Aleš Opekar – poznámky z přednášek FFMU Úvod do studia world music 2012 – 2013 STŘEDOZEMÍ někdy též Středomoří, ne zcela přesně definovaná oblast zemí kolem Středozemního moře (Jaderské moře je vedlejší částí Středozemního moře ) rozkládá se mezi jihem Evropy: Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie, Albánie, Řecko, Kypr, Turecko a ostrovy a severem Afriky: Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye, Egypt a jihozápadem Asie (= Přední Asie, Blízký Východ, Střední Východ): Turecko, Sýrie, Libanon a Izrael někdy je výhodné užívat pojmenování nadstátních lokalit, např. "Maghreb" (Mágrib) = západní část arabského světa: Maroko, Alžírsko, Tunisko a Tripolsko (= oblast severozápadní Libye) středozemní teplotní pás, teplé, suché léto, teplá vlhká zima horké klima - silné emoce a vášnivá vyjádření různorodé typy hudby od Mauretánie po Turecko, od flamenka po rai společná nit - dávné historické kořeny, cikánská migrace (flam), řecké či turecké tradice, kombinace arabských a nearabských vlivů: zvláštní svazek stylů, přes rozdílnosti mnoho společného důležité výrazy amanédhes proletářská kavárenská hudba počátku 20. stol. v Řecku, okupovaném Turky andalous marocká klasická hudba odvozená z tradic vzniklých během maurské okupace Andalusie arabesk turecká populární hudba, v níž převažují arabské melodie a styly nad tureckými ashik (= zamilovaný) turecký trubadůr cante jondo /kante chodno/ (hluboká píseň), hluboce procítěný styl flamenko zpěvu chaabi široký mix stylů arabské populární hudby dhimotiká všeobecný, hlavní výraz pro řeckou lidovou hudbu fado (= osud, úděl, záhuba) portugalské městské "blues" fasil poloklasická lehká turecká vokální hudba flamenco tanec a vokální hudba, zpravidla s kytarovým doprovodem a tleskáním, z velké části cikánského původu, z jižní španělské provincie Andalusie gnaoua marocké náboženské bratrstvo, jehož členové jsou zpravidla potomci afrických otroků halk (= lidé), turecká lidová hudba obecně (halk müzigi) iggawin mauretánští hudebníci Maghreb (= západ), v arabštině západní pobřeží arabsky mluvícího světa, tj. od Tuniska po Mauretánii, protilehle ke Střednímu Východu mevlevi klasický turecký styl spojený se sektou mevlevských Sufijců (s pověstí výřívých dervišů) se stejnými mody a instrumetnací jako otomanská (turecká) klasický hudba milhun poloklasický forma zpívané poezie vztahující se k Andalusii moussem marocký populární náboženský festival néo kíma řecká nová vlna 1960-80. let, opozice vůči vládě, inspirace v latinské nueva canción nuba marocká klasická hudební suita ozan hudba tureckých ašiků ozgun (= ryzí, upřímná hudba) progresivnější křídlo turecké populární hudby rai alžírská rebelská hudba, původně akustický lidový styl z okolí přístavu Oran, v současné době s elektrifikovaným (elektronickým) zvukem, s texty v rozporu s konzervativními islámskými hodnotami rembétika styl městského "blues" Řecka z počátku 20. stol. se drogovou subkulturou a tureckými vlivy sevillana styl flamenkové písně a tance, rozšířený ze Seville po celém Španělsku smyrneika styl ze Smyrny (nyní Izmir) türkü turecká městská populární hudba s lidovými vlivy wahrani alžírská hudba, přijatelnější mix vlivů egyptských, andaluských i alžírského raie hl. nástroj: loutna z arabského al úd (= dřevo) důl pro arab. hudbu, užívána i filozofy a matematiky pro definování stupnic apod. do Ev. přes maurské Španělsko v 11. stol. z ní se vyvinula kytara subsaharská loutna gimbri řecká loutna buzuki, marocký buzuk v Maghrebu a Středním Východě rabab, jedno, dvoustrunné i třístrunné v Řecku lyra (třístrunná laděná v kvintách /G, D, A/), citery a cimbály dechové: hoboje, flétny klarinety - jednopíšťalový egiptský mizmar (kontinuální dýchání), arabský dvoupíšťalový arghul (zní jako dudy), šíření s tureckými vojenskými oddíly (viz dnes tárogató v Maďarsku ap.) bicí: nejobvyklejší arabský buben - darbuka (z keramiky a kůže, hra oběma rukama, obvykle nutné nahřátí pro správný tón) egyptská tabla oboustranný turecký buben ramzalla zapamatujme si stěžejní asociace: Španělsko - flamenko, Portugalsko - fado, Alžír - rai, Řecko - rembetika, (x Turecko - více výrazů, např. türkü, Itálie - mnoho dle regionů, např. taranta a pizzica) ITÁLIE jeden příklad z mnoha, kdy stará italská tradice prorůstá do současné world music: horní část jižní Itálie, region Puglia hudební styl “pizzica” doprovázený tancem na hranici tranzu a extáze (italské sloveso pizzicare = štípnout, bodnout, píchnout) instrumentální doprovod: kytara a tamburina fenomén tzv. “tarantismo“, jehož součástí je euforický i vášnivý tanec a hudba frenetického rytmu “pizzica“. Původně rituální tanec se zrodil v oblasti Salenta, jihovýchodní části Itálie. V regionu se po staletí setkávaly a mísily řecké, byzantské i římské kultury s místními mesapiánskými vlivy. Výrazným pozůstatkem je mj. “dialetto griko“ (řecký dialekt). Jedním z nespecifičtějších projevů oblasti a dodnes živou kulturní tradicí jsou právě hudba a tanec pizzica. “Tarantismo“ neboli “tarantolismo“ je, dle starých lidových pověr jižní Itálie, druh nemoci, která je vyprovokována kousnutím pavouka populárně nazývaného “taranta“ (tarantule), podle města Taranto, v jehož teritoriu je tento druh pavouka velmi rozšířený. Tarantismusm představuje stav obecné tísně a souhrn psychických příznaků se podobá epilepsii. Symptomy jsou především nervového či duševního charakteru projevující se jako zřejmé zatemnění stavu vědomí a emoční porucha. Pizzica má velkou řadu variací jako například: pizzica taranta , rituál při kterém je podle tradice v divokém až extatickém rytmu živé hudby vymýceno uštknutí jedovatou tarantulí, ale toto vysvětlení je jen zástěrka pro zcela jiný důvod, jež má původ až v daleké minulosti, kdy byly ženy italského jihu pod totální nadvládou mužů rodiny a dusily tak v sobě všechnu zlost, smutek, lítost, podřízenost, chudobu, a proto se stávalo, že tímto způsobem nahromaděné emoce a tlaky ze sebe dostávaly. Další variace tance pizzica je pizzica de core - eroticky vášnivý rituál svádění, kdy si žena ze všech tanečníků na parketě vybírá muže, jejím nepostradatelným doplňkem je červený šátek – symbol vášně – který hodlá upustit do dlaně jen tomu, u kterého si bude jistá, že je to ten pravý. Třetí variací je taneč mečů (danza delle spade) pocházející ze soubojů, k nimž v minulosti docházelo, byla-li pošpiněna čest ze žárlivosti anebo kvůli rodovým mstám. Je to taneční duel dvou mužů, kteří formou tance, bojovných gest a mimik simulují boj. Prohrává ten, kdo byl zasažen a ztrácí bod…Ddnes jde již o nevinnou „hru na babu“, dříve se však bojovalo s meči a noži. např. současná skupina Aioresis ŘECKO – hudební mody obdobné as v Iránu nebo Turecku orientální příchuť i ve dvou hl. stylech první pol. 20. stol. rembetice a amanédhes amanédhes na poč. stol. Egejské moře mezi Izmirem a Istanbulem hodně hudebních kaváren skupiny hrály styl café amanes (pro časté refrény aman aman, alas alas nebo mercy mercy, což dávalo zpěvákovi čas na promyšlení dalšího textu) hudba líbivá, zpěv dovedný s prvky vokálních stylů střední Asie a Persie nástroje: housle, citera, cimbál (sandouri) a různé druhy louten zpěvačky obvykle též tancovaly a používaly kastaněty př. Rosa Eskenazi (řecká Židovka), Rita Abatsi rembétika Řekové žili v Malé Asii po tři tisíciletí a vždy byli důležitým pojítkem mezi Východem a Západem balkánské války – kolaps multikulturní osmanské říše 1830 vyhlášeno řecké království, nezávislé na Turecku během 1. sv. války nezávislost, později na straně Dohody, 1919 - 1922 řecko-turecká válka konflikt o pobřeží v Malé Asii, kde žila řecká menšina, území zůstala Turecku strádání Řeků, mnozí zemřeli, jeden a půl milionu chudých uprchlíků návrat do ekonomicky slabého a zdemoralizovaného Řecka, despekt ze strany místní populace, která sama velmi chudá žití v chatrčích na předměstí, na ulici, lehké ženy, kriminálníci, pobudové, hašiš... dohled ze strany úřadů manges (= chlapi) a mangisses (= ženské) od pol. 20. let se rozvíjí zvláštní mix stylu hudby těchto vyděděnců zejména v Pireus a hudby z Malé Asie zejména podsvětí Atén a Pirea, texty v slangu o láskách, zápasech, hašiši... nástroje: kytary, housle, buzuki a menší varianta buzuki = baglama rembétika = populární píseň doprovázená typickými nástroji buzuki a baglama rembetes = hráči rembetiky (z tureckého rebet = rebel) napětí mezi hrdostí hráčů a opovržlivým pohledem na ně zlatý věk rembetiky 1930 – 1950 Markos Vamvakaris (1905 – 1968) Vassilis Tsitsanis (1915 - 1972) uzpůsobil původní hrubý styl pro širší publikum do témat postupně proniká i novější problematika, 2. světová válka nebo občanská válka 1946 – 1949 a milostná tématika písně 1940-1950 vliv swingu, rumby, mamby... a přidání dalších nástrojů, perkusí a dechů – buzuki už nehrálo hl. roli v instr. hudbě a nastal čas sólo buzuki virtuozů, (Chiotis přidal k buzuki 4. sadu strun) néo kíma = nová vlna, hnutí spojující rebelskou tradici a inspirace regionální lidovou hudbou hlavně v aténských klubech od počátku 60. let, už nejen zábava laciná, ale i pro střední vrstvy v nočních klubech 1967-74 polofašistická militaristická diktatura, rembetika zakazována, nemohla vycházet na deskách, zavírání klubů, ale zájem mladých od 80. let revival: skupiny Rembetiki Kompania, Rembétika Synkrotimahessalonikis umělecké formy s buzuki: skladatel Mikis Theodorakis (*1925) užil rembetiku do svých uměleckých písní oslabení vlivu orientálních stupnic jeden z největších skladatelů - holičský synek George Zambetas nestandardní příklad fúze řecko-indické hudby: CD Greeks & Indians - klarinety a krétská lyra & sitár, tabla, bansuri, flétna a zpěv TURECKO menší číst v Evropě, větší v Asii pravděpodobně nejrůznorodější kultura Středozemí (prvky balkánské, íránské a středovýchodní, i prvky kultury středoasijských pastvin) kočovní básnící - hudebníci (ašik) zpívali v čajovnách podél tzv. hedvábné trasy éra Otomanů a Byzance byla časem hudebního bádání, což v kombinaci s lidovými styly (od Makedonských ze západu ke kurdským z východu) ovlivnilo současnou podobu moderní turecké hudby kontakt se západní hudbou již 1543, kdy francouzský král poslal darem skupinu hudebníků sultánovi, který je však poslal zpátky (shledal je jako nedostatečně rozvíjející mužnou sílu tureckého ducha), naopak vyslal s vojsky své skupiny hudebníků k branám Vídně, kde zanechali větší vliv než sama vojska (hudba typu ala Turca s trubkami, bubny a činely v klasických kompozicích Haydna, Mozarta a Beethovena) Turecká republika od 1922 (pod vedením Atatürka) - příklon k západní civilizaci střet venkovských lokálních identit s vlivy západní hudby Paul Hindemith zal. konzervatoř, Zoltán Kodály byl zván k sběru lid. hudby, Margot Fonteyn (primabalerina z Londýna) učila moderní balet velký boom v prodeji magnetofonových kazet, zatímco nedostatek příležitostí k živému hraní halk müzigi přetrvala Atatürkovy reformy, lze ji zhruba rozčlenit: - selská muzika (oslavy jako svatby, pravidelné festy) - Kurdská hudba (10 milionů z 55 mil. Turků) ústní tradice dengbejů = bardů (zpívajících kurdské mýty a legendy), stranbejů = populárních zpěváků a cirokbejů = vypravěčů; dechové nástroje jako düdük, strunné jako tembur - ozan (hudba lidových básníků Anatolie, ašiků = zamilovaných; většinou sólisté, ale je zde též superskupina Muhabbet - türkü (všechny prvky tradic turecké oblasti zformovaly městský folk, zkombinovaný s arabskými i západními prvky a nástroji; např. Belkis Akkale) klasická hudba jako produkt osmanské civilizace založena na modálních systémech nebo "maquam" = analogické západnímu stupnicovému systému jedna z takových tradice je spojena se súfismem (jedním z proudů islámu) a sektou Mevlevi (přibližování se k poznání boha extatickým vytržením, v tomto případě prostřednictvím rituálního vířivého tance == vířiví dervišové) - překračuje hranice Turecka do okolních zemí Příklady: virtuos na klarinet Mustafa Kandirah skupina Babazula (alternativní podoba současné turecké hudby) CD Elec-trip – současná etno-elektronická fúze z Istanbulu DJ Bago: Gypsy Orient, Sufimania Tansu Kaner: Love in Prague Hakan Türkürer: Hos seda (elektronicky opracované tur. trad. nástroje) Mercan Dede – v Turecku narozený, v Kanadě žijící představitel současné elektronické hudby (http://mercandede.calabashmusic.com) ALŽÍR po 1492, kdy byli Arabové vyhnání ze Španělska, se uplatňují hudebníci v různých místech severní Afriky andalůský styl (vznešené zpěvy pro různé hodnostáře) získává nové lokální podoby: maluf na východě v okolí Konstantina hawsi a andalous na západě v okolí Oránu nástroje: loutny, rebaby, darbuky... usazení i do lidového stylu s dvou až tříakordovými písničkami se silným pravidelným rytmem - venkovské publikum často křičelo "ja raj" == (obdoba "oh yeah" v rhythm&bluesové a rock´n´rollové hudbě) rai = řeč, rada, názor střet vlivů s vlastní lidovou tradicí v přístavu Oran (největší přístav západního Alžíru, dnes Wahran) průkopnice stylu rai - nebojácná Cheikha Remitti se silným drsným hlasem hvězdy Cheb Mami , Chaba Fadela současný král raie - Khaled další pokračovatel: Rachid Taha narozeni v Alžíru, většinou působí ve Francii, kam byli přestěhováni s rodiči již v dětství PORTUGALSKO fado == v portugalštině osud, typická píseň portugalských velkoměst, čili zejména Lisabonu tklivé písně, původně nejčastěji ženský zpěv, s jednoduchým doprovodem (hlavní nástroj: portugalská kytara - kulatá ozvučnice podobná loutně) souvislost s Brazilskou kolonií, původně šlo o portugalsko-brazilský tanec, spojuje lyriku balad s africkými kořeny, servírovanou jako žalozpěv s rezignující vírou v osud texty často o úzkosti z bídy a stesku po muži, který odplul na moře a nevrací se (a zřejmě už nevrátí) jedna z prvních známých zpěvaček - prostitutka Maria Severa 1820 - 1844 přelom 19. a 20. st. – převládá sociální tématika 1926 - snaha o fašistickou cenzuru Amalia Rodrigaes - 1. v TV 1958 psala nové texty, dodala melismatické ozdoby melodických linek Maríza, narozena v Mosambiku, otec Portugalec, matka Mosambičanka, černošská fyziognomie s krátce ostříhanými na blond obarvenými vlasy ŠPANĚLSKO 711 - 1492 většina Španělska osídlena Maury - muslimskými Berbery a Araby ze severní Afriky; 1492 vyhnání Arabů i sefardských Židů křesťanskými králi flamenko: charakteristické rysy hudby: ornamentika, chromatika, rytmická živost (i polyrytmika), barvitost (i v kostýmech), erotický akcent; podupávání, tleskání exaltovaný zpěv, zejména mužský, expresívní zvláště ve výškách, hudební doprovod, tanec typický doprovodný nástroj: španělská kytara, vedle tleskání a podupávání buben z bedýnky, na kterém se sedí (cajon) typy: fandangos, alegrias (radosti), malagueňas; cante chico (malý), cante jondo (hluboký) kořeny: Maroko, Egypt, Indie, Pákistán, Řecko ad. ke smíchání vlivů a stylů zřejmě přispěli kočovní Cikáni, kteří přišli do Španělska v 15. století v průběhu 16. st. fúzování s hudbou arabskou a židovskou v oblasti Andaluských hor, kde našli útočiště pohanští Cikáni i muslimové před silami křesťanských králů a církve jedna z teorií - flamenco je z arabských slov felag (uprchlý) a mengu (venkovan) zlatá éra od pol. 19. století do 1920. let, nahrávky od 1930 60. a 70. léta v pozadí vzhledem k rockovému boomu od 80. let revival flamenka (nuevo flamenco - fúze s jazzem, bassa novou, salsou, blues, rockem) Paco de Lucia - jazzový kytarista, zpopularizoval flamenco mimo Španělsko od 70. let lidová podoba - Andalusie, v poslední době koncertní a pop stylizace hodně v Katalánsku (Barcelona): Miguel Poveda - katalánský zpěvák La Troba Kung Fu – taneční podoba Ojos de brujo - katalánská skupina flamenko La Shica: Flamenca Hiphopera - alternativní flamenko z Madridu Česko: Shahab Tolouie (původem z Iránu, ale studoval v Andalusii) hudba sefardských Židů (Sefarad = Pyrenejský poloostrov), na rozdíl od Židů aškenáských (německých a východoevropských) MAROKO - hudba bratrství Gnaoua (potomci otroků, které po Sahaře chytali Arabové) - loutna a kastaněty a další podobnost s andaluskou hudbou ... maurská Andalusie rytmická hra na strunné nástroje, perkusívní tanec, rozněcující vokál – obdobné pro andaluské flamenko i berberskou hudbu v Maroku nebo Mauretánii