180
Kaz 1,2.3—11
nestálost, prchavost, pomíjivost a co je tedy chvilkové, až bezcenné a nicotné. Tak se objeví hned na začátku bible v podobě jména druhorozeného syna Adamova (Abel = Rebel, H., Gn 4,2), jinde se jím označuje pomíjejícnost pokladů [Př 21,6) nebo krásy ženy (31,30), člověka [2 39,6 144,4) a jeho myšlení [94,11). A často jsou tímto slovem označeny modly a modloslužba [Dt 32,21 2Kr 17,15 Jr 2,5 8,19 10,3 Jon 2,9 aj.). Výrok o prchavosti a nicotnosti všeho není však výkřik beznaděje a škarohlídství, nýbrž realistický pohled bible na člověka a stvoření vůbec: prach ze země (Gn 2,6) do prachu se vrací (3,19). Jeho život je jako stín (Z 39,7) a pára (Jk 4,14). Všecko jsoucno bylo vyvoláno z nicoty stvořitelským Slovem a samo o sobě zase do nicoty padá, jak jen mu Bůh vezme podstatu života (Ž 104,29). Bez toho, který je První i Poslední, nestvořený a věčný, končí i všecko lidské živoření v nicotě. Smysl zdejšího živobytí a lopocení najde člověk jen ve svém Stvořiteli a Otci (sr Kaz 12,1.13n).
Obrat 'pomíjivost, samá pomíjivost* (dosl, 'pomíjivost pomíjivostí'j je v hebrejštině běžné stupňování. Podobně se říká 'nebesa nebes' [Dt 10,14 lKr 8,27 aj., sr název knihy 'Píseň písní* pro Velepíseň).
c) Věčný koloběh
1,3—11
3 Jaký užitek má člověk z veškerého sváli o pachtění,
z toho, jak se pod sluncem pachtí?
4 Pokolení odchází, pokolení přichází,
ale země stále trvá.
5 Slunce vychází, slunce zapadá
a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
6 Vítr d spěje k jihu, stáčí se k severu d,
točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
7 Všechny řeky spějí do moře,
a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají,