ČLÁNEK PRWÝ.
ÚWOD, O DĚJINÁCH ČESKÝCH.
óechy a Morawa.  Dejepis a dejiny tvAbec. Mlawni ráz dějin římských, německých a slowamkých.   Towšechný  obsah dějin Českých. Epochy a prameny jejich. Ěada dějepiscům českých a morawskýeh.
Historické diwadlo národu našeho, země Česľcá, prostírá se u prostřed, pewniny Europejské asi po tisíci mílích čtwercowých. 1 Popatříce na obraz její na mapě, uhlódáme podobu neprawidelného čtworohrauu, jehožto hrany čelí práwě k seweru a jihu, k wýchodu i západu. Na pokrají swém odewšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se wybíhati ze dwau azlůw: od wýchodu totiž, ode sněžky Králické, k sewerozápadu wznáŠejí se Krkonoše, jenž Cechy ode Sloz, a k jihozápadu rozkládají so Žddrské hory, jonž je od Mprawy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnau se k sewerowýchodu, mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihowýehodu, mezi Čechami a Bawóry, Šumawa, Oboji pak pohoří stýká i sceluje se s obau stran: na jihu, proti Rakausům, horami Cáhlowskými; na seweru, proti Lužici, Zhořelskými horami.
1) Dle wyměru c. k. hlawnlho štábu celý powrch králowstwí českého, pokud nyní ohraničeno jest, činí 952" mil Q zeměpisných. Býwal wšak někdy wětší, ano ještě hrabsťwl Kladské, okolí Žitamké a Kámen kralowaký na Labi na seweru, Witoraz na jihu, náležely k Čechám w užším smyslu.
1*
4 Kniha I.   článek 1. Ůwod.
Jsau tedy Čechy již přírodau samau ohraničeny, a wěncera hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajnich winau se do země rozličná odhoří a protihoří, zpowlowna se nížíce, až pak se tratí, tu w auplné rowině, tu we krabatině. Kowina wšak tytýž brázděna jest i hlubokými stržemi a řečištěmi, a hory bud homolité, bud i báňowité, tu w ohromných kupách, tam osamělé, wysoce nad ni se wypínají.
Jižné pohoří, dělící Čechy od Morawy, Rakaus a Bawor, činí spolu rozhraní wod Europejských. Z toho patrno, že země tato do wysokého podnebí položena jest.2 Pramenowé wšickni, jenž so prýští po horách zemi wůkol wěnčících, stékajíce se pomalu w potoky a řeky, spojují se téméř u prostřed země w jediný praud Labský, a odtékají k seweru jediným aužlabíra, prorwawším se hluboce skrze hornaté ty waly. Čechy celé jsau jen hořejší poříčí Labské w Europě.
Přirození prosmykowé w pohoří pomezném označeni jsau nyní wšude silnicemi, wybíhajícími skrze ně wen ze země. W dějinách prosluli nejwíco Domažlický a Chlumský; neméně wšak důležití jsau Chebský a Lito-niyšlský, čelící od západu i od wýchodu téměř zrowna naproti sobě.
Příroda sama, ukončiwsi a uepůsobiwši cechy co zwláštní celek, přodustaaowila tím hlawní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechcemo, žeby náro-dowé wůbec tělesnau a mrawní powahu swau brali ze spůsoby, polohy a powětrnosti zemí těch, we kterýchžto
2) To již i nejstarší náš kronikář domácí, Kosmas Pražský, pozo-rowal, prawo {Scriptores rer. Bohem. I p. 6): Mira ros, et unde perpenderc potes, quam in alto afire pendeat haeo regio, cum nulla peregrina hanc iníluat aqua, sed quotquot amnes, parvi et immanes, ex diversis montibus orti, a majori aqua quae dicitur Labe reoepti, usque aquilonale fluunt in mare.
Země Česká. 5
přebýwají: předce také zapírati nemůžemo, anonajewě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež zemč každá z přirození swébo naskytuje, mocne působí w rozwíjeui se a we směru áiwota národního. I země Česká howěla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné powahy jejich rozdílně. Národ we wálkách podnikawý mohl odsud, co s přirozené hradby, podmaniti sobě wšecky sausedy a jim panowati, Čechy mohly se mu stati jádrem nedostupným státu na sewcr, na wýchod a západ široko daleko rozlehlého. Méně přízniwé byly okolností národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, auzce ' obmezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zweličeti3; aniž mu poloha jeho u prostřed Europy platná byla, pokud se mu nedostáwalo pomoci té, kteranž jediné umy wěkůw oswícených po-skytowati mohau. Wzdálenost moře, nedostatek weli-kých plawných jezer a řek w zemi, a sám ten wěnec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojeni s ostatní Europau, osamocowali Čechy, až teprw cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražowati nedostatek přirozených. Mimo to, pro wysokost a sewerný swah celé krajiny, tratí jižná země částka wšecky ty wýhody, kteréby jí plynauti měly z menší wýše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k wychowání lidstwa na duchu i na těle zdrawého, čilého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného, a wzduchu, kterémužto škodliwé wýpary
3) Dle historických zpráw o lidnatosti země České, podaných námi w časopisu českého Museum na r. 1834 (I, 67—79} poĚítáno w Čechách w XVI století 3—4 milliony obywa-telstwa, při wypuknutí 3Ctiieté wálky asi 4 % roillionu. W XVin století držel se počet mezi 2—3 mill., wstaupil r. 1800 přes 3 milliony, dosáhl r. 1834 již 4,059.546 dusí, a. wystaupil r. 1846 na 4,689.436 duší.
Jy:
J'
ti
■IV
u:
i*.
Ír-
I
í''
6 Kniha I.  Článek 1. Úwod.
— bahništ, ani wěčné ledy sněžek wysokých, ani bauřliwé pískowiny a stepe, nikde Jahody a zdrawoty ncujímají; nejwětší rozmanitost, jak w powrchu krajiny, tak i we plodinách půdy zemské, působí blahočinně w těle i w duchu obywatele každého. I ačkoli tu nie samo sebau w bujné hojnosti se mu nenaskytuje, předce také i práce rukau jeho nebýwá nikde bez odplaty: ano příroda, složiwäi do lůna této wlasti hojné a wzácné poklady kopanin a wod léčiwých, a odepřewši jí soli, této přední potřeby wezdejšiho žiwota, zdá se jakoby tím Čechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přičinliwosti a k obchodu se sausedy.
Ačkoli pak pomezí jihowýchodní swau wywýšeností spůsobuje rozhraní wod w Europě, jest předce tak spleštělé, že přes ně, co přes wysokau pahořinu, wšude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zwláštní, Morawa, zwící4 asi co polowice óech, se zwláštními pohořími a poříčími, také přírodau samau, a wšak méně dokonale, ohraničená. Na seweru chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodlaužené to Krkonoše; na wýchodu dlauhotáhlé Tatry stanowí její meze proti Uhersku. Na sewerowýchodu wšak nachází se tu otwor, skrze kterýž ona s wýšiny swé wysílá řeky Odru a Wislu až do baltického moře; na jihu pak, proti Rakausům, nedostáwá se jí owšem hranic prírodných, ježtoby zde teprw Dunaj působiti mohl. Přirozená powaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale swahem jižným.
4} Nynější markrabatwí Morawské, spolu se Slezkem rakau-ským, wynáší 48IM,Q mil; na nich počítalo se r. 1844 obywatelstwa 2,224.153 duší. Že částka hořejších Slez, jmenowitě Opawsko a Krnowsko, od prwopQČátku k Morawě náležela, až we XIII století na zwíástní knížetstwí powýsena byla, o tom u znatelů dějin není pochyby.
Čechy a Morawa. 7
Spojení tedy Čech a Morawy w jeden celek, majíc -we přírodo samé podstatný swůj základ, nemůže powa-žowáno býti za pauhau náhodu. A skutečně w obau krajinách od wěkůw, pokudkoli historie stáwá, wždy a pokaždé jeden a týž národ přebýwal, jedna i táž nejwyšší wláda panowala4: obě tedy, Čechy i Morawa, co národ i co stát, wždy za jedno byly. Tímto spojením ale přirozené wýminky dějin takowého celku zlepšily se znamenitě. Wětší počet a prostranstwí pojišťowaly spojenému národu wětší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlawní kupecká silnice u wnitř Europy, zowauc ho k obchodu s celým swětera, bránilo jeho doma osamocení; a otwor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebýwajícími w rozlehlých krajinách mezi moři baltickým a černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu Českého, máli důkladná býti, obau krajin, Čech i Morawy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obau, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozumějti nelze.
Dějepis wůbec jest nejpozdnější plod oswěty ná-rodůw. Dějiny, we wyšším a prawém toho slowa smyslu, jen tam wznikaji, kde národ duchem procitlý a ke společenským aučelům we stát zákony wlastními spojený, swobodnau wůli s odpory swými zápasí, a kde zápas
5) Bojowé, národ wlaský, panowali w obau zemích, až je po-Bpoln proti Němcům ztratili; Marobudowa říše wztaho-wala se až za Morawu; a Slowané stejným časem i w Cechách i w Morawč se rozmohli. Od tó doby Morawa wůbec aučastna býwala wšech osudůw země České, b wýminkau krátkotrwalé někdy říše Swatoplukowy, kdežto cechy samy Morawě podléhaly. Protož my uwažujíce, že jméno „Mo-rawan" značí částku národu jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdílnau, kdykoli o národu českém wůbec mluwime, wždy Slowany jak w Cechách tak i w Morawě bydlící roz-umíwáme.
8
Kniha I.  Článek 1. Ůwod.
ten spolu tak. jímawý býwá, že i pamět jeho ráda se obnowuje. Jen tam, kde ušlechtilejší Částka člowěka wládne nad oborem činností pauze zwířecí, kde žíwot lidský tauhau po ideách a bohowosti nabýwá wýznamu wyššího, a duch ani w kalu tupé wšednosti netone, ani jedem přebraušené smyslnosti se newysiluje, kde jméno boha i wlasti, zákonůw a ctnosti, práwa i swobody budí w duších takowý ohlas, že obec celá hotowa býwá i krwí swau o ně se zasazowati: jen tam díti so mohau skut-kowé, které připomínati potomstwu i milo i hodno jest. Žiwot bezidejný wšude jest nepamatný, a protož ani wyprawowán býti nezasluhuje. Dějepis ale nad to, zakládaje se celý na památkách strojných a zwláště na písemnostech, nemůže znikati ani kwésti, leč při hojné a horliwé péči o nauky a umy wůbec. Dějepisec zajisté ne wŠecky památné příběhy samy w sobě, ale jen ty wyprawowati může, kterých pamět se mu zachowala. Potřebujeť pramenůw dostatečných a wšestranných, po-dawkůw určitých a, srozum i teÍDých, swědectwí půwodních a hodnowěrných, aby čtenáře swé o tom, co jak a proč se stalo, zprawiti mohl, aniž pak s prawdau se chybil. A poněwadž každý skutek dějinoý záleží na zápasu, tudíž na sporu dwau stran, do kterého wády wášně lidské wäelijak se wplétají: wěčnými zákony práwa i spra-wedliwosti wyhledáwá se, aby swědectwí obojí strany wyslýcháno a nepředsudně uwažowáno bylo. Kde toho nelze, protože ho a jedné strany snad se nedostáwá, tam ěetřiti sluší při uwažowání jednostranných zpráw tím opatrnější kritiky.
Dějepis tedy stejnau podstatau zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachowané. Kdekoli jednoho nedostáwá se z obau těchto žiwlůw, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Protož také marno hyloby se ptáti po dějinách a žiwotu neznámých prwobytelůw země
Dějiny wůbec a české zwláátě.
9
České a Morawské. Wyprawowání našo nemůže sahati,'— dále, nežli pokud stačí zachowané nám zpráwy písemné. Ty mluwí sice o trojím národu, který přebýwal jeden po druhém wo wlasti naší: o wlaských Bojcch, o německých Markomanech i Kwadech a o slowanských Češích: ale jen poslední národ objewil se w běhu wěkůw oběma žiwly historickými, hojností totiž i dějin i památek jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem wlast-ním historie naší; děje bojské a markomanské jen potud uwedeny budau, pokud jich potřebí k určitějšímu obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.
Dějiny národu českého jsau w nejednom ohledu poučnější a zajímawější nad dějiny mnoha jiných národůw. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Európy, tak i národ český stal so po mnohé wěky stře-dištěm, we kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prwky a zásady nowoeuropejského žiwota národního, státního i církewního. Jmenowitč spatřiti jest tu očitě i dlauhý spor i wzájemné pronikání se žiwlůw římského, německého a slowanského w Europě.
Kterak celé pokolení lidské, přirozením a půwodem awým jedno a téže jsauc, předce rozrodilo se na tolikeré plemena, kmeny, národy a wětwe, rozdílné co do tělesné postawy a barwy, duchowní powahy a řeči, mra-wůw a obyčejůw, o tom žádný nepoučuje nás podawek historický. Na samém počátku wčku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost weškerého člowěčenstwaw nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezáwisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstwa k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodůw a plemen, zanikáním jedněch a zmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; a wšak síla duchowní a rrirawní wítězíwala konečně nad tělesnau.
i
10
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
Hlawni.ráz dějin římských a německých.
11
•I
I
I
I 1
1 i
I
i
p
ť
1
i
_Nicméně jako we hmotném swětě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se w jednom bytu, zárodkem býwá bytu. jinému; a jako plemena křížením, sady štěpowáním wždy se wíee sílí a šlechti: tak i míšení se a splýwání různých národůw zdaříwalo i daří se konečně ku prospěchu člo-wěčenstwa, hýbajíc a pružíc ducha lidského, i zůrodňujíc ho wždy nowými žiwly. Již w nejstarších oswěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorowati bylo směs národůw různého půwodu; do starého Kecka přineseno bylo z Egypta i z Fénicie prwní símě wzdělanosti, ktoré potom wyspělo w blahodárné půdě té w nej utěšenější plody; starý pak Řím teprw tehdáž oprawdowě zawládnul swětem, když w něm zdomácněl kwět oswěty řecké. Tak již we starém wěku národowé přední, dědíce wzdělanost po sausedoch swýcn, i u sebe doma dokonaliti, i wně u cizích ji siřití napomáhali, jiné wždy stránky její nad jiné zwelebujíee, ale i jinými také wadami, jež přiměšowali, ku konečnému ji aupadku wodíce.
Nejznamenitější a nejwznešenější wýsledek i úkaz celé dáwnowěkosti bylo dokonalé spojení a ujednocení se náboženstwí Kristowa se wzdělanosti řeckau we ewěto-wládném někdy panowání Římském. Kdyby osudem božím nebylo i do toho auwazku hned s poěátku wlandilo se porušení, swět celý bylby pomalu musel se zříma-niti: ale wšemaudrý bůh, neučiniw ani dwau zrnek pís-kowých dokonale stejných, tím méně chtěl pauhé jedno-twárnosti w nejušlechtilejším tworu swém, jejž k obrazu swému poněkud připodobnil. Císařský Řím byl sice wz dělal umění panowničí a wladařské až k nejwyšší dokonalosti: předce wšak prospíwaje w auhonách a wadáeh wždy wíce nežli we cnostech, stal se posléze wzoremwlády, jakowá býti nemá. Sestřediw weškeru weřejnau moc a wůli w jediné hlawě, ndusil konečně wšecko samostatné wywíjení se ducha, wšecku samočinnost a samohybnost,
jak jednotliwých osob, tak i celých obcí a národůw. Pa-nowník, snížiw wše mimo sebe pod důstojenstwí člowěka, nemohl wšak sám sebe i potomkůw swých uchrániti práwa přírody a zbawiti křehkostí lidských. Wšeobecné wy-sílení a zakraání, oehablost na těle i na duchu, byly newyhnutelné následky austřednosti přepiaté a mnoho-wěké, a konec wšeho neuchranný pád říše římské. Jediný jen žiwel w ní měl tolik wlastní síly, že odolaw wšeobecné záhubě, zárodkem stal se nowého žiwota: to bylo náboženstwí křesfanské.
Na zříceninách swětowládného Říma postawil swé žezlo swět Německý. Jím roztrhány sítě, dusíwší s hůry tak dlauho wšecku w národech samohybnost, ělowěk nabyl opět práwa swého, zničená politikau Caesarůw energie osobní dostawši se na wrch, počala znowu dáwati swátu zákony. Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama w sobě blahodějná, potáhla nowé neřesti za sebau. Němec zajisté ztroskotal byl římskau wládu no k obecnému národůw prospěchu, ale jen ke swému wlast-nímu. Bažení po zboží a panstwí, nikoli pak cit nebo potřeba swobody, ozbrojowaly silné rámě jeho, a pudily ho hledat swého štěstí za hranicemi wlasti.> Pročež ani poroby w Europě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměuil jen ochabující jedinowládu w bujnau mnohowládu. Tau wšak proměnau počal jinačit! se i wlastní jeho žiwot národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbýwalo jarého z římského swěta; horliwost náboženstwí křesťanského a umění panownické jaly se wzděláwati austřednost nowau a dwojitau sice, ale skrze mnohá století aspoň swornau: císařstwí totiž a papežstwi.
Jak mile Němec uwázal se byl wýbojem u weliké starého Říma dčdictwí, Slowan mírný tiše za nim po-Btaupiw, usadil se wedle něho.   S ním wkročil spolu
12
Kniha I. Článek 1, Úwod.
Hlawní ráz dějin slowanskýeh a českých.
13
f •• •
_. nowý žiwel národní do žiwota europejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně auhonný. Wolnost a rownost wšech občanůw mezi sebau, co synůw téžo rodiny, byly hlawní známka starých Slowanůw; kéž se k nim jen i swornost byla přidružila! Patriarchální mrawy a spůsoby jejich bylyby snad postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci wyšší uchrániti se wšech bauří a pohrom mimořádných. Slowanowa nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbawila ho wší swéhlawosti a urputnosti. Nechtěje panstwí ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotau národní také silné auwazky řádu awlády; přeje stejných práw a stojné wšein domácím swobody, žádal spolu, aby wšickni také drželi se stejné koleje starých zwykůw; nedáwaje u sebe místa ni rozdílům stawůw ni wýsadám, nehowěl předce ani wliwu wýtečných osob, ani rychlému rozmáhání se wyšší oswěty; nebažiw po wýboji, sotwa sám brániti se uměl; žádaje w pokoji požíwati aurod pole swého,  tím častěji podléhal rozkazům cizincůw.
^Nemělli konečně zahynauti, muself i Slowan postupem wěkůw zjinačiti spůsoby swé a přimísiti žiwlůw říman-ských i německých do národního žiwota swého.
Hlawní tedy obsah a základní tah celého dějinstwa čoskomorawského jest, jakož jsme již podotkli, ustawičné stýkání a potýkání se Slowanstwí s Éímanstwím a Ně-mectwím, we smyslu nyní wyloženém; a jelikož Ří-maustwí dotýkalo se Čechůw ne samo sebau, ale téméř-weskrze jen prostředkem Němectwa, může se také říci, že dějiny české zakládají se wůbec hlawně na sporu s Ně-mectwem, čili na pojímaní a zamítaní spůsobůw a řádůw " německých od Čechůw. Jest sice prawda, že i u jiných kmenůw slowanskýeh dálo se takowóto stýkaní obojích žiwlůw: ale bud nebylo tak wšestranné, žiwé a proni-kawé, na příklad u Polanůw a Rusůw, budto skončilo
sc již dáwnau zábubau národnosti slowanské, jako u . někdejších Luticůw, Bodrcůw a jiných Polabanůw. Český národ sám jediný, k německému co roweň k rowni se přibočiw a od wíce nežli tisíciletí do swazkňw nejužších s niin wstaupiw, uhájil až podnes národnosti swé, a jakkoli mnoho německého do žiwota swého pojal i duchowně zažil, nepřestal proto býti slowanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z powahy zeměpisné, úloha jemu se klade: slaitžiti za most mezi Němectwem a Slowan-stwem, mezi wýchodem a záparlem w Europě wůbec.
Wykládajíee tedy dějiny národa Českého, budeme wyprawowati, jaké úkazy wywodil na jewo spor a zápas ten od wěkůw we wlasti naší; zápas, wedený netoliko na hranicích ale i u wnitř země České, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slowem, ústawami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, wěhlasným horlením i slepau wášní, netoliko .k wítězstwí aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem newoliký weliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce kles-nauti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa wichřicemi od wýchodu i od západu, • wně i doma powstalými, pauštěl nejednán naději o zacho-wání bytu swého, a nepřestáwá předce i podnes ještě dou-fati we budaucnost. Spatříme panowníky wznešené, prawé otce wlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho národu; hrdinné wojewody, ježto uměli ku praporcům ěeským wítězstwí pautati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských wůkol sypati; myslitele wýtečné, jichžto ducha plápol oswěcowal temnoty wěku swého a křísil jiskry wědomí a wíry u domácích i cizích; wlastence ušlechtilé, jitnžto milo bylo zapírati sebe k dobrému národu sweho, a obětowati jemu čas i žiwot, wšecko jmění, wšecky síly swé; konečně i lid bystrý a jemný,
14
Kniha I.   článek 1. Ůwod.
Obsah a epochy dojiti českých.
15
íttíi
í líí
— poslušný hlasu swýeh panowníkůw a wůdcůw, a hotowý nasaditi sebe i s celau podstatou swau, jak mile bylo hájiti wla8ti a krále, náboženstwí a wíry, práwa i zá-konůw.   Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestáwaly wyššímu prospěchu wlasti a národu stawěti se na odpor; nojen od cizozemcůw a nepřátel, ale i od domácích odrodilcůw, nejen zjewným násilím, ale i newěrau a zradau; wyjewíme, kterak často tu nízké sobectwí neb přewrácená mysl jedincůw, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost welikého baufu zawo-dily obec do neštěstí, kterak tytýž nejapností zmařeno, čeho chytrosti zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude díwati so na raný ale autlý kwět wzdělanosti slowanské, na pra-wěké hrady a města, šidla swatých popraw a bohoslužeb, ochranná autočiště w Čas banří wálečných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i nejwětší a nejwzdě-lanéjší národowé našeho wěku newždy zdárně se snaží a baží, předkowé jeho slowanští chowali a hájili od jakžiwa mezi sebau: obecnau wšech zemeůw swobodu, rowonstwí před zákonem a práwem, wrchní wládu i dědiěnau i swolenau spolu a na sněmich odpowědnau, swobodné wolení auřadůw místních i zástupnietwa národního, a jiné podobné řády, až i chwálenau wšech swobod. obecných záštitu, saudy porotcůw. Poznáme wšak také, kterak proměny a oprawy, ku prospěchu státnímu nowyhnutelně potřebné, nemohly wykonány býti, aby za působením ducha středowěkosti newlaudily se s nimi do země i řády feudální, jichžto síla, we bažení panském wždy hotowau nacházejíc podporu, wywrátila i uwedla w nepaměf wšecky jim newhodné stránky starých ústaw slowanskýcb. Žiwot duchowně čilý, kterým národ náš i w těchto změnách, jak z přirozené powahy swé, tak i z přičinění oswícených náčelníků skwíti se
nepřestal, wywede nám na jewiště nowé spory a zápasy, podiwnější a wznešenější, ale bohužel i krutější a zhaub-nčjší, nežli které dotud Europa byla wídala. Ze tří wálek o záležitosti duchowní, kterými w posledním půl-tisíciletí wšickni národowé křesťanští až do dnazbauřeni byli, dwě prwní, mČwše za příčinu náboženské potřeby, w Čechách i powstaly i skonaly, a byly wlastnč wálky české. W jedné národ náš, zachowawší až potud neporušené jádro bytu swého, skutky zázračnými celý přemohl takořka swět; we druhé, zpronewěřiw se sám sobě, nejen nedowedl nic slawného, ale přišel i bez mála na mizinu. Wyložíme, kterak i w těch i w jiných wice pohromách zračila se ruka Páně, jenž dawši člowěku rozum i wolení mezi dobrým a zlým, owocem obého učiti a wystříhati ho chtěla.
Popatříce na hlawní rozdíly dějin českých, rozeznáme w nich snadně a na prwní pohled wěk trojí: starý totiž, střední a nowý. Wěk střední značí se wýtečně půtkami o náboženstwí, jenž počátkem,husitstwí r. 1403 wBtau-pily do weřejného žiwota českého, a ukončeny r. 1627 wystěhowáním se wšech podobojícb. ze wlasti. W tom wěku národ náš dostaupil wrchu historické znamenitosti swé. Co jej předešlo, ke staré, co následowalo, k nowé historii počítati se musí.
Starý wěk dějin českých, obsahující, téměř celé tisíciletí od prwního usazeni se národu we wlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že w něm ještě nepředčily potřeby a půtky zbuzené obnowau cir-kewní, alebrž jen důležitosti swětské čili státní, zwláště pak snažení panowníkůw, moc swau i doma upewniti i wně rozšířiti. Jest w něm rozeznáwati trojí hlawní dobu: nejprwé Čechy pohanské a nezáwisné, od prwopočátku až do r. 895; potom Čechy křesťanské a záwisné od říše Německé, s přewahau wšak ještě wniterných řádůw
16
Kniha I.  článek 1. Úwod.
slowanských, od r. 8í)5 do 1253; posléze Čechy krá-lowské, spojené s říší německau swazkem rowným, ale we wládě zemské nakládající žiwlu nemeckému, od r. 1253 do r. 1403. W prtnií dobé, ještě temné, báječné a často nejisté, spatřuje se národ we swé půwodní slowanské newázanosti; mezi lilawami jeho, na počet hojnými, rod Přemyslůw počal osobowati sobě panstwí; pokusy wšak Sámowy w Cechách a Mojmírowců na Morawě, o založení mohutného'státu slowanského, zmařeny jsau. W době druhé křesfanstwí přispělo sice k utwrzení moci pano-wničí w zemi, ale učinilo ji spolu záwianau od říše římské, čili wlastně německé. Potlačení někdejších lechůw a knčží napomohlo k sestředění sil národních: ale rozmnožení se Přemyslowcůw, jejich časté potržky o zmocnění se wrchního žezla, i potřeba zwláštních audělůw knížecích, překážely prospěchu obecnému. Objem a hranice státu tak často se měnily, jako poměry práwní panowníkůw českých naproti císařům: awšak zachowána wždy zemi samostatná wrchní wláda i swézákonnost. Staroslowanská župní ůstawa udržela se -we swé činnosti; stawůw zwláštních s rozdílnými práwy občanskými ještě nebylo, tudíž ani wýsad, ani feudalnosti, ani tělesné poroby, jakkoli často usilowáno uwesti je do čech za príkladom německým. Wéwodský titul panowníkůw, po upewnění mqcnářstwí skrze Přemysla Otakara I., proměněn w dědičné králowstwí. Třetí doba wěku tohoto počala kralowáníra Přemysla Otakara II. Jemu zdařilo se proraěniti hlawní auwazky státní, zwláště založením stawu městského skrze německé osadníky, a udělením jemu wýsad i práw politických. Tím přiwedena stará župní ústawa konečně ku pádu, i dán počátek nejen ku práwnímu stawůw rozdílu wůbec, alo i k řádům feudálním zwlástě. Po wymření Přemyslowcůw a powolání donm Lucemburského na trůn upewnil se objem státu čili
Epochy dějin českých.
17
koruny 6) připojením Slezka i obojí Lužice k Čechám a_ k Morawě na mnohá století. Wýtečné kralowání Karla IV památné jest nejen padesátiletým spojením koruny české s německau a auplným na ten čas obau národůw i zemí smíšením, ale i zwelebením snaženstwí a kwětu duchow-ního we wlasti naší zwlástě.
Hlawní obsah a ráz wěku středního historie české jsau, jakož sme již napowčděli, různice a půtky církewní a náboženské, jenž wedly dwakráte k wálkám krwawým a dlauhotrwalým: prwní husitské, kterauž Čechowé a Morawané až do konce wítězně prowedli; druhé třidceti-letc, kterau neěfastně počawše, ustaupili brzy až na smrt wysíleni s dějiště. Strana husitská, čili podobojí, předčila za tohoto wěku we wlasti počtem i silau. Swa-zek koruny české s říší německau nejprw ssazenim krále Wáclawa, potom wálkau husitskau tak uwolněn, že na-potom stánowil se skutečně již jen na práwu králůw našich, wkládati se hlasem swým do wolení císařůw. W zemi wšak wlastní moc králowská byla slabá, národ sám ukládal sobě zákony, jazyk český we weřejné zpráwě zemské byl panujícím, Němectwo Husitstwu odporowawší kromě Slez a Lužic hluboce kleslo a téměř wybynulo." Naproti tomu ale feudální německé řády w zemi pomalu samy tím wětší mocí so rozwíjely; rozdíly stawůw nejen utuženy a zostřeny, ale o wýsady a práwa mezi wyšší i nižší šlechtau a mezi mestami dlauhé spory, až i krwawé wálky wedeny;   staw duchowní w Čechách
6J Předkowé na§i rozeznáwali od sebe „králowstwí České" a „korunu Českau": „koruna Česká" znamenala jim wšeeky země, králům českým někdy poddané, t. cechy, Morawu, Slezko, Lužice, Hoŕejäi ľalc i Lucembursko; „králowstwí České" byly jen Cechy samy, w užším smyslu wmté. „Koruna" tedy slula jim též, co nám nyní „stát" neb „monarchie" sluje.
Palacký, Dějiny České i. 1. wyd. 3. 2
m
íl
m
i
I
i 1
P'
18
Kniha I.   článek 1. Úwod.
-Utlačen; lid selský a prostý, požíwawší dotud osobné swobody, tôlesnau porobau sklíčen. Ráznejší doby a Články wěku tohoto byly: wypuknuti wälky husitské r. 1419 a smíření podobojícb skrze sbor Basilejský ; aupadek moci králowské we dlauhém bezkrálowí, a nezdařilé snažení krále Jiřího, powztýčiti ji zase; rozin í š ky stawowské a porobení lidu prostého pod králem Wladislawem; spojení s domem Rakauským r. 1526 a utužení moci králowské na sněmu krwawém r. 1547; počátky nowých půtek o náboženstwi r. 1602 a wypuknuti r. 1618 wálky třidcetileté, we kteréžto Čechy wstaupily do nowé swó historické doby.
Základní auwazek weškerého žiwota společenského i státního ve wSku nowém. byli řádowé i zákonowé, jež Ferdinand II. z plné moci swé r. 1627 obnoweným zřízením zemským předepsal, a stawowé čeští na sněmu téhož léta poslušně a wděčně přijali. Od té doby země Česká a Morawská staly se nepochybným dědictwím slawného domu Rakauského, a spolu podstatnau částkau státu welikého, jenž wyniká mezi čelními w EuropČ mocnostmi. Lužice wšak i wětší částka Slez od koruny od trženy. Cirkew Římskokatolická stala se wýhradně panující. Moc zákonodárná, wykonáwací a saudní spojena w rukau mocnářowých, a rozhodnuti na nejwyšším místě dálo se we Widni. Politické jewení národu obmezeno a určeno bylo wýsadami stawůw prelatského, panského, rytířského i městského. Jazyku českému i německému we weřejných potřebách zemských přisauzeno sice práwo stejné: poslední wšak osobil si čím dále tím širší místo. Tentotč powšechný ráz wéku celého. W podrobném pak rozjímaní wyznamenáwají se zwláště panowání Marie Theresie i Josefa II. co střední článek, blahodějným swé-razem, a předně wymaněnim obecného i selského lidu, čehož další dolíčení ale odkládáme k času swému.
Epochy a prameny déjm českých-
19
Prameny, ze kterých čerpati se musí wšecka dějin_ českých známost, jsau podlé rozličnosti wěkůw rozličné. Pro wěk jpředslowanský nedostáwá se nám jich owšem; wše co tu wíme, musí nuzně wybíráno a skládáno býti ze zpráw, které někdy staří spisowatelé řečtí a římští jen jakoby mimochodem a náhodau, a protož ani hojně, ani dost určitě, o wlasti naší prohodili.
Nemnohém šťastnější jest w ohledu tomto i wěk pohanukočeský (451—S95). Z domácích jeho památek nezůstaly nám než jediné tři dějeprawné básně, milowní-kům národní naši literatury pod názwy „Saud Libušin" „Čestmír a Wlaslaw" i „Záboj a Slawoj" chwalně známé a tiskem již často wydané'; kteréž jakkoli nesmírně drahocenné jsau samy w sobě, co přesný a swětlý wý-jew jarého ducha předkůw našich, nemohau předce wšem žádostem dějezpytcowým wyhowěti, poskytujíce swětlo nejen na příliš skrowný obor obmezené, ale i poněkud nejisté, jelikož oprawdowě básnické. Stařiny, ježto w lůně wlasti tytýž se wykopáwají, umějí sice mluwiti ke zna-teli, ale zřídka kdy udati mohau wěk a půwod swůj. Ani w cizině té doby nikdo si na tom nedal záležeti, aby o wěcech u nás zběhlých nám pozůstawil písemnau pamět zwláštní a auplnau. Jen chudá záře tehdejších dějin sausedních odráží tu i tana náhodau některé slabé a wšelijak zprolamowané paprsky na sauwěké příběhy w Čechách a w Morawě. Dějezpytec musí tyto paprsky
7) O „Libušině šandu" wiz předewšim obäírné pojednáni: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík u. F. Palacký, Prag, 1840 in 4" (w aktách král. české společnosti nauk); druhé dwě básně 2 rukopisu Kralodworského, W. Hankau nalezeného, často již wydány jsau, posléze a nejzpráwnčji we Wýboru z literatury české, dílu I, w Praze 1845, a s překladem německým od ~W\ A. Swobody několikrát, pak od J. M. hrab. Thuna: Gedichte aus Böhmens Vorzeit. Prag, 1845. 8.
3*