1
Mediální studia mezi kritikou ideologie a kritikou informace
JAROMÍR VOLEK
Abstract:
The paper deals with the position of media studies between so called humanities and social
sciences, respectively between old critical theory and nascent theory of technoculture. The
article tries to suggest new tasks of media studies in the context of dynamic emergence of new
information and communication technologies and their symbolic effects. Media studies are
presented as a discipline capable of creating a reasoned discourse of the symbolic function of
mediations, in other words, of the relation between two objects which belong to both the
universe of techniques and of beliefs.
Mediální studia jako akademická disciplína jsou z pohledu instucionálního,
„katedrového“ zakotvení oborem relativně mladým, a to nejen v České republice. Samotné
myšlení o médiích a jejich výzkum mají ale tradici mnohem delší a rozvíjely se již v první
třetině minulého století, a to zvláště v rámci sociologie a psychologie.1
Kritická reflexe
individuální i společenské role masových médií tak neměla dlouho „svou disciplínu“ a
rozvíjela se paralelně v rámci různých sociálních, humanitních, ale i technických oborů.
Pokusy systematizovat poznání těchto mnohdy disparátních přístupů se dodnes odehrávají
nejčastěji v rámci tzv. teorie masové komunikace (např. De Fleur, 1970; McQuail, 1999),
která bývá nezřídka chápána zjednodušeně jako ekvivalentní označení pro mediální studia. Ta
ale nelze, navzdory jejich kořenům, redukovat pouze na sociologickou a psychologickou
komunikační perspektivu či na pouhou reprodukci východisek zmíněných disciplín v rámci
mediologického diskurzu. Záběr mediálních studií je širší a zahrnuje jak historickou reflexi
působení masových médií, tak studium konstituování mediální kultury a její recepce. Jinými
slovy tento obor reflektuje (či spíše měl by reflektovat) nejen vývoj mediální komunikace
z pohledu terciárních médií (tzv. masová média, která umožňují oslovovat velké skupiny
příjemců z centra – tisk, rozhlas, televize), ale i roli médií primárních (přirozený jazyk,
nonverbální komunikace), sekundárních (technické prostředky umožňující překonávat
časové a prostorové bariéry a usnadňující tak interpersonální komunikaci – telefon, telegraf),
a kvartárních (tzv. síťová nebo digitální média, která kombinují možnosti předcházejících tří
typů). Toto širší vymezení ale není sdíleno univerzálně. Stále spíše převažuje trend reflektovat
1
Asi nejlépe ilustruje toto protomediologické období projekt výzkumu tištěných a elektronických médií
realizovaný sociologem a sociálním psychologem Paulem Felixem Lazarsfeldem již před druhou světovou
válkou na Kolumbijské univerzitě. Není bez zajímavosti, že i v prvorepublikovém Československu stáli u zrodu
myšlení o médiích též zvláště sociologové – Arnošt Inocenc Bláha, Oskar Butter a Emanuel Chalupný.
2
více méně odděleně roli terciárních médií2
či přesněji je zde patrná snaha redukovat
výzkumné pole mediálních studií na aktuální chování médií – „tady a teď“, respektive na více
méně pozitivistický popis kvantifikovatelných projevů médií a jejich konzumentů.3
Jinými
slovy, přestože se mediální studia etablovala v širším měřítku jako akademický obor již
koncem sedmdesátých let minulého století, stále přetrvávají určité nejasnosti, kam tuto
disciplínu zařadit v systému humanitních a sociálních věd, respektive co je předmětem jejího
zájmu a jaké je její metodologické zázemí. Uvedené obtíže s definičním ukotvením dokládá i
skutečnost, že v některých autoritativních slovnících, pokrývajících oblast komunikace a
masové komunikace, heslo „mediální studia“ zcela chybí (např. International Encyclopedia of
Communications, 1989; Dictionary of Media and Communication Studies, 2000; Key
Concepts in Communication and Cultural Studies, 1995 atd.). V publikacích, které vyšly
česky, se o velmi úspornou „definici“ tohoto oboru pokusili pouze Burton a Jirák,
kteří konstatují, že „studium médií je obor, který má k dispozici svůj soubor již ověřených
poznatků a svůj rejstřík metod práce a výzkumu“ (Buton - Jirák, 2001: 27-28).4
S jistou nadsázkou můžeme říci, že zřejmá neukotvenost mediálních studií souvisí i
s tím, že v rámci různých oborů existuje řada pravděpodobných otců-zakladatelů tohoto
oboru, ale žádný z nich se doposud neměl k tomu, aby svou paternitu přiznal. Mediální studia
tak postrádají svého „Durkheima“, „Saussura“ či „Wundta“, respektive svůj „Kurs obecné
mediologie“ či „Pravidla mediologické metody“.5
Uvedená skutečnost má nepochybně svůj
2
Jednu z mála výjimek představuje pokus o reflexi komunikačních médií francouzského sociologa Regise
Debraye (1991, 1994, 2000). Ten ve své koncepci „mediologie“ pracuje s ideálně-typickým konstruktem
mediasféry, kterou chápe primárně jako matrici kulturní situace, respektive jako odraz podmínek přenosu
sdělení, které jsou výrazně determinovány technickou úrovní dané kultury (Debray, 1994). Povaha každé
mediasféry tak odpovídá danému prostoru a času, ale má značnou autonomii a v zásadě formuje charakteristiky
přenosu sdělení (Debray,1994: 40). Debray rozlišuje čtyři typy mediasfér: logosféru – systém, ve kterém má
klíčový mocenský význam přenos sdělení prostřednictvím písma, grafosféru - charakterizovanou především
technologií tisku, videosféru - formovanou audiovizuálními médii a hypersféru, která vychází z předchozí etapy
a charakterizuje ji hypertextová forma komunikace, respektive formování sociotechnických sítí. Debray se ve
svém projektu de facto pokouší zachytit vývoj mediální komunikace a její společenské efekty prostřednictvím
historické komparace i syntézy klíčových prvků uvedených mediasfér.
3
Tento přístup má tendenci redukovat roli mediálních studií na jakousi monitorovací funkci vycházející z ploše
epiricistních, dekontextualizovaných popisů mediální krajiny, které se většinou opírají o metodu kvantitativní
obsahové analýzy. V očích veřejnosti jsou tak mediální studia nezřídka ztotožňována s činností komerčních
společností, které bez jakéhokoliv pokusu o kritickou reflexi dodávají na objednávku tzv. objektivní data o
chování médií (je zde určitá analogie s redukcí sociologie na výzkum veřejného mínění). Pod rouškou této
„objektivity“ a zdánlivé hodnotové neutrality jsou ovšem nezřídka vytvářeny jen „statistické artefakty“ a
konstruovány moralizující „dojmologie“. Tato praxe se bohužel nevyhýbá ani některým univerzitním
pracovištím.
4
Uvedenou absenci alespoň částečně zacelí připravovaný původní český Slovník mediální komunikace, do kterého
bylo heslo „mediální studia“ zařazeno.
5
Tento zjevný hendikep mediálních studií jako samostatného oboru se někteří autoři pokoušejí poněkud účelově
a především zkratkovitě odstranit tím, že spojují jejich vznik se jmény určitých teoretiků komunikace či škol,
kteří se některými aspekty studia médií více či méně zabývali. Nejčastěji se v dané souvislosti objevují jména
Marshalla McLuhana a Stuarta Halla, respektive tzv. Torontské a Birminghamské školy. Obě uvedené instituce
3
podíl na stále poněkud rozmazaných konturách mediálních studií, respektive na tom, že se
tento obor jen obtížně vymaňuje z rámce starších či etablovanějších disciplín.
Dle našeho názoru se otevírá prostor pro jasnější profilaci mediálních studií zvláště
v souvislosti se stále patrnější potřebou nové výkladové perspektivy, která by byla schopna
reflektovat radikální sociotechnickou, komunikační proměnu pozdněmoderních společností.
V tomto textu se proto pokusíme naznačit možné směřování mediálních studií v kontextu
zmíněného nástupu nových informačních a komunikačních technologií. Budeme přitom
vycházet ze dvou základních teoretických a metodologických sporů či nejasností, v jejichž
rámci dochází ke krystalizaci či profilaci tohoto oboru. První se týká pozice mediálních studií
mezi póly sociálních a humanitních věd. Druhý pak odráží proměnu sociotechnického
prostředí a klade otázku po směřování tohoto oboru nacházejícího se dnes mezi kritikou
ideologie a kritikou informace.
Mediální studia: humanitní, nebo sociální věda?6
Obecně dnes panuje shoda v tom, že mediální studia jsou komunikační vědou, která se zabývá
studiem povahy a vlivu medií na jedince a společnost. Určující charakteristikou tohoto oboru
je především jeho interdisciplinární povaha, respektive snaha syntetizovat poznatky řady
různých, vědeckých disciplín. Uvedený úkol na jednu stranu komplikuje přesnější vymezení a
ukotvení mediálních studií a znamená tak určité ohrožení, že se tento mladý obor rozplyne
v jiných, pevněji zakotvených disciplínách. Na straně druhé ovšem představuje
ani její klíčoví reprezentanti ovšem nikdy nejen nevystupovali jako představitelé oboru mediální studia, ale
především se nepokoušeli vytvořit koherentní systém vědění o médiích. V Hallově případě platí, že mediální
problematiku využívá jako jedno z tematických, výzkumných polí při promýšlení širšího projektu tzv.
kulturálních studií. Média přitom chápe spíše jako epifenomén dynamiky moderní společnosti než jako
prvotního hybatele sociální reality, jak tomu bylo naopak u Marshalla McLuhana. Ani v jeho případě ale není
možné mluvit o systematickém budování vědění o médiích či o rozvoji metodologie mediálních studií. Kanadský
teoretik se v prvé řadě zabýval kulturními proměnami západní civilizace a plnil v dané souvislosti především roli
inspirátora řady disciplín. Jeho přístup měl vždy blíže k poetické metodě intelektuální koláže než k systematické
analýze. Nejpřesněji charakterizoval vlastní roli sám McLuhan, když se svým typickým stylem označil jako „an
explorer rather than an explainer“. V obou případech tak můžeme mluvit spíše o inspiraci či jistém odkazu, který
je nepochybně významný, ale neopravňuje k tomu, abychom mluvili o uvedených autorech jako zakladatelích
oboru mediální studia.
6
Odpověď na otázku, zda jsou mediální studia vědeckou disciplínou, je v kontextu euroamerických
komunikačních studií více méně jednoznačná. Disponují jak antropologickou perspektivou, která reflektuje vztah
člověka ke světu a k sobě samému, tak i poznávací perspektivou, jež odráží způsob systematizace vědeckého
vědění chápaného jako soustava výpovědí, definic a pravidel jejich tvorby. V neposlední řadě můžeme v dané
souvislosti hovořit i o sociálně-materiální perspektivě, jež vymezuje místo a úlohu dané disciplíny v kultuře.
Vycházíme-li pak z toho, že vědu charakterizuje koexistence tří systémů: vědění, činností a institucí, které jsou
propojeny metodou zakotvenou v systému vědění, lze konstatovat, že přes řadu existujících rozporů disponují
mediální studia jak svébytnou oblastí bádání, tak institucemi, kde se vlastní vědecký provoz odehrává (akademie,
univerzity) a nakonec i vlastní vědeckou produkcí. V oboru komunikačních a mediálních studií dnes existuje
téměř 200 Ph.D. studijních programů, okolo třiceti relevantních odborných časopisů a okolo 6000 členů tří
mezinárodních odborných společností.
4
interdisciplinární charakter mediálních studií velkou příležitost reflektovat sociální realitu
komplexněji než jak to činí tradiční sociální, humanitní i technické vědy, a to v situaci
radikálních proměn kulturní krajiny, které s sebou přináší informační společnost, respektive
kulturní a ekonomická globalizace médií. Do jisté míry tak tento přístup naplňuje představy o
budoucím vývoji sociálních věd, respektive o potřebě rozvoje integrovaných výzkumných
programů, jak jej naznačuje např. „Zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturalizaci
sociáních věd“ (Wallerstein et al., 1998).
Jak ukazuje schéma č. 1, mediální studia se dotýkají problematiky sociálních,
humanitních i přírodních/technických disciplín7
. Zatímco první dvě perspektivy se o ovládnutí
diskurzu „studia médií“ více méně přetahují, některé technické vědy (především informatika)
vstupují nepozorovaně do jejich hájemství. Je zřejmé, že šíře záběru mediálních studií se
vzpírá zařazení pouze do jedné z uvedených kategorií. Na jedné straně se zde setkáme jak
s výzkumem publika či s analýzami ekonomického fungování médií, respektive
s kvantitativním dotazníkovým výzkumem (survey), s obsahovou či ratingovou analýzou,
tedy s tématy a metodami sociálních věd. Na straně druhé pak stojí pokusy o reflexi estetické
dimenze mediálních obsahů, respektive snaha o kultivaci či výchovu mediálních konzumentů,
která je typická spíše pro přístup humanitních věd. A v neposlední řadě je zde čistě
technologický rozměr studia médií, který hraje stále důležitější roli, a to v souvislosti s
nástupem nových informačních a komunikačních technologií.
Je tedy zřejmé, že mediální studia se dnes více méně pokoušejí integrovat všechny tři
uvedené oblasti, a jsou tudíž ve svém směřování značně rozkolísaná, což posiluje jejich
definiční nestabilitu. Nedomníváme se ovšem, že uvedená interdisciplinarita je důkazem
nedostatečné profilace či nezralosti oboru. Jde spíše o reakci na situaci stále komplexnější
povahy sociální, či spíše sociotechnické reality, kterou se tento mladý obor pokouší
reflektovat. Jinými slovy, interdisciplinární povaha mediálních studií předurčuje tento obor
k tomu, aby se pokusil syntetizovat poznatky z oblasti sociálních a humanitních věd a
neuzavíral se ani před zjištěními některých technických disciplín, zvláště informatiky.
V nejobecnější rovině by se tak měla mediální studia soustředit na popis a analýzu procesu
mediace či fungování komplexních mechanismů přenosu systémů idejí, a to jak v rovině
7
Vycházíme zde z tradičního členění věd na humanities – literární vědy, literární historie, klasická filologie,
filozofie, historie, které bývají zvláště v anglosaské tradici striktně oddělovány od věd sociálních. Významnou
roli při studiu těchto disciplín hraje důraz na historický rozměr vědění a především jeho pojetí jako kultivace či
výchovy. Naopak social sciences - vědy o člověku a společnosti (sociologie, psychologie, ekonomie) - kladou
důraz na vysokou míru kvantifikovatelnosti a exaktnosti používaných metod. Ta je ovšem výrazně vyšší ve třetí
kategorii - science, která v daném schématu představuje úhrn přírodních a technických věd.
5
diachronní, tak synchronní. Současně by se měla snažit identifikovat nezamýšlené důsledky
tohoto sociotechnického procesu (srov. Volek, 2002).
Schéma 1: Mediální studia v kontextu humanitních a sociálních věd8
HUMANITNÍ VĚDY SOCIÁLNÍ VĚDY
INDIVIDUALIZACE STANDARDIZACE
„SCIENCE“
(úhrn přírodních a technických věd)
Výzva, se kterou jsou dnes mediální studia konfrontována, se dle našeho názoru týká
primárně otázek spojených s procesem zavádění nových komunikačních a informačních
technologií. Prostor, který se v dané souvislosti otevírá interdisciplinární povaze mediálních
studií, má povahu sociotechnického rozhraní, kde se sociální a estetické praxe setkávají
s komunikačními technologiemi, respektive s technickými praxemi. Mediální studia by se
v tomto smyslu měla pokusit reflektovat symbolické účinky zavádění a užívání nových
komunikačních technologií, a to v prostoru, kde dochází k velmi dynamickému protnutí dvou
univerz – světa komunikační technologie a světa každodenních kulturních praxí9
. V dané
souvislosti tak stojí tato mladá disciplína před otázkou zda uvedená sociotechnická konjunkce
přináší zásadní sociální změnu, nebo zda jde jen o další extenzi starých principů
industriálního kapitalismu. Jinými slovy, je třeba odpovědět na otázku jaká/é ideologie
8
V uvedeném schématu nejde o exaktní, „metrické“ vymezení pozice mediálních studií, respektive jednotlivých
disciplín, se kterými jsou v nejužších vztazích. Primárním cílem tohoto schématu bylo zachytit „trojjedinost“
mediálních studií či napětí, ve kterém se tento obor nachází. Jinými slovy, jde o vymezení, které je flexibilní a
samozřejmě počítá s tím, že jsou pracoviště, kde je více akcentována například historická perspektiva než přístup
ekonomický či sociologický apod.
9
V tomto pojetí tak již nelze redukovat médium na kanál, respektive na technologii, a to na úkor obsahu a kódu.
Stejně tak je ale nepřijatelná sémiotická redukce média na kód, a to za cenu upozadění role prostředí, v rámci
kterého se komunikace odehrává.
Informatika
psychologie
sociologie
politologie
ekonomie
literární studia
estetika filmová vědafilozofie
historie
pedagogika
lingvistika/sémiologie
soc. a kultur. antropologie
MEDIÁNÍ STUDIA
6
dominují novým informačním společnostem, respektive jak se z pohledu dané sociotechnické
transformace pozdněmoderních společností proměnila distribuce moci.
Uvedené úkoly vymezují pozici mediálních studií mezi dvěma základními přístupy či
teoretickými východisky. Na jedné straně stojí tradiční kritika ideologie, obracející se
primárně k problémům spojeným s mocensko–manipulativní rolí médií v moderní
společnosti, na straně druhé je pojetí, které nevidí výzkumné těžiště v oblasti mediálně
komunikovaných ideologií, ale v samotném procesu konstrukce a recepce informace. Tento
přístup bývá označován některými autory jako kritika informace (Lash, 2002).
Kritika ideologie: kritická sociální teorie a kritická teorie médií
První perspektiva, kterou můžeme pracovně označit jako ideologiekritik, vychází z kritické
sociální teorie, respektive z kritické teorie médií10
, jež spojuje snaha identifikovat formy
sociální a politické dominace a jejich důsledky. Oba přístupy se tak pokoušejí odpovědět na
dvě základní otázky:
a/ Na základě jakých principů fungují jednotlivé typy ideologií?
b/ Prostřednictvím jakých ideologických/komunikačních strategií dochází k zakrývání vztahů
sociální a politické oprese?11
Zatímco se kritická sociální teorie soustřeďuje obecně na širokou škálu sociálních
praxí (včetně praxí mediálních), kritická teorie médií se pokouší reflektovat roli médií
v procesu produkce a reprodukce mocenských struktur. Klade si tak otázku, do jaké míry a
jakým způsobem masová média poskytují ideologickou službu dominantním společenským
skupinám. Podle kritické sociální teorie není ideologické začlenění neprivilegovaných
sociálních skupin do kapitalistického systému jedinou a nezbytnou podmínkou reprodukce
vztahů dominace. Kritická teorie medií naopak vychází z toho, že jsou to právě mediálně
10
Do kategorie „kritická teorie médií“ bývá zahrnován jak přístup reprezentovaný tzv. kulturálními studiemi, tak
i perspektiva politické ekonomie médií a strukturalistická teorie médií, která vedle marxistických a
neomarxistických inspirací vychází i ze sémiotiky a lacanovské psychoanalýzy. Uvedené přístupy reflektují
mediální kulturu z výrazně interdisciplinárních pozic a snaží se zasadit danou problematiku do kontextu
společenských, ekonomických a politických souvislostí. Kulturu přitom chápou jako způsob ideologické
reprodukce.
11
Například Hall (1977) se domnívá, že média jsou významnou součástí procesu, který označuje jako „zastíránífragmentace-sjednocení“
a jenž se podílí na vytváření souhlasu nedominantních společenských skupin se svou
pozicí. V dané souvislosti tak můžeme hovořit o třech těsně provázaných ideologických strategiích, které se
vzájemně podporují:
a/ reprezentace partikulárních zájmů jako zájmů univerzálních;
b/ popření existence sociálních antagonismů nebo jejich transformace;
c/ naturalizace statu quo: reifikace.
Uvedené ideologicko-komunikační mechanismy můžeme nalézt například v mediální univerzalizaci forem
„zákona a pořádku“, která se nezřídka promítá do kriminalizace různých sociálních skupin. Jinou ilustrací jsou
7
komunikované ideologie, které zaujímají centrální místo v procesu sociopolitické reprodukce
moderních společností. Připisuje tak masovým médiím roli klíčových nástrojů hegemonních
„strategií souhlasu“, či potlačení. Jinými slovy, v této perspektivě má „mediální jednota
v mnohosti“ jednoznačně ideologickou povahu, a to bez ohledu na deklarovanou svobodu
volby mediálních konzumentů, která zdánlivě vyplývá z neustálých střetů jednotlivých
mediálních diskurzů, permanentně se proměňujících v čase i v prostoru. Podle kritické teorie
médií se tak na pozadí více či méně svobodné produkce i recepce mediálních obsahů
realizuje, většinou nepozorovaně, ale především nevyhnutelně, dílo dominantní ideologie.
Pro kritickou teorii médi jako ideologiekritik mají stále klíčový význam východiska
první generace Frankfurtské školy sociálněvědné a teze Birminghamské školy pro současná
kulturální studia.12
S jistou mírou zjednodušení můžeme říci, že obě perspektivy považují za
klíčovou vlastnost médií jejich schopnost legitimovat status quo, respektive posilovat stávající
podobu distribuce moci, a to prostřednictvím efektivní produkce a distribuce dominantních
ideologií.
ideologické formy reifikace rodových a rasových forem dominace, které jsou zvláště v televizní produkci (v
zábavě i v reklamě) velmi efektivně zakrývány.
12
Frankfurtskou i birminghamskou teorii spojuje interdisciplinární přístup, který vychází z předpokladu, že
kultura musí být analyzována v rámci sociálních vztahů, respektive v systému, kde je produkována a
konzumována. Frankfurtští teoretici si de facto jako jedni z prvních povšimli významu tzv. kulturních průmyslů
při reprodukci moderních společností, respektive role masových médií jako klíčových institucí ekonomického a
politického života. Unikátnost této koncepce spočívá především v kritické reflexi symbiotického propojení
kapitálu, technologie, kultury a každodennosti. Frankfurtská perspektiva, podobně jako birminghamská, vychází
z předpokladu, že masová kultura sehrála klíčovou roli při integraci dělnické třídy do existujících
kapitalistických společností, respektive že mediální kultura se podílí na formování nové podoby kapitalistické
hegemonie. Obě školy tak podávají svědectví o selhání marxistického projektu sociální revoluce. V tomto
smyslu se dnes jeví frankfurtský a birminghamský přístup k problematice kulturního průmyslu, respektive
populární kultury jako názorově blízký. V řadě dalších ohledů jsou ale východiska obou koncepcí protichůdná.
Frankfurtská analýza kulturních průmyslů a jejich ideologického potenciálu především nerozpracovala
dostatečně mechanismus, jakým jsou konstruovány sociální významy, které mohou sloužit dominantním
zájmům, a současně postrádá tento přístup i vlastní teorii konstrukce subjektivity. Obě tyto slabiny se právě
birminhgamský projekt pokusil odstranit prostřednictvím syntézy základních východisek komunikační teorie,
sémiologie a sociologie s cílem vytvořit model komunikačního procesu a jeho fungování v sociálním kontextu.
Klíčový představitel Birminghamské školy Stuart Hall na jedné straně připouští, že mediální obsahy jsou
kódovány v dominantním rámci globální ideologie, a to mediálními profesionály, kteří operují v rámci
hegemonního řádu a generují sdělení spojená s politickými a ekonomickými elitami, respektive s jejich zájmy
(Hall, 1982). Na straně druhé ovšem Hall odmítl marxistickou představu o tom, že publikum může zpracovávat
sdělení pouze v rámci falešného vědomí dominantního rámce, ale domnívá se, že zde existuje jakási „omezená
svoboda“ volby. Uvedený přístup se tak soustřeďuje na mechanismy prostřednictvím kterých dokáže publikum
různé mediálně komunikované ideologie přečíst a transformovat. Hall se zde jednoznačně přiklání k možnosti
aktivní role diváků při konzumaci, produkci a textové organizaci mediálních obsahů. Ideologie se tak nejeví jako
pevné kategorie a mediální výstup má vždy polysémickou povahu, tzn. že je potenciálně otevřený různým
interpretacím. Jinými slovy, na rozdíl od představitelů první generace Frankfurtské školy kladli birminghamští
teoretici důraz na emancipativní potenciál masového publika, které bylo stoupenci kritické teorie považováno za
naprosto pasivní.
8
Kritická teorie médií se tak v polovině minulého století soustředila primárně na otázky
spojené s ideologickou povahou masových médií a vycházela přitom ze tří následujících,
vzájemně propojených předpokladů:
a/ ideologie je nezbytným nástrojem reprodukce kapitalistických společností, respektive
reprodukce struktur dominace;
b/ mediální výstupy jsou vždy do jisté míry ideologicky efektivní;
c/ výstup masových médií je do té míry ideologický, do jaké podporuje zájmy dominantních
společenských skupin.
Kritická teorie médií tak nabízí následující typy výkladu fungování mediálních
ideologií. První vychází z toho, že propojení mezi reprezentanty dominantních společenských
skupin a mediálními vlastníky, respektive mediálními tvůrci, umožňuje přímou prezentaci
názorů elit, a to jak např. ve zpravodajství, tak i v televizní zábavě.
Druhý výklad upozorňuje na skutečnost, že explicitní vyjádření dominantních zájmů vychází
ze základní ideologické struktury, která je mediálními tvůrci přijímána jako samozřejmá, a
dochází tak de facto k její neuvědomované reprodukci.
Třetí výklad pak ukazuje, jak podreprezentace opozičních názorů a jejich zkreslování
umožňují pacifikovat tyto názory v rámci struktury dominantního diskurzu.
Uvedené přístupy více méně potvrzují koncepci, která předpokládá, že moderní
kapitalistické společnosti se reprodukují prostřednictvím dominantních ideologií. Je ale třeba
upozornit na skutečnost, že toto vysvětlení mechanismu sociální reprodukce z povahy
dominantní ideologie nepřijali všichni marxističtí či neomarxističtí teoretici. Mezi
námitkami13
vůči tomuto pojetí hraje klíčovou roli koncepce, která upozorňuje na skutečnost
že se reprodukce dominantního sociálního řádu odehrává principiálně skrze jiné než
ideologické nástroje. Řada teoretiků (např. Hall, 1977, 1980; Abercrombie, Hill, Turner,
1980) poukazuje přitom na skutečnost, že masová média jsou součástí procesu „materiálních
účinků“, které se podílejí na reprodukci společnosti podstatnějším způsobem než velká
ideologická vyprávění. Zpochybňují tak klíčový předpoklad kritické teorie médií, že mediální
moc je primárně ideologická a že skrze tuto ideologii média legitimují a reprodukují všechny
formy dominace. Jinými slovy, od počátku osmdesátých let minulého století se stále jasněji
ukazuje, že kritická teorie médií podcenila moc a význam materiálních sil a přecenila moc
13
Klíčové námitky vůči tomuto pojetí můžeme shrnout v následujících bodech:
a/ je velmi obtížné přesně vymezit obsah dominantní ideologie;
b/ zisk, který mají příslušníci dominantní třídy z vládnoucí ideologie, není často výsledkem jejich intencionálních aktivit;
c/ je těžké identifikovat míru ideologického začlenění nedominantních společenských vrstev do dominantní ideologie;
9
ideologickou. Uvedenou skutečnost dokládá i řada empirických studií zabývajících se
dekódováním ideologií (např. McQuail, 1977; Morley, 1980).
Přes uvedenou kritiku představuje „ideologická komponenta“ v rámci kritické teorie
médií stále významnou perspektivu, umožňující efektivní reflexi chování médií v určitých
sociopolitických podmínkách, respektive v rámci specifického ekonomického režimu
monopolního kapitalismu. Ideologiekritik jako syntetické označení jednotlivých kritických
přístupů nabízí stále plauzibilní model fungování vysoce komercionalizované, technologicky
pokročilé kultury, která slouží potřebám dominantních korporací a současně posiluje status
quo prostřednictvím reprodukce dominantní ideologie.
Současně je ale třeba konstatovat, že „ideologiekritik“ v jistém smyslu zavedla kritickou
teorii médií do slepé uličky, jelikož nebyla schopna reflektovat jak proměnu materiální
povahy života v pozdněmoderních společnostech, tak samotnou transformaci každodenní
povahy „materiálních účinků“ masových médií. Sociotechnická proměna těchto společností
tak de facto stále čeká na nové výkladové schéma. V tomto smyslu se otevírá prostor pro
reflexi vztahů mezi společností jako totalitou a žitou zkušeností individuí, a to v kontextu
nástupu nových informačních a komunikačních technologií.
Kritika informace: technokulturní teorie informační společnosti
Uvedená sociotechnická proměna vede podle řady autorů k transformaci ideologických forem
moci do moci informační, jež postupně vytěsňuje narativní a diskurzivní vědění.
Nezamýšleným důsledkem tohoto procesu je skutečnost, že realizace mocenských praxí
v informační společnosti již není jednoznačně ve vleku procesu komodifikace, jelikož se
rozpadá tradiční vazba moci na vlastnictví jako prostředek k realizaci produkce. Podle této
koncepce, stojící v ostré opozicí vůči ideologiekritik, přestává být v posledním dvacetiletí
symbolická moc primárně ideologickou, ale stává se mocí informační. Odlišnost obou typů
moci lze ve zkratce vyjádřit následujícím způsobem.
Starý manufakturní kapitalismus byl charakterizován rozporem či napětím mezi
užitnou a směnnou hodnotou, respektive mezi substanciální a účelovou racionalitou. Užitná
hodnota zde reprezentovala prostor transcendentálního (substantivního/praktického rozumu) a
směnná hodnota sféru empirického (instrumentální racionality). Tradiční koncepce
ideologiekritik se tak soustřeďovala primárně na téma směnné hodnoty, respektive na kritiku
komodifikace. Vycházela přitom z předpokladu, že ideologie si vždy činí nárok na univerzální
d/ řada studií ukazuje, že empirická evidence ideologické efektivity médií je velmi slabá (např. Abercrombie, 1980;
McQuail, 1977).
10
platnost, respektive že jejich rádius zahrnuje jak sociální prostor, tak i časovou metanarativní
formu.
Podle řady teoretiků informační společnosti je povaha této nové socioekonomické
formace zcela jiná.14
Především není dualistická jako logika komodifikace, ale jejím klíčovým
rysem je informační imanence, která postupně rozpouští zdánlivě neoddělitelnou dichotomii
směnné/užitné hodnoty a dosazuje na její místo imanentní sféru zasíťovaných prvků/aktérů:
lidských i technických, kulturních i materiálních objektů, které jsou vyvázány ze sociálních
systémů (Castells, 1996; Lash, 2002). Informace je stlačená v čase i prostoru. Nenárokuje si
univerzální platnost, ale je obsažena v bezprostřednosti speciálního a individuálního. Na
rozdíl od narace zhušťuje informace minulé, přítomné i budoucí do přítomné bezčasovosti. Na
rozdíl od diskurzu nepotřebuje informace legitimační argumenty, ale pracuje s bezprostředním
„komunikačním násilím“. Informace tak činí z metanarací pouhé body, signály, pouhé
události omezené časem a prostorem, tady a teď. Bezprostřednost informace má málo
společného s takovými metanarativy, jakými jsou křesťanství nebo osvícenství. Její rychlost a
pomíjivost nám nedává téměř žádný čas na reflexi. Místo ní zůstává jen reflex těch, kteří
reagují na signály (na přechodu pro chodce nebo s dálkovým ovladačem u televize či s myší u
počítače). Navíc, jak ukazuje Manuell Castells (ibidem), čím více se různé životní formy
stávají informačními, tím více ztrácejí své „organické“ kvality a stávají se součástí
(informačních) sítí. Tento proces se projevuje postupným rozplýváním hranic mezi námi a
druhými, mezi národními státy, mezi lidskou a technickou přírodou, mezi kulturou a
technologií. Formy života jsou tak v zasíťované společnosti vykořeněné, vyvázané ze
sociálního řádu. Podle Lashe (ibidem) byla vyvázána i rozhraní, na kterých se lidé a stroje
setkávají, a ve svém důsledku i samotná informace.15
Dochází tak k eliminaci
transcendentálního prostoru, a to přímo úměrně rychlosti, s jakou vstupujeme do struktur
zasíťované společnosti.
Pokud by se naplnila tato poněkud apokalyptická vize, vycházející z předpokladu, že
z globálního informačního řádu nelze vystoupit, jelikož postupně neutralizuje všechny
transcendentální ostrůvky kritiky, znamenalo by to ve své podstatě konec sociální teorie,
respektive konec kritické teorie médií. S vymizením transcendentálního prostoru se stává
kritika pouhým doplňkem imanentních, globálních sítí informačního věku. Kritická teorie se
14
Vycházíme zde zvláště z koncepcí informační společnosti (Bell, 1960, 1973; Drucker, 1969; Machlup, 1962),
respektive z teorií, které chápou tzv. „druhý mediální věk“ jako socioekonomický komplex nového řádu (viz
Poster, 1990, 1995; Castells, 1996; Webster, 1996; Lash, 2002).
11
v tomto smyslu nachází v terminálním stadiu úpadku, respektive nezbývá jí nic jiného než
rezignovat na transcendentální dimenzi kritiky, tedy na existenci jakéhosi odděleného
prostoru, ze kterého by shlížela na své objekty. Pokud má podle Lashe (2002) kritická
perspektiva přežít, musí se stát součástí informace. Lash tak tvrdí, že pokud již kritika nemůže
být transcendentální, ale musí být imanentní informačnímu řádu, stává se z dosavadní sociální
a kulturní teorie teorie mediální. Ta podle něho v posledních 10-15 letech nenápadně
vytěsňuje sociální a kulturní teorii a vytváří tak v globalizované informační společnosti novou
paradigmatickou formu myšlení, která již není primárně ani narativní, ani diskursivní, ani
reprezentační, ale informační.
Druhá generace teoretiků či kritiků informační společnosti tak upozorňuje na
skutečnost, že to, co dříve představovala reprezentační kultura narace či diskurzu, se nyní
postupně transformuje do technokultury. Jinými slovy, podle této perspektivy žijeme ve věku
zhroucení reprezentace, pro který je charakteristická imanentní aktivita informačního řádu a
symbolické směny. Kulturní zkušenost byla zbavena původního transcendentálního dualismu
„čtenáře a jeho knihy“ a byla odsunuta do imanentní sféry aktérů/objektů propojených se
stroji. Globální informační řád tak ztělesňuje technokultura.
Je nepochybné, že naznačená sociální změna přináší pro sociální teorii kvalitativně
nový typ úkolů, které není schopna tradiční „kritická teorie“ pojímaná jako kritika ideologií
zcela naplnit. Adekvátnější výkladové nástroje v dané souvislosti poskytuje tzv.
technokulturní teorie, respektive teorie digitálních médií či kyberkultury (Cubbitt 1998;
Lunenfeld, 1999; Robins–Webster, 1999; Kroker– Winstein, 2001; Manovich, 2001), která se
pokouší reflektovat skutečnost, že se jedinci stále více stávají součástí procesu „konstrukce
informace“, respektive že jsou schopni konstruovat (i destruovat) virtuální světy, které
odpovídají jejich potřebám, vkusu a samozřejmě i jejich hodnotové orientaci16
. Většinou ale
nejde primárně o výraz pevně konstituovaných ideologických pozic, systémů či doktrín, ale
spíše o parciální ne-ideologickou kritiku, která nezřídka poskytuje aktérům pouze
15
Podobný pohled najdeme i u Baudrillarda, který v dané souvislosti hovoří o tom, že imploze informací a
sociálna vede k pohlcení sociálna v mediálním prostoru. Podle jeho názoru se sociálno pod tíhou informací a
významů rozpadá do indiferentní masy (Baudrillard, 1985).
16
Například volnočasové aktivity jsou zábavním či turistickým průmyslem konstruovány jako „příběhy“,
v jejichž rámci jsou zákazníci či konzumenti stále intenzivněji využíváni jako aktivní participanti, kteří rozhodují
o povaze a směřování těchto aktivit. Jinými slovy, publikum si zde kupuje nebo dostává zdarma možnost
formovat vlastní prožitek, a to v míře doposud nevídané. Jako ilustraci lze uvést i řadu her či herních systémů,
které přímo vybízejí své klienty k hravému, kreativnímu zpracování vlastního virtuálního/sociálního prostředí.
Setkáme se zde jak s možností konstrukce falešných identit, jako například v projektu Damokles.cz, který se
definuje jako „komplexní virtuální svět s vlastní politickou správou, tiskem, službami, financemi, sportem atd.“ a
vyzývá participanty k tomu, aby si zde „vytvořili vlastní postavu, našli si zaměstnání, koupili si byt, chodili za
zábavou a bavili se s přáteli“. Jinou variantu téhož principu nabízejí herní systémy (MUD, MOO), v nichž je
12
individuální, hrovou satisfakci či potěšení.17
Významnou roli hraje v dané souvislosti proces
antropomofirmazace komunikačních a informačních technologií, který vede k postupné
akceptaci rozkoše poskytované komunikačními stroji či přesněji k akceptaci rozkoše se
stroji18
. Tento motiv spojování technologie a sexuality dnes tvoří princip řady počítačových
her, ve kterých přestává být jasné zda hráči jen poslušně vykonávají příkazy stroje nebo s ním
společně rozvíjí děj.
Nelze samozřejmě říci, že nové komunikační a informační technologie jsou zcela
„ideologicky neškodné“. Povaha jejich působení je ale dána primárně jiným principem
konstrukce informace, který vede k tomu, že v pozdní modernitě již nezakoušíme různé
kulturní formy jako transcendentální reprezentace, ale jako imanentní objekty, jako
technologie. Kroker a Winstein (2001) hovoří v dané souvislosti o „vůli k virtualitě“, jako o
stále silnější tendenci současné západní kultury vstoupit do mediálních sítí. Tento trend
přitom spojují uvedení autoři se zrozením pan-kapitalistické19
, virtuální ekonomie20
, virtuální
kultury21
a virtuální, rekombinované historie22
. Uvedené pojetí upozorňuje na skutečnost, že
ve virtuální technokultuře je veškeré vědění odděleno od žité zkušenosti a je uloženo
v databázích v rekombinovatelné podobě informací/zboží. Právě transformace vědění do
informací zbavuje vědomí jeho vazeb na historii, respektive na žitou zkušenost. Uvedená
koncepce se tak odlišuje od klasické „kritiky ideologií“ především svým důrazem na princip
technologické rekombinovatelnosti znaku, který se podílí se na procesu formování těl
vhodných pro fungováni v telematickém prostoru. Princip rekombinace informací do
možné sledovat simulovanou intimitu prostřednictvím aranžovaných či semi-aranžovaných scén (Volek, 2002).
17
Viz „komunikační taktiky“ tzv. hackerů, respektive tzv. kyber-terorismus, který je v řadě případů velmi
vzdálen od cíleného naplňování programových tezí pevně definovaného ideologického systému.
18
Typickou ukázkou uvedeného fenoménu je projekt Marka Lafii Lara Drift Stripped Bare by her Assasins –
www.memexengine.com. Na multimediální stránce věnované jedné z největších 3-D celebrit současné populární
kultury Laře Croft lze ilustrovat rozpouštění hranic mezi nevinnou konzumací jakési digitální konstrukce a
individualizovaným konstruováním a zakoušením sadomasochistických potěšení.
19
Pan-kapitalismus definují uvedení autoři jako situaci, ve které již není kapitalismus jako systém zpochybňován
ani konzervativně-tradicionální ani proletářsko-revoluční opozicí. Virtuální pan-kapitalismus je vytvořen
z telematických sítí imaginace a označování a opírá se o možnost totální cirkulace a rekombinace znaků, objektů
a idejí, které v rámci telematických sítí disponují pouze provizorním statem a jsou tak zdrojem permanentí
nejistoty.
20
Virtuální ekonomika de facto vytěsňuje hlavní faktory kapitalistické produkce (práci a výrobky) a nakonec i
klíčové výrobní vztahy (třídní systém klasického kapitalismu). Virtuální ekonomika rozpouští produkty do
relačních procesů, práci do sítí kybernetického vědění a konzumentovu „nákupní moc“. Na jejich místo dosazuje
dohlížitelský stát administrující stále efektivněji svou daňovou strategii.
21
Virtuální kultura vytváří prostředí, ve kterém jsou virtualizovaná těla propojena a mohou interagovat. Cílem je
vytvořit prostředí, které by již nebylo vnímáno jeho obyvateli jako nahodilé či výjimečné, ale jako úplné.
22
Rekombinovanou historii charakterizují dva klíčové trendy. Archivace lidské zkušenosti do relačních databází
a zájem nekombinovat tato data do nových hybridních útvarů. Rekombinovaná historie je podle Krokera a
Winsteina (2001) telematickou budoucností virtualizovaného těla. Virtuální historie zde kompresuje elektronická
těla do digitálního archivu vždy dostupného jakémukoliv typu „samplingu“. Jde tak o novou formu moci
13
relačních databází představuje post−historickou ambici archivovat každý element lidské
zkušenosti a jde de facto o politickou metodu transformace komunikačních médií do čistě
kybernetických systémů. Jinými slovy, jde o ilustraci vůle k virtualitě. Kroker s Winsteinem
varují před nastupujícím kyber-autorianismem a hovoří o formování nové „virtuální třídy“23
opírající se o filosofii technologického liberalismu, respektive technokratické racionalizace.
Její třídní zájmy přitom spojují primárně s touhou po kontrole intelektuálního vlastnictví.
Virtuální třída ovšem nevzývá jakousi koherentní ideologii virtualizace, ale jsou pro ni
charakteristická jen více či méně nekritická očekávání spojená s možnostmi nových ICT.
V dané souvislosti můžeme spíše hovořit o specifickém étosu či ideologii, která chápe
komunikaci jako sociotechnickou panaceu pozněmoderních společností.24
Uvedený názor
podporuje například široce podporovaný projekt informační superdálnice, který funguje jako
dominantní metafora virtuální třídy. Informační superdálnice je de facto místem, kde se
virtuální třída realizuje, místem, které není dostupné všem, ale jenom těm, kteří jsou držiteli
správných kódů. Jde vlastně o prostor, ve kterém dochází k vnitřní kolonizaci světů, jež se
nacházejí mimo sítě či přesněji lidských těl těly elektronickými. Kroker a Winstein tak
naznačují jakým směrem by bylo možné rozvíjet Lashem poněkud vágně vymezenou kritiku
informace.
Jinými slovy, technokulturní perspektiva upozorňuje na skutečnost, že diskurzivní
moc, jak ji např. popisuje Foucault (1977, 1978), je postupně nahrazována mocí informační, a
to přesto, že stále trvá úzká vazba mezi mocí a věděním. Moc je sice stále silně spojena
s produkcí zboží, ale není to již komodifikace, která řídí informatizaci, ale je to informatizace,
která formuje komodifikaci.25
V dané souvislosti můžeme hovořit o specifické dialektice,
spočívající například ve schopnosti propojovat těla konzumentů, pacientů, plátců daní či těch, kteří někdy
porušili zákon a apod.
23
Virtuální třídu chápou Kroker s Winsteinem (2001) jako sociální stratu, která se zformovala v rámci pankapitalismu
a spojuje svou budoucnost s intenzifikací procesu virtualizace. Tuto skupinu tvoří jak
technoutopisté, tak pragmaticky uvažující podnikatelé, kteří využívají proces virtualizace pro vlastní
ekonomický profit.
24
V dané souvislosti můžeme hovořit o tzv. komunikační ideologii informačních společností, která vychází z
toho, že komunikace i její technologické nástroje posílí sociální integraci komunity, respektive že funguje jako
univerzální prostředek na řešení sociálních problémů. Komunikace se tak v tomto smyslu stala sociální ctností.
Obecný sociální imperativ zní: čím vyšší je intenzita komunikace, tím lépe. Víra v blahodárnost komunikace a
její univerzální schopnost řešit problémy či posilovat sociální integraci tak má v zásadě ideologickou povahu.
Přesněji řečeno – tato argumentace je využívána jako jedno z ideologických zdůvodnění blahodárnosti
informační společnosti, respektive nových komunikačních a informačních technologií, které posilují
komunikační otevřenost a výměnu informací (Volek, 2002).
25
Informatizace sice destruovala distinkci mezi užitnou a směnnou hodnotou (Poster, 1995), ale byla využita
k širší komodifikaci. Ve věku mechanické produkce byla moc spojena s vlastnictvím více méně mechanických
výrobních prostředků. V informační společnosti je těsně spojena s intelektuálním vlastnictvím (např. patenty,
copyright), tedy s vlastnictvím nemateriální povahy. Například patenty v biotechnologii umožňují zhodnocovat
14
která se realizuje mezi póly řádu a chaosu a směřuje k nastolení nového řádu. Vysoce
racionální a intenzivně rozvíjené vědění, opírající se o stále sofistikovanější formy produkce,
směřuje ke kvazianarchii informačního řádu, který ale vytváří své vlastní mocenské vztahy.
Ty se opírají o nové formy ne-lineárního režimu moci, která je prchavější a diskontinuitnější
než ve foucaultovský režim moci/vědění. Kritika informace tak již nenahlíží sociální svět či
lidské životy primárně optikou fungování organických systémů, ale soustřeďuje se na systémy
technologické. Kapitálová akumulace se zde proměňuje v akumulaci forem života, a to
například ve formě informací uložených v různých typech databází.26
Post-kritická perspektiva: mezi kritikou ideologie a kritikou informace
Globální technokapitalismus, produkující nové formy kultury, společnosti i každodennosti,
konfrontuje mediální studia s problémy, které překračují hranice kritického paradigmatu.
Jinými slovy, mediální studia dnes stojí před nutností redefinovat původní projekt kritické
teorie médií, respektive před úkolem reflektovat následující trendy, spojené s nástupem
nových informačních a komunikačních technologií. Jde především o:
a/ intenzivní pronikání nových typů komunikačních a informačních technologií do
každodenních životů běžné populace;
b/ rychle se zvyšující dovednosti publika při využívání uvedených technologií;
c/ postupující fragmentarizaci produkce mediálních obsahů na straně jedné a čtenářských či
diváckých prožitků na straně druhé;
d/ postupné rozpouštění hranice mezi konzumenty a tvůrci mediálních obsahů, které činí
z dříve pasivního publika stále více aktéry mediálního spektáklu.
Uvedené charakteristiky dávají dle našeho názoru vzniknout nové post-kritické
mediální perspektivě“, která by se měla pokusit o syntézu některých východisek „kritiky
ideologie a kritiky informace (viz schéma 2). Na jedné straně by tak měla reflektovat
skutečnost, že postupující fragmentace mediální komunikace a rychlá domestikace nových
interaktivních informačních technologií vede k tomu, že symbolická moc přestává být
primárně ideologickou a stává se mocí informační. Na straně druhé by ale neměla přehlížet
ani význam ideologické legitimizační funkce kulturních průmyslů, respektive mechanismů
komodifikace a reifikace kulturní produkce i sociálních vztahů. V tomto smyslu zůstávají
stále inspirativní některá zjištění frankfurtské kritické teorie, respektive politické ekonomie
genetickou informaci. Podobně copyright na software (operační systém) umožňuje udržet vysoký profit. Jde tak
de facto o monopolizaci sociálního i tržního prostoru prostřednictvím rekonfigurace informace.
15
médií, která ukazují, jak těsné a neoddělitelné je propojení informační moci s mocí
ekonomickou.
Post–kritická perspektiva tak odmítá apriorní předpoklad, že:
a/ s postindustriálními společnostmi přichází „konec ideologií“, respektive „konec historie“
(např. Bell, 1960, 1973; Fukuyama, 1992)27
, a naopak upozorňuje na skutečnost, že právě
nekritická recepce nových informačních a komunikačních technologií má nezřídka
ideologickou povahu;
b/ informaci jako formu vědění lze redukovat na zboží, čili že v případě informace jde spíše o
ekonomický než sociokulturní fenomén;
c/ jakákoliv mediální komunikace je ideologicky manipulativní a slouží zachování statu quo
či jedné dominantní ideologii;
d/ publikum zcela podléhá dominantnímu mediálnímu výkladu světa a je tedy neschopné
uplatňovat subverzivní recepční taktiky;
e/ populární kultura zcela postrádá subverzivní potenciál.28
Jinými slovy, post-kritický přístup se snaží oprostit jak od příliš deterministického
pojetí populární kultury jako nástroje dominantní ideologie manipulující pasivní publikum,
tak od relativistické neoliberální technocentrické rétoriky jak ji prezentuje například Pierre
Lévy (2000). Uvedená perspektiva by měla reflektovat zvláště následující výzkumná témata:
a/ historický vývoj a konstituování mediálních průmyslů a jejich interakce s dalšími
sociálními institucemi;
b/ politicko-ekonomické fungování médií, a to zvláště v souvislosti s nástupem tzv.
informační ekonomiky;
26
Jednou z nejaktuálnějších ilustrací tohoto nového typu informační moci je význam lidské genetické informace,
respektive význam tzv. individuálních genových map.
27
Bell vychází z toho, že modernitu vyčerpalo dlouhodobé napětí mezi technoekonomickým sektorem, státním
zřízením a kulturou. Jeho vize nastupujícího informačního věku tak předpokládá kulturní obrození v rámci
postindustrialismu, pro který bude typický liberální individualismus. Bellova tendence redukovat informace,
resp. vědění na zboží, směňované v rámci totalizujícího postindustriálního sociálního rámce, směřuje k pojetí
informace jako spíše ekonomického než kulturního či diskurzivního fenoménu.
28
V dané souvislosti přijímá post–kritická perspektiva předpoklad, že subverzivní potenciál je přítomen i
v kultuře populární a připouští limitovanou svobodu volby mediálních konzumentů jak o ní hovoří např.
představitelé Birminghamské školy. Jinými slovy, nevnímá publikum jako skupinu pasivních příjemců centrálně
komunikovaných sdělení, ale jako producenty vlastních, často subverzivních komunikačních taktik. Post–
kritická perspektiva vychází primárně z toho, že v posledním dvacetiletí došlo k proměně zkušenosti členů
publika. Klíčovou roli zde hrají zvláště nové komunikační a informační technologie, které se opírají o možnost
interaktivní rekonfigurace podmínek vlastního komunikativního jednání, respektive mediálních prožitků.
Abercrombie a Longhurst (2000) hovoří v dané souvislosti o existenci tzv. rozptýleného publika, jehož členové
disponují řadou sociotechnických komunikačních dovedností, které užívají nejen jako konzumenti, ale též jako
tvůrci vlastních volnočasových aktivit.
16
c/ proměňující se povahu recepčních strategií mediálního publika, a to v souvislosti
s koncepcí tzv. aktivního publika/aktivních publik, respektive ve vazbě na téma konstrukce
identit v procesu kulturní globalizace informací;
d/ proměny uživatelských praxí ve vztahu k novým komunikačním a informačním
technologiím jako nástrojům nových forem moci (ale i možným zdrojům subverze statu quo);
e/ otázky spojené s problematikou nerovného přístupu k informačním zdrojům, respektive roli
komunikačních a informačních technologií ve vztahu k narůstající informační nerovnosti
posilující proces dualizace pozdněmoderních společností;
f/ účinky informačních (mobilních) technologií související s nárůstem nepřímých sociálních
vztahů;
g/ vztah nových médií k problematice různých typů vzdělávání.
Uvedený přístup vychází z předpokladu, že chování médií, respektive systém
produkce, distribuce a recepce mediálních obsahů, je v zásadě determinováno vztahy mezi
státem, ekonomikou, každodenními sociálními praxemi a dominantními
komunikačními/informačními technologiemi. Syntetická povaha post–kritické perspektivy by
měla vést k mnohem hlubší reflexi role médií v současném globálním technokapitalismu, a to
jak v kontextu ekonomicko–politickém, tak i technologicko–kulturním. Jinými slovy, měla by
se pokusit o reflexi ekonomie mediální technokultury, která se reprodukuje ve specifických
sociotechnických systémech. Toto směřování vede post–kritickou mediální perspektivu zpět
do širšího rámce kritické sociální vědy, ze které se studium médií pokoušejí v posledním
desetiletí vyvést některé ultraliberální koncepce, zvěstující konec ideologií, respektive konec
kritické teorie. Post–kritická perspektiva tak zcela nepřijímá ani pohled Scotta Lashe (2002),
podle nějž se kritická teorie nachází v terminálním stadiu úpadku, ale ani tvrzení kritické
teorie medií, že mediálně komunikované ideologie zaujímají centrální místo v procesu
sociopolitické reprodukce pozdněmoderních společností. Post–kritický přístup k novým
médiím se tak pokouší přiblížit sociotechnickou proměnu pozdněmoderních společností
orientací na interdisciplinární studium sociální změny, respektive na problematiku
transformace globální informační kultury. Vychází přitom z předpokladu, že studium
mediální kultury je neoddělitelně spjato se studiem společnosti, ekonomiky a politiky.
17
Schéma 2: Hlavní zdroje post-kritické mediální perspektivy
Závěrem
Obecně platí, že nová vědecká perspektiva se rodí v situaci, kdy se podaří zrušit
hranici ostře oddělující dvě disciplíny či způsoby poznání.29
V tomto smyslu stojí mediální
studia před úkolem zpochybnit tradiční západní bariéru mezi tzv. kulturními a technickými
fenomény, a to v kontextu mediální komunikace. Nastal čas promýšlet vztah těchto opozit
jako celek, a tak alespoň částečně snížit tradiční napětí, které mezi nimi panuje a dlouhodobě
29
Například zrození sociologie jako samotného oboru je spojeno s rozbitím bariéry, která oddělovala
individuální fenomény (tradiční doménu tzv. morální filozofie) od kolektivních fenoménů (tradiční doménu
historiků).
KRITIKA IDEOLOGIE KRITIKA INFORMACE
KRITICKÁ SOCIÁLNÍ TEORIE
Teorie
informační
společnosti
Teorie
kyber-
kultury
„francouzská“
strukturalistická teorie médií
POST-KRITICKÁ
PERSPEKTIVA
Birminghamská
kulturální studia
Politická
ekonomie médií
TECHNO-KULTURNÍ TEORIE
KRITICKÁ TEORIE MÉDIÍ
MEDIÁLNÍ STUDIA
Teorie digitálních médií
18
blokuje porozumění naznačené sociotechnické transformace pozdněmoderních společností.
Mediální studia by se v tomto smyslu měla snažit propojit praxis jako materiální historii a
techné jako systematické vědění. Dle našeho názoru jsou k tomuto úkolu do jisté míry
předurčena svou v zásadě multidisciplinární povahou, která odmítá striktní akademické
rozdělení, respektive představu „opevněných“ oborů či vědních disciplín, jež nevraživě střeží
vlastní vědeckou niku. V tomto smyslu nepochybně nacházejí mediální studia své
intelektuální dědictví v odkazu Frankfurtské a Birminghamské školy, které se v zásadě
pokusily prolomit oborovou i metodologickou uzavřenost jednotlivých sociálních a
humanitních disciplín a otevřely se kombinaci různých přístupů, přestože svět moderních
technologií pro ně zůstal tabu, respektive jeho reflexe je v obou případech příliš jednostranná.
Jak vyplývá z předcházejícího výkladu stojí mediální studia před úkolem porozumět
proměně vztahu mezi komunikační/informační technologií a kulturou, respektive před úkolem
přiblížit symbolické účinky zavádění nových mediálních technologií. V centru jejich zájmu
by tak měl být akt mediace jako forma sociotechnického jednání,30
které se podílí na produkci
nového politického jednání a na strukturaci sociálních systémů, které se v pozdněmoderních
společnostech rodí nevyhnutelně ve vazbě na klíčové informační a komunikační inovace.
Uvedený proces sociotechnické strukturace vede k tomu, že dualismus technologie a kultury
se postupně rozpadá do imanentní sféry globálního informačního řádu. To, co dříve
představovala reprezentační kultura narace, diskurzu a obrazu, které konzumenti přijímali
v dualistickém vztahu, to se nyní stalo technokulturou. V tomto kontextu je neudržitelný
hluboce zakořeněný dualismus mediálních studií, který vede na jedné straně k démonizaci
nových informačních a komunikačních technologií, na straně druhé k nekritické oslavě tzv.
intelektuálních technologíí.31
Mediální studia se musí pokusit překonat tento tradiční spor
mezi technooptimisty a technoskeptiky.
V tomto smyslu by se měla mediální studia pokusit rekonstruovat význam masových
médií, a to v rámci intelektuálního procesu, který bude reflektovat sociální i technickou
povahu mediální komunikace. Uvedený přístup vychází z povahy samotných masových médií
30
V dané souvislosti nemáme na mysli prostý přenos informace, ale akt mediace jako proces, v jehož rámci
dochází k propojení technického a symbolického, proces, jehož součástí jsou jak objekty a jejich znaky, tak
individuální aktivity, ideje a propojené sociotechnické sítě. Jinými slovy, mediace je proces, v němž se setkává
technologie a její prostředí, a výsledkem tohoto setkání je „překlad“ vstupních informací do podoby
komplexních sdělení, která mají povahu idejí.
31
Obecně stále platí, že podobu mediálních studií stále charakterizuje rozpor, který jim byl „dán do vínku“ již na
počátku jejich existence. S jistou mírou zjednodušení tak můžeme říci, že studium médií formuje na jedné straně
„americký“ empirismus, fascinovaný technickou stránkou komunikace, na straně druhé pak „evropská“
sociologie, přitahovaná spíše politickou dimenzí masové komunikace. Jinými slovy, v základech tohoto oboru
proti sobě stále stojí stoupenci politického realismu, respektive kritici technologického idealismu a představitelé
technologického realismu, respektive kritici politického idealismu.
19
jako sociotechnických systémů, které vedou dvojí život, jelikož nesou dvě sady významů - ty,
které jsou více méně intencionálně konstruovány jejich tvůrci, a ty, jež jsou důsledkem jejich
potenciální otevřenosti jak v hardwarové, tak i softwarové oblasti. Jinými slovy, na jedné
straně naplňují záměry svých tvůrců, ale na straně druhé v kontaktu se sociálním i
technologickým prostředím své původní určení modifikují. Pro masová média je tak určující
dvojitá povaha jejich závislosti: jednak na obsazích, které samy produkují v rámci daného
kulturního kontextu, a jednak na technickém aparátu, který jim umožňuje vlastní přenos.
Fungují tedy jako materiální i symbolické objekty. V tomto smyslu můžeme hovořit o jejich
dvojí roli – jako technických prostředků a současně i sociálních aparátů. Průnik těchto funkcí
odlišuje akt mediace od prostého přenosu informací.
Jak jsme se pokusili naznačit výše, sociotechnická proměna pozdněmoderních
společností a její nezamýšlené důsledky překračují hranice kritického paradigmatu, respektive
možnosti kritické teorie médií. Jde především o intenzivní pronikání mediálních textů i jejich
nosičů do naší každodennosti a s tím spojený nárůst dovedností publika při využívání nových
informačních a komunikačních technologií. Mediální uživatelé se postupně stávají nejen
konzumenty, ale též spolutvůrci mediálních obsahů. Studium médií se tak musí soustředit na
analýzu „materiální pozice“ subjektu, musí opustit transhistorickou a univerzalistickou
perspektivu médií i jejich konzumentů jako prefabrikovaných technologií a sociálních skupin.
Klíčovou roli by měla sehrát analýza kontextu mediální konzumace, a to jak jeho sociální, tak
technologické dimenze. Mediální studia by též měla opustit starou praxi analýzy mediálně
distribuovaných ideologií prostřednictvím ideologického jazyka. Domníváme se, že je třeba
zabránit tomu, aby se tento obor upnul na ideologiekritik jako na jedinou výkladovou
perspektivu a ignoroval tak uvedenou sociotechnickou proměnu, která již nevychází z
dualistické logiky komodifikace. Zdánlivě neoddělitelná dichotomie užitné/směnné hodnoty
je v rámci generalizované informační imanence postupně rozpouštěna a nahrazována
imanentní sférou zasíťovaných prvků/aktérů – lidských i technických, kulturních i
materiálních objektů, které jsou vyvázány ze sociálních systémů.
Naznačená sociotechnická proměna pozdněmoderních společností a z ní plynoucí
konceptuální tenze v řadě sociálněvědných disciplín, mediální studia nevyjímaje, indikuje
potřebu rekonceptualizovat východiska kritické teorie medií. Výše načrtnutý pokus vymezit
tzv. post–kritickou mediální perspektivu vychází primárně z potřeby reflektovat jak
východiska kritiky ideologie, tak i kritiky informace. Oba přístupy se ovšem musejí více
zaměřit na empirickou analýzu materiálních forem a podmínek mediální komunikace, aby
mohly přiblížit obě tváře procesu informatizace pozdněmoderních společností. Tedy jak
20
stranu racionální, informační produkce, tak i její dez-informační dimenzi odrážející
iracionalitu procesu distribuce a konzumace informací vyvázaných ze sociálních systémů.
Post–kritická perspektiva tak nepřijímá bez výhrad tvrzení Scotta Lashe (2002), podle nějž se
kritická teorie nachází v terminálním stadiu úpadku, ale připouští, že se tento přístup může
stále méně spoléhat na svá transcendentální východiska. Vychází přitom z toho, že kultura již
není vnímána výhradně jako reprezentační prostor a média již nepředstavují oddělenou sféru,
kterou bylo možné izolovat od sociálního i ekonomického života. Jinými slovy, připouští, že
média opustila svou separovanou, do jisté míry privilegovanou pozici a vstoupila do sociálna,
které de facto pohltila.
Přes uvedené nejasnosti či zaostávání za technickým vývojem, které je pro sociální i
humanitní vědy nevyhnutelné, se ovšem zdá, že mediální teorie překonává v posledním
desetiletí starou jednostrannost kritiky ideologií, respektive technologického determinismu, a
vytváří nové paradigma studia mediální kultury, které můžeme v nejobecnějším slova smyslu
zařadit do kategorie ekologie technokultury.
SUMMARY
Media Studies between “Critique of Ideology” and “Critique of Information”
The paper deals with the position of media studies between so called humanities and social
sciences, respectively between old critical theory of media and nascent theory of technoculture. The
article tries to suggest new tasks of this discipline in the context of dynamic emergence of new
communication technologies and their symbolic effects.
In the first part the article summarises and compares key attributes of so called critical theory
of media and conception of information critique (Lash, 2002), respectively theory of technoculture
(Webster, Robins,1999; Kroker, Winstein, 2001 and co on). The author tries to show that in the new
information order symbolic media power is no longer exclusively ideological, but informational. Old
conception of ideology has emphasized its extension in time and space and its claim to universality.
Conversely information is compressed in time and space and it makes no claim to universality. In the
information age, cultural experience is displaced into an immanent plane of actors attached or
interfaced with machines. Now we experience cultural things not as transcendental representations,
but instead as immanent things: as objects, as technologies (Lash, 2002). Since the present age is
being dramatically shaped by new information and communication technologies, we need perspectives
that articulate the intersection of technology, culture and everyday life. Therefore we suppose that is
necessary to reformulate some foundation old critical theory of media and above all its too
deterministic conception of dominant ideology. But we don’t reject entirely critical theory approach.
Contemporary culture is more commodified and commercionalized than ever and so critical
perspectives on commodification are still of fundamental importance in theorising role new
information and communication technologies. My argument is that the new global constellation of
technocapitalism is based on configurations of capital and technology, producing new forms of
culture, society, and everyday life. To reflect this situation we are proposing new media studies postcritical
perspective, which have to develop multiperspectival approach which includes primarily
investigation of next topics:
a/ historical development of media industries (particularly information economy) and their
relationships with another social institutions
b/ study of reception strategies, respectively the uses new ICT technologies and its impact on
construction of identity/is of global media audience
21
c/ study of ICT as a new tools of subversive power
d/ information inequality, respectively information poverty
e/ increase of indirect social relationships effects bring about new ICT
f/ ICT and new types of education
Post-critical media perspective tries to synthesize some aspects of “critique of ideology” and
“critique of information”. In general, transdisciplinary approach of media studies have to combine
analysis of production and political economy of culture and analysis of symbolic effects of new ITC
technologies. The media studies have to reconnect communication praxis and communication techné.
The goal of media studies is to destroy the wall that separates technology, until now experienced in
Western tradition as anti-culture, and culture, experienced as anti-technology. Each of these domains
is thought as against the other. Perhaps it is time to think them systematically one by the other, one
with the other. In this sense media studies presents itself as a discipline capable of creating a reasoned
discourse of the symbolic function of mediations, in other words, of the relation between two objects
which belong to both the universe of techniques and of beliefs.
Literatura:
Abercrombie, N.,Hill, S.,Turner, B. (1980). The Dominant Ideology Thesis. Georg Allen and Unwin. London.
Abercrombie, N., Longhurst, B. (1998). Audience. Sage. London.
Baudrillard, J. (1985): „The Masses: The Implosion of the Social in the Media“. In. New Literaty History, 16 (3),
557-89.
Bell, D. (1960). The End of Ideology. On Exhaustion of Political Ideas in The Fifties. Free Press. New York.
Bell, D. (1973). The Coming of Post-Industrial Society: A Venture in Social Forecasting. Basic Books. New
York.
Burton, G., Jirák, J. (2001). Úvod do studia médií. Barrister and Principal. Brno.
Butter, O. (1932). Úkoly a cíle vědeckého bádání o novinách. In: Sociologická revue, III: 159–172, 368–385.
Castells, M. (1996). The Rise of Networked Society. The Information Age. Economy, Society and Culture,
volume 1, Blackwell. Oxford.
Cubbit, S. (1998). Digital Aesthetics, Sage. London.
Debray, R. (1994). Media Manifestos. Sage. London.
De Fleur, M. (1970). Teorie masové komunikace. Karolinum. Praha.
Drucker, P.(1969). The Age of Discontinuity. New York. Harper and Row. New York.
Machlup, F. (1962). The Production and Distribution of Knowledge in the United States. Princeton University
Press. New York.
Foucault, M. (1977). Discipline and Punish: The Birth of Prison. Random House. New York.
Foucault, M. (1978). The History of Sexuality: An Introduction. Random House. New York.
Fukuyama, F. (1992). The End of History and the Last Man. The Free Press. New York.
Giddens, A. (1979). Central Problems in Social Theory. Macmillan. London.
Hall, S. (1977). Culture, the Media and the Ideological Effect. In: J. Curran et al. (eds). Mass
Communication and Society. Edward Arnold. London.
Hall, S. (1982): The Rediscovery of „Ideology“: Return of the Repressed in Media Studies. In:
M. Gurevitch, T.Bennnett, J. Curran, J. Woollacott (eds) (1982): Culture, Society and the Media.
Methuen. London.
Chalupný, E. (1929). Havlíček. Praha. (I. vydání 1908).
Chalupný, E. (1921). Karel Havlíček.Praha. Zlatoroh. Praha.(I. vydání 1911).
International Encyclopaedia of Communications. (1989). Oxford University Press, Vol. 1-IV. New York.
O´ Sullivan, T., Hartley, J., Saunders, D., Montgomery, M., Fiske, J. (1994): Key Concepts in Communication
and Cultural Studies. Routledge. London.
Kroker, A.,Winstein, M.A.(2001): Data Trash: the Theory of the Virtual Class. New World Perspectives.
Montreal.
Lévi, P.(2000). Kyber kultura. Karolinum. Praha.
Lunenfeld, P. (ed) (1999). The Digital Dialectic: New Essays on New Media, The MIT Press.
Manovich, L.(2001). Language of New Media, The MIT Press.
McQuail, D. (1977). The influence and effects ofmass media. In: J. Curran, et al.: Mass Communication and
Society. Arnold. London: 70-94.
McQuail, D. (1999). Úvod do teorie masové komunikace. Praha. Portál
Morley, D. (1980). The „Nationwide“ Audience: Structure and Decoding. BFI. London.
Morley, D. (1992). Television Audiences and Cultural Studies. Routledge. London.
Lash, S.( 2002). Critique of Information. Sage. London.
Poster, M.(1990). The Mode of Information: Poststructuralism and Social Context. University of Chicago Press.
22
Poster, M. (1995). The Second Media Age. Polity Press.
Robins, K., Webster, F.(1999). Times of the Technoculture. Routledge. London.
Volek, J. (2002): Nezamýšlené důsledky "komunikační ideologie" v kontextu informační společnosti. In:
J.Volek, V.Štětka (eds). Média a realita: sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky. Masarykova
Universita v Brně: 11-37.
Wallerstein, E. (1998). Kam směřují sociální vědy. Zpráva Gulbenkianovy komise o restrukturalizaci sociálních
věd. Slon. Praha.
Watson, J., Hill, A. (2000). Dictionary of Media and Communication Studies. Arnold. London.
Webster, F. (1996): Theories of the Information Society. Routledge. London.
JMENNÝ REJSTŘÍK
Abercrombie, N., Hill, S., Turner, B
Abercromie, N., Longhurst, B.
Baudrillard, J.
Bell, D.
Bláha, A. I.
Burton, G., Jirák, J.
Butter, O.
Castells, M.
Cubbit, S.
Debray, R.
De Fleur, M.
Drucker, P.
Durkheim, E.
Machlup, F.
Foucault, M.
Fukuyama, F.
Giddens, A.
Hall, S.
Chalupný, E.
O´ Sullivan, T., Hartley, J., Saunders, D., Montgomery, M., Fiske, J.
Kroker, A.,Winstein, M.A.
Lafia, M.
Lash, S.
Lazarsfeld, P. F.
Lunenfeld, P..
Manovich, L.
McLuhan, M.
McQuail, D.
Morley, D.
Lash, S.
Poster, M.
Robins, K., Webster, F.
Saussure, F.
Volek, J.
Wallerstein, E.
Watson, J., Hill, A.
Webster, F.
Wundt, W.