Aurelius Augustinus, De doctrina christiana

XL. 60. Dále[1] ti, kteří se označují jako filozofové:[2] pokud snad řekli něco pravdivého, co se
shoduje s naší vírou -- a byli to nejspíš Platónovi stoupenci,[3] nejenže se takových věcí nemusíme
děsit, ale máme si je u nich přivlastnit a využít pro sebe, neboť oni nejsou jejich právoplatnými
držiteli.  Egypťané totiž neměli jen modly a těžkou dřinu, jichž se izraelský lid hrozil a před
nimiž prchal, ale měli též zlaté a stříbrné nádoby, šperky a pláště,[4] které si onen lid při
odchodu z Egypta potají přivlastnil (nikoli o své újmě, ale na  boží rozkaz), aby jich užíval lépe;
konečně Egypťané sami jim věci, jichž neužívali náležitě, nevědomky propůjčili a přenechali. A
právě tak všechna pohanská učení nemají jen prázdné a pověrečné výmysly, břemena, která znamenají
zbytečnou zátěž a jichž se každý z nás, když veden Kristem odchází z pohanského společenství, musí
hrozit a jimž se musí vyhýbat, ale obsahují též svobodné nauky, jichž může pravda dobře použít,
dále velice užitečné mravní příkazy, a konečně je u nich možno nalézt některé pravdy o uctívání
jediného Boha.

             Toto své zlato a stříbro ovšem nevytvořili sami, ale jako by je vydobyli z jakýchsi
dolů všude se rozlévající božské prozřetelnosti, zneužívají jej však zvráceně a bezprávně ke službě
démonům; křesťan, duchovně se vydělující z  jejich bídné společnosti, jim je tedy má odebrat, aby
mohlo být k dispozici  oprávněnému užití v kázání evangelia. A budeme smět přejmout, vlastnit a
obrátit k užitku křesťanství také jejich pláště, což jsou sice ustanovení lidská, ale pro lidskou
společnost vhodná a v tomto životě se bez nich neobejdeme.

61. Co jiného ostatně učinili mnozí dobří a věrní křesťané? Nevidíme snad, jakým množstvím zlata a
stříbra i plášťů byl obtížen při svém odchodu z Egypta přesladký učitel a přeblažený mučedník
Cyprianus? Nebo Lactantius? A Victorinus, Optatus, Hilarius[5] -- abych pomlčel o živých?[6] Co
nesčetní Řekové? Právě to učinil jako první sám nejvěrnější služebník Hospodinův  Mojžíš, o němž je
psáno, že byl  vychován  ve veškeré egyptské moudrosti.[7] Pohané, oddaní svým pověrčivým zvykům,
by nikdy, a zvlášť ne tehdy, když ještě odmítali Kristovo jho a křesťany pronásledovali, nebyli
neposkytli nauky, které jim byly užitečné, kdyby tušili, že budou obráceny ve prospěch úcty k
jedinému Bohu a že tento kult jednou jejich jalové modlářství vyvrátí: odevzdali své zlato, stříbro
a pláště božímu lidu, když vycházel z Egypta, aniž věděli, jak to, co dali, bude obráceno ve
prospěch služby Kristu.  Tedy to, co čteme v Exodu, je nepochybně předobrazem právě této situace
(přičemž nevylučuji jiný, stejně dobrý nebo lepší výklad).

________________________________

[1] Augustin se dostává k vrcholnému místu svého pojednání o možnosti a nezbytnosti obrátit
výdobytky pohanské kultury ve prospěch křesťanství; po jednotlivých disciplínách se dostává
k pohanské filozofii: pasáž je známá jako výklad o “egyptské kořisti”.

[2] V De civitate Dei VIII,1 interpretuje Augustin “filozofa” řeckým překladem výrazu jako
“milovníka moudrosti”; vezme-li se v úvahu křesťanské pojetí moudrosti, jež je vlastně totožná
s Bohem, je pojem “pohanský filozof” vlastně protimluvem. Proto zde autor relativizuje výraz
“filozofové” dodatkem qui vocantur, “kteří se označují”.

[3] Augustin má na mysli spíše novoplatoniky. O Platónovi i o jeho žácích a následovnících mluví
v podobném smyslu jako zde v De civitate Dei VIII,4nn. Platónovo učení je ze všech antických
filozofických systémů křesťanskému teologickému i etickému myšlení nejbližší zejména konceptem
reálné existence jediného Boha a jeho vlastností. Toto stanovisko zastávali i starší řečtí otcové
(Klement Alexandrijský, Órigenés).

[4] Srv. Ex 3,22; 11,2; 12,35 -- 36; závěrečný z uvedených veršů Exodu (12,36) končí slovy "tak
vyplenili Egypt". Podobnou interpretaci “egyptské kořisti” či "egyptského plenu", jakou přináší
Augustin, nacházíme již u Órigena, z latinských křesťanských autorů u Tertulliana a Hilaria z
Poitiers.. – Izraelci s sebou při odchodu z Egypta vzali stříbrné a zlaté šperky, ozdoby a pláště,
a učinili tak na přímý Hospodinův pokyn. Mravní stránku tohoto jednání bylo možno zpochybňovat,
čehož využili gnostikové a manichejci, kteří i na základě tohoto vyprávění poukazovali na
nedokonalost Starého Zákona  a starozákonního Boha Stvořitele.

[5] Thascius Caecilius Cyprianus, africký církevní spisovatel, Kartágo asi 210/15-- 258; Lucius
Caecilius Firmianus Lactantius, církevní spisovatel pův. z Afriky, asi 260--317 v Trevíru;
Victorinus de Petavia, církevní spisovatel, jeden z prvních lat. exegetů, + asi 304; Optatus de
Mileve, církevní spisovatel, biskup v numidském měste Mileve, kol. pol. 4. stol.; Hilarius
Pictaviensis, církevní spisovatel v Galii, bojovník proti arianismu, asi 315--367; srv. J. Doignon,
Nos bonns hommes de foi, Cyprien, Lactance, Victorin, Optat et Hilaire.

[6] 1.kniha spisu (a tudíž celá první část, sepsaná před přerušením ve 3.kn., XXV,35) byla tedy
sepsána před rokem 397, neboť v tomto výčtu již zesnulých autorit není zmíněn Ambrož Milánský,
který zemřel 4. dubna uvedeného roku.

[7] Sk 7,22