i nikdo v budoucnu mým slovům, kdvi vc versíeh tě k nebi vynáSím? ,v nepodobá se má básrři hrobu, němž pohřbívá tvou krásu pouhý rým? I kdybych mohl slovům dát tvůj |as o tvé kráse krásně uměl psát, kli by jenom: „Ale prosím vás! Ten básník umí leda krásně lhát!" Až na papíru, zažloutlém už věkem, můj verš se bude blekotavě třást, můj obdiv k tobě nesetká se s vděkem, budou jej mít jen za stařecký žvást.
Kdybys však dítě měl, pak - jaký div -v něm a v mé básni - dvakrát! - byl bys živ.
17 uzavírá skupinu sonetů věnovaných tématu plo jeho závěru se Shakespeare pokouší o kompromis, který nepostrádá humor: mladý přítel přežije navždy v básníkovy verSIch, ale úplně jisté to zase není, takže lepší bude, když s adresát sonetu pojistí nesmrtelnost dvakrát: básnickým slov i dětmi. Moc básnického slova je i v tomto sonetu hluboce ambivalentní: sonet může dát příteli nesmrtelnost, ale záro pohřbívá jeho krásu. Do tohoto postoje se jistě promítá konventní kurtoazie, známá ze Shakespearových dedikací hraběti ze Southamptonu, sonet však zároveň naznačuje radikální pochybování o síle a hodnotě básnického slova.