Nikolaj Vasiljevič Gogol se narodil 1. dubna /podle starého kalendáře 20. března/ 1809 ve Velkých Soro-činclch u Poltavy na Ukrajině v kulturní a ukrajinsky národně probudilé šlechtické rodiné /otec V.A. Gogol - Janovskij psal ukrajinské komedie a básně/, Dětství prožil na rodinném statku Vasiljevce, od třinácti let studoval na vynikajícím soukromém gymnasiu v Néžiné, kde prý na sebe upozornil zřejmým komicko-mimickým nadáním. Po skončeni gymnasia odchází r. 1828 do Petrohradu s touhou zasvětil život veřejné státnické činnosti, stává se však jen subaltemim úředníkem nepříliš důležitých centrálních úřadů. V letech 1833-1834 se neúspešné pokouši o dráhu vysokoškolského učitele historie; počínaje r. 1835. kdy už celkem obecné pla)f za jednoho z nejvýznamnéjšich soudobých ruských spisovatelů, se venuje výhradné literatuře. Po neomalených výpadech reakce ptoti uvedeni Revizora se r. 1836 uchyluje raději za hranice a v dobrovolné emigrací, přerušované jen občasnými návštěvami ve vlasti, pobývá tam - převážně v Rjmě - plných dvanáct let. Natrvalo se do Ruska vrací až r. 1848, když předtím vykonal vysilující pouť k „božímu hrobu* do Palestiny. Sužován stupňujíc! se duševní chorobou a literárními nezdary žije ponejvíce v Petrohradě, v Odese a v Moskvě, kde posléze 4. března 121. února/ 1852 umírá. S psaním začal již na gymnasiu, knižné debutoval slabou romantickou idylou ve verších Ganc Kju-chelgarten /1829/. Skutečny vstup do literatury však znamenal až cyklus většinou humorné laděných lidových báchorek a příběhů z ukrajinsého venkova Večery na samotě u Dikaňky /1. díl 1831,2. díl 1832/. Na něj navázal povídkový soubor Mirhorod /1835/, zčásti přímo pokračující v polofolklorní tradici Večerů, zčásti dávající už plný průchod satirickým složkám jeho talentu. Ještě výrazněji se tyto složky uplatnily v proslulé pětici tzv. Petrohradských povídek. Vrcholným projevem spisovatelova sociálne i mravné kritického a zároveň pateticko lyrického génia jsou Mrtvě duše /1842/, třebaže představuji vlastné jon 1, sva/ok původně zamýšlené trojdílné románové skladby u soudobém Rusku; druhý svazek autor poprvé r. 1845. podruhé těsné před smrti zničil, takžii no dochovaly jen jednotlivé partie. Okolnosti vzniku komedie Hráči nejsou přesně známy. Poprvé byia uveřejněna v Gogolových Sebraných spisech roku 1842. N.J. Prokopovičovi, který se podílel na vydávání Spisů, píše Gogol v srpnu 1842: .Hráče, které teď posílám, jsem dal jen s bídou dohromady. Jejich koncepty byly psány už tak dávno a nečitelné, že mi dalo strašnou práci se v nich vůbec vyznat." V prosinci téhož roku oznamuje Gogol napůl v žertu a napůl rozhorleně svému příteli, proslulému ruskému herci M S. Ščepkinovi: .Že byste se nestyděl, takový nerozum: chcete všechno vsadit na jednu kartu a žádáte, abych Vás nechal k Ženitbě přípřah-nout ještě, jak říkáte, novou komedii Hráči. Za prvé není nová, protože jsem ji napsal už dávno, za druhé to není komedie, ale prostě komická scéna, a za třetí v ní pro Vás ani není role." Ščepkin si nicméně Gogolovy rady nebral příliš k srdci, a tak 5. února 1843 měli Hráči premiéru. Ščepkin je uvedl v moskevském Velkém divadle při příležitosti své benefice společné s Ženitbou. Sám hrál roli Utěšitele. Z několika málo známých faktů lze usoudit, že v definitivní podobě byli Hráči napsáni až roku 1842, avšak na základě konceptu podstatné starších, pocházejících zřejmé z nejplodnějšího období Gogolovy literární činnosti - poloviny třicátých let. Je pravděpodobné, že Hráči vznikli ve stejné době jako dvě Gogolovy nej-slavnéjší a nejhranějši komedie Ženitba /1833/ a Revizor /1835/. Tuto domněnku však problematizuje skutečnost, že Hráči se v mnohém od těchto komedií liší a jsou svého druhu výjimkou v celé Gogolové tvorbě. Z autorovy korespondence vyplývá, že i on si jisté rozdíly uvědomoval a vážil si například Hráčů více než Ženitby. Gogol bývá, a ne neprávem, označován za zakladatele ruského literárního realismu. Jeho pohled na skutečnost již není ve většině případů romantický ani ve volbě námětů, ani ve způsobu jejich zpracování. Autor sám tvrdil, že jeho námětem je životní banalita, malichernosti soudcbé společnosti. Reálné zobrazení malichernosti se však samo může velmi snadno stát malicherným. Gogol proto zveličuje malichernost a banalitu každodenního života tak, aby rázem bila do očí, aby byla zřetelná, aby byla představena jako jeden z nejtypičtéjších komponentů života, kterým stojí za to se zabývat a který nás paradoxně může dovést k obecnějšímu zobrazení lidské existence. Vědomé zobrazování všednosti jako jedné ze základních forem bytí člověka vytrženého společenským vývojem z tradičních primárních vztahů a vazeb a obtížnost racionálního zhodnocení a reálného uchopení této skutečnosti, dovedly v touze po jejich realistickém zachycení Gogola k používání prostředků nadsázky, fantastiky, groteskní deformace a staly se tak základem stylu, který lze s jistými výhradami nazvat stylem realistické groteskní fantastiky. Tato metoda se nejplněji projevuje v románu Mrtvé duše, lze ji však spatřovat i v nejčastěji uváděných Gogolových komediích Ženitba a Revizor. Postavy obou těchto her jsou od první do poslední spíše tresti určitých typických špatných lidských vlastností než komplexně zpodobenými lidmi. Při jejich charakterizaci Gogol nešetří prostředky, které jsou s to učinit je co nejsméšnějšími. Postavy mají směšná jména, dostávají se do groteskně nadsazených komických situací, které jsou ještě umocňovány komediálními mikrosituacemi využívajícími jazykových bonmotů a autorovy ironické slovní hyperboly. Tento postup je účinnější v Revizorovi, kde se Gogol prostřednictvím svých hrdinu dotýká ožehavých věcí veřejných, zatímco Ženitba poukazuje spíše na privátní anomálie Gogolem milované i nenáviděné ruské duše. Ve srovnání s takto vyostreným autorovým viděním v Ženitbě a v Revizorovi vypadají Hráči na první pohled mnohem reálněji a jednodušeji. Gogol si pravda ani tady občas neodpustí pojmenovat své postavy tak, že - řečeno s ním - vyslovfš-li taková jména, aby ses vzápětí pokřižoval. Jinak ovšem pracuje naprosto důsledně metodou, již snad nejpřesněji vystihuje termín psychologický realismus. Výrazové prostředky použité v Hráčích jsou prostředky moderní jemné psychologické hry, která je svého druhu v Gogolové díle výjimkou. Avšak ani v ní Gogol neztrácí své najvlastnejší vidění světa, spočívající v určité nadsázce zobrazovaných dějů. Všechna jemná psychologie byla, jak se v závěru ukáže, jen hrou, psychologií psychologie, psychologií na druhou. Hráči i Revizor mají společné téma - téma podvodu. Slouží-li však toto téma v Revizorovi k jednoznačně viděnému, hyperbolizovanému obrazu stavu společnosti, pak v Hráčích je použito k neobyčejně jemné analýze lidského myšlení a chování. To, co se v Hráčích odehraje, je pravděpodobné, přirozené, odpovídající konvencím společenským, psychologickým i konvencím běžného uvažování, a přece - není to pravda. Gogol v Hráčích jako snad v jediném ze svých významných děl dospívá k nejednoznačnému vidění člověka a společnosti, k úvahám o lidských možnostech a schopnostech orientovat se ve světě. Třebaže Hráči nejsou jisté najdokonalejším Gogolovým dílem a svým rozsahem patří dokonce k těm nejmenším, autor se v nich možná nejvíce přiblížil své celoživotní touze zachytit člověka v jeho komplexnosti a univerzalitě, neboť ho označil jako bytost rozporuplnou, jejíž možnosti jsou velké, a e ne absolutní. Úvahy o lidských možnostech a schopnostech patří k tém, které v posledních letech naše divadlo neobyčejně zajímají. Gogolovi Hráči se tak svým velice osobitým způsobem zařazují do dramaturgic-ko-inscenačnlho proudu Činoherního klubu. Gogol měl a má mncho následovníků: duchovné mezi ně patři i velikáni světové literatury, jakými byli například Saltykov-Ščedrin, Dostojevskij, Bulgakov. Pokud jde o Hráče, má však i následovníky ve volbě tématu. Téma lsti, respektive přelstěné lsti, racionálně konstruovaných rafinovaných „podrazů", které podléhají konstrukcím ještě dokonalejším, vnesl do literatury jako nlavní téma autorské pozornosti právě Gogol. Bylo by velmi obtížné vyčíslit, kolik moderních literárních a filmových děl mu vděčí za svůj námět, dále rozvíjený a obměňovaný v mnoha různých variantách. Je to téma, které má ■ zdá se - dnešnímu světu co říci. Gogol se celý svůj ne právě šťastný život mučil neodbytnou představou, že to, co dokázal, měl dokázat lépe. Stavy tvůrčího vzepétí se u ného střídaly se stavy hlubokých depresí, které ho dovedly až k několikerému zničení svého nejvétšího díla, románu Mrtvé duše, a k opovržlivému vztahu k celé své tvorbě. Gogol byl drcen touhou zachytit člověka a svět v celé jejich komplexnosti. Tato marná touha ho dovedla k naprostému zoufalství a konečné i ke smrti z totálního psychického vyčerpání. Neustálá živost a modernost jeho díla však dokládá, že se v této své nejtragíčtější životní úvaze mýlil. To, co dokázal, už asi o mnoho lépe dokázat nelze. - vp - Nebylo by marné dřív, než o někom začneme prohlašovat, že se úplně pomátl, že přišel o rozum, než ho začneme nazývat podvodníkem a lhářem, který si nasazuje masku světce, než mu začneme připisovat podlé a nízké záměry, položit si otázku: „A co když se mýlím já? Vždyť i já jsem jen člověk". Jde tady přece o duši. A lidská duše je studna, v níž nedokáže každý dohlédnout až na dno a o niž nelze soudit a usuzovat pouze podle některých vnějších příznaků. Často ani nejzkušenější lékaři nedokázali rozeznat jednu nemoc od druhé a poznali svůj omyl, až když už pitvali mrtvé tělo. Autorova zpověď (1847) Nemohu říci jednoznačně, zda dráha spisovatele je opravdu mou dráhou. Vím jenom tolik, že v těch letech, kdy jsem se začal zamýšlet nad svou budoucnosti (a zamýšlet nad svou budoucností jsem se začal velmi brzo, v době, kdy všichni mí vrstevníci ještě mysleli na hračky), nenapadlo mě nikdy, že bych mohl být spisovatelem, i když jsem si vždy představoval, že ze mne bude člověk vynikající, že mne čeká široký okruh činnosti, a že dokonce něco vykonám pro obecné blaho. Domníval jsem se prostě, že toho dosáhnu služebním postupem, že mi to zaručí státní služba. Proto jsem v mládí velmi silně toužil po tom, stát se úředníkem. Nepouštěl jsem to z hlavy nikdy, ať jsem dělal a podnikal cokoliv. Autorova zpověď (1847) Naši herci vůbec neumějí lhát. Představují si, že lhát znamená prostě tlachat. Lhát však znamená ří- kat lež téměř stejným tónem jako říkat pravdu, říkat ji tak přirozeně, tak naivně, jak se dá říkat jen pravda; a právě v tom tkví celá komičnost lži. Úryvek z dopisu ;1836) Nejvíce se musíme střežit toho, abychom neupadlí do karikatury. Ani na těch nejmenších rolích nesmí být nic přetaženého nebo triviálního. Naopak, herec se zejména musí snažit, aby byl skromnější, prostší a jaksi šlechetnější, než je ve skutečnosti osoba, kterou představuje. Čím méně bude herec myslit na to, aby rozesmál a aby byl směšný, tím více se projeví směšnost jeho role. Směšné se projeví samo zejména ve vážnosti, s niž se zabývá svou činností každá z postav, vystupujících v komedii. Všichni dělají svou práci pečlivě a přehorlivě, ba dokonce s takovým zápalem, jako by šlo o jejich nejdůležitější životni úkol. Divák poznává malichernost jejich snažení jen proto, že je osobou nezúčastněnou. Ale oni sami vůbec nežertuji, natož aby se nadáli, že se jim někdo směje. Dobrý herec, dříve nežli se upne na drobné podivnůstky a povrchní vnější znaky postavy, kterou má představovat, musí hledět pochopit obecně lidskou náplň ro-ie ... musí uvážit proč je ona role ve hře, musí uvážit, jaká je hlavní a příznačná starost, pro niž každá postava žije, kterou se neustále obírá v myšlenkách, která jí vězí věčně jako hřebík v hlavě. (...) S jednotlivými scénami a s maličkostmi si nemusi dělat velké starosti. Vyjdou mu samy zdařile a hladce, jen když neztratí ani na minutu z hlavy ten hřebík, který je vetknut do hlavy jeho hrdiny. Všechny ty jednotlivé vnější znaky - jež umí tak šťastně využívat dokonce i takový herec, který dovede napodobit a vystihnout způsob chůze a gestikulaci, ale nedovede podat roli jako celek ■ jsou jen barvy, jež je třeba nanášet teprve tehdy, když je hotova a dobře udělána kresba. To je oděv a tělo role, ale ne její duše. Je však třeba postihnout především právě tuto duši role, a ne její oděv. Upozornení tém. kdo by cMéli jak se patří sehrát „Revizora" (1842) V mládí je člověk vždycky básník, dokonce nemusí být ani spisovatelem; jakmile dospěje, musí si připomenout, že je především člověk, dokonce i když se z něho spisovatel stal... Dokud je spisovatel m lad, píše hodně a rychle. Představivost ho nepřetržitě pohání. Tvoří a staví si kouzelné vzdušné zámky a není divu, že psaní stejně jako zámky nemá konce. Když už ale není jeho tématem nic než čistá pravda a když jde o to názorně zachytit nej-vyšši hodnoty života, život jak má a může na zemi vypadat a jak vypadá zatím jen u nemnoha vyvolených a lepších než ti ostatní, to pak fantazie spisovateli příliš nepomůže; to si musí každou čárku vybojovat. Z dopisu V.A, Žukovskému (1850) Puškin mne donutil, abych se na věci podíval vážně. Už dlouho mě přemlouval, abych se pustil do větší práce, a konečně jednou, poté, co jsem mu přečetl jeden stručný nástin nevelké scény, která však na něho zapůsobila silněji než cokoliv, co jsem mu až dosud přečetl, mi řekl: „Jak je možné, že se s tou svou schopností vystihnout člověka a několika čarami jej rázem vykreslit jako živého, že se s těmi schopnostmi nepustíte do většího díla! To je prostě hřích!" A hned nato začal poukazovat na mou slabou konstrukci, na mé nemoci, které mi mohou předčasně zkrátit život; dal mí za přiklad Cervar.tesa, který, třebaže napsal několik velmi pozoruhodných a krásných povídek, nebyl by nikdy zaujal to místo, jaké nyní mezi spisovateli zaujímá, kdyby nenapsal „Dona Quijota", a k dovršení všeho mi dal svůj vlastní námět, z něhož chtěl sám udělat něco na způsob poemy, a který by - jak se vyjádřil -nikomu jinému neponechal. Byl to námět „Mrtvých duší". (Myšlenka „Revizora" je také jeho.) Tenkrát jsem se vážně zamyslil už i já - tím spiše, že jsem začal přicházet do let, kdy se při všem, co člověk podniká, sama vynořuje otázka: Proč a nač to děláš? Autorova zpověď (1847) Nikdy jsem nic nevytvářel ve své fantazií a ani mi to nebylo dáno. Dařilo se mi pouze to, co jsem bral ze skutečnosti, z toho, co jsem dobře znal. Mohl jsem člověka pochopit pouze tehdy, když jsem si dovědí až do nej mens leh podrobnosti představit jeho zevnějšek. Nikdy jsem portrét nemaloval jako obyčejnou kopii. Vytvářel jsem jej, ale vytvářel jsem jej na základě pozorování a úvah, nikoli fantazií. Čím vlce věcí jsem bral v úvahu, tím byl můj výtvor pravdivější. Musel jsem znát daleko víc než kterýkoli jiný spisovatel, protože stačilo, abych pominul několik drobnosti a nevzal je v úvahu - a faleš vystoupila u mne na povrch hned výrazněji než u kohokoli jiného. Autorova zpověď (1847) Moji hrdinové jsou proto tak blízcí duši, protože z duše vzešli, všechna má poslední díla jsou historií mé vlastní duše: Čtyři dopisy různým adresátům o Mrtvých duších (1843) V neděli před půstem k sobě Gogol pozval jednoho ze svých přátel a jako by se připravoval na smrt, ho žádal, aby dal některá jeho díla jistému církevnímu hodnostáři, aby s nimi naložil podle svého uvážení a některá aby vydal, Ten se ho snažil v jeho malomyslnosti povzbudit a odvést ho od všech myšlenek na smrt- V noci na úterý se ve svém pokoji dlouho o samotě modlil. Ve tři hodiny k sobě zavolal svého sluhu a zeptal se ho, je-li vytopena druhá polovina jeho pokojů. „Je tam chladno," zněla odpověď. „Podej mi plášť, půjdeme: musím tam něco zařídit." A se svící v ruce se vydal na cestu; v každém pokoji, jimž procházeli se křižoval. Když dorazil na místo, přikázal co možná nejtišeji, aby nikoho neprobudili, otevřít dvířka krbu a pak chtěl, aby mu sluha pcdal ze skříně aktovku. Když mu ji podal, vytáhl z ni svazeček sešitů, převázaných tkaničkou, hodil je na ohniště a podpálil svící, kterou držel v ruce. Sluha pochopil, co se děje, padl před ním na kolena a volal: „Pane, co to děláte, přestaňte s tím!" - „To není tvoje věc," odpověděl mu, „modli se.'" Sluha se dal do pláče a chtěl ho uprosit. Mezitím oheň pohasl, ohořely jen okraje sešitů. Gogol to zpozoroval, vyňal svazek z ohně, rozvázal tkaničku, narovnal listy tak, aby lépe hořely, znovu je zapálil, sedl si na židli ke krbu a čekal, dokud všechno neshoří a nerozpadne se v prach. Pak se pokřižoval, vrátil se do svého pokoje, políbil sluhu, lehl si na pohovku a dai se do pláče. „Leccos si zasloužilo spálit," řekl zamyšleně, „a za ledacos jiného by se za mne modlili k Bohu, ale dá-li Bůh, uzdravím se a všechno napravím." Ráno řekl hraběti Alexandru Petroviči To Istému: „Představte si, jakou moc má zlý duch! Chtěl jsem spálit papíry, které už k tomu byly dávno určeny. ale spálil jsem kapitoly Mrtvých duši, jež jsem chtěl po své smrti zanechat přátelům na památku." A to je vše, co až dodnes víme o zničeni našeho neocenitelného uměleckého skvostu. Ze vzpomínek M.P. Pogodir.a liž skoro sto padesát let uplynulo od těch dob, co nám car Petr vymyl oči v očistné lázni evropské osvěty, vtiskl nám do rukou všechny prostředky a nástroje k práci, ale až dodnes zůstala naše prostranství stejně pustá, smutná a vylidněná, všechno kolem nás právě tak nevlídné a nepřívětivé, jako bychom stále ještě nebyli opravdu doma, pod rodnou střechou, ale zůstávali stát uprostřed cesty. A Rusko nás nevítá otevřenou náruči jako rodné bratry, ale jakousi chladnou, metelicí zavátou poštovní stanicí, kde lze spatřit jen ke všemu lhostejného staničního dozorce a uslyšet jeho bezcitnou odpověď: „Koně nejsou (...) Ale vyšší síla mě zase povznesla: není nenapravitelných poklesků, a právě ta pustá prostranství, jež naplnila mou duši steskem, nadchla mě svou majestátní rozlehlostí, poskytující tak rozsáhlé pole činnosti. Z duše mi šlo osloveni Ruska: jak by se z tebe neměl zrodit bohatýr, má-li tu tolik místa k rozletu. čtyři dopisy různým adresátům o Mrtvých duších (1843) Svět je jako vír: věčně se v něm točí názory a mínění; ale všechno přemítá čas: jako plevy odletí všechnc lživé a jako dobré zrní zůstanou pevné pravdy. To, co lidé pokládali za prázdné, to může potom nabýt velkého významu. V hlubině chladného smíchu se mohou najit žhavé jiskry věčně mocné lásky. A kdo ví, třeba pak uznají všichni, že podle týchž zákonů, které způsobují, že hrdý a silný člověk je nicotný a slabý v neštěstí, ale slabý vzrůstá jako obr utrpením, že podle týchž zákonů člověk, který často pláče upřímnými, hlubokými slzami, směje se nejvíc ze všech na celém světě!... Na odchodu 2 divadla po uvedeni nové komedie (1842) Spolu s filosofickými úvahami Čaadajevovými a s básnickou reflexí Lermontovovou jsou Gogolova díla praktickým kursem poznávání Ruska. Je to řada patologických črt, vzatých ze života a vykre- slených s ohromným a zcela originálním talentem. Gogol v nich neútočí ani na vládu, ani na vyšší společnost, rozšiřuje pouze rámec, census a přestupuje hranice hlavních měst; za oběť vivisekce mu slouží: člověk z lesů a potí, vlk, drobný šlechtic; inkoustová duše, liška, provinční úředník a jejich rostodivné samice. Gogolova poesie, jeho smutný smích nejsou jen žalobou vznesenou proti nehoráznosti jejich živořeni, ale i trýznivým křikem člověka, který se snaží zachráni! dřív, než bude zaživa pohřben v tomto světě tupců. Takový křik se člověku m oni vydrat z prsou jen tehdy, jestliže v něm ještě úplně všechno nebylo zachváceno nemocí, jestliže mu zůstala uchována obrovská obrodná síla. Gogol tušil - a mnozí to tušili spolu s nim - za zády mrtvých duší duše živé. A.l. Gercen, Nová fáze ruské literatury Ze všeho nejzajimavějšl a nejpřekvapivější byly řeči, které se mezi lidem štřiiy během Gogolova pohřebního ceremoniálu; spousta myšlenek; všichni se chtěli dopátrat, jakou má hodnost. Četníci měli zato, že je to nějaký významný hrabě nebo kníže; nikdo si nedovedl představit, že pochovávají spisovatele; pouze jakýsi drožkář tvrdil, že to zemřel hlavni písař university, ne ten, co opisuje, ale ten, co věděl, /ak se má komu psát, i panovníkovi, i gubernátorovi, prostě všem. N F Pavlov A,V. Veneviímovi 1, března 1852. Moskva Gogolova posmrtná maska Program vydai Činoherní klub, scéna Divadla na Vinohradech ■ Praha 1, Ve Smečkách 26 / Připravili Vladimír Procházka a Joska Skalník / obálka a grafická úprava Joska Skalník / r'i DILIA I cena programu Kčs 3,60 qoqol ~ hrací Překlad Leoš Suchařipa Režif: L.aoisiav S^ioóek Cramaiurgíe V:aeiT:r Procházka Brána Ladislav Snu čoK a Jiří Be-.;ia K o s ■ ý -n v J a •: m i i a Konečná Svochnov Jiří Zahj-.js\v Kruč; o i Petr Nár vrý Giov Jnsrf Vondraoek G!ov. ono s>n Ri.-o.cií Hr^šinsr.y ml Zarru "hr-škin . Mycsínv St: noa Alexe; ' M;'cs!av Ší^nch GavjLi-.Ka Vácav :