PROMĚNY
Anebo tak, jak Cípus, jenž v říční vodě své rohy uviděl - vskutku je viděl - a nevěřte, že je ten obraz plné důvěry hoden, svou rukou si na čelo sahal, zkoušeje to, co zřel. Pak oči už nezatracoval: stanul (poraziv nepřátel voj, jak vítěz se vracel), vztahuje ruce k nebi a zraky své zdvíhaje, pravil: „Cokoli, bohové nebes, to znamení zvěstuje, staň se šťastným - je-li šťastné - i pro římský národ, i pro vlast; hrozivé, staň se tím mně!" Pak nakupil zelený pažit v oltář, plný trávy, a vonným ohněm jej uctiv, nalije do misky vína a zabiv obětní ovci chvějné útroby zkoumá a pátrá, cože mu věští.
Jakmile etruský věštec svůj pohled na droby upřel, ihned veliký převrat v nich uviděl římského státu, nebyl však dosti zřejmý. Než bystré pozdvihnuv zraky od útrob dobytčete a spatřiv Gípovy rohy, zvolal: „Králi, buď živ! Neb tebe a těchto tvých rohů má být poslušen celý zde kraj i s římskými vrchy! Zanech váhání hned a pospěš si vkročiti do bran, dokud jsou volny: tak velí ti los! Jak do města vstoupíš, staneš se králem a navždy se zmocníš bezpečně žezla!"
Cípus ucouvl zpět a odvrátiv od hradeb města hrozivý obličej dí: „O, zapuďte, zapuďte, bozi, takovou neblahou předzvěst! Je o mnoho správnější pro mne vyhnancem být, než aby mě Kapitol uviděl králem!"
Pravil a důstojný senát i národ vybídl ihned svolati. Vavřínem míru však dříve si zahalil rohy, vystoupil na pevný násep, jejž zrobilo udatné vojsko, k dávným pak bohům předků dle zvyku se pomodliv, pravil: „Jeden zde muž má králem se stát, ač bude-li v městě ponechán. Kdože to jest, ne jménem, znamením udám: rohy má na svém čele. Jak vyložil věštec, ten člověk, vejde-li v Řím, z vás otroky učiní, bezprávné raby. Brány jsou volny, ten muž již mohl vtrhnouti do nich, já se mu postavil však, ač není mi na světě nikdo bližší než on. Ó, zabraňte, Quiríté, v město mu vejít,
352
!| KNIHA PATNÁCTÁ
ž,V buď jej těžkými pouty hned sevřete, je-li jich hoden
I nebo ať skončí ten strach svou smrtí neblahý tyran!''' I Jako se borovic vysoké pně kdy rozburácejí,
\ Východu zuřivý van když zahoukne do nich, či bijí
| s hukotem mořské vlny, když člověk naslouchá z dálky,
'\ tak též zahučel národ. Však zmatenou směsicí hlasů
j v davech proniká hlas jen jediný: „Kdo je ten člověk?"
< Hledí na čelo všem a hledají řečené rohy. j Cípus opět jim dí: „Hle, zde je ten hledaný člověk!"
• S hlavy si věnec sňal, ač celý národ mu bránil,
čelo jim ukázal své, a na čele oba dva rohy.
(l Všichni sklopili zrak a jali se bolestně vzdychat, neradi viděli jen tu slavnou, záslužnou hlavu (kdo by to uvěřit mohl?), i nesnesli, aby ta hlava
i nadále bez pocty byla, a čestným ji přikryli věncem.
J Předáci však - vždyť neměls vejiti do hradeb římských -
ii tolik čestné půdy ti poskytli darem, ó Cípe,
i kolik by s párem býků sis ruchadlem, vnořeným v půdu,
| mohl jí zabratí sám, jsa od rána do šera v práci;
t rohy pak tvé, tak podivné podoby, vyryli s hlavou
| v kovové veřeje brány, by dlouhé přečkaly věky.
i PŘÍCHOD ASKLÉPIŮV DO ŘÍMA
j Zjevte mi teď, ó Músy, vy pomocné bohyně pěvců
j (víte to přec, a předlouhá minulost není vám skryta),
I kterak rozmnožil Ostrov, jejž obtéká hluboký Thybris,
I posvátné obřady Říma, jsa sídlem Asklépiovým! | Strašný mor kdys otrávil ovzduší latijské země,
f nemoci pobledlá těla tu ležela, pokryta špínou.
] Lidé, znaveni pohřby, když vidí, že pokusy lidské
| nezmohou nic a lékařské umění nemůže prospět,
| o pomoc k nebeským bohům se obrátí, navštíví Delfy,
1 celé země to střed, a Foibovu věštírnu slavnou,
j prosí, aby jim bůh v tom neštěstí prospěti ráčil
I 353
ťROMĚNV
Anebo tak, jak Gípus, jenž v říční vodě své rohy uviděl - vskutku je viděl - a nevěřte, že je ten obraz plné důvěry hoden, svou rukou si na čelo sahal, zkoušeje to, co zřel. Pak oči už nezatracoval: stanul (poraziv nepřátel voj, jak vítěz se vracel), vztahuje ruce k nebi a zraky své zdvíhaje, pravil: „Cokoli, bohové nebes, to znamení zvěstuje, staň se šťastným - je-li šťastné - i pro římský národ, i pro vlast; hrozivé, staň se tím mně!" Pak nakupil zelený pažit v oltář, plný trávy, a vonným ohněm jej uctiv, nalije do misky vína a zabiv obětní ovci chvějné útroby zkoumá a pátrá, cože mu věští.
Jakmile etruský věštec svůj pohled na droby upřel, ihned veliký převrat v nich uviděl římského státu, nebyl však dosti zřejmý. Než bystré pozdvihnuv zraky od útrob dobytčete a spatřiv Gípovy rohy, zvolal: „Králi, buď živ! Neb tebe a těchto tvých rohů má být poslušen celý zde kraj i s římskými vrchy! Zanech váhání hned a pospěš si vkročiti do bran, dokud jsou volny: tak velí ti los! Jak do města vstoupíš, staneš se králem a navždy se zmocníš bezpečně žezla!"
Gípus ucouvl zpět a odvrátiv od hradeb města hrozivý obličej dí: „O, zapuďte, zapuďte, bozi, takovou neblahou předzvěst! Je o mnoho správnější pro mne vyhnancem být, než aby mě Kapitol uviděl králem!"
Pravil a důstojný senát i národ vybídl ihned svolati. Vavřínem míru však dříve si zahalil rohy, vystoupil na pevný násep, jejž zrobilo udatné vojsko, k dávným pak bohům předků dle zvyku se pomodliv, pravil: „Jeden zde muž má králem se stát, ač bude-li v městě ponechán. Kdože to jest, ne jménem, znamením udám: rohy má na svém čele. Jak vyložil věštec, ten člověk, vejde-li v Řím, z vás otroky učiní, bezprávné raby. Brány jsou volny, ten muž již mohl vtrhnou ti do nich, já se mu postavil však, ač není mi na světě nikdo bližší než on. Ó, zabraňte, Quiríté, v město mu vejít,
352
13 KNIHA 1'ATNÁCTA
3
i,',' buď jej těžkými pouty hned sevřete, je-li jich hoden
I nebo ať skončí ten strach svou smrtí neblahý tyran!''
I Jako se borovic vysoké pně kdy rozburácejí,
I Východu zuřivý van když zahoukne do nich, či bijí
] s hukotem mořské vlny, když člověk naslouchá z dálky,
1 tak též zahučel národ. Však zmatenou směsicí hlasů
j v davech proniká hlas jen jediný: „Kdo je ten člověk?"
í Hledí na čelo všem a hledají řečené rohy.
j Gípus opět jim dí: „Hle, zde je ten hledaný člověk!"
í S hlavy si věnec sňal, ač celý národ mu bránil,
j čelo jim ukázal své, a na čele oba dva rohy.
1 Všichni sklopili zrak a jali se bolestně vzdychat, neradi viděli jen tu slavnou, záslužnou hlavu (kdo by to uvěřit mohl?), i nesnesli, aby ta hlava
i nadále bez pocty byla, a čestným ji přikryli věncem.
| Předáci však - vždyť neměls vejiti do hradeb římských -
.I tolik čestné půdy ti poskytli darem, ó Cípe,
I kolik by s párem býků sis ruchadlem, vnořeným v půdu,
I mohl jí zabratí sám, jsa od rána do šera v práci;
í rohy pak tvé, tak podivné podoby, vyryli s hlavou
jj v kovové veřeje brány, by dlouhé přečkaly věky.
I PŘÍCHOD ASKLÉPIŮV DO ŘÍMA
j Zjevte mi teď, ó Músy, vy pomocné bohyně pěvců
\ (víte to přec, a předlouhá minulost není vám skryta),
I kterak rozmnožil Ostrov, jejž obtéká hluboký Thybris,
I posvátné obřady Říma, jsa sídlem Asklépiovým!
i Strašný mor kdys otrávil ovzduší latijské země,
nemoci pobledlá těla tu ležela, pokryta špínou.
J Lidé, znaveni pohřby, když vidí, že pokusy lidské
j nezmohou nic a lékařské umění nemůže prospět,
j o pomoc k nebeským bohům se obrátí, navštíví Delfy,
s celé země to střed, a Foibovu věštírnu slavnou,
i prosí, aby jim bůh v tom neštěstí prospěti ráčil
| 353
í
PROMĚNY
spasným výrokem svým a skončil útrapy Říma. Celé místo i vavřín, i toulec, který bůh drží, rázem se zachvělo vše a z hloubky svatyně kněžka vydala takový hlas a zděšenou pohnula hrudí: „Na bližším, Římane, místě měls hledati, u mne co hledáš, na bližším hledej i teď! Vám netřeba Foibovy přízně, aby vám zmírnil žal, vám Foibova syna je třeba! Syna si pozvete mého a štěstí vás provázej cestou!"
Jakmile moudrý senát se dověděl o božím vzkazu, pátrá, ve kterém městě syn Foibův přebývá mladý, potom poselstvo vyšlou, by odplulo do Epidauru. Když svou zahnutou lodí tam přistali poslové římští, před Řeky, do rady sešlé, se uvésti dali a prosí o boha: přejí si jej mít u sebe, aby té zkázy zbavil ausonský kraj; tak neklamná věštba prý káže. Různí se mínění rady: část přítomných soudí, že nelze odpírat žádanou pomoc, však mnozí ochránce města radí podržet zas a svého se nevzdávat božstva.
Váhali. Pozdní den již soumraku ustoupil zatím, noční pak stín již zahalil v temnotu okrsek světa: tenkrát k lůžku tvému, ó Římane, přistoupil ve snách onen pomocný bůh, však v takové podobě, v jaké bývá ve chrámě: venkovskou hůl svou levicí držel, pravou hladil si dlouhý vous, jenž s brady mu splýval, ze svých vlídných úst pak taková vydával slova: „Odlož strach! Já přijdu, však v nové se podobě zjevím. Pohleď na toho hada, jenž kolem mé hole se vine: dobře si zapamatuj ten pohled, abys ho poznal! Změním se v tohoto hada, však většího, budu se jevit takovým, jakým má být tvor nebeský, změní-li tvářnost."
Ztratil se hlas, bůh též, a současně s hlasem i bohem zmizel i spánek a milostný den již vystřídal snění.
Světel hvězdných sbor když nazítří zahnala Zora, předáci, rozpaků plni, se sejdou v nádherném chrámu vytouženého boha a prosí, aby jim ráčil nebeským znamením najevo dát, kde sídliti míní. Sotva skončili prosbu, hle, bůh, jsa v podobě hada,
354
KNIHA PATNÁCTÁ
s vysokým hřebenem zlatým, svou blízkost sykotem hlásil, při svém příchodu pak též sochou i oltářem, dveřmi, podlahou mramorovou i zlatými otřásl štíty; uprostřed svatyně své se do výše vztyčil až po hruď, zastavil se a zářnými zraky se rozhlédl kolem. Zděšený zástup trne. Než kněz (měl bělostnou stuhou ovinut ctihodný vlas), ten poznal boha a zvolal: „Ejhle, toť bůh, toť bůh! Buď zbožný srdcem i ústy, kdokoli s námi tu dlí! Tvůj zjev, ó velebný bože, k blahu nám buď a pomáhej všem, kdo zbožně ti slouží!"
Přítomní všichni se koří dle rozkážu božstvu a všichni potomci Aenéovi to dvojí zvolání kněze opětují, svou zbožnost jevíce slovy i srdcem. Přikývl bůh a pohnuv korunkou záruku slibu najevo dal, též kmitavým jazykem opětně syčel. Potom se s lesklých schodů šine, otáčí nazpět, odcházeje, svou tvář a k oltáři starobylému pohlíží, zdraví svůj dávný dům i chrámové sídlo. Odtud plazí se dál ten velikán, cestou, jež kvítím poseta jest, se svíjí v oblouky, prostředkem města přímo k přístavu míří, jenž zahnutou hrází je chráněn. Tam se zastavil bůh a zdálo se, jako by vlídným pohledem propouštěl dav, jenž kráčel uctivě za ním; na koráb ausonský pak svým tělem se uložil: koráb pocítil boží břímě, kýl poklesl pod vahou boha. Římané mají radost, i zabijí na břehu býka, koráb ozdobí vínky a odváží spletená lana.
Lehlý vánek popohnal loď: bůh do výše trčí, o kormu zakřivenou se opírá šíjí a shlíží do proudů blankytných vln. Tak dorazil za mírných
vánků
hladinou iónských vod, když Aurora po šesté vyšla, k Itálii a plavil se dál kol lacínských břehů, proslulých Júnóny chrámem, a skylackou zátoku objel. Iápygii minuv a nalevo stočiv se vesly, vyhne se ámfríským skalám a napravo kélénským tesům,
355
PROMĚNY
KNIHA PATNÁOTÄ
míjí Rómethium, též Nárycii a Kaulón, pronikne úžinou mořskou, kde sicilský Pelóros leží, k obydlí Aiolovu pak zamíří, k. temeským báním, k Leukosii a růžovým zahradám vlahého Paesta. Odtud Kaprej e mine a výběžek Minervin srázný, surrentské pahorky též, jež vzácnou prosluly révou, město Herkulovo a Neapol, k slastnému klidu stvořenou, Stabie před ní a dál chrám Sibylly kúmské. Poté k teplým zřídlům loď dorazí, k Linternu, s háji lentišků, k Volturna toku, jenž množství písku svým
proudem
unáší, k Sinuesse, jež bílé holuby chová,
k nezdravým min turským siatím a k mohyle pěstounky troj ské,
k Antifatovu sídlu a k Trachantu bažinatému,
k zemi zvané dle Kirky a k Antiu na pevném břehu.
Jakmile k tomuto břehu se uchýlil plachetní koráb (moře se bouřilo již), hle, bůh se rozvíjet začal, u velkých závitech opouští loď a stáčeje tělo plazí se v otcův chrám, jenž na žlutém břehu tam ležel. Ale když moře ztichlo, bůh epidaurský se zdvihl, opustil otcův oltář, kde spřízněným božstvem byl přijat, brázdí pobřežní písek, své chřestící šupiny po něm smýkaje, po kormidle se vyšplhá na kor mu lodi, tam pak složil svou hlavu a zůstal, až k Táboru doplul, v posvátný lavínský kraj a k ústí tiberských proudů.
Sem se mu ze všech stran dav národa, otcové, matky, hrnuli vstříc - též panny, jež hlídají svatý tvůj oheň, trojská Vesto - a radostným pokřikem zdravili boha; a jak se rychlý koráb tou řekou naproti proudu ubírá, na obou březích tam stojí oltářů řady, na obou kadidlo praská a vzduchem line se vůně, zatím co vetknutý nůž se skolenou zahřívá žertvou.
Konečně dorazil bůh až do Říma, do hlavy světa: had se tu náhle zdvihl a o stožár vysoký opřen otáčí krkem a po vhodném sídle se rozhlíží kolem. U města-štěpí se tiberský proud, kol souše se vine
356
t        - Ostrov sluje to místo - a vztahuje na obě strany ramena stejně dlouhá, jež svírají uprostřed zemi: tam se z latijské lodi syn Foibův uchýlil nyní, božský ten had, a nebeskou tvář vzav na sebe opět, ukončil smutek a žal a Římanům přinesl spásu.
CAESAROVA APOTHEOSA
Ale ten bůh k nám přišel jak cizinec do našich chrámů: Caesar je ve vlasti bohem! Ač nade vše mírem i v bojích vynikl, nikoli války, jež skvělými triumfy skončil, nikoli to, co provedl doma, a sláva, jež rychle vzplanula, v novou hvězdu - tu vlasatou - změnila reka spíše to způsobil Caesarův syn! Jeť největším dílem z výkonů Caesarových, že Augusta učinil synem. Velká to věc, že námořních Britannů pokořil vojska, sedmi že rameny Nilu, jenž papyros ve vodách rodí, proplul s vítězným loďstvem a připojil ke Quirínovu panství Numidy vzdorné i Jubovy kínyfské kraje, Pontos, nadutý jmény svých Mithrídatů, že získal triumfů houf, z nichž několik oslavil: je to však více, nežli že takého muže nám zanechal? Jaká to přízeň k lidskému rodu, ó bozi, že on jest vladařem světa!
Neměl-li tedy on sám být smrtelným semenem zplozen, bohem musel být otec. To zbožného Aenéa zlatá viděla máť, a viděla též, jak pontifikovi strojí se žalostná smrt, jak spiklenci zdvíhají zbraně. Zbledla, a s kterým bohem se setkala, říkala všechněm: „Pohleď, s jakou to silou se chystají rlklady na mne, s jakou šalbou a lstí se útočí na onu bytost, kterou mi jedinou jen rod trojského Iúla nechal! Což se mám jediná já hrýzt starostmi oprávněnými? Mne hned Týdeův syn smí poranit aitólským kopím; teď zas trojské hradby, zle hájené, mohou mě zlekat; jindy zas vidím syna, jenž bloudí za dlouhé plavby,
357