Jaroslav Goll ŽIVOT, RODINA A OSOBNOST Narozen v Chlumci nad Cidlinou dne 14. 7. 1846. Byl synem lékaře dr. Adolfa Golla a Marie Daňkové. V majetkově zabezpečené rodině byly pěstovány vybrané společenské návyky a podporovány kulturní zájmy, setkal se např. s B. Němcovou, později V. Hálkem. Už na gymnazijní studia Jaroslav odcházel s širšími duševními dispozicemi než jeho vrstevníci. Povahou byl disciplinovaný a sebekritický introvert s nápaditou senzibilitou. V hloubi duše citlivý a křehký, i proto se povětšinou vyhýbal konfliktům a polemikám. Sám se oženil r. 1882 s intelektuální Pražankou Amalií (Amely) Kleinerovou a spolu přivedli na svět dceru Adu (1883, matka Nataši Gollové) a syna Marcela (1886, zemřel v pěti letech). Jakožto profesor a autorita působil harmonickou osobností a výjimečností, plynoucí z nepřekonatelného kosmopolitního přehledu a zkušeností. Nemoc a vnitřní krize přivozené okolnostmi způsobili, že Goll zemřel, nedůvěřující světu, 8. 7. 1929 (83 let) v Praze. GOLLOVA STUDIA A UČITELÉ Po maturitě roku 1864 ho prioritní zájem o umění a literaturu přivedl ke studiu historie na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Profesoři Konstantin Höfler, Leopold Rank a Antonín Gindely zásadním způsobem ovlivnili Gollovu budoucí vědeckou dráhu. Roku 1870 složil doktorské zkoušky a dne 15. 10. 1871 se zapsal na univerzitu v Göttigen, kde pobyl dva semestry. S novátorskou věcnou analýzou pramenů se setkal už na Höflerových přednáškách, avšak teprve semináře a cvičení prof. Georga Waitze inspirovala Golla k aktivnímu užívání nového vědeckého přístupu. Dotknul se diplomatického prostředí během desetiměsíčního působení v Berlíně u amerického velvyslance a historika George Bancrofta. Navštívil Bonn, Haag, Leyden, Amsterodam, Naarden a Londýn, aby se v roce 1874 vrátil s bohatým materiálem k habilitační práci a svým studiím. V srpnu 1875 nabývá titulu docenta, na podzim 1880 stává se mimořádným profesorem a roku 1885 řádným profesorem. VÝZNAČNÁ VĚDECKÁ DÍLA, JEJICH NÁMĚTY A VÝZNAM 1) Už v Göttigen Gelehrte Nachrichten vyšla Gollova první studie Ueber die Carlsruher Sammlung der Briefe Mazarins (1872). V ní poprvé aplikoval metody medievistické kritiky (od Waitze) na novověký materiál. Až později objevil úskalí orientace pouze na velmi detailní náměty. Záměrně šlo o poznávání minulosti pro poznání samotné. 2) Po návratu zúročil své znalosti a materiály o raném novověku (17. stol.), západních státech a jednotě bratrské ve studiích (vyšly i v Časopise Českého muzea aj.) jako např. Příspěvky k životu Komenského nebo Poměry evropské po bitvě na Bílé hoře, s nimiž Goll nejednou vystoupil i před Královskou českou učenou společností nauk. Roku 1876 vynikl habilitační spis Französische Heirath. Frankreich und England 1624 und 1628 připomenutím opomíjených nadnárodních souvislostí české otázky. 3) Na práci Quellen der Untersuchungen zur Geschichte der bömischen Brüder (1878-1882) zakládá se význam Golla jako badatele o českých dějinách, mimo jiné objevil P. Chelčického jako myslitele a spisovatele (r. 1881 i ve stati Petr Chelčický a spisy jeho nebo v článku z roku 1886 Lev Tolstoj a jeho náboženství). 4) Goll svým dílem utvořil tradici české moderní medievistiky, mimo jiné názorovou úvahou na povahu historiografie Dějiny a dějepis (1888-9). Spis Jednota bratrská v XV. století (1883-1886), naplnil model historické monografie odpovídající ideálům dějepisectví 2. pol. 19. stol u nás. Obsahově i formálně nejnáročnější byla kniha Čechy a Prusy ve středověku (1897), přičemž Goll se intenzivně věnoval také ediční práci, kupř. prameny z husitské doby, především Vavřince z Březové v V. díle FRB (1894). 5) Soustavně vydával tzv. popularizační práce (referáty, úvahy) a je zakladatelem české historické recenze. Byl spoluzakladatelem Českého časopisu historického (1895, stať František Palacký z r. 1898) a přispíval i do Revue historique (v letech 1880-1905). 6) Dílem Gollova stáří jeví se monografie Válka o země koruny české 1740-1742 (1915). ŘEŠENÉ AGENDY A) Rozdělení univerzity – v r. 1882 se na něm aktivně podílel a přešel na českou část. Roku 1891-1892 zastával funkci děkana FF a v letech 1907-1908 rektora. B) Zápas o rukopisy – nacházel se na straně mladých profesorů A. Rezek, J. Gebauer ad. v čele s Masarykem, nejvíce přispěl spiskem Historický rozbor básní RK Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava (1886), kde ukázal obraz nejstarší české minulosti odvozený od moderních pramenů, které měl V. Hanka k dispozici. C) Spory s T. G. Masarykem – pramenily z jejich odlišné povahy i názorů na angažovanost vědy a vědce. Začaly sporem o zásluhy O. Hostinského, pokračovaly kritikou V. Hálka a končily kritikou historické motivace Masarykova ideového a politického programu a sporem o smysl českých dějin. VÝUKA A ŽÁCI (TZV. GOLLOVA ŠKOLA) Nejvlivnějším učitelem a vůdčí osobou české historie se stává v 80. letech. Při přednáškách upozorňoval na prameny, z nichž čerpal, na cizí názory a jejich původ. Dále nezamlčoval sporné otázky a debatoval s posluchači. Jeho semináře lákaly nové studenty, jimž Goll rozdával podněty k realizaci bohatou měrou. To krom jiného vedlo k enormnímu zájmu o náboženské dějiny. Za nejcennější odkaz národních dějin považoval Goll éru husitství. Oproti F. Palackému či V. V. Tomkovi navíc chápal ideový smysl ryze teologických projevů. Pojem Gollova škola vznikl pro okruh těch jeho žáků, o jejichž odborný růst i osobní existenci se obětavě staral. Nelze opomenout vliv J. Emlera a A. Rezka. Vyniknuvšími zástupci se stali: Josef Pekař, Josef Šusta, Kamil Krofta, Václav Novotný a Zdeněk Nejedlý. Na jejich dílech je Gollův odkaz často znatelný, ačkoli posledně jmenovaný, váben marxismem, se od zásad svého učitele takřka úplně odklonil. Spor o smysl českých dějin mezi tradičním Gollem na jedné straně a Masarykovým politickým realismem na druhé, nebyl jedinou příčinnou jejich pozdější diferenciace, kdy se jedni přikláněli k pozitivismu a druzí hledali nové cesty. LITERÁRNÍ PŮSOBENÍ Upozornil na sebe autorstvím próz, původní poezie i překladů. Melodické i vlastenecké Gollovy Básně (1874) reflektovaly také historická témata (italský MA a renesance). Nezastarávající vkus a rozhled literární ho doprovázel po celý život a chránil ho před jednostranným pozitivistickým akademismem. Byl jednatelem literárního odboru Umělecké besedy (1866), působil v Lumíru, rubrice Umění, literatura a věda nebo přispíval do Květů. Za největšího novodobého českého poetu považoval Petra Bezruče, jeho dílo naplňovalo poetické a etické zásady, které Goll od básnictví požadoval, tzn. odstup, objektivizaci, diskrétnost, zkratkovitost a náznakovost výrazu. LITERATURA KUTNAR, František (MAREK Jaroslav): Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II. Od počátků pozitivistického dějepisectví na práh historiografie marxistické. Praha 1977. MAREK, Jaroslav: Jaroslav Goll. Praha 1991.