Tradiční proud srbské
literatury meziválečného
období
Referát do předmětu SBA305 Srbská literatura III
Zpracoval:
Jonáš Pospíchal
361161
Srbský jazyk a literatura
1
Úvodem
V tomto referátu naleznete ty významné autory působící mezi dvěma světovými válkami, kteří psali
v duchu již dříve významného realismu, přirozeně s jeho různými variacemi podle stylu každého
jednoho spisovatele. Ti jsou proto Jovanem Deretićem v Kratke istoriji srpske književnosti označeni
jako autoři tradiční literatury. Témata jejich tvorby často odpovídala dobovým událostem (silná je
reminiscence a reflexe první světové války, její zkázy, ale i s ní spojené koncepce odvahy a oběti
srbského národa), nebo dlouhodobým tendencím (neuspokojivý vývoj v poválečné Evropě, společenská
krize, sociální problémy), ovšem mohla být i zcela originální, autonomní, na vnějším světě nezávislá
částečně či úplně (Desanka Maksimović, regionální literatura popisující Bosnu, Vojvodinu, Makedonii
apod.).
Literáti nejsou v dalším textu seřazeni abecedně, ale podle pořadí v již zmíněné publikaci Jovana
Deretiće. Zájemcům o další studium tamtéž (strany 278–286) snad toto rozřazení pomůže v orientaci.
Nyní již k jednotlivým autorům.
Velimir Živojinović Massuka (resp. Masuka), (1886–1974). Básník, dramatik, prozaik, dramaturg,
literární a divadelní kritik, překladatel. Absolvent germanistky na filozofické fakultě v Bělehradě,
studoval dále estetiku v Lipsku. Působil jako režisér a ředitel národního divadla v Bělehradě a ve Skopji.
Překládal z němčiny, angličtiny (jeho překlady z těchto jazyků patřily k nejlepším soudobým srbským)
a ruštiny. Mezi jím překládané autory patří Shakespeare, Ibsen, Goethe, Puškin a Lermontov.
V době první světové války pracoval ve válečné cenzuře a se srbským vojskem absolvoval
velkou část cesty k Jaderskému pobřeží. Zde byl zajat Rakušany a zbytek války strávil v zajateckém
táboře. Posléze učil na gymnáziu a pracoval v Národním divadle v Niši a v Bělehradě, na tomto postu
také strávil druhou světovou válku. Redigoval časopis Epoha a spolu se Simou Pandurovićem založil
čas Misao. Oceňován byl jako realistický básník zobrazující – v protikladu k modernistické poezii –
rezignovaně a smířeně události válečných let. Známá je i jeho intimní lyrika. Byla označována jako
tichá, jemná a citlivá, naplňovaná melancholickými přírodními obrazy, které obsahují i milostné
příběhy.
Dílo:
a) Sbírky básní:
a. Vedre i tamne noći (1922),
b. Odblesci u vodi (1928).
b) Výbory z básní:
a. Stihovi (1934),
b. Pesme (1965).
c) Kritiky:
a. Iz književnosti i pozorišta (1928),
b. Utisci i razmatranja (1940).
d) Dramata:
a. Čovek snuje (1927),
b. Stanica (1927).
e) Sbírka povídek:
a. Na tragu (1935).
Jela Spirindorović Savić (1891–1974). Básnířka, prozaička. Studovala ve Vídni a v Terstu, žila
v Bělehradě a spolupracovala s literárními časopisy Letopis a Savremenik. Známá pro svou lyriku citově
2
bezprostřední, melancholickou, tíhnoucí k mystickým a „velkým“ tématům. Je také autorkou řady esejů,
ve kterých své tendence hájí proti pozitivismu a racionalismu.
Dílo:
a) Sbírky básní:
a. Sa uskih staza (1919),
b. Pergamenti (1923),
c. Večite čežnje (1926),
d. Jesenje melodije (1939).
b) Sbírka povídek:
a. Pripovetke (1939).
c) Eseje:
a. Tragika Ničea (1934, Nietzschova tragédie),
b. Susreti (1944).
Anica Savić-Rebac (1892–1953). Klasická filoložka, dcera literárního kritika Milana Saviće, básnířka.
Překládala z klasických jazyků, věnovala se srbské a staré řecké a římské literatuře. Učila a apřednášela
na ženském gymnáziu ve Skopji, Niši a Bělehradě a na univerzitě tamtéž (klasické jazyky, němčinu a
francouzštinu). Známá jako představitelka tzv. učené poezie a jako jedna z nejvzdělanějších žen soudobé
srbské veřejné scény.
Dílo:
a) Sbírky básní:
a. Večeri na moru (1929).
b) Literárněvědné studie:
a. Predplatonska erotologija (1932),
b. Istorija rimske književnosti (1948–1949),
c. Antička estetika i nauka o književnosti (1955),
d. Helenski vidici (1966).
Desanka Maksimović (1898–1993). Básnířka, prozaička, autorka knih pro děti a mládež, esejistka,
překladatelka. Studovala srbskou historii a literaturu v Bělehradě, jeden rok též v Paříži jako stipendistka
francouzské vlády. Po úspěšně završených studiích vyučovala na různých středních školách, zejména
v Bělehradě, ale i v Obrenovci a Dubrovníku. Na počátku druhé světové války se stáhla do ústraní, po
jejím konci se vrátila na učitelský post do Prvního ženského reálného gymnázia v Bělehradě, v němž
pracovala až do konečného odchodu do penze v roce 1953. Přátelila se s řadou významných
jugoslávských literátů, například s Ivo Andrićem, Milošem Crnjanskim a Milanem Rakićem. V roce
1959 byla zvolena mimořádným, v roce 1965 pak řádným členem Srbské akademie věd a umění.
Obdržela za svůj život mnoho ocenění, na její počest (a přes její nelibost) byla již za jejího života ve
Valjevu vztyčena její socha. Škola v Brankovině, kterou navštěvovala, a kde byl její otec učitelem, byla
v roce 1985 přebudována a překřtěna na Desančinu školu. V její bezprostřední blízkosti byla Desanka
Maksimović také pochována (1993, ve věku 95 let).
Od roku 1920 až do konce života publikovala. Již svými prvními děly se zařadila do proudu tzv.
ženské lyriky, postupně se etablovala jako její hlavní a nejvýraznější představitelka. Její básně jsou
výrazné jednoduchostí, lehkostí, citovostí, různorodostí témat (láska, ženství, dospívání, dětství a dětský
svět, ale také vlastenectví, hrdost, odvaha, pomíjivost života, spravedlnost apod.). Přístupem, který
charakterizuje její poezii jako celek je lyrický popis rozpoložení, pocitů a vnímání člověka. Láska není
jen předmětem popisu, ale také prostředkem vztahu k lidem, zemi a přírodě.
3
Desanka Maksimović ve své tvorbě reagovala i na aktuální události, jako například na známý
masakr studentů a žáků v Kragujevci (1941, vydáno po válce), poválečná euforie a budovatelské nadšení
při obnově válkou zničené země. Syntézou jejího díla je sbírka Tražim pomilovanje (1964), jež nese
podtitul „Lirske diskusije sa Dušanovim zakonikom.“ Zde autorka ztvárňuje soubor, kontakt principů
přísného, strohého až dogmatického zákonodárce a milosrdné, lidské a něžné básnířky. Forma tohoto
díla je originální: nestálé, volné verše, časté paralely, bohatý jazyk, cit pro rytmus. Sbírka je prodchnuta
stěžejními tématy celé autorčiny tvorby – lidskostí, bohatostí života a jeho prožitku, láskou.
Dílo:
a) Významné sbírky básní:
a. Pesme (1924),
b. Vrt detinjstva (1927),
c. Zeleni vitez (1930),
d. Gozba na livadi (1932),
e. Nove pesme (1936),
f. Oslobođenje Cvete Andrić (poémа, 1945),
g. Pesnik i zavičaj (1945),
h. Otadžbino, tu sam (1950),
i. Miris zemlje (1954),
j. Zarobljenik snova (1960),
k. Tražim pomilovanje (1964).
b) Próza pro děti i dospělé:
a. Ludilo srca (1931),
b. Kako oni žive (1935),
c. Bajka o kratkovečnoj (1937),
d. Raspevane priče (1938),
e. Dečja soba i ostale priče (1942).
c) Romány:
a. Otvoren prozor (1954),
b. Buntovan razred (1960),
c. Ne zaboraviti (1969).
d) Poémy a sbírky básní pro děti:
a. Šarena torbica (1943),
b. Zlatni leptir (1945),
c. Reka ponornica (1948),
d. Strašna igra (1950),
e. Šumska ljuljaška (1959),
f. Medvedova ženidba (1961),
g. Patuljkova tajna (1963),
h. Izvolite na izložbu deca slikara (1965),
i. Za rujom (1969),
j. Oraščići palčići (1975),
k. Ko hoće da doživi čudo (1981).
e) Cestopisy z cesty do Norska:
a. Praznici putovanja (1972),
b. Snimci iz Norveške (1973),
c. Pisma iz Norveške (1977).
f) Sebrané spisy a výbory:
a. Izbor pesama 1–7 (1969),
b. Celokupna dela – pesme i proza (1978),
c. Celokupna dela – poezija (1982),
4
d. Izbor dela za decu i omladinu (1985).
Gvido Tartalja (1899–1985). Srb původem ze Záhřebu, básník, prozaik, publicista. Význačný svou
intimní a sociální lyrikou a klasickou formou. Po druhé světové válce se soustředil na dětskou literaturu.
Dílo:
a) Sbírka básní:
a. Pesme (1952).
Božidar Kovačević (1902–1990). Básník, prozaik, překladatel, literární historik. Studoval v Bělehradě
a na Sorbonně. Před druhou světovou válkou byl členem redakční rady a redaktorem časopisu Srpski
književni glasnik, redigoval i časopisy Ferijalac a Naša Domovina. Do tradiční meziválečné literatury
náleží sbírkami inspirovanými lidovou písní Vidjenja dijaka Božidara a Razvigor. Jinak působil i
v rámci moderny díky sbírkám vydaným bezprostředně po první světové válce (Alfe mojih duša, Grč
mladenstva). V těchto sbírkách dominuje avantgardní, melodický a odvážný verš; v pozdějších dílech
byl umírněnější. Dále známý díky povídkám s historickou tematikou, snažil se o proniknutí do ducha
popisované doby. Vydal též samostatně literárněvědné studie o srbských autorech.
Dílo:
a) Sbírky básní:
a. Alfe mojih duša (1922),
b. Grč mladenstva (1923),
c. Orač tišine i druge pesme (1925),
d. Poezija Božidara Kovačevića (1926),
e. Vidjenja dijaka Božidara (1928),
f. Pesme (1938).
b) Antologie:
a. Antologija ljubavne lirike (1927),
b. Zbornik lirike srpske i hrvatske (1955).
c) Sbírky pohádek:
a. Največi sevap (1928).
d) Román:
a. Draga Mašin. Senzacionalni istorijski roman iz života poslednjih Obrenovića od
grafa Karla od Austerlica 1–3 (1933).
e) literárněhistorické práce:
a. O helenskoj tragediji. Ogled s jednim osvrtom na naš narodnji duh (1932).
Veljko Petrović (1884–1967). Prozaik, básník, esejista. Zpočátku psal vlastenecké básně – Rodoljubive
pesme (1912), Na pragu (1913), v meziválečném období se proslavil svou povídkovou a novelistickou
tvorbou. Zobrazoval realisticky život vojvodinského městečka (sám pocházel ze Somboru), odsuzoval
měšťáctví a odnárodňování vzdělanců. Popisoval i život tamějších venkovanů. Zabýval se též otázkami
jugoslávského literárního a výtvarného umění.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
a. Varljivo proljeće (1921),
b. Iskušenje (1924),
5
c. Izdanci iz opaljena grma (1932).
b) Soubory esejů:
a. Srpska umetnost u Vojvodini (1927).
c) Sbírky básní:
a. Rodoljubive pesme (1912),
b. Na pragu (1913).
Isidora Sekulić (1877–1958). Prozaička a literární kritička. Na počátku svého působení tvořila lyrickou
prózu (Saputnici, 1911), vedle ní vyniká lyrický cestopis Pisma iz Norveške (1913). Projevují se zde
sklony k filozofování, psychologické úvahy, jemná erotika. V meziválečné době popisuje patriarchální
srbskou společnost, využívá realistický, intelektuální postup vyprávění, moralizující kontrasty,
vlastenectví. Zařazuje se do proudu tzv. sociální literatury. Vyniká i svými literárněkritickými studiemi
a esejemi, kde uplatňuje svou kulturní a literární erudici. Byla jedním z počátečních představitelů
jazykově-strukturního kritického směru.
Dílo:
a) Sbírky prózy:
a. Saputnici (1911),
b. Pisma iz Norveške (lyrický cestopis, 1913).
b) Sbírky povídek:
a. Đakon bogorodičine crkve (1920),
b. Iz prošlosti (1919),
c. Hronika Palanačkog groblja (1940),
d. Zapisi 1919–1928 (1941).
c) Eseje a literární kritika:
a. Petar Kočić (1935),
b. Puškin (1937),
c. Milan Rakić (1938),
d. Sabrana dela 1–12 (1961–1967).
Anđelko Krstić (1871–1952). Prozaik. Ve svých povídkách a románu popisoval makedonské reálie,
soustředil se na sociální i národnostní útlak spojený se srbskou nadvládou.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
a. Pripovetke (1932),
b. Zatočenici (1937).
b) Román:
a. Trajan (1932).
Dušan Radić (1892–1938). Prozaik, lékař. Proslavil se kratšími povídkami, rozsahem na hranici
fejetonu, s anekdotickými prvky. Své povídky skloubil do jediného románu Selo (1937).
Dílo:
a) Román:
a. Selo (1937).
6
Dušan Đurović (1901–1993). Prozaik. Věnoval se regionální literatuře, konkrétně popisu
černohorského venkova. Líčí konflikt patriarchálního prostředí s modernizujícím 20. stoletím.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
a. Među brđanima (1936),
b. Ljudi na kamenu (1940).
b) Román:
a. Dukljanska zemlja (1939).
Stevan Jakovljević (1890–1962). Prozaik, lékař. Jeden z nejpopulárnějších tvůrců válečných románů
v Srbsku, jeho stěžejním dílem je Srpska trilogija. Autor z pozice malého, osamoceného člověka
popisuje srbskou účast v první světové válce jako sérii hrůz a zároveň oslavu nezdolnosti jednotlivých
jejích aktérů. Reálný prvek je v románu velice silný, kritikou byla autorovi i vyčítána jako suchopárnost
a faktografičnost. Dílo sestává ze tří částí Devetstočetrnaesta (1934), Pod krstom (1935), Kapija slobode
(1936); souhrnně vyšly všechny tři v roce 1937 a do roku 1941 se román dočkal šesti vydání. Dalším
románem, sociálním, je Smena generacija (1939), kritizující pokleslou, zkorumpovanou a policií
monitorovanou společnost Jugoslávie 30. let. Do další tvorby patří díla zobrazující události druhé
světové války.
Dílo:
a) Sbírka povídek:
a. Suze i Omesti (1959).
b) Romány:
a. Srpska trilogija (souhrnně, 1937),
b. Smena generacija (1939).
Borivoje Jevtić Sarajlija (1894–1959). Prozaik, dramatik, literární kritik. Byl aktivním členem Mladé
Bosny, po Sarajevském atentátu vězněn. Mezi světovými válkami pracoval jako dramaturg v Bělehradě,
Šabci a Sarajevu. Ve svých dílech, charakterem zejména povídkách, popisoval Bosnu a její obyvatele
v době od 70. let 19. století do druhé světové války. Jeho vypravěčský styl lze popsat jako lyrický a
bezprostřední. Proto, ale také díky své rozsáhlé politické činnosti, byl nazýván kronikářem bosenské
společnosti.
Dílo:
a) Sbírka povídek:
a. Igračke u vremenu (1958).
b) Dramata a jednoaktovky:
a. Polip (1927),
b. Carske kohorte (1928),
c. Dečko na snu (1929).
c) Memoáry
a. Sarajevski atentat (1924).
d) Literárněhistorické studie:
a. Deset godina sarajevskog pozorišta (1931).
7
Marko Marković (1896 – 1961). Bosenský (srbský) prozaik, literární kritik, kulturní historik, novinář
a překladatel. Za první světové války bojoval na straně Srbska v Srbském dobrovolnickém sboru na
východní frontě. Po druhé světové válce pracoval jako dramaturg Národního divadla v Sarajevě.
Redigoval časopisy Pregled a Život, založil časopis Odjek působil několik let jako předseda svazu
spisovatelů BaH. Výrazný byl svými příspěvky k literární i divadelní kritice. V realistických povídkách
popsal a vystihl běžný život ve svém rodném kraji při řece Drině.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
a. Kriva Drina (1935),
b. Na boku (1947),
c. Od sumraka do zore (1954).
b) Sbírka literárně a divadelně historických esejů:
a. Članci i ogledi (1951).
Hamza Humo (1895 – 1970). Bosenský (muslimský) básník, prozaik, dramatik. Mezi dvěma válkami
působil jako novinář, jeho tehdejší próza se vyznačuje realistickým pohledem na soudobou muslimskou
komunitu, silná je akcentace sociálního rozvrstvení a z něj plynoucích problémů. Poezie je klidná,
velebící štěstí, ale také senzualismus a hédonismus.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
a. Pod žrvnjem vremena (1928),
b. Slučaj Raba slikara (1930),
c. Pripovetke (1932),
d. Ljubav na periferiji (1936),
e. Hadžijin mač (1955).
b) Výbor písní:
a. Izabrane pesme (1954).
c) Sbírky poezie:
a. Grad rima i ritmova (1924),
b. Sa ploča istočnih (1925),
c. Za Tita (1945),
d. Nova saznanja (1948),
e. Poema o Mostaru (1949).
d) Román:
a. Adem Čabrić (1947).
Isak Samokovlija (1889–1955). Bosenský (židovský) lékař a prozaik. Jeho realistické povídky jsou
zaplněny postavami malých, obyčejných lidí v každodenních situacích prostředí bosenské sefardské
komunity. Námětem povídek bylo také autorovo vlastní dětství. Byl prvním židovským spisovatelem
píšícím srbochorvatsky. Postavy přijímají svůj často tragický osud vyrovnaně, děj popisuje jejich
tragikomiku, odevzdanost a aspekty každodenního boje o štěstí a naději. Na základě svých povídek
napsal i dramata. Jovan Deretić označuje Samokovliju spolu s Andrićem za nejlepšího bosenského
vypravěče mezi dvěma válkami.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
8
a. Od proleća do proleća (1929),
b. Pripovijetke (1936),
c. Nosač Samuel (1946),
d. Tragom života (1948),
e. Solomonovo slovo (1949),
f. Djerdan (1952),
g. Nemiri (1956).
b) Dramata:
a. Hanka (1931),
b. Plava Jevrejka (1932).
c) Komedie:
a. On je lud (1935),
b. Fuzija (1939).
Branimir Ćosić (1901–1934). Prozaik a novinář. Studoval literaturu a historii v Bělehradě a v Paříži,
studia však, díky tuberkulóze, která se mu nakonec stala osudnou, nedokončil. V různých časopisech
publikoval rozhovory s předními literáty doby, vyšly i souhrnně (Deset pisaca, deset razgovora, 1931).
V povídkách se věnoval životu zejména mladé generace v poválečné Jugoslávii, jejich problémům,
celospolečenským proměnám, otázkám morálky a svědomí. Autor vystihl celospolečenské vření a
nespokojenost s režimem a vládnoucími vrstvami. V tomto duchu koncipoval i své nejslavnější dílo,
román Pokošeno polje (1934). Zde se Ćosić věnuje válečnému a poválečnému Srbsku, jeho prostředí,
atmosféře a problémům. Nastavuje zrcadlo bělehradské „zlaté mládeži“, kritizuje soudobé společenské
i státní instituce. Koncem života inklinoval i k sociální literatuře.
Dílo:
a) Sbírky povídek:
a. Priče o Boškoviću (1924),
b. Egipćanka i druge romantične priče (1927),
c. Kao protekle vode (1933).
b) Romány:
a. Vrzino kolo (1925),
b. Dva carstva (1928),
c. Pokošeno polje (1934).
c) Literárněvědné práce:
a. Deset pisaca, deset razgovora (1931).
9
Použitá literatura
DERETIĆ, Jovan: Kratka istorija srpske književnosti. Beograd 1987.
DOROVSKÁ, Dagmar – DOROVSKÝ, Ivan (a kol.): Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001.
NEDVĚDOVÁ, Milada: Slovník spisovatelů: Jugoslávie : srbská a černohorská, charvátská, bosenskohercegovská,
slovinská a makedonská literatura. Praha 1979.