ESTETICKA´ NORMA – zpracování slovníkového hesla Student: Stanislava Pirnusová Estetická norma – pravidlo (hlavní zásada, předpis, měřítko, vzor), regulující estetický postoj vnímatele k věcem. Jan Mukařovský definoval estetickou normu (dále jen e.n.) jako regulující estetický princip, tedy nikoli pouze jako kodifikovaný systém pravidel. E.n. odpoutává estetično od individuálních věcí a od individuálního subjektu a „činí je záležitostí obecného vztahu mezi člověkem a světem věcí (Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I. Praha 1948, s. 41)“. E.n. nelze trvale ustanovit. Její proměnlivost vyplívá z vnímání e.n. jako sociálně podmíněného jevu. Problém estetické normy poprvé tematizoval Jan Mukařovský ve studii Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (1936) a v přednášce Estetická norma, proslovené na 9. mezinárodním filozofickém kongresu v Paříži (publikováno 1937). V prvně jmenované rovněž nalezneme nejsystematičtější výklad vztahu estetické normy k estetické funkci a hodnotě. Tato studie pochází z období, ve kterém Mukařovský zaměřil svůj zájem o sociální zakotvení tří základních a vzájemně spjatých aspektů estetična. Po dlouhou dobu se jevil jako jediný možný úkol estetiky zkoumání všeobecně závazných podmínek krásy. Jejich platnost byla odvozována z předpokladů metafyzických, či antropologických; v tomto druhém případě byly estetická hodnota a e.n. jako její měřítko pojímány jako fakty pro člověka konstitutivní, tj. vyplívající z jeho přirozenosti. V tzv. estetice experimentální a v jiných odvětvích či směrech moderní estetiky se projevila nedůvěra k neomezené závaznosti norem: ve většině směrů se uplatnila bud´ krajní skepse k jejich existenci a platnosti, nebo aspoň snaha omezit tuto platnost. O skutečné normě lze mluvit teprve tenkráte, jde-li o cíle obecně uznávané, vzhledem ke kterým se hodnota pocit’uje jako existující nezávisle na vůli individua a na jeho subjektivním rozhodování, jinými slovy, jako fakt tzv. kolektivního vědomí; sem náleží mimo jiné i hodnota estetická, udávající míru estetické libosti. „Individuum může s normou nesouhlasit, ba snažit se o její proměnu, ale nemá možnost popřít její existenci a kolektivní závaznost ve chvíli, kdy hodnotí, třeba i v rozporu s normou.“ „Přestože norma směřuje k závaznosti bezvýjimečné, nemůže nikdy dosáhnout platnosti přírodního zákona – jinak by se stala jím a přestala by být normou“. E.n. nejsou ztotožňovány s tzv. ideálními normami; jejich naprosté uskutečnění nelze pokládat za ideál umělecké dokonalosti. „Antropologicky motivované postuláty […] bývají nejen velmi často v umění porušovány, ale jejich dokonalé uskutečnění znemožňuje vznik estetické libosti: absolutně pravidelný rytmus běžících strojů uspává, dokonalá symetrie rovnoramenného trojúhelníku je esteticky lhostejná. Antropologické postuláty tady nejsou ideálními normami, ale to jim nikterak nebráni plnit důležitý a nutný úkol základní motivace konkrétních estetických norem. Je-li tedy třeba se zcela zříci předpokladu absolutních estetických norem, není nikterak nutné zavrhnout i sám pojem normy pro oblast umění a utonout tak v bezvýchodném relativismu ( JM, Estetická norma)“. V uměleckém díle se uplatňují normy různého druhu. Historie umění má ráz opakované revolty proti normám. Přesto se v jednotlivých dílech e.n. ustalují a působí. Působení e.n. napomáhá rovněž k definování žánr a útvarů spjatých s tradicí. V umění se vyskytovala období, jež kladla důraz na bezvýhradnou platnosti normy. „Například básnictví francouzského klasicismu nebo básnictví symbolistické. […] „Za doklad směřování estetické normy k naprosté závaznosti“ je možno uvést „vzájemnou nesnášenlivost konkurujících estetických norem, projevující se často tím, že estetická norma je polemicky zaměňována s jinou, autoritativnější, např. s normou mravní – odpůrce je cejchován jako podvodník – nebo intelektuální – odpůrce je prohlašován za nevědomce nebo hlupáka. […] Platí […] antinomie neomezené závaznosti a její negace, neustálé proměnlivosti, i pro normu estetickou, třebaže zdánlivě negace převažuje. Také zde, jako všude jinde, je kladný člen základem, z kterého je třeba vycházet při rozboru specifického rázu estetické normy (Jan Mukařovský, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty)“. E.n. má dialektický charakter. Na jedné straně si činí nárok na závaznou platnost, na straně druhé dochází při její realizaci k opakovanému porušování a překračování. Základní tendence e.n. tedy směřuje k stálosti, k pravidlu, ke kodifikaci, přesto nemohou e.n. nikdy dosáhnout plné závaznosti, neboť pak by se staly zákonem a vývoj umění by ustal. E.n. tedy působí spíše jako orientační instrukce. V pojetí e.n. se projevuje napětí mezi tradicí, jako nutným předpokladem dorozumění a uchování dosažené kultury, a inovací, jako možnost dalšího rozvíjení, jako nutné vývojové porušování této stability, jejího překračování a nahrazování novými, obsažnějšími strukturami. E.n. navíc nevystupují v oblasti umění izolovaně, nýbrž v určitých ucelených systémech, jež se vzájemně ovlivňují, soupeří spolu a v konečném důsledku vytvářejí vyšší jednoty uměleckých stylů, směrů a žánrů. Mezi e.n. a jinými normami nejsou „neprodyšné stěny. „Pro jejich vzájemnou blízkost je např. charakteristické, že norma estetická může přejít v normu jinou a naopak. Tak norma mravní, realizovaná v románovém díle protikladem reka dobrého a zlého, mění se – jako součást básnické struktury – v normu estetickou a přechází časem v úplné klišé, které už vůbec nesouvisí s živou hodnotou mravní a může být pojato i komicky. Ve funkční architektuře dnešní, odmítající jakékoli estetické normování, stávají se, třeba proti vůli samého architekta, normy praktické ( např. hygienické atd.), jakmile vstupují do díla, zároveň normami estetickými. Lze uvést i případy opačné, norem estetických přecházejících v mimoestetické.“ Například jistý nebývalý jazykový jev, který vznikl v básnickém díle z důvodů estetických, může přejít do jazyka nebásnického, sdělovacího, jak se stalo v případě některých slovosledných deformací Mallarméových. J. Cocteau: „Stéphane Mallarmé má nyní vliv na sloh denního tisku, aniž to novináři tuší.“ (Mukařovský, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty) V prostředí, které v současné době určuje kulturní vývoj, „nabývá estetická norma velmi snadno nadvlády nad ostatními, srv. vlny lartpourlartismu v umění, které se, počínaje minulým stoletím, naléhavě vracely v uměleckých směrech nejrůznějších. […] Jde ovšem o pouhé směřování k nadvládě estetické funkce, nikoli o nadvládu skutečnou a trvalou, občas se naopak zvedá proti převažování estetické funkce odpor, který však právě svou intenzitou dosvědčuje sílu tendence, proti které se vzpírá“. (JM, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty)“. Pojetí normy má u Mukařovského jednoznačné sociální konotace: „Každá společenská vrstva, ale i mnohá prostředí (např. venkov – město) mají svůj vlastní estetický kánon, který je jedním z jejich nejcharakterističtějších znaků. Přechází-li např. z nižší vrstvy do vyšší, snaží se zpravidla především získat aspoň vnější příznaky vkusu oné vrstvy, do které chce být přeřaděn (změna odívání, bydlení, společenského chování atd. po stránce estetické) (JM, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty)“. Hierarchie estetických kánonů je v přímém vztahu k hierarchii společenských vrstev: „ … norma nejmladší, zaujímající vrchol, zdá se odpovídat vrstvě společensky nejvyšší a rovněž další odstupňování obou hierarchií zdá se být společné, takže by vrstvám postupně nižším odpovídaly kánony čím dál starší (JM, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty)“. E.n. ovšem nejsou od sebe sociálně neprodyšně odděleny: „ […] každý člen kolektiva je schopen pasivně rozumět několika z nich, popřípadě, jde-li o uměleckého tvůrce, i aktivně několika kánonů užívat. […] Zde je pro umělce veliká možnost nechat v díle navzájem se křížit několikerý kánon norem (JM, Problémy estetické normy)“. „Stárnouce a ustrnujíce, klesají zpravidla estetické normy i na žebříčku společenské hierarchie. Tento pochod je ovšem složitý, nebot‘ žádná ze společenských vrstev není […] prostředí samo v sobě homogenní, a proto lze v jedné vrstvě zpravidla zjistit několik estetických kánonů. […] Avšak tímto klesáním se norma neznehodnocuje skutečně a nenapravitelně, nebot’ nejde zpravidla o pouhé pasivní přejímání kánonu vrstvou nižší, nýbrž o jisté jeho aktivní přetvoření k estetické tradici daného prostředí a k celkovému souboru všech druhů norem pro toto prostředí platných. Přihází se také často, že kánon, pokleslý již na nejspodnější periferii, je pojednou vyzdvižen do samého ohniska estetického dění a stává se – ve změněném aspektu ovšem – opět normou mladou a aktuální (JM, Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty)“. E.n. má časovou proměnlivost společnou s jinými druhy norem. Každá norma se mění již tím, že je stále znovu aplikována a musí se přizpůsobovat novým úkolům, které z praxe vycházejí: „I když si dnes uvědomujeme, že nelze všechny historické i soudobé obměny estetické normy shrnout v jedinou formuli, která by měla platnost absolutní a byla něco víc než pouhé formální schéma, přesto […] logicky nutno předpokládat […] ve vší této proměnlivosti něco pevného. Jinak bychom nemohli mluvit o vývoji estetické normy; proměny by byly pouhým chaosem bez řádu.“ Nejde o to „najít neproměnnou estetickou normu“, ale odhalit stabilní „zdroj estetických norem. Vyjděme z faktu, že zdrojem estetických norem – jako všech ostatních – je v poslední instanci poměr člověka k světu. A člověk, přeze všechnu svou proměnlivost dobovou a sociální, je antropologická konstanta, svým fyzickým a zčásti i duševním ustrojením. […] Existují nějaké principy, estetickým normám příbuzné, které by tvořily neproměnnou jejich základnu? Existují; takovým principem je například rytmus, daný už fyziologickými pochody v lidském těle; jiná taková antropologická konstanta je symetrie, daná výstavbou lidského těla a praktickými důsledky, které z ní plynou pro fyzické i duševní chování člověka (JM, Problémy estetické normy)“. Literatura: Květoslav Chvatík: Strukturální estetika, Praha: Host, 2001. Jan Mukařovský: Estetická funkce, norma, hodnota jako sociální fakty (1936), in: Studie [1], Brno: Host, 2000, s. 81 – 148. Jan Mukařovský: Estetická norma (1937), in: Studie [1], Brno: Host, 2000, 149-156. Petr. V. Zima: Literární estetika, Olomouc: Votobia, 1998.