Slovo dalo slovo… Jak? České slovo slovo má tři významové polohy: (i) jako
jazykový výraz, (ii) jako souvislá promluva, (iii) jako slib a závazek. Spojení
dal slovo pak podle své polohy znamená (i) “uvedl jistý jazykový výraz co
příklad”, (ii) “umožnil jinému, aby promluvil”, (iii) “zavázal se vůči někomu
k něčemu”. Syntagma dal slovo předvádí explicitní vztah přísudku rozvitého
předmětem. Nesmíme ovšem přehlédnout, že onen přísudek má k sobě i
podmět: je vidět v tom, že máme dal slovo, nikoliv dala slovo, dals slovo ani
dal jsem slovo, nemluvě o daly slovo, což všechno jsou plně srozumitelné
útvary jazyka českého, odlišné od daného. Podmět «nevyjádřený», jímž česká
škola po dlouhé generace opakovaně mate dětské mysli, a následně tak
dezorientuje celou populaci, je nesmysl. Věta podmět buď má, nebo nemá.
Má-li jej, je vyjádřen kongruencí (shodou) s přísudkem, což se jasně projeví,
když podmět nahradíme jiným slovem (zde ve významu (i)), tedy dal slovo
[↔ on] vedle dals slovo [↔ ty], dala slovo [↔ ona].
Vraťme se ke spojení dal slovo a nahraďme podmět on, plně vyjádřený
kongruencí v dal, podmětem slovo, což si vynutí změnu kongruence na slovo
dalo slovo. Jak tomu rozumíme? Opět musíme upřesnit polohu. Buď
(i) z jednoho jazykového výrazu se odvodil výraz další. Tak slovo dalo
slovíčko, slovíčko dalo slovíčkařil, slovíčkařil dalo uslovíčkařil se. Že to není
ve slovníku? Nevadí. Je to na místě mnohem důležitějším, v potenci
jazykového systému. Kdo si onen systém osvojil, ví, že uslovíčkařil se
vyjadřuje zcela jednoznačně “zhuntoval se věčným hádáním o slovíčka” (a
znalec tuzemského prostředí si za vágní podmět on snadno dosadí velmi
konkrétní osobu, jež slovíčkařením zhuntovala celou českou politiku);
(ii) nebo na jednu promluvu navázala další — a společníci strávili čas
v příjemném rozhovoru;
(iii) případně z jednoho závazku vyplynul další — a společníci si ani
neuvědomili, že se proměňují v korupční spiklence.
Systémová moc významových poloh je obrovská. Banálnímu spojení
podstatného jména s přívlastkem vůbec nerozumíme, dokud v konkrétní
promluvě (v konkrétním textu) nevyhledáme sémantické rysy, o něž si dané
spojení říká. Co třeba znamená zelené slovo? Opět nezbývá než odlišit
významové polohy. Jde-li
(i) o “jazykový výraz”, obarvíme jej snadno. Představme si, že si v textu,
jejž studujeme, podle jistého klíče něco pro sebe zvýrazňujeme zeleně, něco
zas růžově, modře, žlutě: zelená jsou potom ta slova, které jsme si zeleně
zvýraznili;
(ii) zato v poloze “promluva” musíme barvit jinak. Využijeme toho, že
barvy slouží též co symboly různých uskupení, třeba politických stran, či
sportovních klubů: Zelené slovo s funkčně majuskulním Z je krásný název pro
noviny ekologistů (jistě ekologicky internetové), či pro klubový časopis;1
1Autor, filolog odtržený od života, přiznává, že nezná žádné mužstvo zelených
barev, byť i zná barevně příbuzný výraz squadra azzurra. Zato ví, že v Byzanci byly
závodní stáje (šlo o koňské dostihy) «zelených» a «modrých», jejichž příznivci se na
ulicích často prali. Za noviny (i časopisy) tehdy běžně sloužily nápisy na zdech. Těmi
se – vedle mnoha jiného – vzájemně napadali příznivci zelených a modrých. Padala
(iii) nejzajímavější však bude interpretace v poloze “slib, závazek”.
Vezměme z mnoha významů slova zelený hodnotu “nezralý”, navíc
upřesněnou “lidsky nezralý, osobnostně nevyspělý, společensky nezkušený”:
kdo lituje závazků, jež na sebe lehkomyslně vzal kdysi co hloupý zelenáč nic
netušící o záludnostech světa, lituje svých tehdejších zelených slov.
Poučení z právě předvedeného rozboru zní: jazykové porozumění stojí
na textové zkušenosti a textové představivosti. Sice jsem argumentoval
konkrétními texty (promluva je také text), leč žádné nedal. Stačilo jen
naznačit textovou situaci a textový záměr, a naše textová zkušenost hned
volala: ano, rozumíme tomu.
Jsou lidé – a k hanbě oboru přiznávám, že někteří si i říkají lingvisté –,
kteří výše naznačenou rozmanitost jazykového významu a textového smyslu
vnímají co nepříjemnost až překážku. Chudáci, ochuzují se o vjem mnoha
krás světa i o radost z lidského pobývání v něm. Naše vnímání světa i
přemýšlení o něm se rodí v jazyce a skrze jazyk. Bez vrstevnatosti
jazykového významu, bez proměnlivosti textového smyslu by ono vnímání a
přemýšlení bylo ubohé. Počátkem vědeckého jazykozpytu pak je údiv nad
tím, že při vší složitosti významu a nestálosti smyslu je možné se dohovořit:
jako členové téhož jazykového společenství si rozumíme, a to i v něch
nejsubtilnějších polohách — ostatně právě proto nás baví se spolu bavit.
Vzájemné porozumění je přitom objektívní:2
obě strany hovoru vědí, že si
rozumějí, průběžně si to ověřují, a pokud odhalí nedorozumění, či jen
nedostatečné porozumění, přizpůsobí svůj hovor tak, aby si rozuměly v míře
uspokojivé. Taková objektivita je možná jen díky tomu, že existují jazykové
normy platné pro celý kolektív. Pod slovem kolektív si nepředstavujme nic
velkého, v rozměru národa se společným národním jazykem, spíš společenství
malé, úzce vymezené, leč propustné pro opakované přecházení do společenství
jiných: zcela přirozeně žijeme v mnoha kolektívech zároveň (rodina,
práce, přátelé, sousedé), každý z nich má svůj jazyk a ten se navíc mění
v čase. A právě v takto specifických kolektívech, kde je text konkrétní už tím,
že všichni jasně vědí, kdo se jím na koho s jakým cílem obrací, panují specifické
soubory jazykových norem, jež způsobují, že v konkrétním textovém
(promluvovém) výskytu z potenciálu významových poloh shodně vybereme
jednu, totiž tu jednu a z takto povybíraných významových příspěvků shodně
poskládáme společně sdílený smysl.
A jak to souvisí s výstavou současného umění? Řekl jsem výše, že
lidské vnímání světa a přemýšlení o něm se rodí v jazyce a děje skrze jazyk.
Jazyk je to, čím si své vjemy a myšlenky předáváme i navzájem potvrzujeme.
Říkám si tak o námitku, že umění přece není pouze slovesné: je též hudební,
tedy útočná slova zelená a modrá.
2Návštěvník výstav soudobého umění – stejně jako čtenář katalogů k takovým
výstavám – je jistě zvyklý na nejrůznější nezvyklosti. Nechť tedy vezme na vědomí,
že autor tohoto textu píše objektívní, struktúrní, pasívní, aby vyznačil slabičnou
délku, jež do kultivované výslovnosti patří, leč z povědomí i kultúrní veřejnosti se
vytratila právě v důsledku české ortografické nedůslednosti; slovenština si v této
věci poradila lépe.
výtvarné, taneční, herecké, stejně jako je běžné jednotlivá umění v různých
poměrech a vztazích propojovat. Umění vůbec je pak cesta, jak vyvolávat
vjemy a podněcovat přemýšlení. Jistě, ale jak si takové vjemy a myšlenky
předáváme? Když profesor na klavíru předehrává, jak se dá jednomu
Bachovu preludiu různě rozumět, je to nesmírně důležité pro vzdělávání nové
generace hudebníků (stejně jako hudebních vědců), leč nikdy to nebude
běžný, obecně přístupný způsob předávání vjemů a myšlenek. Ostatně i profesor
a jeho žáci se přitom současně uchylují ke slovům, tak jako se ke
slovům uchylujeme my, kteří postrádáme mimořádné umělecké dovednosti.
Nakonec tedy každé dílo dává slova…