V |>i Epilll holi' vlki .p.,l ■pul lioli hni! I Vél .1.1. 0 ll lltld ••tlil Op Ul .i! 0 při 1 ku PŘELOŽILA JULIE NOVÁKOVÁ ťJSTŘEDHl KNIUOVN* FILOZOFICKÉ FAKULTY •ano Translation © Julie Novákova, Praha 1971 Titus LuiTctius (vysl. Lukrécius) Carus, jeden z největších básníků starovekého Říma, zemřel podle kroniky Hierony-miny ($v. .Jeronýma) r. 55 pí. n, l. O jeho životě víme bezpečně jen to, co lze vyčíst z jeho díla: že byl vroucné oddán ■i řmn příteli Gaiu Memmiovi, kterému epos věnoval; že byl nadšen pro Epikurovu filosofii; že zemřel předčasně — neboť báseň .iri obsahuje vše, co v ní být mělo (atomistickou fysiku ), ale mnohé partie nemají definitivní podobu a pořadí jednotlivých odstavců, jak se čtou ve středověkých opisech (ze stol. '). a 10.), nezůstalo mezi badateli nesporné. Prvním vydavatelem díla, a to přímo z básníkovy pozůstalosti, byl slavný řečník a politik Marctis Tullius dcero; v jeho korespondenci je obsažena i nejstarší nám známá kritika Inicrctiových veršů, prý prozrazujících nejen skvělé nadání, ale i důkladnou odbornou průpravu. Básník Metamorfóz Ovídius jim předpovídal nesmrtelnost; dnes už můžeme říci, že právem. Lucretlovo epos De rerum nátura ( O přirozenosti věcí, O přírodě, O podstatě světa) je pro nás jednak pramenem pro poznání důležité kapitoly starořecké filosofie, jednak skutečnou básní. Taková dvojpolárnost nebyla v antice ivlňhnosti; stačí vzpomenout Vergiliova „naučného'1 eposu o rolnictví (Georgika), které u novodobých kritiků soutěží pi ivi s hucretiovou velebásní o titul nejkrásnější starorímske ihladby. V obojím případě strhuje moderního čtenáře ne-:l.t>nnlt> víc básnická hloubka díla než jeho „věcný'' obsah. ^\ /. odkazu řeckého filosofa Epikura (341—271J270) se i\J I 8 lucretius * o přírodě úvod 9 kromě zlomků zachovalo jen několik dopisů přátelům. O jeho fyzice (včetně metafyziky) víme nejvíce právě z Lucretia. Je to v podstatě tzv. mechanický atomismus Démokritúv (5. stol. př. n. I.), otfesený velikou syntézou Aristotelovou (384—322J1) a znovu zachraňovaný naivní Epikurovou tezi o nepatrné úchylce atomů, padajících v nekonečném prostoru dolů, od kolmého směru. Ani v jednotlivostech nebyl Epikúros (Lucretius) vždy práv výbojům svých vědeckých předchůdců, zejména v astronomii; odmítnuv pojem středu, odmítl nezbytně i přitažlivost a geniální tezi Pythagorovou o oběhu Země kohm ústředního ohně, o protinožcích ani nemluvě; slunce i měsíc byl nakloněn pokládat za pouhý shluk ohnivých atomů, které se denně na určitém místě vždy znovu a znovu spojují a zase rozptylují (ač např. příčiny měsíčních fází byly v Římě 1. stol. př. n. I. obecně známy). V tom a v jiných podobných nedostatcích obráží Lucretiova kniha pozdní období řecké a vůbec antické filosofie, která už ztratila zájem o přírodovědecké poznání a soustřeďovala se na morální potřeby člověka. Lucretius totiž chce Epikurovou fyzikou zachraňoval člověka z jeho mravní bídy. Ta podle jeho přesvědčení pochází ze strachu před smrtí a posmrtnými tresty. V jeho soustavě není místa pro nic než pro atomy a prázdno; veškeré přírodní, psychické i společenské dění vzniká jen pohybem těchto „prvotních tělísek", jejich shlukováním, rozpojováním, srážením, postrkováním atd. Z nich se skládá i lidská duše a jejich rozptýlením hyne. Proto „smrt se nás netýká vůbec". Básníkova snaha zajistit člověku pokoj duše, jeho zanícení pro mravní dobro druhých nemá v římské literatuře předkřesťanské epochy obdoby; tento humanitní rys ho distancuje od suché vědy především; on je to první, co z jeho skladby činí skutečnou báseň. Vbásničkém řemesle je Lucretius dokonale zběhlý. Neváhá sáhnout ani po klasické invokaci bohyně (on, materialista} na počátku díla; nevzývá však Músu, nýbrž Venuši, podle podání pramatku Římanů, kterou ztotožňuje ve shodé s ušlechtilejšími formami kultu s všemocnou matkou přírodou. V předvečer nových občanských válek ji prosí o mír, aby mohl v pokoji tvořit. Na mnoha místech zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za moci, slávou, bohatstvím. Drasticky předvádí neblahé vášně. Velebí štěstí člověka, který dobrovolně omezil své potřeby. Úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Rozkošnicky hovoří o své tvorbě, o hledání nových slov pro svou mateřštinu. Zlomkovitost římské nám dochované literatury nedovoluje bezpečně posoudit, jak Lucretius latinu obohatil. Nápadné je, kterak se mu podařilo vyhnout se téměř úplné výpůjčkám z řečtiny (s výjimkou partie IV, 1160—1169, kde řecká mazlivá přízviska mají po vzoru soudobé komedie a satiry smysl parodický). Mistrně, ač bez přehánění užívá tradičního prostředku římské epiky i tragédie, smělých a skvělých zvukových figur. Nevyhýbá se však prosaismám, které byly vlastní prostému slohu výkladovému. Ovšem pathos jeho bezvadně vypracovaného hexametru není dán ani tak specifickými prostředky básnického slohu, jako především vírou v hlásané ideje. Lucretiova sláva bylapřiroseně obnovena v době, kdy se křesťanství hasnoucího středověku začalo znovu poměřovat s materialismem, v renesanci. První rukopis díla nalezl účastník knstnickéhokoncilukardinál Poggio r. 1417; první tištěné vy-dánívyšlor. 1500 v Benátkách; mezi filosofy se nejvíce zasloužil o Lucretiův věhlas francouzský fyzik a matematik Petr GaSsendi (1592—1655), odpůrce aristotelismu. Po dvou stoletích jím byl uchvácem mladý Karel Marx. Už předtím byl Lucretius přeložen veršem do němčiny (1821). Historie Lucretiova eposu v české kultuře je krátká. Nadchl M jim mladý Vrchlický za svého pobytu v Itálii (1875 až 11176), kde ho patrně poznal v čerstvě vydaném italském p4 10 LUCRETIUS * ÚVOD 1,1—26 VZÝVÁNI VENUŠE překladu Alessandra Marchettiho. Do češtiny z neho přeložil ukázky Ferdinand Stiebitz s názvem Vznik a zánik světa. Člověk a jeho dílo (Praha 1932). Celé dílo tylo zčeštěno dvakrát, a to takřka současně, v temné době okupace: tragicky zesnulým profesorem Josefem Kolářem (O přírodě, Praha 1948); druhý překlad je náš (O podstatě světa, Praha 1945 nákladem J. Pohořelého). Tehdejší redaktor edice básník Jaroslav Kabeš byl toho názoru, že vyjdou-li současně překlady dva, bude tím splacen veliký kulturní dluh — zvláště když každý z obou překladatelů vychází z jiných uměleckých pozic. MAj překlad byl mj. plodem verzologických studií, které vyšly porůznu tiskem později. Pokusila jsem se v něm vytvořit verš hexametru podobný, ah méně verbalistni, než bývají české hexametry reprezentativních překladů dnes ui klasických (škola Vaňornéhoj. Toho jsem docílila zkrácením verše o jednu stopu či aspoň o jeden důraz. Svůj experiment (který je jen jedním z možných, jak ukazují moje ostatní překlady) zatircholuji teprve v tomto 2. vydání, pro které jsem přepracovala skoro každý verš. Leckterý ovšem, jak je při revizi staršího překladu samozřejmé, i po stránce věcné. Textovým podkladem pro tuto verzi mi bylo převážně vzorné kritické vydání Josefa Martina, Lipsko 1936. Julie Nováková ZPĚV PRVNÍ ROZKOŠI BOHŮ i lidí, rodičko Síma, milostná Venus, jež pod nebes hvězdnatou točnou splavné moře i plodů dárkyni zemi naplňuješ — vždyť každá živoucí bytost na světlo světa se počata rodí skrz tebe; z cesty ti, paní, jdou vichry, jdoa nebeská mračna, L\ ůrkyně země ti v ústrety líbezné stele kvítí, hladina mořská se na tebe směje a /.tišený blunkyt se leskne v záplavě záře. Jakmile jasného jara se rozletí brána a plodivý od jihu van se rozduje volně, nebeské ptactvo tě první, bohyně, hlásá, i tvůj návrat, tvou moci piotknuto v srdci; po něm se rozjarí zvířata na bujné pastvě a plovou přes dravé vlny; tak dychtivě každé jde za tebou, kam si je vedeš, tvou zvábeno krásou. Nakonec v mořích i v horách i v divokých řekách, v listnatých sídlech ptačích i v travnatých pláních, všechněm vštěpujíc do srdce lahodu lásky, každému druhu se dychtivě plemenit velíš. Protože jsi to jeu ty, jež přírodu řídíš, a protože bez tebe do jasné oblasti světla nevzejde nic, co by rozkošné bylo a milé: pomoci tvé si žádám pro svoje verše, kterými podstatu světa se hotovím popsat našemu Memmiovi; ten přednostmi všemi 12 O PHlSODÉ 1,27—89- od tebe ozdoben, paní, se proslaví provždy; tím spíše dej trvalý lesk, ó božská, mým slovům! Mezitím učiň, ať dílo divoké války po všech mořích i zemích usne a umdlí! Oblažit můžeš ty jediná hlubokým mírem lidstvo, vždyť řídí to války divoké dílo ten, jenž se vrhá, bůh boje, ti častokrát na klín, Mavors, milostnou ranou jsa odzbrojen věčnou: tu zvrátí svou oblou šíji, a vzhlížeje k tobě, vpíjí tě lačným zrakem a sytí ho láskou, na znaku leže, a dechem ti na ústech visí. Na tvých kolenou svatých když spočine takto, nad ním se skloň, ty slavná, a sladkými slovy, bohyně, blažený mír pro své Římany vypros! Nelze mi pracovat klidné, když neklidné doby nastaly vlasti a Memmiů ratolest slavná o spásu obce v čas takový nemůže nedbat. JE SAMOZŘEJMÉ, ŽE BOZI svou bytostí celou v hlubokém klidu se věčnému životu těší, vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí; bolesti každé jsou prosti i nebezpečenství, stačí si sami a nás jim netřeba v ničem, na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne. Do očí bilo, jak hnusně pověra dusná dusila lidský život a tiskla ho k zemi; její hlava se šklebila z oblastí nebes, hrozivým pohledem stíhajíc smrtelné tvory — až přišel Řek, jenž první smrtelné zraky na ni se osmělil upřít a první jí čelit. Věhlas bohů ho neodstrašil, ni blesky, ni hromem hrozící nebe, jež urputnou vůli EPIK.ÚEŮV NÁZOR NA BOHY 1S mu naopak ponouklo v duši tím víc, aby toužil přírody brány a závory prolomit první. Dosáhla svého ta bujará duševní síla; daleko překročil ohnivé ohrady světa a proputoval svým rozumem nesmírný vesmír. Odtud co vítěz nám přinesl pravdu; co může se stát, co ne, jak má každá věc svoje meze a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící. Oplátkou proto ted" deptáme pověru sami, ■ šlapeme po ní a nebi jsme vítězstvím rovni. Jednoho bych se bál: že si pomyslíš třeba, že je to bezbožná věda, žes nastoupil cestu hříchu. Naopak: právě z té bohabojnosti častěji vzešly zlé a bezbožné činy. Například v Aulidě panenské Diany oltář hanebně zbrotili volení vůdcové řečtí krví Ifigenic, ti nejlepší z mužů! ICdyž panenský vrkoč jí ovili obětní stužkou, jež z obou skrání jí stejnými splývala cípy, a ona shlédla blíž oltáře smutného otce, po jeho boku kněze, jak skrývají čepel, a lid, jak prolévá slzy, sotva ji spatřil: němá strachy se svezla jak podťata k zemi. Nebylo nic v tu chvíli jí ubohé plátno, ík byla první, jež králi říkala „otče"; muži ji zvedli a s třesením k oltáři vedli — ne aby mohla, až památný obřad se skončí, být vedena v průvodu za zvuku svatebních písní — leč aby nečistě, čistá, když dozrála k sňatku, ocelí otce co oběť neblahá padla: 10 aby šťastně a bezpečně vyplulo loďstvo. lí tolika zlům tedy člověka pudily kulty. 74 84 í O PŘÍRODĚ I, 90-151 Možná i ty se pokusíš ode mne zběhnout jednoho dne, jsa poděšen výroky věštců. Kolika mátohami by mohli tě zmámit, jež by ti dovedly naruby zpřevracet život a jako strašidla všecko ti rozvrátit štěstí! A není divu: vždyť kdyby nahlédli lidé, že jejich strasti se skončí, měli by sílu výhrůžkám věštců a pověrám odolat nějak: takto však nelze se vzepřít, není to možno, protože ve smrti trestů se lekají věčných. Nevědí totiž, jaká je podstata duše, zdali se rodí či vstupuje do narozených, zda zaniká zároveň s námi a smrtí se ztrácí či putuje v temnoty Orku a bažiny pusté či po vůli bohů se vtěluje do jiných zvířat — jak pěl náš Ennius, první, jenž zelený věčně 7, luzného Helikónu si přinesl věnec, po všech italských kmenech pak slynoucí slávou. Nicméně mimoto Acherón, podzemní sidlo, nesmrtelnými nám Ennius vylíčil verši, kde nebudou naše těla a nebudou duše, jenom jakési stíny až na podiv bledé; v takové podobě prý se mu zjevil i Homér, navěky slavný, a slanými slzami plakal a podstatu světa mu začal zvěstovat veršem* Bedlivě tedy si všimněme nebeských věcí, kterak běží svou drahou slunce i luna a jakými silami všecko se na zemi děje; především ale vší silou umu a vtipu pátrejme, jaká je podstata duše a ducha, která to věc naši mysl děsí i za dne, přijde-li nemoc, a jindy v náruči spánku. až se nám zdá, že zřetelně vidíme mrtvé a slyšíme ty, jejichž kosti pokryla hlína. NEZBÝVÁ TEĎ, než se starostí zbavit a sluchu pravému učení popřát i bystrého ducha. Nepohrdej tím darem, jejž oddaný ctitel ti zhotovil, ležet ho nenech — dříve ho poznej. 0 celé soustavě nebes ti vykládat začnu 1 bohů a věcí ti zjevím počátky první, z nichž tvoří, pěstí i živí příroda všecko, a vé které příroda tatáž zas rozkládá všecko co zajde; v dalším je budeme nazývat hmotou, semínky věcí a tělísky zárodečnými, ty atomy, tělíska první či konečně prvky, protože /. nich je prvotně složeno všecko. Předobře vím, že hluboké objevy Řeků nebude lehké ti vyložit latinským veršem; chudoba mateřské řeči i novota látky i Novotná slova mne nejednou přinutí tvořit: ale tvá ctnost a naděje v milený svazek přátelství s tebou mne nutká podstoupit všecko, ba nedá mi spát; i věnuji hvězdnaté noci hledáni pravého verše a pravého slova, které by jasné světlo tvé podalo mysli, abys až do dna tak prohlédl skutečnost skrytou. Takový tedy strach a temnotu duše nemohou rozptýlit paprsky denního světla ní šípy slunce — jen rozum a přírodní věda._[ > Základy k tomu klást tedy začněme takto: / IN K*:EHO NIKDY SE NESTANE zázrakem něco.. Vždyť veškeré lidstvo i proto pojala bázeň, 1 l 16 O PÉlRODĚ 1,152—214 že na této zemi i na nebi nemálo věcí vidí a dějů, jichž příčiny na žádný způsob nemůže spatřit; i hledá v nich působnost bohů. Nicméně nic se nemůže obrátit v něco, to seznáš brzy a pak se ti otevrou oči i pro to hlavní: co může povstat a z čeho a jak se co děje, aniž se bozi s tím trndí. Když by co vzcházelo z ničeho, mohlo by vzrůstat ze všeho všecko a semen by nebylo třeba. Moře by rodilo lidi a obloha ptáky, v krunýři šupin plémě by vydala země, pole i pouště by plnily všeliké šelmy a stáda skotu i bravu, neznámo odkud; ovocné stromy by plody nestálé nesly pokaždé jiné a rostly by na každém všecky: vždyť kdyby nemělo všecko svou matečnou látku, kterak by mohlo mít všecko určitou matku? Ale že všecko se rodí z jistotných semen, do krajů světla se vyvíjí všecko a vine odtamtud, kde má svou hmotu a příslušné prvky; z čehokoli se nemůže cokoli zrodit, protože každá ta hmota má mohutnost zvláštní. Proč puká na jaře růže a obilí v létě, proč vinnou révu pudí se nalévat jeseň, ne-li proto, že včas se určité prvky sloučí a jejich plod se objeví tehdy, když jim počasí přeje a bujará země na světlo světa své rozence bezpečně pouští? Kdyby je vydalo nic, tu by vyrostly náhle, v neznámé lhůtě a v cizím období roku; to kdyby nebylo prvků, jimž nevlídný nečas by nedovolil se sloučit v matečnou hmotu. NIC NEVZNIKÁ Z NIČEHO 17 Však také milostné símě by nebylo věcem k ničemu, ani čas, kdyby z ničeho rostly; z drobných robátek naráz by mužové byli, rázem by vzešly a vzpučely ze země lesy. Z toho se neděje nic, jak vidíš; neb všecko povlovně roste, jak slušno, z určitých semen a ve svém druhu trvá, když roste; tak vidíš, že všecko se živi í roste z příslušné hmoty. Nemluvím o tom, že bez jistých období dešťů země by nemohla rodit nám k potěše chleba a že by bez jídla žádná živoucí bytost nemohla zachovat rod a uhájit život; jc tedy hodnější víry, že v mnohosti věcí jsou prvky společné všemu jak písmena slovům, nežli že něco by mohlo bez prvků povstat, Ofl al n;" proč asi nedala příroda lidem lakový vzrůst, aby mohli přebrodit moře, Iľ'lwim rukama rozmetat ohromné hory I živoucích pokolení i několik přežít? kn zrodu vecí je určena určitá hmota, CO může z ní vzejít a povstat, je určeno pevně. Žádná věc tedy nemůže z ničeho vzniknout, každá chce svoje símě, z něhož by vzešla a v jemilé vanutí vzduchu by pozvedla hlavu. Konečně pěstěná půda je lepší než pustá n rukám splácí, jak vidíš, lepšími plody; jsou tedy v zemi ty první počátky věcí, jež loudíme ven, když hroudy úrodné hlíny ilrlíiiic rádlem a pluhu se poddává půda. !'■ ' li prvků nebýt, pak všecko rostlinstvo samo Ky bylo Lepší a lepší bez naší práce. O PŘÍRODĚ . 1,215-278 Mimoto v původní prvky zas rozkládá každou příroda věc, aniž kterou obrací vniveč. Kdyby něco snad bylo smrtelné zcela, každá věc by se z očí ztrácela náhle; žádné síly by nebylo třeba, jež částí by jí roztříštit mohla a uvolnit spoje. Každá věc je vsak složena z tělísek věčných; dokud nepřijde moc, jež by rozbila ranou věc Či skrz póry v ni vnikla a začla ji leptat, žádnou nenechá příroda znatelně zajít. Viz i ty věci, jež hynou sešlostí věkem: hynou-li plně a jejich látka se stráví — odkud pak každé plémě a zvíře si Venus přivádí na světlo světa? a tvůrkyně země z čeho je živi a pěstí, všem skýtajíc píci? Z čeho hlubinné zdroje i pozemské řeky zásobí moře? čím živí obloha hvězdy? Jestliže hmota je smrtelná, měl ji už strávit nesmírný její věk a doba, jež přešla. Pakli uz byly v tom čase a prostoru prošlém prvky, ze kterých svět je sestaven dnešní: jistojistě jsou nadány nesmrtelností; proto vniveč se nemůže obrátit žádný. Všecko by hubila síla a příčina tatáž, kdyby jí necelila ta odvěká látka, vnitřními vazbami úže či volněji spjatá; na pouhý dotyk by mohly umírat věci, neboť žádná by neměla trvalé telo a každá síla by každé strhala stavbu. Ve skutečnosti jsou tělíska sloučena spolu rozličně jedno s druhým a hmota je věčná; celistvá zůstane věc —- než se naskytne síla KOLOBĚH PRVKŮ ..... rtiň jnjl lkáni a sdostatek pádná. /rttlnu viV mi* tudíž nevrací vniveč: ]■ >> \ prvotní částice všecko se rozpadem vrací. /.ii mTJÍ HH i deště, kdykoli otec i ■ I lina mat oře země je vylije Éter; i In i iimouÍ třpytné a zaskví se zelen, n i stromech, ony pak rostou a ztěžkají plodem. * Mnul hÍ človek i zvíře obživu bere, ' niliinl liľi/cníi obec má kvetoucí dorost | Llltnnté lc«y vidy nové zpěvánky ptačí; p rolo i tučné krávy si na bujný pažit MAVOn) l'liují večer a bělostné mléko ..... i i ) ikď B nalitých vemen; kol po měkké trávě p i i putkýoh kopýtkách laškovná telátka skáčí; iM>k(iňiii> mléko jim opilo mladičkou mysl. INir i<«|y /, toho, oo vidíme, nehyne zcela; ľ ílmi z tlniliélio příroda tvoří a zrodit ■n BOnoohá nic, leč za cenu cizího skonu. HOTOV II! DŮKAZ, že nic se nemůže zrodit .....-Im aniŽ, co vzešlo, se obrátit vniveč. lbyi víuk neztratil víru v má slova snad proto, 4i» prvotní tělíska okem je nemožno vidět: DOrilyl, oo svět má tělísek, o kterých uznáš ľ i- /.r Jmou, afi oko je nemůže vidět! Mi ilmi silou ti vichřice bičuje tělo, ..In nv iikií koráby bortí a rozhání mraky; [Indy oo dravá smršť se rovinou žene, i i | I. liď- krneny a temena horská vrtním a polomy souží; tak velice zuří I. i daje ostře a huče výhružně vítr. hdy nejsou větry než tělíska slepá, i 'I• i ují moře i souši i nebeská mračna O PŘÍHODĚ I, 279—341 ATOMY JSOU NEVIDITELNÉ a vírem nenadálým je shrábnou a smetou. Ona nejinak proudí a záhubu nosí než voda, svou povahou měkká, když ve vzduté řece Iijavci rozvodněné se najednou valí a z vysokých hor se řítí záplava vody, vláčejíc urvané větve i s kořáním stromy; ba ani mohutné mosty se nemohou opřít náhlému návalu vln; s tak velikou silou udeří na zdivo přívalem zjitřená řeka, s jekotem kutálí korytem balvany celé, rozsévá zkázu a každou překážku drtí. Tak nějak musí proudit i vanutí větru: jakmile někam se napře jak veliká voda, hrne a povalí všecko, co v cestě mu stojí, poryvy vytrvalými, ba někdy se stočí a unáší to, co popadne, v krouživém víru. Jsou tedy větry jen tělíska neviditelná, neboť si počínají a působí stejně jak veliké řeky — a ty jsou zřetelně hmotné. Vnímáme z věcí se nesoucí rozličné vůně, aniž je zříme se blížit k našemu chřípí; nelze se na horko dívat, je nemožno oku na zimu zírat a neumí zahlédnout zvuky. Nicméně má to všecko svou podstatu hmotnou, protože našich smyslů se dovede dotknout: dotknout se a být dotknut, to může jen hmota. Když na břehu moře a příboje rozvěsíš roucha, zvlhnou, a jakmile slunce se rozpálí, uschnou. Leč kterak ta vlhkost se dostane do nich a voda a kterak se vypaří v parnu, to nespatříš okem. V maličké částky se tedy rozešla vlhkost, tak malé, že oko je nemůže uvidět vůbec. ľ tliže po dlouhý koloběh slunečních roků .....iuic prsten, i ten se odspodu ztenčí; 11 o pěj proráží kámen a oradlu v poli " le/.o z radlice křivé se potajmo ztrácí; lumenné dláždění chodníků roznesly skorém proudící davy a u bran bronzové sochy 0 na la viijí svou pravici kratší a kratší od |mlibkň a doteků okolojdoucích. 1 \ nchno, jak vidíš, se zmenšuje, když se to tenčí; ľ lunu l,y částky, jež v každé chvíli se tratí, ni vlastní oči nám nepřála příroda spatřit. ľiiiliiliué látku, již povlovně příroda dává l. luHlem, pomalu růst je nutíc den ze dne, ■ mi i,i nejlepší nemůže zornice zočit; ■tejně i Lo, oč zhubneme v nouzi či stáří. Illiiil.ivá slaň kolem břehů omlela skály; n\ Aiik i-o ztrácejí právě, to nevidíš nikdy: i - li i k y skrytými koná své příroda dílo. ■ I M VSU VŠAK, že hromadně zabrala hmota ■ I.. i V vesmír:, je uprostřed věcí i prázdno. Pni n.iiií prázdna ti prospěje po mnoha stránkách: Ufl n. IhuIch bloudit a váhat a napořád bádat nliivlié světa, ni ztrácet víru v má slova. I n dy prostor, je prázdný a nehmatatelný. lni ik liv na žádný způsob se nemohly věci iiliylmviil; vždyť tělesům připadl úkol n \ ooitě a brzdit — a ten by plnila všecka viľcliľii čas a nic by se nemohlo hýbat, .....'< ustupovat by nezačlo žádné. okruhu moře i země i v nebeské výši i lil • <■ před očima nám všelijak hemží 1 l íl 22 O PŘÍHODĚ I, 342—402 a všemožné hýbe — a nebýt žádného prázdna, nejenže věci tak rušně by nemohly těkat, ale na svět by bývaly nepřišly vůbec, jelikož stěsnaná hmota by trvala v klidu. Myslí se sice, že věci jsou tuhé a plné; mají však řídké télo; to pochopíš takto: Jemně prolíná slují a skalinou vláha a hustými kapkami všecko tam pleská a pláče. V celé živoucí tělo se vstřebává pokrm; stromoví roste a včas se obalí plody, protože veškerá strava je prosákla celé od nejdolejších kořínků po peň a větve. Stěnami proniká zvuk a proletí napříč i zamčeným domem a mráz až do kostí vniká. To by se nemohlo dít, kdyby nebylo prázdna, jímž tělísko jedno jak druhé dovede projít. A jak to přijde, že některé předměty předčí svou váhou jiné, ač nemají rozměry větší? Jestliže v klubíčku vlny a v kotouči kovu je tolikéž hmoty, ať váží oboje stejně! Vždyť úkolem hmoty je všecko stlačovat dolů, zatímco prázdno svou povahou postrádá váhu. Když tedy věc je stejně velká a lebčí, říká to jasně, že prázdna má v útrobě více; naopak více hmoty má v sobě ta těžší — a zato prázdna má uvnitř o mnoho méně. Do věcí zřejmě je vmíšeno tedy to druhé, co hledáme s napětím umu, tak řečené prázdno. JEDNOMU PŘEDEJIT MUSÍM: sic některých lidí výmysl svést by tě mohl ze správné cesty. PROSTOU ČILI PRÁZDNO 23 Plovoucím šupináčum prý ustoupí voda a dráhu jim uvolní proto, že za sebou ryby vždy nechají prostor, kam uhnuvší vlny se stekou; Lak je prý možno i ostatním věcem se hýbat u místo si vyměňovat, ač všecko je plné. Itozumí se, že celý ten důkaz je mylný. ICum by se vlastně ty ryby posunout mohly, jestliže vlny jim nedají místo? A voda, kam se nahrne asi, když ryba se nehne? Nezbude tedy než pohyb u všeho popřít ■nebo uznat, že s věcmi je smíšeno prázdno, jež pro každou věc je pohybu podmínkou prvou. 1'ozoruj širší tělesa dvě, když se srazí: n>/,.-.skočí se rychle — a prostor, jenž vznikne uprostřed obou, se nutně naplní vzduchem; li i ať len vzduch seberychleji odevšad vtéká, ni' inéiiě celý ten prostor nemůže zabrat ■i.i jeden ráz; on zaplní nejbližší místo, I■ 11- teprve další, až nakonec obsadí všecko. Vikdo snad řekne: „Když od sebe odskočí koule, lnuli' lo tím, že vzduch se za nimi zhustí." i ►myl! Zde vzniká prázdno, jež nezelo dříve, u opět se plní to prázdno, co bylo už předtím. Nu tento způsob se vzduch ani nemůže zhustit — ti kilyby i mohl, jen díky prázdnu by mohl ni" m' mnrštit a vlastní částice stáhnout. IVmi ni! sebevíc oklik a výmluv si najdeš, iľtli......r uznáš, že v nitru věcí je prázdno. A......m pro tebe mám ještě nejeden důkaz, 11' iv by viru v má slova utužil v tobě. I I l.yni lemu umu i drobné náznaky stačí; O PŘÍRODĚ I, 403—463 NENÍ NEŽ HMOTA A PROSTOR 25 ty s jejich pomocí sám už pochopíš další. Čenichem zvětří i ohař, po hoře slídě, přečasto zvířecí doupě, aě ukryté v houští, jakmile jednou se octne na jisté stopě; podobně z jednoho poznatku dovodíš druhý vlastními silami tady, ba v tajemství temná se ponoříš do dna a z hlubin vylovíš pravda. Pakliže váháš a maličko od věci couvneš, Memmie, tolik ti mohu lehounko slíbit: z hlubokých zřídel v mém srdci má lahodná mluva bohaté doušky tak dlouho ti nalévat bude, že liknavé stáří mi dříve ochromí údy, myslím, a v žilách mi stavidla života zvedne, nežli ti všecku tu zásobu důkazů veršem o jedné každé otázce do uší pošlu. ABYCH NAVÁZAL NIT a vrátil se k dílu: příroda celá, jak jest, se v podstatě skládá z dvojího: z částic a prázdna. V tomto jsou ony umístěny a v něm se porůznu hýbou. Hmota že jest, to dosvědčí obecný smysl, základ, kterému věřit je především třeba, měřítko, ve kterém zakotven důmysl ducha cokoli ze skrytých věcí si ověřit může. Pak je tu prostor a místo, tak řečené prázdno: toho nebýt, pak věci by nebyly nikde a rozličné pohyby konat by nemohly nikam; to jsem ti vštípil už dříve, o kousek výše. Ostatně nenajdeš nic, co by nebylo s hmotou spjato, a nic, co by nemělo souvislost s prázdnem jakožto nějaká řekněme podstata třetí. Neboť všecko, co jest, je určitě něčím; ať už je objem té věci velký či malý, jestliže vnímá ji hmat, třeba lehce a letmo, patři k souboru těles a do jejich počtu; pakli ji nahmatat nelze a na žádný způsob nemůže ničemu jinému zamezit průchod, je to pak to, čemu říkáme prostor a prázdno. Všecko, co o sobě jest, bučľ působí samo, uuebo musí být účastno činnosti cizí, anebo umožnit věcem kde být a se konat; t rpnost a činnost však není bez hmoty možná a místo dovede skýtat jen prostor a prázdno: i už kromě prázdna a tělísek v světovém celku nemůže být už žádná podstata třetí, která by mohla kdy spadat pod naše smysly či kterou by někdo snad postihl důmyslem ducha. Uvidíš totiž, že všecko, co má svoje jméno, jl přívlastkem anebo případkem těchto dvou věcí. Přívlastek jest, co odnít a odloučit nelze, uiiiž l>y podstata sama se rozpadla vniveč; tlí r plamene, kamene tíha a tekutost vody, ■i lunu! y hmatatelnost a u prázdna opak. Nu rozdíl od toho otroctví, bohatství, bída, ■ M i, svoboda, svornost a ostatní věci, lín/, kterých podstata věci se uchová celá tl |ne jak s nimi: ty správně případky zveme. I ii nu o sobě není: to předměty samy iiiiin dávají znát, co se stalo v minulé době, iI probíhá nyní a co se později zběhne; ■ iiii v sobě — to uznáš — nevnímá nikdo, Im* i»oiivÍHlosti s klidem a pohybem věcí. O PŘÍHODĚ I, 464—525 ATOMY JSOU VĚČNÉ Zpívají Heleny únos i potření Tróje a boj s jejím lidem; leč pozor: my nesmíme myslit, že takové věcí snad samy o sobě byly; pokolení, jimž připadly případky tyto, do nenávratna už unesly minulé věky. Země je jedna věc, a druhá je případ či případky všecky, jež mohou se zběhnout v tom kraji. Konečně nebýt hmoty, té podstaty věcí a prázdna či místa, v němž všecky věci se dějí: v barbaru Paridovi by nebýval vzplanul milostný oheň, tak rozdmýchán Heleny krásou, až rozpoutal slavný a divoký válečný požár; dřevěný kůň by byl za noci rozence Řecka nevydal z útrob a nezžehl Trojanům pevnost: je tedy nabíledni, že veškeré děje o sobě nejsou, jsou na světě jinak než hmota a neexistují na tentýž způsob co prázdno; větším právem je nazveme případky hmoty a projevy místa, v němž věci se konají všecky. HMOTA JSOU PŘEDNĚ ta prvotní tělíska věcí, za druhé vše, co je shlukem řečených prvků. Žádná síla však nemůže atomy zničit, ty nakonec vítězí vždycky svou neprostupností. Je sice zatěžko věřit, že nějaký předmět v světě by mohl být z látky veskrze tuhé: vždyť domovní stěnou se proderou nebeské blesky, hlasy i hřmot a železo roztaví oheň, skálu rozštěpí prudké a úporné parno; tuhost zlata se ruší a rozpouští žárem, ledovost mědi se plamení poddá a taje. Jehličky zimy i teplo proniknou stříbrem; jasně to cítíme obé, když třímáme číši, do které shůry nám lijí perlivý nápoj. Potud se zdá, že nic není tuhé a plné. Tak ale skutečná věda a příroda velí; poslouchej dál! Chci vyložit v nemnoha verších, že skutečně bytuje hutná a trvalá hmota: semena věcí — viz výše — a počátky první, z kterých nynější svět je vytvořen celý. Předně se hluboce liší a povahu dvojí mají ty věci dvě, jak shledáno výše, hmota a prostor, v němž všecky věci se dějí; nezbytně tudíž jsou o sobě samy a čisté. Kamkoli sahá prázdno, tak řečený prostor, tam není hmoty; a tam, kde se rozkládá hmota, není prázdna a prostoru na žádný způsob. Tělíska první jsou bez prázdna tedy a plná. Zu druhé: ve vzniklých věcech se nachází prázdno; pak musí okolo něho být celistvá hmota: vždyť o žádné věci se bezpečně dokázat nedá, í.e ve své útrobě chová a ukrývá prázdno, jestliže to, co je obmyká, nebude hutné. Tukové může však být jen skupení hmoty, Objímat dutiny věcí je s to jenom ono. Tedy la látka, jež nemá dutiny v těle, inn/.r být věčná; to ostatní postihne rozpad. /a třeli: nebýt prázdna a žádného volna, l»\ !<► by stmeleno všecko; a tělísek nebýt, klení l>y plnila prostor a kdekteré místo, ľ dno jediné prázdno by dokola zelo. ľi.i/,ilm> a hmota se navzájem ohraničují, pľotožo ve světě nemáme úplně plno 1 i í! O PŘÍRODĚ I, 526—588 ani naprosto prázdno; toť dílo těch částic, jež dovedou odlišit od prázdných prostorů plné. Takové úderem zvenčí se nemohou rozbít, podobně nic je nemůže rozleptat zevnitř, " aniž jej lze snad ohrozit na jiný způsob. To jsem ti vštípil už dříve, o kousek výše. Nemožno rozbít věc, v níž prázdnoty není, nelze ji zlomit a nelze ji rozpoltit vedví; ona nepojme vody, jí neprolne zima ni lczavý oheň, to dvojí, co proniká všady; čím více má která věc v své útrobě prázdna, tím víc těmi vlivy trpí a vniterně chátrá. Jestliže tedy jsou prvotní tělíska hutná a bez dutin, jak jsem už řekl, jsou nezbytně věčná. Ostatně nebýt toho, že hmota je věčná, měly se všecky věci už obrátit vniveč a z ničeho znovu sc měly ty nynější zrodit. Leč z ničeho nevzniká nic, jak řečeno výše, aniž co vzešlo, se může obrátit vniveč. Proto musí ty prvky, v něž v poslední chvíli se rozpadá všecko, být samy z trvalé látky, aby k obnově věcí byl dostatek hmoty. Jednolité jsou tudíž ty prvky a plné a jedině proto sc mohou uchovat věčně, od věků do věků bytosti ohrožujíce. Konečně věz, že příroda určila meze rozpadu věcí; vždyť jinak by částečky hmoty pod zubem přešlého času už bývaly sešly tolik, že nic, co by načly, by nemohlo dorůst v určité lhůtě až k hoření hranici věku. Všecky věci, jak víme, lze rychleji zničit než vzkřísit a to, co by rozbila předlouhá doba, ROZPAD VĚCÍ MÁ SVÉ MEZE 29 minulých věků už celá nesmírná věčnost, rozmetávajíc ještě ty trosky a drobíc: to by ve zbylém čase už nevstalo z mrtvých. Ve skutečnosti jsou vytčeny určité meze štěpení hmoty, neb všecko se poznovu rodí a bytosti každé je druhově určena doba, v které by došla květu a VTcholu věku. Vak ještě tohle: ač pTvky jsou naprosto tvrdé, Je nicméně vyložit možno i povolné látky, jako je vzduch nebo voda, hlína a pára, odkud se vzaly a která moc každou řídí — lo proto, že jednou s věcmi je smíšeno prázdno; u naopak, kdyby snad byla ta tělíska měkká, odkud se bere ocel a odolná žula? To nikdo nezodpoví a celému světu by takto základ a počátek úplně chyběl. Jednolité jsou tudíž ty prvky a plné, a když se těsněji semknou, je tužší i celek a může se vyznačovat i velikou silou. Dále, nebýt té meze, až po kterou věci hc mohou drobit, pak hmota některých věcí od věčné doby by musela trvat až dodnes, náporem žádným až po dnešek nenarušena; Jííto však věci jsou nesporně povahy křehké, nemohly přežít věčnost, toť nemyslitelné, Udyž po celý věk na ně padají nesčetné rány. Konečně protože věcem je dána dle druhu určitá hranice růstu i záchovy sebe n protože to, co může či nemůže která, /.(ikony přírodními je vytčeno svatě: tiiii se nemění nic, vše zůstává stejné, 30 O PŘÍRODĚ I, 589—651 NUTNO UZNAT MINIMUM takže i strakatí ptáci se po řadě všichni honosí po těle rodovou pestrostí stejnou. Proto i jejich tělo je z neiněnné hmoty — a není divu: vždyť kdyby ta semenná hmota nějakým zázrakem mohla se měnit a trpět, nikdy by nebylo jisto, co může se zrodit, co nikoli, kdeže má každá věc svoje meze a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící — a v druzích by věk co věk se nemohly vracet způsoby, zvyky, vzrůst a pohyby předků. Dále: tělísko každé, už lidskému oku neviditelné, má konečný vrcholek, špici, která je určitě dál už nedělitelná, má nej menší možný objem a nebyla nikdy 0 sobě sama a samotná nebude nikdy — neb sama je první a jednou jiného částí a po řadě za ní jdou podobné další a další, sevřeny těsně, a skládají tělíska tělo; a protože o sobě samy by nemohly obstát, nikterak nelze je z tohoto vězení vyrvat. Tedy jednolitý je prvek a plný, ustrojen z nejmenších částeček semknutých těsně — nikoli tak, že by částky se sešly a shlukly, spíš věčnou jednoduchostí se honosí prvek; od něho urvat nic a nic na něm zmenšit nenechá příroda, semena pro věci střežíc. Onoho minima nebýt, pak těleso každé 1 sebemenší by mělo bezpočet dílků; vždyť každý ten díl by se dělil ve vlastní zlomky, ty na části další a dělení nevezme konce, čím by se lišil pak od věci nejmenší vesmír? Zhola ničím: vždyť třebaže součet všech věcí jde donekonečna, i ony nejmenší věci by nicméně měly zas nesčetné částice vlastní. To se rozumu příčí a nemůže věřit tomu náš duch; i nezbývá nežli se poddat a uznat jsoucnost věcí už nedělitelných, jež mají minimum hmoty. A jsou-li, pak uznáš, že také ony jsou neprostupné a věčné. Dejme tomu, že k rozpadu v nejmenší částky by tvůrkyně příroda napořád nutila všecko: pak by z nich ona už nemohla obnovit pranic, protože tomu, co žádných částeček nemá, chybí i vlastnosti potřebné matečné hmotě: rozličná slučivost, pohyby, nárazy, srážky i váha, to vše, čím se věci konají všecky. KTEftl VŠAK MĚLI ZA TO, že pralátkou věcí je oheň a svět že je ustrojen jedině z ohně, Inkovi zbloudili daleko od pravé cesty, llčrakleitos se první bil v jejich čele; oslnil po řeckých vlastech svou nejasnou mluvou upíš júlové hlavy než vážné hledače pravdy; víilyí bloudi ctí a milují spíše to všecko, c»i vidí v kroucený sloh a slova se halit, u la pravdu mají, co lahodně pohladí uši n líčidlem lepého zvuku se nabarvit může. kde by se vzaly tak rozličné bytosti, řekni, lutliže z ohně a jedině z ohně by vzešly? I když ten horoucí oheň prý řidl a houstl, in|>nmiiže to nic, když částečky ohně liy měly zas podstatu tutéž co úplný plamen! Kilyliy se shlukly, tu žár by prudčeji sálal, kdyby se rozpjaly řídce, teplo by sláblo; 32 o příhodě i, 652—711 tak se věc má a třetí možnosti není; tím méně by z řídnoucího či hustého ohně mohla vzejít ta veliká rozličnost věcí. Ostatně oheň, ten může houstnout i řidnout, až jestliže ve věcech uznají příměsek prázdna; leč protože vidi, jak mnohé je v rozporu s nimi a nechtějí v světě dát místo ryzímu prázdnu, ze strachu ze strmé stezky ztrácejí pravou. To jim ušlo, že uprou-li vesmíru prázdno, v jednu jedinou masu se zahustí všecko, jež by ze sebe nic už nemohla vrhat jak horoucí oheň, z nějž tryská světlo a teplo; ten z částic napěchovaných, jak patrno, není. Véří-li snad, že by mohl shluknutý oheň hasnout na jiný způsob a měnit se v hmotu (nejsou-li svolni mu povolit výjimku nikde), pak veškerý oheň se musí obrátit vniveč a z ničeho vzejít to všecko, cokoli vzniká; když opustí změněno cokoli hranice vlastní, mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve. Tož musí přežít tu věc cosi nezměněného, aby ti nepřešlo vniveč tak docela všecko a nevzešla vzkříšena z ničeho bohatost věcí. Jisto je však, že v tom vězí určité prvky, jež povahu jednu a tutéž napořád mají; ty když se připojí, odpojí, přeskupí jinak, povaha těles se převrací, věci se mění. Zřejmě nemohou být ta tělíska z ohně. E čemu to, že by jedna se oddělovala, družila jinam a druhá se přeskupovala, kdyby každé zas mělo podstatu ohně? ľOLEMIKA S hérakleitem 11 I li\ li. zase jen oheň, co by z nich vzniklo. V Ji mé učení dí: jsou jakési prvky, l ní oheň, a kdykoli místa si smění, iin-iií se věc; leč ohni podobny nejsou, bil nijaké látce, jež dovede vysílat v čidla částice hmoty a tlakem ho dotýkat hmatu. Takhle tvrdit, že veškeré věci jsou z ohně, že v souhrnu světu vše skutečné není než oheň, jak říká tento, je zřejmě bláznovství vrchol. Prut i svrilrriví íiniyslů se protiví smyslům, nlľi'má lim, h čím vědění stojí a padá ;i z 1VI10 poznal i on tak řečený oheň; Hiiiysltíni věří, že pravdivě poznaly oheň, nevěří, že i to druhé — ač neméně jasné. Vidím, že nejenom bloudí, ale i blouzní, čemu pak věřit? Co najdeme bezpečnějšího než smysly, máme-li pravdu a nepravdu lišit? Mimoto, proč by měl člověk popírat všecko, l>roě nechávat světu jen jedinou podstatu, oheň, [moč raději nepopřít oheň a ostatní nechat? Vždyť jedno i druhé je bláhové docela stejně. KDO TEDY VYŘKL, že pralátkou věcí je oheň, že z pouhého ohně lze vyložit veškerý vesmír, nebo kdo zrod všech věcí přičítal vzduchu nebo měl za to, že věci vytváří voda z vlastních zdrojů ěi všecko že vydává země, podobu všemožných bytostí na sebe berouc: zbloudil patrně daleko od pravé cesty. o přírodě I, 712—772 polemika s empedoklem 35 Nejinak ti, kteří stanoví počátek dvojí, pojíce s ohněm vzduch a se zemí vodu, či kteří věří, že vyrostlo ze čtvera živlů všecko, z ohně a vzduchu a země a vody — především Empedoklés, ten z Girgenti rodem. Na světlo světa ho přivedl trojhranný ostrov, skrápěný sinými pěnami Jónského moře, jež dokola kolem se láme v mohutný příboj; jen úzký průliv dělí a hltavé vlny od jeho okraje končiny italské země. Tam Charybda zeje a tam je i zlověstná Etna, jíž ohně hněvu se s hukotem hromadí v hrudi, až síla výbuchu z jícnu jí vychrlí požár a poznovu vynese k nebesům plamenné blesky, U všech národů budí ta krajina obdiv po mnoha stránkách a stojí za podívanou pro svoji žírnost i množství branného lidu; leč tento muž byl své vlasti největší slávou, byl jí paladiem, byl pokladem, divem. Ba z jeho božského srdce se ozvaly písně, takové slovutné učení rozvíjející, že se až zdá, že nebyl lidského rodu. Nicméně tento i svrchu řečení jiní, stojící v nejednom ohledu hluboko pod ním, třebaže na leccos božsky a výborně přišli a vydali ze svého srdce jak ze svatostánku světější slova a pravdivější než věštby, jež z trojnožky Pýthie hlásá zpod Foibova lauru: museli ztroskotat v otázce pralátky věcí a velikým pádem tu těžce velicí padli. Předně uznali pohyb, ač popřeli prázdno, a strpěli v světě i věci měkké a řídké, ulicíí, slunce i vzduch a rostliny, hlínu 1 Živočíšstvo, ač prázdno v nich neuznávají. Zn druhé tvrdí, že hmotu lze bez konce dělit; do nekonečna se štěpí podle nich všecko u krajně malého dílu prý ve světě není — uč na každé věci je vidět konec a vrchol, klcrý je pro naše smysly tou konečnou částkou; I toho lze soudit i na díly neviditelné, Iv mají svou mez; a v těch je ta konečná malost. /.i i teti: za živly světa si vybrali látky, kline jsou měkké a mají smrtelné tělo i přod očima nám hynou; veškerý vesmír •0 takhle už dávno měl obrátit v zkázu a vniveč u I ničeho bohatost věcí se vzkřísit a ožít; nlr ty víš, jak daleko pravdy je obé. Zn čtvrté, živlové na sebe rozličně sočí u ledea je druhého jed; proto při srážce hynou iielm se rozptýlí tak, jako v nastalé bouři bii in/utíkají blesky a deště a větry. Zn páté, jestliže všecko je ze čtvera živlů u n i tyto živly se všecko rozpadá zpětně, proč je pak nazývat prvky a počátky věcí, proč nevidět ve věcech naopak počátky jejich? Střídavě obojí vzniká a obapol věčně ■ i vyměňuje svou tvářnost i povahu celou. Pukli máš za to, že látka ohně a hlíny, ITodfl a vzduch se slučují na zvláštní způsob, y,ľ totiž povaha živlu tím nedozná změny: lAdná z nich nevzejde věc a nemůže vzejít, 36 O PKlRODĚ 1,173—834 žádný neživý strom ani živoucí zvíře. V takové pestré snůšce by každá ta složka jevila povahu vlastní a v jediné změti bys viděl hlínu i vzduch i oheů a vodu. Tělíska, z kterých se mají vyvíjet věci, musí mít vlastnosti skryté a neviditelné, aby snad zrodu i podstatě věci, jež vzniká, nepříčilo se nic a nestálo v cestě. Také nebeský oheň si na pomoc berou; nejdříve prý se ten oheň obrací ve vzduch, vzduch se mění v déšt! a déšť zase v zemi; ze země prý se všecko zas postupně vrací, nejdřív voda, pak vzduch a nakonec oheň; jedno v druhé sc mění prý nepřetržitě a putuje od nebe k zemi a od země k hvězdám. Takto však poěátky první se nemohou chovat! Cosi neproměnného tu nezbytně trvá, nemá-li docela všecko se obrátit vniveč; ať cokoli opustí změněno hranice vlastní, mrtva je naráz ta věc, co bývala dříve. Pakli se tedy ty právě popsané živly mění a mění, pak samy se skládají z jiných, které se na žádný způsob už nemohou měnit — nemá-li vniveč se obrátit docela všecko. Lépe bude si myslet nějaké prvky jiného druhu a ty, když vytvoří oheň, dovedou, jestliže změní svůj pořad a pohyb, jestliže přibude něco a něco se ztratí, ustavit vzduch; a obdobně mění se všecko. Řeknou: „Je přece zřejmé, že do vanu vzduchu všichni tvorové rostou a živí se z půdy; NE ŽIVLY, ALE ATOMY 37 a jestliže včas jim povětří nepřeje deště, aby se průtrží mračen proprala zeleň, a jestli je nehýčká slunce jak náleží teplem, pak obilí, strom ani zvíře nemůže vyrůst." Jistě; a nemá-li člověk svůj tekutý nápoj i potravu tuhou, pak ztrácí na váze rychle a všechen život mu vyprchá z kostí a svalů. Určité věci nás udržují a živí, určité věci živí i ostatní tvory. Je přemnoho prvků, jsou společné přemnohá věcem, do věcí vmíšeny různě, a proto se živí každá jinak a s pomocí jinaké hmoty. U těchto tělísek velice záleží na tom, s kterými prvky se v jaké poloze spojí a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou. Nebe i moře a země i řeky i slunce jsou z jedněch a týchž co zvířata, stromy a plody; jen spoje a pohyby prvků jsou pokaždé jiné. Vždyť i v těch naších verších je napořád vidět rozličná písmena společná přemnohá slovům, ačkoli nelze popřít, že slova i verše smyslem i líbezným zvukem se navzájem liší. Pouhou proměnou sledu to dokáží hlásky; leč tělíska hmoty, ta mohou přibírat další, s kterými dovedou vytvořit všemožné věci. /KOUMEJME NYNl i názor Anaxagorův, po řecku homoiomerei; našeho názvu nemáme pro ni dík chudobě mateřské řeči; není však těžké ten pojem osvětlit slovy. Ilomoiomereia věcí mu znamená toto: po jeho rozumu z malých a drobounkých kůstek 38 O PŘÍRODĚ I, 835—896 se tvoří kosti a z drobných a malinkých drobtů masa zas maso; když četné krůpějky krve se vespolek sejdou, tu vznikne podstata krve; z pouhých zrneček zlatých je složeno zlato, z mizivých krupiček hlíny je stmelena země, z pla minka oheň a voda z kapiček vody; obdobně vidí a vykládá ostatní hmoty. Nicméně nepřipouští, že v světě je prázdno, a mino to nezná mez ani v dělení látky; proto si myslím, že v obojí příčině bloudí o nic méně než ti, jež jsem uvedl výše. Ostatně ty jeho prvky jsou nadmíru křehké — jsou-li to vůbec prvky, když povahu tutéž mají co věc a stejně i trpí a hynou, aniž je nějaký prostředek uchrání zmaru. Vždyť co z těch prvků se ubrání mocnému tlaku, co v samotném chřtánu smrti se záhubě vyhne? Vzduch či voda či oheň? krev nebo kosti? Myslím, že nic, je-li stejně smrtelné všecko jako ty věci, jež vidíme na vlastní oči a které jakási moc tak patrně ničí. Přejít v nic však nemohou věci a vzejít z ničeho nemohou také: viz důkazy výše. Ještě: čím tělo žije a roste, je pokrm. Proto i naše krev a kosti a žíly leda by řekli, že všechna jídla jsou směsí a chovají v sobě i maličká tělíska svalstva, kousíčky kostí a žil i krůpějky krve; leč potom by každá i tuhá i tekutá krmě obsahovala zas částice nestejnorodé, ve směsi šlachy i krev a mízu i kosti. POLEMIKA S ANAXAGOROU 39 Mimoto jestliže těla, jež vzklíčila z hlíny, tkví v půdě, i sama zem je nestejnorodá, směs všeho rozličného, co ze země roste. Obrať to jinam a posluž si tolikéž slovy: chová-li dřevo dým a plamen a popel, i samo dřevo je nezbytně nestejnorodé, směs toho rozličného, co ze dřeva vzniká. Jakási výmluva chabá by zbývala ještě, už Anaxagorova zbraň: že všechno je ve všem, že jedno je navzájem skryto a vmíšeno v druhé; prý je vidět jen to, co je na dosah oka, čeho je ve věci nejvíc či na čelném místě. Než tento výklad je nesmírně daleko pravdy. Jinak by nejednou zrní, když ukrutný žernov je hrozivě drtí, přec vydalo znamení krve či něčeho podobného, co živíme v těle; krvavý pot by se musel perlit i z bylin, kdykoli o kámen kámen je v moždíři třeme; krůpěje chutné a sladké by ronila voda, podobné mlezivu z vemene rounatých ovcí; nejednou oráč, když kruší zemité hroudy, by zahlédl rozličné zeliny, ovoce, listy drobounce rozptýlené a ukryté v hlíně; konečně by se měl ukázat dým nebo popel, když štípeme dříví, a skryté jiskérky ohně. Zkušenost učí, že takových úkazů není; to není ten způsob, jak s věcmi jsou smíšeny věci; to tělíska, jedna a tatáž pro mnoho věcí, všemožně promíšená se ve věcech tají. Namítneš snad: „Vždyť vysoko v horách se stává, když scirocco burné se stromům do korun napře, o přírodě I, 897—959 VĚDU ZPŘÍSTUPNI VERŠ že navzájem začnou se třít ty sousední větve, až vyskočí plamenný květ a ony se vznítí." Ano — a přece v nich není ztajený oheň, jen spousta ohňových prvků; a splynou-lí ony, když totiž nastane tření, pak podpálí hvozdy; kdyby byl v kmenech ukryt už hotový oheň, v žádnou hodinu žár by se potlačit nedal, lesy by úplně strávil a zpopelnil stromy. Chápeš už tedy, co stojí o kousek výše, jak pro prvky jedny a tytéž je předůležité, s kterými druhy se v jaké poloze spolčí a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou? Jedny a tytéž ti sestaví dřevo i oheň, maličko přeskupeny. I slova se stejně navzájem liší jen drobnou záměnou hlásek, uazvu-li plamen a poleno různými jmény. Máš-li konečně za to, že to, co je vidět, se může dít jen proto, že za tím jsou prvky o stejných vlastnostech s předměty viditelnými — na tento způsob bys přišel o prvky bytí: chechtaly by se, třásly a třepaly smíchy a slanými slzami skrápěly bradu i líce. VZHŮRU, TEĎ POZNEJ a jasněji poslyš, co zbývá! Vím dobře, jak je to temné; leč naděje v slávu veliká ostrým mé srdce ranila thyrsem a do mých prsou tak vetkla lahodnou lásku k Mdsám; tou nyní raněn se procházím chtivě po jejich zapadlém kraji, kam nevkročil člověk — až já. Je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít; ^e rozkoš si nové květiny trhat a pro svoji hlavu je splétat v nádherný věnec, jejž Múzy dosavad nikomu nevtiskly na skráň — předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr že hledím vyprostit ducha; potom že zpívám tak jasně o věcech temných, krášle všecko V své písni básnickým kouzlem. I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod: jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat, kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem, aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty a mezitím peluůku spolklo odporný odvar, tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo: podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Múzami básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi — zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch, až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou. UŽ JSME SI ŘEKLI, že nezdolná tělíska hmoty, veskrze plná, se bez konce věčností nesou; tec? uvažme, kolik jich je: zda konečný počet či ne, a pak, co se týče našeho prázdna neboli místa a prostoru, jeviště dění, hloubejme, má-li v svém celku a souhrnu meze či zeje-li bezednou hloubí a do nekonečna. Souhrn všeho, co jest, nemá hranice nikde a v žádném směru; vždyť jinak by musel mít okraj; leč okraj je u věci možný jen tehdy, když něco jí odjinud klade meze: a z toho je vidno, 42 O PŘÍRODĚ 1, 960—1023 až po kterou mez jde schopnost lidského smyslu. Uznejme tedy, že nic mimo vesmír už není; tož pokraje nemá a postrádá meze i míry. V které končině světa se octneš, je jedno; stoupni si, kamkoli chceš, a na všecky strany nesmírný docela stejně ti zůstane vesmír. Ostatně dejme tomu, že veškerý prostor má nějaké hráze a někdo doběhne na kraj, na samý konoc a vymrští házecí oštěp, jsa veliký silák; co myslíš, poletí kopí, kam on je vrhne? a bude daleko letět? Nebo je zadrží něco a zastaví v cestě ? Vyber si to nebo ono a nějak se vyslov! Octneš se pokaždé v úzkých a tak nebo onak shledáš, že vesmír se táhne do nekonečna. Ať už je něco v cestě, co zadrží oštěp, aby se nedostal dál a nedošel cíle, či letí-li pořád: tak jako tak nevzletěl z konce. Stejně ti budu v patách a budu se tázat, co je s tím kopím, ať kam chceš umístíš konec; nakonec shledáš, že konec nebude nikde; s možností letět dál bude přibývat dálky. Mimoto, kdyby byl svět kol dokola sevřen jak dlouhý, tak široký v pevné a určité hráze a omezen, zásoba hmoty se odevšad měla svou těžkou váhou už dávno sesednout dolů; pod klenbou nebeskou nic by se nemohlo udát, ba vůbec by nebylo nebes a sluneční záře; veškerá hmota by byla jen usazeninou, od nekonečné doby si sedajíc ke dnu. Leč prvotní tělíska neznají žádného klidu, protože dna ani spodku ve světě není, PROSTOR JE BEZ HRANIC 43 kam by se jaksi stekly a nalezly domov. V nepřetržitém reji se kolkolem dějí všecky věci; i zdola jsou dosazovány od věků do věků čiperné částice hmoty. Vidíme také, jak jedno je druhému mezí: vzduch je hranicí horám a pahorky vzduchu, pevnina moři a moře veškeré zemi; není však nic, co by mohlo omezit všecko odněkud zvenčí. Má místo a hlubina prázdna tu vlastnost, že lesklé a střelhbité blesky by za celou věčnost tu dálku nemohly zdolat ani si zbytek cesty snad ukrátit letem; tak nesmírný prostor je dokořán otevřen věcem, na všecky strany kol dokola nemaje hranic. Samotný vesmír si nemůže položit meze; toť přírodní zákon; ten chce, aby hranici hmoty tvořilo prázdno a hmota zas hranici prázdna, t a zásluhou takové střídy je bez konce vesmír. Ba kdyby jedno či druhé nekladlo meze druhému, samo by nezbytně neznalo míry; potom by moře i země i modrojas nebe, smrtelní lidé i svaté postavy bohů ani zlomeček hodiny nemohly trvat; to by se ze svého skupení rozprchla hmota a vyvázána by těkala velikým prázdnem, či lépe: nic by bývala nevytvořila, v nic by se rozptýlena už nemohla sloučit. Arciže prvky se na místě neseřadily z vlastního rozhodnutí a bystrého vtipu, aniž si umluvily svůj budoucí pohyb; protože však se jich bezpočtu po světě zmítá a různými ústrky různě se po věky mění, 44 o přírodě i, 1024—um mohou si všemožné vazby i pohyby zkoušet, až nakonec dospějí takových vzájemných poloh, na jakých spočívá tento už hotový vesmír — ba jakmile jednou byl uveden v případný pohyb, zůstane uchován po řadu velikých roků; proto teď v hltavé moře své bohaté vlny vlévají řeky a sluncem laskaná země rok co rok rodí, i zvířata zrozená jednou se množí a hvězdy jsou v kroužícím blankytu živy. To by se nemohlo dít, kdyby z bezedné hloubi prázdna se nezvedal přísun a zásoba hmoty, z níž všecko včas si své ztráty uhradit může. Jako když na váze ztrácí a zahyne zvíře, když nemá co jíst, v ten den by se rozpadlo všecko, y který by přísun látek se zastavil nějak a nějaká věc by je svedla z obvyklé cesty. Žádná z těch věcí, jež vznikly shluknutím hmoty, nemůže zůstat celkem dík nárazům zvenčí; ty mohou dopadat často a částečky zdržet, než za ně nastoupí jiné a doplní celek; leč občas jsou nuceny ustat a tělískům hmoty zároveň místa i času k útěku dopřát, aby si mohla volně a bez vazeb těkat. Nezbytně tedy jsou k službám nová a nová; aby však na ně i rány dopadat mohly, odevšad látky je potřebí bezmezné mnoho. MEMMIE, NEVĚŘ a z dálky se vyhýbej bludu, když řeknou, že všecko se tlačí do středu celku, že soustava světa, i bez těch nárazů zvenčí, se nemůže rozskočit ničím a trvá jen proto, že shora i zdola se všecko do středu táhne: věříšdi ovšem, že něco spočinout může střed neexistuje 45 samo v sobě a podzemní tělesa všecka že nahoru tíhnou a vzhůru nohama leží jak obrazy věcí, jež vídáme v hladině vodní; i bytosti živé tam chodí prý jakoby naznak, leč od země spadnout že nemohou na dolní nebe, zrovna jako se nemohou vznést naše těla vlastními silami na horní nebeskou klenbu; vidí-li slunce, my patříme na noční hvězdy; ve střídě s námi si dělí nebeské časy a jejich den by se rovnal hoření noci. Je to však holý blud a výmysl hlupců, kteří za špatný konec se chopili věci; jakmile neomezen je veškerý prostor, nemá středu. A kdyby se nějaký našel; proč by se raději tady co usadit mělo, než z nějaké příčiny jiné se potloukat jinde? Neboť veškerý prostor a místo či prázdno musí v středu i nestředu uvolnit cestu každému tělesu stejně, ať kamkoli spěje. Není žádného místa, kde příchozí věci by ztratily sílu své váhy a utkvěly v prázdnu: žádnému tělesu nemůže překážet prázdno, každé putuje dál, kam je povaha pudí. Tož pohromadě se nemohou udržet prvky na tento způsob, to jest, že by do středu tíhly. Ostatně nemají za to, že k středu se tlačí docela všecko; prý jenom země a voda neboli moře a řeky kvapící s kopců a všecko, co bytuje jakoby v hliněném těle; naopak jemný vzduch, jak říkají oni, jakož i horoucí oheň prý od středu prchá; proto se po celém blankytu kmitají hvězdy 46 O PŘÍRODĚ_1,1088—1107 a plamenné slunce se pase na modrém nebi, žc prchaje od středu veškerý žár se tam sbírá; v korunách stromů by nemohlo vyrazit listí bez oněch živin, jež každému znenáhla z hlíny jak plameny šlehající že ohrady světa se rozskočí náhle a rozběhnou v nesmírné prázdno; že ostatní živly se budou podobně chovat; dunivá nebeská klenba se seshora zřítí, zpod našich nohou se ztratí najednou země a ve změti trosek těles i nebes, jež věci obrátí v rum, se propadne v bezedné prázdno; v mžiknutí oka že po ní nebude stopy, jen pustý prostor a tělíska neviditelná. Ať ze strany které chceš se atomy ztratí, věcem bude ta strana za bránu smrti; veškerá hmota se skrze ni pohrne střemhlav. Bez velké práce si takto osvojíš všecko; jedno ti ujasní druhé a temnota noční ti neskryje pěšinu k poznání přírody do dna; jedna věc bude druhé rozžíhat světlo. 11,1—25 CHVÁLA FILOSOFIE 47 ZPĚV DRUHÝ MOHUTNÉ MOŘE když vzdouvají vichry, je sladko na velkou trampotu plavců se z pobřeží dívat; ne že by svízele druhých snad budily rozkoš: leč jakých strastí jsi prost, je sledovat sladko. Milo je vidět i šiků veliké klání, cvičících v pláni, když sám jím ohrožen nejsi; leč největší slast je být usazen v bezpečné tvrzi, sroubené naukou moudrých na slunné výši, odkud na druhé shlížíš a vidíš je všady, jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu, jak závodí vtipem a soupeří urozeností a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci, aby se dostali k moci a ovládli obec. Ó slepá srdce, vy nebohé dušičky lidské! V jakých to životních tmách a nebezpečenstvích plyne váš kratičký věk! Což nechcete vědět, žc vaše přirozenost si nežádá více než tělesných bolestí nemít a v mysli se kochat pocitem blaha, jsouc strachu i starostí prosta? Tělesné schráně — toť jasné — postačí málo, ba velice málo: jen to, co ji bolesti zbaví a nejednu rozkoš jí nad to dovede schystat. Zpravidla nechce víc ani příroda sama: iicJHou-li soehy v tvém sídle, ty z ryzího zlata, jinoši držící v pravici planoucí lampy, 48 O PŘÍRODĚ_II, 26-85 aby i noční kvas měl dostatek světla, jestliže diim se neleskne stříbrem a zlatem a zlacené kazety stropu se nechvějí s loutnou: lze v kruhu přátel se uložit na měkký pažit poblíže studánky ve stínu strmého stromu a skrovnými prostředky příjemně osvěžit údy, zvláště když blankyt se směje a zelenou trávu období roku a vesna zpestřuje kvítím. Palčivá zimnice nezmizí rychleji z těla, zmítáš-li sebou v nachu a na vyšívání, než musíš-li ležet a stonat v laciné houni. Protože k ničemu nejsou ty poklady tělu, stejně i urozenost a královská sláva: ani to druhé, náš duch, z nich užitku nemá. Můžeš-li vyvést na pláň své legie vlastní, aby ti bitvy a vřavy předvedly obraz, opřeny o zálohy a o spoustu jízdy, po zuby ozbrojené a bojovné stejně: lekne se hejno tvých pověr takových věcí a prchne ti zděšeno z duše? a myšlenka na smrt přestane soužit srdce a nechá je v klidu? Jsou to všecko jen trety a dětinské hříčky; opravdu, lidské strachy a dotěrné trudy se nebojí třeskotu zbraní a sveřepých šípů, ve středu knížat a králů se zdržují drze, lesklému zlatu se nekoří, oslnivému šarlatovému šatu se nebudou klanět: bud jist, že nad tím vším má moc jenom rozum, neb lidský život se celý potácí v temnu. Jako když děti se bojí a lekají všeho za černé noci, tak my se děsíme za dne pohyby "atomů 49 věcí, kterých se netřeba bát o nic více než představ, kterých se potmě strachují děti. Nerozeženou tu duševní úzkost a temno I /lo denního světla šíp ani paprsky slunce; I f dokáže to však rozum a přírodní věda. JAKÝMI POHYBY tvoří ta tělíska hmoty rozličné věci a vytvořené zas ruší, co je nutí tak činit a jaké se těší pohyblivosti, když letí velikým prázdnem: to vyložím nyní; ty poslouchej dále má slova. Nikterak v soudržnou masu ta mateřská hmota stmelena není; vždyť každý předmět se scvrká, vysokým věkem se jaksi rozplývá všecko a pro svoje stáří nám mizí znenáhla z očí, ačkoli vesmír je celý dál; to je vidět, protože ona věc, které ubývá prvků, stává se menší, a která je přibírá, roste; zestárne jedna a naopak rozkvete druhá a zase jen načas. To věčně se zmlazuje vesmír a smrtelné věci si navzájem půjčují život: vymírá jeden národ a druhý se množí, pokolení jde rychle za pokolením a předávají si život jak pochodeň běžci. Myslíš-li snad, že by atomy mohly i přestat a nehnuty rozvířit k novému pohybu věci, od pravé cesty a vědy jsi daleko zbloudil. Bloudíce prázdnem jsou atomy v pohybu všecky dik vlastní tíži neb nárazu druhého prvku, jak náhoda dá. Vždyť se ve spěchu potkají často J 50 O PŘÍRODĚ 11,86—146 a srazí a náhle se rozskočí na různé strany; a žádný div; ony mají poctivou váhu, jsou nade vše tvrdé a nic jim nestojí v zádech. Abys pochopil lépe, jak těliska hmoty jsou v pohybu všecka, jen vzpomeň, že u všehomíra není dna, kde by atomy přestaly padat; nesmírný prostor se táhne na všecky strany, nemaje hranic a míry; o tom jsi slyšel obšírně výše a tam je bezpečný důkaz. Tak tomu určitě jest a matečné prvky nemají žádného klidu v tom hlubokém prázdnu, naopak, rozličný pohyb je pohání pořád; do velké dálky se z chumáče rozskočí jedny, na jedno místo zas druhé nažene náraz. Ty, které skokem se octly v těsnějším shluku a v mizivé vzdálenosti se drží druh druha, navzájem spjaty a spleteny vlastními těly, seskupují se v skály a balvany valné, v lítou ocel a ostatní podobné látky. Něco těch prvků, jež těkají velikým prázdnem, se rozprchne do velké dálky a daleko těká, druh druhu vzdáleny značně; a z těchto se skládá lehounký vzduch i skvoucí sluneční světlo; mimoto obrovským prázdnem jich nemálo bloudí, které se odtrhly od svého shluku a nikde nemohly utkvět a sehrát se v společný pohyb, V podobenství a v obraze takové dění nám den co den a nadlouho na oči chodí. Pozoruj: kdykoli do temné komnaty táhlým proudem světla se linou paprsky slunce, POHYBY ATOMŮ 51 vidíš zrnečka prachu v tom prostoru tančit drobounká, všelijak, hustě v tom světelném pásmu; v jakémsi trvalém zápase svádějí bitvy, boje i potyčky v hloučkách a neznají klidu, V nové a nové srážky i roztržky hnána; z toho už vidíš, jak asi i tělíska hmoty v ohromném prázdnu se dávají bez konce zmítat. Maličkost dovede nastavit veliké věci zrcadlo leckdy a přivést na stopu pravdy. Smítka, jež vídáš se třepetat v paprscích slunce, jsou ještě zajímavější, když uvážíš toto; ten třepot a ruch je známkou, že pod lícem hmoty jn rovněž neviditelný a ztajený pohyb. Vidíš jich mnoho, jak nárazem neviditelným j Hon nucena měnit směr a vracet se zpátky, pokaždé jinam a odevšad na všecky strany. Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky u svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb u Hiuny strkají věci už o něco větší. Tukto se pohyb už od prvků šíří a stoupá M krokem krok, až se vynoří před lidské oko ji lělíska v sluneční záři my uzříme vířit — jen 00 je rozvířilo, je neznámo zraku. IA K I'; l'OIIYBLIVOSTI se tělíska těší, u In m lč, Memmie, zpravím jen docela stručně: ly ho nenašel Saturn a nestrčil do úst u nezranil trvalou ranou matčino srdce. 6 b O PBlRODĚ II, 639—698 VĚCI JSOU Z RŮZNÝCH ATOMŮ Proto jsou v plné zbroji kol Veliké Matky — anebo na znamení, že bohyně velí otcovskou zemi mečem i chrabrostí chránit a ochotně být i rodičům štítem a chloubou. Všecky ty věci jsou smyšleny pěkně a vtipně, nicméně na valné hony se rozešly s pravdou. Je samozřejmé, že bozi svou bytostí celou v hlubokém klidu se věčnému životu těší, vzdáleni našeho shonu a zcela mu cizí; bolesti každé jsou prosti, i nebezpečenství, stačí si sami a nás jim netřeba v ničem, na dobrodiní se nevážou, hněv se jich netkne. Země pak po všechen čas je cítění prosta, a protože přemnohá věcí má semínka v sobě, na světlo světa jich mnoho rozličně Todí. Chce-li kdo říkat pšenici Ceres a moři raději Neptun a zneužít Bakchova jména, než aby vyslovil název, jenž náleží vínu: nechrne ho při tom, ať nazývá okrsek zemský mateří bohů — jen v hlubině srdce ať vpravdě se uchová prost té mrzké poverčivosti. ČASTO NA TÉŽE LOUCE a trávě se pasou rounem obrostlé ovce i hříbata bujná a pod touž nebeskou střechou i rohatá stáda z téhož pramene vody svou konejší žízeň: leč žijí co rozličné druhy a podobu předků i jejich mrav v každém koleně dědí a nesou. Tolik rozličných látek je v bylině každé, takové pestré je složení každého zřídla. Z toho všeho pak vzejde jediná bytost s kostmi, krví i teplem, s žilami, čivy, střevy a mízou; ty složky se navzájem různí rovněž, a velmi; jsouť z tělísek rozličných podob. Všecky ty věci, jež mohou vzplanout a shořet, uc-li nic víc, mají v těle takové látky, z nichž mohou metat oheň a vysílat světlo, chrlit jiskry a široko rozmítat popel. I případy jiné si prober podobně v duchu: zárodky rozličných věcí se naleznou v těle bytosti každé a tělíska různého tvaru. Mnoho je věcí, jimž společně s chutí a barvou je dána i vůně; viz většinu ovocných plodů; ty musí samy být složeny z tělísek různých; vždyť jinudy vůně se do čidel dere než barva, barva jde zvlášť a chuť se jinudy bere; len rozdíl je dán zase růzností v podobě prvků. To v jediný celek se shlukly nerovné prvky, a tedy ze směsi semen jsou složeny věci. Vždyť i v těch našich verších je napořád vidět rozličná písmena, společná přemnohá slovům, ačkoli uznáš, že navzájem slova i verše každý a každé se skládají z jinakých hlásek; iiľ že by písmen, společných všem, bylo málo či že by nikdy dvě slova neměla stejná: napořád stejná však nejsou se všemi všecka. Tok i v ostatních věcech je přemnoho prvků společných mnoha jiným; leč tělíska věcí sr mohou seskupit v celky i hluboce různé; proto se praví právem, že z jiných je složen lidský rod nežli štědré štěpy a plody. 70 O PŘÍRODĚ 11, 699—761 Nicméně všecko se nemůže slučovat se vším — sice bys viděl, jak obecně vznikají zrůdy, postavy napolo koňské a napolo lidské; i živého těla by vzpučely haluze dlouhé, nejedny pozemní údy by s mořskými srostly a všeživná země by dávala život i píci Chimaiře, chrlící plameny z ošklivé tlamy. Z toho se neděje nic, toť jasné; neb všecko z určitých semen se rodí a z určité matky a vlastnímu druhu, když roste, zůstává věrno. To se zajisté děje dle pevného řádu. Z každé krmě se rozejdou v živoucí údy příslušné látky a vytvoří potřebný pohyb, když se spojí; leč tělíska naopak cizí vytrousí živočich na zem a mnoho jich mizí neviditelně z těl, na něž nárazy prší — ta, která nikam se nemohla vpojit a uvnitř život napodobit a sehrát se v pohyb. Neměj však za to, že jedině bytosti živé váže ten zákon: věc každá podléhá řádu. Jako to všecko, co vzniklo, se vespolek liší svou povahou celou, tak všecky ty věci se jistě i různými útvary atomů navzájem různí; ne že by stejný tvar jich mělo jen málo — napořád stejné však nejsou se všemi všecky. A dále, když prvky se liší, jsou nezbytně různé i jejich dráhy a spoje, rozstupy, váha, pohyby, nárazy, srážky a tím je dán rozdíl, nejen živoucích těl, ale zemí a moří, v tom je i celá mez mezi nebem a zemí. SLYŠ MOJE SLOVA — jsou ovocem lopoty sladké — a chraň se myslit, že předměty o bílé barvě, ATOMY JSOU BEZBARVÉ 71 napohled běloskvoucí, jsou z tělísek bílých nebo že černé věci jsou z tělísek černých; ať jakoukoli se oděje těleso barvou, není jí pokryto proto, že takovou barvu už jeho látkové prvky by bývaly vpily; vždyť barvu nemají tělíska naprosto žádnou, nemají tutéž co věc a také ne jinou. Máš-li snad za to, že přijít tělískům na kloub nemůže duch, to jsi daleko od cesty zbloudil. Hodili slepci, co neshlédli sluneční světlo nikdy, i tak svým hmatem vnímají věci, které jsou pro ně už od dětství bezbarvé vlastně; /, loho je vidno, že naší mysli se mohou dál. poznat i prvky, jež nejsou účastny barvy. Konečně čehokoli se v temnotě husté dotkneš sám, na tom barvu necítíš žádnou. Že se tak děje, už víš; ted vyložím další: kdekterá barva se mění ve kteroukoli; 10 ale na všechen způsob je nemožno prvkům, (losi neproměnného tu nezbytně trvá, nice by vniveč se zvrátilo docela všecko; ni opustí cokoli změněno hranice vlastní, nul va je naráz ta věc, co bývala dříve. Proto se chraň mi prvky poskvrnit barvou, aby li nepřešlo vniveč tak docela všecko. Mimoto jestliže prvkům se pražádné barvy nsdoetalo a mají rozličné tvary, /. nichž tvoří všemožné věci a různě je barví, 11 jestliže mimoto velice záleží na tom, h kterými prvky a v jaké se poloze spojí u jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou: 72 O PRtRODĚ 11, 762—824 hravě si vysvětlíš sám a bez rozmýšlení, proč něco, co zrovna tečT bylo zbarveno černě, může se rázem jak mramor bělostně zaskvít — například hladina mořská, když bouří se vzedme, zpění se do světlých vln jak svítivý úběl: řekl bys totiž, že věc, která vypadá černá, když se v ní promíchá hmota a přesunou prvky a když v ní přibude jedněch a ubude druhých, na jeden ráz se ukáže světlou a bílou. Kdyby snad z atomů modrých se skládalo moře, nikdy a na žádný způsob by nemohlo zbělet; modrými zrnky si můžeš jakkoli míchat, v mramornou barvu ti nikdy nemohou přejít. Pakli ty prvky, jež moři dávají odstín jeden a čistý, jsou o barvách nejrozličnějších, jako když podoby jiné a útvary různé složíme v jediný obrazec, jakýsi čtverec: tu jako v tom čtverci ty rozličné podoby vidíš, tak by mělo být vidět i na vodní ploše či v každém čistém a jediném barevném tónu zcela si nepodobné a rozdílné barvy. Mimoto nestejné obrazce nevadí celku a nebrání čtverci mít zevní podobu čtverce; zato rozličné barvy jsou v cestě a brání, aby nemohl celek mít jedinou barvu. Příčina, která nás vábí a pokouší někdy představovat si barvy už u semen bytí, neplatí, protože z bílých nevzniká bílé ani to černé z černých: je obojí z různých. Co z toho plyne? Že z bezbarvé látky se bílé ustaví spíše než ze semen černých či jiných, jež by se protivila a příčila běli. bez STĚTLA NENÍ BARVY 73 Mimoto není-li světla, jsou nemožné barvy a prvky samy se na světlo nevynořují: z toho je vidno, že nejsou pokryty barvou. Jakápak barva v tmách a v neviditelném? Vždyť se i na světle mění a leskne dle toho, zda na ni kolmo či šikmo paprsky padnou; tak vypadá na slunci například holubí peří, ten okolo hrdla a šíje vinutý vínek; jednou se skvěje jak světle růžový rubín a vzápětí z jistého úhlu se vyjímá jinak, jako když zelený smaragd se přimísí v lazur. Paví chvost, je-li štědře naplněn světlem, nastaven slunci vstříc mění podobně barvy; ony se jako by rodí tím zásahem svetla; z toho ti plyne, že bez něho nemohou vznikat. Panenka našeho oka když uvidí barvu takzvanou bílou, to dostane jakousi ránu a zase jinou, když uvidí čerň a tak dále; ohinatáváš-li věc, už ti neběží o to, jaké je barvy, leč jakým je nadána tvarem; je ledy zřejmo, že atomům netřeba barev, neb rozličné vjemy jsou účinkem rozličných forem. Mimoto protože nespjala určité tvary příroda s určitou barvou a všemožné formy prvotních semen se tají v odstínu každém: proč tedy podobně nejsou i atomů shluky v kdekteré odrůdě skropeny barvami všemi? 'ľa k by měl totiž vrhat i letící havran bílý záblesk co chvíli z bílého peří a •/. černých semen se černé labutě lihnout zrovna jak jiné, bud" o jedné barvě či pestré. 74 O PŘÍHODĚ II, 825—884 V ATOMECH NENl CITU Dokonce jestliže látka se obrátí v drobty, kterákoli, čím drobnější drť, o to lépe je znát, jak postupně barva z nich mizí a hasne; například rozcupuj na drobné třásničky purpur, foinický šarlat, ten odstín nad jiné skvoucí, až dostaneš pouhá vlákna — a je po něm veta; veškerá barva se z takových částeček ztratí ■ ještě dřív, než se rozejde v semena bytí. Konečně zvuk ani vůně se neline z těles napořád všech, jak víš; a proto mi netvrď, že vůně a hlas jsou každému tělesu vlastní; podobně, protože okem se postihnout nedá všecko, jsou některé věci, jež nemají barvu, tak jako hlas nebo vůni některé jiné; leč důmysl ducha je znamená neméně dobře nežli to vše, čemu chybí zas vlastnosti jiné. NEMYSLI VŠAK, ŽE ATOMŮM chybí jen barva a dále už nic; ony nejsou účastny tepla, nedotkne se jich mráz ani horoucí horko, nevydávají zvuk, jsou suché a bez šťáv a žádný vlastní pach jim nečiší z těla. Podobně výtažek z myrhy a majorán vonný " s nardovým květem, tím nektarem pro naše nozdry: chceš-li je zpracovat v směs, musíš především sehnat, pokud to lze, jen úplně bezvonný olej, z něhož by žádný pach se nedotkl nosu, aby ty zamíchané a svařené vůně jedem vlastního dechu co nejméně rušil: z podobné příčiny nemohou semínka věcí do jejich zrodu vnášet své osobní pachy anebo zvuky — vždyť žádné nemohou vydat — [lodobně žádnou chuť ani konečně zimu, žádný žár ani teplo či vlastností další. Ty jsou poplatné smrti: i měkkého vláčnost, průlinčitého tuhost a kruchého křehkost — proto je nutno je upřít atomům všecky, chceme-li podložit vesmíru základy věčné, na nichž by spočinul svět a nadále trval, aniž by docela všecko se zvrátilo vniveč. NYNÍ VĚZ, ŽE TO VŠECKO, co vidíme vnímat, je nicméně skloubeno z prvků, jež nemají citu, a naprosto nutně. To nemůže zkušenost popřít u nejsou s tím v rozporu věci, jež z názoru známe; naopak, ony nás za ruku vedou a nutí věřit, že z neživého se zrozuje živé. Vidíme přece, jak Vznikají živoucí červi z kalu a bláta, když hlína patřičně zpuchří u v nečase zlém se průtrží promočí země. Ostatně takovou proměnou putuje všecko, fleky se mění v listí a zelená pastva v těla stád a stáda zas v postavy lidské, bu i z těch našich údů si posilu berou nejednou těla šelem i křídlatýeh dravců. Všechen žír mění příroda v živoucí těla n vytváří z něho i veškeré zvířecí smysly i tej ně či přibližně tak, jako ze suchých polen když vyloudí plamen a všecka je obrátí v oheň. Chápeš už tedy, jak velice záleží na tom, v jakém pořádku prvky se spojí a smísí u jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou? wmmmm PWHW< 76 o přírodě 11,885—944 Co je to za věc, co ještě ruší tvou mysl, bere jí klid a nutí ji ke kolísání v otázce čití, zda vzchází z nečivých věcí? Zajisté ta, že kamení, dřevo a hlína smíšeny nejsou s to dát život i smysly. V těchto souvislostech měj na mysli toto: neříkám přec, že se smysly vyvinou naráz ze všech těch prvků, jež tvoří zvířecí těla — ale že záleží na tom, jak malé jsou prvky, jež skládají živočicha, i na jejich tvaru a konečně poloze, pohybu, uspořádání. Takové věci se nevidí v dřevu a v hroudě — a přece i ona, když deštěm jako by zpuchří, přivede na svět červy; to tělíska hmoty, kterými ze starých kolejí pohnula novost, se přeskupí tak, že se zrodí tvorové živí. KTEŘÍ VŠAK SOUDÍ, že čijící tvor může vzejít jen z prvků čivých a z jiných vnímání schopných myslíce, že jsou měkké; vždyť veškeré smysly na čivy, vnitřnosti, tepny jsou vázány vesměs, na věcí zřetelně měkké a poplatné smrti. Nicméně dejme tomu, ať trvají věčně: pak by měly mít cit jako jediná složka, anebo celým se budou podobat tělům. Leč tělesný úd sám o sobě nemůže vnímat; na všecky pocity údů se ohlíží duše, od těla uťatá ruka si nemůže vjemy už uchovat sama a podobně žádný úd těla. Pak by atomy byly jak celistvá těla, mají-li v smyslový život se všestranně sehrát. VNÍMÁ JEN ŽIVOČICH 77 Bude pak možno jim říkat „prvotní prvky"? .Tak uhnou ze smrti drah, jsou-li živými tvory a smrtelný tvor je s živým jedno a totéž? Dejme tomu: leč až se pak sejdou a shluknou, nic nevytvoří než hejno a zvířecí stádo. Podobně nemohou lidé či brav nebo šelmy něco nového zplodit jen tím, že se sejdou. Totéž co my by atomy vnímaly nutně. Pakliže snad své cítění ztrácejí z těla a dostanou jiné: nač to, nač udílet něco, 00 jim zas vezmeš? A potom, jak jsme už řekli, z ptačího vejce se klube živoucí pískle, a kdykoli hlína se v dešti a nečase spaří, hemží sc žížalami. Je patrno tedy, že Hmyslový tvor se z věcí bez citu rodí. Někdo snad řekne, že živoucí bytost se rodí dík jakési proměnlivosti v té nečivé hmotě, či že ji vypudí ven takřka jakýsi porod; tomu však dostačí říci a ukázat jasně, že porod je možný jen tam, kde už k sloučení došlo, a kde sc neshluklo nic, tam proměny není. Zásadně nemůže v těle být žádného citu, dokavad nevznikne živoucí stvoření samo; vždyC jeho příští hmota se porůznu kryje v povětří, vodě a hlíně i v rostlinách země, ještě se nemohla shluknout a v pohyby sehrát, ty pravé, životodárné a zažehnout smysly, VHCvidné ochránce každého živého tvora. Mimoto živý tvor je vystaven ranám, jaké jsou nad jeho síly a dolehnou náhle 78 o přírodě II, 945—1007 bolest VZNIKÁ Z VYŠINUTI atomů 79 a zmatou tělu i duši veškeré smysly. Ze svých poloh se přitom vyšinou prvky, životodárný pohyb se podváže zcela, až nakonec po celém těle už zborcená hmota rozváže životní spoj mezi tělem a duší; tu vypudí ze všech průduch a rozvane venku. Vždyť takový úder, když přijde, co dokáže více, co myslíš, nežli že přetne a rozmete všecko? Někdy se stane, že dopadne mírnější rána; pak zvítězí leckdy ten zbylý životní pohyb, zdolá a utiší vzruch z té otřesné rány, do starých kolejí nazpátek zavolá všecko a smrtelné dění, už jakoby vládnoucí v těle, potře a smysly už bezmála ztracené vzkřísí. Jak jinak by mohli už přímo od prahu smrti lidé se probrat a vrátit se zpět mezi živé, ne jít a dojít tam, kde už bezmála byli? Mimoto bolest se ozve, když tělíska hmoty nějakou mocí se v živoucím nitru a údech znepokojí a v hloubi svých sídel se třesou — a když se vracejí zpět, toť lahodná rozkoš. Nesporně prvků se bolest nemůže dotknout žádná a žádnou rozkoš si nesklidí samy; vždyť složeny nejsou už z žádných částeček dalších, jejichž pohyb by nějakou novotou trpěl nebo z líbezné slasti měl nějaký úrok; proto je jisto, že nejsou nadány citem. Konečně nutno-li city už atomům přiznat, aby živočich každý byl vnímání schopen: co potom ty, jež jsou vlastní lidskému rodu? Asi že ony se třesou a třepají smíchy, skrápějí bradu i líce slzavou rosou, dovedou ledacos povědět o směsi látek a ptají se, z jakých prvků se skládají samy; vždyť jakmile jednou jsou podobny celému tvoru, rnusí samy být složeny z tělísek dalších, la zase z jiných a nikdy to nevezme konec; polom by vše, co se směje, mluví a myslí, liylo z částeček jiných, jež dělají totéž. To j c však zřetelně scestné a šílence hodné; i ten se směje, kdo není ze smíšků složen, a člověk myslí a podává důkazy slovem, aniž se ze semen moudrých a výmluvných skládá. IVoě by pak nemohlo to, co očitě cítí, být složeno z prvků, jež nemají žádného citu? Ostatně z nebeských semen jsme povstali všichni, z téhož a jednoho Otce, jenž všeživné Zemi lesilá krůpěje vláhy a rodičce rosu; l.a počavši porodí zrno i bujaré sady, lidské plémě i všechny odrůdy zvěře, dávajíc píci, jíž veškeré tělo se pase, žije žádoucí život a mláďata plodí; příjmení matka jí proto připadlo právem. Do země všecko, co ze země vyšlo, se vrací rovněž; a to, co se sneslo z éteru končin, to nahoru nazpět si bere klenuté nebe. Tak věci neničí smrt, aby tělíska hmoty zničila s nimi; jen rozpráší skupení prvků, každý s jiným spojí a nutí tak všecky věci měnit své tvary a obracet barvy, nabývat smyslů a ve mžiku oka je ztrácet. Tak vidíš, jak pro jejich prvky je rozhodující, h kterými druhy a v jaké se poloze spojí O PŘÍRODĚ II, 1008—1070 a jaký pohyb si navzájem sdělí či přejmou! Ne abys myslil, že s věčnými semínky hmoty je tomu tak jako s tím, co se povrchem věcí míhá a chvílemi vzniká a najednou hyne! Vždyť i v těch našich verších jde napořád o to, co se napíše k čemu a na které místo. Pro nebe, moře i zemi, pro řeky, slunce jsou tytéž značky co pro zvěř, stromy a plody; ne-li všecka, pak jistě většina písmen je stejných a obsah se liší jen uspořádáním. Tak i v souhrnu světa: když samotných prvků podoba, poloha, pořádek, pohyby, srážky se promění nějak, i věci se nezbytně mění. NYNÍ NA PRAVOU VĚDU mi pozornost obrať! Nauka nová si u tebe slyšení žádá snažně a novou tvář tí ukáže vesmír. Nicméně žádná věc není natolik snadná, aby se zpočátku nezdála nehodnou víry, a také nic není velké a podivné tolik, aby to divení nepřešlo znenáhla všecky. Předně ten jasný a čistý nebeský blankyt, a co je na něm: i v žíru plynoucí hvězdy, i luna a slovutný lesk, jejž vysílá slunce; kdyby tak smrtelným lidem to vstoupilo všecko na oči znenadání a teprve nyní, byl by to největší div, co svět světem stojí, a ničeho by se byl člověk nemohl nadít méně; tak zvláštní by bylo to divadlo; nyní jsme ho k umdlení syti a nemá už cenu pozvednout k zářivé nebeské obloze oči. Novotou věci se tedy odstrašit nedej, SVĚTŮ VZNIKLO VlCE 81 v duchu se nevzpěčuj vědě a spíše ji zkoumej na přesných vážkách, a pakli ji nalezneš pravou, vzdej se, či je-li to lež, buď opásán k boji! Táže se totiž rozum, když za tímto světem, za jeho hradbou se rozkládá bez konce prostor, eo dále, co tam, kam ráda by dohlédla mysl n kam jen volnému duchu je doletět dáno. Za prvé: v každém směru a na všecky strany, vpravo i vlevo a dole i nahoře všady neznáme žádného konce, jak řečeno výše; plyne to z povahy prázdna a křičí to samo. Už na žádný způsob se nemůže podobat pravdě - když ze všech stran se rozvírá bezedný prostor a nezměrnou hloubí se nesou v nesčetném počtu odvěkým pohybem rozličně puzené prvky — že vznikl jen tento náš svět a jediné nebe a tělísek tolik že mohlo by zahálet venku: zvláště když tento byl stvořen přírodou: prvky, jak o své újmě se strkaly namátkou samy ■ mnohdy se úplně marně a naprázdno shlukly, konečně najednou v taková skupení srostly, z jakých se mohly už vyvíjet veliké věci, obloha, země i moře i bytosti živé. Proto dím zas a zas a ty uznej, že jiné lakové sestavy hmoty jsou jistě i jinde jako ta naše, již horoucně objímá éter. Mimoto kdykoli hmoty je po ruce hojně, Itaéí-li místo a věc ani příčina žádná nestojí v cestě, už něco se děje a tvoří. V» skutečnosti je semínek tolik, že sečíst mc nedají za všechen čas, co je na zemi život, i tVÍ v nich povaha táž a ta dovede prvky 82 O PŘÍRODĚ 11,1071—1131 zahnat do každých míst a na tentýž způsob, jako je zahnala sem: pak neuznat nelze, že v jiných místech jsou jiné okrsky zemské s různými lidskými kmeny i plemeny šelem. Mimoto považ, že není na světě tvora, jenž by se narodil sám a samoten rostl a nepatřil k žádnému druhu, jenž plemene téhož má zástupců mnoho. A nejdřív si povšimni zvířat: tak je tomu i s horským plemenem šelem, tak se zrodilo lidstvo i bezhlasá hejna v krunýři šupin a všecky odrůdy ptačí. Měř proto podobným loktem i ostatní věci, nebe i zemi, moře i slunce a lunu: nejsou ve světě samy, jsou v nesčetném počtu; vždyť jejich život má neméně hluboko tkvící mezník a jejich tělo je přírody dílo jako ty druhy, jež tady se množí a bují. Máš-li to osvojeno, už přírodu chápeš, jak trvale, volná a svobodna sveřepých pánů, vše koná bez bohů sama a o vlastní újmě. Při svatém srdci a hluboké pohodě bohů, již tráví pokojný věk a blažený život: nesmírný řídit vesmír a rukama třímat mohutné otěže prázdna jak vozataj, nebem otáčet neměnné celým a éteru žárem zahřívat žírnou zem — kdo by tohleto uměl? K.do může v každý čas být přítomen všudv, působit mračny tmu a modrojas nebes roztřásat hromem a sesílat blesky a bořit často i vlastní chrámy a couvaje na poušť řádit, nešetře střel, jež se viníku vyhnou VZNIKÁNÍ, RŮST, ZANIKÁNÍ 83 loofcdy a z hodných a nevinných vyrazí duši? ■BMÁLO SEMEN se po době zrození světa u DO prvém dnu, jenž zasvitl moři i zemi u uluuci, přidalo zvenčí: to uvízly kolem prvky, jež celý vesmír sem vmetl a snesl, aby /. nich pevniny rostly i moře a prostor uliy liyl pro nebes dóm, jenž by vysoko střechu ml země zvedl, a vzduch se nahoru napřel. Tňliska totiž jsou ranami odevšad hnána knždé k svému a řadí se k vlastnímu druhu, voda k vodě a k zemi zrníčka země, \ /jim lni přibývá vzdoušky a ohýnky ohně, dokavad příroda, dovedná tvůrkyně věcí, > 111' nepřivede až k horní hranici růstu; In když o nic už nepojmou životní žíly v los, než co sc ztrácí a uplývá z těla. '1'iuly Bi; končí věk už pro všecky věci, zde příroda vlastní silou je zdržuje v růstu. VHceku to, čeho přibývá radostným růstem, cu k zralému věku se postupně po stupních bere, i., přijímá látky víc, než dovede ztratit: l,,lv/. lehounko strava se vstřebává do žil a objem i ili \ ľlký nemá věc, aby vracela mnoho i. /11 mílu víc, než je mladosti k obživě třeba. %t ■ věci «e ztrácí a mizí nemálo látky, |l mnbytuo uznat; leč přísun musí být větší ■I po ton čas, co se dotknou vrcholu růstu. 1'nli uarálou mužnost i síly po drobtech lámou Irllrl létu u v horší se rozplynou stránku. IN. bot! i ini včlší je věc, když se vyvine plne, 81 O PftlRODĚ 11,1132—1172 a čím je širší, tím více prvků jí prchá a do všech stran se jich od ní rozlátá více; už ne tak lehko.se jídlo rozdílí do žil a není ho dost, aby dovedl vyvážit tolik a hradit všecko, co proudem pryč z těla proudí. Řádně umírá tedy to všecko, co zřidlo úbytkem hmoty a podléhá úderům zvenčí; vždyť s vysokým věkem i potrava nakonec zklame, žádného tvora ta lítá tělíska zvenčí neustávají tepat a ubíjet k smrti. Podobně jednou i hradby velkého světa podlehnou zkáze a v rum a trosky se zhroutí; vždyť všecko má obnovovat a zmlazovat jídlo, výživa naživu držet a podpírat pokrm — nadarmo, dostatek látky už nepojmou tepny a tolik, kolik je třeba, už příroda nedá. Ba čas je jakoby zlomen a vyžilá země sotva dá drobné tvory, ač zrodila všecky druhy a vydala z lůna i obrovské šelmy. Neboť smrtelné tvorstvo se nesvezlo shůry z nebe na zem, jak doufám, po zlatém laně a nevzešlo z moře či skal, kde naříká příboj: je zrodila země, je živí z vlastního podnes. Ostatně jiskrná zrna a bujarou révu původně sama a ráda poskytla lidem, sladká mláďata stád a bohatou píci, to vše, co vyroste dnes jen stěží a z dřiny; utrmáceni jsou voli, je vysílen oráč, k rozrytí role je pomalu železa málo: tak málo je nyní plodů a přibývá práce. I NÁŠ SVĚT ZANIKNE 85 více než dříve, co potu zas nadarmo prolil, a kdykoli s minulou dobou svou přítomnost vlastní porovná, nejednou velebí blahobyt otcův. Smuten i pěstitel vetché a zestárlé révy žaluje na zlé časy a vyčítá nebi a reptá, že za starodávna si dědové zbožní C políček jako dlaň tak lehounko žili, ač tehdy každý měl půdy o mnoho méně; neví, že věci jsou zemdleny vysokým stářím, zvolna se rozkládají a kráčejí k rakvi. Potřásá hlavou a vzdychá letitý rolník O PŘÍRODĚ III, 1—54 chvála epikúra ZPĚV TŘETÍ Z TAKOVÉ TMY tak jasné pozvednout světlo, jenž první jsi uměl a ozářit života dary, za tebou kráčím, ty řeckého plemene chloubo, v tvé šlépěje pevně teď vlastní chodidla kladu — ne že bych s tebou snad soutěžit toužil, spíš z lásky, že se ti podobat chci; což vlaštovka může se labuti rovnat? či v kolenech nepevné kůzle dokázat v běhu tolik co závodní hřebec? Tys objevil věci, otče, ty o svoji moudrost otcovskou s námi se dělíš, z tvých stránek, ty slavný, ako když včely se v kvetoucí pasece pasou, njejinak my všecka zlatá sajeme slova, zlatá a nad jiné hodná žít na věčné časy. Kdykoli totiž tvá nauka započne hlásat podstatu věcí co rozenka božského ducha, děs vyprchá z duše a couvnou ohrady světa a věci i děje se ukáží v prostoru celém. Bytosti božské tu spatřují v pokojném sídle, jímž necloumá vichr a kterého nezrosí z mračen déšť, aniž bílý sníh a bodavé jíní je vločkami ztřísní; tam bez konce bezmračné nebe se klene a štědře se směje v záplavě záře; všeho jim příroda přeje a v hodinu žádnou žádná věc jim nezkalí pohody duše. Naopak podsvětní síň se nevidí nikde a nikterak země mi nebrání rozeznat všecko, co v prostoru dole se pod mýma nohama děje. Nad těmi věcmi mne jímá jakási božská rozkoš i hrůza, že takto je příroda tebou odkryta ze všech stran, jak na dlani jasná. O PRVCÍCH VĚCI VŠECH je uzavřen výklad, jaké že jsou a jak různými tvary se liší, jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy a na jaký způsob z nich vznikají bytosti všecky; po těchto věcech se, tuším, nejblíže sluší podstatu ducha a duše už objasnit veršem a střemhlav ten z Tartaru strach ti ze srdce vyhnat, jenž rozvrací člověku život až do dna, a z hloubi juk smrti čerň se zvedaje, zatmívá všecko B žádné rozkoši nedá být ryzí a čistou. ftíkají často, že nemoc a nečestný život má vzbuzovat větší strach než zánik a Tartar; I>rý dobře vědí, že duch je v podstatě z krve ■nebo nic nežli vzduch, je-li komu tak libo; iiiiuky naší prý nemají potřebí vůbec. Z toho už vyčteš, že všecky ty řeči jsou slávy ii chvály chtivost; vždyť skutečnost hovoří jinak. Když titíž jsou vyhnáni z vlasti a občanům z očí li.iui-lmou znectěni vinou se stáhnou kraj světa, n mi rádají strašnými strastmi, jsou naživu pořád, ii kamkoli chudáci přijdou, tam podřezávají . i niii ovečky předkům a zvěčnělým ke cti ubi ví tryzny a zrovna v tom osudu hořkém mnohem více se starají o náboženství, 88 O PŘÍRODĚ ZHOUBNÝ STRACH ZE SMRTI B9 Tím spise je záhodno zkoumat až v hodinu zkoušky člověka; jaký jest, to v neštěstí poznáš; upřímný hlas se mu tehdy vydere z hloubi srdce, škraboška spadne a zůstane skutek. Konečně skoupost a slepá dychtivost slávy, která ty slabochy žene až za meze práva a nutí je někdy být zločinu druhy a sluhy a v potu tváři se pachtit ve dne i v noci, aby se dostali k moci, ty životní vředy, z veliké části jsou živeny postrachem smrti. Neslavné ústraní totiž a chudoba tuhá s životem sladkým a klidným se nezdá být spjata, jako by otálela už před prahem smrti. Od té aby se lidé co nejdále octli, hnáni zbytečnou hrůzou, a prchli co nejdál, z občanských válek si shrabují jmění, své statky na vraždu vršíce vraždu si zdvojují chtivě, při smutném bratrově pohřbu se radují krutě a pokrevný stůl v nich vzbuzuje bázeň i záští. Ovocem téže bázně je přečasto závist: člověka mučí, když vidí, že k tomu se vzhlíží a ten že má moc, kdo se honosí hodností slavnou — kdežto on, běda, se válí v temnu a v blátě. Někteří dávají život za čest a sochu. Ba ze strachu smrti si nejednou znechutí život a světlo světa tolik, že v zármutku srdce na sebe vloží ruku; to pustili z hlavy, že právě ten strach je vlastním pramenem strastí: že on to hanobí cudnost, on přátelské svazky trhá a vše, co je svato, pošlapat velí. Drahé rodiče leckdy už zradili lidé i vlastní vlast, aby unikli podsvětním síním. Jako když děti se bojí a lekají všeho za černé noci, tak my se děsíme za dne věcí, kterých se netřeba bát o nic více než představ, kterých se potmě strachují dětí. Nerozežene tu duševní úzkost a temno denního světla šíp ani paprsky slunce; dokáže to však rozum a přírodní věda. NEJDŘÍVE VĚZ, že duch, který sluje i mysl, v níž života sídlí rada a jakoby vláda, je člověka jenom část, o nic méně než ruka, noha ěi oči jsou části živého tvora. cílící duch prý nesedí v určitém sídle; loC jakýsi tělesný stav a životní soulad, barmonie, jak říkají v Sečku, jež dává smyslový život, ač mysl nesídlí nikde — podobně jako se mluvívá o dobrém zdraví, uč žádná část to není zdravého těla. Podobně nekladou v určitý okrsek ducha. V této věci však zbloudili daleko z cesty. ("IiihIo se rozstůně tělo, jež vidíme zevně, ■Btlmco jiné složce, té skryté, je blaze; u ziihc obráceně se naopak stává, í,i< nu duši smuten si libuješ po celém těle, podobni jako když chorý má bolesti v noze, Mtímco hlava ho současně nebolí vůbec. Mi mol o měkkému spánku když odevzdáš údy u ii./.|ijal.é tělo ztěžka a bez citu leží, |i v bobi přece to druhé, co v takovou chvíli || ■•i/.ličuě vzrušováno a přijímá v sebe ■!.■'■! 11 ii linutí i jalové starosti srdce. O PŘÍRODĚ III, 117—176 DUCH A DUŠE JSOU HMOTNÉ 91 Teď abys poznal, že v údech se kryje i duše a harmonii že nevděčí za vjemy tělo: předně se stává, že látky ubude mnoho z těla, a přesto se život udrží v údech; naopak zase, když nečetná tělíska tepla utekou ven a vzduch se vydechne ústy, vyklidí život žíly a opustí kosti: z toho je vidět, že hrají rozličnou roli ty prvky a nestejnou měrou nám sdílejí život; především těmto, těm semínkům vzduchu a tepla, připadl los, náš život udržet v údech. Je tedy teplo a vzduch tím životodárným zdrojem, jenž v hodinu smrti se stěhuje z těla. Protože podstatu ducha a duše jsme našli, že to je člověka část: teď vraťme to jméno harmonie zas na horu Helikón hudcům — i když je možná i oni odjinud vzali a vtiskli je věci, jež volala po vlastním jméně; i tak jim je nechrne; ty pilně poslouchej další. NYNl TI PRAVÍM, že duch a duše jsou spjaty navzájem těsně, ba tvoří jedinou bytost; leč její řekněme hlavou, jež panuje tělu, je rozum, tak řečený duch, jenž slove i mysl. V střední krajině hrudi má místo a sídlo. Tady se zmítá hrůza i bázeň a tady nás laská radost: tož tady je duch čili mysl. Další část duše se větví po celém těle a hýbe se poslušná vůle a pokynu mysli; tato však myslí sama a sama je šťastna, aniž zrovna co vzruší tělo či duši. : Podobně jako když oko či hlava tě bolí a trpí, ač muka se necítí po celém těle: tak také duch, a to sám, je nejednou zraněn či radostí plesá, ač ostatní polohy duše v údech a článcích nic nového nepociťují. Zato ohromná hrůza když ochromí mysl, po všech údech s ní zřetelně soucítí duše; bledost a pot se vyrazí po celém těle, blekotá jazyk a hlas se zadrhne v hrdle. v očích se zatmí, zní v uších, kolena dole se podlamují, ba vidíme leckdy, že strachy lidé i omdlí; tak pozná kdokoli lehko, že duše je s duchem spjata; když od něho přijme popud, i tělu jej předá v ráz a je srazí. Tatáž úvaha učí, že duch jako duše je podstaty hmotné; vždyť mohou-li povalit tělo, údy zburcovat ze sna a obličej měnit, ba celého člověka řídit a člověkem točit — věcí, možné jen tam, kde nastane dotek; leč bez hmoty doteku není — lze popírat ještě, že duše i duch jsou v podstatě povahy hmotné? Ostatně duch je činný zároveň s tělem a dá se zjistit, jak v těle soucítí s údy. Jestliže hrozný hrot se prodere dovnitř, protknuv kosti i šlachy, leč života šetře: přece nastanou mdloby a sladko je sklouznout k zemi a ležmo se oddat vlnění mysli; ohoe se ti chvílemi vstát, ale jakoby ve snách. I ľräitž tedy duch je podstaty hmotné, DlOtOŽe rána a šíp, jimiž trpí, je hmotná. O PŘÍRODĚ duši tvorí nej jemnejší atomy 93 Z JAKÉ HMOTY JE DUCH a z čeho se skládá, z toho počet ti vzápětí složí má slova. Nejprve pravím, že duch je nesmírně jemný; tělíska, která ho tvoří, jsou nade vše drobná. To se dá zjistit a sám to pochopíš takto; Nic se neděje v světě tak velice rychle jak to, co si představí mysl a započne sama. Z toho je zřejmo, že duch má největší rychlost, větší nežli to vše, co je dostupno oku; leč co je pohyblivé, je složeno jistě ■i tělísek úplně oblých a nadobro drobných, takže je uvede v pohyb už pramalý náraz. Vodu zceří a rozvlní lehounký náraz, neboť je z kutálivých a malinkých částek; naopak med je svou povahou houževnatější, jsou pomalejší ty kapky a lineji plynou, lépe při sobě drží ta zásoba všecka látky — a žádný div: vždyť semínka medu nejsou tak hladká, tak jemná a dokola oblá. Vysoká kupa máku se odshora bortí, to lehounký svede a jedva znatelný průvan; ten však nezmůže nic proti hromadě klasů anebo štěrku. Čím drobnější tedy jsou věci a čím hladší, tím budou i pohyblivější; u kterých naopak znamenáš velikou váhu a drsnější líc, ty se z místa nehnou tak lehko. Když nyní víme, že podstata ducha a duše je nadmíru pohyblivá, je nezbytno dodat, že sestává z atomů droboučkých, kulatých, hladkých. Bude ti k dobru ten poznatek jednou, můj drahý, a v nejednom ohledu ještě ti přinese prospěch. A ještě tohle ti osvětlí povahu duše, jak jemná je její tkáň a jak maličké místo, kdyby se svinula v klubko, by zabrala asi: jakmile člověk se dobere klidu a míru smrti a látka ducha i duše se ztratí, nezjistíš nic, co by ubylo z celého těla; vzhled i váha je táž a mrtvý má všecko — jen životní pocit ne a hřejivé teplo. Z pramalých prvků je nezbytně utkána duše celá po útrobách i svalech a tepnách; vždyť jakmile z celého těla se vytratí celá, přece zevnější obrys si udrží údy neporušen a na váze neztratí pranic. Když vyčichne Bakchův mok, je to podobný případ, či z balzámu dech se rozvane do vzduchu sladce, ucho když některá věc už pozbude šťávy; nicméně o nic menší se nezdá být oku proto ta věc a nic jí neušlo z váhy. A. žádný div: přece pach i míza všech látek nic jiného nejsou než množství drobounkých prvků. Díru tedy opět a opět: je z náramně malých uCnrnů složena mysl i duše: neb s sebou /, váhy si nebere nic, když odchází z těla. INoinysli však, že ta látka je jednoho druhu. V hodinu smrti nás opouští jakýsi jemný inu a s ním teplo a vzduch, který uniká s teplem. Nioo vzduchu je přísadou každého tepla; leplii je řídké, a proto i tělísek vzduchu jehii průlinami se nemálo nese. Našli jsme tedy už trojí podstatu v duchu; nie In všecko je málo k zrození citu; nu | toho všeho přec nemůže vytvořit vjemy — toť nemyslitelné — jež potom zpracuje mysl. Za čtvrté ještě něco je záhodno přidat, jakousi látku, jež nemá žádného jména; ta je nadevše hbitá a nadevše jemná, menších prvků a hladších ve světě není; do těla smyslový cit ona rozdílí první. Je složena z tělísek drobných a první se vzruší, dá pohyb teplu i onomu skrytému vanu, naposled vzduchu, a pak se už rozhýbe všecko, krev se zpění a zjitří se útroby všecky, až konečně tělo až do morku kostí to protkne, totiž rozkoše horko ci opačný pocit. Ale tak hluboko těžko se prodere bolest a pronikne ostří zla, aniž všecko se zmate tolik, že pro život místa už není a duši se všecky rozprchnou prvky skrz průduchy těla. Obvykle takový vzruch se omezí jaksi na povrch těla; dík tomu jsme naživu dále. NYNÍ POČET TI TOUŽÍM složit z těch složek, jak jsou smíšeny spolu a srovnány pěkně; leč proti mé vůli mne chudoba mateřské řeči brzdí; jen v hlavních bodech ti povím, co mohu. Dráhy duševních prvků se navzájem kříží, ze středu druhých se nemůže vyloučit žádný a pro svou činnost si vyhradit odlišnou oblast; jsou těla téhož a jednoho možnosti množné. Na tento způsob se v každém zvířecím mase vyškytá vůně i chuť a barva, a přesto ze všech těch složek je složeno úplné tělo. Stejně i vzduch a ten skrytý van a to teplo jsou smíšeny v jediné bytí a s nimi to čtvrté, ta hybná síla, jež ostatním rozdílí pohyb, z níž těla smyslový ruch bere počátek nejdřív. Tato látka se tají hluboko vespod, nitrnějšího nic už nechová tělo, ba celičké duše je duší nakonec sama. Tak jako v našich údech a po celém těle smíšené síly ducha a duše jsou skryty, ježto je tvoří malé a nečetné prvky: tak i ta síla, jež nemá jména a z prvků je zrobena drobných, je skryta a celičké duše je sama jakoby duší a panuje tělu. Na týž způsob i vzduch i ten van a to teplo, h míšeny v těle, jsou najisto v souhře a slouží druh druhu a jedno spravuje druhé; je vidět, že všecky konají jedno; vždyť kdyby to teplo i van a vzduch se trhly a zůstaly mimo, jejich rozvod by zabil a zahubil smysly. Navíc má duch i to teplo, jež přibírá v hněvu, kilyž vzplane a z očí mu prudčeji zasrší oheň; d ABYS POZNAL, že duch i prchavá duše if.árnvcň s živoucím tělem se rodí a zmírá, ip.'iiniji dál tvého života důstojné verše, Hlrádané dlouho a sladkým získané trudem. l\ li jen pod jedním slovem to oboje spojuj, n řeknu-li například „duše" a důkazy snesu, ..i i;iké zemře, tu věz, že míním i ducha, neboť jsou vespolek jedno a nedílně spjaty. Plírloväím ježto jsem řekl, jak jemná je duše, v, jnk drobounkých prvků se skládá, jak z tělísek vznikla 100 O PŘÍRODĚ 111,427—489 o mnoho menších než průzračná tekutost vody, mlha a kouř — vždyť vyniká pohyblivostí značně, už pramalý náraz ji uvede v pohyb, pouhá představa dýmu a mlhy jí pohne, jako když spícímu v snách se ukáže pára, jak z oltářů dýmá vzhůru, s ní kotouče kouře (jistěže odtud do nás ta představa přešla): nyní tedy, když vidíš, jak z rozbité láhve na střepy vytéká mok a uniká vláha a podobně mlha a dým se rozejde vzduchem, věř, ze duše se rozplyne také, ba hyne v kratší době a dřív se rozloží v prvky, jakmile z lidského těla se stáhne a ztratí. Jistě: vždyť pro ni je jakoby nádobou tělo a to ji neudrží, když utrpí úraz a prořidne tolik, že krev se vylije ze žil. Může se uchovat celá snad v jakémsi vzduchu, nesoudržném a o hodně řidším než tělo? Mimoto mysl se rodí zároveň s tělem, zároveň rostou, jak víme, a pospolu stárnou. Dokavad dítě si skotačí v tělíčku křehkém a útlém, i myšlení ducha je podobně skrovné; potom když dospěje v muže a silami kypí, vzroste i rozum a zmohutní možnosti mysli; jedva však tíha let už nevyhnutelně podlomí tělo a údy se seschnou a zemdlí, zchromne rozum a mysl i jazyk se plete, selhává všecko a současně přestává sloužit. Z toho plyne, že celá podstata duše jak dým se rozplyne vysoko do vanu vzduchu; vidíme přece, že vzniká zároveň s tělem, zároveň roste i vadne, zvetšelá věkem. DUŠE ROSTE I STÁRNE S TĚLEM 101 Mimoto vidíš, že tak, jako sužují tělo neduhy nemilosrdné a surová bolest, tak ducha starosti strašné a žalost a bázeň; proto musí i on být účasten smrti. I tělesný neduh ho z kolejí vyšine často; neboť nemocný blouzni a hovoří scestně u někdy upadne v tvrdý a trvalý spánek, v letargii: to hlava i víčka mu klesnou, neslyší slova a nepoznává už tváře těch, kteří stojíce kolem ho k životu křísí, zatímco slzy jim smáčejí bradu i líce. Uznejme tedy, že duch se rozloží rovněž, když nákaza z chorého těla i do něho vniká. Holost i nemoc jsou stejně strůjkyně smrti, úmrtí mnohých nás o tom zpravilo dávno. Konečně proč, když síla ostrého vína člověka protkne a žár se mu rozlije do žil, proč mu ztěžkají údy a pletou se nohy, ní vrávorá, jazyk mu vázne a mysl se zamží, zrak plove, on křičí a skytá a začíná hádky n Oltatní podobné kousky, co k tomu už patří: proč, nc-li proto, že mohutná moc toho moku v lamém těle i duši dovede poplést? vjílc ven a jak had jen opustí obal. Kniinrně, pročpak ta mysl a důmysl ducha inliilv nevzniká v hlavě či nohou či rukou, :u6 O PŘÍRODĚ iii, Í15—677 VNÍMÁNI JE VÁZÁNO NA TĚLO 107 naopak u všech je vázán na jedno místo a určitou oblast? To proto, že všemu, co vzniká, je k zrození určeno místo a určitý prostor, kde může trvat. Tak připadly rozličné role údům a nikdy se nezvrátí pořádek článků. Za jednou věcí jde druhá, nešlehne nikdy z řečiště plamen a led se nezrodí z ohně. Mimoto je-li snad duše svou podstatou věčná a schopna vnímat, až unikne z našeho těla, je tuším nutno jí přiřknout patero smyslů. Alespoň sami si jinak nedovedeme představit podsvětní duše, jež Tartarem bloudí; proto je pěvci i malíři starého věku začali malovat takové, se všemi čidly. Leč svoje vlastní oči a ruce a nozdry mít nemůže duch, ani jazyk či uši, a proto vnímat od sebe sám ani být není schopen. Celé tělo jak cítíš, je sídlištěm citu, jenž dává život, a samo je žívokem celé; tož kdyby ráznou ranou je nějaká síla přeřízla středem a obě roztrhla půlky, jistě by byla i duše přeťata s tělem, rozbita v kusy a pak by se rozprchla zcela. Co se dá štěpit a rozdělit v nějaké části, to na žádnou nesmrtelnost si nečiní nárok. Válečné vozy jsou zježeny srpy; ty kosí hlava nehlava údy a leckdy jsou horké, rubajíce tak rychle, že odřezek těla se na zemi zřetelně třese, ač mysl a člověk při té rychlosti zla ještě necítí bolest, a zatímco mysl je oddána lítému boji, se zbylým tělem se žene v krvavou vřavu, netuše nic, že i s pavézou levici ztratil a s koňmi ty dravci ji odvlekly kosy a kola; jiný, že o pravou přišel, když ztečí bral baštu; třetí se pokouší vstát a chybí mu noha, jež leží vedle a čepení, cukajíc prsty. Z teplého trupu a živého sražená hlava má na zemi tvář jako živou a dokořán oči, dokavad nevydá poslední jiskřičku duše. Máš-li snad nápad, když zmije táhlého těla seká hrozebně chvostem a jazykem kmitá, po celé délce ji rozsekat na více částí: po čerstvé ráně se všecky ty komolé kousky budou kroutit a hnisem písčinu třísnit; ba přední část bude otáčet dozadu tlamu, palčivou bolest ran chtíc kousnutím zhojit. Máme snad říci, že každý takový kousek má úplnou duši? Vždyť z toho bys vyvodil závČT, že živočich jeden měl v těle několik duší. Tudíž tu jedinou duši jsi rozdělil v kusy li rovců s tělem, je smrtelné jedno jak druhé, když na mnoho částí se obé dá rozdělit stejně. M I Ml ITO JESTLIŽE VSKUTKU je podstata duše iiíná a novorozeným se stěhuje do těl: pIOÍ hc nám z paměti ztratil náš předešlý život n tehdejších skutků v ní není nejmenší stopy? ,Jtmi lize mohutnost ducha se změnila tolik, 4« vzpomínka minulých dějů z ní zmizela každá, du muri.i, myslím, to příliš daleko nemá. I m/bývá nežli uznat, že po staré duši Jii velu u nynější duše že vznikla až nyní. MIiimiIo vchází-li do nás ta živoucí síla 108 O PŘÍRODĚ 111,678—738 ducha až tehdy, kdy máme už hotovo tělo, když narozením práh života prekračujeme: nemá budit ten dojem, že vyrostla s tělem přímo v krvi a ve spolku se všemi údy, nýbrž že sama si žije svým životem vlastním jak v kleci, ač cítěním celé jí oplývá tělo. Dím tedy zas a zase: jsou početí duše účastny jistě a poplatný zákonu smrti; vždyť s údy tak důvěrně srůst by nemohly, myslím, kdyby se do našich těl byly vloudily zvenčí. Věc se má úplně jinak, jak zkušenost učí: do žil, vnitřností, šlach a kostí je duše vpletená tak, že i zuby jsou účastny citu; vždyť zuby bolí a zatrnou z ledové vody, či kamínek ostrý když v chlebě najednou skousnou. A je-li tak vetkána v tkáň, asi nevyjde celá a nepoškozena a zdráva se nemůže vyplést ze všech svalů a šlach a kostí a kloubů. Máš-li snad za to, že zvenčí vstupuje dovnitř na ten způsob, že jaksi vsakuje v údy: tím spíše se rozlije potom a zahyne s tělem. Co vsakuje, rozplývá se, a tudíž i hyne, do všech průlin se totiž rozlije v těle. Jak jídlo, když v údy a články všecky se vstřebe, zajde a celé se obrátí v podstatu jinou: tak i duch čili duše, ač v tělíčko nové pronikla celá, se vsakujíc rozlije přece, když jaksi skrz průliny všecky se rozdají údům částečky, z kterých se skládá ta podstata ducha, jenž našeho těla je pánem nyní a vzešel z toho, jenž tehdy tou dělbou do těla zašel. NESMYSLNOST VTĚLOVÁNl 109 Z toho je znát, že má i podstata duše svůj rodný den a že neujde hodině smrti. Mimoto zbudou či nezbudou v umrlém těle semínka duše? Když ano, když zůstane něco, na žádný způsob ji nelze mít za nesmrtelnou, protože odešla zkrácena o tyto dílky; pakliže nechala trup při svém odchodu čistý tolik, že ani zbla po ní nezbylo v těle: kde se v mrtvole berou, jak zahnívat začne, červí a odkud se hemží v napuchlých údech bez páteře a bez krve živoků tolik? Máš-li snad za to, že duše se do těla červu dostává zvenčí a zvlášť doň vstupuje každá, a neuvažuješ, proč tisíce duší se schází na místo, odkud se jediná stáhla: pak dotaz na tebe musím vznést a můžeš si vybrat, zdali ty duše si tělíska na červí tělo loví a budoucí byt si budují samy, či vcházejí do těl už jaksi vybudovaných. I jcč nač ta práce a proč by ji konaly samy, je těžko říci. Vždyť dokud se vznášejí bez těl, z nemocí nemají strach, ani z hladu či zimy; lakovým zlům je spíš tělo napospas dáno u nemálo zla z jeho objetí na ducha přejde. Připusťme však, že jim prospěje stavět si tělo, hviij budoucí dům; ale na jaký způsob to činí, nevím. Tož duše si nerobí tělo a údy. Nemožné jest i to, že by zabydlovaly už hotová těla; vždyť pak by se nemohly s nimi Ink jemně proplést a sehrát v smyslové dění. o příhodě III, 739—799 Konečně, pročpak se lítého plemene lvího nespouští dravost, lest lišek a jelenů rychlost? Dědí se strach a jak dědům jim pohání údy a nejinak vlastnosti další: proč všecky se v těle i v mysli hned odmlada tvoří dle zákona rodu? Ne-li proto, že každé plémě i sémě má duši svou, a ta roste společně s tělem. Kdyby však byla věčná a střídala těla, zvířecí druhy by měly smíšené mravy: ohař hyrkanské rasy by před paroháčem co chvíli bral do zaječích a ve vanu vzduchu před holubicí by jestřáb s třesením prchal, divé šelmy by zmoudřely, zhloupl by člověk. Z klamné zásady vyšli, kdo tvrdí, že duše jsouc nesmrtelná se mění dík novému tělu. To, co se mění, se dělí — a tudíž i hyne, neb se tu přeskupí částky a opustí místo; však proto také se musí dělit i v těle, aby tak všecky i s tělem nakonec zašly. Pakliže řeknou, že pokaždé vstupují duše lidské zas v lidská těla: chci vědět, jak moudrá mohla o rozum přijít, proč nemá ho dítě, proč hříbě je méně chytré než mohutný hřebec? Výmluvu mají, že v slabém těle se stane slabým i duch. A je-li to tak, potom duši za nesmrtelnou neměj, když tělo ji mění tolik, že dřívější život i cítění ztratí! Jak dokáže duše se vyvinout současně s tělem a vytouženého květu a věku se dotknout, není-li tělu družkou hned od první chvíle? Co hledá venku, že opouští zestárlé údy? duše nevzniká mimo tělo 111 V tlejícím těle se bojí zavřena zůstat, že stářím a časem zvetšelý stan na ni spadne? Nebezpečenství však nehrozí nesmrtelnému. Konečně, při hrách lásky a líhnutí zvířat je směšno duše si myslet v pohotovosti, jak nesmrtelné si žádají v nesmírném počtu smrtelných těl a jedna přes druhou spěchá, která to vyhraje nejspíš a vtělí se první — ledaže duše se náhodou dohodly smluvně, že tělo obleče ta, která přiletí první, aby v té vzájemné při snad nedošlo k rvačce. Konečně, ve vzduchu strom a v hlubině mořské oblak nemůže být, ani na polích ryby, v dříví se nekryje krev ani v kamení míza. Co má kde růst a být, je určeno pevně. Tak ani duše se nemůže bez těla zrodit suma a stranou čivů a vzdálena krve. To kdyby mohla, pak možná i mohutnost ducha n mnoho dřív by se vzala v hlavě či pažích či patách, ba vzejít by mohla kdekoli v údech, a přece v člověku témž jako v nádobě trvat. Protože však i našemu tělu je dáno n určeno pevně, kde být i narůstat mají dtlio a duch, to obojí zvlášť, tedy nevěř, },r celek by mohl trvat a vznikat vně těla. INelze než uznat, že jakmile zahyne tělo, /.nnikií duše, jež celým tělem se táhne. '•......bit smrtelné s věčným a věřit, že mohou ipoloinS cítit a vzájemně sloužit druh druhu, lul' Sílený nápad; což možno si nesmysl myslit 112 o přírodě iii, 800—861 smrt se nás netýká 113 větší? neb vzájemný rozpor a protimluv hlubší, než smrtelná věc že s nesmrtelnou a věcnou spojena v jednotu divoké vichřice snáší? Mimoto věc, která trvá věčně, ta hutné musí mít tělo, a tudíž úderům čelit a nevpouštět dovnitř nic, co by mohlo snad uvnitř rozrušit skloubené články; tu povahu mají prvotní tělíska hmoty, jak řečeno výše; po celou věčnost se zadruhé udržet může, co nezná ran, vcč nebije nic, jako pTázdno, jež netknuto trvá, jsouc naprosto nezranítelné; nebo i to, čemu chybí dokola místo, kam by se ztrácely jaksi a drobily věci. Tak souborů věčný soubor: už místečka není, kam by mu prchaly prvky, a není už prvků, jež pádem a pádnou by mohly ho rozbíjet ranou. Má-lí spíš proto se pokládat za nesmrtelnou, že od smrtonosných sil je chráněna hradbou a životu škodlivé věci k ní nepřijdou vůbec, či když už přijdou, pak jakýmsi způsobem couvnou, zahnány dřív, než můžeme znamenat škodu: Nemluvě o tom, že churaví s churavým tělem, pro věci příští se nejednou kormoutí navíc, zle ji sužuje strach a skličuje starost, a špatně-li jednala dřív, pak ji svědomí hryže. Jen duch se může pomást a o paměť přijít a v letargii jak v močále utonout černém. NIC NENÍ SMRT a nás se netýče vůbec, když tedy víme, že duch je poplatný smrti. Tak jako v minulých dobách jsme neznali žalu, když Punové ze všech stran se sem valili k válce, když. v branném ruchu a poplachu vzrušeno všecko pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou a nebylo jisto, zda pod žezlo těch nebo oněch se skloní smrtelné plémě a moře i země: stejně, až nebudeme, až nastane rozchod těla a duše, jež v nás se spojily vjcdno, docela nic nás nebude moci už potkat zlého — vždyť nebudeme — či působit na cit, byť moře pozřelo zemi a nebesa moře. Kdyby ta podstata ducha a mohutnost duše přec mohla cítit, až vyprchá z našeho těla, nic se to netýče nás: jsme svazek a celek, v němž tělo a duše se v bytost jedinou snoubí. A kdyby čas naši hmotu po smrti sebral a zas by ji sestavil tak, jak je složena nyní, a života světlo a dar by nám udělil znovu: imi to by se nás už nemohlo týkat, když našeho bytí nit se přetrhla jednou. Nic se nás netýče dnes, čím jsme bývali dříve, a o svoje někdejší já už nemáme starost. Na všechen nesmírný čas když pohlédneš nazpět, nu uplynulý věk a na pohyb hmoty, jiik je různotvárný, pak uvěříš lehko, žii často už v pořádku temže co ted" byly prvky priivč tytéž, z nichž my jsme složeni nyní, ur tiivnl a paměť se toho nemůže dobrat; v Idyť ustal mezitím život a veškeré dění li In in li In široko daleko od cesty smyslů, il | li totiž být zle a těžko, pak musí imuéiitiiě být i ten, koho neštěstí stihne; i.....uri smrt; ona být té bytosti brání, a k 114 O PŘÍRODĚ III, 862—923 PRO SMRT NETŘEBA TRUCHLIT na jejíž hlavu by mohly svízele padnout; proto se ničeho bát není potřebí v smrti, nemůže trpět, kdo není, a bude už jedno, zdali se narodil vůbec či nepřišel na svět, když věčná smrt mu odejme smrtelný život. Když tedy vidíš, jak člověk sám nad sebou reptá, že buďto v hrobě mu po smrti zpráchniví tělo, anebo zajde v ohni neb v čelistech šelem: f věz, že to nezní čistě, že v srdci mu vězí cosi jak tajný osten, ač sám bude tvrdit, že nevěří, že by mrtvý měl nějaké vjemy; neplní, tuším, svá slova a zapomněl důkaz, z živých se nevylučuje a netrhá zkořan; že z něho zůstane něco, si bezděky kreslí. Když totiž zaživa člověk si představí v duchu, jak supi a šelmy to mrtvé sápají tělo, má nad sebou lítost, neb neumí oddělit sebe a odmyslit sdostatek od toho padlého těla, v duchu s ním splývá a svoje city mu vlévá. Proto lká, že má umřít, a nehledí na to, že v skutečné smrti se z něho nestane žádný jiný, jenž živ jeho skonu by želel a truchlil nad padlým stoje, že má být sápán či spálen. Je-li v tom zlo, když zuby a dásněmi dáví mrtvého šelma, pak nevím, proč nemá být krušné být na drva vložen a pražit se v horoucím ohni, či naložen v medu se dusit a v studenu tuhnout, když nebožtík spočívá na chladné kamenné desce, či tíhou hlíny být tísněn, zasypán shora. „Už vesel tě nepřijme dům ani výtečná žena, sladké dítky ti nebudou v ústrety běhat s hubičkou, tichým tvé srdce plníce plesem; už nebudeš působit slavně a pro svoje drahé nebudeš baštou; a tolik života darů ti bídně, ty bídný, den jediný surově vyrve." Tak se mluví, a neřeknou: ,,Po těchto věcech zároveň v tobě tkvít už nebude touha." Kdyby to nahlédli v duchu a vyznali ústy, veliká úzkost a strach by jim zmizely z mysli. „Tebe sic uspala smrt a pro zbytek časů jsi tedy každého bolu a zármutku zproštěn; leč my, když hranice hrozná tě sežehla v popel, nenasytně jsme lkali a z našeho srdce žádný den nám nesejme věčného žalu/' Tak se mluví; i ptejme se, nač se má někdo užírat věčným hořem a proč mu tak hořko, jeHtliže věc se uzavře spánkem a klidem! I to se dělá, když lidé ulehnou k stolu a zdvíhají číše a věncem si zastíní líce, |l říkají tklivě: „Té révy je nakrátku lidem, užuž je po ní a nikdy se nevrátí zpátky." Jako by pro ně tím nejhorším zlem bylo v smrti, in palčivá žízeň je chudáky spalovat bude u pražit, či po jiné věci v nich zůstane tužba! Nikdo nepostrádá své já a svůj život, když mysl i tělo mu společně zkonejší spánek; ■ Kil y ť lakový sen, co je na nás, může být věčný, u ui|iiký stesk nás nepojme po sobě samých — ,11 I.hIi h-Iiily ta tělíska po našem těle ilin nIii nablízku smyslových pohybů bloudí, . . .li ľ člověk sám se vzchopí a protrhne ze sna. tedy Hinrt se týká o mnoho méně — 116 O PŘÍRODĚ III, 924—985 posmrtné tresty jsou mýtus 117 pokud je méně než holé nic ještě možné; vždyť soubor hmoty se rozmetá o mnoho více, když nastane smrt, a ještě se nevzbudil nikdo, kdo studený života konec už zakusil jednou. Konečně, kdyby se příroda ozvala náhle sama a někoho z nás by kárala takto: „Co je ti, synu smrti, že bolu a žalu propadáš tolik? Co pro smrt pláčeš a kvílíš? I minulost, dodneška žitý tvůj život byl zdarma a všecky ty dary snad nevzaly neblaze zasvé a nevytekly jak nalité v děravou konev: proč nechceš, už syt, se od stolu života zvednout a klidnému klidně, ty bláhový, spánku se oddat? Pakli jsi všecky své hřivny zmařil a zmrhal a život tě mrzí, proč navíc přidávat něco, co propaseš znovu a nešťastně prohraješ všecko, proč raději neuzavřít i život i práci? Není už nic, co bych našla a vynašla navíc k libosti tobě: je stejné napořád všecko. Pakli ti tělo už nezvadlo léty a údy se neseschly mdlé: i tak vše zůstane stejné, i kdybys po řadě přežil snad staletí všecka, ba kdyby umřít ti nebylo souzeno nikdy." Co na to říci než tolik, že příroda právem ses námi pře a že věci vykládá správně ? Pakli muz v letech se lituje takto a starý a více než slušno si ubožák stěžuje na smrt, tím větším právem mu vylaje zvýšeným hlasem: „Dost už slz, ty nenasyto, a nářků. Života darů jsi okusil všech, než jsi zvetšel; chceš ale pořád, co není, a dostupným zhrdáš a proto nehotov, bez krás ti unikl život, a než ses nadál, smrt ti stanula v hlavách dříve, než odejít syt a ukojen umíš. Všeho ted! nech, co se nesluší na tvoje léta, a klidně se klid té veliké nutnosti z cesty!" Tak by se horšila, myslím, a horlila právem; novými věcmi se dávají vytlačit staré vždycky a z jednoho druhé je potřebí hradit. V Tartaru černou propast se neztrácí nikdo; je potřebí látky, z níž vyrostou plemena příští; leč dožijí také a půjdou za tebou všechna: tak jako ty tedy padli a padnou i jiní. Z jednoho druhé se vždy bude rodit a život nikomu kupem se nedá; každému v nájem, Pohlédni nazpět, jak před naším zrozením doba, věčnosti starší část, se nás netýče vůbec! V ní zrcadlo příštího času, jenž nakonec přijde DO naší smrti, nám před oči příroda staví. (!o Lam hrozného vidíš? či smutného něco? není to bezstarostnější než nejhlubší spánek? Pfl I HOZENÉ, že cokoli v Tartaru hloubi podáni líčí, nás potkává zaživa všecko. Ve vzduchu visící skály dle pověstí bídný »«' nebojí Tantal a netrne daremnou hrůzou; m spíše před bohy bázeň nás smrtelné tíží pro nic a z náhody strach, kterou přinese osud. V hrud Titya pnícího v Tartaru nelezou supi; pud jeho mocnými žebry by nemohli přece pn oalou věčnost si něco nacházet k snědku. Byť liyly sebedelší ty olbřímí údy, hjrť ie natáhl obr — ne na devět jiter, 118 O PRÍRODE III, 986—1047 ZEMŘELI I KRÁLOVÉ A FILOSOFOVÉ celý okrsek zemský ať zalehne tělem: věčnou bolest by přesto nemohl snášet a z vlastního masa jim dávat napořád pastvu. Tityos náš je tady a klovou ho supi, když podlehne lásce a hlodá v něm smutek a úzkost nebo mu srdce rve jiná vášeň a starost. I Sisyfos dlí mezi námi: vidíš, jak lačně si od lidu žádá prutů a surových sekyr a věčně se smuten a s prázdnou od voleb vrací. Za stínem moci se hnát a nikdy ji nemít a úmorné práce se pro ni podjímat věčně: toť totéž, co lopotně valit do kopce balvan, který se vždycky už z vrcholu skotálí dolů a na rovnou pláň a plochu se poskokem žene. Ten, kdo má nevděčné srdce a věčně je sytí a plní dobrými věcmi — a přece syt není, aě rok co rok nám ročních koloběh časů nosí a rodí plody a rozličné krásy a nám je pořád málo těch života darů: toť smysl té zkazky, jak dívky ve květu mládí do sudů s puklým dnem prý vlévají vodu, ač na žádný způsob ty nádoby naplnit nelze. Konečně Lítice, Kerber a o světlo nouze, hrozivý dým skrz hrdlo chrlící Tartar, to není nikde a být ani nemůže nikde; zato veliký strach mají z pokuty živí za velké viny a trest je za zločin čeká, strašlivé svržení ze skály, vězení, důtky, pochodně, smola, cejch a kláda a kati, a ujdou-li tomu, tu hříchů si vědomá mysl v předtuše bodci a biči se spaluje sama, a nevidouc zatím, jak mohla by vzít její muka konec a kde je konečně mez její trýzně, z téhož má ve smrti strach, že to pak bude horší. Tak z života bloudů se konečně Acherón stane. OBČAS SÁM SOBĚ i takto domlouvat můžeš: „Opustil světlo světa i výborný Ancus, nad tebe každým coulem, ty hříšníku, lepší. Po něm králové mnozí a vladaři světa zapadli v nic, ač národům veleli velkým. Ba i ten mocnář, jenž přemostil mohutné moře kdysi a po hlubině jít přikázal plukům a po slané hladině pěšky je naučil kráčet, pohrdnuv reptáním vln, jež pošlapal koňmo — zamhouřil oči a skonal, vypustiv duši. Soípio, válečný blesk a Karthága postrach, do země složil jak poslední čeledín kosti. Stejně i ctitelé věd a tvůrcové uměn, průvodci Múz, a jejich jediný kníže Huiiiér, jenž stejně jak ostatní v pokoji dříme. konečně Démokritos, když ve zralém stáří viděl hvou paměť slábnout i pohyby mysli, dobrovolně svou hlavu nabídl smrti. Skončiv životní pouť i Epikúr zesnul, ■ánlui, největší z lidí, jenž zastínil všecky, I|k výsostné slunce když vyjde a uhasí hvězdy. Tob8 se umřít nechce a zlobíš se proto? Tvůj život je bezmála mrtev, ač žiješ a vidíš, <> vHli života díl se obíráš spaním, Jun v/.liiiru chrápeš a snít si necháváš věčně, ■ myslí zmámenou marnými strachy se nosíš .1 DOpřijdeš na to, ty chudáku, co ti to schází, 12» o přírodě III, 1048-1091 když samými starostmi zevšad jsi zpitý a zbitý a v nejistotách se zmítáš na vinách bludu." Kdyby jen dovedli lidé dle toho, jak cítí, že tíživé břímě a těžké jim na duši leží, i pochopit, z kterých příčin to pošlo a odkud se jim na srdci vzal ten žal jako kámen: pak by nežili tak, jak je vídáme nyní, kdy nikdo neví, co chce, a věčně se honí sem a tam, té tíhy se doufaje zbavit. Opustí jeden co chvíli svůj výstavný palác, že se mu zprotivil domov, a náhle se vrátí, protože venku se o nic necítil lépe. Druhý tak zběsile štve své klusáky k vile, jako by hořící střechu tam zachránit chvátal, a sotva se prahu a dvorce dotkne, už zívá či usne, umdlen a hledaje zapomenutí, nebo se sebere rychle a už je zas v Římě. Tak prchá každý sám sobě, a jak to už bývá, utéci není s to; je se sebou nerad, je mrzut, neboť je churav a příčiny nezná. Kdyby ji viděl a znal, pak by opustil všecko a podstatu světa by hleděl pochopit napřed, jelikož neběží o jednu hodinu pouze, nýbrž o věčný čas, v němž smrtelní stráví celou tu dobu, jež každému po smrti zbývá. Co je to vlastně, ta neblahá života chtivost, která nás nutí se v pochybné počiny pouštět? Života konec je lidem jistotně souzen, nedá se obejít smrt, je nutno se poddat. Mimoto dlíme a bloudíme v zavřeném kruhu a z života novou je nemožno vykovat rozkoš; jen předmět touhy nám připadá nadevše vzácný, BEZTOHO NEUMÍME ŽIT leč sotva nám do klína spadne, jsme zmámeni jiným, života lačni a žízniví do smrti stejně. Není jisto, co za osud přinese zítřek, co nám náhoda dá, jaký konec nás čeká, a žiješ-li déle, tím nikterak nemůžeš ubrat drobet z trvaní smrti a zkrátit ji o vlas, abys měl možnost snad méně dlouho být mrtev. Kdyby ses dožil i nevím kolika kolen, nicméně smrt tě čeká neméně věčná, a čí život se skončil dnešního rána, nebude v nebytí kratšeji než jeho bližní, jenž umřel o mnoho let a měsíců dříve. 122 0|PŘlRODĚ IV, 1-57 ZPĚV ČTVRTÝ V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk, až já — je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít; je rozkoš si nové květiny trhat a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec, jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy: předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr že hledím vyprostit ducha; potom že zpívám tak jasně o temných věcech, krášle všecko v své písni básnickým kouzlem. I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod; jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat, kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem, aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty a mezitím peluňku spolklo odporný odvar, tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo: podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Músami básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi, zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch, až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou. LiTKA ČTVRTÉHO ZPÉVU 123 JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše, z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací. Teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně: to jsou ony tak řečené obrázky věcí, které se věcem jak blána slupují z těla, sloupnuty sem a tam se povětřím nesou, a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné, jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně. To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše, nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých či že by po smrti z nás snad zbývalo něco: neboť podstata ducha i podstata těla společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky. Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí se nesou podoby věcí a obrázky jemné. I s myslí tupou je možno to poznat: viz další. O prvcích věcí všech je uzavřen výklad, jaké že jsou a jak různými tvary se liší, jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy n na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat; lat začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně: In jsou ony tak řečené obrázky věcí, které by mohly slout i blány či slupky, míli obrázek nese tvar i podobu věci, •/. jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu. Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem, Uvolňují se prvky: buď v rozptylu řídkém, jnkn i. polena kouř a z plamene teplo; iineliii v spleti a hustě, jako když v létě i 2-1 O PŘÍRODĚ IV, 58—120 VZDUCHEM PLOVOUCÍ OBRÁZKY 125 cikády odkládají svou kulatou kuklu či telátko, na svět se derouc, s povrchu těla odvrhne mázdru a v trní si vyzuje sukni hladký plaz; neb vídáme na vlastní oči, jak jeho vlající zbrojí se honosí křoví. To se přihází běžně, a proto se musí s povrchu věcí i teninký obrázek loupat. Není, proč s věcí by spíše padaly slupky a spíš by se odlučovaly než tyhlety jemné; zvláště když na líci těles je přemnoho prvků drobných, jež mohou se uvolnit v pořádku stejném, Ve kterém byly, a uchovat podobu věci a rychlostí o to větší, oč méně je může co zdržet; jsou v mizivém počtu a na čelném místě. Mnoho věcí, jak vidíme, vrhá a pouští nejenom z hloubi, jak řečeno výše, a zvnitřku, ale zhusta i přímo s povrchu barvu. Běžně to činí žluté a červené plachty a modré, když napjaty pomocí tyčí a trámů přes divadelní prostor se chvějí a vlní; vždyť obecenstvo tam v hledišti dole a všechen slavnostní úhor mužů i matrón se shora od nich barví a do jejich odstínu hraje; a čím uzavřenější má divadlo stěny, tím utěšenější uvnitř je pokryje půvab a v tlumeném denním světle se usmívá všecko. Když tedy s povrchu plátna se slupuje barva, musí věc každá i jemné obrázky ronit, neb v případech obou se vrchní odloupne vrstva. Máme tedy už zjištěny otisky tvarů, jež spředeny z jemné tkáně se vznášejí všady, leč samoten každý a zvlášť je neviditelný. Mimoto všeliký dým a vůně a pára a podobné věci se z těles v rozptylu vlní, protože jdouce z hloubky a plynouce zvnitřku se trhají klikatou poutí, vždyť po přímé cestě nemohou dospět k ústí a vymknout se hbitě. Naopak z venkovní barvy ta lupina jemná jakmile pustí, se nemůže potrhat o nic, ježto je pohotově a na čelném místě. Konečně v zrcadle, na vodě, na hladké ploše co vyvstává před naším okem, ty obrazy všecky, majíce podobu tutéž co předměty, nutně jsou ustrojeny z těch snímků, jež vyslaly věci. Temné odlitky tvarů, jim podobné snímky tedy jsou; je nelze sic po kusech spatřit; když ale pilně se odrážejí a stále, vykouzlí odrazem od plochy zrcadla obraz. Na jiný způsob by patrně nemohly trvat, inají-li být tak věrnou podobou vzoru. POSLOUCHEJ TEĎ, jak je podstata obrázku jemná! Především tělísek vzpomeň, jak hluboko stojí pod prahem smyslu a oč jsou menší než věci, které náš zrak už není rozpoznat schopen; to ti stvrdím i nyní, jak velice jemná jsou semínka věcí všech; to nebude dlouhé. Předně zvířátka jistá jsou natolik malá, že třetinu jejich těla už rozeznat nelze. Jak malé droby si u nich musíme myslit! Co kulička srdce a oka, co údy a klouby, jak budou drobné! A mimoto všecky ty prvky, ■ nichž jejich duše a duch se nezbytně skládá: chápeš, jak budou jemné, jak velice drobné? o příhodě IV, 121—180 sdružováni a rychlost obrázků Mimoto vše, co je zdrojem ostrého pachu, například panacea a protivný brotan, pelyněk hořký a zeměžluč odporné chuti: čeho jen chceš, se dotkni konečky prstů Tím spíše všelijak bloudí ty obrázky věcí, na počet hojné, leč stranou smyslu a bez sil. Nemysli však, že všecky ty obrázky věcí těkají po světě samy, eo z věci se roní; navíc i jiné se rodí samy a maně se v tomto vzduchu, jak říkáme povětří, tvoří. Ztvárněny na různý způsob se ve výši nesou jak po nebi mraky, jež vidíš lehounko srůstat a jasný obličej světa čas od času chmuřit, jak plynouce hladí vzduch; tu se zdává, že obří tam postavy letí a vrhají široké stíny; jindy zas hotové hory a balvany od skal urvané předhánějí a míjejí slunce a další už vleče a prostírá obluda chmury. Nepřestávají tát a své vzezření měnit a v obrysy jakýchkoli se obracet podob. Také se stává, že právě bezmračné nebe, než by ses nadál, se najednou ošklivě zkalí, jako by z Acherontu se mrákoty zvedly všecky a veliký prostor by postlaly nebi; takovou temnou nocí je zatáhnou mraky a černá škraboška Děsu se nahoře šklebí — a toho jak mizivá část je obrázek oblak, nikdo neumí říci a vyložit slovy. NYNÍ, JAK SNADNO a rychle se obrázky rodí a plynule s věcí kloužou a sloupnuty plovou Povrch věcí má vždycky sdostatek látky, kterou by pustil. Ta projde skrz některé věci, jako je šat; ale najdedi drsnatý kámen či hmotu rozličných dřev, pak se třepí a trhá a obrázek ani jeden z ní nemůže vzejít. A teď jí lesklého něco a hustého nastav, zrcadlo hlavně, a všecko dopadne jinak: nemůže skrz, jako plátnem, a také se o nic nepotrhá, je celá: to dělá ta hladkost. Z lesklých ploch se obrázky proto jen hrnou. Kterou věc se ti zachce, tu kdykoli naráz postav před zrcadlo: a hned je tu obraz; to tenoučké roušky a jemné podoby věcí s povrchu jejich těla se plynule linou. Množství snímků se zrodí v mizivém čase; právem se tedy praví, že vznikají rychle. Jako když slunce tak rychle záplavu světla vyšle, že naráz je všecko paprsků plno: podobným způsobem musí i z předmětů tryskat v mizivém zlomečku času ty obrázky věcí bohatě, rozličně, zevšad a na všecky strany; vždyť ať kamkoli chceš to zrcadlo stočíš, všecko ti v téže barvě a podobě vrátí. N Y Ní O TOM, JAK RYCHLE se obrázky nesou, jaké pohyblivosti se plovouce vzduchem ičhí, jak velký kus cesty urazí v mžiku, ať kamkoli každý jiným se vrtochem vrhá, t5 poučí verše spíš libozvučné než hojné; i krátká labutí píseň je lepší než skřeky, |aí metají jeřábi do mračen jižního větru. 128 O přírodě IV, 181—2« NA ČIDLO PŮSOBÍ TĚLÍSKA 129 Předně vidíme sami, že rychlé je všecko, co je hladké a složeno z atomů drobných. Toho druhu je sluneční^yětlo a teplo, protože obé se skládá z maličkých prvků, které prostorou vzduchu si chvátají chutě jak za mincí mince a strkány nárazy v týle; paprsek za paprskem se hrne a světlo ponouká světlo, jak vola vůl podél oje. Proto jistě i obrázky na stejný způsob dovedou zdolat až k nevíře veliký prostor za drobet času — vždyť za prvé pramalý popud odzadu stačí a už je strká a tlačí dále a dále; tak perutnou rychlostí letí; za druhé tkáň má obrázek natolik tenkou, že dovede pronikat lehounko kdejakou věcí a takořka prosakovat skrz prostoru vzduchu. Mimoto některé atomy metané zvnitřku a z hloubi věcí — tak především sluneční světlo a teplo —v mžiknutí oka, jak vidíme, sklouznou a po celé oblasti nebe se rozlijí rázem, proniknou moře a napojí zemi i blankyt. Jak asi poletí ty, jež čekají v čele, když se trhnou a nic jim neklade odpor? O to rychleji letí a jistě i dále, či ne? a dráhy se zhostí mnohokrát delší za tutéž dobu, co oblohu osvětlí slunce. Příkladem nad jiné věrným, jak rychle a hbitě obrázky předmětů letí, je patrně toto: když pod širé nebe se postaví za hvězdné noci v nádobě lesklá voda, tu sršící jasem souhvězdí kosmu se objeví v hladině naráz. Už tedy vidíš, v jak kratičké době se z říše éteru snese ten obrázek do končin země? OPĚT A OPĚT jsou vrhána tělíska z těles, do očí bijí a dráždí zrak; to mi uznáš. Z určitých látek se napořád linou i vůně, od řeky chlad a ze slunce teplo a příboj od mořských vln, jenž podmílá pobřežní hráze, letíce vzduchem se netrhnou rozličné hlasy;J konečně do úst nám vnikne chuť slané vody, když meškáme poblíž moře, a\hořkost, když zblízka přihlížíme, jak někdo pelyněk mísí. Takovým proudem se ze všech předmětů řinou částky a na všecky strany se odevšad šíří; neznají žádného klidu čí oddychu v toku, protože vnímáme stále a všecko lze vždycky vidět i čichat a slyšet, kde se co ozve. Mimoto jestliže potmě si ohmatáš rukou nějaký předmět a zjistíš, že je to tentýž, který jsi viděl za dne a v slunečním světle: pak působí příčina tatáž i na zrak i na hmat. Když tedy nahmatáš čtverec a poznáš ho potmě, kterápak napohled čtverhranná věc ti to padne do oka za dne než tohoto obrazce obraz ? Příčina vidění tkví tedy v obrázcích těles u bez nich žádná věc se uvidět nedá. Tak tedy to, čemu říkám obrázky těles, na všecky strany a zevšad se roznáší letem; my ale jediné okem se můžeme dívat a teprve tam, kam stočíme zornici, věci vžocky tvarem a barvou ji udeří zpředu. 130 O PŘÍRODĚ IV, 242—303 OBRAZ V ZRCADLE 131 Jjk daleko která věc je od nás, je možirg vidět a rozeznat rovněž dík obrázku věci; ten když je vyslán, už začne strkat a tlačit na ten vzduch, co ho jest mezi věcí a okem, a tak ten vzduch nám celý proklouzne zrakem, panenky prosmýčí jaksi a proběhne jimi. Dík tomu můžeme vidět, jak daleko leží ta která věc; čím více vzduchu je hnáno do našich očí, čím táhlejší vánek je protře, v tím větší vzdálenosti ta každá věc leží. Arci to všecko se děje nesmírně rychle: že spatříme předmět i to, jak je daleko od nás. Při těchto věcech se lomu nikterak nediv, proč obrázky, které nám do očí bijí, se vidět nedají samy a spatříme samotné věci. Také vítr když člověka povlovně tepe či ostrý ho protkne mráz, tu částečku větru necítí každou zvlášť, ani jehličku mrazu; spíš celek a úhrn a po těle podobný pocit, jako by nějaká věc na ně sázela rány a svou hmotu mu dávala pocítit zevně. Mimoto na holý kámen když poklepeš prstem, jen jeho vrchní vrstvy a barvy se dotkneš; té však necítíš hmatem; ten postřehne pouze, kterak je kámen skrznaskrz ve vnitřku tvrdý. POSLOUCHEJ NYNÍ, proč obraz je v zrcadle vidět až vzadu za ním; vždyť jistě ho vidíme v hloubce. Podobně vídáme skutečné předměty venku, když otevřenými dveřmi se naskytne průhled na řadu věcí venku, ač sedíme doma: ten pohled je způsoben dvojím a dvojitým vzduchem. Nejdříve spatříme vzduch mezi námi a dveřmi, za ním je veřej vpravo a nalevo druhá, potom nám provanou zrak ještě paprsky zvenčí i další vzduch, a co skutečně vidíme venku. Obrázek zrcadla stejně: když vymrštěn z plochy putuje k našemu zraku, hned strká a tlačí na ten vzduch mezi sebou a zornicí oka, takže ho můžeme vnímat už celý a dříve než zrcadlo samo; leč jakmile zpozorujeme i ono, dorazí k němu už obrázek od nás, vyslaný z nás, a odražen do našich očí se vrací, jiný vzduch zase před sebou tlače, kterého my si všimneme dříve než jeho; proto se zdá, že je zrcadlu daleko v zádech. Proto dím opět a opět: nediv se tomu, věcem, jichž obraz se z plochy zrcadla vrací, protože obé je^dílem dvojího vzduchu. Nyní dej pozor, jak v zrcadle našeho těla pravá část se ukáže vlevo: to proto, že obrázek na jeho plochu když vymrštěn vletí, neobrací se stejný: on nazpátek rovnou hc odráží tak, jako na prkno anebo pilíř když přitiskneš — dříve než uschne — sádrovou masku; ta na čelné straně svou podobu podrží správně u přitlačením svůj protější vytvoří otisk; uvňak to oko, jež měla škraboška vpravo, je nyní vlevo a vpravo je naopak levé. 1'ndobu může i zrcadlo zrcadlu předat, I ukže až pětkrát či šestkrát se objeví obraz. Cokoli dům ve svých vnitřních prostorách skrývá, ul! jo to sebedále a schováno za roh, 132 O PStRODĚ IV, 304—363 to všecko klikatou drahou lze vyvolat z krytu, a co je v bytě, skrz několik zrcadel zhlédnout. Z plochy na plochu světlý se promítá obraz, pravá půle se opět ukáže vlevo, odtud se otočí nazpět a zase je vpravo. Dokonce všecka ta zrcadla s postranieemi, zakřivenými jak boky lidského těla, v poloze správné nám vracejí obraz: to proto, že z jednoho zrcadla na druhé přeletí snímek a potom se dostane k nám už odražen dvakrát; nebo se otočí cestou, že točitá plocha obrázek učí se obracet ve směru k očím. Dále bys řekl, že chodí ty obrazy s námi, stejně našlapují a zvedají ruce; vždyť jestliže z některé strany se zrcadlu schováš, obrázky v mžiku se odtamtud přestanou vracet; je to přírodní nutnost, že všecko se musí od věcí vracet a odrážet ve stejném úhlu. LESKLÝCH VĚCÍ se chrání a varuje oko. Oslepne ten, kdo se do slunce upřeně dívá, protože síla slunce je velká a z výšin obrázky jeho se řítí povětřím čistým, a jakmile udeří v zrak, jeho tkanivo kazí. Ostatně ostré světlo ho ožehne často každé, vždyť v sobě má mnoho semínek ohně, jež vnikají v oko a tím mu působí bolest. Žloutenkou postiženým se všecko zdá žluté, protože z jejich těla se v hojnosti řinou tělíska žluti vstříc obrázkům věcí; té žlutí OSLNĚNI * VIDĚNÍ ZE TMY 133 je konečně vmíšeno množství i do jejich očí a jejím dotykem všecko se zbarvuje žlutě. To, co je osvětleno, lze vidět i ze tmy, protože bližší vzduch, ten temný a černý, přijde první a obsadí otvory očí; vzápětí za ním jde druhý, jasný a světlý, jenž jaksi očistí oči a tamtoho vzduchu černé rozptýlí stíny, jsa hbitější značně, účinnější a z atomů o mnoho menších. Jakmile průliny oční ti naplní světlem u otevře cesty, jež prve zabralo temno, vzápětí za ním se nesou obrázky věcí a dráždí zrak, aby na světle předměty spatřil. Naopak ze světla do tmy je nemožno vidět, neboť ten tmavý vzduch, co přijde až druhý, je hustší a zrakové dráhy tak naplní všecky, že je až zatarasí a od žádné věci vržený snímek už nemůže putovat okem. ČASTO SE STÁVÁ, že. hranaté hradební věže viděny z dálky se zdají oblé; to proto, že každý úhel se jeví na dálku tupý — či lépe, vůbec ho není vidět a úder, jejž vyslal k oku, se ztratí a nedojde cíle; vždyť kdykoli obrázky plovou skrz prostory vzduchu, vzduch do nich bije a bije a činí je mdlými. Každý úhel se proto vymyká smyslu u soustruhem vykroužené ti případnou kvádry — ač jinak než válce pravé a viděné zblízka: JlOU jim podobny trochu, jak nějaký nástin. Nn slunci vídáš, jak vlastní stín je ti v patách u Hunu se napodobuje každý tvůj posun — O PŘÍRODĚ IV, 364—423 vskutku-lí světla zbavený vzduch může kráčet a lidský pohyb i chůzi napodobovat. Není to nic než vzduch, vzduch zbavený světla, to, co my jsme si zvykli nazývat stínem. Jak jinak: vždyť s půdy se ztrácí sluneční světlo postupně všude tam, kam nás zanesou nohy, a na to místo, odkud jsme ušli, se vrací. Proto se zdá, že sotva jsme vytáhli paty, jeden jediný stín se nám na paty věší. Ze světla paprsky nové a nové se hrnou a dřívější hynou, jak ohněm strávená vlna. Proto země tak lehko pozbude světla a zas je ho plna a černé stíny si setře. Přesto nepřipouštíme, že oko se klame. Ono jen vidí, že v některém místě je světlo a jinde stín; leč zdali se stěhuje z místa vždy jeden a týž a jsou-li ty paprsky tytéž, či spíše se děje to, co jsme popsali výše: to rozeznat umí a musí až důmysl ducha, podstaty věcí se oči nemohou zmocnit; omyly ducha mi tedy nesváděj na zrak! Jestliže vypluješ s lodí, máš dojem, že stojí, že okolo pluje ta, která-zůstala v doku; vidíš utíkat k zádi i vrchy a pláně, jež plavidlo hnané veslem či plachtami míjí. Všecky hvězdy jak přibity na nebes báni jsou zdánlivě v klidu — a všecky jsou ve věčném reji: vyjdou a navštíví znovu svůj daleký západ, změřivše celé nebe svým zářivým tělem. Stejně se bez hnutí zda_i slunce a luna na stráži stát — a zkušenost praví, že běží. STÍN * ZRAKOVÉ|KLAMY 133 Mezi mysy, jež z mořské úžiny strmí, pro celá loďstva se otvírá široký průliv, a přece z dálky jsou srostlé v jedinou výspu. Točit se dvůr a sloupy dokola tančit vidí dítě, když samo se přestane točit, dokonce tolik, že uvěří stěží, že celé stavení na ně co nevidět nehrozí spadnout. Jakmile v třepení červánků růžové slunce se začne do výše zvedat a nad hory stoupat, tu se ti zdá, že těch hor se horoucím ohněm zblízka dotýká samo; jsou vzdáleny od nás, jen co bys dostřelil šípem tak dvoutísíckráte nebo co pětsetkráte bys oštěpem hodil — a mezi nimi a sluncem je nezměrné moře, hladina prostřená pod valnou nebeskou klenbou, mezi nimi a sluncem je na tisíc zemí, kde sídlí rozliční lidé i plemena šelem. Dešťová kaluž, ne hlubší jednoho palce, v štěrku na vozovce a ve škvíře dlažby pod zemi průhled ti otevře hluboký stejně, jako je země a nebes vysoký průzev; celé nebe i mračna uvidíš dole i tělesa podivně skrytá v tom podzemním nebi. Jestliže ohnivý oř ti uprostřed řeky zůstane stát a ty do vln bystrého toku shlédneš, tu uzříš, jak koně to unáší napříč u strká rychle a proti proudu, ač stojí; puk odtrhni od vody oči, kam chceš, a tu spatříš, že na stejný způsob je hnáno a uplývá všecko, 136 O PRÍRODE IV, 424—483 Na stěnách rovnoběžných je sroubeno loubí, stojí a stejné sloupy je navěky nesou; z jednoho konce je zhlédneš po celé délce; nicméně v jehlan a špici se povlovně zúží, s podlahou splyne strop a pravý bok s levým, až nakonec všecko se stáhne v nejasnou špici. Mořeplavcům se zdává, že sluneění záře vstává z vody, že do ní se vrací a skrývá; vždyť oni nevidí nic než vlny a nebe — chraň se však bludu, že smysly se napořád klamou! Kdo nezná moře, ten v přístavu uvidí kotvit lodi chromé a s vazy zpřelámanými, neboť celý kus vesla, jenž vyčnívá z moře, je rovný a rovné je rovněž kormidlo svrchu; co je však ponořeno, to jako by zlomil a pokroutil vše; to se vrací nahoru naznak a ohnuto bezmála po vodním zrcadle plove. Průzračná mračna když vítr po nebi honí za noční doby, tu jako by zářivé hvězdy plynuly proti mrakům a spěchaly přes ně docela jiným směrem, než skutečně běží. Jestliže odzdola prst si na jedno oko přitiskneme, tu jakoby v šálení smyslů spatříme všecky věci kol dokola dvakrát: dvojí plamen se rozvije na knotu lampy, po celém bytě se nábytek ukáže dvojmo, i se dvěma hlavami lidé a o dvojím těle. Když údy spánek nám v sladké dřímotě spoutá a celé tělo si hoví v hlubokém klidu, zdá se nám přece, že bdíme a hýbeme údy; SMYSLY NEKLAMOU za černé noci sníme, že vidíme slunce a denní světlo, ba ve čtyřech sevřeni stěnách chvátáme pod jiné nebe a k jinému moři, horám a řekám a pěšky kráčíme krajem; ač kolkolem noc a mlčení panuje přísné, slyšíme hlasy a mlčíce odpovídáme. PODOBNÝCH PODIVNÝCH ÚKAZŮ vidíme mnoho a každý by chtěl naší vírou ve smysly otřást — marně, protože nejvíc je těch, co nás klamou jen pro to, co přidáme sami, domnění ducha, majíce za berný vjem, co nevnímal smysl. Nic není těžší než rozeznat viděné věci od nejistých, jež duch si primyslí v mžiku. Prý se neví nic; kdo to tvrdí, ten neví, jak to ví; vždyť nic, jak se přiznává, neví. S takovým tvorem se tedy nehodlám hádat, jenž na své šlépěje vlastní se postavil hlavou. Připusťme však, že to ví, a te J se ho ptejme, když neviděl v světě co živ ani za nehet pravdy, odkud ví, co je nevědět, odkud, co vědět, co mu ponětí pravdy a nepravdy dalo, jak zjistil, že jisté se liší od nejistého! Shledáš, že pojem pravdy se původně získal od vlastních smyslů a smysly že vyvrátit nelze. Vždyť větší víra se musí přikládat tomu, 00 nepravdu pravdou je schopno přemoci samo. A. potom, co víry je hodno více než smysly? Což soud bude schopen, když z klamného počitku vyžel, proti nim svědčit — soud vzchází z počitků celý! Lťou-li smysly, i každý soud bude mylný. 138 O PŘÍRODĚ IV, 484—546 ZVUK A SLUCH 139 Mohou uši snad opravit oči, hmat uši? A bude ten hmat snad usvědčen chutí a ústy, či budou ho vyvracet nozdry a oči ho hájit? Nikoli, každé čidlo má působnost zvláštní a svoji úlohu vlastní; a k tomu je nutno vnímat zvlášť, co je měkké a chladné a hořké, a vidět odděleně i rozličné barvy, jež mají věci, a vše, co souvisí s barvou; v ústech se znamená chuť, a vůně i zvuky cestu si jinudy razí; tož nezbytně uznej, že jedněmi smysly se nedají vyvrátit druhé. Ani sám sebe by nemohl opravit žádný, protože vždy bude stejně důvěry hoden. Je pravdivé všecko, co kdykoli postřehly smysly. Pakliže nebude schopen to rozuzlit rozum, proč věci, hranaté zblízka, jsou na dálku oblé: přece, kdo příčinu neví, ten učiní lépe, jestliže vysvětlí obě ty podoby chybně, než kdyby zahodil to, co je nad slunce jasné, prvotní jistotu rušil a dočista zviklal základy, o něž se opírá žití i bytí. Nebyl by konec jen veškeré vědě: sám život by padl v ráz, kdybys věřit si netroufal smyslům, kdybys neuhnul srázům a podobným místům, kterých je třeba se stříci, a nehledal opak. Tedy to vojsko slov, to mi věř, to je marné celé, jež proti smyslům si sešikovali. Na stavbě též, je-li tesařské pravítko křivé a krokvice špatná se odklání od pravé míry a olovnice jde třebas jen o vlásek šikmo: celá pak bude chybná a nahnutá stavba, schýlena na tvář i naznak, bez ladu skladu, na spadnutí, ba budova opravdu spadne, jakmile základní míry ji zradí a selžou. Tak i tvůj Jivota běh by byl špatný a chybný, klamou-li smysly; vždyť s nimi stojí a padá. OSTATNÍ SMYSLY jak vnímají každý to svoje, 0 tom teď zbývá jen nikterak složitý výklad. Předně slyšíme hlas a všeliké zvuky, jichž látka donikne k uchu a dotkne se sluchu. Je nutno přiznat, že hlas je v podstate hmotný, 1 zvuk; to proto, že působí na naše čidla. Mimoto hlas nás nejednou v hrtanu škrábe a křik, kteTý vydáváme, nám zdrsňuje hrdlo. Jakmile tělíska hlasu se k odchodu zvednou po úzké cestě ven, a to ve větším počtu, snadno se brána úst tím návalem drásá. Je tedy jisto, že hlas i slova jsou v jádře z tělísek hmoty, a proto mohou i škrábat. Také víš dobře, co ubude člověku hmoty, co ubere nervů a sil, když nepřetržitě musí řečnit až do tmy a do černé noci od té chvíle, kdy třpytná jitřenka vyšla, obzvláště je-li nucen co nejvíce křičet. Nezbytně tedy hlas je v podstatě hmotný; vždyť ztrácí své hmoty část, kdo se namluví mnoho. Drsný hlas je dílem drsnatých prvků, sladký hlas je vyvolán sladkými prvky. Tělíska stejného tvaru se nelinou k uchu, když z důstojné žesti to hučí hlubokým zvukem a z píšťaly sípavý hvizd jí v odvetu vřískne a z helikonských zahrad už žalostným hlasem zučnou labutě pět své líbezné nářky. O PŘÍRODĚ IV, 547—608 Když tyto zvuky se derou z našeho nitra a ústy se hrnou ven tou nejkratší cestou, jazyk, umělec slova, je článkuje hbitě a zčásti jim dávají tvar i posuny pysků. Jestliže člověk je poblíž onoho místa, odkud přichází hlas, tu zaslechne jasně i samotná slova a rozezná příslušné hlásky, neb tentýž zůstane tvar i podoba zvuku. Pakli je od mluvícího už dále než třeba, dlouhou vzdušnou poutí se zkomolí slova nutně a hlas, než povětřím projde, se zmate. Potom se stává, že sice slyšíme zvuky, ale významu slov už nerozeznáme; tak velice mluvu zmate a zatemní dálka. Jediné slovo, jež hlasatel vypustí ze rtů, zpravidla všemu lidu se dostane k uchu. Tudíž se jediný hlas ještě ve mnoho hlasů najednou štěpí, vždyť do mnoha boltců se dělí, zpečetiv slova tvar i zřetelné znění. Leč zvuků část, která nevnikne do ucha přímo, přeletí, hyne a vzduchem se rozlila marně; některá část se jich odrazí od tvrdé hmoty a šalebným obrazem slova se ozývá znova. Vidíšdi do toho dobře, pak vyložíš hladce sobě i druhým, proč v pustině vracejí skály slova ve stejném tvaru a v pořádku stejném, když hledáme hluboko v lesích své zbloudilé druhy a rozptýlené je voláme velikým hlasem. Šestkrát i sedmkrát skála mi vrátila slovo zvolané jednou; sráz je podával srázu, takže znovu a znovu se vracely zvuky. ŠTĚPENI ZVUKU 141 V takových místech prý bydlí faunové, nymfy a satyři kozonozí; tak bájí a tvrdí tamější lid; jejich noční reje a křiky, šprýmy a hry prý ruší hluboké ticho; je slýchat i zvuky strun a lahodné lkaní, jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů, a selský lid i z dálky rozpozná Pana, když třepaje chvojovým věncem své zvířecí hlavy našpulí pysky a fouká v otvory třtiny, bez konce loudě z té lesní píšťaly píseň. Oni i jiné duchy a strašidla líčí, aby se jejich kraj tak opuštěn nezdál a bohů prázdný; i chlubí se v rozprávkách divy, anebo mají i pohnutku jinou; vždyť celý lidský rod má náramnč dychtivé uši. Dále: to není div, že skrz taková místa, skrz která věc ani zřejmou nevidí oko, těmi se dostanou zvuky a dotknou se sluchu. Za zavřenými dveřmi je rozhovor slyšet; hlas se totiž skrz klikaté průliny nese neporušen, což nemůže obrázek věci; ten se trhá, když nejde rovnými póry, jaké má sklo, jímž každý obrázek projde. Mimoto hlas se dělí na všecky strany; z jedněch se rodí druhé, jak jeden se jednou rozskočí mnohonásob; jak ohňová jiskra, která se drobí co chvíli ve svoje jiskry. Proto i odlehlé kouty se hlaholem plní, všecko se dokola zvlní a rozlehne zvukem. Naopak obrázky putují po přímé dráze, jakmile vzletí, a proto se nemůže nikdo 142 O PŘÍHODĚ IV, 609—670 dívat skrz zeď, ač hovor za stěnou slyší. Přesto i zvuk se na cestě domovním zdivem zmate a potemnělý se dostane k uchu a nejednou spíše hluk nežli slova je slyšet. TO, ClM CÍTÍME CHUŤ, totiž jazyk a patro, to už chce práce a důmyslu maličko více. V ústech cítíme chuť, když koušeme sousto, jaksi je lisujíce jak nasátou houbu, kterou do ruky vezmeš a tiskneš a ždímáš. Všecka ta šťáva se rozteče v průliny patra a v řídkou j azyčnou tkáň skrze klikaté chodby. Pakli ta sáknoucí šťáva je z tělísek hladkých, je na dotek libá a příjemně pohladí celý slinami zalitý sklípek i s jazykem vprostřed; naopak prvky, jež mají drsnatý povrch, uvolněny jen dráždí a drásají smysl. Chuťová rozkoš se cítí v rozmezí patra; jakmile lahůdka dolů se hltanem sveze a vsakuje do všech údů, je požitku konec. Jakou stravou se živíš, je úplně jedno, jenom když můžeš to snědené strávit a rozdat svým údům a správné si v žaludku udržet vlhko. Jedno a totéž však chutná každému jinak; proč tentýž pokrm je jednomu odporně hořký a druhému sladký jak med, to vyložím nyní. Ba v té věci je takový hluboký rozdíl, že co je pro jedny jídlem, je pro druhé jedem; jistý had, když člověk na něho plivne, pojde a sám si bolest uštknutím zkrátí. Pro lidi čemeříce je smrtelným jedem, CHUŤ nicméně po ní kozy a křepelky tloustnou. Chceš-li vědět, proč děje se tak a ne jinak, musíš si vzpomenout nejdřív, co stojí už výše, že v rozličných věcech se skrývají smíšené prvky. Dále že zvířata všecka, jež shánějí pokrm, se navenek navzájem liší a odrůdě každé jiné obrysy vnější jsou vlastní; a proto jsou z rozličných prvků a ty jsou různého tvaru. Leč prvky dělí i vzdálenost; proto se různí i jejich rozstup a škvíry, tak řečené póťy, běžící všemi údy i ústy a patrem; jednou jsou tedy užší a podruhé širší, u jedněch o třech a u druhých o čtyřech hranách, někdy jsou mnohoúhlé a mnoho je oblých. Jak toho žádá pohyb a podoba prvků, úměrně tomu se liší i podoba průlin a při jiné tkáni prvků jsou jiné i póry. Chutná-li jedněm to, co je pro druhé hořké, pak musí těm prvým ta nejhladší tělíska klouzat pohotově a hladce skrz průliny patra; naopak těm, jimž totéž jídlo je hořké, vnikají do hrdla drsnatá tělíska s ostny. Podle toho si všecko rozuzlíš lehko. Když z přebytku žluči si zimnici užene člověk či upadne pro něco jiného v nějakou nemoc, jeho tělo se octne v úplném zmatku a ze svých ložisek jinam se vyšinou prvky; pak atomy ony, jež dříve hověly smyslu, mu nehoví nyní a vyhovují mu jiné, jež při polknutí by mohly chutnat i hořce. V medové chuti je totiž smíšeno obé, jak jsem dříve už nejednou dovodil výše. O PŘÍHODĚ IV, 671—735 L NYNl TI POVÍM, jak působí pršení vůně na naše nozdry. Je jistě přemnoho látek, odkud se rozličné vůně vlní a valí a valem se linou a trousí a tryskají všady; jenomže pro každé zvíře je příhodná jiná, o jiném útvaru prvků. I z veliká dálky vonící med skrz vánky přiláká včely a mršina supy; kam vysokou paznehty nesly, z řetězu puštěná smečka tam zavede lovce a lidský pach už zdaleka vnímala napřed k záchraně hradu i Říma bělostná husa. Každému jiná vůně je dána a vábí ho k píci, a černému jedu mu velí se vyhnout a právě v tom je záchova zvířecích druhů. Tedyjcaždá z těch vůní, jež vzněeují chřípí, urazí vzdálenost jinou, ta delší, ta kratší; žádná však neurazí tak velikou dálku jako zvuk nebo hlas, či dokonce znaky, jež udeří v zornící oka a působí na zrak. Bloudí, pomalu plyne a rychleji hyne, do vanu vzduchu se zvolna a povolně tratíc, protože látka ji vysílá těžko a z nitra; vůně se linou a vinou až z hlubiny věcí; to plyne z toho, že všecko, co rozlomíš, voní více, i to, co utřes či rozrušíš ohněm. Patrně vůně je složena z tělísek hrubších nežli hlas, ježto nemůže kamennou stěnou, skrz kterou hlas i zvuk se dostanou běžně. Však i to místo a věc, odkud vyvěrá vůně, jak víš, tak docela snadno se vypátrat nedá. Rozběh vůně, jak bloudí v povětří, stydne, ta z věcí zvěst už nedojde zateplá k čichu. Proto i ohaři bloudi a hledají stopy. VŮNĚ Nicméně tak tomu není jen s chutí a vůní; podobně ani barvy a podoby věci nepřicházejí všecky vhod každému oku; některé spatřeny dráždí víc jedny než druhé. Dokonce ptáka, jenž noc svýma křidloma plaší a jasným hlasem si zvykl denici volat, draví králové pouště zas nemohou vystát a vidět ho tváří v tvář; oni na místě prchnou. V kohoutím těle jsou patrně jakési prvky, jež jakmile zvenčí jsou vstřeleny do lv_QY_a_j>ka, bodají do zřítelnic a působí bolest tak prudkou, že snést ji nemůže zuřivé zvíře. Naopak pro lidské panenky škodlivé nejsou, buclto že nemohou dovnitř — anebo, když přece do oka vniknou, zas lehounko vyjdou, a tudíž, když nepobudou, už nemohou ublížit zrakti. J NYNl SI VYSLECHNI STRUČNĚ, co vzrušuje ducha a odkud se berou věci, co na mysli tanou. Především ze všech stran se obrázky nesou bohatě, rozličně, zevšad a na všecky strany a na potkání se na sebe v povětří lepí; jsouť jemné jak pavouci vlákna čí lupínky zlata. Ba jejich tkáň je ještě o mnoho tenčí nežli u těch, jež působí na čivy oka, neboť se derou až v průliny těla a uvnitř jemninkou ducha tkáň a obraznost dráždí. Potom prízračné psy jako Kerher, i Skylly a kentaury vidíme v duchu, i podoby oněch, kteří jsou mrtvi a do země složili kosti — protože všemožné obrázky po světě bloudí: Ve vzduchu přímo se rodí některé samy, z předmětů rozmanitých se vzdalují druhé 146 O PŘÍRODĚ IV, 736—795 a jiné vzniknou, když takové podoby splynou. Představa kentaura nevzniká z živého tvora, taková bytost přec nebyla na světě nikdy; to se jen obrázek koně a člověka střetnou náhodou pouhou — viz výše — a spojí se snadno díky své útlé stavbě a teninké tkáni. Stejně se rodí i ostatní podobná zdání. Obrázky létají hbité a rychlostí značnou, jak jsi už slyšel, a jeden jediný dotek útlého obrázku zburcuje našeho ducha: i mysl sama je úžasně hybná a jemná. A toto popsané dění si ověříš lehko: pokud je stejné to, co vidíme v duchu, a to, co okem, pak vzniká obojí stejně. Ježto už víš, že kdykoli zornici vzruší například obrázek lva, pak toho lva vidím: chápeš, že na týž způsob se vzruší i mysl obrázkem lva a těch věcí, jež spatřuje stejně jak oko, o nic méně, jen v podobě tenčí. Stejně se děje, když k spánku uložíš údy: mysl je vzhůru, jen snímky vzrušují ducha jedny a tytéž, co dřív ho dráždily v bdění — a to tak mocně, že s jistotou vidíme mrtvé, už pokryté hlínou a vyňaté ze středu živých. To je přirozené a nezbytné dění, protože smysly jak svázány odpočívají a nemohou vyvracet nepravdu vnímanou pravdou. Mimoto mlčí i paměť, zemdlena spánkem, a nenamítá, že smrt a Morana dávno skosila toho, kdo myslí se ukázal živý. PŘEDSTAVY A SNY 147 A ještě: žádný div, že se obrázky hýbou a patřičně zvedají ruce i ostatní údy. Tak si počíná vskutku ta vidina ve snu. Kdykoli obrázek zajde a nastoupí druhý v jiné poloze, zdá se, že prvý se pohnul; to se však děje, jak zřejmo, rychlostí blesku; tak velká je jejich hbitost a v každičkém zlomku času, jejž si lze myslit, i zásoba věcí a zásoba částic, že na to na všecko stačí. NA MNOHO VĚCÍ se tady lze tázat a mnoho vysvětlovat, když chceme mít úplně jasno. Předně se ptáme, proč mysl si dovede myslit obratem zrovna to všecko, co člověku libo. Stojí snad obrázky v pozoru před naší vůlí, a jakmile sc nám zlíbí, už vyskočí obraz moře, či libo-li, země a dokonce nebe? Hromady lidu či průvod, hostiny, bitvy, to všecko nám příroda stvoří a schystá dle přání? Zvláště když v jediném kraji a na temže místě každá duše má představy docela jiné. A co ta věc, že vidíme obrázky ve snu plynule chodit a vládnout pažemi vláčně, měkce spouštět vpřed vždy pravou či levou a pohyb opakovat vždy příslušnou nohou? Uměj! chodit a jsou to cviěené loutky, uby v hluboké noci nám divadlo hrály? (li je to tak, že nejkratší doba nám známá, /.a kterou totiž lze jedinou vyslovit hlásku, má v sobě četné chvilky, jen rozumu zjevné? Proto jsou všady a v každém zlomečku času O PŘÍRODĚ IV, 196-856 V PŘÍRODĚ NENÍ ÚČELNOSTI v záloze obrázky každé a v pohotovosti. Tak velká je jejich hbitost a zásoba věcí. Kdykoli snímek zajde a nastoupí druhý v jiné poloze, zdá se, že prvý se pohnul. Jsou však jemné, a proto jsou patrny jasně duchu jen ty, k nímž pozornost upne; ty druhé jdou nazmar všecky krom těch, jež je sledovat hotov. A na ně se chystá tak, že ceká, že spatří, co obvykle následuje: a vidí to vskutku. Což nevíš, jak oko se napnout a soutředit musí, když nějaký drobný předmět si prohlížet začne? A že jinak se nedá zřetelně vidět? Poučit se však můžeš i z dostupných věcí, že kdybys nedával pozor, by zůstaly mimo, jako by po celý věk byly na konci světa; jakýpak div, že duchu uklouzne všecko mimo ty věci, jež sám je připraven vidět? Z drobných známek si spřádáme veliké věci navíc a do sítě klamu se chytáme sami. Někdy se stane, že obrázek stejného druhu už v záloze není; pak to, co bylo dřív ženou, nám takořka pod rukama se promění v muže či v osobu jiného vzhledu a jiného veku. To způsobil — nediv se — spánek a zapomenutí. TADY SE URČITÉ CHYBY hleď vystříhat pilně, je to nutné, a varuj se bedlivě bludu;, ne abys myslel, že svítilna oka je k tomu stvořena, abys viděl; že stehna a lýtka, ty sloupy na patce plosky, se hýbají v kloubech, abychom dlouhými kroky se procházet mohli, nebo že k mohutným plecem jsou připjaty paže a z obou stran nám jsou dány pomocné ruce, aby robily vše, čeho k životu třeba! Všecko, co v tento smysl bys vykládat slyšel, je převrácené a obrací naruby pravdu. V těle nevzniklo nic, aby sloužilo lidem, nýbrž to, co vzniklo, je člověku k službám. Dokavad nevznikly oči, tak nebylo vidět a mluva nezněla dřív, než se utvořil j azyk; naopak, nad řeč je jazyk o mnoho starší, nežli byl slyšen zvuk, už byly tu uši, ba o mnoho dřív, a konečně veškeré údy, než se jich užívat začlo, už hotovy byly; tož pro tento cíl a službu nemohly narůst. Naproti tomu rvačky a boje a bitvy, zkrvavování údů a drásání těla bylo už běžné, když lesklé vzletěly střely, a příroda přiměla lidi se před ranou chránit dříve, než levice štítem ho ukryla umně. Arci i zvyk přát spánku umdlelým údům je o mnoho starší než měkce vystlané lože a žízeň tišili dříve, než vynašli číše. Co vynašli pro užívání a pro život lidé, o tom lze věřit, že vzniklo pro tento účel. Jinak je tomu s tím vším, co dřív bylo samo a čeho užitečnost se poznala potom. Toho druhu jsou především čidla a údy; proto dím opět a opět: ne abys myslil, že mohly být stvořeny pro nás a pro naše dobro. ANI TOMU SE NEDIV, že živoucí tělo každé už od přirození se po píci pídí. 150 O PŘÍRODĚ IV, 857—917 Kterak od věcí proudí a prchají prvky na mnoho způsobů mnohé, už víš, ale nejvíc ze živých těl: neb zde jimi otřásá pohyb, mnoho jich vydýchá zvíře, když umdleno supá, mnoho jich ztratí a vytlačí v podobě potu. Tím řidne tkáň a živoucí tělo se hroutí od hlavy k patě a za tím jde vzápětí bolest. Proto se přijímá pokrm, že podepře údy, vstřebán obnoví síly a v údech i žilách všudy přítomnou touhu se nasytit ztiší. Také nápoj se rozejde na všecka místa, jež chtějí vláhu; a četné atomy tepla, které nahromaděny nás v žaludku pálí, rozptýlí vypitý doušek a zdusí jak oheň, aby ten suchý žár už nežehl tělo. Takto tedy si splachuje dusivou žízeň tělo a takto se sytí hladová žádost. NYNÍ TI POVÍM, proč můžeme konat i kroky, kdykoli chceme, čím to, že vládneme údy, a čím se postrkuje to veliké břímě našeho těla; dej pozor na každé slovo. Pravím, že nejdřív se naskytnou našemu duchu a ducha se dotknou už popsané obrázky chůze. Nato se ozve vůle; vždyť nemůže nikdo započít nic, když mysl nevidí napřed, co chce; a co vidí, je obrázek žádané věci. Když tedy duch se pohne tak, žc si přeje chodit a kráčet, dá popud pojednou duši, vpletené v údy a články celého těla; a není to těžké, vždyť obé je důvěrně spjato. CHŮZE * SPÁNEK 151 Ta zase pobídne tělo a takto se začne znenáhla sunout a hýbat celá ta masa. Navíc se přitom, i rozpíná tělesná hmota a vzduch, jak musí, jsa věčně v pohybu, proudem do rozevřených štěrbin se lije a hrne, pronikaje až k nejmenším částečkám těla. Tedy tyto dvě věci to působí obě, že tělo jak plavidlo vanem a vesly se sune. Tady se netřeba divit, proč dovedou točit tak maličká tělíska takovým velikým tělem a obracet celou tu naši přetěžkou hmotu; i vítr, tak jemný a z teninké podstaty, žene a mohutným úsilím pohání veliký koráb; jím vládne jediná ruka i za rychlé plavby, a kamkoli libo, ho jediné kormidlo stočí; a pomocí kladek a hřídelů lehounko zvedne a přeloží přemnohá přetěžká břemena jeřáb. NA JAKY ZPŮSOB SVŮJ POKLID do údů spánek roní a starostí zprošťujc ducha i srdce, řeknou ti nyní mé verše spíš ladné nežiiojné: i krátká labutí píseň je lepší než skřeky, jež metají jeřábi do mračen jižního větru. Naslouchej jemným uchem a vnímavým duchem; ne abys tvrdil, že říkám nemožné věci, couval a srdce chtěl zamykat před hlasem pravdy; vina by byla tvoje, žc neumíš vidět. Usínáme, když mohutnost duše se tělem rozutíká a část jí unikne mimo, část se jí srazí a sesedne hlouběji dovnitř; teprve tehdy nám ochabnou údy a umdlí. Je totiž jisto, že naše smyslové vjemy i3:> O PŘÍHODĚ IV, 918—978 SNY jsou dílem duse; a ty když podváže spánek, musíme soudit, že duše je v zmatku a z těla vyhnána ven — ne celá; sice by tělo věčným chladem a smrtí už leželo ztuhlé. Vždyť kdyby nezbyla v údech té duše už žádná část jako v popelu oheň a zasutá jiskra, z čeho se potom tak najednou po těle smysly vzkřísí, jak ze skryté jiskry když vyskočí plamen? Odkud se bere ten nový stav a proč duše se ocitá v nepořádku a malátní tělo, vyložím nyní: ty hleď, ať nemluvím marně! Předně ta věc, že nezbytně na povrch těla, jelikož vanoucí vzduch na ně dotírá těsně, jenjen prší a sypou se z povětří rány; proto i kdekterá bytost je pokryta kůží, skořápkou, rohovinou či alespoň kůrou. Tentýž vzduch však bičuje tělo i v nitru tím, že ho vdechujeme a vydechujeme. Je tedy tělo bito i uvnitř i zvenčí, a protože drobnými chodbami putují rány až k nej menším částečkám těla a tělískům prvním, údy se pozvolna hroutí a jakoby bortí: to ložiska atomů ducha a tělísek těla se octnou v nepoměru; pak duše se zčásti vypudí ven a zčásti se skryje a schoulí, ba i ta část, jež porůznu po těle zbývá, v souhře spojitý pohyb už nemůže konat, vždyť spoje a cesty jí příroda zatarasila. Změnil se pohyb a do hloubky odešly smysly. Není tu nic, co by mohlo podepřít údy, chabne tělo a všecky články mu zemdlí, padají paže i víčka, a třeba bys ležel, zbavena sil ti kolena podklesávají. Spát se tí chce i po jídle; rozváděn do žil působí pokrm totéž co tělíska vzduch.ii. Daleko nejhlubší sen se ti vydaří tehdy, usneš-Ii syt nebo znaven; velikou prací zbije a zmate se prvků obzvláště mnoho. Tenkráte duše se uteče do větší houbky, větší množství než jindy jí unikne na vzduch a o to více se rozsype to, co je uvnitř. ZÁLIBA, KTEROU KDO MÁ a se kterou srostl, které před usnutím se věnuje dlouho a upne na ni svou mysl nezvyklou měrou — tatáž věc ho zpravidla poutá i ve snu: právník před soudem řeční a zákony píše, velitel válčí a chvátá v bitevní vřavu, námořník vede svůj odveký se živly zápas a mně se zdává, že napořád prírodu zkoumám, a cokoli zjistím, to spisuji mateřskou řečí. I ostatní vědy či záliby zpravidla stejně Šalebné poutají ve spaní lidského ducha. Kdokoli po radu dní se věnuje pilně návštěvě her a divadla, zpravidla shledá, sotvaže svými smysly je přestane vnirnat, že ostatní průchody k mysli jsou nicméně volné a těmi že tytéž snímky se dostanou dovnitř; potom po řadu dní mu na oči chodí tytéž, ba i když bdí, má dojem, Že vidí tanečníky, jak půvabné hýbají údy, lahodný loutny hlas se mu do uší line 154 O PŘÍRODĚ IV, 979—1040 a mluva strun, i tytéž diváky vidí a nádherou pestrou se třpytící hlediště celé. Tak veliký vliv má zalíbení a láska k věci a vše, co si jednou navykli konat lidé, a nejenom ti: i všecko, co žije. VJdyť i závodní koně, když ve stáji usnou, přece se ve spaní potí a supou co chvíli, ba napnou síly a sval, jak by pádili k palmě, či zařičí tak, jak by před nimi závoru shodil. Každou chvíli se v měkkém pelíšku pohnou honicí_psi a zatřepou ve spaní běhy, začnou štěkat a čenichem do vzduchu větřit, jak by se divoké na stopu dostali zrovna; někdy se vzbudí a začnou pronásledovat domnělou laň, kterou vidí před sebou prchat — až to mámení střesou a přijdou zas k sobě. Štěňátka roztomilá, co vyrostla v domě, s chvěním se opět a opět vztyčují ze sna, jako by viděla tváře a postavy cizích, a oč bojovnější se honosí rasou, tím rozhořčeněji si také ve spánku vedou. Pestří ptáci se plaší a šuniotem křídel posvátné háje a ticho za noci ruší, spatří-li v blahém spánku, jak za nimi letí a útočí jestřábi půtek a potyček chtiví. A lidský duch, jenž z mohutné činnosti plodí mohutné činy, i ve snách dělává totéž: král. bojuje, upadá v zajetí, obléhá města a křičí, jak by mu na tomtéž místě šlo o krk; mnohý se v aréně bije a bolestně sténá, MILOSTNÉ JITŘENI 155 jak by ho lev nebo pardál čelistmi drtil a jeho ryk a lkáni se rozlehne kolem. Nejeden hovoří ve spaní o velkých věcech a leckdo sc takto už k vlastnímu zločinu přiznal. Nejeden prožije smrt a jiný se zděsí, jako by z vysokých skal se po hlavě řítil celou vahou; jen stěží se probere ze sna, jako rozumu zbaven a zalitý potem. K studánce čiré neb k řece si žíznivý sedne a bezmála přes celé řečiště roztáhne ústa. Spoutáni spánkem se často vídají čistí, jak nad nízkou nádobou šat nebo u louže zvednou, a nahromaděné mokro jim vyhrkne z těla, až peršan proslulé krásy se potřísní celý. A JESTLIŽE NA VLNY MLADOSTI poprvé vpluje símě, když dospělý věk je vytvoří v těle, tu zvenčí ze všech těl k němu obrázky letí, poslové sličné tváře a spanilé pleti; ty semeny zduřelou schránku tak budí a dráždí, že nejednou mohutným proudem se vylije šťáva jako při skutku samém a poskvrní oblek. Símě, jak jsme už řekli, se proboxizí v těle, jakmile dospívání nám utuží údy. Vždyť každou věc něco jiného dráždí a vzruší a lidské z člověka símě jen člověčí síla. Jakmile ona je vyslána z místa a vyjde, putuje údy a články celého těla, až do jistých okrsků čivstva se vdere a vlastní plodistvé ústrojí ve mžiku pobouří tělu. Tím vzruchem semeno bobtná a ozve se touha vylít jc tam, kam hrozná se napřáhla vášeň, u chce to tělo, jež mysl ranilo láskou. iófc O PftlBODĚ IV, 1041—1104 Vždyť tělo se kácí v tu stranu, kde dostalo ránu, tím směrem vystříkne krev, odkud bodnutí přišlo, a je-li nepřítel blízko, mok rudý ho zbrotí; tak i kdo Venušinou byl zasažen střelou, třebaže chlapec ji vyslal podobný dívce, či žena, jíž z celého těla se pramení touha — odkud byl raněn, tam tíhne, a do toho těla v objetí mok svého těla s rozkoší vlévá, neboť ten němý pud byl předtuchou slasti. Toť naše Yenus_ a odtud má jméno i Amor, z tohoto zdroje nám skanula do srdce krůpěj milostné slasti — a nastaly mrazivé strasti. Nejsi-li s milou, je s tebou přec její obraz a její sladké jméno ti do uší zvoní. Leč představám prchej a do ohně oleje nelij; najdi si jinou a do toho prvního těla., jež se ti naskytne, lij svoji zbytnělou šťávu; pro jednu jedinou lásku ji netichovávej, jistou bolest a trýzeň si za ňadry nehřej! Vřed se jitří a zažírá, když se ho šetří, víc hoří chtíč a hoře hořkne den ze dne, nechceš-li přebít svou ránu novými šípy a levnými láskami předem ji ledakde léčit či konečné převést své duševní pohyby jinam. Neztrácí milostnou slast, kdo se varuje vášně, naopak, rozkoše lásky si beztrestně bere; vždyť požitek čistší z ní mají určitě zdraví než choří: v tu chvíli, kdy žena je konečně jejich, vášniví milenci bloudí a zmateni tápou, kam sáhnout a pohledět dřív, o tom nemají zdání. Co chtěli, to tisknou tak těsně, až působí bolest, často se ženě i zuby zahryznou do rtů VARUJ SE VÁŠNĚ a celováním je drtí, neb rozkoše ryzí se netkli a skrytý osten je nabádá zkrušit to, co v nich živí tu vášeň, ať je to co chce. Leč během milkování jim ubírá útrap Venus a lahodná slast začne hrubosti mírnit. Myslí se totiž, že milencův žár může zhasit jen totéž tělo, jež založilo ten požár. Ze samé povahy věcí však vyplývá opak: jedině po této věcí se hromadí v hrudi tím žhavější žádost, čím více jsme jí už měli. S jídlem a pitím je jinak; to vstupuje v údy, v útrobě určitá místa si zabere hladce a chtivost chleba a vína se ukojí lehko; naopak z lidské líce a půvabné pleti nevstřebá tělo nic než obrázky tenké a ubohá touha je marně ze vzduchu lapá. Jako když ve snu je žíznivý žádostiv doušku, a nemaje nic, čím by zavlažil vyprahlé hrdlo, jen k vidině vody se sklání, marně se pachtí a čerpaje ze středu bohaté bystřiny žízní; tak milence šálí i v lásce skrz vidiny Venus; pohledem na holá těla ho nasytit nelze a rukama nic si neurve z líbezných údů, tápaje bezradně po celém ženině těle. Když pak v objetí těsném své mladosti květy začnou trhat a tělo už předvídá rozkoš a když chce ženino lůno už Venuše osít: divoce se k ní přimknou, až obojí sliny i dech se smísí, a do rtů jí zaryjí zuby — nadarmo, žádná jim odtud nekyne kořist, aniž celým svým tělem jí do těla vniknou; vždyť o to jim běží a o to se zřetelně snaží. 158 O PŘÍRODĚ IV, 1105—1168 Ve vazbě milostné vášně pak vězí tak dlonho, dokavad silou slasti jim nezemdlí údy. Když se pak vybije vilnost, jež doutnala v ěivech, jen nakratíčko se zastaví plamenná vášeň; vrací se tentýž běs a posedlost stejná — i zkoušejí znovu, jak dostat to, co by chtěli; aniž naleznou lék, jak tu chorobu zdolat, chřadnou na skrytý vřed a nevědí o něm. Mimoto mrhají silami, trudí se k smrti a tráví v područí cizího rozmaru život; po zaměstnání je veta a pověst je vepsí, tenčí se jmění a v drahé masti se mění, střevíce ze Sikyónu se na nohou lesknou, veliké smaragdy vrhají zelené světlo ze zlatých obrub, je šatem pro všecko šarlat, už ošumělý a prosáklý milostným potem. Poctivý majetek předků se obrací v zboží z Alindy, z Chiu a v přehozy, čelenky, čepce, strojí se hry i hody s vzácnými chody, poháry, vonidly, závěsy, festony, věnci — nadarmo, ze středu slastí jak ze vřídla stoupá jakási hořkost a dusí i uprostřed květin: buďto že duši samu už svědomí hryže, že žije v nečinnosti a topí gc v bahně, či milá že mlčí, ač pronesla dvojznačné slovo, jež uvízne v oddaném srdci a pálí jak oheň, či má-li on dojem, že příliš očima hází, po jiném hledí a na rtech má úsměvu zákmit. Tolik .zla s sebou nese vzájemná láska, i nej šťastnější; a je-li nešťastná, sirá — i s očima zavřenýma ty trampoty vidíš, jak neberou žádného konce, a jak jsem už řekl, ÚTRAPY LÁSKY 159 lépe je předem bdít a nedat se zlákat. Stříci se tenat vášně a nedat se chytit je lehčí než uniknout z léčky, v které už vězíš, než zpřetrhat tuhá pouta a milostný svazek. Přesto i ten, kdo uvízl v osidle zhouby, může se spasit, jen není-li sám proti sobě a je-li hotov si všimnout, co za kazy těla i duše má ta, kterou miluje, kterou si vybral. Neboť v lásce jsou lidé většinou slepí a spatřují přednosti tam, kde jich opravdu není. Proto je leckdy i šeredná, nepěkně rostlá předmětem lásky a těší se nemalé úctě. Jedni se smějí druhým, jak škaredé slouží lásce a ještě jim radí si Venuši smířit; jen vlastní ti chudáci nevidí zlo: pro ně černá má „pleť jako med" a nemytá, neupravená je „samorostlá"; ta šlašitá, kostnatá „laňka"; zelenooká je ,,Pallas" a zakrslá „Charis, skřítek a výlupek vtipu"; ta nestvůrně velká „vznešenost sama"; když koktá a neumí mluvit, ,,cvrliká", němá je „cudná" a protivná, vzteklá a řečná „jak oheň"; „drobek a mazlík" je tenký, že uschne; „křehotinka" se ukašle k smrti. Prsatá, tlustá je „Ceres, Bakchova chůva", ploskonosá je ,,v sukních Satyr a Silén", pyskatá „pusinka" — všecko by bylo moc dlouhé. Nicméně ať si je sebekrásnější v tváři a milostné kouzlo jí line z celého těla: jsou tu i jiné, bez ní jsme žili i dříve a dělá totéž co šereda; víme to dobře; čpavými pachy se napouští, chuděra paní, až utekou služky co nejdál a vskrytu se smějí. 160 O PŘÍRODĚ IV, 1169—1231 Milenec nesmí dál a pletenci květů pokrývá placky práh, i veřeje pyšné mastí nardem a nebožák pažení líhá — a kdyby směl dovnitř a pocítil jediný zápach, hned by záminku hledal, jak zdvořile zmizet; svůj nářek srdcervoucí a skládaný dlouho by si už nechal a sám by si pitomců spílal, že v ní spatřoval víc než se člověku sluší. Naše krásky to vědí a všemožně hledí takový rub svého života před těmi ukrýt, které si láskou spoutat a uvázat přejí — nadarmo ovšem: vždyť důmysl na světlo denní přivede všecko a prohlédne pletichu každou, či je-li ona snad milá a bystrého ducha, vidí v tom lidskou slabost a přimhouří oko. ZENA_NEVZDYCHÁ VŽDYCKY jen líčenou láskou, když obejmouc mužovo tělo s ním spojí své vlastní a vlhkými ústy se milenci přisaje na rty; často to činí z duše, chce společnou rozkoš, a aby na vrchol lásky se dostali oba. Jinak by ani slípky či ovce a šelmy nesnesly samce a stejně krávy a klisny, nebýt toho, že bujně v nich zahoří vilnost a milostné úsilí druhovo oplácí ráda. Všiml sis páru, jejž spojila vespolná rozkoš, co leckdy vytrpí oba v té společné vazbě? Vídáme venku psy, jak od sebe chtějí a ze všech sil sebou trhají na různé strany, leč v železných svoráeh své Venuše uvízli oba. To jenom proto, že znají vzájemnou rozkoš, která je láká v léčku a okovy sevře. Tedy, jak pravím: ta slast je údělem obou. DĚDIČNOST * NEPLODNOST 161 Když při styku samém je zdatnější ženina síla než sila muže a stráví ji náhle, pak dj£Ě podobné matce a z vlastního semene počne, z otcova podobné otci; a má-li snad dítě z každého něco a obou podobu v tváři, je plodem otcova těla i matčiny krve; to semena vznícená vášní a hnána skrz údy si spěchala v ústrety v souzvuku vzájemné lásky, aniž vyhrálo jedno či prohrálo druhé. Někdy se stane, že děti jsou podobny dědům, ba i pradědů tvář u nich uvidíš často, protože mají v svém těle ti rodiče oba v rozličné směsici přemnoho rozličných prvků, jež patří k rodu a z otců se na otce dědí. Právě z těch jaksi losuje podoby Venus a křísí tak tváře předků, i vlasy a hlasy; ty totiž jsou a vznikají z určitých semen zrovna jak tělo a údy i podoba naše. Z otcova semene vzchází i pohlaví ženské a muži se tvoří i z tkáně matčina těla. Každému plodu dá život obojí símě, a kterému z obou se dítě podobá více, z toho má víc než půl; to postřehneš lehko, ať už je mužský ten plod či ženského rodu. PLODISTVÉ SÍMĚ však nikomu nekazí bozi, jestliže v jalové lásce mu utíká mladost a sladký dětský hlas naň nevolá „otče!" Je to jen mýlka, když kropí obětní krví truchliv kdejaký oltář a kupí naň dary, z hojnosti semene plod aby počala žena; takový bohy i věštírny zbytečně trudí. 162 O PŘÍRODĚ IV, 1232—1279 Neplodných símě je buďto nadmíru hrubé, anebo jemné a prchavé více než třeba. Jemné se nemůže ujmout a usídlit v lůně, roztaje náhle a bez plodu opustí tělo. Když do těla vpadne to hrubší a tužší než třeba, není schopno tak dlouhou urazit cestu a dojít stejně až k cíli — či dojde-Ii přece, není mu možno se s ženským semenem smísit. Milostné harmonie jsou hluboce různé, každý oplodni jinou a z každého muže počne lehčeji jiná a stane se matkou. Nejedna zůstala neplodná v náruči mnohých, až přišel konečně muž, jenž ji učinil matkou a řadou rozkošných dítek jí osladil život. Nejeden muž, jemuž nemohla manželka rodit, sám z mnoha dětí, si nalezl přiměřenější, aby si mohl svou starobu obklopit dětmi. Všecko záleží v tom, aby spojila spolu semena k plození obzvláště příhodná Venus a sladila s tekutým hrubé a tekuté s hrubým. Tady úlohu hraje i to, čím se živíš; po jedněch jídlech ti v těle semínka houstnou, po druhých naopak řidnou a tajíce hynou. Jaký způsob se ku blahé rozkoši zvolí, na tom záleží dost, neboť panuje názor, že nejspíše žena počne a semeno přijme v poloze každé šelmě i ctvernožci běžné, leží-li prsy dolů a nazvedne bedra. Mazlivé pohyby nic nejsou manželkám platný. Naopak žena si početí překazí sama, UŠLECHTILOST NAD KRÁSU 163 když milostné dílo chce mužovi oplácet bujně a kyprými prsy i boky se rozvlní celá. Svede tak rádlo z té pravé dráhy a brázdy a znemožní vržení semene na pravé místo. Nevěstky mají ten zvyk, a to ve vlastním zájmu, ty nechtějí útěžek často a nechtějí ležet, a také že mužům jde potom hladčeji soulož; není toho však potřebí pro vdané ženy. Venušin šíp a bohové nenesou vinu, když stvoření nevalné krásy si přítele najde. Vždyť nejednou sama svým chováním způsobí žena, umí-li vyjít vstříc a je pěstěná pěkně, že si s ní navykneš lehko žít pod jednou střechou. To další chce návyk a lásku dovrší doba; nač dopadá úder často a třeba jen zlehka, to podlehne po čase přece a začne se viklat. Vidíš přece, jak padají na kámen kapky, jak za dlouhý čas ta krůpěj vyhloubí kámen! O PŘÍRODĚ y, 1—56 DRUHÁ CHVÁLA EPIKÚRA 165 ZPĚV PÁTÝ Čí MOHUTNÉ SRDCE by stvořit dovedlo píseň, jíž zaslouží takový objev a vznešenost látky? Kdo tolik ovládá řeč, aby chvalozpěv složil důstojný zásluh toho, jenž takový poklad svým umem našel a dobyl a zůstavil lidstvu? Žádný, tuším, kdo vzešel z lidského rodu. Máme-li hovořit tak, můj Memmie vzácný, jak poznaná vznešenost přírody žádá: byl bohem, ano, bohem byl ten, kdo objevil první umění žít, teď zvané filosofií, a vyvedl vědou z tak líté bouře a z temna život do tichých vod a jasného světla. Jiných bohů s tím porovnej novoty dávné: obilí přinesla lidem dle pověsti.Ceres a Bakchus mok je naučil lisovat z révy; ačkoli život je možný i bez těchto plodů a některé kmeny prý bez nich žijí až podnes. Leč dobře žít se už nedalo bez čisté mysli. 0 to větším právem je ten pro nás bohem, od něhož po celém světě až dodneška sladce životní útěchy balzám se do duší vlévá. Práce Herkulovy mu nelze naroveň stavět; když myslíš, že ano, pak daleko od pravdy bloudíš Koho by ohrozil nyní svou ohromnou tlamou nemejský lev nebo ježatý arkadský kanec? Co by jen krétsky býk mohl ztropit či hydra, potvora z Lerny s tím límcem z jedu a zmijí? Co Géryon se třemi těly a s trojitou hrudí či Diomédovi až v bistonské končině koně, až pod Ismarem, co ohen chrlili z chřípí? Co po nás ptákům, co sídlili v stymfalském bahně? Zářící jablka zlatá prý obrovský hlídal pro Hesperidky had a divě se díval, ovinuv jabloni o kmen své ostnaté tělo; leč koho by uštkl tam na smutném atlantském břehu, kam z našich nepřijde nikdo a barbar se bojí? Co se tkne ostatních stvůr, jež kdy vybili lidé: nebýt toho, a kdyby i žily, co z toho? Žádná škoda; vždyť dodnes se po zemi hemží spousty šelem a strachu i hrůzy jsou plny vysoké hory i háje a hluboké hvozdy; takovým místům je zpravidla na nás se vyhnout. Zato když není vyčištěn duch, jaké boje a nebezpečenství chtěj nechtěj musíme snášet! Jak ostrými zobci pak bědného člověka klovou strasti a strázně, jak veliké mučí ho strachy! Co všecko napáchá pýcha, co lakota, zvůle, co zla se naplodily! Co přepych a lenost! Když tedy někdo ty všecky neřesti zdolal a z duše je vyhostil slovem, ne silou a kovem: není slušno ho zařadit do počtu bohů? Zvláště když k lidem tak dobře a štědře a božsky si navykl promlouvat slovy, jež od bohů slyšel, a podstatu světa jim takto odhalil celou. V JEHO ŠLÉPĚJE VKROČIV ted vykládám veršem [iríčíny světa a řád, dle něhož byl stvořen. ...... 166 O PŘÍRODĚ V, 57—117 jak všecko, co jest, ho musí nezbytně šetřit a tuhé zákony času že nemůže zlomit. Zde jsme shledali hlavně, že podstata ducha z hmoty svůj počátek vzala a z tělísek srostla a nemůže bez újmy vydržet po celou věčnost; to jenom v snách se dá mysl hrou obrázků zmýlit, když míní, že někoho vidí, kdo života pozbyl. Dle nauky řádu je nyní na řadě další: složit ti počty z toho, že svět jednou začal a jeho tělo je tudíž poplatno srnrti; jak z tohoto skupení hmoty svůj počátek vzaly země, nebe i moře, i hvězdy a slunce, i měsíční koule; jak potom ze země vzešly bytosti živé a kterých nebylo nikdy; jak lidské pokolení se jazykem různým domlouvat začlo, když vynašlo pro věci jména; odkud ten z bohů strach se jim do srdce vloudil, takže teď celý svět pro ně světí a chrání oltáře, studánky, sochy a háje i chrámy. Mimoto zvíš, jak koluje slunce a luna, jak řízeny otěží přírody obloukem běží; nevěř, že svoji pouť mezi nebem a zemí konají od věků svobodně, o vlastní újmě, nám vděk, aby stád i obilí narostlo více, a nevěř, že krouží dle plánu nějakých bohů! Vždyť i kdo vědí, jak pokojně žijí si bozi, a vědí to dohře, přece, když pocítí úžas nad během světa a zejména nad těmi věcmi, jež spatřuji nad svou hlavou a v oblasti nebes, v pověry staré se vracejí znova a přísné SVĚT VZNIKL A ZANIKNE 167 dostanou pány, jež mají za všemohoucí, ubozí, nevědouce, co vůbec je možné, co nikoli, kterak má každá věc svoje meze a každá možnost svůj mezník hluboko tkvící. TAK TEDY TEĎ, abys neztrácel čas mými sliby, pozvedni očí k nebi a zemi a moři: / tu trojí podstatu, Gaje, to trojité tělo, ty útvary rozdílné tolik, tu troj domou stavbu zahubí jediný den a staletí celá přeživší kolos a budova světa se zřítí. Já tuším dobře, jak připadá nová a divná tvé mysli ta věc, že zahyne země i nebe a že mí nebude lehké to prokázat slovy; to vždycky, když doletí v sluch něco neobvyklého a zkoušce zrakem to zatím podrobit nelze či do rukou vzít, od nichž k svatyni ducha a srdce má nejbezpečnější cestu a nejkratší víra. Přesto to vyřknu. Je možné, že skutečnost sama má slova stvrdí a zakrátko uzříš, jak země nastane třesem mocné a všecko se hroutí. Kéž osudu řád to odvrátí od naší hlavy, kéž raději rozum než skutek nás přesvědčí o tom, že s hrozným rachotem svět se rozskočí v trosky! 0 této věci než započnu zvěstovat věštby, jistější mnohem a posvátnější než slova, jež z trojnožky Pýthie hlásá zpod Foibova lauru — v učených verších ti nejednu útěchu podám; to abys nemyslel, věze snad v pověry poutech, že .země i slunce, nebe i moře i měsíc 1 hvězdy jsou bohy a musejí bez konce trvat, takže bys mohl mít za to, že za strašný zločin 160 O PŘÍRODĚ V, 118—180 je spravedlivé, jak Giganty ztrestat ty všecky, kteří ohrady světa svou naukou boří a skvoucí nebeské slunce by uhasit chtěli, tupíce nesmrtelné svou smrtelnou řečí. Leč ani zdaleka nejsou ta tělesa božstvy a počtení mezí bohy jsou hodna tak málo, že si podle nich spíš lze učinit pojem věci, jíž životní pohyb a cítění chybí. Neboť si nesmíme myslit, že na každou hmotu se mohou duše a rozum dle libosti vázat; ve vzduchu nerostou stromy a v hlubině slané nemohou oblaky plout, ani na polích ryby, v dříví se nekryje krev ani v kamení míza. Co má kde růst a být, je určeno pevně. Tak ani duše se nemůže samotná zrodit bez těla, stranou čivů a vzdálena krve. To kdyby mohla, pak možná i mohutnost ducha o mnoho dřív by se vzala v hlavě či v pažích či patách, ba vzejít by mohla kdekoli v údech, a přece v člověku témž co své nádobě trvat. Protože však je dáno i našemu tělu a určeno pevně, kde být i narůstat mají duše a duch, to obojí zvlášť, tedy nevěř, že celek by mohl trvat a vznikat vně těla, v drobivých hroudách hlíny či v slunečním ohni, či v lůuě vod nebo nahoře v éteru říši. Božský cit tedy není údělem živlů, když ani živočišnou mít nemohou duši. Mimoto nevěř — to není možné ■— že svatá bydliště bohů jsou někde v oblasti světa! Podstata bohů je jemná a lidskému smyslu úplně cizí; i mysl ji postihne stěží; SVĚT NESTVOŘILI BOHOVÉ I ■1 a ježto se vymyká hmatu i doteku ruky, ničeho hmatatelného se dotýkat nesmí; nač nelze sáhnout, to není dotyku schopno. Proto ta sídla se nesměj! podobat našim, jsou jiná a jemná, jak sluší těm jemnějším tělům; o tom zevrubný důkaz ti později podám. A PAK, ŘEKNE-LI NĚKDO, že velebný vesmír kvůli lidem se rozhodli bohové stvořit, to jejich dílo chvalné že musíme chválit a věřit, že potrvá věčně a nepozná smrti, aniž nějaké síle je svobodno viklat základy toho, co dávný úradek bohů zbudoval pro lidská plemena navěky věků, či slovy to tupit a stavět nohama vzhůru: spřádá-li někdo tyto a podobné báje, ' Memmie, blouzní. Vždyť jaký by užitek vzali z naší vděčnosti věční a blažení bozi, aby se kvůli nám něco rozhodli dělat? Která to nová věc v nich vzbudila touhu změnit po dlouhé prázdni svůj předešlý život? Novinky musí mít rád jen ten, komu vadí to staré; leč komu se nestalo v minulém čase smutného nic, kdo trávil blaženě život: kde se po novém touha v něm vzala a vzňala? či snad bohové v tmách a v žalosti žili, dokud rodný den všemu nesviti tvorstvu? Kdybychom nepřišli na svět, co za škodu z toho? Kdo se už zrodil, má arci naživu zůstat, dokud ho lichotná slast bude k životu poutat; kdo však nepoznal nikdy, jak sladký je život, kdo s námi nebyl — co vadí, že nepřišel na svět? 170 O PŘÍRODĚ V, 181—241 Dále, co vzory a pojmy budoucích věcí, ano i lidí? Odkud je bobové vzali, tak aby znali a viděli v duchu, co chtějí? Na jaký způsob si zjistili schopnosti prvků, co všecko z nich může změnou polohy povstat, když příklad tvorby jim nedala příroda sama? Tak mnoho je tělísek hmoty, jež na různý způsob už od věčnosti, svou vlastní puzena tíhou i nárazy zvenčí, si hbitě navykla těkat, všelijak splývat a všecky způsoby zkoušet, co všechno by mohla svým vzájemným spojením stvořit, že není divu, že vešly v takové vztahy a začly opisovat i takové dráhy, jimiž se zmlazuje podnes a spravuje vesmír^ Kdybych i nevěděl o tom, že svět vzešel z prvků, přec bych si troufal už s pomocí zákonů nebes a mnoha jiných věcí ti vyvodit důkaz, že příroda není dar nám od bohů daný ani dost málo; tak veliká lpí na ní kletba. Především z toho, co pokryl oblohy oblouk obrovský, hory a hvozdy si přespříliš vzaly, pelechy selem, i rozlehlé močály, skály a moře, jež břehy tak daleko od sebe drží. A ze souše dobré dvě třetiny ukrádá lidem věčně se sypoucí sníh a horoucí vedro. Ostatek půdy by pokryla trním a hložím příroda z vlastních sil — ale čelí jim člověk, s motykou těžkou už zvyklý se za chlebem pachtit a s úpěním svíraje radlici rozrývat zemi. Nebýt toho, že obrací úrodné hroudy i zemi rádlem a nutí ji vydávat klasy, ZLO Y PŘÍRODĚ I V ŽIVOTE 17í nikdy by nevzešly na jasné povětří samy. Nicméně leckdy i tak, když po těžké práci po nivách kol se už zelená všecko a kvete, sežehne setbu až příliš palčivé slunce, náhlý ji potluče příval a ledové kroupy a divokým váním ji zbičují poryvy větru. A strašlivé šelmy, ty vrahy lidského rodu, pozemské jako mořské, nač příroda živí a rozmnožuje? Proč střída počasí ročních nemoci nosí? A smrt — proč předčasně chodí? Jako plavec, jejž vyvrhly divoké vlny, dítě, nemluvně nahé, se na zemi octne beze všech životních potřeb, když z matčina lůna je křečemi vyžene příroda na světlo světa; žalostným pláčem kol dokola komnatu plní — právem, když tolik strastí je v životě čeká. Naopak jehnata, telata, dravčata rostou bez chřestítek a nikdo k nim nebere kojnou či chůvu s tou její sladkou a šišlavou mluvou, dle období roku je nebalí do různých šat&; nepotřebují zbraní a vysokých hradeb k ochraně jmění; jim všecko v hojnosti rodí země sama a příroda, tvůrkyně všeho. ZA PRVÉ: PROTOŽE ZEMĚ i tekutá voda i lehce vanoucí vzduch a plamenné teplo, z kterých se tento vesmír, jak vidíme, skládá, jsou vesměs složeny z látky, jež začía i zajde: musí z takové být i světový celek. Neboť to vše, co má takové články a části, jež kdysi vznikly, a podobu poplatnou smrti, 172 o PŘÍHODĚ V, 242—304 I ŽIVLY VZNIKAJÍ A ZANIKAJÍ 173 to vše, jak vidíme sami, je smrtelné rovněž a začalo být. Když obrovské údy a články vesmíru hynou a stráveny rodí se znovu, potom už víme, že mělo nebe i země jakýsi rodný den a že podlehnou zkáze. Nemysli, že to byl ode mne skok nebo úskok, když jsem smrtelnost přiřkl i zemi i ohni a neváhal tvrdit, že voda i povětří hyne, že znovu a znovu se živly rodí a rostou! Především hlína: tu zčásti vysouší slunce, trvale pražíc, a mnohá noha ji šlape; i dýchá jak mlhu se valící oblaky prachu, jež roznesou po celém povětří mohutné větry. Jinou část prsti jak povodeň splachují deště a řeky podemílají a berou své břehy. Mimoto všecko, co dává vzrůst a co živí, se do země v pořádku vrací; a ježto je jisto, že rodička všeho je všemu společným hrobem, země se tratí a ze vzatků dorůstá znovu. Kterak se plní moře i řeky a studny vždy novou vodou, jak vláha vyvěrá věčně, o tom netřeba slov; toho svědky jsou proudy, jež odevšad plynou. Leč vody i ubývá svrchu a souhrn vodstva se nevzduje nad pravou míru; něco mu % hladiny vysmýčí mohutné vichry, něco mu upijí paprsky jasného slunce a zčásti se roztěká pod celým povrchem zemským: to se procedí kal a na zem se vrací čistá voda a řekám napájí zřídla; odtud se sladký proud už klikatí tudy, kudy mu tanec vln jednou prorazil cestu. Nyní ti o vzduchu povím: jak celá ta oblast bezpočtukrát se každou hodinu mění. Vždyť všecko, co uniká z věcí, se v mohutné moře toho povětří vlévá a ono zas věcem tělíska splácí a hradí jim úbytky; jinak by bylo už napadrť všecko a rozváto ve vzduch. Z věcí se vzduch tedy rodíavněsei mění trvale, protože všecko se trvale drolí. V éteru slunce, zdroj bohatý čirého světla, podobně jasem vždy novým napájí nebe a paprsek každý hned nahradí paprskem dalším. Kamkoli totiž mu konec paprsku padne, tam mu i zhasne. To seznáš třeba i z toho, že jakmile slunce se začne pokrývat mračny a příval paprsků světla se jakoby přetne, po jejich dolní vrstvě je najednou veta, a kudy se oblaka valí, je krajina v stínu. Je tedy potřebí světu vždy nového svitu a průčelí vržené záře se pokaždé ztratí; předměty na slunci vidíme jedině proto, že přímo z pramene světla se netrhne přísun. Stejně i tvoje noční a pozemská světla, visuté lampy i smolou napité louče, zářící z nejhlubší temnoty kmitavým svitem, horlivě vrhají v náhradu za světlem světlo z plamene knotu a oheň se míhá a míhá, aniž se přerve světlo či vyklidí jizbu; s takovým chvatem mu každý paprsek zmírá, tak urychleně se nový narodí plamen. O slunci, luně a hvězdách si pomysli totéž, že napořád rodí a vrhají za světlem světlo a každého paprsku konec že pokaždé zhyne; 174 Ó PŘÍRODĚ V,'30S—364 ta svítidla nezmarná nejsou; to nemysli, prosím. Nevidíš, jak zub času i kameni hlodá, jak vysoké hradby se hroutí a větrají věže, jak svatyně bohů i sochy pukají stářím a nebeské božstvo jim nemůže oddálit metu souzené smrti a zákonu přírody čelit? Rozpadlé náhrobky hrdin kol dokola vidíš i balvany žuly, j ak urvány od skal se řítí a nesnesou mohutnou moc jim určené lhůty; vždyť by se neutrhly a nespadly náhle, kdyby už od nekonečna a bez porušení bývaly snášely veškerá mučidla času. Viz i ten éter, jenž shůry i dokola svírá v objetí celou zemi: když ze sebe plodí, jak říkají, všecko a zhynulé do sebe střebá, celý se zrodil a celý má smrtelné tělo. Neboť to vše, čím se druhé živí a roste, se nezbytně tratí a křísí, jak stravuje věci. Ostatně, nemá-li země a nemádi nebe svou hodinu zrodu a vždy bylo obojí věčné, proč také jiní a o jiném nepěli pěvci, o dějích před vojnou thébskou a před pádem Tróje? Kam tolik činů, kam tolik zapadlo reků, proč neslynou vyryty ve věčný památník slávy? Bude to, myslím, tak, že vesmír je nový, svět je mlád a teprve nedávno vznikl. Proto až podnes se některá řemesla šlechtí a vznikají nová; teď zrovna jsme zlepšili lodi, nedávno sestrojil hudebník stupnici tónů, na tuto přírodní vědu se nedávno přišlo VĚČNÉ JSOU JEN ATOMY 175 i nauku naši a nyní já jsem ten první, který ji dovede tlumočit mateřskou řečí. Myslíš-li snad, že to všecko bylo i dříve, ale že tehdejší lidstvo žár plamene strávil či obecné třesení země že srovnalo města nebo že pro samé deště se rozlily z břehů po souši dravé řeky a pohřbily obce: tím spíše mi složíš zbraně a poražen uznáš, že ani nebe a země se nevyhnou zhoubě. Když tedy takové rány a takové zkoušky stíhaly svět, tu dolehnout pohroma horší, v trosky a rum by se býval obrátil celý. Proto i my jsme počteni za syny smrti, že choroby, které nás moří, jsou jedny a tytéž jako těch starých, jimž příroda odňala život. Mimoto věc, která trvá věčně, ta hutné musí mít tělo a tudíž úderům čelit, a nevpouštět dovnitř nic, co by mohlo snad uvnitř rozrušit skloubené články; tu povahu mají prvotní tělíska hmoty, jak řečeno výše; po celou věčnost se za druhé udržet může, co nezná ran, več nebije nic, jako prázdno, jež netknuto trvá, jsouc naprosto nezranitelné; nebo i to, čemu chybí dokola místo, kam by se ztrácely jaksi a drobily věci. Tak souborů věčný soubor: už místečka není, kam by mu prchaly prvky, a není už prvků, jež pádem a pádnou by mohly ho rozbíjet ranou. Už jsme však řekli, že není těleso světa z hutné hmoty; jeť do věcí vmíšeno prázdno; 176 O PŘÍRODĚ V, 365-424 VZÁJEMNÝ 80J ŽIVLŮ také se nerovná prázdnu a v prostoru bez dna je tělísek dost, jež se mohou náhodou zvednout jak mohutná smršť a povalit světový celek či pohromou jakoukoli ho ohrozit jinak; nechybí ani místa a hlubiny prázdna, kam by se rozešla suť z jeho ohnivých ohrad; i jiná síla je může strhat a zničit. Brána smrti, ta není zavřena nebi, slunci, zemi a hluboké hladině mořské, ba zeje na ně a širokým rozšklebeni civí. Proto mi uznej, Že jednou vznikly i ony; vždyť mají-li smrtelné tělo, pak nemohly jistě od nekonečné doby aŽ po naše časy vzdorovat tvrdému náporu věčného věku. KONEČNĚ JELIKOŽ olbřímí živlové světa vojnu lítou a bezbožnou vespolek vedou, může jednou ten dlouhý zápas i skončit, až třeba slunce a vůbec veškeré teplo vypije všelikou vláhu a ovládne pole. O to se opravdu bere, leč doposud marné; tolik se hradí z řek — ba doufají vody z propasti mořské a z hlubiny zatopit všecko, leč marné; mohutné vichry jim hladinu smýčí, paprsky jasného slunce ji párají v páru, hotovy všecko a všudy vysušit dříve, nežli by vodstvo své dílo dovedlo k cíli. Takovou válkou velkou a o velké věci sokové soptí, druh druhu silami rovni. Přesto už jednou se vítězství sklonilo k ohni a jednou vládla dle pověsti na souši voda. Zvítězil oheň a široko sežehl kraje, když bezcestím vláčeli splašení sluneční hřebci Faéthonta kraj světa a nebesy napříč. Leč Otec všemocný lítým se rozpáliv hněvem, popadl blesk a ranou hrdinu srazil z kvadrigy k zemi; i padal a Slunce mu vyšlo vstříc, aby věčné se ujalo svítilny světa, shledalo rozutíkané a zlekané koně, zapřáhlo je, a po známé ceste je řídíc, spasilo svět — podle básníků starého Řecka. Leč tato báj je nesmírné daleko pravdy. Oheň může mít vrch, když přespříliš mnoho tepelné látky se z bezedná prostoru zvedne; potom mu ubude sil a něco ho zdusí, anebo zahyne svět a uhoří v ohni. Podobně kdysi dle pověsti vládla i vláha a propukla potopa zalila lidnatá města; leč cosi ji potlačilo a poklesly vody, co jen jich ze sebe vydal bezedný prostor, ustaly deště a v síle oslábly řeky. Z ONOHO SKUPENÍ HMOTY jak počátek vzala země i nebe i behuté slunce a luna a hluboké moře, to popíši postupně tady. Jistěže prvky se na místě neseřadily z vlastního rozhodnutí a bystrého vtipu, aniž si umluvily svůj budoucí pohyb; leč tělísek hmoty je mnoho a na různý způsob už od věčnosti, svou vlastní puzena tíhou i nárazy zvenčí, si hbitě navykla těkat, všelijak splývat a všechny způsoby zkoušet, 17a O PŘÍRODĚ V, 425—486 VZNIK SVĚTA co všecko by mobla svým vzájemným objetím stvořit — i není divu, že bloudíce po dloube věky a všemožné vazby si zkoušejíce a dráhy, konečně jednou se shlukly v takové celky, z jakých se mohou už rodit veliké věci, země, nebe i moře a bytosti živé. Poutník výšin, kruh slunce, sršící světlem, tenkráte nebyl a nebyla souhvězdí v kosmu, moře, obloha, vzduch ani konečně země a pranic z toho, co vídáme na našem světě — až propuklo cosi jak smršť a nezvyklý nápor. Tehdy začaly prvky druh od druha prchat, rovné se na rovné vázat a ztvárňovat vesmír, členit ho v údy a štěpit v mohutné živly z tělísek všeho druhu, jichž vzájemný nelad jim pohyby hatil i rozstupy, dráhy a srážky i nárazy, váhy a spoje a vyvolal boje pro jejich podoby různé a nestejné tvary; nemohly totiž zůstat v té poloze všecky ani v příhodný pohyb se navzájem sdružit —-to jest, vysoké nebe se od země zvedlo, jinam se slily vody a prostřelo moře a jinam se vznesly i čisté nebeské ohně. Semínka hlíny se arci spájela napřed, že byla těžká a jedno na druhém vázlo, vprostřed a všecka se sedala docela dolů; a v čím těsnější spleť se splétala spolu, tím více vytiskla látky, z niž mohlo být moře, měsíc, slunce i hvězdy a ohrady kosmu, neboť to všecko se skládá z tělísek hladších, kulatějších a o mnoho menších než zemská. Vyrazil proto skrz volné průduchy půdy nejprve lehký éter a vznesl se vzhůru, světlonoš, nemálo ohně vzav po cestě s sebou. Bylo to podobno tomu, co vídáme často, kdykoli v perlách rosy se na louce zardí za jitra světelné paprsky zlatého slunce, ze živých vod i z rybníků zvedá se pára a někdy i ze samé země se zřetelně kouří; to všecko se nahoru zvedne, ty prvky se srazí ve výši v oblačný kryt a opředou nebe. Tak se i tenkráte lehký a těkavý éter srazil a obalem hmoty se obetkal zevšad, a na všecky strany se široko daleko rozliv, v objetí těsné tak všecko ostatní sevřel. Po něm se odtrhla semínka slunce a luny, jichž koule putují středem a kolují vzduchem. Je nevzala země a nevzal je široký éter; těžké nebyly dost, aby usedly dole, ku plavbě v nejvyšším pásmu zas nedosti lehké; uprostřed nebe a země se nicméně točí jako živoucí těla a součásti celého světa — jako když z našich údů se některé hýbou, zatímco jiné se mohou poklidu těšit. Po těchto újmách se země náhle v těch místech, kde nejširší pruh se ted táhne modrého moře, slehla a průrva se zalila hlubinou solnou. A den ze dne, čím prudčeji pražící éter a sluneční paprsky odevšad hustými šípy nutily zemi se srážet úže a úže a do krajnosti se smršťovat k vlastnímu středu, tím více slaného potu jí cedily z těla, 180_ O PŘÍRODĚ V, 487—548 jenž stékaje množil moře a plovoucí plané, a o to více jí z průduchů prchalo prvků onoho tepla a vzduchu; ty lesklého nebe daleko od země ztužily vysokou klenbu. Pláně se sesedaly a vstávaly hory příkrého boku, vždyť kámen se nemohl sléhat a všecky části se nemohly stahovat stejně. Tak tedy srostlo a stanulo těleso těžké, země, a světa řekněme kal stekl dolů svou váhou všechen a dosedl na způsob kvasnic na dno; leč moře i vzduch i sám světlonoš éter zůstaly vesměs čisté, jsou z těkavých částek, jedno lehčí než druhé a nejlehčí éter, jenž nadevše plynný se vznáší nad tahem vzduchu a s neklidem povětří nikdy svou běhutou hmotu nemísí; nechá v něm zuřit bořivé bouře, nechává valnými vichry v něm zobracet všecko, sám po pevně vytčené dráze své plameny nesa. Neboť že proudí v rytmu a rychlostí stejnou, je patrno z Pontu, kde příliv je napořád stejný a jediný valivý pohyb si libuje moře. NYNÍ ZPÍVEJME O TOM, proč kolují hvězdy! Veliká nebeská koule se otáčí proto, že na osu shora i zdola povětří tlačí, zvenčí ji drží a svírá z obojí strany; nad ním proudí vzduch další a spěje v tu stranu, kam hvězdy věčného světa se spěchají míhat — či jiný, snad spodní, tou oblohou opačně točí, jako když kolo a čerpadlo pohání potok? Také jo možno, že celá nebesa stojí na jednom místě, ač jasné stálice běží; ZEMĚ UPROSTŘED SVĚTA 181 snad že éteru proud je nich uzavřen prudký, jenž hledaje cestu se točí a kutálí hvězdy po celé prostoře velebné nebeské klenby; snad je to vzduch, jenž vtékaje odněkud zvenčí žene i roztáčí světla; snad kolují sama, kam které při jeho procházce přivolá pokrm, a semotam po nebi pasou svá plamenná těla. Co z toho zde v našem světě se opravdu děje, nepovím; jen co je možné a stává se vskutku ve světech různých a stvořených na různý způsob, o tom učím a rozkládám několik příčin toho, proč hvězdám je možno vesmírem kroužit; nicméně jedna z těch příčin je jistě ta pravá, která je pobáda v chod; ale rozhodnout která, nemůže ten, kdo zvolil rozvážný postup. JESTLIŽE UPROSTŘED SVĚTA má spočívat země. musí znenáhla hubnout a na váze ztrácet a mimoto pod sebou mít ještě podstatu jinou, jež od první chvíle je spojena s oblastmi vzduchu vjedno a s nimi srostla, v ně vštípena žije. Proto netlačí na vzduch a není mu těžká — jako když vlastní údy se člověku zdají nevážit nic, hlava není na obtíž krku a břemeno celého těla se necítí v nohou; zato břemena vnější když na sebe vložíš, ta tě tísní, ač bývají o mnoho lehčí. Tak velice záleží na tom, co která věc zmůže. Tak ani země se nevzala odjinud náhle a nebyla vložena na vzduch co těleso cizí; vznikla pospolu s ním už v počátcích světa a je mu pevnou složkou, jak člověku údy. 182 O PŘÍHODĚ V, 549—608 Někdy se země pohne a zaduní mocně a s ní se chvěje a třese všecko, co nese; to je vsak možné jen proto, že s oblastmi vzduchu je ve světě svázána vjedno a právě tak s nebem; společných kořenů spletí je spjato to všecko, od první chvíle to spojeno srůstalo vjedno. Nevidíš také, jak naše přetěžké tělo unese dobře tak teninká podstata duše, protože je s ním srostlá a sloučena vjedno? Konečně k běhu a skoku vymrštit tělo co jiného umí než duše, lodivod údů? Nahlížíš už, co dokáže teninká látka, jakmile jednou se s těžkým tělesem sváže, jak povětří se zeměmi a s člověkem duše? SLUNEČNÍ KOULE a oheň je o málo větší, než jak ho vidí zrak, nebo o něco menší. Ať ze sebevětší dálky nám na údy světlo sešle ten oheň či horkým nás ovane teplem, ničeho neujme vzdálenost plamenné látce a pro pohled o nic ten oheň nebude zkrácen. Když tedy sluneční žár a vylité teplo dospěj! k našim smyslům a zazáří země, jistě vidíme tvar i velikost slunce tak správně, že chtít mu přidat či vzít by byl omyl. Luna na zemi svítí snad nevlastním světlem, snad vrhá záři vlastní a z vlastního těla — ať tak či onak, ta poutnice nebude větší, nežli se jeví nám, když k ní zvedneme oči. Neboť to všecko, co vidíme z veliké dálky, skrz moře vzduchu, má spíše rozplizlý obrys než menší rozměr. A proto musí i měsíc, SLUNCE, MĚSlC, HVĚZDY 18a ježto má jasný terc a určité rysy, ať obvod má jaký chce, ať je jakkoli velký, být nahoře velký stejně, jak vypadá odtud. Konečně éterné ohně, jež ze země vidíš, mohou být ve skutečnosti jen maličko menší anebo drobet, jen o pouhý zlomeček větší. Vždyť i ty ohně, jež vídáš na této zemi, když popatříš na jejich třepot a zářivý'plápol, viděny z dálky se mění jen docela málo, jednou se zdajíce menší a podruhé větší. Také se nediv, jak to přijde, že slunce, samo tak malé, tak veliké vysílá světlo, že jím zbrotí a naplní veškeré země i moře a nebe a všecko prokrví teplem. Snad ten jediný zdroj, jenž je celému světu otevřen štědře, kypí a přetéká světlem proto, že z celého světa se sbíhají takto odevšad atomy tepla a splývají vjedno, takže ten žár pak prýští z jednoho zřídla. Pohleď, jak široká luka i uzounká stružka svlažuje leckdy a ještě zatopí pole! Také je možno, že z nevelké sluneční výhně povětří protkne žár a plamenné teplo proto, že vzduch je vhodnou a poddajnou látkou, která může už od drobných paprsků chytit — jak se to se slámou někdy a s obilím stává a z jediné jiskry je Široko zachvátí požár. Snad ruměná sluneční lampa, jež zvysoka svítí, velikou zásobu ohně v svém okolí chová o žáru skrytém a bez lesku, jenž by ji zradil, 184 O PŘÍRODĚ V, 609—670 ohnisko ohné, jež násobí světelné pršky. Nelze rozuzlit rovnou a prostě, proč slunce z oblastí léta se ubírá ke kozorožci, k obrátce zimy, a proč se odtamtud vrací k mezníku slunovratu a k znamení raka — a proč luna už za měsíc uběhne dráhu, na kterou sluncí je třeba jednoho roku. Na to dát odpověď prostou, jak řečeno, nelze. Především taková věc může pocházet z toho, co podává ctihodná poučka Démokritova: oč méně od naší země je vzdálena hvězda, o to méně ji strhuje nebeský kolot; vždyť jeho rychlost a prudký rozběh se dole tratí a slábne; i zůstává pozadu slunce čím dál tím víc mezi zadními hvězdami kruhu; vždyť putuje o mnoho hloub než horoucí hvězdy. O to více pak luna: čím blíže je zemi a čím hloub její dráha pod nebem vede, tím méně je v oběhu s to těm stálicím stačit. Čím je už chabější vír, jenž ji strhuje s sebou níže než slunce, tím spíše ji dohoní hvězdy, o to spíše ji minou a předhoní všecky. Proto se zdá, že se ke každé vrací tak rychle, ježto ta souhvězdí pokaždé dohoní měsíc. Také je možno, že z protější končiny kosmu střídavě jiný vzduch začne v určitou dobu proudit a slunce tak zavleče od letních stálic až k zimnímu obratníku a lednému mrazu, načež je z přítmí a studené zimy zas žene nazpátek do krajů léta a k horoucím hvězdám. DEN A NOC 185 Podobně snad i měsíc a bloudivé hvězdy, jež kolují velkými kruhy své veliké roky, pohání vzduch, tu z jedné, tu z opačné strany. Vždyť i hoření mraky se přes dolní valí na jinou stranu, kam protivný vítr je pudí! Proč by pak nemohly v éteru planety plynout po svých velikých kruzích dík protivným proudům? Hluboká noc pak zemi pochová v temno, jakmile slunce se dotkne po dlouhé pouti okraje nebe a umdleno vydechne oheň, ochablý cestou a zesláblý od množství vzduchu — nebo že zabočit pod zem je přinutí síla jedna a táž, co mu přenesla přes zemi kotouč. V určitý čas i Jitřenka rozlije světlo a nastele růžových červánků oblastí nebes: buďto že totéž slunce, co zapadá pod zem, paprsky předem se pokouší zažehnout blankyt, nebo že v určitý čas se sbírají ohně a četná tělíska tepla se stékají vjedno a z těch se rodí vždy nové sluneční světlo. Podobně prý, jak slýchám, z temene Idy, když vychází slunce, je porůznu plameny vidět, jež se pak stekou v kouli a vytvoří kotouč. Při tom zjevu se nikterak netřeba divit, že k obnově sluneční záře se atomy ohně slévají pravidelně a v určitou dobu. V určitý čas se děje po veškerenstvu nemálo věeí: hleď stromy, jak v určitou dobu vzkvetou a v určitou dobu zas ztrácejí květy; v určitý čas a věk nám padají zuby, lehounkým chmýřím se holé povlekou líce 186 o přírodě v, 671—731 a současně vous se měkce z čelisti spusti; blesky a sníh a deště, vichřice, mraky přijdou ne právě v nejistém období roku. Vždyť jakmile v počátcích věci se chovaly takto a takto od první chvíle to chodilo v světě, už se to vrací i nadále v pořádku pevném. Jednou vzrůstají dny a couvají noci, podruhé ubývá světla a noci se dlouží: buďto že slunce, dole i nad zemí totéž, obíhá oblohou v obloucích nestejné délky, svůj okruh dělíc i trať ve dvě nerovné půle; oč jednu zkrátí, to zase té protější přidá, když se tam vrátí, a o to v ní pobude déle — dokavad nedojde po nebi k rozcestí roku, jež délku dne a noční temnoty srovná. Toť oběhu střed mezi jižním a severním větrem, odtud k nebeským metám je daleko stejně zásluhou polohy celého hvězdného kruhu, po kterém po celý rok se plahočí slunce, kosými na zem i nebesa paprsky patříc — jak určuje učení těch, kteří nebesa celá í s hvězdami kreslí, a každou na pravém místě. Možná že vzduch jev určitých oblastech hustší a planoucí sluneční záře tam pod zemí vázne a může se k východu prodrat a vytonout těžko; proto se v zimě tak líně vláčejí noci, než přijde koruna dne a zasrší světlem. Možná že ohně se podle období roku sbírají jednou zvolna a podruhé rychle; pak mají pravdu ti, kteří učí, že slunce MĚSÍČNÍ FÁZE 187 vychází vždycky jen na jednom určitém místě. LUNA SE LESKNE snad odrazem sluneční záře a to světlo tím plněji obrací k oku den ze dne, čím víc se vzdaluje sluneční dráhy, až zasvitne naplno úplňkem na druhém konci a sama vyšedši vzhůru je zapadat vidí; potom za krokem krok jaksi schovává světlo, a to tím více, oč blíže k plameni slunce po zverokruhu se ubírá z opačné strany — podle názoru těch, kdo učí, že měsíc má podobu míče a krouží níže než slunce. Také je možno, že koluje o vlastním světle a jeho záře že střídá rozličné tváře; snad nějaké těleso jiné mu po boku plyne, to se mu do cesty plete a všelijak vadí a vidět je nelze, když nemá žádného světla. Luna se může i točit jak míč nebo koule, pokrytá bělostným jasem jen po jedné straně; jejími obrátky vznikají obrazce různé, až nakonec onu část, co je pokryta světlem, vystaví na odiv sem a otočí k očím; načež koule či míč svou svítivou stranu za krůčkem krůček nám bere a odvrací zpátky — jak nauka babylónská a Chaldejci tvrdí a hvězdářům počty se urputně vyvrátit snaží — ač možno je stejně, co hlásají jedni i druzí, a není proč zvolit jedno a nikoli druhé. Proč by se konečně nemohla zrozovat luna pokaždé nová, mít pevný pořádek fází i určité rysy a denně se zrozena ztrácet a na jejím místě a hlídce se utvářet další? 188 O PŘÍRODĚ V, 732—793 Věda a slovo to popře a vyvrátí stěží, když tolik věcí se děje dle pevného řádu. Přichází Vesna a Venus, před nimi kráčí Venušin křídlatý posel a Zefyru v patách matka Hóra jim všady plnými hrstmi nádherné barvy a vůně do cesty sype. Pak přijde suché Léto a v parnu a prachu je provází Ceres a z půlnoci vanoucí pasát. Za nimi kráčí Jeseň a s bakchami Bakchus, potom se počasí mění a strhnou se větry, hřmí to nad Volturem a z jihu se blýská. Pak přinese slunovrat sněhy a lenivé ledy, za ním jde Zima a zuby jí jektají mrazem. Tím menší je div, když se v určitých obdobích měsíc utváří nový a v určitý čas zase hyne, když tolik věcí se stává v určitou dobu. Podobně zatmění slunce a lopota luny může mít, jak už tušíš, několik příčin. Proč by mohl jen měsíc brát sluneční světlo zemi a tarasit nad ní to nebeské zřídlo, temným terčem mu planoucí paprsky cloně? Proč by mu nemohlo světlo vždy v určitou dobu křísit těleso jiné, jež postrádá svitu? Proč by nemohlo slunce vždy v určitou dobu zemdleno tratit svůj žár a světlo si křísit, kdykoli pro oheň neblahá opustí místa, jež mají moc mu plameny hasit a hubit? Proč jenom země by mohla oplátkou luně ukrádat světlo a svrchu jí zaclánět slunce, když kuželem chladného stínu se za novu sune: proč v tentýž čas by nemohlo těleso jiné ZEMĚ VYDALA ROSTLINSTVO 189 pod lunu vbíhat a putovat přes kotouč slunce a načas mu paprsky přervat i záplavu záře? Pakliže vlastním leskem se honosí luna, což nemůže umdlévat v určité končině kosmu, když míjí místa, jež nepřejí jejímu jasu? HOTOV JE VÝKLAD, proč v moři modrého kosmu a na jaký způsob se děje to nebo ono: teď složitý oběh slunce i klopoty luny už znáš, i síly a příčiny, které v tom vězí, i kterak mohou své světlo tratit a mizet a naráz okrsek zemský potopit do tmy, jako by zamkly víčka — pak otevrou oči a sršíce bělostným jasem naň shlížejí znova. K mladosti světa se navracím nyní a k zemi, í k nivám měkkým a k novému plodu, jejž nejdřív vydaly na den a svěřily bujnému větru. Nejdříve plemeno bylin a bujarou zeleň vydala pod svahy země a na každé pláni v zelených barvách se zaskvěly květnaté louky a bylo dáno růst jak o velkou cenu do vzduchu prudce a bezuzdné rozličným stromům. Jako když srst a štětiny na těle savcům vyrazí nejdřív a peří na těle ptačím, tak i z mladistvé země se nejdříve zvedla tráva a větve; pak zrodila smrtelné tvory, rozličné, četné a stvořené na různý způsob. Vždyť bytosti živé by spadnout nemohly z nebe a pozemní živočich nevzejde ze slané tůně. Příjmení „matka" se proto dostalo zemi právem: ze země přece se zrodilo všecko. Dodneška nemálo živoků povstává z hliny, tm O PŔlRODÉ V, 794—854 ZE ZEMĚ VZEŠLI ŽIVOČICHOVÉ 191 zplozeno deštěm a vlahým sluneěním teplem; tím méně je divu, že tehdy jich povstalo více a většich, pěstěno nebem a mladistvou zemí. Nejdříve pernatá zvěř a rozliční ptáci jarem vysezeni se klubali z vajec, jako když cikády v létě své kulaté kukly, žíru a života laěny, teď svlékají samy. Až tenkrát vydala země i člověčí plémě, V nížinách bylo vlhka a tepla až nazbyt, a proto tam, kde se našla příhodná půda, dělohy rostly a tkvěly kořeny v zemi; ty pukly, když přišel čas a hotové plody se tlačily z vlhka ven a mířily na vzduch; v ta místa pak příroda skláněla průduchy země a z otvoru žláz je nutila vydávat šťávu podobnou mléku — tak podobně, jako když nyní sladkým mlékem se rodičce naplní ňadra, an veškerý pokrmu příliv se obrací do nich. Robátka krmila země a šatilo teplo, lože jim stlala hebká a bujará tráva. Mladý svět ještě neznal třeskutých mrazů ani úmorných veder a divokých smrští. Vše rostlo rovnoměrně a sbíralo síly. Proto ano, ba ano! to příjmení,,matka'4 má země právem, neb lidstvo povila ona a v určitý čas i všecky živoucí tvory, co se jich honí a hemží hluboko v horách, a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří. Ze však nějaká mez musí pro plodnost platit, ustala jako žena, jež zeslábne stářím. čas totiž celý svět s jeho tvářností mění, z jednoho stavu se všecko obrací v druhý, nic nevydrží být sebou, všecko je v teku a všecko přetváří příroda v podobu novou. Jedno vadne a trouchniví, nmdleno věkem, a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu. Tvářnost celého světa tak převrací doba, z jednoho stavu se země obrací v druhý, nemůže už, co kdysi, a nosí zas nová. ZKUSILA TEHDY ZEMĚ i nejednu zrůdu stvořit, podivné tváře a podivných údů, cvikéře, napůl muže a zpolovic ženu; beznohé tvory a podobně bezruké trupy, ba němé bez úst a slepé bez obličeje a bezmocné s údy kol dokola srostlými s tělem; ti nemohli nikam na krok a nemohli robit ani uhýbat zlému a brát, co je třeba. Takové zrůdy a nestvůry tvořila země — zbytečně: možnost vyrůst jim příroda vzala, sladkého rozkvětu věku se nemohly dotknout, ani se s rozkoší snoubit a nalézat pokrm. Vidíme totiž, že tvor má nemálo potřeb, má-lí se množit a zachovávat své plémě: především píci, pak cestu, kudy by símě mohlo vytékat z těla, když povolí údy, a konečně to, co by samce i samicí spjalo, tak aby vzájemnou slast si sdíleli oba. Nemálo zvířecích druhů tak vymřelo nutně; nemohly mláďata mít a se nemohly množit. Co vdechuje živný vzduch, to všecko, tu čeleď uchovávala a chránila od první chvíle 192 o přírodě v, 855—917 síla anebo lest nebo konečně rychlost. Mnoho je těch, které přežily, protože lidem užitek nosí a my jsme je v ochranu vzali. I chránila dravé lvy, to plenivé plémě, síla, lišky zas lest a jeleny.rychlost. Psi však, lehkého spánku a věrného srdce, a všecky druhy, jež vzešly z domácích zvířat, stejně rohatý skot jako rounaté ovce — to všechno, Memmie, lidem je v ochranu dáno; ta zvířata prchala šelmám a hledala pokoj a štědrou píci, již sklízejí bez vlastní práce odměnou za to, že my z nich užitek máme. Kterým však to ani ono nebylo dáno a na vlastní pěst si nemohou žít, ani lidem nějaký užitek dávat a bezpečně za to pod naší ochranou jíst a své zachovat plémě — ta arci padla v plen a za kořist jiným, v tenatech vlastního osudu vězíce všecka, až řízením přírody celá ta odrůda zašla. Jen kentauři nebyli nikdy, vždyť dyojtěle zrůdy 0 dvojí přirozenosti a s dvojímj..údy různého druhu jsou nemožné; žádná ta půlka v podvojném těle by nemohla stačit té druhé. 1 s myslí tupou je možno to poznat: viz další. Bujný oř je v rozkvětu o třetím létě; ne tak hoch; vždyť leckdy i tříleté dítě ve spaní prs a mléčnou bradavku hledá. Potom když síla už opouští statného k stáru hřebce a z umdlených údů se vytrácí život, v tom věku hoch teprv začne rozkvétat v muže a na jeho lících se zavlní hedvábné chmýří. přežívání druhů * zrůdy 193 Tož nevěř, že zkřížením koňských a člověčích semen by mohli kentauři vzniknout, a nevěř mi na ně, ani na Skylly s dravými psy místo boků, obludy napolo mořské a podobné zrůdy, u kterých vidíme vespolek nesvorné údy; ty nedospívají a nesílí ve stejnou dobu, aniž současně stárnou, když nastane stáří; různá je vzněcuje Venus a žijí si různě a jedno a totéž jim není vítáno v těle. Vidíme často, jak tloustnou po bolehlavu bradaté kozy — a pro nás je smrtícím jedem. Plavého lva může po těle popálit plamen a zpražit ho o nic méně než jiného tvora, každého z masa a krve, jejž zrodila země; kde by se vzala ta Ghimaira o trojím těle, odpředu lev, vzadu had a uprostřed koza, chrlící z trupu a z tlamy horoucí oheň? Kdo tedy myslí, že z lůna mladistvé země a pod novým nebem se taková zvířata líhla, a vychází přitom jen z holé představy mládí, ten může vypouštět z úst i leccos v ten smysl, jako že potoky zlata se řinuly krajem běžně a stromy že drahými kameny kvetly, nebo že člověk se zrodil s tak dlouhými údy, že překročit široké moře mu nebylo těžké a rukama dokola zatočit oblohou celou. Přemnoho semen se sice skrývalo v půdě v ten prvotní čas, kdy vydala živoky země; není však stop, že by došlo k míšení zvířat, že údy rozličných druhů by srůstaly spolu; vždyť z toho, co bují a dere se ze země podnes, obilí, ovocné stromy a rozličné býlí, 194 O PŘÍRODĚ V, 918—977 PRVNÍ LIDÉ 195 z toho nevzniká nic jako srostlina rostlin — nýbrž věc každá se vyvíjí po svém a všecko dle pevného zákona přírody zůstává různým. TEHDEJŠÍ LIDÉ, že žili venku a z drsné se zrodili země, ti o mnoho drsnější byli, stavěni v nitru z větších a silnějších kostí a po těle dotuha mocnými svázáni svaly: r"mráz nebo horko jim mohly ublížit těžko či nějaký nezvyklý pokrm ěi tělesný neduh. Po celá léta, co na nebi kroužilo slunce, vedli potulný život a podobný zvěři. Ohnutý pluh tehdy neřídil svalnatou rukou nikdo a pláň ještě neuměl radlicí drtit, ani do hlíny zahrabat mladinkou odnož a přestárlé haluze se stromů sřezávat žabkou. Co dalo slunce a déšť, co zrodila země od sebe sama, ty dary stačily srdci. Žaludy, ovocem dubu, se živilo tělo a takových malvic, co vídáš za zimní doby dozrávat na planikách a rudě se barvit, tenkráte mnoho a větších skýtala země. V rozpuku mladosti svět dával štědře i jiné plodiny hrubé — a skvělé pro bídné lidi. K tišení žízně je řeky a studánky zvaly, jako když z velehor tekoucí průzračná voda nyní žíznivou zvěř až zdaleka volá. Ze svých toulek i lesní jeskyně znalí, příbytky nymf, kde štědře se řinoucí zřídlo smáčelo balvany, kluzké a vlnami vlhké, balvany vlhké, jak shůry padalo na mech a prýštilo přitom a tryskalo z roviny dole. Neznali služeb ohně a neměli kůže, v odění svlečené šelmě se neoblékali; sídlili v dutinách skal a v hájích a hvozdech a doprostřed houští své špinavé skrývali údy, nuceni vání větru a deště se chránit. Obecné dobro ctít ještě nemohli, žádný neznali mrav mezi sebou ěi vzájemný zákon. Komu štěstěna přála, ten popadl kořist, sám od sebe živ a zdráv být dovedl každý. Po lesích těla i k lásce splétala Venus; odzbrojovala každou bud vzájemná vášeň, neb mužův bujarý chtíč a mohutná síla neb odměna: žaludy, mukyně, vybrané hrušky. Nadáni úžasnou silou i v rukou, i v nohou, lovili po lesích rozličná plemena šelem pomocí kamení z praků a těžkého kyje. Těch většinu dovedli skolit, jen před málokterou hc skryli a v noční čas jak ježatí kanci ukládali svá nahá a kosmatá těla na holou zem, kde si ustlali v listí a chrastí. Za noční tmy jim nepřišlo shánět se s nářkem po dui a slunci a bloudit v zděšení krajem, nýbrž čekali tiši a zmámeni spánkem, nž růžová pochodeň slunce dá obloze světlo, .lezlo už odmalička si uvykli vídat, kterak se světlo a temno střídavě rodí, nikdy se nemohlo stát, že by upadli v údiv anebo bázeň, že zemi pokryje věčná noe | sluneční světlo jí odejme navždy. O PŘÍRODĚ V, 978—1048 PRVNÍ SPOLEČENSTVÍ * ŘEĎ 197 Větší starost jim ubohým dělaly šelmy, pro které zhusta se nemohli v pokoji vyspat; tu prchali, vyštvaní z lože a skalního bytu, když přišel mohutný lev nebo zpěněná svině, a přenechávali v hrůzné a hluboké noci lítému hosti své doupě, vystlané listím. Tehdejších lidí jen o málo více než dnešních sladký život a světlo ztrácelo s nářkem. Do spáru dravcům se každý lehčeji dostal, živé žrádlo a sousto pro jejich zuby, a háje, hory i doly svým úpěním plnil, vida se zaživa pohřbena v živoucí hrobce. Kdo však, rozsápán zpola, se útěkem spasil, ten pak na strašné rány si třesoucí dlaně tlače, strašlivým hlasem sám po smrti volal, až nakonec v ukrutných bolestech života pozbyl, bez pomoci a na rány neznaje léku. Jediný den však nenosil tisíci mužům v bitevním poli smrt a hladina mořská na skály lodi i s plavci nehnala v bouři. Zbůhdarma leckdy se dmulo a běsnilo moře, lehce zas odkládalo své jalové hrozby a nikoho nemohly v hlubokou záhubu zlákat na klidné hladině lstivě se.smějící vlny. Neznali ještě to všetečné řemeslo plavčí. Tenkrát nosila smrt jejich umdleným údům o jídlo nouze — nás naopak blahobyt hubí. Nejednou bezděky sami se napili jedu — dnes čiperněji ho umíme namíchat jiným. KDYŽ PAK POZNALI chaty a kůže a oheň a s mužem žena se spojila pod jednou střechou známy, když viděli dítky, jež přivedli na svět, tenkráte lidské plémě už začalo krotnout. Zavinil oheň, že tělo zchoulostivělo, mrazy pod širým nebem už snášelo hůře, Venus mu ubrala sil a rozkošné děti urputnou povahu rodičů zlomily lehko. Sousedé tenkrát se začali spojovat k družbě, už nechtíce bezpráví páchat a navzájem snášet, a děti i pohlaví ženské si v ochranu dali, neladně skřeky i posuňky naznačujíce, že se slabými by všichni měli mít soucit. Nicméně svornost se nemohla obecně ujmout. Lást větší a lepší však plnila úmluvu svatě; sic lidstvo by bývalo zašlo už tenkráte všecko a bylo by nemohlo dnešku se plozením dožít. PRÍRODA PŘIMĚLA rozličné vydávat zvuky jazyk a jména věcí mu potřeba vnukla přibližně tak, jako nyní, když neznalost mluvy j nutí děti si pomáhat posuňky sama a ukazovat kol dokola na věci prstem. Tvor každý cítí svou sílu a hledí jí užít: dříve než rohy se býčkovi prořežou z čela, doráží jimi hněviv a urputně trká; podobně lvíče a pardálí mládě se brání všemi čtyřmi a zuby nehty už tehdy, když se mu drápy a tesáky teprve tvoří. Každé ptačí mládě se svěřuje křídlu, juk vidíš, a spásu hledá jen v třepotu peří. Věřit tedy, že někdo obdařil věci 198 O PŘÍRODĚ V, 1039—1101 jménem a prvním slovům že naučil lidstvo, je bláhovost; jak by byl mohl ten člověk dát názvy všemu a tvořit svým jazykem rozličné zvuky v době, kdy druzí to určitě nemohli umět? Mimoto jestliže předtím si neřekli jiní navzájem nic, jak dospěl ten jediný k pojmu užitečnosti a odkud on obdržel první tu schopnost, že věděl, co chce, a v duchu to viděl? Ostatně zkrotit mnohé, to nemohl jeden a nutit je, aby si přáli se slovíčkům učit. Trudno udílet rady a vykládat hluchým, čeho je třeba; k tomu by nebyli svolni a zvuku nezvyklých slov by nedovolili pro nic a za nic dál jim do uší bušit. Konečně, co je vlastně tak divného na tom, když nadáno hlasem a jazykem plemeno lidské dle rozličných pocitů nazvalo předměty různě? Vždyť i ta němá tvář a divoké šelmy ozývají se různě a jinak dle toho, zda se v nich nití bol nebo strach nebo libost. Však je to vidět i z věcí každému zjevných. Když molosská fena se podráždí, vrčí a cení z veliké masité tlamy své tesáky ostré, docela jinak zní její hněvivé hrozby, než když už spustí a štěkotem naplní všecko; když ale jazykem něžně svá štěňata líže nebo je kojí, a třeba má mohutné zuby, v širokém rozvoru dásní je přenáší jemně, zni její mazlivé mručení docela jinak, nežli když zůstane sama a ve dvorku vyje anebo skrčena kňučí, když uhýbá ráně. Nemyslíš také, že rzán! hřebce zní jinak, OBJEV OHNÉ 199 když mezi klisnami mlád a v bujarém věku ostruhou křídlatce Amora pohodnut řádi a když zařičí k boji zpod širokých chřípi anebo celý se třesa smrtelně chroptí? Konečně pernatá zvěř a rozliční ptáci, ostříži, rybáři-orli a potápky, do vln a mořské slaně když slétají pro žír a žrádlo, jiným skřekem se dávají slyšet než tehdy, když se o sousto rvou a o kořist perou. Ba krákavý zpěv se mění některým ptákům zároveň s povětrností; prý stařeny vrány a havraní věští deště a volají vodu a někdy předpovídají i větry a vichry. Když tedy rozličné pocity nutkají zvíře, ač je to němá tvář, se ozývat různě, oč více je podobno pravdě, že tenkráte lidé dovedli rozličným věcem dát rozdílná jménat^/ V těchto věcech snad cosi postrádáš mlčky: byl to blesk, který pozemským lidem dal oheň prvně, a z něho se každý rozžehl plamen; vždyť ledacos chytá, jak vidíš, od ohně z nebe a hoří, jakmile podpal dá nebeské pásmo. Ale i koruna stromu, když zmítána větrem se klátí a druhému stromu se do větví opře, může tou silou a třením vykřesat oheň u občas vyšlehne plamen a horoucí horko, jak se o sebe drhnou ty sněti a kmeny. Oheň mohlo dát lidem i jedno, i druhé. Žárem ohně pak vařit doměkka jídlo je navedlo slunce; vždyť viděli v polích, co všecko v přívalu jeho tepla a paprsků zraje. 200 o přírodě v. 1102—1163 MAJETEK * PRÁVNt ŘÁD 201 STAROU STRAVU a bývalý život den ze dne ohněm a novými věcmi je učili měnit ti, kteří duchem a důmyslem předčili druhé. Začali zakládat města a budovat hrady — pro sebe útočiště a královskou pevnost — pole rozdělili i stáda a dali každému podle vloh a krásy a síly. Mnoho platila síla a slynula sličnost. Později vynašli jmění a nalezli zlato, jež vážnost k síle a kráse zlehčilo lehko; vždyť i ta nejhezčí těla a největší reci zpravidla bohatšího se stoupenci stanou. Zato čí život se spravuje pravidlem pravdy, pro toho veliký poklad je v pokoji srdce z mála si žít; neb skromný nemívá nouzi. Nicméně dychtili lidé být slavní a mocní a tak na pevný základ své postavit štěstí, aby si v blahobytu a v pokoji žili — marně: neb ti, co se derou k vrcholu moci, naplnili tu cestu nebezpečími a jako blesk ještě z vrcholu člověka sráží závist nejednou v hanbu a ponurý Tartar. Závist jako blesk totiž spaluje ráda vršky a vůbec vše, co je nad jiné vyšší; proto je lépe žít jako poddaný v klidu než troufat si řídit říši a na trůně sedět. Nech je, ať marně a zemdleni krví se potí, v chtivosti slávy se pachtíce po úzké stezce; myslí dle cizích úst a po věcech touží věříce spise uším než vlastnímu smyslu — tak tomu bylo a jest a budoucně bude. Zabili tedy krále a ležela v prachu odvěká veleba trůnu i vznešené žezlo; temene slovutný skvost a koruna v krvi bez důstojenství se octla pod patou lůzy; rádo se po tom šlape, co budilo hrůzu. Nejhorší sběř a dav se tak dostaly k moci, jelikož úřad a vládu chtěl pro sebe každý. Potom je naučili si starosty volit, zavedli práva a závazné zákony dali; ten násilnícky život už unavil lidstvo, umdlené od samých půtek; tím raději samo pod jařmo práva a zákona sklonilo šíji. Dřív byli v hněvu hned hotovi k lítější pomstě, nežli by směli dnes dle řádu a práva; proto ten dravci život se zošklivil lidem. Odtehdy před tresty strach nám ztrpčuje život. Ve vlastní tenata viník a násilník padá, odkud vyvstalo zlo, tam se zpravidla vrací a nesnadno žije v klidu a v pokoji člověk, jenž mírovou dohodu obce svým jednáním ruší. I když snad unikne bohům i lidskému rodu, potají zoufá, že věčně to nebude možné; leckdo se prý už prozradil, hovoře ze sna, nebo že horká nemoc naň přišla a blouznil; skrývaný zločin a hřích tak najevo vyšel. CO K VlŘE V BOŽSTVO a v bohy plemena celá přivedlo, proč je po městech oltářů plno, proč každý rok se obětní slavnosti slaví, v mocných státech a střediscích slynoucí slavně, a kde se v člověku bere až podnes ta bázeň, že bohům další a další svatyně staví 202 O PŘÍRODĚ V, 1164—1225 po celém světě a pouť k ním o svátcích koná — toho příčinu vypsat je nepříliš těžké. Vždyť smTtelné plémě už tenkrát vídalo bohy, jejich olbřímí těla a spanilé tváře při plném vědomí, bdíc a častěji ve snách. Těm tedy přiřkli i smysly, protože údy je viděli vládnout a hovořit vznešená slova, hodná té líbezné tváře a mohutné síly — a život jim připsali věčný, neb podobu stejnou a krásu vždy nezměněnou ty vidiny měly, a hlavně v té víře, že bytosti takové síly žádná síla tak lehko nemůže zdolat. I blaženost bohů si myslili nezměrně větší, protože před smrtí bázní z nich netrpí nikdo, i proto, že v snách je vídali lehounko konat spoustu divů a byla to pro ně jen hračka. Mimoto viděli nebe dle pevného řádu se točit a ročně se rozličná období vracet a nebyli s to si vysvětlit, proč se tak děje; í nezbylo jím než vložit do rukou bohů všecko, a jejich vůle že spravuje všecko. Za sídlo bohů a domov určili nebe, protože nebem se kutálí slunce i luna, luna i den a noc a mlčící hvězdy, létavice i komety, bloudící v temnu, mračna a déšť a sníh a větry i kroupy, blesky a dravý rachot a hrozivé hromy. Ó neblahé lidské plémě, proč takové skutky připsalo bohům a s nimi i zavilou zlobu! Jakou to metlu si upletli na sebe sami, co na nás ran, jak mnoho slz našim dětem! VZNIK NÁBOŽENSTVÍ 203 To není zbožnost, co chvíli se s pokrytou hlavou utíkat k sose a obcházet kdekterý oltář či tváří k zemi se vrhat a rozpínat ruce před chrámy bohů či oltáře dobytčí krví bohatě skrápět a hromadit na sliby sliby — nýbrž s pokojem v duši se na všecko dívat. Kdykoli vzhlédneme k velebné nebeské klenbě, k éteru tkvícímu výše než třaslavé hvězdy, a trati slunce i luny nám na mysl přijdou: tu v našem srdci, už jinými stísněném strastmi, začne zvedat hlavu a procitne další starost, zda po různých kruzích ta souhvězdí bílá snad nevodí nějaká božská nám neznámá mocnost. Chybí nám totiž v těch pochybách odpověď na to, zdali měl nějaký vznik a počátek vesmír a rná-li i mez, až po kterou ohrady světa a mlčící sféry svou lopotu vydrží snášet, či zdali bez konce bytí jim bohové dali, tak aby po všechen čas se točíce mohly vzdorovat tvrdému náporu věčného věku. A v kterém těle by nestydlo obavou z bohů srdce a pod kým se uelomí kolena děsem, když strašlivou ranou blesku se spálena země třese a po celém nebi se rozléhá rachot? Netrnou kmeny a národy, netrhnou sebou králové pyšní, jak boží je ranila bázeň, že snad nastává čas, aby pykali těžce za každý ohavný skutek a rouhavé slovo? Stejně když mařská bouře a divoký vichr i velitele i loďstvo vlnami vláčí a zároveň početné pluky a válečné slony: 204 O PŘÍRODĚ V, 1226—1288 což nečiní sliby a neprosí bohy i bouře, modle se vyděšen o klid a o šťastný vítr? Nicméně marně: je nejednou zběsilou smrští zachvácen stejně a unášen k mělčinám smrti. Tak velice doléhá jakási neznámá síla na lidské věci, i z prutů svázaných krásně si šašky tropí a po krutých sekyrách šlape. Když konečně pod námi země se kymácí celá, když padají zborcená města či hrozí se zhroutit: jaký tu div, že lidstvo nad sebou zoufá a mocnosti velké i bohů zázračné síly nechává ve světě dál, aby řídily všecko! ZBÝVALO OBJEVIT MĚĎ a železo, zlato, stříbro zároveň zvážit a olovo zkusit, když obrovské hvozdy žár ohně obrátil v popel vysoko v horách, snad založen nebeským bleskem; mohly ho vznítit i po lesích válčící kmeny, na nepřátele hrůzu tak chtějíce pustit; snad úrodná pole, když půda byla tak žírná, hodlali zvětšit a pastviny obrátit v role, či pobít více zvířat a zbohatnout lovem; dřív totiž lovili ohněm a chytali do jam, než věšeli v lese léč a honili se psy. Ať se vzal odkudkoli ten plamenný požár: když praskaje hrozně i s dlouhými kořeny všecky porosty strávil a ohněm propálil hlínu, ze žhavých žil se do prázdných prohlubní půdy lily a stékaly stružky stříbra a zlata, pramínky mědi a olova. Když je pak našli už ztuhlé, jak v hlíně se jasným blýskotem svítí, zvábeni jejich hladkou a třpytivou krásou, sbírali je, a hle! měly podobu štěrbin KOVY 205 a každý kousek byl věrným odlitkem škvíry. Tu dostali nápad, že dají se roztavit teplem a v libovolné tvary a podoby slévat, ba že je možno je kout a vytepat v čepel nad pomyšlení tenkou a jakkoli ostrou a nástroj mít, s nímž by mohli porážet lesy, dříví štípat a nahladko hoblovat klády, jakož i prorážet, vrtat a otvory hloubit. Napřed to zkoušeli dělat i zlatem a stříbrem o nic méně než mocí tvrdého bronzu — marně: ty kovy to nezmohly, tupěly, měkly a nesnášely tak dobře tu robotu tvrdou. V úctě chovali bronz a zhrdali zlatem, že je neostré, chabé a neužitečné; teď upadl bronz a zlato se nadevše cení. Letící čas nese nové časy i věcem. Co mívalo cenu, to není nakonec ničím, namísto toho se z temnoty dere věc jiná, je žádoucnější den ze dne a chválami slyne, a kdo ji získá, má u lidí úžasnou úctu. Nyní ještě, jak nalezli železnou rudu, toho se, Memmie, sám už domyslíš lehko. Nejstarší zbraň byly ruce, zuby a nehty, kameny, jakož i klacky, jež urvali v lese, a plameny, jakmile na oheň pračlověk přišel. Vlastnosti bronzu a železa poznali potom. Avšak dříve než železem robili bronzem, který je kujnějším kovem, a bylo ho více. Bronzem kypřili půdu a bronzovou zbrani bouřili v boji, s ní hlava nehlava bili a loupili pole i stáda: před jejím ostřím 206 O PŘÍRODĚ V, 1289—1350 netěžko couvalo nahé a bezbranné vSecko. Pozvolna železný meč potom ovládl pole, měděný srp svou podobou vzbuzoval posměch, útroby zemské se jali ocelí ruchat a ošidný boj se vyrovnal pro obě strany. PŮVODNĚ NA KOŇSKÝ HŘBET si oděnec sedal, zvíře obracel uzdou a pravicí sekal; s vozem a dvojspřežím v seč se později pouštěl, s dvojspřežím zase dřív než se čtverospřežím a nakonec nasedal na vůz, jejž obrnil srpy. Potom s chapadlem hada své ošklivé slony s baštami na zádech Punové uvykli rány v bitvě snášet a Martovy legie plašit. Po zbrani zbraň tak plodil neblahý nesvár, postrach pro lidské plémě, když propukne vojna, a válečné hrůzy se stupňovaly den ze dne. V bitevním poli to také zkoušeli s býky a zkusili pustit i kance na líté vrahy. Podobně mohutné lvy asi pustili napřed i s krutými krotiteli a biřici s biči, aby je mohli řídit a podržet v poutech — marně: rozohněni v tom krveproliti děsili zběsilí vlastní i protější tlupy, hroznou hřívou své hlavy vlajíce všady; jezdci pro samý řev své splašené koně nemohli upokojit a usměrnit uzdou. Lvice podrážděny se vrhaly skokem zevšad a tlamou se po jedněch odpředu hnaly, a kdo netušil nic, toho odzadu braly a vítěznou ranou ho strhly v objetí k zemi, zaťavše do něho drápy a zuřivé zuby. Shazovali a šlapali býci své pány, BITVY * ŘEMESLA 207 koňská břicha a boky na rohy brali zespod a zemi jak divocí kopyty ryli. Mocnými kly své spojence vraždili kanci, ve vzteku zlomená kopí svou brotíce krví, a bez rozdílu jezdce i pěšáky kláli. Před divým klem totiž zvířata uskakovala stranou, i na zadní nohy se stavěla vztykem — marně: s přeťatými už šlachami pádem těžkým jak dlouhá, tak široká padala k zemi. A která si dříve, jak myslili, zkrotili doma, ta viděli zdivočelá v tom divokém díle, v krvi a křiku a zmatku a hrůze a hluku a ani část jich už nemohli nazpátek přivést: všeliké šelmy se totiž rozprchly všecky, jako když dnes se špatně spoutaní sloni rozutekou a zle své řidiče zřídí. Leč pro vítězství to lidé dělali sotva, spíš aby ztrápili druhé — a zemřeli sami, když zoufali nad svým počtem a neměli zbraně; ačli to provedli vskutku. Je nesnadno věřit, že by nebyli předem to tušili v duši, co hrozného zla z toho vzejde pro obě strany. Spíše se taková věc mohla stát někde v kosmu, v těch světech různých a stvořených na různý způsob, než na kterékoli jedné a určité zemi. PLETENY ŠAT MĚLI DŘÍVE než suknici tkanou; ta přišla až po železe; vždyť bez něho látku nemožno tkát, ani vyrobit taková hladká vřetena, paprsky, cívky a drnčící brda. Muže přivedla příroda k předení vlny 208 O PŘÍRODĚ V, 1351—1112 dříve než ženy; jeť veškeré pohlaví mužské v řemesle obratnější a o mnoho lepší. Pak rolníci drsní v tom začli spatřovat nečest; proto se rozhodli ženským to přenechat rukám, zároveň sami se roboty podejmout tuhé a tuhou prací své ruce i kolena tužit. Vzorem v setí jim byla příroda sama, tvůrkyně všeho, i mistryní ve štěpování, protože pecky i žaludy spadalé z větví viděli vyhánět na jaře pometla prutů; proto i do kmenů štípit se rozhodli rouby a pro mladé odnože do hlíny dolíky hloxtbit. Potom pokaždé jinak své políčko milé zkoušeli pěstit; vždyť viděli plodiny plané, jak krotnou dík péči a půdě pěstěné pěkně. Do hor couvat den ze dne nutili lesy a dole na úpatí přát roviny rolím, tak aby získali v pláních i po chlumech louky, rybníky, strouhy, lány i vinice bujné a stříbřitý pás je vroubil a přetínal oliv, táhna se po údolích a vršcích a pláních, tak jako dnes, kdy pestrou krajina krásou a sladkými štěpnicemi se protkána zdobí a dokola kolem ji bujarý vinohrad věnčí. Ptáků lahodný hlas člověk napodoboval ústy o mnoho dřív, než dokázal zpívat a s libostí naslouchat hladce se linoucí písni, a teprve zefyr svým hvizdem v rákosí dutém na dutou třtinu si naučil pastýře pískat, až zvládli ponenáhlu to líbezné lkáni, jež zpívá a vydává flétna zpod tisknoucích prstů, dítko odlehlých lesů a hájů a hvozdů, ZEMĚDĚLSTVÍ * ZPĚV, HUDBA, TANEC 209 pastýřských pustin a jejich blažené prázdně. Takto se konej šilo a kochalo srdce, krmí už nasyceno; tu vhod přijde všecko; tu nejednou do měkké trávy si lehnuvše spolu a do stínu velkého stromu blíž potůčku vody prostředky nevelkými své těšili tělo, zvláště když nebe se smálo a zelený pažit v jarním období roku se zapestřil kvítím. Tehdy si na škádlení a na hovor zvykli i na sladký smích; to rozkvetla vesnická músa. Tehdy kol hlav a ramen si vinuli věnce z květin a listí, jak rozmar jim veselý velel, a toporně, mimo takt se nutíce k tanci, toporným chodidlem tepali matičku zemi; odtud sladký smích a srdečný řehot, že všecko jim bylo nové a podivuhodné. Odtud i stráže si za spánek útěchu našly: ohýbat hlasy a rozličné nápěvy zpívat či našpulit pysky a v otvory šalmaje foukat; to převzali hlídači stád a činí tak podnes. Začali dbát i taktu a rozkoš a libost, s níž slýcháme hudbu dnes, není za nehet větší, než jakou z ní měli ti lesní synové země. Přítomná věc je ve cti a silně se líbí, pokud jsme neměli dřív něco příjemnějšího; leč s objevem novým a zpravidla dokonalejším smysl pro ono staré se ničí a mění. I přestal jim chutnat žalud a pohrdli lůžky vystlanými jen senem a kupami listí. Vážnosti pozbyl i oblek z kůže; ten prvně 210 O PĚÍRODĚ V, 1413—1450 spatřen budil, jak myslím, takovou závist, že kdo ho první nosil, byl zákeřně zabit; a přece vzal zasvé a na cáry v krvavé rvaěce ho roztrhali, jež nebyly k ničemu dobré. Tenkráte kůže — a nyní šarlát a zlato touhou člověka trýzní a trmácí válkou; tím větší je tuším vina, jež ulpěla na nás. Nahého rozence země, jenž kožešin neměl, trápil mráz; zato našinec nevezme škody, nemá-li nach a klenoty na něm a zlato; k ochraně těla mu stačí laciná látka. Darmo se tedy a naprázdno lopotí lidstvo po celý život a planým se věnuje vášním — a není divu, když nezná v majetku míru a vůbec tu mez, až po kterou rozkoše rostou; tak života loď se znenáhla na hloubce octla a veliké vlny války se vzedmuly ze dna. Bdělé slunce a luna, jež vozí své světlo kol otáčivé a veliké svatyně světa, o střídě ročních dob jim ponětí daly, a že to běží dle pevného počtu a řádu. Už bydlili ve stínu stěn a mohutných věží, na dílčích lánech a v mezích orali zemi, mořskými plachetnicemi se pestřilo moře a spojence ku pomoci už vázaly smlouvy, když hrdinské činy se jali zvěstovat veršem básníci; nedlouho předtím se vynašlo písmo. Proto náš věk se nemůže dohlédnout dějin starších, leda když rozum jim na stopu přijde, Plavidla, šlechtění půdy a zákony, hradby, PÍSMO, MOŘEPLAVBA, UMĚNÍ 211 nástroje, silnice, látky a podobné věci, výsady všecky i veškeré životní slasti, obrazy, básně a mistrovsky ztvárněné sochy, to přinesl cvik a zkušenost zvídavé mysli, když tak pozvolna vpřed krok za krokem spěli. Z neznáma znenáhla věci tak dobývá doba všecky a rozum je vyzvedá na světlo světa; vidouce v duchu, jak jedno je druhému svící, konečně na samý vrchol se dostali uměn. 212 o ^přírodě vi, 1—52 ZPĚV ŠESTÝ OBILNÝ OSEV A ZRNO bídnému lidstvu Athény slavného jména prý rozdaly první, obrodily mu život a zákony daly a pro život první mu poskytly útěchu sladkou, vydavše ze sebe muže tak hluboké mysli, že z jeho úst kdysi vyšla veškerá pravda a za jeho božskou vědu, aě zemřel, už dávno po celém světě sláva až k nebi se nese. Když on viděl, že mají o živobytí lidé už postaráno a bezmála o vše, že pokud možno si mohou bezpeěně bydlet a že ti mocní se v bohatství topí a poctách a slávě a slynou i dobrým jménem svých synů ■— ale že v hlubině srdce jim zůstala úzkost, jež bez ustání a bezděky život i duši v nich mučí a v ukrutné nářky ji propukat pudí: poznal, že tady je vinna nádoba sama a její vinou se uvnitř pokazí všecko, co do ní dáš a naliješ dobrého zvenčí; jednak si všiml, že dno má prasklé a teče, takže se nijak a nikdy naplnit nedá, a jednak viděl, že všecko, cokoli pojme, znečistí jakousi ošklivou pachutí uvnitř. TŘETl CHVÁLA EPIKURA 213 Slovem pravdy nám tedy očistil srdce, vytkl strachu a žádosti meze a určil, v čem to nejvyšší dobro, kam tíhneme všichni, tkví, a ukázal cestu, jak pěšinou prostou a přímým směrem se k němu můžeme dostat, co vlastně za zlo je všady ve věcech lidských, jak je přirozené a doléhá různě, jak příroda dá, buď náhodou anebo silou, ze kterých bran se máme kterému bránit, a podal důkaz, jak namnoze člověčí srdce se na vlnách smutku a starosti zbytečně zmítá. Jako když děti se bojí a lekají všeho za černé noci, tak my se děsíme za dne věcí, kterých se netřeba bát o nic více než představ, kterých se potmě strachují děti. Nerozežene tu duševní úzkost a temno denního světla šíp ani paprsky slunce; dokáže to však rozum a přírodní věda. Tím raději pokračuji v své načaté písni. UŽ JSEM TĚ POUČIL o tom, že svatyně světa má smrtelné tělo, že nebesa před časy vznikla, a co se na nebi děje a nemůže nedít, zhruba všecko jc jasné; ted poslyš, co zbývá — jakmile do skvoucí korby se posadit jednou Ty mne jen veď, když k metě bělostné běžím, učená Kalliopé, už na konci dráhy, Múso, potěcho lidí a rozkoši bohů, a bud mi vůdkyní k věnci a veliké slávě! vznikají všechny a znovu utichne všecko 2] i O PŘÍRODĚ VI, 53—111 co byly, potuchne vztek a všecko se zmení. Ostatní věci, jež na zemi vídají lidé i na nebi často, když s děsem a úzkostí srdce strachy z bohů se hluboko skláněj) v duši a do prachu země se pokořují — to proto, že neznalost příčin je nutí podřídit všecko vládě bohů a jejich království uznat. Vždyť i kdo vědí, jak pokojně žijí si bozi, a vědí to dobře, přece, když pocítí úžas nad během světa a zejména nad těmi věcmi, jež spatřují nad svou hlavou a v oblasti nebes, v pověry staré se vracejí znovu a přísné dostanou pány, jež mají za všemohoucí — ubozí, nevědouce, co vůbec je možné, co nikoli, kterak má každá věc svoje meze a každá možnost svůj mezník, hluboko tkvící; tím více bloudí a do tmy se naslepo řítí. Vytřes to z duše, tu myšlenku daleko zažeň, je nehodná bohů a božskému pokoji cizí; bohů se nedotýkej a mocností svatých, to nosí škodu. Sic poškodit výsostné božstvo nelze, je nepojme hněv ani dychtivost pomsty; leč nejsi-li s to si je myslit v mileném míru a klidu, jen pobouřené a hnětené hněvem, do jejich svatyň už nevejdeš s pokojným srdcem a obrázky ony, jež z jejich svatého těla co poslové božské krásy se do duší linou, nebudeš umět v míru a pohodě vnímat. Jaký život by nastal potom, je zřejmo. PROČ HŘMI Takový od nás nechť odvrátí soustava pravdy co nejdál; a proto, ač bylo už řečeno mnoho, mnoho zbývá a zkrášleno lepými verši chce být: jest vysvětlit oheň a soustavu nebes, bouře opěvovat a blýskavé blesky, jaký je jejich účin a odkud se berou — aby ses nechvěl a neztrácel hlavu, když nebe se rozštěpí, odkud se přihnal ten letící oheň či kam se zas poděl, jak mohl proniknout stěnou a kterak, natropiv škod, i odtud se ztratil. ZA PRVÉ: HROMEM se třesou nebesa siná, protože éterné mraky, co vysoko letí, jak na ně útočí vichry, se navzájem srazí; neboť od jasné strany to neduní z nebe, nýbrž čím hustší je hejno mračen, tím spíše se odtamtud strhne rachot a hromová rána. Mimoto nemohou mraky mít hmotu tak hustou jako dřevo a kámen, ani tak řídkou jako mlha a letící kotouče kouře; sice by musely jako to kamení spadat svou hrubou váhou či těkat jak dým, a pak unést by nemohly příval krup ani sněhové vločky. I jiný zvuk se z nich šíří nad širým světem, jlak z plachty, jež uprostřed tyčí a trámů se třepe, napjata přes velké hlediště leckdy, a šustí, ba zběsile lítá, když drzý ji roztrhne vítr, a vydává zvuk jako papír, kdybys ho trhal; neboť i takový zvuk se dá rozpoznat v hromu, i visících šatů svist a letící papír, když jím otáčí vír a vítr doň pere. í J. o O PŘÍRODĚ i VI, 112—168 HROM ZNAMENÁME PO BLESKU Někdy se stává, že mraky se nemohou srazit celém naproti celu; i minou se bokem a spějíce v opačné strany se o sebe drhnou; odtud kručivý zvuk nám projede uchem a trvá tak dlouho, než z těsných prostorů vyjdou. Stejně se zdává často, že kolísá kosmos, otřesen třeskutým hromem, že ohromné hradby širého vesmíru pukly a vybuchly náhle — když totiž vichry se v jediné mohutné smršti do mračna zavrtají a vichřice uvnitř krouživě víříc je nutí více a více hustý si vytvářet obal a dutinu uvnitř; když jí pak ubude síly a dravého tlaku, s hrozným rachotem hromu se roztrhne mračno. A není divu: i maličký mčehýř, když vzduchu je pln, dá velikou ránu, když najednou praskne. I na jiný způsob se mraky mohou dát slyšet, když je provívá vítr; to podobná větvím oblaka vídáme letět a rozličným třásním; jako když šumí listí a praskají větve a severní vítr skrz lesní houštinu táhne. Také se stává, že rychle vanoucí vichr prolomí mračno a vedví je rozrazí rovnou. Co zmůže svým náporem tam, je nad slunce jasné: vždyť zde, kde je slabší, si nicméně ve větších výškách podává stromy a z nejhlubších kořenů trhá. Skrz oblaka běží i proudy, jež s hukotem temným se jako by lámou, jak činí i hluboké řeky a mohutné moře, kde příboj se o břehy tříští. Někdy plamenný blesk také přeskočí z mraku na mrak, a padnedi tady snad na množství vláhy ten oheň, je na místě zdušen a praskaje sténá a syčí jak železo žhavé, když z planoucí pece je vyjmeš a hroužíš je hluboko v ledovou lázeň. Pakli ten oblak, jenž pohltí oheň, je sušší, rázem vzplane a hoří, praskaje silně, jak háje vavřínové když stravuje v horách a ve víru vichru se široko plazící plamen; žádný klest není slyšet tak strašně jak Foibův delfský laurus a nic tak nepraská v ohni. Mohutný rachot je z mraků a velikých výšek slýchat i z tříštění krup a lámání ledu; to když vítr je v nějakou těsninu směstná co laviny ledu — a v sníh a kroupy se lámou. I tehdy se blýská, když mraky se srazí a množství semínek ohně z nich vytryskne — jako když ocel či pazourek o křemen křísne; tu vyskočí světlo stejně a oheň se třepí v třpytivé jiskry. Nicméně sluchu se zahřmění později dotkne, než oči zhlédnou blesk; vždyť putují k uchu ty věci déle než to, co působí na zrak. To lze seznat i jinak: jen pozoruj z dálky, když dvojitou sekyrou někdo peň poráží stromu, jak dříve uvidíš úder, než seknutí uchu oznámí zvuk; a blesk je zrovna tak vidět dříve, než slyšíme hrom — jenž zároveň s ohněm byl vyslán a z téže srážky i příčiny vzešel. 218 O PŘÍRODĚ VI, 169—230 I NA JINÝ ZPŮSOB ta oblaka letmými blesky zpestřují kraj a bouře ho blikavě žíhá: vpadne-li do mraěna vítr a na místě krouží, jak jsem už řekl, až zahoustne oblaku obal, tu tím, že se hýbe, se vznítí; vždyť pohybem všecko, jak vidíš, zteplá a vzplane, ba z olova kulka dokonce taje, když letí obloukem dlouhým. Ten vařící vzduch když černé protrhne mračno, tu jako když střelí, se uvolní semena ohně rázem a slijí se v blesk a blikavý plamen. Potom se ozve hrom; ten putuje k boltci déle než to, co vstupuje v zornici oka. To se však stává jen v mracích hustých a vzhůru navršených až div a na oblak oblak. Tím se nedávej zmást, že zdola je vidět spíš jejich šíři než to, jak vysoko čnějí! Jen dávej pozor, až oblaka podobná horám po nebi ponese napříč a nakoso vítr; nebo až na vršcích skal je uvidíš shluklé, jak horní na dolní tlačí a na oblak oblak, když zůstanou stát a větry kol dokola usnou; tehdy uzříš těch mraků mohutné masy a jakoby z převislých skalisek sklenuté sluje — a vpadnou-li do nich větry, když nastane bouře, a naplní je, pak hubují s hukotem burným v tom žaláři z oblak a hrozí jak za mříží šelmy, odtud i odonud z mraků svůj vrhají repot, a jak hledají cestu a točí se kolem, sbrabují z oblak a sbírají semínek ohně mnoho — i koluje plamen v té ohnivé peci, až se protrhne mrak a zasvitnou blesky. VLASTNOSTI BLESKU 219 A ještě z těchto příčin ten střelhbitý oheň 0 barvě jasného zlata se do země řítí: že totiž ohnivých semen už oblaky samy musí být plny; vždyť kdykoli nemají vody, zpravidla mají lesklý a plamenný odstín. Nemálo totiž se musely sluneční záře napít, a proto se rdějí a ohnivě srší. Ty když zatlačí vítr a vžene a vtěsná je na jedno místo, tu stisknuty semínka roní ohně — ta dávají blesku tu plamennou barvu. 1 tehdy se blýská, když nebeská oblaka řidnou; neboť vítr, jak lehounce plynou, je trhá a drobí; tu tělíska ohně, ta semena blesku, nutně z nich padají sama; a tehdy se blýská ne hrozně, bez lomozu a hlučného hromu. Konečně, jaké je povahy blesk, to ti řeknou místa, kam sjel, a znamení vpálená žárem, stopy, z nichž síry se šíří omamný zápach; to jsou známky ohně, ne větru ěi deště — nemluvě o tom, jak často to zapálí střechu a už je rychlý plamen i v stavení pánem. Tento oheň, tak jemný jak ve světě žádný, stvořila příroda z prvků tak drobných a čilých, že pod sluncem naprosto nic jim nemůže čelit. Neb silák blesk se prodere domovní stěnou jak slovo či zvuk a kovem i kamenem projde, bronz i zlato ti roztaví v mžiknutí oka, ba aniž rozbije džbán, dá vyvanout vínu naráz — a žádný div: jeho žár, sotva přijde, nádobě proděraví a rozředí boky všecky kol dokola lehko, a vtáhna se dovnitř, 220 O PŘÍRODĚ VI, 231—290 rozpustí víno v prvky a roznese rychle. Za celý lidský věk by to nesvedlo slunce, ačkoli žhne a sálá velikým vedrem; 0 tolik větší rychlost a moc mají blesky. NYNl, ODKUD SE BEROU a proč jsou tak prudké v letu, že mohou svým úderem rozčísnout bašty, rozmetat dům a strhnout mu krovy a krokve, rozvalit náhrobky hrdín a rušit je z klidu, zabíjet lidi a porážet skot zde i onde a podobné věci, jak to, že dokáží tolik, vyložím teď, abys neztrácel čas mými sliby. Měj za to, že blesky se rodí z oblaků hustých a do výše nakupených; vždyť z jasného nebe a z mraků nepříliš tlustých se neblýská nikdy. Toť věc nepochybná a nad slunce jasná: vždyť tenkráte celý blankyt se zatáhne mračny, jako by z Acherontu se mrákavy zvedly Všecky a veliký prostor by postlaly nebi — takovou temnou nocí je zacloní mraky a černá škraboška Děsu se nahoře šklebí, kdykoli bouře se chystá roztančit blesky. Mimoto leckdy i černý oblak jak z nebe spuštěný vodopád smoly se na mořské vlny sveze naditý tmou a ten za sebou táhne černou, blesky a vichry těhotnou bouři, a protože sám je větrů a plamenů plný, 1 na souši se ho bojí a hledají úkryt. Stejně i nad naší hlavou ta bouře má výšku; přece ty mraky by nemohly zavalit zemi takovou tmou, kdyby na jedněch nestály druhé JAK VZNIKÁ BOUŘE 221 vždy výše a výše, až slunce se za nimi ztratí; také by nemohly vydat tak ničivý příval, rozvodnit řeky a zaplavit pole, když přijdou — jenomže éter je jimi vysoko vystlán. Tedy v těch místech je větru a plamene plno všecko a proto to odevšad hřímá a blýská. Výše jsem řekl, jak mnoho ohnivé látky chovají výdutě mračen; i z paprsků slunce a z jeho žáru jí musejí nemálo nasát. A když ten vítr, jenž mraky zatlačí někam v jediné místo, z nich vytiskne ohnivých semen vysoký počet a sám se s tím plamenem smísí, ten vetřelý vítr tu koluje v prostoře těsné a blesk si uvnitř té pece ohnivé brousí. Na dvojí způsob se může vznítit: když zteplá svou vlastní pohyblivostí a dotykem ohně. Když je už rozžhaven dost a hxitného ohně náporem nabit, tu blesk už jakoby zralý naráz roztrhne oblak a trhaným světlem na všecka místa svítě se střelhbitě nese. Za ním to zhluboka zahřmí a nebeská klenba jako by pukla a vráz se řítila shůry. Zemi pak zachvátí mocné chvení a hukot běží vysokým nebem; vždyť povětří celé vrávorá otřeseno, jak rachotí hromy. Nato se spustí déšť tak těžký a štědrý, jako by celý éter se proměnil v příval a řítě se dolů chtěl obnovit potopu světa; taková průtrž mračen a vichřice burná se snese, jak uhodí hrom a ohnivá střela. O PŘÍRODĚ VI, 291—350 RYCHLOST BLESKU Také se stává, že v mohutný mrak s oním hrotem už zralým vpadne vítr a vichřice zvenčí, roztrhne jej — a už padá ohnivý kužel, který jmenuje bleskem náš mateřský jazyk. Stejně i do jiných stran, ať kamkoli letí. Někdy se stává, že větrný proud nemá ohně, nicméně dlouhou poutí a letem se vznítí; některá tělíska totiž ho opustí cestou, ta větší, co v letu vzduchem mu nemohla stačit, a jiná si z povětří shrábne a unáší s sebou, maličká, jež se s ním smísí a vznítí ho v letu přibližně tak, jako leckdy z olova kulka se rozžhaví letem, když cestou poztrácí mnoho studených částic a nakonec ve vzduchu chytí. Někdy už pouhou ranou se vyvolá oheň, úderem větru, jenž nemaje ohně je chladný — a žádný div; když ránu zasadí prudce, může se stát, že vlastní semínka tepla mu splynou s prvky věci, jež dostala ránu; podobně vyskočí jiskra, když o křemen křísne železo. Nevadí nic, že je studené; stejně se seběhnou prvky a blesk z nich vyšlehne horký. Stejně tedy i věc musí od blesku chytit, je-li jen hořlavá trochu a citlivá k ohni. Nicméně fičící vítr tak docela chladný nemůže být: vždyť slétá shůry tak prudce, že nezahoří-li ohněm už dřív na své cestě, přichází alespoň ohřát a promíšen s teplem. Mrštný je blesk a jeho úder je prudký, rychle skluzují vesměs a slétají blesky, ježto už dříve se v mracích ta střelhbitá síla sbírá a k výboji mocné v ní úsilí stoupá; mračno pak neudrží to rostoucí vření, i nastane výbuch a letí to úžasně rychle jak běhuté šípy, jež obrovský samostříl chrlí. Ostatně blesk je z atomů drobných a hladkých a takové hmotě se sotvaco postavit může; prosmýkne se a promkne i nejužší cestou; překážek tedy ho zdržet a zpomalit může jen málo — i letí a s velikou rychlostí sklouzne. Však také všecko těžké svou povahou tíhne obecně dolů a navíc, když nastane náraz, rychlost se zdvojnásobí, věc pádněji padá, pohotověji a rázněji rozetne ranou všecko, co je jí v cestě, a žene se dále. Konečně: všecko, co letí dalekou drahou, má rychlosti stále více; ta pohybem vzrůstá, mohutní, sílí a padá to pádnějším pádem; pudí totiž ten pohyb všecky ty prvky na jedno místo se řítit nejkratší cestou a na tuto trať je všecky ve víru vrhá. Snad přibere blesk něco částic i z povětří přímo cestou a pod jejich ranami zvyšuje rychlost. Lecčím se promkne a projde — a věc je pak celá a zdráva, an drobounký oheň jí proklouzne póry; ledaco zničí — když dopadnou tělíska blesku na prvky ve věci tam, kde jsou skloubeny ve tkáň. Lehko roztaví spěž a ve mžiku zlato přivede ve var; to proto, že z atomů drobných a tělísek hladkých ta síla je složena jemně; O PŘÍRODĚ VI, 351—412 BLESKY RESESÍLÁ "JUPITER 225 ta se vkrádají hravě, a vniknuvše náhle, rozruší všecky vazby a uvolní uzly. Na podzim nejvíc se otřásá vysoké nebe, domov lesklých hvězd, i celičká země a podobně v jarní čas, když se otevrou květy. Za mrazu totiž je ohně málo a v létě zemdlí vichry a oblaka nejsou tak hustá. Když tedy roční čas se zastaví vprostřed, jsou dány všecky ty rozličné podmínky blesku. Průliv roku tu mísí chladno i horko, to dvojí, bez čeho mrak by neukul blesku; i nastane Bvár mezi živly a veliký poplach a v ohni a vichru se zuřivě povětří zvíří. Počátek tepla je totiž posledkem zimy a to je období jara; tu zápoli spolu ty protivy nutně a smíšeny dělají zmatky. Poslední vedro se mísí s prvními mrazy; to přichází doba, jíž lide říkají jeseň; i tady se třeskutá zima dá do boje s létem. Proto právem to nazveme průlivem roku; a žádný div: vždyť za toho času je blesků nejvíc a na temném nebi se stahuje bouře, že válkou nerozhodnou se potýká obé, zde plamen, tam vítr a s nimi ve směsi voda. TOŤ POZNAT OHENNÝ BLESK v jeho podstatě pravé, a jakou mocí co činí, to vidět skrznaskrz; toť lepší než v etruské texty se zbůhdarma hroužit a skrytého úradku bohů chtít stopovat známky v tom, odkud přiletěl oheň a na kterou stranu se obrátil odtud, jak mohl proniknout stěnou a kterak, natropiv škod, i odtud se ztratil, či jaké to úder blesku zas neštěstí nese. Pakliže lomcuje blýskavou nebeskou klenbou Juppiter, hřímaje hrozně, a ostatní bozi a metají blesky tam, kam se kterému zachce: proč jimi nemíří tak, aby zločinů hnusných netrestanému strůjci se z proklaných prsou kouřila síra a plamen — k výstraze lidem ? Proč častěji ten, kdo si není ničeho zlého vědom a nemá viny, se v plamenech svíjí, náhle zachvácen ohněm a vřetenem z nebe? Proč perou i na místa pustá a marně se trudí ? Či tím cvičí své paže a ramena tuží? Proč nechají v hlíně ty střely otupět Otci, proč trpí to on, proč je nešetří na nepřátele? Proč konečně nesešle nikdy ten Juppiter k zemi oheň a hrom, je-li nebe úplně čisté? či když se vyrojí mračna, on sestoupí na ně sám, aby odtud si cíl bral na mušku zblízka? Proč ostřeluje moře? Co má proti vlnám, proti tekutým spoustám a plovoucím pláním? Dále: když chce, aby lidé zásahu ušli, proč nestřílí tak, aby blesk bylo vidět už v letu? A chce-li koho snad náhlým překvapit ohněm, proč rachotí z oné strany, proč hromadí hromy a hřmot a tmu, aby člověk měl možnost se schovat? A jak by mohl — co myslíš — současně střílet do různých stran? Vždyť nepopřeš, že se už stalo, že v tentýž čas se sneslo několik blesků. To se už stalo a stává se nezbytně často; jako když déšť se spustí v rozličných krajích a prší, i blesků se ukáže najednou mnoho. 2ih O PŘÍRODĚ VI, 413—474 MRAKY Proč konečně bourá i ctihodné svatyně bohů tím lítým bleskem, i vlastní slovutná sídla, proč rozbíjí rozkošně zrobené podoby boží a ráznou ranou své obrazy zbavuje lesku? Proč vysoká místa si volí hlavně? Proč nesou nejvíce stop toho ohně temena horská? DALŠÍ PO TĚCHTO VĚCECH už pochopíš snadno; na jaký způsob se shůry na moře spouští préstér, jak říkají v ftecku, či po našem „palič". Stává se totiž, že někdy se na moře spustí z nebe jakýsi sloup a kol dokola vlny začnou vřít, jak se rozhýbe vanutí vichru, a každá loď, kterou překvapí taková vřava, se ocitá v tísni a nejvyšším nebezpečenství. To když větru se podaří prolomit mračno, na které útokem hnal; tu je stlačuje dolů a ono jak sloup se z oblohy na moře spouští zvolna, jako by shora se napřáhla s něčím nějaká paže a dlaní to na vlny stlala. Vítr pak roztrhne sloup, z toho vyrazí vichr do vln a započne vřít až k nevíře moře. Neboť ten vír se stáčí níže a níže, vleče s sebou svůj vláčný oblačný obal už ztěžklý, a ten když na mořskou hladinu složí, zplna se na vodu vrhne a s ohromným hlukem uvede ve var a klokot oceán celý. Někdy i vřeteno větru se obalí mračny samo, jak oblačné prvky si ze vzduchu sbírá, a préstéru spadlému z nebe je podobno jaksi; když se pak snese k zemi a pukne, tu z něho s ohromnou silou vír a vichřice vyvře. Ale protože vzniká jen zřídka a hory mu na suché zemi jsou v cestě, zjeví se spíše na volném prostranství mořském a pod nebem širým. MRAKY V2m&iOvM$^'$^^-> fá0^ nahoře v prostoře vzdušné se najednou shluknou, ta poněkud drsná, jež mohou drobnými růžky na sobě váznout a stlačena držet se spolu. Ta způsobí nejdřív, že vzniknou oblaka menší,_\ /" jež se pak objímají, druh k druhu se druží, tím sdružováním rostou a po větru letí tak dlouho, až divoká bouře se nakonec strhne. I z nebetyčných hor a temen se někdy, a to tím více, čím výše se pnou, může kouřit plynule hustá mlha a oblaky plavé; to proto, že sotva se zrodí lehounké mráčky, dřív než je spatří zrak, už je uchvátí vítr a na samá temena hor je nese a tiskne; teprve zde, když hustší vytvoří hejno a větší, jsou viditelné a působí dojmem, jako by ze štítu skal se zvedaly v azur. Výšky jsou dokořán větrům; to plyne už z věci, to cítíme sami, když zlézáme vysoké hory. Mimoto přemnoho prvků si příroda bere z celého moře; jen rozvěs po břehu prádlo a uvidíš sám, co schytá a nasaje vláhy. Tím spíše mi věř, že mohou mohutnět mraky dik množství látky, jež stoupá z vlnivé slaně: svou povahou totiž jsou vláhy příbuzné plně. Mimoto ze všech řek, ba i ze samé země před naším zrakem se vznášejí mlhy a páry, které se odtud vinou a stoupají vzhůru 228 O PŘÍRODĚ VI, 475—535 jak dech, svým závojem oblohu cloní a zvolna se seskupují, až vytvoří vysoká mračna; vždyť na ně tlačí i žhavý hvězdonoš éter, takže zhoustnou a opředou modrojas mračny. Ba i zvenčí se vkrádají pod naše nebe tělíska, strůjcové mračen a plynoucích oblak; že prvků je nesčetný počet, že prostory prázdna nemají hranic, už víš, a také, jak rychle tělíska letí a kterak v mžiknutí oka dovedou urazit dráhu až k nevíře velkou. Nediv se tedy, že často v kratičkém čase pokryje bouře a tma tak mocnými mraky, kdykoli převisne shůry, i moře i souše — jakmile na všech stranách má štěrbiny éter, kol dokola jakési průduchy veliký kosmos a všemi je vchod i východ otevřen prvkům. VZHŮRU, TEĎ SLYŠ, jak se sráží v oblačné výši dešťová vláha, proč prška se na zemi roní a padá! Tu předně věz, že semínka vody v nemalém počtu se zvedají společně s mračny ze všechněch věcí a obé zároveň roste, jak mraky, tak voda, ta všecka, co v oblacích vězí — jako když tělo nám roste pospolu s krví, i pot a veškerá míza, co přebývá v údech. často i mořské vláhy se napijí mraky hojně, jak vlněná rouna, jež při břehu visí, když oblaky přes širý oceán unáší vítr. Na stejný způsob se zvedá do mračen voda i ze všech řek, a když opravdu mnoho té vody se tam už sejde a rozhojní všelijak zevšad, z plných oblak se proudem vylévá vláha DÉŠŤ, DUHA SNÍH 229 pod tlakem dvojím: jsou tepána větrem, a potom oblačných pluků už sama mohutná masa je seshora tiskne a tíží, až vytrysknou deště. Také když ve vanu větrů se oblaky tenčí nebo se trhají teplem a pod šípy slunce, dávají vláhu; tu křápe, jako když taje a na horkém ohni se rozpouští hromada vosku. Průtrž je prudká, když mračna jsou obojí silou stlačena mocně: svou vlastní, i náporem větru. A deště trvají dlouho a prší a prší, kdykoli atomy vody se hromadně rojí, mraky se spojují s mraky a s pTŠkami pršky navíc a ze všech stran se to ve směsi nese a celá země dýmá a parami kouří. Tu když v povětří Šerém se paprsky slunce oprou do dštících oblak a zprotějška blesknou, v černých mračnech se ukáže barevná duha. Všecko, co nahoře roste a nahoře vzniká, docela všecko to, co se vytváří v mracích, sníh i vítr a kroupy a ledové jíní i ostrý mráz, jenž tuho spoutává vodstvo a řeky nedočkavé jak na uzdě drží — 0 tom se domyslíš lehko a uhádneš v duchu, kterak to všecko vzniká a z čeho se rodí, vskutku-li dobře jsi pochopil úlohu prvků. POSLOUCHEJ NYNÍ, co působí třesení země! Na prvém místě si představ, že zrovna jak vrchem, 1 pospodu země je plna větrných slují všady a mocných jezer i nádrží mnoho chová v lůně, i rokle a skaliska srázná; 230 O PťtlRODĚ VI, 536—596 že pod hřbetem země se skrytě nejedna feka valnými vlnami valí a balvany vláčí: vždyť země všude se imisí podobat sobě. To je předpoklad věci a úvahy základ: země se nahoře třese, když velikým pádem ohromné podsvčtní sluje se starobou zhroutí; to padají celé hory a otře&em náhlým a mocným chvění se odtud široko šíří. Nediv se tomu: i vozy nepříliš těžké když ulicí jedou, tu nejbližší střechy se třesou a povyskočí, když železné obruče obě kobrtnou o cokoli, oč zavadí cestou. Někdy se do těch vod a širokých jezer sesype stářím kus země jak ohromná hrouda; i zvlní se voda a kmitem se kymácí země — jak okrouhlá baňka, jež nemůže stát, dokud voda se nepřestane v ní třást a semotam zmítat. Mimoto vítr, když v děrách a dutinách zemských z jedné strany se strhne a mohutnou silou se úporné žene a tlačí v prostranné sluje, skloní se země, kam větru ji scnyluje síla. Tehdy se nakloní domy, jež na zemi stojí, tím více, čím výše se který dotýká nebe, zrazeny v tutéž stranu se nachýlí Šikmo a povysuuuté kládí je hotovo k pádu. A ještě se bojíme věřit, že veliký vesmír poslední hodinka čeká a nějaký konec, když takové zemské masy se vidíme viklat? Nebýt toho, Že větry i spí, tu by zhoubu sveta nemohlo zadržet nic ani zdržet; ony však jednou slábnou a podruhé sílí, ZEMĚTŘESENÍ 231 jako by v šiku jdou vpřed a couvají zpátky, takže častěji země jen zhroucením hrozí nežli se hroutí; je nahnuta jenom — pak sklouzne zpátky a na svoje místo a těžiště sedne. Proto se kývají domy: ty nejvyšsí nejvíc, prostřední více než nízké a přízemní málo. To veliké chvění má ještě příčinu další: když nějaká vichřice mocná a vítr se náhle vytvoří v podzemí přímo či pronikne zvenčí, do zemských dutin se vrhne a rozlehlých slují, jimi se prohání nejdřív a točí a skučí v divém spěchu, a potom v rozběhu prudkém vymrštěn vybuchne ven a hluboko zemi rozčísne přitom a otevře Širokou průrvu. Taková vec se v Aigiu peloponneském stala a v Sidónu syrském: ta města ten výbuch rozmetal vzduchem a nastalé zemětřesení. Mimoto zničily mohutné otřesy země nejedny hradby a leckteré sídelní mesto propadlo moři i se svým obyvatelstvem. Pakli ten vzdušný tlak a zběsilá síla nemůže vybuchnout ven, pak v početné póry zemi vnikne jak třas a ona se chvěje jak naše tělo, když mráz je až do kostí protkne a nutí je maně se chvět a drkotat zuby. Úzkostí dvojí se tedy ve městech třesou: shora se strachují střech a podzemních jeskyň zdola, že příroda možná je poboří náhle a puklá země se rozevře v široký jícen a zborcená vlastními rumy je bude chtít zasout. 232 o přírodě ví, 597—657 Ačkoli tedy si myslí, že země i nebe má propůjčen věčný život a nevezme újmy: přece někdy, když nebezpečí je tady, obavou třetí je samo potají bodne, aby jim pod nobama se neslebla země a nespadla v propast a za ní i veškerý vesmír, pozbuda opěr, a svět by byl hromadou trosek. LIDÉ SE DIVÍ, proč příroda nenechá moře stoupat, když tolik vod se do něho vlévá a ze všech stran sem všecky spěchají řeky, nemluvě o bystrých deštích a perutných bouřích, jež na všecka moře i kraje dští a se lijí, a o vlastních hlubinných zdrojích: to všecko je kapka proti mořskému obru a spíš ani to ne; nediv se tedy, že neroste mohutné moře. Mimoto mnoho mu upíjí sluneční úpal. Vidíme přece, jak šaty, napité vodou, vysušuje svým teplem a paprsky slunce; a širých moří je pod ním prostřeno mnoho. Proto, když na každém místě mu odsaje slunce z hladiny množství mokra ať jakkoli malé, při rozlehlosti těch vod jim ubere mnoho. I hladinu smýčící větry si dovedou odnést vláhy veliký díl; vždyť vídáme zhusta, jak za jednu jedinou noc umí vysušit vítr cesty a měkké bláto se na škraloup seschne, A výše jsem řekl, jak mnoho mořského mokra si vezmou mraky a odsají z hladiny širé a nad celým okrskem zemským je porůznu roní, když na zemi prší a oblaka přinese vítr. MOŘE NESTOUPÁ * ETNA 233 Konečně, ježto má řídké a spojité tělo země, kol dokola svírajíc okraje moře: tu jako vody se ze souše do moře lijí, i slaný živel se v pevninu vsakovat musí; to se procedí kal a na zem se vrací čistá voda a řekám napájí zřídla; odtud se sladký proud už klikatí tudy, kudy mu tanec vln jednou prorazil cestu. JAK TO PŘIJDE, že z horského kráterů Etny ) tak mohutný chochol se občas vyvalí ohně, vyložím nyní; neb ohromnou pohromou byla ta plamenná bouře, jež spálila sicilské lány; i okolní kmeny k ní v hrůze zvedaly oči, když vidouce dým a jiskry po celé klenbě nebes, bázeň a starost pojaly v srdci, jakou že novou věc to příroda strojí. Při těchto věcech je třeba Šíře i hloubky pohledu tvému a rozhledu na všecky strany; vzpomeň si znovu, jak velká je hlubina světa, jak proti celému kosmu je samotné nebe jen mizivou částkou a méne než takovým zlomkem, jakým je jediný muž proti veškeré zemi. To-li si představíš dobře a uvážíš rovně a uvidíš jasně: pak nad lecčíms přestaneš žasnout. Diví se někdo z nás, když někomu schvátí zimnice údy a protkne je horoucí horkost či nějaká jiná bolest, když ochoří tělo? Najednou oteče noha a bodavá bolest najednou zachvátí chrup, ba zasáhne oči, propukne růže, skrz údy se palčivě plíží, ať napadla kterýkoli, a tělem se plazí — ■ ■ O PŘÍRODĚ VI, 658—719 nilské záplavy 235 a není divu: je po světě semínek mnoho, země i povětří dost chová neduhu zlého a právě odtud se těžké choroby šíří. Stejně si mysli i o celém nebi a zemi, že dost a dost mají od věků do věků všeho, co dovede zemí pohnout a najednou otřást, po vodě dravým vírem i po souši běžet, z Etny vychrlit oheň a podpálit nebe: i to se stává, že zahoří nebeská klenba a že se strhnou bouře a průtrže prudší, když náhoda takto ta vodní tělíska svede. Že je ten ohnivý vír tak nadmíru velký? Ach, vždyť i řeka se zdá jak veletok tomu, kdo předtím neviděl větší, a strom nebo člověk mu přijde jak obr a stejně i ostatní věci: v nej větší, kterou kdy viděl, už Bpatřuje kolos — zatímco všecko i s nebem, zemí a mořem není nic proti celého vesmíru celku. Nicméně vyložím nyní, co pudí ten plamen, že se širokým jícnem tak najednou z Etny vyhrne ven! Věz předně, že celá ta hora je dutá, že žulové sluje ji odspodu nesou a v každé té jeskyni vzduch i vítr se točí. Rychle letící vzduch totiž vytváří vítr; ten když se rozpálí vzteky a rozžhaví vůkol kamení všecko, co může, i hlínu a % útrob jim vykřeše plameny hbité a horoucí oheň, vzedme se k ústí a rovnou vysoko vyvře. Do dálky metá svůj žár a do dálky popel trousí a chrlí temno i kotouče kouře a vyhazuje i balvany veliké váhy. To dělá vybuchlý vzduch, to neváhej uznat. i Nadto i moře té sopce se o paty tříští namnoze v příboj a zpátky se vrací co odliv. Z tohoto moře se táhnou sluje až v sopky hluboký jícen a tudy proniká jistě a z širého moře je nucen do hloubky vnikat a hrnout se ven — a tudíž plameny chrlit, kameny metat a zdvíhat oblaky písku. Na samém vršku je totiž jícen či ústí, jak říkáme my — a tamější krajané kráter. JEST I NĚKOLIK VĚCl, že nestačí říci příčinu jednu, leč více, ač pravá je jedna; například z dálky když uvidíš bezduché tělo člověka ležet, tu všemožné příčiny smrti můžeš uvést a jeho se týče jen jedna — vždyť nemůžeš podat důkaz, že zahynul mrazem či pro nemoc nebo snad jedem či dokonce dýkou; že však z takových věcí ho některá stihla, to víme. A totéž lze v mnoha případech říci. V létě se rozvodní Nil a zatopí pole, on jediný v světě. Ta řeka pro celý Egypt často uprostřed veder se rozlévá zemí — snad že v tu dobu mu přímo do ústí duje severák letící v létě, tak řečený pasát; ten vane proti proudu a zdržuje vlny a tlačí je zpět — ony stojí a přeteče řeka. Určitě v opačném směru se nesou ty větry než sama řeka; jdou od hvězd severní točny a ona přichází z tropů a z horkého kraje, prameníc na dálném jihu a v poledním směru uprostřed plemene černé a osmahlé pleti. 236 O PRÍRODE VI, 720—779 Také je možno, že v řečišti uvízly napříč vysoké nánosy písku a ucpaly tístí, když moře zvířené vichrem tam nahnalo písek; s menší volností tudíž se veletok vlévá a pomaleji se valí a splavují vlny. Také je možno, že pršívá u zřídel Nilu nejvíce tehdy, kdy severní pasátní větry naženou veškerá oblaka do těchto končin. Když totiž mračna jsou nahnána k polední straně a shluknou se tam, jsou tlačena k vysokým horám; tam je ta síla tísní a tiskne jak v lisu. Možná že Nil se napájí z hlubiny horstva v Habeši: bílé sněhy tam vševidné slunce nutí svým teplem tát a do rovin stékat. NYNl TI POVÍM, co značí Avernské pleso či avernský kraj a jaké vlastnosti mají. Avernus předně má jméno od ptáků ,,aves", ježto je smrtonosný vší pernaté zvěří; jakmile do této končiny zabloudí v letu, nemohou veslovat křídly, své perutě svěsí a s bezvládně zplihlou šíjí se po hlavě zřítí k zemi, je-li to místo snad na pevné půdě, či do vln, je-li snad pod nimi Avernské pleso. Takové místo je u Kum; tam plny jsou skály čpavé síry a z horkých jde pramenů pára. I v athénském městě až na vršku hradu je místo při chrámu milostné Pallady, vládkyně vody, kam krákavé vrány se na křídlech nesnesou nikdy, ba ani tehdy, když oltáře žertvami kouří; tolik se bojí — ne jejího hrozného hněvu AVERNSKÉ PLESO 237 za svoji drzost, jak řečtí básníci bájí; ale povaha místa tak působí sama. I v Sýrií prý je takové místo, že sotva čtvernožec který chceš o ně zavadí nohou, srazí ho jakási síla, i svalí se těžce, jak podsvětním bohům když skolí palice žertvu. Po řádu přírody všecky ty věci se dějí, a jaký mají důvod a původ, je vidět; že v těchto místech je brána do Acherontu, nevěř ani, že odtud si podsvětní bozi do krajů Orku tam dolů stahují duše — jak jelení větronozí když dechem svých nozder dovedou z děr, jak se věří, vylákat plazy. Jak je to vzdáleno pravdy a vzdáleno vědy, poslouchej nyní; chci promluvit o věci samé. Především dím, co jsem nejednou řekl už dříve, že semínka věcí v zemi jsou různého druhu: mnohá jsou živná a dají se jíst, ale jiná mohou způsobit nemoc a urychlit konec. Každému tvoru je něčeho jiného třeba, aby si uchoval život, jak řečeno výše; vždyť každý má povahu jinou, je ustrojen jinak nežli ten druhý a z částeček navzájem různých. Ledacos škodlivého jde uchem a mnoho zhoubných a drsných látek se vloudí skrz nozdry; mnoho je toho, nač nemáme sahat, nač oči se nesmějí dívat, co jazyku odporně chutná. Dále: je známo, jak mnoho je věcí, jež člověk vnímá s nechutí, nerad a k ošklivé škodě: především jisté stromy tak omamný mají 238 O PRlRODĚ VI, 780—840 ŠKODLIVÉ LÁTKY 239 stín, že vyvolá často i bolení hlavy, když se kdo pod ně složí a natáhne v trávě. Na Helikónu je vysoko na horách dřevo, jež odporným pachem svých květů zabíjí lidi. To všecko ze země vzchází, ta přemnohá věcí semena četná a různého druhu, že v prsti jsou v pestré směsi — leč každé z ní vychází zvláště. Zhasne-li v noci knot a dotkne se nosu začerstva čpavým pachem, tu na místě uspí toho, kdo nemocen padá a tekou mu sliny. Omamná bobrovina zas uspává ženu a z útlých rukou jí vypadne třpytivá příze, vdechne-li ji v ten čas, kdy měsíčky pouští. Mimoto leccos je s to ti oslabit tělo, ochromit údy a v útrobách vyšinout duši. Ba jestliže v horké lázni se zdržuješ dlouho a koupeš se syt, jak lehko a často v té vaně a vařící vodě se můžeš v nejlepším skácet! Jak lehko oharků moc a otravná vůně ti do mozku vklouzne, když předem nepolkneš vodu! Když ale horoucí horkost tě pojme a zkruší, pak vůně vína ti zasadí smrtící ránu. Vidíš, kterak i v zemi se zplozuje síra a šeredně páchnoucí chuchvalce zemité smůly? A kdykoli po žílách zlata a stříbra se pachtí havíři, krušíce krumpáčem hlubiny hlíny, jaké pachy tu z thráckých stoupají šachet? A jaké to zlo asi čiší ze zlatých dolů, že mění člověku tvář a bere mu barvu? Zdali vídáš a slýcháš, jak předčasně zmírá a jak skrovnou má zásobu životní síly, kdo z nutnosti tvrdé se živí takovou prací? Tedy všecky ty výpary vypouští země, vydechujíc je ven a pod širé nebe. Podobně Avernus na ptactvo odzdola dýchá smrtící silou, jež z půdy do vzduchu stoupá, až otráví prostor a povětří do jisté výšky. Jakmile tedy ptáka sem zanesou křídla, záhadný jed ho zmámí a oslabí tolik, že padne přímo tam, odkud plynou ty plyny. Když se tam zřítí, táž síla onoho plynu ze všech údů mu zbytky života vezme. Nejdříve totiž v něm vyvolá jakousi závrať; potom, jakmile klesne už docela dolů, do zřídla jedu, i život už vydechnout musí, protože zla je okolo hotové moře. Někdy také ta moc, jež se z Avernu vlní, rozmetá vzduch, který dělí ptáky a půdu, takže zhruba tu zůstane prostora prázdná. A jakmile nad to místo se dostane ptáče, křídla mu selžou, neb v prázdnu je nemá oč opřít, a vpravo i vlevo je snaze perutí konec. Když tedy pták se nemůže o křidla opřít a na nich tkvít, jeho váha ho přinutí klesnout k zemi, kde leže už bezmála ve vzduchoprázdnu všemi průduchy těla svou vytrácí duši. STUDNICNÍ VODA je více studená v létě, kdy země úpalem řidne a semínka ohně, má-li nějaká vlastní, se rozprchnou na vzduch. Čím tedy více se půda vysuší teplem, tím více zchladne ta v zemi ukrytá vláha. i —— 240 o příhodě VI, 842—901 Naopak stiskne-li zemi mráz, až se smrští a jaksi srazí, pak zajisté takovým stahem teplo, je-li v ní jaké, se do studny scedí. U chrámu Ammonova prý vyvěrá pramen, ledový za dne a horký za noční doby. Tomu zřídlu se lidé nadmíru diví; prý žhavé slunce je pod zemí uvádí ve var, když pustou tmou noc pokryje polovic země. To je však pravdě a vědě vzdáleno značně. Té studánce slunce když laská hladinu holou, nedokáže ji navrchu do varu přivést, ač takovým žárem to svetlo hořejší hoří: a jak by se mohlo skrz tlusté těleso země propálit k vodě a dát jí horoucí horko ? Vždyť i domovním zdivem se dovedou dostat jeho planoucí střely a žár jenom stěží. Tak co v tom vězí? Nic zvláštního: jenom že půda, jež obklopuje ten pramen, je nad jiné řídká a v sousedství vody je mnoho ohnivých semen. Noc tedy rosnou tmou když zatopí zemi, náhle zchladne a scelí se hluboko hlína. Na tento způsob, jak houba zmáčknutá v hrsti, vytlačí do zřídla všecka svá tělíska ohně; i zteplá na dotek voda a vydává páru. Když potom vyjde slunce a uvolní zemi a teplo a žár do ní vmísí a tím ji i zředí, tělíska tepla se stěhují na staré místo a horkost vody se zúplna do země vrací. Proto se za dne ta studánka studenou stane. Mimoto paprsky slunce jí hladinu čeří a v třaslavém světle se voda vlní a řidne, ZÁZRAČNÉ' PRAMENY 241 a semínek ohně co má, ta vypouští v&ecka ven — jako mráz, který na jaře vytřásá z těla, vybavuje se z ledu a pouta sí snímá, I ONEN PRAMEN JE CHLADNÝ, co podpálí koudel, kterou naň. hodíš, a plamen z ní vyšlehne naráz; podobně lotic se od jeho hladiny vznítí a svítí plovouc, ať vánek ji zanáší, kam chce. Á není divu: je přemnoho ohennýeh prvků V té Vodě a mimoto nutně í z hlubiny zemské tepelná tělíska stoupají studánkou celou, vydechují se ven a prchají na vzduch — lec v takovém počtu zas ne, aby prohřály pramen; mimoto tlak je nutí vyšumět z vody narychlo každě zvlášť a nahoře splynout. Podobný pramen jev Aradu, v mori: z něj sladká vyvěrá voda a rochání hladinu slanou; i v mnoha jiných aemích dá žíznivým plavcům užitek moře a poskytne vítaný nápoj, uprostřed slaných vod se sladkými vlníc. Podobně mohou skrz tamtu studánku tryskat a vyvěrat ven ony ohenné prvky a utkvít na dřívku louče a sejít se v koudele kousku: pak vzplanou snadno a rychle, protože koudel a právě tak louč má mnoho ohenné látky. Nevidíš také, když přidržíš' u noční lampy čerstvě zhašený knot, jak zahoří dříve, nežli se plamene dotkne, a smolnice rovněž? Je více látek, jež zpovzdáli dotčeny teplem zaplanou dřív, než je zblízka napojí plamen. I s oním zřídlem se děje patrně totéž. ipp 1,11,1,1111,11..........^mmmm^m — O PĚtRODĚ VI, 902-961 MACNET 243 TEĎ ZAČNU O TOM, co zbývá: co je to za řád a přírodní zákon, že železo poslouchá kámen ten, který u Reků sluje dle domova magnet, ježto se v kraji a vlasti Magnetů našel. Ten kámen vzbuzuje úžas; on unese řetěz ze samých kroužků, jak jeden na druhém visí. Často jich uvidíš pět i více, jak řadou uvisly na něm a lehký van jimi hýbe: na prvém visí a vázne zespodu druhý, na druhém třetí — a kouzlem kamene každý je spoután i silou, jež prstenci trvale proudí. V takových věcech je třeba si ujasnit mnohé, než příčinu onoho zjevu si dokážeš určit, a klikatou cestou k ní dojdeš, velice dlouhou; tím pozornějšího mi popřej ucha i ducha! Především od věcí všech, které kdekoli vidíš, neustále se nesou a roní a plynou částky, jež zasáhnou oko a působí na zrak. Z určitých látek ae trvale linou i vůně; z řeky se šíří chlad a ze slunce teplo, od moře příboj, jenž hlodá pobřežní hráze, rozličné prvky se nesou bez konce vzduchem; konečné v blízkosti moře nám nejednou vnikne chuť slané vody do úst a cítíme hořkost, když pehměk míchat a rozpouštět vidíme zblízka. Tak plynule ode všech věcí se tělíska linou a do všech stran se odevšad rozeskakují; oddech jim není znám ani zastávka v toku, neboť vnímáme stále a napořád všecko můžeme vidět i čichat a hlaholy slyšet. Vzpomeň si nyní, jak řídkého těla jsou věci všecky: to je ti jasné i z prvního zpěvu. Ten poznatek sice se týče nemála věcí, ale nejvíce té, o níž hovořit hodlám zrovna nyní. Je nutno se ujistit znovu, že není nic nežli hmota, smíšená s prázdnem. Z kamenů ve stropě sluje se vyráží vlhkost a tekou z nich jakoby kapky a potůčky potu. Podobně znoj se řine z celého těla, roste nám vous a po celé pokožce chloupky. Do všech tepen se rozplývá pokrm a živí a množí tkáň až na konci údů, i nehty. I mráz se prodere bronzem, i teplo a horko, jak cítíme sami, a cítíme, kterak se šíří i zlatem a stříbrem, když plnou třímáme číši: skrz kamenné domovní zdivo se proderou zvuky, stěnou projde i vůně í zima i horko a oheň, jenž dovede protknout i odolnou ocel. Ba kdekoli kruhem nás obemkl oblohy krunýř, tam může i nemoc a nákaza zabloudit zvenčí, a jakmile z nebe či země se vichřice strhne, ovlivní právem vzduch i daleké kraje; vždyť není nic mimo řídce utkanou hmotu. K tomu ještě ty prvky, jež tryskají z věcí, nebudí jedny a tytéž pocity všecky a s každou věcí se nedruží na stejný způsob. Především slunce: to praží a vysouší hlínu, led ale leptá a laviny vysoko čnící vysoko v horách se pod jeho paprsky taví; dokonce taje i vosk, který na slunci leží. ž 44 O PŘÍHODĚ VI, 962—1022 příčiny magnetismu Oheň rozlije bronz a zkapalní zlato, leč maso a kůže se na ohni seschne a smrskne. Železu po ohni tvrdost dá tekutá voda a změkčí kůži a maso, jež v udírně ztvrdly. Bradatým kozám je po chuti z olivy listí jak ambróziová trest1 nebo nekřtěný nektar — pro nás je trpké a nadevše na světě hořké. Majoránové masti se štětináč štítí a utíká před každou vůní; je pro vepře prudkým jedem; a člověk je po ní jak narozen znovu. Naopak bláto je pro nás nejhorší špínou — a totéž bláto je patrně příjemné vepřům: válejí se v něm celí a bez omrzení. Zbývá ještě něco — než přikročím k věci, o kterou jde — co musím povědět napřed. Ty průliny četné, jež běží různými věcmi, zajisté mají i povahu navzájem různou, každá má svoji a vlastní cestou se vine. Rozličné smysly se kryjí v živoucím těle a každý jenom to svoje dovede vnímat: jinam doniká zvuk, jinam z pečeně vůně a jinam tekutá chuť, jak cítíme všichni. Mimoto jiná věc se stěhuje stěnou, jiná jde dřevem a jiná proklouzne zlatem, jiná se dostane ven skrze sklo nežli stříbro: tímto teplo a oním zřetelně obraz; jedno pak projde touž cestou dříve než druhé. Arci ta různost je dána povahou štěrbin, všemožně rozmanitých, jak řečeno výše, jelikož stavba a povaha věcí je různá. Když tedy tohle je prověřeno a všecko předeslané je po ruce na pravém místě: co ještě zbývá, se vysvětlí lehko a vyjde najevo všecko, co železo k magnetu táhne. Předně: z té rudy se roní přemnoho prvků, hotový proud, jenž povětří tepe a poltí, to všecko, co magnet a železo od sebe dělí. Když je ten prostor už prázdný a volného místa je uprostřed mnoho, tu najednou železa částky pádem klouzají v prázdno, leč spojeny spolu, s nimi i kroužek — a ten jde s úplnou hmotou. Žádná na světě věc není soudržná tolik a žádná není z tak hustého pletiva prvků jako to železo silné a studeně tuhé. Není pak divu — ač lidem to připadá divné — že z železa prvků se nemůže do prázdna vřítit větší díl, aby s nimi nešel i kroužek; to také činí, jde s nimi, až na magnet skočí a v neviditelných poutech tam zůstane viset. Totéž se děje kol dokola na všecky strany: kde se jen uvolní místo, ať shora či ze stran, sousední prvky se na místě do prázdna hrnou. Neboť je honí i nárazy odjinud; samy od sebe vzletět by nemohly do vzduchu vzhůru. i další věc může usnadnit takové dění, ještě něco je pohonem pro tento pohyb: když totiž v průčelí kroužku se povětří zředí a místo před ním je volné a prostora prázdná, tu veškerý vzduch, jenž meškal za kroužkem v týle, začne ho jaksi tlačit a odzadu strkat. Okolní vzduch totiž trvale bičuje věci. 24ŕ o rŘlRonĚ VI, 1023—1083 NEPOJÍ SE VŠECKO SE VŠlM Leč tentokrát působ! tak, že železo žene, když z protějška zeje prázdno a pohltí koužek. Ten zadní vzduch pak v železe hustými póry přejemně vnikne až k nejmenším částkám a strká a žene je vpřed jako plachetní plavidlo vítr. Konečně vzduch se nezbytně tají i v nitru každé věci, vždyť všecky jsou řídkého těla, všecky je obmyká vzduch a u každé číhá. Tedy ten vzduch, který v železa hloubi je ukryt, v neklidu věcně a v ruchu se zmítá, a proto určitě roztřásá kroužek a vzrušuje uvnitř: i žene se železo tam, kam už skočilo jednou, v prázdný prostor, kam zkoušelo letět už dříve. Někdy se stane, že železo kameni uhne, má zvyk mu střídavě prchat a zas k němu spěchat. Kroužky ze Samothráky jsem viděl, jak skáčou a v měděných miskách jak železné piliny rejdí jak divé, když tenhle magnet se přidrží zespod: tak usilovně se hleděly kameni vzdálit. Takový poplach se strhne za clonou mědi a není divu: vždyť volné průliny pilin nejdříve obsadí proud, jenž vyvěrá z mědi; ten z magnetu přijde až potom — a v železe najde všecko už plné a nemá, kudy by prošel; proto je nucen tlouci a bít jako příboj v železnou tkáň, a co polyká, pokud má volnost, to vyplivuje a zviřuje za clonou mědi. Tady se nediv, že z tohoto kamene vlny jinými věcmi už nesvedou podobně pohnout. Jedny stojí svou váhou, například zlato; druhé jsou řídkého těla — tím nedotčen nijak projede proud a strhnout je nemůže nikam; k takovým látkám by patřilo patrně dřevo. Železo leží svou povahou uprostřed obou, a jakmile pohltí nějaká tělíska mědi, jež do něho proudí, je magnetu zavřena cesta. Nicméně tyto věci jsou podobny jiným, obdobných dvojic mám po ruce mnoho: těch věcí, z nichž jedna každá se hodí jedině k druhé. Kvádry, jak vidíš, lze stmelit jedině vápnem, dřevo je možno slepit jen hovězím klikem, ba prkno spíše pukne dík vlastnímu vláknu, než aby bednění zlomilo klihové pouto. Révový mok se smísí s pramennou vodou; to neumí těžká smola a lehýnký olej. Červená červcová barva se do vlny vpíjí, jedině do ní, a nikdy se vyloužit nedá, ani kdyby sám Neptun ji příbojem bílil a vlnami všemi ji vypíral oceán celý. Nepojí se zlatem zlato jen jediná látka, nespájí s mědí měď jen šedivá pájka? A kolik podobných věcí se najde! A nyní? Tobě už není tak dlouhých zacházek třeba a silami na ně plýtvat se nesluší pro mne — raději nemnoha slovy si shrneme mnoho: když látky svou tkání se jedna sehraje s druhou tak, aby výčnělky jedné se hodily do děr druhé a obráceně: toť nejlepší vazba. Někdy se některé látky zas navzájem spletou svými kroužky a háčky a drží se spolu; k magnetu nejspíš se váže železo takto. 248 O PŘÍRODĚ VI, 1084—1144 NEMOCI Z VODY A VZDUCHU TEĎ POVÍM, CO NEMOCI NOSÍ a odkud se bere tak náhle morová hlíza, jež lidskému rodu může způsobit smrt, i dobytčím stádům. Předně, jak stojí už výše, jsou nahoře prvky mnohých látek, těch pro nás životodárných; ale i těch, které smrt a neduhy nesou, tam těká dost — a když náhodou vzejdou jak hejno a zatáhnou nebe, je povětří nákazy plno. Každý ten neduh a každá ta morová rána přijde bud zvenčí a shůry jak oblak či mračno nebeskou drahou, a jindy se zvedne a vzejde ze země rovnou, když začne tlít a je mokrá, zalita prudkými dešti a spařena sluncem. Nevidíš také, jak nezvyklou vodou a vzduchem trpí každý, kdo z vlasti a domu se vzdálí příliš — protože tam je to docela jinak? Oč jiné, myslíš, je povětří nad Británií než nad Egyptem, kde točna nebes je nízko? Jak podnebí v Pontu a v Gádech daleko leží od černých mužů a plemene osmahlé pleti! A jako těch světových stran je čtvero a různých a patří pod čtvero větrů a ke čtyřem pásmům: tak i barva a tvář těch lidí se liší značně a každý kmen má nemoei jiné. V povodí Nilu se vyškytá slonová nemoc, v samém Egypta srdci, a mimoto nikde. V Attice trpí nohy a v Acháji oči, každý kraj je pro jiné ústrojí škodný a pro jiný úd: toť účinek různého vzduchu. Hne-Ii se tedy to povětří našinci cizí a pro nás neblahý vzduch se rozlézat začne, I plouží se ponenáhlu jak mlha či mračno, a kudy se táhne, tam všecko zmate a změní; i ovzduší naše, když konečně nad námi utkví, si přizpůsobí a zkazí a učiní jiným. I padne ta pohroma nová a nákaza náhle do vodních toků a jindy se usadí v klasech neb v jiné potravě lidské či dobytčí píci, anebo zůstane viset i v povětří přímo: a ten zkažený vzduch když vdechneme do plic, vstřebeme do těla s ním i nákazu nutně. Na stejný způsob ta nemoc a neduh se snese najednou na skot a na stáda lenivých ovcí. Lhostejno, zdali jsme přišli v ty nezdravé kraje sami a obal vzduchu se rozhodli změnit či zdali příroda na nás to zkažené klima či něco, nač nejsme zvyklí, snad seslala sama — něco, co najednou přijde a přišedši ničí. TAKOVÝ SMRTÍCÍ PŘÍVAL a morová rána attická pole a kraj kdysi změnila v hřbitov, vymetla cesty a vysála občany z města. V Egyptě vznikla, až v srdci země, a přišla, změřivši prostory vzdušné i plovoucí pláně, a na všechen Kekropův lid se nakonec snesla. Proto je mor a Morana kosily v houfech. Začlo to tím, že horkostí hořela hlava a každý měl očí rudé a podlité žárem; černou krví jim uvnitř mokvalo hrdlo, cesta hlasu se úžila, ucpána vředy, jazyk, tlumočník ducha, se krvavě potil, oslaben, nehybný skorém a na dotek drsný. 250 O PŘtRODĚ VI, 1145—1208 Potom, když zhoubná látka se chorému hrdlem do hrudi smekla a v sklíčeném srdci se slila, tehdy už života vazby se viklaly všecky. S dechem od úst jim vanul odporný zápach, jak mrtvola pohozená když hnije a páchne. Celé tělo i všecky duševní síly byly mdlé, neboť dlely už na prahu smrti. K nesnesitelným mukám se dusivá úzkost družila stále a v stony se mísilo lkáni. Ve dne a v noci je nejednou popadal škytot, a nemilosrdně jim škubaje údy i čivy už vysílenými, je vyčerpával až k smrti. Po vrchu těla však nebylo na nikom vidět vysokou teplotu, kůže se nezdála horká, naopak, při doteku se zdála spíš vlažná a přitom se rděla vředy jak vypálenými celá, jako když tělem se rozleze růže. Zato v nitru se spaloval člověk až v kostech, jak v ohnivé peci žár mu v žaludku planul a ani to nejtenčí roucho a nejlehčí chorým nebylo plátno; jen chlad a vánek je vábil. V studený proud své horečkou hořící údy vrhali jedni a do vln skákali nazí; mnozí seshora do studny po hlavě spadli a s otevřenými ústy tam dopadli na dno; žízeň neúkojná tak topila vyschlá těla a bohatý pramen jim nebyl než kapkou. Úlevy nebylo v zlu — i ležela těla vyčerpána a lékaři zlekáni zmlkli, bezradní z tolika horečně podlitých očí, jak jimi kouleli choří, a neznali spánku. MOR V ATHÉNÁCH 251 Příznaků smrti se mimoto vyskytlo mnoho: duch a mysl už zmatená žalem a strachem, posupné obočí, divý a urputný pohled, zjitřený sluch a stálé hučení v uších, dech rychlý — a jindy se deroucí zřídka a mocně, kapkami potu se leskla a mokvala šíje, sliny se táhly jak nitky, žluté jak šafrán, slané a stěží šly s kašlem a chrapotem z hrdla. Ruce se kroutily křečí a chvěly se údy, od nohou stoupalo mrazení pomalu, jistě; v posledních okamžicích se zúžily nozdry, koneček nosu se zaostřil, zapadly skráně, zapadly oči a pokožka na líci zchladla a tvrdla, brada klesla a na čele kůže zůstala hladká. A záhy už leželo tělo ztuhlé a mrtvé. Když poosmé zasvitlo slunce, anebo v devátý den z nich unikal život. Pakli kdo, jak to už bývá, té záhubě ušel, stihl ho černý průjem a ohyzdné vředy, i uchřadl později přece a neušel smrti — anebo zkažená krev se mu spustila mocně z oteklých nozder a přitom ho bolela hlava. V tu krev se vlily i veškeré životní síly. Kdo snad té černé krvi a chrlení ušel, tomu se přesto ta nemoc vrazila v šlachy a údy, a dokonce tělu i plodidla protkla. Někteří v smrtelné úzkosti před branou smrti raději nožem se zbavili mužství a žili, někteří ruce či nohy obětovali, jen aby žili, a jiní o oči přišli: taková smrtelná hrůza je ze smrti jala. Někteří ztratili paměť a neznali z věcí žádnou, ba nemohli poznat nic, ani sebe. 1 O PŘÍRODĚ VI, 1209—1269 MOR V ATHÉNÁCH 253 Nepochovaných se válelo po zemi mnoho, na těle tělo, a přesto supi i šelmy z dosahu strašného puchu se daleko stáhli, a která okusila, ta hynula rychle. Ostatně za oněch dnů se objevil zřídka nějaký pták a neblahé plemeno šelem nevycházelo z lesů. Vždyť stonaly morem a většinou mřely. To hlavně psi, na všech cestách nataženi, se s životem loučili smutně, věrní, a mor jim z údů vydíral duši. Bez průvodu a nakvap šel za pohřbem pohřeb. Pro všecky lék a obecný prostředek nebyl: co jednomu pomohlo ústy se nalokat vzduchu a živného vanu a vzhlížet k nebeské klenbě, to nosilo jiným smrt a nezvratný konec. Nejsmutnější však bylo a nejžalostnější na všech těch věcech, že jakmile někdo se shledal raněna morem, tu odsouzen jaksi už k smrti ležel, na duchu smuten a zoufalý v srdci a smrti tváří v tvář tam vypouštěl duši. Nebylo přestávky žádné a napořád lačná z oběti na oběť letěla morová hlíza, i na chundelaté ovce a rohaté krávy. Proto hlavně tak houfně druh po druhu mřeli. Neboť kdo zajít k svým drahým v nemoci nechtěl, jsa příliš života žízniv a boje se smrti, brzy to odpykal zlou a hanebnou smrtí, opuštěn, bez účasti a pomoci druhých. A kdo posloužil druhým, ten nakažen zemřel z té práce, které stud ho nutil se ujmout na tklivé prosby chorých a hlasité lkáni. Volili tedy ti nejlepší tento druh smrti. Kromě toho už každý pastýř a ovčák, jakož i křivého oradla svalnatý vládce stonal a v chatrčích ležela stěsnána těla, pro svůj neduh a nouzi propadlá smrti. Nad mrtvolami dětí i rodiče mrtvé bylo tu zhusta vidět a naopak děti, jak nad těly otců a matek se s životem loučí. Do města nemalou měrou to neštěstí vnesl venkov a zemědělci, když odevšad tíhli choří a nemocní sem a do Athén houfně. Ti domy přeplnili a prostory všecky; tím nákaza houstla a smrt je kosila houfně. Křížem krážem se v ulicích kupila těla těch, kdo se na vodotrysky a na kašny vrhli a samou rozkoší z vody se na místě zalkli. Kdejaké volné místo či veřejná cesta, tam všude bezvládná těla, už umrlá zpola, hynula zaneřáděna a pokryta cáry, vyzáblá na kost a na kůži, ve vlastním kalu, pod svými vředy a špínou už pohřbena skoro. Morana naplnila i svatyně všecky bohů nebožtíky a bezduchá těla po chrámech nebešťanů se vršila všady, neb uprchlíkům tu strážcové přístřeší přáli. Nijak zvlášť se už nedbalo o bohoslužby a bohy; nastalý svízel byl silnější všeho. I pohřební zvyky už ustaly v městě, ten způsob, jakým se lidé zde kladli do hrobu dříve; všechen lid tonul v pustém zmatku a smuten 254 O PÔlRODÉ VI, 1270—1280 pohřbíval, jak se dalo, své příbuzné každý. K strašlivým věcem je nejednou nutila nouze a chvat: své drahé i na cizí hranice kladli, s hlasitým lkaním tam pochodní podpalovali srovnaná drva a často se do krve rvali a sekali, jen aby mohli své zesnulé hlídat, o žeh svých lidí se bijíce uprostřed cizích; znaveni pláčem a žalem se vraceli domů, kde namnoze z hoře a zármutku ulehli samí; ani jeden se nenašel, koho by tenkrát nestihl ani mor, ani smrt, ani smutek. POZNÁMKY 255 POZNÁMKY Vlastní jména a specifické antické názvy viz v rejstříku 12/ Je samozřejmé atd. — asi zlomek výkladu, který měl tvořit přechod mezi invokaci Venuše a následující chválou Epikura. Někteří vydavatele tyto verše vypouštějí 25/ přívlastkem... případkem — řecky symbebékos, symptôma. Je sporné, jsou-li to pojmy dva nebo jeden 33/ zrod... přičítal vzduchu — filosof Anaximenés z Mílétu (zemřel mezi 528—524) 33/ měl za to, že... voda — Thalés z Mílétu, první řecký filosof (asi 624—546). Předpověděl zatmění slunce 28. května 585 33/ všecko vydává země — běžná představa ve starověku; blíží se jí i Lucretius v. 787nn. i jinde 34/ s ohněm vzduch atd. — asi míněn Parmenidéa z Eleje v Itálii (asi 540—470), který určil za základ všeho dva elementy, jeden aktivní a světlý, druhý pasivní a temný; říkal jim oheň a země 36/ nebeský oheň — tak protichúdci epikiírovců stoikové. Zakladatelem stoicismu byl Zénón z Kypru {334/3—262/1), který vyučoval v Athénách ve sloupořadí stoa. V Ríraě měli stoikové množství stoupenců 44/ všecko se tlačí do středu — podle stoiků, aristoteliků i jiných, kteří tušili zákon přitažlivosti 46/ jak plameny atd. — po mezeře, která vznikla ztrátou osmi veršů pokračuje básník tezí o konci světa, srov. II, 1142n. 52/ jíní říkají opak — stoikové 256 LUCRETIUS POZNÁMKY 257 54/ atomy... se vychýlí — teze Epikurova, který tak korigoval Dé-mokrita (vík předmluvu). Tuto úchylku od směru pádu však nevysvětlil; je to největší slabimi jeho fyziky 75/ s neživého se zrazuje Sivé — obecný předpoklad starověkých, myslitelů, přežíval i ve středověku a na počátku novověku, dokud nerazil Harvey svou tezi Vše Živé z vejce, Srov. níže II, 927n. a V,793n. 79/ z nebeských semen... klenuté nebe — myšlenka Anaxagorova, současně doslovný překlad pasáže z neznámé tragédie Eurípidovy. Srov. o Éteru výše I,250n. 89/ cítící duch atd. — námitka opřená o teorii Aristoxena Tarent-ského, Aristotelova žáka a muEikologa (zemř. začátkem 3. stol.) 101/ nemoci moc — padouciiice, která se v Římě vyskytovala často. Srov. níže VI/789 106/ Válečné vozy -— srov. V, 1301. Sestrojeny v Persii, Řekové se s nimi seznámili, když bojovali ve službách ICýra mladšího proti jeho vládnoucímu hratru Artaxerxovi II. Popsány byly hlavně účastníkem této „anabase"' (r. 401) Xenofóntem 114/ v čelistech Šelem — asi narážka na tzv. „hyrkánský pohřeb" při němž byl nebožtík pohozen napospas dravým ptákům a Šelmám. V Římě o něm psal Cicero i jiní 114/ naložen v medu — tj. balzamován. Med byl jednou (snad hlavní) ze složek balzamovací masti 118/ prutů a sekyr — odznak římské úřední moci: pruty na mrskání, sekyra na popravy 118/ dívky ve květu mládí — Danaovny, padesát dcer mytického argejského krále Danaa. Násilím donuceny k sňatku s padesáti syny Aigyptovýmj, na otcův příkaz je všecky (kromě jedné) ve svatební noci usmrtily 119/ mocnář — perský král Xerxés, když poslal proti Řekům nejen loďstvo, ale i pěchotu; dal proto postavit pontónový most přes Helléspontos (Dardanely). Tím začala druhá (podle Řeků třetí) perská válka r. 480 124/ plachty.,. přes divadelní prostor — srov. VI, 105. Římské divadlo sezónní (dřevené) i stálé (kamenné, první r, 55) bylo nahoře otevřené. Plachty přes ně byly napnuty poprvé r. 69, podruhé r. 60 př. n, 1. 127/ ŕ krátká labutí píseň atd. — Oba verše se opakují níže IV, 907 n. Jsou doslovným překladem elegického disticha z náhrobního nápisu řecké básnířky Erinny, složeného Antipatrem Sidónskýni (2.—1. stol. př. n. 1.) 137/ Prý se neví nic — skepse a agnosticismus existovaly v Řecku už v 5. stol,; v době Epikurove a LucretiovČ jim holdovali filosofové různých směrů 144/ k záchraně hradu... husa — podle pověsti vzbudily husy svým křikem strážce kapitolské tvrze, když se na ni v noci plížili Gallové. Měli obsazen Řím r. 390 145/ ptáka, jenž noc... plaší atd. — o strachu lvů před kohouty hovořili ještě někteří humanističtí autoři 149/ V těle nevzniklo nic atd. — polemika se stoiky a aristoteliky 155/ čistí — kteří se z kultovních důvodů (zejména ke cti bohyně ísidy) zdržovali pohlavního styku 159/ čpavými pachy — asi kosmetickými přípravky pro depilaci, odbarvování vlasů apod, 161/ děti jsou podobny dědům atd. — výklad o podobě a pohlaví plodu připomíná teorie Déinokiitovy, ale i jeho současníka, nejslavněj-šího lékaře starověku Hippokrata (asi 460—377/359) 180/ Nebeská koule se otáčí atd. —srov. níže verš 516» Ještě v 17. stol. si nebyli odpůrci Koperníkovi jisti, zdali se točí sama sféra, anebo pouze stálice nezávisle na ní. Druhou možnost připouštěli ve starém veku i epikúrovciř i stoikové 181/ pasou svá. plamenná těla — tj. Živí se éterem 181/ musí... pod sebou mít ještě podstatu jinou — hypotéza už Ana-ximenova (srov. pozn. k verši I, 707), převzata stoiky i epikúrovci. O tvaru Země se Lucretius nevyslovuje nikde 182/ Sluneční koule... o málo větší atd. — srov. podobné tvrzení o měsíci (níže 575n.) a o hvězdách vůbec (583nn.). Jedna z největších naivností básníkových, ale pochází rovněž z Epikura. I Hérakleitos myslil, že slunce není větší než lidská stopa 184/ bloudivé hvězdy — planety (verš 645) 258 LUCRETIUS 185/ slunce... vydechne oheň — arov. podobné představy o Měsíci níže ve v. 728nn.; viz i předmluvu 186/ hvězdného kruhu — zverokruhu, zodiaku 186/ kteří učí atd. — jako Hérakleitoa 186/ Luna se leskne... odrazem ■— jak soudil už Thalés Mílétaký; srov, pozn. k verši I, 708 187/ měsíc., má podobu míče —■ jak učil chaldejský kněz a dějepisec Bérósos (kolem r. 300) 187/ koluje o vlastním svetle — jak mínil řecký filosof Anaxímandros (asi 610—545), autor prvního filosofického spisu Peri fyseós (O přírodě) 188/ Venušin... posel — Amor 189/ Nejdříve plemeno bylin — tak učil i Empedoklés 189/ nemálo fivoků... z hliny — srov. výše II, 870 nn. 190/ dělohy rostly — představa Empedoklova 191/ š nejednu zrůdu — hypotéza Empedoklova 203/ válečné slony — přepravil do Itálie épeirský kräl Pyrrhos, když napadl r, 280 Římany 204/ z prutů atd. — srov. výše III, 993 a poznámku 205/ dříve než železem... bronzem — že doba železná nastala až po bronzové, bylo ve starověku obecně známo 206/ vůz... srpy — srov. výše III, 640 nn. 212/ zrno... lidstvu Athény — racionalistický výklad pc věsti o Dé-métře, která prý dala athénskému Triptolemovi klas a naučila ho sít i orat 212/ zákony daly— tak se v Římě obecně věřilo, protože ve svých zákonech dvanácti desk (z poloviny 5. stol,) shledávali Římané výpůjčky z athénského zákoníku Solónova (r. 594/3), Prvním zákonodárcem Řecka byl však Zaleukos v západních Lokrech v jižní Itálii (kolem r. 663) POZNÁMKY 259 212/ vydavše ze sebe — Epíkúroa se narodil na ostrově Samu, ale v Athénách působil a tam založil Školu 213/ do skvoucí korby — tj. vůz na Mús čili poesie. Próza byla pokládána za „pěší" (méně vzletný) žánr 213/ vznikají... se změní — asi zlomek výkladu o tom, jak se lidé bojí bouřky 225/ Otci — Iovovi, Iuppiterovi 229/ země je plna.,, slují ■— předpoklad už Démokrítův 231/ na vršku hradu — v předsíni Athénina chrámu v Parthenónu na athénské Akropoli 238/ kdo nemocen padá — má padoucnici. Srov. výle III, 485 nn, 241/ pramen... podpálí koudel — podle jiných autorů jde o studánku v posvátné Dódóné v Épeiru 248/ točna ...nebes je nízko — tj. Polárku je vidět blízko obzoru 248/ slonová nemoc — tav. elefantiagis 249/ morová rána ™ zavlečená do Athén r. 429 obilnou lodí z Egypta, právě když byl do nich evakuován všechen venkov (v I. fázi tzv. války peloponnéské 431—421), Básník se ve svém lícení drží zprávy dějepisce Thůkýdida, místy ji překládá doslovně LUCRETIUS REJSTŘÍK Achája^ kraj v severní části Peloponnésu Ackerón, podsvětí, zvané tak podle stejnojmenné řeky Aigion, město v Acháji na břehu Korintského zálivu Alinda, město v maloasijské Kárii v dnešním Turecku ambrózie, ambrosia, vybájený pokrm, zajišťující bohům nesmrtelnost Ammán, egyptské božstvo, éasem ztotožněné s řeckým Diem (Zeus) a latinským lovem (luppiter). Jeho svatyně (3 popsanou studánkou) v oáze na rozhraní Egypta a Libye se stala známou v západním světě od dob Alexandra Velikého, který k ni odbočil po podrobení Egypta (v zimě 332/331 př, n. 1.) Amor, bůžek odvozený z řeckého Eróta (erós == amor =■ láska), syna Afrodity a Area (Venuše a Marta) "Anaxagorás (500—428), první starořecký filosof, který vedle hmotných částic předpokládal ve světě pořádající rozum-nús. Sám termín homoiomereia — „stejnodíínost" — však razil až Aristoteles Ancus Martius, čtvrtý král římský. VerS je citátem z Enniovýcb Annálů Apollón řecky, latinsky Apollo, příjmím Foibos, bůh umění, vůdce devatera Mús, někdy zobrazován s lýrou. Nej slavnější byl jeho chrám a věštírna v Delfách, viz Pýthie Arad, ostrov a město při foiníckém pobřeží, dnešní Arvad arkadshý, z Arkádie, v Arkádu. Arkádie je hornatá země uprostřed, Peloponnésu Athény, hlavní město Attiky, kulturní centrum klasického Řecka Anika, východní cíp středního Řecka s hlavním městem Athény REJSTŘÍK 261 Avernus, Avernské pleso v Kampami ve střední Itálii, místo zamořené sirnými výpary babylónská nauka, viz Chaldejci Bakchus, častěji zván Dionýsos, Thrácké božstvo vína a bujtté přírody, v řecké báji syn Diův bakchy, bakchantky, ženy, které v orgiastickém vytržení provázely Bakeha na jeho legendárním tažení světem a v historické době při pravidelných slavnostech bislonská končina v Thrákii, podle thráckého kmene Bistonů Ceres, staroitalská bohyně úrody, hlavně obilí. Ztotožněna s řeckou Démétrou, která byla někdy zobrazována s dítětem (snad malým Bakehem) v náruči Chaldejci, semitsko-aramejský kmen mezi Eufratem a Tigridem. Dočasné ovládal Babylónii. Jako Chaldejci byli označováni babylónští hvězdáři Charit, běžněji Grácie. Charitky, nejčastěji v počtu tří, byly bohyně půvabu, tance, zpěvu apod. v průvodu AfrodÍLy a jiných božstev Charybda, nebezpečný mořský vír, podle pověsti obluda, pohlcující kolem plující lodi. O ní vypráví už Odysseia Chiméra, řec. Chimaira, trojtžlá nestvůra s hlavou lví, s tělem kozím a ocasem hadím. Zabil ji Bcllerofontés (podle íliady) Chios, ostrov v Egejském moři blíže břehu Malé Asie Démokritos (asi 460—pol. 4. stol. př. n. 1.), zakladatel starořeckého atomismu. Jeho nauku korigoval Epikúros, viz v II. zpěvu verš 2l7rm. a předmluvu Diana, řec. Arterois. Bohyně měsíce, lovu, panenství, v nejstarší době uctívána i lidskými oběťmi; viz ífigeneia DiomédSs, mytický král thrácký, který své koně krmil lidským masem Egypt, pro starý věk země divů a záhad, proto o něm píše Lucretius výlučně v VI. zpěvu II 262 LUCRETIUS REJSTŘÍK 263 Empedoklés (asi 495—435), nej univerzálnější řecký filosof před Aristotelem, mystik, lékař, přírodovědec. Kromě čtvera živlů uznával ve světě jako principy spojování a rozluč ování lásku, (filotés) a svár (neikos). Ze dvou jeho spisů Peri fyseós (O přírodě) a Katharmoi (Očisty), psaných veršem, se zachovaly zbytky Ennius (239—169), největší římský epik před Lucretiem, tvůrce hexametru, zbásnil mj. římské dějiny od mytických počátků až po svou dobu (Annales, Anály, zachovány jen zbytky) Epikur, Epikúros, viz předmluvu Éter, řec. Aíthér, vlastně nejvyšší vzduchová vrstva, mytické sídlo fc bohů; u některých básníků personifikován jako manžel Země, v této funkci blízký Diovi (lovovi). Srov, II, 990nn. Etna, jeden z nejpřitažlivějších přírodovědeckých problémů v antice. V Říme o ní vznikla mj. báseů o 646 versích, připisovaná mylně Vergiliovi etruské texty, asi narážka na tzv. Iibri řulgurales. Nauku o blesku, právě jako o věštění z vnitřností obětovaného zvířete apod. převzali Římané od Etrusků Faethón, mytický syn boha slunce Hélia a Klymeny, ethiopské královny, Hélios mu dovolil jeden den řídit sluneční vůz Faunus, starorímsky bůh plodnosti, ochránce stád a rolí, časem ztotožněn s řeckým Pánem. O Faunech v množném čísle (bájných potomcích původního Fauna) se zmiňoval už Ennius Flóra, starolatinská bohyně jarní vegetace Foibos, viz Apollón foinícký šarlát, vyráběný Foiníčany už v pravěku Frygovi, obyvatelé maloasijské Frygie jižně od moře Marmarského Gades v Hispánii (Španělsko), dnešní Cadix Géryonés, obr pasoucí stáda v Erytheji (později ztotožněné s Gades v Hispánii); Herkules dostal za úkol mu je uloupit Giganti, obří synové Země, kteří se vzbouřili proti mladší generaci bohů (Diovi, Athéně, Poseidonovi atd.); za trest byli větším dílem zaživa zasuti zemskou kůrou. Vydávali známky života hlavně tím, | že chrlili ze sopek lávu Helena, mytická manželka spartského krále Meneláa; unesl ji trójský princ Paris, což zavdalo příčinu k trójské válce. Viz Trója Helikón, pohoří v Boiótii ve středním Ěecku, zasvěcené Músám a jejich slavnostem, s nimiž byly spojeny mj. i hudební závody Héralcleitos (kol 500) z Efesu, jeden z největších filosofů antiky; spisy se nezachovaly. Psal těžko srozumitelným slohem, proto zván sko-teinos, „temný". Nápadně ostrá polemika Lucretiova plyxie z toho* že H. byl vysoko oceňován protichůdci epikůrovců stoiky Herkules, řec. Héraklés, mytický hrdina a silák, syn Diův (Iovův) a théb&ké královny Alkmény. Proslul splněním dvanácti nadlidských úkolů. Lucretius jích uvádí jen osm; mezi vynechanými je i boj s Kentaury a přinesení Kerbera z podsvětí, neboť básník na Kentaury ani na Kerbera nevěřil Hesperidky, dcery Noci (hesperos = večer). Jejich sad se zlatými j ablky byl na západním konci sveta (později lokalizován do dnešního Španělska). Lucretius se drží verze, podle které Herkules přemohl stohlavého draka sám; podle jiné a známější přinesl zlatá jablka Atlas, zatímco Herkules místo něho podržel na ramenou nebeskou klenbu Homér, největší básník starého Řecka, pokládaný za autora Iliady (viz Trója) a Odysseje, eposu o Ody3seově návratu od Tróje. Ennius se vydává za jeho žáka, aby dodal svému dílu váhy hyrkanská rasa honících psů. Hyrkánie byla země v dn. Iránu, na jižním břehu Kaspického moře Ida 1) pohoří v maloasijské Frygjj, středisko kultu Veliké matky 2) pohoří na Krétě, kde podle pověsti odchován novorozený Zeus. V pověsti obojí splývalo , ífigeneia, Tfigenie dcera Agaraemnona, vůdce Řeků proti Tróji. Když nemohli pro bezvětří způsobené hněvem Artemidy (Diany) vyplout, byla dána věštba, že ji lze usmířit jen obětováním ífigeneie. Podle známější verze za ni Artemis podstrčila na oltář laň (tak v slavné tragédii Euripidove „ífigeneia v Aulidě"); Lucretius se ^ drží pochmurnější verze, patrně starší, že byla obětována skutečně REJSTŘÍK řecké literaturybásník milostných námětů, řečník, politicky nestálý; pro nedovolené „obcházení" voličů odsouzen k vyhnanství, trávil je v Athénách. molosská fena, doga. Molossové byli kmen ve východním Épeíru v sev. Řecku Músy, deery Dia a Mnérnosyny (Paměti), bohyne zpěvu a básnictví, později umění a věd vůbec. Zpravidla uváděny v počtu devět nektar, nápoj bohů, Srov. ambrózie nemejský lev podle Nemey, města v severovýeh. Feloponnéau. Nemea byla proslulá Diovýiii chrámem a nemejskýrni hrami* konanými ob rok od r. 573 Neptun, starorímsky bůh vod, ztotožněný s řec. bohem moří Poseidonem Nil — záhadu, proč se rozvodňuje v létě, se pokoušel řešit tiž první řecký filosof Thalés (viz pozn. 33) n-yni/y, u Řeků ženská božstva pramenů, lesů a hor \ Orcus, latinské jméno pro podsvětí, sídlo mrtvých Pallas, příjmí bohyně Athény, uctívané hlavně na athénské tvrzi Akropolis jPán, bůh lesů a stád, s kozlíma nohama, podle pověstí vynálezce syringy (syrinx), která se skládala ze stupnice různé dlouhých rákosových trubek Paris,, eyn trójského krále Priama, únosce Heleny. Viz Helena Pontus 1) dnešní Černé moře, 2) říše Mithradáta Velikého (120—63) na jeho jižním pobřeží, 3) po jeho pádu jedna z římských provincií tamtéž f^i Punové ohrožovali Řím zvláště v druhé punské válce (218—201), kdy jejich vůdce Hannibal napadl Itálii nečekaně od severu pochodem přes Alpy (i s válečnými slony) a jiná punská vojska napadla římskou Hispánii a Sicílii. Viz Karthágo, Scipio 266 LUCRETIUS Pýthie, jméno kněžek-veštkyň v Apollónově (Foibove) chrámu v Delfách ve středním Řecku. Věštily ověnčeny vavřínem na trojnožce nad skalní rozsedlinou; z ní vystupující výpary je uváděly do vestecké extáze Římané; na základě pověstí, uměle vytvořených ve vysoké literatuře jako ohlas bájí řeckých, se pokládali za potomky Ijúla, syna Venušina a Anchísova. Ijúlos platil jednak za praotce římského rodu Juliů, jednak za zakladatele dynastie v Dlouhé Albě (Alba longa), z níž vzešel mytický zakladatel Ríma Romulus Samothrákč, ostrov jižně od Thrákie. Co byly „kroužky ze Samothrá-ky", není jasné Saturnus, staroitalský bůh úrody, časem ztotožněný s řeckým Kronem. Kronos byl syn Urana a Gaje (Nebes a Země -— 1. generace bohů); Urana svrhl z trůnu, pojal za manželku svou sestru Rheu (viz Veliká matka), a aby sám o trůn nepřišel, polykal svoje děti hned po narození. Když se narodil Zeus (luppiter), podstrčila matka Kronovi k polknutí kámen a dítě dala na vychování do jeskyně na Krétě satyři, polozvířecí průvodci Bakchovi; zobrazováni s kozlíma nohama a s ocasem, někdy i a rohy Scipio zv. Starší, který r. 202 bitvou u Zamy v Africe skončil válku s Puny (s Karthágem) Sidón, nejstarsí město ve Foiníkii. Datum katastrofy, která je zniěUa, neznáme; autoři o ni hovoří teprve v 1. stol. př. n. 1. Sihyón, město na Peloponnésu poblíž Korintmi; vyváželo raj. dámskou obuv Silén, SilénovĚ, průvodci Bakchovi společně se satyry Sisyfos, mytický král korínthský, potrestaný (neznámo za co) v podsvětí tím, že znovu a znovu marně valil do vrchu kámen Skytla, mořská obluda při Sicílii; shora panna, ale v bocích přerůstala v divoké psy, kteří trhali trosečníky , stymfálské bahno^ podle jezera Stymfálos v Arkádii Sýrie, římská provincie mezi Eufratem a Středozemním mořem, částečné se kryla s územím dnešní Sýrie REJSTŘÍK 267 Tantalos, mytický král ve Frygii. Předložil bohům při hostině maso svého syna Pelopa, aby vyzkoušel jejich vševědoucnost. Potrestán v podsvětí tím, že nad ním Čněl balvan trvale hrozící zřícením; podle známější mladší verze tím, že stoje ve vodě žíznil a hladověl, maje nad hlavou větve obalené ovocem 1 TartaroS) ěast podsvětí, ve které byli podle řecké báje trestáni mrtví za zločiny spáchané zaživa Théby, nej starobylejší město ve středním Řecku, Thébskou vojnu, jinak výpravu „Sedmi proti Thébám" vedl Polyneikés, syn Oidi-pův, s jinými šesti spojenci, když se domáhal thébského trůnu proti svému bratru Eteoklovi thessalský šarlat, vyráběný v Thessalii v severových. Řecku, v městě Meliboia na pobřeží Thráckého moře thrácké Šachty, proslulé atticko-thrácké doly při osadě Skaptéhylé na úpatí pohoří Pangaion na jižním pobřeží Makedonie Tityos, jeden z Titánů, uvržený do podsvětí za pokus znásilnit Apollóaovu matku Létu; tam mu supi klovali játra neustále dorůstající TrĚja, uŽ v pravěku významná pevnost ve Frygii při dnešních Darda-nelách. Trójská válka vznikla dle pověsti pro únos Heleny, trvala 10 let a skončila (podle tradice r. 1183 př. n, 1.), teprve, když Trojane vtáhli do hradeb „trójského koně", ve kterém byli ukryti ozbrojení Řekové. Je látkou Homérova eposu Ilias, ale i mnoha tragédií a komedií. Viz Helena, ífigeneia, Paris Veliká matka = Kybelé, maloasijské božstvo. V Řecku ztotožněna s Rheou, manželkou Kronovou (Saturnovou), matkou Diovou. Její kult byl í v Římě uznán státem r. 204 př. n. 1. Viz Saturnus Venus, Venuše, staroitalská bohyně jara a lásky, ztotožněna s řeckou Afroditou. V řecké báji sdružena s bohem Areem (Ares, lat. Mars), v římské pokládána za pramatku Římanů. Patronka rodu Memmiů, Srov. předmluvu a heslo Římané Voltur, hora v Apulií, podle které byl pojmenován bouřlivý jihovýchodní vítr Volturnus zefyri vlahý jihozápadní vítr, v Itálii příznak jara >6b LUCRETIUS EDIČNÍ POZNÁMKA 269 EDIČNÍ POZNÁMKA Lucretiovu dílu věnovali naši překladatelé pozornost až v době nejnovější. První ukázky z jeho díla podal F. Stiebitz (Lucretius, Vznik a zánik světa, Člověk a jeho dílo [Praha 1932]). Na překlad celé básně Lucretiovy se připravoval J. Kolář. Výňatky z chystaného překladu uveřejnil ve výroční zprávě reál. gymnasia ve Vysokém Mýtě (1932/33). Zveřejnění Kolářova překladu předstihl překlad J. Novákové. Vyšel s názvem 0 podstatě světa, Praha 1945. J. Kolář se knižního vydání svého překladu nedočkal. Vydal ho z pozůstalosti pietně B. Ryba (0přírodě, Praha 1948). Zato se (zřejmě vlivem obou překladů, Novákové i Kolářova) věnovali Lucretiovi mladí badatelé. Uveďme alespoň K. Čupra (Lucretiův výklad o vývoji lidstva a jeho prameny, Brno 1951), J. Koupila (Lucretiovo učení o vývoji společnosti, Praha 1952), M. Podhájeckou (Pokrokové názory Lucretia o vývoji ľudskej spoločnosti, Bratislava 1952) a A. Roubíce (Společný profil Lucretia a Vergilia, Olomouc 1956). Diplomové práce dosudnetištěné. Obtížným problémům samotného textu, tj. přestavování veršů, věnoval pozornost již před první světovou válkou J. Jahn (0 přestavování veršů u Lukrécia, výroč. zpráva gymn. v Přerově 1911/12). Na tuto studii odkazujeme zájemce z řad čtenářů, kteří by se s tímto problémem chtěli seznámit. (Vydavatelé latinských a řeckých textů musejí vycházet z rukopisné tradice. Kritickým rozborem pak podle smyslu přeskupují verše tak, aby se přiblížili původnímu řazení básníkovu, jež bylo pozdějšími opiso-vači z různých důvodů porušeno — říkáme tomu restituce původního textu). R. M. OBSAH OBSAH BÁSNÍK A JEHO DÍLO m ZPĚV I [11] ZPĚV II [47] ZPĚV III [86] ZPĚV IV [122] ZPĚV V [164] ZPĚV VI [212] POZNÁMKY [255] REJSTŘÍK [260] EDIČNÍ POZNÁMKA [268] 272 ANTICKÁ KNIHOVNA SVAZEK 12 Řídí Rudolf Mei-tlík s redakční radou, jejímiž Členy jsou tito vědečtí pracovníci: J. Češka, R. Dostálová, J. rlejnie, R. Hošek, J. Janda, P. Oliva, J, Pečírka, L. Varcl, A. VidmaBOvá Odpovědný redaktor Václav Kubín T. Lucretius Carus, O přírodě. Z latinského originálu De rerum nátura, vydaného J. Martinem v Lipsku Z936, přeložila, úvod napsala poznámkami a rejstříkem doplnila Julie Nováková. Praha 1971. Druhé, přepracované vydání (ve Svobodě první). Vydalo nakladatelství Svoboda jako svou 3L34. publikaci. Technická redaktorka Jaroslava Lorenzová. Náklad 27 600. Tematická skupina 13/34. AA 12,95, VA 13,79. Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha. Cena brož. výt. 18,20 Kčs, váz. výt, 23,— Kčs. 66/602 — 22 — 8.6. 25 — 068 — 71 Kčb 23,—