Gierke zavrtěl hlavou. Tak vidíte, oddychl si docent Spitz. Teď přejdou i ostatní následky. Ta závrat byla jen 7 potlačené představy; teď, když jsme ji vybavili, bude dobře. Můžete sc podívat 7. okna? Výborně! Jako by z vás všecko spadlo, že? Ani památka po závrati, co? Pane Gierke, vy jste nejkrásnéjší případ, jaký jsem kdy měl! - Doktor Spitz spráskl nadšením ruce: Dokonale uzdraven! Smím zavolat paní Irmu? Nc? Aha, vy ji chcete sám překvapit - bože, ta bude mít radost, když vás uvidí chodit! Tak vidíte, pane, jaké zázraky dělá věda! - Byl by samou radostí nad tím úspěchem žvanil dvě hodiny, ale viděl, že Gierke potřebuje klid; tož mu předepsal nějaký bróm a poroučel se. Doprovodím vás, pane doktore, řekl Gierke zdvořile a vedl doktora až ke schodům. To je zvláštní, ani stopa po nějaké závrati, ani stopa - Tak sláva, křikl docent Spitz nadšeně; tedy se cítíte zdráv, že? Naprosto zdráv, řekl Gierke tiše a díval sc dolů za doktorem. A když za docentem Spitzem zabouchla domovní vrata, bylo slyšet ještě jedno těžké žuchnutí. Za chvíli našli dole pod schodištěm tělo Gierko-vo. Byl mrtev, několikrát přelámán, jak narážel při pádu na zábradlí schodiště. Když ro ohlásili doktoru Spitzovi, hvízdl a díval se moc divné před sebe. Potom vzal knihu, do které si zapisoval své pacienty, a ke Gier-kovu jménu připsal jen datum a jedno slovo: Suicidium. Abyste věděl, pane Taussig, to znamená sebevražda." UŠNÍ ZPOVĚĎ Potlačené představy," mínil páter Voves, řárář od Sv, Matěje, „poslouchejte, kurýrovat tyhle potlačené představy, to je jedna z nejstarších lidských zkušeností: jenže naic svatá církev té medicíně říká sacramentum sanctae confessionis. Když tě něco v duši tlačí, když se za něco hanbíš, jdi, kujóne, k svaté zpovědi a vyznej sc z toho neřádu, co v sobě nosíš! Jetvže my tomu neříkáme léčení nervových poruch; my tomu říkáme lítost, pokání a odpuštění hříchů. Počkejte, tomu už je řada let; byl ukrutně horký letní den, a tak jsem si zašel do svého kostelíčka - víte, já si myslím, že tihle evandě-líci mohli vzniknout jenom v severních krajinách, kde není ani v létě člověku horko. V takovém našem, katolickém kostele máš po celý boží den něco, mše, modlení, nešpory nebo aspoň ty obrazy a sochy; můžeš si tam kdykoliv zaskočit, ochladíš se a porozjímáš - k tomu ale pasuje, když je venku jako v peci. Proto máte berany v téch chladných a nehostinných zemích a náš katolíky v končinách teplejších; to asi dělá ten stín a chládek ve chrámech Páně. Tedy tenkrát byl takový palčivý den; když jsem vešel do kostela, tak ro na člověka tak krásně a smířlivé dýchlo; a tam ke mně přijde kostelník, že tu už přes hodinu čeká jeden člověk, aby sc někomu vyzpovídal. Dobrá, to se stává dost často; tož jsem si vzal V sakristii Štólu a šel jsem si sednout do zpovědnice. Kostelník přivedl toho kajícníka - byl to netnladý, slušně oblečený člověk, vypadal jako obchodní zástupce nebo agent s realitami, ve tváři bledý a jaksi naduřelý; klekl u zpovědnice a mlčel. 246 247 No tak, pomáhal jsem mu, říkejte po mně: Já bídný hříšník, zpovídám a vyznávám se Bohu Všemohoucímu - Nc, vypravil zc sebe ten človék, já to říkám jinak. Nechte mne. Já musím jinak. - Najednou sc mu začala třást brada a na čele se mu vyvalil pot; a já měl zčistajasna pocit takové divné a strašné ošklivosti -Stejný otřes jsem předríni zažil jenom jednou, když jsem byl při ex-humaci nebožtíka, který byl... který už byl v rozkladu; já vám, páni, nebudu líčit, jak to vypadá. Proboha, co je vám? křikl jsem na něho polekán. Hned - hned, jektal ten člověk, hluboce vzdychl, hlasitě se vysnifkal a řekl; Už je po tom. Tak já začnu, velebný pane. Je tomu dvanáct let - Já vám neřeknu, co jsem od něho slyšel. Předně to je, to se rozumí, zpovědní tajemství; a za druhé to byl skutek tak strašlivý, tak odporný a beštiálni, že - zkrátka, to se vůbec nedá povídat; a ten člověk to zc sebe chrlil v rakových děsných podrobnostech - a nic, nic nevynechal! Já myslel, že z té zpovědnice uteču, že si zacpu uši nebo já nevím co; nacpal jsem si štólu do úst, abych nevykřikl hrúzou. Tak už je to venku, řekl ten člověk spokojeně a ulehčené se vysmrkal. Tak vám děkuju, velebný pane. Počkejte, křikl jsem, a co pokání? Co vás nemá, řekl ren člověk a mrkal na mne skrz co okénko skoro důvěrné. Pane páter, vždyť já na nic nevěřím; já jsem si šel jenom ulehčit. Víte, když já o... o té věci nějaký čas nemluvím... tak já to pak vidím před sebou... všecko... a nemůžu spár, nemůžu oka zamhouřit — A když to tak na mne přijde, tak to musí ven, musím to někomu poved ir; a vy tu jste na to, je to vaše řemeslo a nesmíte to jít udat, na to jc zpovědní tajemství. Ale rozhřešení, na to já nic nedám; to je těžká věc, když člověk nemá víru. Mnohokrát děkuju, velebný pane. Uctivá poklona. - A než jsem se vzpamatoval, plaval pružným krokem z kostela. Asi za rok se vyskytl zas; nachytal mne před kostelem, bledý a nesmírně pokorný. Velebný pane, koktal, mohl bych se u vás vyzpovídat? Člověče, řekl jsem mu, bez pokání to nejde, a bašta. Když sc nechcete kát, tak spolu nemáme žádný kšeft. Ježíšmarjá, vzdychl ten člověk zdrceně, tohle mně teď říká každý páter! Žádný mé už nechce vyzpovídat, a já bych tak hrozně potřeboval - Koukejte, velebný pane, co vám to udělá, kdybych - kdybych ještě jednou - Vtom se mu začaly třást rty jako tehdy. Nic, rozkřikl jsem sc na něho, nebo mně to povídejte před nějakou světskou osobou! Já vím, zaúpěl ten člověk, aby mne ta světská osoba pak udala! Aby vás čert vzal, zařval poraněně a běžel pryč; a je to divné, i na těch jeho zádech bylo vidět takové vám zoufalství - Od té doby jsem ho neviděl.1" „Důstojnosti," děl na to advokát dr. Baum, „ta vaše historka není ještě celá. Jednou - taky už před lety - ke mně přišel do kanceláře človíček s bledou a naduřelou tváří - abych řekl pravdu, moc se mi nelíbil; a když jsem ho posadil a řekl mu, tak, příteli, co vás sem vede, začal ten člověk; Pane doktore, když se na vás váš klient s důvěrou obrátí a svěří se vám, že sc dejme tomu něčeho dopustil, tak - - tak samozřejmě, povídám, toho nesmím užít proti němu; pane, z toho bych měl pěknou disciplina rku, ne-li něco horšího. To je dobře, oddechl si ten chlapík. Pane doktore, já vám něco musím říci. Já jsem před čtrnácti lety - A pak, velebnosti, jsem slyšel nejspíš to samé jako tenkrát vy." „Neříkejte to," přerušil ho páter Voves. „Ani mě nenapadne," bručel dr. Baum. „Víte, to byla příliš šeredná věc; a ten chlapík to zc sebe chrlil, jako by se zalykal: zpocený, zsi-nalý, s očima zavřenýma... Ono to vypadalo, jako by psychicky zvracel. Potom si oddechl 1 otřel si kapesníkem rty. Pro živého boha, člověče, řekl jsem mu, s tímhle přec nemohu nic dělat! Ale chcete-li ode mne upřímnou radu — Ne, vyhrkl ten divný tvor, já žádnou radu nechci. Já jsem vám jenom přišel říci, co jsem tehdy udělal; ale pamatujte si, dodával skoro divoce, že toho nesmíte užít proti mně! - Potom vstal a docela klidně řekl: lak co jsem vám dlužen, pane doktore? 248 249 Padesát korun, řekl jsem zdrceně; a on vyndal padesátku, uctivá poklona, pane doktore, a šel. Rád bych védél, kolik pražských advokátů takhle obešel, ale podruhé už u mne nebyl,