kam jsem rozum dala, že si k vétrům tu stýskám? Nemají přece cit, a proto nemohou tušit; hlas k nim nedolétá a samy v odpovéď mlčí - zatímco on se za hřbety vln již pomalu ztrácí -na dohled nic, jen chaluhy, živé duše tu není... Tak ješ té smrti tváří v tvář mé zdupává krutý osud, že ani ty mé stesky už nedojdou sluchu. Ó Die všemocný, kéž tenkrát, když to vše zaäo, athénská loď se netkla knósských břehů svou přídí! Kéž ten zrádný příchozí z moře, divému býku vezoucí hroznou daň, pak nespustil na Krété kotvy! Kéž by ten bídák, sladkou krásou zakrývající ukrutný zámér, tenkrát nenavštívil náš palác! 126 Kam se já ztracená teď podeji? V co ješté doufat? Do ídských hor snadjít? když mezi námi je propast bezedná, když nás v dálce moře bouřlivé délí? Nebo mám nadéji, že pomůže otec? Můj otec, před nímž jsem prchla s tím, jejž zbarvila krev mého bratra?! Vlasce vérného muže mohu útéchu hledat? Ve vírech vesla se jen jen prohýbají -jak spéchá! Na břehu střechu nenajdeš- ten ostrov je pustý... Uniku není z vln: jen moře, všude jen moře... Není kudy se dát a není nadéje: hluché, všechno je hluché a holé, všechno zvestuje zkázu... Přece však smrt mi oči navždy nezastře dříve, smyslů télo mé unavené se nezbyde dříve, než docílím, ač na prahu smrti, zásahu bohů spravedlivých, jimž dáno je bdít nad spáchanou zradou. 127 - Poleťte sem! Sem ke mně, bohyně Pomsty, leťte s věncem zmijí kol čela, z nějž už na dálku dýchá hněv, jak bouří vám v hrudi! Vy, jež stíháte trestem provinění všech mužů - mé teď stížnosti slyšte! Ach, vždyť samy se z hlubin mého nitra ven derou, bože, jak já teď žhnu, jsem slepá bezhlavou vášní... Vždyť má stížnost vyrůstá až ze dna mé hrudi -nenechte žal, jímž strádám, jen tak beze stop zmizet, nýbrž tak jako mne tu zanechal pro paměť krátkou, kéž i sobě, svým drahým ať Théseus přinese zkázu! Sotvaže s těžkým srdcem a v úzkých vyřkla ta slova, svolávající trest a pomstu na krutý skutek, kývnutím pán nebes dal průchod nezvratné vůli: vtom se otřásla celá zem i zježené mořské pláně a hvězdná báň se zhoupla v půlnočním třpytu. A již mrákotná tma se rozprostírá tam uvnitř v myslí Théseově- už z hlavy vypustil všechny pokyny, jež dosud tak pevně v paměti choval... Již vplouvá do Pírea - a stále bez bílých plachet, bez znamení, že zdráv se truchlícímu syn vrací... Prý totiž ve chvíli, kdy v čele loďstva se mladík s hradbami Athén loučil a Aigeus král syna větrům svěřoval, tu v objetí mu na srdce kladl: „Synu můj jediný, jejž miluji nad vlastní život, synu, jejž nejistotám vstříc už zas musím pustit, ač ses mi teprve teď, kdy stojím nad hrobem, vrátil -Když už mé neštěstí a k tomu tvůj zmužilý zápal z náručími tě rvou (a já se bráním: vždyť dosud slábnoucí zrak mohu na svém synkovi nechat!), nedokážu teď jásat a z tvé cesty mít radost... Také nepovolím tvéplavbě bílý znak zdaru -ne, já z hloubi duše se musím vy naříkat, posypu hlavu popelem a šediny zhyzdím... K rozkomíhanému ráhnu dám vykasat plachty, tmavé, aby již čerň toho plátna hlásala chmurně žároviště a žal, jenž tolik kruší mé srdce. Dá-li snad ta, již uctívají v itonském chrámu, Athéna, střežící náš rod i athénské hradby, aby krev býka přec jen po tvé pravici stekla -oživ si probůh i pak, co teď si uzamkneš v srdci; kéž ani na chvilku ti z mysli nezmizí pokyn: 128 129 Jak se domácích pahorků jen zachytíš zrakem, hned ať ráhnoví odhodí své smuteční roucho, plachty jak sníh ať zátah lan hned vy kasá k nebi -abych svou potěchu co nejdřív zřel, abych užuž mohl mít radost, že mi tě šťastný okamžik vrátí." - To, co Théseus dosud tak pevně v paměti choval, to jako mlžný mrak, jenž halí ledové štíty sněžných hor, se v poryvech teď rozplývá v prázdno. Již ho však z výše zdí sám otec úzkostným zrakem nanovo vyhlíží a zas se utápí v slzách... Sotva dmoucí se plachty zřel a zbarvení plátna, v domnění, že krutý los mu Thésea vyrval, do propasti se střemhlav vrhá se skalní stěny... S takovou v rodný dům tedy vkročil udatný Théseus: otcovu smrt a stejný žal dům smutku mu zchystal, jaký svou pamětí krátkou on seslal na Ariadně... 130 Ona, zrak stále smutně v dálku namířený, člun sleduje, trýzeň sem tam vře zraněným srdcem -tu však již z protějška sem spěchá pln kypící síly Bakchos se svými satyry a silény v tanci: po tobě touží, Ariadne, on k tobě vzplál láskou! Bakchantek zpitý houf - juchú! - tu v extázi řádí, s výskotem - ejchuchú! - tam prudce škubají hlavou. Tamhle tepaly zem svým thyrsem ovitým révou, tam si házely tím, co rukou urvaly z býčka; tamta svíjejícím plazem stáhla se v pase, část vzdává hold tajům orgií, jež skrývá tma skříněk -orgiím, jež nezasvěcence šálivě vábí. Jiné vzpírají dlaň a v drobné bubínky bijí, kovem rozšumí kov, až křivé činely řinčí; mnohé do rohů dují - dutě z hloubi zní tóny, vřízne se do uší zpěv barbarské píšťaly břeskné... Takovým bohatstvím postav sé ta pokrývka skvěla, v záhybech s lože splývajíc a halíc je kolem. Když se dosyta nabažil dav Thessalů lačných té podívané, trousil se pryč... Pak vcházeli bozi. 131 Jako když začne zefýr vát a za svítání, kdy s vyjíždějícím Héliem svit Jitřenky vzchází, zčeří sklo mořské hladiny a načechrá vlnky, jež kolébány větérkem jdou nejdřív jen zvolna, drobnými krůčky vpřed, svým pleskotem rozchichotané, a pak, až vítr zesílí, se zvedají v hradby vln, které odplývají v dál, hřbety nachově lesklé -stejně tak jeden po druhém i hosté se pěšky do všech světových stran k svým domovům z paláce brali... Když byli všichni pryč, jako první dorazil Cheirón ze svého kopce k Péleovi a s ním dary lesa: kolik je kvítí, co dává luh, co v rozlehlých horách thessalských roste, a vše, co vlahý, životodárný západní větřík břehům řek mámí z plodného klína - to všechno bez ladu a skladu on do věnců uvil a teď se směje celý dům tou hrou libých vůní. 132 Jemu v patách jde Péneios; své zelené Tempé, údolí, které po celou dél stíní záclony lesů, zanechal rozpustilosti víl a jásavým plesům, a věru nepřichází s prázdnou: i s kořeny vyrval vysokánský buk, pár vavřínů na štíhlém kmínku, pak platan klátivý a olše, sestřičky pružné bájného Faěthonta, i cypřiš s korunou v mracích. Tím vším on volně osadil park okolo sídla, aby se krajkou listoví dral zelený přísvit. Za ním se blíží Prométheus, ten úporný hledač, a prsten s kamenem přináší, znak starého trestu, který přednedávnem si nad sráz přivázán k hrotu strmící skály tvrdě v řetězech odpykával... A pak, svým potomstvem provázen i velebnou paní, přichází otec všech bohů. Jen ty, Foibe, na nebi stojíš, a měsíční svit smí dál tvá sestra po kopcích šířit, když stejně jako ty chová k Péleovi záští a svatbu Thetidy by stejně nechtěla slavit. 133 V křeslech bílých jak sníh si božstva v pohodlí hoví, chod střídá chod, až pod závějí mís tonou stoly -když vtom Sudice roztřesené se v nejistém rytmu začaly kývat sem tam a přednášet nezvratná slova. Nařasený plášť halí jejich třaslavá těla a bíle splývá až ke kotníkům, jež purpurem vroubí; rudé zbarvení stuh jim zdobí vlas jako mléko. Díla bez konce se ruce postaru chápou: kužel s hebkým chomáčem vln si podává levá, pravá pak souká nit a bříšky prstů ji jemně protahuje, než křivým palcem hlazený přeslen zlehka rozhoupá a s ním i vír vřetena zrychlí. Stisk jejich zubů působí, že vlákno je hladké; při tom jim na suchých rtech lpí splihlá vlákýnka vlny, jimiž se spřádaná nit tak ježila na všechny strany. U nohou každé z nich pak plný košíček z proutí střeží své bělostné a hebké chomáče vlny... Z těch zásob snují svou věčnou nit a vysokým hlasem z nich přitom recituje věštný dar slova sudby, jež potvrdí brzký čas i paměť vzdálených věků... Záštito Thessalie a Diův chráněnče šťastný, ty, jehož vzácný vklad má plod ještě vzácnější vydat -slyš, co my tři ti v dnešní slavnostní den chceme zjevit z nezvratné věštby! Co přijde a co nemine, z toho bystře vy, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Večernice užuž ti vzejde a naplní přání, jež střádá muž - užuž s ní šťastně vejde tvá paní: láskou roztálá se ti do všech myšlenek vpije, a chovajíc tvou statnou šíji v mladistvých pažích, sladce zmalátnělá tě bude i ve spánku hledat... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! 134 135 Žádný dům dosud nespojil tak hluboké city, doposud žádný pár cit lásky nepoutal úže než The tis k Péleovi a stejně Pele a k The tis... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Muž, jenž nikdy nemine cíl, z vás dvou přijde na svět, Achilleus, jehož hruď, ne záda, zná nepřítel zblízka a jenž se v bláznivý let jako o závod s prchavou laní nejednou dá a spěch jejích kopýtek za sebou nechá... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Nenajde se rek s ním v boji souměřitelný, až celáfrýžskápláň bude krev svých Trojanů ronit a Ilion s přepevnou zdí až v kleštích zdlouhavé války pustošit bude Atreův syn, vnuk zrádného děda... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Jeho zmužilou krev i jasně zářící činy dosvědčí zástupy všech matek nad hroby synů, až jedna po druhé sedavý vlas nechá žalostně plihnout a do zvadlých prsou chabá dlaň vtepe modravé skvrny... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Jak žnec v žáru slunce když zlátnoucí obilí seče a tísnící se dozrálý klas trs po trsu stíná -tak bude on kosit Trojany svým záhubným mečem... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Dosvědčí jeho udatnost proud Skamandru řeky, jež do bouřného Hellěspontu svá ramena noří: horou zabitých nepřátel on řečiště ucpe, že vodstvo vystoupí výš a zteplá záplavou krve... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! 136 137 Díl, jejž z kořisti získá, i ten přijde mrtvého slavit, až kužel mohyly vzroste z hlín a útroby hrobu spolu s ním spolknou Polyxenu, jak sníh bílou žertvu... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Jakmile totiž Osud dá a znaveným Rekům dovolípancíř neptunských zdí kol Ilia strhnout, skropí ten vysoký rov krev právě zabité panny, která jak jehňátko, když pod mečem dvojbřitým padá, v kolenou podklesne a bez ducha sveze se k zemi... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Rozbušte srdce, co bijí si vstříc, ať rychle se najdou! Do sladkých manželských pout ať muž svou bohyni přijme, nevěsta ať vzdá se roztouženému choti! Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Chůva až s jitrem vkročiv síň - ne, nedopne stužku, jíž ovíjela útlý krk ještě včera své paní... Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Matka nepozná žal nad ložem dcery, jež přísně samotu střeží, a dál může spřádat sny plné vnoučat. Bystře, vřetena, přeďte svou nit, jen bystře se vrťte! Takovou žeň kdysi Péleovi slíbily věštbou v prorockém transu Sudice tři a tak zněla slova. 138 139 Býval, býval ten čas, kdy s chutí nebešťan v cudný dům hrdiny zavítal a lidem smrtelným klidně zjevil svou tvář - to ještě zbožnost a ctnost měli v úctě... Často v slavnostní den, když nadešla výroční oběť, přicházel nejvyšší bůh a viděl na vlastní oči, sto býků jak sklání šíj, i jejich pád v záři chrámu. Často hnal s vršku Parnássu sám tulácky Bakchos svých mainad houfec - vlas vlál a plno výskotu bylo - a v celých Delfách nastal hned shon, aby blízkému božstvu dým z oltářů stoupal v ústrety a vřele ho vítal. Často bůh války, Arés sám, stál uprostřed vřavy a stejně Athéna ctná anebo i Nemesis mstivá přímo v poli svůj zbrojný lid vždy k odvaze měly... Avšak od chvíle, co svět poznal zločin a hanbu a chtivost v každém z nás dala spravedlnosti výhost, když vlastních bratrů krev mají na rukou pokrevní bratři, když lítost už necítí vlastní syn ani nad hrobem otce a touhou otce je zas jen smrt jeho prvorozence (aby mohl on sám květ snachy netknutý urvat!), syn když jde s hříšnou matkou spát, ač neví, že s matkou, hříšnicí, jíž chybí stud před zákony předků - Pro tuhle šílenou změť, v níž zlořád je dvojníkem řádu, se bozi, ochránci spravedlnosti, točí k nám zády. A tak už mezi nás sem dolů nepřicházejí, ani uprostřed dne o ně pohledem zavadit nesmíš... 140 NEJJASNĚJI Z METEORŮ Řekneme-li dnes Catullus, ozvěna odpoví Les-bie. A Lesbie, to je láska sama: ostýchavá něha i pustošící vášeň, vteřina závratného štěstí i nekonečnost zoufalství: ať už se nikdy neohlíží zpátky po lásce, která mému srdci vládla: ta umřela jak poslední květ v lukách pod ostřím rádla... Toto jímavé čtyřverší, které nás odzbrojuje svou nehledaností a prostotou - to je Catullus, snad jediný spontánní lyrik v římské literatuře. První tři sloky básně, z níž čtyřverší pochází, jsou naproti tomu zatíženy takovou přemírou topografických informací, že čtenáři, který by chtěl Catullovi dokonale porozumět, nezbude než vzít k ruce atlas, encyklopedii a snad i příručku teorie literatury. Spontánní lyrik tu totiž k vyjádření prostého citu použil sapfické strofy, složitého metrického útvaru, který uměle přenesl do římské poezie z řecké lyriky. Také toto je Catullus: vzdělaný básník a experimentující tvůrce. Pátá sloka - 142 143 počátek posledního vzkazu Lesbii, z něhož se cudně cituje jen výkřik raněného bezbranného srdce - obsahuje brutální urážku veřejně vmetenou do tváře bytosti kdysi tolik milované. Intimní vzkaz svěřila něžná milencova ústa dvěma budižkničemům, které autor na jiných místech hrubě napadá a tituluje slovy, pro něž v češtině není adekvátní překlad. I to je Catullus: sžíravý ironik, drzý posměváček s jazykem ostřejším než meč. Jestliže nám tradiční a tradovaná sladko-bolná podoba Catulla - autora písní pro Lesbii zcela zastíní jeho dvě další tváře, nenalezneme nikdy klíč k tomuto básníkovi, který neměl chuť se nikomu zalíbit. Catullus byl synem své doby. Nebyl Říman. Přišel do města, kam vedou všechny cesty, z krajiny za řekou Pádem, kterou si Řím podmanil a které teprve nedávno udělil všechna občanská práva. Na první pohled se podobal všem holo-brádkům, kteří z celé Itálie směřují do Říma za vzděláním a kariérou. A přece se od nich lišil, stejně jako jeho druhové - Bibaculus, Cato, Cae-cilius, Ticidas i Cornelius Nepos. Tihle synkové z dobrých a bohatých rodin se v Římě neroz-prchli, nenahrabali si jmění ve státních službách, neprolévali svou čerstvou galskou a etruskou krev v politických šarvátkách. Semkli se v Římě v jeden šik, do něhož přistoupili jen ti, kteří chtěli bojovat pod stejným praporem: Calvus, jediný rodilý Říman mezi nimi, Cornificius a jeho sestra Cornificia. Za smrtelného chropotu římské republiky, uprostřed zbraní, mezi nimiž podle starého římského přísloví mlčí Múzy, pojmenovali svůj prapor Poezií a pod ním zvítězili. Mluvíváme o nich jako o mladořímské moderně, ale jejich současníci jim jednoduše říkali noví básníci (to mohlo být označení docela neutrální, ale slovo „nový" má v národě, který ctí tradici, trošku osten) nebo neoterici (což je totéž, ale výraz odvozený z řečtiny naznačuje, s kým jsou noví básníci spříznění volbou). Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: AŤ ŽIJE experiment! PRYČ s tradicí, která je mrtvá! PRYČ sHomérem AŤ ŽIJE alexandrijská a jeho římským moderna, Kalli- epigonem machos a naši Enniem! řečtí učitelé a přátelé! 144 145 PRYČ s užvaněným a nabubřelým eposem! PRYČ s chaosem! PRYČ s uniformitou římského hexametru! PRYČ s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! AŤ ŽIJÍ malé epické útvary, ať žije lyrika! AŤ ŽIJE kompozice! AŤ ŽIJÍ řecká metra! AŤ ŽIJE učenost! Přidejme k tomu, že příslušníci mladořímské moderny jsou po věky peskováni, že pěstováním tohoto římského ľart pour ľartismu a svou apolitičností odcizili poezii národu a způsobili, že přestala plnit svou výchovnou funkci. To v malých obměnách mnohokrát ještě uslyšíme. Ale nezapomínejme, že se ocitáme v první polovině prvního století před naším letopočtem, kdy se rodí v římské poezii cosi skutečně nového: básník. Nechceme tím říci, že před mla-dořímskou modernou neexistovala v Římě poezie. Už dvě stě let se rozvíjí římská epika, které svým překladem Homéra položil základy řecký zajatec Andronikos, už před sto lety 146 I Quintus Ennius, kráčeje ve stopách svých předchůdců, vytvořil skutečný římský národní epos, a Catullův současník, Titus Lucretius Carus, ve chvíli, kdy mladořímská moderna prohlašuje enniovskou tradici za mrtvou, dopisuje těžce dobývaným hexametrem svůj výklad starověkého atomismu, kosmickou symfonii o věčném koloběhu, podivuhodnou epickou báseň, která bude živá ještě za dva tisíce let. Několik jmen a ještě méně zachovaných veršů nám dává tušit, že už před mladořímskou modernou se začala rodit lyrika. Správný Říman, střízlivý a praktický hospodář, neúnavný politik a válečník, však považuje literární činnost za zábavu stejně vhodnou a důstojnou, jako je hra v kostky. Sám Cicero, Catullův současník, se vyjádřil, že i kdyby žil dvakrát tak dlouho, nenašel by si čas, aby četl lyrickou poezii. A teď ti, po nichž tento živý prototyp hrdého a obětavého republikána, ctícího národní tradice, hodil posměškem, izolováni od vřavy světa, uzavřeni do malého přátelského kroužku celá léta soustředěně pilují verše, jejichž hrdinové nemají šanci vstoupit do čítanek jako příklady občanské ctnosti, skandálně obnažují před čtenářem své nejintimnější city a vysmívají se všemu a všem. Zlehčují sice své 147 výtvory, nazývají je bláhovostmi, drobnostmi, hříčkami a prohlašují, že píší veršíky a veršovánky, ale berou sami sebe a svou práci nesmírně vážně - a zodpovědně. Celým svým dílem demonstrují, že básnická tvorba je povolání i poslání. Zaskvěli se na římském literárním nebi jako roj meteorů. Zbyla po nich všeho všudy hrstka odřených veršů, které filologové pracně vydobyli z hlušiny děl, v nichž byla mladořímská moderna citována, chválena, kritizována nebo parodována, a sto šestnáct básní Gaia Valeria Catulla. Podle všech dobových svědectví i podle názoru pozdějších autorit, které měly ještě k dispozici dnes ztracená díla ostatních, byl Catullus nejjasnějším z těchto meteorů, nejna-danějším básníkem první tvůrčí skupiny v dějinách římské literatury. Máme smůlu, že nepříznivý čas zachoval zcela náhodně jen jeho dílo, a zbavil nás tak možnosti srovnávat, a máme štěstí, že laskavá náhoda zachovala právě dílo tak vzrušující. Catullus byl synem své doby a ta, vymknuta z kloubů, šílela. Přinesl si z rodného severu zdrženlivost vůči římskému veřejnému životu a byl jistě zcela chladný k neurvalým politickým bojům, v nichž se rozpadalo římské republikánské 148 zřízení. Asi nevěřil v panteon římských bohů, římská pragmatičnost mu byla směšná a honbou za penězi, úřady, mocí a slávou pohrdal. To však ani v nejmenším neznamená, že byl k problémům své doby lhostejný. Naopak: zraňován ve svém bytostném republikánství, ostře vnímal politický i mravní úpadek. Bezpráví se zaměňuje za právo!, volá v závěru své učené básně. Ve své lyrice osobně a nelítostně útočí na ty, kteří mu představují mravní bahno společnosti. Není mu dáno, aby přehlédl tuto bouřlivou dobu a porozuměl jí. Ale komu z jeho současníků to dáno je? Ne-úmornému Ciceronovi, který celý život slepě a odhodlaně bojuje za ztracenou veřejnou věc? Lucretiovi, uzavřenému do soukromí pracovny a hledajícímu materialistické evangelium, které by zbavilo strachu duše zmítané úzkostmi? Catullus přišel do Říma, aby jej dobyl. Nikoli jako politik - jako básník. Byl vznětlivý, nerozvážný a vášnivý. Nevěděl, co je to římská uměře-nost a moudrost. Zato byl zlomyslný a jízlivý jako rodilý Říman, pro něhož byl drsný a břitký vtip octem, který se hodil ke každému jídlu. Byl vzdělaný. Studoval pečlivě folklór i literaturu. Překládal Kallimacha, hellénistického básníka ze III. století, který byl neoterikům blízký svými 149 básnickými zásadami, stejně jako Sapfó, lesbickou básnířku ze VI. století, jejíž písně mu byly nedostižným vzorem. Dokázal se poučit u řeckého mistra invektívy, jakým byl Archilochos z Paru, i u zavrhovaného Ennia. Pokoušel se přivlastnit si kulturní bohatství, ale současně usilovně hledal svůj vlastní, specifický tón. Jsme často v pokušení vidět v mnoha jeho básních výraz osobních prožitků. Někdy to jsou jen motivy převzaté z hellénistické poezie a přepracované se znalostí básnického řemesla do té doby nevídanou. Catullus užívá stejně pohotově hovorový jedenáctislabičný verš jako složitá lyrická metra nebo patetický hexametr, vyzkouší vzrušený gal-liamb stejně jako elegické distichon. Umí napsat žánrový obrázek z lázní, téměř klasicky znějící epigram na nevěrnou ženu stejně jako mytologický epos. V jeho básních najdeme učené archa-ismy i novotvary, které sám vymyslil, i výrazy, které v římské literatuře čteme velmi zřídka, ale které dodnes můžeme vidět na zdi pompejského nevěstince. Bylo by pošetilé prohlašovat všechny Catullovy básně za dokonalá a zdařilá díla. Ale všude tam, kde básníkův verš nebo tón zní našemu uchu nelibě, hledejme nejprve autorův záměr a přičtěme 2000 let, která nás oddělují. Podle tradice si Catullus sám vážil nejvíce svých učených skladeb a jimi také si získal největší obdiv a úctu současníků. Zkusme poměřit výtky adresované mladořímské moderně právě jimi. Neoterikové si prý vybírali odlehlá mytologická témata, kuriózní látky neznámé řadovým čtenářům. Pro malý epos (epyllion) Svatba Pélea a Thetidy sáhl Catullus k epizodě ze slavného trójského cyklu, tedy k mýtu, který mnohokrát zpracoval z tragédiích už Ennius a který byl znám každému římskému školákovi, jehož prapředkové - jak známo - pocházeli přímo od trójského hrdiny Aenea. Téma extatické básně o Attidově vykleštění bylo možná čímsi novým. Ve stejné době však čerpá z ovzduší Kybelina kultu i Catullův antipod Lucretius. Nebylo to tedy téma pracně vyhledané. Neoterikové prý zpracovávali svá témata tak učeně, že bylo třeba psát k jejich básním neméně učené komentáře. Epyllion o Ariadně na Naxu, vložené do rámce příběhu o Péleovi a Thetidě, vychází z obrazu, který je vetkán na přikrývce svatebního lože. Ariadně, strnulá žalem, hledí za prchajícím Théseem, zatímco s druhé strany se k ní blíží Dionýsos se svým průvodem. Na přikrývce je zachycen pouze tento jediný okamžik z finále 150 151 Ariadniny lásky k Théseovi, ale Catullus - ačkoli jeho cílem je dát nám nahlédnout do nitra hrdinů, poznat procitnutí lásky v Ariadnině srdci, pochopit hloubku jejího zoufalství a odsoudit věrolomnost Théseovy zrady - nás nenápadně seznamuje se vším, co tomuto okamžiku předcházelo i co bude následovat. I čtenář, který báji nezná, je schopen ji sám rekonstruovat. Zůstane mu utajeno jen velmi málo skutečností (např. spojitost mezi vraždou Androgea a každoročním obětováním athénských mladíků a dívek Mínótaurovi zůstane nepochopitelná, pokud nevíme, že Androgeus byl Mínóův syn, kterého zabil Théseův otec ze žárlivosti, protože mladík na athénských hrách porazil domácí závodníky), a to nikterak nepřekáží pochopení autorova záměru. Učený komentář by se k básni jistě dal napsat. Všimněme si jen, jak plasticky je podán popis obrazu! Jsme přímo v pokušení se tázat, zda Catullus nebyl inspirován nějakým soudobým výtvarným dílem. Taková díla jistě existovala, vždyť se nám dochovala v Pompejích freska s podobným námětem. Všimněme si také, že popis obrazu je rozdělen do dvou částí, z nichž jedna epyllion zahajuje a druhá uzavírá. V první dominuje klid a strnulost: nahá Ariadně stojí v řasách při pobřeží jako zkamenělá a mořské vlny kolébají šat, který se jí svezl s těla. Druhá část je naopak plná vzruchu, pohybu a děje: mladý Bakchos přijíždí v průvodu satyrů, silénů a bakchantek, které divoce tančí, potřásají svými thyrsy, ovíjejí se hady, hrají na bubínky, na cymbály, pískají na flétny, trhají kusy býčího masa. Stálo by za zkoumání, jak Catullus ovlivnil Tizianův obraz Bakchos a Ariadné... ale nebyl by takový komentář spíše svědectvím a důkazem toho, že jsme schopni báseň pochopit a ocenit a že v nás vyvolává celé trsy asociací? Neoterikové prý psali pouze pro malý okruh svých přátel a odlehlými tématy svých básní i jejich učeností způsobili, že se jejich poezie uzavírala širšímu publiku. Nemáme představu, jak dlouho trvalo v Římě (kde vycházejí teprve od r. 59 př. n. 1. jakési noviny, Caesarova Acta diurna, Denní události, a kde bude teprve r. 39 př. n. 1. otevřena první veřejná knihovna), než básníkovo dílo vstoupilo mezi širší masu čtenářů a četlo se ve školách. Pohleďme však na Catullovy svatební písně: Catullus se nespokojil pouhým překladem řeckého epithalamia, ale pokusil se na základě svého studia římského folklóru vytvořit sku- 152 153 tečnou římskou svatební píseň, která by sloužila při konkrétní příležitosti. Věnoval ji svému příteli Manliovi Torquatovi k jeho svatbě. Píseň se patrně četla na svatební hostině a prostřednictvím hostů byla pak šířena i mimo okruh Catullových přátel. Několik epithalamií zachovaných z různých dob svědčí o tom, že dál už svatební píseň žije jako příležitostný literární útvar určený širšímu okruhu čtenářů. Catullovo dílo i dílo jeho přátel bylo záhy parodováno -může být parodováno něco, co není živou součástí čtenářského povědomí? Neoterikové prý neznali skutečné hodnoty, ztratili jasný světový názor a životní cíl, jejich obzor je úzký a jejich poezie není schopna plnit své výchovné poslání. Podle mravního kodexu republikánského Římana je Catullus, milující vdanou ženu a bezostyšně a veřejně oslavující svůj cizoložný poměr, nutně nemorální člověk. Je však přinejmenším zajímavé, že právě básník písní pro Lesbii si vybírá k překladu Kallimachovu Bereničinu kadeř, jíz uvádí do římské poezie poprvé téma manželské lásky, že se pokouší vytvořit římské epithalamion, že ve své nej rozměrnější skladbě oslavuje manželské štěstí a postuluje tak skutečný milostný cit k ženě, stálost a věrnost, manželství uzavřené na základě oboustranné lásky a svobodné volby - tedy hodnoty, které nejsou do této doby součástí římské etiky, ale stanou se součástí nově se rodícího pojetí mravnosti. Catullus, syn bouřlivé doby, která zrodila jej i jeho poezii, žil jen třiatřicet let. Tvořil možná jedno desetiletí, což je z hlediska tisíciletého vývoje antické literatury čas přímo jepicí. Přesto on a jeho druhové - jak bývá shodně a spravedlivě konstatováno - svým rozporným dílem položili základy modernířímské poezii, již dnes nazýváme klasickou a dokládáme jmény Horatius, Ovidius, Tibullus, Propertius. Bez jejich zdánlivě samoúčelně experimentujících básní, které zbavily poezii pout dogmaticky chápané služebnosti, by nebylo výsostne angažovaných básnických děl budoucnosti, jakou je Vergiliova Aeneis. Je to snad málo? Nevíme, kolik básní Catullus napsal, kolik jich přednesl svým kritickým přátelům a kolik se jich ztratilo. Ale musel jistě napsat tisíce veršů, aby dokázal uzavřít tragický rozpor celého svého života do jediného dvojverší, které nalezneme v každé antologii. Začíná slovy: Nenávidím a miluji. Latinsky to zní Odi et amo a Říman to vyslovoval jen čtyřslabičně: Odet amo. Obě o jsou dlouhá 154 155 a podložená přízvukem. Zní to pateticky, zoufale i bolestně. Pouhé čtyři slabiky. Nenávidím a miluji? Nebo: Nenávidím! Miluji! Nebo: Hned nenávidím, hned zas miluji! Nebo: Ačkoli už nenávidím, ještě miluji. A slyšme dál ten naléhavý a bouřlivý dialog se sebou samým: Chceš se mne snad zeptat, proč to dělám? Sám to nedovedu vysvětlit! Já jenom cítím, že to tak je. A to mne mučí! Závěr je ovšem stejně úderný a stejně zoufalý jako začátek. Naše slova byla příliš chudá. Catullovo excrucior (jen se Říman s povzdechem nadechl na první slabice, a už mu to slovo zaskřípalo jako písek mezi zuby: ex - krukior) znamená, že jej rozporuplný cit vbíjí na kříž, že jej rozervává jako člověka natahovaného na skřipec, že z tohohle mučení snad zemře. Toto lapidární dvojverší mohl napsat něžný, zraněný básník v dopise své milence. Jízlivý posměváček je mohl vyrýt na zeď nevěstince, kam (před ní? za ní?) utekl k jiné. A toto dvojverší by mohlo být vtesáno do mramorového soklu sochy učeného básníka. Ale napsal je jen jeden autor: Gaius Valerius Catullus Eva Stehlíková (1979) 156 OBSAH Dopsal jsem knížku DS....................................................5 VERŠÍKY...........................................................................6 Schůzky s přáteli Jaro už vlaze rozechvívá vzduch DS...........................7 Veranie D S...................................................................8 Když na to přijde DS...................................................9 Flavie DS.....................................................................10 Špatně, můj milý Cornificie DS................................11 jen ke mně klidně přijď, můj Fabulle/Z-£5............12 To zrodila tě lvice DS................................................13 Lež a faleš! DS............................................................14 Můj přítel Varus JŽ-ES..............................................16 Když přítel Calvus JŽ-ES..........................................18 Ó Marku Tullie jZ-ES...............................................19 Šenkýři, hej! DS..........................................................20 To jsme si o včerejší kratochvíli DS..........................21 Psaníčko DS................................................................22 Od chvíle, kdy Cinna začal psát jZ-ES...................23 Septimius má na klíně svou lásku DS.......................24 Jestli ti to není na obtíž DS.......................................26 Volusiovy anály jZ-ES...............................................28 Vare, ten Suffenus DS................................................29 Ne že bych počítal JŽ-ES..........................................30 Zapomeň na svou touhu DS.....................................31 Jestliže ozvěna našeho žalu JŽ-ES.............................32 Dlouhou cestu jsem vážil DS....................................33 Sirmio mé DS.............................................................34 VERŠÍKY.........................................................................36 Písně pro Lesbii Sám sedět s tebou DS................................................37 Vrabčáčku DS.............................................................38 Lesbie, žijme DS.........................................................39 Lesbie na mě jen vrčí DS...........................................40 Truchlete, city Žádosti a Lásky DS............................41 Když je u toho choť DS.............................................42 Lesbie, ptáš se, kolik políbení DS..............................43 Žádnému neoddá se raději DS...................................44 Quintie prý je pfepůvabná DS.................................44 Jak já svou Lesbii miloval DS....................................45 Takhle jsem skončil, Lesbie milá DS.........................45 Říkávalas, má Lesbie DS............................................46 Když se tvá touha DS.................................................47 Miláčku, podle tvých slov DS...................................48 Caelie, slyšíš DS.........................................................49 Jestliže člověka těší JŽ-ES..........................................50 Fúrie s Aureliem JŽ-ES .............................................52 Chudáku Catulle DS..................................................54 Miluji - proklínám! JŽ-ES.........................................55 Miluji - to jest nenávidím DS...................................55 VERŠÍKY.........................................................................56 Nemám chuť se ti zalíbit Sem, ke mně jZ-ES....................................................57 Víš, Aufileno jZ-ES....................................................59 To je čest jZ-ES..........................................................59 Vzkaz mi hned jZ-ES................................................60 Ta příhoda je podle tvého gusta JZ-ES.....................61 Iuventie, tvůj zrak DS................................................62 Ty, jenž jsi kvítek DS.................................................63 Aurélie, ty nenažranče žravý jZ-ES...........................64 Zbláznil ses, Ravide jZ-ES.........................................65 Fúrie s Aureliem jZ-ES..............................................66 Samý žert jsi byl, sladký Iuventie DS........................67 Kdo se má na to dívat? JZ-ES...................................68 Skvěle se shodnou zvrhlí tajtrdlíci jZ-ES................70 Chtít se ti zalíbit? JZ-ES............................................71 Mentula nahrabal na tři sta jiter jZ-ES.....................71 Ta rozhoďnožka kdekým načatá JZ-ES....................72 Ahojtě, holka JŽ-ES...................................................73 K sídlu Múz škrábe se Mentula JŽ-ES......................74 Firmánské údolí/Ž-£S...............................................74 Kdyby tvou šedivou palici, Cominie jZ-ES.............75 Městečko, toužíš oslavit hry JŽ-ES...........................76 Egnatius má zuby bělostné jZ-ES.............................78 Ty, Rufe, nediv se jZ-ES............................................79 Putyko, vošoustů JŽ-ES.............................................80 Teplouši Thálie JŽ-ES................................................82 Arrius říkával dyzgrétneJŽ-ES.....................................83 Co lidé říkají kecalům JŽ-ES.....................................84 Vyjde to nastejno JŽ-ES.............................................85 Když někdo chlubí se JŽ-ES......................................86 Gallus má bratry dva JŽ-ES.......................................87 VERŠE.............................................................................88 Svatební píseň podle řeckého vzoru ZH-ES............89 Hymnus na Dianu DS...............................................95 Římská svatební píseň ZH-ES...................................97 Attis ZH-ES..............................................................109 Svatba Pélea a Thetidy DS.......................................116 NEJJASNĚJŠÍ Z METEORŮ.......................................142 Vydal Jiří Buchal - BB art v edici VERSUS v roce 2001 Bořivojova 75, Praha 3 Translation copyright © 2001 Zdeněk Hron, Dana Svobodová, Jiří Žáček Philological cooperation: Eva Stehlíková Epilogue copyright © 2001 Eva Stehlíková All rights reserved Rediguje: Zdeněk Hron Odpovědný redaktor: Marek Fikar Grafická úprava obálky © 2001 Aurélie Lukešová Tisk: CENTA, s.r.o., Vídeňská 113, Brno V tomto uspořádání první vydání ISBN 80-7257-600-3