Nikolaj M. Karamzin
OBRAZY Z DĚJIN
RISE RUSKÉ
ODEON
STAV RUSI OD TATARSKÉHO VPÁDU PO ČASY
IOANNA III.
Porovnání Rusi s jinými říšemi, — Následky poroby. — ^avedení trestů hrdelních a telesných. — Šťastný vliv pravoslaví. — Proména v zemských pořádcích. — Prvopočátek samodéržaví. — Pomalé uspivánt jedinovlády, — Vzrůstající význam Moskvy. — Všechno zlé je k něčemu dobré. — Výsadní postaveni a povaha ruského duchovenstva — Rus mpřevzala obyčeje Tatarů. — Soudnictví, ~~ Vojenská zdatnost. — Původ kozáků. — Kupectvo, —
Vynálezy. ■   Umění, — Slovesnost. — Přísloví. — Písné. — Jazyk.
Konečně se před námi rýsuje cíl, o jehož dosažení Moskva tak dlouho usilovala: svržení jha a osvobození vlasti. Nyní tedy nabídneme čtenáři několik úvah o tehdejším stavu Rusi, jak se vyvinul následkem dvousetleté poroby.
Byla doba, kdy si Rus, zutvářená a přivedená na vyšší úroveň jedinovládou, nezadala co do moci a občanské vyspělosti ani s ncj-přednějšími evropskými říšemi, jež vznikly přičiněním germánských národů na troskách Římského impéria. Vzhledem k povaze, zákonům, obyčejům a pořádkům, zděděným po varjažských či normanských knf žatech, zařadila se Rus do nové politické soustavy Evropy s oprávněným nárokem na vyniknutí a s neocenitelnou výhodou, kterou jí skýtal vliv Řecka, jediné říše, barbary nerozko-tané. Onu blaženou dobu prožívala Rus bezpochyby za vlády Jaroslava Velikého: zakotvena pevně jak v křesťanství, tak vc státním zřízení, měla své vzdělavatele ducha, Školy, zákony, obchod, silné vojsko, loďstvo, samovládí i občanskou svobodu.
Čím byla Evropa na začátku jedenáctého století? Doménou tyranství velkých držitelů půdy, nemohoucnosti pomazaných hlav, zpupnosti baronů, otrocké podřízenosti národů, pověr, nevědomosti. Temnotou prosvitly záblesky rozumu Alfréda a Karla Velikého, ale ne nadlouho. Zbyla jen vzpomínka, blahodárné instituce a záměry zanikly zároveň s nimi.
Roztříštěnost naSí vlasti a domácí války, které ji vysílily, zbrzdily pokrok Rusů i na poli občanské výchovy. Stáli jsme, nebo se pohybovali jako svázaní, když Evropa pílila za světlem. Křižácké výpravy ji opatřily novými poznatky, daly nahlédnout do dílen Východu, oživily a rozšířily její obchod. Vesnice a města se vykupovaly z tíživého područí baronů, mocnáři z vlastního popudu udíleli občanům práva a výsady zacílené k obecnému prospěchu; podpoře průmyslu a zušlechtění mravů. Policie co zdokonalený dozor nad veřejným pořádkem jala se klást hráze zvůli, bdít nad
bezpečností cest, chránit životy a vlastnictví. Nálezem Justiniánova kodexu v Amalfi. započalo úspěšné období evropského zákonodárství: pojetí tohoto důležitého předmětu občanského vědomí nabývalo na jasnosti i na hloubce. Všeobecná rozprostraněnost latiny umožňovala duchovním i světským zájemcům seznamovat se s myšlenkami antických autorů a hledat poučení ve spisech, které přetrvaly barbarskou smršť.
Poměry v Evropě, krátce řečeno, polovinou jedenáctého století počínajíc braly obrat k lepšímu, kdežto Rus od Jaroslavových dob až po časy Bátúovy se zalévala krví a slzami lidu. Klid a pořádek, tolik nezbytný pro zdárný vývoj občanské společnosti, byl věčně věků rušen ohněm a mečem bratrovražedných svárů knížecích, takže v budování státu jsme za západními říšemi zůstali pozadu už ve třináctém století.
Bátúovým vpádem byla Rus uvržena ve zmar. Mohla v ní uhasnouti poslední jiskérka života; naštěstí neuhasla. Zachovala si jméno, bytnost. Nastoupil nový řád věcí, pro člověčenstvo při prvním popatřerj žalostný. Pozornější pohled odhaluje i v nej-pustším zlu zárodek dobra, i v nejbeznadějnější rozdrolenosti počinek scelování.
černá mračna barbarství, která se střela po všem horizontu Rusi, vytvořila clonu mezi námi a Evropou právě ve chvíli, kdy se tam v míře stále rostoucí prosazovaly nové užitečné vědomosti a dovednosti, kdy lid se vymaňoval z otroctví, města mezi sebou navazovala těsnější spojení, aby se vespolně bránila proti útlaku, vynález kompasu přivodil rozmach mořeplavby a obchodu, panovníci napomáhali rozvinu řemesel, umění a vědy, kdy se zakládaly univerzity jako ohniska vysokého učení, rozum si zvykal hloubat, správně myslet, mravy doznávaly zjemnění, z válek se vytratila někdejší sveřepost, urozenci se již hanbili loupežit a šlechetní rytíři si vysluhovali ostruhy za soucit se slabými, za velko-myslnost a svůj neposkvrněný štít; rozmáhala se a zdomácňovala ohleduplnost, lidskost, uhlazenost.
V téže době Rus, drásaná Mongoly, napínala všechny síly, aby se udržela nad vodou: nám do pěstování osvěty nebylo! Kdyby si Mongolové u nás počínali stejné jako v Číně a v Indii, nebo jako Turci v Řecku, kdyby dali vale stepi a kočovnictví a usadili se v našich městech, byli by mohli jako stát existovat podnes. Drsné podnebí Rusi je naštěstí odradilo. Chánové zůstali při tom, že nám poviádnou na dálku, a vyžadovali jen stříbro a od knížat poslušnost. Ale takzvaní hordšti vyslanci a baskakové, chánovi zmocněnci na Rusi, dělali, co se jim zlíbilo. Kdejaký kupčík, kdejaký
238
239
mongolský pobuda s námi jednal jako s přezíranými sluhy.
K čemu to nevyhnutelně muselo vést? K mravnímu úpadku. Zapomněli jsme na národní hrdost a vpravili se do nízkého chytračení porobenou, které slabým vyvažuje nedostatek síly. Šidili jsme Tatary, a víc než je jsme šidili jeden druhého. Vykupovali jsme se penězi, abychom byli ušetřeni násilností barbarů, a zvykali jsme si dbát jen o vlastní prospěch. Byli jsme vystaveni neurvalostem ci-záckých tyranů a lhostejněli jsme k urážkám a odvykali studu. Naše vlast se od dob Vasilije Jaroslaviče až do časů loanna Kaíity (v období ze všech nejnesťastnějšíml) podobala víc Šerému lesu než státu: síla se zdála právem. Kdo mohl, loupil, nejenom u cizích, nýbrž i u svých; nikde nebylo bezpečno, na cestách ani doma ; krádež zbujela v morovou hlízu všeho vlastnictví.
Když potom začalo temno strašlivého chaosu prosvětlávat, otupění pomíjelo a zákon, duše občanské společnosti, se probíral ze smrtelných mrákot, tehdy nezbylo než uchýlit se k přísnosti, jakou staří Rusové neznali. Jisté je, že kruté hrdelní tresty jsou průvodním znakem zatvrzení srdce a následkem rostoucí zločinnosti. „Neusmrcujte viníky," napomínal dobrodušný Monomach syny, „život křesťana je posvátný," a neméně dobrodušný přemožitel Mamajův, Dimitrij, sáhl k veřejným popravám, poněvadž neviděl, jak jinak zamezit páchání zla. Kdysi stačila mírná peněžní pokuta, aby se naši předkové varovali nepoctivosti; ve čtrnáctém století se Už za krádež veselo. Jaroslavovi vrstevníci znali výprask leda z potyček, v dobách tatarského jha byly zavedeny tělesné tresty. Za první krádež se vypaloval cejch, provinění proti státu se trestalo zmrskáním knutou. Čeho se mohla společnost nadít od toho, že cejchovala člověka znamením hanby, a přitom ho ponechávala vě svých řadách?
Viděli jsme, že zločiny se dály i ve starších našich dějinách. Tam ale pozorujeme krajní krutost ve výšlezích knížecího a lidového hněvů. Je-li duch ovládán pocitem útisku, strachu a nenávisti, mravy se zvrhají a pustnou. Vlastnosti národa se povždy vysvětlují souhrnem okolních podmínek; jenže účinek trvá namnoze déle než příčina. Vnuci bývají obdařeni některými ctnostmi i neřestmi dědů, ačkoli žijí ve zcela jiných podmínkách. Snad tedy i stinné stránky dnešní ruské povahy mají původ ještě v dobách mongolského barbarství.
Tradovalo se, že nás od boje proti tyranům zrázela prepjatá zbožnost. Rusové prý v nich viděli bič boží a neodvažovali se povstat proti vykonavatelům pomsty Hospodinovy, podobni zaostalému lidu, který je dodnes přesvědčen, že požár zapálený bleskem
nelze uhasit obvyklými prostředky. Dějiny takové názory nepotvrzují. Rusové podnikli nejeden až krkolomně odvážný pokus o svržení jařma; čeho se jim nedostávalo, byla svornost a vytrvalost.
Ostatně budiž řečeno, že vedle jiných našich dobrých vlastností vzala tehdy újmu také chrabrost, která bývá živena národní ctižádostí. Zatímco dříve jednávala knížata mečem, nyní se snižovala k pletichám a žalobníčkování v Hordě. Naši dávní vojevůdcové rozněcovali vojáky před bitvou poukazem na slávu a hanbu; donský vítěz jim stavěl před oči mučednickou korunu. Jestli jsme za ta dvě staletí, poznačená duchem otroctví, mravně načisto ne-zchátrali, jestli jsme nepřestali tíhnout k ctnostem a lpět na rodné zemi, pak za to máme co děkovat víře. Její zásluhou jsme neklesli pod úroveň lidí a občanů, ona nedala zkamenět srdcím a zmlknout svědomí. Z prachu, do něhož bylo sraženo jméno Rusů, jsme se ve jménu křesťanstva pozvedli, a ve vlasti jsme milovali domov pravoslaví.
Vnitřní pořádky na Rusi se změnily. Všechno, co zavánělo svobodou a starými občanskými právy, bylo potlačeno a bralo za své. Knížata, která se před Hordou pokorně plazila, vracela se odtamtud v podobě krutovládcu, neboť panovala v zastoupení nej-vyšsího chána. Za Mongolů se hladce a v tichosti vyřídilo to, co nebylo v silách ani Jaroslava Velikého, ani Andreje Bogoljubského, ani Vsevoloda III.; ve Vladimíru a vůbec všude, s výjimkou Novgorodu a Pskova, navždy umlkl věčový zvon, hlas vrcholného zákonodárného shromáždění lidu, volající často do vzpoury, ale znící lahodně sluchu potomstva ruských Slovanů. Novým městům se už tato stará práva a výsady nepřiznávaly: ani Moskvě a Tveru, jež se domohly významu za mongolské poroby. Letopisy se zmiňují jen jedenkrát o moskevském věče, a to jako o východisku z nouze, v níž se ocitlo sídelní město smrtelně ohrožené sveřepým nepřítelem, když je panovník opustil a nechal napospas bezvládí. Města pozbyla práva volit tisícníky, úředníky lidu, na jejichž vážnost a důstojenství žárlili nejenom knížecí hodnostáři, ale i sama knížata.
Prvopočátky našeho bojarstva se ztrácejí v hlubinách dávných věků. Bojarskou hodnost, dost možná ještě starší než hodnost knížecí, získávali patrně nejzdatnější válečníci a občané, kteří ve slovanských republikách vodili vojsko do boje, rozsuzovali pře a spravovali zemi. Ačkoli zřejmě nebyla nikdy dědičná, nýbrž pouze osobní, a přestože ji na Rusi později uděloval panovník, mívalo zastará každé město vlastní bojary, zastávající významné úřady
240
241
v jeho správě, přičemž knížecí bojaři se těšili jisté nezávislosti. Tak smlouvy ze čtrnáctého a patnáctého století obsahují zpravidla článek, jímž se bojarům zajišťuje právo svobodně přecházet ze služeb jednoho knížete ke knížeti druhému. Bojar, když se mu přestalo líbit v černigově, přesídlil s celou svou družinou do Kyjeva, do Ga-HČe nebo do Vladimíru, kde se mu nabízely nové dvorce i postavení, jež mu zjednávalo všeobecnou vážnost. Tito státní hodnostáři, k nimž lid kdysi vzhlížel jako k pohlavárům a kteří zaujímali nej-přednější místa kolem trůnu, tvořili u nás krátce a dobře jakousi aristokracii.
Když ale byla jižní Rus přivtělena k Litvě, když Moskva, rozrůstajíc se o nová města a země, začala sílit, údělných knížat ubývalo a panovníkova moc se vzhledem k lidu stávala neomezenou, ztrácel svou někdejší váhu i bojarský stav. Komu měl nabídnout své služby bojarin, znectený Vasilijem Temným, pokud nemínil odejít z vlasti? Vždyť i slabý Tver se již hotovil uznat vrchnosten-ství Moskvy.
Bojarům ku prospěchu sloužila i moc, jíž vládl lid: působíce skrze knížata na lid, mohli zároveň prostřednictvím lidu vykonávat vliv na knížata. Rovněž tato opora padla. Nyní prostě nezbývalo než se panovníkovi bezvýhradně podrobit, anebo vypovědět poslušnost a zvednout proti němu odboj. Žádná střední cesta, žádný legální způsob nesouhlasu s knížetem neexistoval. Slovem, rodilo se samoděržaví.
Tento obrat, tehdejšími měšťany i bojary přijímaný bezpochyby s nechutí, ovlivnil další osudy Rusi, jak se ukázalo, nanejvýš blahodárně. Pozůstatky práv a svobod, které se dochovaly z dob malých územních celků, nemohli naši předkové omezovat vůli takových jedinovládců, jako byli Vladimír Svatý nebo Jaroslav Veliký, ale když je pak uplatňovali v časech roztříštěnosti, stát toto střetání dvou mocenských sil, lidové a knížecí, jen ještě víc oslabovalo.
Mohl být mrtvý kolos, v nějž se proměnila Rus po Bátúově vpádu, vzkříšen k životu a nové velikosti jinak než po vzoru Říma, který v čase krajního nebezpečí nalézal zachránce v diktátorovi? Plán, měl-li zůstat v tajnosti, musil vzejít z jediné hlavy a být prosazován jedinou rukou. K tomu se nehodily ani hlučné lidové sněmy, ani otálivé poradní sbory aristokratů. Lid se vzchopuje i z nejhlubsího ponížení a koná divy, ale pouze jako nástroj uváděný do pohybu a oduševňovaný silou vládců. Z bojarské moci u nás vyklíčila bojarská zvůle. Sbor velmožů přispívá panovníkovi v lecčems moudrostí, ale často se také dává unášet vášněmi. Bojaři nezřídka živili vzájemnou zášť mezi ruskými knížaty, osočovali je
u chánů a zhusta se s nimi v Hordě dokonce soudili. Samoděržaví, které vymýcením oněch zlořádů odklidilo vážné překážky z cesty, po níž Rus spěla k nezávislosti, vyvíjelo se tedy ruku v ruce s jedinovládou až do časů Ioanna III., jemuž připadlo dovést je obě k vrcholu.
Dějiny učí, že je čas omylů a čas pravdy. Kolik století musilo uplynout, aby se Rusové dobrali zjištění, že základním předpokladem jejich státního vzestupu je soustředění moci v jedněch rukou. Někteří panovníci tím směrem vykročili, ale nesměle a nikoli s takovým zápalem, jakého si věc žádala. A jejich nástupci zase všechno obraceli vniveč. Vždyť i sjednocovací dílo Moskvy, poučené zkušenostmi víc než Kyjev a Vladimír, postupovalo jen pomalu, a ještě za jaké vnitřní nesoudržnosti! Byl tu sice dokonalejší nástupnický řád, velikému knížectví se vrátily nazpátek staré úděly, ale do jednotného státu v pravém smyslu slova mělo stále ještě daleko, neboť se znovu a znovu drobilo mezi syny, vnuky a pravnuky Ioanna Kality. Dělili se dokonce o soudní právo, o výnosy z celních poplatků a o moskevské důchody.
Takřečené bratrské stařešinství velikého knížete záleželo v tom, že vládcové údělů s vlastními občanskými pořádky, zákony, vojskem i mincí vcházeli do politického uskupení, v němž se mu podvolovali, byli povinni poskytovat mu vojsko a odvádět stříbro pro chány. Jejich závazky však platily jen za jistých podmínek. Jakmile veliký kníže porušil smlouvu, pokaždé dvoustrannou, jakmile jim učinil cokoli napříkoř, měli právo přísahou stvrzené listiny vrátit a mečem se domáhat zadostiučinění.
Lid, měšťané i údělní bojaři znali pouze svého knížete, a poněvadž moskevskému panovníkovi nepřísahali, nepovažovali se za povstalce, jestliže potom v domácích válkách prolévali krev jeho poddaných. Tak tomu bylo ještě za Vasilije Temného. A přitom měl už veliký kníže takovou mocenskou převahu, že se mohl snadno stát jedinovládcem: všechno záviselo na rozhodnosti vůle a pevnosti charakteru; všechno se sbíralo k šťastnému obratu. Povězme nebo připomeňme Čtenáři, jak.
Moskva, původně jeden z nejchudších vladimirských údělů, začala nabývat významu za Daniila, který zdědil po íoannu Di-mitrijeviči, vnuku Alexandra Něvského, Pereslavl Zalesský a po porážce knížete Rjazaňského přičlenil k svému panství notnou část jeho území. Daniilův syn Georgij, svak chána Uzbeka, rozšířil svou državu o Kolomnu, dobyl Možajsk a v Hordě si vyšlapal veliké knížectví Vladimirské. Georgijův bratr Ioann Kalita,
242
243
který zosnoval bezživotí Alexandra Tverského, stal se pak skutečnou hlavou všech ostatních knížat; za to ovšem nevděčil síle zbrani, nýbrž toliko přízni Uzbekové, již si kupoval dovedným podkuřo-váním a bohatými dary.
Mimochodem, není bez zajímavosti, že velkoknifecí komora za mongolské poroby zbohatla: soupisem obyvatelstva a vyměřením danč z hlavy, všelijakými dávkami a poplatky, do té doby neznámými, které se vybíraly údajně pro chána, ale z rukou obratných knížat proudily rovnou do jejich pokladnic. Baskaci, zprvu tyrani a později úplatní přítclíčkové našeho vladařstva, se ve složitých počtech dali snadno vodit za nos. Národ bědoval, ale platil. Strach, že přijde o všechno, ho nutil pídit se po nových prostředcích, aby zasytil chamtivé barbary.
Odtud udivující mohovitost Ioanna Daniiloviče, který skoupil nejenom četně vesnic v různých krajinách, ale i celá panství, jejíchž poslabŠí držitelé, vháněni do úzkých neodbytnými Mongoly i jeho vlastní rozpínavostí, mu volky nevolky postupovali dědická práva, aby v něm sobě i svému lidu zajistili ochránce. Tato takzvaná výkupná knížátka seděla zatím dál na svém odprodaném zboží, z něhož jim plynuly jisté důchody i výhody. Uglič, Běloozero, Galič, Roštov a Jaroslavl se opět staly velkoknížecímí městy, jako za Vsevoloda III. .
Takto tedy usiloval o povznesení Moskvy Ioann Kalita, a Di-mitrij, jeho vnuk, prostoupen odvahou srazil se s chánem v bitvě Hrdina od Donu nezískal skoro nic krom slávy, ale sláva umocňuje sílu. A když byl Dimitrijův nástupce, jehož si Horda hleděla a považovala, obdařen milostivým j ar lýkem, darovací listinou na Suz-dal, Goroděc a Nižní, což mu umožnilo obnovit v plném rozsahu starobylé velkoknížedvi Andreje Bogoljubského, a když posléze svou vládou v míru a pokoji obemkl bývalé černigovské úděly — Murom, Torus, Novosil, Kozelsk a Peremyšl, rozrostla se moskevská říše natolik, že dohromady s Vjatkou představovala již značnou část někdejší jedinovládné Rusi Jaroslava Velikého, vynikajíc nad ni pojivou silou mohutnějícího samoděržaví.
Rurik, Svjatoslav a Vladimír dobývali země mečem, moskevská knížata poklonkovaním v Hordě — způsobem, který zranil naši pýchu, ale zachránil bytí Rusi a její mohoucnost! Jaroslav udržoval lid i bojary na uzdě svým vládčím majestátem. S panovníkem moskevským se již nehrdlili o práva, jsouce zkřesáni tyranstvím chánů, a jestliže o něco žádali, tedy jen o to, aby jim dopřál Žít v pokoji a v bezpečí před Mongoly. Když pak viděli, kterak někdejší vládnoucí knížata hrbí hřbet ve službách Donského,
Vasilije Dimitrijeviče a Temného, ani už tolik neželeli dávno ztracené volnosti.
Dějepis se nesnáší s optimismem a jeho úkolem není hledat v událostech důkazy, že vše, co se děje, děje sc k lepšímu. Takové spekulace jsou cizí prostému zdravému rozumu člověka, pro nějž se píše historie. Bátúův vpád, hromady sutin a mrtvol, ujařmení a nekonečně dlouhá poroba se dojista řadí k největším katastrofám,
0 jakých z dějin států víme. Měla však bezesporu i své prospěšné důsledky. Kdyby byl některý z Jaroslavových potomků zažehnal pohromu tím, že by na Rusi obnovil j edinovládu a podle pravidel, vlastních samoděržaví, vyztužil její hranice proti útoku zvenčí a uvnitř nastolil klid a pořádek, bylo by lip: ale to se nestalo za celá dvě staletí. Bratrovražedné knížecí války se mohly vléci ještě sto let
1 déle. Čím by skončily? Nejspíše zánikem naší vlasti. Litva, Polsko, "Uhry a Švédsko by neváhaly si ji rozebrat. Tehdy by byla veta s naší státní jsoucností i vírou, jež obránila Moskva; a Moskva děkuje za svůj vzestup chánům.
Mezi povšimnutí hodné důsledky tatarského panství nad Rusí patří další vyvýšení duchovenského stavu, rozhojnění mnišstva a církevního majetku. Politika chánů, potlačující lid a knížata, nadržovala církvi a jejím služebníkům. Obmýšlela je zvláštní přízní, vycházela vstříc metropolitům a biskupům, poprávala sluchu poníženým prosbám pastýřů a nezřídka na důkaz úcty k nim ušetřila jejich ovečky. Víme, jaké úlevy zjednal vlasti orodováním v Hordě metropolita sv. Alexij.
Urozenci zřeknuvší se světa po katastrofě, která postihla celou ruskou zemi, hledali niterný mír v monastýrech a vyměňujíce knížecí či bojarské pláště za řeholnický šat, zvyšovali lesk duchovního stavu, v němž se obvykle loučily s životem i hlavy korunované. Poddaní chánů měli pod trestem smrti zakázáno sahat na majetek a rušit klid klášterů, jejichž movitého i nemovitého jmění donacemi přibývalo. Kdokoli cítil, že jeho dny jsou sečteny, odkázal něco církvi, obzvláště v dobách moru, jímž byla Rus tak dlouho sužována.
Církevní statky, Hordě ani knížatům daněmi nepovinované, utěšeně vzkvétaly: příjmy stačily bohatě nejen na zvelebování chrámů a zaopatření biskupů a mnichů, ale i na přikup dalšího majetku. Novgorodské duchovenstvo obětovalo sofijskou pokladnici obecnému blahu. Naši metropolité však chvalitebného příkladu nenásledovali. Mniši bohatli, zatímco lid úpěl v bídě. A poněvadž nemusili platit kupecké clo, provozovali i obchod.
244
245
Vedle tehdejšího náboženského zanícení, s nímž souvisela představa o důstojnosti řeholního života, byly to hodnoty ryze světské, co přivádělo celé houfce lidu z měst i venkova do tichých a bezpečných klášterů, kde se bohabojná horlivost odměňovala netoliko vážností, ale i dobrým bydlem, kde byl člověk schován před násilím a strázněmi, kde sklízel, aniž sil! Jen velice málo dnešních ruských monastýrů pochází z doby před Tatary nebo po ní; z valné části vznikly za jejich nadvlády.
Nicméně přes všechen svůj význam a autoritu naše duchovenstvo netrpělo onou nemírnou vládychtivostí, jež byla vlastní duchovenstvu západnímu; prokazovalo našim knížatům platné služby ve státních záležitostech a o světskou moc s nimi nesoupeřilo. Metropolité působili jako prostředníci v rozepřích mezi našimi knížaty, ale jen pokud byly s jejich osobami srozuměny obě strany, a bez jakékoli skutečné pravomoci. Ručili za opravdovost a neporušitelnost daných slibů, třebaže jediné, na Čem mohli stavět, bylo svědomí, a nikoli světský meč, jímž hrozívali papežové každému, kdo se zdráhal uposlechnout jejich vůle. A jestliže někdy slevili ze zásad křesťanské lásky a mírnosti, pak proto, aby se zavděčili panovníkům, kteří je jmenovali i sesazovali a na nichž byli plně závislí.
Původní ráz naší církve, zušlechťovatelky surových mravů, kro-titelky dravých pudů a šiřitelky křesťanských i občanských ctností se v jádře zkrátka vůbec nezměnil. Její pastýři se nedali svést ani umlčet chánskými milostmi: sloužili duchovní oporou i poslední útěchou Rusům, kteří za Bátúových časů s mužným odhodláním spěli vstříc smrti, žehnali zbraním Dimitrije Donského a modlili se za jejich vítězství. Po odchodu Vasilije Temného z obležené Moskvy vzal na sebe obranu Kremlu stařičký metropolita Iona, rozhodnut společně s lidem třeba zahynout, a naposled ještě — máme-li věřit letopisům — navštíven věstím duchem předpověděl Vasilijovi brzkou neodvislost Moskvy.
Historie potvrzuje pravdu, zastávanou všemi politicky vzdělanými mysliteli a jevící se spornou leda povrchnímu pohledu, že totiž náboženství je síla státotvorná. V západoevropských zemích podmaněných polodivokými národy Gótů, Langobardů a Franků, kteří přijali křesťanskou víru, ale dlouho nebyli s to sladit ji se svými zákony, ani vést nutnou dělicí čáru mezi dvojí mocí, si duchovní moc arci osobila moc světskou. Řecká církev však se rozeskvívala v říši uspořádané, kde si duchovenstvo nemohlo tak snadno přivlastnit práva, jež mu nepříslušela. Svatý Vladimír dal naštěstí přednost Konstantinopolu před Římem.
Nuže zanechalo panství Mongolů, jež mělo zhoubné účinky na mravní vlastnosti Rusů, ve svých důsledcích však posílilo moc jejich panovníků i postavení ruského duchovenstva, zanechalo nějaké stopy také v lidových obyčejích, v občanském zákonodárství, v rodinném životě, v jazyce?
Slabí obvykle přejímají od silných. NaŠi knížata, bojaři, kupci j a řemeslníci pobývali v ulusech, hordstí velmožové a kupci zase
| v Moskvě i v jiných městech. Tataři zpočátku uctívali modly,
j později přistoupili k mohamedánství: my jsme je ze zvyku nazývali
| pohany. A čím vítanější u nás byli Byzantínci, kteří k nám přišli
| s pochodní křesťanství, tím větší odpor v nás budili Tataři, jakoby
| srostlí se vznenáviděnou pavírou. Navíc jsme i v rabském ponížení
| cítili převahu nad kočovným národem. Proto se také Rusové svým
charakterem blížili víc Evropanům než Asijcům, když vyšli z po-l roby.
\ Evropa se k nám už neznala, a není divu: za dvě stě padesát
- let se změnila, kdežto my jsme zůstali, jací jsme byli. Její cesto-
í vatelé ve třináctém století neshledávali žádný rozdíl mezi odívá-
ním u nás a na Západě; k témuž názoru by patrně dospěli i zkou-; maním jiných zvyklostí.
Jako v Itálii, Francii a Anglii po pádu Říma, tak také u nás po přizvání varjažských knížat dostalo všechno ráz povýtce germán-'\ ský, smíšený s pozůstatky starých obyčejů. K. tomu se později při-
družilo, co jsme přejali od Reků. V povaze Slovanů od prvo-.1 počátku bylo a dodnes je cosi asijského: snad že se od Východu,
kolébky lidstva, odpoutali později než jiní Evropané. Zkracovat : ženu na volnosti, zotročovat bližního, obchodovat s lidmi a brát
i na soudech legální úplatky se naši předkové nenaučili od Tatarů —
; to vše jsme viděli dávno předtím u Slovanů i u Rusů.
V ruštině je dosti slov východního původu, ale ta najdeme v jiných slovanských jazycích také. Přitom v některých ojedinělých případech může jít o slova, která jsme přev2ali od Ghazarů, Pe-; i čeněhů, Jasů, Polovců, ba i od Sarmatů a Skytů. Mýlí se, kdo je
považuje za tatarská, jichž se v ruském slovníku najde sotva čtyřicet nebo padesát. Pro nové pojmy a nové věci je třeba nových výrazů. Čemu se mohl přiučit kulturně pokročilý národ od ko-; čovníků?
j Do našeho občanského zákonodárství a soudnictví se Tataři
j nevměšovali. Zákony pro všechny moskevské državy vydával
| a prostřednictvím svých místodržících a poprávců soudil panov-
|        nik, k němuž šla také odvolání z jejich rozsudků. Ani letopisy, ani úřední listiny z té doby se nezmiňují o příkazech. Místodržícím
246
247
byli podřízeni kmeti a setníci: první soudili raby, druzí rolníky; stejně tomu bylo v údělech. Soudní pře mezi poddanými dvou různých knížectví řešili bojaři, na nichž se shodly obě strany. Pokud se nedohodly, nastupoval vybraný prostředník neboli rozhodčí, proti jehož výroku se již nemohly vznést námitky.
Postrádalo tedy tehdejší soudnictví pevný fundament, jak vidno, a většinou bylo ponecháno na libovůli soudců. Ruská pravda ztratila váhu i platnost všeobecně závazného zákoníku a soudci se místo ní řídili knížecími nařízeními čili dekrety, velice kusými a neurčitými.
Kromě dvinského soudního dekretu Vasilije Dimitrijeviče se nám dochovaly ještě dva další z patnáctého století, pskovský a nov-gorodský. Oba hovoří o soudních soubojích, na něž docházelo při obviněních, která vzbuzovala pochybností. Tento podivný zvyk, vystřídavší zkoušku ohněm a vodou, panoval v celé Evropě po několik století. V Ruské pravde není o soubojích ještě ani zmínky. Ale v roce 1228 se již na Rusi tímto způsobem, nazývaným pole, před soudem dokazovala nevina. Věřilo se, že Boží soud dochází projevení skrze obratnost a sílu: kdo zvítězil, byl ospravedlněn. Duchovenstvo se marně stavělo proti obyčeji, který tak příkře odporoval duchu křesťanské víry. Metropolita Fotij v roce 1410 ve svém dopise novgorodskému arcibiskupu loannovi vyhlásil, žc účastníkům souboje nesmí být podáváno Tělo a Krev Páně, žc každý, kdo v souboji někoho usmrtí, bude na osmnáct let vyobcován z církve, a kněžím že se nedovoluje sloužit za zabité pohřební obřady. Ale síla zvyku vydala víc než horlení duchovenstva, církevní tresty a zdravy rozum.
Pskovský dekret stanoví některé soudní pokuty: vytržení vousů, například, se pokutovalo dvěma rubly. Dále vymezuje sazbu peněžitých trestů. Tak třeba za berana dostával poškozený hospodář šest děněg, za ovci deset a soud tři. Koupě, prodej, výměna, pokud byly uskutečněny v opilosti, jsou prohlašovány za neplatné. Knížecí čeledi se zapovídá provozovat krčmářství a prodávat medovinu, ženám pak dávat se při soudních soubojích zastupovat najatými osobami apod.
Dekret pskovský představuje pouze částku či dodatek k nějakému většímu souboru právních předpisů. Novgorodský dekret se totiž výslovně dovolává ještě jiných, nám neznámých reskriptů, a sám obsahuje pouze zvláštní ustanovení, z nichž vysvítá, že arcibiskup se jakožto soudce církevní řídil Nomokánonem, zatímco posadnik a velkoknížecí místodržitelé měli vodítko ve starých novgorodských statutech; že za každé soudní řízeni se vybíraly
poplatky; že tisícník byl vybaven mimořádnou soudní pravomocí; že soudcové vyjížděli za výkonem svého úřadu do měst a byli povinni každou věc uzavřít v určené lhůtě, jinak platili pokutu; Že společně se soudci a půhončími zasedali přísežníci urozeného původu, bojaři a patricijové; že obžalobu přednášeli takzvaní mluvčí aneb strjapčí, jejichž pečetěmi se opatřovaly záznamy o jednání, pořizované dáky čili zapisovateli; že za ženu odpovídal před soudem její muž, za vdovu synové; že bojarské ženy a patricijové skládali přísahu doma; že rabi směli vydávat svědectví jen o rabech, Pskované za žádných okolností; že před vynesením řádného rozsudku nesměla být nikomu odňata svoboda a že se každému obviněnému poskytovala lhůta; že žalobci i obviněnému hrozil přísný trest, jestliže druh druhovi nebo soudcům utrhali na cti; že kdo byl usvědčen z násilného nabytí cizího vlastnictví, platil pokutu velikému knížeti i Novgorodu, a to bojarin padesát, patricij dvacet a mladší měšťan deset rublů; trest byl odstupňován podle stavovské příslušnosti nebo majetkových poměrů provinilců.
Do působnosti duchovenského soudu spadaly vedle věcí církevní povahy také spory mezi kněžími, mnichy, klášterníky apod. Slo-íi o spor mezi osobou duchovní a světskou, soudili jej náměstkové biskupů a episkopátní soudci společně s knížecími nebo městskými úředníky. Peněžní pokuty vyměřované církevním soudem v Nov-gorodě byly mnohem vyšší než v jiných městech. Tak například z každého rublu, který byl předmětem soudního jednám, pobíral vladyka, náměstek nebo jeho Idíčník hřivnu peceťného, kdežto posadnik, tisícníci a sudí všeho všudy sedm děněg.
Jak se věci měly v jiných ruských knížectvích, nevíme, ale je nasnadě, že naše duchovenstvo hledělo všude rozšiřovat svá soudní práva, jejichž věkoplatnost odvozovalo z domnělých církevních statut svatého Vladimíra a Jaroslava Velikého. Nejvyšší rozhodčí instanci v církevněsoudních záležitostech zosobňoval metropolita. Novgoroďané mu v roce 1385 toto výnosné právo odebrali a ustanovili, aby všechny soudní záležitosti vrchnomocně, to jest s konečnou platností, vyřizoval arcibiskup v součinnosti s jejich vysokými úředníky.
V občanském zákonodárství jsme od jedenáctého století vcelku nejen nepokročili, ale dokonce, jak se zdá, spíše se vraceli k dobám, kdy národové slepě tápali v této části státního ústrojenství: vinu na tom nesly věčné zmatky a převraty ve vnitřní správě. Knížata, která cítila, na jak vratké půdě stojí jejich trůny, volila cestu nejme nŠího odporu, když už chtěj nechtěj a se ziskem pro sebe vykonávala nad lidem soudní moc. Recept byl prajednoduchý:
248
249
svědomí, přísaha a prosté laické usuzování, které se přidržovalo obyčejů předchozích dob a obešlo bez jakýchkoli písemných, vše- \ obecně závazných pravidel. Zákonodárce určoval pouze druh j trestu a peněžní pokuty za nejtěžsí zločiny: za vraždu, loupež apod. '
Církevní soud, jenž se opíral o Kormčí knihu čili Nomokánon, nad občanským soudem nevynikal v ničem: řecké zákony se po ! mnoha stránkách nehodily na ruské podmínky a často byly vytlačovány soudcovskou libovůlí. V takovémto stavu se kolem dc- I sátého století nacházelo soudnictví i ostatních evropských zemí, j ale v patnáctém století byla už Evropa se svými juristickými fakultami a římským právem mnohem dál než my. •
Stejně pozadu jsme zůstali ve vojenství. Křižácké výpravy, duch rytířstva, dlouhé války a posléze zřízení stálých, pravidelných armád — to byly stupně, po nichž vojenské umění Francie i ostatních zemí stoupalo k větší dokonalosti. My jsme za ta staletí až na střelný prach nic nového nepoznali ani nevyzískali. Vlastní jádro, nejlepší a nejvybranějŠí část vojska tvořili nejvyšší státní hodnostáři, zahrnovaní pod pojem velkoknížeci dvůr: bojaři starší, velcí a putní (to jest ti, jimž byly výsluhou propůjčeny pozemky, berniční práva, mýta apod.), okolničí, totiž členové panovníkovy užší družiny, a dvořané.
Druhou vydatnou a pevnou součást našich branných sil představovaly takřečené bojarské děti, v nichž poznáváme někdejší bojarské panoše; z knížecích panošů se mezitím stalí dvořané. Každé staré krajské město, které mělo své bojary, mělo i bojarské děti, z nichž se skládaly družiny bojarů. Kupci a měšťané byli povoláváni do zbraně jen v případě krajního nezbytí, zemědělci nikdy. Donský hrdina dokázal postavit vojsko čítající sto padesát tisíc mužů, jenomže k něčemu takovému bylo třeba kromobyčejného úsilí. Často přitrhl nepřítel k Moskvě dřív, než se vojsko vůbec stačilo shromáždit. Zvyk je železná košile a nebývá snadné nahradit ho lepším. Udržování stálé, nikdy nerozpouštěné vojenské hotovosti předpokládalo značné náklady na žold. Naši panovníci šetřili, nebo si to ani nemohli dovolit, nemělo-li být jejich poddanstvo zatíženo neúnosnými daněmi.
Podle jinozemských autorů bojovalitehdy Rusové podobně jako Mongolové, totiž tak, že „nestáli na jednom místě, nýbrž stříleli a oháněli se kopím v plném trysku, vyrážejíce v náhlých útocích vpřed a stejně nečekaně se vzdalujíce". Avšak naše letopisy tomu nenasvědčují. Jezdectvo bylo sice za všech časů nejdůležitější a nej-hybnější vojenskou složkou, ale měli jsme přece i pěchotu. Vojsko
nastupovalo v semknutých řadách, část se předsunovala, aby zasadila nebo zachytila první úder, část se oddělovala a umísťovala v léčce. Některé pluky bitvu zahajovaly, jiné vyčkávaly a zasahovaly proti nepříteli, až když nadešel nejpříhodnější okamžik. Takzvaný velký neboli knížecí praporec, střežený dvořanstvem, Čněl zpravidla nad středem bitevní sestavy. Dovedli jsme využívat krajinných poměrů: vybírali jsme pro svá ležení místa chráněná roklemi a hlubokými lesy.
Naši vojevůdcové prokázali nejednou právě tak smělou rozhodnost a vojenské mistrovství jako hrdina od Donu, když rychlým přesunem zmařil Mamajovo spojení s Jogailem. Kulikovská bitva se vepsala do paměti nejenom chrabrostí, ale také vojenským uměním Rusů, Osvědčil je rovněž Alexandr Něvský v bitvě se Švédy a s Livonským řádem mečových rytířů. Letopisci pějí chválu na vojevůdcovské schopnosti Dimitrije Volyňského, přemožitele Bulharů, Olega a Mamaje; totéž platí o knížeti Vasiliji Obolen-ském a o moskevském Šlechtici Feodoru Basenokovi, kteří se vyznamenali za vlády Vasilije Temného.
Nicméně vojenskými zkušenostmi se Rusové čtrnáctého a patnáctého století nikterak nemohli vyrovnat svým předkům, na jejichž mečích v nepřeryvném sledu válek s vnějšími nepřáteli a mezi-knížecích střetů krev vůbec neosychala a jimž se bitevní pole stalo takříkajíc druhým domovem. Krev tekla i za chánské poroby: ztráty na mrtvých byly velké, ale velkých válečnických počinů tak mnoho nebylo.
Budiž zaznamenáno, že letopisy z dob Vasilije Temného se u roku 1444 zmiňují o rjazaňských kozácích, zvláštním, později proslulém lehkém vojsku. Je tedy zřejmé, že kozáci se nevyskytovali pouze na Ukrajině, kde jejich jméno, jak víme z dějin, vešlo ve známost někdy v roce 1517, ale že žili na Rusi již před Bá-túovým vpádem a že si tak říkali Torci a Berendějové, kteří obývali dněperské břehy dole pod Kyjevem. Tam se také setkáváme s prvními sídlišti kozáků maloruských. Torci a Berendějové se nazývali Čerkasy, kozáci rovněž. Připomeňme si Kasogy, kteří podle našich letopisů sídlili mezi Kaspickým a Černým mořem, a také zemi Kazachů, jíž se právě v těchto místech dohadoval císař Konstantin Porfyrogennétos.
Tolikerá shoda okolností nás přivádí k domněnce, že Torci a Berendějové si říkali i Gerkasové i kozáci, a ti z nich, kteří se nechtěli poddat Mongolům ani Litvě, že se usazovali jako volní lidé na dněperských ostrovech, obklopených skalisky, neprostupným rákosím a bažinami. Přijímali mezi sebe v hojném počtu Rusy
250
251
prchající před útiskem, mísili se s nimi a pod jménem kozáci se sestoupili v jeden lid, který se zcela poruštil, tím spíše, že jeho předkové žili od desátého století v kyjevské krajině a sami už byli takřka Rusové. Když se pak víc a víc rozrůstali a dobírali vědomí nezávislosti a bratrské sounáležitosti, zřídili si kozáci na dolním toku Donu křesťanskou vojenskou republiku a začali v Tatary zpustošených končinách zakládat opevněné osady. Podjali se ostrahy litevských držav, ohrožovaných krymskými Tatary a Turky, a získali nad jiné mocného příznivce v Zikmundovi I., který jim udělil četná privilegia a daroval území za dněperskými prahy, kde leží po nich pojmenované město Gerkasy.
Dělili se na sotně a pluky; v čele měli hetmana, jemuž polský panovník Štěpán Báthory na znamení vážnosti propůjčil královskou korouhev, velitelský palcát zvaný bulava, bunčuk, totiž žerď s koňským ohonem, a pečeť. Těmto rozeným bojovníkům, celým srdcem lnoucím ke svobodě a řecké víře, připadlo v polovině sedmnáctého století vymanit Malou Rus z cizácké nadvlády a navrátit naší vlasti, co jí kdysi patřilo.
Takzvaní záporožští kozáci tvořili vlastně jeden celek s kozáky maloruskými. Jejich Síč, opevněný tábor pod dněperskými prahy, sloužila zprvu za shromaždiště, později však se stala domovem neženatých kozáků, jejichž jediným řemeslem byla vojančina a zboj.
Příklad ukrajinských kozáků, nikdy neodkládajících zbraň a vždy připravených utkat se s nepřítelem, přivedl pak asi rovněž naše severní města na myšlenku založit si podobnou zeměbranu. Však právě Rjazaňsko, ze všech ruských krajů nejvíce vystavené nájezdům lupičů z Hordy, potřebovalo takový strážný sbor jako sůl. Mužskou omladinu a bezdomovce vábily do kozáckych řad buď jakési občanské výhody — snad slevení všeho poddanského platu, nebo vyhlídka na válečnou kořist. Z dalších dějů seznáme, kdo byli hordští, azovští, nogajšti a ostatní kozáci. Toho pojmenování se tehdy užívalo pro lid svésiojnýa nebojácný, pro výtečné jezdce, nikoli pro lupiče^ jak tvrdí někteří pisatelé, odvolávajíce se na turecký lexikon. Bezpochyby neslo o nadávku, když se tak ze své vůle nazývali sami stateční harcovníci, kteří pro svobodu, vlast a víru nasazovali život.
Při všem tom živoření Mongoly zbědované Rusi její kupectvo si ve čtrnáctém a patnáctém století stálo výborně. Stará slavná řecká cesta byla pro nás uzavřena. Nové obchodní cesty spojovaly Rus přes Hordu s Východem, přes Azov po Donu s Konstantinopolem
a Západem. Obchodníkům s hedvábím, které k nám dováželi z Azova, se v Moskvě říkalo Surožané — podle Surožského Čili Azovského moře. Zaujímali nejvyšší příčel na kupeckém žebříčku spolu se soukeníky prodávajícími flanderské a anglické sukno, pro něž jezdili do Novgorodu, kde vzkvétal hanzovní obchod. V oplátku za tento cizozemský tovar jsme dávali kožešiny.
Rus byla za oněch časů rájem čtvernohé a pernaté zvěře i lovců. Valnou část země ještě pokrývaly neproniknutelné panenské hvozdy a v přejícném poklidu širých lesních pustin se to všelikým živočišstvem jenom hemžilo. Na severní Rusi kolem patnáctého století bytovali bobři, kozy i losi, hejna labutí brázdila hladiny řek i jezer tak volně a nerušeně, jak volně a nerušeně se o čtyři století dříve proháněla stáda divokých koní, buvolů, vepřů a jelenů lesy jihoruskými. Skrovně zalidněna — její osídlení trvalo dosud krátce a lidé hynuli mečem, mizeli v zajetí, mřeli hladem i morem —, oplývala Rus poklady nespoutané přírody, kterých se vzrůstajícím počtem obyvatelstva vždycky ubývá.
Hordští kupci rozbili své stany v Moskvě, Tveru a Roštově. Dodávali nám řemeslnické výrobky z Asie a koně, výměnou pak (krom vzácných kožešin, domácích i permských) ve velkém odváželi sokoly a jiné lovecké ptáky, dopravované do velikého knížectví z Dvinské země. Rusové podle všeho obstarávali Mongolům také sukno vyrobené v západních zemích a těm na oplátku zase výrobky asijských řemeslníků. S východními zeměmi obchodovali moskevští i další kupci v Kazani, jež vyplnila mezeru po starobylém Bolgaru.
Chánové ve vlastním zájmu drželi nad naším obchodem ochrannou ruku, počítajíce, že čím více nám bude vynášet, tím přesněji bude Horda dostávat svou daň. Věhlasný benátský cestovatel Marco Polo, který pobýval někdy v roce 1270 ve Velkém Tatársku, v Persii a na březích Kaspického moře, mluví o studené Rusi, jejíž obyvatelé jsou bílé pleti a venkoncem hezkých tváří, a říká, že tato země slyne nalezišti stříbra, Neslynula jimi, ale vydatnými zásobami stříbra, získávaného od západních kupců a přes Jugru ze Sibiře, jsme se vpravdě chlubit mohli. Novgoroďané slíbili Michailu Tverskému Šest tisíc liber ve stříbře, a Vytautasovi na šedesát tisíc pudů skutečně vyplatili. To byla částka před objevením Ameriky jaksepatří vysoká!
Není nám známo, kolik jsme doopravdy každoročně chánům dávali, ale víme, že v roce 1384 se pro ně z každé vsi vybíralo po dvanácti zolotnicích stříbra, a taková ves tehdy většinou pozůstávala z dvou tří usedlostí. Města platívala i zlatem. Zemědělci
252
253
mimoto odváděli velkoknížecí komoře z každé sochy hřivnu, stejně tak kováři, rybáři a kramáři (to obnášelo více než dva zolotniky stříbra). Ghanská daň se nám z Hordy prostřednictvím obchodu částečně vracela.
Nakonec jsme měli stříbra tolik, že jsme mohli zrušit mordky aneb kuny, naše starodávné asignace, které byly v oběhu plných pět set let a při nedostatku kovů prokázaly našemu hospodářství neocenitelné služby. Komoře se díky uměřenosti, jíž dbala při vydávání těchto kožených známek, podařilo udržet jejich hodnotu až do Bátúova vpádu. Tehdy kuny klesly, poněvadž Mongolové je nepřijímali místo stříbra. Nějaký Čas pak ještě obíhaly v Nov-gorodě a ve Pskově, kde se nepřicházelo do přímého styku s Hordou. Zanedlouho však byly staženy i z tamního oběhu pro obtížné přepočty při obchodování s ostatními Rusy, kteří už mordky za platidlo neuznávali.
Místo slova kuny se pro pojmenování peněz vžívalo slovo dingy — a někdejší kožená hřivna se převedením na stříbro proměnila v jednu desetinu rublu. Tato reforma se na domácím trhu odrazila nepříznivě, protože množství peněz obíhajících na Rusi se prudce snížilo. Kupecká města stříbro měla, avšak v místech se slaběji rozvinutým obchodem nezbývalo než vyjadřovat hodnotu věcí i nadále ve známkách. Tak se ve Dvinské zemi po zrušení kožených úřezků, zvaných kuny a veksi, dostaly opět do oběhu celé kuní a veveří kožešiny, jako v nejstarsích časech u nás. Vrátili se tam tedy k bezprostřední výměně věcí, příznačné pro národy žijící v polodivošském stavu.
Pokud jde o náš vnitřní obchod, vymezovaly se jeho svobody a privilegia ponejvíce zemskými regulemi. Smluvní listy, nesoucí podpisy vládnoucích knížat a stanovící jen mírné poplatky z kupeckých povozů a lodic, bývaly opatřeny doložkou: „Kupcům budiž poskytován svobodný, jistý a nerušený průchod i průjezd."
Vedle toho, že přepravovali cizozemské zboží z místa na místo; zabývali se obyvatelé některých okrsků také směnou vlastních výrobků, U Novgoroďanů to byl chmel a len, u Novotoržčanů kožešiny, Galičané a Dviňané zásobovali trh solí. Galičská sůl se těšila dobré pověsti již za Dimitrije Donského. Rovněž ve Pskově zahájili v roce 1364 provoz ve vlastních solivarech, ale brzy je zase zavřeli. NejvčtŠí odbyt na tuzemském trhu mělo obilí a ryby. Za častých neúrod, kdy národ strádal hladem, prozíraví kupci bohatli.
Přestože jsme byli Mongoly jakoby odříznuti od Evropy, přestože její a naše panovnické rody nevcházely více v příbuzenské svazky, přestože veškeré ruské diplomatické styky se Západem — nepočítáme-li Inocencovo poselstvo k Alexandru Něvskému a Isidorovu cestu do Vlach, byly přerušeny, přestože většina cizozemských kronik z té doby se o Rusi takřka nezmiňuje, přesto prese všechno se Moskvané zásluhou obchodního spojení Novgorodu se západními zeměmi poměrně brzo seznámili s tak převratnými evropskými vynálezy, jako byl vynález papíru a střelného prachu. V patnáctém století se u nás upustilo od psaní na blánu či pergamen a začalo se používat mnohem lacinějšího papíru z hadro-viny, který jsme, stejně jako palné zbraně a střelivo, kupovali od Němců. Moskva a Galič se bránily palbou z dél, ale v popisech bitev polních je řeč pouze o střelách, mečích a kopích, takže děla a píšťaly patrně sloužily jenom k obraně měst.
IC umným řemeslům ruským přibylo nové, totiž mincovnictví. Předtím se u nás mince razily naposled snad někdy za vlády Jaroslavovy nebo ve dvanáctém století. Jejích razičům se říkalo monetáři.
Stavitelství oněch dob se připomíná některými obstojnými kostely v Moskvě i v jiných městech. Ale zatímco svatá Olga žila v kamenném paláci, jak víme z letopisů, v Moskvě, s výjimkou kostelů a městských hradeb, do patnáctého století nebylo jediné kamenné stavby. Knížata a velmožové dávali přednost zdravějším sídlům dřevěným. Nadto pak časté nepokoje a rozhárané poměry ve státě odrazovaly i největší boháče od fortelného stavebního podnikám beroucího v počet časy budoucí. Kde chybí pevný vnitřní řád, tam ani stavby nemívají dlouhé trvání. Novgorodský arcibiskup Jevíimij dal ve svém dvoře roku 1433 postavit kamenný palác s třiceti dveřmi, vyzdobený malbami a bicími hodinami. Podobný, s domácí kaplí Uložení roucha, vyzdvihl v roce 1449 metropolita Iona. Jevfimijův palác stavěli němečtí mistři.
Střed dnešní Moskvy se tehdy ještě zelenal četnými luhy a háji. Knížata i bojaři měli vlastní mlýny, rozličné zahrady, sady a příměstské dvorce. Přepych se projevoval v hojnosti služebnictva, bohatosti oděvu, ve výšce domů a hloubce sklepů plných beček se silnou medovinou, hlavně však v budovám kostelů a drahocenném obložení ikon. Když zde již padla zmínka o služebnictvu, rozšiřme ji: veliká knížata před odchodem z tohoto světa obvykle propouštěla své raby na svobodu; jejich příkladu následovali i jiní hodnostáři.
Jisté je, že staroslavný Kyjev krášlený památníky byzantského
254
255
umění a hemžící se cizozemskými kupci — Reky, Němci, Italy, kteří si v něm dávali dostaveníčko, Moskvu patnáctého století předstihoval v mnoha ohledech. Zhrubli jsme, ale ne natolik, že by v nás zplaněl a odumřel všechen tvůrčí duch a že bychom v ničem víc neuspívali. Rus podléhala vlivu Řecka až do samého jeho pádu: brali od nás stříbro, ale dávali nám vedle relikvií také knihy. Moskevská Patriarší knihovna, známá celé učené Evropě, vznikla na základě Knihovny metropolitní, zřízené za chánské nadvlády nad Rusí a bohaté nejenom církevními rukopisy, ale i nejstarsími výtvory řeckého písemnictví. Znalost jazyka Helénů patřila k souboru vědomostí takřka nepostradatelných u vyššího duchovenstva, které bylo v trvalém styku s Gařihradem.
Pod tímto zorným úhlem viděna účinkovala tedy naše církevní závislost, neblahá ve smyslu politickém, blahodárně na vzdělanost u nás, totiž v tom, že jí nedala zcela vyhasnout, alespoň ne mezi duchovenstvem. A po vědění bažící lidé světští si chodili pro odpovědi na své otázky do monastýrů. Neboť tam, v oněch klášteřích, jako druhdy žila i nyní ruská historie a sepisována pilným perem mnicha, který své vypravování mísil s ponaučeními, skýtala obraz žalostného osudu vlasti. Volyňský letopisec uvádí výňatky z Homéra, moskevský cituje Platóna a Pythagora, Rekům jsme děkovali netoliko za církevní knihy bohoslužebné a bohovědné, ale i za rozličné historické, mravoučné a bájné příběhy a pověsti, jako například o chrabrosti Alexandra Makedonského v překladu z Arriana, o Sinagripovi, králi Adorů, o hrdinech starověku, o bohatstvích Indie atd. Druhý ze zmiňovaných příběhů je arabský (vyšel francouzsky v Tisíci a jedné noci) a do ruštiny byl převeden ve třináctém nebo čtrnáctém století zřejmě z řečtiny.
Mezi tehdejší domácí slovesnou tvorbou vyniká pamětihodné umělecké vylíčení bitvy na Kulikově poli a chvalozpěv k poctě Dimitrije Donského. První skladba, dílo rjazaňského kněze Sofo-nije, třeba méně básnická, připomíná v mnohém Slovo o pluku Igorové.
Kníže Vladimír mluví s Dimitrijem
o zdatných vojevodech
a slavných hrdinech ruských,
kteří koně mají bujné,
pancíře pevné,
Hity červené,
píky zlacené,
meče damascénske,
256
kurdy ladské,
z Janova toulce
a z Němec sudltce;
všechny cesty jsou jim známy,
břehy Oky povědomý.
Pro víru křesťanskou
hlavu svoji složit hrdinové chtějí,
pro urážku knížete velikého Dimitrije.
Velkokněžna Jevdokije s ženami vojevodskými
v těremu zlatověžatém u jižních oken sedí,
pohledem teskným manžela provází,
ručeje slz prolévá
a s rukou k ňadrům přitištěnou
takto promlouvá řkouc:
„Bože můj veliký, pokorně tě prosím, učiň, ať jsem hodna ještě uviděti druha mileného, mezi lidmi slavenéiio, knížete velikého Dimitrije.
Přispěj pádnou rukou proti nepřátelům jemu na podporu. Nedopusť, by Mamaj pohanský hubil křesťany,
jak je kdys hubíval Batyj zlořečený.
Spas ten zbytek živých,
světit budou věčně jméno tvoje skvoucí.
Smutná je zem Ruská,
v tebe jediného
naději svou skládá, Oko Vševidoucí.
Kdo dvě moje sirá, holátka bezbranná, kdo je zaštítí před vichrem bouřlivým, před znojem palčivým?
Vrať jim otce jejich,
panovat mu dopřej
do nejdelšího věku..."
9.17
Uprostred noci před bitvou zve slavný, umění válečného znalý Volynec velikého knížete v Širé pole, aby mu zjevil sudbu otčiny. Mamajův tábor leží vpředu, ruský za jejich zády.
říká Volyněc,
„Poslouchej!11
. . ,a Dimitrij přivrácen k Mamajovým stanům slyší lomoz a křik, jako když trhy bývají, jako když města se staví, jako když trubky jedna přes druhou vřeští. V dálce hrozivě vyjí vlci a krákají vrány; husy a labutě na říčce Něprjadvě křídly pleskají, věstíce bouři nevídanou.
„Obrať se k ruskému ležení"
říká opět Volyněc,
míní Dimitrij,
„co slyšíš ted?" „Vštideje ticho,"
„jen ohně nebeské vidím,
které v bleskotném jasu splývají. . ."
Volyněc sestoupí s koně, přiloží ucho k zemi, dlouho napíná sluch, pak vstane a mlčí. Dimitrij naléhá.
„Ceká nás dobré i zlé"
odtuší bohatýr moudrý.
„Obe strany pláčou,
jedna, jako když vdova hořekuje,
druhá, jako když panna klasem šalmaje naříká.
Ty, Dimitriji, zvítězíš,
mnozí však, přemnozí našinci padnou."
Dimitrijovu tvář zrosily slzy...
Voje se v husté mlze sšikovaly, křesťanské korouhve vzlétly,
258
koně se pod jezdci uklidnili, ruské trubky zahlaholily a tatarské houkly.
Sténá země celá na východ až k moři, na západ až k řece Dunaji. Pole se pod tíhou prohýbá, vody se z břehů vylévají.
Nadešel čas boje:
Vojíni všichni koně své pobídli, „Hospodine, při křesťanech stůj!" vykřikli a vyrazili vpřed.
Nebili se jen zbraněmi,
leč tělem o tělo sebe pozbíjeli,
pod kopyty koni hynuli,
v těsnotě Kulikova pole stíží po vzduchu lapajíce.
Od mečů. lesklých krvobarvé jiskry odskakují, zježená kopí se s třeskotem lámou. Udatní rekové ruští
jak dubina velebná k zemi se nachylují.
Vtom nebesa nad ruskými pluky divem se otvírají, v oblaku světlém lidské ruce vidět s vítěznými věnci jasnotřpytnými.
Á tehdy vojíni knížete Vladimíra
Z léčky se na Mamaje vrhnou
jak na husi hejno sokoli,
jak svatební hosté na prostřenou tabuli.
Tataři v hrůze prchají, volajíce:
„Běda ti, Mamaji,
k nebi ses vyvýšil,
do pekel byl svržen!" — atd.
Pochvalné slovo Dimitrijovi prostupuje síla i něha.
„Někteří mužově "
259
skladatel, velebě ctnosti velikého knížete,
„hodni jsou chvály v mladosti, jiní ve věku zralém či kmetněm. Dimitrij všecek svůj život vyplnil konáním zdárným.
Přijal moc od Boha a zemi Ruskou,
v dnech panováni jeho slávou vzkypělou,
s pomocí Boží povznesl.
OtČiné skála a hrad, nepřátelům oheň a meč, skromný i veličenský mezi knížaty, vlídný i shovívavý k bojarům, byl ducha šlechetného, srdce pokorného, hledu jasného, mysli čisté.
Slovy neplýtval, věděl vlak mnohé, a pakli promluvil, mudrci tajili dech. Za péči, v niž vkchny choval, jej zořou nevidomých po právu zvali berlou chromých
a polnicí strážnou z dřímot burcující.
Když Dimitrij, veliký car zemi Ruské,
na věčnost odešel,
povétřím chvění projelo,
zem otřásla se a lid v omráčení strnul.
Hodino trpká a tlžká,
mračná a strastná,
lkaní a stkaní plná!
„%el nám a běda, bratři/" národ zasténal, „kníže knížat dokonal, zapadla hvězda v světě svítící!"
O manželské lásce mezi Dimitrijem a velikou kněžnou Jevdokijí se praví:
Co duše jedna ve dvou tělech žili jediným životem ctnostným. On, holub zlatoskvělý, Ona, laštovice libozpěvná, v zrcadlo svědomí Čiré pokojně nahlíželi.
Chotě když na márách zřela, hořce plakala kněžna slzami palčivými. Hlas její zněl jak jitřní ševel jiřičky, jak hudba varhan tklivý :
,,Světlo mých očí uhaslo,
zmařen je poklad žití mého.
Kamže jsi odešel, drahý můj?
Proč odpověď nedáváš družce své, manželi?
CoŽe uvadáš tak Časně, květe spanilý?
Vinohrade úrodný!
Už révou svou srdce mé neobčerstviš,
duši neoblažíš. ..
Pohled jen na mne,
ke mně se obrať na loži svém,
slovíčko promluv !
Či už jsi zapomněl?
Hle, žena tvá a děti tvoje! Komu teď choť svou zůstavíš, siroty poručíš v ochranu?
Pane máj znejmilejší!
Jak tě obejmu, posloužím tobě?
Kde tvá je čest a sláva?
Vládce kdys celičké země Ruské
mrtev tu leží nyní a nevládne ničím.!
Přemožitel národů přemožen smrtí!
Tvá sláva potuchla jako poiuchla tvá líc.
260
261
ó živote duše mojí.f
Kdybych vedela, čím tě potěšit,
kterak polaskat. . .
Purpur drahocenný
za bědný rubáš jsi vyměnil!
Korunu knížecí odložil,
hlavu pozakryl picnou nuznou!
Místo krásného paláce černý hrob obýváš!. . .
Ach! KéŽ Hospodin vyslyší modlitbu moji.
Pros i ty za kněžnu svou,
ať s tebou zároveň zemříti může,
aby co zaživa spojeno,
po smrti zůstalo spolu !
Ještě od nás mladost neodstoupila,
ještě nás staroba nenavštívila.
Ach! Nemnoho jsem se radovala s druhem svým.
Po veselí pláč a slzy přišly;
po radosti hoře k nesnesení...
Proč jsem se narodila?
Nebo dřív než ty neumřela,
abych neviděla smrt tvou a svou vlastni zkázu.
Ty naříkání mého neslyšíš,
nad mými slzami hořkými lítost nemáš.
Tvrdě jsi usnul, pane můj,
manů tě vzbudit se snažím.
Z jaké to vojny ses navrátil, nejdražší?
Kde jsi tak zemdlel?
£věř lesní k doupatům chvátá,
ptactvo nebeské do hnízd se slétá,
jen ty, rozmilý, z rodného příbytku navěky odcházíš.
Co je teď ze mne, jak se mám zváti? %e vdovou?
Ach! Neznám to jméno! Manželkou? Manžel mne opustil!
Vdovy stařeny, utěšte mne, vdovy mladice, plačte se mnou ! Je vdoví žal nad jiné žaly krutý. . .
Bože veliký, Pane panujících, v tobě jediném útěchu hledám!"
Předložené výňatky jsou po našem soudu nejnázornějším dokladem tehdejší krasomluvy. Člověk nalézal za všech časů, jak působivě vystihnout válečné hrůzy a útrapy lásky. Fantazie a srdce pracují i tehdy, když rozum mdlí.
Vedle církevních přikázání a citátů z Písma svatého, které se lidem vrývaly do paměti, měla Rus zvláštní soustavu mravních naučeni ve svých lidových příslovích. Mnohá pocházejí nade vši pochybu z doby, o níž pojednáváme. Například: Kde je chán, je i Horda. Nebo: Tak dlouho Novgoroiané potakovali, až dopotakovali.
Naši učení vrstevníci píší, že za dávných časů se jenom hovořilo — zkušenosti, znalosti, myšlenky hodné zaznamenání se šířily ústním podáním v dobách, kdy málokdo dovedl číst a psát. Dnes žijí pohřbeny v knihách, tehdy žily v příslovích. Vtipná a jadrná průpověď přecházela z pokolení na pokolení. Nám se snadno zapomíná, co jsme přečetli, víme-li, že můžeme knihu opět otevřít, kdykoli budeme potřebovat. Naši předkové však bedlivě chovali v paměti, čeho se doslechli, neboť vytrousit z ní dobrý nápad nebo zajímavý postřeh znamenalo víc se s ním neshledat. Počestný kupec Či bojarin, zřídkakdy písma znalý, vnoučatům s oblibou vštěpoval moudré výroky svých dědů, které se tradovaly jako rodinná rčení a pořekadla. Lidský rozum si i v největší tísni zjednává někudy průchod, podoben řece zatarasené skalinami, jež si proráží cestu pod zemí, nebo se v praméncích řine mezi kameny.
Rovněž některé národní písně ruské, obzvláště historická píseň o blahých Časech Vladimíra Svatého, byly zřejmě složeny v době naší poroby, kdy pod jařmem tesknící představivost ráda vážila vzpruhu ze vzpomínek na zašlou slávu otčiny. Ruský člověk si zpívá v radosti i ve smutku.
Celkově se náš jazyk od třináctého do patnáctého století tříbil a zdokonaloval. Spisovatelé upustili od původní nevybroušené mluvy ruské a úzkostlivě se přidržovali gramatiky církevních knih nebo starosrbstiny, jejímž památníkem je naše bible a která jim sloužila vodítkem nejen při skloňování a časování, ale i při vyslovování a psaní slov. Jisté nejednotnosti se při jejich užívám arci
262
263
neuhlídali, jako kdysi letopisec Nestor, a odtud ona dávnověkostí posvěcená pestrota, která zapustila v našem spisovném jazyce kořeny tak hluboké, že podnes v jedné knize a na jedné stránce čteme zlato i zoloto, glad i golod, mladosť i molodosť, piju i pju.
Rusové ještě nepokročili natolik, aby svůj jazyk nadali tou silou, ohebnosti, lahodností a jemností, jaká se pojí k vrcholným vymoženostem ducha občanských pospolitostí vzkvétajících v míru a pokoji, k rozkošatělému myšlení i vědění, k pěstěnému vkusu čili smyslu pro krásu. Usilovali však alespoň, jak jsme viděli, o jasnější vyjádření svých myšlenek, změkčovali drsné zvuky slov, dbali určité plavnosti v jejich plynutí.
Posléze pak nezaslepeni marnivým patriotismem povězme, že Rusové těch dob se při porovnání s jinými Evropany opravdu mohli jevit jako nevedomci. Ale všech význaků vyspělého společenství nicméně nepozbyli a naopak prokázali, že u své životaschopnosti je jejich pospolitost s to překonat i nejlítější nápor barbarství.
člověk, který se vykřesal z těžké nemoci, ujištěn o nezdolnosti svých životních sil, doufá tím pevněji, že se dožije vysokého věku. Uhnětená a všelikými protivenstvími zbědovaná Rus, jež se zotavila a povstala v nové velikosti, stala se příkladem, který snad ani nemá v dějinách obdoby. Víra v Prozřetelnost nás opravňuje k domněnce, že Rusi bylo předurčeno trvat navěky.
GOSUDAR A VELIKÁ KNÍŽE VASILIJ IOANNOVIČ
Povšechný ráz Vasilijova panování. — Povaha Vasilije III. — Tvrdost i milosrdetiství. — PUpad Maxima Greka. — Stesky na velikého knížete. — Jeho způsob života. — Lovy. — Dvůr. — Stolování. — Titul. ~ Jino-zemci v Moskvě. — Zákony. — Stavby. — Cirkevní dění. — Veliká kněžna vyhoštěna do kláštera. — Vasilijovo druhé manželství. — Narození
loanna VasUjeviÓe.
1505-1533
Vasilijova vláda se jevila pouhým pokračováním vlády Ioanno-vy. Stejně vášnivý zastánce samoděržaví, rázný a důsledný, třeba ne tak strohý jako otec, sledoval Vasilij také stejné zásady zahraniční i vnitřní politiky. Nejzávažnější věci projednával v radě bojarů, odchovanců a spolubojovníků Ioannových, a na jejich názorech se utvrzoval ve vlastním úsudku. Ač nemíval ve zvyku stavět na odiv svou monarší svrchovanost, rozkazovat dovedl. Genii si předností míru, avšak nelekal se války a nezanedbal nic, co bylo možno přičinit k rozmnožení státní moci. Spíše než válečným štěstím vynikal protivníkům nebezpečnější lstivou chytrostí. Nedal Rusi v ničem utrpět, nýbrž naopak ji povznesl, a co Ioannův následník se ukázal práv samoděržaví.
Vasilij III. zaujímá Čestné místo mezi dvěma velkými postavami našich dějin, Ioannem III. a Ioannem IV., a před zraky zkoumatele nikterak neustupuje do stínu jejich slávy. Byťsi nenadán výjimečnými vlohami —- dálnozřivostí a činorodostí státnického ducha svého předchůdce, ani vnitřní energií, zvláštní hybností mysli a ošemetnou, pakliže z pevných morálních zásad vymknutou představivostí svého nástupce — šel neúchylně směrem vytčeným mu otcovou moudrostí; bral se kupředu krokem odměřovaným uvážlivostí, bez vášnivých vzplání, a když blízek cíle, velikosti Rusi, zemřel, nepřipadla dědicům ani povinnost, ani čest napravovat jeho omyly. Nebyl génius, ale byl dobrý vladař. Miloval svou zemi víc neŽ věhlas vlastního velkého jména, a za to mu náleží — jako v tomto punktu jen nemnohým z korunovaných hlav — chvála vpravdě neskonalá.
Ioannové Třetí bývají rozenými tvůrci, Ioannové čtvrtí šiřiteli slávy a nezřídka i zhouby. Vasilije, zachovatele a upevňovatele říší, staví Prozřetelnost v čelo národů, jimž předurčila, aby v ne-rozrušitelné celistvosti trvaly do věků.
264
265