DIVADLO březen/ ig68 co má úspech u publika o jakého diváka jde návrat klasiky revizor z ruska první vydání — daněk pařížský kat kého pohledu výrazným přitakáním pozitiv-lidským vlastnostem a odsouzením vlast-sd zavrženíhodných — kompromisnictvi a pa-Ealstvi, ať už jsou reprezentovány typy pro-sorů či vetným a vděčným typem studenla jlhouna. Nelze mluvit o dramatizaci v pra-ŕm smyslu slova - nebyla ani cilem. Tvar. -ly sc v DSKN hraje, je pásmem scének citátu l volně spojených rámcovým příběhem vyloučení nadaného studenta), jemuž pŕi-pcomponované písničky vliskuji charakter kabaretu. Nejde tu — v zámeru ani v režijni realizaci L. Pike o iúc méně (a bohužel ani o vie) než o to reprodukovat verné ncjúŕin-néjši pasáže předlohy a zprostředkovat divákům obraz školy v humorné až karikaturni poloze. Dnes už nelze představeni hodnotit regulérně — zdá se, žc pomalu umirá na umělecké úbytě, na opotřebování, jež je naprosto pochopitelné už proto, že tento žánr neposkytuje téměř možnost vytvořit bohaté jevištní postavy, jež by vedly herce už skoro tři sezóny úskalím množství repríz a zabránily zmechanizovaní a zlhostejnění projevu. Přesto trvá v neztenčené míře kontakt jevišté-hlediště, ěi spiše naopak: hlediště zaujatě sleduje a sr spontánním smíchem přijímá každou repliku, která z jeviště zaznívá už ve víceméně mechanické reprodukci. Jako by vůbec nezáleželo na lom. jak. jakou divadelní formou a na jaké úrovni je le\t realizován. V tomto případě netáhne lidi do divadla ani herec. ttO.....tno- řádná kvalita inscenace. Oboji tu má jeti lunkti prostředníka. Navíc neposkytuje kabaretní forma předpoklady, aby st- divák vžil do fiktivního příběhu, vcítil st- do jeho hrdinu a podlehl tak divadelní iluzi a přece je zcela naivně stržen tím, co vidi a hlavně slyH. Hledáme-li srovnání, dalo by se snad říci s trochou nadsázky, že divák přijímá Študáky na jevišti DSKN jako vlastni ventil, jako humoristickou reportáž o zápasu, jehož byl (či dosud je ovšem ve vážné poloze I sám svéd-kcni, účastníkem či obětí. Srovnání s reportáži lze dovést ještě dál: obecenstvo v hledišti vyslovené „fandí". Drží sportovně palce sht-bému týmu studentů proti profesorské přesile se smysleni pro fair plav se pohoršuje n;ir| huilv .1 vděčně kvituje lidský postoj „správného" profesora. Hovoři-h se o fenoménu úspěchu jako o laktorii nevypoéitalelnéiu. v této poloze jsou. myslím, jeho příčiny jasné a jednoznačne. Diváka láká jméno autora, popularita jeho d i la i /.posoli, jakým své téma traktuje: paralelně k devize „život je boj" se před jeho očima demonstruje a to jednoznačně humornou formou , ze už i „Škola je boj", respektive první bojiště, kde se střetávají a tříbí charaktery ve srážkách fronty studentů a profesorů (i se zásahy proslulé rodičovské ..páté kolony"). Avšak absolutním vítězem v boji o diváka je iťimi '■koly. jež samo o sobě zaručuje íiejširší obita?, protože ve své realitě představuje společný prožitek a jednu z prvních zkušenosti všech lidi bez výjimky. Sc silou této zkušenosti lze bez obav k.ilktiloval jako s p-zonaně ni plochou u nej-většiho okruhu obecenstva. Každý rhodii clo školy a každý si rád ulev -i smíchem nad všeličím, co tak dlouho musel brát vážně. Eva BaUinoiii PROČ VAJÍČKO? První odpověď se zdá byt nasnadě: duchaplná a napínavá hra napsaná lehkým franrouzskvm perem, Václav Voska v hlavní roli. Odtud první a v myšleném grafickém znázorněni asi nejsilnějši vrstva obecenstva. Chodi podobné s nadšením a s pytlíčkem italské směsi na Acharda a Bohdalovou, na Drahéfw lháře a Hó-gera. v televizi konzumuje Ritdolja s inflaci hvězd, v Karlíne My Fs» Luiy. v biografu Rardotku v fíabrtř a Belmonda v Mnii : Ru. loto obecenstvo žádá od příběhu hladkost, konverzační vtip. pikantní situace, maličko hrůzy, trochu sentimentu, ľŕi padne mvšlenk\. podané s těmito náležitostmi, nevadi. Po hvězdách chce, abv bvlv hvězdv. Má sladké irauti tomto Žák-Zdenék Poííval. Scudác, a kancoří. reíi. Ludék Plk, Divadlo S K Neumann. Praha. 1966 i jejich bužslv i. a jdc-li u divadlo, kde je vidi živé, pocit důvěrné, skoro erotické blízkosti. Václav Voska je pro sníci dámy miláček s prošedivělými spánky a nonšalantní, trochu zá* hadnou a jemné cynickou sugesci. Hvězda táhne jako ztělesněni ideálu doby, Šarmu, samozřejmosti, elegáni r, bystrosti ducha. Patři svému davu neskonale vit než mohly patřit livézdy publiku v minulých dobách. Máme své miláčky okoukané v televizi až do té biada-vičky na levé skráni, až po póry kůže, až po nečekanou improvizaci, lidské rozpaky. Víme o nich spoustu věci, občas nakoukneme i do jejich bytu, víme jaké maji děti, v rozhovorech se dočítáme, co si mysli, co rádi k obědu, co ŕ tou, která role je jitn nejinilcjší. Vidíme je v biografu, slyšíme je před spaním, jak nám tiše předou do usínáni nejaký diskrétni a krásny text - sviti lampička a hlas pana Vosky jc tak blizku. Má to do sebe všechny tyto' limonádové pridechy modemi doby, ale také ohromné pozitivum v tom, že médiem zbožnéni idolu s<-zároveň, nevědomé pro zbožňovatele, dostává do obecného povědomí vysoká norma vkusu, jdc-li například o takovou hvězdu, jako je Václav Voska. Dav obdivovatelů si ve svém průměru neuvědomuje spoustu uměleckých hodnot jeho projevu a komplexní smysl roli. postav a kusů, které hraje, zato do něho vsakuje tůn Vosková hlasu, kultivovanost jeho dikce, druh jeho osobního humoiu. jeho cit pro míru atd. Takže veta: Jděte s<- podívat na Vajíčko, Voska je v tom úžasnej! A lesák! (a to veta dŕlá pro dobré mněni a výchovu lul u ke kultuře .stotisíckrát víc než všechny kritiky dohromady, vir než jakékoli školení ;t nahádá- ni lidu kr kulturnosti. Přesné v ni je ledy ukryt první důvod úspechu Vajíčka v Městských divadlech pražských. Druhá odpověď na otázku proč Vajttko, jc vajičko. Marccauův brilantní a svůdný nápad nabídnout každému divákovi v hledišti, aby se beztrestně zúčastnil zločinu, který nosí vlastné celý život i sám v sobé a nikdy ho nemůže uskutečnit jako pan Magis. Aby fandil jeho logice a jeho amorálnosti. která je, když včti domyslíme, nekonečné morálnější než systém pokryteckých společenských norem, jejichž přijeli je všude na světe podmínkou životního úspěchu. Nepřistihli jste se s hrůzou při pomyšlení, že Chaplinův monsieur Verdoux. mnohonásobný a jak by se příslušně řeklo, zvrhlý vrah jc vám jaksi zvláštně a neodolatelné sympatický a že linouce hrůzou nad elegancí jeho vražedných metod mu vlastně držíte palce a fandíte mu, aby ho policie nedostala? A nakonec že ho doprovázíte na poslední cestě pod gilotinu s pocitem, že jc hrdina ? Logika tohoto vraha v malém, drobného diletanta v oboru vraždění je pro vás nevý-vratná ve chvíli, kdy pranýřuje amorálnost společenského systému, který ho obviňuje ze zločinu, jsa sám zločincem a masovým vrahem miliónů lidi. Myslím, že dalším vrsuám obecenstva dochází l ! i' tši či menší míře lato metafora hry. Důvod, proč je tak mimořádné aktiaktivní, je ve volbě typu hrdiny. Hamlet, který svádí zápas s podobným zločinem společnosti, má pro diváka příliš velké rozměry. Je fanatik pravdy, titán hoře t rozumu, hrdina velké tragické ušlechtilosti. Nékdti vysoko nad obyčejným člověkem. někdo ze vznešeného pohádky o loiti, co se kdysi dávno stalo na hradě Elsinoru. Pan Magis jc naproti tomu něco zcela opačného, vlastně antihrdina. Omezený úředník, produkt moderní průmyslové společnost i, prototyp průměru a človíček, děsivý sériovosti svého výskytu v moderním světě. A ještě děsivější svou přítomnosti v každém z nás. Divák jc ve svém vědomi nesouměřitelný s Hamletem, ale je velmi souměřitelný v tolika věcech denního života a nejvsednějši zkušenosti s panem Magisem. Především s jeho bezmocí prorazit skořápku vajíčka. Když sc o to pan Magis začne pokoušet, začne divák okamžitě stranil jeho experimentu a spolu s ním zcela bez skrupuli vylučuje morální aspekty. Pan Magis přece není zločinec. Jc to jen člověk, kterv si jednoduchou logikou vymyslel, jak se dostat do vajíčka. Je zaujat metodou pokusu, nic jiného ho nezajímá. Dělá pokusný model, zhotovuje prototyp metody stejné jako se Julián Sorel trénoval dlouhé hodiny v pokrytectví, aby je později se zcela jasnou hlavou a ledově klidný aplikoval na společnost své doby. Takže divák se s vášni zúčastni jakési napínavé šachové partie zcela nereálného, ale naprosto logického pokusu o možný — jaksi lidové přístupný mat skutečnému zločinu, který páchá společnost na každém jednotlivém člověku. Snad si v hledišti spolu s panem Magisem lak trochu rxlreagováváme skutečné i sami sebe, svou magisovskou bezmoc proti tvrzeni rozhlasu, novin, společenské propagandy, že se „ráno probouzíme svéží a čili." Magis je v tom úměrný řadovému člověku každé mo Ill duní společnosti. Je mu pochopitelný, je jel dvojník v bezmoci proti aparátům, systémům a mechanismům mocenské op re se. Jeho v podstate teoretická chladnokrevná pomsta konstruktérům vajíček viech typů se v nás jako „vražedné přání" přece odehrává \ lisu i banálních každodenních situacích s neľun^u-jici dopravou, s odlidsténou byrokracií, s aparátem moci. Bez ohledu na to, jsme-li úředničí jako pan Magis. zednici, lékaři, profesoři, ekonomové nebo básníci. Pan Magis je symbolem bezmoci bezmocných, toužicich dostat se dovnitř vajíčka a jeho amorální čin je vlastné smysleným utopickým projektem vzpoury, jejíž prapodstata je zavrženíhodná jen z hlediska zákonodárci! uvnitř vajíčka. Marccaův důmysl, s nímž tuto myšlenku své hry demonstruje paradoxné na antihrdinském človíčkovi, je myslím jedním z hlavních důvodů tak neobvyklého úspechu hry ve svété i u nás. Třetí důvod je Ornestovo představení, které kupovivu, po tolika reprízách a po nových a nových zmenách v obsazení drží stále jesté solidné pohromade, má nékolik pekných, nikdy neod-bývaných výkonů (Smejkalová, Sklcnčka, Simánek, Spali a hlavné řád. který si udržuje ukázněným a ani po tolikerém opakování nikde nczlacinélým výkonem Václava Vosky. Jeho Magis je skutečné mistrovská rytinová, pohybová, dikční a kadenční studie - kromě toho hlavního, tj. schopnosti dál zvláštnost banalite a průměrnosti zvoleného typu a provést jeho důkaz s vnitřní hereckou koncentraci, jaké býváme svédky jen zřídka. Setgej Mac hanin Václav Voska (Magis) a Alexandra Myšková (Justýna) řeiicien Marceau, Vajíčko, reile Ota Ornest, Méstská divadla pražská 1964 Václav Voska a Jarmila Smejkalová (Róia)