„Utahuješ si z nás? Co bychom tak měli dělat? Nenapadlo i, že z mých dětí budou sirotci? Nebo myslíš, že mi to král n tak odpustí?"
„Ach, ty můj bláhový chlapče. Tak pojď. Ty se třeseš stra-1y a já čekám odměnu/' řekl stařec a vesele se chystal na stu.
„Prosím," řekla snacha potichu, aby ji neslyšel, „ten si nedá ani s tím největším bláznem. Proč by se taky trápil? On si svoje užil, pláče jenom nešťastník, který opouští svět ?dčasně."
\bychom to neprotahovali, šli ke králi a ten je slavnostně vítal. Posadili se a začali si povídat. Král obdivoval starku moudrost, nechal si ho u sebe v zámku a radil se s ním ložitých vladařských záležitostech. Zároveň rádci zaká-i zabíjet staré lidi. Mají se nechávat zemřít přirozenou -ti, protože jsou užiteční, dokážou poradit, když si mladí ědí rady.
z toho také pochází přísloví: „Kdo dlouho žije, mnoho Je i mnoho vytrpí."
STAŘEČEK,
PŘEMKA kosil
iYý£kQdnílhxákmh.
Nitka předená, na vřetenu stočená rozmáchni se, toč, vřeteno roztoč, pohádka už začíná. Dobrý večer dámy, páni.
Žili byli stařeček a stařenka a ti měli krásnou dceru. Jednoho dne šel okolo cizí vysoký muž, uviděl ji v okně a požádal o její ruku. Stařenka ji nechtěla dát.
„Jestli mi ji nedáte," řekl muž, „unesu ji."
Stará že ne.
Starý řekl: „Ale jen ji dejme, stará. Asi je to její osud." Přišla zima a stařečkovi se stařenkou se nevedlo dobře. Stařeček si řekl: „Půjdu se podívat za dcerou, třeba nám pomůže."
A tak šel á zabouchal na její dveře. Dcera měla velkou radost, že ho vidí - ale bylo to zrovna v době, kdy se vracíval domů její muž. Byl to totiž drak a žral lidi.
„Co teď s tebou, tatínku? Přijde a sežere tě."
Ještě to ani nestačila dopovědět a už bylo slyšet, jak přichází. Zavřela tedy otce do prázdné truhly.
Přišel drak a povídá; „Ženo, je tu cítit člověčina. Jestli je to tvoje matka, sežeru ji. Jestli je to tvůj otec, nic mu neudělám/'
„Je to otec/' řekla a nechala otce vylézt.
Sedli si ke stolu a drak se zeptal: „Jak se vám vede?"
„Veliká chudoba, ani kousek chleba nemáme."
Když byl stařec na odchodu, povídá mu drak: „Vezmi si tohoto osla. Cestou si dej pozor, abys ho nešvihl do zadku."
„Děkuji," řekl stařec, nasedl na osla a odjel.
Stařeček chtěl osla popohnat, a tak ho švihl do zadku proutkem. Vypadlo z něj pár zlaťáků.
Stařec sesedl, posbíral je a strčil do váčku. „Tak proto mi řekl zeť, abych jej cestou zezadu nešvihal!"
Vrátil se domů. Stará ho čekala u dveří. Zaradovala se, že ho uviděla na oslu, pomohla mu sesednout a zeptala se na dceru a zetě. Stařeček ukázal zlaťáky a stařenka se samou radostí smála od ucha k uchu. A tak se jim začalo dařit dobře.
Stařenka si všimla, že stařeček vždycky čas od času odněkud vytáhne pár zlaťáků, a ptala se: „Jak to, že ty zlaťáky ještě nedošly?"
Starý jí ale nic neprozradil.
Jednoho dne ho sledovala a viděla, že když švihne osla do zadku, padají z něj zlaťáky. Od té doby znala to tajemství, a když chtěla peníze, švihla osla a vzala si.
Jednoho dne naložila stařenka na osla pytel obilí a šla je nechat do mlýna semlít.
Čekali tam ještě další lidé, a tak řekla mlynáři: „Než na mě přijde řada, půjdu sbírat byliny. Jen nešvihej mého osla do zadku."
Mlynář si pomyslel: „Když řekla, že ho nemám švihat, musí 1o mít nějaký důvod."
Šel k němu a švihl ho, osel splnil svůj úkol a vypadly z něj zlaťáky/Rychle je posbíral a namísto stařenina osla uvázal osla svého, který se mu podobal. Umlel stařeně obilí, naložil je na osla. Osel šel vpředu a za ním stará. Doma jí stařeček pomohl složit pytel s moukou. Pak švihl osla, ale nic, pak ještě jednou, nic. Zlaťáky nikde. Švihla ho i stará, znovu, osel kopal, vyhazoval kopyty, ale zlaťáky z něj ne a ne vypadnout. Stařec stařence vyhuboval, že přivedla jiného osla, a ta se pustila do pláče.
Stařejc sedl na osla a vypravil se rovnou do mlýna. Ptal se po svém oslu.
„Tenhle není můj."
„Kdepak, je tvůj."
Pohádali se, mlynář ho vystrčil ze dveří a stařeček se s hlavou svěšenou vrátil domů. Za pár dní se zase vypravil k dceři. Otevřela mu a viděla, jak je smutný.
„Co se ti stalo, tatínku?"
Starý jí všechno povyprávěl.
Byl tam i její muž drak a ten mu řekl: „Nebuď smutný, otče." Dal mu mlýnek na kávu. „Když budeš mít hlad, budeš točit zprava doleva, a když budeš chtít sklidit ze stolu, otočíš zleva doprava."
Stařec se zaradoval, poděkoval, uložil mlýnek do vaku a odešel. Když ho stařenka viděla přicházet bez oslíka, jen seděla celá zkoprnělá.
Stařeček si odpočal a povídá stařence: „Pojď se najíst."
„Čeho najíst, starý? Vždyť nic nemáme!"
„Jen pojď, povídám, najíme se."
Sedli si ke stolu.
Zeptal se stařenky: „Na co máš chuť?"
Stará povídá: „Kdybychom tak měli pilaf, zákusek a trochu vína..."
Stařeček zatočil mlýnkem zprava doleva a hned tu byl prostřený stůl s různými pokrmy, mezi nimi velký talíř s pilařem, zákusky, víno a ještě jiné věci, na co si vzpomeneš. Stařeček a stařenka byli celí pryč a začali se křižovat. Dobře se najedli, vína popili.
„Teď," povídá stařec, „ať se stůl poklidí."
Otočil mlýnkem zleva doprava a nezbyl ani drobek.
„Ať jsou požehnáni náš zeť a naše dcera!"
A šli spát, klidní a spokojení.
Po několika dnech povídá stařenka stařečkovi: „Pozvěme na hostinu starostu a jeho rodinu, když teď máme tolik jídla."
„Dobrá," na to stařec. A šel je pozvat na oběd.
Starosta se podivil, že je takoví chudí lidé zvou. Přišli, usadili se ke stolu, před nimi nic. Stařeček vzal mlýnek, zatočil, a stůl byl najednou plný všech možných jídel, chleba, zákusků, ovoce a vína. Starosta užasl: Co to má být? Když pojedli a popili, stařec zase zatočil s mlýnkem, celý stůl i se zbytky zmizel. Starosta pak potají mlýnek sebral. Druhého dne si stařečkové sedli ke stolu, všude hledali mlýnek - nikde nic. Stařec šel ke starostovi, ptal se po mlýnku. Jeho služebníci ho ale vystrčili ze dveří. Se svěšenou hlavou se stařeček vrátil domů a vyhuboval stařence, protože ona mohla za to, že přišli o osla i o mlýnek. Plakala stařenka, plakal stařeček.
Starý povídá: „Půjdu zase za zetěm." A šel.
Zaklepal na dveře. Dcera mu otevřela, pustila ho dovnitř, a když si trochu odpočal, dala mu najíst a zeptala se ho: „Proč jsi, tatínku, zase tak smutný?"
Svěřil se jí, co se stalo. Zeť neřekl ani slovo, ale když stařec odcházel, dal mu dýni, která měla nahoře korkovou zátku,
a povolá mu: „S tímhle běž k mlynáři a ke starostovi, otevři to a ostaneš zpět, co ti patří."
„D^uji vám," řekl stařec a odešel.
Šel rovnou k mlynáři.
„Mináři, vrať mi mého osla."
„Jakého osla? Tvoje stará ho odvedla."
„Dobrá," řekl stařec.
Otef řel dýni a vyskočil vysoký mouřenín s rudými rty a holí y ruce a pustil se do mlynáře.
„Dej mi mého osla, mlynáři."
„Přestaň, přestaň, hned ti ho přivedu!"
Starý zazátkoval dýni a mouřenín zmizel. Dostal osla a šel ke starostovi.
„Pane starosto, prosím tě, vrať mi mlýnek."
„Jaký mlýnek?"
Chtěl zavolat své služebníky, aby starého vyhodili, ale ten už otevřel dýni, z ní vyskočil mouřenín s holí v ruce a pustil se do starosty hlava nehlava.
„Pane starosto, vrať mi mlýnek."
„Hiied, hned ti ho přinesu!"
Zavřel dýni zátkou, mouřenín zmizel, stařeček vzal mlýnek, posadil se na osla a celý šťastný se vydal domů. Když ho uviděla stařenka, rozzářila se. Pomohla rriu sesednout z oslíka a žilo se jim dobře a nám ještě lip.