KAPITOLA T Ř E*T I
Fabrizio brzy padl na markytánky, a cítě v srdci hlubokou vděčnost k žalářnici v B., dal se s nimi do řeči; zeptal se jedné z nich, kde je jeho pluk, čtvrtý husársky.
„Kdybys raději tak moc nepospíchal, vojáčku," odpověděla markytánka, dojatá Fabriziovou bledostí a jeho krásnýma očima. „Tvá pěst není ještě dost pevná na rány šavlí, které tu dnes budou padat. Ještě kdybys tak mel ručnici, nic bych neřekla; vystřelit by sis mohl jako každý jiný."
Tato rada se Fabriziovi nelíbila; marné však pobízel svého koně. Nebyl s to jet rychleji, než drkotal markytánčin vozík. Chvílemi to vypadalo, jako by se dělostřelba blížila, jeden druhého neslyšel: Fabrizio byl totiž tak celý bez sebe nadšením a Štěstím, že se dal s markytánkou znovu do řeči. Každé její slovo násobilo jeho štěstí a učilo ho chápat je. Ta žena se mu zdála tak hodná, že jí nakonec všecko řekl; jen neprozradil své jméno a zatajil, že uprchl z vězení, Markytánka nevycházela z úžasu nad tím, co jí ten krásný mladý voják vypráví, a nic nechápala.
„Už vím, co v tom je?" vzkřikla konečně vítězně ie tváříc; „vy jste mladý panáček zamilovaný do ženy některého důstojníka od čtvrtých husarů. Vaše milá vám asi darovala uniformu, tu, co máte na sobě, a vy běžíte za ní, Ne, opravdu, jako že je Bůh nade mnou, vy jste nikdy nebyl vojákem; ale protože je váä pluk v ohni a vy jste statečný chlapec* nechcete* aby vás pokládali za zbabělce."
Fabrizio všecko připustil; byl to jediný prostředek, jak
40
dostat dobrou radu. „Nemám ponětí," říkal si, „jaké mají vSichni tihle Francouzi způsoby; a jestli mě někdo nepoučí, co mám dělat, nakonec se zase dostanu do vezení, a ještě mi ukradnou koně,"
„Především se, chlapečku, přiznej," řekla markytáuka, čím dále přátelštější, „že ti není ani jedenadvacet: když řeknu moc, tak nejvýš sedmnáct."
Byla to pravda a Fabrizio se rád přiznal.
„Tak to nejsi ani rekrut; jdeš si dát polámat kosti jedině pro krásné oči té paničky. Hrom do škopku, gusto nemá Spatné- Jestli máš od ní ještě nějaké ty %]LuíMky> musíš si prima koupit nového koně; jen se dívej, jak ta tvá herka stříhá ušima, když kanón práskne trochu blíže; je to selský kůň, a jak se dostaneš do bitevní čáry, připraví tě o život. Vidíš tam nad tím plotem ty bílé obláčky? To pálí četa, hošku. A tak se připrav, Že budeš mít pořádně nahnáno, až ti budou kulky svištět kolem uSí. A dokud más ještě chvíli kdy, udělal bys dobře, kdybys trochu pojedl."
Fabrizio se zařídil podle její rady; podával markytánce napoleon a požádal ji, aby si ponechala, co jí patří.
„Jeden by nad tebou plakal," vzkřikla ta dobrá žena; „chudinka neumí ještě' ani utrácet pemze 1 Zasloužil bys na mou duši, abych sebrala ten tvůj napoleon a pobídla Kokotu do trysku; ať mě Čert veme, jestli by mi ta tvá herka stačila. Co bys, hlupáčku, dělal, kdybys viděl, že beru roha? Zapiš si za uši, že když začne rámusit kanón, nikdy se neukazuje zlato. Tu mág," řekla, „tady je osmnáct franků padesát centimů, a tvá snídaně tě stojí třicet sou. Koní teď brzy budeme mít habadej. Za malého koníka dáš deset franků a v žádném případě ne víc než dvacet, i kdyby to byl sám Pegas."
Když Fabrizio dojedl, jakási žena se přiblížila přes pole na cestu a přerušila markytánku, která neustále řečnila.
„Holahó!" zvolala na ni ta žena; „holahó, Margot, tvůj Šestý lehký je vpravo."
„Musím tě opustit, chlapečku," řekla markytánka našemu hidinovi. „Ale opravdu je mi tě líto, cítím s tebou, krajepaje! Jsi učiněné nemluvně, každému skočíš na spek, jako že je Bůh nade mnouí Pojd se mnou k šestým lehkým."
41
„Chápuj že nemám žádné zkušenosti/' odpověděl Fabri-zio, „ale chci se bít a jsem pevné odhodlán jít směrem k těm bílým obláčkům."
„Podívej se, jak tvůj kůň stříhá ušima! Až tam bude, třebaže je to taková slabotinka, vyrazí tryskem a pámbuví, kam tě ponese. Dej na mé slovo: jak přijdeš mezi vojáky, seber někde pušku a sumku a dělej přesně to, co budou dělat ostatní. Ale probůh oč, že nevis* ani, jak se roztrhne obal patrony?"
Do Fabrizia jako by píchl, ale přiznal se své nové přítelkyni, že uhodla.
„Chuděra, složí ho, než bys řekl Švec; namoute, to nebude dlouho trvat. Rozhodné musíš jít se mnou," pokračovala markytánka velitelsky,
„Ale já se chci bít,"
„I bít se budeš; nemysli si, šestý lehký, to je nějaký pluk, a dnes berou každého." „Ale dostaneme se brzy k vašemu pluku?" ^Nejdéle za čtvrt hodiny/'
„Doporučí-li mě ta hodná žena," říkal si Fabrizio, „nebudou mě pro to, že se v ničem nevyznám, pokládat za Špióna a já se budu moci bít.** V té chvíli se dělostřelba zdvojnásobila, rána stíhala ránu. „Je to jako růženec," řekl Fabmio.
„Už je rozeznat střelbu čet,í( řekla markytánka a švihla bičem svého koníčka, tím střílením, jak se zdálo, velmi rozjareného*
Markytánka pak zabočila vpravo a dala se příční cestou loukami; bylo tam na stopu bláta; markytánČin vozík v něm div neuvízl; Fabrizio tlačil kolo. Jeho kůn dvakrát upadl. Pak se voda zčásti ztratila a cesta přešla v pěšinu uprostřed pažitu. Sotva Fabrizio uSel pět set kroků, jeho ubohá herka se před Čímsi zastavila: byla to mrtvola; ležela přes cestičku a poděsila koně i jezdce.
Od přírody tak bledá Fabriziova tvář výrazné zezelenala; markytánka se podívala na mrtvého a řekla jen jakoby k sobe: „To není od naSí divize/4 Pak zvedla oči k našemu hrdinovi a vypukla v smích:
„Ha ha ha, hošku," zvolala, „ne, to je prima!" Fabrizio zůstal jako přimražen. Zvláště ho poděsily špinavé nohy
42
mrtvého vojáka- Střevíce už někdo stáhl a ponechal mu jen bídné kalhoty, které byly samá krev.
„Jen se podívej pěkně zblízka," pravila markytánka, „skoč z koně, musíš si zvykat* Hele," zvolala, „dostal ji do hlavy.**
Kulka vnikla do hlavy u nosu, vyšla protějším spánkem a ohavně mrtvolu znetvořila; jedno oko zůstalo otevřeno.
„Jeu slez z koně, hošku," naléhala markytánka, „stiskni mu ruku ; schválně, jestli on stiskne tvou."
Ačkoli se otřásal odporem, div duši nevypustil, Fabrízio skočil bez váhání z koně, vzal mrtvého za ruku a pevně jí potřásl; pak zůstal jako bez ducha; cítil, že už nemá sílu znovu vsednout na koně. Hrůzně na něj působilo zejména to otevřené oko.
„ Marky tánka si bude o mně myslet, Že jsem sketa," říkal si hořce; ale cítil, že je neschopen jakéhokoli pohybu: byl by se zhroutil. Hrozný okamžik; Fabrizio užuž omdléval. Mar-kytánka si toho všimla, mrštně seskočila z vozíku a bez jediného slova mu podala skleničku pálenky. Zvrátil ji do sebe jedním douškem; byl pak s to vsednout na svou herku a mlčky pokračoval v jízdě, Markytánka se na něj chvílemi po očku dívala.
„Bít se budeS zítra, hošku," řekla konečně, „dnes zůstaneš ae mnou. Vidí5 sám, že se vojenskému řemeslu musíš učit."
„Naopak, chci se bít okamžitě," vzkřikl náš hrdina ponuře; markytánka v tom viděla dobrou předzvěst. Dělostřelba stále sílila a zdálo se3 že se blíží. Její výstřely tvořily už nepřetržitý basový doprovod; rána stíhala ránu bez nejmenSÍ přestávky a nad tímto basem, připomínajícím hukot vzdálené bystřiny, bylo možno velmi dobře rozeznat palbu střílející čety.
V té chvíli se cesta vnořila do malého lesíka: markytánka spatřila tři nebo Čtyři vojáky naší armády, jak utíkají, co jim nohy stačí směrem k ní; mrštně skočila z vozu a běžela se ichovat asi patnáct nebo dvacet kroků od cesty. Skrčila se v díře, která zbyla po vyvráceném velkém stromu. „Ted tedy uvidím," řekl si Fabrizio, „jsem-li sketa.1* Postavil se u marky tánčina vozíku a tasil šavli. Vojáci si ho ani nevšimli a minuli ho utíkajíce podle lesa, nalevo od cesty.
„To jsou naši/1 řekla klidné markytánka, když se celá
43
udýchaná vrátila k svému vozíku,.. „Kdyby ten tvůj kůň byl schopen klusu, řekla bych ti jeď až na konec lesa a podívej se, jestli je tam dál v polích čistý vzduch."
Fabrizio se nenechal dvakrát pobízet, ulomil topolovou větev, otrhaj z ní listí a vší silou šlehal koně; herka vyrazila tryskem, ale po chvíli se vrátila k svému obvyklému klusu. Také markytánka pobídla svého koně. „Počkej přece, zastav," křičela na Fabrizia. Brzy vyjeli oba z lesa. Když dospěli na okraj pláně, došel jim k sluchu ukrutný hřmot, ze všech stran hřměla děla a rachotily ručnice, vpravo, vlevo, vzadu- A protože lesík, z něhož vyjeli, byl na pahorku zvedajícím se osm nebo deset stop nad tou rovinkou, viděli dosti dobře najeden úsek bitvy; ale na louce za lesíkem nebylo vidět živou duši. Louka lemovala ve vzdálenosti asi jednoho tisíce kroků dlouhá řada hustých vrb; nad vrbami se objevoval bílý kouř, který chvílemi vířivě stoupal k nebi.
„Kdybych jen věděla, kde je ten pluk," řekla markytánka rozpačitě- „Rovně přes tuhle louku jít nemůžeme. A ty," obrá d la se na Fabrizia, „jestli u vidí S nepřátelského vojáka, napíchni ho rovnou na šavli, ne abys s ním Ěavloval na dlouhé lokte."
Vtom spatřila čtyři vojáky, o nichž byla právě řeč: vyrazili z lesa na planinu, nalevo od cesty. Jeden z nich byl na koni,
„Tady máš, co potřebuješ,*1 řekla Fabriziovi. „Hola hej, ty tam," zavolala na toho na koni, „pojď na skleničku pálenky 1" Vojáci se přiblížili.
„Kdepak je Šestý lehký?" křičela.
„Asi pět minut tímhle směrem, vpředu u té struhy, jak vede podle těch vrb; zrovna teo* padl jeho plukovník Macon,"
„Ty, chceš si vydělat pět franků za koně?"
„Pět franků! Ty jsi dobrá, matičko. Pět franků za důstoj-nického koně! V tu ránu ho prodám za pět napoleonůl"
„Dej sem rychle jeden svůj napoleon," obrátila se markytánka na Fabrizia. Pak přistoupila k vojákovi na koni: „Tak rychle dolů z toho koně," velela, „tady máš napoleon."
Voják seskočil z koně a Fabrizio se mrštně vyšvihl do sedla; markytánka zatím odpínala z Fabriziova koně plášťové řemení.
44
„Hejj vy tam, tak mí přece pomozte/' volala na vojáky, „přece se nebudete dívat, jak dáma pracuje!"
Ale jakmile ukořistěný kůň ucítil plášťové řemení, začal se vzpínat a Fabrízio, jinak znamenitý jezdec, měl co dělat, aby ho udržel.
„A jéje!" poznamenala marky tánka; „milostpán ner?f zvyklý, aby ho řemení lechtalo/'
„Je to generálsky kůň!" vzkřikl voják, který ho proóal. „Byl by za babku za deset napoleonů!"
„Tady je dvacet franků/4 jásal Fabrízio, celý bez sebe radosti, že pod sebou cítí koně kypícího elánem.
Vtom padla do vrbové aleje v kosém úhlu dělová koule a Fabriziovi se naskytla zvláštní podívaná, jak se vrbovi snítky rozlétávají na všechny strany jako pokoseny.
„Hele, hrubé kusy najíždějí," řekl mu voják, bera od něho dvacet franků. Mohly být dvě hodiny,
Fabrízio byl ještě celý okouzlený tou zvláštní podívanou, když tu skupina generálů v doprovodu asi dvaceti husarů tryskem přejela cíp veliké louky a na jejím konci se zastavila; jeho kůň zařehtal, dvakrát nebo třikrát se vzepjal a škubal prudce hlavou, nespokojen s uzdou, která ho přidržovala, „Dobrá, jak chceš!" řekl si Fabrízio.
Ponechán sám soběs kůň tryskem vyrazil za družinou provázející generály, Fabrízio napočítal čtyři promované klobouky. Za čtvrt hodiny pak poznal podle toho, co říkal jeho soused husar, že jeden z těch generálů je slavný maršál Ney. Byl na vrcholu Štěstí; nemohl vsak uhodnout, který z těch čtyř generálů je maršál; byl by dal všecko na světě, kdyby to věděl, ale vzpomněl si, že nesmí mluvit. Družina se zastavila před širokým příkopem, jejž včerejší liják naplnil vodou; byl vrouben vysokými stromy a ohraničoval po levé straně louku, u níž Fabrízio koupil koně. Skoro všichni husaři seskočili z koně; břeh příkopu byl příkrý a mazlavý a voda stála dobré tři čtyři metry pod úrovní louky. Fabrízio, bez sebe radostí, myslil víc na maršála Ney e a na slávu než na svého koně, který v silném rozjarení skočil do struhy; voda vystříkla značně vysoko a řádný šplách úplně promočil jednoho z generálů; generál hlasitě zaklel: „Zatracený dobytku!" Fabrízio se cítil tou
45