Kdo ale ukáže podstatu dítěte? Najde mu
hvězdu a do ruky dá mu měřítko
odstupu? Uhněte dětskou smrt
z korání tmavého chleba - nebo ji ponechá
v okrouhlých ústech jak ohryzek
krásného jablka?... Uhádnout vrahy
je snadné. Tohle však: přijmout smrt,
celou smrt, smírně a před životem
a přitom - nebýt zlý,
neumím popsat.
Vátá elegie
Věnováno paní Hertbě Koenigové
Kdo ale, pověz mi, jsou tito kočovní lidé,
těkavější než my, ti, které odmala nutkavě kroutí
jakási hltavá a komusi, komu jen, povolná vůle? Nýbrž je
ždímá, ohýbá, svíjí a vlní, vrhaje vzhůru,
a chytaje zpět: a oni kloužou tím vzduchem jak olej
na vetchý koberec, sedřený jejich věčnými skoky,
na tento koberec, ztracený v kosmu.
Jako bys přiložil náplast, kde
předměstské nebe zranilo zem.
A sotva že na místě, sotva se vzpřímili a sotva předvedli: iniciálu zdejšího bytí... už zas je, skutečné siláky, výsměšně válcuje ten znovu a znovu přítomný chvat, jako když saský král u stolu lámal talíře z cínu.
A okolo středu, ach, této
růže tolika očí: rozpuk i vadnutí.
Pestík jak palice, buchar,
22
23
bombardovaný prachem vlastního květu, oplodněn v pláně trvalé nechuti, té tušené sotva -, která se ale na tenké, lesknoucí slupce jakoby usmívá.
A tady: ten starý, sešlý a vrásčitý spodák, ted už jen bubeník, sražený do vlastní, obrovské kůže, která se včera hodila pro dva, jednoho ale museli pohřbít a tenhle druhý, který to přežil, si uvnitř v té vdovecké kožce připadá hluchý a trochu janek. Ale ten mladík, tady ten mládenec muž, syn možná klášterní panny a pořízka, je zemitý svaloun prostého ducha...
Ach, vy,
které mladičké hoře dostalo jako hračku na konci jedné z předlouhých chorob.
A ty, kdo tu denně a stokrát,
nárazem, jaký znají jen plody, nezralý padáš
se stromu levitace, kterou jste stavěli (hle, v minutách
a rychleji než voda vystřídá jaro, léto i podzim),
tvůj pád je úder a hrob:
někdy, v maličké pauze, ti možná prosvitne
něžnější obličej, tam směrem k matce, něžné jen zřídka;
ale tvé tělo tu zkusmou, tu plochou a bojácnou tvář
zase hned vstřebá... a zase pobízí muž,
zas už ti tleská k rozběhu a skoku,
než si však opravdu všimneš jakési bolesti v okolí svého
rychlého srdce, už už ji míjejí bolavá chodidla, ji vlastní důvod a původ, a s nimi i několik pravých, do očí nahnaných slz. A přesto a naslepo, úsměv...
Anděli, Češ je, ber si a trhej ta kvítka léčivých bylin, stvoř pro ně vázu a chraň je! Vykaž jim místo
vprostřed nám jeíté
neznámých slastí: a v rozkošné urně je oslav nápisem plným vzletu: „Subrisio saltat."
A ty potom, rozkošná,
ty, kterou trpce obešly
silnější slasti. Možná, že za tebe budou
šťastné tvé třásně -
nebo ten kovově zelený hedváb
nad tvými mladistvě pevnými prsy
má pocit hýčkání bez konce a nic mu neschází.
Ty,
plode rozvahy, nesený veřejně
pod paží na trh, jsi na jeho
váhavých váhách vyvážen pokaždé jinak.
24
25
Kde ale, kde jen je místo - nosím je v srdci -,
kde milencům ještě chybíval um,
kde jeden s druhého klouzali dolů,
jako když zvěři se nedaří pářit;
kde závaží ještě mají svou tíhu
a kde talíře bláznivě tančí
na svých tak nadarmo
vířících hůlkách...
A najednou tady, v tom lopotném Nikde,
najednou tohle obrovské ticho, v kterém se nejčistší Málo
záhadně mění - a skokem
v dunivé VŠe.
Kde kalkul tolika čísel
najde své nesčíslno.
Místa a náměstí, Paříž, ta nesmírná scéna, kde modistka madame Lamůrt váže všechny ty neklidné pozemské cesty do pcntlí bez konce, splétá je, vymýšlí nové mašle a stuhy, kokardy, třásně a kytky, umělé plody falešných barev pro zimní, pro levné klobouky osudu.
Andělí, dej tedy, dopřej nám neznámé místo
a na něm ten záhadný koberec, kde by nám
milenci předvedli figury, na něž jim tady
nestačil um, vysoké figury rozletu srdce,
slast, její věže, její žebříky tam, kde nebyla zem,
které se chvějí opřené o sebe, a kdyby ti milenci
to opravdu svedli, uprostřed diváků, uprostřed
nesčetných, nemluvných mrtvých:
Zdali by nakonec nechtěli rozhodit trochu svých
potajmu střádaných mincí, těch věčných platidel štěstí,
o kterých sotva co víme, před tenhle pár,
který se, pod sebou koberec, konečně usmívá,
klidný a sytý?
26
27