.4. -
			■t-
		H|	1
aga		BI	■
■i	H|	Wm	
n	H	H|	■
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
A její specifický význam spočívá pouze v tom, že lidské jednaní nejenom konstatujeme, nýbrž chceme a můžeme mu porozumět.
Beze vší pochyby jsou ony ideje hodnot „subjektivní". Mezi „historickým" zájmem o rodinnou kroniku a zájmem o vývoj největších myslitelných kulturních jevů, které byly a jsou po dlouhá období společné nějakému národu či lidstvu, existuje nekonečná stupnice „významů", jejíž jednotlivé stupně budou mít pro každého z nás jiné pořadí. A právě tak přirozeně se tyto stupně historicky mění podle charakteru kultury a podle samotných myšlenek, které lidi ovládají. Z toho však samozřejmě nevyplývá, že by také kulturněvědní bádání mělo mít pouze výsledky, které by byly „subjektivní" v tom smyslu, že by pro jednoho platily a pro druhého ne. Co se spíše mění, je míra, v níž jednoho zajímají a druhého nikoli. Jinými slovy: co se stane předmětem zkoumání a jak daleko do nekonečnosti kauzálních souvislostí toto zkoumání zasáhne, určují ideje hodnot, které vládnou badateli a jeho době. V onom Jak?", tj. v metodě bádání, je - jak ještě uvidíme - sice vůdčí „hledisko" určující pro tvorbu použitých pojmových pomocných prostředků, avšak ve způsobu jejich používání je zde badatel, stejně jako všude, vázán na normy našeho myšlení. Neboť vědeckou pravdou je pouze to, co chce platit pro všechny, kdo pravdu chtějí.
Jedno z toho ovšem vyplývá: nesmyslnost myšlenky, která občas zachvátí i historiky našeho oboru, že by se cílem věd o kultuře, byť i sebevzdálenějším, mohlo stát utvoření uzavřeného systému pojmů, v němž by se skutečnost shrnula a v nějakém konečně platném smyslu rozčlenila, a z něhož by se pak mohla zase dedukovat. Bez konce se valí proud nezměrného dění vstříc věčnosti. Vždy znovu a jinak zabarveny se utvářejí problémy kultury, jež hýbou lidmi, a proměnlivým proto zůstává okruh toho, co z onoho vždy stejně nekonečného proudu jednotlivostí pro nás nabývá smysl a význam, co se stává „historickým individuem". Myšlenkové souvislosti, jimiž je historické individuum nahlíženo a vědecky postihováno, se mění. Východiska kulturních věd proto zůstanou směrem do neomezené budoucnosti proměnlivými, dokud lidstvo v čínském ustrnutí duchovního života neodvykne tomu klást stále nevyčerpatelnému životu nové otázky. Systém věd o kultuře, a to dokonce i ve smyslu definitivní, objektivně platné, systematizující fixace otázek a oblastí, o nichž jsou tyto vědy povolány pojednávat, by byl o sobě nesmyslem: při každém
38
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
takovém pokusu můžeme dospět pouze k seřazení více hledisek, která jsou specificky odlišná, navzájem mnohonásobně heterogenní a disparátni a s ohledem na něž je skutečnost „kulturou", tj. byla anebo je ve svém svérázu něčím významným.
Po této zdlouhavé výměně názorů se tedy můžeme konečně obrátit k otázce, která nás v úvahách o „objektivitě" poznávání kultury zajímá metodicky: jaká je logická funkce a struktura pojmů, s nimiž naše i každá jiná věda pracuje, anebo, formulováno speciálněji s ohledem na rozhodující problém: jaký je význam teorie a teoretické pojmotvorby pro poznávání kulturní skutečnosti?
Jak jsme už viděli, přinejmenším co do těžiště svých výkladů bylo národní hospodářství původně „technikou", tj. zkoumalo jevy skutečnosti z určitého, alespoň zdánlivě jednoznačného, stálého, praktického hodnotového hlediska: z hlediska rozmnožení „bohatství" občanů státu. Na druhé straně nebylo od začátku jenom „technikou", neboť bylo začleněno do mohutné jednoty přirozenoprávního a racionalistického světového názoru osmnáctého století. Avšak specifika onoho světového názoru s jeho optimistickou vírou v teoretickou i praktickou racionalizovatelnost skutečna bytostně působila potud, pokud bránila tomu, aby byl odhalen problematický charakter tohoto hlediska, předpokládaného jako samozřejmé. Tak jako racionální výzkum sociální skutečnosti vznikl v těsné souvislosti s moderním vývojem přírodních věd, zůstal s ním spřízněn také v celém způsobu svého zkoumání. Prakticky hodnotící hledisko bezprostřední technické užitečnosti bylo tedy v přírodovědních disciplínách od počátku úzce spjato s nadějí, zděděnou po antice a potom dále rozvíjenou, že lze prostřednictvím zobecňující abstrakce a analýzy empi-rična až po jeho zákonité souvislosti dospět k čistě „objektivnímu", zde: všech hodnot zbavenému a zároveň naprosto racionálnímu, tj. od všech individuálních „nahodilostí" oproštěnému monistickému poznání veškeré reality, které bude mít podobu pojmového systému metafyzické platnosti a matematické/ormy. Ty přírodovědní disciplíny, které jsou, jako klinická medicína a ještě více disciplína nazývaná obvykle „technologií", připoutány k hodnotným hlediskům, se staly čistě praktickým „uměním". Hodnoty, jimž měly sloužit: zdraví pacienta, technické zdokonalení konkrétního výrobního procesu atd. byly pro každou z nich vždy pevně určené. Prostředky, jichž používaly, byly a mohly být jen zužitkováním zákonitostí, které objevovaly
39
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
teoretické disciplíny. Každý zásadní pokrok při jejich vytváření byl, anebo se alespoň mohl stát, také pokrokem praktických disciplín. V situaci pevně stanoveného účelu se postupná redukce jednotlivých praktických otázek (případu nemoci, technického problému), jako zvláštních případů, na obecně platné zákony bezprostředně spojovala a identifikovala s rozšiřováním možností technické praxe. Když pak také ony složky skutečnosti, které nás zajímají historicky, tj. způsobem své neopakovatelné jedinečnosti, moderní biologie podřadila pod pojem obecně platného principu vývoje, který sice zdánlivě -ovšem ve skutečnosti nikoli - dovoloval, aby bylo všechno, co je na oněch objektech bytostné, zařazeno do schématu obecně platných zákonů, pak se zdálo, že pro všechna hodnotová hlediska všech věd nastává soumrak model. Poněvadž i takzvané historické dění bylo přece částí celku skutečnosti a princip kauzality, tento předpoklad veškeré vědecké práce zdánlivě požadoval rozklad všeho dění do obecně platných „zákonů", a konečně poněvadž tu byl zřetelně viditelný nesmírný úspěch přírodních věd, které to s touto myšlenkou myslely vážně, nebyl ani jiný smysl vědeckého úsilí než vyhledávání zákonů dění vůbec představitelný. Bytostně vědeckým se na jevech mohlo stát pouze to, co je „zákonité", „individuální" procesy mohly přicházet v úvahu jen jako „typy", tj. zde jako ilustrativní reprezentanti zákonů; zájem pouze o ně a kvůli nim samotným budil dojem zájmu „nikoli vědeckého".
Není zde možné sledovat silné zpětné působení, které tato věroučná nálada naturalistického monismu měla na ekonomické disciplíny. Když potom socialistická kritika a práce historiků počaly původní hodnotící hlediska problematizovat, mocný rozvoj biologického bádání na jedné straně a vliv hegelovského panlogismu na straně druhé zabránily tomu, aby národní hospodářství v plném rozsahu zřetelně rozpoznalo poměr pojmu a reality. Výsledkem, nakolik nás zde zajímá, je, že i přes mohutnou přehradu, již od Fichta představovala německá klasická filosofie a již proti pronikání naturalistických dogmat postavily výkony německé historické právní školy a práce historické školy německého národního hospodářství, přece jen - a z části i v důsledku toho - zůstávají na rozhodujících místech hlediska naturalismu stále ještě nepřekonána. Patří sem zejména přežívání problematického poměru mezi „teoretickou" a „historickou" prací v našem oboru.
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
, Ještě i dnes se proti tomu bezprostředně a se zdánlivě nepřekona-
- telnou příkrostí (v naší disciplíně) staví „abstraktní" teoretická metoda empiricko-historického bádání. Naprosto správně tato metoda
j        uznává, že je metodicky nemožné, aby se historické poznání skuteč-*        nosti nahrazovalo formulováním „zákonů" či naopak, aby se k „zákonům" v přesném smyslu dospívalo pouhým seřazením historických pozorování. Aby tedy věda takových zákonů dosáhla - neboť I        že o ně má usilovat jako o nejvyšší cíl, její jasné -, vychází ze sku-1        tečnosti, že my sami stále bezprostředně prožíváme souvislosti lidského jednám v jejich realitě, a proto - jak se domnívá - můžeme i       jejich průběh ozřejmit s axiomatickou evidencí přímo a tak odhalovat i       jeho „zákony". Jediná exaktní forma poznání, formulace bezprostředně názorně evidentních zákonů, je ale současně jedinou formou, která připouští úsudek o procesech, které nebyly pozorovány bezprostřed-í       ně, a proto je údajně jediným prostředkem duchovního ovládnutí I       společenské rozmanitosti, alespoň pokud jde o fundamentální fenomény hospodářského života, sestavení systému abstraktních a -v důsledku toho - čistě formálních pouček, analogických k poučkám 1       exaktních přírodních věd. Vzdor zásadnímu metodickému rozlišení zákonitého a historického poznání, které tvůrce této teorie provedl jako první a jediný, požaduje teď pro poučky abstraktní teorie empi-I      riekou platnost ve smyslu dedukovatelnosti skutečnosti ze „zákonů".
- Nikoli sice ve smyslu empirické platnosti abstraktních ekonomických pouček samých o sobě, nýbrž tak, že pokud vytvoříme odpovídající „exaktní" teorie všech ostatních faktorů, jež přicházejí v úva-
I      hu, pak budou všechny tyto abstraktní teorie dohromady v sobě muset zahrnovat pravou realitu věcí - tj. to, co je na skutečnosti hodno vědění. Exaktní ekonomická teorie údajně zjišťuje působení I     jednoho psychického motivu, jiné teorie by měly za úkol, aby podob-|      ným způsobem z pouček majících hypotetickou platnost vyvozovaly všechny motivy ostatní. Na výsledcích teoretické práce, na abstraktní *j     teorii tvorby cen, úroků, důchodů atd. se z tohoto důvodu tu a tam I     fantasticky požadovalo: aby byly - údajně - analogicky k fyzikálním §     poučkám používány k tomu, aby se z daných reálných premis dedu-jj     kovaly kvantitativně určité rezultáty - tedy zákony v nejpřísnějším I     slova smyslu -, které by byly platné pro skutečnost života, neboť prý I     lidské hospodaření je v případě stanoveného účelu co do svých pro-|J     středků jednoznačně „determinováno". Nepřicházelo v úvahu, aby se *!     k dosažení takového výsledku musela brát i v sebejednodušším přípa-
40
41
HHJHHJHIi
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
dě veškerost příslušné historické reality včetně všech jejích kauzálních souvislostí jako „daná" a předpokládat jako známá, a že kdyby tato znalost byla konečnému duchu dostupná, pak by nějaká poznávací hodnota abstraktní teorie nebyla představitelná. Naturalistický předsudek, že by v každém pojmu mělo být vytvořeno něco, co je příbuzné exaktním přírodovědám, vedl právě k falešnému pochopení smyslu těchto teoretických pojmových útvarů. Věřilo se, že se jedná o psychologickou izolaci jakéhosi pro člověka specifického „pudu", a to pudu po zisku, nebo že jde o izolované sledování určité specifické maximy lidského jednání, takzvaného hospodářského principu. Abstraktní teorie se domnívala, že se bude moci opřít o psychologické axiomy a důsledkem bylo, že historikové začali volat po empirické psychologii, kterou by mohli dokázat neplatnost oněch axiomů a psychologicky odvozovat průběh hospodářských procesů. Teď a na tomto místě nechceme zevrubně kritizovat víru ve význam systematické vědy „sociální psychologie" - kterou by bylo třeba teprve vytvořit - jako budoucího základu věd o kultuře, zvláště pak sociální ekonomie. Avšak právě dosavadní, zčásti skvělé počátky psychologické interpretace ekonomických jevů v každém případě ukazují, že se nebude směřovat od rozboru psychologických kvalit člověka k analýze společenských institucí, nýbrž právě naopak, že projasnění psychologických předpokladů a působení institucí předpokládá jejich přesnou znalost a vědeckou analýzu jejich souvislostí. Psychologická analýza pak v konkrétním případě znamená pouze velice cenné prohloubení poznání jejich historické kulturní podmíněnosti a kulturního významu. To, co nás zajímá na psychickém chování člověka v jeho sociálních vztazích, to je právě v každém případě jeho specifičnost - vždy podle zvláštního kulturního významu daného vztahu. Přitom jde o psychické motivy a vlivy navzájem nejvýš heterogenní a nejvýš konkrétně prokombinované. Sociálněpsycholo-gické bádání znamená prozkoumání různých jednotlivých, vzájemně mnohonásobně disparátních druhů kulturních prvků, a to s ohledem na jejich výkladovou schopnost, jíž přispívají k našemu chápání vycházejícímu ze znovuprožívání. Opírajíce se o znalosti jednotlivých institucí, budeme se jeho prostřednictvím učit stále většímu duchovnímu porozumění kulturní podmíněnosti a kulturnímu významu těchto institucí, ty však nebudeme chtít dedukovat z psychologických zákonů nebo vysvětlovat z elementárních psychologických projevů.
42
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
Proto se také jako málo plodná ukázala rozsáhlá polemika, jež se točila kolem otázky psychologického oprávnění abstraktně teoretických postulátů, kolem nosnosti „touhy po zisku" a „hospodářského principu" atd.
V postulátech abstraktní teorie jde jen zdánlivě o „dedukce" ze základních psychologických motivů, ve skutečnosti se mnohem spíše jedná o zvláštní případy určité formy pojmotvorby, která je vědám o lidské kultuře vlastní a v jistém rozsahu nepostradatelná. Stojí za to, abychom ji zde charakterizovali poněkud zevrubněji, neboť se tím přiblížíme k zásadní otázce po významu teorie ve společenskovědním poznám. Ponecháme přitom jednou provždy nevysvětleno, zda teoretické útvary, jichž používáme jako příkladů nebo na které odkazujeme, odpovídají svému účelu tak, jak jsou, zda jsou tedy vytvořeny věcně účelně. Otázka, do jaké míry má být např. ještě rozvíjena dnešní „abstraktní teorie", je nakonec také otázkou ekonomie vědecké práce, kterou přece čekají i jiné problémy. „Zákonu mezního užitku" podléhá i „teorie mezního užitku" sama.
V abstraktní hospodářské teorii máme před sebou příklad oněch syntéz, které se obvykle označují jako „ideje" historických jevů. Poskytují nám ideální obraz procesů na trhu zboží ve společnosti, jež je organizována na základě směnného hospodářství, volné konkurence a přísně racionálního jednání. Tento myšlenkový obraz spojuje určité vztahy a procesy historického života do jediného a v sobě bezrozporného kosmu myšlených souvislostí. Tato konstrukce, získaná myšlenkovým stupňováním určitých prvků skutečnosti, má co do obsahu charakter utopie. Její poměr k empiricky daným faktům života spočívá pouze v tom, že můžeme pragmaticky znázornit a v ideálním typu zpřístupnit svéráz těch souvislostí, které byly ve skutečnosti zjištěny anebo předpokládány jako souvislosti do určitého stupně působící, a které jsou v oné konstrukci zobrazeny abstraktním způsobem, tedy jako procesy závislé na „trhu". Tato možnost může být ovšem nepostradatelná jak heuristicky, tak pro výklad hodnoty. V bádání chce ideálnětypický pojem zdokonalovat přiřazující soud: není „hypotézou", ale chce tvorbě hypotéz ukazovat směr. Není zobrazením skutečnosti, ale chce pro zobrazení poskytovat jednoznačné výrazové prostředky. Je to tedy „idea" historicky dané moderní organizace společnosti založené na hospodářském styku, již zde rozvíjíme na základě stejných logických principů, podle nichž
43
)
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
jsme např. konstruovali jako „genetický" pojem ideu středověkého „městského hospodářství". Pokud něco takového činíme, pak pojem „městského hospodářství" nevytváříme jako průměr hospodářských zásad skutečně existujících ve všech pozorovaných městech, nýbrž právě jako ideální typ. Je získáván jednostranným stupňováním jednoho či několika hledisek a sloučením množství jednotlivých difusních a diskrétních jevů, které se vyskytují tu více, tu méně, místy vůbec ne, a které se spolu s jednostranně zdůrazněnými hledisky spojují ve vnitřně jednotný myšlenkový obraz. Ve své pojmové čistotě se tento myšlenkový obraz nikde ve skutečnosti empiricky nevyskytuje, je to utopie, a pro historickou práci vyvstává úkol, aby v každém jednotlivém případě zjistila, jak se skutečnost onomu ideálnímu obrazu blíží či jak je mu vzdálena, do jaké míry lze tedy ekonomický charakter poměrů určitého města pojmově vyjádřit jako „městskohospodářský". Avšak pro účely výzkumu a demonstrace poskytne tento pojem, je-li obezřetně užíván, specifické služby. Naprosto stejným způsobem můžeme, abychom analyzovali ještě další příklad, načrtnout utopickým způsobem „ideu" „řemesla" tak, že jeho určité, co do svých důsledků jednostranně vystupňované rysy, které se difúzne vyskytují u všech, kdo toto řemeslo v nejrůzněj-ších dobách a zemích provozovali, sloučíme do jednoho vnitřně bezrozporného ideálního obrazu a vztáhneme ho k myšlenkovému výrazu, který se v nich manifestuje. Dále se pak můžeme pokusit vykreslit společnost, v níž jsou všechna odvětví hospodářské, ba i duchovní činnosti ovládána maximami, které se nám jeví jako aplikace téhož principu, jenž je charakteristický pro „řemeslo" pozvednuté na ideální typ. Proti ideálnímu typu řemesla můžeme pak dále jako antitezi postavit příslušný ideální typ kapitalistické organizace výroby, který by byl abstrahován z určitých rysů moderního velkoprůmyslu, a v návaznosti na to učinit pokus o narýsování utopie „kapitalistické" kultury, tj. takové kultury, která je ovládána pouze zájmem soukromých kapitálů o své zhodnocení. Ta by jednotlivé difúzně se vyskytující rysy moderního materiálního a duchovního kulturního života, vystupňované v jejich specifičnosti, měla propojit do ideálního, pro naše pozorování bezrozporného obrazu. To by pak představovalo pokus o vylíčení „ideje" kapitalistické kultury - a to, zda a jak by se mohl zdařit, musíme ponechat zcela nerozhodnuto. Je tedy možné, či spíše musí být považováno zajisté, že lze navrhnout více, dokonce v každém okamžiku velice mnoho utopií takovéhoto
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
druhu, z nichž se žádná nepodobá druhé, z nichž dokonce vůbec ani jednu nemůžeme v empirické realitě pozorovat jako skutečně platný řád společenských poměrů. A přesto si každá z nich činí nárok na to, že je znázorněním „ideje" kapitalistické kultury a každá z nich si tento nárok může činit potud, pokud ze skutečnosti opravdu vybrala určité, svou specifičností skutečně významné rysy naší kultury a uvedla jev jednotný ideální obraz. Neboť ony fenomény, které nás zajímají jako kulturní jevy, tento náš zájem - svůj „kulturní význam" - zpravidla odvozují z velice rozmanitých idejí hodnot, s nimiž je můžeme dávat do vztahu. Jak tedy existují nejrůznější „hlediska", z nichž je můžeme nahlížet jako pro nás významné, tak se také dají používat nejrůznější principy výběru souvislostí, které pro ideální typ určité kultury použijeme.
Jaký je tedy význam takovýchto ideálnětypických pojmů pro zkušenostní vědu, jak ji chceme pěstovat my? Budiž předem zdůrazněno, že myšlenkové výtvory, o nichž zde pojednáváme, jsou „ideální" v čistě logickém smyslu, a je třeba je pečlivě odlišovat od myšlenky toho, co být má, od toho, co je „vzorové". Jedná se o konstrukci souvislostí, které se naší fantazii jeví jako dostatečně motivované, a tedy „objektivně možné" a které se našemu nomologickému vědění jeví jako adekvátní.
Kdo zaujímá stanovisko, že poznání historické skutečnosti má nebo může být „bezpředpokladovým" odrazem „objektivních" fakt, ten jim upírá jakoukoli hodnotu. A dokonce i ten, kdo poznal, že na půdě skutečnosti žádná „bezpředpokladovost" v logickém smyslu neexistuje a že i sebejednodušší excerpce akt či regest písemností mohou mít vůbec nějaký vědecký smysl pouze s ohledem na „významy", a tím na ideje hodnot jako poslední instanci, ten bude přesto považovat konstrukci nějakých historických „utopií", byť by byly jen prostředkem znázornění, za nebezpečnou pro nezaujatost historické práce, ale do značné míry jen za hříčku. A vskutku: zda se jedná čistě o myšlenkovou hru, anebo o vědecky plodnou pojmotvorbu, nemůže být nikdy rozhodnuto a priori; také zde existuje jen jediné měřítko: měřítko úspěšnosti při poznávání konkrétních projevů kultury v jejich souvislosti, v jejich příčinné podmíněnosti a jejich významu. Vytváření abstraktních ideálních typů přichází tedy v úvahu nikoli jako cíl, nýbrž jako prostředek. Avšak každé pozorné zkoumání pojmových prvků historického výkladu ukazuje, že historik, jakmile se pustí do pokusu překročit rámec pouhého konstatová-
44
45
-4, ^
J*
/k Á.
■Hl
BBHÍÍflHlIiHHH HHHHBBHK
MHHBHiHliK
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
ní konkrétních souvislostí zjišťováním kulturního významu nějakého sebejednoduššího individuálního procesu a charakterizovat jej, už pracuje a musí pracovat s pojmy, které lze zpravidla přesně a jednoznačně určit jen v ideálních typech. Nebo se snad pojmy, jako třeba „individualismus", „imperialismus", „feudalismus", „merkantilismus", „konvenční" a nesčetné pojmové výtvory podobného druhu, jejichž prostřednictvím se snažíme skutečnost myšlenkově uspořádat a zmocnit se jí porozuměním, dají ve svém obsahu určit „bezpředpo-kladovým"/>oJowew nějakého jednoho konkrétního jevu nebo dokonce prostřednictvím abstraktního shrnutí něčeho, co je společné pro více konkrétních jevů? Jazyk, jímž hovoří historik, obsahuje na stovky podobných slov pro takovéto neurčité myšlenkové obrazy, která pocházejí z nereflektované vládnoucí potřeby vyjádření a jejichž význam je zpočátku jen názorně pociťován, avšak není myšlenkově vyjasněn. V nesčetných případech, zejména v oblasti deskrip-tivních politických dějin, nemusí neurčitost jejich obsahu vadit jasnosti výkladu. Pak stačí, když v jednotlivých případech cítíme, co má historik na mysli, anebo když se spokojíme s tím, že partikulární určitost pojmového, relativně významného obsahu v jednotlivém případě předpokládáme. Ale čím ostřeji si máme uvědomit význam nějakého kulturního jevu, tím nezbytnější se stává potřeba pracovat s jasnými, ne jen partikulárními, ale s všestranně určenými pojmy. „Definice" oněch syntéz historického myšlení podle schématu genus proximum a differentia specifica je přirozeně nesmyslem: proveďme jen zkoušku. Takováto forma zjišťování slovního významu existuje jen na půdě dogmatických disciplín, které pracují se sylogismy. Rovněž neexistuje, nebo existuje jen zdánlivě, možnost jednoduchého „popisného rozkladu" těchto pojmů do složek, neboť jde právě o to, které z těchto složek mají platit jako bytostné. Jestliže se pokoušíme o genetickou definici pojmového obsahu, pak zbývá pouze forma ideálního typu v tom smyslu, jak jsme ho zde pevně stanovili. Je to myšlenkový obraz, který není historickou skutečností a už vůbec ne „vlastní" skutečností, který tím spíše nemůže sloužit jako schéma, do něhož by měla být skutečnost zařazena jako exemplář, nýbrž který má význam čistě ideálního mezního pojmu, jímž je realita poměřována a s nímž je srovnávána kvůli objasnění jistých významných složek svého empirického obsahu. Podobné pojmy jsou útvary, v nichž za použití kategorie objektivní možnosti konstruuj e-
46
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
me souvislosti, které naše fantazie, orientovaná a vycvičená na skutečnosti, posoudí jako adekvátní.
V této funkci je ideální typ zejména pokusem o zachycení historických individuí, případně jejich jednotlivých součástí v genetických pojmech. Vezměme například pojmy: „církev" a „sekta". Čistě klasifikačně je můžeme rozložit do komplexu charakteristických rysů, přičemž nejen hranice mezi nimi, ale i jejich obsah musí vždy zůstat pohyblivý. Chci-li ale pojem „sekty" postihnout geneticky, např. s ohledem na jisté závažné kulturní významy, které měl „sektársky duch" pro moderní kulturu, pak se stanou podstatnými určité znaky obou pojmů, protože k onomu působení stojí oba v adekvátním příčinném vztahu. Tyto pojmy se ale potom současně stanou z'^eá/«etypickými, to znamená, že nejsou zastoupeny v úplné pojmové čistotě, anebo jen ojediněle. Zde jako i všude jinde každý právě ne čistě klasifikační pojem odvádí od reality. Jenže diskursivní povaha našeho poznání: okolnost, že skutečnost postihujeme jen prostřednictvím řetězu proměn našich představ, takovouto pojmovou stenografii postuluje. Její výslovnou pojmovou formulaci jako prostředku bádání může naše fantazie jistě často postrádat - jenže pro zobrazení, pokud chce být jednoznačné, je její použití na poli analýzy kultury v četných případech naprosto nevyhnutelné. Kdo pojmovou formulaci zásadně zavrhuje, ten se musí omezit na formální, například práv-něhistorickou stránku kulturních jevů. Přirozeně je kosmos právních norem zároveň pojmově jasně určitelný a (v právním smyslu!) pro historickou skutečnost platný. Avšak jejich praktický význam je právě tím, čím se zabývá společenská věda v našem smyslu. Tento význam je si velice často možné jednoznačně uvědomit pouze prostřednictvím vztahu empiricky daného k ideálnímu meznímu případu. Odmítne-li historik (v nejširším slova smyslu) pokus o formulaci nějakého takového ideálního typu jako „teoretickou konstrukci", tj. jako něco, co není vhodné nebo lze postrádat pro jeho konkrétní poznávací záměr, pak to má zpravidla za následek, že buď vědomě či nevědomě používá jiných podobných typů, aniž je slovně formuluje a logicky zpracovává, anebo že zůstane vězet v oblasti neurčitě „pociťovaného".
Není ovšem nic nebezpečnějšího než směšování teorie a dějin, pocházející z naturalistických předsudků, ať už ve formě domněnky, že jsme v oněch teoretických pojmových obrazech podrželi „vlastní" obsah, „bytostné určení" historické skutečnosti, anebo když se ho
47
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
používá jako Prokrústova lože, do nějž mají být dějiny vtěsnány, nebo dokonce, že se v proudu jevů vůbec hypostazují „ideje" jako „vlastní" skutečnost, jako reálné „síly", které se v dějinách projevují.
Zvláště toto poslední nebezpečí je akutnější tím, že jsme si také a dokonce v prvé řadě navykli jako „ideje" epochy chápat myšlenky či ideály, které ovládaly masy anebo historicky závažnou část lidí oné epochy samé a byly tedy významnými jako komponenty její kulturní zvláštnosti. K tomu přistupuje ještě dvojí: nejprve okolnost, že mezi „ideou" ve smyslu praktického či teoretického myšlenkového zaměření a „ideou" ve smyslu ideálního typu epochy, konstruovaného jako pomocný pojmový prostředek, existují zpravidla určité vztahy. Ideální typ určitých společenských stavů, který se dá abstrahovat z jistých charakteristických sociálních jevů nějaké epochy, se současníkům může jevit - a tak tomu dokonce opravdu často bývá -jako ideál, o který se má prakticky usilovat, nebo alespoň jako maxima pro upravování určitých sociálních vztahů. Tak je tomu s „ideou" „ochrany výživy" a některými teoriemi kanonistů, zvláště sv. Tomáše, ve vztahu ke dnes používanému ideálnětypickému pojmu středověkého „městského hospodářství", o němž už byla řeč. A teprve je tomu tak s pověstným „základním pojmem" národního hospodářství: s pojmem „hospodářské hodnoty". Od scholastiky až po marxistickou teorii včetně se zde myšlenka něčeho „objektivně" platného, tj. toho, co být má, směšuje s abstrakcí empirického procesu tvorby cen. A ona myšlenka, že „hodnota" statků by se měla regulovat podle určitých „přirozenoprávních" principů, měla pro vývoj kultury - a to nejen středověku - nezměrný význam, a má jej dosud. A zvlášt intenzivně ovlivnila také empirickou tvorbu cen. Co však je a může být oním teoretickým pojmem myšleno, to se dá skutečně jednoznačně objasnit pouze přesnou, tzn. ideálnětypickou pojmotvorbou - to by si měli v každém případě uvědomit ti, kteří se vysmívají „ro-binsonádám" abstraktní teorie, a to dotud, dokud na toto místo sami nedokáží dosadit něco lepšího, což zde znamená něco jasnějšího.
Kauzální vztah mezi historicky konstatovatelnou ideou, která lidi ovládá, a mezi těmi podstatnými součástmi historické skutečnosti, z nichž lze abstrahovat ideální typ, který s ní koresponduje, může být přitom přirozeně utvářen nanejvýš rozličně. V zásadě lze trvat pouze na tom, že v obou případech jde o zcela odlišné věci. K tomu ale přistupuje ještě něco: samotné „ideje", které ovládají lidi nějaké epochy, tj. takové ideje, které v nich působí difúzně, dokážeme
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
uchopit s pojmovou ostrostí zase jen v podobě ideálního typu, protože empiricky žijí v hlavách neurčitého a proměnlivého množství jedinců, u nichž nabývají rozmanitých odstínů co do formy i co do obsahu, co do jasnosti i co do smyslu. Kdybychom dokázali úplně vyložit ty složky duchovního života jedinců v určité epoše středověku, které můžeme označit např. jako „křesťanství" těchto jedinců, tak by se přirozeně jednalo o chaos nekonečně diferencovaných a nanejvýš rozporných myšlenkových a citových souvislostí všeho druhu, a to vzdor tomu, že obzvláště středověká církev byla s to prosadit zvláště vysokou měrou jednotu víry i mravů. Jestliže se pak zeptáme, co tedy bylo v tomto chaosu středověkým „křesťanstvím", s nímž přece neustále musíme operovat jako s pevně daným pojmem, v čem tedy záleží ona „křesťanskost",y7ž nacházíme ve středověkých institucích, pak se brzy ukáže, že také zde v každém jednotlivém případě používáme čistého myšlenkového útvaru, který jsme si sami vytvořili. Jedná se o spojení článků víry, církevněprávních a mravních norem, maxim životního způsobu a nesčetných jednotlivých souvislostí, které my sami slučujeme v „ideu": syntéza, k níž bychom bez použití ideálnětypických pojmů vůbec nedokázali dospět bez rozporů.
Logická struktura pojmových systémů, v nichž podobné „ideje" představujeme, a její poměr k tomu, co je nám v empirické skutečnosti bezprostředně dáno, jsou tedy ovšem nanejvýš odlišné věci. Poměrně jednoduché je to ještě tehdy, když se jedná o případy jedné nebo několika teoretických zásad snadno uchopitelných ve formulích - jako je tomu například s Kalvínovou vírou v predestinaci -, nebo o jasně formulovatelné mravní postuláty, které lidi ovládly a které mají historické účinky, takže tyto „ideje" můžeme začlenit do myšlenkové hierarchie, kterou lze z oněch zásad logicky rozvinout. Ovšem již zde se snadno přehlédne, že empiricko-historický proces v hlavách lidí musí být zpravidla chápán jako podmíněný psychologicky a nikoli logicky, jakkoli silně význam nějaké myšlenky svou čistě logicky určující mocí v dějinách působil, čehož vynikajícím příkladem je marxismus. Ještě zřetelněji se ideálnětypický charakter podobných syntéz historicky působících idejí ukazuje tehdy, když ony zakládající zásady a postuláty vůbec nežijí nebo už nežijí v hlavách těch jednotlivců, kteří jsou ovládáni myšlenkami, jež z oněch zásad a postulátů logicky vyplývají nebo se z nich asociativně vyvozují, a to proto, že historicky původní zakládající „idea" buď odumřela,
48
49
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
anebo se rozšířila jen ve svých důsledcích. A ještě rozhodněji vystupuje charakter oné syntézy jako námi vytvořené „ideje" tehdy, jestliže od samého počátku nebyly ony zakládající zásady uvědomovány zřetelně buď vůbec anebo jen nedostatečně, nebo alespoň nenabyly formy jasných myšlenkových souvislostí. Když potom, jak se neustále stává a musí stávat, tuto proceduru podstoupíme, pak se u této „ideje" - třeba „liberalismu" určitého období nebo „metodismu", případně nějaké myšlenkové nerozvinuté odrůdy „socialismu" -jedná o čistý ideální typ zcela stejného charakteru, jakým byly syntézy „zásad" hospodářské epochy, z nichž jsme vycházeli. Čím obsáhlejší jsou souvislosti, o jejichž výklad jde, a čím mnohostrannější byl jejich kulturní význam, tím více se jejich souhrnný systematický výklad v pojmovém či myšlenkovém systému přibližuje charakteru ideálního typu, tím méně je možné vystačit s jediným pojmem tohoto druhu, a proto tím přirozenější a nezbytnější jsou stále obnovované pokusy uvědomovat si prostřednictvím tvorby nových ideálních typů stále nové stránky významů. Např. všechny výklady „podstaty" křesťanství jsou ideálními typy, které mají vždy a nevyhnutelně jen velmi relativní a problematickou platnost tehdy, jestliže chtějí být považovány za historický výklad empiricky daného, a naproti tomu mají vysokou heuristickou hodnotou pro bádání a vysokou systematickou hodnotu pro výklad, pokud jsou používány pouze jako pojmový prostředek pro srovnání a poměřování skutečnosti. V této funkci jsou takřka nepostradatelné. Avšak v podobných ideálnětypických výkladech je kromě toho zpravidla obsažen další moment, který jejich význam ještě dále komplikuje. Ideálními typy zpravidla chtějí být či bezděčně jsou nejen v logickém, nýbrž i v praktickém smyslu: jsou vzorovými typy, které - jako v našem případě - obsahují to, čím má křesťanství podle názoru jejich tvůrce být, co je pro něho na křesťanství „bytostné", protože trvale hodnotné. Je-li tomu tak, ať už vědomě či - častěji - bezděky, pak obsahují takové ideály, k nimž tvůrce ideálního typu vztahuje křesťanství hodnotícím způsobem. Úkoly a cíle, s nimiž svou „ideu" křesťanství srovnává, se přirozeně mohou naprosto odlišovat, ba nepochybně se vždy budou odlišovat od hodnot, k nimž vztahovali křesťanství současníci, třeba prvotní křesťané. Přirozeně, že v tomto významu už ale „ideje" nejsou žádným čistě logickým pomocným prostředkem, už to nejsou pojmy, jimiž je skutečnost poměřována na základě srovnání, nýbrž jsou to ideály, jimiž je hodnotícím způsobem posuzována. Zde už se pak
nejedná o čistě teoretický proces vztahování empirického k hodnotám, nýbrž o hodnotící soudy, které jsou do „pojmu" křesťanství vloženy. Poněvadž si zde ideální typ nárokuje empirickou platnost, zasahuje do oblasti hodnotícího výkladu křesťanství. Půda zkušeností vědy je opuštěná, a máme co činit s osobním vyznáním, nikoli s ide-álnětypickou tvorbou pojmů. Jakkoli je tento rozdíl zásadní, přesto je směšování obou těchto zásadně odlišných významů „ideje" v historické práci mimořádně časté. Dochází k němu vždy, jakmile historik začne ve výkladu rozvíjet své „pojetí" nějaké osobnosti nebo epochy. V protikladu ke konstantně platným etickým měřítkům, která v duchu racionalismu používal Schlosser, chce moderní relativisticky vyškolený historik epoše, o níž hovoří, na jedné straně „rozumět z ní samé", ale na druhé straně ji také „posuzovat", má tedy potřebu brát měřítka svého soudu „z látky", to znamená, že „ideu" ve smyslu ideálu chce nechat vyrůst z „ideje" ve smyslu „ideálního typu". A estetický půvab takovéto procedury ho pak ustavičně svádí k tomu, aby stíral odlišnosti obou linií - tedy k polovičatosti, která na jedné straně nemůže zanechat hodnotícího posuzování, avšak na druhé straně usiluje o to zbavit se odpovědnosti za své soudy. Proti tomu je ale základní povinností vědecké sebekontroly a jediným prostředkem, jak zabránit takovým polovičatostem ostře odlišovat srovnávání skutečnosti s ideálními typy v logickém smyslu od hodnotícího posuzování skutečnosti na základě ideálů. Budiž to ještě jednou opakováno, „ideální typ" v našem smyslu je vůči hodnotícímu posuzování zcela indiferentní, nemá co činit s žádnou jinou „dokonalostí" než jen s dokonalostí čistě logickou. Existují stejně dobře ideální typy nevěstinců jako náboženství, a v případě nevěstinců existují ideální typy, které by se z hlediska dnešní policejní etiky jevily jako technicky „účelné", právě tak jako existují takové, u nichž by tomu bylo naopak.
Nutně zde musíme nechat stranou podrobnější výklad onoho zdaleka nejkomplikovanějšího a nejzajímavějšího případu: otázku logické struktury pojmu státu. Poznamenejme k tomu pouze: tážeme--li se, co v empirické skutečnosti odpovídá myšlence „státu", setkáme se s nekonečným množstvím difusnich a diskrétních lidských aktivit i pasivit, fakticky i právně uspořádaných vztahů, jejichž charakter je dílem jedinečný, dílem se opakuje, a které jsou jako celek udržovány prostřednictvím nějaké ideje, vírou v určité normy, které fakticky platí anebo by platit měly, a ve vztahy panství člově-
50
51
4, .4. Ä A U
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
kem. Tato víra je dílem myšlenkově rozvinutým duchovním majetkem, dílem je pociťována jako něco temného, dílem je pasivně přijímána a v hlavách jednotlivců existuje v nejrozmanitějších odstínech. Pokud by oni sami tuto ideu dovedli skutečně jasně myslet jako takovou, tak by přece žádné „obecné učení o státu", které ji chce rozvíjet, ani nepotřebovali. Vědecký pojem státu, ať je formulován jakkoli, je přirozeně vždy jen syntézou, již kvůli určitým poznávacím účelům provádíme my sami. Ale na druhé straně je také abstrahován z nejasných syntéz, které se vyskytovaly v hlavách historických lidí. Konkrétní obsah, jehož historický „stát" v oněch syntézách současníků nabývá, však může být opět znázorněn jen orientačně na ideálněty-pických pojmech. A není dále nejmenší pochyby o tom, že logicky nedokonalý způsob, jakým současníci ony syntézy provádějí, má eminentní praktický význam pro „ideje", které si o státu vytvářejí oni sami - viz. např. německou „organickou" metafyziku státu v protikladu k „obchodnickému" pojetí americkému. Jinými slovy, také zde se vedle sebe vyskytují a stálý sklon přecházet jedna v druhou projevují praktická idea, která platí anebo o níž se yěří, že má platit, a teoretický ideální typ, konstruovaný pro účely poznání.
Záměrně jsme dosud pojímali „ideální typ" v podstatě - i když ne výlučně - jako myšlenkovou konstrukci k poměřování a soustavné charakteristice individuálních, tj. pro svou specifičnost významných souvislostí - jako křesťanství, kapitalismus atd. To proto, abychom odstranili navyklou představu, že to, co je v oblasti kulturních projevů abstraktněfypzcfé, je i identické a abstraktněí/n/Aové. Tak tomu není. Aniž zde můžeme zásadně analyzovat často vykládaný a zneužíváním silně zdiskreditovaný pojem „typična", z našeho dosavadního výkladu lze přesto vyrozumět, že tvorba typových pojmů ve smyslu vyloučení „nahodilostí" má své místo také a zejména u historických jedinců. Pak ovšem také druhové pojmy, s nimiž se neustále setkáváme jako se součástmi historických výkladů i konkrétních historických pojmů, mohou být prostřednictvím abstrakce a stupňováním svých jistých pojmově podstatných prvků přeformovány jako ideální typy. Jedná se dokonce o prakticky zvláště početný a důležitý případ použití ideálnětypických pojmů, a každý individuální ideální typ se skládá z pojmových prvků, které jsou druhové a které byly formovány jako ideální typy. Také v tomto případě se však ukazuje specificky logická funkce ideálnětypických pojmů. Jednoduchým druhovým
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
pojmem ve smyslu komplexu znaků, které jsou společné více jevům, je např. pojem „směny", pokud nepřihlížíme k významu složek tohoto pojmu, to znamená pokud prostě analyzujeme jeho každodenní jazykové používání. Jestliže však tento pojem uvedu do vztahu třeba se „zákonem mezního užitku" a vytvořím pojem „ekonomické směny" jako pojem ekonomicky racionálního procesu, pak tento stejně jako každý logicky plně vypracovaný pojem v sobě obsahuje soud o „typických" podmínkách směny. Dostává genetický charakter a tím se zároveň v logickém smyslu stává ideálnětypickým, tj. vzdaluje se od empirické skutečnosti, která pouze s ním může být srovnávána a jen k němu se může vztahovat. Něco podobného platí o všech takzvaných „základních pojmech" národního hospodářství: v genetické formě je lze vypracovat pouze jako ideální typy. Protiklad mezi jednoduchými druhovými pojmy, které pouze shrnují to, co je empirickým jevům společné, a mezi ideálními typy druhu - jako například ideálnětypický pojem „podstaty" řemesla - je v jednotlivostech přirozeně plynulý. Avšak žádný druhový pojem jako takový nemá „typický" charakter a čistý „průměrný" typ druhu neexistuje. Všude tam, kde - např. ve statistice - hovoříme o „typických" veličinách, jde o více než pouhý průměr. Čím více se jedná o prostou klasifikaci procesů, které se v realitě vyskytují jako masové jevy, tím více se jedná o pojmy druhu, čím více jsou naproti tomu pojmově formovány komplikované historické souvislosti v těch svých složkách, v nichž spočívá jejich specifický kulturní význam, tím více bude mít tento pojem -nebo systém pojmů - charakter ideálního typu. Neboť účelem ideál-nětypické tvorby pojmů nikdy a nikde není, aby přiváděla k jasnému vědomí to, co má na kulturních jevech povahu druhu, nýbrž naopak to, co je na nich specifické.
Fakt, že mohou být a jsou používány ideální typy, a to i druhové, probouzí metodický zájem teprve v souvislosti s jinou skutečností. Až doposud jsme ideální typy poznávali v podstatě pouze jako abstraktní pojmy souvislostí, které si představujeme jako setrvávající v proudu dění a které před námi vyvstávají jako historická individua podléhající vývoji. Nyní ale vzniká komplikace, že se pomocí pojmu „typična" mimořádně snadno znovu reaktivuje naturalistický předsudek, že cílem sociálních věd musí být redukce skutečnosti na „zákony". Také vývojové změny lze totiž konstruovat jako ideální typy a tyto konstrukce mohou mít velmi značnou heuristickou hodnotu. Avšak přitom vzniká do značné míry nebezpečí, že ideální typ
52
53
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA |
I
a skutečnost se budou navzájem pronikat. Můžeme např. dospět I k teoretickému závěru, že v přísně „řemeslně" organizované společ- 1 nosti by jediným zdrojem akumulace kapitálu mohla být pozemková i renta. Odtud pak můžeme velice snadno zkonstruovat - neboť správ- 1 nost této konstrukce by se zde nezkoumala - ideální obraz přeměny i řemeslné formy hospodářství ve formu kapitalistickou jako podmíněný určitými jednoduchými faktory: omezeným množstvím půdy, rostoucím počtem obyvatelstva, přílivem drahých kovů, racionalizací 1 životního způsobu. Zda empiricko-historický proces probíhal faktic- | ky jako onen zkonstruovaný, to bychom teprve museli prozkoumat za pomoci této konstrukce jako heuristického prostředku, a to cestou srovnávání ideálního typu a „fakt". Pokud byl ideální typ zkonstruo- f ván „správně" a neodpovídá-li skutečný průběh průběhu ideálněty-pickému, bylo by tím dokázáno, že středověká společnost v určitých vztazích nebyla společností přísně „řemeslnou". A byl-li ideální typ i konstruován heuristicky „ideálním" způsobem - zda a jak by tomu v našem případě mohlo být, zde vůbec neuvažujeme -, pak zároveň zaměří bádání směrem, který povede k přesnějšímu postižení specifičnosti a historického významu oněch nikoli řemeslných složek I středověké společnosti. Jestliže k tomuto výsledku vede, pak splnil svůj logický účel, a to právě tím, že manifestoval svou vlastní neskutečnost. V tomto případě se stal testem hypotézy. Tento proces ne- f vzbuzuje žádné metodologické pochybnosti, dokud máme stále na mysli, že ideálnětypická konstrukce vývoje a dějiny jsou dvě naprosto odlišné věci, a že konstrukce zde byla pouze prostředkem, kterým došlo k platnému přiřazení nějakého historického procesu k jeho | skutečným příčinám z okruhu těch, které jsou podle stavu našeho poznání možné.
Jak dokládá zkušenost, přísné dodržování tohoto odlišení bude často neobyčejně ztěžováno jednou okolností. V zájmu názorné * demonstrace ideálního typu či ideálnětypického vývoje se budeme pokoušet ozřejmit je názorným materiálem z empirickohistorické skutečnosti. Nebezpečí tohoto o sobě zcela legitimního postupu spočívá v tom, že historické vědění se zde najednou ukazuje jako sluha teorie, místo aby tomu bylo naopak. Teoretik je ve značném pokušení, aby tento poměr buď považoval za normální nebo, což je horší, aby teorii směšoval s historií či je přímo navzájem zaměňoval. Ve vystupňované podobě je tomu tak tehdy, jestliže se ideální konstrukce nějakého vývoje zpracovává pomocí pojmové klasifikace
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
ideálních typů určitých útvarů (např. konstrukce řemeslných forem podniků vycházející od „uzavřeného domácího hospodářství", nebo třeba konstrukce náboženských pojmů počínající „bohy okamžiku") jako klasifikace genetická. Posloupnost typů, vznikající na základě zvolených pojmových znaků, se pak jeví jako jejich zákonitě nutná historická následnost. Logický řád pojmů na jedné straně a empirické uspořádání pojmů v prostoru, čase a příčinné souvislosti na straně druhé se pak jeví navzájem tak stmeleny, že pokušení znásilnit realitu, abychom potvrdili reálnou platnost naší konstrukce ve skutečnosti, se stává téměř neodolatelné.
Záměrně jsme se vyhnuli demonstracím ideálnětypických konstrukcí na případě, který je pro nás zdaleka nejzávažnější: na Marxovi. Učinili jsme tak proto, abychom výklad příliš nekomplikovali začleňováním interpretací Marxe a abychom nepředbíhali určitým výkladům v našem časopise, který bude mít jako pravidelný předmět kritické analýzy literaturu, která o tomto velkém mysliteli vzniká a navazuje na něj. Zde budiž proto jen konstatováno, že přirozeně všechny specificky marxistické „zákonitosti" a vývojové konstrukce - pokud jsou teoreticky bezchybné - mají ideálnětypický charakter. Eminentní, ba jedinečný heuristický význam právě těchto ideálních typů, pokud je užíváme, abychom s nimi srovnávali skutečnost, a právě tak jejich nebezpečnost, pokud jsou prezentovány jako empiricky platné či dokonce jako reálné (tj. v pravdě metafyzické) „hybné síly", „tendence" atd., zná každý, kdo s marxistickými pojmy kdy pracoval.
Druhové pojmy - ideální typy - ideálnětypické druhové pojmy -ideje ve smyslu v historických lidech empiricky působících myšlenkových spojení - ideální typy oněch idejí - ideály, které historické lidi ovládají - ideální typy takových ideálů - ideály, k nimž historik vztahuje dějiny - teoretické konstrukce za ilustrativního použití empirična - historické zkoumání s použitím teoretických pojmů jako ideálních mezních případů - k tomu pak různé možné komplikace, které zde mohly být pouze naznačeny: to vše jsou pouhé myšlenkové výtvory, jejichž vztah k empirické skutečnosti toho, co je bezprostředně dáno, je v každém jednotlivém případě problematický: už tento samotný seznam ukazuje nekonečnou propletenost pojmově-metodic-kých problémů, které v oblasti věd o kultuře zůstávají vždy životné. A museli jsme si zcela zakázat pouštět se zde, kde mají být problémy jen ukázány, do seriózních praktickometodologických otázek a poku-
54
55
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
sit se zevrubněji vyložit vztahy ideálnětypického poznání a poznání „zákonů", vztah ideálnětypických pojmů k pojmům kolektivním atp.
I po všech těchto sporech bude historik přesto nadále trvat na tom, že panství ideálnětypické formy pojmotvorby a konstruktivnost jsou specifickými symptomy mládí nějaké disciplíny. A v tom mu musíme dát v jistém smyslu za pravdu, ovšem s jinými důsledky, než jaké bude vyvozovat on. Vezměme několik příkladů z jiných disciplín. Je jistě pravdou, že utrápený kvartánek stejně jako primitivní filolog si řeč zpočátku představují „organicky", tj. jako nadempirický celek ovládaný normami, avšak úlohou vědy je, aby zjistila, co by jako pravidlo řeči platit mělo. Logicky zpracovávat „spisovnou řeč", jak to udělal například Crusca, a její obsah redukovat na pravidla, je běžně tou první úlohou, kterou si „filologie" klade. A když dnes proti tomu vůdčí jazykovědec prohlašuje za předmět filologie „mluvu každého jednotlivce", pak je samotné vytyčení podobného programu možné jen tehdy, když už ve spisovné řeči existuje relativně pevný ideální typ, s nímž onen jinak naprosto neorientovaný a bezbřehý výzkum nekonečné rozmanitosti mluvy může (alespoň mlčky) operovat. A nejinak fungovaly konstrukce přirozenoprávních a organických teorií státu nebo třeba - abychom připomněli ideální typ v našem smyslu - teorie antického státu Benjamina Constanta. Dokud jsme se nenaučili vyznat se v nezměrném moři empirických fakt, byly tyto konstrukce do jisté míry něčím jako nouzovými přístavy. Zralá věda tedy opravdu znamená neustálé překonávání ideálního typu, pokud je myšlen jako empiricky platný nebo jako druhový pojem. A např. používání duchaplné Constantovy konstrukce pro demonstraci jistých stránek a historických zvláštností antického státního života je ještě dnes, pokud pečlivě zachováváme její ideál-nětypický charakter, naprosto legitimní. Ale především: jsou vědy, kterým je přisouzena věčná mladost a jsou to všechny historické disciplíny, všechny ty disciplíny, jimž věčně postupující proud kultury předkládá stále nové problémy. K bytostnému určení jejich úlohy patří pomíjivost všech, ale zároveň i nevyhnutelnost neustále nových ideálnětypických konstrukcí.
Pokusy o zjištění „vlastního", „pravého" smyslu historických pojmů se stále opakují a nikdy nedojdou konce. Syntézy, s nimiž historie trvale pracuje, zůstávají v důsledku toho zcela zákonitě buď jen relativně určitými pojmy, nebo, pokud má být dosaženo jedno-
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
značnosti pojmového obsahu, jednotlivý pojem se stává abstraktním ideálním typem a tím se odhalí jako teoretické, tedy Jednostranné" hledisko, z nějž může být skutečnost osvětlena, k němuž se může vztahovat, ale které se samozřejmě vykazuje jako nevhodné schéma, jímž by skutečnost mohla být bezezbytku uspořádána. Neboť žádný z oněch myšlenkových systémů, bez nichž se při postihování složek skutečnosti významných v daném okamžiku nemůžeme obejít, nemůže přece její nekonečné bohatství vyčerpat. Žádný z nich není ničím jiným než pokusem zavést na základě daného stavu našeho vědění a na základě oněch pojmových útvarů, jež máme v daném okamžiku k dispozici, řád do chaosu těch skutečností, které jsme už pojali do okruhu našeho zájmu. Pojmový aparát, který minulost rozvinula myšlenkovým zpracováním, což však popravdě znamená: myšlenkovým přetvořením bezprostředně dané skutečnosti a uspořádáním v oněch pojmech, které odpovídaly stavu jejího poznání i zaměření jejího zájmu, je ve stálém sporu s tím, co novým poznáním ze skutečnosti můžeme a chceme získat. V tomto boji se uskutečňuje pokrok kulturněvědní práce. Jejím výsledkem je proces neustálého přetváření těch pojmů, jimiž se skutečnost pokoušíme uchopovat. Dějiny věd o sociálním životě proto jsou a zůstanou neustálým střídáním mezi pokusem o myšlenkové uspořádání faktů prostřednictvím pojmotvorby - mezi rozkladem takto získaných myšlenkových obrazů rozšířením a posunem vědeckého horizontu - a mezi tvorbou nových pojmů na takto změněném základě. Tím se vůbec neříká, že vytvářet pojmové systémy by bylo vůbec pochybné - každá věda, i prostý historický výklad, pracuje s pojmovou zásobou své doby -, nýbrž vyjadřuje se tím ta okolnost, že ve vědách o lidské kultuře je tvoření pojmů závislé na postavení problémů, a že toto se mění se samotným obsahem kultury. Pomíjivost každé podobné syntézy ve vědách o kultuře s sebou nese už vztah pojmu a toho, co je pojato. Hodnota pokusů o velké pojmové konstrukce byla v oblasti naší vědy zpravidla v tom, že odhalovaly meze významu právě onoho hlediska, které měly v základech. Nejzávažnější pokrok na poli sociálních věd je věcně spjat s posunem praktických problémů kultury a bere na sebe formu kritiky pojmotvorby. Bude jedním z nejpřed-nějších úkolů našeho časopisu, aby sloužil právě účelu této kritiky, a tím i zkoumání principů syntézy v oblasti sociální vědy.
56
57
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
Důsledky, které je nutno z dosud řečeného vyvodit, nás nyní vedou k bodu, kde se snad naše názory v ledasčem rozcházejí s názory mnohých i vynikajících zástupců historické školy, k jejímž dětem, jak známo, patříme i my sami. Tito totiž často výslovně nebo i mlčky setrvávají v mínění, že konečným cílem, účelem každé vědy je uspořádávat svou látku do systému pojmů, jejichž obsah lze získat pozorováním empirických pravidelností, tvorbou hypotéz a jejich verifikací, a že tento systém lze pomalu zdokonalovat, až z něj jednou vznikne „úplná", a tedy deduktivní věda. Současná historicko-induk-tivní práce je jen předběžnou prací k tomuto cíli, podmíněnou nedokonalostí naší disciplíny: přirozeně, že nic se ze stanoviska tohoto způsobu uvažování nemůže jevit pochybnějším, než by bylo tvoření a užívání přesných pojmů, které by se přece muselo snažit předčasně řešit onen cíl daleké budoucnosti. Zásadně nenapadnutelné by toto pojetí bylo na půdě anticko-scholastické teorie poznání, již má stále ještě v krvi spousta specialistů historické školy: předpokládá se, že účelem pojmů je odraz „objektivní" reality; odtud také neustále se opakující poukaz na neskutečnost všech přesných pojmů. Kdo však do důsledků domyslí základní myšlenku moderní teorie poznání, odkazující ke Kantovi, že pojmy jsou spíše myšlenkovými prostředky k duchovnímu ovládnutí empiricky daného a ničím jiným být nemohou, tomu okolnost, že přesné genetické pojmy jsou nutně ideálními typy, nebude argumentem proti jejich tvoření. Pro něj se poměr pojmu a historické práce obrátí; onen konečný cíl se mu bude jevit jako logicky nemožný, pojmy nejsou cílem, nýbrž prostředkem k poznání souvislostí, které jsou významné z individuálních hledisek: právě proto, že obsahy historických pojmů jsou nutně proměnné, musí být nutně v daném okamžiku formulovány přesně. Bude pouze požadovat, aby byl při jejich užívání vždy pečlivě zachován jejich charakter jako ideálních myšlenkových útvarů, aby ideální typ nebyl zaměňován s dějinami. Bude věřit, protože pro nevyhnutelné střídání vůdčích hodnotících idejí definitivní historické pojmy skutečně nepřicházejí v úvahu jako obecný konečný cíl vědy, že právě tím, že se pro jednotlivě, v daném okamžiku vůdčí hledisko vytvářejí ostré a jednoznačné pojmy, je dána možnost, abychom si v daném okamžiku jasně uvědomovali meze jejich platnosti.
Bude se ale poukazovat na to, a my sami jsme to připustili, že konkrétní historickou souvislost je velice dobře možné znázornit v jednotlivém případě jejího průběhu, aniž by byla neustále vztaho-
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚ VĚDNÍHO POZNÁNÍ
vána k definovaným pojmům. Proto od historika naší disciplíny budeme vyžadovat, aby právě tak, jak to bylo řečeno o historikovi politiky, hovořil Jazykem života". Jistě! K tomu je třeba říci jen tolik, že při tomto postupu často zůstává do značné míry věcí náhody, zda si jasně uvědomujeme hledisko, jímž pojednávaný proces nabývá významu. Obecně se nenacházíme ve výhodné situaci politického historika, pro kterého kulturní obsahy, k nimž svůj výklad vztahuje, zpravidla bývají jednoznačné - nebo se tak jeví. Na každém jen názorném líčení ulpívá něco ze zvláštnosti významu uměleckého zobrazení: „Každý vidí, co má na srdci" - platné soudy všude předpokládají logické zpracování názorného, to znamená užívání pojmů, a je sice možné a často esteticky lákavé udržovat je in petto, vždy to však ohrožuje čtenářskou, a často i spisovatelskou jistotu orientace v obsahu a dosahu jeho soudů.
Avšak zanedbávání přesné pojmotvorby může být zcela mimořádně nebezpečné pro praktická, hospodářská a sociálnépolitická zkoumání. Pro nezasvěcence je přímo neuvěřitelné, co zmatků zde např. natropilo používání termínu „hodnota" - onoho v bolestech zrozeného dítěte naší disciplíny, jemuž vůbec nějaký jednoznačný smysl může být dán pouze ideálnětypickým způsobem -, či používání slov jako „produktivní", „z národohospodářského stanoviska" atp., která by v žádné pojmově jasné analýze vůbec neobstála. To, co zde tak neblaze působí, jsou především kolektivní pojmy, vypůjčené z běžné řeči. Vezměme jen školní, pro laika co nejpochopitelnější příklad, pojem „zemědělství", vyskytující se ve slovním spojení „zájmy zemědělství". „Zájmy zemědělství" vezměme nejprve jako empiricky konstatovatelné, více či méně jasné subjektivní představy jednotlivých hospodařících jedinců o svých zájmech. Odhlédněme zde přitom zcela od nesčetných konfliktů zájmů mezi zemědělci, kteří se zabývají šlechtěním dobytka, jeho chovem na maso, pěstováním obilí, zkrmováním obilí, destilací alkoholu atd. Sice ne každý laik, nicméně však už každý odborník rozpozná onu hustou spleť navzájem se prostupujících i protikladných hodnotových vztahů, která je zde nejasně představena. Zde jich chceme uvést jen několik: zájmy rolníků, kteří chtějí svůj statek prodat a mají proto zájem pouze na rychlém zvýšení ceny půdy; přímo protikladný je zájem těch, kteří si chtějí půdu zakoupit, zcelit či najmout; jiný je zájem oněch, kteří chtějí svým potomkům zachovat určitý statek z důvodů sociálních výhod, a proto také mají zájem na stabilitě vlastnictví půdy; proti-
58
59
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
kladný je zájem těch, kteří si ve vlastním zájmu anebo v zájmu svých dětí přejí přesun půdy k lepšímu hospodáři, či - což není totéž - ke kapitálově nejsilnějšímu kupci; existuje také čistě ekonomický zájem „nejzdatnějších hospodářů" (ve smyslu soukromého hospodaření) na ekonomické svobodě pohybu; ta je v konfliktu se zájmem určitých vládnoucích vrstev na udržení tradičních sociálních a politických pozic vlastního „stavu", a tím i vlastních potomků; proti tomu se obrací sociální zájem nevládnoucích vrstev zemědělců na odstranění právě těchto horních, jejich vlastní pozice ohrožujících vrstev; jejich zájmem, který s tím za určitých okolností může kolidovat, je, aby v oněch vrstvách našli politické vůdce, kteří by se zasadili o ochranu jejich výdělečných zájmů. Ačkoli jsme postupovali naprosto paušálně a nepřesně, mohl by se tento seznam ještě podstatně rozšířit a nedobrali bychom se jeho konce. Ponechme stranou okolnost, že se spíše „egoistickými" zájmy tohoto druhu se směšují a spojují nejrůz-nější čistě ideální hodnoty, které je mohou potlačovat a usměrňovat, a uvědomme si především, že pokud mluvíme o „zájmech zemědělství", wemyslíme zpravidla jen na ony materiální a ideální hodnoty, k nimž dotyční zemědělci sami své „zájmy" vztahují, nýbrž vedle toho i na zčásti zcela heterogenní ideje hodnot, k nimž zemědělství můžeme vztahovat my - například: zájmy na produkci, odvozované ze zájmu o to, aby výživa obyvatelstva byla laciná, s čímž není vždy totožný zájem, aby byla kvalitní, přičemž zájmy města a venkova se mohou dostávat do nejrůznějších kolizí, a přitom zájem současné generace naprosto nemusí být identický s pravděpodobnými zájmy generací budoucích; populační zájmy, obzvláště zájem na početném venkovském obyvatelstvu, odvozený buď z mocenskopolitických nebo vnitropolitických zájmů „státu" či z různých jiných navzájem rozdílných ideálních zájmů, např. z očekávaného vlivu početného venkovského obyvatelstva na kulturní zvláštnosti země; tento populační zájem může kolidovat s nejrůznějšími soukromohospodářskými zájmy všech vrstev venkovského obyvatelstva, teoreticky dokonce i se všemi přítomnými zájmy masy venkovského obyvatelstva. Nebo třeba zájem na určitém druhu sociálního členění venkovského obyvatelstva kvůli zvláštním politickým či kulturním vlivům, jež z toho vyplývají: tento zájem může svým zaměřením kolidovat se všemi myslitelnými současnými a budoucími zájmy jednotlivých rolníků stejně tak jako „státu", byť by byly sebenaléhavější.
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
A - což věc komplikuje dále - „stát", do jehož „zájmu" tyto i četné jiné podobné jednotlivé zájmy rádi vtahujeme, je pro nás přitom často pouze krycí adresou nanejvýš spletitého klubka idejí hodnot, k nimž v jednotlivém případě stát vztahujeme: čistě vojenská obrana navenek; zajišťování vládnoucího postavení dynastie či určitých tříd uvnitř; udržování a rozšiřování formální státní jednoty národa, ať už pro ni samu jako takovou anebo v zájmu o udržení určitých objektivních, navzájem opět velice odlišných kulturních hodnot, které jako národ sjednocený ve státě doufáme zastupovat; přetváření sociálního charakteru státu ve smyslu určitých, opět velice odlišných kulturních ideálů - vedlo by příliš daleko, kdybychom i jen naznačovali, co vše pokrývá souhrnné označení „státní zájmy", k nimž můžeme vztahovat „zemědělství". Zde zvolený příklad a ještě více náš souhrnný rozbor jsou neobratné a jednoduché. Jen ať si laik jednou zkusí podobně (a ještě důkladněji) analyzovat třeba pojem „třídní zájem dělníků", aby viděl, jaká za ním vězí rozporuplná spleť zájmů a ideálů, zčásti dělnických a z části těch, za nimiž dělníky vidíme my. Hesla o konfliktech zájmů nelze překonat prostřednictvím čistě empirického zdůraznění jejich „relativity": jasné a přesné pojmové stanovení různých možných hledisek je jedinou cestou, která nás vede za nejasnost frází. „Argument svobodného obchodu" jako světový názor či jako platná norma je směšný, ale našim výkladům obchodní politiky už způsobilo velké škody - a to zcela bez ohledu na to, jaké obchodněpolitické ideály chce kdo zastávat -, že jsme podcenili heuristickou hodnotu staré životní moudrosti největ-ších obchodníků světa, jež je v takovýchto ideálnětypických formulích uložena. Hlediska, která v jednotlivém případě přicházejí v úvahu, se stanou ve své zvláštnosti skutečně zřetelnými jedině v ideálnětypických pojmových formulích, a to cestou konfrontace empirického s ideálním typem. Používání nediferencovaných kolektivních pojmů, s nimiž pracuje běžná mluva, jenom vždy zakrývá nejasnosti myšlení či chtění, velice často je nástrojem pochybných uskoků, vždy je však prostředkem, jak bránit vypracování správného pojímání problému.
Dospěli jsme na konec těchto výkladů, jejichž účelem bylo jenom, aby vynikla ona často jako vlas tenká hranice oddělující víru od vědy a aby se ozřejmil smysl snahy o sociálněekonomické poznání. Objektivní platnost všeho zkušenostního vědění je založena na tom a jen na tom, že je daná skutečnost uspořádána podle kategorií, které
60
61
METODOLOGIE, SOCIOLOGIE A POLITIKA
jsou ve specifickém smyslu subjektivní, tvoři totiž předpoklad našeho poznání a jsou vázány na předpoklad hodnoty té pravdy, již je nám s to poskytnout pouze zkušenostní vědění. Pokud někdo tuto pravdu nepovažuje za hodnotnou - a víra v hodnotu vědecké pravdy je produktem určitých kultur, a nikoli něčím přirozeně daným -, tomu nemáme prostředky naší vědy co nabídnout. Ten bude ovšem marně hledat nějakou jinou pravdu, která by mu vědu nahradila právě v tom, co může vykonat pouze ona sama: pojmy a soudy, které nejsou empiricky skutečné, také skutečnost neodrážejí, nýbrž umožňují ji platným způsobem myšlenkově uspořádat. Jak jsme viděli, v oblasti empirických sociálních věd o kultuře je možnost smysluplného poznání toho, co je pro nás z nekonečné rozmanitosti děni podstatné, vázána na neustálé používání hledisek specifičnosti zvláštního charakteru, jež jsou všechna v poslední instanci zaměřena na hodnotové ideje, které jsou sice samy empiricky zjistitelné a prožitel-né jako prvky veškerého smysluplného lidského jednání, avšak které nejsou co do své platnosti empirickou látkou odůvodnitelné. „Objektivita" sociálněvědního poznáni spíše závisí na tom, že empiricky dané je sice stále orientováno na ony hodnotové ideje, jež jedině jí propůjčují poznávací hodnotu, z níž je chápána co do svého významu, že se však z něho přesto nikdy nevytvoří piedestál pro empiricky nemožný důkaz jejich platnosti. A víra v nadempirickou platnost posledních a nejvyšších hodnotových idejí, v nichž zakotvujeme smysl vlastní existence a jež všichni v nějaké formě v hloubi duše chováme, nevylučuje ustavičnou proměnnost konkrétních hledisek, jimiž empirická skutečnost nabývá svého významu, nýbrž ji naopak zahrnuje: život ve své racionální skutečnosti a obsah jeho možných významů jsou nevyčerpatelné, konkrétní vztaženi k hodnotám proto zůstává až do nedohledné budoucnosti lidské kultury proměnlivé. Světlo, které z oněch nejvyšších hodnotových idejí vyzařuje, dopadá vždy jen na stále se proměňující konečnou část nezměrného chaotického toku událostí, který se valí vpřed časem.
Toto všechno nechť není ale chápáno mylně, jako by vlastním úkolem sociální vědy měla být neustálá štvanice za novými hledisky a pojmovými konstrukcemi. Naopak: nic by se zde nemělo zdůraznit ostřeji než věta, že výlučným a jediným cílem, jemuž chce vedle jiných prostředků sloužit také práce na tvorbě a kritice pojmů, je služba při poznávání kulturního významu konkrétních historických
62
„OBJEKTIVITA" SOCIÁLNĚVĚDNÍHO POZNÁNÍ
souvislostí. - Také na poli naší vědy existují - použijeme-li výrazů F. T. Vischera - „látkožrouti" i „smysložrouti". Nenasytnou chuť po faktech v případě těch prvních lze ukojit pouze spisovým materiálem, folianty statistik s anketami, pro jemnost nové myšlenky nemají cit. Labužnictví druhých si kazí chuť na fakta stále novými destiláty myšlenek. Ono pravé mistrovství, jímž se obrovskou měrou mezi historiky vyznačoval např. Ranke, se projevuje právě tím, že něco nového dokáže vytvořit i přesto, že vztahuje známá fakta ke známým hlediskům.
Veškerá kulturněvědní práce v období specializace, jakmile se už jednou prostřednictvím určitého vytyčeni problémů zaměřila na určitou látku a jakmile si vytvořila své metodické principy, bude na zpracování této látky pohlížet jako na samoúčelné, aniž by poznávací hodnoty jednotlivých fakt stále kontrolovala posledními hodnotovými idejemi, aniž by si svého zakotvení v těchto hodnotových idejích byla vždy vědoma, a je to tak dobře. Někdy se však barevnost mění: význam nereflektované zhodnocených hledisek se stává nejistý, cesta se ztrácí v soumraku. Světlo velkých kulturních problémů se posune jinam. Pak se i věda připravuje na to, že změní své stanovisko i svůj pojmový aparát, aby z výše myšlenky pohlédla na proud událostí. Pak táhne krajem podle těch hvězd, které jedině jsou s to dát její práci smysl a směr:
... nový pud je probuzen.
Já spěchám dál, to věčné světlo piti,
za mnou je noc a před sebou mám den;
nade mnou nebesa, tam v hloubkách vlny běží.4
4 J. W. Goethe, Faust, přel. O. Fischer, Praha 1982, 3. vyd. - Pozn. překl.
63