224 - 651
 Parthská říše dynastie Arsakovců (cca 250 př. Kr. – 224/226), Arsakovci byli původně vládci
nomádských skythských Parnů, říše vznikala postupným dobýváním seleukovských území
z periferie íránského světa, říše si ponechala řadu prvků a tradic nomádského původu a i to, že
nevzešla z jádra Íránu, vedlo k její menší kompaktnosti a centralizaci.
 Parthská říše byla poměrně volně organizovaná protofeudální federace vazalských království,
jíž vládli arsakovštít králové králů. Vojenská monarchie vedla řadu válečných konfliktů, z nichž
nejvýznamnější byly zápasy s římským impériem, zdaleka nejmocnějším sousedem a rivalem;
ve sledu válek dlouho bez jasného výsledku se od počátku 2. st. začala karta jednoznačně
obracet ve prospěch Říma, tento trend vyvrcholil na konci 2. st.
 195 a 197-198 východní tažení císaře Septimia Severa proti parthskému králi Vologaisovi V.
vyvrcholily dobytím a vypleněním Ktésifónu.
 Vojenská prohra vrcholící již třetím vyplenění parthské metropole od dob císaře Traiana
způsobilo velkému ponížení parthských králů a otřesení autority dynastie Arsakovců.
 Při jednáních o míru, táhnoucích se až do roku 199/200, získali Římané držbu provincie
Osrhoene včetně její metropole Nisibis. Současně byla zřízena nová
římská provincie Mesopotamia a zformovány tři legie nesoucí název Parthica.
 Ardašír I. 224 – 241
 od r. 206 vládce Istakhru, od r. 222 provincie Fars a od 224 král králů a zakladatel sasánovské královské
dynastie vládnoucí světové novoperské říši po 4 staletí do r. 651. Podle Al Tabariho pocházel z perské
aristokratické rodiny (wuzurgan) sídlící u Istakhru, jeho děd Sasán měl být knězem ohňového chrámu
Anahíty. Podle Knihy činů Ardašíra, syna Pápakova si Ardašírův otec Pápak měl vzít za ženu Sasánovu
dceru. Ardašír se stal argbedem (comes, hrabě či kastelán) ve městě Darabgerdu ve Farsu. Odtud
mocenská expanze – postupná likvidace sousedních lokálních knížat a upevňování postavení ve
středním Farsu ve spolupráci s Pápakem. Po Pápakově smrti se Ardašír stává vůdcem klanu a růst moci
ambiciózního lokálního vládce je již nepřehlédnutelný i pro krále králů Iránu i ne-Iránu Artabana IV.
z parthské dynastie Arsakovců, který pověřil svého vazala, vládce Chúzistánu, aby zakročil – Ardašírovo
vítězství a další expanze.
 cca 226 bitva u Isfahánu, smrt Artabana a konec parthské etapy íránských dějin (arsakovské ražby
přetrvávají do 227-228), vzniká nová univerzalistická říše
 2 zásadní rozdíly oproti parthskému předchůdci: pevná politická centralizace sasánovského režimu a
patronát nad zoroastrijským náboženstvím, které se postupně stává státním náboženstvím sasánovské
říše. Říše byla územně rozčleněna do vojensko-správních oblastí, tak aby byla oslabena moc a
separatistické tendence velmožských rodů (vaspuraghan) a různé feudální rivality sasánovské nobility,
v čele územních jednotek stáli hodnostáři s titulem šáh, kteří pocházeli z těchto prominentních
aristokratických rodin, aby byla paralyzována síla těchto rodů a posílena centrální autorita, byly přímo
spravované královské domény rozmístěny po celém území říše. Velmoži, kteří byli klíčem k formování
lokálních vojenských sil, byli tedy přímo začleněni do organismu státu. Stát chránil nižší nobilitu, z níž
byla rekrutována elitní těžká jízda, hlavní úderná síla sasánovské armády. Ekonomická síla královských
domén zase umožňovala vytvářet námezdní vojenské síly jako protiváhu feudálních vojsk velmožských
vazalů. Státní zoroastrismus dodával autoritě státu a vládnoucí dynastie božské posvěcení.
 Ardašírův horizont stále ještě nepřesahoval starý perský prostor, své významné stavby budoval převážně
ve Farsu, např. pevnost Dezh-e Dokhtar a Ardašírův palác , tituloval se jako král králů Iránu, ambice a akční
radius jeho syna Šápura I. byly již odlišné, jak odráží titul král králů Iránu i Ne-Iránu
 sasánovská říše za Šápura I. zahrnovala dle dobového pramene Merv, Herát, Turan, Makran, Paradene,
Sind, Omán, Mezopotamii, Armenii, Iberii, Albanii
 král stál v čele rozsáhlého dvora, synové se stávali vládci dílčích částí impéria (např. Hormizd-Ardašír velký
král Arménie, Šápur král Sindu, Seistánu a Turanu, vazalští králové (Hamazasp, král Iberie), satrapové,
herbad Kerdir, eunuši, osoby vyznamenané čestnými přízvisky (třeba Ardašírova radost, Šápurovo
hrdinství)
 230-232 válka s Římany, neúspěšné obléhání Nisibis a Hatry, tažení Severa Alexandra – otevřená bitva s
patrně ohromnými ztrátami na obou stranách – pětileté zastavení bojů
 237-240 Ardašír spolu se svým synem Šápurem obnovuje ofenzivu, dobytí Nisibis, Carhae a Hatry –
postupný úpadek pouštních obchodních center (Hatra, Dura Europos, Palmýra), devastující účinek válek
na syrsko-mezopotamské pomezí obou říší, ekonomický úpadek
 Šápur I. Veliký 240/242 – 270/272
 242 císař Gordianus III. vedl tažení proti Sasánovcům zatímco Šápur pacifikoval po svém nástupu na trůn
situaci v Khwarezmu na severovýchodě říše; Římané dosáhli řady menších vítězství vrcholících dobytím
Nisibis a úspěšnou bitvou u Rhesainy, během invaze do sasánovské Mezopotámie Gordinanus padl r. 244
v bitvě u Mišíku (Massice) severně od Ktésifónu a nový císař Philippus Arab uzavřel se Šápurem mír.
 253 Šápurovo vítězství v bitvě u Barbalissu u Eufratu, dobytí Dury Europos a Antiochie /256/
 cca 258-259 bitva u Edessy, zajetí Valeria s celou armádou, zpustošení Syrie a Kappadokie
 protiofenziva Lucia Septimia Odaenatha, vládce Palmýry
 Zoroastrismus – dle nápisů krále
i Kerdira henoteismus
 ve 3. st. náboženství překračuje
hranice etnik a států a stává se
stále více universalistické
 Manicheismus –blízký vztah
Šápura a Máního, dualistické
gnostické učení se silnými
eklektickými prvky, snad vládce
chápal jako možné nové
náboženství pro velkou
multikulturní říši zahrnující
křesťany i buddhisty
 křesťanství
 rabínský judaismus -Babylonský
Talmud
 Hormizd – Ardašír
 Bahrám I. - náboženská
intolerance, poprava Máního
 277 dobytí Palmýry Aureliem,
zajetí Zenobie – konec karavanních
měst pouště
 Bahrám II., syn Bahráma I.
 283 Carus doráží k branám
Ktésifónu
 Narses
 Ardašírův palác u Firúzabádu
 Dura Európos, synagoga
 Šápur II. (309-79)
 224-260 období budování sasánovského impéria a agrese vůči západnímu sousedu, po + Šápura I. zvrat
– Persie upadá do interních konfliktů za krátce vládnoucích nebo slabých králů (Hromizd-Ardašír,
Bahrám I., Bahrám II.), naopak římský stát se po r. 270 proměňuje a konsoliduje síly k navrácení úderu,
 287 vyslanci Bahráma se snaží o uzavření mírové smlouvy s císařem Diokleciánem(288)
 Bahrám II. (276-93) dominance zoroastrijského kněžstva a velmožů
 Velekněz Kerdir na vrcholu vlivu - počátek aliance mezi sasánovským režimem a zoroastrijským
náboženstvím, snaha o likvidaci všech jiných náboženství v Persii – náboženství od této chvíle bude hrát
stále silnější roli ve vztahu mezi Ktésifónem a Římem
 Diokletianovy reformy
definitivně ukončují
období nestability a krize
římské říše na východní
hranici
 císař podniká kroky k
posílení fronty proti
sasánovské říši - Strata
Diokletiana a Palestinský
limes, edikt proti
manichejcům (297), i
 ntervence v Arménii
(Malé) – znovudosazení
krále Tiridata III. (290)
 Narses I. (293-302) r. 295/296 vyhlásil válku Římu a zahájil invazi do římské Arménie a dobyl území, které
byly přiřčeny arménskému králi Tiridatovi III. římsko-perskou mírovou smlouvou z r. 287,
 Narses poté obrátil směr tažení na jih a vpadl do římské Mezopotamie, kde se mu postavil tetrarcha
caesar Galerius v oblasti mezi Carrhae (Harran v Turecku) a Callinicum (Rakka na severním břehu Eufratu
v Sýrii), Narses v bitvě výrazně zvítězil, nicméně Galerius byl schopen přeskupit síly a získat na jaře 298
nové posily včetně kvalitních vojenských sil z Illyrica.
 Galerius poté vytáhl přes arménské hory směrem k severní Mezopotámii a Narses, aby zabránil postupu
římské armády přes pohoří na jih do mezopotamského hospodářského jádra svého státu, vyrazil Galeriovi
vztříc. Galerius vmanévroval Narsa do nevýhodné situace - hornatý terén Arménie vyhovoval mnohem
více římské armádě, jejíž jádro tvořila pěchota, než sasánovským vojskům, jejichž hlavní údernou sílu
tvořila jízda. Dobrou znalost nepřehledného terénu navíc Římanům umožňovalo bezprostřední vojenské
spojenectví s Armény krále Tiridata III. Z událostí je zřejmé, že Galerius se dobře orientoval a vždy věděl
lépe než Peršané, kde se nepřítel nachází a v jaké je kondici.
 Již první střet skončil římským vítězstvím a
v druhé konfrontaci došlo v bitvě
lokalizované podle římské vojenské základny
Sataly
 dle arménských pramenů došlo ke střetu u
vesnice v kraji Basean (východně od města
Erzerum v Turecku). Římané v bitvě totálně
zvítězili a sasánovská armáda přestala
existovat jako bojová síla. Podrobný popis
bitvy se nedochoval, víme ale, že Římané
zničení soupeře dosáhli přepadem, kdy
patrně vedeni svými arménskými spojenci,
zastihli sasánovskou armádu zcela
nepřipravenou v táboře.
 arménský historik 5. st. Faustus Byzantský
bitvu popisu následovně: „Římané přišli a
napadli armádu krále Íránu utábořenou na
tom samém místě, našli ji nedbale
lhostejnou a nepřipravenou jak odpočívá.
Zaútočili během dne, vpadli na íránského
krále a neušetřili nikoho.Vyplenili králův dvůr
(banak) a zajali královny a další královy ženy
s poklady a vybavením do zajetí. Pouze král
se zachránil jako uprchlík díky rychlému
hřebci“.
 Zraněný Narses prchl do vnitrozemí
sasánovského státu mobilizovat nové
vojenské síly v očekávání římské invaze do
jádra své říše, tato snaha se ukázala marná
 Galerius táhl po vítězství dále do perských
provincií Adiabene a Media a likvidoval další
perské snahy o zastavení invaze (Rhesaina) a na
podzim 298 zabezpečil klíčovou pevnost severní
Mezopotámie, město Nisibis a nakonec r. 299
vyplenil samotný Ktésifon a vrátil se trasou
podél Eufratu na římská území.
 Římská kořist z bitvy u Sataly se stala legendární
a byla do té míry ohromná, že víme, že její
transport na římská území představoval velký
logistický problém.
 Válku ukončila mírová smlouva z Nisibis,
otřesený sasánovský režim souhlasil
s masivními ztrátami území, na arménský
královský stolec byl jako římský vazal opět
dosazen Tiridates III., pod římskou sféru vlivu se
dostalo také království Iberie, a územní expanze
Říma v severní mezopotamské oblasti dosáhl až
za Tigris.
 Mír znamenal těžké ztráty pro Persii, na druhé
straně vítězný Řím očividně respektuje existenci
a suverenitu svého sasánovského rivala, mír v
Nisibis položil základ mírové koexistenci mezi
velmocemi a stanovil podobu obchodní výměny
i politicko diplomatických vztahů. Mírová
smlouva platila až do obnovení sasánovské
moci a agresivity za velkého krále králů Šápura
II. v 30. letech 4. st..
 po + Hormizda II. (309) nechala skupina velmožů zavraždit jeho nejstaršího syna Adanarsese,
druhého oslepit a třetího uvěznit, uprázdněný trůn měl být obsazen dosud nenarozeným vnukem
Hormizda II.
 Šápur II. se tedy narodil již jako král, v jeho dětském věku vedl stát dvůr a vysoké zoroastrijské
kněžstvo
 Šápur II. (309-79) nejdéle vládnoucí a jeden z nejslavnějších sasánovských králů, obnovení
agresivní západní politiky prvních Sasánovců
 v raných letech Šápurovy vlády překročily arabské kmeny z Bahrajnu Persý záliv a plenily Fars,
nájezdy arabských beduínů do jižních oblastí sasánovského státu (zejm. Irák a Fars) vedly k
sasánovské odvetě – od 325 Šápurova tažení do Arábie (Syrie, Irák, Bahrajn, Katar), v bitvě porazil
spojené síly několika kmenů a pronikl až do střední části Arabského poloostrova,
 brutální postup: genocida některých arabských kmenů, likvidace zavlažovacích systémů, masové
deportace – Arabové zatlačení do nitra poloostrova, celá oblast Perského zálivu pevně v
sasánovských rukou, vybudování systému fortifikací chránících Mezpotamii – „Zeď Arabů„
 Konstantin Veliký (306-37) – Konstantinovská revoluce – bitva u Milvijského mostu (312),
Milánský edikt (313) – christinanizace římského impéria a systematická implementace křesťanství
do státních struktur, křesťanství stále více v pozici římského státního náboženství - posílení
sebevědomí a vědomí sounáležitosti u perských křesťanů – ostrá perzekuce ze strany
sasánovského státu, který je vidí jako spojence západního arcinepřítele, státem organizované
pogromy, hromadné exekuce, syrská martyrologia
 + Konstantina r. 337 - Šápur vpadá do Arménie – dvě nerozhodné těžké války s Římany (337–350
a 358-363), hlavní protagonisté Šápur II. a Constantius II. (337-61), trojnásobné obléhání Nisibis
bylo pokaždé odraženo římským generálem Lucilianem, velká nerozhodná bitva před hradbami
Singary (Sindžár) 348, efektivní římský pohraniční pevnostní systém zadržel Šápurův nápor a
paralyzoval sasánovský válečný stroj.
 350 počátek velké západní migrace středoasijských nomádů – Hunů, Chionité (Kidarité, - král „kidara“,
Huna, Honk, nebo Kušáni, Yüe či) napadají po dobytí Sogdiany severovýchod sasánovské říše
 Vpád středoasijských kočovníků donutil Šápura uzavřít r. 350 mír s Constantiem II. a vrhnout své síly na
odražení nájezdníků;
 Šápur táhne do ohrožených oblastí a očividně úspěšně odrazil invazi a potvrdil sasánovskou
dominanci, Chionité přijali perskou svrchovanost, a jejich král Grumbates dodal své bojovníky pro
novou Šápurovu kampaň proti Římanům, obrovské depoty zlatých mincí ražených v Mervu.
 359 Šápur II. se svým spojencem králem Chionitů Grumbatem obnovuje ofenzívu vůči Římanům
 po dlouhém a krvavém obléhání byla dobyta Amida (Dyiarbakir) a poté Singara, deportace
obyvatelstva
 římská obrana poznamenána po dlouhé době bezprecedentním vnější ohrožením impéria téměř ze
všech stran: masivní vpády germánských kmenových svazů Alamanů a Franků, nájezdy Sarmatů do
Panonie, r. 357 bitva u Štrasburku, kde se střetlo 13 000 mužů armády caesara Juliana Apostaty
proti 60 000 Alamanů krále Chnodomara – naprosté zničení alamanského vojska před překročením
Rýna do bezpečí – mír na horním Rýnu na 50 let
 teprve 359 mohl Constantius II. vyrazit na východ, aby čelil náporu Šápura II., jaro 360 pochod
Malou Asií – zpráva o provolání caesara Juliana augustem jeho vojskem v Paříži. Sasánovská hrozba
byla natolik urgentní, že Constantius musel dvě válečné sezóny trávit boji na perské frontě a až po
konsolidaci poměrů na podzim 361 vyrazil na tažení proti Julianovi, + při přechodu pohoří Taurus ve
věku 34 let
 po 5 letech bojů v Galii invaze do Persie (65 000 mužů), 5.3.363 – krvavé vítězství na sasánovskou
armádou ve velké bitvě před Ktésifónem, návrat na sever podél Tigridu, zranění kopím ve srážce +
Julianova smrt, důstojnické kolégium volí nového císaře Joviana (363-4), který uzavírá mír: („ignobili
decreto“) ztráta Nisibis a území východní Mezopotamie a Arménie, Řím příšel o vše co vybojoval
Galerius bitvou u Sataly a uhájil Constatius II. proti Šápurovým ivazím r. 338, 346 a 350. Tento velký
úspěch Šápura II. byl zvěčněn na skalním reliéfu u Bišápuru.
 Julianus Apostata (360-63) – novému císaři šlo o
rozdrcení sasánovské říše jako hlavního rivala impéria a
také jako nástupce světové achaimenovské říše, kterou
zničil jeho velký vzor Alexander Makedonský. Julianus po
pětiletém vítězném válčení v Galii zahájil přesun
vojenských jednotek do Asie a intenzivně připravoval
logisticky náročnou invazi do Persie.
 Invazní armáda byla obrovská, čítala na 65 000 mužů,
před zahájením tažení došlo k nepokojům v Julianově
velitelském centru protiperských operací, Antiochii nad
Orontem.
 Obyvatelstvo silně christianizované megalopolis
Předního východu postižené předtím přírodními
katastrofami těžce neslo, že obrovské shromážděné
zásoby pro expedici císař zakázal uvolnit pro strádající
město, asketický císař porušující konvence chování
pozdně antického imperátora se dostal do konfliktů
s městskou radou a Antiochii opustil v atmosféře
otevřeného nepřátelství.
 Složitá situace v římské armádě – část jednotek
pocházela z Constantiových vojsk, vzpoury – popravy
důstojníků a decimace jednotek, očividná rozpolcenost
uvnitř armády a navíc následující události potvrdili
správnost předchozí defenzivní strategie Constantia II.
vyhýbat se otevřeným bitvám pokud to bude možné a
likvidovat perské útoky v pevnostních soustavách, perské
žádosti o vyjednávání Julianus odmítl.
 5.3.363 expediční armáda překročila hranici a
rychlým tažením dosáhla Eufratu, zde se armáda
rozdělila, Julianus s větším vojskem zamířil do
nitra Mezopotamie, generálové Sebastianus a
Procopius měli s podporou arménského krále
Arsaka ovládnout území na sever od Tigridu.
 Julianus překročil Eufrat a přes Dura Europos
postoupil až ke Ktésifónu, během postupu dobyl
řadu měst a pevností a na římskou stranu se
přidávali lokální vazalové sasánovských králů.
 5.3.363 velká bitva u Ktésifónu u kanálu mezi
Eufratem a Tigridem – Julianus zvítězil nad
početným perským vojskem, ale obtížně
překročitelný systém vodních kanálů obklopující
hlavní město, tíživé horké klima a rostoucí perský
odpor spolu s tenčícími se zásobami přiměly
Juliana poslechnout naléhání důstojníků vzdát
obléhání a ustoupit podél Tigridu do severní
Mezopotamie.
 Zásobovací obtíže vzrůstali vinou perské taktiky
spálené země, ustupující armáda byla navíc
průběžně napadána perskými jízdními lučištníky a
obrněnými katafrakty.
 Vyčerpaná Julianova armáda odrážela perské
útoky a během jednoho z těchto vojenských
střetů byl smrtelně zraněn samotný císař zásahem
kopím do břicha.
 Julianus zemřel obklopen svými důstojníky ve svém stanu v táboře u vesnice Maranga u Tigridu
26.6.363 ve věku 32 let.
 Kolegium velitelů armády vybralo za nového císaře křesťanského důstojníka Joviana, příbuzného
Constatia II., jehož hlavním úkolem bylo vyvést armádu ze zoufalého postavení, když Šápur II. vydal
pokyn k dalšímu zesílení útoků majících dorazit oslabeného vyčerpaného nepřítele.
 Jovianovi se podařilo zachránit armádu uzavřením krajně nevýhodného míru - ignobili decreto - se
Šápurem II. v červenci 363. Římané zavazovali neprodleně se stáhnout, vydat významnou část
římské Mezopotamie, včetně mocných pohraničních pevností Singary, Nisibis a Bezabde. jejichž
obyvatelé směli odejít na římské teritorium. Tím byl podlomen dosavadní římský vliv v Arménii, jež tak
upadla do závislosti na Persii. Dosavadní rovnováha sil na východní hranici byla zvrácena ve prospěch
Sásánovců.
 Obzvláště ztráta silně opevněné Nisis, kterou pro Římany dobyl před více než 60 lety Galerius, vyvolala
všeobecnou kritiku. Amminus Marcellinus e popisuje, jak obyvatelé města prosili císaře, aby směli s
Peršany bojovat na vlastní pěst. To ale Jovianus odmítl. Nisibis zůstala až do dob císaře Maurikia, který ji
znovu získal pro Římany, pevně v rukou Peršanů. Město později opakovaně sloužilo jako nástupní
prostor pro ničivé perské ofenzívy proti římským provinciím v Asii. Katastrofální Julianovo tažení
způsobilo, že impérium přišlo o vše co vybojoval Galerius bitvou u Sataly a uhájil Constatius II. proti
Šápurovým invazím.
 Ardašír II. (379-83), Šápur III. (379-88), Bahrám IV. (388-99) války s nomády na severovýchodní
hranici říše, 395 vpád Hunů na Přední východ.
 Ardašír II. a Bahrám IV. byli zavražděni při palácových pučích – dopad dlouhé vlády tvrdé ruky Šápura
II.
 Přenesení těžiště moci na sever – z Farsu do Médie, jíž procházela klíčová západo-východní
komunikace procházející říší, poslední reliéf v Nakš i Rustam Narsův, od Šápura II. se stává kultovním
místem dynastie horská lokalita Taq i Bustan (1. reliéf Ardašír II.)
 391 + Chusrav, král perské části Arménie – Bahrám IV. dosazuje svého bratra Bahráma-Šápura za
arménského krále, podobně byla v této době do impéria plně integrována dosud autonomní
římská Arménie
 395 1. známý vpád Hunů přes kavkazské průsmyky do Syrie a Mezopotamie, sv. Jeroným
 Yazdgard I. (399-421) v křesťanských pramenech laskavý král s náznaky konverze ke křesťanství (v
islámských textech krutý pyšný tyran) dobrý vztah s biskupem Maruthou z Martyropole
(Maipherkat - Silvan) v římské Arménii, ambasadorem císaře Arkadia
 410 1. synoda perských křesťanů v Seleucii-Ktésifónu pod patronátem Yazdgarda I. – ustanovení
vlády a organizace východní církve, dogmat víry i vztahu mezi církví a sasánovským státem –
prapočátek systému Millet – chráněná legální menšina s garancí ochrany svobodného vyznávání
víry, budování chrámů a dalších práv, na druhé straně vládce si vyhrazuje právo dosazovat hlavu
církve a vykonávat nad ní svou autoritu, 1. katholikos biskup Seleucie mar Isaak
 zrod křesťanské církve Východu nezávislé na západních křesťanech, domácí sasánovská církev
přestává být nahlížena jako římská ideologická infiltrace, navíc církev přijímá nestoriánské vyznání
a stává se tedy záhy heretickou vůči ortodoxnímu učení Říma či Konstantinopole
 Synhadus – kniha koncilů nestoriánské církve uvádí k synodu v Seleukii titul nejvyšších
sasánovských hodnostářů: wuzurg framadar („velký velitel“ – 1. ministr, vezír) Chusrav Yazdgard
 snad apokryfní údaj o tom, že císař Arcadius svěřil svého syna Theodosia II. pod ochranu
Yazdgarda I. odráží realitu rostoucího partnerství obou supervelmocí, Yazdgard měl vyslat
eunucha Antiocha na konstantinopolský dvůr, aby dohlížel na vývoj nedospělého Theudosia
po + Arcadia
 Yazdgardů syn Šápur se stal králem Arménie a princ Bahrám vyslán do al Híry ke králi
lakhmovských Arabů Mundhirovi, po + Yazdgarda I. na východě říše Šápur spěchal ujmout se
trůnu, byl ale zavražděn iránskou nobilitou, která dosadila za vládce prince Chusrava, princ
Bahrám s pomocí Lakhmovců mocí ale ovládl centrum říše a donutil vzdorokrále k útěku
 Bahrám V. Gór (420-38) – ideál heroického vládce, válečníka a skvělého lovce, milovníka
potěšení života,
 Chórásán – země
slunce, východ
íránského světa
 Transoxania,
Turan
 Sogdiana dávná provincie
achaimenovské říše, území mezi a
kolem toků Amurdarji (Oxus) a
Syrdarji (Jaxartes) obývané
íránským obyvatelstvem
(Tádžikové) s nejvýznamnějšímy
centry Samarkandem a Bucharou,
Sogdiana ležela severně od Baktrie
a východně od Chórezmu
 území Sogdiany zhruba zahrnuje
velkou část Uzbekistánu a část
Tádžikistánu a Kirgistánu, jádro
území tvořila vysoce urbanizovaná
úrodná oblast ovládaná bohatou
kupeckou vrstvou
zprostředkovávající obchodní a
kulturní výměnu mezi Čínou,
střední a jižní Asii a antickým
světem; převládajícím
náboženstvím byl zoroastrismus,
mimořádně významný zde bylo i
působení manicheismu,
buddhismu a křesťanství.
 Hethalité (Svata Huna - Bílí Hunové, Ye-Tai), nomádská kmenová konfederace s jádrem patrně
východoíránského původu (jména a tituly vládců, nápisy jsou íránské, jsou ovšem i tituly turkitské viz
kagan) doplněná turkickými a jinými kmenovými jednotkami, která v 5. a v 1. pol. 6. st. ovládala
rozsáhlá území ve střední Asii (Afghanistán, Pákistán, Turkmenistán, Uzbekistán, Tadžikistán, Kyrgystán a
část Kazachstánu a Indie a část dnešní Číny, jádrem hefthalitského svazu byla asi Baktrie, Tokharistán
(jižní Tádžikistán a severní Afghanistán).
 Složitý a nevyjasněný vztah mezi Chionity, Kidarity a Hethality a obecně Huny; v zásadě platí, že
Hethalité pocházeli z východního Afghanistánu a jsou v dějinách poslední indoevropskou silou
dominující středoasijským stepím, hefthalitský kmenový svaz vytlačil či pohltil předchozí hlavní
Chionity.
 před r. 425 Hefthalité dobývají Sogdianu a vpadají do perských provincií, invazi Hefthalitů zastavil
Bahrám Gór, ale v 80. 5. st. dochází po bitvě u Hérátu ke zhroucení sasánovské obrany a perská říše je
po dvě desetiletí v de facto vazalském postavení, silný král Kavád I. znovuobnovil moc sasánovské říše a
v sérii válek Hefthality odrazil a na koci 50. let 6. Chusrav I. Anúšírván hefthalitskou říši porazil a ve
spolupráci s turkických kaganátem zcela zlikvidoval.
 Bahrám V. musel opakovaně vést
těžké boje na východě říše proti
Chionitům a především nově
příchozím Hefthalitům, nečetné
arménské a islámské prameny mu
přisuzují úspěch a rozšíření
sasánovské moci – mincovní nálezy v
Buchaře, ražby Bahráma V. základem
bucharské drachm y ražené až do
abásovského kalifátu
 staroíránský kulturní revival po dobytí
východu íránského světa, kde se v
prostředí íránských nomádů mnohem
lépe než na urbanizovaném západě
dochovala živá lidová kultura
staroíránské mytologie, legend, v
oblibě začínají být jména mýtického
původu (Kaus, Kavád,)
 422 pronásledování křesťanů - krátká
nerozhodná válka s východořímskou
říší, MM Ardaburius poráží Narsa a
obléhá Nisibis
 428 v Arménii král Artaxias z místní
dynastie nahrazen perským
guvernérem – nestabilita, Mihr
Narsés Bahrámův vezír, pocházející z
vlivného rodu z Farsu, figuruje v
arménských pramenech jako
arcinepřítel křesťanů
 Yazdgard II. (438-57)
 439 válka s Konstantinopolí – oba rivalové čelí útokům na severních hranicích – brzký mír, status quo
 421 synoda církve Východu vyhlásila nezávislost na Konstantinopoli, Arméni přesto udržovali
intenzivní kontakt s Římany – rostoucí Sasánovské podezření ohledně jejich loajality
 Yazdgard II. a Mihr Narses se pokusili donutit Armény ke zpětné konverzi k zoroastrismu (detailní
informace přináší Lazar Parpeci a Eliše), protikřesťanský edikt vedl k povstání Arménů, žádost o
pomoc ke dvoru Theodosia II. nevyslyšena
 451 bitva u Avarayru, arménští křesťané v čele s knížetem Vardanem Mamikonianem poraženi, rod
Mamikonian byl vyvražděn, šlechta a kněžstvo odvlečeni do zajetí
 po + Yazdgarda II. válka mezi následníky, moci se zmocnil Hormizd, druhý bratr
Peroz, guvernér Seistánu, hledal oporu u Hefthalitů, s vojskem hefthalitského krále
Khush Newaze a podporou rodu Mihran Hormizda porazil a zajal, po vítězství
odstoupení území Hefthalitům
 vnitřního konfliktu využil král Albánie ke vzpouře, spojil se s Huny severně od
Kavkazu – Perozova ivaze ke Kavkazu, úplné podmanění regionu, současně ale
smíření s Armény a ustoupení od protikřesťanské politiky Yazdgarda II., dohoda
s Konstantinopolí ve věci koordinované obrany proti kočovnickým invazím z pontokaspických
stepí (opevnění v průsmyku Darial a Derbent)
 464-71 sedmiletý hladomor, extrémní sucho
 válka s Chionity v Transoxanii, Peroz žádá o finanční podporu Konstatinopol,
 467 Peroz s pomocí Hefthalitů likviduje zbytek chionitské moci
 války s Hefthality –469 Peroz poražen a zajat, propuštěn po zaplacení výkupného,
na které přispěli Východořímané, v druhé válce vyprovokované urážkou Khush
Newaze vedl Peroz tažení na hefthalitská území, opět porážka, rukojmí dcera a
velekněz
 481 vzpoura v Arménii a Iberii, perský guvernér byl poražen, Peroz vyslal dvě velké
armády, které povstání potlačily
 3. války s Hefthality, Peroz obsadil trůn po dobu své nepřítomnosti bratrem
Balašem a vyrazil v čele velké expedice o cca 50 000 mužích proti Hefthalitům
s cílem smýt pokoření, léčka Hefthalitů
 484 bitva u Herátu, většina perské armády včetně Peroze zahynula v bitvě, Kush
Newaz nechal vyhledat s a poctami odvést královo tělo do Persie k čestnému
pohřbu, masivní hefthalitské nájezdy zastaveny velmožem Sukhrou z rodu Karen
 395 hunská invaze na Přední Východ přes Kavkaz; Hunové vyplenili Kapadokii a část Syrie
 398 Hunové napadají opět přes kavkazské průsmyky perská území, zpočátku úspěšný vpád,
který dosáhl téměř hradeb Ktésifónu skončil porážkou Hunů a perským protiútokem
Derbent
 král Balaš - Vologases (484-88)
 arménské povstání – svoboda
křesťanského vyznání a rezignace na
nucené konverze k zoroastrismu
(Arméni byli v očích Sasánovců Iránci),
Arméni řízena přímo králem králů bez
prostřednictví guvernéra
 nestoriánství bylo uznáno za jedinou
legální křesťanskou denominaci –
zjednodušení a pročištění vztahu mezi
establishmentem a křesťanským
obyvatelstvem říše
 válečné a přírodní katastrofy
(dlouhodobý hladomor, nájezdy,
kriminalita, populační ztráty,
hospodářská krize, ponížení a pád
autorit, placení tributu) – hluboký
rozvrat společnosti a otřesení
tradičních mocenských struktur, slabý
král Balaš byl sesazen z trůnu klikou
velmožů
 Kavád I. 488-96, 499-531 dlouhá vláda znamenající zlom v dějinách novoperské říše,
konsolidace, opětovné přesnutí těžiště moci a zájmu na západ, zahájení finálního sledu
konfliktů i intenzivní kulturní a obchodní výměny s pozdně antickým mediteránním
světem
 rukojmí u Hefthalitů – důvěrná znalost nomádských rivalů říše, s pomocí nomádů
dosazen na trůn
 sociálně náboženské hnutí mazdakovců,
trend k ustálení ortodoxie a ortopraxe u
dominantních náboženských směrů
(křesťanství, judaismus, zoroastrismus) x
četné heterodoxní sekty, přežívající
pohané zejména v odlehlých oblastech,
 Mazdak původně perský kněz nebo
aristokrat, náboženský vůdce patrně
vycházející v duchovní sféře ze zázemí
manicheismu, v praxi učení extrémní
sociální rovnosti komunistického rázu, pro
perskou tradiční společnost a vyšší vrstvy
arcinepřítel společenského řádu (nejen
sdílení majetku, ale i volnost vztahů mezi
muži a ženami atd.) – masivní sociální
bouře, Kavád I. – podpora mazdakovců
s cílem zlomit moc aristokratických rodů
 496 nobilita a kněžstvo Kaváda I. sesadila a
uvěznila (Kaváda před smrtí uchránila
lidová popularita) ve prospěch bratra
Zamaspa, r. 499 se Kavád vrací s armádou
Hefthalitů a bratr mu bez bitvy předává
vládu, Persií otřásá obrovských hladomor,
sociální rozvrat, plenění a vypalování sídel
šlechty, anarchie
 Kavád se pokusil najít řešení ze zoufalé
situace loupeživou válkou proti
společnému nepříteli
 „A Peršané povstanou v jeho časech a vyvrátí mečem města Východu spolu s množstvím vojáků římské
říše“.
 Věštba proroka z Heliopole (moderní Baalbek v ) vyřčená někdy na počátku 6. st. dokládá eschatologické
myšlení rozšířené na římském východě kolem r. 500. Zdánlivě vše bylo v pořádku, vysoce urbanizované
blahobytné provincie Malé Asie, Syrie, Mezopotamie, Palestiny a Egypta zažívaly již více než století
bezprecedentního hospodářského a populačního růstu v mírové době
 archeologické výzkumy jasně potvrzují do 20. st. nepřekonanou hustotu osídlení, masovou výrobu vysoce
kvalitní keramiky a rozmach dalších řemeslných výrobních odvětví a zemědělství
 rostoucí populace se rozšířila i do oblastí jen obtížně vhodných pro obdělávání půdy – např. na vápencovou
náhorní plošinu Tur Abdin, která byla v této době poseta množstvím vesnic a mohutných klášterů
 ozvuky válečného běsnění a rozvratu na Balkáně sem doléhaly pouze vzdáleně a občasné nebezpečí plynoucí z
loupeživých nájezdů arabských kočovníků ze syrské pouště či nezkrotných obyvatel říše Isaurů, anebo invaze
Blemydů a Nobadů do nilského údolí po polovině 5. st. se říšské armádě dařilo bez větších problémů
likvidovat.
 Sousedství s perskou říší bylo v tomto období klidné: v 5. st. pouze dvakrát byl mír na perské hranici narušen
(421-422 a 440) a oba konflikty záhy skončily bez větších škod a katastrof.
 Přesto se však počaly množit ponuré názory na blížící se konec světa: především počátek 6. st. znamenal, že
svět dosáhl 6000 let od svého stvoření, Bůh vytvořil svět v 6 dnech a dle žalmisty (žalm 90.4) tisíc let bylo jako
den v pohledu Božím. Protože ke Kristovu vtělení mělo dojít v polovině 6. dne existence světa, rok 500 tedy
musel znamenat okamžik, kdy měly apokalyptické plameny sežehnout starý svět a Kristus se měl ujmout přímé
vlády nad světem.
 Všude byla pozorována znamení – invaze kobylek, epidemie či zemětřesení, Jozue Stylita, klíčový autor pro
následující události první perské války 6. st. pozoroval na nebi v listopadu 499 a poté v lednu 500 zlověstná
znamení, v druhém bylo na obloze rozpoznáno znamení kopí
 Jozue Stylita uvádí: „někteří říkali, že šlo o metlu zkázy, jiní, že viděli kopí války“.
 Oproti východořímské říši se sasánovský stát v poslední čtvrtině 5. st. ocitl v nejhorší situaci svých
dějin, otřásán údery jaké dosud neměly obdoby – 484 padl král Péróz spolu s většinou svých synů
v katastrofální bitvě s Hefthality a rozvrat perské říše přiměl i některé představitele zoroasrijského
náboženství k úvahám o blížícím se konci světa.
 Kavád I. podobnými úvahami rozhodně veden nebyl, potřeboval především sjednotit oslabený a
rozháraný stát, který zdědil po svých předchůdcích , vítězným tažení k sobě připoutat nobilitu a
především získat kořist jako odměnu pro své nebezpečné středoasijské spojence Hefthality, díky
jejichž pomoci si vydobyl trůn v Ktésifónu.
 Ještě před vypuknutím války žádal Kavád po Konstantinopoli „přátelskou výpůjčku“, aby zabránil
tomu, aby se nespokojení Hefthalité neobrátili proti němu. Poradci císaře Anastasia však císaře
přesvědčili, že by nebylo v římském zájmu pomáhat perskému králi upevňovat přátelství
s hefthalitskou říší a Kavád byl odmítnut.
 Kavád pro svůj nový a dosud nestabilní režim nutně potřeboval vydatný přísun financí a rozhodl se
proto pro krok, kterým by zabil všechny mouchy jednou ranou. Bleskové tažení proti bohatým
městům římského Východu, která již po století nepoznala nepřátelský útok, slibovalo bohatou kořist,
válka s odvěkým nepřítelem by navíc sjednotila perské velmože a mazdakovským hnutím
rozpolcenou perskou společnost, a konečně nasytila by po kořisti věčně hladové spojence ze stepí.
 Nic víc Kavád nezamýšlel. Takto banálně započala válka, která roztočila spirálu opakovaných
vzájemných odvet, stupňujícího se násilí a vzájemné nedůvěry mezi oběma světovými velmocemi.
 V otázce viníka konfliktu je ovšem klíčová otázka případných římských finančních příspěvků
Sasánovcům na udržování posádek a fortifikací v kavkazských průsmycích v 5.st. (Darial a Derbent),
resp. římsko-perské smlouvy, v níž by tato klauzule figurovala, toto téma je do současnosti
předmětem mnoha spekulací a stále postrádá jasné rozřešení.
 Jozue Stylita naznačuje, že nějaká smlouva existovala, a že byla uzavřena nejpozději za panování
krále Péróze (459 – 484). Na dosud existující hradební linii uzavírající Derbentský průsmyk u
Kaspiského moře je navíc dochován nápis potvrzující pomoc císaře Markiana na vybudování
opevnění.
 Prokopios vylíčil 1. válku z let 502 – 505 na základě staršího narativního díla Eusthatia (zejm. obléhání
Amidy 502 – 503)
 Důležitými očitými svědky na perské straně a Prokopiovými informátory také mohli být Kavád mladší,
vnuk krále Kaváda, který uprchl do Konstantinopole r. 541 a Gurgenes, iberský král, který rovněž
nalezl azyl na císařském dvoře za vlády Justina I., oba poté sloužili v byzantské armádě během
gótských válek v Itálii, kde se s nimi měl Prokopios možnost osobně seznámit.
 Zdá se, že Prokopios také využíval diplomatický materiál a dokumenty z dvorského archivu
v Konstantinopoli a dokumentace uložené na velitelství magistra militum per Orientem v Antiochii
(šlo především o zprávy velitelů z tažení a hlášení místních správních hodnostářů a o diplomatickou
korespondenci; podle řady nepřímých důkazů vyskytujících se u jiných autorů, např. Menandera
Protektora, tyto archivy skutečně existovaly).
 Dílo, jehož autorství bývá standardně připisováno syrskému svatému muži Jozuemu Stylitovi, které
podrobně popisuje události 1. persko-byzantské války na počátku 6. st a období, které jí
bezprostředně předcházelo (490 – 506), je však podle všeho původně historiografickým textem
nepochybně klasicky vzdělaného literáta (uvažuje se o Candidovi z Isaurie), později opsaným
neznámým syrským mnichem téhož jména jako bylo jméno světce. Autor, žijící v Edesse, byl výborně
informovaný o politických i vojenských okolnostech konfliktu, sám uvádí, že čerpá z toho, co zjistil od
vyslanců obou vládců a řadu popisovaných událostí navíc zřejmě osobně zažil, píše velice živě a
poutavě se smyslem pro detail.
 Zachariáš z Mytilene, byl mytilénský biskup a autor rozsáhlého díla věnovaného církevním dějinám,
osobně sepsal asi pouze knihy III – VI pokrývající období 451 – 491, část věnující se období 491 – 569
sepsal jeho anonymní pokračovatel, který dílo navíc doplnil použitím jiných historiografických prací.
Tento spis posléze hojně použil a včlenil do svého díla církevní historik Evagrios.
 Kavád s početnou armádou vpadl na území impéria 22.8.502, brzy dosáhl metropole Armenie Interior
Theodosiopole (dnešní Erzerum), klíčové římské pevnosti v prostoru arménské vysočiny, vzhledem t
romu, že krátce před tím potlačil vzpouru v Persarmenii a Iberie byla stále zachvácena povstáním, byla
volba prvního cíle v sousedící římské Armenii logická. Dlouho neopravovaná opevnění města byla ve
špatném stavu a místní správce comes Armeniae Constantinus podle všeho nedisponoval žádnou
kvalitnější vojenskou jednotkou. Kapitulace města byla tedy otázkou času a došlo k ní natolik rychle, že
to vzbudilo podezření z Constantinovy zrady, umocněné, že jej Kavád potvrdil ve funkci velitele města
(zrada podobného druhu nebyla ničím výjimečným – viz vysoký důstojník v Martyropoli, taktéž Armén
Sittas, který r. 589 přeběhl na perskou stranu, kde získal velitelský post). Město asi nebylo vypleněno,
bylo opatřeno perskou posádkou a Kavád s vojskem zamířil přes hornaté kraje Arménie na jih,
k bohatým městům římské Mezopotamie a Syrie.
 Po cestě vyplenil úrodnou provincii Sophanene, tamní centrum, město Martyropolis nabídlo králi
sumu ve výši dvouletého daňového odvodu a Kavád město ušetřil a území provincie přičlenil ke své
říši.
 Ve vzdálenosti denního pochodu od Martyropole ležela metropole Mezopotamie Amida.
 Velké město obklopené rozsáhlým zemědělským zázemím a mohutnými kláštery s obyvatelstvem čítajícím desítky tisíc lidí leželo na
řece Tigris, kterou jižně od města překlenoval most.
 Zprávy o perské invazi již dosáhly města, takže veškeré obyvatelstvo, dobytek a úroda se nacházely za hradbami, když sasánovská
armáda dorazila 5. 10. na dohled.
 To, že se Kavád rozhodl v poslední čtvrtině roku, na závěr období vhodného pro vojenské operace postoupit obléhání pevného města
svědčí o jeho naléhavé potřebě masivní kořisti. Obléhání trvalo 3 měsíce a zanechalo v současnících hluboký dojem, jeden očitý
svědek, mnich nedalekého kláštera již nikdy nechtěl Amidu navštívit.
 Kavád odmítl nabídku vyslance Rufina na velké finanční výpalné, neboť se po předchozích snadných úspěších sebevědomě domníval,
že město dobude ještě před blížící se zimou. Fortifikace města nebyly v dobrém stavu a ve městě nebyla dislokovaná stálá vojenská
posádka. Město však kladlo zuřivý odpor, Amiďané proti perským obléhacím pracím a strojům vynalézavě konstruovali vlastní, v
průběhu obléhání zpevňovali fortifikace a úspěšně mařili pokusy o ztečení hradeb.
 Kavád se nakonec rozhodl vybudovat obrovskou rampu až k vrcholku hradebních zdí nesoucí věže, které by palbou z převýšení
paralyzovaly odpor obránců a umožnili útok na hradby. Obránci však tajně obrovskou zemní stavbu podkopali a v momentě, kdy se na
valu soustředily vybrané sasánovské oddíly ke konečnému útoku , byla výdřeva tunelů zapálena. Perská zteč se setkala s tvrdou
obranou a v průběhu zápasu se zbortily hořící klenby tunelů a spolu s nimi se zhroutil i val, který pohřbil množství perských vojáků.
Stavba valu si vyžádala dlouhou dobu (asi měsíc) a na válku v zimě nepřipravená perská armáda již začala v listopadu strádat zimou.
Kavád rozeslal mobilní část vojska plenit území do velké vzdálenosti, skupina Hefthalitů například narazila na místního svatého muže
Jákoba.
 Jiný jízdní oddíl složený z Peršanů, Hefthalitů a Arabů vyslaný na jih kolem Tur Abdin byl v oblasti východně od města Constantie
napaden vojskem duces Armenie a Mezopotamie Eugeniem a Olybriem, sasánovské síly byly poraženy, ovšem nedostatek disciplíny
vítězných římských vojáků, kteří nepřestali obírat mrtvé, přestože je velitelé svolali k sešikování, neboť dorazily zprávy o dalších
blížících se perských oddílech, způsobil, že velitel tohoto dalšího perského vojska včas spatřil hrozící nebezpečí – následky byly
katastrofální, jízda jakmile zjistila, že stojí proti výrazně početnějším silám uprchla a pěchotě nezbylo než čelit v kopcovitém terénu
útoku perské těžké jízdy v sevřené formaci testudo, přes tvrdou obranu byla jednotka nakonec rozbita a množství vojáků padlo nebo
bylo zajato.
 Nezlomný dux Eugenius byl nicméně přesto schopen podniknout efektivní protiútok, s nově shromážděnými silami prošel
severozápadně do své základny Melitene, kde doplnil vojsko a po dalším pochodu na sever dosáhl Theodosiopole, kterou náhle
napadl a dobyl nazpět.
 Amida - Diyarbakir
 Kavád přes krach svého plánu, pokračoval v obléhání Amidy, když ovšem nové zemní práce proti hradbám byly obráceny
vniveč těžkými kamennými střelami vrhanými obrovským škorpiónem postaveným Amiďany, pohár trpělivosti přetekl.
 Kavád nařídil ústup, aby ovšem byla jeho čest formálně nedotčena, požádal Amiďany o zaplacení tributu za své stažení.
Správce města Cyrus s městskou radou ovšem osudově Kávádovu žádost odmítl.
 Tato urážka a, jak uvádí Zachariáš z Melitene, zjevení Krista ve snu, který králi potvrdil, že město padne do jeho rukou, a
ještě spíše čerstvé zprávy vyzvědačů, Káváda přesvědčily, aby změnil rozhodnutí.
 Jeden z perských velitelů střežící úsek obléhané Amidy na západní straně si všiml skryté branky v jedné z hradebních věží,
odkud byly pravidelně podnikány výpady proti obléhatelům.
 V noci na 10.1.503 elitní oddíl Peršanů pronikl vstupem do věže, zlikvidoval posádku a věž obsadil, nato nařídil Kavád
frontální útok na hradby. Přes obrovské ztráty jednotlivých útočných vln se nakonec Peršanům i díky králově osobní
přítomnosti podařilo ovládnout úsek hradeb a otevřít jednu bránu pro zbytek armády.
 Nastal strašlivý masakr obyvatelstva, zdivočelá sasánovská armáda plenila město 3 dny (syrský pramen odhaduje počet
obětí na 80 000).
 Po skončení běsnění byli mrtví vyneseni před severní bránu a perský král vjel na slonu do města, shromážděná kořist byla
obrovská a spolu s většinou přeživších byla transportována do Persie.
 Do města byla vložena perská posádka čítající 3000 mužů a byl jmenován sasánovský správce jménem Glon. Kavád poté
pro přezimování armádu rozdělil na několik skupin, které měly střežit přístupy k Amidě a sám se odebral strávit zimu do
Nisibis.
 Perská invaze způsobila v Konstantinopoli poplach, císař urychleně ještě v průběhu zimy vyslal vojenské jednotky, aby
posílily obranu měst východně od Eufratu. Když v dubnu 503 dorazil do Konstantinopole Kavádův posel požadující
peníze, rozhodl se Anastasios pro tvrdou odvetu dobytí Theodosiopole a Amidy a zaplacení poplatku za ukončení
nepřátelství by se de facto rovnalo porážce, což by otřáslo císařovou pozicí doma a současně by znamenalo v perskořímských
vztazích nebezpečný precedent.
 Anastasios shromáždil početné síly pod vedením předních generálů. Plán tažení selhal právě na skutečnosti, že
jednotliví velitelé, kteří se odmítali podřídit autoritě jednoho z nich jako velícího generála, nebyli schopni pro
řevnivost koordinovat postup armád.
 Magistri militum praesentalis Hypatius a Patricius měli postupem na severovýchod znovu dobýt Amidu, zatímco
magister militum per Orientem Areobindus spolu s arabským phylarchem al-Aswadem měli provést ofenzivní akci a
vpadnout na perské území. Areobindus s 12 000 muži po překročení hranic záhy narazil na 20 000 perskou armádu,
která přezimovala v masivu Džebel Sindžar, dokázal ji v řadě menších střetů rozbít a přitáhnout k Nisibis, kterou však
nabylo v jeho silách dobýt. V červenci dorazily sasánovské posily a Areobindovi nezbylo než ustoupit. Mezitím
Hypatius a Patricius obléhali perskou posádku v Amidě. Úkol dobýt města vojevůdce neuspokojoval a tak Patricius
vyrazil s částí armády podél Tigridu plenit perskou provincii Arzanene. Mezitím, když už byly téměř zkonstruovány 3
obléhací věže pobité kovem, dorazil Areobindův posel žádající pomoc pro svou před perskou přesilou ustupující
armádu. Hypatius však nebyl ochoten opustit zdárně se rozvíjející obléhání, a když pak posléze rozsah hrozící
katastrofy pochopil a vytáhl Areobindovi vztříc, bylo již pozdě.
 Areobindus byl Peršany dostižen a úprk jeho vojska se nezměnil v úplný masakr pouze proto, že sasánovská armáda
byla stejně tak chtivá kořisti jako Římané. Rozzuřený Areobindus obvinil své kolegy, kteří se vrátili zpět do obléhacího
tábora před Amidu ze zrady a rezignaci mu rozmluvil pouze prefectus praetorio Apion.
 Peršané z Amidy využili nepřítomnosti římského vrchního velitele a části armády a podnikli výpad s cílem získat
zásoby. Římský velitel Pharesmanes však díky informacím jistého Amiďana vlákal peský oddíl do léčky a bitva skončila
naprostou porážkou Peršanů – zajat byl i velitel Glon. Římanům a jejich arabským spojencům se v této době také
podařilo rozdrtit nájezd lakhmidských Arabů do Osrhoene a následně proniknout až k lakhmidské metropoli Hiře a
zajmout velkou karavanu putující k lakhmidskému vládci al-Numanovi.
 V srpnu zahájil opět ofenzívu samotný Kavád, s mohutnou armádou vytáhl z Nisibis na západ a římští
velitelé mu hodlali zatarasit cestu. Praesentales postoupili od Amidy na jih k místu srazu
s Areobindem, městečku Apadna, kde vybudovali tábor. Mezitím Areobindus, který na místo setkání
dorazil dříve, byl opět nečekaně napaden jádrem Kavádových sil, opět následoval rychlý ústup jeho
vojska, zatímco Hypatius a Patricius nic netušili. Jejich vojákům se podařilo zničit předsunutou
jednotku Hefthalitů, a tak oba vojevůdci uklidněni vývojem situace dali povel k odpočinku a obědu u
říčky Arzamon.
 Průzkumníci Kaváda, který se se s vojskem nacházel níže po proudu toku, si však všimli stop a hluku
koupajícího se římského vojska, a král dal povel k postupu podél říčky. Záhy narazili na bezstarostné a
nepřipravené Římany a výsledkem byla těžká porážka obou Preasentales, kteří uprchli mezi prvními.
V bitvě byl ovšem zabit také lakhmidský vládce al-Numan.
 Kavád se rozhodl využít nečekaného triumfu a rychle postupoval západním směrem k metropoli
Osrhoene velkému městu Edesse. Po cestě však ležela Constantia, sídlo duxe Mezopotamie Olympia.
Pokus o vydání města Peršanům ze strany místní židovské komunity, jejíž členové podkopali městské
hradby tunelem ústícím v synagoze, byl odhalen a následoval masakr židovské populace zastavený až
na zásah vysokého hodnostáře comita Leontia.
 Jakmile selhala tato možnost získat město bez složitého obléhání, perský král rozhodl Constantii
obejít a napadnout mnohem lákavější cíl – bohatou Edessu proslulou svými svatyněmi a kláštery.
Situace Edessy však byla velmi odlišná od Amidy v závěru předcházejícího roku. Obyvatelstvo mohlo
počítat s relativně početnou posádkou profesionální armády v čele s Areobindem, skutečnost, že
město je cílem tažení sasánovské armády byla již dlouho známá, takže byly shromážděny dostatečné
zásoby pro dlouhé obléhání, za městské hradby se shromáždila populace z širého kraje a zástavba v
bezprostředním okolí města byla na Areobindův rozkaz srovnána se zemí.
 17. září bylo město obklíčeno Kavádovou armádou, král se neodhodlal k přímému útoku na hradby,
blížil se již konec válečné sezóny a jeho vojsko se nacházelo hluboko v nepřátelském území –
případná porážka by mohla znamenat katastrofu. V několika srážkách před městem způsobili římští
vojáci obléhatelům krvavé ztráty a král se po zvážení těchto okolností rozhodl k ústupu.
 v reakci na působení svých vojevůdců vyslal Anastasios na
východ magistra offiriorum Celera s dalšími posilami
shromážděnými z thráckých posádek. Celer dorazil na
bojiště na podzim 503, vzhledem k tomu, že již bylo pozdě
na zahájení tažení, věnoval se přeskupení a povzbuzení
morálky armády, postavil do latě navzájem se obviňující
generály a Hypatius,byl odvolán (Celer očividně obdržel od
Anastasia plnou moc).
 Armáda pod Celerovým velením opět nabyla válečného
ducha, Patricius, velitel vojska přezimujícího v Melitene, se
doslechl, že Peršané opět otevřeli trh v Amidě s cílem
obnovit komerční ruch ve městě a zajistit si přísun
daňových a celních poplatků.
 Nečekaně zaútočil, pobil kupce na které narazil, zabavil
zboží a přerušil zásobovací trasy do města. Kavád nato vyslal
z Nisibis marzbana s vojskem, před kterým Patricius
obezřetně ustupoval nikoli k Melitene na severozápad, ale
na východ podél Tigridu, kde u soutoku řeky Nymphios
(Batman) překvapené perské pronásledovatele napadl a
rozdrtil. Poté se vrátil k Amidě, kterou oblehl. V dubnu se
hlavní armáda v čele s Celerem a Areobindem shromáždila
jižně od Constantie u města Resaina. Kavád v této době
nebyl přítomen u své armády v Nisibis, neboť velká invaze
Sabirů (zorganizovaná konstantinopolskou diplomacií)
vyžadovala jeho osobní přítomnost na Kavkaze. Celer vyslal
další posily Patriciovi obléhajícímu Amidu a početné jízdní
síly pustošit perské území . Obléhání Amidy stálo Římany
těžké ztráty, ale Celer trval na pokračování, se svou
armádou blokoval cestu perským posilám ke městu a
organizoval cíleně ničivé expedice na sasánovská území.
Kavád, pro nějž byl obohacení královské pokladnice hlavním
motivem pro válku, blokován na severních hranicích své
říše, sledoval jak Celer systematicky obrací západní
provincie sasánovské říše v prach.
 Kavád vyslal vrchního vojenského velitele, spahbada, v
čele 20 000 armády (očividně proto, aby udělal dojem jak
početnými silami Sasánovci stále disponují) sjednat podmínky
míru.
 Byli vráceni všichni římští zajatci , za což spahbad požadoval
propuštění vyhladovělé posádky Amidy. Celer zprvu odmítl,
ale vzhledem ke skutečnosti, že jeho vlastní armáda počala
strádat nastupující zimou a hladem, a navíc spahbad stál
v čele početného vojska, bylo dohodnuto příměří. Amida byla
Peršany vydána a její posádce bylo umožněno odejít na
perské území. Arabští spojenci obou velmocí však mírovou
dohodu nerespektovali a pokračovali v nájezdech na
nepřátelská území – k jejich překvapení byli jejich vůdcové
svými mocnými patrony zatčeni a popraveni.
 Anastasios zahájil okamžitě nákladný program obnovy a
zlepšení opevnění měst a pevností na východní hranici
vrcholící od r. 506 do r. 509 výstavbou pevnosti Dary poblíž
hranice naproti Nisibis, což vyvolalo lavinu perských protestů.
 Složitá jednání míru se vlekla, pokračovala v 506 a v jejich
průběhu dokonce došlo k napadení spahbada a jeho
doprovodu, který se dostavil na jednání v plné zbroji, což
v atmosféře strachu a podezírání stačilo k vypuknutí
ozbrojeného střetu.
 Nakonec byla v listopadu 506 dohodnuta mírová smlouva na
7 let. Její podrobnosti neznáme, Kavádovi byla vyplacena
určitá finanční suma, zřejmě proto aby si udržel svou tvář a
hrdost, přestože Východořímané byli nyní v natolik silné
pozici, že tak činit nemuseli. Očividně šlo o moudrý čin císaře
Anastasia ve snaze vyhnout se dalšímu vyhrocování vzájemné
zášti a touhy po odvetě.
 mazdakovské hnutí dále existovalo, patrně ale asi již bez přímé podpory Kaváda I., král využil
sociální revoluce ke zlomení moci vysoké aristokracie a k připoutání nižší šlechty k trůnu a
započetí velkých sociálních a hospodářských reforem, které většinou realizoval až jeho syn
Chusrav I. Chusrav se z mazdakovským zázemím zcela rozešel, Mazdak byl popraven 529 a na
konci vlády Kaváda I. započalo pronásledování a likvidace mazdakovského hnutí, termín
mazdakovic synonymem pro sociální vzbouřence hluboko do islámské éry.
 sedmiletý mír vypršel roku 512, otevřená válka ovšem nebyla obnovena
 rostoucí vzájemné podezřívání - preventivní opatření, posilování vlivu a budování systému
satelitních spojeneckých států podél celé hranice od Jemenu po Kavkaz
 • napětí mezi tradiční politikou respektované koexistence a současným rostoucím pocitem
ohrožení a trvalého podezření se typicky odráží v události bezprostředně předcházející
opětovnému vypuknutí konfliktu – starý Kavád I. se pokusil zabezpečit nástup svého
nejmladšího syna Chusrava I. Anúšírvána (531 – 579) tím, že jej svěřil adopcí pod ochranu
císaře, nezdar akce spojený s oboustranným podezřením a sporem o klíčový kavkazský region
Laziku vedl k pocitu osobního ponížení u mladého následníka a následně k válce
 527 obnovení války , ale již předtím neklidné území při Kavkazu se opět stalo předehrou velké
války – Peršané podpořili vzpouru iberské šlechty proti jejich prořímskému králi Gurgenovi,
který 523 uprchl do Laziky
 530 bitva u Dary
 532 bitva u Calliniku
 532 dohodnut „Věčný mír“, Římané si podrželi Laziku, což Persii de facto odřízlo od Černého
moře, Pešané kontrolují Iberii (dnešní vnitrozemská Gruzie), Justinianus platí 11 000 liber zlata
jednorázového poplatku jako příspěvek na udržování sasánovských fortifikací a posádek proti
stepním nomádům
 bitva u Dary 530
 bitva u Callinicu 531
 Chusrav I. Anúšírván
531-579
 nejvýznamnější
sasánovský král, vzor
spravedlivého a
moudrého vládce,
sasánovský stát na
vrcholu moci a slávy,
kisra (Chosroes,
Kchusro, Husrav atd.),
rozsáhlá reformní
činnost, stavební
aktivita, kulturní
rozmach, vojenské
výboje
 na počátku vlády
válka s Mazdakovci a
definitvní likvidace
hnutí
 daně: klíčovou ekonomickou komponentou sasánovského státu bylo zemědělství, do 6. st. daně
stanovovány ad hoc dle odhadu úrody – proměnlivý příjem říšské pokladny povazoval možnosti a
plány sasánovského státu, daně před mazdakovskou revolucí vybírány prostřednictvím největších
pozemkových vlastníků (7 nejmocnějších rodů Suren, Karen, Ispahbudhan, Mihran, Waraz, Zik a
Spandiyad), potřeba stabilního daňového výběru – nutnost evidence zdanitelného majetku a
stanovení systému poplatků, došlo k přesnému vyměření půdy (garíb – 60x60m, např. obiloviny 1
dirham, víno 8) a stanovení daně z hlavy (vyjmuta nobilita, kněží, děti a staří lidé), daně se vybíraly
ve čtyřměsíčních splátkách – výrazné posílení hospodářké síly státu, možnost financovat rozsáhlou
stavební činnost, stálou armády i Chusravovy mohutné válečné kampaně i program odškodnění
obětí mazdakovské revoluce
 armáda a správa: poprvé zřízena stálá armáda,
 mazdakovskými nepokoji těžce postižena
aristokracie (fyzická likvidace, zruinování) –
Chusrav vytváří novou nobilitu deghany –
služební šlechtu, která by byla pevně spjata se
státem a panovníkem, deghani tvořili novou
armádní elitu rekrutovanou z drobné šlechty,
Chusrav zchudlé mladé šlechtice formálně
adoptoval, získali od státu koně, zbroj a žold –
nové jádro armády a loajální důstojnický sbor,
říše rozdělena na čtyři vojenské okruhy (západní
– Mezopotamie, východní střední Asie, severní –
Kavkazský region a jižní – Perský záliv) v čele se
spahbadem (dříve jediný Eran spahbad)
 současně vytvořen nový sbor centrální civilní
správy při dvoře – vznik centralizovaného
byrokratického státu, ke konci Chusravovy vlády
tendence prorůstání nové a staré aristokracie a
opětovný postupný vzrůst moci aristokracie,
zejména kombinace starého mocného rodu a
vlivného srategického státního úřadu
nebezpečná a ohrožující samotnou sasánovskou
dynastii
 kultura a vzdělání: Chusrav
osobně tolerantní a zvídavý
panovník a podporovatel věd a
umění, kodifikace Avesty, přijetí
novoplatonských filozofů ze
zavřené akademie v Athénách
(Priskianos – Odpovědi filozofa
Priskiana na otázky perského
krále Chosroa) a trvalý zájem
krále o další osudy filozofů po
jejich návratu (mírová jednání
532), tradované autorství spisu
Mravní naučení Chusrava, syna
Kavádova a Knihy činů
dochované v díle arabského
kronikáře Ibn Miskavajha
(Chusrav zde uvádí, že studoval
spisy Římanů a Indů a vybral si z
nich, co bylo prospěšné, z Indie
byly importovány šachy ,
překlady klasických řeckých i
indických literárních děl (např.
Pančatantra – Kalíla a Dimna) –
silný kulturní synkretismus
pozdní sasánovské společnosti
 války s východořímskou říší 528-31, 540-62, 572-91
 Jak Prokopios tak Agathias zdůrazňují strategický význam Laziky a opakované války v kavkazském
podhůří za panování Justiniana I. a Chusrava I. můžeme oprávněně považovat za výraz eminentního
zájmu obou velmocí na pevném uchycení a ovládnutí kavkazských oblastí jednak z hlediska vojenské
kontroly klíčových přechodů přes hory vzhledem k možné invazi stepních nomádů, jednak
východořímských obav, že pokud by se Sasánovci uchytili na pobřeží Černého moře, ovládnou snadné
námořní přístupové cesty k centru impéria a navážou bezprostřední spojenecké vazby s nepřáteli Říma
severně od Dunaje nebo v jihoruských stepích. Naopak Sasánovci bolestně vnímali stále intenzivnější
inklinaci Arménů, kavkazských Iberů či Albánců k římské ekumeně, tyto národy obecně považovali za
íránské, nikoli za podmaněné obyvatelstvo podrobených krajů toužící uniknout z otroctví, mnozí Arméni
pravidelně dosahovali vysokého postavení u dvora v Ktésifónu, stávali se často předními veliteli armád.
Následné separatistické tendence těchto přikavkazských regionů – jejich ztráta by umožnila
Konstantinopoli získávat spojence mezi mocnými stepními říšemi východně od Kaspického moře, byla
brána jako zrada.
 Byl zde ovšem ještě jeden důvod proč se zuřivě bít o ovládnutí Kavkazu, mocnost, která by shlížela
z hřebenů kavkazských velehor do euroasijské stepi a získala přístup k pobřeží Kaspického moře by
mohla kontrolovat Hedvábnou cestu - klíčovou tepnu dálkového obchodu, magistrálu spojující od
posledních staletí 1. tisícíletí před Kristem svět Východní Asie, především světové velmoci chanské
Číny a svět Blízkého východu a Středomoří. Právě oba výše zmínění autoři pro období Justiniánovy
vlády uvádějí eminentní Chusravův zájem o úplné ovládnutí obchodu s hedvábím a ostatními
komoditami dálkového obchodu na kontinentální Hedvábné cestě přes střední Asii, stejně jako na
jižních námořních spojeních přes Indii nebo a to zejména přes Ceylon
 2. Chusravova válka s Byzancí přes počáteční úspěchy k vítězství nevedla. Válka zbyla perské strany
zahájena dobytím Antiochie r. 540 (přeživší obyvatelstvo bylo odvlečeno na perské území, kde pro ně
nechal Chusrav vybudovat nové město poblíž Ktésifónu nazvané Veh Antiok Chusrav – Lepší než
Antiochie zbudované Chusravem) a podobně v Lazice následujícího roku Peršané rychle pronikli až
k černomořskému pobřeží, kde dobyli klíčovou římskou pevnost Petru, r. 543 se Sasánovcům podařilo
porazit byzantskou armádu v Arménii, ale tím v podstatě velké úspěchy skončily. Po 20-ti letech bojů
byly obě říše permanentním válčením (s přestávkami - především pětiletý mír uzavřený roku 545 a r.
550 na dalších 5 let prodloužen) značně unaveny, a navíc v závěrečných kampaních v 50. letech 6. st.
získali Justinianovi generálové v hornatých krajích jižně od Kavkazu výraznou převahu a perská vojska
zcela vypudili z Laziky. Tento vývoj způsobil, že Chusrav I., dočasně rezignoval na své původní plány, a.
r. 561 byla dohodnuta mírová smlouva na 50 let (jednalo se o ní od r. 556), v níž Chusrav odstupoval
od jakýchkoli nároků na Laziku za značné finanční odstupné a každoroční římské finanční dávky,
přičemž suma na prvních deset let měla výt splacena jednorázově.
 Po uplynutí těchto deseti let, již za vlády Justinianova synovce Justina II. (565 – 574) začala válka opět.
Mezitím se ovšem významně změnila mezinárodní situace a mocenská mapa ve střední Asii i ve východní
Evropě:
 Nová středoasijká mocnost – turkický kaganát – napadl dosavadní dominantního hráče v západní části
střední Asie, Hefthality. Chusrav využil možnosti zbavit se nenáviděných sousedů navždy, využil
nejednotnosti hefthalitských knížat a momentální absence centrální autority v rámci hefthalitské říše a
ve válce v l. 557 – 558 dobyl hefthalitská území jižně od řeky Oxus (Amurdarja). Ze severovýchodu
postupující Turkité zasadili mezitím Hefthalitům poslední ránu a obsadili území poraženého soupeře
severně od Oxu. Sasánovský stát nyní tedy sousedil se stále mocnějším a zatím spojeneckým turkickým
impériem.
 V souvislosti s rozmachem turkické moci se zásadně změnili i poměry v jihoruských stepích a na dolním
toku Dunaje, které v průběhu pouhého desetiletí odvládl a pod svou moc zkonsolidoval avarský kmenový
svaz.
 Turkitský kaganát (ačkoli by bylo správnější mluvit o Turcích /Türk/, pro odlišení od novodobého
tureckého národa se v češtině používá označení Turkité; tento název v sobě zahrnuje všechna etnika
turecké větve altajské jazykové rodiny, vznikl okolo pol. 6. st. na troskách dosavadní dominantní
kočovnické mocnosti na severozápadních hranicích Číny, říše Žuan-žuanů. Vítězné povstání
podmaněných Turkitů svrhlo krutou nadvládu Žuan-žuanů. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého
svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě
ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
 Nově založený turkický kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou střední Asií; svým závratným
růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným
předchůdcem mongolské veleříše 13. století.
 Gigantické stepní impérium však zanedlouho počaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká
mocenská expanze na východ Turkity zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej
(581 – 618) a Tchang (618 - 907) usilujícími sjednotit celý čínský prostor a obnovit zašlou slávu impéria
dynastie Chan
 Ať již hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan-žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou
skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turkitů byl ostře nepřátelský - Turkité Avary pokládali za
své uprchlé poddané
 daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení turkického kaganátu a Avary
ohrožované východořímské říše a vytvoření koalice s protiperským, a případně též i protiavarským
zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský.
 Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovávala na dlouhém úseku Hedvábné stezky
vlivná vrstva bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované
úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území podél toků Syrdarji a Amurdarji), kteří byli sami
též producenty hedvábí.
 Sogdská města se dostala po pádu hefhalitské říše do rukou Turkitů, kteří záhy vytvořili s jejich
vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vztah. Právě sogdijští kupci, kterým perská kontrola
západní části Hedvábné stezky vadila neméně než Byzanci, byli skutečnými iniciátory přímého
východořímsko-turkického obchodního a diplomatického spojení.
 R. 568 dorazilo do Konstantinopole první turkické poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi
oběma mocnostmi trval až do r. 576, kdy došlo k ostré roztržce a následnému útoku turkické
armády na město Bosporos na Krymu.
 Turkické nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve
uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepřáteli Turkitů Avary.
 Působení Turkitů v černomořských stepích však bylo pouze dočasnou epizodou; vnitřní konflikty
otřásající rozděleným turkickým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským
kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. st. oslabenou turkickou moc a opět obnovit svou
samostatnost.
 Právě nabídka turkického kagana na společný útok na perského rivala na dvou frontách a Chusravovy potíže s povstání
v Persarménii přiměly r. 572 Justina II. k porušení mírové smlouvy.
 Perský guvernér arménských oblastí totiž nechal v arménské metropoli Dvinu (poblíž dnešního Jerevanu) zbudovat
zoroastrijský ohňový chrám a v zápětí r. 571 nechal popravit několik protestujících vlivných příslušníků arménské
velmožské rodiny Mamikonian. Následovalo velké arménské povstání, při němž byl sasánovský guvernér zabit a jeho
garda zmasakrována.
 Za této situace Chusrav si válku rozhodně nepřál a vyslal do Konstantinopole svého diplomata křesťanského vyznání
jménem Sebukht, aby císaře odradil od války s tím, že byl útočil na své souvěrce – poukaz na velké množství křesťanů
v perské říši, Sebukht sám je dobrým dokladem významného postavení křesťanů v hierarchii sasánovského státu.
 Justin nebyl ochoten nechat si ujít příležitost Sasánovce vážně oslabit. Chusrav se ještě pokusil v předvečer vypuknutí
konfliktu narušit nepřátelskou koalici plánovanou likvidací nebo zajetím římského poselstva vracejícího se od Turkitů,
které bylo vedeno hodnostářem Zemarchem. Perské přepadení však selhalo díky pomoci alanského krále Sarosia.
 Zahájení válečných operací Justinovým vojevůdcům nevyšlo. Po prvním vítězství, kterého dosáhl císařův bratranec
Markianos u Sargathonu nedaleko Nisibis, se pokus o dobytí vlastního města. Útok se nezdařil a rychlý příchod
samotného perského krále v čele velké armády způsobil nečekané zhroucení východořímských vojenských struktur do
té míry, že po několikaměsíčním obléhání padla nejdůležitější nedobytná pevnost na perské hranici Dara.
 Tento debakl byl způsoben i tím, že Justin ve svém arogantním velikášství odmítl platit nejen Sasánovcům, ale i
Avarům, kteří dosud každoročně získávali poměrně malý obnos za foederátní vojenské služby, a především arabským
spojencům Ghassánovcům, jejichž loajalita byla následně výrazně oslabena.
 Ghassánovský kontingent pod vedením svého vládce al-Mundhira se z vlastní kampaně rychle stáhl, což způsobilo, že
Římané postrádali důležitý komponent svých armád na Blízkém východě, která zajišťoval průzkum a znepokojování
nepřítele rychlými destruktivními nájezdy. Markianos obléhající Nisibis proto dlouho považoval blížící se perskou
armádu za své vlastní očekávané posily a skutečnost, že dorazila vlastní sasánovská armáda si uvědomil už příliš
pozdě.
 Justin II. pozbyl duševního zdraví a císařovna Sofie dohodla s Chusravem prostřednictvím svého lékaře Zachariáše
roční příměří za značnou finanční dávku.
 Nový císař Tiberios II. Konstantinos, dosazený na post spoluvladaře na zásah Justinovy manželky Sofie r.
574, vrhl veškeré vojenské síly impéria ke zvrácení zoufale se vyvíjející války s Persií. Na severozápadě
Balkánu a severně od Dunaje byl 574/575 najat 15 000 kontingent barbarů (převážně Herulové,
Langobardi a Gepidové), který pod jménem Tiberiani byl odeslán na východní frontu spolu s armádou
balkánských magistri militum.
 Balkán zbavený vojenských posádek se následně stal snadnou obětí invazí Slovanů, kteří právě v 70. a 80.
letech 6. století definitivně změnili etnickou a kulturní mapu balkánského poloostrova, který, až na
opevněná města pobřežních oblastí u Černého a Jaderského moře, části Řecka a k metropoli přiléhající
thrácké nížiny, přestal být konstantinopolskou vládou kontrolován.
 Balkán byl nyní osídlen slovanskými kmeny, původní již nepočetné obyvatelstvo buď zahynulo nebo se
stáhlo do pobřežních měst, která však byla i tak ohrožena útoky Avarů disponujících sofistikovanými
obléhacími technologiemi, případně emigrovalo do Malé Asie nebo jihoitalských držav impéria.
 První masová slovanská invaze začala r. 577 a příval se stupňoval poté, co Avaři po tříletém obležení
dobyli r. 581/582 klíčovou byzantskou pevnost na severozápadním Balkáně Sirmium střežící přechody
přes řeku Saos (dnešní Sávu).
 Avary dirigované slovanské útoky poté způsobili zhroucení struktur státu a zánik pozdně antické civilizace
na Balkáně. R. 584 Slované dosáhli Dlouhých zdí u Konstantinopole, první neúspěšný útok na Soluň se
odehrál r. 586. Teprve vítězné ukončení války s Persií r. 590 umožnilo císaři Maurikiovi převést ostřílené
armády z východních bojišť do Evropy a pokusit se zvrátit situaci.
 Věkovitý Chusrav se pokusil zasadit Byzantincům těžkou ránu po Mezopotamii také v Arménii, ale jím
osobně vedená expedice z r. 576 skončila po neúspěchu před Theodosiopolí katastrofou při závěrečném
ústupu, po níž následoval králův zákaz, aby Sasánovští králové osobně táhli do pole a riskovali tak život,
autoritu a slávu zástupců Ahury Mazdy a univerzálních vládců světa.
 Mírová jednání, která byla vedena po dalších byzantském dobytí několika významných perských pevností
v Arzanene, ovšem bohužel skončila se smrtí Chusrava I. r. 579.
 Nový král Hormizd IV., syn Chusrava a turkické princezny, odmítl zahájit svou vládu vojenským neúspěchem a boje dále
pokračovaly se stejnou intenzitou a se střídavými úspěchy na obou stranách. Významných vítězství v 1. fázi války dosáhl perský
vojevůdce Tamchusrav,
 582 zemřel císař Tiberios a novým vládcem se stal předchozí comes excubitorum a vrchní velitel na východě Maurikios,
 582 bitva u Constantie v Mezopotamii - Tamchusrav byl poražen a zabit.
 Další vynikající perský válečník Bahrám Čóbén, spahbad na severovýchodní hranici pocházející z rodu Mihran, dosáhl skvělého
vítězství na Turkity.
 V 80. letech 6. st. útoky Turkitů na sasánovská území a r. 588 Hethalité ovládaní nyní západoturkickým kaganátem opět napadli
území Sasánovské říše. Obranou byl pověřen Bahrám Čóbén. Na jaře r. 588 s 12 000 elitními savaranskými jezdci překvapil a
porazil vekou turkicko -hefthalitskou invazní sílu, poté překročil hranici na Oxu,a vlákal do pasti a zničil druhou velkou turkickou
armádu v čele s kaganem Bagha Yabghu, kterého měl osobně zabít šípem. Po vítězství plenil turkická území a získal množství
kořisti a zajatců. Zda turkická invaze byla koordinovanou operací provedenou v rámci obnoveného turkicko-římského
spojenectví nevíme jistě, ale je to pravděpodobné.
 Slavný a populární generál byl poté
převelen na západní bojiště proti
Východořímanům, aby i zde zvrátil
v poslední době neúspěšné vedení války.
 Bahrám Čóbén narazil v hornatém terénu
na severozápadní hranici při Kavkazu na
římskou armádu, kterou se pokusil užitím
nomádské taktiky předstíraného ústupu
vylákat hlouběji na perská území a zničit.
 Římští velitelé však byli opatrní a
nedůvěřovali kvalitě svých jednotek
natolik, aby se odvážili stíhat ustupujícího
Bahráma. Bahrám Čóbén proto podnikl
čelní útok na římské vojsko a v následné
bitvě byla jeho armáda poražena. Bahrám
uvyklý boji s nomády očividně podcenil
zdatnost římských armád při frontálním
útoku a následujícím bezprostředním
přímém boji.
 Podle arabského historika Tabarího a
dalších orientálních pramenů, již předtím
zpupný Hormizd utiskoval sasánovskou
nobilitu, a tak, poté co král svého předního
vojevůdce po porážce veřejně ponížil
zahájil Bahrám Čóbén proti králi odboj a ke
vzbouřenci se připojila velká část perské
aristokracie.
 Hormizd byl v únoru r. 590 svržen a posléze
zabit ve vězení.
 Jedna z dvorských klik na trůn dosadila Hormizdova
mladého syna Chusrava II. Parvíze (590 – 628)
 Bahrám pokračoval v tažení na Ktésifon, a Chusravovi II.
bez vojska schopného čelit mohutné armádě
populárního vojevůdce nezbylo než prchnout k císaři
Maurikiovi .
 Bahrám se pokusil přesvědčit Maurikia, aby jednal
s ním, ten ale dal přednost legitimnímu vládci
Chusravovi II. před uzurpátorem. Následujícího roku
591 Chusrav formálně Byzantincům vrátil Daru a
spojené byzantsko-sasánovské síly zahajují
kombinované tažení ve třech směrech (proti Ktésifónu,
Horní Mezopotamii a severně do Azerbajdžánu) proti
Bahrámu Čóbénovi.
 V pozdním létě r. 591 došlo k velké bitvě u řeky
Blarathos poblíž Ganzaku v Azerbajdžánu, kde spojené
síly obou vládců Bahrámovo vojsko porazily.
 Bahrám Čóbén uprchl do střední Asie k Turkitům, kde
získal azyl, ale po roce byl nepochybně na Chusravův
popud a za významnou úplatu zavražděn. Bahrám
Čóbén se stal hrdinou perských lidových vyprávění a
legend.
 V následně uzavřeném míru Maurikios získává
Arzanene, velkou část Persarmenie a kavkazskou Iberii,
jako i dříve vrácenou Daru a Martyropolis – největší
teritoriální rozšíření římské říše a diplomatický i
vojenský triumf císaře.
 Maurikios obnovil tradici 5. st. vzájemné kooperace a
respektování obou velmocí.

 Chusrav II. (Khosrow, Chosroés) Parvíz (590-628) poslední
velký sasánovský král králů
 al Tabarí: Vynikal nad jiné perské krále statečností, moudrostí a
prozíravostí a nikdo ho nemohl překonat ve vojenské moc a
slávě, shromáždil poklady a stálo při něm štěstí, proto epitet
Vítěz
 dlouhá vláda Chusrava byla plná kontrastů, oslnivých triumfů jako
jediný ze Sasánovců de facto obnovil gigantický rozsah
achaimenovské říše – i finálního pádu, současně byla známa
opulentností a dekadencí životního stylu a dvorským luxusem,
paláce v Dastagirdu a Quasr-e Širin se staly předmětem legend,
na Chusravově dvoře působil slavný hudebník Barbad,
Chusravovy osudy se staly námětem literáráních děl např.
tragické romance Chusrav a Širin od Nizámího
 události Chusravova dosazení na trůn líčí Theofylaktos
Simokattés a Theofanes Confessor a arabské texty
 Chusrav se nejprve pokusil zbavit strůjců pádu a smrti svého
otce, strýců Bindoeho a Bistama z parthského rodu
Ispahbudhan, Bindoeho popravil, Bistam unikl, shromáždil
kolem sebe stoupence Bahráma Čobéna a založil rebelský stát
na severovýchodě Iránu, který Chusrav zlikvidoval až r. 601
 602 dobré mírové vztahy s Východořímany ukončila vojenská
vzpoura a puč v Konstantinopoli vedoucí k vraždě císaře
Maurikia a jeho synů – událost vrhající rivala Persie do
vnitřního chaosu poskytla ambicióznímu Chusravovi příležitost
upevnit vnitřní autoritu a zahájit válku proti chuntě vůdce
vzbouřenců Foky
 Chusrav byl v 1. dekádě své vlády považován za de facto loutkovou
figurou dosazenou Maurikiem, svržení a zavraždění svého patrona
proto přivítal jako vhodnou záminku k emancipaci na moci impéria
a ke prezentaci své osoby před sasánovskou aristokracií jako silného
a nezávislého vládce a mstitele svého ochránce Maurikia.

 uzurpátor Fokas musel čelit množství vzpour po
celé říši. Jeho drakonický režim se postupně stával
stále více neoblíbených, k čemuž ještě přispěly
vážné neúspěchy ve válce s Persií.
 604 vyslal armádu zpacifikovat revoltující Edessu,
nyní, po úpadku Antiochie, nejdůležitější město
v Sýrii. Chusrav vypravil do pole početné vojsko,
které obléhatele překvapilo, porazilo a následně
se nakrátko zmocnilo i vlastního města.
Následujícího roku dobyla sasánovská armáda
Daru, postupně ovládla římskou Arménii a 609
definitivně znovu dobyla Edessu.
 Heraklios získal obecnou popularitu již jen
svržením obecně nenáviděného Foky. Fokův bratr
Komentiolos stále kontroloval armádu na
východě, ale k jeho plánované akci proti novému
režimu v Konstantinopoli již nedošlo, neboť byl
během přezimování v Ankaře zavražděn svými
vojáky.
 Herakleios se po zvážení situace rozhodl tak, jak
by se rozhodl každý soudný vládce
východořímského státu.
 Rozhodující bylo zachránit předovýchodní
provincie, a teprve až poté se pokusit zahnat
avarské a slovanské invazory, do pozice velitele
východní armády toho času soustředěné
v Anatolii, byl jmenován zkušený a úspěšný
vojevůdce Priskos (který se za Fokova režimu
udržel jako jediný z Maurikiových generálů a stal
se dokonce Fokovým zeťem) a velitelem jižní
armády v Syrii se stal císařův bratranec Niketas.
 611 zahájili Peršané novou ofenzívu: Šahin obešel Priska a dosáhl Caesareje v Kappadokii, zatímco Šahrvaraz se
přiblížil k Antiochii, která byla v této době otřásána nepokoji působenými jak místnímu stranami Zelených a
Modrých, tak i bouřící se židovskou komunitou. Vnitřně rozvrácené město neodolalo útoku a po 71 letech opět
padlo do sasánovských rukou. Tentokrát ovšem nešlo o loupeživý nájezd, byť v kolosálním měřítku, jako 540 –
nyní Chusrav II. hodlal své výdobytky udržet a trvale zůstat.
 Šarvaraz se po dobytí Antiochie obrátil na jih a dobyl další významná města Apameu a Emesu a zcela odřízl
severní část východořímského Východu od jižní. Niketas se pokusil zvrátit průběh a střetl se se Šahrvarazem před
Emesou, bitva však dopadla nerozhodně a pouze jí byl zastaven perský postup na jih. Priskos sledoval Šahina a
během zimy jej oblíčil v Caesareji Kappadocké. Ovšem na jaře 612 se perskému generálovi podařilo probít,
Priskos byl nato sesazen z velitelského postu a povolán do Konstantinopole. Na jeho místo byl povolán
Philippikos ,další ze skvělých Maurikiových vojevůdců, který byl Fokou donucen stát se knězem.
 Situace byla natolik zoufalá, že se samotný císař chopil velení nad velkou částí armády – precedens - od
Theodosia Velikého fakticky žádný konstantinopolský císař nevytáhl do boje s armádou. Císařův plán zopakoval
předchozí strategii – Herakleios měl zasadit Peršanům v Sýrii úder ze severu, zatímco, Niketas měl měl
postupovat od jihu z Palestiny. Philippikos měl kontrolovat s malou armádou Šahina v Kappadokii, což se mu
zdařilo, neboť když perský velitel napadl Melitene, Philippikos ho obešel a vpadl na území perské Arménie, Šahin
ho byl nucen následovat a utrpěl při postupu v hornatém terénu těžké ztráty.
 Vlastní plán se však nezdařil: Herakleios se s Peršany střetl v krvavé, ale nerozhodné bitvě před Antiochií,
sasánovští velitelé poté ovšem přeskupili síly a císaře opět napadli a porazili, Herakleios se musel stáhnout
hluboko do Malé Asie. Podobně snažení Nikety nevedlo k žádnému zvratu hrozivé situace, právě naopak:
Šarvaraz vyrazil ve stopách ustupujícího císařova bratrance vpadl do Palestiny, kde se k němu připojilo židovské
obyvatelstvo (dosud velmi početné na severu země) a v triumfálním pochodu dorazil 614 pod hradby
Jeruzaléma. Město se bez boje poddalo a Šarvaraz do něj vložil perskou posádku, jakmile ovšem odtáhl dále
směrem na jih, obyvatelé Jeruzaléma se vzbouřili a Šarvarazovy vojáky vyhnali.
 Perský vojevůdce se bleskově vrátil, ztekl hradby města a nechal ho zpustošit. Křesťanské obyvatelstvo
transportoval na perská území i se zbytkem svatého Kříže a město ponechal k osídlení a správě palestinským
Židům.
 Mezitím na Balkáně pokračoval nápor
Avarů a Slovanů. Roku 615 podnikly
slovanské kmeny další neúspěšný
pokus o kombinovaný útok na Soluň a
Avarská armáda ničila poslední
významná centra byzantské správy na
Balkáně Salonu (Split), Naissos (Niš) a
Serdiku (Sofie), obyvatelstvo bylo
odvlékáno na sever do centra avarské
říše v Karpatské kotlině. V Hispánii
dokončili Vizigóti zpětné dobytí
byzantských držav na jihovýchodě
země.
 Vzhledem ke skutečnosti, že
v souvislosti s perskou okupací
impérium přišlo o velkou část svých
daňových příjmů, musel Herakleios na
jaře 616 snížit veškeré vojenské platy
na polovinu, vyplácenou navíc nikoli ve
zlatých nomismatech, ale v nově
ražené stříbrné minci zvané hexagram.
Zbytek vojsko mělo dostávat
v naturáliích.Vlastně bylo realizováno
to, o co se neúspěšně pokusil r. 594
císař Maurikios, a co ho v podstatě
vedla jiných restriktivních opatření
posléze stálo život. Civilní úředníci, v
čase totální války méně důležití pro stát
a méně schopní ohrozit jeho vnitřní
bezpečnost, prostě přišli o polovinu
platu. Na nových hexagramech stál
nápis: „Bože pomož Římanům!“.
 Šahin přikročil k pustošení maloasijského jádra byzantského státu. Philippikos se ho pokusil odlákat zopakováním
předchozího úspěšného tahu a vpadl opět do Persarmenie, tentokrát se však Šahin nenechal zmást a pokračoval
v započatém díle. Směr perského tažení je dobře doložitelný archeologicky – sasánovská armáda postoupila k Ankyře
a odtud dorazila severozápadním tažením až k Chalkedonu naproti Konstantinopole. Zde Šahina vyhledalo byzantské
poselstvo v čele s prefectem praetorio Olympiem s žádostí o mír. Perský vojevůdce diplomaty odeslal ke králi. Chusrav
II. Parvíz si však byl již tak jist konečným triumfem nad odvěkým nepřítelem a zaslepen epochálními vítězstvími, jakých
se žádnému z jeho předchůdců nedostalo, že delegaci jednoduše nechal uvěznit; byzantští vyslanci se záchrany
nedočkali a v žaláři zemřeli.
 V této době perská expanze dosáhla svého zenitu: Šarvaraz vpadl r. 619 do Egypta a zahájil obléhání Alexandrie.
Přestože by bylo možné egyptskou megapoli docela dobře hájit, obsazení okolní zemědělské krajiny nepřítelem by
způsobilo katastrofální hladomor statisícové městské populace, a tak se Alexandrie bez boje vzdala. Niketas se stal
exarchou v Kartágu a patriarcha Jan Almužník uprchl na Kypr. Sasánovci si nyní byli jistí, že obrovské územní výdobytky
již natrvalo zůstanou v jejich rukou, a proto změnili politiku vůči místnímu obyvatelstvu ve snaze získat si jeho přízeň.
Výrazně začali preferovat monofyzitskou hierarchii, v Egyptě i syropalestinské oblasti učinili četné ústupky
majoritnímu křesťanské populaci, např. z Jeruzaléma vyhnali židovské novousedlíky.
 Je s podivem, že proti Herakleiovy, v čase vážných neúspěchů a naprostého zmaru, nebylo podniknuto žádné
spiknutí nebo vojenská vzpoura (s výjimkou brzy potlačené vzpoury italských posádek kvůli snížení žoldu). Jediným
vysvětlením je, že si elity státu, stejně jako prostí lidé, uvědomili dosah hrozící katastrofy a možného zničení
impéria, a pochopili, že vnitřní nestabilita by pozici říše ještě více podkopala. Jako druhý faktor, který jistě sehrál
svou roli působilo i z následujících událostí patrné mimořádné osobní charisma a autorita císaře Herakleia
 V situaci, kdy impériu zbývala pouze Afrika, Anatolie a jižní thrácká nížina přiléhající ke Konstantinopoli a jednotlivé
ostrovy odporu kolem řetězce pevností na Dunaji a podél černomořského pobřeží, sasánovské armády pronikaly až
k Marmarskému moři a hordy avarského kaganátu dorážely k hradbám říšské metropole, bylo jasné že stát může
zachránit pouze vsadit vše na jednu kartu a nečekaně udeřit na jednoho z hlavních soupeřů.
 Herakleios nyní disponoval veškerou podporou státu, církve i obyvatelstva. Od konstantinopolského patriarchy
Sergia obdržel velké sumy církevního zlata a cenností, byly roztaveny a na mince byly použity i bronzové sochy, vrata
a vybavení konstantinopolských staveb. Současně Herakleios reorganizoval armádu: armáda magistra militum per
Armeniam byla soustředěna v Anatolii spolu s elitními jednotkami obou praesentales a zbytkem zdecimované
armády MM per Orientem. Armády obou balkánských MM byly oslabeny odvody jednotek na východní bojiště za
Fokovy vlády a poté se dostaly do obklíčení od Slovanů usídlených na jihu balkánského poloostrova a Avary
útočícími ze severu. Ve výsledku illyrská armáda fakticky zanikla a thrácká s těžkými ztrátami ustoupila ke
Konstantinopoli, r. 621 ji Herakleios převedl do Anatolie a vřadil do své nově budované expediční armády.
 Šahrvaraz mezitím r. 621 plenil východní Malou Asii a
pronikl až k černomořskému pobřeží u Trapezuntu.
Herakleios na jaře následujícího r. 622 uzavřel
mírovou smlouvu s Avary, kterou jim slíbil odvádět
obrovský tribut za ukončení jejich nájezdů. Císař si tím
uvolnil ruce pro tažení proti Sasánovcům –
s reorganizovanou armádou vyrazil směrem ke
Kappadokii, kde mu vyšel vstříc Šahrvaraz, Perský
generál obsadil průsmyky přes Taurus, aby
Byzantincům zabránil proniknou do Sýrie, ale
Herakleios jej nečekaně obešel a pokračoval
východním směrem k Arménii. Šahrvarazovi nezbylo
než opustit pevné postavení a císaře následoval. Po
složitém manévrování došlo k bitvě, v níž Herakleios
zvítězil.
 První vojenský úspěch po dlouhých letech obrovsky
povzbudil morálku římské armády a Peršané se byli
nuceni stáhnout z Malé Asie. Císař zamýšlel
pokračovat v postupu do Arménie, ovšem Avaři
porušili mírovou dohodu a opět vpadli do jižní
Thrákie. Herakleios se urychleně vrátil do
Konstantinopole a po komplikovaném vyjednávání,
kdy se dokonce Avaři pokusili císaře zajmout, s nimi
dohodl novou mírovou smlouvu za zvýšení tributu na
200 000 nomismat.
 Císař se nyní rozhodl spoléhat na pevné hradby
Konstantinopole a zbývajících pobřežních měst
v Evropě a již se na případný nový avarský útok
neohlížet a věnovat veškeré síly tažení proti jádru
sasánovské moci. Konstantinopolis, v níž zanechal
svého malého syna Herakleia Konstantina, svěřil do
rukou patriarchy Sergia a magistra officiorum Bona.
 Herakleios rychlými pochody dosáhl r. 624 Theodosiopole, kterou dobyl, poté bleskově dorazil k Dvinu, centru perské Arménie, který dobyl a
vyplenil, a poté vpadl do perské provincie Atropatene (v Azerbajdžánu) s očividným záměrem probít se do zemědělského jádra sasánovského
státu v Mezopotámii.
 Chusrav II. urychleně povolal Šahrvaraze a postavil do pole další armádu o 40 000 mužích, v jejímž čele se vypravil proti Herakleiovi, na nějž
narazil poblíž metropole Atropatene Ganzaku. Když ale zjistil, že římská armáda je podstatně větší než jeho, uprchl přes masiv Zagrosu do
Mezopotamie.
 Herakleios vyplenil a spálil Ganzak odvetou za zničený Jeruzalém a vzhledem k tomu, že se blížila zima, rozhodl se přezimovat v strategicky
položené Albánii na úpatích Kavkazu. Během zimy pokračoval ve výcviku armády, najímal další žoldnéře z řad bojovných kavkazských horalů i
kočovníků ze stepí severně od Kavkazu a očividně získal kvalitní místní zvědy, neboť v následujících kampaních vždy věděl o Peršanech
mnohem více, než oni o něm.
 Na jaře 625 zahájil Chusrav II. generální protiofenzívu: povolané armády ze západu (Šahrvaraze a Šahina) doplněné třetí v čele s vojevůdcem
Šahraplakanem vyrazily na sever proti Herakleiovi v Albánii. V hornatém terénu Arménie však dobře informovaný Herakleios porazil Šahinovu
a Šahraplakanovu armádu než se stačily spojit a poté při ústupu vymanévroval a rozdrtil u jezera Van i armádu Šahrvaraze.
 Chusrav se poté následujícího roku pokusil napodobit Herakleiovu taktiku útoku na jádro nepřítele a vyslal na jaře 626 Šahrvaraze s novou
armádou do Malé Asie ke koordinovanému tažení s Avary proti Konstantinopoli.
 Peršané se utábořili u Chalkedonu a čekali na slovanské lodice, aby byli přeplaveni na druhý břeh bosporských úžin. Z evropské strany
mezitím samotný kagan s obrovskou armádou zahájil dobývání města. Byzantská flotila ovšem slovanské monoxyly na zpáteční cestě dostihla
a v následující námořní bitvě zničila. Přeživší Slovany, kteří doplavali ke břehu nechal rozzuřený kagan zmasakrovat a toto byl zlomový bod
v obléhání.
 Slované se vzbouřili a opustili avarský tábor. Zanedlopuho následovalo všeobecné povstání slovanských poddaných Avarů, které podkopalo
síly kaganátu. Byzantincům se navíc podařilo zmocnit listu perského krále, v němž nařizoval Šahrvarazovu popravu. Tento dopis byl
jmenovanému vojevůdci předán a Šhrvaraz se následně pochopitelně proti Chusravovi vzbouřil a armáda se postavila na stranu populárního
a úspěšného velitele.
 Herakleios v létě 627, když dokončil dobytí perských přikavkazských provincií a získal spojenectví nových turkojazyčných nomádů ze stepí,
Chazarů, vytáhl s armádou čítající snad 80 000 mužů na jih do nitra sasánovské říše.
 Přestože se blížil konec standartní válečné sezóny, císař byl rozhodnut nepromarnit příležitost rozhodnout válku. Za pustošení krajiny prošel
perskou Arménií a Atropatene a vpadl do severní Mezopotamie.
 V prosinci 627 došlo k rozhodující bitvě nedaleko Ninive, kde Herakleios zvítězil. Perský vojevůdce Rahzad padl spolu s množstvím svých
mužů. Chusrav opustil svůl palác v Dastagerdu a uprchl do Ktésifónu.
 Již na počátku následujícího r. 628 Herakleios dorazil k Dastagerdu a nabídl perskému králi mír. Chusrav nabídku odmítl. Císař proto
Dastagerd spálil a přitáhl ke Ktésifónu, který byl chráněn mohutným vodním kanálem, po zimních deštích byl stav vody velmi vysoký a navíc
vypukla epidemie moru.
 Herakleios se proto rozhodl stáhnout a ponechat závěrečné rozhodnutí na Peršanech. Chusrav byl záhy sesazen svým synem Široe a posléze
popraven.
 Nový král Kavád II. ožádal o mír. Do měsíce byla uzavřena mírová smlouva, v níž byly obnoveny hranice mezi oběma mocnostmi z r. 602,
Sasánovci vrátili veškerou kořist a odvlečené obyvatelstvo.
 Zbývalo se ještě vypořádat s Šahrvarazem kontrolujícím stále Sýrii, Palestinu i Egypt. Schopný perský a nyní již de facto nezávislý vládce
východořímského Předního východu nebyl ochoten kapitulovat bez boje, když zemřel mladý Kavád Široe na mor a trůn nastoupil jeho syn
Ardašír III., Šahrvaraz se s Herakleiem na osobní schůzce dohodl, že vrátí všechny římské državy s výjimkou Horní Mezopotamie, která se
stane jeho základnou v boji o sasánovský trůn. Šahrvaraz se svou armádou skutečně v dubnu 630 dobyl Ktésifón, nechal popravit mladého
krále, ovšem sám zanedlouho podlehl vražednému spiknutí. Persie se poté ocitla ve víru palácových spiknutí, povstání a stupňujícího se
vnitřního rozkladu, který způsobil, že nebyla schopna odolat náporu islámu ani na válečném poli, ani na kolbišti ideí a ideologií a podlehla
atraktivnímu poselství nové univerzální víry.
 Herakleios v březnu 630 v triumfálním pochodu vrátil svatý Kříž do Jeruzaléma. Poté po 7 letech v poli se vrátil s Martinou jako slavný vítěz
do Konstantinopole.
 Pietro della Francesca, 1452
 Bezprecedentní úspěchy, kterých perské armády za vlády
Chusrava II. dosáhly, byly výrazně usnadněny zuřící
občanskou válkou mezi stoupenci uzurpátora Foky a
popraveného císaře Maurikia, resp. dynastií Herakleiovců,
vedoucí odboj proti Fokovi v letech 609-11.
 Obrovská územní expanze a anexe rozsáhlých území
k perské říši však paradoxně způsobila sasánovskému státu
hospodářské potíže. Pomineme-li přínost odvlečeného
obyvatelstva a obrovskou materiální kořist, kterou
sasánovské armády získaly, okupace dobytých krajů vedla
k nutnosti nákladného udržování početných vojenských
posádek, které spotřebovaly většinu daňového výnosu a
zisku z dobytých oblastí.
 Docházelo navíc k tomu, že od metropole velice vzdálené
armády ztrácely přímou vazbu na panovníka ve prospěch
stále intenzivnějšímu vztahu ke svým vítězným
vojevůdcům, což, jak se ukázalo, mělo posléze pro režim
Chusrava II. katastrofální důsledky.
 Konečná prohra Peršanů ve válce s císařem Herakleiem,
nucené vrácení kořisti, návrat odvlečeného obyvatelstva a
především dalekosáhlá devastace zemědělského jádra
sasánovského státu způsobila hospodářský i společenský
rozvrat ústící v sérii politických otřesů spojených
s palácovými puči a opakujícími se vraždami králů v době,
kdy muslimské armády zahajovaly svá světová tažení.
 Jazdgard III. (633–51) byl nucen v letech 638/639 vyklidit
Irák a již nebylo schopen zvrátit běh věci v situaci, kdy
sasánovské dynastii chyběla jak prestiž, tak i materiální
prostředky a elity perské společnosti se počaly stále více
obracet k arabským vítězům, kteří nabízeli stabilitu a nové
možnosti rozmachu. Pro křesťanskou většinu
v Mezopotamii se navíc pod arabskou vládou nic
nezměnilo, naopak získali více chráněné a privilegované
postavení.
 Úspěch a rychlost perského postupu byly výrazně
usnadněny povstáními židovské části obyvatelstva
syropalestinské oblasti.
 Perská vláda v Sýrii a Palestině trvala až do samého
konce, tj. do roku 628, ovšem jak písemné zprávy tak
archeologické prameny, které by dokládaly jednoznačně
perskou přítomnost, která trvala v některých oblastech
až dvě desetiletí, takřka zcela chybí.
 Dokladem existence perské vlády v Palestině by mohly
být dochované branky na polo v hipodromu v Gerase.
Fakticky žádné památky není možné bezpečně připsat
sasánovské správě.
 Je rovněž obtížné stanovit míru destrukce provázející
tento násilný zábor východořímských území
sasánovskými armádami, je třeba téměř nemožné
archeologicky rozlišit škody způsobené sasánovským
dobytím a okupací teritoria od následků muslimské
invaze v 30. a 40. letech 7. století (po r. 632, kdy zemřel
Muhammad a byla zahájena arabská dobyvatelská
tažení).
 Obecně však platí, že archeologické bádání nedokládá
žádnou hospodářskou, sociální nebo populační
katastrofu. Jistý úpadek zejména bohatých pobřežních
měst je pozorovatelný již v průběhu 6. století (ovšem
tento pokles byl vyvážen a snad i způsoben obrovským
rozmachem venkovského vesnického osídlení) a je
možné konstatovat, že Egypt, Palestina a Sýrie
pokračovaly v předchozí prosperitě i po otřesech
způsobených sasánovskými a muslimskými invazemi
přinejmenším do konce 7. st.
 Obě velmoci měly zkušenosti s arabskými nájezdy, šlo ale o klasické loupeživé vpády relativně nepočetných skupin a
tomuto typu drobné války byla také uzpůsobena pohraniční obrana na hranici s pouští. Muslimská invaze však
představovala něco diametrálně odlišného – příval vysoce motivovaných muslimských vojsk často výrazně přečíslil
obránce. Po obsazení venkova zůstaly obklíčené pevnosti a města se sebelepšími fortifikacemi v bezvýchodném
postavení, bez zásobování ze zemědělského zázemí a bez naděje na vyproštění ze strany systematicky ničených polních
armád.
 Významnou roli v úspěchu muslimů hrála mimořádná flexibilita arabských armád schopných rychle znásobit síly a
nečekaně udeřit, a naopak, v případě potřeby, zmizet v poušti nebo se rozdělit na menší skupiny válečníků plenící
nepřátelskou krajinu.
 Arabové navíc využili mocenského vakua v syrské poušti – jak Byzanc, tak Persie se totiž v závěru 6. století osudově
přičinili o zánik dosud fungujícího modelu arabských spojeneckých nárazníkových „států“ v poušti. Roku 581 byl phylarch
al-Mundhir uvězněn a poslán do vyhnanství na Sicílii císařem Tiberiem, o dva roky později postihl tentýž osud jeho syna
al-Númána. Důvodem byla nedůvěra ke Ghassánovcům, kteří skutečně během persko-byzantské války v 70. letech
neprokázali příliš loajality a entuziasmu (prapůvodním důvodem ovšem bylo hrubé zacházení, kterého se jim dostalo od
císaře Justina II. a zastavení finančních dávek ze strany impéria), a také náboženské spory: Ghassánovci bili nadšenými
stoupenci monofisitského křesťanství narozdíl od ortodoxních císařů. Každopádně tento dvojí zásah proti ghassánovské
reprezentaci podlomil moc a autoritu ghassánovských knížat. Následný pokus císaře Maurikia nahradit dosavadního
tradičního dominantního spojence chránícího pouštní hranici systémem menších, lépe kontrolovatelných arabských
jednotek byl rozhodně špatným tahem, impérium se zbavilo o mocného a efektivního spojence znalého pouštního
způsobu boje a schopného efektivně zasadit úder i hluboko v arabském zázemí. K podobnému vývoji došlo i v Persii, když
Chusrav II. rozbil moc dávných věrných spojenců Lakhmovců z Hiry a rovněž zavedl decentralizovaný systém ochrany
západní pouštní hranice sasánovského státu.
 Arabové stísněni zápolícími velmocemi si připadali, jak uvádí historik al-Tabarí, jako polapeni na vrcholu skály mezi
dvěma lvy, Persií a Byzancí.
 To co skutečně zlomilo síly Byzance i sasánovské Persie byl mobilizující efekt nového Muhammadova učení elektrizující a
sjednocující masy arabské kmenové společnosti. Sjednocená moc kmenové Arábie poté rozdrtila útok z této strany
nečekající, na tento způsob boje nepřipravené, a předchozím konfliktem vyčerpané titány. Počáteční vítězství, jichž
dosáhla východořímská armáda v Sýrii sasánovské vojsko v Mezopotamii by dříve byla stačila k pacifikaci nepřítele. Teď
však pouze vyprovokovala další nápor. Následující porážky rozbily pravidelné armády obou velmocí a způsobily zhroucení
obrany. Celý Přední východ se v průběhu 15 let stal jádrem nové světové velmoci islámského arabského chalífátu.
 Farrukhan Šahrvaraz „Kanec říše“
 Purandukht 629-30, dcera Chusrava II. a spolu se svou sestrou, Azarmidukht jediné královny na sasánovském trůnu po
dobu nedospělosti Jazdgarda III., neúspěšný pokus o obnovení stability a prosperity občanskou válkou rozvráceného
státu na základě mírového vztahu k východořímské říši, byly sníženy fiskální požadavky a došlo novým ražbám mincí, stát
se pokusil o nový program rekonstrukce správní struktury a obnovení vlády práva, po čela armády byl královnou dosazen
Rustam Farrukhzád, královna po roce vlády rezignovala a byla nahrazena svou sestrou a po její krátké vládě se trůnu
zmocnil perský aristokrat Hormizd VI. a po dalších vnitřních bojích se králem králů stal legitimní mladý Jazdgard III., říše
byla ale ve skutečnosti ovládána navzájem se nenávidějícími vojenskými veliteli Rustamem Farrukzádem a Piruzem
Chusravem
 nejranější muslimské nájezdy počaly již 629, kdy do Palestiny vpadlo arabské vojsko, které však bylo spojenými silami
Východořímské armády a křesťanských Arabů poraženo
 633 arabská vojska vpadla do Mezopotamie a v sérii bitev porazila sasánovskou armádu, mezitím ale souběžná invaze
do římské Syrie a Palestiny narazila na houževnatý odpor východořímské obrany – chalífa Abú Bakr požádal velitele
arabské armády v Mezopotamii Chálida ibn al-Walída o zásah
 634 vpadl vojevůdce Chálid ibn al-Walíd s početnou armádou na římská území a zahájil regulérní obléhání Bosry,
Skythopole a Damašku. Útok tohoto rozměru nebylo možné nachat bez odpovědi, a tak císař Herakleios vyslal proti
muslimům pravidelnou armádu. v čele s generálem Vahanem
 Východořímská vojska ale byla poražena u Ajnadaynu nedaleko Pelly a v srpnu 634 a v rozhodující bitvě u Yarmúku .
Poté se imperiální obrana počala hroutit. Poté co byl muslimskými Araby obsazen venkov, a opevněná města se ocitla
v obklíčení bez zásobování potravinami a reálné možnosti vojenského vysvobození, se většina center bez odporu vzdala
za benevolentních muslimských podmínek. Tvrdý odpor kladl pouze Damašek a Caesarea.
 Do r. 647/648 se celá Palestina a Sýrie ocitly v muslimských rukou
 r. 635 se Arabové obrátili opět proti Sasánovcům a vpadli do Mezopotamie, odkud byly vytlačeni
perskými protiútoky vrcholícími sasánovským vítězstvím v Bitvě u mostu, ve které padl i velitel
arabské armády Abu Ubaid
 V srpnu 636 byla hlavní východořímská armáda zcela zničena v bitvě u Jarmúku, v době kdy Jazdgard
shromažďoval své mohutné síly u Ktésifónu. V očekávání masivní perské ofenzívy Umar nařídil
vyklizení Iráku a mobilizoval všechny vojenské síly Arábie,
 bitva u Kádisíje, po třídenním tvrdém boji, kdy v druhý den dorazila na bojiště elitní rašídunská
armáda veteránů ze sýrie, byla sasánovská armáda zničena, velitel Rustam padl v boji, Sasánovci
ztrácí kontrolu nad územím západně od Iránu, Arabové dobývají Ktésifón
 642 mohutná invaze muslimů do jádra Persie řízená kalifem Umarem z Mediny – bitva u Nehávandu
(u Hamadánu), zlomení organizovaného odporu sasánovského centra, Arabové postupně ovládají
iránskou vysočinu, dobývání Iránu bylo krvavé a dlouhotrvající, četná povstání tvrdě likvidována,
devastování zoroastrijských kultovních míst, pálení posvátných textů, Jazdkard III. se stáhl do Mervu
na severovýchodě říše, 651 byl zavražděn z podnětu mervského místodržícího, Jazdkardův syn Péroz
se pokusil několikrát neúspěšně o zvrat s čínskou pomocí a zemřel jako velitel jedno z křídel císařské
gardy v Číně dynastie Tchang.
 na Egypt okupovaný Sasánovci v letech 619-29 dopadl muslimský útok v letech 639–42, kdy Egypt
definitivně dobyl arabský generál Amr ibn al-Asi. Konstantinopol ztrátou druhého největšího města
impéria, Alexandrie a celého Egypta přišla o klíčový zdroj potravinového zásobování a o velkou část
svých daňových příjmů. Populační ztráty hlavního města musely být v prvním období transformace
impéria na nové podmínky dle všech zpráv strašlivé.
 Převážně mírová dlouhodobá, po generace se trvající penetrace arabských pastevců výrazně změnila
etnické složení obyvatelstva na venkově v syropalestinské i mezopotamské oblasti Předního východu
a usnadnila tak přechod regionu nejen pod muslimskou správu, ale i do arabského kulturního orbitu.
Dějiny křesťanského syrského a řeckého Předního východu se tak blížily ke svému konci stejně jako
postupně téměř zcela zanikl svět zoroastrijského Iránu).
 interakce přírodních podmínek a lidských
zásahů určují vývoj nebo regresi
hospodářství,
 klima, úrodnost půdy, četnost toků a
dostupnost vody a také centrální státní
zásahy, aktivity rolníků, vládce, nobility a
jejích správců, kněží, dopady
mezinárodních vztahů, to vše podmiňuje
podobu a rozvoj hospodářství a obchodu
státu
 sasánovský dvůr si od počátku nárokoval
určité monopoly, ale zprvu byl dopad
centrálního hospodářského řízení a správy
v reálu dosti omezený a většina
ekonomické produkce zůstávala v rukou
soukromých vlastníků a provozovatelů,
 stát se namísto přímých intervencí či
podnikání ve vlastní režii soustředil na
výběry daní a poplatků, zisk z odvodů
z části teritoria říše ovšem zůstávala
mimo kontrolu centra v rukou mocných
aristokratických rodů vyjmutých
z daňových povinností, až do velkých
reforem Kaváda I. a Chusrava I.,
 v 6. století Ktésifón poprvé zařadil celé
území říše pod svou přímou kontrolu, do
té doby postupoval sasánovský stát
(podobně jako předtím Parthové)
v daňové a hospodářské oblasti
nesystematicky, cestou dílčích opatření a
ad hoc kroků, kde se zrovna naskytla
příležitost.
 Významným prvkem bylo
zakládání měst (nebo často
transformace a přejmenovávání
starších sídel), často spojené s
nucenými transporty a
osidlováním území zajatým
obyvatelstvem (nejčastěji
z lidnatého římského Předního
východu), nově založené
královské město a jeho správní
oblast spadalo pod přímou
kontrolu dvora, který zde mohl
zcela ovládat a přímo řídit a
exploatovat hospodářský život.
Druhou obvyklou cestou kontroly
a využívání ekonomických zdrojů
bylo dosazování systému
lokálních úředníků pověřených
výběrem daní, fisk poté sloužil
v největší části k financování
armády a vojenských výbojů,
které naopak umožňovaly přísun
materiální kořisti, zejm. kovů,
cenných kovů a nového výrobně
a ekonomicky zdatného
obyvatelstva, díky, kterému bylo
opět možné zakládat nová města
atd. – cyklus hospodářského
vývoje raného sasánovského
státu se tak uzavírá.
 zemědělství bylo základním prvkem hospodářství, nevíme o žádných zásadních klimatických změnách, a tedy škála
pěstovaných plodin byla pravděpodobně dlouhodobě stejná za achaimenovské říše i za Sasánovců se samozřejmými
lokálními modifikacemi,
 jednalo se zejména o obiloviny - žito, ječmen a proso, luštěniny - čočka, cizrna, pícniny – vojtěška, ovoce – hrozny, fíky,
datle, ořechy atd., zelenina, pšenice, rostliny pro textilní výrobu – len, bavlna, konopí, rýže, olivovníky a meruňky byly
zavedeny patrně poměrně pozdě, obdobně domestikovaná zvířata dobytek, ovce, drůbež, kačeny, husy,
 archeologická zjištění a literátrní prameny se shodují v růstu a rozmachu zemědělského hospodářství v dějinách
iránských států s vrcholem dosaženým v sasánovské éře (s jistým úpadkem v některých regionech na samém konci
období),
 jednoznačným důvodem musí být vývoj a opatření podnikaná v královských doménách, je ovšem obtížné určit bližší
stratifikaci a rozsah majetkové držby u tradičních velkých aristokratických rodů nebo u třídy svobodných rolníků, nových
dvořanů a příbuzných či dalších blízkých krále nebo třeba vojáků, kteří dostávali po ukončení vojenské služby malý díl
půdy atd., soukromé vlastnictví se přitom neomezovalo jen na půdu, ale také na technická díla: zavlažovací kanály,
podzemní akvadukty či mlýny
 Šápurův most v Lurestánu
 expanze zemědělského podnikání a schopnost generovat trvalé přebytky vedly k růstu populace a městských sídlišť,
tato exponze zcela zřejmě souvisí s masivním budováním a udržováním náročných vodohospodářských staveb
spojených se zavlažováním – přehrad, kanálů, studen a podzemních akvaduktů zřizovaných korunou nebo
korporacemi osob či institucí.
 Vysoké výnosy ze zemědělství vedly dále k růstu manufakturního zpracovávání plodina a k rozmachu obchodu.
 těžba surovin zejm. kovů, lesní hospodářství či rozšíření solivarů je jen mizivě dokumentováno dochovanými prameny,
takže nevíme, zda byly součástí státního monopolu nebo pouze kontroly produkce či zcela privátní ekonomickou
aktivitou státem jen zdaněnou,
 pravděpodobná je kontrola strategických odvětví jako byla výroba ocelových zbraní a zbrojí nebo ražba mincí (zde je
jistá), víme jistě jen o jednom státním monopolu a to na výrobu z drahých materiálů, šperků, nádob apod.
 Band-e Kaisar
 syrské prameny či dílo čínského cestovatele ze 7. st. Süan Canga (Zápisky o západních krajinách za Velkých
Tchangů) uvádí, že řemeslní výrobci v královských městech se sdružovali v cechovních organizacích (výrobci ze
dřeva, z kovů, keramiky, kameníci, šperkaři atd.), anebo příslušeli do královských dílen, zdá se pak, že většina
řemeslníků pocházela z křesťanských vrstev (možnost interaktivního působení vynětí řemeslníků z vojenské
služby na rozdíl od zemědělců). Extrémně nejasná je situace segmentu hospodářství ve vlastnictví aristokracie
a zoroastrijského kléru, nevíme ani jaká, či zda vůbec nějaká byla kontrola královského dvora nad jejich
hospodářským podnikáním, je pravděpodobně, že po většinu dějin sasánovského státu byly z půdy a statků
privilegovaných vrstev odebírány daně a poplatky, ale v závislosti na velké politické síle těchto tříd a síle a
autoritě centrální vlády
 zcela v rukou státu (případně nelegitimních vzdororežimů) bylo mincovnictví, mince byly zlaté spíše
omezeného komerčního používání, stříbrný dirham jako základní celostátní měna (váha cca 4 g, 1/6 dirhamu
byl dang, 4x větší než dirham byl ster), bronzové a měděné mince (pašíz) byly užívány pro místní regionální
směnu, bžné používání a četné ražby dirhamů jsou doloženy mnoha nalezenými depoty mincí, četnost ražby
mincí je spojena s válečnými konflikty – potřeba platit žoldnéřské jednotky či v případě porážky tributy a
výkupné za zajatce. Nevíme v jaké měně se odehrával mezinárodní obchod, z velkého rozšíření dirhamů je však
patrný jejich mimořádný úspěch - nacházíme je od Švédska po Čínu a užívány byly i v obdobích daleko po
zániku sasánovské říše jako politického útvaru, ražby byly také často napodobovány.
 stejně jako v jiných aspektech existence
sasánovské říše byl i ekonomický život výrazně
určován latentním zápasem mezi královským
centrem a mocnými vazalskými rody.
 Státní ekonomika závisela na vysoce výnosném
zemědělství a vysoce kvalifikovaných městských
řemeslných vrstvách – obě skupiny obyvatelstva
byly státem chráněny a podporovány a životní
podmínky byly poměrně dobré,
 tato situace se ovšem změnila v čase politických
krizí a oslabení centrální moci, kdy byly ukončeny
projekty budování nových měst a další
infrastruktury, zavlažovacích zařízení a naopak
mohlo docházek je jejich retardaci a zánikům.
 Od smrti Šápura II. (379) až do vlády Kaváda I. na
přelomu 5. a 6. st. neslyšíme o založení jediného
nového města s výjimkou zmínek týkajících se
vlády Péróze I. v 2. pol. 5. st., kdy ale kulminuje
obecná hospodářská krize.
 Krize umocněná přírodními a politickými
katastrofami měla ale i jiné důvody, dlouhodobá
absence stimulu materiální kořisti a zajatců
z úspěšných expanzivních válek, masivní
populační růst na základě předchozího rozvoje
zemědělské a komunikační infrastruktury a měst
nebylo možné dále usměrnit a využít kvůli
vysychání zdrojů investic, omezeným možnostem
dalšího rozšiřování zemědělského kultivování
půdy s příslušnou zavlažovací infrastrukturou
nebo kvůli nedostatku nových trhů pro směnu
komodit a výrobků.
 Výsledkem byla pauperizace mas populace a růst
sociálního napětí.
 dlouhý klidný vývoj po smrti Šápura II. byl umožněn absencí větších vojenských a politických krizí v 1.
pol. 5. st. a také zisky z dálkového obchodu po Hedvábné stezce a dálkového obchodu v Indickém
oceánu. Stát vybíral daně při průchodu karavan královskými městy či z lodí v přístavech a zboží bylo
směňováno na trzích, kde se na mezinárodní obchod navázal obchod regionální, organizace a ozbrojená
ochrana karavan byla organizována soukromými kupeckými společnostmi.
 Poměrně slabé a krátké vlády sasánovských králů po smrti Šápura II. nebyly schopny čelit tlaku nobility
a kněžstva, který omezoval rozvojové možnosti státu vyjímáním privilegovaných z odvádění daní a
„privatizací“ jeho hospodářských zdrojů.
 Nedobrá situace nabyla katastrofální podoby v 2. polovině 5. st. po dopadech přírodních ran
(dlouhodobé sucho – hladomory po opakovaných špatných úrodách) a devastujících výdajích pokladny
po neúspěšných válečných kampaních Péróze I. proti Hefthalitům (náklady na armádu, splácení
enormních sum za výkupné a tributy).
 Výsledkem byl nevídaný sociální výbuch. Mazdak
hlásající společné vlastnictví veškerého bohatství nalezl
ohromný ohlas u všech pracujících vrstev sasánovské
společnosti a i dvůr se do jisté míry přidal na stranu
mazdakovců (nebo alespoň nebránil excesům) ve snaze
využít revoluce k potlačení moci aristokracie.
 Revoluce vymknutá z kloubů ovšem počala destruovat
sociální a hospodářských rámec společnosti a jakmile
byla aristokratická vrstva prakticky zničena, stát
intervenoval a postupně mazdakovské hnutí vojensky
zlikvidoval.
 Destrukce moci a bohatství nobility dala králi do rukou
daleko větší přímou kontrolu nad hospodářskými zdroji
celé říše, které bylo nyní možné zcela exploatovat pro
státní pokladnu.
 Celá říše byla rozdělena na správní okrsky,
 byl vytvořen soupis půdy a její hodnoty, z čehož byl
odvozen systém výběru daně,
 byly zřízeny nové centrální i regionální správní úřady
(včetně funkce „soudce a advokáta chudých“),
 byly systematizovány daně a poplatky, zavedena daň z
hlavy (mužská populace 20-50 let),
 role aristokracie se omezila na ceremoniální funkce u
dvora a vykonávání nejvyšších úřadů v rámci nové civilní
správy a velitelů nové národní armády.
 Reformy vyvrcholily za Chusrava I., kdy se sasánovský
stát dostal na vrchol moci a prestiže, ovšem obnovená
moc a síla státu vedla mj. ostré rivalitě a sérii válek
s východořímským impériem, které obě supervelmoci
v konečném důsledku přivedly ke stavu blížícímu se
kolapsu.
 Jedním z bojišť mezi oběma velmocemi se stal intenzivní zápas o ovládnutí lukrativního dálkového obchodu mezi
Středomořím a Přední Asií a Asií východní, především Čínou. 570 armáda Chusrava I. dobývá Jemen, v 2. destiletí
7. st. Alexandrii.
 Přepínání sil říše a vnitřní tenze v rámci bohatého a mocného sasánovského impéria nakonec vedly k vytvoření
nové opozice vůči dynastii tvořené koalicí staré nobility a nových hodnostářů, zejm. vysokých armádních velitelů.
Osud Hormizda IV. byl předzvěstí kolapsu režimu Chusrava II. o tři desetiletí později. Přestože se sasánovský stát
v 30. - 50. letech 7. st. zhroutil, ekonomická organizace a síla sasánovského státu byla legendární po staletí.
 Na konci 4. st. arabská společnost
jihozápadního cípu Arabského
poloostrova konvertovala
k židovství,
 někdy na přelomu 4. a 5. st. vzniklý
bojovný stát nazývaný v dobovým
pramenech Himyar o přibližném
geografickém rozsahu dnešního
Jemenu proslul mj.
pronásledováním svého
křesťanského obyvatelstva.
 Himyaritský stát byl svržen invazí
vojsk křesťanské říše Axum přes
Rudé moře zorganizované vládou
v Konstantinopoli.
 r. 523 himyaritský král Josef podnikl
protikřesťanský pogrom v městě
Najran a sám referoval svým
spojencům, arabským vládcům a
Ktésifónu o krutých detailech
vraždění křesťanů, kteří odmítli
konverzi k judaismu. Pověst o
masakru se rychle šířila
 Pogrom vyvolal na Předním
Východě vyvolal silnou odezvu
všude mezi křesťanskými
komunitami a to zejména na území
východořímské říši.
 Král – negus axumské říše pozvedl praporec
pomsty a vyslal invazní vojsko přes moře
s cílem pomoci pronásledovaným souvěrcům
na jihu Arábie,
 negus ovšem současně zamýšlel využít
příležitosti a dobýt jihozápad Arábie natrvalo
(zde Etiopané již vládli v 3. st.) a konečně
k akci byl vybízen prostřednictvím
východořímské diplomacie nejvyšším
politickým představitelem křesťanství,
císařem v Konstatinopoli.
 Zápas o Himyar podporovaný Sasánovci se
tak stal jevištěm globálního zápasu mezi
východořímským a sasánovským impériem.
 525 Etiopané přeplavili Rudé moře,
himyaritský režim porazili a založili vlastní
stát, který se stal součástí dalekosáhlých
záměrů Konstantinopole obejít sasánovskou
kontrolu obchodu s Indií a Čínou přes Rudé
moře a dále indickým oceánem na Ceylon.
 Přestože se tato iniciativa nezdařila a perští
kupci na Ceylonu udrželi své monopolní
postavení, byla tato výspa východořímská
politické a obchodní expanze na jihu
Arabského poloostrova trnem v oku
Ktésifónu.
 Chusrav II. tak r. 570 vyslal expediční armádu,
která Etiopany z Arabského polosotrova
vytlačila a podřídila jih Arábie přímé
sasánovské správě.