Ä,
Dumont ve svém pojednání »Sophismes Anar-chiques« praví, že ukrutností francouzské revoluce byly přirozeným následkem pošetilých zásad, které ji vyvolaly. Že mezi tím, co náčelníci Ústavního Shromáždění se honosili odstraňováním šlechty, netušili, že jejich učení směřovalo ke způsobení zla stokrát hroznějšího, totiž anarchie. Ze prohlášení Práv lidu z velké části vyvolalo zločiny hrôzovlády, a že jen očitý svědek dovedl si představit hrozný stav společnosti, ve které se tato práva prováděla lidmi, kteří měli prázdné žaludky, cáry místo šatů na těle a piky v rukách. Dumont chválí anglický parlament pro jeho nechuť ke všelikému odtažitému rozumování a pro jeho zálibu v provádění všeobecných zásad. Nejlepší formou vlády je prý ta, které lid uvykl.
4 Lord B. Macaulay
Stálé útočení na stávající ústavu není prý pří-znivo zdokonalování zákonů. Nejlepší doba, ve které lze provádět se zdarem velkolepé opravy v zákonodárství, jest prý doba, kdy veřejné vášně jsou klidné a vláda stálá.
K takovým konservativným názorům přivedly výstřednosti francouzské revoluce nejznamenitější reformátory oné doby! Mnozí považují takové míněni za zradu. Ale nelze se divit, jestli lidé opravují své názory dle dojmů, z pozorování a dle svého rozumu. Těch lidí, kteří smějí pohrdnout těmito prameny vědění a kteříž je čerpají jen vnuknutím z nebes, je málo.
Pohlédněmež na lékařství. Cestovatel najde jahůdku, které nikdy před tím nespatřil. Ochutná ji a nachází ji lahodnou i osvěžující. Vychvaluje ji a umiňuje si, že ji zavede do své vlasti. Avšak po několika okamžicích se roznemůže, svijí se bolestí a je blízek smrti. Tu ovšem ihned mění své mínění; prohlašuje lahodný pokrm za jed, kárá se z vlastní pošetilosti, že jí okusil, a vystříhá před ní své přátele! Po dlouhém a prudkém zápase se zotavuje, cítí se velice sesláblým svou nemocí, ale zároveň potvrzuje, že se zbavil nějaké choroby, která mu ztrpčovala život. Na to opět mění svůj
Z dějin revoluce
názor a prohlašuje toto ovoce za blahodárný lék kterého se má užívat jen ve zvláštních případech a s velkou opatrností.
Zdaliž by to nebylo pošetilostí nazývat tako" vého člověka nestálým a nedůsledným proto, že změnil svůj názor? A byl by rozumným člověkem, kdyby toho neučinil? Právě tak se to má s francouzskou revolucí. Tato událost byla novým zjevem v politice.
Dle toho, co jí předcházelo, nikdo nemohl s jistotou soudit, jakým směrem události se povalí. Prvním účinkem jejím byla náprava velkých zlořádů, a počestní lidé jásali. Potom následovaly konfiskace, proskripce, bankrot, guillotina a vraždění. Ještě maličko, a vojenská despocie vznikla ze zmatku ohrožujíc neodvislost každého evropského státu.
I ještě maličko a stará dynastie se vrátila, provázená emigranty, kteří chtěli zavádět, staré zlořády. Nyní máme před sebou celek, a mohlo by se nám také vytýkat, že svou řeč ohledně těchto událostí ustavičně měníme.
Jest to však naším dobře uváženým přesvědčením, že francouzská revoluce vzdor veškerým svým   zločinům a pošetilostem  přinesla lidstvu
Lord B. Macaulay
Z dějin revoluce
velké požehnání. I bylo nejen přirozeno, ale i ne. vyhnutelno, že li, kteří byli svědky jen prvního jednání, netušili katastrofu, a proto střídavě jásali nebo byli sklíčeni dle toho, jak se zápletka rozvíjela.*) Člověk, který by byl měl totéž mínění o francouzské revoluci r. 1789, r. 1794, r. 1804, r. 1814 a r. 1834, byl by buď duchem sv. vnuknutý prorok nebo zatvrzelý hlupák. Vychvalovači francouzské revoluce podobali se kyvadlu, mrštěnému příliš prudce na pravo, které se právě proto prudce přehouplo na levo.
Nemáme pověrčivé víry v učení a jednání minulých věků. Vyznáváme, že věda vládnutí je věda pokusná, a že jako všechny pokusné vědy nachází se v postupu pokrokovém. Žádný člověk není tak umíněným obdivovatelem starých časů, aby popíral, že lékařství, rostlinopis, lučba, inženýrství, plavba vykazují více znalosti než doby minulé.
Totéž platí o vědě politické.
Stává se, právě jako tyto, stále čistší a méně zkalenou. Byla doba, kdy nejsilnější duchové lidští byli klamáni žvaněním astrologů i alchymistů; právě tak byla doba, kdy nejosvícenější
*) Viz článek o Wordsworthu ve Váňových spisech : »Albion hrdý a lidsky* a >Evropa cítící a myslící*.
a nej ctnostnější státníci považovali za první povinnost pronásledovat kacíře, zakládat kláštery a válčit proti Saracenům. Avšak doba pokračuje ; fakta se množí, pochybnosti vznikají. Dostavují se zákmity pravdy a rozednívají se stále více v bílý den. Světlo spočívá nejprve na vyvýšeninách, ale proniká na rovinu i v rokliny. Pokyny vynořují se nejprve, potom následují zlomky soustav, nedokonalé soustavy a konečně úplné i souladné systémy. Zdravý názor, který po nějaký čas hájí jeden smělý myslitel, stává se názorem nepatrné menšiny, později silné menšiny a konečně většiny lidí. A tak pokrok jde stále, až se školáci smějí tomu, co se zdálo závažným Baconu, a vesnický kaplan se diví nesnášenlivosti a zpátečnictví církevních světel v minulosti.
Vidouce tyto věci a majíce svědectví i nej-zatvrzelejších nepřátel novot, že plémě naše stále pokračovalo ve vědění, a nemajíce nejmenší příčiny, abychom se domnívali, že právě v té době, kdy my jsme se octli na světě, nastala změna v lidském nadání nebo ve spůsobu bádání po pravdě, máme se za reformátory a jdeme ke předu.
Dle velkého pokroku, který společnost evropská
3
Lord B. Macaulay
Z dějin revoluce
9
učinila za poslední čtyři století v každém oboru vědění, soudíme, že v každé toho jména hodné vědě můžeme s důvěrou doufat v nesmírný rozvoj.
Avšak pohlížíme-li na budoucnost s růžovými nadějemi, není příčinou, abychom na minulost patřili s pohrdáním. ■ Nelichotíme si, že jsme dosáhli vrcholu dokonalosti, a že není žádné pravdy více, po níž bychom se měli pídit. Věříme, že jsme moudřejší než naši předkové, ale jsme také jisti, že naši potomci budou moudřejší než jsme my. Máme soudit o svých otcích, jak bychom chtěli, aby o nás soudili naši potomci. Abychom dovedli ocenit jejich zásluhy, máme se vmyslit v jejich postavení, ve kterém nemohli míti těch vědomostí, které my však míti musíme, i kdybychom byli sebe nedbalejší. Bylo by příliš kruté, aby dobrodinci lidstva, kterým spílali obmezenci jejich vlastní doby, docházeli posměchu od obmezenců pokolení následujícího proto, že neušli dosti daleko. Pravda je mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně bigotní ctitel velebí moudrost dědů a odvolávaje se na ni hlásá, že nemáme činit toho, co by oni první vykonali, jsouce na našem místě. Druhá krajnost jest   stejně   pošetilá  a prozra-
zuje mělkou mysl i nedobrou povahu. Ona směšuje k tomu, aby dobrodinci lidstva byli oloupeni
0 svou poctivou slávu, i aby nejlepší lidé minulých věků byli postaveni na roveň nej horším. Původce všelikých náprav bývá skoro vždy neoblíben za svého živobytí. On obyčejně tráví život svůj v neklidu a v nebezpečí.
Jest tedy v zájmu pokolení lidského, aby památka takových lidí  byla  chována v uctivosti,
1 aby čerpali sílu proti posměchu a zášti svých vrstevníků z naděje, že zanechají po sobě velké a nehynoucí jméno. Postavit se na ztracenou stráž pravdy jest služba nebezpečná. Kdo se jí podvolí, není-li to zároveň služba čestná? Je snadno zasadit prapor na cimbuří, když hradby byly ztečeny. Obtíž je, aby se našli lidé, kteří jsou ochotni první vstoupit do průlomu, a byla by to špatná politika, vydat zneuctění jejich tělesné ostatky proto, že klesli v průlomu a nevnikli do pevnosti. Avšak lidé, kteří se horlivě pídí po pravdě, bývají nejvděčnější každému, kdo jen na píd upravil jim cestu, a jen lidé mělcí, kteří dovedou opakovat jen běžná otřelá hesla, pohlížejí s pohrdáním na duchy, jejichž zásluhou právě jest, že tyto  běžné a otřepané  výroky nejsou
10 Lord B. Macaulay
posud považovány za ohromující paradoxa nebo trestuhodné kacířství. O předcích platiž otázka, jakou cestou se ubírali, a zdali tváře jejich byly obráceny pravým směrem nebo nepravým.
Je pravda, že máme pohlížet na dávná jednání ve světle moderního vědění. Není pochyby, že jest první povinností dějepisce poukazovat na chyby vynikajících lidí dřívějších pokolení, ano má se to dít co nejpřísněji  u lidí, kteří mají nárok na vděčnost a obdiv potomstva.  V politice i v náboženství vyskytují se ctitelé, kteří dávají na jevo svou úctu k zemřelému světci tím, že jeho hrob proměňují ve svatyni zločinu. Prostopášnost tlačí se ke kostelům vyhlášeným proto, že chovají ostatky nějakého umučeného apoštola.  Proto, že on byl milosrdný, kosti jeho mají poskytovat bezpečného úkrytu  vrahu.   Proto, že byl cudný, potloukají se kolem chrámu necudy.  Hanebné zlořády bují kolem každé slavné události, kolem každého ctihodného jména; a toto zlo zajisté volá po řízné literární policii. Avšak slušnost vyžaduje, aby se odstranila neplecha, aniž by se zohavil oltář; aby vypuzeni byli lotři, aniž by se zbaběle křivdilo popelu slavných nebožtíků.
Dějiny Anglicka jsou důrazně dějinami po-
Z dějin revoluce 11
kroku. Jsou dějinami pokroku, jestli na ně pohlížíme v nejširším slova smyslu. Patříme-li však na kratší období, jeví se nám dějinami akcí a reakcí. Pohyb veřejného ducha anglického národa podobá se pohybu moře, stoupá-li příliv; každá následující vlna žene se ku předu, tříští a valí se zpět, ale velký proud přece ustavičně stoupá.
Kdo se díval na vodu jen okamžik, tomu se zdálo, že ustupuje ; kdo se díval na ni několik minut, tomu se zdálo, že se zmítá libovolně sem i tam, ale kdo upírá na ni hled čtvrt hodiny, vidí, že okean patrně se dme a stoupá.
Právě takový býval průběh událostí v Anglii. Převraty ve Francii měly za následek takové změny, že dřívější Francie byla k nepoznání. Takových následků revoluce Anglie neměla. Anglie následkem své odloučenosti zeměpisné i uzavřenosti povah obyvatelů urovnávala své rozbroje a usmíření sama. Vnitřní její otázky nikdy nebývaly smíšeny s otázkami ještě většími ohledně národní neodvislosti.
Doktríny politické anglických roundheadů nesměřovaly, jako učení francouzských filosofů, ke universálnímu přeměnění. Angličané nestavěli se na všeobecnou hlavní, ale na jistou zvláštní ústavu
12
Lord B. Macaulay
říše. Oni hájili právo nikoli lidí, ale Angličanů. Jejich učení nebylo tedy nakažlivé, a kdyby i bylo, žádná sousední země nebyla nákazy schopna. Jazyk anglický, ve kterém se vedly domácí spory, nebyl znám snad ani jedinému spisovateli na pevnině; králové evropští neměli obav, že by poddaní jejich si brali příklad od puritanů, a pohlíželi lhostejně na popravení krále i odklizení monarchie. Cromwell zjednal anglickému jménu nej větší úctu ve světě křesťanském, ale po jeho smrti vrátil se vypuzený Karel II., nikoli jako prostřed-kovatel mezi lidem a vítězným nepřítelem, ale jako prostředkovatel mezi vnitřními stranami. Sta' se dědicem výbojů a vlivu důmyslného uchvatitele, jenž ho byl vyloučil.
Jelikož dávná vláda v Anglicku bývala mírnější než dávná vláda ve Francii, nebyla tak prudce a nadobro podvrácena. Národní řády byly ušetřeny, anebo jen částečně vykořeněny. Zákony nepodlehly valné změně. Magnu Kartu měly v uctivosti parlamenty Cromwellovy obce pospolité jako ve kterékoli dřívější době. I šlechta si zachovala náklonnost lidu. Stará konstituce anglická byla tedy bez obtíží znovu upevněna; monarchická její   část   byla   lidu   drahou.   Byvši neobezřele
Z dějin revoluce
13
ponížena, byla později opět přes míru vyvýšena. Jakmile Karel I. se octl ve vězení, počala reakce ve prospěch jeho osoby i jeho hodnosti. Od toho dne, kdy sekyra dopadla na jeho šíji před okny jeho paláce, tato reakce stala se rychlou a prudkou. Při restauraci dosáhla takového stupně, že lid dával na milost a nemilost králi svá nejdávnější a nejvzácnější práva.
Nejzotročilejší učeni se šířilo a nejkonstitučnější opposice byla zatracována. Dům obecných jevil více snahy pomstit křivdy na králi spáchané než král sám ; byl ochotnější peníze povolovat, než ministři je žádali. Zrušili výborný zákon vydaný za souhlasu všecli poctivých lidi v Dlouhém parlamentu, jímž se zabezpečovalo častější svolávání národní rady.   Ta  něžnost  k poraženým,   která bývala dlouho rysem národního karakteru, skoro vymizela.    Celý  Londýn s pokřikováním se shrnul kolem šibenice, na které hnily ostatky vladaře jenž Anglii učinil  postrachem světu,   jenž byl hlavním zakladatelem její námořní moci a osad-ního  panství;   jenž  podrobil  Skotsko  a Irsko, pokořil Hollandsko i Španělsko ; jehož jméno bylo ochranou každému anglickému cestovateli v nej-vzdálenějších končinách,  a každému protestant-
14
Lord B. Macaulay
skému sboru v srdci katolických říší. Taková byla Anglie. R. 1678 všechny věci se změnily. Zuřivost vracející se lojálnosti vyčerpala se prvními výbuchy. Průběhem osmnácti let zlovláda dohnala lid tak daleko, že byl hotov odvážit se všeho, aby si pojistil své svobody. Tu nastal opačný proud ve veřejném mínění. Národ počal poznávat, jakému člověku bezpodmínečně byl svěřil své nejdražší zájmy a jakému člověku věnoval svou lásku.
Na nešlechetnou povahu vznešeného vyhnance protivenství neprojevilo žádného účinku blahodárné kázně. Poznal nouze, nebezpečí i odvislosti. Trpěl často nevděkem, zpupností i zradou, ale dostalo se mu také velkých důkazů věrnosti a hrdinné oddanosti. Viděl obě stránky lidské přirozenosti, ale jen jedna stránka utkvěla mu v paměti. On se naučil jen pohrdat a nedůvěřovat svým spolubližním a považoval bezúhonnost u mužů a cudnost u žen za pouhou přetvářku, a tímto míněním se ani netajil. Byl neschopen přátelství, ale byl ustavičně voděn milostníky, aniž by se od nich byl nechal podvádět. Věděl, že jejich horlivost o jeho zájmy byla vylhaná, ale stával se nástrojem každé ženštiny, jejíž postava se mu zalíbila, a každého muže, jehož žvast ho bavil. O ná-
Ir
Z dějin revoluce
15
boženství se nestaral. Zdá se, že kolísal mezi Hobbismem a papežstvím. Byl korunován v mládí, maje v rukách smlouvu Covenantů, ale zemřel s hostií v hrdle, a většinu let svého panování ztrávil pronásledováním Covenantů i katolíků. Nebyl ukrutný ani tyran; nevážil si moci ani slávy, ale jeho snahou bylo, jak by co nejpříjemněji ztrávil čtyřiadvacet hodin.
Sedět v radě nevydržel, leda jestli ho vévoda Buckinghamský bavil tím, že křivil tvář a se šklebil po kancléři. Povídalo se, že ve svém vy-hnanství byl nakloněn prodat svá práva Crom-wellovi za jistou sumu. Zlobil se na parlament, že mu nedává pokoje a peněz.
Pod takovým panovníkem nemohlo dlouho trvat, aby Angličané nevytřízlivěli ze svého lojálního opojení. Byl to lid posud statečný, hrdý a nezo-tročilý. Tropil si posměch z přísných mravů a biblických řečí puritánů, ale vzdor tomu v srdci svém zachovával náboženský cit a hrubá nevázanost se mu do duše prctivila.
Takový byl národ, jenž procitnuv ze svého vytržení, viděl se prodaným cizímu, despotickému a papeženskému dvoru; poraženým na svých vlastních mořích a pod vládou Šašků a kuplířů.
16 Lord B. Macaulay
Královský  dvůr hemžil  se   taškáři   i milosten-kami.  Prodejné ženy a pancharti docházeli nej-vyšších hodností, jejichž nádheru vydržovali vydíráním poctivých řemeslníků. Panování takové stávalo se co den nesnesitelnějším; bouře se stahovala a konečně vypukla  s takovou zuřivostí,  že se ústrojí společnosti otřásalo v základech. Název dvořana stal se potupou, a vojíni z doby Crom-wellovy odvažovali se opět na veřejná místa, opustivše své úkryty.
Opět se objevily na ulicích tváře, které připomínaly dny, kdy svatí s prozpěvováním slávy Stvořiteli v ústech a s dvojsečnými meči v rukách jali krále, spoutali ho řetězy a šlechtice vrhali v okovy. Tu opět ozývali se hlasové volající »privileje«, >spravedlnost« za kočárem Karla 1. Za těchto poměrů pronikaly na veřejnost pověsti o papeženském spiknutí. Vynikající katolík, na něhož padlo podezření, byl zatčen a jiný protestantský hodnostář byl nalezen zavražděný.
Bylo přirozeno, že vznikla panika, a je také přirozeno, že za takové paniky lid byl nerozumný a lehkověrný. Tu nastalo vláčení lidí před soudnou stolici, jejíž rozsudky byly vlastně státními vraždami, provázené jakousi právnickou hatlaninou
Z dějin revoluce 17
a pantomimou. Král třikráte rozehnal parlament a voličové mu třikrát poslali zpět tytéž zástupce. Kdyby povaha Karlova byla bývala neústupnou, byla by jistě vypukla občanská válka.
Jeho lehkovážnost a netečnost zjednaly mu bezpečnost. Podobal se té indické lehké kocábce, které jsou bezpečné proto, že jsou poddajné; které plynou po každé vlně a proto unikají každému nebezpečí, z něhož by nevyvážia loď stesaná z dubových žeber. Nechal věci jít, jak šly, a Macchiavelli by   mu   nebyl   mohl  dáti   lepší   radu. Povolil prudkosti hnutí a vyčkával na stejně prudký obrat. Hrál si na utlačovaného krále. Ale to mu stačilo, neboť měl co jednat s lidem, jehož šlechetnou slabostí jest nedobíjet poraženého; s lidem, jehož nejsurovější příslušníci volají >hanba<, vidí-li člověka trýzněného, jenž leží už na zemi. Nevole počala skutečně slábnout a král místo, aby vztáhl ruku po ovoci, než bylo zralé, raději vyčkával, až by mu spadlo měkkounké samo do úst. Veřejné mínění zmítalo se sem a tam, až konečně král nabyl dosti sily, aby se strašně pomstil na opposici. Nej znamenitější vůdcové stran rozprchli  se do cizích zemí a tam pomřeli.  Nejctnostnější muž strany byl sfat, jiný se usmrtil sám, aby se vyhnul
Z dŕj'n revoluce.
18
Lord B. Macaulay
potupné popravě. Města byla sevřena tak, že skoro byla nucena vysílat zástupce oddané dvoru. Se všech stran byl král zahrnován ujišťováním oddanosti, a v této soutěži bigotů a otroků vznikla universita oxfordská. Sláva, kterou získala tato učená korporace, že vždy pokulhávala za dobou, jí zůstala do dnes.
Karel zemřel a na trůn dosedl jeho bratr Jakub. Lojalní panstvo poskytlo mu parlament, který co do poddajnosti neměl sobě rovného. Vzniklé vzpoury byly ukrutným způsobem potlačeny, a krvavé soudy té doby neupadnou v zapomenutí, pokud nevymizí anglické plémě. Jakub tou dobou nemusil závidět, co se autority týče, ani Ludvíku XIV.
Jakub prý usiloval o zavedení náboženské snášelivosti, tvrdí jeho chválořečníci, avšak jemu se o něco podobného nejednalo. Jeho úmyslem bylo, aby pod záminkou náboženské svobody upevnil panství církve římské. Je ovšem pravda, že hlásal snášelivost, ale to činí každá sekta, je-li utlačena. Jestli žebrák nás ujišťuje, že nám Bůh odplatí, dáte-li mu almužnu, nenásleduje z toho ještě, že by srdce jeho bylo naplněné křesťanskou láskou, a toho vojína není radno prohlašovat za
Z dějin revoluce
19
lidumila, který křičí o slitování, cítí-li bodák na prsou. »Jsi-li ty silnější, rráš být snášelivým ke mně, neboť jest tvou povinností nepotlačovat pravdu. Ale jsem-li já silnější, já tě budu pronásledovat, neboť jest mou povinností pronásledovat blud.*
Takové je asi učení všech sekt, jest-li se zbaví rhetorických ozdob. Katolíci byli v Anglii sevřeni, a proto Jakub hlásal svobodu svědomí, ale dějiny celého jeho života dokazují, že to byla jen přetvářka. Pronásledoval seč mohl.
A kdo byl jeho nejbližším spojencem ř Kázal svým poddaným o blahu snášelivosti, a mezi tím stále blahopřál svému bratra Ludvíku k úspěchům jeho nesnášelivé politiky, kterou nejkrásnější kraje Francie proměnil v poušť a nejpilnější občany své vypudil do vyhnanství.
Jakub měl snášelivost stále na jazyku, ale rozešel se s těmi státy, které nejdříve daly příklad snášelivosti, a spojoval se nejpevnějšími svazky s nejvěrolomnějším a nejukrutnějším pronásledovatelem na kontinentálním trůně, s Ludvíkem XIV. Jeho nejdu věrnějším rádcem byl jezuita. Nu, a tu se ptáme: Byl kdy Ludvík pro náboženskou snášelivost ř Byl kdy Vatikán pro náboženskou snaše-
Z dějin revoluce
21
20 Lord B. Macaulay
livost? Byl kdy řád jezuitský pro náboženskou snášelivost ?
Hra, kterou prováděli jezuité, nebyla nová. Před sto lety kázali politickou svobodu, právě jako nyní kázali svobodu náboženskou. Hleděli pozvednout republikány proti Jindřichu IV. i Alžbětě, právě jako nyní hleděli pozvednout odště-pence (dissentery) proti uznané anglikánské církvi. V šestnáctém století nástroje Filipa II. stále kázali nauky, které hraničily na Jakobinism; stále hlásali právo lidu povolovat králům peníze a právo každého soukromého občana, aby směl vrazit dýku do srdce bezbožného panovníka. V sedmnáctém století pronásledovatelé hugenotů bouřili proti tyranii anglikánské církve a hájili s největší vroucností právo každého jednotlivce, aby směl ctít Boha dle svého způsobu. V obou případech byli stejně neupřímní. V obou případech blázen, jenž by jim byl věřil, byl by býval jen napálen.
Plán Jakubův zdá se nám úplně srozumitelným. Snášelivost, kterou nabízel za souhlasu a schvalování nejukrutnějších pronásledovatelů v Evropě, směřovala prostě k tomu, aby je rozdělil. To je to nejzřejmější a nejsprostší politické chytráctví. Účelem falešných demokratů naší doby
bylo, aby způsobili srážku a rozbroj ve střední třídě a tak zabránili všeliké reformy. Účelem Ja_ kuba bylo, aby vyvolal konflikt mezi anglikánskou církví i odštěpenci, a tak dopomohl k vítězství církvi římské nad oběma. Avšak Jakub narazil na odpor hned na počátku. Myslil, že má nejen angli-kány zajištěné, jelikož vyznávali, že všeliký odpor je hříšný, ale také protestantské odštepence, jelikož jim nabízel pomoc, ale zmýlil se v obou. Jeho důvěra v to vše byla přímo směšná a byla svědectvím jeho naprosté politické pošetilosti.
Představme si jen člověka, jenž by jen jediný den jednal dle toho domnění, že všichni jeho sousedé skutečně věří tomu, co hlásají ústy. Pomysleme si člověka, jenž jedná dle domnění, že smí zcela bezpečně na smrt tupit každého, kdo hlásá, že pomsta je hříchem, anebo, že by směl veškerý majetek svěřit osobě, která tvrdí, že krádež je hříchem. Taková povaha by byla nechutná i pro nejzbrklejší frašku.
Avšak bláznovství Jakuba došlo až k této hranici. Duchovenstvo hlásalo, že odpor proti útiskům není zákonný, a proto se domníval, že je smí utlačovat dle své libosti. On zcela zapomněl, že když duchovenstvo vynášelo královskou svrchovanost, tato
22
Lord B. Macaulay
Z dějin revoluce
23
svrchovanost jednala v jejich zájmu, a že když hlá- . salo povinnost trpět, samo netrpělo ničeho. Jemu nepřišlo nikdy na mysl, že člověka citlivost vůči neštěstí nepřátel je zcela jiná než citlivost k neštěstí svému vlastnímu. Dokud trpěl duchovní od-štěpenský, byl duchovní anglikánský přesvědčen, že má snášet žalář s křesťanskou trpělivostí, ale jakmile se ho zmocnila nejmenší obava, že by mu mohla ujít nějaká prebenda, počal rozjímat a uvažovat o křesťanské pokoře zcela jinak. Jeho veličenstvo patrně netušilo, že si lidé často mohou věc rozmyslit, a nic tak nesvádí člověka, aby si něco rozmyslil, než obava, že přidrží-li se jistého názoru, bude jistě žebrákem. Tato pravda docela unikla královské mysli. Bylo mu padesát let, viděl hodně světa a mohl se tedy dovtípit, že lidé někdy dopouštějí se právě toho, o čem jsou přesvědčeni, že je to nepravé. Ačkoli prelát mohl hlásat, že Pavel velí, abychom poslouchali i Nerona, přece by snad nebylo radno zatočit s jeho velebností dle spôsobu Neronova na základě Pavlovy zásady.
Král se mohl podívat jen kolem sebe. Jeho církev katolická jistě zapovídala cizoložství právě tak přísně jako církev anglikánská zapovídala odpor
proti králi. Ale všichni jeho kněží nemohli ho udržet od pobehlice Arabelly Sedley-ovy. Vydával v nebezpečí svou korunu k vůli spáse své duše a svou duši obětoval škaredé, špinavé sou-ložnici. Je to přímo rozkošná podívaná, že člověk jenž po celý život hřešil proti poznaným svým povinnostem, nedovede pochopit, že by i jiný člověk mohl být sveden s cesty ctnostné.
Jakub byl zklamán ve všech svých výpočtech. On doufal, že toriové budou jednat dle svých zásad a nonconformisté ve svůj zájem.
Stal se právě opak. Velká většina toriů obětovala zásadu neodporováni svým zájmům, a valná většina nonconformistů odmítla klamnou nabídku krále a stála pevně při svých zásadách. Obě strany, jejichž zápasy zmítaly říší po půl století, spojily se na okamžik a ohromná královská moc, která se po tři století zdála skálopevnou, byla odvanuta jako pleva ve vichru.
Původcové revoluce r. 1688 jednali dle zásady, o které nemůže být omylu. Byli si úplně vědomi, že anglická ústava potřebovala náprav. Ale oni také věděli, že je důležito, aby uspořádány byly věci, které po mnohá pokolení byly příčinou sporu mezi parlamentem a korunou.
24
Lord B. llacatilay
Zdíjin revoluce
25
Proto se obezřele vyhnuli veškerému směšování otázky, týkající se toho, jaký má být zákon, s prostou otázkou, jaký zákon skutečně je. Co se týče nároků, uvedených v Prohlášení práv (Decla-ration of Rights), obě strany se brzo shodly a postavily se svorně proti královské prerogativě. Avšak kdyby se parlament byl pustil do revise celé ústavy, aby stanovil jistotu proti zlovládě dříve než povolal nového panovníka, byly by celé měsíce minuly ve sporech, a koalice, která zachránila zemi, by se byla rozpadla. Kdyby se původcové revoluce byli dopustili podobného bláznovství, byl by je snad zahraničný nepřítel napadl uprostřed hádek o theorii vládnutí, a mušketýři Ludvíka XIV. by je byli odvedli po párku do Toweru, kde si mohli vymýšlet fantastické monarchie a republiky. Viděli jsme národ za národem upadat v otroctví proto, že přátelé svobody mařili od-tažitými otázkami čas, který měli vynaložit k říznému jednání. Angličtí obhájci svobod nebyli blouzniví pedanti. Jejich reformní plány nebyly obšírné, ale co si umínili, to provedli, a co provedli, to hájili proti nejlítějšímu nepřátelství doma i v cizině.
Jejich prvním cílem bylo, aby zvolili Viléma Oranžského na trůn, a měli pravdu. Díme to bez
ohledu na výborné vlastnosti osobní Viléma a pošetilosti i zločiny Jakuba.
Bylo nevyhnutelno, aby Angličané měli panovníka, jehož nárok na trůn byl těsně sloučen s nárokem národa na své svobody. Vilém se zavázal, že se vždy bude spravovat ustálenými a uváženými úmysly parlamentu. Zárukou, že tak bude jednat, bylo to, že neměl žádného nároku na trůn vyjma skrze volbu parlamentu, a žádného prostředku, aby se na trůně udržel, kromě podpory parlamentu.
Všechny velké a neocenitelné reformy, které rychle následovaly po revoluci, byly obsaženy v těchto prostých slovech:
>Lordi duchovní i světští, jakož i kommonři shromáždění ve Westminsteru ustanovují, aby Vilém a Marie, princ a princezna oranžská, byli prohlášeni za krále a královnu anglickou.*
K největším dobrodiním, kterých se dostalo anglickému lidu po revoluci, náleží především Akt toleranční. Žádný zákon, nevyjímaje ani Velkou Kartu, neodklidil tolik lidských útrap a nepotlačil tolik ohavných vášní; který by byl učinil konec takové tyranii, který by byl přinesl radost, mír a bezpečnost do mnohých soukromých příbytků.
26 Lord B. Macaulay
Druhá blahodárná reforma byla konečně uznání prosbyterianské církve ve Skotsku.
Zápasu mezi skotským národem i anglikánskou církví dlužno přičíst skoro třicítiletou strašnou zlovládu, jaká kdy panovala ve Velké Britannii.
Kdyby revoluce nebyla způsobila nic jiného než to, že zbavila Skotsko nadvlády církve, která byla nenáviděna, a dala jim tu, které byli oddáni, byla by to nejšfastnější událost v dějinách. Skotové nechtěli biskupů. Oni se vzpírali uznávat v anglikánských prelátech s jejich knížecími tituly, paláci, nádhernými kočáry, mitrami, nádhernými rouchy a bohatými tabulemi, nástupce apoštolů, kteří se živili lovením ryb a spravováním stanů-Třetím dobrodiním revoluce bylo ustanovení ohledně povolování platů panovníkům.
Dříve se panovníkům vykazovaly příjmy z jistých daní, ale jelikož v každé společnosti, ve které majetek se těší jistotě, bohatství roste, počaly příjmy panovníků být tak velké, že by si byli mohli konečně vydržovat i pravidelné vlastní vojsko. Původcové revoluce vyměřili králi místo kolísavých příjmů jistou summu k udržení královského lesku. Všechny výdaje státní od té doby náležely pod dohled parlamentu, jenž se nyní stal svrcho-
Z dějin revoluce 27
vanou mocí, neboť jmenoval a propouštěl ministry, vyhlašoval válku a uzavíral mír.
Nej bližším velkým blahem vyplynulým z revoluce jest očištění administrace soudní v případech politických. Soudcové dopouštěli se politických či státních vražd pomocí falešných svědků a věrolomných porotců.
Soudní síň má být vždy posvátným útočištěm , kde za všech změn veřejných záležitostí nevinní všech stran mají docházet ochrany.*)
Před revolucí byly to jatky, do kterých honila jedna strana druhou do drápů ukrutných krvelačníků. Porotní soudy neposkytovaly práva žádného, neboť jedna strana vždy se hleděla po volbách vymstít na druhé. Každý člověk, jenž se pletl do veřejného života, dával svůj život v šanc. Následek byl, že lidé jemnějších mravů prchali v ústraní, aby nepropadli životem nebo statkem. Na druhé straně, odvážní a neohrožení mužové, kteří života i statku se odvážili v politické hře, stali se bezohlednými a sveřepými. Být loupežníkem bylo právě tak bezpečným, jako stát co vynikající muž v čele opposice.  Tím lze vysvětlit
*) O tomto předmětu vit blilsí ve Váňově spise: >Předmluvy a domluvy.*
• "~ r
28
Lord B. Macaulay
a poněkud i omluvit prudkost tehdejších stran, neboť bojovaly nejen o úřady, ale i o životy. Jestli na okamžik složili v klín ruce, ustáli od agitace a nechali veřejné rozčilení utuchnout, byli ztracení lidé. Tohoto zla revoluce zbavila anglický národ. Zákon, který zajišťoval soudcům jejich místa po celý život nebo po dobu jejich zachovalosti, vykonal něco. Následující zákon, upravující soudy o velezradě, učinil mnohem více.
Tomuto zákonu nejednalo se o bezpečnost nevinného, ale aby se poskytla co největší možnost vyklouznout obžalovanému, ať byl vinen nebo nevinen. To je však rozhodně chyba na pravé straně. Od té doby nikdy v Anglii vele-zrádce nebyl odsouzen k smrti.
------ —-•  •"     — ~----------~ ; \ -í«SíWB*<«
GLADSTONE O POMĚRU CÍRKVE KE STÁTU.