152 VRCHQL A KRIZE ČESKÉHO STŘEDOVĚKÉHO STÁTU KOŘENY, PŘÍČINY A ClLE HUSITSKÉHO ZÁPASU 153 ní červánky renesančního životního stylu. Ve shodě s ním byl i Václavův pobyt na loveckých hradech, plnících spíše rekreační než vojenskou funkci (Nový Hrad u Kunratic, Točník) a jeho odchod z Pražského hradu přímo do pražského souměstí. Panovník často dlel v Královském dvoře (stál na místě nynějšího Obecního domu) či v novoměstském Hrádku na Zde-raze (pozdější a dnes již neexistující Svatováclavská trestnice). Náběh k renesanční uvolněnosti, projevující se na královském dvoře mimo jiné i v uměleckém ztvárnění ženy (spoře oděné či nahé dívky v knižních iluminacích) a křesťanstvím tabuizovaných témat (zobrazení soulože), časem ustupoval vážnému volání po mravní obrodě společnosti. Stoupenci nápravy církevního života nalezli zprvu podporu u královny Žofie, manželky Václava IV., a posléze se uplatnili i v nejbližŠím kruhu Václavových rádců. Husitská revoluce pak rázně přerušila veškeré raně humanistické i renesanční tendence a do jisté míry znamenala prudké vybočení z dosavadního kulturního vývoje. hlava pátá HUSITSTVÍ I. KOŘENY, PŘÍČINY A CÍLE HUSITSKÉHO ZÁPASU Hluboká společenská krize, v níž se české země ocitly na rozhraní 14. a 15. století, vedla k hledání cesty, jež by umožnila tíživé poměry překonat. Příčiny porušení řádu a společenské stability shledávala většina soudobých myslitelů v nedodržování závazných pravidel křesťanského života. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali učenci i veřejné mínění církvi, která opustila apoštolský příklad, přestala pečovat o spásu duší věřících a dávala přednost svým mocenským a hmotným zájmům. Na způsobu řešení se v zásadě všichni kritikové neutěšeného stavu shodovali: církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání, šířit ideály božího zákona a žít v souladu s biblickým přikázáním. Teprve poté dojde k obnovení řádu uvnitř celé společnosti. Nebyl to recept nový. S podobnými návrhy vystupovali církevní mravokárci a kritikové poměrů po celý středověk, aniž vzbudili větší pozornost a ohlas. V Čechách kolem roku 1400 tomu však bylo jinak. Krize tu, jak víme, dosahovala větších rozměrů než v ostatních evropských státech a požadavek nápravy církve i společnosti zde proto dopadal na živnou půdu a nalézal odezvu v různých vrstvách obyvatelstva. Volání po reformě (refor-mare značí latinsky přetvořit, obnovit, zlepšit) zaznívalo nejsilněji a nejsoustavněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Tito vzdělanci diskutovali v univerzitních prostorách o nejzávažnějších problémech soudobého života a v průběhu prvního desetiletí 15. věku začali systematicky působit i na veřejnosti, zpočátku především v Praze. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal Mistr Jan Hus (narozený po roce 1370 nejspíše v Husinci u Prachatic), od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Vedle něho sem náleželi vynikající teoretický myslitel Mistr Jakoubek ze Stříbra, bystrý polemik a filozof Jeroným Pražský, Mistr Křišfan z Prachatic, právník Jan z Jesenice, Mistr Jan z Jičína a později i celá plejáda Husových a Jakoubkových žáků (Jan Příbram, Petr z Mladoňovic, Jan Rokycana). I 154 HUSITSTVÍ Jejich program byl jasný a srozumitelný. Základním předpokladem nápravy církve a celé křesťanské společnosti musí být přísné respektování božího zákona, zjeveného v Bibli. V praxi to znamenalo především následování Kristova vzoru a zásad, které světu zvěstovali apoštolove a jimiž se řídila prvotní církev. Písmo svaté, zvláště pak Nový zákon, a slovo boží v něm obsažené se v pojetí Husovy skupiny stávají nejvyšší autoritou, normou veškerého pozemského života, nadřazenou všem lidským ( a tudíž nedokonalým) zákonům a vztahům. Zvolený přístup je ovšem dokladem pevné zakotvenosti českého reformního kruhu v obvyklém středověkém uvažování. Hus a jeho přívrženci nehledali řešení v budoucnosti; opírali se o tradici a prověřené hodnoty minulosti (Bible), s jejichž pomocí hodlali obnovit ztracenou společenskou rovnováhu i přiblížit pozemský život nebeskému království. V první řadě šlo Husovi o to, aby vrátil na správnou cestu pobloudilou církev. Zároveň mu však bylo zřejmé, že nepůjde o snadný proces, že se římská církev sama dobrovolně nevzdá politické moci, hmotných statků a nabytého přepychu. Proto se inspiroval dílem anglického reformního myslitele 14. století Johna Wyclifa (Jana Viklefa), jehož práce se v českém prostředí staly známými díky poměrně čilým kulturním kontaktům s britskými ostrovy (dcera Karla IV. Anna byla manželkou anglického krále Richarda II.). Wyclif navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Tato síla měla zbavit církevní instituce a jejich představitele přímého politického vlivu i pozemkového bohatství (tzv. sekularizace čili zesvětštění) a vrátit je výhradně duchovní činnosti. Wyclifův a Husův návod získal poměrně brzy podporu na dvoře Václava IV., nezapomínajícího na dřívější konflikty s preláty, u části šlechty, žárlící na církevní majetek a vliv, v řadách zbožného českého měšťanstva a prostě u všech, kdo poměřovali horšící se poměry biblickými ideály. Problém však spočíval v tom, že Wyclifovy názory odsoudila římská církev jako kacířské, a Husova skupina tak vstupovala na tenký led, poněvadž riskovala střetnutí s papežskou kurií. K tomu také později došlo. Zatím však byla církevní hierarchie zaujata dramatickým zauzlením papežského schismatu, pokládaného reformními mysliteli za viditelné znamení církevního úpadku i za důkaz nezbytnosti opravných snah. S Wyclifem měl Hus též společné filozofické východisko a stejně jako on se přiklonil k platonsko-augustínovskému pojetí. Sdílel totiž přesvědčení, že nejvyšší a nejdokonalejší skutečností je svět božích idejí, kterým se má pozemský život co nejvíce přibližovat. Právě poukaz na rozpor mezi nedokonalostí pozemského světa a dokonalostí boží říše aktivizoval Husovy posluchače i následovníky a probouzel v nich touhu vydat se za ideálem. Od slov a přemítání nebylo již daleko k činům. Bylo by však hrubým omylem představovat si Husa jako revolucionáře KOŘENY, PŘÍČINY A CÍLE HUSITSKÉHO ZÁPASU 155 v dnešním slova smyslu; názory i činností se spíše řadí k velkým církevním reformátorům. Hus sám sebe pokládal za správného katolíka, který nechce nic jiného než odstranit existující zlořády. Stejně jako každý opravdový křesťan cítil s chudými, poníženými a bezmocnými, což však neznamenalo, že zamýšlel existující společenský systém převratně změnit. Byl však přesvědčen o povinnosti každého jedince řídit se božím zákonem. Pouze tak může dojít lidská duše spasení, pouze tak se znovuobnoví porušená stabilita a pouze tak se přiblíží konečné vítězství nebeského království. Jako všichni středověcí učenci sdílel i on názor, že lidské dějiny vstoupily do poslední epochy své existence, kdy se na zemi objeví Antikrist, aby povstal proti křesťanským pravdám. Sílící krizové jevy poskytovaly Husovi a jeho přátelům důkaz o Antikristově činorodostí. Hus si zřejmě plně neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu (poddaný či podřízený nemusí poslouchat vrchnost, žije-li tato ve zjevném hříchu), a tím, že za nejvyšší soudní ingtituci prohlásil Krista, v podstatě urychlil celospolečenský otřes. Boží zákon byl v jeho pojetí především morální kategorií. Ovšem snaha po uplatňování absolutní mravnosti v každodenním životě naráží vždy na překážky a střetává se s realitou, zejména s konkrétrúrni potřebami společnosti i jednotlivce. Navíc se společnost jako celek nikdy v chápání závazných mravních principů beze zbytku neshodne. A samotný život je natolik pestrý a různorodý, že jej nelze vtěsnat do vysněné ideální normy. Bylo tomu tak i v 15. století. Učení Jana Husa a jeho přátel zákonitě nevedlo k vítězství křesťansky chápané lásky, pravdy a dobra, k obnově domněle ideálních poměrů z doby církve apoštolské a k přiblížení božího království, nýbrž k vyhrocení společenských rozporů a posléze k revolučnímu výbuchu. Již záhy po Husově mučednické smrti bylo zřejmé, že ani široké společenské spektrum jeho stoupenců nechápe mistrovy výklady božího zákona shodně. V dlouhých diskusích na prahu revoluce nakonec v roce 1420 vykrystalizovaly zásadní body programu přijímaného všemi husitskými směry. Byly to tzv. čtyři pražské artikuly (články). Spojujícím znakem všech husitských směrů byl kalich, symbol přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou (latinsky sub utraque specie; odtud též označování husitů jako utrakvistů). Zatímco se ve vrcholném středověku držela římská církev zvyklosti, že při mši přijímá posvěcenou hostii a víno jako tělo a krev Kristovu jen kněz a ostatní přítomní dostávají pouze hostii, husité všechny účastníky bohoslužby zrovnoprávnili. Byl to konkrétní důkaz husitského názoru, že před Bohem jsou si všichni věřící, bez ohledu na sociální postavení, rovni. Závaznost přijímání pod obojí způsobou, které bylo dle husitské věrouky nutné ke spasení lidské duše, prosadil Jakoubek ze Stříbra. Jak dokázal ve svých spisech, existovala tato praxe už v prvotní KOŘENY, PRÍČINY A ClLE HUSITSKÉHO ZÁPASU 157 kolem 1430 církvi. K prvnímu podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou nekněžím došlo na podzim 1414 (Hus dlel tehdy již v Kostnici) v staroměstském kostele svatého Martina ve zdi, jen několik stovek metrů od Betlémské kaple. Kalich také časem zaujal mezi čtyřmi artikuly první místo. Druhý pražský článek obsahoval zákaz a trestání všech smrtelných a zjevných hříchů, tedy zločinů a prohřešků odporujících božímu zákonu. Třetí artikul požadoval svobodu kázání slova božího, tj. fakticky volnou propagaci husitských zásad. Ä konečně čtvrtý bod tvrdil, že kněžím nepřísluší stětské panování. Převedeme-li tento obrat do dnešního jazyka, zjistíme, že zakazoval duchovenstvu vlastnit pozemkový majetek a zasahovat do záležitostí bezprostředně nesouvisejících se sférou víry. Takový byl program nápravy křesťanstva, který husité koncipovali jako nadnárodní (univerzální) výzvu a předkládali ji celému křesťanstvu, prožívajícímu vleklou krizi. Husitští myslitelé se domnívali, že závaznost a oprávněnost čtyř artikulů musí křesťanský svět přijmout a uznat. Odva- í ha, s níž Evropu vybízeli k následování svých kroků, však měla i další příči- ny. Husité žili v přesvědčení, že právě jim Bůh prokázal zvláštní milost a umožnil poznat jediný správný výklad svého zákona, s kterým jsou povinni seznámit celý svět. Tento spasitelský (mesiášský) pocit přímo souvisel se vzestupem českého sebevědomí v časech vlády Karla IV., s překotným růs- f tem vzdělanosti ve 14. století i s hlubokou zbožností. Ňa neposledním místě vycházel z představy, že mezi příslušníky českého etnika nežijí žádní kacíři (valdenští heretici pronásledovaní v jižních Čechách kolem roku 1340 patřili většinou k německé národnosti) a Češi tak v čistotě víry kráčí příkladem ostatním národům. I to byla součást dědictví císaře Karla, jenž z českého království hodlal učinit baštu katolického pravověří. Nebyla to ovšem už dávno pravda. Různé kacířské sekty působily též ve verikovskýchJazykově českých oblastech (jihozápadní Čechy, region kolem Sezimova Ústí) a revoluce jim umožnila vyjít z ilegality. Jejich názory také výrazně ovlivnily husitské myšlení a staly se terčem polemik Husových nejbhzších spolupracovníků. Ještě před revolučním výbuchem hledaly v českých zemích útulek heretické skupiny ze severní Francie, několik z kacířství podezřelých německých učenců a Angličan Petr Payne, obdivovatel Johna Wyclifa. To vše ale nic nezměnilo na faktu, že Evropa pokládala husitství za vyloženě českou úchylku. Křesťanský svět husitskou výzvu k následování nepřijat, ba postavil se ostře proti ní. Situace ve většině evropských států už (či ještě) nebyla tak vypjatá jako v českých zemích. Husité proti všemu očekávání zůstali se svým programem osamoceni. Plně se jim ho nepodařilo prosadit ani na te-' ritoriu Koruny české. Převážně německy hovořící oblasti Horní a Dolní | Lužice i Slezska od počátku dávaly najevo své protihusitské postoje, neji- I nak si počínala německým etnikem kontrolovaná moravská královská ■ 158 HUSITSTVÍ města (Brno, Znojmo, Jihlava, Olomouc). Také ve větších českých městech zaujali Němci, obávající se o své pozice ohrožované už dříve českým živlem, odmítavé stanovisko k husitským návodům. Husitské úsilí o reformu tak již ve chvílích zrodu získávalo zároveň rozměr česko-německého soupeřem. Dělící čára existovala ovšem i mezi jazykově českým obyvatelstvem. Zdaleka ne všichni Češi se ztotožnili s husitským pojetím nápravy křesťanstva. Řada Udí prostě nedokázala, nemohla či nechtěla opustit dosavadní zvyklosti a nadále spatřovala v institucích římské církve autoritu. Příslušnost k určité sociální vrstvě nebo skupině přitom nebyla rozhodující. Na obou znepřátelených stranách, husitské i katolické, se angažovali členové panstva, nižší šlechta, měšťané, duchovní, poddaní rolníci, neusedlé obyvatelstvo i kriminální živly. Hodnotit husitství jako sociální či dokonce třídní zápas není možné, byť nelze popřít, že mnozí jednotlivci se ke kalichu připojili v naději na zlepšení svého postavení. Ostatně slovo třída v sociálním slova smyslu středověk neznal. Husité od počátku sváděli boj jak proti domácím nepřátelům, tak proti odpůrcům z ciziny. Sami sebe nazývali věrnými (tj. správně věřícími) Čechy, bratry a sestrami nebo božími bojovníky. Jejich protivníci, vidící v nich kacíře, je naopak častovali souhrnným hanlivým označením husité, podstatným jménem, v němž už dávno nepociťujeme nic pohoršlivého. V důsledku nepříznivých okolností se husité pokusili uskutečnit svůj program násilím, revoluční cestou. I dnes je zajímavé vědět, jak a proč k tomu došlo i jakým způsobem se jejich zápas vyvíjel. H. PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ II/l V předvečer revoluce (1401—1419)__ Po návratu krále Václava IV. z vídeňského zajetí roku 1403 a úspěchu vysoké šlechty, která alespoň částečně dosáhla svých cílů, se zdálo, že se poměry v českém soustátí přece jen ztiší. Novým pražským arcibiskupem se stal Zbyněk Zajíc z Hazmburka, člen předního panského rodu. Zpočátku postupoval v úzké součinnosti s panovníkem a dokonce sympatizoval s reformním programem českých mistrů. Klid ale netrval dlouho. O rozruch se postarali němečtí učitelé, působící na pražské univerzitě. Mezi nimi a jejich českými kolegy vládla rivalita, umocněná rozdílnými filozofickými názory. Zatímco se Husův kruh hlásil k platonsko-viklef ské linii, zastávali němečtí mistři protikladné stanovisko. Soupeření obou stran šlo tak daleko, že zástupci německých mistrů obvinili u papežské kurie českou reformní skupinu z šíření viklefských bludů. V tomto okamžiku se arcibiskup Zajíc zalekl, ustoupil tlaku Říma a přerušil tiché spojenectví s panovníkem i s Husem. PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ 159 Němečtí mistři svými žalobami u papeže rozzlobili Václava JV., který jejich stížnost považoval za hanobení Království českého v cizině. Do zostřujícího se česko-německého napětí pak sám rázně zasáhl. Roku 1408 jmenoval do rady Starého Města pražského poprvé v jeho dějinách většinu konšelů české národnosti. Němečtí mistři ztratili podporu pražské reprezentace a vzápětí museli čelit dalšímu úderu. Dne 18.1.1409 vydal Václav IV. Dekret kutnohorský, jímž měnil poměr hlasů na pražském vysokém učení tak, že český „národ" obdržel tři a příslušníci cizích „národů'' pouze jediný hlas. Cíl i výsledek tohoto opatření byly zřejmé. Husova reformní skupina získala kontrolu nad celou univerzitou. Panovníkův krok měl však i mezinárodně politické příčiny. Axcibiskup Zajíc a německá většina mistrovského sboru pražského vysokého učení zachovala poslušnost rímskemu papeži Řehořovi XII. a odmítla se účastnit koncilu v Pise. Naopak Václav IV. spojoval s vrcholným církevním shromážděním nejen naději na odstranění schismatu, ale i na znovuuznání svého titulu římského krále. Němečtí pedagogové a studenti se cítili podvedeni, neboť si na pražské univerzitě udržovali početní převahu. Na protest natrvalo opustili Prahu a uchýlili se bud' na starší říšské univerzity nebo na nově založené vysoké učení do Lipska. Odchod několika set cizích učitelů a studentů představoval zlom v dějinách pražské univerzity. Ta se z nadnárodní instituce proměnila v první národní vysoké učení v Evropě a začala ztrácet kontakty se světem. Střetnutí mezi Husovými přívrženci a odpůrci tím však nekončilo. V roce 1410 přikázal arcibiskup Zajíc spálit opisy Viklefových prací. Před rozbouřeným veřejným míněním ale musel opustit Čechy a záhy skonal v Bratislavě. Český král otevřeně podporoval Husův reformní kruh až do roku 1412. Tehdy betlémský kazatel ostře kritizoval prodej odpustků (za patřičný poplatek odpouštěla římská církev lidem spáchané hříchy) jako nepřípustné a skandální jednání. Václav IV., mající z celé akce přislíbený finanční podíl, pohoršlivé kupčení povolil. Staroměstští konšelé, převážně Cesi, dali přes protesty veřejnosti dokonce popravit tři mladíky, kteří se proti od-! pustkům vyslovovali. Byla to první prolitá krev za ideály reformy. Tragický incident zákonitě oslabÚ vztahy mezi Husem a Václavem W., byť král ani později proti reformnímu proudu prakticky nazasahoval. Zjevnou náklonnost k Husovi utlumil vládce z jiného důvodu. Po celé Evropě se totiž šířily zprávy, že český panovník vychází vstříc kacířům. Co si nemohl dovolit král, dovolila si česká a moravská šlechta (zejména moravský zemský hejtman Lacek z Kravař, nej vyšší purkrabí českého království Čeněk z Vartenberka i vlivný Boček z Kunštátu a Poděbrad), v níž Husova skupina spatřovala sílu, která vezme do svých rukou nápravu církve. Důvěra byla oboustranná. Právě šlechtici poskytli Husovi ochranu, 160 HUSITSTVÍ když opustil Prahu poté, co nad ní římská církev vyhlásila interdikt (zákaz církevních obřadů a úkonů). Jeho trvání bylo vázáno na Husův pobyt v hlavním městě. Vůdce reformního hnutí pobýval pak na Kozím hrádku u Sezimova Ústí a na hradu Krakovci nedaleko Rakovníka. Zde seznamoval se svými názory venkovský lid a pilně psal. Z Krakovce odjel na podzim 1414 obhajovat pojetí reformy do říšského města Kostnice, kam jej na chystaný koncil pozval římský král Zikmund Lucemburský. Hlavním cílem církevního sněmu nebylo posuzovat oprávněnost Husových myšlenek a jejich věroučnou čistotu, nýbrž provést nápravu obecné církve „ shora", poradou a usnesením učených prelátů a představitelů univerzit. Za prvořadý úkol považoval koncil (i jeho světský ochránce Zikmund) odstranění schismatu. V té době měla už římská církev tři papeže (k římskému a avignonskému přibyl ještě pisanský)! V představě, že přesvědčí koncil o závaznosti české reformy pro celou církev, se Hus zklamal. Jeho zatčení, vězněm i proces ukázaly nepřekonatelné rozpory mezi stanovisky koncilu a viklefsko-husitského proudu. Ačkoli šlo oběma směrům o nápravu neutěšeného stavu křesťanstva, bylo pro koncil, který sám sebe nadřazoval papežské autoritě, nepřijatelné, aby se o způsobu opravy církve jednalo jinde a jinak než v kruhu jejích představitelů. Poté, co Hus odmítl odvolat své názory, odsoudil ho koncil jako zatvrzelého kacíře k trestu smrti upálením a 6.7.1415 jej předal světské moci k potrestání. Český mistr kráčel na smrt s vědomím, že je božím vyvolencem, který umírá v poznané pravdě. Očitý svědek Petr z Mladoňovic o tom napsal. ^ Dříve však, než by ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppez Pappenheimu a syn kdysi Klema (bývalého římského krále Ruprechta Falckého — pozn. red.), jak se mu říkalo, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal, a svoje slova odpřisáhl a odvolal A on, pohlédnuv k nebi, vysokým hlasem odpověděl: „Bůh mi jestsvědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázania všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachránia od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterému jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti. "A uslyševše to, ihned řečený maršálek se synem Klemovým, tlesknuvše rukama, odjeli. A jeho hned biřici zapálili..." Přes protestní listy české šlechty odsoudil koncil k upálení i Husova přítele Mistra Jeronýma Pražského. Jeho život skončil na hranici 30.5.1416. Kostnický koncil uzavřel svá jednání roku 1418 a téměř celá Evropa považovala jeho průběh za zdařilý. Vyřešil přece schisma (jediným pape- PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ 161 žem se sídlem v Římě byl zvolen Martin V.) a učinil náběh k obnovení řádu v západním křesťanstvu. Svolavatel koncilu Zikmund Lucemburský stanul na vrcholu slávy. Ani jej však nenechávala v klidu situace v českých zemích, nedodržujících usnesení církevního sněmu. Přívrženci české varianty reformy uctívali, navzdory koncilu, Husa a Jeronýma jako svaté. Jejich mučednickou smrt pochopili jako důkaz špatnosti a zkaženosti římské církve, proti níž je třeba zakročit. Mnozí šlechtici začali vyhánět z far na svých panstvích Římu věrné kněze a dosazovali místo nich Husovy stoupence podávající z kalicha. Část šlechty přistoupila i k záboru statků církevních institucí a uváděla tak do praxe myšlenku sekularizace. Vše nasvědčovalo tomu, že se Viklefovy a Husovy teorie uskuteční v Čechách, šlechta však záhy vedoucí roli v reformním hnutí ztratila. Události dostaly dramatický spád a podílet se na nich začal široký okruh obyvatel. Římská kurie sledovala dění v českém království a na Moravě se znepokojením. Zikmund dokonce hrozil Václavu IV. vyhlášením křížové výpravy, nedojde-li k obratu. Diplomatický tlak vyvrcholil na přelomu let 1418—1419, ale český panovník mu ustoupil pouze částečně. V Praze ponechal husitům jen tři kostely a do novoměstské rady jmenoval odpůrce reformních snah. Polovičaté řešení neuspokojilo ani katolíky, ani husity. V zjitřené atmosféře si řada přívrženců kalicha vysvětlila protihusitská opatření jako doklad Antikristovy činnosti a blížícího se konce pozemského světa. Prosté a zbožné městské i venkovské obyvatelstvo, jemuž obrazné věty Bible splývaly s realitou, se začalo vyrovnávat s představou brzkého skonání věků. Vizionářští kněží, ovlivnění názory kacířských sekt, ve svých kázáních zdůrazňovali povinnost křesťana předjímat nástup boží říše, v níž ustane pronásledování spravedlivých, tj. stoupenců reforem. Podobně vzrušené hlasy zaznívaly též v Praze, kde se stal mluvčím radikálně smýšlejících husitů Jan Želivský, kazatel v novoměstském chrámu Panny Marie Sněžné. Ve venkovském prostředí, zvláště jihočeském, vyústilo očekávání konce pozemského světa v masové pouti (první se konala o velikonocích 1419) na vyvýšená místa, „hory", jimž se říkalo biblickými jmény (kupř. Beránek, Oreb). Nejoblíbenějším názvem byl bezesporu Tábor (na hoře stejného jména v Galileji se zjevil Kristus apoštolům a přikázal jim, aby šířili jeho slovo všem národům). Na „horách" se scházen" přívrženci reformy z menších měst, městeček a vsí, naslouchali tu kazatelům a přijímali z kalicha. Byl to výraz lidové zbožnosti, kolektivní soudržnosti, odhodlání žít v souladu s božím zákonem a šířit jeho zásady i touhy po spasení duše. Její součástí byla též představa, že v blížícím se dramatu Posledního soudu dojdou věrní křesťané spasení pouze „na horách" a v pěti vyvolených městech (Plzeň, Klatovy, Louny, Žatec a Slaný; z nich se později Plzeň přidala na katolickou stranu). Nebylo náhodou, že některá z těchto měst se vyrovnávala s důsledky moru, prohlubujícího pocity zbožnosti a očekávání konce světa. Císař Zikmund, portrét neznámého mistra po 1430 i PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNf 163 | Z těchto pocitů se zrodila i vůle k činu, v němž se úsilí o vítězství božích i pravd prolnulo se smyslem pro politickou skutečnost. Na velkém shromáž- di dění, konaném na „hoře Tábor" (snad dnešní Burkovák u Bechyně) se vůdci husitských radikálů z venkova a Prahy dohodli na dalším postupu. V neděli 30.7.1419 zaútočili při pečlivě připravené akci pražští husité pod vedením Jana Želivského na novoměstskou radnici a svrhli z oken nenáviděné protireformní konšely (odtud označení defenestrace; deje latinsky z, fenestra pak okno). Husité ovládli celou Prahu a zahájili revoluci. j; II/2 Hlavni husitské směry a jejich charakteristika_ j Král Václav IV. sice násilný převrat na Novém Městě pražském dodatečně I schválil, ale již 16.8.1419 zemřel. Zprávao jeho smrti byla znamením k dal- 1 ším vystoupením radikálů, kteří se zejména v Praze obrátili proti nádher- I ným kostelům i, klášterům a ničili j ejich zařízení. Šlechtické skupině kolem Čeňka z Vartenberka, jenž spolu s bývalými Husovými spolupracovníky z artistické fakulty kontroloval po roce 1414 vývoj, se situace vymkla z rukou. Na dějinnou scénu vstoupily další síly. Husovi přívrženci se na základě rozdílného chápání zásad božího zákona, shrnutých brzy do čtyř pražských | článků, rozdělili do několika proudů. Svou roli při tom sehrály též regionál- I ní zvláštnosti a zájmy. K umírněným husitům náleželo (až na několik radikálně uvažujících i jednotlivců) husitské panstvo, s ním bezprostředně spojená část nižší šle- chty a někteří staroměstští předáci. Jejich cílem bylo provést sekularizaci, obsadit nejdůiežitější úřady a přesvědčit budoucího panovníka, aby tento i program podpořil. Ideovými mluvčími umírněného proudu byli významní i Husovi přátelé a žáci (Mistři Křišfan z Prachatic, Jan Příbram a další), ves- měs lidé, kteří lpěli na názorech kostnického mučedníka, ale nehodlali je překročit. Když se ukázalo, že Evropa husitskou výzvu nepřijme, usilovali i uzavřít takovou dohodu, která by husitům umožňovala autonomní (své- í bytné) postavení v rámci římské církve. Na úplné zpřetrhání svazků s ní i nikdy nepomýšleli. Celý tento proud spojovala myšlenka na predrevoluční : časy, kdy byl vedoucí silou opravného hnutí a měl velký vliv na dvoře Vác- i lava IV. Výbuch revoluce znamenal konec jeho výsadních pozic. Nástup !'l husitských radikálů, kteří dostatečně nebrali v potaz společenskou prestiž ! pánů a univerzitních učenců, ani se neohlíželi na jejich dosavadní zásluhy, ! umírněné husity zaskočil. Aristokraté typu Čeňka z Vartenberka odmítali t vidět rovnocenné partnery v poddaných sedlácích a vysokoškolští vzdělan- .j ci zase přezíravě hleděli na venkovské kazatele a negramotné náboženské ' blouznivce. Tradiční společenské přehrady nebylo možné překonat. ; Umírnění husité sice souhlasili s rovností všech křesťanů při bohoslužbách, nikoli však v politickém životě. V zásadě se soustředili na obranu svých vý- 1 164 HUSITSTVÍ sad a nikdy nepřestali snít o tom, že nakonec získají v českém království rozhodující slovo. Pomineme-li část staroměstských měšťanů a univerzitních mistrů spjatých s husitským panstvem, dá se říci, že Praha tvořila samostatný husitský proud, zaujímající místo zhruba uprostřed mezi umírněnými a radikály. V tomto postavení se zračila důležitost i autorita hlavního města, které i v revoluci sledovalo své zájmy. Nej významnější roli sehrála Praha na počátku revolučního dění, kdy se na čas ocitla v čele všech husitských sil a sjednotila pod svým vedením řadu středočeských a východočeských měst. Její pozici však oslabovaly neustálé třenice mezi Starým a Novým Městem. Zatímco Novoměstštíinldinovali k radikálům, následovali Staroměstští spíše Jakoubka ze Stříbra a Jana Rokycanu, odvážně rozvíjející Husovy názory, ale nepodléhající krajnostem. Husitští radikálové z některých provinčních měst a venkova nebyli sice jednotní, ale spojovala je upřímná touha co nejrychleji a nejdůsledněji, často bez ohledu na reálné podmínky, učinit boží zákon jedinou normou mezilidských vztahů. Strženi touto myšlenkou si ani neuvědomovali, že prostý návrat do období apoštolské církve není možný a že by doslovné naplnění textu Písma vedlo k úplnému zhroucení společnosti. Vizionářství, přímočarost a jistá nedočkavost v porovnání s pražany tkvěla do značné míry v rozdílných podmínkách života, v různé úrovni vzdělání i v odlišné mentalitě lidí z velkoměsta na jedné straně a z venkova na straně druhé. Už v letech 1419—1420 se profilovaly tři hlavní husitské radikální směry. Pro východočeský, s hlavním centrem v Hradci Králové (zde působil známý kněz Ambrož), se zprvu vžilo označení orebité (podle shromaždiště na mírné vyvýšenine Oreb u Třebechovic), po roce 1424, v němž zemřel Žižka, pak sirotci. Nábožensky připomínali východočeští husité pražany, ale politicky byli nesmlóuvavější. Pravdu božího zákona chtěli uskutečnit vojenskou silou, třeba i za cenu fyzické likvidace protivníků. Další radikální směr, táboří, působil především v jižních a jihozápadních Čechách. Jeho střediskem byla už od předjarních dnů roku 1420 obec Hradiště hory Tábor, založená na ruinách zpustlého města poté, co se nenaplnilo proroctví, že k zániku pozemského světa dojde mezi 11.—14. únorem. Tábor byl programově budován jako obec „bratří a sester", odmítajících nedokonalé lidské zákony a řídících se výhradně slovem božím. Jeho první obyvatelé, přicházející sem z opuštěného Sezimova Ústí a z nejrůznějších míst v bližším i vzdálenějším okolí, zastávali zpočátku chiliastické (chilioi znamená řecky tisíc) názory. Domnívali se, že ke skonání věků nedojde hned; nejprve prý čeká věrné křesťany vláda tisícileté říše Kristovy a teprve potom věčné blaženství v nebeském království. A předsíní do Kristovy říše měl být právě Tábor. Ve snaze otevřít do ní vstup a odstranit rozpory nedůstojné opravdo- PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ 165 vých křesťanů pojali táboři svou obec jako spotřební komunu, v níž byl podstatně omezen soukromý majetek. Nově příchozí obyvatelé odevzdávali cennější předměty a peníze do pověstných kádí. Ani chiliastické představy se však nepotvrdily. Jejich rozšíření bylo důsledkem vypjaté gotické zbožnosti, umocňované podmanivými hlasy kazatelů, i názory kacířských sekt (valdenští, bratři svobodného ducha), které žily v jihočeském prostředí a nalezly na Táboře uplatnění. Už na podzim 1420 se sny o společenské rovnosti zhroutily a Tábor začal vybírat úrok (t.j. dávky) z poddanských vsí. V roce 1421 museli nositelé sektárskych myšlenek Hradiště hory Tábor opustit a jejich část posléze zahynula, sprovozena ze světa rukou svých někdejších spolubratři. Tábor sám se pak vyvíjel jako vojensko-řemeslnické centrum, jež ve spojení s jinými jihočeskými (Písek, Prachatice) a jihozápadočeskými (Sušice, Domažlice, Klatovy) městy i dalšími partnery vytvořilo vlivnou sílu. V pozdější době byli táboři ochotni k dílčím politickým kompromisům (už od roku 1426 udržovali kontakty se Zikmundem Lucemburským), v oblasti víry však neustupovali. Neoddělili se sice úplně od „hříšné" římské církve, ale jako jediný husitský směr vytvořili svébytnou církevní organizaci. V jejím čele stanul senior (starší) Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec. Tento krok znamenal náběh k popření univerzálního charakteru obecné církve. S tábory víceméně pravidelně spolupracovali také severočeští husité, k jejichž Mavním opěrným bodům náležela města Žatec a Louny. Od roku 1425 byl jejich vůdcem schopný vojenský podnikatel Jakoubek z Vřesovic, původem nižší šlechtic z východní Moravy. Postupem doby uvedené směry, s výjimkou umírněných husitů, zpevnily svou organizační strukturu a změnily se ve vojensko-politické svazy. Ty sdružovaly stálé i příležitostné vojenské oddíly, města, příslušníky vyšší a nižší šlechty, duchovní i poddanské obyvatelstvo. V rámci těchto seskupení se stále více prosazovaly zájmy šlechty a měst, která byla v sociálním ohledu vedoucí silou revoluce. V boji za husitské pojetí božího zákona se tak zároveň profiloval stavovský model uspořádání společnosti. Na Moravě neměli zprvu husité příznivé podmínky k působení. Velká města zůstala německá a katolická, takže hlavním pilířem husitství byla vlivná část šlechty, kolísající však mezi věrností kalichu a dědici trůnu. V roce 1423 Zikmund Lucemburský udělil Markrabství moravské v léno svému zeti Albrechtu Habsburskému, což mezi českými i moravskými husity vyvolalo obavu o celistvost Koruny české. K těsnější součinnosti mezi přívrženci kalicha v Čechách a na Moravě však došlo až po roce 1426. Všechny hlavní husitské proudy spojoval, kromě čtyř artikulů, ještě společný postup proti zahraničním interventům. Jinak mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v Čechách a jejich střetávání čas od času vyústilo 166 HUSITSTVÍ v ozbrojené konflikty. Přechody jednotlivců i skupin z jednoho směru do druhého bývaly běžné stejně jako uzavírání dočasných koalic nebo přestupy od katolicismu ke kalichu či opačným směrem. Evropa vsak jednotlivé husitské proudy dlouho nerozlišovala a všechny husity bez výjimky považovala za kacíře, které je třeba zničit. Katolická strana ztrácela v průběhu husitské revoluce své postavení v Čechách i na Moravě. Její hlavní oporou na českém teritoriu byl tzv. plzeňský landfrýd, vojensko-politický svazek západočeské katolické šlechty, a předními baštami pak město České Budějovice i hrady jihočeského magnáta Oldřicha z Rožmberka. Určité pozice si katolíci udržovali též v severních Čechách a Podkrkonoší. Všichni, husité i katolíci, ovšem považovali sami sebe za věrné rytíře Kristovy a za obránce jeho pravd a zákona. V protivnících pak viděli od-padlíky a kacíře. Toto pojetí se odráží též ve známém husitském hesle Pravda vítězí nade vším (latinsky Veritas omnia vincit), které se ve zkrácené a významově změněné podobě dostalo na standartu československých prezidentů. H/3 Husitská revoluce (1419-1436); jejíprůběh a výsledky _ V průběhu podzimu 1419 se radikálové z řad Želivského stoupenců i z českého venkova marně pokoušeli ovládnout hlavní město, které zůstalo pod kontrolou Vartenberkovy skupiny. Umírnění staroměstští konšelé poté v prosinci 1419 jednali spolu se zástupci české šlechty o podmínkách přijetí Zikmunda Lucemburského na uprázdněný český trůn. Zikmund si byl vědom, že je podle všech náležitostí jediným legitimním dědicem svatováclavské koruny a při rokování v Brně diktoval své požadavky. Oslabení římské církve mu sice nebylo proti mysli, ale nehodlal připustit, aby se z moci panovníka vymkla královská města. Zasahování venkovských poddaných do veřejného života zavrhoval úplně. Proto také odmítl stvrdit výsledky pražského revolučního převratu a o všech otázkách zamýšlel diskutovat až po řádné korunovaci. K zvolenému postupu měl i další důvod. Chtěl-li si v očích evropské veřejnosti i papežské kurie udržet pověst úspěšné světské hlavy křesťanstva, nemohl zacházet s kacíři útlocitně. Tvrdou ruku brzy manifestoval na říšském sněmu ve Vratislavi, kde dal 17.3.1420 zveřejnit papežskou listinu o vyhlášení křížové výpravy proti husitským Čechům. Hrozba vyhlazovacího tažení měla srazit neposlušné husity na kolena. Stal se však pravý opak. Husitská šlechta, pobouřená Zikmundovým chováním, odmítla jeho nárok na český trůn s tím, že dosud nebyl korunován českým králem. Tak vlastně zpochybnila všechna ustanovení a smlouvy Karla IV., týkající se obsazování panovnického stolce, a osobovala si právo rozhodovat o této 1 PROMĚNY POLITICKÉHO DÉNÍ 167 1 závažné otázce. Vzdor Vartenberkova kruhu však nevydržel dlouho. Již počátkem května 1420 vydal nejvyšší purkrabí Pražský hrad do rukou Zikmundových žoldnéřů. Osamocená husitská Praha se obrátila s žádostí o pomoc k orebitům, táborům i dalším venkovským husitům. Ti pochopili, že padne-li hlavní město, je zpečetěn i jejich vlastní osud. V průběhu měsíce dorazily ozbrojené oddíly venkovských husitů do Prahy. Zikmund se před jejími hradbami objevil s třicetitisícovou armádou na samém sklonku červ- A na. j Římský král nehodlal hlavní české město zničit, nýbrž vyhladovět a do- nutit ke kapitulaci. Pokus jeho oddílů obsadit kopec Vítkov a odříznout ták Prahu úplně od zemědělského zázemí však ztroskotal na úporné snaze ob- 1 ranců provizorní pevnůstky, jíž přispěchaly ku pomoci posily z Prahy (14.7.). Obrana Vítkova byla především dílem téměř šedesátiletého a navíc jednookého táborského hejtmana Jana Žižky z Trocnova, zchudlého jihočeského šlechtice. Renomé skvělého válečníka si vysloužil krátce předtím v bitvě u Sndoměře (25.3.1420), kde odrazil útok přesily české katolické šlechty. Výsledek boje na Vítkově, nazvaného později Žižkov, předurčil krach křižáckého tažení. Členové intervenční armády se 30.7. začali rozcházet do svých domovů. Stalo se tak dva dny nato, co se dal Zikmund ve Svatovítské katedrále za asistence jemu věrných českých a moravských i pánů korunovat českým králem. Husité však odmítli uznat za panovníka muže, žijícího v rozporu s božím zákonem a bojujícího proti jeho obrán- | cum. Další těžkou porážku utrpěl Zikmund 1.11.1420, když se snažil za- ' chránit Vyšehrad, sevřený husitskými vojsky, vedenými orebským hejtma- nem Hynkem Krušinou z Lichtenburka. Triumf v této bitvě pomohl především husitské Praze a otevřel jí prostor k mocenské expanzi do středních a východních Čech. Vedoucí roli ha čes- ! ké politické scéně pak pražané dotvrdili na husitském sněmu v Čáslavi (červen 1421), kde byla proklamována neplatnost Zikmundovy korunovace a zároveň zvolen kolektivní orgán, který měl po dobu bezkráloví spravovat zemi. O převratných společensko-politických změnách, jež s sebou revoluce přinesla, svědčí, že v něm zasedlo 8 měšťanů, 7 příslušníků nižší 1 šlechty a jen 5 zástupců panstva! Závěry sněmu přijal a ke kalichu pristou- í pil i pražský arcibiskup Konrád z Vechty. j Zároveň husitská reprezentace usilovně hledala vhodného kandidáta na český trůn. Část táborů pod vlivem chiliastických vizí sice krále odmítala, ale Jan Žižka se stejně jako většina pražanů a východočeských husitů vyslovil pro některého člena polské dynastie Jagellonců. Prozíravější Jakoubek ze Stříbra zase navrhoval volbu nějakého zasloužilého husity, neboť jen ta- 1 kový člověk mohl podle jeho názoru dodržovat a hájit závazný výklad boží- ho zákona. Nakonec k obsazení českého trůnu nedošlo. Vzrušené, leč neplodné diskuse načas přerušil vpád druhé křížové vý- I PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ 169 Obléhání Prahy křížovou výpravou v r. 1420, iluminovaný rukopis Pamětihodností E. Windeckeho, pol. 15. stol. pravý. Její první Část, vedená říšskými preláty, uprchla z českého území po marném obléhání Žatce počátkem podzimu 1421. Vojenský nástup Zikmunda Lucemburského byl v závěru roku razantnější (obsazení stříbro-nosné Kutné Hory), ale konec jeho tažení snad ještě smutnější. Na kvapném útěku před spojenými husitskými vojsky, vedenými jíž osleplým Žižkou (zranění druhého oka utrpěl při dobývání hradu Rabí), okusil hořkost porážek u Habrů a zvláště při přechodu Sázavy u Německého (Havlíčkova) Brodu v lednu 1422. Dočasný pokles nebezpečí zahraniční intervence uvolnil pouta mezi jednotlivými husitskými svazy. Vzájemné osočování a střety byly na denním pořádku. V lítých zápasech postihla katastrofa extrémistické skupiny chiliastů a adamitů, působící v táborské sféře vlivu. Brzy potom došlo v Praze na Jana Želivského. Ohnivý kazatel si získal nesmírnou oblibu zvláště na Novém Městě a své popularity využil k nastolení diktatury, před níž si v celé Praze nebyl nikdo jistý. První neúspěch, porážku pražských vojsk u severočeského Mostu, ještě přežil, ale když se přestal ohlížet na právní zvyklosti, bylo zle. Přední husitští politikové, včetně Žižky, přestali novoměstskému tribunovi poskytovat podporu a jeho diktatura vzala v únoru 1422 zasvé. Netrvalo dlouho a uinírnění staroměstští husité si s Želivským vyrovnali účty. Dne 9.3.1422 jej pozvali na Staroměstskou radnici, kde ho zatkli a potají popravili. Po smrti novoměstského kazatele ovládlo Prahu až do roku 1427 konzervativní husitské křídlo, prosazující spolupráci s kaliŠnic-kým panstvem. Ani na Táboře nevládl klid. Žižkův nelítostný postup proti sektářům i krutost, s jakou si počínal při dobývání měst a hradů, budila nesouhlas seniora Mikuláše z Pelhřimova i dalších kněží. Žižka se proto na konci roku 1422 s tábory rozešel a uchýlil se do východních Čech, kde na základech orebského bratrstva vybudoval v roce 1423 tzv. Menší Tábor. Pravidla, jimiž se tento svaz řídil, obsahuje tzv. Žižkův vojenský řád, dílo samotného vojevůdce. Jde v podstatě o soubor zásad, mezi nimiž vyniká nesmlouvavý důraz na plnění a šíření božího zákona v Žižkově pojetí. Slepý válečník si osoboval právo rozhodovat o tom, kdo žije v souladu s Bohem, čímž vlastně narušoval kompetence husitských knězi. Zároveň se cítil povinen stíhat a trestat všechny, kdo se neřídí čtyřmi pražskými články. Bývalý trocnov-ský zeman považoval zřejmě sám sebe za prodlouženou boží ruku, jež ovládne celé české království. A vše ukazovalo, že tomu tak vskutku bude. Na Žižkovu stranu se zakrátko přidala všechna velká východočeská města i mnozí šlechtici, včetně několika příslušníků panského stavu (Jan Roháč z Dubé, bratři Hynek a Viktorin z Kunštátu a Poděbrad). Hlavní sílu, kterou vynikající vojevůdce disponoval, však představovalo stálé polní vojsko (polní obec), ustavené roku 1423 a složené z profesionálních bojovníků. V letech 1423—1424 dosáM Žižka pronikavých úspěchů. Vzrůstající Jan Žižka v čele vojska (dřevořez z počátku 16. století) moc východočeského svazu přiměla umírněné husity, konzervativní pražské představitele i katolickou šlechtu, aby se sdružili v koalici a přijali na svatohavelském sněmu (podzim 1423) usnesení namířené proti Žižkovi. Neuspěli. Dne 7.6.1424 je slavný válečník na hlavu porazil u Malešova. Svatohavelská koalice se zhroutila. Rozlícený Žižka vytáhl proti Praze, rozhodnut ztrestat její zrádné počínání, ale Janu Rokycanovi se podařilo obávaného hejtmana přemluvit. Výsledkem bylo uzavření dohod na Špitálském poli (nynějším pražském Karlině) i ve Zdicích a rozhodnutí podniknout vojenskou výpravu spojených husitských sil na Moravu. Při tomto tažení Jan Žižka 11.10.1424 při obléhání Přibyslavi zemřel. Žižkova politického odkazu se ujal Jan Roháč z Dubé, blízký přítel a spolupracovník zesnulého vojevůdce. Pokus o sjednocení táborů a sirotků (tak si na znamení úcty k Žižkovi začali říkat příslušníci východočeského svazu) mu však nevyšel. Zato se spojeným husitským silám podařilo obrátit na útěk vojska saských a durynských feudálů, snažících se vyprostit z obležení město Ústí nad Labem (16.6.1426). I tentokrát po velkém úspěchu propukly mezi husitskými stranami spory a třenice. Netrvaly však dlouho. Převrat na Starém Městě pražském v roce 1427 smetl konzervativní husitské konšely a uvolnil prostor k stabilizaci sil na českém politickém jevišti. Fiktivní podoba Prokopa Holého, 17. stol. HUSITSTVÍ Až do roku 1434 na něm udával tón blok tvořený tábory, sirotky (k nim se přiklonilo Nové Město pražské) a pražany. Organizační struktura všech tří svazů, které se lišily ve věroučných názorech, leč ve vojenské oblasti spolu poměrně dobře vycházely, bylo obdobné. Funkci duchovních správců zastávali knězi; u táborů Prokop Holý, mezi sirotky Prokop Malý, řečený Prokůpek, ve straně pražské Jan Rokycana. Tito muži také určovali politickou linii. Mimořádné postavení duchovenstva se ovšem ocitalo v rozporu s artikulem, požadujícím zákaz světského panování kněží. Na tento fakt přirozeně upozorňovali husitští šlechtici a měšťané, ale dominující pozice všech tří svazů v českém prostoru i četné úspěchy v zahraničí zavíraly zatím kritikům ústa. Právě Prokop Holý, přezdívaný zahraničními protivníky Veliký, se zasloužil o pronikavou změnu husitské taktiky. Slábnoucí postavení českých katolíků, neschopných již vážnějšího protiúderu, umožnilo přenést válečné operace do vedlejších zemí Koruny české i za pomezí českého soustátí. Důležitým předpokladem bylo ovládnutí hlavních komunikací, spojujících české království se sousedními oblastmi. Stalo se tak v letech 1425—1427. Potom již téměř nic nebránilo přesunům husitských vojsk a budovám opěrných bodů ve vedlejších zemích Koruny. V tomto směru kráčeli příkladem táboří, kteří vytvořili síť posádek ve Slezsku, zatímco sirotci se soustředili na vpády do Horní Lužice. Husitské svazy tak dávaly najevo, že hodlají prosadit svůj program v celém českém soustátí a že nepřipustí rozpad zemí Koruny české. Spolupráce s moravskou husitskou šlechtou zase ulehčila pronikání husitských oddílů do uherské Horní země (dnešní Slovensko), kde se táborům podařilo zmocnit významného obchodního střediska Trnavy i dalších míst. Jestliže vpády do rakouských zemí byly od roku 1425 nepsaným pravidlem, pak od zimy 1429/1430 se před husitskými bojovníky třásly též německé oblasti Říše. V roce 1433 pak sirotčí polní vojsko podniklo v žoldu polského krále výpravu až k Baltu. Smyslem těchto tažení, nazývaných husity rejsy (v novodobé češtině se pro ně vžilo nesprávné označení spanilé Jízdy), bylo nejen zasažení protivníka na jeho vlastním území, ale též propagace husitských ideálů a v první řadě hospodářské důvody. Jádro husitských sil totiž tvořily stálé profesionální oddíly. U sirotků a táborů to byly polní obce (táborská vznikla asi v roce 1426), které fakticky živila kořist, zatímco pražané spoléhali na klasický žoldnéřský systém (vojáci sloužili za smluvený plat). Polní vojska čítala v době válečných kampaní dohromady „jen" 12 000 mužů, ovšem v tehdejších poměrech to byla velká síla, na jejíž vydržování česká ekonomika nestačila. Polní obce stály také u všech velkých válečných úspěchů husitských stran ve druhé polovině dvacátých a na počátku třicátých let. V srpnu 1427 [ Vyobrazení táborského bojovníka (nástenná malba z Tábora) počátek 16. stol. . V - í* •' ľ' '«_____--' * p f «*vw>> $*y