Srbská literatura 17. a 18. století
Z důvodu přesunu značné části srbského obyvatelstva na sever v letech 1690 a 1739 se centrum
srbského politického, náboženského a kulturního života přesouvá do oblasti tehdejších Uher,
navzdory tomu, že většina srbského národa zůstávala na území osmanské říše. Díky tomuto
přesunu se otevřela možnost k hlubším proměnám srbské společnosti a literatury, k vytvoření
nové, měšťanské literatury podle západních vzorů. Tato proměna se završuje v posledních
desetiletích 18. století v díle Dositeje Obradoviće.
Období mezi Velikou seobou srbského národa roku 1690 a Obradovićem je obdobím
přechodným, v němž se mísí staré s novým, církevní s měšťanským či občanským. Toto
přechodné období se dělí na dvě podobdobí: V prvním pokračují tradice staré literatury, ve
druhém se přejímají modernější, ruskoslovanské vzory.
Pokračování staré literatury: vznikají staré žánry (kázání, životy, cestopisy), pokračuje
tradiční církevněslovanská poetika, avšak objevují se i první inovace (ruskoukrajinské barokní
tendence).
Významnou postavou tohoto směru je Džordže Branković, srbský šlechtic, jenž usiloval o
vytvoření Ilyrského království. S českými zeměmi ho pojí fakt, že kvůli svým politickým
aktivitám byl vězněn ve Vídni a v Chebu. Je autorem pětidílných Slavenoserbských kronik
zachycující historii světa od jeho vzniku po autorovu současnost. Kroniky jsou psány podle
vzoru středověkých kronik, těžkosrozumitelným jazykem, jemuž dobře rozuměl snad jen autor
sám. Branković v nich usiloval o ospravedlnění svých záměrů a požadavků.
Dalšími představiteli pokračování staré literatury jsou tzv. Račani, mniši kláštera Rača, kteří
se později přesunuli na Frušku Goru a působili v klášteře Beočin a také v uherském městě
Szentendre, které bylo centrem srbské kultury a politiky (dodnes zde žije srbská komunita).
Jeden z nich, Kyprián, působil jako kněž v Szentendre, kde založil školu. Je autorem díla
Stichira knezu Lazaru. Další z Račanů Jerotej je autorem prvního úplného srbského cestopisu
Putašastvije k gradu Jerusalimu z roku 1721, jenž je psán lidovým jazykem a obsahuje legendy
ze srbských zemí.
Asi nejvýznamnějším autorem tohoto podobdobí je potom Gavril Stefanović Venclović,
kazatel v Szentendre, který napsal asi dvacet rukopisných sborníků. Asi polovina z nich byla
psána lidovým jazykem. Obsahovaly např. texty Jana Zlatoústého nebo kázání ukrajinských a
ruských kazatelů. Ve Venclovićově díle jsou přítomny náznaky barokních tendencí a je
považován za posledního autora staré literatury, který zahájil období nové literatury.
Ruskoslovanské období: Srbská inteligence usilovala o následování vyspělejších národů
(Maďarů, Chorvatů). Otevíraly se nové školy, avšak nebyli ani učitelé, ani knihy. Srbští
duchovní se proto obrátili na ruského cara Petra Velikého s žádostí o vyslání učitelů a knih
z Ruska. Car poslal do Sremských Karlovců Maxima Suvorova, jenž přivezl knihy a založil zde
slovanskou školu pro duchovní a učitele. Následně přijelo dalších sedm učitelů z Kyjevské
duchovní akademie v čele s Emanuelem Kozačinským.
Tyto události měly za následek vznik tzv. ruskoslovanského jazyka, jenž byl ale obtížně
srozumitelný běžným Srbům. Vznikly proto dva tábory: církevní konzervativci obhajovali
ruskoslovanský jazyk a církevněslovanké písmo. Pokrokovější literáti a intelektuálové byli
naopak stoupenci lidového jazyka a písma graždanky. Jejich spory byly ukončeny až mnohem
později Vukem Stefanovićem Karadžićem.
V nové literatuře dominovala poezie (učená barokní) psaná třináctislabičným veršem. Často
byla spjata s výtvarným uměním.
Typickým autorem, v jehož díle se pojí literatura s výtvarným uměním byl Hristofor
Žefarović, autor Stematografie – sborníku erbů vysvětlených veršem. Ty jsou doplněny
portréty vladařů a dvěma hymny.
Představený kláštera Kovilj a autor historických děl Jovan Rajić se proslavil alegorickohistorickým
zpěvem psaným lidovým jazykem Boj zmaja sa orlovi (Boj draka s orly), v němž
vylíčil boje Rakouska a Ruska proti Turkům, a také čtyřsvazkovým historickým dílem Istorija
raznih slavenskih narodov najpače Bolgar, Horvatov i Serbov (Dějiny různých slovanských
národů, především Bulharů, Chorvatů a Srbů). Dílo vzniklo na základě srbských a bulharských
pramenů i na základě pramenů Džordžeho Brankoviće. Bylo napsáno těžkopádným jazykem a
obsahuje podrobný výklad dějin a vylíčení úspěchů srbských vládců. Osvícenské myšlenky a
vlastenecký ráz díla přispěly k probuzení národnímu uvědomění Srbů.
Zaharije Stefanović Orfelin byl všestranným umělcem, výtvarníkem, básníkem a pedagogem.
Působil jako učitel v Novém Sadu a v Temešváru, a také jako typograf v Benátkách a ve Vídni.
Psal ruskoslovanským jazykem ale i jazykem lidovým. Známým dílem je vlastenecká báseň
Plač Serbiji, která je psána v obou verzích jazyka. Truchlí v ní nad tragickým osudem srbského
národa a kritizuje cizí vládu (nejen rakouskou, ale i moc srbské církve), jež omezuje život Srbů.
Také byl autorem prvního srbského slabikáře (Bukvar), v Benátkách tištěného prvního
jihoslovanského časopisu (Slavenoserbski magazin), monografie o ruském carovi Žitija Petra
Velikog či knihy rytin s názvem Kaligrafija.