KNIHA TŘETl 10 8. Nové boje. - Po Buddhové smrti ještě po staletí ukazovali v jedné jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný stín. Bůh je mrtev: ale jak je mezi lidmi zvykem, budou snad ještě po tisíciletí existovat jeskyně, kde bude ukazován jeho stín. - A my - my musíme zvítězit ještě i nad jeho stínem! 10 9. Střežme se! - Střežme se myšlenky, že svět je živoucí bytost. Kam by se měl rozpínat? Čím by se měl živit? Jak by mohl růst a množit se? Vždyť přibližně víme, co je organično: měli bychom snad to, co je nevýslovně odvozené, pozdní, zřídkavé, nahodilé a s čím se lze setkat jen na zemské kůře, vykládat jako cosi podstatného, obecného, věčného, jak činí ti, kdo vesmír nazývají organismem? To mne odpuzuje. Střežme se dokonce i víry, že vesmír je stroj; určitě není zkonstruován pro nějaký cíl, označením „stroj" mu prokazujeme příliš velkou čest. Střežme se předpokládat vůbec a všude něco s podobnou formou, jaká je vlastní cyklickým pohybům našich sousedních hvězd; již pohled na Mléčnou dráhu vzbuzuje pochybnosti, zda tam neexistují mnohem hrubší a rozporuplnější pohyby, a rovněž hvězdy s věčně přímočarými drahami pádu a podobně. Astrální řád, v němž žijeme, je výjimkou; tento řád spolu se značným trváním, jež je jím podmíněno, umožnil opět výjimku ve výjimce: utvoření organické látky. Celkovým charakterem světa je naproti tomu věčný chaos, nikoli ve smyslu chybějící nutnosti, nýbrž chybějícího řádu, členění, 112 foimy, krásy, moudrosti, a jak se všechny ty naše estetické lidské představy nazývají. Posuzováno z hlediska našeho rozumu, jsou rozhodně pravidlem nevydařené vrhy, výjimky nejsou skrytým cílem, a celé soukolí věčně opakuje svůj nápěv, jejž nikdy nelze nazvat melodií, - a konečně už i slovo „nevydařený vrh" je zlidštění, jež v sobě tají odsudek. Ale jak bychom mohli hanit či chválit veškerenstvo! Střežme se vinit je z bezcitnosti a nerozumu, nebo i z jejich protikladů: není ani dokonalé, ani krásné, ani ušlechtilé, a nechce se ničím z toho stát, rozhodně netouží napodobovat člověka! Žádný z našich estetických a morálních soudůje nepostihuje! Nemá ani pud sebezáchovy, ba vůbec žádné pudy; nezná také žádných zákonů. Střežme se říkat, že v přírodě existují zákony. Existují jen nutnosti: není tu nikdo, kdo rozkazuje, nikdo, kdo poslouchá, nikdo, kdo přestupuje. Jestliže víte, že neexistují účely, pak také víte, že neexistuje náhoda: neboť pouze vedle světa účelů má slovo „náhoda" smysl. Střežme se tvrdit, že smrt je protikladem života. Živé je jen jakousi odrůdou mrtvého, a odrůdou velmi vzácnou. - Střežme se myšlenky, že svět tvoří věčně něco nového. Neexistují žádné věčně trvalé substance; matérie je právě takový omyl jako bůh eleatů. Ale kdy budeme u konce s naší ostražitostí a opatrností! Kdy už nám přestanou všechny tyto stíny boha brát světlo? Kdy už přírodu boha zcela zbavíme! Kdy už budeme smět začít pomocí čisté, nově nalezené, nově vykoupené přírody činit nás lidi přirozenějšímu Původ poznání. - Intelekt plodil po nesmírně dlouhá období pouze omyly; některé z nich se ukázaly jako užitečné a uchovávající druh: kdo na ně narazil nebo je zdědil, vedl svůj boj o sebe a o potomky s větším štěstím. Takové mylné věty víry, jež byly děděny z pokolení na pokolení, až se nakonec staly bezmála součástí základní výbavy lid- 113 ského druhu, jsou například tyto: že existují trvalé věci, že existují totožné věci, že existují věci, látky, tělesa, že věc je tím, čím se jeví, že naše chtění je svobodné, že to, co je dobré pro mne, je dobré také samo o sobě. Teprve velmi pozdě vystoupili odpůrci a zpochybňovači takových vět - teprve velmi pozdě vystoupila pravda, jako nejméně silná forma poznání. Zdálo se, že s ní člověk nedokáže žít, náš organismus byl přizpůsoben jejímu opaku; všechny jeho vyšší funkce, vněmy smyslů a vůbec každý druh počitku pracoval s těmi odpradávna zakořeněnými základními omyly. Ba co více: ony věty se v rámci poznání staly dokonce normou, jíž se poměřovalo „pravdivé" a „nepravdivé" - až do nej odlehlejších končin čisté logiky. Tedy: síla poznatků nespočívá ve stupni jejich pravdivosti, nýbrž v jejich stáří, jejich zakořeněnosti, jejich charakteru životní podmínky. Tam, kde se zdálo, že se život a poznání dostávají do rozporu, se nikdy vážně nebojovalo; popírání a pochybnosti tu platily za šílenství. Výjimeční myslitelé jako eleaté, kteří přesto formulovali a prosazovali protiklady přirozených omylů, věřili tomu, že je možné tímto opakem také žít: vynalezli mudrce jako člověka neměnnosti, neosob-nosti, univerzálnosti názoru, jako jedno a vše zároveň, se samostatnou schopností onoho obráceného poznání; měli víru, že jejich poznání je zároveň principem života. Aby však toto vše mohli tvrdit, museli klamat samy sebe o svém vlastním stavu: museli si přibásnit neosobnost a trvání beze změny, nevidět podstatu poznávajícího, popřít moc pudů poznání a vůbec pojmout rozum jako naprosto svobodnou, ze sebe samé vznikající aktivitu; zavírali oči před tím, že také oni dospěli ke svým větám díky odporování něčemu platnému nebo díky žádosti po klidu či svrchovaném vlastnictví nebo po nadvládě. Rozvoj vytříbenější poctivosti a skepse znemožnil posléze existenci i těmto lidem; ukázalo se, že i jejich žití a posuzování bylo závislé na prastarých pudech a základních omylech všeho pociťujícího bytí. - Ona vytříbenější poctivost a skepse se rodila všude tam, kde se dvě protikladné 114 vě dály použitelné na život, protože se obě snášely se základními omyly, kde bylo tedy možno se přít o vyšší či nižší stupeň užitku pro život; a rovněž tam, kde se nové věty ukazovaly jako životu sice nikoli prospěšné, avšak přinejmenším také ne škodlivé, jako projevy intelektuální hravosti, nevinné a šťastné stejně jako hra sama. Lidský mozek se postupně plnil takovýmito soudy a přesvědčeními, a v jejich klubku pak vznikl kvas, boj a žádost po moci. Nejen užitečnost a slast, nýbrž každý druh pudů zaujal stanovisko v boji o „pravdy"; intelektuální boj se stal zaměstnáním, výzvou, povoláním, povinností, důstojenstvím-: poznávání a hledání pravdy se nakonec zařadilo jakožto potřeba mezi ostatní potřeby. Od té doby nebyla mocí už jen víra a přesvědčení, nýbrž také zkouška, negace, nedůvěra, odporování; všechny „zlé" instinkty byly podřízeny poznání, postaveny do jeho služeb a dostalo se jim lesku něčeho povoleného, ctěného, prospěšného a nakonec získaly i pohled a nevinnost dobrého. Poznání se tudíž stalo částí života samého a jakožto život pak mocností, jež neustále roste: až na sebe konečně narazily poznatky a ony prastaré základní omyly, obojí jako život, obojí jako moc, obojí v temže člověku. Myslitel: to je nyní bytost, v níž pud k pravdě a ony život uchovávající omyly bojují svůj první boj, poté, co i pud k pravdě dokázal, že je mocí život uchovávající. Vzhledem k důležitosti tohoto boje je vše ostatní lhostejné: zde je postavena poslední otázka po podmínce života a podniknut první pokus odpovědět na tuto otázku experimentem. Nakolik snese pravda, abychom šiji přivtělili? - to je ta otázka, to je ten experiment. Původ logiky. - Z čeho vznikla v lidské hlavě logika? Jistě z nelogiky, jejíž říše musela být původně nesmírná. Ale mnoho bytostí, které soudily jinak, než soudíme teďmy, zahynulo: a přece to mohlo být pravdivější! Kdo například neuměl najít dost 115 často „stejné", pokud šlo o potravu či nebezpečná zvířata, kdo tedy příliš pomalu subsumoval, kdo byl při subsumpci příliš opatrný, měl menší vyhlídky na přežití než ten, kdo u všeho podobného okamžitě usuzoval na stejnost. A teprve převažující sklon zacházet s podobným jako se stejným, sklon nelogický - neboť o sobě neexistuje nic stejného -, vytvořil veškerý základ logiky. Také aby vznikl pojem substance, jenž je pro logiku nepostradatelný, byť mu v nej přísnějším smyslu slova nic skutečného neodpovídá, - nesměla být po dlouhou dobu viděna, pociťována proměnlivost věcí; bytosti nevidící přesně měly výhodu před těmi, které viděly vše „v toku". O sobě vzato je už každý vysoký stupeň opatrnosti při usuzování, každý skeptický sklon velkým nebezpečím pro život. Nezachovaly by se žádné živé bytosti, kdyby nebyl mimořádně silně vypěstován sklon opačný - raději přitakat než se zdržet soudu, raději se mýlit a básnit než vyčkávat, raději souhlasit než popírat, raději soudit než být spravedlivý. - Průběh logických myšlenek a závěrů v našem současném mozku odpovídá procesu a boji pudů, jež o sobě, každý jednotlivě, jsou všechny velmi nelogické a nespravedlivé; my se obvykle dovídáme jen výsledek boje: tak rychle a tak skrytě se v nás nyní tento prastarý mechanismus odehrává. Příčina a následek. - Nazýváme to „vysvětlení": ale je to "popis", jímž vynikáme nad starší stupně poznání a vědy. Lépe popisujeme, - vysvětlujeme právě tak málo jako všichni před námi. Objevili jsme složitou posloupnost tam, kde naivní člověk a badatel starších kultur viděl jen dvojí, „příčinu" a „následek", jak se tomu říkalo; my jsme obraz dění zdokonalili, ale nad obraz, za obraz jsme se nedostali. Máme před sebou u každého případu řadu „příčin" mnohem úplnější a usuzujeme: nejprve musí předcházet to a to, aby následovalo ono, 116 - íepochopili jsme přitom nic. Kvalita, například při každém chemickém dění, se stále jeví jako „zázrak" a právě tak každý pohyb vpřed; popud uvádějící v pohyb nikdo „nevysvětlil". A jak bychom také mohli vysvětlovat! Operujeme se samými věcmi, jež neexistují, s liniemi, plochami, tělesy, atomy, dělitelnými časy, dělitelnými prostory-, jak má být vysvětlování vůbec možné, když vše učiníme nejprve obrazem, k obrazu svému! Postačí chápat vědu jako co J možná nej věrnější polidštění věcí; popisujíce věci a jejich posloupnost, učíme se stále přesněji popisovat sebe samy. Příčina a následek: taková rozdvojenost pravděpodobně nikde neexistuje, - doopravdy máme před sebou kontinuum, z něhož vydělujeme pár částí; tak jako pohyb vnímáme vždy jen jako oddělené body, tedy vlastně nevidíme, nýbrž vysu-zujeme. Náhlost, s níž se mnohé následky vydělují, nás zavádí; je to však náhlost pouze pro nás. V této náhlé sekundě existuje nekonečné množství pochodů, jež nám unikají. Intelekt, který by příčinu a následek viděl jako kontinuum, a nikoli naším způsobem jako svévolnou rozdělenost a roztrženost, který by viděl tok dění, - ten by pojem příčina a následek zavrhl a veškerou podmíněnost by popřel. CS5 K učení o jedech. - Tolik věcí se musí spojit, aby vzniklo vědecké myšlení: a všechny tyto nezbytné síly bylo třeba vynalézt, cvičit a opatrovat jednotlivě! Samostatně měly však velmi často zcela jiný účinek než nyní, kdy se v rámci vědeckého myšlení navzájem omezují a ukázňují: - působily jako jedy, například pud zpochybňovat, pud popírat, pud vyčkávat, pud hromadit, pud rozdělovat. Heka-tomby lidí byly obětovány, než se tyto pudy naučily chápat svůj vzájemný vztah a cítit se společně jako funkce jedné organizující síly v jednom člověku! A jak daleko máme ještě k době, kdy se k vědeckému myšlení připojí i umělecké síly a praktická 117 f životní moudrost, kdy se utvoří vyšší organický systém, ve srovnání s nímž by se učenec, lékař, umělec a zákonodárce, jak je známe dnes, museli jevit jako nuzný pozůstatek starých časů! r;. stád a obcí, států a společností, které jsou ještě před námi, lze předvídat, že vzniknou ještě velmi různé morálky. Morálnost je stádní instinkt v jednotlivci. 114. Dosah morálky. - Nový obraz, který vidíme, ihned konstruujeme za pomoci všech starých zkušeností, jež jsme učinili, podle stupně své poctivosti a spravedlivosti. Neexistují vůbec jiné než morální zážitky, dokonce ani v oblasti smyslového vnímání. Čtyři omyly. - Člověka vychovaly jeho omyly: viděl sebe sama za prvé vždy jen neúplně, za druhé si připisoval vymyšlené vlastnosti, za třetí měl nesprávný pocit o svém postavení vzhledem ke zvířeti a přírodě, za čtvrté vynalézal stále nové desky hodnot a po nějaký čas je považoval za věčné a nepodmíněné, takže se na prvním místě ocitl hned ten, hned zas onen lidský pud a stav, a byl následkem tohoto hodnocení zušlechťován. Odečteme-li působení těchto čtyř omylů, pak jsme odečetli i humanitu, lidskost a „lidskou důstojnost". 116. Stádní instinkt. - Kdekoli se setkáme s morálkou, nacházíme hodnocení a odstupňování lidských pudů a činů. Tato hodnocení a odstupňování vyjadřují vždy potřeby obce a stáda: to, co jim vyhovuje na prvním místě - a na druhém a na třetím -, to je také nejvyšším měřítkem hodnoty u všech jednotlivců. Morálka vede jednotlivce k tomu, aby byl funkcí stáda a jen jako funkci si přikládal hodnotu. Jelikož podmínky přežití se v určité obci velice lišily od podmínek v jiné obci, existovaly velmi odlišné morálky; a vzhledem k podstatným promě- 117. Stádní výčitka svědomí. - V nejdelších a nejda vnějších obdobích lidstva vypadala výčitka svědomí úplně jinak než za dnešních dnů. Dnes se člověk cítí zodpovědný jen za to, co chce a co koná, a má v sobě samém svou hrdost: všichni naši učitelé práva vycházejí z tohoto jednotlivcova pocitu sama sebe a pocitu slasti, jako by právě odtud vyvěral odjakživa zdroj práva. Avšak po nejdelší dobu trvání lidstva neznal člověk nic strašnějšího, než se cítit jednotlivcem. Být sám, vnímat každý jednotlivě, neposlouchat ani nevládnout, znamenat individuum - to nebyla tehdy slast, nýbrž trest; člověk byl k „bytí individuem" odsuzován. Svoboda myšlení platila za nanejvýš nepříjemnou svízel. Zatímco my pociťujeme zákon a podřízenost jako nátlak a újmu, pociťovali tehdy lidé jako nepříjemnou, jako nej vlastnější nouzi egoismus. Být sám sebou, oceňovat se podle vlastní míry a váhy - to bylo tehdy v rozporu s vkusem. Sklon k tomu by byl považován za šílenství: neboť se samotou byla spojena veškerá bída a veškerá hrůza. Tehdy měla „svobodná vůle" za nejbližšího souseda zlé svědomí: a čím nesvobodněji člověk jednal, čím více z jednání promlouval stádní instinkt, a nikoli osobní smysl, tím morálnějším se člověk cítil. Vše, co škodilo stádu, ať už tomu jednotlivec chtěl či nechtěl, působilo tehdy jedinci výčitky svědomí - a ještě i jeho sousedu, ano, celému stádu! - V tom jsme se nejvíce změnili. 118. Přízeň. - Je ctnostné, když se určitá buňka promění ve funkci buňky silnější? Prostě musí. A je 118 119 příklad Senecovy a Epiktétovy, pociť nou nadřazenost a jsme plni sk' a nadhledů, připadá nám, jako by r starcem nebo mladá horlivá krásk foucauldem: my víme lépe, co je c době jsme však tutéž skepsi použ ____j , e- ligiózní stavy a procesy, jako je nřích, pokání, milost, posvěcení, a nechali jsme červa hlodat tak důkladně, že máme nyní i při četbě všech křesťanských knih týž pocit nadhledu a jemné nadřazenosti - i religiózní pocity známe lépe! A je na čase dobře je znát a dobře je popsat, neboť také zbožný člověk staré víry vymírá: zachraňme jeho obraz a jeho typ alespoň pro poznání! *ss=sä^ Poznání je víc než pouhý prostředek. - I bez této nové vášně - mám na mysli vášeň poznání - by věda byla podporována: věda zatím rostla a vyrostla bez ní. Upřímná víra ve vědu, vědě nakloněný předsudek, jímž jsou nyní ovládány naše státy (kdysi dokonce i církev), se zakládá v podstatě na tom, že se v ní takový bezpodmínečný sklon a tlak objevoval vzácně a že věda právě není chápána jako vášeň, nýbrž jako stav a „étos". Ano, často stačí už amour-plaisir poznání (zvědavost), stačí amour-va-nité, návyk na ni, s postranním úmyslem získat čest a chléb, u mnohých dokonce stačí, že si s přebytkem volného času nevědí jiné rady než číst, sbírat, pořádat, pozorovat, vyprávět druhým: jejich „vědeckým pudem" je jejich nuda. Papež Leo Desátý jednou (v Breve Beroaldovi) zapěl na oslavu vědy: označuje ji za nejkrásnější ozdobu a největší pýchu našeho života, ušlechtilé zaměstnání ve štěstí i v neštěstí; „bez ní, praví nakonec, by veškeré lidské počínání postrádalo pevné opory, - i s ní je přece ještě proměnlivé a nejisté až až!" Avšak tento obstojně skeptický papež zamlčuje, jako všichni ostatní církevní chvalořečníci vědy, svůj poslední soud o ní. A i když 122 z jeho slov zaznívá cosi, co je pro takového přítele umění velice zvláštní, že totiž vědu staví nad umění; nakonec je to přece jen z jakési slušnosti, když tu nemluví o tom, co i on staví vysoko nad veškerou vědu: o „zjevené pravdě" a o „věčné spáse duše", - čím je mu proti tomu ozdoba, pýcha, udržování, zajištění života! „Věda je něčím druhořadým, není ničím posledním, bezpodmínečným, není předmětem vášně", - tento soud zůstal skryt v Leově duši: vskutku křesťanský soud o vědě! Ve starověku byla její důstojnost a úcta k ní snižována tím, že dokonce i její nej zapálenější učedníci stavěli výše úsilí o ctnost a že za nejvyšší chválu, již možno vzdát poznání, se považovala už její oslava jakožto nej-lepšího prostředku ctnosti. Ze poznání chce být čímsi více než jen prostředkem, je v dějinách novým jevem. 12 4. V horizontu nekonečna. - Opustili jsme zemi a vstoupili na loď! Most za sebou, - ba více, zemi za sebou jsme strhli! Nuže, bárko! měj se na pozoru! Po boku ti leží oceán, pravda, nebouří stále a občas tu spočívá jak hedváb a zlato a snění dobra. Ale nadejdou hodiny, kdy poznáš, že je nekonečný a že není nic hroznějšího než nekonečno. Ubohý pták, jenž se cítil svoboden a naráží teď na stěny této klece! Běda, přepadne-li tě touha po domově, zemi, jako by tam bylo bývalo více svobody, - a žádná „země" už není! 12 5. Pomatenec. - Neslyšeli jste o onom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám Boha! Hledám Boha!" - Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. Snad se neztratil? pravil jeden. Což se 123 „.A f-'M' m vi! m původu náboženst tttoa Mní zdrojem nábožf Schopenhauer, nýbrž jen < Pod vládou náboženskýc^-^g? představě Jiného (zásvt světního) světa" a po zni cítí nepříjemné prázdno í pocitu vyrůstá opět „jinj tafyzický, a nikoli už náb ných dobách vedlo vůb? světa", nebyl pud a potře určitých přírodních prc. Největší změna. - Osvětlení a zbarvení všech věcí se změnilo! Nechápeme už zcela, jak lidé kdysi vnímali věci nejbližší a nejběžnější - například den a bdění: protože lidé minulých dob věřili snům, nalézal se bdělý život v jiném světle. A právě tak celý život, zpětně ozařovaný smrtí a jejím významem: naše „smrt" je úplně jiná smrt. Všechny zážitky měly jiný svit, neboť z nich vyzařoval bůh; také všechna rozhodnutí a vyhlídky na vzdálenou budoucnost: neboť člověk měl věštby, tajemné pokyny a věřil předpovědím. „Pravda" byla vnímána jinak, neboť za jejího mluvčího mohl tehdy platit šílenec, - což v nás vyvolává mrazení či smích. Každé bezpráví působilo na cit jinak: neboť člověk se bál odplaty boží, nejen občanského trestu a ztráty cti. Čím byla radost v dobách, kdy člověk věřil v ďábly a pokušitele! Čím vášeň, když viděl nablízku číhat démony! Čím filosofie, když pochybnost byla pociťována jako prohřešek nej nebezpečnějšího druhu, totiž rouhání věčné lásce, jako nedůvěra vůči všemu, co je dobré, vysoké, čisté a slitovné! - Dali jsme věcem nové barvy, neustále na nich pracujeme, - avšak co zatím zmůžeme proti nádheře barev onoho starého mistra! - míním lidstvo starých dob. 136 15 3. Horno poeta. - „Já sám, který jsem zcela vlastnoručně stvořil tuto tragédii tragédií, nakolik je hotova; já, který jsem do bytí teprve vevázal uzel morálky a tak pevně jej utáhl, že jen nějaký bůh jej může rozvázat, -jak žádá Horatius! - já sám jsem teď ve čtvrtém aktu všechny bohy zavraždil, - z morality! Co nyní s aktem pátým! Kde vzít ještě tragické řešení! - Musím snad začít uvažovat o řešení komickém?" 15 4. Rozdílná nebezpečnost života. - Vy vůbec nevíte, co prožíváte, běžíte životem jako opilí a občas také spadnete ze schodů. Ale díky své opilosti si přitom nic nezlomíte: vaše svalstvo je příliš ochablé a hlava příliš zatemněná, než aby pro vás byl kámen tohoto schodiště stejně tvrdý jako pro nás druhé! Pro nás je život nebezpečnější: jsme ze skla - běda, když narazíme; a vše je ztraceno, když padneme! 15 5. Co nám chybí. - Milujeme velkou přírodu a také jsme ji objevili: to proto, že v naší hlavě scházejí velcí lidé. U Řeků tomu bylo naopak: jejich pociťování přírody je jiné než naše. 15 6. Nejvlivnější. - Když se jeden člověk postaví na odpor celé své době, zadrží ji u brány a volá ji k odpovědnosti, to musí mít vliv! Zda tomu chce, je lhostejné; podstatné je, že to dokáže. 15 7. Mentiri. - Dávej pozor! - on přemýšlí: hned bude mít po ruce nějakou lež. To je stupeň kultury, 137 šeho duchovníh domí a cítění; my bojují, nejspíš vei tělně zasáhnout a i má původ ono náhL huje všechny myslite^ poli). Ano, možná se v i mnohý heroismus, a\ na-věky-v-sobě-spočívó ho vě-spolu se ei-rě zde zasa--vním .ju skrývá xiic božského, jak se domníval Spinoza. Vědomé myšlení,