Artikulaci samohlásek můžeme schematicky znázornit pomocí tzv. Hellwagova trojúhelníku:
přední, vysoké i u zadní, vysoké
přední, střední e o zadní, střední
a nízké, zadní
Souhlásky dělíme podle způsobu artikulace na:
1) závěrové okluzívní, při nichž některý z artikulačních orgánů provede na okamžik úplný závěr, při
jeho zrušení dojde k explozi výdechového proudu - říkáme jim explozívy, tj.: p, b, t, d, k, g, m, n, ň
2) úžinové, třené, frikativní, při nichž některý z artikulačních orgánů vytvoří úžinu, jíž se musí
výdechový proud prodírat, přičemž vzniká slyšitelné tření, tj.: f, v, s, z, ž, j, h
3) polozávěrové semiokluzívy, afrikáty, při nichž se vytvoří závěr, který vzápětí přejde v úžinu, tj.:
c, č
4) bokové laterální l jazyk provede závěr, ale vzduchový proud uniká po bocích.
5) kmitavé, vibrantní, při nichž hrot jazyka, měkké patro, nebo čípek kmitají, tj.: r, ř
Souhlásky podle místa artikulace:
1) retoretné bilabiální: p, b, m
2) retozubné labiodentální: f, v
3) zubné dentální, (interdentální - mezizubné ang. th): t, d
4) dásňové alveolární: s, z, š, ž, n, l, r
5) tvrdopatrové – palatální: ť, ď, ň
6) měkkopatrové – velární: k, g, ch
7) hrtanové laryngální: h
Podle funkce hlasivek rozlišujeme hlásky podle toho, zda hlasivky kmitají, nebo ne, na znělé: např.:
b, d, z a neznělé: např.: p, t, s.
Měkké patro může být buď zvednuto a uzavírat vstup do dutiny nosní, nebo může klesnout a nechat
vstup do dutiny nosní volný. Podle toho rozlišujeme hlásky ústní orální a nosové nasální (m, n, ň).