indoevropské hláskosloví a cesty jeho vývoje 1 1 Balto-slovanský vývoj začíná společně tímto fenologickým přehodnocením ie inventáře : explozívy ztrácejí aspirovanost, ponechávajíce si znělost ; labioveláry se přidružují k prostým velárám, palatoveláry zůstávají odlišeny a přecházejí na frikatívy : /p/ ~ Ibl ~ lbhl -* lpi:: Ibl ÍM ~ lál ~ fďl -* Itl :: lál Ikl ~ Igl ~ /gh/ -* lil :: lil lit | /s/ :: Izl lot & slov IkJ ~ /g/ ~ /gh/ -* /k/ :: Igl IkV ~ /gw/ ~ /gw!7 / Frikatíva se uchovává, v jistých kontextech doznává druhotných změn : /s/ -* hl lot ! /s/ // /§/ lit | Isl II Hl II Ixl slov Afrikáty pro IE stav nepostulujeme, objevují se až v jednotlivých baltských a slovanských jazycích v důsledku morfonologických přehodnocení. Laryngály mizí beze stopy,25 vokalismus proto popisujeme podle tabulky 2°. Sonory se nemění : lil, lil, Iml, lni, Ijl, hl - lil, IV, Iml, lni, l]l, NI ; a jako slabičné vrcholy vystupují jen s vokalickou oporou :26 [il], [ir], [im], [in] balt | [Ib, h>], [rt,, rt], [ej, [e] stsl Vokály jsou poznamenány ztotožněním nekrajních nepředních samohlásek, jež v baltských jazycích postihuje jen krátké, ve slovanských pak krátké i dlouhé. Výchozí slovanský stav je zde podán už s přeuspořádáním do protikladu /přední zadní/, kdy odhlížíme od timbro-vého rozdílu mezi /o/ a /a/. Protiklad předních a zadních vokálů bude hlavním motorem slovanské palatalizace souhlásek i přehlásky samohlásek ; ony jevy nutno vykládat již s ohledem na osobitý vývoj jednotlivých slovanských jazyků. My zde začneme pohledem na individuální vývoj jazyků baltských. i e (a = 0) u T ě ä ô u i i e a u í e ä 0 u 25 Jistá indoevropeistická škola vidí pokračování laryngál v balto-slovanských intonacích ; my, věrni postoji k IE prosódii vyjadrenému výše, je tam hledat nechceme. 2b Ve shodě s postojem vyjádřeným výše nepostulujeme pro IE slabikotvorné [r], [1], [m], [n] co výkladový konstrukt. indoevropské hláskosloví a cesty jeho vývoje 12 i e (a = o) u T ě (ä = ô) u 1 h e 0 i ě a y Litevština má v domácích slovech tyto vokalické fonémy : í e ä ú T e ě ä 0 ú Původní baltské (ba již indoevropské) [ô] se diftongizovalo na [uo] a výchozí baltský stav se následně přeuspořádal tak, Že • krátké [e], [a] se asymetricky srovnaly co dvě středové samohlásky timbrově velmi blízké, často přímo splývající, odlišené protikladem přední, palatalizující /ě/ :: zadní, nepala-talizující /ä/ ; • dlouhé [ě], [ä] se zúžily do /ě/, resp. /ô/, což umožnila předchozí diftongizace [5] na [uo]. Na výchozí místa [ě], [ä] nastoupily nové fonémy /é/ a /ä/, vzniklé : 1° dloužením lěl a lži pod přízvukem v dílčích morfech jistých morfologických kategorií, 2° náhradním dloužením při ztrátě nosovosti původních skupin [eN], [aN] ; • přičemž všechny tři protiklady, sc. /krátká středová/ :: /(nová) dlouhá středová/ :: /(stará) zúžená nekrajní/, jsou fonologické a systémově plně využívané jak pro samohlásky přední (timbre [e]), tak pro zadní (timbre [a]). Litevské kulturní europeismy xx století dokládají krátké úzké [ě] co pouhou výslov-nostní variantu bez fonologické platnosti, stejně jako krátké úzké [o], jež víceméně náhodou tvoří osamělé fonologické páry s domácími slovy obsahujícími /ô/. S litevským vokalismem jsou úzce propojeny dvě dvojhlásky, jež stojí v morfologických korespondencích výlučně ke krátkým samohláskám, sc. /uo/ ** /u/, /ie/ ** lil. V morfologické korespondenci ke krátké samohlásce stojí ještě /au/ ** lul, není to však pro /au/ korespondence jediná : morfologicky odpovídá též dvojhláskám. Ostatní litevské dvojhlásky jsou všechny morfologicky dvojmístné. Lotyština má v domácích slovech tyto vokalické fonémy : í ě ě ä ú I ě ě ä ú Původní baltské (ba již indoevropské) [o] se v lotyštině diftongizovalo na [uo], stejně jako v litevštině, původní baltské [ä] se však na rozdíl od litevštiny nikdy nezúžilo. Timbrový úsek indoevropské hláskosloví a cesty jeho vývoje 13 [o] tak zůstal prázdný a teprve od XIX století jej začaly zaplňovat kulturní europeismy přijímané do lotyštiny. Lze v nich konstatovat délkový rozdíl [o] ~ [ô], není však fonologizován. Výchozí dvojici /e/ :: /ě7 lotyština v obou délkových hodnotách timbrové rozdvojila do varianty úzké a široké (zatímco litevština, poté co své původní /ě/ zúžila do /ě/, nově vytvořila /ě7 pouze dlouhé). Lotyšské široké fonémy /e, ě/, timbrové bližší /a, ä/, se pociťují jako zvláštní, příznakové případy a právě ony se v zápisech ozvláštňují,27 ačkoliv morfono-logicky jsou naopak příznakové varianty úzké : jenom ony se totiž dají, ba musí vykládat morfologicky. Obecně platí, že úzká varianta se ve slabice objevuje tehdy, následuje-li za ní jiná slabika s úzkým vokálem /-ového, či e-ového timbru, nebo následuje-li bezprostředně za ď-ovou samohláskou souhláska palatální, kdežto široká varianta se ve slabice objevuje tehdy, následuje-li za ní jiná slabika s širokým vokálem e-ového, úf-ového, či u-ového timbru, přičemž nejsou jiné důvody k úžení ; ony důvody jsou morfologické a skrývají v sobě historické palatalizace (spouštěč úžení), jež zanikly v důsledku redukce koncovek, případné upozorňují, že /-ový vokál jisté morfologické funkce pochází z diftongu původně nepředního, takže neúží. Fonologická relevance délky v obou e-ových timbrech je systémově pevná, tak jako je systémově pevná fonologická relevance délky v ostatních timbrech lotyšského vokalismu. Oproti tomu je fonologická relevance úzkého a širokého timbru uvnitř e-ového pásma slabá, ba téměř nahodilá. Nejlépe se předvádí v konjugaci, kde odráží zaniklé rozdíly kdysi různých dif-tongových koncovek, cf. praes /metu/ :: /metu/ praet 'házím, hodím'. Litevština má v domácích slovech konsonantické fonémy z řádků 1° - 5° (celkem 39), v kulturních europeismech pak navíc fonémy řádku 6° (dalších 6) : 1° /p :: p7 :: /b :: bV, /t :: t7 :: Id :: ď/, fk :: k7 :: /g :: gV 2° /č :: Č7 :: 1% v. ff, Ic :: c7 :: fy :: 3 7 3° /š :: IV :: li :: ž7, /s :: s7 :: /z :: z7 4° Im :: m7, In :: n7, ti :: r'/, /l :: 17 5° /v::v7, 1)1 6° li :: f I, lx :: x7, /h :: h7 Na výčtu především udivuje míra systémovosti litevské palatální korelace (C :: C), jež postihuje i fonémy nepůvodní, litevštinou vypůjčené ; jediný nekorelovaný, nepárový foném je /j/, palatální samo o sobě. Palatalizované /ť, d7 a nepalatalizované /č, tJ jsou v domácích slovech pouhé alofony svých palatálněkorelačních protějšků a teprve v protikladu ke slovům přejatým, případně onomatopoickým (těch má litevština velmi mnoho) vytvářejí uvnitř Htev-ského systému fonologicky relevantní opozice /t :: t7, /Č :: č7, etc. Odhlédneme-li od zdvojení palatální korelací, vidíme, že systém litevských sonor (4°, 5°) a explosív (1°) neobsahuje oproti výchozímu indoevropskému dědictví nic navíc. V litevských frikatívách (3°) tupých /š, II pokračují původní indoevropské palatoveláry a v ostré neznělé pokračuje původní osamělá indoevropská frikatíva I si, zatímco fonologizace jejího znělého protějšku /z/ je už vlastní litevskou inovací. Čistě litevskou inovací jsou pak afrikáty (2°) : tupé /č\ 37 vznikly palatalizací alveolárních explozív před zadními samohláskami, při- 27 Pokud se timbrový rozdíl úzkého a širokého vůbec zapisuje. K tomu dochází jen při vědeckých popisech lotyštiny, kde se široké značí nejčastěji /e7 nebo l&l, zatímco lotyšský pravopis svým jediným {e} k timbrovému rozdílu nehledí. indoevropské hláskosloví a cesty jeho vývoje 14 čemž okrajové nepalatální /č, tJ se do systému dostaly buď depalatalizací domácích /č\ ^7, nebo adopcí hlásek cizích ; ostré /c\ c, 3', 7/ vznikly dialektálně alternativní palatalizací týchž alveolárních explozív (případně s následnou depalatalizací) a byly co « dialektální výpůjčky » do spisovného jazyka (či přesněji : do jeho dialektálního základu) integrovány —což vysvětluje jejich zvláštní postavení ve fonologickém systému litevštiny. Lotyština má oproti litevštině souhláskových fonémů výrazně méně : 1° /p :: b/, /t :: d/, /k :: g/, /k :: g/ 2° /č :: 3/, k :: 3/ 3° /š :: ž/, /s :: z/ 4° /m/, /n/, /n/, /r/, (r), /l/, /J/ 5° /v/, /j/ 6° /f/, /x/ Lotyšské explozívy (1°) mají oproti společnému balto-slovanskému dědictví výchozího IE stavu navíc palatální /k, g/, svébytnou lotyšskou inovaci ; rovněž všechny afrikáty (2°) představují lotyšskou inovaci, přitom morfologicky nepříbuznou s afrikátami litevskými ; v lotyšských frikatívách (3°) ostrých pokračují jednak původní indoevropské palatoveláry, jednak původní indoevropská frikatíva, kdežto tupé představují lotyšskou inovaci, nijak nesouvisející s tupými frikatívami litevskými ; lotyšské sonory (4°, 5°) vykazují oproti výchozímu inventáři navíc palatální nazálu lni, palatální laterálu /)/ a nyní již zaniklou palatální vibrantu (r).2!! V kulturních europeismech (6°) ztotožňuje lotyština výchozí /h/ a Ixf do jediného /x/, zapisovaného {h}. Použitý zápis konsonantických fonémat není striktně fonologický : přejímá diakritikou opatřené jednotky lotyšského písma, pouze grafické spřežky {dz, dž) nahrazuje zvláštními značkami — a místo lotyšského {h|, odpovídajtho litevskému {ch}, dává /x/. Soudobá fonologie, těžce fonetická, by psala {k} jako Id, {g} jako AjY, {n} jako lpi, {1} jako na hlavu postavené y, což ani nedovedu vytvořit ; {š} by bylo lil, {ž} zase lý a afrikáty by se značily digrafy stlačujícími značky pro příslušnou alveolárni explozívu a frikatívu do značky jediné, svrchu opatřené spojujícím obloučkem " . Patří ke zvláštnostem lotyšského konsonantismu, že znělost se sice v souhláskových skupinách vyrovnává (regresivně), leč na konci slova nezaniká, cf. lot. daudz > [dau?#] vs. [dauk#] < daug lit. 'mnoho'. U lotyšských konsonantů lze - rovněž na konci slova - pozorovat protiklad délky, cf. vis :: viss, Tenis :: teniss. Tato koncová konsonantická délka představuje doprovodnou realizaci prosódických rozdílů ve slabice a podobně jako koncová znělost kompensuje ztrátu rozlišovací schopnosti, již lotyšský jazykový systém utrpěl v důsledku masivní redukce koncovek (oproti litevštině). Lotyšský konsonantismus chápeme jako stav po depalatalizací palatalizace, což lotyštinu sbližuje s češtinou. Konstatujeme, že foném 1)1 nejen historicky způsobil, ale stále morfologicky působí proměny : • ÍV~h *>-j. m-j> V"J/ ~* ;PJ< t>J> mJ< vJ^ ; • In-), 1-j, r-j/ -* In, 1, r/ ; • /t-j, d-j/ ■* /š, ž/, /s-j, z-j/ ■* /š, ž/ ; • /k-j, g-j/ -*■ /c, 7/ a následně /c-j, 3-j/ -* II, %l. 2S Endzelínův vědecký pravopis lotyštiny rozlišoval {r} :: {r} pro nepalatální a palatální sonoru vi-brantní. Palatální /r/ nicméně jako zvláštní hláska zaniklo a současný pravopis grafém {r} opustil. V dalším výkladu budeme /r/ připomínat co historickou záležitost — a pro krásu symetrie. Indoevropské hláskosloví a cesty jeho vývoje 15 Uvedené pocesy se všechny dosud produktivně dějí při lotyšské gramatické flexi. Všechny lze zároveň konstatovat - a srovnáním s litevštinou přesvědčivě doložit - i při derivační kme-notvorbě, ba v kořenech slov. Pouze historický je dnes proces /#p-j, #b-j/ -> /#p\, #bj/ v ini-ciální pozici slovních kořenů. Srovnání s litevštinou ukazuje, že na lotyšské /k, g/ palatalizačně působily i přední samohlásky (V). Nyní jsou výsledkem ostré afrikáty, cf. /k-V1, g-VV -*/cV, 7V1/, kdysi však touto cestou vznikaly palatalizované /k\ gV, jež lotyština v pozici po frikatívách přehodnotila jako zvláštní palatami explozívy /k, g/, cf. lit. sklrti, rěgzti vs. lot. šfdrt, reigities '(od)dělit, zaplétat (se)' ; jinak jsou lotyšské /k, g/, v systému izolované, především svědky lotyšské adaptace výpůjček slovanských, německých i litevských, či výpůjček oněmi jazyky zprostředkovaných, cf. gekis < něm. Geck 'blázen', k_ěde < něm. Kette 'řetěz', kfmija, gěnijs, etc. Dodejme, že morfologická palatalizace se v lotyštině přenáší na celé souvislé skupiny souhlásek, a to jak regresivně, cf. viln-is -* vtfrj-a 'vlna' (N-*G.sg, palatalizující koncovka proměnila celou souhláskovou finálu kmene), tak progresivně, cf. lit. kel-ias vs. lot. ce(-š 'cesta' (palatalizovaná kmenová finála proměnila koncovku) ; regresivní vyrovnávání ostatně dokládají i výše uvedené příklady skirti, rěgzti vs. štyrt, reigities.