KRITICKÉ DÍLO JINDŘICHA VODÁKA Sva^tk pátý
JINDŘICH VODÁK
TŘI HERECKÉ PODOBIZNY
JINDŘICH MOŠNA HANA KVAPILOVÁ MARIE HÜBNEROVA
MELANTRICH Praha 1953
I
myslný tou moudrostí, která osobní smutky pokládá za příliš nepatrné, aby se jimi přede všemi dala zasmušovat. A tak, jestliže se s té strany přiblížíme k její tvorbě a rozhlédneme se po tom všem, co hrála u Švandů a v Národním divadle za dvacet let svého členství, vypočítáme si brzy snadno, že značně, značně převažují v jejím díle postavy radostného jarního zvěstování, postavy, jež vybízejí bez mraků na čele radovat se světu, životu, přicházejícím dnům, lidskému údělu. Ku podivu, zrovna jim se věnuje nejmenší povšimnutí a vypadá to často tak, jako by byly něčím podružným, méně cenným, a přece — radost Kvapilčina, to bylo už něco krásnějšího, blahodárnějšího, nebeštějšího než ledajaká průměrná veselost komedií a frašek. Vykupovala 2 předpeklí, překonávala dědičný hřích, rozdmýchávala všecky nejlepší živly našeho nitra, učila ničeho se nebát, všemu čelit, všecko s důvěrou podstoupit. Chcete, aby se musila jmenovat její Alžběta z „Noci na Karlštejně", Rosalinda z „Jak se vám líbí", Porcie z „Benátského kupce", Rettigová z Jiráskovy probuzenské hry, Blažena z „Mnoha povyku"?
Rada by byla pomalu tak dlouhá jako seznam Kvapilčiných roh, a nakonec by se k ní připojily i nebožčiny postavy tragické a groteskní, neboť také jim byla v základu, v podmínkách, v požadavcích a cílích přimíšena neumlčitelná, nezdolná potřeba radosti. Z ní braly všecko, čím byly nebo chtěly být a čím se projevovaly. Božena ve „Směrech života" dovolovala si být hrubá, chlubně uštěpačná, pohrdavě urputná, poněvadž nehodlala si dát uloupit své radostné naděje. Mína ve „Vině" mohla propukávat v rozháraný výbuch příkré, zoufalé unáhlenosti, poněvadž viděla nešetrně zmařen a nepochopen všechen svůj zápas o radostné uchyceni. Nora v Ibsenově dramatě směla do nekonečna utkvívat na Helmerovi upřeným, slzným, strašně užaslým pohledem, protože jím navždy pohřbívala radostné dětinství, jímž naplňovala Helmerovu domácnost. Čím více světla, jasu, utěšenosti všecky v sobě nosily, tím více pře-%Lf§_ A /vědčovaly povstáním k obraně. Hle, zač na svém posunutém stanovišti bojovala umělkyně Hana Kvapilová: její ženský boj byl bojem za ženské právo k svrchované^ podstatné, dokonalé životní radosti, jež se ženám dosud zkracovala, a její boj za toto
38
ženské právo byl nejen součástí soudobého zvýšeného všeobecného boje za umocnění, očistu, obrodu a posvěcení veškerého života. Ženy napřed! Ženy jako nejlepší a nejvyzkoušenější znalkyne životní trpkosti v predvoji! Vizte jen! Tam stoupá k horským výšinám, sepjata do bílých šatů, Ellida Wanglová, aby se tam doléhavě smlouvala o naprostou svobodu své volby, neboť muž, kterým by jí byla odepřena, nebyl by ani zmužilým mužem. Tam, se stříbrným krunýřem bojovnice na hrudi pobíhá vzrušeně pokojem panenská Olga Rubešová a. hněvně bouří proti mužské smyslnosti, neboť lidská společnost, která ji nesetřese, bude společnost lhářů, slabochů a zrůd. Tam, bledá, odzemštěná, svatě věřící, zdvíhá se pastorská Klára San-gová s mrtvičného lože a potácivě, namáhavě vztahuje se vstříc prozpěvujícímu choti, neboť je třeba zázraku, aby se lidstvo vzchopilo z nevěry a porušenosti. Tam, v tmavém, splývajícím plášti stojí před rozevřeným válečným stanem s Vojanovým Prinzivallem Monna Vanna, do letu vztyčená, opájí se záplavou děkovných ohňů a jásá v překypující štěstí do rozhlaholených zvonů, že ušlápla ďábelskou saň zlotřilých pudů a vášní. Jaký průvod I Jaká sláva a pýcha našeho umění 1 Jaký národní úspěch, že jsme měli umělkyni, která vzděláním, uvedomelostí, horoucností byla povolána, aby se o to vše tak včas pokusila! Sama ve svých zevrubných, zpytavých statích uvádí ze své doby čelné evropské umělkyně, jež po boku své věrné přítelkyně Růženy Svobodové poznala, aby je před sebe postavila jako míru své tvorby a jako řídící vzory. Ale oč větší nad ně byla ona, jež tvořila za okolností nepoměrně horších, s nákladem břemen stokrát těžším, s uspokojením a s výsledkem tak málo odpovídajícím vynaložené práci a snaze!
Říkalo se ustáleně, že Kvapilová hraje oduševněle, a posta-! vami její tvorby skutečně v nesčetných podobách jako nikdy dříve promluvila ženská duše, aby si konečně vynutila bedlivé, prodlévavé vyslechnutí, kterého potud nenalézala často mezi svými nejbližšími. Umělkyně musila se k tomu zříci mnohých ženských výhod, kterých užívaly jiné herečky, musila nově ladit a zjemňovat všechny nástroje svého umění, dobývat z nich neznámé hudby, která narážela na nezvyklost a nepřipravenost,
39
"o
1>*
T
O 1
začínat všude na vlastní pěst od začátku a vydávat se v hojná zlá nebezpečí omylů a nezdarů. Na jevišti musila si vůbec teprve udělat prostor, vzduch, souzvuk hlasů a ticha, aby duši trochu bylo slyšet. Ale čeho by byla Kvapilová nepodnikla v říši umění! Také ona byla kladnou hrdinkou a převyšovala hrdin-ností všechny naše hrdinky předešlé, neboť v nejvyšším žáru spalujícího ohně na plápolající hranici dovedla ještě volat ,,hosanna na výsostech 1 radost všem lidem na zemi!"
Dva pamětné medailonky (1932)
JÁ SÁM BEZ OBALU SE PŘIZNÁM, ačkoli jsem si dopřával celých zvláštních večerů pro jednotlivé výtvory pí Kvapi-lové, že musím dnes už mnoho povzbuzovat i uměle vzněcovat paměť, abych z ní dobyl toho, čeho pro paní Kvapilovou potřebuji ; a rozumí se samo sebou, že poj em, j ehož dociluji, bude už j en zcela kusý a snad i nespolehlivý. Jisto může být leda, že je v něm vždycky všecka láska, kterou ona uměla vnuknout, rozmnožená steskem po tom, co nám s ní s našeho jeviště odešlo, čeho tolik, tolik více a více postrádáme a co se nám sotva brzy vrátí.
Víte, že paní Kvapilová byla nazvána nejmodernější naší herečkou a jedinou opravdu moderní z těch, jež máme. Ibsenova dramata, pokud obsahovala některou novější otázku a záhadu ženské duše, nedala se myslit bez ní. Když se měl po po smrti pí Bittnerové hrát zase Loutkov (Nora), nebylo zkrátka ani řeči, aby procitlou vzbouřenku ženského sebeurčení mohla hrát některá jiná nežli paní Kvapilová. Když byl uváděn na naši scénu Ibsenův Rosmersholm se svým vysokým ponětím o vespolném soužití muže a ženy, byla tu zase jen ona pro Rebekku Westovou, tu pyšnou, uvědomělou vražednici, která se tak protříbí vlivem Rosmerovým. A mezi posledními největšími jejími výtvory najdete Ellidu Wanglovou, Paní ná-mořskou, s jejíma zpytavýma, bolestnýma očima upřenýma do dálky, kde hledá možnost svobodné volby, neurčované ničím cizím. Zkrátka, kdekoli v dramatě vyskytla se nějaká složitá ženská bytost hlouběji založená, hlouběji ä vážněji ponořená ve svůj niterný život, všude rozumělo se samo sebou, že ji nedovede na scéně vystihnout úplně žádná mimo paní Kvapi-
40
lovou. I její soupeřky, z nichž každá má svůj platný obor, ve kterém je správně a výborně na svém místě, i ty, byly-li upřímné, musily vám soukromě říc: ano, tak jako Kvapilová podívat se jemně, zkoumavě, chápavě a vnímavě do ženské duše, toho my neumíme; takového opravdového a citlivého smyslu pro veškeré bolesti, touhy a snahy dnešní ženy jako ona my nemáme; tak vroucně, vzletně a luzně vyslovit toho, čím žena trpí a plane, není nám dáno. Kdykoli udála se komu z nás příležitost, pozorovat tu onu" z vynikajících scénických umělkyň cizích, jež představují moderní stupeň divadelního vývoje, vždycky vracel se k témuž závěru: také my máme umělkyni, která užívá tak delikátních, povýšených prostředků, také my máme umělkyni, jež nepracuje pro vnější efekt, nýbrž jež snaží se každý svůj pohyb a tón naplnit chvěním nej spodnějších vrstev duševních. A ta moderní umělkyně byla právě vždy ona, paní Kvapilová.
Nicméně —■ musím vám říc a poněkud vyložit věc, která vás nejspíš překvapí po tom, co jsem zde zrovna řekl: pravou ibsenistkou a vůbec pravou představitelkou pro ženy moderně rozvrácené a rozervané, pro ženy odhodlané stůj co stůj bořit, aby se mohlo znovu stavět, tou paní Kvapilová dle své přirozenosti, — rozumějte: dle své přirozenosti vlastně nebyla. Opo- , važuji se tvrdit přímo: to, že se jí stala, to, že usilovala se jí/ stát, znamená dokonce ústřední těžký problém jejího života! a jejího uměleckého vývoje. 1
Předpokládám, že také vám je známo, jak zjevní nepřátelé a škůdci nebožky paní Kvapilové (odpusťme jim, neboť nevědí, co činí) vytýkali jí hrubě opět a opět její měšťáctví: nezná prý vášně; nezná prý smělého šílení, jež strhá všecky hráze, pro něž nem mezí ani zákonů; nemá prý smyslu pro divoký pud, vyžít se úplně dle své libovůle, ničeho nedbat, všemu se rouhat, všecko odhodit za cenu závratné, bouřlivé rozkoše. Ona jen prý tak pěstovat měkkou něhu ke všemu uznanému, přejatému a pořádnému, k ctnostem nevysokých, skromných a pokorných dušiček.
Vskutku, milé dámy a pánové, očerňovatelé paní Hany Kvapilové měli poněkud pravdu. Neměli pravdu jenom pro ni,
41
umění byl vídeňský a mnichovský. Záleželo by tedy na tom, abychom v našem umění dramatickém obezřele rozlišili a oddělili to, co je ryze domácí, od živlů cizích a abychom tak trochu stanovili, v čem asi vězí ta česká původnost. Mohli bychom k tomu vzít na př. Mošnu, nebo mohli bychom vzít Šmahu a několik jiných, ale Vojan a Hůbnerová jsou nám nejblíže a Kvapilové nelze vůbec přejít, kdykoli bude řeč o ryzím českém moderním umění dramatickém.
Hany Kvapilové ovšem mnozí z vás neznali nebo jim její zjev a hra vybledly. Je po ní jen objemný svazek její literární pozůstalosti; jsou v něm povídky a črty, z nichž mluví její něžná, moudrá láska k trpícím, a vedle nich jsou poznámky, dopisy, úryvky, v nichž se zračí horoucnost její umělecké vášně, mučivá úzkostlivost její práce, výška jejího uměleckého vzdělání a chápání. Její podoba zvěčněna Štursovou sochou v zahradě Kinského. Věrnost tváře není snad úplná, ale jsou na soše rty, které se chystají mluvit, postava, která se chystá zdvihnout, náklon, který je prolnut napjatou pozorností, — a to byla Kvapilová, stále nadzdvižená k letu, stále spějící dopředu. Každé slovo, jež se k ní mluvilo, přetvářelo se v ní hned do příštího mluvení a do příštího pohybu, — a na jejím postoji to bylo vidět, jak se v ní pořád dychtivě rodí to, co přijde. Kdo ji nikdy neviděl hrát, má čeho litovat, — z jejích výkonů odnášel si člověk vždy kus krásy, která ho polepšovala a očišťovala. Byla to bytost nevýslovně líbezná a vroucí, která z každé postavy toužila vybrat nejlepší díl a podat jej diváku jako dar. Milovala květiny a když hrála svou poslední roli, Blaženu v Mnohu povyku pro nic, měla připravenu kytičku fialek, kterou chtěla podat Benešovi, až její láska vzplane. A uměla ji podávat oběma rukama jako v misce sv. Grálu a její oči odevzdávaly s kytičkou celou rozhořelou duši. Každý její výtvor , byl takovou kytičkou fialek, kterou nabízela oběma rukama a s níž nabízela nejčistší, nejluznější květ sebe samy.
Byla pokládána svého času za nejpokročilejší naši herečku. Ibsenova dramata a dramata Čechova nebo Gorkého, pokud obsahovala některou dnešní otázku a záhadu ženské duše, nemohla se myslit bez ní. Noru, Rebekku Westovou v Rosmers-
holmu, kdo by ji byl mohl hrát, nežli onal Mezi posledními jejími výtvory najdete Ellidu Wanglovou v Paní z námoří, se zpytavýma, bolestnýma očima upřenýma do dálky, kde hledá možnost svobodné volby, neurčované nikým druhým. Kdekoli zkrátka v dramatě vyskytla se nějaká složitá ženská bytost, hlouběji založená, vážněji ponořená ve svůj niterný život, vždycky rozumělo se samo sebou, že by ji žádná nezahrála tak jako Kvapilová. Ale ona k Ibsenovi nepřišla přímo, dospěla k němu teprve trýzněmi, hořkostmi a bolestmi svého života, — svou neúkojnou žíznivou snahou — jejím prvotním vlastním a pravým oborem byly postavy českých nebo vůbec slovanských dívek a žen. Odpůrci vytýkávali jí hrubě její měšťáctví. Nemá prý smyslné vášně, smělého šílení, jež strhá všecky hráze. Neumí prý se vzdát divokému pudu, vyžít se do zvůle, ničeho nedbat, všemu se rouhat za cenu závratné rozkoše. Odpůrci měli pravdu, Kvapilová nebyla by mohla hrát Messalinu, jako by ji nebyla mohla hrát Sklenářová nebo Bittnerová, — Pospíšilová musila do Berlína a Hamburka, aby se té Messaliny dodělala. Ale což bez Messaliny není české umělkyně? Je-li taková neschopnost měšťáctvím, Kvapilová byla měšťačkou, zdržoval ji ostych, ušlechtilá potřeba čistoty. Považme! Hrála paní Kváč-kovou ve Třetím zvonění, hrála paní Čápovou v Přítěži, Lenor-ku v Jiráskově Emigrantu, titulní roli v Magdaleně Dobromile Rettigové, Zosiu v Kisielewského Karikaturách, — as jakou srdečností a upřímností! Milovala jejich domácí ctnosti, jejich drobné rodinné svízele, běžné ženské denní starosti, účastnila se jejich strastí jakožto obyčejných denních strastí ženské existence. Vypracovala se zvláštní pílí v masce, celém vnějšku, tónech i pohybech právě Magdalenu Dobromilu Rettigovou. Musila to být dokonalá, navždy vzorná česká matrona v nej-lepším smyslu slova, mateřsky pečlivá k rozkvétajícím dívčím duším, plná hebké, vlídné šetrnosti k jejich útlým a třeba všedním citům. Když k nim promluvila, když se jich dotkla, musilo být znát, že vidí před sebou celý jejich příští život skrovných radostí a větších trpkostí, — a že by jim ze srdce ráda uschránila aspoň trochu třpytné záře nad krušnou, šerou prózou jejich dní. Tak, v tom poměru jako tato dokonalá česká ma-
52
53
kabelku visící od pasu, a udělala si jen hladkou, řasnatou sukni, aby měla něco svého, neboť také její příběh nebyl jako u jiných.
Se všemi těmi ženskými vlastnostmi byla jistě povolána k osudu slunného štěstí a byla by měla v životě být tou Rosa-lindou nebo Porcií, kterou byla na jevišti, smavým a veselým půvabem, určeným, aby svou moudrostí a vtipnou rozumností rozléval kolem sebe teplo dobroty a družnosti. Ve hvězdách však bylo ustanoveno jinak a i z její literární pozůstalosti lze na mnoha místech vyčíst, jakými bolestmi a jakým utrpením byla stíhána. Příčiny byly mnohé a snad nebyly všecky tak pravé, jak se domýšlela, ale byly! Jejich hroznou sílu bylo dobře znát v zaslzeném oku Nořině a ještě zřejměji, když v Markétce klesala před obrazem Svaté Panny a modlila se své: Ach dolů, ty plná bolů, shlédni — jak se dralo těžce přes její rty a jaký štkavý pláč zněl pod každým slovem. A v její Marii Stuartovně to pronikalo. Ani potuchy nebylo po vášnivé milence, jež v žaláři ještě sní o lásce, polibcích, objetích. Její věty, když rozdychtěně vyběhne na vzduch, byly bledé a nesmělé i ve "svém rozjásání a celý výtvor svažoval se do posledního aktu, do rozslzeného loučení a do cesty k popravě s očima přibitýma na sepjaté ruce. Jen tak a ne jinak můžeme rozumět jejímu ibsenismu. Přišla k němu jako zmučená žena, jež mnoho trpěla a mnoho proplakala, mnoho probojovala a marně protoužila. Nemohla hrát v Rebecce Westové ani stínu z oné divoké Rebekky, která směle vraždila, mohla hrát jen Rebekku odhodlanou trpět a hotovou ke skoku do rybníka: posedává si nad svým vyšíváním a přemítá, přemítá, jak je život divný a nevypočitatelný. A nemohla hrát v Ellidě Wanglové nežli útlou zasněnou bytost, jež si vymáhá ústupek přemírou svého niterného neúkoje.
Zemřela předčasně, v mladém poměrně věku, a bylo napsáno, že dobře zemřela, že dramatického umělce nemůže potkat nic lepšího, nežli když se nedočká svého poklesání a umdlení. Nač se o to přít! Kvapilová zůstavila nám představu krásy a harmonie vzatou ze samé podstaty naší české ženy, — představu povznesenou na výši všech dnešních obrodných snah a prozářenou její ušlechtilou dychtivostí. Její jméno jeposvhené jméno a nikdy nebude vyslovováno bez hluboké úcty a vděčnosti.
STOPAMI JEJÍHO VÝVOJE
REBEKKA WESTOVÁ (H. Ibsen: Rosmersholm) Pí Kvapilová v Rebecce měla pěkné momenty, ten na př., kde vybuchla náhlou zářnou slastí k Rosmerovu návrhu, v téže chvíli hned zase klesla. Ale celistvé a hluboké koncepce V jejím výkonu nebylo. Ve třetím aktu na př. vzniká a postupuje v Rebecce to těžké a kritické rozhodnutí, jež při návratu Rosmerově z procházky provede — u pí Kvapilové nebylo po tom stopy, její Rebekka se rozmyslí najednou, náhle, jako bleskovým vnuknutím. Nebo po vyznání a ve čtvrtém aktu představujeme si Rebekku unavenou velikým zklamáním svého života, udolanou, dychtivě čekající na osvobozující slovo smrti — pf Kvapilová, zdá se, by celé čtyři akty mohla podstoupit znovu a s Rosmerem ještě horším. Tím ovšem neříkáme, že by z našeho personálu byla mohla Rebekku převzíti některá jiná nežli ona. Ob^pr literární a umělecký,
roč.L, i Sýp, sír. 220 HERMIE (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské) A pí Kvapilová a pí Laudová proměnily hádku Herminy s Helenou ve třetím aktu v hádku dvou žen, které jsou schopny vydrápat si oči, ale ne mluvit vroucí slova lásky. Čas 1. VI. 1900
IRENA (G. Giacosa: Jako to listí) _-------.
Paní Kvapilová vytvořila v poslední době tolik skvostných postav, že můžeme si dovolit říci o ní jednou opak: její Irena byla možná herecky brilantní, ale hloubkou pochopení byla daleko za mou představou. Irenina láska k Tommirnu, jež tvoří tak podstatný a mocný prvek jejího cítění, byla by měla svítit a proudit z každého pohledu, z každého doteku a zavadění: Tommi vejde, a Nenelle zazáří, Tommi promluví, a Nenelle hltá každé slovo, Nenelle visí na každém jeho pohybu, Nenelle čte s jeho tváře, Tommi padá a Nenelle šílí, šílí. Pone-náhlé klesání domu mělo ji přivést ve stav nervosního rozechvění, z něhož vidí jediný východ, smrt. Jedním slovem:
58
59
způsobem vyjádřila mnohé z toho, čeho autor nevyjádřil. Toho o pí Kvapilové, jež převzala roh pí Sklenářové, nelze říci. Vojnarka není role pro ni — každý pohyb, svou rozpačitostí a nevolností, každý tón, svou přetvářlivostí a líčeností, tomu nasvědčují. Co jest jí, smavé a klidné, vytříbené, exkvisitní a důmyslné, opožděná láska hloupé selky! Přirovnejte její vzezření, když ve třetím aktě šťastná a rozzářená po prvé vstupuje do hospody, k pozdějšímu, když sühne Antonína u karet: jak pravdivá je tam v tom jediném krátkém okamžiku! a jak falešná zde ve zmáhajícím se zdrcení selčině! Umí se přimračit, umí si přetřít rukou skráň i vlasy, umí lehce nadechvět hlas — ale ani stín vášně v tom není, ani stín skutečného pobouření.
Čas 7. IX. lýoi
NORA (H. Ibsen: Nora)
Vím dnes na př., že Nora pí Kvapilové měla některé syté a silné momenty, ale že měla také mnoho jiných, kdy zůstávala daleko za obsahem dramatu. Vím, že jsem lítostně cítil, jak málo je proniknuta velikostí děje, jejž tlumočí, jak všedně a mdle pojímá složité procesy, jež se odehrávají v duši pobouřené falšovatelky podpisu. Vím, jak nepříjemně dotýkaly se mne jednotlivé pózy a akcenty, v nichž jsem nalézal více úsilí o určitě myšlený efekt, nežli výraz vyrostlý z mocného pojetí věcí. Vím, že zejména (jako i scéna tarantelová) kulminační scéna třetího aktu dopadla pod minimum očekávání, že pohrdavá ironie, jíž Nora pí Kvapilové, opřena vzadu o piano, čelila útokům Helmerovým, popuzovala mne svým banálním zabarvením, že způsob, jak oznamovala Helmerovi svůj převrat a úmysl, vyjímal se tak krotce, jako vyjednávání, při němž rozhodným tónem kladou se podmínky přípustného smíru (doporučuji čtenářům popis Nory v podání pí Dusové: Mar-holmové Kniha žen). To všechno a jiné vím, ale — nemýlím se? Neušlo mi něco, co by hře pí Kvapilové dodalo zásadně jiného osvětlení? Poznal jsem dobře její stanovisko k roli a příčinu, proč tak málo přesvědčuje? Čas 10. X. ifioi
A zejména: je tu Nora pí Kvapilové, zase o mnoho bohatší, úplnější, pravdivější a hlubší, nežli byla původně. Néjskvost-nější z celého toho krásného výtvoru je arci první akt jemně
lehounkým, zpěvným skřivánčím letem svých pohybů, posunku, tónů, úsměvů a pohledů a ještě více těmi okamžiky, kdy dosavadní Nora láme se náhlým, hrnoucím se přívalem bolesti a děsu. Jen pí Kvapilová dovede nám dát tu ilusi čisté, vroucí, dětinné duše, jíž nemilo býti ublíženo a jejíž úsměvy sražené hrůzou, jejíž něžné ruce klesající mdlobou naplňují nás bouřnou lítostí. Ve druhém aktě taneční scéna není ještě propracována, jak by byla měla být, do zoufalého, vířně předráž-děného zmatku. A konečně scény třetího aktu pí Kvapilová hraje ač s neodolnou silou, najednou příliš povýšeně, usedle a vážně: v jejím hustém, kalném hoři, jak stojí u piana, převažuje výsměšný sarkasmus a poslední rozmluva s Helmerem je vedena, jako by bouře, která už burácela, byla už dávno, dávno vzadu. Zde by především bylo všude zapotřebí více času, nepospíchat, nechat větám přicházet pomaleji, vyčká-vavěji; a pak: Nora je pořád tak luzně, čistě, dětinsky mladá jako byla; nemluví z ní rozvaha, nýbrž celá její bytost do základů otřesená, vyděšená, smrtelně uražená a raněná, vytřeštěná do prázdna a tmy, naplněná slzami až k udušení. Tak ji vidím, tak ji vidím, tu báječnou duši, která v tomto strašném okamžiku neví nic nežli že musí prchnout, aby se hledala ve vířném chaosu svých myšlenek a citů!        Čas 3. VI. 1906
ZOSIA (J. A. Kisielewski: Karikatury)
V provedení hlavní zásluhu mají p. Vojan — Relský a pí Kvapilová —■ Zosia výkony vzorně promyšlenými a vytříbeně sehranými. Čas 14. I. 1902
I VNUČKA (B. Viková-Kunětická: Co bylo)
Pí Kvapilovou nerad vidím v rolích, jako jest vnučka. Její emancipační horlení má vždycky do sebe mnoho dělanosti, nejde jí nic od srdce, necítíte za ním nic silného a vzníceného přesvědčení. Čas 12. III. 1902
MISS HOBBS (J. K. Jerome: Miss Hobbs)
Panu Seifertovi (Wolf Kingseart) i pí Kvapilové (miss Hobbs), ač jejich výkony byly jinak bezvadné, chyběl jejich obyčejný okouzlující rozmar, který rozehřívá každým tónem a každým pohybem. Čas 26. III. 1902
STALO SE V POSLEDNÍ DOBĚ SKORO MÓDOU brojit
64
Tři herecké podobizny s
65
co mluví, a je přesvědčena o tom, co mluví? Taková její Kváčková, to není divadelní osoba, to je kus reálného životního zájmu: má své stanovisko k životu, ta mladá, hezká a švitorná vdova, stanovisko, jež svým jednáním přivádí k názoru a k diskusím. Je to něco. Čas n. X. 1904
HENRIETTA (A. Capus: Dvojí methoda) Umění pí Kvapilové učinilo z Henrietty postavu plnou vznětu, niterného ruchu a okouzlující pravdivosti v jejím horlení, v jejím novém zamilování i v jejím vzdorování. Její zjev (s půvabnými, poetickými toaletami) dodával komedii aspoň trochu smyslu. Čsa 6. XI. 1904
OFELIE (W. Shakespeare: Hamlet)
Ofelie pí Kvapilové přeční ovšem o hlavu vše, co naše herečky svedou, ryzostí a hloubkou svého cítění, vlahým a čistým kladením tónů, oduševnělým půvabem každého hnutí. Byla poněkud bezvýrazná a divadelní, pravda, leč pí Kvapi-lová je divadelní ze samé snahy, udělat vše hodně dobře. Hře jejího šílenství neodolá žádný divák, aby se nevzrušil. Je založena na pouhém kontrastu krátkých okamžiků světlých proti opětnému zatemňování mysli, šílené nevědomé radosti proti podvědomým smutkům, lehkého šveholení proti náhlým zděšeným výkřikům. Ale v tom stálém střídání co to odstínů, -co to různé tklivosti, co to rozličně napjatých momentů!
Čas 29.I. 19 oj MARIE STUARTOVNA (F. Schiller: Marie Stuartovna) Od Marie pí Kvapilové slyšeli jsme jednou zase čisté, prosté a poctivé věty, jakých od jiných našich hereček nikdy neslyšíme. To byla tak zcela Marie, která se vzdala vší své divoké a rozhárané minulosti, jíž utrpení otevřelo nejvážnější, nejryzejší pohledy a jež pohrdla vším mimo dar tichého, mírně osluněného života: „Upokoj se, Hano. Tyto cetky nedělají královnu. .. Naučila jsem se v Anglii zvykat na mnohé, mohu oželet také toho". A oželí oddaně a vroucně i života sama. Jest se bát, že na př. třetí akt pí Kvapilové nebude u nás dost oceněn, jak beze všeho divadelnictví, s prostou vážností je založen. Mladá žena, prošlá nejtrudnějšími zkušenostmi, mluví tu k prázdné a drzé komediantce a mluví v pevném vědomí poznané životní
pravdy: ne svým původem, krásou, právem stojí nad Alžbětou, ale svou duševní výší, hlubokým opodstatněním všeho, co praví. Tato Marie nemůže v pátém aktě nežli odpouštět tak přesvědčeně a krásně, že v jejích tónech stáváte se přímo lepšími. A když se zpovídá, s rukama tak odříkavě sepjatýma, s bledou tváří tak za svět upřenou, — v jejích slovech je již ochotná, pokorná smrt přijatá jako pokání. S tím vším i s tou lehkou dívčí mdlobou při pohledu na Leicestra, pši níž jako záplava horka projde jejím tělem, pátý akt pí Kvapilové je něco, při čem opravdu mizí divadlo a při čem umění stává se niterným zjevením. P. Vojan, pí Kvapilová přinášejí nám v tom směru moderní klasicism, jehož postup a význam dává se již slibně a silně tušit. A je dobrým znamením, že týž jejich způsob najdeme i v nejmenších rolích aspoň jako zásadu a snahu.
Čas 13. V. 190y JELENA IVANOVNA (A. P. Čechov: Medvěd) Pí Kvapilová vytvořila v Jeleně křehce a zdrželivě půvabnou, naivně-vážně romantickou,  naivně-vážně rozhodnou a pevnou a naivně-vážně překvapenou náhlým hnutím svého srdce (to zvlášť). Čas 28. V. 190J
NOVÁKOVÁ (H. Malířova: Bratrství) Jako tak často, pí Kvapilová měla v pí Novákové zase jednou roli, kterou by žádná místo ní nechtěla přejmout. Pohybovat se celým aktem a nemít v něm vlastně co dělat, hrát a nemoci vědět co, — to není úkol hodný závidění. Pí Kvapilová dostála mu právě jen tím, že umí každou větu a každý pohyb tak jemně oduševnit, vložit do nich bytost plnou skutečné dobroty a plnou skutečného smyslu pro lidské trudy.
Čas 26. IX. 19oj MARIQUITA (J. Vrchlický: Láska a smrt) Mariquita pí Kvapilové trpěla ve druhém aktě jakousi nejistotou, rozpaky a rozháraností; později se ovládla a její utrpení, její úpějící láska á její smrt nemohly najít výrazu hlubšího, ryzejšího a tklivějšího. Čas }. X. 190j ELLIDA WANGLOVÁ (H. Ibsen: Paní % námoří) Pí Kvapilová hrála ji s velkou přípravou, s velkou pietou, s velkým vzrušením, s mnohými akcenty, jež se zařezávaly do
73
duše (druhý a čtvrtý akt), ale není s ni dosud dost hotova a nutno počkat na definitivní podobu. Čas 21. XII. 190/
Od premiéry vesměs mnoho se polepšilo . . . Ellida pí Kva-pilové —! O to nemůže být sporu : dejte roli jiné naší přední herečce a budete mít nemožnou frašku afektace, mělkosti a duševní prázdnoty. Jen pí Kvapilová může hrát čelné Ibsenovy ženy, jen ona je umí vážně a přesvědčivě pojmout. V její Ellidě najdete pod každinkou včtou tolik přemýšlivé, napjaté a hledající práce, že se musíte před ní poklonit: ne herecké práce především, nýbrž hlavně lidské práce, té, která snaží se zmocnit lidského, životního smyslu ve všech jednotlivostech. V tom její čtvrté a páté jednání znamená opravdu vrchol všeho, co vidíme kdy na našem jevišti od našich herců. Jejími ústy a jejími pohyby mluví, vzpírá a chvěje se, prosí a hrozí se, pláče a doléhá, jasní se a vítězí žena za všechny ženy: z jejich duší a srdcí řinou se její věty úpěnlivé a žadonivé, svatě káravé a vytýkavé, úzkostné a ustrašené. Pí Kvapilová oblila Ellidu tím, co k ní nezbytno, útlostí mladé ženy stejně oddanou, šetrnou a pozornou jako snadně ranitelnou, křehkou a citlivou. To všecko a jiné. Ale přesto vše, nic naplat, její první tři akty nejsou, jak toužíme, neobešly se bez mnohé přetvářky a děla-nosti, bez mnohých posunku a obratů pouze připravených a naučených. V rozmluvě s Arnholmem, v prvním dlouhém hovoru s Wanglem ve druhém aktě a i ve třetím aktě pí Kvapilová musí více jen líčit ubohost a zoufalost Ellidinu, nežli aby ji skutečně cítila. Při vypravování Lyngstrandově dělá polohy a posuny skoro banálně divadelní, pouze vyrozumované a vnější (sem patří i to řinčení láhve, když si nalévá vodu,, ustalou a zteplalou), — jsou zpředu podloženy příliš sladkou a zářivou blažeností, aby byly pravdivý. Také ve druhém aktě všelijak přechází, všelijak sedá a se staví, myslíc více na to, nežli na vlastní záležitost Ellidinu. Snad by to vše nabylo ' plnějšího a sytějšího obsahu, kdyby pí Kvapilová jen a jen viděla před sebou bytost přemoženou dlouhým zadržováním .-svých výčitek, bytost, která příchod Arnholmův čeká jako spásu : ted si ulehčím, a která od druhého aktu od prvních slov Wanglových bojuje přetrudný boj mezi svou mocnou láskou
k Wanglovi a mezi potřebu vyznání. Postava Ellidina nemá vůbec nutné dramatičnosti, nezříme-li ji vždy od samého počátku upjatu na ten jediný cíl: povědět vše, a není-li všude a stále patrno, že aspoň tolik jako na sebe myslí na bolest Wang-lovu. Překoná Wangla právě tím, že tolik trpí jeho utrpením. V tom smyslu zejména druhý akt měl by být prolnut strachem o něj, pohledy, jež odvažují rozechvěle, co se při všem děje v něm: „Mýlíš se, ■— necítím lásky k nikomu jinému nežli k tobě". Nicméně — budme rádi, že máme Ellidu takovou, jaká zatím jest. Pí Kvapilová je umělkyně, u níž lze spolehnout, že také v Ellidě dospěje ještě výš. Čas 30. XII. 19 oj
BARONKA (F.-X. Svoboda: Démon)
Skvostný výkon pí Kvapilová přinesla v baronce : už dávno jsme od ní neviděli něco, v čem by její umění tak zářilo. Snad se to stalo tím, že pí Kvapilová shodne se tak úplně se Svobodou v tom, vyjádřit v démonické ženě více, co je krásné, ušlechtilé a nešťastné, nežli co je příkré a odporné. Místo jarmareční banální koketérie dává slastné, úsměvné opojení ženy luznými a rytmickými vlnami těla, vláčními, šťastně zpěvními, jásavě podbarvenými větami. Tam, kde by jiná hrála výsměšné a zlé vítězství, pí Kvapilová hraje náhlou, prudkou a absolutní vychladlost: je v tom nenávistnou, bouřlivou nepřítelkou spokojeného blaha, jež nemůže sama za sebe. Jen pí Kvapilová dovede říc některé ty vážné věty a odstavce, ve kterých jest bolest a ve kterých jest dlouhá, trpká tíha života.
Čas 14. III. 1906
MARKÉTKA (J. W. Goethe: Faust)
Nejlíbeznější částí našeho Fausta byla arci Markétka pí Kvapilová. I ten trošek nervosy, se kterým hrála první dvě scény (setkaná s Faustem zcela zaniká v šumu sedajícího obecenstva), byl jí na prospěch. S ní člověk ještě dovede, vířit v mládí, v jeho bezúhonnou čistotu, bezelstnost, prostou srdečnost a úplnou, vroucí oddanost. Posloucháte ji, jak si zpívá, jak rozmlouvá s Faustem, svým sladkým, zářivým, důvěřivým, teple oduševnělým hlasem, a zdá se vám, že kolem vás kvetou a voní krásné bílé květy, že se nad vámi klene nejnezkalenější nebeská modř a že vzduch je pln šťastného světla. A když pak
74
75
KRITICKÉ DÍLO JINDŘICHA VODÁKA
Řidl Albert Pražák
Svazek pátý
TŘI HERECKÉ PODOBIZNY
Jindřich Mošna - Hana Kvapilovd - Marie Hiibnerov á
Uspořádal, k tisku připravil, poznámkami a rejstříky opatřil Josef Träger. Graficky upravil F. Muzika. Vydal Melantrich v roce 1953. Šéfredaktorka Anna Šlechtová. Technický redaktor Otakar Kovář. Korektor Josef špičák. 30113-9 - 43557/51 - 299. Sazba 5. 12. 1952. Tisk 20. 4. 1953. 1. vydání. Naklaď 4400 výtisků. Plánovacích archů 6.70, autorských archů 13.32, vydavatelských archů 13.62. Skupina papíru 23221, 84X 108, 70 g. Písmem garmond Garamond na 11 bodů vytiskly Pražské tiskárny, n. p., provozovna 04, Praha. Tisk se sazby a hlubotiskových válců. 8 %
Cena brož. m Kčs, váz. 133 Kčs   • ? ŕ ŕ*