V KONTEXTU A PROMĚNÁCH POZDNÍ DOSPĚLOSTI, STÁŘÍ A V ŠIRŠÍCH SOCIOKULTURNÍCH SOUVISLOSTECH ROLE PRARODIČE ROLE PRARODIČE —Role prarodiče je jednou z významných rodinných rolí. — —Ve velké míře ovlivňuje kvalitu života lidí v období pozdní dospělosti a stáří (Clarke, & Roberts, 2004) — —Prarodič může významně přispívat k socializaci vnoučat, být pro ně zdrojem emocionální i instrumentální podpory a sociální identity (Giarrusso, Roseann, Silverstein, & Merril, 1996), podporovat jejich rodiče v zajištění chodu rodiny. —V posledních desetiletích se v souvislosti se sociodemografickými trendy v západní společnosti tato role diferencuje a proměňuje, hovoří se o její redefinici (Hayslip, Henderson, & Shore, 2003). — —Ikels (1998): role prarodiče a její význam jsou ovlivněny širším kulturním, sociálním, rodinným (resp. mezigeneračním) a individuálním kontextem, v němž je založena (cit. dle Hayslip, Henderson, & Shore, 2003). —Podle Clavana (cit. dle Hanks, 2001) není tato role ve společnosti spojována s určitými normami a závazky, její podobu si musí prarodiče konstruovat sami. — —Podobně ji Silverstein a Macarenco (2001) pokládají za komplexní a multidimenzionální roli fluidní povahy (cit. dle Wilton, & Davey, 2006). — —Hagestadt (1981) a Troll (1980) se domnívají, že dlouhodobě trvající vztahové pouto mezi prarodiči a vnoučaty může nabývat velké významnosti pro obě strany i v dospělém věku (Giarrusso, Roseann, Silverstein, & Merril, 1996). — VÝZKUM PRARODIČOVSTVÍ —Výzkum významu prarodičovství se začal objevovat zejména v 80. letech 20. století, je však zatím sporý a limitovaný chybějící přesnou definicí pojmu a nízkou mírou konceptualizace (Katz, Lowenstein, & Werner, 1998). — —V psychologii se výzkum v oblasti prarodičovství více rozvíjí až v 90. letech 20. století v rámci výzkumu vývoje rodiny v období pozdní dospělosti, nahlížené z holistické mezigenerační perspektivy (Allen, Blieszner, & Roberto, 2000). — —Prarodičovství zůstává v mnoha aspektech neprozkoumáno (Madrasová, Gecková, 2003). — —V českých podmínkách se výzkumy v oblasti prarodičovství omezují na několik málo, zejména DP, zabývajících se vlivem prarodičů na výchovu dítěte (Kozová, 1984; Eliášová, 1996), mezigeneračním soužitím (Janouchová, 1996) a percepcí prarodičovské role z hlediska tří generací v rodině (Talácková, 2005). — —V odborné literatuře se prarodičovstvím zabýval Zdeněk Matějček, v další literatuře jde o téma okrajové (Talácková, 2005). — ZRALOST PRO PRARODIČOVSTVÍ —Pokud člověk získá roli prarodiče v období, kdy pro ni ještě není připraven, může mít potíže tuto roli přijmout. Pomyslnou věkovou hranici bychom mohli stanovit okolo 40 let, je ale velmi individuální. — —„Nezralý“ prarodič může být například ještě zaměřen zejména na svou práci, rodičovství, záliby a životní cíle a nová role je pro něho nevítanou přítěží (Matějček, & Dytrych, 1997). Významné sociodemografické trendy v ČR —V České republice, stejně jako v jiných západních zemích, roste průměrná délka života a populace celkově stárne. — —Čím dál více lidí tedy roli prarodiče nese po delší dobu svého života, až do vysokého stáří, tedy období, kdy pro ně nabývá zakotvení v rodinných vztazích stále většího významu. — —Vztahy s vnoučaty tedy trvají až do období jejich dospívání a dospělosti. —Prarodiče tak mohou zastávat kromě známější role v dětství vnoučat také významnou roli jako součást sítě sociální opory adolescentů (Madrasová, Gecková, 2003), včetně případů selhávání rodičů v jejich roli (Korotvičková, 1998). — —V České republice stoupá průměrný věk vstupu do manželství a snižuje se počet dětí v rodinách (v roce 2000 dosahoval v České republice průměrný věk při prvním sňatku u mužů 28,9 a u žen 26,5 let (Pavlík, 2002)). . — —Modální rodina je jednodětná, třetina žen zůstává bezdětných (Možný, 2004). — —Prarodičovská role se stává méně samozřejmou, zužuje se okruh vztahů s vnoučaty, mezigenerační vztahy a solidarita nabývají většího významu (Giarrusso, Roseann, Silverstein, & Merril, 1996). —Podle výsledků výzkumu mezigenerační solidarity v České republice (Možný, 2004) se půdorys původně vysoké mezigenerační solidarity od počátku 90. let mění a rozpadá, na druhé straně je však schematická představa procesu modernizace jako univerzálního procesu rozvolňování rodinných vazeb příliš zjednodušená. — Variabilita role prarodiče —Variabilita role prarodiče se zvyšuje v souvislosti s vysokou mírou rozvodovosti manželství rodičovské generace, ale také v souvislosti s rozvody manželství prarodičů V roce 2001 dosahovala v ČR úhrnná rozvodovost 42% (Pavlík, 2002), podle výsledků výzkumu ve Velké Británii (Clarke & Roberts, 2004) má čtvrtina prarodičů vnoučata žijící v rozvedených rodinách… — —Prarodiče tak mohou poměrně často prožívat s vnoučaty i jejich rodiči období rozvodové krize, poté pomáhat osamělému rodiči zvládat jeho současnou situaci (zejména prarodiče z matčiny strany), nebo se vyrovnávají se ztrátou způsobenou větším či menším odloučením od vnoučat (častěji prarodiče z otcovy strany). Velké Británii (Clarke & Roberts 2004) má nevlastní vnoučata pětina z prarodičů — —Mohou navazovat nové vztahy s nevlastními vnoučaty, být přitom součástí jednoho z více párů prarodičů. —Procentuální zastoupení společného bydlení s prarodiči je poměrně malé , přesto stále významné. — —Generace rodičů si uchovává tendenci bydlet v blízkosti prarodičů (zejména z matčiny strany) a být v častém kontaktu (Matějček, & Dytrych 1997). — —Vnoučata však mohou bydlet také na místě od prarodičů vzdáleném, někdy i v zahraničí. Dytrych a Matějček (1997) uvádějí, že v souvislosti se současnými možnostmi v oblasti dopravy a komunikačních technologií může být i kontakt na dálku tak častý a intimní, že se společnému soužití moc nevzdaluje. —Podle Roberta, Allena a Bliesznera (2001) zvyšuje blízká geografická vzdálenost prarodičů v prvních letech života vnoučete pravděpodobnost, že prarodiče budou mít v budoucnu k dítěti bližší, aktivnější vztah, zároveň však sama o sobě nemusí ovlivňovat kvalitu vztahu (cit. dle Talácková, 2005). — —Důležitou roli zde přitom hraje mediační vliv rodičů, kteří vztah prarodiče a vnoučete zprostředkovávají. — —Jako hlavní vývojový úkol připisuje období pozdní dospělosti tedy dosažení generativity (plodnosti, tvořivosti) oproti jeho protikladu v sebezaujetí a stagnaci. — —Říčan (2004) uvádí v souvislosti s generativitou obraz člověka, který se (mimo produktivity v zaměstnání) statečně, trpělivě a radostně rozdává v péči o své dospívající děti, a následně vnoučata. — —Právě v souvislosti s naplňováním generativity může role prarodiče nabývat v tomto období na významu. Vývojový cyklus rodiny v období pozdní dospělosti —Rodina v tomto období přechází do fáze, ve které dospívající děti postupně opouštějí domov, aby založily svou vlastní rodinu. — —Obě generace se vyrovnávají s úkolem definování nových rolí, vztahů a vymezení hranic a soukromí mezi oběma rodinami. — —Přitom je dle Taláckové (2005) důležité zdůraznit soukromí obou rodin, neměl by při vyzdvihováním nezávislosti mladé rodiny zaniknout respekt k autonomii prarodičů a kontext významné sítě mezigeneračních vztahů. —Někteří z rodičů nyní chtějí mít více času sami na sebe, zároveň v době, kdy se stávají prarodiči, bývá považováno za přirozené, že by měli svůj život do značné míry podřídit potřebám dítěte a mladé rodiny (Možný, 2004). — —Taková očekávání mohou být pro prarodiče zejména v době, kdy jsou ještě zaměstnaní, zatěžující. — —Podoba vztahu, který se utvoří mezi starší generací (nastávajícími prarodiči) a partnerem či partnerkou jejich dospělého dítěte i samotný průběh procesu formování vztahů mezi generacemi v době odpoutávání je významný pro budoucí vztah prarodičů s vnoučaty (Švancara, 1979). — —Vztahy mezi oběma generacemi jsou z hlediska role prarodiče velmi důležité, neboť rodiče mají tzv. mediační vliv na vztah vnoučat k prarodiči. —Aktuálním tématem tohoto období bývají často odlišné přístupy rodičů a prarodičů k výchově vnoučat. — —Matějček a Dytrych (1997) hovoří o tom, že v případě rozdílných názorů a výchovných prostředí vnoučeti výrazně nevadí, pokud žije ve dvou odlišných světech, ale výrazně se jej dotýká, pokud jsou tyto světy vůči sobě nepřátelské. —Naprostá většina rodičů si podle výzkumů přeje udržovat pravidelné a dosti časté kontakty s dospělými dětmi, které odešly z domova, a stejné přání projevuje i mladá generace. — —Jako optimální řešení přitom většina lidí vidí „intimitu na vzdálenost“, tedy zachování úzkých citových vazeb při odděleném bydlení, které by mělo být dost blízké, aby umožňovalo vzájemné návštěvy a poskytování pomoci (Langmeier, & Krejčířová, 1998). Role prarodiče v kontextu procesu stárnutí —Je patrné, že se role prarodiče v tomto životním období zřejmě výrazně proměňuje v souvislosti s přibývajícími omezeními stárnoucího člověka a rostoucí závislostí v rodinných vztazích z hlediska emocionální i instrumentální podpory. — —Spolu s odchodem do důchodu se výrazně mění životní styl i charakter sociálních kontaktů člověka. Vyrovnání se s touto změnou může být obtížné (Langmeier, & Krejčířová, 1998). — —Erikson (1999) toto období spojuje s vývojovým úkolem dosažení integrity v pohledu na vlastní život oproti prožívání zoufalství. —Duvallová (1971) uvádí, že mnozí lidé si v tomto období dělají úklid domácnosti, který může být spojen s „úklidem života“. Prohlížejí věci nashromážděné během života, třídí je a nechávají si jen ty, které jsou opravdu podstatné. — —Starý člověk bývá, podobně jako v období dětství, opět otevřený pro krásu okamžiku, i pouhé bytí vnímá jako požehnání (Duvallová, 1971)… — — —Význam role prarodiče také může nabývat nové kvality v souvislosti s dosahováním integrity a uzavíráním života. — —Možná právě v tomto období by se mohla i v roli prarodiče pozornost soustředit na uspořádávání vlastní minulosti a pociťování důležitosti symbolického přesahu sebe sama ve vnoučatech jako pokračovatelích vlastního rodu… — Potřeby a vývojová období vnoučat —Prarodiče mohou doplňovat rodiče v poskytování citových a intelektuálních podnětů, neboť mají více času. — —Pokud jsou dosažitelní, mohou pomáhat vnoučatům se školní přípravou, při které bývají trpělivější a shovívavější vůči jejich chybám než rodiče. — —Nabízejí útočiště v dobách, kdy se vnoučata odpoutávají od rodičů, a pomáhají jim porozumět také pohledu střední generace. —Matějček a Dytrych (1997) hovoří o významu role prarodiče z hlediska vývojových období vnoučete. — —U babiček většinou při narození a v průběhu prvního roku života vnoučete jakoby znovu ožívaly mateřské city. —Mladším babičkám se vracejí všechny prožitky a poznatky z jejich mateřství. —Mobilizují své zasuté vědomosti, jsou plné energie a nadšení, snaží se obětovat vnoučeti co nejvíce. —Ve vztahu dědečka, který většinou hůře snáší příliv nových podnětů, je výraznější složka racionální, v níž jsou zpracovány nejrůznější ohledy a úvahy, včetně zřetelnějších ohledů sama k sobě. — — —Ve věku batolecím nastavují prarodiče dětem obvykle více než rodiče tzv. biologické zrcadlo, které slouží vývojové stimulaci dětí, tj. prarodiče s dětmi a po dětech dělají to, co ony samy. — —Mohou si přitom dovolit chovat se tak, jak by bylo v jiném kontextu společensky nepřijatelné. — —Kolem dvou let dítěte mohou prarodiče pomáhat budovat tzv. rodinnou identitu, posilovat soudržnost rodiny a přispívat k vytváření vědomí dobrého a pro dítě srozumitelného domova. —Pro věk předškolní je charakteristická značná sugestibilita dětí, konformismus a rozvíjení základů sociálního chování. — — — —Znamená to, že jsou vnoučata nastavena na vyprávění pohádek a příběhů, přijímání zásad dobrého chování a učení se sociálním dovednostem jako je spolupráce, empatie, obětavost apod. — —Dítěti školního věku prarodiče nabízejí prostředí větší shovívavosti k drobným neúspěchům a přestupkům. — —V období dospívání se vztahy mezi vnoučaty a prarodiči výrazně diferencují podle pohlaví. — —Babičky sdílejí s dospívajícími vnučkami témata ženského světa, která jsou patrně napříč generacemi univerzálnější, dědečkové jsou blíže vnukům. — —Ve zvýšené míře přitom může docházet ke konfliktům, které vyplývají z rozdílných postojů k životu u dvou relativně vzdálených generací. — —O dospělém věku se někteří výzkumníci (Hagestad, 1981; Troll, 1980) domnívají, že může být vztah mezi prarodiči a vnoučaty také velmi důležitý. — —Obě strany si mohou být významným zdrojem emocionální i instrumentální podpory a sociální identity (cit. dle Giarrusso, Roseann, Silverstein, & Merril, 1996). — —Duvallová (1971) v této souvislosti vyzdvihuje význam sdílení a vzájemnosti mezi generacemi. — Styly prarodičovství —Mueller a Elder (2003) empiricky odvodili pět stylů prarodičovství zkoumáním vztahů prarodičů a vnoučat v holistické perspektivě. Podle této perspektivy jsou vztahy mezi prarodiči a vnoučaty založeny v rozsáhlejších sítích rodinných vztahů. — —Tyto styly nejsou strukturovány pouze demografickými faktory, ani jim nemůžeme rozumět pouze z hlediska dyadických vztahů bez toho, aniž bychom brali v úvahu širší rodinný kontext a historii vztahu. — —Seznámením se s jejich typologií si můžeme vytvořit představu nejen o šíři stylů prarodičovství ve vztahu k vnoučeti, které mohou diferencovat význam prarodičovské role, ale také o množství proměnných, které mohou hrát roli v tomto kontextu. — —Autoři měřili skóre v šesti dimenzích vztahu prarodičů a vnoučat, mezi které patřila: — 1)frekvence kontaktu, 2)intimita, 3)společné aktivity, 4)pomoc (v řešení osobních problémů a otázek), 5)instrumentální asistence (zejména materiální podpora) a 6)role autority. — —Vlivní prarodiče skórovali nejvýše ve všech dimenzích vztahu. — — —Byli pro vnouče zdrojem autority, udržovali s ním častý kontakt a vypovídali o poskytování vysoké míry instrumentální a emocionální podpory. — —Bydleli v blízkosti vnoučat, hodnotili své vnouče pozitivně, uváděli, že je jejich vztah blízký, bližší než vztahy s ostatními vnoučaty, s nimiž se vídají méně často. — —Rodiče vnoučat se je snažili zapojovat do vztahu se svými dětmi co nejvíce. — —Vlivní prarodiče také znali alespoň jednoho ze svých prarodičů. —Podporující prarodiče se také viděli se svými vnoučaty často, ale ne častěji než s ostatními. — — —Uváděli, že vnoučata ve velké míře emocionálně i instrumentálně podporují. — —Nevystupovali však téměř vůbec v roli autority. — —Bydleli blízko vnoučat a měli jich méně, byli mladší, většinou z matčiny strany. — —Ke svému vnoučeti vyjadřovali intenzivní vřelý vztah. — —Vykazovali však vyšší míru konfliktů s rodiči vnoučete, podle autorů dané právě nízkým uplatňováním autority ve vztahu k dětem. —Prarodiče uplatňující vliv autority vykazovali podprůměrnou míru intimity a pomoci a nejvyšší míru autority. — —Nežili blízko vnoučat, byli nejmladšími z prarodičů. — —Vnímali svůj vztah k vnoučeti jako velmi kvalitní, blízký vztah, byl však značně konfliktní. — —Vyjadřovali největší míru nespokojenosti s výchovu vnoučat jejich rodiči. — —Cítili se ze všech prarodičů nejblíže svým dětem (generaci rodičů) a domnívali se v nejvyšší míře ze všech prarodičů, že je rodiče vnoučat zapojují do vztahu s vnoučaty. — — — —Prarodiči pasivními byli ti, kteří se zapojovali do života výrazně méně než dříve zmiňovaní, a prarodiče izolovaní měli nízké skóre ve všech aspektech. — —Autoři studie uvádějí, že ve vztazích k různým vnoučatům může prarodič reprezentovat různé prarodičovské styly. — —Přiřazované styly se týkají v malé míře osobnosti prarodiče, ale jsou spíše spojeny s pozicí prarodiče a dítěte v rodinném systému (Mueller, & Elder, 2003).