254   český stavovský stát
baroko a absolutismus 255
Výrazně se v tomto období proměnila též městská architektura. Nákladné renesanční přestavby městských bran i měšťanských domů dokládají, že se města s nepříznivými následky stavovského odboje roku 1547 poměrně rychle vyrovnala. Právě pro městské objekty je charakteristická tzv. česká renesance, vyznačující se členitými štíty, zdobeným průčelím a sgrafitovou výzdobou (Praha, Telč, Slavonice, Dačice, Prachatice, Tábor, Kroměříž atd.). Vlastní půdorys městského příbytku renesance příliš neovlivnila, neboť úzké gotické parcely a účelové členění domů v husté městské zástavbě možnosti stavitelů limitovalo. V české církevní architektuře se renesance takřka neuplatnila (výjimku představuje luteránský kostel svatého Salvátora na Starém Městě pražském) a až do třicetileté války v ní přežívaly gotické principy.
Na konci 16. století nastává ve vývoji české renesanční architektury nová etapa. Pod tlakem tzv. severské renesance, přicházející z Nizozemí a Saska, i nových podnětů italských, se dosavadní styl mění. Došlo k porušení rovnováhy mezi dekorativními (zdobnými) a funkčními prvky ve prospěch prvně jmenovaných. Tím se renesance vydala na cestu manýrismu, prosazujícího se i v jiných oblastech výtvarného umění. Za první rozsáhlou stavbu tohoto typu je nutné označit jezuitskou kolej u svatého Klimenta v Praze.
Stavitelství ovlivnilo i vývoj sochařství, na něž kladlo zvýšené nároky. Domácí sochařství však nedosáhlo úrovně srovnatelné se zahraničím, a tak většina zájemců povolávala výtvarníky z ciziny nebo si tam díla objednávala. Také slavná „zpívající fontána", umístěná před Královským letohrádkem v Praze, vznikla podle návrhu italských výtvarníků, byť ji do bronzu odlil Tomáš Jaroš. Menší plastiky (reliéfy, náhrobní kameny) pocházely ovšem většinou od výtvarníků žijících v Cechách a na Moravě.
Podobné tvrzení jako o sochařství platí též o malířství. Vyšší úroveň měla knižní malba (kancionály). Z českého hlediska je zajímavý vývoj portrétního umění (za první zachovaný renesanční portrét je pokládána podobizna Albrechta Libštejnského z Kolovrat z počátku 16. století). Oživení nástěnné malby podnítili italští mistři, pracující novými technikami {fresko bylo nanášení barvy na čerstvou nástěnnou omítku; sgrafitopak vyškrábání kresby do omítky).
Nevyvážená úroveň malířství a sochařství poznamenala i uměleckou tvorbu na pražském dvoře Rudolfa II. Obrovské sochařské a malířské sbírky, později z velké části rozchvácené, obsahovaly prvořadá dfla italských velikánů (Leonardo da Vinci, Tizian, Veronese, Tintoretto), ale manýristicky orientovaní umělci v Rudolfových službách (kupř. manýrističtí malíři Hans von Aachen, Bartoloměj Spranger, sochař Adrian de Vrieš i další) šli vlastní tvůrčí cestou. V drobné plastice (Alessandro Abondio) a uměleckém řemesle (bratři Miseroniové) patřili tvůrci z Rudolfova dvora ke světové špičce.
hlava sedmá
ČESKÉ ZEMĚ PO BÍLÉ HOŔE
I. BAROKO A ABSOLUTISMUS
Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín „temna". Ačkoliv Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román děnív první polovině 18. století, toto „temno" se rozprostírá nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620—1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618-1620.
Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bflé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života.
Dnes; se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné umeleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance.
Co je podstatou baroka? Jeho pojmenování není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umem, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dra-matičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor-LucienTapié napsal: „Barok je věčným příkladem toho, co neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věčné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů."
256   české země po bílé hoře
Baroko je dobou protikladů. Základní kontrast — nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským božím světem — pojímá obdobně jako myslitelé vrcholného středověku. Pozemský život je „sen", skutečný je život na věčnosti. Toto platonsko-augustiniánské východisko nebránilo tomu, aby se člověk zaměřil i na vlastní, časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Podle katolické Víry není nic předurčeno, jen boží milost je všeobjímající. Světská sféra je pomíjivá, ale není v zásadě zavrženíhodná, zejména pokud slouží k chvályhodným účelům. Člověk musí směřovat k Bohu, ale lidské bytosti jsou omylné a chybující a nemohou dosáhnout svého ideálu. Proto jim mají kněží prohřešky odpouštět (forma zpovědi a pokání), ale zároveň je musí zavazovat k lepšímu a ušlechtilejšímu počínání.
Kontrast je i základní osou výstavby uměleckých výtvorů. Baroko hýří metaforami, které bývají pravou podstatou sdělení. Obrazné přetlumočení prosté skutečnosti není ozdobou, ale, jak odpovídá barokní mentalitě, skutečností samou. I toto pojetí prozrazuje inspiraci ve středověké estetice.
Barokní svět je zdánlivě těžko srozumitelný dnešnímu člověku odchovanému průmyslovou civilizací. Nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolických obyvatel českých zemí v prvních desetiletích 17. století. V porovnání s evangelickým přístupem ke světu a životu bylo baroko kvalitativně odlišným jevem. Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného (vypjatého) katolicismu. Do českých zemí přicházelo ze stejných oblastí jako politikové a kněží, kteří měli ve středoevropském prostoru povzbudit katolickou církev. Jmoevropský katolicismus narazil na hráz rigidního (přísného) protestantismu. Tuto hráz násilím prolomil, nekatolíkům bylo jiné náboženství vnuceno, ale barokní duch se posléze ujal a oslovil všechny vrstvy společnosti.
V barokním slohu rozlišujeme tři základní fáze: rané baroko, které u nás (i ve střední Evropě) končí někdy kolem r. 1680. Pak následuje baroko vrcholné (zhruba mezi lety 1680—1740 s přesahy do doby pozdější) a pozdní etapa přechází do vyumělkovaného rokokového slohu ulpívajícího na drobnostech a zdobných detailech.
Dalším, v českém předbělohorském prostoru původně cizorodým prvkem, byl absolutismus. Termínem absolutismus se označuje takový princip správy státu, kde výsadní moc náleží panovníkovi a jím jmenované vládě. Ostatní složky společnosti, včetně nejvyšších, mají jen druhořadou úlohu. Pravomoci zemských sněmů a jiných stavovských orgánů jsou výrazně zmenšovány, jejich rozhodování se vztahuje jen na méně podstatné záležitosti.
baroko a absolutismus 257
O aplikace tohoto principu na země Koruny české se pokoušel neúspěšně už Ferdinand I. Vítězný pobělohorský absolutismus byl novým, nezvyklým režimem a znamenal velký přelom v historickém vývoji. Po nezdařeném odboji mohl konečně habsburský panovník Ferdinand II. prosazovat své svrchované nároky na vládu nad všemi poddanými (tzn. z hlediska vládce i nad privilegovanými vrstvami společnosti). Pro představitele šlechty a měšťanstva to byla smutná skutečnost, o to truchlivější, že ke-změ-ně poměrů došlo během nedlouhého časového úseku.
Absolutistický model nebyl však v habsburské monarchu prosazen ihned po roce 1620 v plné míře. Přitom úsilí o zavedení absolutismu se téměř shodně uplatňovalo ve všech zemích soustátí: v rakouských zemích, vUhrách (tam jen s velkými obtížemi) i v zemích Koruny české. Zde mohla být záminkou i odplata za účast na povstání proti zákonnému vladaři. Záminka to byla vhodná, mnohdy i zdůrazňovaná, ale základem snah habsburských panovníků bylo jednoznačně dosažení absolutní vlády nad všemi regiony a národy. Tohoto cíle se jim však v plné míře podařilo dosáhnout až později.
Barokní absolutismus nebyl ještě zcela důsledný. Jednotlivé země si zachovaly množství tradičních starých práv, panovník a vláda se snaží řídit monarchii centralisticky (termín absolutismus je vždy spojován s centralismem), ale v praxi se vše úplně nedaří a o nějaké unifikaci zemí spadajících pod žezlo rakouských Habsburků nelze ani hovořit. Francie Ludvíka XIV. zůstává pro středoevropské Habsburky nedostižným vzorem, ostatně král „Slunce" vládl v zásadě jen jednomu národu a ne souboru různorodých, stupněm rozvinutosti se značně lišících zemí.
Po počátečních letech zkoušení nabývá absolutistický centralismus na síle někdy po roce 1680, v době, kdy habsburská monarchie začíná prožívat éru velmocenské slávy.
České zerpě po Bílé hoře doznaly dvojí zásadní změnu: postupně byl z vysokého politického dění vytlačen stavovský živel, základní váhá moci spočinula na panovníkovi a spolu s rekatolizací začal pronikat nový barokní styl. Na baroko jsme si zvykli, jeho zjevné důkazy vidíme siále kolem sebe, ale na to, že naše země byly pevnou součástí habsburské monarchie, se většinou přivykat bráníme. Aleje to fakt, který nelze vzít zpět. Habsburkové byli „cizí" dynastií, ale její první příslušník byl na český trůn uveden po řádné a právoplatné volbě a země Koruny české byly nedílnou složkou většího státního celku v dlouhém rozmezí let 1526—1918. Z této skutečnosti je třeba vycházet i při hodnocení našich dějin a snažit seje zařadit do širšího středoevropského kontextu.
258 České země po bílé hoře
n. VNITŘNÍ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA
HABSBURSKÝCH PANOVNÍKU
Třicetiletá válka začala v květnu 1618 jako náboženský a politický konflikt v Čechách, pokračovala jako střetnutí mezi habsburským katolickým císařem a německými protestanskými knížaty, aby se v konečné fázi stala především velmocenským sporem mezi Habsburky a Francií. Zároveň je možněji charakterizovat jako konflikt mezi stavovským principem a sílící absolutistickou státní doktrínou.
PRŮBĚH TŘICETILETÉ VÁLKY
II/l   Válka česko-falcká (1618-1623)___
Po bitvě na Bílé hoře se stavovský odboj pozvolna rozpadal. Někteří jeho přední představitelé uprchli ze země hned s Friedrichem Falckým, jiní žádali o milost, kapitulovala Morava, Lužice i Slezsko. Čeští šlechtici prosili o přímluvu Maxmiliána Bavorského, který pomoc zpočátku slíbil. Ferdinanda II. skutečně nabádal k nenásilnému postupu, ovšem jeho radost z vítězství je jasně patrná z dopisu papeži:
„Pán všemohoucí laskavě shlédl na svou církev, přemohl její nepřátele a zničil jejich moc. Byl jsem přítomen a účastnil se hoje, ale jen Bůh zvítězil a jemu náleží všechna čest. Zda bychom byli hodni jeho milosti, kdybychom se zbaběle slitovali nad poraženými?" Intenzivnější odpor kladly jen posádky generála Mansfelda v jižních a západních Čechách; v první polovině roku 1621 připravoval protiakce slezský kníže Jan Jiří Krnovský ve spolupráci se sedmihradským vévodou Gá-borem Bethlenem.
Velké naděje vkládala vzdorná stavovská reprezentace, pobývající od podzimu roku 1620v emigraci, do Nizozemí, které se samo cítilo ohroženo vzrůstem moci Ferdinanda H. ve střední Evropě a tím i očekávané agresivity španělských Habsburků. Nizozemská pomoc se však neuskutečnila, další spojence nebylo možné získat, tažení Jana Jiřího Krnovského skončilo neúspěchem a Gábor Bethlen podepsal roku 1622 v Mikulově s císařem přiměn. V květnu roku 1622 se pak vzdala i poslední Mansfeldova posádka na hradu Zvíkově.
Válka se z Čech a Moravy přenesla na území Říše, kde zakrátko ztratil Friedrich Falcký své veškeré pozice v Horní a Dolní Falci. Sám Friedrich byl na říšském sněmu, silně ovlivňovaném Ferdinandem II., zbaven své kurfiřtské hodnosti, kterou získal na základě předchozích tajných dohod věrný katolík Maxmilián Bavorský.
Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621 (dobový leták)
260   české ZEMĚ PO BlLÉ HOŘE
Porážka na Bílé hoře a neúspěch stavovské opozice postihly především její předáky. Císař zřídil mimořádný tribunál v čele s knížetem Karlem z Li-chtenštejna, byl vypracován seznam účastníků „ohavné rebelie" a všichni čelní představitelé, kteří opustili zemi, byli v nepřítomnosti odsouzeni ke „ztrátě hrdel, cti a statků". Ostatní, především členové direktoria, kteří nestačili včas uprchnout, byli uvězněni, čtyřicet tři z nich odsouzeni k nejvyš-šímu trestu. Nakonec se 21. června 1621 uskutečnilo na Staroměstském náměstí v Praze dvacet sedm poprav (popraveni byli tři příslušníci panského stavu, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů). Celá řada dalších účastníků odboje byla postižena rozsáhlými konfiskacemi svých majetků. Zabavená panství převážně obdrželi věrní katoličtí šlechtici a cizí důstojníci.
Zbožný Ferdinand II. vykonal po podepsání hrdelních rozsudků pouť do známého posvátného rakouského místa Mariazell, kde se modlil za spásu duše a na paměť svého vítězství ozdobil zdejší mariánský obraz zlatou korunkou.
11/2   Válka dánská (1625-1629)_.. ■
Úspěchy rakouských Habsburskú a katolické ligy vyvolaly znepokojení v protestantském táboře. V roce 1624 se na společném postupu dohodlo Nizozemí s Anglí. Bojovný švédský král Gustav II. Adolf se rovněž odhodlal připojit k bóji proti Habsburkům, jeho plány se však střetly s odporem dánského Kristiána IV. Konečně se po spletitých jednáních utvořila r. 1625 v Haagu silná protihabsburská koalice, v níž se sjednotily Anglie, Nizozemí, Dánsko a dolnosaská knížata. Koalice získala podporu Francie, Sedmihradska i Osmanské říše (Turecka).
Hrozícího nebezpečí šikovně využil český kondotiér Albrecht z Vald-štejna, který nabídl císaři, že vybuduje silnou a schopnou armádu. Vald-štejn, vychovaný původně v bratrských školách, později přestoupil na katolickou víru. Díky svým nevšedním schopnostem, ale i dravému kořist-nictví se probojoval na výsluní císařské přízně a stal se generalissimem císařských vojsk. S jeho vojsky koordinovala svou činnost i katolická říšská knížata; jejich vůdce Maxmilián Bavorský pověřil vrchním velením osvědčeného maršála Tillyho.
V dubnu 1626 porazil Valdštejn protestantské oddíly (velel jim generál Mansfeld) u Dessavy, zatímco dánský král Kristián IV. usiloval o ovládnutí říšských přímořských území mezi ústím Labe a Vesery. Spojené protes^ tantské armády chtěly uskutečnit tažení na Vídeň, ale jejich plány ztroskotaly jednak na porážce u Dessavy, jednak na liknavém a vypočítavém postupu sedmihradského Gábora Bethléna. Velký vojenský neúspěch utrpěl i dánský král v srpnu roku 1626 u Lutteru.
Albrecht z Valdštejna
(Theatrum Europaeum III. podle van Dyckovy olejomalby)
262 České země po bílé hoře
Ze slibného postupu císařských a říšských vojsk dokázal těžit především Albrecht z Valdštejna, jehož císař jmenoval v roce 1628 meklenburským vévodou a „generálem nad Atlantským a Baltským mořem". V květnu 1629 byla v Lůbecku podepsána mírová smlouva s Dánskem, po níž se de facto rozpadla protihabsburská koalice.
Získanou silnou vojenskou převahu hleděli Ferdinand II. a vídeňská vláda neprodleně využít. V roce 1629 byl vyhlášen tzv. restituční edikt, který požadoval navrácení všech statků katolické církvi v té podobě, jak tomu bylo před rokem 1555 (augšpurské vyrovnání). Tento prudký tah se ovšem záhy nevyplatil. V nekatolickém táboře se vzedmul prudký nesouhlas, jenž vyvolal v život i novou protihabsburskou koalici, v níž významná role připadala především Francii a švédsku. Císař byl na říšském sněmu v Režně (v létě 1630) přinucen k ústupkům, odvolal Valdštejna z velení a restituční edikt byl odsunut k zapomnění.
Pro české země měla tato fáze války negativní dopad. Příznivého průběhu vojenských tažení využila vídeňská vláda k prosazení nové zemské ústavy, Obnoveného zřízení zemského (pro Čechy roku 1627, pro Moravu roku 1628), kde bylo mj. uzákoněno dědičné právo Habsburků na český trůn, za jediné povolené prohlášeno katolické vyznání a zrovnoprávněna němčina s češtinou (předtím měl český jazyk preferované postavení). Obnovené zřízení zemské zůstalo na rozdíl od restitučního ediktu v platnosti.
II/3   Válka švédská (1630-1635) _■ . y
V létě roku 1630 vtrhla mocná armáda švédského krále Gustava II. Adolfa do Pomořan (říšské území při březích Baltu). Švédskými spojenci sě zakrátko stalo i Braniborsko a Sasko. Švédové porazili císařské ve významné bitvě u Breitenfeldu (v září 1631) a saská vojska pronikla v listopadu téhož roku do Čech a podařilo se jim obsadit Prahu. Spolu s vítěznými Sa-sy se do své otčiny navrátila i velká skupina českých emigrantů, kteří uz předtím vkládali své naděje ve válečnického švédského krále.
Tato „saská epizoda" neměla dlouhého trvání. Emigranti se sice snažili pro své cíle získat i Albrechta z Valdštejna, ale ten dal přednost svému císaři tím spíše, že panovník přistoupil téměř na všechny jeho požadavky.
V listopadu 1632 se Valdštejn střetl se Švédy u Lůtzenu. Bitva dopadla nerozhodně, ale zahynul zde švédský král, což způsobilo v severské armádě zmatek.
Rok 1632 je i výrazným mezníkem v kariéře Albrechta z Valdštejna. Panovník ho pověřil jednáním se Saskem, ale český velmož nehodlal už vůbec plnit přání svého vladaře. Začal zároveň vyjednávat se Švédskými a francouzskými diplomaty, ale otevřeného přestupu do opačného tábora se neodvážil. Dosáhl jediného efektu — nedůvěry všech stran. Ze strany
vnitřní a zahraniční politika habsburských panovníků 263
císařské se nedůvěra vystupňovala na podzim roku 1633, když Valdštejn porazil Švédy u slezské Štínavy, ale vzápětí propustil všechny zajaté důstojníky, včetně jednoho z vůdců „ohavné rebelie" Jindřicha Matyáše Thurna. Valdštejnovo politické lavírování bylo způsobeno nepochybně touhou po uchopení co nej větší moci a snad i důsledkem rozkladu osobnosti s postupující nemocí (syfilis). V lednu roku 1634 císař zbavil Albrechta z Valdštejna vrchního velení svých armád, krátce poté Valdštejna opustila většina podřízených důstojníků a bývalý generalissimus byl s hrstkou svých věrných zavražděn 25. února 1634 v Chebu.
Jeho vrahové dosáhli od císaře uznání i odměny v podobě statků (konfiškátu z rozsáhlého valdštejnského dědictví). Vždyť jednali vlastně na panovníkův příkaz: Ferdinand II. rozhodl, že je třeba zmocnit se Valdštejna „zajetím nebo zabitím". Sporů v císařském táboře se snažili využít protivníci, ale neúspěšně. V září 1634 byla švédská vojska poražena císařskými oddíly v bitvě u Nôrdlingen.
II/4   Válka švédsko-francouzská (1635—1648)_
Švédové se po dočasné prohře nevzdali, ale usilovali se vší vehemencí
0 obnovení účinného protihabsburského spolku, v čemž je podporovala
1 část slezských (protestantských) knížat, která se chtěla zbavit habsburské nadvlády. Tyto snahy narazily zpočátku na nepříznivý postoj Saska, které již v květnu 1635 uzavřelo s Ferdinandem II. v Praze separátní mír. Díky tomu získalo Horní i Dolní Lužici, dlohouleté součásti zemí Koruny české.
Částečná stabilizace ve střední Evropě vyburcovala k aktivitě francouzskou diplomacii. Pod vedením kardinála Richelieua uzavřela spojenecké smlouvy s Nizozemím a Švédskem (1635) a vyhlásila válku španělským Habsburkům.
Na počátku roku 1639 vtáhla švédská armáda generála Banéra do Čech, ale nový příchod protestanských vojsk nevyvolal v zemi kladný ohlas. Řádění soldatesky přehlušilo staré vzpomínky na možnost obnovení nekatolické vlády. Větší odezvy nalezli Švédové jen na Moravě a ve Slezsku.
Naděje na dobytí Vídně oživili protihabsburští spojenci znovu v roce 1643, kdy chtěl začít válku proti Ferdinandu III. sedmihradský kníže Jiří Rákoczi, ale vystoupení Dánska a Polska po boku císaře zničila naděje protihabsburských oddílů. Dějištěm válečných tažení byly opět Čechy, kde v roce 1645 porazila švédská vojska generála Torstenssona císařské voje v jedné z nejkrvavějších bitev třicetileté války u Jankova. Poslední vojenskou operací na našem území bylo tažení Švédů pod vedením generálů Wrangela a Kônigsmarka v létě 1648. Tento švédský vpád nejen že
Bitva třicetileté války (soudobá rytina)
nenalezl odezvu mezi obyvatelstvem, ale naopak vyvolal prudký odpoť. Poté, co Švédové dobyli Malou Stranu a Hradčany, se vytvořily dobrovol-nické legie k obraně pražských měst, mezi nimiž vynikli hlavně studenti a profesoři pražských vysokých škol. Prahu se podařilo uhájit a na paměť tohoto vítězství byl na Staroměstském náměstí vystavěn Mariánský sloup, stržený roku 1918 (neprávem jako symbol habsburské nadvlády). Švédové po obsazení Hradu uloupili část vzácných uměleckých sbírek, které jsou dosud v majetku Švédského království.
Evropa, vyčerpaná a zubožená dlouholetými válkami, se mezitím rozhodla k mírovým jednáním. Ta započala už v roce 1644 ve vestfálských
městech Můnsteru a Osnabriicku, kde byly také 24.10.1648 podepsány koríečné mírové smlouvy mezi zúčastněnými stranami.
Vestfálský mír představuje významný mezník v evropských dějinách. Svatá říše římská národa německého a Španělsko ztratily své dominantní postavení na kontinentě. Do čela nastoupily Francie a v roli nové velmoci Švédsko. Tyto země byly zároveň garanty mírových úmluv. Oba státy zaznamenaly i územní zisky, švédsko získalo vysněnou kontrolu nad Baltem. Mír potvrdil suverénní postavem severního Nizozemí (na úkor španělských Habsburků). Rakouští Habsburkové si naopak upevnili moc ve svém středoevropském soustátí.
1905
j
268   české země po bílé hoře
Z náboženského hlediska byl stanoven mezník, před nějž se nelze vracet, rok 1624, tzn. co bylo k tomu datu katolické, zůstane římské církvi, kde panovala vyznání nekatolická, byla jejich supremace stvrzena. Toto ustanovení znamenalo konec všem nadějím naší emigrace, neboť ještě před vydáním Obnoveného zřízení zemského byly vydány první patenty proti nekatolíkům, které prohlašovaly za jediné platné římské vyznám.
II/5   Politické a správní důsledky stavovského povstání
_a třicetileté války pro české země__■__
Porážka na Bílé hoře a události bezprostředně následující neměly ještě přímý dopad na postavení zemí Koruny české v rámci monarchie. K závažné změně došlo až vydáním ústavy — Obnoveného zřízení zemského (1627,1628). Habsburkové měli sice v českých zemích vládnout jen z titulu českých králů, ale jako monarchové dědiční, a tím ztrácely zemské sněmy dříve nadmíru důležité právo volby panovníka. Sněmy nemohly napříště panovníka ani přijímat (tzn. dávat souhlas).
O důležitých záležitostech politických a finančních nejen pro celé soustátí, ale i pro jednotlivé země, rozhodovaly nyní především centrální úřady ve Vídni. Základní zákonodárná práva převzal namísto stavovských sněmů panovník. Na Moravě zůstala sněmu zákonodárná iniciativa, Čechám ji Ferdinand II. y Obnoveném zřízení zemském napřed zcela odepřel (pro větší účast na povstání), v roce 1640 Ferdinad III. tuto iniciativu přiznal i českému sněmu, ale jen v méně závažných správních a hospodářských otázkách. V praxi se v příštích letech sněmy zabývaly v podstatě jen povolováním berní (daní).
Proměnilo se i obsazení sněmů — na prvním místě zasedli vysocí církevní představitelé (katoličtí preláti), pak následovali páni a rytíři, zcela podružné místo připadlo městům.
Nejvyšší správní a politický úřad — Česká kancelář — zůstal samostatný, ale sídlil trvale ve Vídni (od roku 1624). V Čechách této kanceláři podléhalo místodržitelství, na Moravě zemský tribunál (od roku 1636), ve Slezsku vrchní úřad (od roku 1629). Země Koruny české zůstaly i nadále samostatným útvarem, jejich rozloha byla zmenšena ztrátou obojí Lužice v roce 1635. Pravomoci jednotlivých zemí byly ale značně omezeny. Habsburští panovníci se nesnažili beze zbytku rušit staré úřady, ale usilovali více o vytváření nových, paralelních institucí, které postupně přebíraly větší dfl moci. To vše se dálo v zájmu vytváření absolutistického, centrálně řízeného státu.
vnitřní a zahraniční politika habsburských panovníků 269
II/6   Vláda Leopolda I. (1657 — 1705); turecké nebezpečí_
Díky výraznému poklesu prestiže španělských Habsburků po třicetileté válce se těžiště rodové moci přeneslo na rakouskou větev. Její vládnoucí příslušníci zůstávali i císaři Svaté říše římské národa německého, ale lesk tohoto titulu už silně pohasl.
Císař Ferdinand III. (vládl od roku 1637) určil za svého nástupce nej-staršflio syna Ferdinanda (IV.), ale ten zemřel již roku 1654; Proto se stal následníkem mladší Leopold, jenž se původně hodlal věnovat církevní kariéře. S jeho nástupnictvím ve vlastní monarchii nebyly potíže, ale v Říši byl zvolen až po značném diplomatickém úsilí roku 1658.
Leopold I. nebyl „stvořen k moci". Byl to člověk zbožný, ale osobně nesnášenlivý, byl vzdělaný a uměnímilovný, sám nebyl špatným hudebním skladatelem. U něj se snad nejvíce uplatnil charakteristický rodový tělesný znak: „spodnípysk Habsburků tak svislý, žepřednízuby vystupují, čímž se mu ztěžuje mluveni". Za Leopoldovy dlouhé vlády se monarchie přetvářela v absolutistický stát, ne už pomocí vnitřních výbojů, ale hlavně byrokratickými prostředky.
V řadách osobností na vídeňském dvoře se v Leopoldově okolí opět po delší době objevili příslušníci české šlechty — především Václav Eusebius z Lobkovic, který řídU politiku vídeňské vlády v letech 1669—1674.
Po třicetileté válce vyrostl Habsburkům na Západě mocný soupeř — Francie a zároveň se z východu objevila nová hrozba, další expanze Os-manské říše. Do střetu s Francií se monarchie dostala už roku 1657 (ještě za vlády Ferdinanda III.), když vystoupila po boku Spanělů v Itálii. Leopold potom za to, že byl zvolen rímskym císařem, musel slíbit, že se další pomoci svým španělským příbuzným zřekne. Své pozice si Francie v západní Evropě plně posílila až tehdy, když byla císařská vláda zaměstnána tureckým konfliktem a současně odbojem uherské šlechty.
Válka s Tureckem propukla v roce 1663 poté, co došlo v Sedmihradsku k pohraničním sporům mezi Turky a tamním knížetem Jiřím II. Rá-koczim. Turci získali převahu a pronikli do uherského vnitrozemí. V září
1663 dobyli Nové Zámky. Tento útok podnítil habsburskou protiofenzí-vu a první etapa války skončila roku 1664 císařským vítězstvím (v září
1664 byl podepsán mír ve Vasváru). Leopold však nemohl úspěchu svých vojsk pro permanentní finanční těžkosti využít, a tak Turkům zůstala většina dobytých území (na nynějším Slovensku, v dobové terminologii uherské Horní zemi).
Napětí mezi Osmanskou říší a Vídní využívala uherská šlechta bránící se habsburskému centralismu k četným odbojným vystoupením, která měla tradičně centrum hlavně v Sedmihradsku (povstání Wesselenyiho, Rákocziho, Thôkôlyho). Imre Thôkôly se také připojil k následující turecké válečné výpravě roku 1683, když vojska velkovezíra Kara Mustafy
vnitřní a zahraniční politika habsburských panovníků 271
i
bez většího odporu obklíčila Vídeň. Vpád „nevěřících" do centra monarchie mobilizoval křesťanskou Evropu a obleženému městu přitáhla na pomoc silná armáda říšských knížat pod vedením Karla Lotrinského i polsko-litevské oddíly v čele s králem Janem III. Sobieským. Turci utrpěli drtivou porážku.
Vítězství u Vídně bylo počátkem postupného vytlačování Turků z Uher; války ovšem pokračovaly se značnou intenzitou i v dalších letech. V těchto bojích zvláště vynikl nejvýznamnější císařský vojevůdce přelomu 17. a 18. století princ Evžen Savojský, který osvobodil Uhry, dobyl Te-mešvár i Bělehrad a pronikal hlouběji na Balkán. Nezanedbatelné úspě-, chy na Balkáně znovu upevnily prestiž monarchie v Evropě.
Souběžně s tureckými válkami zasahovala vídeňská vláda i do bojů v západní Evropě, vždy na straně proti Francii, která podnikala vpády na území Říše. V roce 1685 se císař se švédským a španělským králem připojil ke koalici německých knížat, jejímž cílem bylo zamezení francouzským výbojům. Francouzská armáda obsadila roku 1688 Falc, ale spojenecký odpor byl nakonec korunován úspěchem — porážka Francie byla stvrzena roku 1697 mírem v nizozemském Rijswijku. Francouzský král Ludvík XIV. se musel vzdát všech území, která předtím v Říši získal.
Trvalé napětí mezi středoevropskou monarchií a Francií se promítlo j i do osobních vztahů mezi oběma panovníky. Leopold I. dokonce krále
J „Slunce" bytostně nenáviděl, i když, alespoň po formální stránce, byl
*V| skvělý francouzský královský dvůr pro habsburského monarchu vzorem.
Také francouzština, jazyk urozených kavalírů, se ve Vídni netěšila žádné oblibě, preferována byla italština.
Vleklé války měly za následek až nesnesitelné finanční zatížení dědičných zemí. Ačkoliv se ve druhé polovině 17. století přímá vojenská tažení 1 českým zemím vyhýbala, zemské sněmy musely povolovat čím dál tím
vyšší částky berní, zejména v souvislosti s náklady na války s Turky. Spory o berně (daně) byly během celé vlády Leopolda L hlavní náplní sněmovních jednání; sněmy nakonec téměř vždy ustoupily nátlaku Vídně. Stavov-ť ské orgány zemí Koruny české nebyly schopny klást odpor srovnatelný
j s odboji horkokrevné uherské šlechty.
II/7   Välky o dědictví španělské; vláda Josefa 1.(1705 —1711)_
Koncem roku 1700 zemřel poslední člen dynastie španělských Habsburků Karel II. Na uprázdněný trůn si činili nárok rakouští Habsburkové (kandidátem byl mladší syn Leopolda I. Karel) i francouzští Bourboni (Filip z Anjou, vnuk Ludvíka XIV.).
Francouzské diplomacii se podařilo přimět umírajícího španělského krále k tomu, aby odkázal své země právě Filipovi z Anjou. Možné zesíle-
272   ČESKÉ země po BťLÉ HOŘE
ní moci Bourbonů vyvolalo v život protifrancouzskou koalici, kterou vy-tvpřila monarchie Leopolda L, Velká Británie, Nizozemí a mnoho říšských knížat. Nato propukl konflikt, který se tradičně nazývá válkami
0 dědictví španělské.
Zpočátku dosahovaly úspěchů francouzské armády - dobyly vlastní Španělsko i jeho državy na Apeninském poloostrově, ale prudký zvrat nastal, když se velení císařských vojsk ujal Evžen Savojský, který byl odvolán z tureckého bojiště. V srpnu 1704 utrpěli Francouzi spolu se svými bavorskými spojenci porážku u Hochstädtu, sám Evžen dosáhl úspěchů v severní Itálii a Britové obsadili Gibraltar. První válka o dědictví španělské se přenesla i na severoamerický kontinent, kde se oddíly anglických „červenokabátníků" zmocnily několika francouzských kolonií.
Válečné operace probíhaly i za krátké vlády Josefa I. (1705—1711). Jeho brzká smrt způsobila však zvrat evropských koalic a změnu ve vývoji španělských válek. Na trůn středoevropské monarchie totiž dosedl Karel VI., sám pretendent španělského království, a tak se bývalí spojenci t zalekli pro změnu neúměrného vzrůstu habsburské moci.
Souběžně s válkami o dědictví španělské se musela vídeňská vláda vyrovnávat s dalším stavovským povstáním v Uhrách vedeným sedmihradským vévodou Františkem II. Rákoczim. Členové uherského protihabsburského odboje se snažili navázat kontakty se Švédskem a Ruskem, požadavky na sesazení Habsburků z uherského trůnu podporovala
1 Francie. Uherské šlechtě se však faktické pomoci nedostalo, císařská vojska postupně oslabila pozice povstalců a boje skončily roku 1711 podepsáním míru v Szátmáru (dnes Satu Mare v Rumunsku).
Za panování Josefa I. se poněkud změnily postoje vídeňské vlády k jednotlivým zemím monarchie, zejména pod vlivem nejbližšího císařova rádce Evžena Savojského, který nebyl jen skvělým válečníkem, ale i prozíravým politikem. Budování centralistického státu pokračovalo, ale zemím byla ponechána větší míra iniciativy. Státní správu měli vykonávat školení úředníci (byrokraté), věrní zastánci absolutismu, ale zároveň byli povinni přihlížet k stavovským návrhům. V Čechách byla dokonce vytvořena komise pro revizi Obnoveného zřízení zemského (1710). O zlepšení situace v zemích Koruny české se ve Vídni zasazovali především kancléři Jan Václav Vratislav z Mitrovic a Václav Norbert O. Kinský, oba příslušníci staré české šlechty.
II/8   Doba Karla VI. - úsilí o prosazení pragmatické sankce__
Po nástupu Karla VI. na trůn podnítila Británie smírná jednání s Francií, aby zabránila vzrůstu vlivu rakouských Habsburků. Ve sporu o španělské dědictví byl mezi jednotlivými stranami uzavřen mír (roku 1713 v Utre-
VNITŘNl A ZAHRANIČNÍ POLITIKA HABSBURSKÝCH PANOVNÍKŮ 273
chtu a roku 1714 mezi Habsburky a Francií v Rastattu), kde bylo potvrzeno právo Bourbona Filipa z Anjou na španělské království. Habsburkové tak definitivně ztratili své nároky na Iberském poloostrově, ale po svých španělských příbuzných získali neobyčejně cenné odškodnění; Neapolsko a Sardinii, državy na severu Apeninského poloostrova a celé španělské Nizozemí (Belgii).
Počátek vlády Karla VI. poznamenaly opět další těžkosti způsobené výdaji na trvalé válečné konflikty. Monarchie získala sice po utréchtském míru důležité oblasti, ale zároveň se zvýšily náklady na jejich správu. K ekonomickým a finačním obtížím přistoupily i problémy dynastické. Karel VI. byl dlouho bezdětný, později se stal otcem pouze ženského potomstva. Aby pojistil panství Habsburků nad celým soustátím, vydal toku 1713 tzv. pragmatickou sankci. V ní ustanovil, že vláda má přecházet v rodě podle principu prvorozenství (primogenitury) nejprve v mužské linii a kdyby chyběl zcela mužský následník, má právo přecházet i na ženy.
Prosazení tohoto zákona stálo v příštích letech Karla VI. značné úsilí. Je možno říciy že jeho zahraniční politika se do značné míry podřizovala především snahám o potvrzení pragmatické sankce:
Zatímco se pronikám císařského vlivu hlouběji na Balkán díky dalším úspěchům Evžena Savojského obešlo bez odporu evropských mocností (Habsburkové tu chránili křesťanskou Evropu), na západě sě projevovala značná síla hospodářsky vyspělé Británie i stále mocichtivé Francie. A v bezprostřední blízkosti vyrůstal Habsburkům nový zdatný soupeř v Braniborsku, které se roku 1701 změnilo v Pruské království. Bývalá habsburská opora - Španělsko - se za vlády Bourbonů stavěla k středoevropské monarchu nepřátelsky. Příčinou tu byly hlavně protichůdné zájmy na Apeninském poloostrově, kde monarchie také některá území (Neapolsko) ztratila právě na úkor Španělska. V pozadí válečných konfliktů první poloviny 18. století byly namísto dřívějších náboženských střetů zcela výrazně ekonomické zájmy.
Důležitým zdrojem nesváru bylo založení obchodní společnosti - Východoindické kompanie, která vznikla roku 1718 v belgickém Ostende pod ochranou vídeňské vlády. Západní mocnosti viděly v tomto podniku povážlivé ohroženi svého vlastního obchodního monopolu, a proto se postavily na odpor. Nakonec se musela Vídeň Východoindické kompanie vzdát a za tento ústupek dosáhl císař uznání pragmatické sankce (v roce 1730 vyslovila svůj souhlas Británie, roku 1732 Nizozemí a Dánsko). ^Třicátá léta 18. století jsou charakteristická začátkem otevřeného nepřátelství mezi monarchií a Pruskem. Ambiciózní pruský král Friedrich Vilém I. bystře využíval nového nepřátelství mezi Habsburky a Franců, které tentokrát propuklo při podpoře různých kandidátů na uprázdněný polský trůn. Karel VI. prosazoval saského nástupce náhradou za to,, aby
274   české země po bílé hoře
sousední Sasko uznalo pragmatickou sankci. Jeho kandidát August III. sice polskou korunu skutečně získal, ale monarchie zato ztratila cenné Neapolské království ve prospěch Španělska (po vídeňském míru r. 1735 a 1738).
K neúspěchu politiky Karla VI. je třeba připočíst i obrovskou porážku na Balkáně, kde Turci získali nazpět téměř všechna území, která předtím Evžen Savojský dobyl. Souhrnně je třeba konstatovat, že preferování dynastických požadavků za vlády Karla VI. znamenalo mocenské oslabení monarchie a kromě toho i uznání dědických práv císařovy dcery Marie Terezie nebraly evropské mocnosti příliš vážně, jak se projevilo ihned po otcově smrti.
Karlova vnitřní politika přinesla konec předchozím reformním náběhům z časů Josefa I. Česká šlechta u dvora pozbyla zcela vliv, panovník se zejména zpočátku orientoval hlavně na španělské velmože, kteří byli v jeho okolí, když se připravoval na převzetí španělského trůnu. Význam zemských sněmů nadále upadal. Roku 1714 byl v Čechách zřízen zemský výbor (na Moravě vznikl už roku 1686), který měl řídit zemské záležitosti v době mezi zasedáním sněmů. Tento orgán měl ale velmi omezené pravomoci.
I ve vnitřní politice Karel vehementně usiloval o prosazení pragmatické sankce. Český i slezský sněm ji schválily už roku 1720, roku 1723 k tomuto aktu přistoupil i uherský sněm.
U/9   Hlavní směry politického vývoje___
Třicetiletá válka a její zakončení vestfálským mírem znamenala pro monarchu jako celek, i pro země Koruny české, výrazný zlom. Prosadil se absolutistický model uspořádání státu na úkor stavovského principu. Stavovský stát bývá pokládán za více demokratický, ale ryzí stavovský princip za současného popírání ústřední moci mohl vést i k anarchii, jak se ukázalo např. později v Polsku.
Radikální proměna proběhla ve sféře náboženské, v českých zemích bylopovoleno pouze vyznání katolické, nekatolíci se museli buďto podřídit, nebo emigrovat (výjimkou bylo pouze Slezsko).
Aktivní stavovský odpor v zemích Koruny české po porážce povstání z let 1618—1620 pohasl. Rada významných šlechtických rodů v období kolem Bílé Hory vymřela (Rožmberkové, Smiřičtí, páni z Hradce, Pern-Štejnové a další), zapřísáhlí nekatolíci odešli do exilu, další pohromou byly tresty proti věrným Albrechta z Valdštejna (zejména Trčkové z Lípy). Cizí rody, které se usadily na našem území, byly v této době ještě jednoznačně loajální vůči Vídni. Vědomí příslušnosti k zemi nabyly ovšem v dalších generacích (zemský patriotismus). Poněkud jiná byla situace
ekonomický vývoj českých zemí 275
v Uhrách, kde odboj zejména mocných.magnátských rodů nikdy neuhasí docela. Podporou jim bylo jednak větší sebevědomí, jednak spoléhání na trvalé turecké nebezpečí.
Absolutistické pozice habsburských panovníků byly budovány postupně, hlavně prostřednictvím státní správy, poměrně výkonné byrokracie. Výstavbou centrálně řízeného státu (z Vídně) měly být setřeny individuální rozdíly jednotlivých zemí..— ------------
Monarchie se v průběhu více než jednoho století dostala do mnoha válečných konfliktů, kde její vojska (vojáky musely dodávat všechny země) bojovala se střídavými úspěchy. Významných vítězství dosáhla zejména proti Turkům, ovšem po smrti Evžena Savojského byla její expanze na delší čas zastavena. Usilovné snažení Karla VI. o prosazení pragmatické sankce vedlo ke ztrátě mocenských pozic. Habsburští panovníci byli stále i vládci Svaté říše římské národa německého, ale jejich vláda v Říši byla více než iluzorní. Sama Říše jako politický fenomén ztratila svůj význam už po třicetileté válce.
Četné války měly za následek velké finanční zatížení celého soustátí. České země, jako jedny z nejvyspělejších oblastí, musely nést jeho tíhu značnou měrou.
ni. EKONOMICKÝ VÝVOJ ČESKÝCH ZEMÍ
(1620-1740)
III/l   Hospodářské důsledky třicetileté války__
Dlouhodobý válečný konflikt těžce poznamenal život v zemích Koruny české. Negativní dopad měla četná tažení armád (drancování, rekvizice — tznľ násilné odvody potravin a potřeb pro vojska, výpalné). Přitom bylo v podstatě jedno, zda se jednalo o armádu nepřátelskou, nebo „vlastní". Záleželo více na autoritě a morální odpovědnosti velitelů, jak dalece popustí uzdu svým žoldnéřům. K tomu přistupovaly i zvýšené berně, které měly zajistit finance pro vydržování vojska.
Válka podvazala zahraniční obchod a rozrušila i domácí trh (nejistota na cestách, přepadání kupců). Značně poklesla též hodnota peněz. Za znehodnocení mince v českých zemích neslo vinu už po roce 1622 tzv. finanční konsorcium (kníže Karel z Lichtenštejna, Albrecht z Valdštejna, bankéř Jan de Witte a židovský kupec Baševi). Jeho činnost, ražba „dlouhé mince" s malým obsahem drahého kovu, skončila roku 1623 státním bankrotem (kaladou).
Kalada umožnila velkou koncentraci majetku v rukou největších ko-řistníků (Valdštejn, Lichtenštejn ad.), zejména ve spojení se zábory rozsáhlých panství po první vlně pobělohorských konfiskací (tj. z bývalých ma-
276 České země po bílé hoře
ekonomický. vývoj českých zemí 277
jetků nekatolických emigrantů a,potrestaných domácích jinověrců). Jak napsal Mikuláš Dačický z Heslová: „A ti toho užili, kteř& tou minci nabytou a lehkou dluhy svéplatili a statků, nakoupili. Skrze kteroužto minci... ta přehrozná drahota rozmáhati se nepřestávala...". Další etapa konfiskací následovala po saském vpádu v letech 1631—32 a zejména po zavraždění Albrechta z ValdŠtejna, kdy se o jeho rozsáhlé území podělili především jeho protivníci a vrahové. O své statky přišli i ValdŠtejnovi důvěrníci (Trčkové i Kinští, původním jménem Vchyňští).
Některé významné české rody kolem roku 1620 vymřely, jiné postihly exekuce a do země nastal příliv cizinců. Inkolát (tzn. obyvateiské právo v zemi) udílel nyní výlučně panovník, který tak mohl odměňovat své věrné: V Cechách se významného postavení domohli tímto způsobem např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piceollominiové aj., cizinci drželi po třicetileté válce v Čechách téměř polovinu svobodných statků. Na Moravě a ve Slezsku nebyl přesun majetku zdaleka tak markantní. Výnos panství byl ovšem nižší než před válkou, protože poddaní byli zuboženi a řada lokalit zůstala pustých.
Také města oproti stavu před rokem 1618 značně upadla. Jednak utrpěla válečným poškozením, jednak byla postižena ztrátou politických pozic zejména po vydání Obnoveného zřízení zemského a byla i zatížena zvláštními daněmi. Kromě zničení nemovitostí došlo v českých zemích i k velkému úbytku movitého majetku způsobeného vývozem cenností bohatými exulanty i působením cizích armád (např. švédské akvizice).
V důsledku emigrace, válečných útrap, špatné výživy a lokálních hladomorů nastal výrazný populační úbytek obyvatelstva v zemích Koruny české. V Cechách, kde před válkou žilo asi 1700 000 lidí, bylo kolem poloviny 17. století zhruba 950 000 osob, na Moravě z původních 900 000 zůstalo 600 000 obyvatel. Tyto počty jsou ovšem spíš orientační, protože přesné statistické údaje z těchto dob neexistují. Celkové ztráty se však odhadují zhruba na jednu třetinu všeho obyvatelstva. V Cechách zůstalo pustých 20% poddanské půdy, na Moravě dokonce celá jedna čtvrtina.
Válka měla za následek i úpadek obyvatelstva v oblasti morální. Rozmáhalo se lupičství, zběhlí vojáci (maroděn) a agresivní tlupy žebráků působily svému okolí mnohé nesnáze. Bez mravních Škod se často neobešel ani náhlý náboženský obrat, uvolnily se i vztahy mezi vrchností a poddanými, kteří vypovídali poslušnost, a to mnohdy i bez zvýšeného útlaku shora.
m/2   Poválečná obnova; ekonomická teorie merkantilismu
Po vestfálském míru a částečném uklidnění mezinárodní a vnitřní situace bylo třeba přistoupit k překonání ekonomického poklesu. Jen stabilizace života ve městech i na venkově mohla zajistit klidné prostředí, ve kterém se dařilo výrobě a vzkvétal obchod. Příznivější životní podmínky měly postupný vliv také na povlovný kvantitativní růst populace. Nelze si představovat, že by oživení výroby bylo možno dosáhnout jen donucovacími prostředky. Mnohem většího efektu se dosahovalo pozitivními metodami a aplikací moderních (ve své době) teoretických postupů.
V druhé polovině 17. století vyrostla i v zemích habsburské monarchie nová generace ekonomických myslitelů. Mezi těmito hospodářskými teoretiky je třeba jmenovat brněnského měšťana Pavla Hynka Morgenťhale-ra a advokáta F.Š. Malivského, kteří začali propagovat zásady merkantilismu. Merkantilismus byl ekonomický směr vzniklý na západě Evropy, prohlašující za základní zdroj bohatství obchodní činnost. Teorii merkantilismu rozvinul v podmínkách středoevropského soustátí především vídeňský ekonom Filip Wilhelm Hôrnigk. Doložil, že je třeba podpořit co největší soběstačnost státu ve výrobě a snížit tak závislost na cizině (aktivní bilance zahraničního obchodu). Doporučoval nevyvážet suroviny, ale zpracovávat je v domácích podnicích, radil do výroby zapojit i nezaměstnanou chudinu, a tak zamezit možným sociálním komliktům.
Merkantilisté výrazně preferovali roli státu, jehož hospodářská moc je závislá na zásobách drahých kovů v podobě aktivního obeživa. Tak byla dominantní úloha státu potvrzena a zdůvodněna i z hlediska ekonomického. Merkantilistická teorie byla v plném souladu s představami ó významu státu v rovině správní a politické podle požadavků absolutistického centralismu.
III/3   Šlechtický velkostatek a postavení poddaných _ •
Pobělohorská šlechta čerpala bohatství z výnosů svých velkostatků. V tomto období došlo vesměs k úpadku nižší šlechty (rytířů), která značně utrpěla konfiskacemi a krom toho nebyla malou rozlohou svých panství schopna konkurovat velkým panským dominiím.
Příslušníci šlechty měli svá sídla (zámky)na venkově, vedle toho budovali okázalé paláce ve větších městech, v Cechách tomu tak bylo především v Praze, ale zvláště v zimním období (plesová a společenská sezóna) pobývali rádi i v sídelním městě Vídni. Pokud jim k tomu ovšem stačily prostředky. Přímo u panovnického dvora se uplatnila jen malá část rodů vlastnících inkolát v zemích Koruny české. V centrech venkovských velkostatků zastupovali šlechtice úředníci — správci panství.
V době pobělohorské spočívala produkce velkostatků na nevolnické
278 České země po bílé hoře
ekonomický vývoj českých zemí 279
práci, někdy se v odborných pracích mluví o tzv. druhém nevolnictví. Tento termín nelze ovšem bez výhrad vztáhnout zejména na české země ani na rakouské dědičné země. V podstatě platí jen pro Prusko, Polsko a Rusko, tedy oblasti orientující se na velkopěstiťelský obilnářský systém, v našem prostoru existovala určitá „smíšená" podoba zemědělské výroby. Vedle velkostatků využívajících práce poddaných prosperovaly i statky sedláků, zásobujících místní trhy; poddaní vedle robotních povinností měli i vlastní hospodářství.
Robotní povinnosti činily nejvýše tři dni v týdnu. Během žní a jiných sezónních prací byla tato kvóta ovšem překračována. Na tomto místě je třeba připomenout, že o nedělích a zasvěcených svátcích (a těch bylo v 17. á první polovině 18. století značné množství) se podle církevních zásad pracovat nesmělo.
Prozíravější hospodáři z řad vrchnosti se zaměřovali na výrobu, která nedovolovala konkurenci poddaných, jako byla těžba dřeva, rybníkářství, pěstování plodin na vývoz (pokud to umožňovaly půdní podmínky). Vedle toho vlastnili majitelé panství i různě monopoly, především v pivovarnictví a lihovaraictví, přičemž produkty této výroby museli odebírat jejich poddaní. A často rádi! Nucený odběr alkoholických produktů nemůžeme ovšem pokládat za příliš velké příkon.
Šlechtické velkostatky, zejména v oblasti produkce zaměřené na místní spotřebu, nebyly příliš ekonomicky úspěšné. Je prokázáno, že produktivitu práce na velkostatku ve srovnání s prací na selských hospodářstvích lze vyjádřit poměrem 1:8 {místy až 1:10). Podmínky na jednotlivých panstvích se lišily, obecně lepší situace byla na statcích církevní vrchnosti. Církev nemusela počítat s obživou a zajištěním početných rodin a mnohdy ani s honosnou reprezentací, jako tomu bylo u vyšší šlechty.
Zakořeněná představa zlého drába nebo jiného panského pohůnka, který fyzickým násilím nutí poddané k práci na „panském", není úplně pravdivá. Samozřejmě, že šlechta měla příslušné úředníky dohlížející na úsilí poddaných, ale ti zdaleka nemohli zvládnout vše. Poddaní prostě nebyli k práci pro vrchnost patřičně motivováni, s výjimkou obavy z trestů, a tak se snažili tuto nezanedbatelnou složku svého života odbývat, jak jen mohli. Názor, že by většina panstva hleděla své poddané udřít až k smrti, je zcestný. Vlastník panství přece musel mít zájem na zachování pracovních sil lidí, kteří měli zabezpečovat jeho příjmy. Špatné poměry poddaných měly negativní vliv na prosperitu vrchnosti. Konkrétní podmínky na jednotlivých panstvích závisely na postoji majitelů i úrovni ekonomického vzdělání a rozvaze úředníků.
Složení venkovského obyvatelstva bylo diferencované. Na vesnicích žili bohatí sedláci, vlastnící větší výměry polností, kteří mohli posílat na roboty svou čeleď. Byli tu drobní vlastníci, kteří museli sami robotovat
i vzdělávat své pozemky, i nemajetná chudina. Žili zde příslušníci svobodných povolám — mlynáři, kováři, u nichž se projevovala nej větší míra uvědomění a z jejichž řad se rekrutovali nejčastěji odbojníci proti panstvu. Navzdory tomu, co bylo řečeno o nutnosti poopravit si představy
0 bezvýhradném „vykořisťování" poddaných, si nelze život na venkově představovat jako patriarchální idylu. Jeho záldadními rysy bylo vedle samotné robotní práce „připoutám" rolníků k půdě. Poddám se nesměli ženit a vdávat bez svolení vrchnosti, ani se stěhovat na jiná místa, bez povolení nemohli nadaní synkové studovat na vyšších školách. Avšak pán, který dbal o blaho svých poddaných, tato povolení bez potíží uděloval.
Na nesnadné postavení venkovského obyvatelstva upozorňovala ve svých kázáních řada farářů. Ve slovech Bohumíra Hynka Bilovského se ozývá nejen požadavek souladu lidského života se zásadami Bible, ale
1 soucit s lidmi, mezi nimiž působil: „Kteří lidé jsou «země» na tomto světě? «Země» na této zemi jsou chudí lidé, podruhové, potřební řemeslníkové, po kterých jako po zemi boháčové a mocnáři jako nadívaní obrové šlapají a nohama svýma krev vytlačují."
Poddaní se sami proti omezování svého životního prostoru a zvyšování robotních povinností bránili. Proti možné zvůli vrchností se poddaných zastával stát (byť v omezené míře) už v ustanoveních Obnoveného zřízení zemského, kde bylo mj. umožněno odvolání od vrchnostenského soudu k vyššímu soudu apelačnímu. Poddaní si také na své vrchnosti stěžovali, docházelo i k četným povstáním. Jejich schéma bývalo podobné: prvotní hněv se obrátil proti bezprostřednímu správci, nápravu očekávali od majitele panství, v konečné instanci od panovníka.
III/4   Povstání poddaných__
Povstání propukala už v průběhu třicetileté války, tehdy byla ovšem podnětem hlavně otázka náboženská. Tak tomu bylo roku 1625 na Litoměřicku; téhož roku byl v Markvarticích u Děčína zabit pan Jindřich Ota z Vartenberka, protože chtěl své poddané rychle přinutit ke konverzi. Roku 1627 se vzbouřili obyvatelé na Kouřimsku a Čáslavsku pod vedením kněze Matouše Ulického a roku 1628 došlo k rebelii na Královéhra-decku.
Největší bouře, jejichž příčinou byly už hospodářské poměry, se vzedmuly v Čechách roku 1680. Zvyšování robotních dávek vedlo k úplnému odmítání roboty: Koncem roku 1679 přesídlil do Prahy z obavy před šířící se morovou epidemií císařský dvůr a venkovské obyvatelstvo chtělo využít panovníkovy blízkosti k prosazení svých požadavků (ulehčení roboty). Nejprve docházely ke dvoru četné petice; organizování odporu se
280   české země PO bílé hoře
ekonomický vývoj českých zemí   281
ujaly především bohatší vrstvy venkovského obyvatelstva — sedláci, rychtáři (tj, administrativní představitelé vesnic) a svobodní venkované.
Císař ustavil vyšetřovací komise pro zjištění oprávněnosti stížností, ale potom, v průběhu března roku 1680, potvrdil jen práva vrchností vůči poddaným. Tento postoj vyvolal živelné projevy nevole, tvořily se ozbrojené houfce vesničanů i obyvatel poddaných měst. Proti vzbouřencům zasáhlo vojsko pod vedením generála Kryštofa Viléma Haranta z Polžic (potomka rodu známého světoběžníka, popraveného v roce 1621 na Staroměstském náměstí). V západních Čechách utrpěly špatně organizované oddíly venkovanů porážku za nevelkého úsilí „Harantových kyrysníků" (na Ovčím vrchu u Bezdružic) a několik desítek povstalců skončilo v rukou kata. Lépe dopadl další z vůdců odboje Ondřej Stelzig, kovář z Dolní Řasníce na Liberecku, který byl odsouzen na nucené práce na stavbě pevností v Uhrách a tento trest si zopakoval i po svém nedovoleném návratu do Čech o několik let později, kdy už ve svém okolí nenašel žádnou podporu.
V červnu 1680 vydal Leopold I. robotní patent, který potvrzoval maximálně třídenní roboty v týdnu, vyšší roboty při sklizních, ale zároveň žádal vrchnosti, aby se chovaly k poddaným s křesťanskou laskavostí. Patent omezoval povinnosti poddaných při tzv. dalekých fůrách (tj. přikázaných cestách s potahem mimo panství) a zakazoval svévolné zvyšování platů. Toto ustanovení mělo zabraňovat majitelům panství, aby nepožadovali od svých poddaných větší částky ani při rostoucích zemských berních, které mely hradit vrchnosti ze svých prostředků.
Místně omezené bouře propukaly i v následujících letech: roku 1695 na panství Hukvaldy, v roce 1713 na panství Červené Pečky proti hraběti z Bredy (dochovalo se rčení: „Běda, běda koupil nás Breda, nás ubohé sedláky, nadělá žebráky") i jinde.
V letech 1713,1717 a 1738 byly za Karla VI. vydány nové robotní patenty, které víceméně opakovaly nařízení výnosu z roku 1680 a zakazovaly nedovolené srocování poddaných. Zákaz „nedovoleného spolčovaní" obyvatelstva byl ostatně obecně obsažen už v Obnoveném zřízení zemském.
Od běžných poddanských povstání se svým charakterem odlišuje chodské vzbouření z let 1692 — 1695. Chodové měli jako strážci hranic v minulost rozsáhlá privilegia a zvláštní samosprávu. Tyto výsady byly ovšem zkracovány už v 16. století. Za Leopolda I. pozbyli roku 1668 svých výlučných práv docela a spadali plně pod své pány Lammingeny z Alben-reuthu. Vyžadování starých výsad nedopadlo pro Chody dobře, ozbrojený odpor byl zlomen a vůdce Jan Sladký Kozina skončil v listopadu 1695 na šibenici. Vzpomínky na tento odboj upadly postupem času v zapomnění a oživili je až v beletristickém zpracování B. Němcová, J.-Š. Baar a Alois Jirásek (Psohlavci).
Většina povstání se odehrávala na nevelkém území (s výjimkou rebelie roku 1680). Poddaní se vesměs vzepřeli vrchnostem, které překračovaly podmínky stanovené panovnickými robotními patenty. Kvantitativní rozsah bouří nebyl v porovnání s celkem příliš značný. Nejvyšší tresty - hrdelní - byly užívány jen v krajních případech jako sankce exemplární, sloužící k zastrašení případných následovníků.
III/S   Města a řemesla
Ustanoveními Obnoveného zřízení zemského města vlastně ztratila svůj podíl na politickém životě země. Úpadek postihl hlavně města královská, která se z pohromy během 17. a 18. století nikdy řádně nevzpamatovala. Města byla kromě toho těžce postižena válečnými ztrátami, konfiskacemi, odchodem exulantů i velkým populačním úbytkem. K vyrovnání populačních ztrát došlo až kolem roku 1700.
Měšťané byli stále privilegovanými svobodnými obyvateli, ale tradiční způsob života založený v podstatě na středověkých principech se proměňoval, zejména pod tlakem nových ekonomických principů. Řemeslníci se stále sdružovali do cechů, cechovní soustava byla dokonce zpřísněna. Důvodem bylo zúžení spádových oblastí trhů, ale zároveň i pasivní obrana proti konkurenci výroby mimo cechy v počínajících manufakturách. Cechovní pravidla (regule) stále přísně určovaly počet tovaryšů a učňů, přijímání nových mistrů bylo svázáno značně vysokými poplatky. Cechovní výsady omezil státní aparát pod vlivem merkantilistů až v letech 1731a 1739.
Lepší podmínky pro rozvoj než v královských městech vznikaly ve druhé polovině 17. století v městech poddanských. Vrchnost zde účinně podporovala rozkvět trhů, udělovala nová práva trhů týdenních a výročních a organizovala výrobu pro širší export. Tato opatření vedla dokonce k obrovskému vzestupu některých dříve bezvýznamných městeček, v nichž začala vzkvétat odvětví spojená především s textilní výrobou. Tak došlo k rozmachu lokalit v severních a východních Čechách (Liberec, Česká Lípa, Rychnov nad Kněžnou, Litomyšl) a na jihu zaznamenal největší prosperitu Jindřichův Hradec.
Společnost ve městech byla značně rozvrstvena: na špičce stáli vyšší úředníci a bohatí rentiéři, dále cechovní mistři, střed tvořili drobnější řemeslníci a nějníže byli nemajetní, kteří tvořili základnu pro námezdnou práci, služebnictvo a neodmyslitelnou složkou společnosti byl i tzv. lum-penproletariát — žebráci, tuláci, bezprizorní sirotci ad. Přitom způsob života měšťanských elit se příliš nelišil od života průměrného šlechtice — v odívání, kulturních návycích i výši majetku.
Zcela osobitou skupinu obyvatelstva tvořili Židé sídlící nadále v uza-
282 České zemé po bílé hore
ekonomický vývoj českých zemí 2t
vřených okrscích — ghettech. Byli ovšem vystaveni téměř permanentním persekucím, ze strany vlády i svých křesťanských sousedů — mnohé nepokoje ve městech končily rabováním ghett (pogromy). Díky výlučnosti židovských komunit a odlišné víře, na kterou se nevztahovaly žádné panovnické zákazy, si však Židé zachovali v neporušené formě svéráznou kulturu (v plné míře až do zrušení ghett). Přestupy na křesťanskou víru byly v té době ještě zcela ojedinělé a vyvolávaly většinou velký rozruch. Příkladem může být konverze židovského chlapce Šimona Ábelese v Praze, jehož pro odpadlictví zabil vlastní otec, a Šimon byl pak uctíván jako křesťanský mučedník.
Bohatí Židé shromáždili ve svých rukou značně velké jmění, byli zdatnými obchodníky a bankéři i vyhledávanými věřiteli mezi křesťany, kteří se ocitli ve finančních nesnázích. Peníze mohli půjčovat i na vysoký úrok, zatímco katolická církev lichvu zakazovala.
III/6   Obchod, počátky průmyslu, vznik manufaktur
Vlastní počátky novodobé průmyslové výroby se odvíjely mimo cechovní strukturu. Podmínkou pro rozvoj průmyslového podnikání byla jednak reorganizace vlastní výrobní sféry, jednak odstranění překážek v místních trzích (koncem 17. století se jen v Cechách vybíralo clo a mýto na více než sedmi stech místech) a zapojení do mezinárodního obchodu.
Handicapem českých zemí byla nadále jejich vnitrozemská poloha, jejíž nevýhoda byla zjevná zvláště v porovnám s převratným ekonomickým rozvojem přímořských koloniálních států. V rámci středoevropské monarchie proto mel velký význam zisk oblastí s přístupem k moři (bývalé španělské Nizozemí — Belgie a regiony na Apeninském poloostrově). Na rozvoj dálkového obchodu a exportu se také soustřeďovalo úsilí merkan-tilistů.
Podunajské soustátí ovšem v konkurenci takových rivalů, jako byla Velká Británie (Anglie), Nizozemí či Francie, nedopadlo příliš dobře. Pokus o založení Východoindické společností v Ostende (1718) skončil neúspěchem, hospodářské zájmy monarchie byly obětovány dynastickým snahám Habsburků. Lépe zpočátku prosperovala Orientální kompanie (společnost), která vznikla ve Vídni roku 1719 pro obchod s Osmanskou říší a Středomořím. Její sláva však pohasla v souvislosti se ztrátou pozic na Balkáně po tureckých vítězstvích ve dvacátých a třicátých letech 18. století.
Proto se větší pozornost obrátila na rozvoj vnitřního obchodu v rámci celé monarchie. Za vlády Karla VI. došlo k podpoře manufakturního podnikání, podnikatelé získávali četné výsady a bezúročné půjčky, byl vy-
tvořen jednotný celní řád (1737), který výrazně zjednodušil starý, v zásadě středověký, ochranářský systém.
- České země měly vcelku výhodnou výchozí pozici: dobrou úroveň řemeslné výroby i surovinové zdroje, zejména v porovnání s jinými zeměmi soustátí, především s výrazně agrárními Uhrami. Tam ještě bránilo rozvoji podnikám trvalé turecké nebezpečí.
Vznik manufaktur se zejména v počátečním období odehrával za prudkých střetů s cechy. Proto také manufaktury navazovaly na venkovská domácká řemesla (mimo cechovní struktury). Organizování manufaktur se většinou ujímali zahraniční odborníci povolávaní šlechtickými podnikateli, kteří disponovali potřebným kapitálem i dostatkem pracovních sil.
V českých zemích se manufakturní způsob výroby nejdříve plně prosadil y plátenictví. Přadláci a tkalci žili na vesnicích, hlavně v podhorských oblastech, často byli ještě v nevolnickém poměru ke své vrchnosti. Jejich výrobky vykupovali tzv. faktoři (faktorský systém), kteří je dodávali do velkých skladů zejména v Lužici a ve Slezsku, odkud se přes Hamburk dovážely do Anglie. Faktoři také drobným pláteníkům práci přidělovali. Plátenictví je ukázkovým příkladem rozptýlené manufaktury, kdy výroba není soustředěna na jedno místo, a v centrálních dílnách se prováděla až konečná úprava plátna (bílení, barvení atd.).
Další odvětví textilní výroby směřují k vyššímu typu — manufaktuře centralizované. Jednu z prvních takových dílen otevřel v českých zemích hrabě Jan Josef z Valdštejna v Horním Litvínově, kde se vyrábělo jemné sukno střední kvality/Prosperujícím podnikem byla i punčochárna v Oseku, založená saským specialistou už roku 1695. Dílnu financoval bohatý místní klášter. Rada nově vznikajících textilních manufaktur neměla ovšem dlouhého trvání, jejich zřizovatelům se často nedostávalo investic.
Velmi úspěšným druhem podnikatelské činnosti sé stalo sklářství. Sklářské manufaktury měly dostatek výchozí suroviny (křemičitého písku) a byly zakládány hlavně v lesnatých a pohorských krajích, kde se vyrábělo dřevěné uhlí nezbytné pro provoz sklářských pecí (Jizerské hory, Pošumaví). V druhé polovině 17, století se už český křišťál, srovnatelný se skvělými a známými benátskými výrobky, exportoval. Předností českého skla byla nejen jeho kvalita, ale hlavně nižší ceny. Proto se mohl vývoz prosadit nejen v balkánských oblastech, ale i ve vyspělých zemích západní a jižní Evropy.
Specializace podobná manufakturnímu podnikání se prosazovala už ve starším období v železářství, protože charakter práce tyto prvky nutně vyžadoval. České země neoplývaly bohatstvím železné rudy, když tak se jednalo o rudu méně kvalitní (Podbrdsko), a proto železné hutě a hamry měly spíše lokální význam.
284   české země po bílé hoře
Manufaktury byly typickým rysem počátků průmyslové výroby. Uplatňovala se tu především rukodělná práce (odtud i název), jednoduché stroje poháněla vodní síla. V soustředěných dílnách byla práce specializována (celek se skládal z dílčích operací), nepříliš náročné úkony mohli provádět i zcela nekvalifikovaní dělníci, kteří by jinak těžko nalezli uplatnění. Zakladateli manufaktur byli nejvíce šlechtici, ale nezřídka i duchovní vrchnosti.
m/7   Rysy ekonomického vývoje ___
Třicetiletá válka znamenala pro země Koruny české i v hospodářské oblasti těžké poškození. Silně poklesl počet obyvatelstva, mnohé lokality zpustly a zanikly, města pozbyla pozic získaných v předešlém období. Poválečná obnova probíhala už v odlišném prostředí, změnila se skladba společnosti i vztahy mezi jednotlivými vrstvami.
Následky války i malá možnost zapojení do mezinárodního obchodu spolu s méně výkonným způsobem zemědělské výroby způsobily určité zaostávání habsburské monarchie za pronikavě se rozvíjejícími státy západní Evropy. Nevýhodou byla i skutečnost, že středoevropské soustátí bylo konglomerátorem nesourodých zemí rozdílné ekonomické úrovně.
Příčiny, různého vývoje habsburské monarchie a států evropského západu nelze hledat jen v rovině materiální. Existují teorie vysvětlující, že yžmach západních mocností (hlavně Anglie a Nizozemí) je určován také náboženskou orientací. Podle těchto teorií byl pro podnikatelský duch příznivější individualistický charakter protestantských vyznání, proti „kolektivistickému" rázu katolické víry.
Významný podíl na rozvoji hospodářství mělo postupné pronikání a prosazování merkantilismu a odbourávám či potlačování starých, ještě středověkých výsad (různorodých cel, cechů). Novým prvkem v hospodářské sféře jsou manufaktury, jejichž větší rozkvět spadá ovšem až do období po roce 1740. Důležitá role při prosazování nových ekonomických směrů připadla absolutistickému státu. Obecně lze říci, že pozvolna končí éra malých výrobců, a to i v zemědělství.
duchovní a kulturní vývoj 285
IV. DUCHOVNÍ A KULTURNÍ VÝVOJ
IV/1   Rekatolizace_____;
Před Bílou horou bylo zhruba 85-90% obyvatelstva českých zemí nekatolického vyznání. Porážka stavovských vojsk a následná opatření vídeňské vlády otevřela naplno prostor postupu rekatolizace (v odborné literatuře se souběžně užívá i termínu protireformace).
Záhy po vítězství císařských v bitvě na Bílé hoře byly uzavírány nekatolické kostely a ze země vypovídáni nekatoličtí kněží (1621). Zároveň docházelo i k prvním přestupům na katolickou víru, v roce 1621 slavili jezuité v Praze veřejně svátek zakladatele řádu sv. Ignáce z Loyoly za velké účasti přihlížejících.
Plány na postup rekatolizace vypracovali významní církevní představitelé. Jejich projekty se od sebe v detailech lišily, zejména ve způsobu provádění katolické obnovy, ale hlavní důraz kladly na misijní práci mezi dospělými, znovuvybudování církevní správní organizace a zřízení kvalitních katolických škol všech stupňů. Státní orgány se ujaly provádění rekatolizace ve sféře zákonodárné a nařizovací, praktická stránka připadla římské církvi samé. Na počátku byl zoufalý nedostatek kněžstva, zejména farářů, lepší byla situace v církevních řádech. Ihned po Bílé hoře se navrátili jezuité, kteří byli vypovězeni roku 1618; své postavení posilovaly i staré řády: benediktýni, premonstráti, cisterciáci ad. Během první poloviny 17. století přišly i nové řády jako piaristé, irští františkáni — hiberni, černí benediktýni monserratští a další. Do farností byli zprvu přizváni také cizí kněží, hlavně polští, ale zásadní význam měla teprve výchova vlastního kněžského dorostu. O to se zasloužil, stejně jako o reorganizaci církevní správy, nadaný a agilní pražský arcibiskup Arnošt z Harrachu.
V roce 1622 byla pražská Karlova univerzita odevzdána jezuitům, roku 1624 vyšly první patenty proti nekatolíkům, které zakazovaly obyvatelům měst a venkova vyznávat nekatolickou víru, šlechticům hlásícím se k jiné než římské církvi zabraňovaly ve volném disponování majetkem. Další patent z roku 1627 přikazoval i šlechtě budto se přihlásit ke katolické víře, nebo do šesti měsíců opustit zemi. Obnovené zřízení zemské z téhož roku uznávalo jako jediné platné katolické vyznám. Všechna nařízení měla za následek jednak hromadné přestupy k římské církvi (konverze), jednak silnou emigraci, která postihla i intelektuální špičky národa (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský).
K důslednému provádění rekatolizace zřizovala vláda v každém kraji tzv. reformační komise, které měly dbát o zdárný průběh akce. Při šaškem vpádu v roce 1631 došlo k dočasné restituci nekatolických vyznání, exulanti se pokoušeli o návrat i později se švédskými vojsky, ale vestfálský múr roku 1648 odsunul tyto naděje definitivně z dějinné scény.
286 České země po bílé hoře
První fáze rekatolizace trvala zhruba do roku 1680. Vznikla nová církevní správa, v pražské arcidiecézi byla zřízena další biskupství: roku 1655 v Litoměřicích, roku 1664 v Hradci Králové. Faráři vyhotovovali povinné roční zpovědní seznamy, zasílané od roku 1656 místodržitelské kancelári. Na Moravě probíhala rekatolizace pomaleji a v podstatě mír-něji; ostatně na Moravě bylo už před Bílou horou mnohem více katolíků, než tomu bylo v Čechách nebo Slezsku. Ve Slezsku měl luteránský živel zvlášť silné pozice, pražským mírem z roku 1635 zde byla dokonce stvrzena částečná svoboda augšpurského vyznání. Později se i zde postavení nekatolíků zhoršilo, ale počátkem 18. století si švédský král vynutil na císařské vládě ústupky k obnovení náboženských svobod ve slezských knížectvích.
Téměř celé Čechy a Morava se staly postupem doby věrně katolickými zeměmi. Nevelké zbytky nekatolíků zůstaly v pohraničních podkrušnohorských oblastech a v Ašském výběžku (luteráni) i v pohorských regionech východních Čech a Moravy (čeští bratři). Zde potům vznikaly i nové heretické sekty, které měly vesměs jen lokální význam. Agitace ze zahraničí po skončení třicetileté války nenalézala příliš velkou odezvu:
Nicméně i tyto nevelké kacířské skupiny budily pozornost vídeňské vlády, hlavně po oživení luteránštví ve Slezsku. Proto statní orgány od roku 1717 opakovaně vydávaly patenty proti nekatolíkům, stanovící tresty pro kazatele, kteří přicházeli ze zahraničí, á sankce za přechovávání zakázané literatury. Příručku ke-zjišťování závadných knih sestavil jezuita An-tonín Koniáš (1729) pod názvem Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající. U koho se takové knížky nalezly, byl podroben výslechu a většinou až po Opakovaném přestupku potrestán vězením, při těžších deliktech a větší neústupnosti nucenými pracemi. Tresty smrti byly užívány jen zřídka, a to i navzdory tomu, že hrdelní řád Josefa I. vydaný roku 1707 ukládal za kacířství trest nejvyšší.
Zaslouží připomenout, že Koniášův Klíč nezavrhoval všechny knihy, jejichž autory byli „kacíři", bez rozdílu. Kupř. Komenského Brána jazyků byla vydávána jako učebnice i v jezuitských tiskárnách.
IV/2   Změna náboženského smýšlení__
Závažným problémem je otázka, jak došlo k tomu, že země původně tak výrazně nekatolická se v průběhu nepříliš dlouhého časového úseku obrátila k římské církvi. Způsoby, jakými toho bylo dosaženo, se Ušily: Zejména v dobách třicetileté války přicházelo ke slovu hrubé násilí. Reformační komisaře doprovázely vojenské oddíly, soldateska následovala i některé misionáře. Konverze vynucené násilím byly ovšem často neupřímné, nezřídka docházelo k revoltám, někteří jedinci se obrátili do-
DUCHOVNl A KULTURNÍ VÝVOJ 287
konce hned několikrát. Rekatolizace probíhala rychleji ve městech, kde byl tlak soustředěnější. Na venkově mezi rozptýleným obyvatelstvem byl postup pomalejší a lidé přijímali katolické vyznání i s apatií, vyvolanou nepříznivými ekonomickými podmínkami a hospodářskou depresí.
Jeden z aspektů rekatolizačního přístupu nám přiblíží citát z pamětí českého válečníka Jindřicha Hýzrla z Chodů, který se stal roku 1629 reformačním komisařem v Bechyň ském kraji. Byl to příslušník rytířského stavu, svým založením prostý voják, jenž působil mezi prostými venkovskými obyvateli:
„Několik svých poddaných jsem potom přece jen zajal a do vězení vsadil, protože od své víry upustiti nechtěli. Tu se na sto mých poddaných sebralo, shromáždili se v nejbližším lese. .. a všichni společně na zámek táhli. Když se jim to ale nepodařilo, chtěli se po celém kraji srotit, ale poněvadž jim byla cesta zastoupena, nakonec se uklidnili. Přesto z mého statku Budkova všichni poddaní se ženami a s dětmi odešli. Opustili svá dobře obdělaná pole a utekli na Moravu, a tak jsem musel skoro tři léta dát obdělávat třiceti dvorců a výnos z nich mi připadal. Poněvadž se jim ani na Moravě nepodařilo se osvobodit, nebo tam museli pracovat tvrději než doma. .. rozhodli se po třech letech prosit o milost. Té se jim dostalo, i vrátili se zase na své dvorce a půdu svou obdělávali. A když ostatní viděli, že s rebeliemi nic nepořídí, dali se na katolickou víru, a tak se za dvě léta celý Prácheňský a Be-chyňský kraj na jedině pravou víru katolickou obrátil." Daleko účinnější metodou, jak změnit smýšlení obyvatelstva, byly postupy nenásilné, a to především výchova mládeže v katolickém duchu, spolu s aktivní činností církevních misionářů, mezi nimiž vynikali jezuité, ale i kapucíni, františkáni aj. Právě tento přístup způsobil, že se potomci bělohorských poražených ve druhé a třetí generaci věrně hlásili k římské církvi.
Podstatný vliv měla jistě i okázalá forma katolických pobožností, která byla svou pompou přitažlivá pro široké vrstvy obyvatelstva. Tůn se v užívaných prostředcích lišila katolická církev od prostých a přísných církví nekatolických, které nádheru zavrhovaly. Katolické slavnosti naproti tomu byly skvělým divadlem doprovázeným hudebními produkcemi, skvostnými výtvarnými kompozicemi a ohňostroji.
Úsilí a obrat náboženského smýšlení nelze chápat jen jako mocenský boj. Pro české země se rekatolizace vysvětlovala často jen jako odveta za „ohavnou rebelii", jako pomsta vítězného císařského absolutismu vůči „pokrokovějšímu" stavovskému principu, který byl u nás spjat s nekatolickými vyznáními, která nadto souběžně tolerovala existenci katolické víry.
288   české ZEMĚ po bílé hoře
duchovní a kulturní vývoj 289
Rekatolizace — obnova katolické víry, ale i zároveň obroda římské církve samotné (katolická reformace), ovšem vychází ze zásad stanovených tridentským koncilem, jedním z nejdůležitějších katolických církevních sněmů (konal se v letech 1545—1563). Katolická církev na něm reagovala na podněty lavinovitě se šířícího protestantismu, kterému nechtěla čelit jen negativně, represemi, ale i pozitivně: očištěním sebe samé, odstraněním rozporů a „zlořádů", stanovením pevné linie dalšího postupu.
Z hlediska katolíků bylo potřebné získávat oddané stoupence, kteří jedině mohou dosáhnout posmrtné spásy duše. Takové názory zastával i velmi zbožný Ferdinand II., který věřil, že nejvíce prospěje svým poddaným, když je přivede k pravé víře. Při konkrétním uplatňování chvályhodných idejí samozřejmě docházelo i k hrubým přestupkům, mnozí příslušníci vítězné strany po Bílé hoře využívali situace k vlastnímu obohacení a ke slovu se dostávala i čirá pomstychtivost. Pro dnešního člověka je velmi těžké pochopit — vyhroceně řečeno — „znásilňování" smýšlení jednotlivce a skupin obyvatelstva, byť se tak děje v zájmu vyššího ideálu.
Pokud se však snažíme porozumět dění v této jistě složité době, musíme vzít na zřetel různé aspekty, které působily současně. Proto je třeba přiznat, že hlavním motivem k „obrácení kacířů" byly snahy o důslednou katolickou aplikaci výkladu Božího zákona, ale zároveň nesmíme zapomínat, že velké cíle bývají často zneužívány a snižovány mocichtivými lidskými choutkami.
IV/3   Úloha církve ve společnosti____
Vysoké špičky církevní hierarchie tvořily oficiální vrchol pobělohorské společnosti. Vedle nich ale žilo množství nižších církevních hodnostářů, farářů, kazatelů, Členů různých řádů, kteří byli v bezprostředním denním styku s obyvateli. Znali dobře běžné starosti i neřestí lidí a zároveň od nich přijímali podněty ke své práci.
Kostel měl v životě barokního člověka nezastupitelnou roli. Účast na bohoslužbách o nedělích a zasvěcených svátcích patří k povinnostem dobrého katolíka; alespoň jednou do roka se předpokládalo absolvování zpovědi. Důraz na zpověď, po níž následovalo rozhřešení, pokání a odpuštění hříchů, nebyl samoúčelný. Zpověď a pokání byly předpoklady budoucí spásy duše. Nadto podle účasti na zpovědi bylo možné i evidovat skutečnou pravověrnost, neboť nekatolické směry zpověď neuznávaly.
Církev provázela člověka od narození: děcko bylo pokřtěno, pak následovala svátost biřmování (vlastně „druhý" křest, uvedení do společenství vědomých křesťanů), při sňatku se udílela svátost manželská a před smrtí svátost posledního pomazání. Samozřejmě, že prosté obyvatelstvo, dokonce i řada příslušníků vyšších vrstev, měla o katolické věrou-
ce jen matné představy, lidé často jen chabě ovládali základy katechismu. Postačovalo, že způsob jejich katolického chování odpovídal požadavkům duchovních. Stejně tak můžeme konstatovat, že příslušníci kacířských sekt nedovedli dost dobře definovat podstatu svého jinověří. Stačilo, že se odvolávali na správnost „víry otců".
Kostel byl i místem osvěty. Kazatelé lidi informovali o dění v zemi, uměli poradit s životními problémy, ale kárali také za různé prohřešky. Chudé napomínali za běžné hříchy, ale vystupovali i proti nepravostem bohatých, kteří málo myslí na život na věčnosti. Podobně jako Bohumír Hynek Bilovský:
„ Tu se podívejte do zrcadla, kteří všechno pro chválu činíte, strojíte pěkné opery, komedie, stavíte paláce, pěkné zámky, zahrady, domy, hostiny, stavíte na stůl drahé jídla a-nápoje, aby vás chválili, lidé, der Teufel, to je kavalír, ten dává tabu-ly, tensenese, to je gallandhomo! Jak umřete, všechnozahy-nes vámi!"
Kostel byl také prostředím, kde člověk mohl bezprostředně vnímat krásy umění. K tomu přispívala architektura, sochařská a malířská výzdoba, hudební produkce, zpěv, ale i slovesné umění. Mnohá kázání byla vytříbenými literárními útvary, měla zúčastněné strhnout, upoutat, ale nezřídka i pobavit. Duchovní se přitom obraceli k lidem jazykem, jemuž rozuměli. V ryze "českém prostředí kázali česky, v německých oblastech německy.
K běžnému životu zbožného katolíka patřily i procesí a pouti, které směřovaly k vyhlášeným zázračným obrazům či sochám, většinou zasvěceným Panně Marii (mariánskému kultu náleží prvořadé místo v barokní zbožnosti). V Čechách se k takovým významným lokalitám počítala např. Stará Boleslav (Palladium Země české), Svatá Hora u Příbrami, Bohosu-dov (nedaleko Teplic), na Moravě Svatý Kopeček u Olomouce, Svatý Hostýn, Velehrad, nebo v Kladsku Vambeřice.
Výrazným projevem katolického kultu v době vrcholného baroka bylo svatořečení (kanonizace) sv. Jana Nepomuckého v roce 1729, kdy se v Praze u světcova hrobu konaly několikadenní slavnosti a zbožné průvody. Jan Nepomucký se stal světcem, jehož věhlas se rozšířil nejen po celé katolické Evropě, ale i do zámoří (hlavně díky jezuitským misiím).
Církevní instituce také zajišťovaly péči o nemocné ve vlastních špitálech, zejména některé řády měly tyto povinností za základ svého poslání (milosrdní bratři), kněží pečovali duchovní posilou o vězně, ošetřovali nemocné za epidemií (moru, černých neštovic atp.).
Opětovným připojením českých zemí k římské církvi se rozšířilo i jejich kulturní zázemí. Naše země byly integrovány do katolické Evropy, z níž se kdysi samy vyřadily za husitství a následujících dob výlučného, ryze česky orientovaného utrakvismu.
A nděl žalostné smrti
V
A mlťl radostné smrti
Plastiky
Matyáše Bernarda Brauna (Kuks « Dvora Králové)
ČESKÉ ZEME PO BiLÉ HOŘE
DUCHOVNÍ A KULTURNÍ VÝVOJ 293
FV/4   Školství a vzdělanost____
Bylo by mylnou domněnkou soudit, že odchodem nekatolických učenců po Bflé hoře a zániku utrakvistické sítě škol výrazně upadla v českých zemích vzdělanost. Současně s likvidací „kacířských" pedagogických institucí probíhalo zakládání nových, jiných, tzn. katolických ústavů. Proměnilo se jen ideové zaměření škol, ne však jejich kvalita.
V roce 1622 svěřil Ferdinand II. pražskou univerzitu jezuitům. Utrakvističtí učitelé museli své katedry opustit, ke katolické víře konvertoval jen známý Jan Kampanus Vodňanský, který ovšem tíhu svého skutku neunesl a záhy zemřel. Jezuité měli svou vysokou školu už od poloviny 16. století v pražském Klementinu a ta se roku 1622 spojila s Karolínskou akademií. Poprvé od husitské éry byla v Praze obnovena úplná čtyřfa-kultní univerzita. O vládu nad univerzitou však propukl spor mezi jezuity a arcibiskupem Harrachem, který si činil nároky na kancléřský úřad, jenž už podle znění zakládací listiny Karla IV. patřil právě pražským arcibiskupům. Po dočasném oddělení Karolina v roce 1638 došlo k opětovné, tentokrát defímtivní unii (spojení) roku 1654, kdy byla vytvořena Univerzita Karlo-Ferdinandova (pod tímto názvem existovala až do roku 1918, resp. 1920). Přitom fakulty teologická a filozofická byly zcela v rukou jezuitů, na fakultách právnické a lékařské přednášeli světští učitelé. Na pražské univerzitě působila řada věhlasných učenců. Výslovně je třeba zrnínit lékaře a přírodovědce Jana Marka Marci z Kronlandu (1595—1667) a filozofa a teologa Rpderiga Arriagu (1592—1667), který přišel do Čech ze španělska, ale celý mužný věk už spojil s Prahou. Za Arriagy byla pražská teologie vyhledávaným centrem učenosti. Dobré úrovně v porovnání s jinými středoevropskými vysokými školami dosahovala i právnická fakulta.
Na Moravě prosperovala od roku 1573 jezuitská univerzita v Olomouci, kde plně fungovaly jen fakulty bohoslovecká a filozofická, podobná situace byla i ve slezské Vratislavi, kde byla univerzita založena roku 1703.
Na jezuitské univerzity navazovala poměrně hustá síť škol „středních" — gymnázií. K nim se od poloviny 17. století připojila i gymnázia piaristická (Slaný, Litomyšl, Mikulov). Dobrou pověst měla také starší benedik-týnská gymnázia zejména v Břevnově a Broumově.
„Monopol" na nej vyšší vzdělávání, univerzitní, a zároveň i udílení obecně platných akademických hodností v českých zemí meh pouze jezuité. Jejich školský systém uzákoněný v roce 1599 byl ve své době jedním z nejlepších, přejímal podněty jak ze stredomorských humanistických akademií, tak z protestantského prostředí a jeho platnost uznával i J. A. Komenský. Postupem času se však díky své uzavřenosti novým přínosům zvenčí přežil a byl už od počátku 18. století kritizován. Své výrazné oponenty měli jezuité i mezi jinými církevními řády, které sočily na jejich preferované postavení.
Mnohem nižší úroveň než střední a vysoké školy (tyto termíny jsou ovšem moderní) měla elementární učiliště, školy farní a městské. Kvalita učitelů nebyla příliš vysoká a tomu odpovídalo i dosažené vzdělání (základy čtení, psaní a počítání). Překážkou obecného záběru školské výchovy byla i neúčast žáků na výuce způsobená zatížením jinými povinnostmi — na venkově pomocí při polních pracích. Neexistovala povinná školní docházka.
Školské vzdělávání byío převážně v rukou duchovenstva, jen na některých nižších školách vyučovali např. vysloužilí vojáci a právnické a medicínské fakulty byly ve světských rukou. Největší procento studentů na vyšších školách pocházelo z měst (královských a poddanských), studovali i venkovští poddaní, když obdrželi souhlas své vrchnosti. Hojně navštěvovali studia příslušníci šlechty, ale vzhledem k menšímu početnímu zastoupení této vrstvy ve společnosti tvořili urození žáci jen nevelké procento z celkového množství studujících, s výjimkou práv, kde měli zhruba čtvrtinové zastoupení.
V urozených rodinách i v domácnostech bohatých měšťanů bývalo zvykem najímat dětem soukromé učitele, preceptory. Synové z řad šlechty nadále často podnikali studijní cesty po Evropě, kde se zapisovali na různých univerzitách a připravovali se k budoucímu povolání u dvora nebo ve vysokých církevních a vojenských kruzích.
Vzdělávání na vyšších školách se týkalo jen mužského pokolení. Dívky ze šlechtických a měšťanských rodin byly soukromě školeny vedle typických ženských prací i v uměleckých disciplínách (hudbě, malování, tanci), případně se učily cizím jazykům.
Je možné shrnout, že úroveň vzdělávání v českých zemích se nijak neodlišovala od srovnatelných evropských regionů, zejména oblastí střední Evropy. Díky zvýšení prestiže univerzitního vzdělání ve společnosti (hlavně právnického směru) vznikla i nová vrstva — vysoce kvalifikované úřednictvo, byrokracie. Její příslušníci dosahovali vysokých státních i zemských úřadů a byli povyšováni i do šlechtického stavu. Pronikavé objevy v přírodních vědách se tehdy všude v Evropě rodily mimo akademickou půdu, zásluhy na nich měli většinou mimořádně nadaní jedinci, nebo později nové struktury vzdělané společnosti — tzv. učené akademie. Na univerzity tyto moderní poznatky pronikaly s větším či menším zpožděním.
IV/5   Proměny v pobělohorském kulturním životě; emigrace
Bělohorská porážka znamenala do jisté míry i předěl v kulturmm vývoji. Ale opravdu jen do jisté míry, protože kontinuita kulturního života nebyla zcela přerušena: umělci navazovali na předchozí tradice, byt' je přetvá-
294   ČESKÉ ZEMĚ PO BÍLÉ HOŘE
DUCHOVNÍ A KULTURNÍ VÝVOJ 295
řeli v katolickém duchu. Nicméně ztrátou pro kulturní ovzduší odchod exulantů byl, zejména těch, kteří patřili před rokem 1620 k předním učencům. Oblast výtvarného umění a hudby emigrace nijak výrazně nepostihla. Naopak umělci přišlí do země z ciziny se usazovali a postupně splynuli s domácím prostředím.
Bezesporu nejvýznamnější osobností z řad emigrantů byl Jan Amos Komenský (1592 —1670), poslední biskup jednoty bratrské, evangelický teolog, filozof, teoretik pedagogiky, všestranný vzdělanec a výborný spisovatel. Komenský vyšel z evropského humanismu, čemuž odpovídá i forma jeho raných prací, aby v pozdějším období dospěl k výrazu odpovídajícímu evropskému baroku. Jeho život je naplněn prací až hektickou, vedle svého kněžského poslání, činnosti vědecké a umělecké se angažoval Í v politickém dění. Téměř až do konce svých dnů vynakládal obrovské úsilí o navrácení práv českým a moravským nekatolíkům, ovšem bezvýsledně. Vestfálský mír byl pro něj — velkého propagátora mírových idejí — až paradoxně koncem všech nadějí. Odchod do vyhnanství (roku 1628) znamenal v Osobním životě Jana Amose velký otřes, který se projevil i v jeho literárních pracích.
Komenského dílo je mnohotvárné, obsahuje teologické traktáty, sbírky kázání, pedagogické spisy (i učebnice), práce encyklopedické, historické, alegorické. Mnohé jeho knihy jsou svěžími výtvory schopnými oslovit své čtenáře i dnes.
Celoživotním tématem Komenského byly snahy po sestavení uceleného souhrnu lidského vědění (pansofie), který by měl, podle jeho názoru, přispět k zásadní převýchově lidstva a jeho nápravě. Tyto myšlenky vložil zejména do Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, která však zůstala torzem a ideály v práci obsažené nebyly uskutečnitelné ani v 17. století, ani kdykoli později.
Praktické odezvy se naproti tomu dostalo jeho jazykovým příručkám: Janua linguarum reserata (1631, Dvéře jazyků otevřené, též Brána jazyků.) a Orbis sensualium pictus (1658, Svět v obrazech), které byly vydávány i v katolickém prostředí. Obě díla byla ještě v 17. století přeložena do řady jazyků, včetně němčiny a francouzštiny, zájem o ně projevilo i prostředí španělské, italské, maďarské a islandské. Mezi nejpřitažlivější práce Jana Amose náleží Labyrint světa a Ráj srdce (napsaný roku 1623, vydaný v Perně roku 1631), kde je alegoricky postižen neradostný obraz tehdejšího světa a zároveň vyjádřeno přesvědčení, že jedinou naději dává člověku příklon k božím pravdám. Jímavým důkazem ztráty nadějí Komenského po vestfálském míru je Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650). Jedná se vlastně o pastýřský list, kde autor utěšuje své souvěrce a posiluje církev odsouzenou k zániku. V naší době tolik populární citát: „až se tvá ztracená vláda věcí tvých k tobě navrátí, ó lide český"je právě
z Kšaftu (závěti). Labyrint i Kšaft patří k vrcholům starší české literatury.
Z dalších českých exilových spisovatelů se sluší připomenout Pavla Stránského ze Stránky u Zap (1583-1657), autora spisu Respublica Boje-ma (O státě českém, 1634). Hojně vydávaná kniha měla informovat cizinu o historii a trpkém údělu Stránského otčiny. Práce vyšla v Leydenu v nakladelství bratří Elzevirů, kteří vydávali i jinou českou exilovou literaturu.
Tragedií emigrantů byla skutečnost, že v zahraničí postupně ztráceli kontakt s vlastí, a pozdější střediska vyhnanců v Sasku (Perno) a v Prusku měla doma jen malý ohlas. Důvodem byl omezený dosah komunikačních kanálů i katolická cenzura, bedlivě střežící příliv cizí literatury. Hlavní proud kulturního života měl své místo v českých zemích, jeho kvalita je plně srovnatelná s emigrantskou produkcí, ovšem jedná se o kulturu konfesionálne vymezenou katolickou církví. Lokální nekatolické sekty nevytvořily vlastní hodnotnou uměleckou produkci.
TV/6   Katolická literatura v českých zemích__
Stejně výraznou postavou jako byl v emigraci J. A. Komenský byl v Čechách jezuita Bohuslav Balbín (1621 — 1688), historik, autor hagiografických prací (tj. prací oslavujících světce), zeměpisec, literát a k tomu vřelý vlastenec. Je třeba připomenout, že vlastenectví nebylo mezi jezuity řídkým jevem, naopak. V této době už většina členů řádu pocházela z území Koruny české a jezuitští spisovatelé projevovali své zemi upřímnou náklonnost (Jan Kořínek, bratři Tannerové, Jiří Plachý aj.). Znali a vyzdvihovali její historii s tou výjimkou, že negativně posuzovali husitství a působení nekatolických cirkví.
Balbín byl erudovaným vědcem, ale ne dobrým učitelem ani kazatelem. Celý život měl problémy, napadal nejvyššflio zemského úředníka místodržitele Bernarda Ignáce z Martinic, a proto ho jeho jezuitští nadřízení raději posílali do mimopražských kolejí. Naproti tomu se mohl poměrně nerušeně věnovat svým dějepisným studiím, sepisoval historie jednotlivých kolejí a v knihovnách a archívech čerpal podklady ke svým spisům.
Hlavním Balbínovým historickým dílem je Epitome rerum Bohemica-rum (Výtah z dějin českých), a významná je i obsáhlá poutavá vlastivěda Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie království Českého). Jeho nejčastěji pripomínanou prací je vroucí obhajoba českého jazyka, adresovaná příteli Tomáši Pešinovi z Čechorodu (napsaná roku 1672). Vydal ji až František Martin Pelcl roku 1775 pod názvem Disser-tatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého). Známý je krásný závěr tohoto spisu, který pěkně objasňuje zaměření Balbínova patriotismu:
296   ČESKÉ ZEMĚ PO BlLÉ HOŘE
DUCHOVNÍ A KULTURNÍ VÝVOJ 297
„ Tyl Ó z patronů země české nejpřednějšía největšt, Václave. Vratislavem budiž a Čechám svým navrať slávu dávnou . . .v pokoře prosíce toto opakujeme: Nedej zahynouti nám, ni budoucím!" Balbín psal svá dfla výhradně latinsky, zatímco jeho přítel Tomáš Pěšina z Čechorodu (1629 — 1680) zpracoval moravské dějiny česky: Prodro-mus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu (1663). Stejně tak v národním jazyku tvořil jezuita Jan Kořínek (Staré paměti Kutnohorské, 1675) nebo křížovník Jan František Beckovský (Poselkyně starých přťbě-húv českých, 1700).
Kdysi proklamované názory o úpadku vyšších forem češtiny je nutno korigovat. Vývoj českého jazyka neustrnul ani ve vrstvách lidových, ani v krásné a odborné literatuře (oba žánry tehdy často splývaly). Pronikání německých výrazů do Češtiny je důsledkem soužití dvou etnik a barokní jazyk byl obecně dost komplikovaný. Naopak v němčině, v 17. a 18. století dost „infikované" latinskými termíny, se objevují zkomolené české výrazy. Soustředěný germanizační tlak se projevoval až v tereziánské a hlavně josefínské éře. Latina přitom stále zůstávala jazykem vyššími školami odchovaných vzdělanců.
Vrcholnou ukázkou barokní češtiny je v dané době poezie. Jindřichohradecký básník a skladatel Adam Michna z Otradovk (cca 1600
— 1676) proslul hlavně jako autor mariánských skladeb (Česká mariánská muzika, 1647). Složka literární a hudební je u něj ve vzácné rovnováze. Dovedně dokázal využívat obratů lidové řeči, čerpal při tom ze svého okolí, zejména v půvabných sbírkách Loutna česká (1653) a Svatoroční Muzika (1661), které jsou podnes živé.
Českým barokním básníkem par excellence byl Bedřich Bridel (1619
— 1680), opět příslušník jezuitského řádu. Působil jako horlivý misionář, zemřel při ošetřování nemocných morem při velké epidemii roku 1680. Byl překladatelem, psal i díla prozaická. Vytvořil jednu z nejlepších poetických skladeb našeho baroka Co Bůh? Člověk?, lyrickou skladbu která se vyrovná zahraničním mystickým výtvorům. Je plna skvělých metafor (metafora byla základním stavebním kamenem barokní poetiky). Bridel postihl vylíčení nicoty pozemské lidské existence v protikladu k nedosažitelné velikosti Boha:
„Já kvílení, bublání, tys zpěv, zvuk, pěkné varhany, toužení, naříkání, - pronikáš na všechny strany.
Tys světlem, já temností, já bláto, tys čistota. Tys milost, já tesknosti, tys bezpečnost, já psota."
Další důležitou složkou barokního literárního světa bylo divadlo. Barvitá představení předváděli svým příznivcům žáci různých škol, proslulé byly divadelní produkce u jezuitů, kde divadlo bylo nedílnou součástí školské výuky. Tyto tragédie i komedie ztvárňovaly hlavně výjevy ze života populárních světců, velké oblibě se těšil sv. Václav. Divadlo se těšilo velké oblibě i u šlechtických dvorů. Zde už přicházely ke slovu více náměty světské — příběhy z antiky, líčení vítězných bitev.
IV/7    Výtvarné umění a hudba_
V českých zemích po Bílé hoře vznikl osobitý výtvarný styl, který se běžně nazývá českým barokem. Přímé souvislosti má především s barokem bavorským a rakouským. Jedná se o sousední oblasti, v nichž se umělecké trendy navzájem ovlivňovaly a prostupovaly. Přitom Čechy směřovaly více k Bavorsku, zatímco Morava inklinovala k rakouským zemím (hlavně k Vídni).
Baroko bylo výtvarným stylem, který natrvalo poznamenal podobu našich zemí. Je možné říci, že ráz našich měst, městeček a vesnic, byl, až do nedávné socialistické devastace, barokní. V17. a 18. století byly nejen budovány nové objekty, ale řada starších prošla barokní přestavbou. Charakteristickým rysem baroka bylo vzácné pochopem pro zasazení staveb do krajiny a městských celků.
Stavby prvořadého významu vznikaly hlavně na objednávku šlechty a církve, umělci přicházeli především v první pobělohorské etapě ze zahraničí (hlavně z Itálie, Bavorska i Francie). Většinou se u nás usadili natrvalo, oženili se a založili rodiny. Jejich potomci se pak už zcela mohli počítat mezi české umělce. Známe celé umělecké „dynastie", jako byli Lura-gové, Brokoffové, Dientzenhoferové ad. Na Moravě často pracovali rakouští umělci, kteří zde jen „hostovali".
Největší církevní stavbou, která začala vyrůstat v pobělohorské Praze, byl areál jezuitské koleje a s ní spojených kostelů na Starém Městě pražském (Klementinum). Od roku 1653 zde jako architekt působil z Itálie přišlý Carlo Lurago, jenž je i autorem projektů jezuitských kolejí v Klatovech, Březnici, Hradci Králové. Nem jistě divu, že první objekty v novém slohu vznikaly na zakázku nejmocnějŠího i nejbohatšího církevního řádu.
Dalším výrazným stavitelem, jehož rodištěm byla Itálie, jě Francesco Carrati, který pro Humprechta Černína z Chudenic projektoval rozsáhlý
298   ČESKÉ ZEMĚ PO BlLÉ HOŘE
palác na Hradčanech (1662 — 1692), dnes ministerstvo zahraničních vecí, a pro Lobkovice postavil zámek v Roudnici nad Labem. Francouz Jean-Baptiste Mathey navrhoval a stavěl zámek Šternberků v Tróji u Prahy (1679 — 1685) a staroměstský kostel a klášter křížovníků s červenou hvězdou.
Nezanedbatelný vliv zanechalo i u nás působení vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, tvůrce chrámu sv. Karla v sídelním městě. V českých zemích vystavěl mj. palác Clam-Gallasů v Praze (nyní zdevastované sídlo Archivu hlavního města Prahy) a velkolepý zámek ve Slavkově u Brna.
Vrcholu dosahovalo barokní stavitelství v dílech Jana Blažeje Santiniho — Aicbla a otce a syna Dientzenhof erů. Santini (1677 —1723) je tvůrcem zvláštní odnože barokní architektury — tzv. barokní gotiky, která přetváří gotické prvky v skvostnou barokní syntézu. Důkazem toho jsou např. klášterní chrámy v Sedlci u Kutné Hory, Kladrubech a především kostel na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.
Dfla Santiniho se prolínají s tvorbou staršího z Dientzenhoferů — Kryštofa (1655 — 1722). Historikové umění se dlouhá léta přeli, zda Kryštof byl skutečně tvůrčím umělcem, nebo jen pouhým stavitelem, plnícím představy architektů (hlavně právě Santiniho). Až archívní výzkumy z posledních let přinesly důkazy o jeho uměleckých kvalitách. Kryštof Dientzenhofer působil hlavně ve službách benediktýnů a jezuitů, podílel se na výstavbě kláštera sv. Markéty v Břevnově, začal stavět jezuitský komplex na Malé Straně u sv. Mikuláše, zhotovil plány pro kapli sv. Máří Magdalény na Skalce u Mníšku pod Brdy a vedle toho spolupracoval i na výstavbě šternberského zámku v Tróji (hospodářské budovy).
Kryštofův syn — Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 — 1751) je prvořadou osobností české barokní architektury. Jeho stavby jsou jakoby v pohybu, hýří důmyslnými efekty a odvážným řešením kleneb. Kilián Ignác je mj. autorem1 pražského staroměstského kostela sv. Mikuláše, kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Novém Městě pražském, kostela sv. Maří Magdalény v Karlových Varech, stavěl broumovský benediktýn-ský klášter, konvent téhož řádu v Břevnově, karlínskou Invalidovnu a zasloužil se i o dostavbu malostranského jezuitského kostela sv. Mikuláše.
Barokní stavby nejsou jen výlučnou prací architektů. Jsou tím, čemu se v pozdějších dobách začalo říkat „Gesamtkunstwerk", tzn. komplexní umělecké dílo. Jak k církevním, tak ke světským stavbám nedílně patří sochařská a malířská výzdoba, ale i adekvátní hudební produkce, popřípadě divadelní představení.
Ze sochařských mistrů je třeba vzpomenout z období raného baroka Jana Jiřího Bendla (cca 1620 — 1680) který mj. vytvořil např. sochu sv. Václava, jež původně stála na Koňském trhu (nyní Václavské nám.). Vy-
DUCHOVNl A KULTURNÍ VÝVOJ 299
1 nikající postavou vrcholného baroka byl Ferdinand Maxmilián Brokoff
(1688 — 1731), mistr dramaticky pojatých plastik pevných kontur, autor několika sousoší na Karlově mostě a části plastické výzdoby malostran-j ského chrámu sv. Mikuláše a staroměstského kostela sv. Havla.
Jistě nejznámější osobností mezi sochaři je Matyáš Bernard Braun í (1684 — 1738), tvůrce mnohých plastik, charakteristických vnitřním ne-
j klidem, rozmáchlými gesty a rozevlátým řasením šatu. Vytvořil mystic-
I kou skulpturu Vidění sv.Lúitgářdy na Karlově móstě~(žáhy po pfíčričidu
j do Prahy, asi kolem roku 1710), pracoval na výzdobě jezuitského kostela
sv. Klimenta na Starém Městě pražském, ale hlavně se zapsal do obecného povědomí díly vytvořenými pro nonkonformního bouřliváka hraběte šporka v Kuksu (alegorie Ctností a Neřestí, plastiky v Betlémě u Kuksu, socha Herkomana ad.).
Jestliže jsme se zmínili, že pobělohorská emigrace nepostihla tolik výtvarné umělce, je tu jeden ze zástupců, který musel okusit trpkost exilu, | ovšem v zahraničí se mu nevedlo právě špatně. Tímto umělcem byl malíř
a grafik Václav Hollar (1607 —1677), kterýzískal slávu především v An-! glii. Jeho popisný styl je více poplatný renesanci a manýrismu. Do ciziny
i odešel i Karel Škréta (1610 —1674), původně nekatolík, který se za poby-
: tu v Itálii zcela přiklonil k římské církvi. Po návratu z ciziny pracoval na
j Šlechtické zakázky (portréty), proslul realistickým ztvárněním výjevů ze
i života, ale hojně se věnoval i církevní tematice (kupř. vynikající a málo
J, známý pašijový cyklus z chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně). Ze Škréto-
ŕ vých nástupců je třeba zrnínit alespoň Jana Jiřího Heinsche, nebo Jana
| Kryštofa Lišku, mistra drobnokresby a vzepjaté vzrušenosti.
í Vrcholné baroko je spojeno především se jmény Petra Brandla (1668 —
1735), Jana Kupeckého (1667 — 1740) a Václava Vavřince Reinera | (1689 —1743). Všichni tři jsou téměř současníci, všichni představitelé té-
|i hož výtvarného slohu, ale přesto se jejich díla značně odlišují. Neklidný
život Petra Brandla se jakoby odrazil v jeho obrazech — jsou plné drama-\ tického napětí (můžeme ho v tomto ohledu srovnávat s M.B. Braunem),
i zpracovával hojně biblické náměty, vynikal v užívání světelných
l kontrastů.
\ Naproti tomu obrazy Jana Kupeckého působí velmi uhlazeně. Větší
\ část života prožil mimo Čechy (hlavně v Uhrách), byl vynikajícím portré-
| listou a je proslaveným tvůrcem tzv. skupinových portrétů. Reiner zamě-
Í řil svou činnost hlavně na fresky se vzácným smyslem pro monumentalitu
prostoru (výzdoba Černínského paláce, kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, špitálu v Duchcově, zámecké kaple Lobkoviců v Roudnici aj.).
j Musíme připomenout, že většina barokních umělců netvořila svá díla
í sama — na výsledném ztvárnění se podílely jejich dílny, tzn. že vrcholní
300   ČESKÉ ZEMĚ PO BÍLÉ HOŘE
mistři byli autory námětu a klíčových částí, dílčí úkony vykonávali jejich tovaryši a učedníci. V praxi to znamenalo, že významný malíř kupř. maloval sám jen postavy, obličeje, ale „druhotné" prvky na obraze (šaty, architekturu, krajinu atp.), zpracovávali podle jeho pokynů ostatní umělci.
V pozdním 18. století se zrodilo rčení, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Vynikajícími hudebníky ale oplývalo už 17. století a první polovina 18. věku. Tradičně dobré úrovně dosahovala hudba chrámová. Václav Michna z Otradovic byl už vzpomenut v souvislosti s básnickou tvorbou. V pozdější době vynikl varhaník Bohuslav Matěj Černohorský (1684 — 1742), příslušník minoritského řádu. Větší slávy než ve vlasti se mu dostalo v Itálii, kde jeho skladby dosáhly značné obliby a on sám byl nazýván „Padre Boemo".
Pro dechové nástroje (zejména tzv. trompety) skládal svá nejlepší díla Pavel Josef Vejvanovský (1640 —1693), který větší část života působil ve službách olomouckého biskupa v Kroměříži. Je autorem řady mší, litánií, nešporních skladeb, ale vedle toho skládal i jiskřivou světskou hudbu.
K nejznámějším zástupcům českého hudebního vrcholného baroka patřil Jan Dismas Zelenka (1679 — 1745). Rodák z Louňovic pod Blaníkem strávil téměř celý život ve službách saského kurfiřta. Přitom několikrát zavítal do Prahy, kde vytvořil některé své nejcennější skladby. Mezi nimi vyniká melodrama Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečnosti), které bylo provedeno jezuity při české korunovaci Karla VI. roku 1723, a kde je nový král oslavován jako dědic svatováclavské koruny.
JTV/8   Kultura elit a kultura „masová" _.
Jména zmíněná v předchozí kapitole představují vrcholy umělecké sféry. Špičkových umělců bylo ovšem mnohem více, ale vedle toho žila země svým vlastním uměleckým životem. Věhlasní umělci nalézali své mecenáše ve vysokých vrstvách společnosti světské i duchovní. Kromě toho byla v českých zemích i celá řada umělců, kteří dokázali splňovat požadavky méně urozených vrstev společnosti.
Umělce soustřeďovali kolem sebe představitelé šlechty: známe výrazné podporovatele, jako byli hrabě Špork, Šternberkové, Schwarzenberkové, Lobkovicové a mnozí další, kteří zadávali umělcům zakázky na výzdobu svých paláců a zámků. Stejně tak si počínali i arcibiskupové, biskupové a představení církevních řádů. Výstavbou nebo přebudováním objektů ovšem kulturní úsilí mecenášů ani nezačínalo, ani nekončilo. Zámožní dobrodinci zaměstnávali výtvarníky, hudebníky i učence permanentně. Církevní instituce i šlechtici rozšiřovali své knihovny, pořádali divadelní představení dramatická i hudební. V menším měřítku napodobovali kul-
Sv. Jan Nepomucký vítězí svým jazykem nad zlou pověstí (rytina Johanna Balthasara Probsta)
302   české země po bílé hoře
turní život panovnického dvora. Např. opera přišla do Čech poprvé roku 1627 při korunovaci Ferdinanda II. českým králem, od té doby se provozovala vždy při zájezdech panovnického dvora, aby se posléze rozšířila i na šlechtické dvory (Český Krumlov, Jaroměřice nad Roky tnou ad.).
Kulturní zvyklosti nejvyšších vrstev nacházely odezvu i v měšťanském prostředí, kde mohly navazovat i na bohaté předbělohorské tradice. Z vysoké měšťanské společnosti pocházeli mecenáši bezprostředních zakázek, ale i sběratelé uměleckých předmětů a knih. V sestavování sbírek tak pokračovali v humanistické a renesanční zálibě v shromažďování starožitných kuriozit.
Protože panovnický dvůr sídlil po roce 1620 trvale ve Vídni, v českých zemích se nekonaly nejhonosnější dvorské slavnosti, s výjimkou korunovací českých králů a královen a příležitostných oslav při zájezdech dvora mimo Vídeň. O to větší význam měly časté církevní slavnosti, z nichž nej-větší se konaly při kanonizaci sv. Jana Nepomuckého roku 1729.1 k běžnému městskému životu patřily různé slavnostní obřady, které přesahovaly prostý rámec každodennosti. Byly to např. cechovní oslavy a dále svěcení zvlášť významných svátků (patronů kostelů, spolků atp.). Církevní řády organizovaly měšťany ve zbožných bratrstvech, zejména mariánských. Činnost v těchto společenstvích měla člověku pojistit posmrtnou spásu duše, ale důraz se kladl i na zušlechťování pozemského života. Tyto družiny se pravidelně scházely, pečovaly o své oltáře v kostelích, pořádaly vlastní slavnosti a procesí, činily zbožné peněžní odkazy k péči o chudé a nemocné.
Venkovské obyvatelstvo se dostávalo do kontaktu s uměním především prostřednictvím kostela. Kostely tvořily dominantu vesnic, na jejich výstavbě se nezřídka podíleli i známí umělci, pracující na zakázku majitele panství. Obrazy a plastiky působily na lidi a mohly zušlechťovat jejich smysl pro krásu, ale uctívání obrazů svatých náleželo podle zásad tridentského koncilu k závažným projevům náboženského kultu. Přitom nešlo jen o stránku vnějškovou — klanění se obrazům a sochám světců, návštěva slavností a procesí bývala i projevem niterné víry.
Účast na bohoslužbách vyžadovala i aktivní podíl na hudebních produkcích (chrámový zpěv). Kostelní sbory vybíraly své členy z místních obyvatel, zpěvem při mších odpovídali i méně hudebně nadaní jedinci. Místní kantoři — muzikanti — dávali elementární hudební vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva a sami často skládali hodnotné skladby pro své kostely. V době vrcholného baroka se začíná rozvíjet zajímavý hudební žánr — české pastorely (skladby s vánoční tematikou), jejichž tvůrci byli především právě kantoři (Tomáš Norbert Koutník z Chocně, Josef Ignác Linek z Bakova nad Jizerou ad.). Písně zpívané při mších jsou zachyceny v kancionálech (zpěvnících), jejichž autory byli i přední umělci. Je zají-
mavé, že oblíbené písně přecházely bez potíží z bratrských a utrakvistických kancionálů do katolických zpěvníků.
Důležitou otázkou je objasnění vztahu mezi vysokým a lidovým (masovým) uměním. Platí téměř beze zbytku, že lidové prostředí přejímalo podněty z vyšších kruhů s určitým zpožděním. Tak baroko plně zakotvilo na naší vesnici až na přelomu 18. a 19. století, kdy už ve vyšších kruzích vládly jiné styly, na melodie českého lidového zpěvu působila umělá barokní hudba, především italská. Lze konstatovat, že ovlivňování bylo oboustranné, přitom větší role připadala vyspělejším, vyšším uměleckým formám.
IV/9   Shrnutí duchovního a kulturního vývoje_
Bílá hora nebyla ostrým předělem ve státoprávním postavení českých zemí vůči habsburským panovníkům, vyjma omezení vlivu stavovské obce. V duchovní sféře došlo záhy po prohrané bitvě k proměnám — základním rysem je změna náboženského smýšlení, zpočátku vynucovaná, později už bez větších výhrad přijímaná.
Katolické církvi se dostalo prvořadého postavení, ať už z hlediska hierarchického rozvrstvení společnosti, nebo z hledisek ryze praktických (ovlivňování každodennosti jedinců i skupin obyvatelstva). Kostel měl nezastupitelnou úlohu v životě barokního člověka, byl nejen místem náboženského kultu, ale i centrem umění a poučení. Školství se rozvíjelo opět především v souvislosti s činností církevních institucí, jeho kvalita snese zcela srovnání se sousedními zeměmi a jinými katolickými státy. Na vyšších stupních vynikali mezi učiteli hlavně jezuité a piaristé, ale zároveň na pražské univerzitě zdárně prosperovala i světská právnická studia, bez významu nebylo ani zdejší lékařství.
Smutnou stránkou pobělohorských dějin byl odchod nekatolických emigrantů, stejně jako tomu bylo a je vždy, když jsou lidé nuceni pro své přesvědčení opouštět vlast a ztratí kontakt s rodnou zemí. Navzdory těmto ztrátám se v českých zemích po Bílé hoře vytvořilo živé kulturní prostředí, působila zde řada vynikajících umělců, ať už rodáků, nebo asimilovaných cizinců. Mezi přední podporovatele umění patřila šlechta a církev, měšťané zůstávali v porovnání s předchozím obdobím poněkud v pozadí. Přesto o účast na běžném kulturním životě nebyla ochuzena žádná z vrstev společnosti, pokud byla ochotna ho akceptovat.
REJSTŘÍK OSOB A MlST 305
REJSTŘÍK
Rejstřík zachycuje všechna jména osobní a pak jména místní s výjimkou >náz vá států, zemí, řek a pohoří. Arabská číslice značí číslo stránky.
Aachen Hans von 254 Ábeles Simon 282 Abondio Alessandro 254 Adalram, arcibiskup salcburský 28 1 Adam Daniel z Veleslavína   247, 251 Adléta Míšeňská 69 Albrecht I., král římský   91, 102, 103 Albrecht II., král římský, český a uherský 165,178
Albrecht III., vévoda bavorský 179 Alexander Veliký 96,116,117 Alexander III., papež 55 Alfons X,, král kastílsky a volený král
římský   75,81 Altenburg 89 sv. Alžběta Durynská 74 Alžběta Pomořanská 119 Alžběta Uherská 88 Ambrož, kněz 164 Anastazius, arcibiskup ostřihomský 39 sv. Anežka Česká   70, 73, 74 z Anhaltu Kristián 233 z Anhaltu Kristián mladší 234 Anjouovci   91, 101 Anna, dcera Bely IV. 104 Anna, dcera Karla IV. a královna
anglická 154 Anna Falcká 119 Anna Jagellonská   215, 216 Anna Přemyslovna   102, 104 sv. Anna Samotřetí 89 Anna Svídnická 119 Aristoteles   99, 244 Arnold, biskup bamberský 94 Arnold hrabě z Huckeswagenu 73 Arnošt z Pardubic 110,114 Arnulf, král východofranský   29, 31 Arpádovci   47, 67, 77, 88, 89, 101, 104 z Arrasu Matyáš 148 Arriaga Roderigo 292 Askánci   67,82 Athény   245, 249 Attila 18
Augšpurk (Augsburg)   37, 130, 220
A MťST
August IIL, král polský a kurfiřt
saský 274 Augusta Jan 250 sv. Augustin 46,99 Aurelius Marcus 17 Avignon   107, 110, 116, 119, 139"
Baar Jindřich Simon 280 Babenberkové   48, 67, 70 Balbín Bohuslav   295, 296 Balduin Lucemburský, arcibiskup
trevírský   107, 110 Banér Johann 263
Bartoloměj, vévoda minsterberský 211 Basilej (Basel)   69, 175, 176, 246 Baševi Jakub 275 Bavorovici viz ze Strakonic Beatrice Aragónska 248 sv. Becket Tomáš 69 Beckovský Jan František 296 Bečov 12
Bedřich, kníže český   55, 56
Bechyně   163,253
z Bechyně páni 72
Béla IV., král uherský   75, 77, 104
Bělá pod Bezdězem 240
Bělehrad (Beograd) 271
Benátky (Venezia)   130, 240
Bendi Jan Jiří 298
sv. Benedikt z Nursie 21
Benešovici 72
Bergamo 107
z Bergova páni 124
Berkové z Dubé páni 124
Bernard, biskup míšeňský 94
Beroun 87
Bethlen Gábor (Gabriel)   229, 233, 258, 260
Beza Theodor 222 Bezděz 80,87,97 Bezdružice 280
BOá hora   230, 233, 234, 253, 258, 260,
268,285 Bílina 59
Bilovský Bohumír Hynek   279, 289 z Bfřkova Václav Šašek 196 z Biskupic Jáchym Haugvic 226 Blahoslav Jan   250, 251, 252 Blanka z Valois   107, 119
30ö   DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ I.
Blatná 201,248 Bobbio 107
Bockaj Štěpán (Bocskay István) 225,
226, 229 Bohosudov 289
Boleslav I„ kníže český   35—37, 42 Boleslav I. Chrabrý, král polský   38, 47 Boleslav II., kníže český   37, 38, 39 , Boleslav II. Smělý, král polský 51 Boleslav IIL, kníže český 47 Bologna 194,246
Bonhomini Giovanni Francesco, papežský
nuncius 225 Bonifác VHL, papež 91 Bořivoj I., kníže český   29, 34, 39 Bořivoj II., kníže český  52, 54 z Boskovic Marta 241 Bourboni 271,273 Brandl Petr 299 Bratislava   31,33, 81, 159, 217 Braun Matyáš Bernard   291, 299 Bresria 107
z Bredy Rudolf Kryštof 280
Breitenfeld 262
Bridei Bedřich 292
Brigentium 17
z BrničkaTunkl Jiří stára 235
Brno  52, 65, 71,86,105,130, 151,
158,166,185,197,201,202,222, 244 z Brodu Ondřej 196 Brokoff Ferdinand Maxmilián 299 Broumov 230,239,292,298 Brůdek u Domažlic 48 Bruno, biskup olomoucký  77,87,96 Bruntál 86
Břetislav 1-, kníže český  47—49, 56 Břetislav n., kníže český 51—53 Břevnov 53,60,292,298 Březnice 297 z Březové Vavřinec 196 Bučovice 253
Budapešť (Budapest)   129, 210,217 Budeč 39
Budín (Buda) viz Budapešť Budkov 287
z Budova Budovec Václav  227, 230, 242
Bukovský z Neudorfu Jeroným 237 Buquoy Ferdinand Bonaventura,
hrabě 232,233 Buquoyové 276 Buzici 72
Bydžovský z Florentina Marek 218 Bylany u Kutné Hory 13
Cáchy (Aachen) 111
Canburg (Kanina u Mšena — Hradsko) ' 26
Carrati Francesco 297
Carihrad (Konstantinopol, Istanbul) 23,
28,29,46,203 Cesarini Giuíiano, kardinál   175 , Cicero Marcus Tullius 250
Citcaux 60 I Clam-Gallasové 298
Quny  45 J
Collona z Felsu Leonard 238
Cranach Lucas 219
Cremona 107
CukrzTamfelda Jan 211
Cyril viz Konstantin Filosof
Cák Trenčanský Matúš 91 Čapek Jan 197 Čáslav 80,87,167 z Častolovic páni 72
Čemín z Chudenic Humprecht Jan  257 ]
Černínové z Chudenic 72
Černohorský Bohuslav Matěj 300
Černý z RožóMovic Jiří viz Melantrich i
z Avenůna Červená Lhota 253 Červené Pečky 280 Česká Lípa 281
České Budějovice   80, 87, 97,166,187,
194,202 j Český Brod 176
Český Krumlov 202,226,235,244, 253,302
Dačice 202,254
Dačický z Heslová Mikuláš   251,276 - í
Dagmar (Markéta), královna dánská  69 I
Dagobert I., král francký  24 |
rjalřmii, tzv.   75, 78,80,86, 95,145 i
Dampierre Jindřich Duval 232
Daniel I., biskup pražský 55
Dante Aiighieri   83, 249
Děčín 87
z Dědic páni 72
Desava (Dessau)   260 < Dětmar, biskup pražský 38 Děvín 33
Dientzenhofer Kilián Ignác 297-298
1
Dientzenhofer Kryštof 297-298
z Dietríchštejna František, kardinál 226
Dillingen 246
Dobřenský Kunát 237
Doksany   60,65
Dolní Řasníce 280
Dolní Věstonice 12
Domažlice   78, 87, 106, 165, 174, 188,
196 ...............- .................
Donaustauf 130 Doubravka 38 Dóža Jiří 217 Drahomíra 34-35 z Drahonic Bartošek 196 Drslavici 72 z Dubé páni 72 zDubéHynek 94
z Dubé Roháč Jan   135, 169-170, 178 Dubravius Jan (Skála z Doubravky) 249 Duchcov 299 Dyck van Anton 261
Eggenberkové 276 Eliška Přemyslovna 102-105 Eliška Rejčka   89,103-105 Elzevirové bratři 295 Erasmus Rotterdamský 250 Etzenbach Ulrich von 96 Evžen Savojský 271—275
Fabricius Filip 231
z Falkenštejna Závis   82, 88, 105
Ferdinand I., císař římský, král český
a uherský   215-220, 224, 234, 236,
238, 244, 257 Ferdinand II., císař římský, král český
a uherský  229, 230, 232-234, 257,
258, 260, 262, 263, 266-268, 288,
292, 302
Ferdinand III., císař římský, král český
a uherský   263, 268, 269 Ferdinand IV., král český 269 Ferrara 204
Filip I. Sličný, král kastílsky a vévoda
burgundský 216 Filip II. August, král francouzský 53 Filip II., král španělský   222, 224 Filip IV. Sličný, král francouzský 91,
107
Filip V. (z Anjou), král španělský 271, 273
Filip, patriarcha akvilejský 81
REJSTŘÍK OSOB A MÍST 307
Filip Švábský, král římský   57, 69, 74, 104
Fischer von Erlach Johann Bernhard 298
Florencie (Firenze)   204, 245 Forchheira 29
Fótios, patriarcha cařihradský   28, 46 František II. Rákoczi, vévoda
sedmihradský   272 -Fredagar 24 Freiberg 89
Freiburg im Breisgau 246
Friedrich (Bedřich) I. Barbarossa, císař
rímsky   55—57,65 Friedrich (Bedřich) II., císař římský' 69,
74
Friedrich (Bedřich) Falcký, kurfiřt falcký,
král český   232-234, 258 Friedrich (Bedřich), vévoda lehnický
215
Friedrich Wilhelm (Bedřich Vilém) I., král pruský 273
Gallasové 276
Gertruda Babenberská 70
Gibraltar 272
Gorazd 31
Grunwald 135
Gumpold, biskup mantovský 39 Gůnter von Schwarzburg 111 Gustav II. Adolf, král švédský   260, 262 Guta (Jitka) Habsburská   88, 89, 104 Gutenberg Johannes 205 GzelPetr 251
Haag 260 Habry 169
Habsburkové   83, 102-104, 107, 119, 124, 191, 203, 208, 216, 220, 234, 243, 257, 258, 260, 262, 265, 268, 269, 272, 273, 282
Hájek z Libočan Václav 251
z Hájku Tadeáš 245
Hallstatt 15
Hamburk (Hamburg) 283 Harant z Polžic a Bezdružic Kryštof
Vilém 280 z Harrachu Arnošt, arcibiskup pražský
285, 292 Havlíčkův (Německý) Brod 196 z Házmburka páni 72 z Házmburka Zajíc Zbyněk, arcibiskup
pražský   158, 159
308   dejiny zemí koruny české i.
REJSTŘÍK OSOB A MÍST 309
sv. Hedvika Slezská 74
Heidelberg   144, 242, 246
z Heimburku Řehoř 183
Heinsch Jan Jiří 299
Helfštejn 201
Herborn 246
Heřman, biskup pražský 52
Hilarius Litoměřický   193, 196
Hluboká 88
Hluboké Mašůvky 13
Hnezdno (Gniezno)   39, 48, 89
Hodonín 86
Hohenzollernové 181
Hochstädt 272
z Holešova Jan 147
Hollar Václav 299
Holý Prokop 171,172
Horní Litvínov 283
Horní Mokropsy 94
Hôrnigk Filip Wilhelm 277
Hošťálek z Javořice Maxmilián 230
HrabiŠici   52, 59, 72, 73
z Hradce páni   72, 124, 253, 274
z Hradce Oldřich 82
Hradec Králové   65, 86,105, 164, 178,
194, 286, 297 Hradec nad Moravicí   71 Hradenín 16
Hradiště u Olomouce   60, 65, 70 Hroby 230 bl. Hroznatá 59 Hroznatovci 59 Hrubá Skála 237 Hrubý z Jelení Řehoř 250 Hrubý z Jelení Zikmund 250 Hudec od Koníkův 211 Hukvaldy   73, 280 Huler Zikmund 125 Hus Jan   144,153-161,163,164, 181, 188, 192, 193, 196, 197, 199, 206, 251 Husinec 153
Hýzrle z Chodů Jindřich 287
Cheb   130, 175, 187, 263 Chelčický Petr   192,193 Chemnitz 89 Chlodvík 20
Chlumec u Chabařovic   53, 54 Chomutov 244 Chotěbudice u Prostějova 13 Chotěšov 59,60 Chrudim   80,87 Chudenice 202
Ibrahim ibn Jakub 37 sv. Ignác z Loyoly 285 Ingolstadt 246 Inocenc III., papež 69 Ivančice   87, 240, 244
Jagellonci   167, 184, 185, 191, 212, 223
Jáchymov 236,243
Jakub I., král anglický 232
Jakub u Kutné Hory 64,65
sv. Jan Nepomucký (Jan z Pomuku)
121, 289, 301, 302 sv. Jan Zlatoústý 249 Jan Lucemburský, král český   73,101,
104-108, 110, 111, 120, 128, 145,
147
Jan III. Sobieski, král polský 271 Jan IV. z Dražic, biskup pražský 96, 105, 148
Jan Friedrich, kurfiřt saský 218 Jan Jindřich, markrabě moravský 104, 119
Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský 121,
133, 135 Jan Jiří Krnovský 258 Jan Očko z Vlašimi, arcibiskup pražský
114
Jan Soběslav, biskup litomyšlský
a olomoucký 119 Jan ze Středy, biskup litomyšlský
a olomoucký   114,118 Jan Zápolský, král uherský 217 Jan Zhořelecký 124 Jan ze Žatce 147 Jankov 263 Janov (Genoa) 130 z Janova Matěj 140 Janovici 72
Jaroměřice nad Rokytkou 302 Jaromír, kníže český   47, 48, 52 Jaromír (Gebhard), biskup pražský 49, 51
Jaroslav, panoš 196 Jaroš Tomáš 254 Jemnice 86
Jeroným Pražský   153, 160,161
Jeruzalém (Jrušalajim) 46
z Jesenice Jan 153
Jesenius (Jesenský) Jan 245
Jevíčko 87
Jičín 237
z Jičína Jan 153
Jihlava 86, 97, 130, 158, 176, 183, 239 Jílové u Prahy 128
Jindřich I. Ptáčník, král německý   33, 35, 37
Jindřich II. Svatý, císař římský 47 Jindřich II. Pobožný, vévoda slezský 70 Jindřich III., císař římský 48 Jindřich IV., císař římský   51, 52
Jindřich IV., král francouzský - 242.......
Jindřich IV., vévoda vratislavský 87 Jindřich VI., císař římský 57, 58, 69 Jindřich VII. Lucemburský, císař římský
103,104,107 Jindřich, král římský,
syn Friedricha II. 74 Jindřich Břetislav   56, 58 Jindřich Korutanský 102-104 Jindřich Zdík 62
Jindřichův Hradec   73, 87, 202, 235,
239,244, 253, 281 Jirásek Alois   255, 280 Jiří I. Rákoczi 263 Jiří II. Rákoczi 269 Jiří z Milevska 59 Jiří z Poděbrad, král český 179,
181-184, 187, 189, 193, 196, 201,
211, 248, 251 Jitka, manželka Břetislava I. 48 Josef I., císař římský a král český 272,
274
Jošt, král římský a markrabě moravský
119, 124, 125, 147 Julius ďAustria, levoboček Rudolfa II.
226
Kabátník Martin 247 Kačerov 253 Kadaň   60, 87
Kalvín (Calvin) Jean   208, 242, 246 Kampanus Vodňanský Jan 292 Kanina-Hradsko viz Canburg tzv. Kanovník vyšehradský   54, 65 Kara Mustafa 269
Karel I. Veliký, císař římský   23, 25, 26, 116
Karel II., král španělský 271
Karel IV., císař římský, král český 83,
104, 107-114,116-121, 124,125, -  127, 128, 130, 133, 137, 139,140,
142-145, 147, 149, 151, 154, 157,
166, 179, 199, 212, 247, 292 Karel V., císař římský a král
španělský   216-218,220
Karel V., král francouzský 119 Karel VI., císař římský a král český
271-275, 280, 282, 300 Karel Lotrinský 271 Karel Robert z Anjou, král uherský 107 Karel, vévoda minsterberský 215 Karlovy Vary 298 Karlovci   33, 107
Karlštejn   115,116,118,124, 149...........
Kašperk 116
Katalaunské pole (champ de Chálons) 18
Kateřina, dcera Jiřího z Poděbrad 181 Katvalda 16
Kazimír III., král polský 107 Kazimír IV., král polský   178, 184 Kdyně 174 Kepler Johannes 245 Kestřany 201
Kinský Václav Norbert Oktavián 272 Kinští 276 Kladruby   60, 65, 298 Kladsko 60 sv. Klára 74
Klatovy   87, 161, 165,188, 201, 297 Kliment VI., papež 110,116 Knín 58
Kocel, kníže panonský 28 Kochan Valentin 230 Kokořín 26
Kolín nad Labem   87, 130, 148
z Kolovrat Libštejnský Albrecht 254
Kolumbus Kryštof 203
Komenský Jan Amos   285, 286, 292,
294, 295 Konáč z Hodiškova Mikuláš 247 Kondrac 73
Koniáš (Koňas) Antonín 286 Konigsmarck Hans Christoph 263 Konrád I., kníže Český   51, 52 Konrád II., císař římský 48 Konrád II. Ota, kníže český   56, 58, 59 Konrád HJ., král německý 55 Konrád z Vechty, arcibiskup pražský 167
Konrád Znojemský   55, 62
Konstancie, manželka Přemysla Otakara I.
69, 73, 104 Konstantin VII. Poriyrogennétos, císař
byzantský 27 Konstantin Filosof (Cyril)   28, 29, 32 Koperník Mikuláš   208, 245
310   DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ i.
Kopidlanský Jan 211 Kopidlanský Jiří 211 Koranda Václav 179 Kornel ze Všehrd Viktorin 249 Kořínek Jan   295, 296 Kosmas   25, 34, 48, 52, 53, 65 Kostnice (Konstanz)   157, 160 Koimice 60 Kounici 59
Kouřim   35, 49, 59, 87, 201 Koutník Tomáš Norbert 302 Kozí Hrádek 160 Kozina Jan Sladký 280 z Kozojed Dalibor 235 Krakov (Krakow)   38, 89,129, 194 Krakovec 160 Kralice 250
Královec (Königsberg, Kaliningrad) 77
Králův Dvůr 124
z Krašovic páni 72
Kratochvíle 253
z Kravař páni 72
z Kravař Lacek 159
Kravka, novoměstský forman 211
Krčin z Jelčan Jakub 238
Kresčak(Crécy)   110,111
Kressenbrunn 77
Kristián IV., král dánský 260
tzv. Kristián 39
Kroměříž 254,300
z Krumlova 72
Křišťan z Prachatic 144,153,163
Křivoklát   80, 199, 202, 236
Kříž, kramář 140
z Křižanova páni 72
z Křižanova Sybila 74
Kuenringové páni 70
Kuks   291,299
Rumburk 237
Kunětická Hora 201
Kunhuta Braniborská, neteř Přemysla
Otakara II. 77 Kunhuta, manželka Přemysla Otakara II.
77, 87-89, 97, 104 Kunhuta Štaufská, manželka Václava I.
70
Kunhuta, abatyše 149
z Kunštátu páni 134
z Kunštátu Jiří viz Jiří z Poděbrad
Kunvald 193
Kupecký Jan 299
Kutná Hora 87,91,94,96,128,130, 148, 159,169, 177, 178, 186-189, 197,200-202,236
LaTěne 16
Ladislav Pohrobek, král český a uherský 179
Ladislav IV., král uherský 104 z Lamberka Jan Sokol 135 Lammingenové z Albenreuthu 280 Lamormain Vilém, páter   267 1 z Landštejna páni 72 z Landštejna Vilém 108 Lehnice (Legnica) 70 z Lemberka páni   72, 74 z Lemberka Havel 74 Leonardo da Vinci viz Vinci Leonardo da Leopold I,, císař římský, král český a uherský 269,271,272,280 Leopold Pasovský   227 ' Léry Jean de 247 Levý Hradec   34, 38, 39 Leydeh 295
Liberec   281 i
Libice nad Cidlinou   38, 39,43, 52 ■
z Lichtenburka páni 72
z Lichtenburka Bítovští páni 134
z Lichtenburka Krušina Hynek   167 j
z Lichtenštejna 73
z Lichtenštejna Karel   260, 275 I
Linec (Linz) 129
Linek Josef Ignác 302
Lipany   176,189-191
z Lipé páni 72
z Lipé Jindřich   103, 105
z Lipé Jindřich mladší 108
Lipsko (Leipzig)   129, 159, 246
Liška Jan Kryštof 199
Litice 193
Litold Brněnský  54 ( Litoměřice   52, 60, 65, 86, 201, 218, 286
Litomyšl   60,110,235,240,253,281, |
292 Litovel 87
z Lobkovic   253, 298-300 z Lobkovic Hasištejnský Bohuslav 241, 249
z Lobkovic Hasištejnský Jan 247 ( z Lobkovic Popel Zdeněk Vojtěch 226,
227,229,232 z Lobkovic Václav Eusebius 269 Loket'  86 ,
z Lomnice páni 72 Lomnický Simon z Budce 251 Lothar III., císař římský   54, 55 Louka   60,65
Louňovice pod Blaníkem   60, 300 Louny  87, 161,165, 201 Lovaň (Leuven) 246 Lübeck   24,262 Lucca 107
Lucemburkové   101, 102,104,107,110,
120, 124, 125 sv. Ludmila   34, 37, 41, 62 Ludvík Jagellonský, král český a uherský
196, 212, 215, 216 Ludvík II. Němec, král východořímský
27,28
Ludvík IV. Bavor, císař římský 106,
107,110,111 Ludvík VI., král francouzský 53 Ludvík XI., král francouzský   183,196 Ludvík XrV., král francouzský   257, 271 Ludvík, vévoda bavorský 215 Lukáš Pražský 248 Lupáč Prokop z Hlaváčova 251 Lurago Carlo 297 Luther Martin   206, 212, 246 Lutter 260 Lützen 262
Magdeburg   38,67 Machaut Guillaume de 145 Mair Martin 183 Malešov 170 Malin 38
Malivský František Štěpán 277 Manětín 60
Mansfeld Arnošt   232, 233, 258, 260 Mantova (Mantua) 204 Marek Marci z Kronlandu Jan 292 Mariazell 260
Marie Terezie, královna česká a uherská 274
Marie Srbská, kněžna znojemská 62
Marini Antonio   183, 189
Markéta Babenberská, manželka Přemysla
Otakara II.   70, 77 Markéta viz Dagmar Markvartice 279 Markvartici   59, 72, 105 Marobud 16 Martin V., papež 161 Martin Křivoústý 247
REJSTŘÍK OSOB A MÍST 311
z Martinic Bernard Ignác 295
z Martinic Jaroslav Bořita 231
Mathey Jean-Baptiste 298
Matthioli Andrea 245
Matyáš, císař římský, král český a uherský
225-227,229, 230, 232, 234 Matyáš Korvín, král uherský   179,181,
184-186,189, 210, 235, 247 Maxmilián lt., císař římský, král Český
a uherský 220,222-224 Maxmilián Bavorský   233, 258, 260 Meissen Heinrich von, zvaný Frauenlob
96
Melantrich z Aventina Jiří (Jiří Čemý
z Rožďalovic)  247, 250 Mělník 87 Merano 108
Merseburk (Merseburg) 54
Metoděj   28, 29, 31, 32
Měšek I,, kníže polský 38
Mety(Metz) 117
z Meziříčí páni 72
Michal HL, císař byzantský 28
z Michalovtc páni 72
Michna z Otradovic Adam   296, 300
Mikuláš I., vévoda opavský  77,87, 95
Mikulčice 32
Mikulov   73, 258, 292
Milán (Milano)   55,107, 204
Milevsko   60,65
Milíč z Kroměříže Jan 140
Miserioniové bratři 254
Mistr litoměřického oltáře 202
Mistr třeboňského oltáře 122
Mistr Týnské kalvárie   138,149
Mistr Zhchovského oplakávání 202
Mistr Žebráckého oplakávání 202
Míšeň (Meissen)   67, 89, 199
z Mitrovic Vratislav Václav 247
z Mitrovic Vratislav Jan Václav 272
Mlada, abatyše   37, 38
Mladá Boleslav   59, 235, 240, 244
z Mladoňovic Petr   153, 160, 196
Mnich sázavský   54, 65
Mnichovo Hradiště   59, 60
Modrá 32
Moháč (Mohács) 212
Mohelnice 13
Mohuč (Mainz) 38
Mojmír I., kníže moravský   27, 28
Mojmír II., kníže moravský 31
Moravská Třebová 253
312   DEJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ I.
REJSTŘÍK OSOB A MlST 313
Moravský Krumlov 253
Morgenthaler Pavel Hynek 277
Most   86, 169, 201
z Mostu páni 72
Mügeln Heinrich von 145
Mühlberg   218,220
z Mühlheimu Hanuš 140
Mühlviertl 73
Münster 265
Mušov 17
Náchod 237 Náměšť nad Oslavou 253 Nelahozeves 253 Němcová Božena 280 Nepomuk  60, 121 Netolický Štěpánek 237 Nitra 28,33 Nižbor 80 Nördlingen 263
Norimberk (Nürnberg) 116,117,125,
129, 130, 236 Novarra 107 Nové Hrady 233 Nové Zámky 269 Nový Bydžov 87 Nový Hrad u Kunratic 152 Nymburk 87
Oldřich, kníže český   47,48 Oldřich Brněnský   52, 54 Oldřich ze Sponheimu, vévoda korutánsky 81
Oldřich, syn Soběslava I. 55,56 Olomouc 33,51,60,62,65,71,86,87,
102, 130, 158, 184, 185, 197, 198,
201, 202, 244, 292 Ofiate Iňigo de 229 Ondřej II., král uherský 104 Ondřej, biskup pražský 70 Opatovice   60,62 Opava 86 Opočno 253 Optat Beneš 251 Osek   59, 60, 73
z Oseká (Rýznberka) páni   72, 82,124, 134
z Oseká Boreš 82 Osnabrück 265 Ostende 273,282 Ostrov nad, Ohří   87 . Ostrov u Davle   53, 60
z Ostředka Jan Zul 134
Ota I. Veliký, císař římský   33, 37
Ota II., císař římský 38
Ota III., císař římský   38, 47
Ota IV., císař římský 69
Ota V. Braniborský 87
Ota Olomoucký   52, 54, 55
Ota, opat zbraslavský 97
z Padařova Filip 199
Padova   194,246
Palacký František 67
z Pappenheimu Hoppe 160
z Pardubic Arnošt viz Arnošt z Pardubic
Pardubice   235,239
Parléř Jindřich 149
Parléř Petr   148, 199
Paříž (Paris) 105
Pasov (Passau)   27, 129
Pavel II., papež 184
Pavia 107
Pavlov 12
Payne Petr 157
Pecka u Nové Paky 251
Pelcl František Martin 195
z Pelhřimova Mikuláš, řečený Biskupec
165,169,179, 192,196,251 Pernštejn 201
z Pernštejna páni   201, 238, 240, 274 z Pernštejna Vilém (1378-1422) 134 z Pernštejna Vilém (f 1521) 211 z Pernštejna Vojtěch 215 Pěšina z Cechorodu Tomáš   295, 296 Pešť viz Budapešť
Petr z Aspeltu, arcibiskup mohučský 94, 103, 104
Petrarca Francesco   117, 248, 250
Philomates Václav 251
Piastovci   47, 75, 88, 89, 91
Piccollominiové 276
Pirna   89, 294, 295
Pisa   107,125, 159
Písecký Václav 250
Písek   78, 80, 86, 97, 165, 248
Pius II. (Aeneas Silvius Piccollomini),
papež   183,194, 248 Plachý Jiří 295 Plasy 60 Platón 99 Ploskovice 235 Plzenec viz Starý Plzenec Plzeň   59, 65, 87, 130, 148, 161, 176,
184, 187, 193, 194, 197, 201, 202
Pobedim 33
z Poděbrad Boček 159,179
z Poděbrad Hynek (f 1426) 169
z Poděbrad Hynek (,f 1492) 251
z Poděbrad Jiří viz Jiří z Poděbrad
z Poděbrad Viktorin   169, 179
Poděbrady 236
Podlažice 60
Pohansko 33
Polička 87
Poío Marco   67, 147
z Pomuka Jan (viz též sv. Jan Nepomucký) 121
z Pořešína páni 72
Postoloprty 60
z Postupic Kostkové páni 191
z Potštejna páni 72
Praha   14, 34, 37, 39, 41, 48, 53, 55, 58-60, 62, 71, 86, 87, 102, 104, 109, 110, 114, 116-118, 132, 142, 148, 151-153, 159-161, 163, 164, 167-170, 177-179, 185, 186, 194, 197-199, 202, 216, 218, 225-227, 229, 230, 232, 234, 237, 240, 241, 244, 245, 253, 254, 260, 262, 264, 277, 279, 282, 285, 292, 298-300
Prachatice   129, 165, 201, 202, 254
z Prčic Vítek 59
Prefát z Vlkanova Oldřich 247
Prémontré 60
Pribina, kníže nitranský   27, 28 Probst Jan Balthasar 301 sv. Prokop   53, 62, 73 Prokop, markrabě moravský 119,147 Prokop Holý viz Holý Prokop Prokop Malý, zvaný Prokůpek, kněz 172
Prokop Veliký viz Holý Prokop Prostějov 253 Předmostí 12
Přemysl I. Otakar, král český   56, 58, 68, , 69, 104
Přemysl Otakar II., král český   70, 71,
73, 75-83, 96, 102, 104, 108, 130 Přemysl, markrabě moravský
(1-1239) 73 Přemysl Oráč   62, 71 Přemyslovci   34, 36, 49, 51, 52, 54, 56,
58, 67, 69, 73-75, 90, 91, 94, 97, 101,
102, 104, 108, 113, 127 Přerov 87,240,244 Příběnice 97
Příbram Jan   153, 163, 192, 196 Přibyslav 170 Pšov 34
Pulkava z Radenráa Přibík 145 Quedlinburg 38 Rábí 169,201
z Rabštejna Jan 197 ______
Radim, arcibiskup hnězdenský  39,48 Radyně   116
Rainer Václav Vavřinec 299 Rajhrad 60
Rákoczi viz František II. Rákoczi Rakovník   160,233 Ramée Vavřinec (Lorenzo) 227 Raňkúv z Ježova Vojtěch 120 Rastatt 273
Rejsek z Prostějova Matěj 189 Rendl z Oušavy Albrecht 210 Rhens 110
Ried (Rejt) Benedikt   199, 201
RienzoColadi 117
Richard Comwallský, zvolený král římský
75, 77, 81, 102 Richelieu du Plessis Armand Jean 263 Rijswijk 271
Rodovský z Hustiřan Bavor 245 Rokycana Jan   153, 164, 170, 172, 176,
178-180,184, 192,193,196, 202,
240
Ronovci   72, 105
Rostislav, kníže moravský   28, 29, 32 Rostislav Haličský 104 Roudnice nad Labem   148, 298, 299 z Roupova Václav Vilém 232 Rožmberk 97
z Rožmberka páni   72, 74, 124, 188,
237, 238, 274 z Rožmberka Anežka 197 z Rožmberka Jindřich' 82, 87, 94, 103 z Rožmberka Perchta 197 z Rožmberka Oldřich 166 z Rožmberka Petr I. (t 1347)   105, 108 z Rožmberka Petr IV. (t 1521) 212 z Rožmberka Petr Vok 242 z Rožmberka Vilém 245 z Rožmitálu páni 72 z Rožmitálu Johana 183 z Rožmitálu Lev   183,196 z Rožmitálu Zdeněk Lev   201, 211, 212,
215,243
314   DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ 1.
REJSTŘÍK OSOB A MÍST 315
Rudolf I. Habsburský, král římský 81,
82, 87, 104 Rudolf I., král český 102-105 Rudolf II., císař římský a král český
224-229, 245, 246, 251, 254 Ruprecht Falcký, král římský   125, 160 Rurikovci 77
Rychnov nad Kněžnou   239, 281 z Rýzmberka (Švihovští) páni   72, 124 z Rýzmberka Svihovský Půta 201 Rýzmburk 97
Řehoř VII., papež 51
Řehoř XII., papež 159
Rezno (Regensburg)   27, 39, 56, 62, 97,
129, 130, 262 Řím (Roma) 23,29,31,33,46,47,70,
117-121,139, 158, 161, 205 Řivnáč 14
Sadská   59,60 Saint-Denis 35,54,67 Salzburg 27 Sámo 24,25
Santini-Aichl Jan Blažej 298 Sázava   53, 60, 148 Sedlec u Kutné Hory   60, 97, 298 Semily 237
Sezimovo Ústí   157, 160, 164 Siena 187 Sión 178
Skála ze Zhoře Pavel 234
Skalka u Mníšku pod Brdy 298
Slaný   161, 201, 292
Slavata z Chlumu Vilém 231
Slavkov u Brna 298
Slavníkovci   34,38
Slavonice   202, 254
ze Smiřic Smiřičtí   191, 237, 238, 274
ze Smiřic Albrecht Jan 230
Soběslav I., kníže český  52—56, 59, 120
Soběslav II., kníže český   55, 56
Soběslav Siavníkovec 44
Sokol z Lamberka Jan viz z Lamberka
Sokol Jan Spiess Hans (Hanuš)   199 . Spranger Bartoloměj 254 Spytihněv I., kníže český 31 Spytihněv II., kníže český   49, 52, 53 Srbsko 34 sv. Stanislav 69 Stará Boleslav   35, 37, 60, 289
Staré Město u Uherského Hradiště 32
Staré Zámky u Brna 33
Starý Plzenec 39,71
Stehelčeves 14
Stella Paolo della 252
Stelzig Ondřej 280
Stínava (Scinawa) 263
Stradonice 16
ze Strakonic páni 72
ze Strakonic Bavor 94
Strakonice   73,97
Strojmťr 29
ze Stříbra Jakoubek   153, 155, 164, 167,
181, 192, 196 Stříbro   60, 86,174 Sudoměř 167 Suché Kruty (Diirnkrut) 83 Sulejman II., turecký sultán 217 Sušice   87, 165, 188 Svatá Hora u Příbrami 289 Svatava, manželka Vratislava II. 52 Svaté Pole (Klášter nad Dědinou) 60 Svatopluk I., kníže moravský   29, 31, 32 Svatopluk II., kníže moravský 31 Svatopluk, kníže český   52, 54 Svatý Kopeček u Olomouce 289 Szátmar (Satu Maře) 272
Šašek Václav viz z Bířkova Václav
Šindel Jan 144
Škréta Karel 299
Šlik Jáchym Ondřej 230
Šlikové 236
Špork František Antonín   299, 300
Štaufové   55, 56, 67, 69, 70, 75, 104
ze Šternberka páni   72, 74, 298, 300
ze Šternberka Adam 227
Štěpán Báthory, král polský   223, 225
Štěpán V., král uherský   81, 104
ze Štítného Tomáš 140
štýrský Hradec (Graz) 229
ze Švamberka páni 134
Švihov 201
Tachov   87,174 Tangermůnde 116 Tarmerové bratři 295 Tapié Victor-Lucien 255 zTasovapáni 72 Telč 253,254 Temešvár (Timisoara) 271 Teplá 59,60,73
Teplice   60,65 Terst (Trieste) 24 Těšetice 13 Tetín   34,35 Theoderik   115, 149 Thôkôly Imre 269 Thurn Jindřich Matyáš   230, 232, 238, 263
Tiberius, císař římský   16............—
Tilly Jan Tserclaes 260 Tintoretto 254 Tismice 73 Tišnov 73 Tizian 254
Tobiáš z Benešova, biskup pražský 96 Točník 152
Tomáš Akvinský   99, 244 Torstensson Lennart 263 Tottmg z Oyty Heinrich 144 Tovačov 201
Trčkové z Lípy   191, 238, 274, 276 Trenčín 107
Trident (Trento)   208, 243, 288 Trnava 172
Třebechovice pod Orebem 164
Třebíč 60,73
Třeboň   148, 201, 235, 253
Z Třeboně páni 72
Tuchoraz 201
Tunkl z Brníčka viz z Brníčka
Turlin Ulrich von dem 83
Tušimice 12
Tycho de Brahe 245
Tyl Josef Kajetán 236
Týnec nad Sázavou 73
Týřov 80
Uherské Hradiště   32, 87 Uherský Brod 87 Ulický Matouš 279 Únětice u Prahy 14 Uničov 86
z Uničova Albík Zikmund   144 ■ Urban VI., papež 119 Ústí nad Labem 87,170 Utrecht 272
sv. Václav, kníže český   34-37, 39, 53,
60, 62, 71-74, 111, 297 Václav L, král český   68, 70, 74, 78, 80,
104
Václav II., kníže český 56
Václav II, král český   77, 87-89, 91, 92, 94-97, 102, 104, 105, 114
Václav DX, král český   91, 104
Václav IV., král český a římský 118-121, 124, 125, 127, 130, 132-135, 149, 150-152, 154, 158, 159, 161, 163, 196, 198, 213, 247
z Valdeka páni 72
z Valdeka Vilém Zajíc -103, 105
z Valdštejna páni   72, 134
z Valdštejna Albrecht   237, 260-263, 275, 276
z Valdštejna Jan Josef 283
Valentinian, císař římský 17
Vambeřice 289
z Vartenberka páni 72
z Vartenberka Čeněk   159,163,166, 167
z Vartenberka Jan 103
z Vartenberka Jindřich Ota 279
Vásvár 269
Vejvanovský Pavel Josef 300
Velehrad   32, 73, 289
Velké Losiny 207
Velký Varadín (Oradea) 217
Verdun 27
Verona 204
Veronese 254
Větrušice u Žatce 17
z Vchynic Vchynský Oldřich 230
Vídeň (Wien)   82,124,129,130,144,
158, 194, 216, 217, 225, 229, 232,
233, 260, 263, 268, 271-275, 277,
282, 302 Vikletice u Chomutova 14 Vilém, vévoda bavorský 215 Vilémov   60, 184 Villon Fran?ois 183 Vimperk 197 z Vímperka páni 72 Vinci Leonardo da 254 Vinec u Mladé Boleslavi 73 Vincencius   55,65 Viola Těšínská, manželka Václava HI.
91,104 Vít ze Skály, pernikář 211 z Vitějovic páni 72 Vitislav   31,34 Vítkovci  59, 72, 73, 77, 81, 82 Vladislav, markrabě moravský a vévoda
rakouský (+ 1247) 70, 73 Vladislav, markrabě moravský
(* 1224) 73
Vladislav Jindřich, kníže český a markrabě
moravský  56, 58, 73 Vladislav I., kníže český   52, 54—56 Vladislav I. (II.), král český   55, 59, 60,
65
Vladislav I. Lokýtek, král polský 91 Vladislav II. Jagellonský, král český
a uherský   184,185, 189,190, 210,
211, 235, 241 Vladivoj, kníže český 47 Vodůany 232 Vogastisburk   24, 25 sv. Vojtěch, biskup pražský   37-39, 48,
54,62
Vojtěch, arcibiskup salcburský  55, 56 Vratislav (Wrocíaw, Breslau)   35,107,
129, 130, 166, 184, 292 Vratislav I., kníže český 34 Vratislav II., král český   49, 51-54 Vratislav Brněnský 54 Vries Adrian de 254 Vršovci 51,52 z Vresovic páni 191 z Vresovic Jakoubek 165 Vysoká 55 Vysoké Mýto   80, 87 Vyšehrad Stoličný (Visegrád) 107 Vyšší Brod 97
Waldhauser Konrád 140 Waldviertel 73 Walram Lucemburský 103 Welfové   67,69 Wesselényi Ferenz 269 Wettinové   67,102 Wiching, biskup nitranský 31 Windecke Eberhard 168 Witte Jan de 275
Wittélsbachové   67,106,107, 110,111,
125, 215 Wittenberg 246
sv. Wolfgang, biskup řezenský 38 Wrangel Karl Gustav 263 Wurmser Mikuláš 149 WyclifJohn   154,157,159, 161,197
Zablátí 232
Záboří nad Labem 65
Zábřeh na Moravě   87, 235
Závist u Zbraslavi 16
Zbečno 51
Zbraslav   88, 94, 95
Zdice 170
blahoslavená Zdislava 74 Zelená Hora   184, 298 Zelenka Jan Dismas 300 Zikmund, císař římský, král uherský
a český   119,120, 124,125, 127,
160-162, 165-167, 169, 175, 176,
178, 196 Zikmund I., král polský 215 Zikmund Báthory, vévoda sedmihradský
225
Zlatá Koruna 97
Znojmo   33, 63, 65, 71, 86, 158, 178 Zúl Jan viz z Ostředka Jan Zúl Zvíkov   80, 248, 258
Žatec   52, 65, 86, 161, 165, 169,177 ze Žatce Jan viz Jan ze Žatce Želiv  60, 65, 70
Želivský Jan   161,163,166, 169, 196 Ženeva (Geneve)   242, 246 ze Žerotma Karel starší  226, 227, 232, 242,250
ze Žerotína Ladislav Velen   232, 233 Žič (Zeitz) 34 Žirovnice 248 Žitavský Petr 97
Žižka z Trocnova Jan   135,164,167,
169, 170, 181, 190-192 Žofie, manželka Václava IV. 152
Sestavila Jiřina Urbanová
DĚJINY zemi KORUNY
české 77
Petr Čornej, Ivana Čornejová, Ivan Rada, Vratislav Vaniček
Lektorace Vratislav Hanzlík, Jaroslava Pešková, Jan Urban Vědecká redakce Petr Čornej, Jan Urban Jazyková a odborná redakce Tomáš Kybal
Grafická úprava Pavel Štefan Fotografie na obálce Prokop Paul Reprodukční fotografie Zdeněk Helfert, Jiří Javorský Mapy Drahomíra Šimková
Vydalo nakladatelství Paseka v Praze a Litomyäli roku 1997 jako svou 188. publikaci Sazba Editpress, spol. s r. o., Praha Zpracování obálky Luděk Kubík-ester's Tisk Bartošova tiskárna, Hradec Králové
Schválilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR dne 24. dubna 1992, č.j, 16 383/92-21, k zařazení do seznamu učebnic
ISBN 80-7185-096-9 ISBN 80-7185-098-5 (soubor)