f 202 husitství Vznikaly i stavby nové. Bohatí měšťané, stejně jako dříve, napodobovali styl vyšších vrstev. Mnohé domy udivují sklípkovou klenbou, členící prostor kontrasty plně osvětlených a zastíněných ploch, stejně jako honosnými fasádami. Nešlo však už jen o stavby v Praze, Kutné Hoře (známý Kamenný dům), Plzni, Brně a Olomouci, ale i v Táboře a poddanských městech (Český Krumlov, Prachatice, Jindřichův Hradec, Dačice, Slavonice). Plastika tohoto období navazovala v katolickém prostředí (Plzeň, České Budějovice, rožmberská panství) dlouho na předhusitské vzory. Posléze i Rokycanova kališnická církev zaujala k sochařské výzdobě církevních prostor shovívavější stanovisko, což přispělo k rozvoji pozdně gotického sochařství. Z něho vynikají díla anonymních řezbářů, udivujících smyslem pro realistické, až naturalistické zachycení zobrazovaných postav (Mistr Zlíchovského oplakávání, Mistr Žebráckého oplakávání). Českému malířství konce 15. století se podařilo znovu přiblížit cizině, ačkoli za italskými a nizozemskými mistry přece jen zaostávalo. Hodnotné nástěnné (Smíškovská kaple v kutnohorském chrámu- svaté Barbory) i deskové malby (křivoklátský a chudenický oltář) však převyšuje dno Mistra litoměřického oltáře, poučeného uměním italské renesance. ( pojmosloví epochy: humanismus—reformace—protireformace 203 hlava šestá ČESKÝ STAVOVSKÝ STÁT (1485-1620) I. POJMOSLOVÍ EPOCHY: HUMANISMUS—RENESANCE—REFORMACE— PROTIREFORMACE-STAVOVSTVÍ-CENTRALISMUS-MANÝRISMUS Historikové i učebnice dějepisu tradičně označují přelom 15.—16. století za rozhraní mezi středověkem a novověkem. Mají k tomu závažné důvody i v případě českého vývoje. V průběhu husitské revoluce se česká společnost ocitla v značné, byt' nikoli úplné izolaci od ostatní Evropy, především od jejích vývojově pokročilejších jižních a západních oblastí. K překonání této izolace a opětovnému vplynutí českých zemí do evropského dění přispěly převratné události, které zásadně změnily obraz světa a vedly k stále sflícímu politickému, kulturnímu i ekonomickému propojení Evropy, nikoli v ideální a proklamativm rovině středověkého universalis-mu, nýbrž v rovině faktické. Z hlediska časového byla první z těchto změn mocenská expanze os-manských Turků, ovládnuvších na konci středověku východní Středomoří a Balkán, včetně Konstantinopole-Cařihradu, který padl do jejich rukou v roce 1453. Rozšíření osmanského území omezilo obchod Evropy s Asií a zároveň ohrozilo Uhry a rakouské země. Osmanské nebezpečí se tedy bezprostředně dotýkalo středoevropského prostoru i českého soustátí. I to byl důvod, proč se již od poloviny 15- století objevovaly snahy o těsnější a koordinovaný postup středoevropských států, které by společnými silami mohly otupit nebo zastavit osmanský nápor. Tato tendence vyústila v roce 1526 v položení základů tzv. podunajské monarchie (země Koruny české, rakouské země, uherské království) pod vládou rodu Habsburků. Západní a jižní Evropa reagovala jinak. Touha proniknout do Asie, objevit nové a bohaté zdroje drahých kovů i získat pod kontrolu obchod s kořením přiměla konsolidované státy na Pyrenejském poloostrově (Španělsko, Portugalsko) k pokusům nalézt nové cesty na asijský kontinent a navázat přímé spojení s Indií, považovanou Evropany za zemi pohádkového bohatství. Portugalští moreplavci obepluli Afriku (1498) ä opravdu stanuli na indickém pobřeží. Kryštof Kolumbus jako první historicky doložený Evropan přistál v Americe (12. října 1492) a jeho násle- 204 Český stavovský stAt dovníci postupně kolonizovali „Nový svět". Ve druhé polovině 16. století se ve stopách Portugalců a Španělů začali vydávat Nizozemci a Angličané, vznikly první zámořské kolonie evropských států. Svět, do té doby omezený na křesťanstvo a jeho sousedy, se pro Evropany mnohonásobně zvětšil. Hlavní obchodní trasy nyní vedly po Atlantiku, zatímco význam oblasti kolem Středozemního moře klesal. Právě na přelomu 15. a 16. století však severoitalská území vydala cenné plody. Z tamějších městských států (Florencie, Benátky, Verona, Fer-rara, Milán, Mantova) se po téměř celé západokřesťanské Evropě začaly vítězně šířit nové myšlenkové proudy a nový životní styl. Tyto směry, nazývané humanismus a renesance, odpovídaly zájmům člověka, odvrhují- v tího zátěž vlastní nedostatečnosti a uvědomujícího si cenu svých tvůrčích schopností. V severoitalském prostředí se nezrodily náhodou. Po překonání následků velké morové epidemie se oblasti Pádské nížiny opět staly vůdčím kulturním regionem Evropy. Tomu však neodpovídala jejich po- í litická roztříštěnost, kterou se vzdělanci a politicky uvažující jednotlivci snažili překonat odkazem na slavnou antickou minulost a moc starověkého římského impéria, v jehož obnovu věřili. Antika a její kultura se už ve 14. století stala v severní Itálii ideálem, napodobovaným snad ve všech sférách lidské činnosti. Napodobování minulosti, jež mělo vést ke zlepšení současností, prozrazuje sice souvislost se středověkým myšlením (vzpomeňme, jak se reformní hnutí a husitství dovolávalo apoštolské církve a prvotních křesťanů), ale zákonitým výsledkem byl vznik nových pomě- >i rů a rozpad středověkého chápání světa. Pro vrcholný a pozdní středověk bylo příznačné vyhrocení protikladů mezi lidstvím (latinsky humanitas) a božstvím (divinitas), napětí, dokonale vystižené gotickým uměním. Věčné a dokonalé božství mělo jednoznačně vyšší hodnotu než časově omezený, ve své podstatě nedokonalý lidský život. V severoitalských krajinách se od 14. století začalo rýsovat jiné pojetí, protiklad mezi správně chápaným lidstvím a barbarstvím (latinsky barbaritas). Zatímco myslitelé vrcholného středověku obraceli pozornost ke studiu věcí božských (studia divina), humanismus se soustředil na studium lidských záležitostí (studia humana). Humanisté, jak se stoupencům nového směru říká, sice nepopřeli existenci Boha, zůstali křesťany, ba ani nepovažovali člověka za střed vesmíru, ale pokládali jej za důstojnou bytost, opírající svou existenci o svébytné lidské hodnoty. Mezi ně počítali především schopnost rozumného (racionálního) jednání a právo svobodného rozhodování. Počínání člověka však v jejich chápání nebylo absolutně svobodné, neboť lidské bytosti nejsou dokonalé, dopouštějí se chyb, omylů i mravních poklesků. Člověk proto musí pochopit vlastní svobodu i její hranice; jedině tak se stane vyrovnaným, odpovědným i snášenlivým (tolerantním) a nebude již více barbarem. Své názory huma- pojmosloví epochy: humanismus—reformace—protireformace 205 nisté opírali především o díla řeckých a římských předkřesťanských filozofů, kteří pro ně byli vyšší autoritou než Bible. Stoupenci tradičního křesťanského přístupu nesledovali myšlenky humanismu s nadšením, poněvadž kritizovaly ideál askeze a odklon od pozemského života jako nepřirozené jevy, čímž ve svých důsledcích zpochybňovaly postavení církve i její pojetí světa a společnosti. Přesto nebyly rozpory mezi křesťanstvím a humanismem nepřeklenutelné a křesťanské církve (jak katolická, tak církve reformační) učinily v průběhu 16. století prověřené humanistické zásady součástí svých programů. Týkalo se to hlavně výchovy a vzdělání, kde humanismus podnítil studium jazyků (řečtina, latina, hebrejština) a přírodních věd (lékařství, astronomie, zeměpis, fyzika, matematika), často na základě nových metod (praxe, experiment). Humanismus tak stojí i u kořenů novověké vědy. Ke známosti humanistických ideálů přispěl po roce 1450 vynález knihtisku, byť jeho výhody jako první využila katolická církev. O vynález se rozhodující mě-irou zasloužil Johannes Gutenberg a přednosti jeho díla ocenilo české (.prostředí už kolem roku 1470. Humanismus slavil úspěchy i díky jednotné nadnárodní řeči. Zůstala jí latina, ovšem nikoli „barbarská" latina středověká, nýbrž latina usilující o věrné napodobení jazyka antického Říma (tzv. humanistická latina). Humanismus byl kulturním proudem, uplatňujícím se hlavně ve sféře přírodních a společenských věd, literatury i v oblasti politické teorie. Pro vyjádření nového chápání života v umění i životním stylu se ujalo označení renesance. Stejně jako humanismus se i renesance inspirovala antikou, která pro ni byla vzorem. Ostatně pojmy renesance či italsky rinascUa znamenají v původním slova smyslu totéž co znovuzrozeni, obrozeni, rozumí se antického ideálu. Ale ani renesance se nevyčerpávala pouhým obratem ke starověku, nýtarž především uvolňovala tvůrčí síly člověka a nastolovala před jeho zraky ideál harmonického a přirozeného žití. Tyto trendy jsou patrné nejvíce v uměleckých dílech, zvláště výtvarných. Malíři a sochaři se snažili o realistické zachycení postav a usilovali postihnout též jejich psychické rozpoložení. Tím odstranili středověkou strnulost i záměrnou disproporčnost a nahradili je přirozenou lidskou optikou. I když ne vždy důsledně, neboť idealizace zobrazovaného objektu a zřetel k antickým vzorům jsou ve většině prací patrné. Rozšířenými a oblíbenými žánry renesančního umění byly — a to je příznačné — portrét a davové scény, zasazené do prostoru antikizujících staveb či do krajiny, která se stala integrální složkou obrazu. Nechyběly ani alegorie (jinotaje) z každodenního života, čerpající ze starověkých motivů/Především se však výtvarné umění soustředilo na měřítko všech věcí, na člověka. Renesance, inspirována antickým názorem o harmonii fyzické a duševní krásy, znovuobjevila přirozenost a půvab nahoty. Souběžně s tím pronikaly do český stavovský stát literatury stále častěji erotické námety. Také architektura, napodobující staroveká díla, měla sloužit člověku. Stavitelé se zaměřili zvláště na projektování pohodlných městských domů, venkovských sídel (vily, letohrádky, zámky), i když, zejména v katolické Itálii, vyrůstaly též nádherné církevní objekty. Renesanční životní styl byl ovšem finančně náročný a dopřát v plném rozsahu si ho mohli jen mimořádně situovaní jednotlivci a rody. Ostatní, pokud nové hodnoty vyznávali, je více či méně skromně napodobovali. Charakteristickým rysem renesance bylo mecenášství, uvědomělá podpora tvůrčích individualit, ať již učenců nebo, ještě častěji, umělců. Zejména výtvarníci definitivně vystoupili z anonymity a největší z nich dosáhli slávy ještě za svého života. Humanismus a renesance se zrodily v italských poměrech, odkud se šířily do dalších románských oblastí, spojených vývojově s dědictvím antiky, a do Uher, zatímco země severozápadní, západní a střední Evropy si jejich podněty přizpůsobovaly svým podmínkám. Do českého prostoru, kde sepětí s antikou bylo vždy umělé a kde chyběly tradice městských států, přicházely nové směry pomalu, neboť narážely na nedůvěru, ba otevřený odpor nekatolické většiny obyvatel. Pro dědice husitů a jednotu bratrskou byly nepřijatelné nejen proto, že vznikly v katolické a „papeže-necké" Itálii, ale především z jiného důvodu. Humanistické a renesanční názory, opírající se o kult pohanské antiky a latinskou vzdělanost, se ocitaly v rozporu s autoritou Písma svatého i božím zákonem, jak je chápalo české reformní hnutí. Podstatně větší ohlas nalezly nové směry mezi českými a moravskými katolíky. Později sice i nekatolíci absorbovali určité principy humanismu coby nového životního stylu a otevřeli se Evropě, leč česká renesance si podržela osobitou tvář, poznamenanou mravní přísností, nedostatkem financí i malým počtem opravdových mecenášů. Historický zlom v postavení českých nekatolíků znamenal nástup velkých evropských reformací, počínajících roku 1517 luterskou reformací v německých oblastech a rychle se setkávajících s ohlasem v celé západo-křesťanské oblasti. Utrakvisté i členové jednoty bratrské přestali být v očích obyvatel značné části Evropy kacíři a začali být součástí velkého, i když nepříliš jednotného nekatolického tábora. Vůdčí reformátoři vytvářeli samostatné a na papežství zcela nezávislé církve, přičemž v řadě otázek postupovali obdobně jako svého času husité. Zvláště to platí o Martinu Lutherovi, jenž Husa pokládal za svého přímého předchůdce. Náprava společnosti v pojetí reformace (latinské reformaíio je totéž co přetvoření, obnovení, náprava) nebyla možná bez přísného dodržování božího zákona a následování příkladu apoštolské církve. Podávání pod obojí způsobou laikům se stalo složkou zjednodušené bohoslužby a Bible představovala nejautoritativnější text. Pod vlivem velkých reformací se radikalizovali i čeští nekatolíci. 208 český stavovský stát Ještě razantnější a důslednější než luterská reformace byla reformace kalvínska. Jméno obdržela podle svého ideového otce Jeana Calvina (Kalvína). Názory tohoto francouzského reformátora, působícího v Ženevě, přitahovaly v českých zemích hlavně jednotu bratrskou, ale Kalvínovo vyhrocené pojetí života jako práce a boje vyhovovalo více v oblastech, kde se začaly kapitalistické vztahy s důrazem na individuální podnikání rozvíjet rychleji (Anglie, Nizozemí, část Francie, Porýní) než ve střední Evropě. Pro kalvinisty se vžilo označení reformovaní, zatímco luteránům se od roku 1529 říkalo též protestanti. Toto pojmenování, případně název evangelíci, se později ujalo jako souborné označení téměř všech nekatolických křesťanských vyznání. Propojováním zájmů evangelické části Evropy vstupovala do mezinárodní politiky také nekatolická složka české stavovské reprezentace. Překonávala tak nedávnou izolaci a získávala mezinárodní rozhled. Měla to zapotřebí, poněvadž katolická církev se nesmířila se ztrátou svého postavení a přešla do široce koncipované protiakce s cílem zamezit dalšímu šíření nekatolických vyznám, případně získat zpět pod kontrolu některé země. Svůj program katolické reformace, nazývané evangelickými historiky protireformace, vypracovala na tridentskom koncilu, konaném v letech 1545—1563. Zabudovala do něho i některé humanistické zásady. Hlavně však spoléhala na pomoc katolických Habsburků, vládnoucích ve Španělsku, Svaté říši římské a ve středoevropských státech. Habsburkové téměř od začátku svého opětovného nástupu v letech 1516—1526 spojovali s prosazením jediného (katolického) vyznám ve svých zemích i naději na vítězství modelu centralizovaného státu, opírajícího se o pevnou správu a řízeného suverériním panovníkem. Zápas českých nekatolických sil s obrozeným katolicismem se tak zároveň prostupoval se střetnutím o charakter státního uspořádání. Nekatolické stavy, mající podporu většiny obyvatel, se pochopitelně snažily udržet výsady, které vydobyly v průběhu husitské epochy a jež posílily za vlády jagellonské dynastie. Habsburkové naopak usilovali o nahrazení stavovského modelu státu centralizovanou monarchu, v jejímž konceptu lze už rozeznat rysy rodícího se panovnického absolutismu. Jelikož svár těchto tendencí probíhal i v okolí českého státu a vlastně i jinde v Evropě, stávala se „Česká otázka" součástí celoevropských konfrontací, ústících posléze v třicetiletou válku. Propojení Evropy a navázání pevných kontaktů s dalšími světadíly, zápas katolíků s reformací, střetnutí mezi stavovskou monarchií a rodícím se absolutismem i změněný model vesmíru (Koperníkova heliocentrická soustava se počala prosazovat proti staršímu geocentrickému pojetí) rozrušily odvěký středověký řád a rozkolísaly i renesanční ideál harmonického života. Rozpad tradičního obrazu světa se přímo odrazil v nejistotě je- zformování a vývoj stavovského státu 209 dince i celých společenských skupin. Jako citlivý seismograf tuto proměnu zaregistrovali umělci. V jejich dílech se již od poloviny 16. století jeví svět jako labyrint, bludiště, z něhož nelze nalézt východ, jako obraz v křivém zrcadle nebo jako ztemnělá krajina před blížící se bouří či nocí. Z těchto tendencí vznikl zvláštní umělecký styl, v některých rysech předznamenávající baroko a označovaný jako manýrismus. Projevem celkové nejistoty anestability byli prudký vzrůst obliby astrologie, alchymie a Černé magie. n. ZFORMOVANÍ A VÝVOJ STAVOVSKÉHO STÁTU 11/1 Zápas měst se šlechtou__ Uzavření kutnohorského náboženského míru v roce 1485 bylo důležitým vývojovým mezníkem. Utlumením konfesijních rozporů ztratilo, i když jen do určité míry, opodstatnění dosavadní ostré dělení české společnosti do dvou velkých politicko-konfesijních táborů, kališnického a katolického, v jejichž rámci úzce spolupracovali šlechtici s měšťany. Po dosažení dohody mezi utrakvisty a katolíky již taková těsná součinnost pozbyla smysl. Tím se zcela otevřel prostor pro zápas, v němž se zákonitě středy síly, které v husitské epoše získaly největší prestiž i pozice: šlechta a města. Boj o převahu v zemi a o rozhodující vliv na její řízení nesl již všechny znaky střetnutí mezi stavy. K zformování stavovských sil docházelo už v předhusitském období. V revoluční a porevoluční epoše se v českém království zřetelně vyhranily čtyři stavy, z nichž tři (vyšší šlechta, nižší šlechta, královská města) se dělily o politickou moc, zatímco duchovenstvo nemělo zastoupení na zemském sněmu. Hlavní příčiny vyostřujících se rozporů byly dvě. Jednak dávné přesvědčení vysoké šlechty, že na vedení státu má, vzhledem ke své tradici a urozenosti, věta nárok než nižší šlechta i měšťanstvo, a dále neutěšené hospodářské poměry po dlouhodobých válkách. Dramatický pokles počtu poddaných znamenal snížení vrchnostenských příjmů z pravidelných peněžních dávek a nutil šlechtice k hledání nových zdrojů financí. Někteří šlechtičtí feudálovéVžvolili tradiční středověké způsoby a věnovali se lap-kovské činnosti či bmtámímu vymáhání holdů. Jiná část, především vlastníci velkých statků, začala hospodářsky podnikat, a to i v oblastech, které středověká privilegia svěřovala městům, šlo v první řadě o pivovarnictví, v němž šlechta rozpoznala zdroj rychlého zisku. Tím ovšem narušovala právo várečné, právo mílové i další městské výsady, s čímž se měšťané královských měst nehodlali smířit. K stupňování napětí a k porušování vžitých právních zvyklostí přispěly 210 český stavovský stát zformování a vývoj stavovského státu 211 též události roku 1490. Po smrti Matyáše Korvína získal Vladislav Jagellonský i korunu uherskou, přesídlil do Budína (Buda; dnes součást Budapešti) a do Cech pak přijel pouze na několik měsíců v letech 1502 a 1509—1510. Česká a uherská koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie (pod vládou jednoho panovníka) až do roku 1918. Nepřítomnost krále v zemi mívala pravidelně za následek propuknutí vnitřních konfliktů. Nebylo tomu jinak ani na konci 15. století, kdy boj o převahu v českém státě dostal prudký spád. Jeho otevřenému rozpoutám fakticky předcházelo pevné zformování šlechtických stavů. Po celé předchozí období byly hranice, oddělující vyšší šlechtu od nižší a nižší šlechtu od měšťanstva, poměrně pružné a propustné. K vyšší šlechtě patřily starobylé a mocné rody, ale pronikli mezi ni i rozliční zbohatlíci. Ani příliv původně měšťanských rodů do řad nižších šlechticů nebyl výjimkou; mnoho lidí snilo o dosažení šlechtického titulu, který byl považován za společensky prestižní záležitost až hluboko do novověku. Na konci 15. a na počátku 16. století se situace mění. Vyšší šlechta se roku 1501 právně uzavírá, vytváří panský stav, do něhož může jedinec, případně rod, vstoupit pouze za určitých, striktně stanovených podmínek. Uzavírám nižší šlechty, pro niž se ujalo souhrnné označení rytíři, bylo pomalejší. Každý nový člen musel být do rytířského stavu uveden, od roku 1564 přijat. Na Moravě probíhalo uzavírání šlechtických stavů rychleji než v Cechách (panský stav tu v roce 1480 vytvořilo 14 starobylých rodů; přijímání mezi rytíře začalo v roce 1556). Městský stav se skládal z měšťanů královských měst, přičemž právo povyšovat na královská města si podržel král. Všechny tři uvedené stavy si postupně vybudovaly systém vnitřního uspořádání, do něhož panovník mohl promlouvat čistě formálně. Příčinou vyhraňování jednotlivých stavů byly jejich politické ambice i obava z nekontrolovatelného rozšiřování vlastních řad, které by nutně vedlo k oslabení pozic, dosažených v husitské epoše a krátce po jejím skončení. První měření sil mezi vyšší šlechtou, již podporovala i velká část rytířů, a městy propuklo počátkem 16. století. Roku 1500 vyšel nový zemský zákoník (ústava), nazývaný Vladislavské zřízení zemské. Jeho konečnou redakci zpracoval královský prokurátor, rytíř Albrecht Rendl z Oušavy. Text zákoníku se záhy stal předmětem prudkých sporů mezi šlechtici a zástupci královských měst, která situaci podcenila a prací na přípravě ústavy še nezúčastnila. Šlechta této liknavosti využila a do Vladislavského zřízení zemského prosadila dva články, omezující politickou moc městského stavu. Jeden popíral platnost hlasu měst na zemském sněmu, druhý dával zemskému soudu možnost zasahovat i do záležitostí, spadajících dosud do sféry městského práva. Představitelé městského stavu sice vznesli protest k panovníkovi a zároveň si stěžovali na porušování svých privileguV zvláště prá- I va várečného, mílového a trhového, pány i rytíři. Vladislav Jagellonský se ;! však nevymanil z vlivu mocné panské skupiny, vedené Zdeňkem Lvem ] z Rožmitálu, a roku 1502 vydal rozhodnutí, vycházející vstříc šlechtě, j Převahu šlechtických stavů nad městy potvrdil též případ bratří Kopid- lanských. Roku 1506 demonstrovala rada Starého Města pražského závaznou platnost městského práva pro všechny trestné činy, spáchané na půdě královských měst. V době konání výročního trhu zabil na Starém Městě ry-j tíř Jan Kopidlanský Jana CukrazTamfelda a konšelé jej po rychlém proce- \ su odevzdali katu. Jiří Kopidlanský se rozhodl pomstít smrt svého bratra, 1 jehož čin měl podle názoru šlechty hodnotit pouze zemský soud, a vyhlásil *' (opověděl) nepřátelství Staroměstským i všem jejich spojencům a pomoc- níkům. Kopidlanského řádění bylo strašlivé a doprovázené všemožnými ukrutnostmi. Staré: letopisy např. uvádějí: „Nebotéhožléta(1508 — pozn.Ted.),kdyžsenavracovalině-fc/eň'(Pražané — pozn. red.) z jarmarku boleslavského, kterýž bývá při sv. Duchu ve středu (loku 1508 to bylo 14. 6. i — pozn. red.), Kopidlanský udeřil na vozy pražské a osekal jednoho měštěnína novoměstského, pana Víta pernikáře j z Skály Na Poříčí, dobrého ašlechetného člověka, a druhého i Hudce od Koníkův, zutínav jim ruce, nohy a chřípě rozře- I zav. ..Toho času takéKravkovi, formanovi z Nového Měs- ta, koně pobral a některýmhlavy zutínal." i A podobných zločinů se Kopidlanský dopouštěl celkem běžně, j Počínání rytíře Kopidlanského bylo v rozporu se zákonem (od počátku 15. století platil zákaz opovědí), přesto na jeho násilí Pražané marně upozorňovali příslušné orgány. Šlechtici Kopidlanskému pomáhali, ukrývali | jej na svých hradech, nejvyšší zemští úředníci mu poskytovali tajenou pod- Iporu, takže celý případ nakonec vyzněl doztracena. Zjevné sympatie, prokazované zemskému škůdci, i přezíravý vztah nej* vyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu k požadavkům městského stavu poměry ještě více1 vyhrotily. Klid nenastal ani po roce 1508, kdy se městům podařilo dosáhnout toho, že jejich hlas byl na sněmech právoplatní ný alespoň v těch záležitostech, jež se jich bezprostředně dotýkaly. V roce I 1513 vzplál konflikt v plné síle. Města vytvořila politicko-branný spolek 4 a spojila se s knížetem Bartolomějem Můnsterberským, vnukem Jiřího I z Poděbrad, schopným a odvážným politikem. Válka sice nepropukla, ale obě znepřátelené strany řinčely zbraněmi. Porozumění pro města vyslovil v té chvíli i král Vladislavi což vyvolalo nelibost Rožmitálovy skupiny. Po i tragické smrti knížete Bartoloměje (utopil se v Dunaji) a po panovníkově \ skonu roku 1516 došlo mezi městy a šlechtou ke kompromisnímu narov-] hání. Zásluhu na něm měl zejména Vilém z Pernštejna, držitel rozsáhlých statků ve východních Cechách á na Moravě. Tzv. Svatováclavská smlouva, 212 český stavovský stát uzavřená roku 1517, uznávala v soudní oblasti starší městské výsady. Naproti tomu všechny trhy ve městech a městečkách náležejících šlechtě byly prohlášeny za svobodné, což legalizovalo podnikatelskou činnost feudálů i jejich poddaných. Řešení ožehavé otázky vaření piva bylo sice na šest let odsunuto, ale šlechta už se této výnosné činnosti nikdy hezřekla. Král Ludvík Jagellonský (1516—1526), zdržující se rovněž většinu času v Uhrách, projevil několikrát snahu zasáhnout do vnitropolitických poměrů v Čechách, ale setkal se jen s malým úspěchem. Pokles autority panovnické moci pokračoval. Přitom se nedá říci, že by král Vladislav a jeho syn Ludvík postrádali koncepci. Mnohdy velkorysé plány však nedokázali uskutečnit. Moc stavů a vlivných šlechtických skupin příliš vzrostla a král někdy pouze bezradně přihlížel zápasům znepřátelených táborů. Jedno z takových střetnutí proběhlo v Praze v letech 1523—1524 v důsledku šíření luterské reformace. Část kališníka se přihlásila k Lutherovým názorům (proto se jim říká novoutrakvisté), zatímco staroutrakvisté, staromilsky lpějící na husitských tradicích, se sbližovali s katolíky. Dramatičnost poměrů zvyšovalo ještě střetnutí o rožmberské dědictví, které hodlal, na úkor synovců Petra IV. z Rožmberka, získat Zdeněk Lev z Rožmitálu se svými přáteli. Tento tah se mu ale nepovedl. Roku 1526 stálo Království české opět na pokraji vnitřního rozvratu. Když se zdálo, že občanské válce nikdo a nic nezabrání, přišla smutná zpráva z Uher. V bitvě u Moháče (na dnešní jugoslávsko-maďarské hranici) podlehla 29.8.1526 uherská a česká vojska osmanským Turkům. Při útěku z boje nešťastnou náhodou zahynul též král Ludvík Jagellonský; Český trůn osiřel. ■ n/2 Systém stavovského státu _' _' " '■ K charakteristickým rysům stavovského státu patřilo omezení panovníkovy moci a vzestup úlohy sněmů, na kterých zástupci jednotlivých stavů rozhodovali o nejdůležitějších otázkách vnitřní, zahraniční i finanční politiky země. Panovník přestal být suverénním vládcem (jak ho ztělesňoval kupříkladu Karel IV.), musel respektovat mínění stavovské obce a připadala mu role reprezentanta státu a jeho zájmů. K takovému čistému a striktnímu vymezení kompetencí mezi králem a stavy však v českých poměrech nikdy nedošlo. Mezi panovníkem a stavy existovalo neustálé napětí, pramenící z toho, že král i sněm usilovali ô co největší zákonodárnou i výkonnou moc a jejich zájmy se střetávaly při různých příležitostech. V období vlády jagellonské dynastie zfekaly stavy jednoznačnou převahu nad panovníkem, ale po roce 1526 docházelo naopak k pozvolnému zesílení královské moci. Snahy o dosažení rozhodující úlohy sněmu v politickém životě Království českého byly patrné už za vlády zformování a vývoj stavovského státu 213 Václava IV., za husitské revoluce a v časech dlouhého bezvládí sněmy této úlohy skutečně dosáhly a své pozice zvýraznily po roce 1479. Na českém zemském sněmu zasedali od husitské doby příslušníci tří stavů: panského, rytířského a městského. Sněmovní jednám zpravidla probíhala ve třech kuriích (odděleních), odpovídajících členění stavovské obce. Každému pánu a rytíři připadal jeden hlas v příslušné kurii a v městské kurii disponovalo každé královské město jedním hlasem. K právoplatnému usnesení sněmu bylo třeba dosáhnout vzájemné dohody (konsensu). V praxi se však jednotlivé hlasy vážily, takže se konečné rozhodnutí obyčejně řídilo podle vůle „vyšších" stavů, tj. panského a rytířského. Základním právem sněmu bylo povolovat panovníkovi vybírání daní (berní); sněm ale tvořil i nové zákony, dával zásadní povolení k vojenským tažením za hranice země, uděloval cizincům inkolát (právo obyvatelské) a uvažoval o dalších veřejných záležitostech, shrnovaných pod pojmem „obecnédobré". Sněmovní usnesení nevyžadovala králův souhlas. Po přijetí byla zapsána do zemských desek, čímž nabyla platnosti zákona. Od konce 15. století vycházela sněmovní usnesení tiskem, takže šije případní zájemci mohli snadno opatřit. Vedle zemského sněmu se konaly i sněmy či sjezdy krajské, na nichž rytíři volili své zástupce na zemský sněm, jelikož ne každý z nich si mohl dovolit delší a finančně náročný pobyt mimo domov. Své sněmy měly i vedlejší země Koruny České, Na Moravě zasedali vedle tří uvedených stavů ještě katoličtí preláti, kteří si v markrabství uchovali poměrně silné postavení. Obdobně tomu bylo v Dolní Lužici, zatímco V Horní Lužici se sněm dělil pouze na kurii šlechtickou a městskou. Složité poměry vládly ve Slezsku, kde část území spadala pod přímou vládu českého krále a část pod kontrolu místních knížat. Protože český sněm byl orgánem nejmocnější země soustátí, strhl na sebe rozhodující postavení v rámci celé Koruny české, což vyvolávalo žárlivost, odpor a nesouhlas v obou Lužicích, na Moravě i ve Slezsku. Dalším důležitým správním orgánem českého království byl zemský soud, právní tribunál, před který náležely všechny záležitosti šlechticů (pánů i rytířů) v případech právních i majetkových sporů a nejasností. Soud zasedal čtyřikrát ročně za předsednictví panovníka nebo nejvyššího purkrabího jako králova zástupce. Hlavními činiteli soudu byli zemský sudí (vedl vlastní řízení), nej vyšší písař (odpovídal za vedení písemných záznamů) a nejvyšší komorník, jenž se v této době staral o řádné vedení zemských desek, do nichž se vkládala konečná usnesení. Vlasmi vládní orgánKrálovství českého tvořili nejvyšší zemští úředníci, z nichž každý pečovalo určité kompetence. Nejdůležitějším z nich byl nejvyšší purkrabí, zastupující v případě potřeby panovníka. Významné postavení zaujímal nejvyšší kancléř, jenž dával souhlas s vydáním každé významnější královské listiny. Podkomořímu pak náležela správa králov- zformování a vývoj stavovského státu 21s ských měst a potvrzování členů městských rad. Dále mezi nejvyšší zemské úředníky náleželi nejvyšší komorník, zemský sudí, zemský písař, hofmistr, dva purkrabí karlštejnští a purkrabí hradeckého kraje, pozůstatek to důležité role, již tento region hrál v husitské epoše. Rytířský stav měl nárok pouze na obsazení funkce nejvyššflio písaře zemského, purkrabího hradeckého kraje a podkomořího (tím mohl být též měšťan Starého Města pražského). Všechny ostatní úřady zastávali členové panského stavu. Na Moravě vládl český král z titulu markraběte moravského; nejvyšším správním úředníkem zde byl zemský hejtman. Zástupcem panovníka v Lužici byl fojt, ve Slezsku královští hejtmane. Královská města se řídila městským právem; pro venkovské poddané představovala nejvyšší správní a soudní instanci jejich vrchnost, disponující na velkých panstvích vlastním úředním aparátem (hejtmane, purkrabí, regenti, rychtáři apod.). V zásadních rysech si správa zemí Koruny české udržela tuto podobu az do třicetileté války. V Čechách a na Moravě pak zásadní změny přineslo vydám Obnoveného zřízení zemského roku 1627, resp. 1628. II/3 ' Mocenský nástup Habsburků__ České stavy příliš nemrzelo, že se smrtí Ludvíka Jagellonského rozpadla česko-uherská personální unie. Podle mínění většiny z nich byl tento vývoj přímo žádoucí. Stavovská, reprezentace se totiž obávala, že by český stát musel finančně přispívat na obranu uhersíté hranice proti Turkům. Na druhé straně však někteří šlechtici chápali rozměr osmanského nebezpečí i nezbytnost koordinovaného postupu proti němu. Nutnost zvolit panovníka (a o volitelnosti trůnu v Čechách téměř nikdo nepochyboval, ač roku 1510 uznal zemský sněm dědická práva Vladislavovy dcery Anny) však tyto obavy zaplašila do pozadí. Stavové pochopitelně snili o panovníkovi, který by jim ponechal volnou ruku ve vnitřní politice a současně by byl vhodným reprezentantem státu ve vztahu k zahraničí. Kandidátů na královskou korunu bylo několik. Z českých šlechticů připadali v úvahu Zdeněk Lev z Rožmitálu a Vojtěch z Pernštejna, ze slezských feudálů Friedrich Lehnický a Karel Mún-sterberský, oba vnuci Jiřího z Poděbrad. Všichni čtyři byli vlivní a poměrně bohatí, přesto však nebyli schopni v případě zvolení uhradit panovnické dluhy ve výši 300 000 zlatých! To si také uvědomili a kandidaturu nakonec neohlásili. Ze zahraničních uchazečů zůstali ve hře čtyři vážní kandidáti: bratři Vilém a Ludvík Bavorští z rodu Wittelsbachů, pak polský král Zikmund I. a třiadvacetiletý Ferdinand Habsburský, arcivévoda rakouský. Na rozdíl od Wittelsbachů nesliboval, že královský dluh uhradí v plné výši, a nabídl polovinu částky. To čeští stavové považovali za seriózní a 23.10. 216 Český stavovský stát zformování a vývoj stavovského státu 217 1526 zvolili nepřítomného Ferdinanda českým králem, aniž tušili, že tak zajišťují Habsburkům vládu ve středoevropském prostoru na čtyři sta let. Radostnou zprávu se Ferdinand dozvěděl na cestě do Vídně, kde sídlil Představitelé vedlejších zemí Koruny české, roztrpčení postupem českého sněmu, který strhl rozhodnutí na sebe, však Ferdinanda nezvolili, nýbrž přijali, čímž uznali dědické nároky jeho manželky, vyplývající z rozličných smluv, dohod i ze starších tradic. Manželkou ambiciózního Habsburka byla totiž Anna Jagellonská, sestra zahynuvšího Ludvíka. Rozdílné řešení nástupnického problému v Království českém na jedné straně a na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích na straně druhé způsobilo v budoucnu státoprávní problémy. V úvahách o budoucím králi přihlédly české stavy také k rozložení mezinárodních sil, včetně stále hrozivější turecké expanze. Jako podstatnou okolnost, hovořící ve Ferdinandův prospěch, hodnotili postavení jeho staršího bratra Karla. Ten byl od roku 1516 španělským králem (pod jeho vládu spadaly i bohaté zámořské kolonie této velmoci), od roku 1519 králem (od 1530 císařem) Svaté říše římské národa německého a po otci Filipovi Sličném zdědil celé Nizozemí (v rozsahu současného Holandska a Belgie). Připočteme-li k tomu, že Ferdinand držel rakouské země a v roce 1528 definitivně obdržel korunu uherskou, je jisté, že Habsburkové se rázem stali nejmocnější dynastií v Evropě. Většina českého obyvatelstva si nepřipouštěla, že s Habsburky se aktualizovala otázka případné rekatolizace (opětovného pokatoličtění) českých zemí. Ferdinand sice přistupoval k církvím pragmaticky, ale byl katolíkem a katolíkem zůstat musel. Už kvůli bohatému Španělsku, kde dominoval katolicismus. A bez španělska by uskutečnění habsburských mocenských koncepcí nebylo myslitelné. Dalším důvodem byl ohled na Karla V. Ten jako panovník Svaté říše římské nemohl opustit katolicismus a rozejít se s papežem. Podlomil by tak ideje universalismu, na nichž stála Evropa více než 700 let. V Čechách tento aspekt málokdo vnímal. Málokdo také chápal, že od této chvíle české země vstoupily do evropské politiky více než kdykoli předtím. Českou politickou reprezentaci uklidnila Ferdinandova volební kapitulace. Chytrý Habsburk souhlasil se všemi předloženými požadavky, chránícími charakter stavovského státu. Slíbil, že bude sídlit v Praze, že nikoho nesesadí ze zemských úřadů, že neporuší stavovská práva, že nebude zasahovat do stavovské solidarity, že zaplatí královské dluhy, že uznává náboženskou svobodu a že nástupce nebude zvolen a korunován za jeho života. Netrvalo dlouho a čeští stavové poznali svůj omyl. Ferdinand Habsburský začal poměrně záhy stavovské výsady systematicky oslabovat. II/4 První pokusy o vytvoření centralizované monarchie (1527—1547) Vláda Ferdinanda I. znamenala v našich dějinách výrazný předěl. Tento Habsburk byl panovníkem nadmíru energickým a systematickým. Jeho úsilí směřovalo jednoznačně k posílení panovnické moci, podporou mu byla nejen vlastní cílevědomost, ale i postavem jeho bratra Karla ve Svaté říši římské. Někteří historikové soudí, že Ferdinand měl k panovnickému poslání větší nadání a možná i proto ho Karel V. ustanovil v Říši svým spo-luvladařem (římským králem se stal Ferdinand v roce 1531). Ferdinand tak soustředil ve svých rukou moc nad celým středoevropským prostorem. Ovšem už záhy narazil na odpor a potíže, které se jako první projevily v Uhrách. Roku 1526 zvolili v uherském království Ferdinandajen nejvyšší představitelé šlechty - magnáti, ale nižší a střední šlechta se přiklonila k sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému, vítězi nad selským povstáním vedeným zemanem Jiřím Dóžou. Zápolský využil podpory Turků, s jejichž pomocí pak ovládl střed země a Sedmihradsko. V roce 1529 dokonce vojska sultána Sulejmana II. oblehla Vídeň. Ferdinandovi zbylo jen Slovensko (Horm země), západní Uhry a Chorvatsko (potvrzeno múrem ve Velkém Varadíné roku 1538). Ani po smrti Jana Zá-polského se situace příliš nezlepšila. Prohloubil se konflikt s Osmanskou říší a Turci okupovali i Budín, kde vytvořili tzv. pašalík budíhský. Hlavním městem Uher se pak stal slovenský Prešpurk (Bratislava). Nicméně ani poměry v českých zemích nebyly zcela klidné. Českým stavům bylo solí v očích Ferdinandovo absolutistické počínání a snažili se rázně těmto snahám čelit. Brzy se výrazně střetly dva principy — stavovský, založený na starších výsadách, a panovnický, dožadující se silné ústřední moci. Proti Ferdinandovi se formovala široce založená stavovská opozice, která do jisté míry slučovala šlechtu i města. V praxi se tyto rozpory soustředily především kolem finančních otázek, konkrétně y dohadování o výši berní (dam), Ferdinand naléhal na zvýšení částek, ale jejich povolování bylo v rukou zemského sněmu. Panovník potřeboval větší sumy nejen na vybudování monarchie a jejích správních úřadů, ale i na vleklé války s Turky. Daně zatěžovaly hlavně města, méně už urozené, kteří přesouvali část dávek na své poddané. Dalším zdrojem kontroverzí byla náboženská otázka. Ferdinand jako pravoverný katolík stál proti většině stavovské obce, která se hlásila k utrakvismu, rozmáhala se i reformace, přejímaná z německých zemí. Nástup reformace nebyl jen problémem českého království, ale analogický tomu bylo i v rakouských dědičných zemích a Uhrách. Skryté rozpory se vyhrotily v letech 1546—1547 v souvislosti s válkou proti šmalkaldskému spolku, tzn. bojem císaře Karla V. proti protestantským knížatům v Říši, kde Ferdinand vystupoval pochopitelně jako hlavní 218 Český stavovský stát bratrův spojenec. Bez předchozích jednání se stavy svolal Ferdinand v září 1546 zemskou hotovost (tj. branné sfly země) a rozhodl o jejím tažení do Říše. Oddíly se scházely velmi liknavě a ani ti velitelé, kteří se dostavili, nejevili žádné nadšení pro bojování za hranicemi v Sasku. Pobídkou k přímému odporu byl až druhý králův mandát, svolávající další zemskou hotovost na leden 1547 k Litoměřicím se zdůvodněním, že vojska saského kurfiřta vnikla na území českého království. Tehdy se už většina českých stavů veřejně vzepřela a svůj odboj dotvrdila v březnu téhož roku na sněmu v Praze. Sněm prohlásil, že Ferdinand porušil zemské zákony (tj. vydal nařízení o vojenském tažení bez souhlasu stavů) a zároveň účastníci vyslovili celou řadu výhrad proti panovníkovu jednání zmenšujícímu svobody stavovské obce. Dohodli se také, že zemská hotovost může být svolána jen v souvislosti s bezprostředním ohrožením země. Ve svém postupu počítali čeští sněmovníci s podporou stavů vedlejších zemí Koruny české, což se ukázalo velmi iluzorní. V době, kdy čeští stavové sněmovní usnesení realizovali a svolali hotovost na konec března proti vojskům svého krále, táhnoucím přes západní Čechy na pomoc Karlu V., se Moravané a Slezané od českého odboje distancovali. Jediným českým spojencem měl být saský kurfiřt Jan Fridrichj který byl však 24. dubna říšskými katolickými vojsky poražen v bitvě u Můhlberka. V českém táboře propukla panika. Ferdinand si však byl vědom rozložení sil a věděl, že nemá dostatečné prostředky k razantnímu vojenskému potlačení celého odboje, a proto se rozhodl postupovat velmi obezřetně. Chtěl trestat jen předem vybrané od-bojníky pro výstrahu. To vzbouřenci ale netušili, a tak spěchali v červnu r. 1547 do Litoměřic, aby krále ujistili o své věrnosti. Takto o událostech později vypravuje profesor pražské univerzity Marek Bydžovský z Florenti-na: „. ..král Ferdinand zase do Litoměřicpřijel a tu novymandát vydat, připomínaje v něm to vše, čehož jsou se někteří Z stavův Království českého proti němu dopustili, chtěje míti od nich, proč jsou se toho dopustili směli, odpověď, amají-li jeho za pána a krále čili nic, ano i toho dokládaje, že k neposlušným a nevážným přísným trestáním přistoupiti chce. Za kteroužto příčinou mnozí do Litoměřic jeli a Jeho Milosti se omlouvali a milosti žádali." Ozbrojené boje proběhly jen při obsazování Pražských měst (zejména na Malé Straně). Sankce po rozbití stavovského odboje pocítila hlavně královská města: byla omezena jejich samospráva, dohled nad nimi získali královští úředníci (v Praze hejtmane, jinde rychtáři). Města byla zatížena i finančními pokutami a král zřídil tzv. apelační soud, který byl odvolací instancí nad všemi městskými soudními institucemi. Řadě šlechticů byl kon- Král Ferdinand I. Habsburský (dřevořez Lucase Cranacha) 220 Český stavovský stAt riskován majetek, hlavně členům jednoty bratrské. Konečně v srpnu 1547 byli na Hradčanském náměstí exemplárně popraveni dva představitelé městského stavu a dva zemane. Rozepře stavů s panovníkem však nepřestaly. II/ 5 Od nezdařeného sta vovského odboje k české konfesi (1547—1575) Navzdory dílčímu úspěchu u Můhlberka nedopadly náboženské války v Říši pro Habsburky příznivě. Následující porážky vedly k uzavření aug-špurského míru roku 1555, kde byla prosazena zásada „cuius regio, eius religio", tj. „čí země, toho náboženství". Znamenalo to, že vládce té které země mel požadovat na všech svých poddaných, urozených i neurozených, aby vyznávali stejné náboženství jako on sám. Augšpurské vyrovnání ovlivnilo dění v Říši na dlouhou dobu. V českém království jeho ustanovení neplatila, ale fakt, že Habsburkové byli přinuceni k ústupkům, posílil nepřátelské nálady nekatolických stavů vůči panovníkovi. Pro Karla i Ferdinanda znamenal augšpurský mír doslova osobní prohru. Ale už před tímto datem zmírnil Ferdinand některá opatření proti městům potrestaným za účast v odboji a až do konce života se už vyvaroval všech kroků k posílení své královské autority. Na východě soustátí vytvářeli Turci permanentní nebezpečí a ohrožovali střídavými nájezdy bezprostředně habsburské panství. Uherská šlechta dokázala tureckého ohrožení obratně využívat ve svůj prospěch. V českých zemích zašel Ferdinand dokonce tak daleko, že vymohl roku 1564 na papeži povolení přijímání pod obojí pro Čechy a Moravu. Nepochybně i proto, aby oslabil atraktivitu mnohem agresivnějšího protestantismu. V roce 1556 Karel V. odstoupil z říšského trůnu a jeho nástupcem v císařské hodnosti se stal Ferdinand. Vládu v dědičných rakouských zemích rozdělil mezi své tři syny, přitom nejstarší Maxmilián byl přijat a korunován králem v českých zemích a Uhrách, v roce 1564 se stal i císařem Říše. Ferdinand zemřel roku 1564, aniž dosáhl toho, o co usiloval — katolické a centralizované monarchie. K tomu mělo dojít až mnohem později. Rezignace Karla V. na říšský trůn byla motivována jeho nezdarem v boji proti reformaci v Říši. Přenesení císařského titulu na rakouskou větev Habsburkůznamenalo posílení prestiže této větve ve střední Evropě. Na druhé straně zůstávali španělští Habsburkové i nadále oporou svých příbuzných, s nimiž je spojovaly manželské svazky i společná snaha pro rozšíření pozic katolicismu, podepřená ustanoveními tridentského koncilu. Ze španělského prostředí mohla čerpat dokonce i stavovská opozice — příkladem pro jejich odpor proti katolickému panovnickému absolutismu se stala nizozemská revoluce (šedesátá až osmdesátá léta 16. stol.) proti Brno na přelomu 16. a 17. stol. nadvládě Španělského krále Filipa II. V teorii zdůvodnil právo stavů na vzpouru proti „nehodnému tyranovi" švýcarský teolog Theodor Beza. Ferdinandův syn Maxmilián II. (na českém trůně jako Maxmilián I.; 1564-1576) byl v podstatě složitou osobností. Jeho rodový původ a závazky ho předurčovaly jako katolického vladaře, ale on sám projevoval výJ razné sympatie pro nekatolická vyznání, zejména luterství. Jako panovník nebyl příliš průrazný a vždy dával najevo své sklony k ústupkům. Do českých zemí příliš často nezavítal, a když byl přítomen, vždy dokázal něco slevit ze zásad svého otce a vyjít vstříc těm, kdo o to usilovali. Tak si vymohla v roce 1567 šlechta změnu berního systému v neprospěch měst. Nepříliš úspěšný byl Maxmilián i v zahraničm politice, na východě musel znovu ustoupit Turkům a propadlo i jeho úsilí o získám polského trůnu po vymření dynastie Jagellonců roku 1572. Polským králem se stal sedmihradský kníže Štěpán Báthory, což pro Habsburky mohlo znamenat zesílené ohroženi na východě monarchie. Maxmiliánovy politické slabosti a zároveň jeho skrytého pochopení pro nekatolická vyznání dokázali nakonec využít i čeští stavové k schválení vlastního náboženského programu. Náboženská situace v Čechách byla poměrně spletitá. Vrcholný orgán utrakvistů — konzistoř, navazující vlastně na pohusitské tradice, byla pod přímým habsburským vlivem. Luteráni 224 český stavovský stát se dožadovali přiznání augšpurské konfese a čeští bratři usilovali o legalizaci své církve. Příslušníci jednotlivých náboženských směrů se dokázali mezi sebou značně hašteřit, spojovalo je jedině odmítám panovnického absolutismu. V roce 1567 zrušil Maxmilián pod nátíakem luteránů závaznost potvrzování basilejských kompaktát, ale nechtěl uznat platnost žádné nové konfese. Otázka náboženské svobody byla přenesena na sněmovní jednání. Nekatolíci se také snažili nalézt společnou řeč, neboť se objevilo reálné nebezpečí vzrůstu moci katolické strany, hlavně poté co v Čechách začali úspěšně rozvíjet svou práci jezuité (uvedeni do Prahy Ferdinandem I. roku 1556) a v roce 1561 bylo obnoveno pražské arcibiskupství. Luteráni, novoutrakvisté i čeští bratři se nakonec dohodli na novém vyznání víry, které je známé pod názvem Česká konfese(práce na ní intenzívně probíhaly na sněmu v březnu až květnu 1575). Text Konfese vychází z husitských názorů, ale toleruje i požadavky luteránů a českých bratří. Kontroverzním teologickým otázkám se Česká konfese vyhýbala a její cíl byl více politický než teologický. Konfese mj. požadovala, aby česká utrakvistická církev byla spravována zvláštní konzistoří, která by podléhala dohledu stavů prostřednictvím volených ochránců, tzv. defenzorů. Maxmiliánovi byla Česká konfese předána na sněmu roku 1575 vlastně jako podmínka pro přijetí a korunovaci jeho syna Rudolfa za českého krále. Maxmilián svůj souhlas vyjádřil pouze ústně, písemného potvrzení se nekatolíci nikdy nedočkali. Panovník dokonce zakázal vydat text České konfese tiskem.1 když se stavům nezdála ústní forma souhlasu příliš závaznou, zanechali dalšího naléhání, spokojili se s daným stavem a zvolili patnáct defenzorů k ochraně náboženských svobod. Ačkoliv ve vedlejších zemích Koruny české, zejména ve Slezsku, se stavové chtěli domoci plného přiznání augšpurského vyznání, neuspěli. II/6 Od České konfese po předvečer stavovského povstání(1576—161 7) Maxmilián zemřel roku 1576 a schválením České konfese usnadnil přijetí svého syna Rudolfa na trůn. Jestliže byl Maxmilián v otázkách víry smířlivý, nebo spíše vlažný, jeho syn byl výchovou předurčen, aby zastával militantní požadavky katolické církve. Vyrůstal totiž na dvoře svého strýce, španělského krále Filipa II., o jehož katolické pravověrnosti nemohlo být nejmenších pochyb. Rudolf II. (1576-1611) patří bezesporu mezi naše nejznámější panovníky. Jeho panování poskytlo téměř nepřeberný zdroj námětů pro četné beletristy. Rudolf byl, niírně řečeno, velmi nevyrovnané povahy. S nejyětší pravděpodobností se na něm projevily genetické následky úzkých příbuzenských manželských svazků jeho předků. Byl to člověk nepochybně velmi inteligentní, uměnímilovný, dychtivý vědeckého poznání, ale neschop- zformování a vývoj stavovského státu 225 ný panovník, který nadto převzal svůj úděl v rozjitřené zemi za nepříliš příznivých vnějších podmínek. Rudolf přenesl v roce 1583 své sídlo z Vídně do Prahy. Jeho panovnický dvůr na přelomu 16. a 17. století byl svérázným fenoménem a nikdy později už hlavní město království nedosáhlo takového významu jako centrum kulturní Evropy. Do Prahy přijížděli významní umělci i učenci, Rudolf byl až fanatickým sběratelem uměleckých děl, mecenášem vědců i šarlatánů. Panovnický dvůr byl nejen střediskem umění a nauk, ale i východiskem obnoveného katolického tlaku. Zde se zabydleli španělští vyslanci i papežští nunciové (vyslanci), kteří měli panovníka podporovat a instruovat v podpoře římské církve. Počátek Rudolfovy vlády byl poznamenán nejen vzrůstem sebevědomí nekatolíků po České konfesi, ale opět zesílením intenzity tureckých nepokojů. Od roku 1575 Turci podnikali opakované nájezdy na území dnešního Slovenska. Poněkud nečekaného povzbuzení se císaři dostalo, když mu sedmihradský kníže a polský král Štěpán Báthory (Turky tolerovaný) tajně slíbil poslušnost. Zcela příznivě se změnila situace v Uhrách až po další válce s Turky (od roku 1593), kdy se mladý Zikmund Báthory přiklonil na habsburskou stranu už zcela veřejně. Svou úlohu sehrály i úspěchy císařské armády. Zesílení císařských pozic na východě monarchie vedlo i k usnadnění rekatolizačního postupu. Rudolf vyhlásil ze své královské moci v Uhrách katolictví jako jediné povolené náboženství v roce 1604, ale tento neuvážený krok se rychle setkal s negativní reakcí. Sedmihradský šlechtic kalvínske orientace Štěpán Bočkaj zdvihl široce podporované povstání, které si vytklo za cíl nejen změnu náboženských poměrů, ale i posílení pozic stavovského živlu. Oddíly Bočkajových hajduků dokázaly porazit císařskou armádu a dospěly až na moravské hranice. To vše za aktivní pomoci Turků. Právě pro své spojenectví s „pohany" nenalezl Bočkaj u stavů z Českého království, na jejichž podporu spoléhal, pochopení. Zatímco Moravané přec jen váhali, spojená česko-slézská hotovost vytlačila Bočkaje zpátky do Uher. Zároveň ale Turci obnovili nepřátelství a císařští byli nuceni s Bočkajem uzavřít mír roku 1606 (vídeňská smlouva), kde byla uherským stavům zaručena plná náboženská a politická svoboda. Místo Rudolfa podepsal smlouvu jeho bratr arcikníže Matyáš a Rudolf sám odmítal uznat její platnost. V českém království došlo na konci 16. století ke zvratu mocenských pozic. Navzdory tomu, že katolíků bylo v Čechách jen asi 12—15 %, získali z iniciativy dvorského okruhu a aktivní pomoci papežského nuncia v letech 1598-1599 nejvyšší úřady. V pozadí tohoto převratu byl původní plán nuncia Bonhominiho (u dvora byl v letech 1582—1584). Na Mo- 226 český stavovský stát zformováni a vývoj stavovského státu 227 ravě se stal roku 1598 zemským hejtmanem katolík Jáchym Haugvic z Biskupic a v Praze o rok později dvorským kancléřem katolík nadmíru zanícený, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. I do dalších úřadů byli ustaveni muži Lobkovicovi velmi blízcí. Na Moravě byla katolická strana značně posílena zvolením Františka z Dietrichštejnu na olomoucký biskupský stolec. Prostor pro razantní nástup rekatolizace se zdál být plně rozevřen... Převrat ovšem vyvolal prudký odpor stavovské opozice, posilou mu bylo jednak Bočkajovo povstání, jednak napjaté vztahy mezi Rudolfem a jeho'bratrem Matyášem. Oba bratry rozděloval odlišný pohled na politické otázky, ale Matyáš nelibě nesl i Rudolfovo chování, které se vyznačovalo mamo-depresívními excesy, a císařův psychický stav se s postupujícím věkem zhoršoval. Matyáš se cítil oprávněn do Rudolfovy politiky zasahovat, protože byl jeho předurčeným nástupcem, neboť Rudolf neměl legální potomky. Na okraj tu musíme zmínit, že Rudolfův nemanželský syn, levoboček don Julian ďAustria nesl rodové zatížení už v plné míře. V roce 1608 na zámku v Českém Krumlově hrůzným způsobem zabil měšťanskou dívku, kterou hodlal získat jako svou milenku, a její pozůstatky svrhl z oken do vln Vltavy. Arcikníže Matyáš se rozhodl proti svému bratrovi rozpoutat široce založený stavovský odboj a přinutit ho k přijetí vídeňského míru, nebo dokonce k abdikaci. V letech 1607—1608 se mu podařilo pro své plány získat rakouské a uherské stavy, v dubnu roku 1608 přistoupili k této konfederaci i Moravané a Matyášova vojska mohla volně vtáhnout do Čech. V této vypjaté chvíli se sešel český zemský sněm, kde vlivný představitel moravské opozice Karel starší ze Žerotúia vyzval české stavy, aby se přidali na Matyášovu stranu. Čechové jeho naděje zklamali, odmítli se připojit k odboji, protože Rudolf jim mezitím přislíbil, že vyjde vstříc jejich požadavkům. Pod vlivem těchto okolnosti byl Matyáš donucen dojednat s Rudolfem mír. Stalo se tak na zámečku v Libni u Prahy 25. června 1608. Rudolf musel ratifikovat vídeňský mír a vzdal se vlády nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi ve prospěch Matyáše. Pod jeho mocí zůstaly Čechy, obojí Lužice a Slezsko. Svým postojem v roce 1608 si vydobyla česká stavovská opozice výhodné nástupiště pro další jednám s Rudolfem, který se jí musel cítit zavázán. Proti aktivitě katolického kruhu kolem Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic postačil jen náznak možného vzbouření, když stavové začali povolávat hotovost do zbraně a uzavírat spojenectví s Moravou a Slezskem. Tehdy se Rudolf musel odklonit od vyhraněně katolické linie a ustoupil nekatolíkům takovým způsobem, že tento čin nemá v předchozích \ dobách vůbec srovnám. Dne 9. července 1609 byl vydán Majestát na ná- I boženskou svobodu, Rudolfův Majestát znamenal potvrzení České konfese,1 jeho působnost { se vztahovala na šlechtu, královská města i poddané a podle jeho znění nesměl být nikdo nucen proti své vůli ani ke katolictví, ani k jiným vyznáním. Tedy zásadně se lišil od augšpurské konfese. Praktické otázky vztahu mezi jednotlivými nekatolickými církvemi řešilo souběžně vydané tzv. : Porovnania, k ochraně nekatolických vyznání byl zřízen sbor třiceti de- r fenzorů (deset ze stavu panského, deset z rytířského a deset z městského). Majestát měl po následném zapsání do desek zemských povahu zákona. i Na závadu nebyla ani skutečnost, že Lobkovic odmítl jako kancléř listinu, která se mu příčila, podepsat. Za něj připojil svůj podpis nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka. V srpnu roku 1609 si obdobný Majestát vynutili pro svou zemi i ve Slezsku, kde se výslovně povolovala svoboda luterského vyznání. í Jak je patrno z předchozího výkladu, Rudolf ustoupil vždy tomu, kdo a na něj vyvíjel největší nátlak. Po nebývalém úspěchu, kterým Majestát be- zesporu byl, se stavovská opozice v Čechách zbavila ostražitosti a nechtěla si připustit, že by Rudolf plánoval nějaký protiúder. Ne všichni byli tak zaslepení, jak dosvědčuje úryvek z listu Moravana Karla st. ze Žerotína I Václavu Budovcovi z Budova z února 1611: .: „ Ještě jedno je silně na pováženou, nezasáhne-li Bůh ve svéni i milosrdenství: aby ono vítězství, které připravuješ císaři pro- jevem své oddanosti kvůli povolení (my přitom dobře víme, jak to s jeho ústupkem vypadá), kvůli povolení, jak říkám, svobodnějšího náboženského života, neskončilo nakonec ve i vašem popelu a hrobech. Císař je totiž ovládán myšlenkou # msty... Všechno jeho počínání k této pomstě směřuje, jen i bude-li mít dost sil a bude-ti mu přát štěstí. "A dále; „ Tomu- | to nebezpečí je tedy třeba čelit a nepřipustit promarnění času | a ztrátu příležitostí" i Už přímo v době stylizování dopisu se ukázalo, že Karel ze Žerotína měl naprosto pravdu. Rudolf využil pomoci svého příbuzného — bojovného pasovského biskupa Leopolda a povolil vstup jeho vojsk na území Čech. í Pasovské oddíly pod vedením generála Raméa vtrhly v lednu 1611 do ze- mě od jihu a pustošily, co jen mohly. Bezuzdné řádění soldatesky, které vyvrcholilo rabováním v Praze na Malé Straně, vyvolalo bouři nevole nejen u obyvatel království, ale proti takovému postupu se rázně ohradil sám arcikníže Matyáš. Rudolf II. byl donucen v dubnu vzdát se koruny r v Matyášův prospěch s definitivní platností a musel slíbit, že doporučí i je- j ho volbu v Říši. Císařem Říše římské se Matyáš stal po Rudolfově smrti é v roce 1612. zformováni a vývoj stavovského státu 229 Rudolf IL (dřevořez na českém tisku z r. 1612) Matyáš byl stavy uznán českým králem (1611—1619), ale jeho pozice nebyly zcela jednoduché. Mohl sice skrytě doufat v podporu českých a moravských stavů, ale dospěl spíše ke zklamání. Stavovská opozice nehodlala už více ustupovat, její předáci pochopili, že vstřícný postoj k Rudolfovi nebyl tou správnou cestou. Panovníkovo postavení ulehčovala jen permanentní nejednota stavů, zejména nesváry mezi stavy jednotlivých zemí Koruny české. Matyáš byl obratný mistr kompromisů. Raději než by svolal sněm, na kterém by se mohl dostat se stavy do konfliktu, zřekl se berně. V roce 1612 přenesl své sídlo opět natrvalo do Vídně a v Praze řídili zemskou vládu jeho nejvyšší úředníci — místodržitelé. Nekatolíci očekávali od Matyáše podporu, ale naopak došlo k posílení katolických aktivit (tzv. španělská strana Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic). S Matyášovým panováním nebyli spokojeni ani vždy sebevědomí šlechtici v Uhrách a v Boč-kajových tradicích hrozil ozbrojeným vystoupením nový sedmihradský kníže Gábor Bethlen. Převaha španělské strany se plně projevila na českém sněmu v roce 1615. Stavovská nekatolická opozice se z blíže nedoložitelných příčin vůbec neprosadila a sněm povolil Matyášovi vybírání berní na pět let dopředu a dobrovolně se tak vzdal účinné zbraně stavovské politiky. Jedním z dalších sněmovních ustanovení bylo povýšení češtiny na jediný závazný jazyk při sněmovních jednáních a jiných úředních výkonech. Bez znalosti češtiny neměl šlechtic v zemi možnost získat inkolát (tzn. právo obyvatel-ské). Jen zástupci Slezska a Lužic mohli, byt' s výhradami, mluvit německy. Tato usnesení ale nenabyla platnosti. V temže roce došlo k výraznému vyhrocení rozporů mezi katolickým a protestantským táborem v Říši a vůbec v celoevropském měřítku. Ke svému konci spělo tzv. dvanáctileté příměří uzavřené mezi Nizozemím a Španělskem a militantní představitelé obou stran, které měly v Evropě své spojence a sympatizanty, se dožadovali otevřeného střetnutí. Vzrůst vlivu katolíků v českém prostředí podnítil Matyáše k intenzívním jednáním o nástupnické otázce. On sám ani jeho dva bratři neměli potomky, a tak přicházeli v úvahu dědicové ze španělského příbuzenstva, nebo štýrské habsburské větve. V roce 1617 se Spanělé v tajném dohovoru vzdali nároků na středoevropskou monarchii (tzv. Oňatova smlouva, jméno nese podle španělského vyslance ve Vídni), a proto se žijící členové rodu dohodli na kandidatuře Ferdinanda Štýrského. Pro české nekatolíky to nevěstilo nic dobrého — Ferdinand se proslavil svým zcela nekompromisním postojem vůči „heretikům" už ve štýrském Hradci a sotva mohli očekávat, že by v Českém království projevil větší toleranci. Matyáš se sice před svým nástupem na trůn zavázal, že nebude projednávat nástupnickou otázku za svého života, ale pod vlivem katolické 230 Český stavovský stat ofenzívy předložil Ferdinandovu kandidaturu sněmu hned v roce 1617. Nekatolická stavovská opozice se sice pokoušela bránit, se zvlášť ostrým projevem vystoupil Jáchym Ondřej Šlik, ale pod soustředěným nátlakem téměř všichni nesouhlasící (včetně Šlika) ustoupili. Ferdinand štýrský nebyl ovšem českým králem zvolen, byl jen přijat za příštího panovníka. Opozici se nakonec podařilo prosadit, aby Ferdinand při své přísaze na zemské svobody uznal platnost Majestátu. Ferdinand opravdu svolil, ale zároveň psal papeži a španělskému králi, že tento slib dodrží jen potud, pokud bude muset. Bez větších potíží byl potom Ferdinand přijat i ve vedlejších zemích Koruny české a začátkem roku 1618 také v Uhrách. II/7 Stavovské povstania bitva na Bílé hoře (1618—1620) _; K vypuknutí bouře mezi znesvářenými konfesijními tábory v Evropě stačil v roce 1618 opravdu už jen krůček. Ohniskem budoucího konfliktu se měly stát Čechy. Po sněmu roku 1617 vypověděla katolická strana otevřené nepřátelství. Na panství benediktýnů v Broumově byl uzavřen evangelický kostel a na arcibiskupském statku v Hrobech byl nekatolický chrám dokonce rozbořen. Došlo tak k hrubému porušení zásad Majestátu, postup zvolený katolíky odpovídal více prvkům obsaženým v augšpur-ském vyrovnání. Postiženi byli ti nemnozí, kteří se na sněmu roku 1617 vzepřeli uznání Ferdinandova nástupnictví (žatecký purkmistr Maxmilián Hošťálek a novoměstský pražský radní Valentin Kochan byli sesazeni, Jindřich Matyáš Thurn byl zbaven karlštejnského purkrabství, ostatně dost výnosného úřadu). V březnu roku 1618 byl do Prahy svolán sjezd nekatolických stavů, který zaslal císaři ostrou stížnost na porušováni zemských svobod zakotvených v Majestátu. Matyáš ale nemínil couvnout, zachoval se rovněž rázně a zakázal přísně konání dalšího sjezdu plánovaného na kveten. Tento zákaz jen přilil oleje do ohně. 21. května 1618 se v pražském Karolinu shromáždilo nebývalé množství nekatolické šlechty. Představitelé královských měst se obávali možného postihu ze strany královských rychtářů, a proto svou účast odmítli. Sjezd zpočátku probíhal poklidně, přítomné vyburcoval až zanícený proslov Jindřicha MatyášéThurna. O den později se v malostranském domě Smiřických uskutečnila tajná schůzka radikálů (bezpečně je doložena přítomnost Thurna, Albrechta Jana Smiřického, Václava Budovce z Budova a Oldřicha Vchynského z Vchynic). Zúčastnění se domluvili na rázné akci proti místodržitelům a do svých plánů zasvětili ještě širší okruh osob. Dne 23. května se vypravila delegace stavů pod vedením Thurna do Pražská defenestrace 23. května L618 (rytina ze 17. století) místodržitelské kanceláře na Pražský hrad. Vystoupení opozičníků v kanceláři mělo charakter rychlého improvizovaného soudu. Vzbouřenci přečetli místodržícím obvinem pro soustavné porušování zemských svobod a nato přikročili k činu. Svrhli přítomné místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu a písaře Fabricia z oken do hradního příkopu. Tato defenestrace (v pořadí už třetí pražská) byla demonstrativním skutkem, který měl symbolizovat bezvýhradný rozchod s habsburskou vládou. Oběti atentátu vyvázly s nepříliš těžkými poraněními, a tak se mohla zrodit legenda o pomoci Panny Marie při záchraně defenestrovaných. K odboji, jímž vlastně začala třicetiletá válka, se pod tlakem šlechty připojilo i Nové, později i Staré Město pražské, ale vůdci povstání naštěstí dokázali zabránit živelným rabovacím akcím, po nichž toužily zejména 232 Český stavovský stať zformování a vývoj stavovského státu 233 nižší vrstvy obyvatel Prahy. 24. května pokračovalo zasedání sjezdu, kde byla královská moc svržena a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů (po deseti místech získali zástupci všech tří stavů). V čele protihabsburské vlády stanul Václav Vilém z Roupova a Jindřich Matyáš Thum se stal vrchním velitelem vojsk, která byla téměř okamžitě verbována. Oprávněnost počínání odbojných stavů zdůvodňovala obsáhlá Apologie. S českým povstáním projevily souhlas obě Lužice a Slezsko, ale Morava pod vedením bratrského politika Karla st. ze Žerotína, jemuž se otevřený konflikt příčil, zůstala neutrální. Ochotu připojení k českému povstání nejevily ani rakouské země. Císař Matyáš byl vývojem událostí poněkud zaskočen a nebyl si jist, jak má postupovat. Záhy ovšem ve Vídni převládlo mínění militantních stoupenců vojenské odpovědi. Z české strany byl zastance důrazného přístupu hlavně Lobkovic a oporu nalezl pochopitelně ve Ferdinandovi Štýrském. Razantní odveta byla podle jejich přesvědčení jedinou cestou, jak zamezit rozšíření „rebelie", a to tím spíše, že čeští vzbouřenci nenalezli bezprostřední odezvu v evropském nekatolickém táboře. Říšská protestantská Unie zklamala, Anglie se nechtěla nechat do konfliktu vůbec vtáhnout (poslala do Čech jen několik set vojáků) a Nizozemí přispělo pouze finanční pomocí. Po Matyášově smrti v roce 1619 se stav věcí obrátil pro české odbojní-ky příznivěji. Na Moravě byl vzdělaný, leč intelektuálsky váhavý Karel st. ze Žerotína odsunut a bojovnější Ladislav Velen ze Žerotína se k povstání přidal. Změny situace na Moravě se rozhodl využít Thurn k tažení na Vídeň, kde se proti Ferdinandovi zvedla i vojska dolnorakouských stavů. Tím však Thurn oslabil stavovské síly v Čechách a otevřel prostor pro operování císařské armády generála Buquoye. Stavovské oddíly, kterým velel generál Mansfeld, utrpěly výraznou porážku v bitvě u Zablátí (blíže Vodňan, 10. června 1619) a Thurn byl nucen stáhnout se do Čech. Naproti tomu na Moravě dosáhli stavové úspěchu, když císařský velitel Dampierre prohrál ve střetnutí s Ladislavem Veleném ze Žerotína. V červenci se v Praze shromáždil generální sněm stavů zemí Koruny české a vyhlásil, že Koruna česká má být napříště konfederací svobodně volící krále (podle nizozemského vzoru). Do nové ústavy království byly přejaty zásady Majestátu a předpokládalo se, že konfederace může být rozšířena i na další země monarchie, pokud projeví zájem. Sněm pak nového českého krále zvolil poté, co byl Ferdinand z trůnu výslovně sesazen. Volba padla na kalvína Friedricha Falckého (1619—1620), který měl za manželku dceru anglického krále Jakuba L, a stavové věřili, že takto získají na svou stranu i mocnou ostrovní říši. V souvislosti s korunovací přísného kalvínskeho krále došlo k obrazoborecké očistě pražských kostelů, zejména byl poškozen chrám svatého Víta. Český odboj byl vesměs omezen na představitele šlechty, města většinou zachovávala rezervovaný postoj a poddaní, kteří očekávali od vzbouřenců své osvobození, vyšli zcela naprázdno. Ostatně opak — zrovnoprávnění poddaných — by byl v příkrém rozporu s mentalitou doby. Ještě v roce 1619 se připojil do řad protihabsburského povstání vypočítavý sedmihradský Gábor Bethlen, který si dělal naděje na uherský trůn. Jeho vystoupení odvolalo z Čech dočasně oddíly generála Buquoye, který spěchal na pomoc Vídni, tentokrát obležené uherskými vojsky ve spojení s česko-moravsko-rakouskou armádou pod velením Kristiána z Anhaltu, důvěrníka Friedricha Falckého. Stavovská vojska však nejevila žádnou bojovou náruživost z prostého důvodu — byla špatně placena. Rozhodující obrat ve válce nastal, když se Ferdinandovi podařilo získat spojenectví Maxmiliána Bavorského (1620) a jím vedené říšské Katolické ligy. Maxmiliánovo spojenectví nebylo nezištné, v tajných úmluvách dostal od Habsburka slib, že v případě vítězství dostane kurfiřtský hlas po Friedrichovi Falckém. Obdobně oportunistickými cíli bylo motivováno i přistoupení Saska ke katolickému habsburskému bloku, tamní kurfiřt měl totiž eminentní zájem na ovládnutí Lužic a Slezska. Současně přispěli Ferdinandovi i španělští příbuzní, když se jejich armády stojící na nizozemských hranicích zavázaly napadnout Falc. Nad českým odbojem se stahovala temná mračna, aniž by si toho byli jeho vůdčí aktéři plně vědomi, Gábor Bethlen vyžadoval za svou pomoc neúnosné sumy peněz, povstání v Horních Rakousích bylo potlačeno, v Říši uzavřela Katolická liga s protestantskou Unií příměří, a tak bylo možné veškeré síly vrhnout proti Čechám. To se nakonec také „stalo. V polovině září vtrhla sjednocená císařská a ligistická vojska do země u Nových Hradů a postupovala směrem k Budějovicím. Kristián z Anhaltu se proto urychleně stahoval přes Moravu do Čech. Stavovský generál Mansfeld v západních Čechách zachovával po tajné dohodě s císařskými klid zbraní. Na Moravě zbyl ve svém odporu Ladislav Velen ze Žerotína osamocen. Anhaltova vojska dospěla ke Praze s předstihem a zaujala strategicky výhodné postavení na návrší Bílé hory. Nedlouho za ním dorazila také cí-sařsko-ligistická armáda. Katolické vedení bylo citelně oslabeno, když v předchozí drobné srážce u Rakovníka byl generál Buquoy vážně a choulostivě zraněn do přirození, takže nemohl vsednout na koně a následnou bitvu řídil za velkých bolestí z kočáru. Síly nepřátel byly na Bflé hoře téměř vyrovnány. Odhaduje se, ze na straně stavů stálo přibližně 20 000 mužů v lepších vojenských pozicích, katolický tábor shromáždil asi 28 000 mužů, kteří však museli útočit na opevněné postavem na návrší. Za mlhavého chladného rána dne 8. listopadu 1620 se obě armády střetly. V nedlouhém boji (bitva trvala zhruba 234 český stavovský stát dvě hodiny) byla nepříliš disciplinovaná, unavená a špatně placená stavovská vojska poražena. Proslulý odpor „Moravanů" u zdi královské obory byl spíše výjimkou, jeho význam byl ještě zvýšen pozdější legendou. I u nepřátel získal uznání jezdecký úder Kristiána mladšího zAnhaltu. Zanedlouho poté, co se zpráva o porážce dostala na Pražský hrad, Friedrich Falcký uprchl s celým dvorem ze země (pro své krátké a neúspěšné panování byl nazván „zimním králem"). V hodnocení stavovského povstání dejme nejprve slovo stavovskému historikovi Pavlu Skálovi ze Zhoře a jeho Historii české: „Jakož pak v létu 1617 a tak před tří/ni lety a pěti měsíci s tím obecným sněmem, od nebožtíka císaře Matyáše stavům Království českého s strany přijetí a vy hlášení za krále arciknížete Ferdinanda na Hrad pražský položeným, stal se začátkek všeobecného a osudného neštěstí celého národu i Království českého, tak teď v městci listopadu roku přítomného, kterýž je od prvního soužení předkův našich vletu 1547skrze krále Ferdinanda I., děda dotčeného krále Ferdinanda //.,... tou nešťastnou a krvavou bitvou na Bílé hoře, před Prahou svedenou, uvalila se na týž národ a vlast naši bída, pád a potlačení dokonalé, z něhož až dosavad Čechové nijak vybřésti nemohli." Skála jako člověk, který s povstáním pevně spojil svůj osud a později byl nucen emigrovat, vykládá události tak, aby hlavní akcent byl položen na vinu Habsburků. Proto pokládá za počátek odboje rok 1617 a ne defenestrací o rok později. Názor Pavla Skály je plně pochopitelný, protože objektivním zpravodajem nemohl být z osobních důvodů. Na neúspěchu stavovského povstání se ovšem podepsala i nepříliš koncepční politika stavovských vůdců, neshody uvnitř nekatolického tábora a v neposlední řadě velmi špatná finanční situace, která neumožnila vlastně nikdy řádně najaté žoldnéře zaplatit a motivovat je tak k zanícenějšímu přístupu k boji. Příliš šťastná nebyla ani volba Friedricha Falckého, který zůstal v českém prostředí cizincem. Zcela selhalo i spoléhání na příbuzenské svazky nového krále, svou roli sehrál i odstup většiny měst. Proto se Bílá hora stala přímo traumatem českých dějin, a to tím více, že důsledky bělohorské porážky vedly k rychlému postupu rekatolizace. A katolická strana svého vítězství dovedla využít nejen v běžné politické i, praxi, ale i v rovině ideologické: zásluha na úspěchu byla přičítána přispě- j j ní a přízni Panny Marie. Na počest vítězství byl původně luteránský kostel ■; na Malé Straně zasvěcen právě P. Marii Vítězné. \ hospodářství a společnost v předbělohorském státě 23s Hl. HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST V PŘEDBĚLOHORSKÉM STÁTĚ III/l Překonám hospodářského rozvratu__ Úpadek české ekonomiky, počínající velkým morem roku 1380 a pokračující událostmi husitské epochy až po ukončení válek mezi Matyášem Korvínem a Vladislavem Jagellonským, byl tíživým dědictvím, které vyžadovalo nápravu. Pokusy o ni však brzdil výrazný pokles počtu pracovních sil, citelný především na venkově. Ztrátu 40—50 % obyvatel nebylo snadné zacelit. Proto feudální vrchnosti, postižené úbytkem poddaných a tím i snížením peněžních příjmů, musely hledat cestu z nelehké situace. Především nehodlaly bezmocně přihlížet dalšímu odchodu poddaných rolníků do lépe prosperujících oblastí a královských měst. Zcela promyšleně tak po předchozích dílčích nábězích prosadily roku 1487 usnesení o přísnějším omezení pohybu poddanského obyvatelstva. Tento krok, spolu s dočasným zvýšením do té chvíle zcela nepatrných robotních povinností, nebyl počátkem znevolnění českého venkova, jak občas čteme ve vědecké literatuře i učebnicích, nýbrž opatřením, které si vynutily poměry a jehož životnost později pominula. Nepochybně však na určitý čas zhoršilo podmínky života na vesnici, jíž se nevyhnuly ani opakované morové epidemie roku 1483 a 1520. Nespokojenost poddaných se situací rostla a vybíjela se v místních vzpourách, z nichž nejznámější je spojena se jménem rytíře Dalibora z Kozojed, který svůj souhlas s povstáním rolníků na ploskovic-kém statku zaplatil roku 1498 vlastní hlavou. Se vzbouřenými sedláky si už roku 1496 poradila krajská hotovost. Podobně skončila rebelie na moravském panství Zábřeh, náležejícím Jiřímu staršímu Tunklovi z Brníčka. Jak již bylo řečeno, nalezla šlechta jedno z východisek k překonám ekonomických potíží ve vlastním podnikání. Podporovala především svá poddanská města a městečka, která díky zvýšenému objemu řemeslné i zemědělské výroby začala konkurovat královským městům a budila jejich nevoli. Právě v tomto období se datuje vzestup poddanských měst, jako byla Třeboň, Jindřichův Hradec, Český Krumlov, Pardubice, Litomyšl či Mladá Boleslav. Jejich hospodářská prosperita se záhy odrazila ve výstavnosti ulic a náměstí. Vrchnostem tak přibyly nejen stálé dávky od obyvatel těchto míst, ale též poplatky z trhů, mýt, cel a pivovarů, které se v poddanských městech utěšeně rozvíjely. K plnému nástupu vrchnostenského podnikání došlo však až po roce 1550. Ekonomickou a populační depresi se ale podařilo překonat mnohem dřív, už mezi léty 1520—1530. Od té doby také nastalo výrazné zlepšení životních podmínek ve venkovských oblastech. Naproti tomu nejde mluvit o pronikavějším rozvoji dálkového obcho- 236 český stavovský stát du. Až do roku 1495 zůstával v platnosti církevní zákaz obchodování s husitskými „kacíři". Prolomit se ho podařilo fakticky i právně (roku '. 1479) norimberským kupcům, usilujícím o kontrolu nad středoevropským obchodem. Norimberské firmy téměř monopolně dovážely do Cľech i luxusní textil, šafrán i další spotřební zboží, naopak vyvážely měď, cín a přes přísné zákazy českých úřadů i stříbro. Produkce kutnohorských stříbrných dolů se na konci 15. století pronikavě zvýšila (z 1500 kg na 4500 kg ročně). Bylo to poslední vzepětí a trvalo do druhého desetiletí 16. věku, kdy kutnohorské dolování začalo nenávratně upadat. V čase závěrečného rozmachu kutnohorských dolů propuklo několik vzpour námezdně pracujících horníků. První vzbouření pro ně roku 1494 dopadlo úspěšně, když se potvrdila oprávněnost jejich stížností. O dva roky později byl výsledek jiný. Několik předáků bylo popraveno bez soudu na poděbradském hradě a Křivoklátě. Událost inspirovala v 19. století J.K. Tyla k sepsání dramatu Kutnohorští havíři. Kutnohorská naleziště nahradil po roce 1515 krušnohorský Jáchymov (německy Joachimsthal), jenž náležel šlechtickému (původně ovšem měšťanskému) rodu Šliků. V Jáchymově se těžilo v průměru 15 558 kg stříbra ročně, ale jeho sláva skončila už po třiceti letech. Dodnes z ní zbylo alespoň slovo dolar (z německého Joachimsthaler-Thaler-tolar-dolar). Polovina 16. století učinila tečku za pověstí českého středověkého mincov-nictví. Roku 1547 zrušil král Ferdinand I. grošový systém a český groš byl vytlačen zlatým rýnským a grošem míšeňským (kurs byl 1 groš český za 2 groše míšeňské). III/2 Šlechtické podnikání a postavení poddaných__ Spojení evropské ekonomiky se světovým trhem bylo jedním z nejdůleži-tějších momentů ovlivňujících hospodářský vývoj na „starém" kontinentě. Rozšiřování výroby, podnikání a obchodu v evropských státech souviselo i s koloniální expanzí. To vše se promítlo do ekonomických poměrů v českých zemích, i když, vzhledem k jejich poloze, spíše zprostředkovaně. Patrné to bylo ve složení dovozu, který se podstatně rozšířil (jižní a koloniální zboží, manufakturní výrobky, zbraně), i vývozu (soukenické a plátenické produkty). V polovině 16. století dochází také k rozšíření vrchnostenského hospodaření ve vlastní režii. Tento typ podnikání (běžně se hovoří o režijním velkostatku) se nejprve uplatnii na velkých panstvích, schopných pružněji reagovat na zvyšující se nároky trhu. Ten se stával stále nenasytnějším, neboť po překonání vleklé deprese prudce vzrostl počet obyvatel a s ním také ceny (tzv. cenová revoluce). Podstatou režijního velkostatku byla námezdní práce. Šlechtičtí podnikatelé hospodařili na své půdě (dominikáni), kde zaměstnávali čeleď a kromě ní najímali sezónní dělníky. Ro- hospodářství a společnost v předbělohorském státě 237 botní práce poddaných využívali jen v malé míře. Zisk z prodaných produktů však, bohužel, pouze zřídka investovali do dalšího podnikání. Honosný život „na vysoké noze" odčerpával značné částky, množství peněz pohltila stavba zámků a paláců i osobní reprezentace. Ostatně úroveň zemědělské výroby nebyla ještě taková, aby zajišťovala mimořádně vysoké výnosy. Zadlužení velkostatků bylo proto běžným jevem. Největších úspěchů při podnikání ve vlastní režii dosáhl na přelomu 16. a 17. století rod Šmiřických, vlastnící rozsáhlé statky v severovýchod-i nich Čechách (Náchod, Kumburk-Jičín, Semily, Hrubá Skála) a východ- ně od Prahy. Značný podíl na tom měl vynikající ekonom Jeroným Bu-r kovský z Neudorfu, jehož po pádu Šmiřických převzal do svých služeb Albrecht z Valdštejna. Smiřičtí se převážně orientovali na obilnou produkci, určenou nejen pro pivovary, ale i pro zemědělsky nevýhodné oblasti. Právě v tomto období došlo totiž k rozlišení regionů na úrodný, převážně obilnářský a dobytkářský „kraj" (rj. nížiny) a „hory" (tj. výše položená území), kde si poddaní vesničané rozmnožovali nedostatečné příjmy ze zemědělské činnosti rukodělnými pracemi (tkalci, skláři či povozníci v Krkonoších a Jizerských horách atd.). Ve vlastní režii vrchností se úspěšně rozvíjely i další obory, zejména chov ovcí pro vlnu, výnosný hlavně v pahorkatinách. Vedle obilnářství prožívalo skutečnou konjunkturu i rybníkářství. Počátky jeho rozmachu sahají do druhé poloviny 14. století, ale s dozněním husitské epochy se zakládání rybníků mění přímo v explozi. Příčiny byly podobné jako y letech 1380—1400. Poddám opouštěli zemědělsky nevýhodnou půdu, která zůstala ležet ladem. Vrchnosti ji potom využily k zřízení rybníků tím spíše, že tato činnost nevyžadovala velké finanční náklady. K rozvoji rybníkářství došlo hlavně na pernštejnských (Pardubicko) a rožmberských panstvích v bažinatých oblastech Třeboňské a Budějovické pánve. Na pernštejnských panstvích se přitom proslavil Kunát Dobřenský (tvůrce pardubické rybniční soustavy a zřejmě i Opatovického kanálu), na rožmberských pak jeho žák Štěpánek Netolický, který vybudoval celou síť rybníků, spojených 40 kilometrů dlouhým umělým kanálem, známou Zlatou stokou. Pokud šlechtici zabírali pro zakládání rybníků poddanskou půdu, dávali za ni postiženým náhradu, takže na venkově nedocházelo k žádné proletarizaei. Současný dochovaný stav rybníků je jen zlomkem jejich původního počtu (zejména rybníky na Pardubicku byly později vysušeny a přeměněny v pole a louky). Produkce ryb patřila k velmi lukrativním záležitostem, poněvadž odbyt byl nesrovnatelně větší než dnes. Konzumace rybího masa souvisela s církevními nařízeními: ryby byly nejrozšffenější postní stravou, a proto se daly i výhodně exportovat. Klasickou rybníkář-skou oblastí bylo rožmberské jihočeské dominium, ale množství rybníků se rozkládalo také na západní Moravě. Ve druhé polovině 16. století Rožmberkové zaměstnávali ve svých službách jednoho z nejproslulejších 238 český stavovský stát hospodářství a společnost v předbělohorském státě- 239 stavitelů rybníků Jakuba Krčina z Jelčan. Tento muž, který vybudoval nej -větší jihočeské rybníky (Svět, Rožmberk), byl skutečně mistrem svého oboru. A tak není divu, že se okolo jeho osobnosti nakupily četné pověsti. Úspěšné výsledky jeho práce si lidé vysvětlovali pověstmi o Krčínově spojení s ďáblem. Rybníky stavěli podle projektů a za dozoru odborníků profesionálové, putující od jedné stavby k druhé — rybnikári. Toto společenství se vyznačovalo naprostou rutinou, ale tvořilo i nevítaný prvek mezi usedlým obyvatelstvem, od něhož se rybnikári odlišovali více nevázaným životním stylem. Výstavba četných rybníků poznamenala tvářnost krajiny i z ekologického hlediska, což je dosud patrné v jižních Čechách. V nastoupené cestě pokračovalo v druhé polovině 16. století šlechtické pivovarnictví. Šlechtický režijní velkostatek produkoval bílé pšeničné pivo, a tak zužitkovával i část vlastní obilné výroby. Prosperitu šlechtického pivovarnictví podpořil nepřímo sám Ferdinand L, když po zlikvidovaní odboje roku 1547 zatížil městské pivovary zvláštním poplatkem, tzv, po-sudným. Jelikož poddaní museli odebírat pivo své vrchnosti (tzv. prímus), měli šlechtici zajištěn vydatný zdroj příjmů. Dlužno poznamenat, že tehdejší pivo, hutnější než dnešní, bylo nejen nápojem, ale i důležitou složkou potravy. Dělaly se z něho také polévky a omáčky. Podnikání ve vlastní režii mělo bezprostřední vliv na majetkovou strukturu české šlechty. Na konci 16. století náleželi mezi nejvíce prosperující rody Smiřičtí a Trčkové z Lípy, zatímco Rožmberkové a Pernštejno-vé se potýkali s dluhy. Poměrně zdatně si vedli drobní šlechtici v Hradeckém a Litoměřickém kraji, těžící z výhodné polohy svých statků. Naopak nižší šlechta v zemědělsky nepříliš příznivých oblastech, odloučených od hlavních komunikací, chudla a musela svůj pozemkový majetek rozprodávat. Definitivně hospodářské pozice rytířstva podlomily až události třicetileté války. V průběhu 16. století pronikal do řad šlechty i větší počet cizinců, což úzce souviselo s vytvořením podunajského soustátí a propojením mezinárodní politiky. Nicméně podíl cizinců, kteří přišli po roce 1526 do Čech, nepřesáhl mezi šlechtou 10 %. I když mezi nimi byli politicky schopní jedinci (kupříkladu Jindřich Matyáš z Thurnu nebo Leonard Collona z Fel-su), nemohli se řídit jen vlastní vůlí, ale museli sladit své počínám s názory české šlechtické obce. Sociální diferenciace probíhala také mezi poddanými. Zámožné vesnické vrstvy dokázaly zvyšovat svůj blahobyt především zásluhou odbytu zemědělských výrobků. K vesnickým boháčům náleželi zpravidla též hospodští a mlynáři. Před propuknutím třicetileté války se však v zemědělské výrobě počínají projevovat příznaky stagnace, s čímž souviselo i vymáhání nových poddanských povinností. III/3 Města a obchod Ani v průběhu 16. století nepřekročila výroba ve většině českých měst okruh místních trhů. Příčiny byly zřejmé: odloučenost od hlavních obchodních tras a sešněrování řemesel v cechovních organizacích, které právě tehdy prožívaly dobu své největší slávy. Cechy v českých zemích existovaly od 14. století, zprvu ve velkých městech, ale posléze se rozšířily i do menších městských lokalit. Cechy byly společenstvím výrobců stejného odvětví a plnily především ochranářské poslání. Hlídaly ceny a pokoušely se reglementovat i množství výrobků a počet mistrů v příslušném oboru. Zároveň plnily i funkce sociální a charitativní. V převažující řemeslnické produkci pro místní trhy se přece jen našly dvě výjimky, potvrzující pravidlo. Úpěšnými obory bylo soukenictví a plátenictví. Levné české sukno se vyváželo na východ a jihovýchod Evropy a soukenická výroba se soustřeďovala především ve východních Čechách (Broumov, Rychnov nad Kněžnou, Pardubice a další poddanská města). V jižních Čechách byly centry soukenictví Jindřichův Hradec a na Moravě Jihlava. Právě Jihlava a Broumov pracovaly už před počátkem třicetileté války pro export. Plátenictví vzkvétalo hlavně v severních a severovýchodních Čechách (Podkrkonoší i od 16. století kolonizované výše položené oblasti v Krkonoších a Jizerských horách), kde rozvoj výroby podněcovaly i přírodní podmínky, vhodné pro pěstování lnu. Plátenictví prosperovalo také v sousedním Slezsku a Lužicích. Plátno směřovalo ze zemí Koruny české nejen do Evropy, ale prostředmctvím Nizozemí též do zámoří. S platenie-kou výrobou je u nás spojen vznik tzv. nákladnického systému, který byl vlastně předstupněm rozptýlené manufaktury. Tkalci si sami nebyli schopni zajistit odbyt výrobků v odpovídající míře a na větší vzdálenosti, a proto přijímali zprostředkování obchodníků (většinou z německých ob-Iastí), kteří se starali o uplatnění zboží na trzích. Obchodní kapitál se v českých zemích prosazoval před třicetiletou vál-: koú jen ve velmi omezené míře. Pokus o založení obchodní kompanie v Jihlavě na přelomu 16. a 17. století skončil neúspěchem, neboť narazil na odpor cechovní organizace a jejího ochranářského systému. ■3 I český stavovský stát IV. KULTURA ČESKÉHO STAVOVSKÉHO STÁTU IV/1 Náboženské poměry v mezinárodních souvislostech_ Na sklonku 15. století působily v Čechách a na Moravě dvě církve, oficiálně povolené zemskými orgány: kališnická, k níž se hlásilo asi 70 % obyvatel, a katolická. Poněvadž po Rokycanově smrti nebyla naděje na obsazení pražského arcibiskupského stolce utrakvistou (papež kališnickou církev nadále neuznával), zůstal arcibiskupský úřad na dlouhá desetiletí uprázdněn (tzv. sedisvakance). Kališnické kněžstvo řídili administrátoři (správci), spolu s tzv, dolní konzistoří ( z lat. consistorium), sborem složeným z duchovních a světských osob. Dolní konzistoř se ustavila roku 1478 a sídlila u Týnského chrámu v Praze. Věroučné problémy utrakvismu posuzovala pražská univerzita. Také v čele katolické církve na území Království českého stáli administrátoři, někdy jmenovaní papežem, jindy volení pražskou kapitulou. Katolická konzistoř, tzv. horní, dlela u chrámu svatého Víta. Na Moravě byly poměry jiné. Katolická církev si tu udržela celistvou organizací, řízenou olomouckým biskupstvím, zatímco kališnické duchovensko žádnou ústřední církevní správu neutvořilo. Jednota bratrská existovala nadále v rozporu s kompaktáty a dlouho, z právního hlediska až do vydání Rudolfova majestátu roku 1609, stála mimo zákon. Katolíkům i zemským úřadům v Čechách a na Moravě byla trnem v oku. Nejvyšší místa se proti ní snažila postupovat nesmlouvavě a v sériích výnosů zakazovala její činnost (svatojakubský mandát z roku 1502, později několikrát obnovený, nařizoval uzavření všech bratrských kostelů a zničení bratrských knih). Tato opatření reagovala na aktivitu jednoty i rostoucí počet jejích členů, ale nepřinesla praktické výsledky. Dokonce řada katolických vrchností (např. Pernštejnové) si bratří cenila jako pilných a výkonných poddaných a fakticky je chránila. Přibližně až do poloviny 16. století probíhal uvnitř jednoty bratrské svár mezi přívrženci původní koncepce (hlásající izolaci od hříšného světa a podceňující význam vyššího vzdělám) a skupinou realističtěji uvažujících členů, kteří toto přísné stanovisko odmítali. Tento směr se pozvolna prosazoval, takže jednota otevřela své řady i majetnějším měšťanům a šlechticům. Již v průběhu první poloviny 16. století poklesla důležitost podorlických osad a významnými centry bratrského života se stala poddanská města v Čechách i na Moravě (Litomyšl, Bělá pod Bezdězem, Mladá Boleslav, Ivančice, Přerov). Jejich vrchnosti sympatizovaly obvykle s ideály jednoty. Rozmarný renesanční životní styl však bratři odmítali a ve svém působení předjímali vážný a vznešený ráz božího království. Navazovali tak na rysy, charakteristické pro české reformní úsilí od sklonku 14. století. kultura Českého stavovského státu V čele jednoty bratrské stáli volení biskupové. Jednoduché náboženské obřady se konaly v prostých svatyních, nazývaných sbory. V původním významu označovalo toto slovo samotnou jednotu bratrskou, jež podle svého přesvědčení tvořila sbor křesťanů věrně dodržujících boží zákon, a tudíž předurčených ke spasení. V činnosti bratrských obcí se uplatňovaly též ženy, což v katolické církvi (držela se výroku svatého Pavla, že v církvi má žena mlčet) nebylo zvykem. Na podzim 1507 vyvolalo mocný ohlas vystoupení moravské šlechtičny Marty z Boskovic, která v dopise králi Vladislavovi protestovala proti zákazu jednoty: „ Viděla sem list, kterýž Vaše královská Milost ráčili stepsáti do této země (panovník sídlil tehdy v Uhrách—pozn.red.), aby bratří byli postaveni y Praze (tj. museli se dostavit do Prahy—pozn. red.)e/c. Nerada sem jeho slyšela, a to mnoho pro Vaši Milost, bojéci se, hněvu božůio, aby Vaše Milost na se nevzbudil. Neb já svobodně říci mohu, že mým vědomím nevím, abych kdy co proti Vaší Milosti promluvila, i jiných lidí málo jest, komu bych co zlého přála, ovšem neudělala. "O víru také smím se s svatým Pavlem přiznali, že s tou rotou, kteráž slove kacířská (tak říkali katolíci a kališníci členům jednoty—pozn.red.), sloužím Bohu mému... I nevím, proč bych takového odsudku zasloužila, abych z země vypovědí-na byla aneb usmrcena, poněvadž všecko což dobrého jest ráda bych udělala... A jiných drahně lidí jest v té jednotě, ježto jsou lepší než já. I neřáda bych, byste Vaše královská Milost proti takovým lidem ráčili se postaviti, než radějši obránce býti; a pod stínem Vaší Milosti abychom, tichý a pokojnýživot vedouce, Pána Boha chválili.. ." Katolický vzdělanec Bohuslav HasiŠtejnský z Lobkovic považoval ovšem Martin čin za něco neslýchaného. V dopise příteli to komentoval slovy: „Děsím se, zatímco ti toto píšu, a hrozím se, třebas jen v myšlenkách, připustit takovou bezbožnost. A v této šílenosti nechybí ani účast ženy. Ačkoli apoštol (tj. svatý Pavel — pozn.red.) přikazuje ženám, aby v kostele mlčely, tato žena se opovažuje napsat králi i chránit pod svou ochranou bezbožníky. Ale snad je toto pohlaví tak chráněno ďáblovými zákony, že se téměř žádné kacířství v boží církvi nemohlo rozmáhat bez něho... Tyto ženy následovala naše MartOi třebaže by bylo lépe, aby po vzoru dávné Marty měla plno práce s obsluhováním a hleděla si kužele a vlny, než aby s jistou mužskou nestydatostí projevovala zuřivost vůči katolické víře." Dlouhá a trnitá byla dějinná cesta žen k emancipaci. 242 český stavovský stát K hluboké diferenciaci náboženských poměrů v českých zemích do- ' cházelo od dvacátých let 16. věku v souvislosti s nástupem luterské refor- ' mace a posléze s vývojem politické scény po porážce stavovského odboje i roku 1547 i s pronikáním Kalvínových myšlenek do střední Evropy. Luteráni získali časem převahu mezi německy hovořícím obyvatelstvem, včetně feudálů, v severočeských oblastech. Blízkost luterského I Saska byla v tomto směru rozhodující. Také ve Slezsku a obojí Lužici, na konci 15. století baštách katolicismu, byl vliv luterství dominantní. Takový vývoj nemohl zůstat bez ohlasu v kališnické církvi, kde tzv. no- l voutrakvisté, sympatizující s luterstvím, zatlačili postupně do pozadí sta- i routrakvisty, setrvávající názorově na pozicích Jana Rokycany a jeho ná- j sledovníků, V porovnání s luterány se jako nevýhodná a překonaná uka- f| zovala myšlenka, že kališnická církev tvoří autonomní součást obecné ka- j tolické církve. Zpřetrhání svazků s papežstvím i opuštění apoštolské po- 'ň sloupnosti (kandidáty na kněžství nesyětil určený biskup, odvozující své pověření od svatého Petra, ale byli uváděni do duchovního úřadu jinými jj způsoby) dávalo reformačním církvím, včetně jednoty bratrské, organizační nezávislost, již utrakvisté postrádali. Posuzováno z tohoto pohledu, f měnila se kompaktáta, kdysi vítězství historického významu, v přítěž f a brzdu. Kalvínovo učení zaujalo svou nesmlouvavou logikou a přísností hlavně ( příslušníky jednoty bratrské. Od poslední třetiny 16. století spatřovali její ! představitelé v kalvínske církvi sesterskou organizaci, s níž udržovali úzké \ styky a v které shledávali mezinárodní oporu pro své úsilí. Tento trend ' vyvrcholil na přelomu 16. a 17. století, kdy byli vůdčími politickými před- J staviteli jednoty významní šlechtici (v Čechách Petr Vok z Rožmberka a Václav Budovec z Budova, na Moravě Karel starší ze Žerotína) a kdy i její duchovenstvo nazíralo náboženskou problematiku v celoevropském J kontextu. Pobyty členů jednoty v kalvínskych centrech (Ženeva, Heidelberg) byly pravidlem, stejně jako korespondence bratrských předáků s předními k^vínskými politiky (Karel starší ze Žerotína patřil k přátelům vůdce francouzských kalvinistů, zvaných hugenoti, Jindřicha Navarrské-ho, pozdějšího krále Jindřicha IV.). Část jednoty dokonce pomýšlela na * organizační splynutí s kalvínskou církví, k čemuž však nedošlo. jj Přívrženci katolicismu se na teritoriu zemí Koruny České ocitli v menšině. Mnozí katolíci by se s touto pozicí asi smířili, neboť v českých zemích se, přes veškeré rozmíšky, prosazovala myšlenka náboženské snášenlivos- j ti. V návaznosti na starší zvyklosti tu existoval stav, že konfese závisela na j vůli každého jednotlivce, bez ohledu na jeho společenské postavení. To byl podstatný rozdíl v porovnání s německými oblastmi. y Přesto měly poměry daleko k idyle. Názorové střety probíhaly uvnitř i jednotlivých církví v 16. i na počátku 17. století. Hlavní napětí ovšem :í kultura českého stavovského státu 243 vznikalo mezi nekatolíky a pevnými katolíky, podporovanými politikou rakouských Habsburků, španělskou diplomacií i linií obrozeného katolicismu, vytyčenou tridentským koncilem. IV/2 Vzdělanost a školství na prahu novověku___ Doba, vymezená na jedné straně kutnohorským náboženským smírem a na druhé straně počátkem třicetileté války, přála vzdělání. Na vytvoření příznivých podmínek v tomto směru měl vliv vnitropolitický vývoj, nenarušovaný delšími válečnými konflikty, rozšíření knihtisku i hlavních zásad humanismu, důraz nekatolických církví na četbu náboženských textů, zejména Bible, a obrozený potridentský katolicismus. Také rozmach hospodářské činnosti, zvláště ve městech, a oživení obchodu přispívaly k růstu gramotnosti. V průběhu 16. století se znalost čtení, psaní i počítání, včetně základů účetnictví, stala v měšťanském prostředí nutností. Bez vzdělání se pochopitelně neobešli příslušníci panských rodin, ani členové rytířského stavu, pokud si chtěli udržet významnější společenské postavení. Většina venkovských poddaných i pomocné pracovní síly (služebnictvo, nádeníci, sezónní dělníci) ve městech však zatím potřebu elementárního vzdělání nepociťovali. Na stále větší důležitosti nabývalo studium jazyků, a to nejen latiny, jejíž pozici znovuupevnil humanismus a která zůstávala mezinárodní řečí vzdělanců, ale též němčiny a ve značné míře i dalších jazyků Jejich znalost usnadňovala jak činnost obchodníků, tak politiků. Zatímco v druhé polovině 15. století náležela čeština (zásluhou početných českých a moravských žoldnéřů působících v zahraničí, i vzhledem k mezinárodnímu významu české otázky) k nejrozšířenějším jazykům ve střední Evropě a česká politická reprezentace se nemusela učit cizím řečem (kupř. Zdeněk Lev z Rožmitálu uměl pouze česky), po polovině 16. věku bylo již vše jinak. Dobrý politik se bez aktivního zvládnutí jazyků nemohl výrazněji prosadit. Němčině dodala na prestiži luterská reformace i mocný příliv německého etnika do českého pohraničí (Jáchymov, kolonizace Krkonoš, Jizerských hor a částečně Šumavy) a samozřejmě též fakt, že se Koruna česká ocitla v jedné personální unii s rakouskými zeměmi. Z neně-meckých jazyků se do popředí dostávaly zvláště italština a španělština, oblíbené přirozeně na habsburském dvoře a v katolicky orientovaných kruzích. Ve významu jazykového vzdělání a v postavení jednotlivých řečí se přímo odráželo sílící politické, kulturní a hospodářské propojení Evropy, celkové rozšíření horizontu, jak je přinesly převratné změny na přelomu 15. a 16. století, i vliv hlavních mocností. Všechny tyto momenty se zákonitě promítaly do náplně výuky, ač vnější rysy středověkého vzdělávacího systému zůstaly zachovány. Děti 244; český stavovský stát z předních panských a nejbohatších měšťanských rodin získávaly základní vědomosti i lekce společenského chování (etikety) nadále od soukromých učitelů a vychovatelů (preceptorů), zatímco ostatní zájemci o vzdělání navštěvovali městské (partikulární) školy; Pro Školy, uplatňující výuku v duchu humanistických zásad, se vžilo označení gymnázium (z řeckého slova gymnasion, označujícího ústav pro výchovu jinochů). Tento název se rychle přenesl na úplné pětitřídní městské školy. Městské školy působily v souladu s náboženským vyznáním svého zřizovatele. V Čechách, kde si kontrolu nad nekatolickým nižším školstvím udržovala pražská utrakvistická univerzita a kde se městské rady i vrchnosti hlásily k evangelickým vy2iiáním, byla většina městských škol nekatolických. Pozoruhodné místo mezi nimi zaujímala bratrská gymnázia v Mladé Boleslavi a v moravských městech Ivančicích a Přerově. Vysoké úrovně dosáhlo v tomto období jezuitské školstvu Zakládání vlastních škol bylo pevnou součástí koncepce jezuitského řádu jako předního šiřitele obrozeného katolicismu. Kvalitní výuka ä úspěšné pedagogické metody měly přilákat do jezuitských gymnázií hochy z vlivných katolických, hlavně šlechtických rodin, ale i z nekatolického prostredí. Jezuité doufali, že z žáků svých škol vychovají pevné stoupence katolické linie. Tento záměr se jim skutečně dařil, leč k zásadnímu kulturnímu a náboženskému zvratu jejich úsilí v předbělohorské epoše nestačilo. Jezuitská gymnázia vznikla v Praze u svatého Klimenta (roku 1556), v Olomouci (1566), v Brně (1578) a v poddanských městech předních katolických vrchností (v Českém Krumlově roku 1588, v Jindřichově Hradci roku 1594 a v Chomutově roku 1591). Jezuité výrazně promluvili i do oblasti vysokého školství. V Praze při koleji u svatého Klimenta založili v roce 1562 s podporou krále Ferdinanda I. akademii s filozofickým a teologickým studiem, tedy vlastní vysoké učení. Pražské utrakvistickě univerzitě, do té chvíle jediné v českých zemích, tak vznikla silná konkurence, neboť klementinská kolej obdržela bohatou finanční nadaci. Ideové soupeření Klementina a Karolina, jak byly obě vysoké školy nazývány, trvalo až do Bílé hory. Jezuitský školský systém směřoval k jedinému nejvyššúnu cfli, jímž byla teologie, vyučovaná podle Tomáše Akvinského. Proto jezuitské vysoké školy pěstovaly z obvyklých čtyř oborů pouze filozofii (vykládanou podle Aristotela) a bohosloví; na ostatní rezignovaly. Zároveň kladly důraz na účelnost studia, omezovaly rozsah látky, nepřetěžovaly paměť žáků (ač ji systematicky cvičily) a hojně času věnovaly disputacím (diskusím). Vedle Klementina bylo jezuitské vysoké učení založeno také v Olomouci (obyčejně se uvádí rok 1573). Pro vysoké školy působící v humanistickém duchu (ať již nekatolické či katolické) se během 16. století ujalo označení akademie (podle slavné sta- kultura českého stavovského státu 245 rověké athénské Akademie, jejíchž tradic se od třicátých let 15. věku programově dovolávala proslulá novoplatónská akademie ve Florencii). Kromě starších univerzit, které přešly k humanistickému pojetí výuky, vznikaly v západní a střední Evropě v 16. a počátkem 17, století nové akademie, rychle nabývající na věhlasu. Rozmach vysokého školství byl přímým důsledkem rostoucích nároků evropské společnosti na vzdělám, kterého se dostávalo stále širšímu okruhu zájemců. Úroveň pražské kališnické univerzity (přední příslušníci jednoty bratrské na ní nestudovali) však byla v porovnání s předními vysokými školami v zahraničí nízká. Přispěl k tomu i počáteční odpor utrakvistů vůči humanismu a později již učení ztrátu za světem nedohnalo. Jediná existující fakulta, artistická, poskytovala sice vedle sedmera svobodných umění poučení též v oboru právních a lékařských věd, to však v mezinárodní konkurenci bylo málo. Většina studentů (přibližně 90 %) pocházela z českých měst a vesnic. Po absolvování univerzity nalézali uplatnění téměř výlučně jako učitelé na nižších školách nebo jako městští či vrchnostenští úředníci. Renesance a humanismus však znamenaly nejen zvýšení zájmu o dědictví antické kultury, ale byly také obdobím prudkého rozvoje přírodních věd, pomáhajících měnit středověký obraz světa. Ve druhé polovině 16. století vynikl v Čechách přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku (1525—1600), jistý čas učitel pražské akademie. Do češtiny přeložil Herbář, jinak bylinář italského autora Andrea Matthioliho. Zabýval se také astronomií a byl prvním Čechem, který se přiklonil k názoru o správnosti Koperníkova heliocentrického názoru. Hájkovy astronomické výpočty došly uznání dánského hvězdáře Tychona de Brahe, za nímž přišel do Prahy vynikající německý matematik a astronom Johannes Kepler, který tu definoval dva ze svých slavných zákonů o pohybu planet. V oboru lékařských věd na sebe upozornil Jan Jesenský-Jesenius (+1621), pocházející z původně slovenského zemanského rodu. Tento vědec a svého času rektor pražského vysokého učení provedl v Čechách první veřejnou pitvu. Více než skrovné univerzitní prostředí přitahoval české i evropské učence štědrý císařský dvůr Rudolfa H. Podivínský panovník podporoval nejen astronomy a astrology, nýbrž i alchymisty, jejichž obor se stal ještě módnějším než ve středověku. Ne všichni alchymisté byli podvodníci a šarlatáni, lákající ze svých mecenášů peníze pod záminkou výroby zlata z jiných prvků, či elixíru života. Alchymie byla přímou předchůdkyní chemie a četní alchymisté opravdovými učenci. Z českých alchymistů proslul zejména Bavor Rodovský z Hustiřan (kolem 1526—1592), pracující delší čas pro Viléma z Rožmberka. Vědecké osobnosti, které čeští studenti nenalezli na pražské univerzitě, hledali zcela zákonitě v cizině. Zhruba od poloviny 16. století se stalo běžným zvykem, že nadaní mladíci z českých zemí odcházeli studovat na vyso- 246 český stavovský stát ké školy mimo teritorium Koruny české. I když putování za vzděláním bylo charakteristické pro celý vrcholný a pozdní středověk, humanismus a reformace dodaly této praxi nový a mocný impuls. Počet osob odcházejících z českého a moravského území studovat za hranice v porovnám s předchozím obdobím prudce vzrostl. Limitujícím momentem zde byly pouze hmotné poměry jednotlivých zájemců. Čeští a moravští katolíci obvykle směřovali na italské univerzity v Bologni a Padově i na akademie v katolických oblastech Svaté říše římské (jezuitské učení v Ingolstadtu, Freiburgu im Breisgau, Dillingen). Oblibě se těšila také univerzita v Lovani (na území dnešní Belgie). Luterány a novoutra-kvisty lákal nepříliš vzdálený Wittenberg, známý působemm Martina Lu-thera, a Lipsko. Kalvínsky orientované jinochy a členy jednoty bratrské přitahovaly akademie ve falckém Heidelbergu, Herbornu a zvláště v Basileji a Ženevě, spojené s činností Jana Kalvína. Během 16. a na počátku 17. století studovaly na zahraničních univerzitách stovky českých a moravských mladíků z různých společenských vrstev. Nechyběli mezi nimi ani panští a rytířští synkové, pro něž pobyty na zahraničních univerzitách představovaly spíše záminku k poznávání Evropy. I tyto tzv. kavalírské cesty měly účel, poněvadž jejich prostřednictvím si česká a moravská šlecha rozšiřovala geograficko-politický horizont a překonávala omezující provincialismus. Čeští a moravští politikové měšťanského i šlechtického původu, kteří v letech 1618—1620 stanuli v čele stavovské opozice, dobře znali evropské země, v nichž kdysi studovali, udržovali osobní kontakty s představiteli nekatolického tábora a slušně se orientovali v mezinárodní politice. V počátcích třicetileté války jim však získané vědomosti ani styky příliš nepomohly. V koncertu mocenských zájmů evropských států zůstala „česká otázka" na okraji pozornosti a nekatolické země svým souvěrcům v Čechách pomohly pouze symbolicky. Rozhled české inteligence před výbuchem třicetileté války sice zahrnoval celou Evropu, ale jen málo překračoval její hranice. Z mimoevropských oblastí se zaměřoval převážně na oblast Blízkého východu. V porovnání s italskými, španělskými, portugalskými, francouzskými i německými regiony se tu tradičně nepříznivě projevovala vnitrozemská poloha českomoravského teritoria, jeho odloučenost od hlavních dálkových tras i okrajová role v mezmárodním obchodu. Pouze dočasně tuto nevýhodu zmírnilo přemístění císařské rezidence do Prahy za vlády Rudolfa II. a běžné působení italských i jiných cizích umělců v českých zemích, stejně jako pobyty učenců, cestovatelů a politiků. Daný stav podmiňovala též mezinárodně politická situace. Expanze os-manských Turků a války habsburského soustátí s nimi obracely pozornost obyvatel českých zemí na jihovýchod (Uhry, Balkán), odkud hrozilo nebezpečí a kam směřovaly žoldnéřské oddíly, vydržované z vybraných daní. kultura českého stavovského státu 247 Na Blízký východ pak cestovala nejen diplomatická poselstva, ale i jednotlivci, spojující pouť k Svatému hrobu s poznáním památek antické kultury a muslimského prostředí. Někteří z nich vydali o svých zážitcích cenná svědectví v cestopisech rozdílné literární úrovně. Na konci 15. století to byli bakalář Martin Krivoústý, člen jednoty bratrské Martin Kabátník a po nich katolický šlechtic Jan Hasištejnský z Lobkovic. V následujících desetiletích sepsali své postřehy kupříkladu Oldřich Prefát z Vlkanova a vzdělaný šlechtic Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V jejich postřezích se pozoruhodně prolínají osobní zkušenosti s nejrůznějšími pověrami i úctou k autoritě Bible. Čeští cestovatelé na Blízký východ prožili i nejedno dobrodružství: mořské bouře, námořní bitky s Turky, a někteří upadli i do zajetí (kupř. Václav Vratislav z Mitrovic). Naproti tomu s Asií a zvláště americkým světadílem, tak důležitým pro španělsko, Nizozemí i Anglii, nepoutalo české země takřka nic, což se odrazilo i v literární produkci (za celé 16. století známe pouze dva české tituly, věnované Americe: překlad známé zprávy Amerigo Vespucciho a cestopis Jeana de Léryho Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove, přetlumočený do češtiny roku 1590). Vedle cestopisů a překladů různých knih přispívaly k rozšiřování obzoru též rozličné „noviny", tištěné letáky, obsahující zprávy o aktuálních politických a válečných událostech i senzacích. Tak praxe potvrzovala, jak důležitým vynálezem byl knihtisk, bez něhož by rozmach vzdělání (laciné učebnice, osvětové spisy) i překonávání evropocentrismu byly nemyslitelné. V Čechách prosluli především knihtiskaři pražští. V první polovině 16. století Mikuláš Konáč z Hodiškova, v jeho druhé půlce pak Jiří Černý Rožďa-lovský-Melantrich z A ventína, který povznesl i po grafické stránce českou knihu na evropskou úroveň. Jeho podniky později převzal Daniel Adam z Veleslavína (1546—1599). Veleslavínův význam výmluvně dokládá okolnost, že jeho jménem (velešlavínská epocha) nazvali na rozhraní 18.—19. století literární vědci období poslední čtvrtiny 16. věku, které se jim jevilo, pokud jde o rozsah a jazykovou úroveň, „zlatou dobou" české literatury. IV/3 Literatura a hudba pod vlivem humanismu, renesance a reformace Nové směry, humanismus a renesance, vstupovaly do české literatury jen pozvolna a dlouho se obtížně prosazovaly proti živému dědictví husitské kultury. Česká literatura sice učinila za vlády Karla IV. a Václava IV. výrazný krok k seznámení se s humanismem, ale husitská epocha tento rozběh přerušila. Proto na slonku 15. století vyhlížela situace v oblasti písemnictví jinak než například v sousedních Uhrách, kde dal podnět k přijímání humanismu a renesančního životního stylu dvůr Matyáše Korvína (jeho 248 český stavovský stát druhou manželkou byla neapolská princezna Beatrice Aragónska), pěstující styky s italským prostředím. Jistá odloučenost a izolovanost české literatury se projevila jak v pomalém otvírám se impulsům zvenčí, tak v konzervování tradičních žánrů. V okruhu kališnické i katolické šlechty se těšil již od husitské revoluce opětovné oblibě rytířský epos a s ním spoje tié útvary, což nepochybně souviselo s dlouhodobými válkami a důrazem kladeným ve výchově na vojenskou zdatnost a osobní statečnost. Nevznikala sice nová díla, ale už za revoluce a poté až do konce 15. věku byly opisovány st3ušípráce(TristramaIzalda,JeďichBeriinský, Vévoda Arnošt, Tandari-áš aFloribella, ale i Trojánská kronika, která ne náhodou patří k prvním českým tištěným knihám). Poslední rozkvět rytířské kultury se projevoval i ve výtvarném umění (nástěnné malby na hradech v Žirovnici, Písku, Zví-kově a Blatné) a v popularitě turnajů. Světský rozměr písemnictví vyvažovala na druhé straně stále rozsáhlá produkce, věnovaná náboženské problematice: kázání, traktáty a polemiky, které byly v podstatě pokračováním sporůmezi husity a katolíky. Nakonci 15. a na počátku 16. století vystupovali se svými názory na věroučné otázky a chápání světa také přední členové jednoty bratrské, mezi nimiž brzy zaujal čelné místo Lukáš Pražský. Vzhledem k nelegálnímu postavení této církve však jeho spisy měly význam hlavně pro samotnou jednotu. Právě na rozhraní 15. a 16. století se začal v české literatuře více uplatňovat humanismus. Po nesmělých nábězích za vlády Jiřího z Poděbrad, kdy šlo spíše o seznamování se několika jednotlivců s novým proudem, se v letech 1490—1510 objevují první významnější tvůrci domácího původu. Zprvu pochopitelně v katolickém prostředí, které mělo ke směru přicházejícímu z Itálie blíže. Čeští katoličtí stoupenci humanismu se snažili napodobovat zahraniční vzory (Francesco Petrarca, Aeneas Silvius Piccolomini), psali latinsky a zákonitě spatřovali hlavní autority v antických, zejména římských klasicích. K nejrozšířenějším žánrům humanistického písemnictví náležel list, dopis (latinsky epistula), který se z prostředku sdělení stal svrchovaným (často velmi rozsáhlým) uměleckým dílem, vypovídajícím o názorech a pocitech svého autora, jeho vzdělání, rozhledu a stylistické vytříbeností. Předpokládalo se, že list nebude číst pouze adresát, nýbrž též kruh jeho shodně kulturně orientovaných přátel. Tomuto způsobu dopisování se říká epistolografie, na rozdíl od korespondence, výměny listů, jejichž hlavním smyslem je prosté dělení. Obliba epistolografie byla konkrétním dokladem návratu k antickým vzorů, jimiž se řídilo i humanistické básnictví. Zvláště rozšířené byly příležitostné verše (nápisy na hroby-epitafy, gratulace, alegorické skladby, plné aktuálních narážek, apod.), skládané pochopitelně časomírou (hexametr, pentametr) a obsahující obvykle četné antické reálie (zmínky o starověkých událostech, jména bohů, bájných i historických kultura českého stavovského státu 249 hrdinů, přirovnání k nim). Postupem doby se tato poezie stala módní záležitostí, jíž se í v českých zemích věnoval každý vzdelanejší člověk. Z latinsky píšících katolických humanistů vynikl šlechtic Bohuslav Ha-sištejnský z Lobkovic (asi 1461—1510), autor alegorických básní a významný epistolograf. Na Moravě byla centrem humanistické tvorby Olomouc. Jako biskup zde působil Jan Skála z Doubravky (asi 1486—1553), módním latinizovaným jménem Dubravius. Psal práce odborné (o rybní-kářství), dějepisecké i básnické. Humanismus postupně pronikl také do kaušnického prostředí, kam se ovšem dostával obtížněji než mezi katolické vzdělance. Rovněž utrakvističtí humanisté uměli pochopitelně velmi dobře latinsky a chovali kladný vztah k antice, ale snažili se tyto hodnoty sloučit s husitským kulturním odkazem, což nebylo jednoduché. Tato okolnost dávala kališnickému humanismu charakteristický ráz, umocňovaný ještě programovým úsilím o širší společenské zaměření humanistických zásad, V utrakvistickém pojetí přestával být humanismus výlučnou záležitostí úzkého kruhu vzdělanců, nýbrž měl promlouvat k širším vrstvám společnosti. Latina, která byla jako jazyk starověkého Říma jedním z určujících znaků humanistického písemnictví, kališnickým potřebám nevyhovovala. Utrakvističtí humanisté zastávali názor typický pro husitský přístup již od počátku 15. století, názor, že literatura plní své poslání pouze tehdy, je-li srozumitelná co největšímu počtu lidí. V praxi to znamenalo psát i humanisticky pojatá dQa česky. Většina měšťanů, již tehdy hlavní základna čtenářstva, totiž na složitou humanistickou latinu nestačila. Požadavek, aby i humanisté psali česky a do češtiny překládali klasické autory, zdůvodnil v předmluvě ke Knihám o napravení padlého od Jana Zlatoústého učenec Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460—1520), jinak též autor velkého právnického díla O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery: „ Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají římskýjazyk, vody do moře přilévajíc, šířie, ač i těch velmi málo u nás jest: já, knihy a sepsanie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci radějie obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lisaje, pohrdán a potupen býti. To jsú i staří Římané činili: řeckému jazyku se v Athénách vyučiec, svójjsú, nic řecky, než všecko latině píšíc, velebili, šířili, zdělávalL. A jest bez pochyby na jich samých seznáme jazyk řecký lahodnější, ozdobnější i na slova bohatší nežli latinský. Učinil to také nedávno (na. počátku 14. století — pozn. red.) i Dantes Vlach (tj. Dante Alighieri, italský básník — pozn. red.), kterýž velikým filozofem času svého jsa a výborně jazyk latinskýznajeadokonale jejuměje, všakpro-to múdrust svú v knihy věčné potomním paměti svým via- 250 český stavovský stát síním přirozeným vlaským jazykem radějie nežli latinským sepsal jest. Kdyby též i Čechové činili, měli by řeč svá mnohem spravenější, ozdobnější, hojnější. Neb uměnie všecka od počátku byla jsú mezi lidmi prvními v jich vlastním a přiroze- > ném jazyku." Stejně postupovali i jeho přátelé: Václav Písecký(1482—1511), který jako první u nás překládal řecké spisy z originálu, a Řehoř Hrubý z Jelení (+1514), překladatel Cicerona, Petrarky a slavné Ch vály bláznovství soudobého humanisty Erasma Rotterdamského. Řehořův syn Zikmund L Hrubý (Gelenius) se však usadil v Basileji a proslul jako vynikající vydavatel spisů starověkých autorů. < Humanistická orientace dominovala v literatuře, katolické i nekatolické, česky i latinsky psané, až do Bílé hory. Humanistická poezie ani próza však nedosáhly úrovně souměřitelné se souvěkými špičkovými zahraničními díly. K pozoruhodnějším výtvorům náleží politické spisy a listy čelného moravského pána Karla staršího ze Žerotíha (1564—1636), příslušníka | jednoty bratrské. I tato menšinová církev přijala v polovině 16. století určité humanistické principy, zvláště důraz na zvládnutí řečtiny, latiny i dalších jazyků. Byla to především zásluha Jana Blahoslava (1523-1571), který přesvědčil jednotu, že vyšší vzdělám nevede k vlažnosti v křesťanské víře. Učenost a život ! v souladu s božím zákonem se nevylučují, ba jsou, podle Blahoslavova názoru, prospěšné. Teoreticky tyto úvahy vyložil ve spise Filipika proti miso- i musům (tj. projev proti nepřátelům múz, tedy umění a vědy), namiřeném • | proti Janu Augustovi, hájícímu starší bratrské pojetí. Praktický důkaz pak podal ve svém překladu Nového zákona. Blahoslav zde vyšel z humanistického požadavku, že učenec musí pracovat s původními prameny a opírat se přímo o ně. Sám sice vzhledem k nedokonalé znalosti řečtiny nemohl tento úkol plně uskutečnit, dal však podnět svým následovníkům, aby přeložili celou Bibli do češtiny na základě tří „biblických" jazyků (hebrejština, řečtina, latina). Je to známá Bible kralická (nazvaná podle bratrské tiskárny v Kralicích na Moravě). Humanistické zásady tak v pojetí jednoty plnily hlavní cíl: ! dobrat se v co možná nejčistší podobě původního smyslu nejautoritativněj- ! ší knihy křesťanstva. Jednota bratrská tímto způsobem pokračovala v úsilí, které bylo charakteristické pro české reformní snahy od konce 14, století: umožnit věřícímu seznámení s nezkreslenými zásadami božího zákona, obsaženého v Bibli, a poskytnout mu oporu pro jeho pozemský život i orientaci na cestě k spasení duse. Této tradici zůstávali věrni též utrakvisté (přidržovali se Bible vydávané Jiřím Melantrichem, tzv. Melantrišky) a rozvi- \ jeli ji i členové jiných nekatolických církví. Ve vývoji českého písemnictví zaujímá však Bible kralická prvořadé místo. Její čeština přihlíží k hovorové řeči, ale vyznačuje se zároveň krásou a vznešeností. Jistě i proto, že tým j kultura Českého stavovského stAtu 2si překladatelů těžil z předchozího zájmu reformace o národní jazyk (vzpomeňme v této souvislosti Jana Husa či Mikuláše z Pelhřimova); Blahoslav sám byl autorem příručky Gramatika česká(15 71), navazující na starší obdobné kolektivní dílo Petra Gzela, Beneše Optáta a Václava Philomatese. Pro rozvernou a mravně uvolněnou linii renesanční literatury nemělo zprvu vážné české prostředí přílišné porozumění. Překlad a adaptace jedenácti „odvážných" novel z Boccacciova Dekameronu bývají připisovány Hynkovi z Poděbrad (1452—1492), který, ač synem Jiřího z Poděbrad, přestoupil ke katolicismu. Tento šlechtic byl též autorem veršované skladby Májový sen, zachycující, poprvé v české literatuře, milostný akt nesez-daných milenců. V průběhu 16. století si čeští měšťané oblíbili příběhy s postavami vtipných a moudrých mužů (vypravování o Janu Palečkovi, šaškovi krále Jiřího; potulný tovaryš Eulenšpígl) lidového původu. Smysl pro vtip a humor uplatnili ve svých dílech také Mikuláš Dačický z Heslová (1555-1626) a Šimon Lomnický z Bndče (1552-1623). Touha člověka renesančního období po poznání světa a uplatnění vlastních sil se promítla do oblíbené látky o životě doktora Johanna Fausta. Dobovému vkusu, požadujícímu zábavnost a barvitost dějů, vycházelo vstříc též dějepisectví. Nejvýrazněji tomu tak bylo v Kronice české, rozsáhlém a roku 1541 vydaném díle katolického kněze Václava Hájka z Libo-čan (+1553), Rozený vypravěč si mnohé události, když neměl dostatek pramenů, jednoduše vymyslel. Tehdejší doba to však nedokázala plně posoudit. Hájkova sdělná a přitažlivá práce dosáhla nebývalé popularity a po dlouhá staletí, fakticky až do národního obrození, ovlivňovala nazírání na české dějiny. K jejímu rozšíření přispěl autorův kladný vztah k městskému stavu a vcelku umírněný katolický postoj. Zvláštní žánr dějepiseckých prací představovaly tžv. historické kalendáře, sestavené v 16. století jednak Prokopem Lupáčem z Hlaváčova a dále samotným Danielem Adamem z Veleslavína. Ve sféře hudebního vývoje znamenalo předbělohorské období na jedné straně částečný rozchod s husitskou epochou, na straně druhé její dovršení. V tomto tvrzení není rozpor. Zatímco husité pěstovali jednohlasý zpěv a odmítali zpěv vícehlasý (vokální polyfonie) jako příliš zdobný, renesance si ve vícehlasu libovala a navázala tak na podněty 14. století. České země napodobovaly ve vokální polyfonii nizozemské umělce, pro interpretaci složitých kompozičních útvarů italských jim chyběly zdatné profesionální soubory. Teprve na dvoře císaře Rudolfa II. působila kapela světové pověsti, jejíž vzor se snažily kopírovat kapely zřizované a podporované šlechtickými mecenáši. Vliv husitské tradice a převažující reformační chápání života se projevily v poměrně malém počtu skladatelů, kteří zpracovávali světské motivy. Nejvýznamnější z nich byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, mecenáš hudebního souboru na zámku Pecka (u Nové Paky). Typickým znakem hudební kultury českých zemí byl zrod a působení 252 český stavovský stát amatérských pěveckých souborů, zvaných literátská bratrstva. Jejich činnost byla těsně svázána s městy, neboť obvykle vznikala na cechovním základě. Literátská bratrstva, ať již katolická či nekatolická, se věnovala hlavně zpěvu při bohoslužebných obřadech. I ona se, byť v zjednodušené formě, usilovala zvládnout vícehlas. Literátské zpěvníky, zvané kancionály, se začaly objevovat ve druhé polovině 15. století a obvykle vynikaly bohatou výtvarnou výzdobou. Tradice husitského zpěvu, zvláště meditativního chorálu, se nejdůsledněji přidržela jednota bratrská, projevující zvýšenou péči o myšlenkovou kvalitu textů. Nejslavnějším bratrským zpěvníkem je Samotulský kancionál, vydaný roku 1561. Obsahuje 744 písní a jeho hlavním redaktorem byl Jan Blahoslav. Ten také napsal práci Muzika, knížka zpěvákům náležité zprávy sobě zavírající, první českou teorii skladby a hudby, určenou široké veřejnosti. Počet literátských bratrstev, množství zpěvníků i obliba hudby ve všech společenských vrstvách dokládají, že rčení „co Čech, to muzikant", mělo opodstatnění už před Bílou horou. IV/4 Renesance a manýrismus ve výtvarném umění___ Jestliže země zaalpské Evropy přizpůsobovaly renesanční výtvarný názor svým podmínkám, platí to tím spíše o českém prostředí, v němž husitské dědictví posílila nastupující reformace. Proto má česká výtvarná renesance svůj typický ráz. Postrádá monumentalitu i titánský rozlet a působí zdrobnělým, tichým, důvěrným a uklidňujícím dojmem, který nezapře určitou provinciálnost. Zvláště patrné je to v případě architektury. Pouze královské objednávky z konce 15. a počátku 16. století {renesanční prvky Vladislavského sálu, tzv. Ludvíkovo křídlo Pražského hradu) představují velkorysé projekty, třebaže srůstající s gotickým východiskem. V porovnání s nimi je čistě renesanční stavbou Královský letohrádek (nesprávně zvaný Belveder) v severním sousedství Pražského hradu, postavený podle návrhu italského stavitele Paola della Stelly ve druhé třetině 16. století. Objekt, považovaný za nejhezčí renesanční objekt severně.od Alp, působí i dnes v českých poměrech cizokrajně a nezvykle. Není to náhoda. Pro plné převzetí italské renesanční architektury neexistovaly v českých zemích totiž ani vhodné přírodní podmínky. Italská renesance vycházela z antických vzorů. Příznačné pro ni bylo využití sloupoví a sloupořadí, které reprezentačním stavbám propůjčovaly majestátnost, ale uplatňovaly se i u skromnějších projektů. Křížové ä valené klenby s lunetami (půlkruhovitými „měsíčky") i arkády (obloukovité sloupořadí) jsou pro renesanci typické a objevují se jak v přízemních prostorách, tak v lodžiích. Stejně charakteristické v italském prostředí bylo atriové řešení (atrium je otevřený prostor uprostřed domu) rozličných ! kultura českého stavovského státu 253 i i objektů (paláce, vily). Všechny tyto složky přispívaly k provzdušněnosti i staveb a v člověku vyvolávaly pocity tělesné i duševní uvolněnosti. Plně j rozvinout se ovšem daly v teplých a slunných krajích, k nimž české země f nepatřily. Česká renesance proto musela brát ohled na dané podmínky, což byl jeden z důvodů, proč v porovnám s italskou architekturou vyhlíží tísnivěji a proč se přidržuje starších prověřených zvyklostí. Těmto okolnos-! tem se ostatně přizpůsobili i četní italští stavitelé a kameníci, obyčejně dru- I hého řádu, směřující po roce 1526 do českomoravského prostoru. Bylo jich mnoho a v Praze se svými krajany dokonce vytvořili svéráznou kolonii, | již na Malé Straně dosud pnpomínají názvy Vlašská ulice a Vlašský špitál, i Italové však nepřinášeli jen kulturní podněty, ale i jižní temperament a své- rázné formy organizovaného zločinu (češtinu tehdy obohatila slova bandita a bambitka). Nástup renesanční architektury a změna životního stylu kráčely neoddělitelně pospolu. Snad nejzřetelněji se to projevilo na šlechtických sídlech. Zdokonalení palných zbraní na počátku 16. století v podstatě zbavilo gotické hrady jejich vojenské funkce. Málokterý šlechtic disponoval takovými finančními prostředky, aby své sídlo přestavoval v souladu s neustále se vyvíjející vojenskou technikou. Řada majitelů opustila nepohodlné a obtížně přístupné hrady a začala v renesančním stylu přestavovat stará či budo-í vat nová sídla. Časem se pro tyto stavby ujalo pojmenování zámek, které v předchozím století označovalo hrad s výrazně obrannou funkcí. Renesanční zámky, s arkádami a lodžiemi, postupně doplňované zahradami, se nejprve objevují na Moravě, otevřenější rakouským a uherským vlivům. Uvedene zde zámek v Moravské Třebové a v Prostějově i pozdější umělecky náročná šlechtická sídla v Telči, Bučovicích, Moravském Krumlově a Náměšti nad Oslavou. V Čechách zaslouží pozornost zámky v Nela-hozevsi, Kačerově, Opočně, Litomyšli, letohrádek Hvězda na Bílé hoře u Prahy, na jihu země pak Jindřichův Hradec, Třeboň, Bechyně, Český Krumlov, Červená Lhota i renesanční vila Kratochvíle. Většinou jde o práce italských architektů nebo jejich přímých žáků. Zámeckých staveb vznikly u nás v té době bez přehánění stovky. Z udatných válečníků nedávné doby se většina českých šlechticů proměnila v podnikatele, rentiéry a politiky. Vojenská prostota jejich obydlí rychle ustoupila komfortu, který s sebou přinášela doba. Zámky s prostornými místnostmi, kazetovými stropy i novými kusy nábytku (psací stoly, skříně nahrazující tradiční truhly) sloužily předním šlechticům jako sídlo v teplejších ročních obdobích. V zimě čí při důležitých jednáních pobývalinejmocnějšíurozenímuži vPraze, kde si na místech gotických domů budovali rozsáhlé paláce (kupř. páni z Hradce na Malé Stráně, Lobkovicové postavili na Hradčanském náměstí honosný objekt, nazývaný dnes Schwarzenberský palác). 254 český stavovský stát baroko a absolutismus 255 Výrazně se v tomto období proměnila též městská architektura. Nákladné renesanční přestavby městských bran i měšťanských domů dokládají, že se města s nepříznivými následky stavovského odboje roku 1547 poměrně rychle vyrovnala. Právě pro městské objekty je charakteristická tzv. česká renesance, vyznačující se členitými štíty, zdobeným průčelím a sgrafitovou výzdobou (Praha, Telč, Slavonice, Dačice, Prachatice, Tábor, Kroměříž atd.). Vlastní půdorys městského příbytku renesance příliš neovlivnila, neboť úzké gotické parcely a účelové členění domů v husté městské zástavbě možnosti stavitelů limitovalo. V české církevní architektuře se renesance takřka neuplatnila (výjimku představuje luteránský kostel svatého Salvátora na Starém Městě pražském) a až do třicetileté války v ní přežívaly gotické principy. Na konci 16. století nastává ve vývoji české renesanční architektury nová etapa. Pod tlakem tzv. severské renesance, přicházející z Nizozemí a Saska, i nových podnětů italských, se dosavadní styl mění. Došlo k porušení rovnováhy mezi dekorativními (zdobnými) a funkčními prvky ve prospěch prvně jmenovaných. Tím se renesance vydala na cestu manýrismu, prosazujícího se i v jiných oblastech výtvarného umění. Za první rozsáhlou stavbu tohoto typu je nutné označit jezuitskou kolej u svatého Klimenta v Praze. Stavitelství ovlivnilo i vývoj sochařství, na něž kladlo zvýšené nároky. Domácí sochařství však nedosáhlo úrovně srovnatelné se zahraničím, a tak většina zájemců povolávala výtvarníky z ciziny nebo si tam díla objednávala. Také slavná „zpívající fontána", umístěná před Královským letohrádkem v Praze, vznikla podle návrhu italských výtvarníků, byť ji do bronzu odlil Tomáš Jaroš. Menší plastiky (reliéfy, náhrobní kameny) pocházely ovšem většinou od výtvarníků žijících v Cechách a na Moravě. Podobné tvrzení jako o sochařství platí též o malířství. Vyšší úroveň měla knižní malba (kancionály). Z českého hlediska je zajímavý vývoj portrétního umění (za první zachovaný renesanční portrét je pokládána podobizna Albrechta Libštejnského z Kolovrat z počátku 16. století). Oživení nástěnné malby podnítili italští mistři, pracující novými technikami {fresko bylo nanášení barvy na čerstvou nástěnnou omítku; sgrafitopak vyškrábání kresby do omítky). Nevyvážená úroveň malířství a sochařství poznamenala i uměleckou tvorbu na pražském dvoře Rudolfa II. Obrovské sochařské a malířské sbírky, později z velké části rozchvácené, obsahovaly prvořadá díla italských velikánů (Leonardo da Vinci, Tizian, Veronese, Tintoretto), ale manýristicky orientovaní umělci v Rudolfových službách (kupř. manýrističtí malíři Hans von Aachen, Bartoloměj Spranger, sochař Adrian de Vrieš i další) šli vlastní tvůrčí cestou. V drobné plastice (Alessandro Abondio) a uměleckém řemesle (bratři Miseroniové) patřili tvůrci z Rudolfova dvora ke světové špičce. hlava sedmá ČESKÉ ZEMĚ PO BÍLÉ HOŔE I. BAROKO A ABSOLUTISMUS Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín „temna". Ačkoliv Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román děnív první polovině 18. století, toto „temno" se rozprostírá nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620—1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618-1620. Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bflé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života. Dnes; se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné umeleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance. Co je podstatou baroka? Jeho pojmenování není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umem, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dra-matičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor-LucienTapié napsal: „Barok je věčným příkladem toho, co neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věcné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů."