136_Minulost a současnost, paměť a dějiny ETIKA A LEGITIMITA ZKOUMÁNÍ DĚJIN Nad klasickými vědními obory se vznáší v jakémsi neurčitém prostoru uvažování o nich, a dokonce, což už je méně příjemné, jejich hodnocení. Takže nad historiografií - a ta si přitom leckdy nárokovala všeobjímající, integrující, či dokonce globální charakter - se pokoušejí vykonávat dohled její metodologie a teorie, dějezpyt či historika, filosofie dějin, historiosofie. Neustále z historiografie vykazovány, stejně neúnavně se do ní vracejí, u nás obvykle maskovány za mudrování. Navíc historiografii kaceřují i její sousedi, třebas sociologie (ta by také ráda pod záminkou interdisciplinarity vše integrovala, jistěže nejlépe pod sebe). Připočtěme ještě různé ty orientace - ze současných Strukturalismus, postmodernismus a klubou se další. Strukturalismus se v dějepisectví mimochodem celkem etabloval - s výjimkou Barthe-sovy konstatace o smrti autora. Smrt historika jako takového nebyla prozatím nárokována - kromě jinak zcela běžného požadavku likvidace jiných historiků. Zatímco příroda se nestará o přírodovědce, společnost a její dějiny se o svou historii zajímají, a potažmo tedy o dějepisce. Společnost to dělá hlavně tak, že historiky zaměstnává, platí a konzumuje jejich tovary. Kdo má potom právo hodit kamenem? Historici na společnost " a její historii, nebo naopak? Je to ten věčný problém arbeitsgeberů a arbeitsnehmerů. Proto si historici správně kladou otázku po etice a legitimitě - stejně jako ti, kteří si psaní o sobě platí. V této spletité situaci mne nenapadlo nic lepšího, než vrátit se ke stadiu ne sice až predvedeckému, nýbrž - abych tak řekl - k prvo-vědeckému. Linnéův systém můžeme také brát za dokonale rešeršně zvládnutý materiál, který je nashromážděn v herbářích. Je to souvztažné s osvíceneckým dějepisectvím, které pro početná data, jež dala dohromady erudiční historiografie, zase hledalo nějaký smysluplný celek, který by tato data uspořádal. Pokusme se proto o jakous takous osnovu, která by nejen uspořádala, ale snad i pomohla najít „bílá místa" nejen v množině všech invektív, narážek, kantorování, soudů, ba do- Etika a legitimita zkoumání dějin_137 konce úsudků, jimiž je hledání etiky a legitimity obvykle doprovázeno. Vskutku velké nároky na pořadači soustavu. (Připomenu ještě, že při systemizaci se jistě nelze vyhnout trivialitám, činím tak i já a předem se omlouvám.) * * * Historikové musejí nabízet dalším skupinám, společnosti a státu své služby, a jsou-li akceptovány, nabývají i historikové své společenské role a statusu. Nejdůležitější ze služeb nabízených historiky je legitimi-zace zákazníka, tedy uspokojování jeho identifikačních a argumentačních potřeb. V rámci nabídky musejí ovšem nejen k potřebám přihlížet, ale navíc vědomí takovéto potřeby u svých zákazníků i prosazovat. Existuje tedy něco, co lze označit za hledání děr v trhu, historiografický marketing. Odměnou za legitimizaci zákazníka je pak legitimita sdílená, udělovaná, služebná. Proto nechybí srovnávání role historika s úlohou soudce či lékaře na jedné straně a na druhé straně s postavením proroka či nověji integrátora společenských věd. Toto chvalné a sebechvalné legitimizování se má ale svá úskalí. Společnost totiž používá historii nejen k řešení svých problémů, ale i k jejich zastírání a odsouvání. Nejoblíbenějším trikem společnosti je alibisticky přenášet soud - a tedy i odpovědnost - na budoucí historiky. Ti současní to obvykle rádi přijímají pod záminkou, že mají prozatím málo materiálu. Nicméně také takto nabývá dějepisectví komplice své společenské legitimity. Historikové vytvářejí samostatnou profesní skupinu (cechovní historici) v rámci vrstvy inteligence ve společnosti až od 19. století. Jsou úzce napojeni na stát a jeho instituce (zvláště školské), v jejichž rámci mohou provozovat svou profesionální kariéru. A i ta může bohužel sloužit jako jejich legitimizace. V rámci obdobných skupin hraje stále větší úlohu odstupňovaná kvalifikace, hierarchie, esprit de corps a etika povolání úzce spjatá s vnitroskupinovou komunikací. Takto se historikové legitimizují jako cech. Potíže jsou v tom, že jazyk historiografie má jen málo odborných termínů, jen zřídkakdy se může odvolat k teoretickým vyjádřením a blíží se tak více méně běžnému jazyku. Stejně jako on se podřizuje spíše jen pravidlům rétoriky (sem podle mne patří ony pověstné „sine 138 Minulost a současnost, paměť a dějiny Etika a legitimita zkoumání dějin 139 ira et studio", „wie es eigentlich gewesen" atd.). Jde tedy spíše o přesvědčování, nalézání konsenzu než o dokazování. Karteziánsky „vesmírný skok", tedy vědění nezávislé na kultuře, společnosti a také dějinách, ovšem prostřednictvím takovéhoto jazyka uskutečnit nelze. I vlastní hodnocení, historikova sebereflexe musí pak respektovat tato pravidla, a nemůže se proto zásadně odlišovat od hodnocení „zvnějšku". Cechovní organizace se neobejdou bez neustálého hodnocení mezi mistry, tovaryši a jinými cechy. V případě podání nedávné minulosti, včetně své osobní a svého oboru, musíme mít na paměti dva základní problémy - vlastnosti kolektivní paměti a předpoklad odstupu. Kolektivní paměť nutně schematizuje a moralizuje, stejně jako obžalovává a obhajuje. Neubrání se tomu ani historikové-pamětníci, kteří se navíc musejí zabývat současně propletencem historie, historiografie a své vlastní biografie. Proto nás nepřekvapuje, že z více příkladů (zejména z německého „Vergangenheitsbewältigung") víme, že potřeba vyrovnat se s minulostí je svázána s generační změnou, tedy s odstupem či jiným kladením otázek. Jak si ale takové otázky klást, když víme, že odstup sám nám abstrakci, obecnost a morálku nenahradí ani nahradit nemůže? Profesní etika jednotlivých oborů je v zásadě internacionální, nicméně v případě jednotlivých národních dějin může docházet k diferencím. Je totiž zřejmé, že národní dějiny jsou „technicky" nejlépe zpracovatelné v prostředí příslušné národní komunity (znalost jazyka, reálií, milieu atd.), a stejně tak je zřejmé, že jejich zpracování je závislé na tradici, postavení a cílech dané společnosti. V této situaci se mohou jednotlivé národní historiografie „zakopat" na pozicích „pozitivistického" a „empatického" přístupu. Tak francouzský historik Bernard Michel poukazuje na tendenci Čechů vysvětlovat se svou vlastní historií, o které se domnívají, že jiní jí nemohou rozumět. Chovají se pak jako štamgasti ve své hospodě, což vede k představám o vlastní legitimitě, běžně u nás odvozované z pocitů dějinné jedinečnosti a ukřivděnosti. Není to postoj vysloveně neetický, jen směšný, stejně jako takto pracně získaná legitimita ušlápnutého premianta. K tomu připojme otázku, nakolik vůbec mohou přispět jednotlivá národní dějepisectví historiografii evropské či světové, tedy obecným či světovým dějinám. Jistěže fakty a metodologií. Když už ne bezprostředně ověřitelnou konstrukcí evropských a světových dějin, pak as- poň jejich představou. Je nutno si klást otázku Hagena Schulze: „Gibt es überhaupt eine deutsche Geschichte?" V jiné podobě: Co dala naše historiografie Evropě a lidstvu? Výsledky své práce ukládá dějepisec do historických obrazů (syntéz, rekonstrukcí, vyprávění - jak se co událo), dnes jsou u nás více než časté. Takovéto obrazy mají svou vnitřní stavbu, třebas u Palackého to bylo vyjádření ideje prostředky epopeje. Neuvažuje-li se přitom, jaké je jejich pozadí, role a funkce, pro koho, jak a proč jsou psány, ne-jsou-li to například jen potřeby knižního trhu (čtivo) či uspokojování osobní reprezentace kupce (dějiny vázané do kůže), je to pak přístup, který si mimo jiné zaslouží přízvisko neetický a z hlediska profese je nelegitimní. Vedle dějinných obrazů existuje dále to, co se nazývá ve Francii „his-toire-problěme" - řešení obecně postavených otázek, zejména otázek typu „proč?" Právě díky nim může historik přímo vstupovat do současné společenské problematiky. U nás se ale dosud žádný Historikerstreit jako v Německu ani přehodnocování revoluce jako ve Francii nekonaly. Má to jistě i své důvody odborné, ale můžeme si také položit otázku, nakolik je v tom skryta případně i malá osobní odpovědnost či opatrnost - což je opět v podstatě otázka po historikově etice. Zde je nutno zastávat hledisko překlenující skupinové zájmy, totiž hledisko občanské. Problémem je ovšem takto hodnotit minulost příslušníků státu, který v podstatě občanský nebyl. Otázka „jak?" se váže na historii větších celků, obvykle národních, státních, civilizačních, celků, které se legitimizují svým velkým příběhem. Otázka „proč?" se spíše napojuje na společnost s jejími jednotlivými vrstvami, s jejich diferencovaným pojetím světa a s jejich vzájemnými vazbami. Tyto jednotlivé sociální, etnické, věkové a rodové skupiny si žádají svou legitimitu a doufají, že se jí jim od historiků dostane. V nedávné minulosti takto dosáhlo své historické legitimity třebas dělnické hnutí, ovšem až v okamžiku, kdy už samo vlastně neexistovalo, a navíc za naprostého nezájmu dělníků samotných. Co má historik ale dělat v situaci, kdy se společnost svou diferenciací a odpovědí na zcela nové výzvy znovu teprve konstituuje? A to je naše situace. Historikové snažící se odpovídat na ona „proč?" vystupují jako intelektuálové, vyjadřují se tedy k problémům společnosti. V takovém případě si ale neobyčejně snadno osvojují také ideje jiných intelektuálů, 140 Minulost a současnost, paměť a dějiny Plavba na mezeře 141 jejich názory a způsoby vyjadřování. Ale co hlavního, přebírají i vidinu své funkce a ta je v současnosti vymezována ponejvíce jako kritická. Termín „kritika" je ovšem sám o sobě dokonale prázdný. Spíše jde o vyjádření postoje, kryjícího se floskulemi ä la „věčný boj individua mezi svobodou a rovností". Prométheus redivivus. Nuže, tady by bylo snad na místě mluvit o etice a legitimitě intelektuálů. Ty řeší problémy těch, kteří se sice svou kritikou společnosti z ní jaksi vyděrují, ale současně v této společnosti hájí (třebas jen implicitně) zájmy a postavení své vlastní vrstvy. S trochou nadsázky bych označil tento svůj přístup za sociologizu-jící. Zvolil jsem jej proto, že by snad mohl posloužit jako osnova pro ty sice většinou trefné, ale navzájem nespojité připomínky, které si na jedné straně nárokují hlediska jakési nadčasové morality a na druhé straně jsou zase odbývány jako stanoviska skupinová, generační, kli-entistická a tak dále. Nepochybuji v nejmenším, že jejich valná část taková skutečně je, což ovšem nic neubírá jejich argumentům na oprávněnosti. * * * A protože může být história magistra vitae, připomenu na závěr, že Napoleon si sice císařskou korunu nasadil na hlavu sám, ale přitom ji převzal z rukou papeže. Nedopadlo to dobře. 2000 PLAVBA NA MEZEŘE Jako „plovoucí mezeru" (floating gap) označil Jan Vansina čas, kdy končí přítomná minulost (sociální paměť) a začíná minulost vzdálená (kulturní paměť). Obdobně rozděluje historickou paměť Jan Assmann na současnou paměť „komunikativní" a ji předcházející paměť „kulturní". V obou případech je nám tento předěl, daný odúmrtí svědků, vzdálený asi šedesát let. Onu Vansinovu mezeru představuje na Západě konec jedné totality a u nás přechod z jedné do druhé. Tehdy se začíná podstatně odlišovat historická zkušenost obou částí Evropy a stejně tak pojmová výbava jejich historiografií. Právě v této době se ale začala vydatně mísit paměť komunikativní a kulturní. Konstituovaly se totiž zvláštní obory historické vědy, tj. historie současnosti a orální historie, mající za svůj předmět právě oněch posledních šedesát let. Se zanedbatelným časovým odstupem se výsledky těchto disciplin včleňují do jejich předmětu, do našeho života. Vadí, nevadí? My a naše paměť žijeme dnes v době expanze médií. Ještě před sto lety se úzká vrstva společnosti musela spokojit s informacemi z nepočetných tiskovin. Zato nyní, díky zvýšené kupní síle a volnému času, se konzumaci médií věnují bezmála všichni, a to několik hodin denně. Z informací se stalo zboží, prodává se dobře. O informace něčím zajímavé, vhodné pro utrácení času, je ale nouze. Kde je vzít? Není divu, že se média obracejí k minulosti, a tedy na historiky. Rozvíjí se výroba a obchod s pamětí. Historici vycházejí masmédiím ochotně vstříc, knižní pulty jsou zavaleny dobrodružným, melodramatickým a exotickým historickým čtivem. Kde běžná historie nestačí, nastupuje ta kontrafaktuální. Média si mohou opravdu vybrat. Právem můžeme odpovídající historiografy označit jako užitečné idioty duševního prázdna produkovaného masmédii. Profitují na něm obdobně jako fyzikové ze zbrojení. Proto také počty historiků a jejich tiskovin utěšeně vzrůstají.