Philologia Graeca et Latina Popisy řečtiny a latiny Dionýsios Thráx 170-90 a.C.n.) : Techné grammatiké ; Apollónios Dyskolos (ii a.D.) : Peň antónymiás, Peň syndesmón, Peň epirrhématón, Peň syntaxeós ; Ailios Héródiános (ii a.D.) : Peň monérús lexeós, Filetairos ; Hésychios z Alexandrie (v) : Synagóge pasón le-xeón ; Geórgios Choiroboskos (vii-vni) : Peň prosódiás ; Fótios (= 820-891?) : Lexikon synagóge ; Suda, téžSuidas(x) ; Manuel Moschopúlos (= 1265-1315) : Erotématagrammatika. Dionýsios Thráx (hláskosloví a tvarosloví) a Apollónios Dyskolos (skladba) jsou jediné dochované řecké popisy řecké gramatiky, od Dyskolova syna Ailia Héródiána máme první dochované řecké slovníky, byť malého rozsahu. Nej starší velký dochovaný řecký slovník je Hésychiův, máme však zprávy o mnoha dalších slovnících, a to jak z doby vlastního helénismu (m-l a.C.n.), tak druhé sofistiky (n-vi a.D.). Choirobos-kovy přednášky, zapisované posluchači, uchovávají obsah jinak ztracené Héródiánovy práce Katholiké prosódiá ; jiné jeho přednášky komentují nedochované práce metrické a gramatické. Fótios a Suda jsou nej významnější lexikografické práce byzantské (Fótios je v našem smyslu « čistě » lexikografický : své znalosti řecké literatury podal zvlášť ve výpiscích a poznámkách označovaných co Mýňobiblos ; Suda je hybridně slovník jazykový i encyklopedie literárné-historická). Moschopúlův výklad řečtiny v otázkách a odpovědích sloužil v renesanci jako hlavní učebnice řečtiny.1 Aelius Donatus (iv a.D.) : Ars minor, Ars maior ; Priscianus (vi a.D.) : Institutio de aňe grammatica ; Isodorus Hispalensis (=»570-636) : Oňgines siue Etymologiae. Donatus a Priscianus ztělesňují podání latiny pro antiku i předání latiny středověku a renesanci. Dále se dochovala tři různá díla se stejným názvem Ars grammatica, všechna tři kompilační, jež ve iv sepsali Flauius Sosipater Charisius, Diomedes a Do-sitheus (Dositheova Ars je určena pro Řeky učící se latině : latinský výklad je doprovázen ještě výkladem řeckým). Priscianova Institutio, sepsaná v Kónstantínopoli, je současná i analogická ke Corpus iuris ciuilis : představuje sumu jazykovou jako ona sumu právní; sumou znalostí celého světa je pak - jen o trochu mladší - latinská encyklopedie Isidorova (v knize i se podrobně, byť bez paradigmat píše i o latině). Latinská lexikografie neměla historické štěstí : Marcus Verrius Flaccus, učitel Augustových vnuků, napsal obdivované De uerborum significatu, jež se nedochovalo, Sextus Pompeius Festus (ii/in) z něho pořídil kriticko-polemický výtah o 20 knihách, dochovaný jen částečně, z Festa pak další, nyní již ne-kritický výtah pořídil Paulus Diaco-nus (vin), historiograf Karla Velikého, jehož práce se jako první dochovala úplná ; od karolínske renesance byl Diaconus hlavním latinským slovníkem. Filosofie Kánon «filosofie filologie* obsahuje tři texty, nad nimiž se kléruje věčně a zbytečně. Jsou to Platónův dialog Kratylos, I kniha Aristotelovy Peň herméneiás a celá jeho Peň poiétikés. Všechny tři je lépe vykázat jinam, do jejich vlastních souvislostí : sokratovská hra s rozumem se v Kratylovi dotkne uchopitelnosti jsoucna (skrze pojmenování i tak vůbec) ; aristotelské třídění jsoucen hypostazuje vztahy, jež jsou pro výklad fungování jazyka prosté neudržitelné. Platón a Aristoteles dokládají, že řecký svět jejich doby znal a uznával jméno a sloveso co významuplné jednotky vyčlenitelné z řeči a dovedl se na ně podívat i jako na terna a réma výpovědi. Ammónios z Alexandrie (Vl a.D.) ve svých aristotelských komentářích cítí povinnost vysvětlit, proč Aristoteles nemluví o dalších « částech řeči », jak je gramatika učí. Prý proto, že ony části jen spojují či modifikují jména a slovesa, z nichž je výpověď utvořena, aniž samy co zvláštního označují. Nedomnívejme se ovšem, že si to tak myslel sám Aristoteles, neřku-li Platón. Daleko zajímavější je sledovat antickou filosofickou reflexi jazykového znaku, jíž se nám dostává nepřímo ve zprávách o stoicích (Sextos Empeirikos, Diogenes Láertios), přímo u svatého Augustina (De magistro). 1 Moschopúlos byl vrstevníkem a přítelem Maxima Planúda (= 1255-1305), prvního Byzantince, který uměl pořádně latinsky a z latiny překládal (Caesara, Ovidia, Boěthia i Donatovu Ars minor), takže latinská (italská) renesance se učila řecky porovnáváním «svých» textů s jeho překlady. Týž Planúdés přivezl do Benátek velkou antologii řecké lyriky (cf. n.2). Philologia Graeca et Latina 2 Právě skutečnost, že řeckou filosofii známe ponejvíce z žánru zpětných polemik s velkými soubory textů, jež nemáme a neznáme, vytváří dojem, že řecká filosofie se zabývala tím a oním, mimo jiné též původem jazyka a jazykového pojmenování. Vyjde-me-li však z té jediné systematicky podané řecké filosofie, která se nám opravdu dochovala, z neoplatónismu (utřídil Plótínos, vydal Porfyrios), vidíme, že problémy jazyka se v ní fakticky neobjevují. Zajímavé je, že pokud se v té nahodile dochované řecké filosofické tradici vůbec polemizuje s gramatiky, zastupují protivnou, či probíranou stranu Dionýsios Thráx a Apoilónios Dyskolos ; jiná jména se neobjevují. Filologie Řecká filologie je dítětem helénismu a rodnou sestrou vědy (jíž se souhrnně říkalo maťhémati-ka). Pěstovala se v hlavních centrech diadošských říší (Alexandrie, Pergamos, Antiochie) a na Sicílii (Syrákúsy). Autenticky se nám z ní zachovalo jen 5 zaumných básnických souborů : Alexandra připisovaná Lykofrónovi z Chalkidy, Argonautika Apollónia Rhodského, 6 hymnů od Kallimacha z Kyrény, což pokrývá Alexandrii, Búkolika Theokrita ze Syrákús, kam je zahrnuto i několik básní Moscha ze Syrákús a Bióna ze Smyrny, což vyčerpává Sicílii, Antholo-gia,1 což je mnohonásobné byzantské přeuspořádání původně helenistických epigramů s přemnohá pozdějšími dodatky, stilově neodlišitelnými ; dále sem patří parodická Batrachomyo-machiá. Jinak z básnické tvorby helénskych filologů známe jen jména, v nejlepším případě pak latinské ohlasy. Jediné helenistické dílo «filologické» dle našich představ je z ptolemajské Alexandrie Techné grammatiké Dionýsia Thráka (Apoilónios z Alexandrie, zvaný Dyskolos, je o víc než 300 let mladší a patří již do jiného, post-helénistického světa tzv. druhé sofistiky). Další plody helenistické filologie jsou uchovány v byzantských souborech scholií (zvláště k Homérovi a Aristofanovi), Římská filologie propojuje řeckou filologii helenistickou s řeckou filologií druhé sofistiky. Je dobře doložena v životopisech Suetoniových (De grammaticis et rhetoribus). Špatně vlastními texty : dochoval se Catullus básník, nikoliv Catullus kritik ; z Varrónových De íingua Latina libri XXV se dochovaly neúplně knihy vi-X ; Caesarův spis De analógia ad Ciceronem libri II se nedochoval vůbec. Do římské filologie jistě patří i Cicerónovy práce o řeČnictví, přestože autor je viděl v jiných souvislostech. Za tohoto stavu představuje shrnutí římské filologie Quintiliánova Institutio oratoria (xii knih) z i a.D. (zatímco římské gramatiky od Donáta po Prisciána jsou o mnoho set let mladší a patří do zcela jiného světa). Do římské filologie však patří i práce sepsané řecky : hlavní jsou Peri tón archaión rhétorón a Peri syntheseós onomatón od Dionýsia z Halikarnássu (docuit Romae 30-8 a.C.n.) ; důležité jsou též Peri hypsús (i/ii a.D.?) a Peri herméneiás, ho estiperi fraseós (1 a.D.?) s autorstvím sice tradičně připisovaným, leč sporným (Dionýsios Halikarnásský vs. Kassios Longínos), či zhola nemožným (Démétrios Falérský). rétorika Corpus Aristotelicum : Pros Alexandrou (apokryfní), Techné rhétoriké (autentické) Corpus Ciceronianum : Ad Herennium (apokryfní), De inuentione, De optimo genere orátorům, Topica, De oratoře, Brutus, Oratoř, De partitione oratoria (autentické) Publius Cornelius Tacitus ( = 55-=» 120) : Dialogus de oratoribus Víc se v žánru teoretického pojednání o rétorice (nikoliv tedy co vzorové rétorické texty) nedochovalo. Antická filosofie co korpus textů : Známe ve dvou podobách : Anthologia Planudea (vb knih) a Anthologia Palatina (xv knih). Verše anthologie Planúdovy jsou z velké části obsaženy i ve Falcké ; ty, které nejsou, se k nynějším vydáním Falcké přidávají co kniha xvi pod názvem Appendix Planudea. Řecký jazyk - řecké písemnictví Rozdělení písemnictví na epigrafiku a literátům - spolu s vyloučením ústní slovesnosti - jsme vyložili již dříve (orbis Graecus, lingua Latina). Stejně tak jsme už na jiných místech poukázali na pevné vazby mezi tématem a žánrem (fabulae Graecae). Připomeňme, že literaturou byla původně pouze poesie. Co se vůbec dochovalo v poetických žánrech epiky a dramatu (tragédie i komédie), jsme shrnuli v přehledu mýtologickém. Antická lyrika bude modernímu Čtenáři jistě bližší ve své podobě latinské. Z řecké máme - s výjimkou Pindara, Theognida a «homérských» hymnů - už jen zlomky archaických básníků (ze Stobaiovy čítanky a v citátech porůznu roztroušených) a pak zaumné helénisty spolu s obrovskou anthologií epigramů nejrůznějšího původu, dochovanou ve dvojí pozdně byzantské redakci. Poiésis: tvorba. Prosa, sc. oratioprorsa: řeč volně vpřed se deroucí. O čem? Inu, o poznání. 1. Historická cesta: Hérodotos, Thúkýdidés & Hippokratés, Xenofón, Aristoteles & Theofras-tos. Pak přijdou helénističtí filologové, literáti píšící - důsledně prosaicky - o literatuře. Nauková prosa tíhne k poesii jako k vyjádření definitívnosti poznání: co je veršem, už není zpráva o vlastním přemýšlení, pozorování a sbírání poznatků, už je to sdělovanou, ba zjevovanou pravdou. Je výmluvné, když básník zbásňuje starší prosaické texty vědecké: tak Arátos ve svých Fainomenech «pouze» zbásnil prosaická Fainome-na Eudoxa z Knidu, žáka Platónova, a Apollodóros z Athén ve své Chroniké syntaxis prepracováva jambickým trimetrem prosaicky spis Chronografiaioá Eratosthena. Proces se navíc může zacyklit, takže matematik Hipparchos se k Arátovým Fainomenům vyjadřuje v žánru filologického komentáře k básni. Řecká historiografie, včetně své filologické a přírodovědné složky, plynule přechází z globálního světa helenistického do globálního světa římského: Polybios z Megapole [Peloponnésos], Poseidónios z Apameie [Sýrie; dílo nedochováno], Diodóros z Agyria [Sicílie], Dionýsios z Halikarnássu [Kárie], Appiános z Alexandrie [Egypt], Strabón z Amaseie [Pontos]... 2. Attické řečnictví a filosofie: v kontextu bytostně prosaického řečnictví nalézá Plato způsob jak (poprvé v řeckých dějinách) veřejně mluvit o filosofii (Sokrates co sofista). Pro dobu helenistickou je nápadná díra v dochování filosofických textů (jedině Epikú-ros v latinském zbásnění Lucretiově). Řecké texty máme až z doby římské: Filón z Alexandrie, Epiktétos z Hierápole [Frygie; zaznamenán Arriánem z Níkodémie], Sextos Empeiri-kos, Diogenes Laěrtios, Plótínos (... a samozřejmě církevní otcové). 3. Matematická cesta: Eukleidés, Archimédés, Klaudios Ptolemaios... 4. Gramatická cesta: Dionýsios Thráx & Apollónios Dyskolos 5. Opuštění širšího filologicko-filosofického kontextu: praktické naukové texty (vojenství, stavitelství, lékařství & zvěrolékařství, etc.) 6. «Deviace» prosy: dobrodružný román