JIHOSLOVANSKE
JAZYKY
Základní informace o jihoslovanských jazycích pro posluchače předmětu
Slovanské areály. Slovinština; srbochorvatština (srbština, chorvatština,
bosenština, černohorština); makedonština; bulharština.
Pavel KREJČÍ
Jihoslovanské jazyky
1
§ 3.3. Slovanské jazyky získaly svou hrubou podobu během rozpadu tzv.
praslovanštiny,1
k němuž došlo postupně v průběhu 8., 9. a 10. století. Vznikly tedy
divergentním vývojem a tvoří jazykovou rodinu v užším smyslu (tzv. mikrorodinu).
O jejich příbuznosti svědčí poměrně snadná vzájemná srozumitelnost – alespoň co se
týče jednoduché konverzace na základní společenská témata. Shody se projevují
především v plánu lexikálním (základní slovní fond) a rovněž v mluvnické stavbě.2
Kromě trichotomického dělení slovanských jazyků (použitého výše) se v odborné
literatuře můžeme setkat ještě s dalšími pohledy na současný slovanský jazykový
areál. Důvodem jsou tu především snahy o co nejpřesnější geneticko-typologickou
klasifikaci slovanských jazyků.
§ 3.3.1. Dichotomická klasifikace sdružuje do jedné podskupiny jižní a východní
slovanské jazyky, do druhé pak západní. Existují však i diachronně typologické
důvody pro dichotomii severoslovanského areálu (východoslovanský +
západoslovanský) oproti jihoslovanskému.
§ 3.3.2. Tetrachotomická klasifikace je preciznější, neboť rozlišuje areál
severovýchodoslovanský (ruština, ukrajinština, běloruština /a rusínština/),
severozápadoslovanský (polština s kašubštinou, obě lužické srbštiny, čeština a
slovenština), jihozápadoslovanský (srbochorvatština a slovinština) a
jihovýchodoslovanský (bulharština a makedonština). Jedná se tedy v podstatě o
modifikovanou trichotomickou klasifikaci, jen jihoslovanská skupina je rozdělena
tak, aby synchronně typologicky výrazně odlišná bulharština s makedonštinou
tvořily samostatnou podskupinu.
§ 3.3.3. Pentachotomická a hexachotomická klasifikace člení slovanský areál na
podskupiny východoslovanskou, polskou, česko-slovenskou, jihoslovanskou a
bulharsko-makedonskou (pent. klas.), resp. též lužickosrbskou (hex. klas.). Obě sice
mají své opodstatnění, ale slovanský areál už příliš atomizují (Večerka, 2006, s. 86).
1 O ní viz dále Kapitola 5.
2 Ukázka blízkosti slovanských jazyků v plánu lexikálním a gramatickém viz Večerka, 2006, s. 13–17.
Jihoslovanské jazyky
2
Slovanské jazyky patří z typologického hlediska mezi jazyky flexivní. S ohledem na
způsob vyjadřování gramatických vztahů má většina z nich charakter syntetický,
pouze jihovýchodoslovanská podskupina vykazuje převahu analytického způsobu.
Jihoslovanské jazyky
3
§ 3.4. Na území cca 356 tis. km2
(rozloha srovnatelná s velikostí dnešního Německa)3
se v současnosti nachází sedm slovanských státních útvarů – od severozápadu
k jihovýchodu jsou to Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora,
Srbsko, Makedonie a Bulharsko. V období mezi dvěma světovými válkami se na
tomto prostoru hovořilo třemi spisovnými jazyky – v Jugoslávii srbochorvatsky a na
jejím severozápadě též slovinsky (třebaže královská ústava po celou dobu
deklarovala jeden společný jazyk – srbsko-chorvatsko-slovinský,
„srbochorvatoslovinštinu“) a v Bulharsku bulharsky. V letech 1944–1945 byla
v nejjižnější z šesti nově vytvářených jugoslávských svazových republik
kodifikována spisovná makedonština. V období let 1990–1995 pak došlo postupně
k záměně lingvonyma srbochorvatština za jednokomponentové názvy podle etnického
klíče – Chorvaté dovršili již téměř čtvrtstoletí probíhající transformaci své varianty
srbochorvatštiny na chorvatštinu, Srbové a Černohorci poté sjednocující
lingvonymum nahradili staronovým pojmenováním srbština, jako třetí oficializovali
nový název svého jazyka Bosňáci, kteří mu začali říkat bosenština. V červnu 2006
došlo k rozdělení společného srbsko-černohorského soustátí, v důsledku čehož byl
ústavně zakotven zatím poslední „pohrobek“ společensko-politicky nežádoucí
srbochorvatštiny – jazyk černohorský, který se ovšem jako jediný z nového
postsrbochorvatského kvarteta neseparoval přímo ze srbochorvatštiny, ale vymezuje
se vůči srbštině. V současnosti se tedy v sedmi jihoslovanských státních útvarech
hovoří sedmi deklarovanými úředními (jiho)slovanskými jazyky: srbsky (Republika
Srbsko, Republika Černá Hora, Bosna a Hercegovina; srbština je ale také jedním ze
dvou úředních jazyků Republiky Kosovo, která je etnicky převážně albánská, tudíž
3 Pro srovnání: západoslovanský prostor s 54 mil. Slovanů se rozkládá na ploše cca 445 tis. km2, daleko
nejrozsáhlejší je ovšem prostor východoslovanský – jen Ukrajina s Běloruskem (celkem 54 mil.
Slovanů) představuje dohromady prostor o rozloze cca 785 tis. km2, tedy areál sám o sobě přibližně
stejně velký jako západoslovanský s jihoslovanským dohromady (údaje už nezahrnují Krym), a co se
týče Ruska, pak už hovoříme o miliónech km2 a cca 116 mil. slovanských obyvatel (odhad z roku
2010). Asi 170 mil. východních Slovanů tedy obývá prostor o rozloze téměř 17,9 mil. km2. Celkový
počet všech Slovanů tak můžeme v současnosti zaokrouhlit na čtvrt miliardy.
Jihoslovanské jazyky
4
neslovanská), černohorsky (Republika Černá Hora), chorvatsky (Republika
Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Republika Černá Hora), bosensky (Bosna a
Hercegovina, Republika Černá Hora), slovinsky (Republika Slovinsko), makedonsky
(Republika Makedonie) a bulharsky (Republika Bulharsko). Celkový počet mluvčích
těchto jazyků je v uvedených zemích podle údajů z roku 2011 přibližně 24,5 miliónu.
Pro nejvíce mluvčích je mateřským jazykem srbština (српски језик/srpski jezik, asi 7,8
mil.), bulharština (български език, asi 6,5 mil.) a chorvatština (hrvatski jezik, asi 4,7
mil.). Bosenštinu (bosanski jezik) deklarují jako svůj jazyk přibližně 2 mil. osob,
slovinštinu (slovenski jezik) asi 1,8 mil. a makedonštinu (македонски јазик) pak asi 1,4
mil. jižních Slovanů. Nejnižší počet mluvčích deklaruje jako svůj mateřský jazyk
černohorštinu (црногорски језик/crnogorski jezik, cca 230 tis.,4
tj. 37 % obyvatel Černé
Hory).
4 Oficiální údaj z posledního sčítání obyvatelstva v roce 2011 – cit. dle
http://sr.wikipedia.org/wiki/Црна_Гора 14.07.2013.
Jihoslovanské jazyky
5
§ 4.1. Historicky pojí jihoslovanské jazyky především tyto rysy:
· opisné tvoření futura jak u sloves nedokonavých, tak i dokonavých – př.: bulh.
az šte piša/šte napiša, mak. jas k’e pišam/k’e napišam, sch. ja ću pisati/ću napisati, sl.
jaz bom pisal/bom napisal „já budu psát/napíšu“
· formant -ov- jako příznak plurálových tvarů u jednoslabičných slov – př.: most
– Npl. mostovi (sl., sch., mak.), mostove (bulh.) „mosty“
· zachování jednoduchých minulých časů aoristu a imperfekta (s výjimkou
slovinštiny)
· uvozování účelových vět pomocí spojky da + indikativu prézenta (vyjma
slovinštiny) – př.: bulh. az go molja da dojde, mak. jas go molam da dojde, sch. ja ga
molim da dođe, sl. prosim ga, da bi prišel „prosím ho, aby přišel“
§ 4.2. Přehled jihoslovanských jazyků začneme jejich jihovýchodní podskupinou,
neboť z této oblasti pochází též první spisovný slovanský jazykový útvar –
staroslověnština (v bulharské slavistice tradičně nazývaný starobulharština), která
v 9. století sloužila k šíření a upevňování slovanské bohoslužby na Velké Moravě
byzantskými misionáři (věrozvěsty) sv. Konstantinem-Cyrilem, jeho bratrem sv.
Metodějem a jejich stoupenci a následovníky (sv. Klimentem Ochridským, sv.
Naumem Preslavsko-Ochridským, Gorazdem, Sávou, Angelarim a dalšími). Po
Metodějově smrti (885) a vyhnání jeho žáků z Velké Moravy v důsledku zákazu
slovanské bohoslužby knížetem Svatoplukem byla část z nich přijata na bulharském
panovnickém dvoře. Tam slovanské písemnictví pokračovalo a bylo dále rozvíjeno
s podporou cara Simeona Velikého. V roce 893 se tento jazyk stává v bulharské říši
oficiálním (dnes bychom řekli úředním), a začíná se tak kontinuální rozvoj
spisovného slovanského jazyka na území bulharského státu coby jazyka bulharského
Jihoslovanské jazyky
6
(ѩзыкъ блъгарьскъ [językъ blъgarьskъ]), jak se postupně začíná nazývat s ohledem na
prostor, kde se používá. To je rovněž jeden z důvodů, proč jej bulharská jazykověda
v odborném diskurzu označuje jako jazyk starobulharský. S ohledem na to, že
staroslověnština dnes již není živý jazyk, její podoba a geneze je předmětem
odborného zájmu paleoslavistů, indoevropeistů, etymologů apod. a že podrobné
obeznámení se s ní mají v programu jiné univerzitní předměty, nebudeme se na
tomto místě podrobně rozepisovat o její hláskovém, gramatickém a lexikálním plánu,
tyto informace přináší v dostatečné míře například příručka Staroslověnština
v kontextu slovanských jazyků Radoslava Večerky (2006). Pouze si připomeneme
několik základních typologických informací:
· staroslověnština byl jazyk flexivní a syntetický
· staroslověnština ve své původní, cyrilometodějské verzi fakticky odrážela
strukturu jazyka Slovanů z oblasti kolem byzantské Soluně5
· staroslověnština měla přízvuk melodický, volný a pohyblivý
· staroslověnské hláskosloví se vyznačovalo těmito rysy: rozlišování jerů ь/ъ,
rozlišování nosovek /ę, resp. ’/’ę, rozlišování měkkého/tvrdého i/y,
přítomnost hlásky ѣ „jať“, l epentetické, střídnice št, žd < tj/kti, dj, střídnice l
< dl, tl, jihoslovanské střídnice -trat-/-tlat-, -trět-/-tlět-, rat-/lat- < -tort-/-tolt-,
-tert-/-telt-, ort-/olt·
staroslověnština rozlišuje tyto gramatické kategorie jmen: sedm pádů, tři čísla
(singulár, duál a plurál), tři rody (maskulinum, femininum, neutrum) se
5 Soluň, v jihoslovanských jazycích Solun/Солун, řecky Θεσσαλονίκη [Thessaloníki], turecky
Selanik, je tradiční metropolí historické Makedonie. Leží na pobřeží Egejského moře, přesněji jeho
Soluňského zálivu. Dnes je to druhé největší město Řecké republiky s více než jedním miliónem
obyvatel, přirozené centrum tzv. egejské Makedonie (tj. té části, která po balkánských válkách 1912–13
připadla Řecku) a správní středisko provincie Střední Makedonie. Půlmiliónovou metropolí vardarské
Makedonie, tj. části, která po balkánských válkách připadla Srbsku a jež je dnes samostatnou
Makedonskou republikou, je její hlavní město Skopje (mak. Скопје, bulh. Скопие, srb.
Скопље/Skoplje, alb. Shkupi, řec. Σκόπια [Skópia], tur. Üsküp); metropolí pirinské Makedonie, tj.
části, která po balkánských válkách připadla Bulharsku a jež dnes tvoří administrativní jednotku s
názvem Blagoevgradská oblast, je sedmdesátitisícový Blagoevgrad (bulh., mak. a srb. Благоевград,
řec. Μπλαγκόεβγκραντ [Mplagkóevukrant], tur. Yukarı Cuma), který do roku 1950 nesl jméno Gorna
Džumaja (bulh. Горна Джумая, mak. Горна Џумаја, srb. Горња Џумаја, řec. Άνω Τζουμαγιά [Anó
Tzumagiá], tur. Yukarı Cuma).
Jihoslovanské jazyky
7
subkategoriemi životnosti a personálnosti, kategorie určitosti vyjadřovaná
určitými tvary adjektiv (tzv. složenou deklinací)
· staroslověnské gramatické kategorie sloves jsou: tři osoby, tři čísla (singulár,
duál, plurál), bohatý temporální systém – prézens, futurum I a II, minulé časy
syntetické neboli prosté (aorist, imperfektum) a analytické neboli složené
(perfektum, plusquamperfektum /antepréteritum/), slovesný rod (činný a
trpný), způsob (indikativ, imperativ, kondicionál), neurčité tvary slovesné
(infinitiv a supinum), jmenné tvary slovesné (participia, podstatná a přídavná
jména slovesná).
Ve slovní zásobě staroslověnštiny vedle slovanského slovního fondu vynikala
kulturní vrstva přejatých slov z řečtiny nebo slov tvořených podle řeckého vzoru
(což je patrné především v oblasti náboženského života).
Jihoslovanské jazyky
8
§ 4.2.1. Vývoj mluvnické struktury bulharštiny se přibližně od 12. století začal ubírat
odlišným směrem než jakým šel vývoj ostatních slovanských jazyků. Důvodem byly
pravděpodobně mnohem intenzivnější kontakty s neslovanskými jazyky, především
s řečtinou, než jak tomu bylo u jiných slovanských jazyků. Z foneticko-fonologické a
gramatické charakteristiky současné spisovné bulharštiny uveďme:
· přízvuk dynamický, volný a pohyblivý
· výrazně redukovaná výslovnost nepřízvučných vokálů
· tj/kti, dj > št, žd (př. свещ/нощ, межда „svíce/noc, mez“)
· střídnice za jať: ě > e/‘a (př. снежен/сняг „sněžný/sníh“) 6
· střídnice za jery v silných pozicích: ь, ъ > e (ă), ă (př. ден /тъмен/, сън „den
/temný/, sen“)
· střídnice za nosovky: ę,  > e, ă (př. пет, ръка „pět, ruka“)
· existence specifické střední a středové samohlásky ă, jejíž výslovnost zní [ə], tj.
tzv. temné, zadní a, a která se v bulharštině zapisuje písmenem ъ,
v transliteraci do latinky pak ă nebo zjednodušeně a (lze se však setkat i
s transliterací u nebo y, především v anglojazyčných textech)
· ,  > ăr/ră, ăl/lă, tj. slabikotvorné sonanty r, l jsou vždy s průvodním vokálem
(př. кървав/сръбски „krvavý/srbský“, пълнo/плъх „plno/plch /v bulh. ve
významu 'krysa, potkan'/“)
· rozvitá měkkostní korelace – všechny konsonanty mají svůj palatalizovaný
protějšek (s výjimkou palatálních frikativ [ž], [š] a palatální afrikáty [č])
· ztráta l epentetického (př. земя „země“)
· ztráta pádových koncovek pro vyjadřování pádových vztahů a jejich
nahrazení analytickým, předložkovým vyjadřováním
6 Střídnice [‘a] se v bulharštině vyskytuje pod přízvukem před nepalatálními konsonanty nebo před
slabikou s nepředními vokály (Večerka, 2006, s. 67).
Jihoslovanské jazyky
9
· ztráta infinitivu (základní tvar slovesa je proto tvar pro 1. os. sg. indik. préz.),
ve spojeních např. s modálním nebo fázovým slovesem se uplatňuje tzv. dakonstrukce
(částice da + indik. préz.)
· vyjadřování kategorie určenosti pomocí určitého členu v postpozitivním
postavení (formy u podstatných jmen – sg.: m. -ăt/-jat nebo -a/-ja, f. -ta, n. -to;
pl.: m.+f. -te, n. -ta)
· analytické vyjadřování komparativu a superlativu u adjektiv a adverbií
pomocí částic po a naj, nikoliv pomocí afixů
· vyjadřování budoucího času pomocí částice šte + indikativu prézenta
· značně bohatý temporální systém zahrnující kromě prézentu a futura dále
futurum II (f. exactum), minulé futurum (f. praeteriti), minulé futurum
neurčité (f. exactum praeteriti), perfektum, plusquamperfektum
(antepréteritum) a prosté minulé časy aorist a imperfektum
· zdvojování předmětu – substantivum nebo přízvučný tvar zájmena +
nepřízvučný tvar zájmena
· specifický způsob vyjadřování tzv. nepřímé výpovědi („vyprávěcí způsob“).
Tyto hláskové a mluvnické rysy bulharštinu odlišují od ostatních (jiho)slovanských
jazyků a přibližují ji naopak k sousedním neslovanským, ale navzájem rovněž
geneticky odlišným jazykům: rumunštině, albánštině a řečtině. Na základě
typologických shod u geneticky odlišných jazyků určitého geografického areálu
lingvisté vytvářejí jazykové svazy. Bulharština s makedonštinou a třemi výše
uvedenými dalšími balkánskými jazyky tak bývá zahrnována do tzv. balkánského
jazykového svazu, do něhož kromě uvedených jazyků patří ještě zčásti i srbština (ani
ne tak její spisovná podoba, jako její jihovýchodní dialekty).
Ve slovní zásobě bulharštiny se vyskytuje značné množství slov přejatých z turečtiny
(oblast řemesel, domácnosti, gastronomie, sociálních funkcí apod.), ale také z řečtiny
(náboženský okruh zděděný už z doby staroslověnštiny, novější výrazy z běžného
Jihoslovanské jazyky
10
života) a lidové (balkánské) latiny. Mnohé turcismy jsou v současnosti stylově
příznakové. Od druhé poloviny 18. století se výrazněji uplatňuje ruština. Po
obnovení bulharské státnosti 1878 bulharština také více přejímá z němčiny a
francouzštiny. Po druhé světové válce v období komunismu přichází druhá vlna
přejímek z ruštiny (logicky především výrazivo spojené se socialistickým
společenským zřízením). Období posledního čtvrtstoletí je pak ve znamení vysoké
frekvence přejímání slov z angličtiny (oblast ekonomiky, politiky, nových technologií
apod.).
Jihoslovanské jazyky
11
§ 4.2.2. Pro spisovnou makedonštinu jsou přes určité odlišnosti charakteristické velmi
podobné gramatické jevy jako pro spisovnou bulharštinu:
· přízvuk dynamický a stálý – na třetí slabice od konce (proparoxytonický – př.
Македòнија oproti макèдонски „Makedonie, makedonský“), u dvou- a
tříslabičných slov je pak logicky na slabice první (iniciální)
· tj/kt, dj > k’, g’ (př. свеќа/ноќ, меѓа „svíce/noc, mez“)
· střídnice za jať: ě > e (př. снег „sníh“)
· střídnice za jery v silných pozicích: ь, ъ > e, o (př. ден, сон „den, sen“)
· střídnice za nosovky: ę,  > e (a), a (př. пет /зајак/, рака „pět /zajíc/, ruka“)
· existence specifických palatálních afrikát k’, g’,7
tedy měkkého k a měkkého g,
jejichž výslovnost je blízká [ť] a [ď]; v makedonštině se zaznamenávají
písmeny ќ, ѓ, v transliteraci do latinky pak k’, g’ nebo ť, ď, event. před
samohláskou i spřežkami kj, gj
·  > ol (o) (př. волк /сoнце/ „vlk /slunce/“)
· ztráta l epentetického (př. земја „země“)
· ztráta hlásky [ch] (př. леб „chléb“)
· ztráta pádových koncovek pro vyjadřování pádových vztahů a jejich
nahrazení analytickým, předložkovým vyjadřováním
· ztráta infinitivu (základní tvar slovesa je proto tvar pro 3. os. sg. indik. préz.),
ve spojeních např. s modálním nebo fázovým slovesem se uplatňuje tzv. dakonstrukce
(částice da + indik. préz.)
· vyjadřování kategorie určenosti pomocí určitého členu v postpozitivním
postavení (na rozdíl od spis. bulh. tři typy – t-člen, v-člen a n-člen; formy u
podstatných jmen – sg.: m. -ot, -ov, -on, f. -ta, -va, -na, n. -to, -vo, -no; pl.: m.+f.
-te, -ve, -ne, n. -ta, -va, -na)
7 Zuzana Topolińská je ovšem klasifikuje jako explozívy (Maldžijeva – Topolinjska – Ðukanović –
Piper, 2009, s. 243).
Jihoslovanské jazyky
12
· aglutinační vyjadřování komparativu a superlativu u adjektiv a adverbií
pomocí formantů (prefixů) po- a naj·
vyjadřování budoucího času pomocí částice k’e + indikativu prézentu
· značně bohatý temporální systém zahrnující kromě prézentu a futura dále
futurum II (f. exactum), minulé futurum (f. praeteriti), perfektum,
plusquamperfektum (antepréteritum) a prosté minulé časy aorist a
imperfektum
· zdvojování předmětu – substantivum nebo přízvučný tvar zájmena +
nepřízvučný tvar zájmena
· krátké tvary zájmen jsou často proklitické (př. му викам „říkám mu“).
Stejně jako bulharštinu i makedonštinu tyto hláskové a mluvnické rysy odlišují od
ostatních (jiho)slovanských jazyků a přibližují ji naopak k sousedním neslovanským,
ale navzájem rovněž geneticky odlišným jazykům: albánštině, řečtině a rumunštině.
Makedonština s bulharštinou a třemi výše uvedenými dalšími balkánskými jazyky
tvoří tzv. balkánský jazykový svaz.
Ve slovní zásobě makedonštiny je vrstva turcismů a grecismů v zásadě totožná se
stavem v bulharštině. Mnohé turcismy jsou ale v současnosti už stylově příznakové.
Kulturně-politická situace po roce 1918 způsobila pronikání řady slov srbských,
období posledního čtvrtstoletí je pak ve znamení vysoké frekvence přejímání slov
z angličtiny (oblast ekonomiky, politiky, nových technologií apod.).
Jihoslovanské jazyky
13
§ 4.3. V přehledu jihoslovanských jazyků nyní pokračujeme severozápadní
podskupinou.
§ 4.3.1. Tato podskupina obsahuje nejpočetnější a územně nejrozsáhlejší
jihoslovanský jazyk, srbochorvatštinu. Tímto lingvonymem se až do první poloviny
90. let 20. století označoval společný spisovný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a
Černohorců, resp. úřední jazyk v bývalých jugoslávských republikách Srbsku,
Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Z hlediska současného počtu
obyvatel by dnes měla asi 15 mil. rodilých mluvčích, obývajících prostor o rozloze
přibližně 200 tis. km2
. Snaha sjednotit jazyk Srbů a Chorvatů úzce souvisí
s romantickými představami během národněintegračních procesů na Balkáně,
především pak s činností tzv. ilyristů v čele s Ljudevitem GAJEM (1809 – 1872).
Národně ideologicky uvědomělí představitelé obou zmíněných národů tuto snahu
společně poprvé deklarovali na neformální schůzce ve Vídni roku 1850. Bylo to
v době, kdy jak Srbové, tak Chorvati hledali moderní a jednotnou tvář pro svůj
spisovný jazyk. Spisovný jazyk Srbů měl do té doby podobu směsi církevní
slovanštiny s ruskými a srbskými prvky a se skutečnou, živou mluvenou srbštinou
neměl mnoho společného, ač se jí pomalu přibližoval. Až radikální reforma Vuka
Stefanoviće KARADŽIĆE (1787 – 1864) tento stav změnila. Vukova zásada „piš, jak
mluvíš“8
dlouho narážela na odpor zejména konzervativní srbské pravoslavné církve
a inteligence z řad jihouherských Srbů, kteří v jeho reformních snahách viděli útok na
kulturní tradice Srbů a vulgarizaci jazyka. Oporu pro svou reformu hledal Vuk
v lidové poezii, v níž viděl ryzí národní srbštinu, tedy to, co se mělo stát – v souladu
s romantickými představami tehdejší doby – základem pro novodobý srbský
spisovný jazyk, přístupný širokým národním masám. Za základ pro svou novou
8 Převzatá ovšem od německého lingvisty Johanna Christopha Adelunga, který ji zastává ve svém
trojsvazkovém díle Mithridates oder allgemeine Sprachenkunde (Berlin, 1806–17).
Jihoslovanské jazyky
14
srbštinu zvolil takové nářečí, které bylo nejrozšířenější, tj. novoštokavské ijekavské
nářečí původně z pomezí východní Hercegoviny a severozápadní Černé Hory.
Poznámka k nářeční situaci centrálního jihoslovanského diasystému, tj. srbochorvatského
jazykového prostoru: Základní nářeční dělení srbochorvatského jazykového území sleduje výskyt
různých tázacích zájmen, odpovídajících českému co? – jejich podoba je buďto što?/šta?, nebo ča?, nebo
kaj?; podle toho rozlišujeme štokavská, čakavská a kajkavská nářečí. Novoštokavská nářečí jsou
základem jak pro spisovnou srbštinu, tak i pro chorvatštinu, v 90. letech minulého století oficiálně
deklarovanou bosenštinu a také v roce 2007 ústavně zakotvenou černohorštinu. Jejich další dělení je
podle střídnice za praslovanskou samohlásku jať (ѣ) – buď hovoříme o ekavské, (i)jekavské nebo
ikavské podobě (modely: mleko – dete – pevati x mlijeko – dijete – pjevati x mliko – dite – pivati). Štokavská
nářečí, kterými hovoří Chorvati a Bosňáci, jsou přitom buď ijekavská nebo ikavská (ekavská pouze
okrajově v severní Slavonii), štokavská nářečí, kterými hovoří Srbové, jsou ekavská nebo ijekavská.
Černohorci hovoří pouze ijekavskou štokavštinou. Z toho plyne, že v žádném případě nelze
zjednodušeně tvrdit, že pro rozlišení chorvatštiny od srbštiny je příznakový pouze výskyt ijekavské
výslovnosti. Spíše by se dalo říci, že naopak ekavština je zřetelný příznak spisovné srbštiny (tzv.
bělehradsko-novosadské normy). Čakavská nářečí mají rovněž ekavskou, jekavskou nebo ikavskou
variantu a jsou výhradně chorvatská; kajkavská nářečí jsou pouze ekavská, takže tato okolnost není
pro jejich další klasifikaci určující, a jsou rovněž výhradně chorvatská, byť svým charakterem
organicky propojují prostor chorvatského národního jazyka se slovinským. Pokud jde o spisovné
varianty, tak spisovná chorvatština je důsledně ijekavská, stejně tak i spisovná bosenština a poslední
deklarovaná spisovná černohorština (jejíž ijekavizace je ze všech jmenovaných standardizovaných
podob nejdůslednější – srov. např. plurálovou koncovku dativu, lokálu a instrumentálu adjektiv -ijem
oproti chorv./bos./srb. -im). Spisovná srbština může mít ekavskou nebo ijekavskou podobu,
prestižnější je ovšem ekavština, což historicky souvisí s tím, že toto nářečí je nejrozšířenější ve
vlastním Srbsku, včetně hlavního města Bělehradu a na něj navazující kulturně i hospodářsky
nejrozvinutější části Srbska Vojvodiny.
Pro spisovnou srbochorvatštinu coby polycentrický standardní jazyk, který dnes
představuje tři až čtyři národní varianty, jsou i přes tuto variantnost charakteristické
následující gramatické jevy:
· přízvuk melodický, omezeně volný (nevyskytuje se na poslední slabice, tj.
ultimě) a pohyblivý – kombinací tónové a kvantitativní složky se vytvářejí
čtyři typy přízvuku: 1. krátký klesavý – př. mma „máma“, 2. krátký stoupavý
– př. nòga „noha“, 3. dlouhý klesavý – př. dân „den“ a 4. dlouhý stoupavý – př.
táma „tma“
· výskyt vokalické kvantity i v nepřízvučných (postpřízvučných) pozicích – př.
ùzēti „vzít“
· tj/kt, dj > ć, đ (př. sveća/noć, međa „svíce/noc, mez“)
Jihoslovanské jazyky
15
· střídnice za jať: ě > e v srbské spisovné normě ekavské (př. sneg „sníh“),
ě > (i)je v ijekavské spisovné normě srbské, černohorské, bosenské a
chorvatské (př. snijeg/snjegovi „sníh/sněhy“)
· střídnice za jery v silných pozicích: ь, ъ > a (př. dan, san „den, sen“)
· střídnice za nosovky: ę,  > e, u (př. pet, ruka „pět, ruka“)
·  > u (př. vuk „vlk“)
· l epentetické zachováno (př. zemlja „země“)
· typická vokalická alternace o – l (př. orao – orla „orel – orla“, kupio – kupila
„koupil – koupila“)
· nejednotný výskyt hlásky [ch] (tj. fonému /h/) – především tvůrci bosenské
normy se snaží o vyšší frekvenci tohoto fonému (př. lako, ale bos. lahko „lehce“,
srb. kafa, chorv. kava, ale bos. kahva „káva“)
· rozšířený pádový synkretismus (tj. jedna koncovka označuje dva nebo více
pádů)
· infinitiv v některých konstrukcích, např. s modálním nebo fázovým slovesem
nahrazován tzv. da-konstrukcí (částice da + indik. préz.) – směrem na východ
je výskyt tohoto jevu častější
· aglutinačně-syntetické vyjadřování komparativu a superlativu u adjektiv a
adverbií – komparativ se tvoří pomocí sufixů, superlativ aglutinačně
připojením formantu naj- ke komparativu
· vyjadřování budoucího času pomocí enklitických tvarů slovesa ht(j)eti +
infinitivu, řidčeji ht(j)eti + da + indikativu prézentu (takto především v srbské
a černohorské normě)
· temporální systém zahrnuje kromě prézentu a futura též futurum II
(f. exactum), perfektum, plusquamperfektum (antepréteritum) a prosté minulé
časy aorist a imperfektum, které však dnes už mají spíše knižní charakter.
Specifikem spisovné normy srbochorvatštiny je její digrafie – chorvatská norma
používá výhradně latinku, bosenská norma v podstatě pouze latinku, třebaže
Jihoslovanské jazyky
16
formálně připouští i cyrilici, černohorská norma má ústavně zaručenou
rovnoprávnost latinky a cyrilice v úředním styku, srbská norma ústavně preferuje
cyrilici, latinku povoluje v úředním styku používat jen v zákonem stanovených
případech, v neformální komunikaci je ovšem přípustné vyjadřovat se oběma písmy
bez omezení.9
Grafické systémy všech čtyř národních variant srbochorvatštiny jsou
z hlediska grafémů a jejich vztahu k příslušným fonémům jednotné (určité rozdíly
lze přirozeně pozorovat v pravopisných normách), pouze radikální skupina zastánců
samostatnosti černohorštiny zavedla do svého pravopisu tři nové znaky ś, ź, з (v cyr.
ć, з’, ѕ) označující tři jimi nově standardizované fonémy [ś], [ź], [dz].
Ve slovní zásobě srbochorvatštiny existují výraznější rozdíly mezi stavem v prostředí
tradičně římskokatolickém, pravoslavném a muslimském. Vyskytuje se v ní poměrně
mnoho slov přejatých z turečtiny, avšak nikoliv v takové míře jako v bulharštině
nebo makedonštině. Nejvíce aktivních, resp. stylově neutrálních turcismů, ale i
dalších orientalismů přirozeně vykazuje bosenská standardní norma, což je
v souladu s jazykovou politikou jejích současných tvůrců. Mnohé turcismy jsou už
dnes výrazně stylově příznakové. Srbochorvatština přejímala také z řečtiny a latiny,
mnohá slova vykazují v srbské normě stopy přejetí z řeckého prostředí, kdežto
v chorvatské z latinského prostředí (srb. Vavilon, Kipar, Vizantija x chorv. Babilon,
Cipar, Bizant „Babylón, Kypr, Byzanc“). V chorvatském prostředí se díky historickým
kontaktům Chorvatů s okolními etniky nachází rovněž řada přejímek z němčiny,
maďarštiny a italštiny, v menší míře též z češtiny. Do srbštiny pronikaly od první
poloviny 18. století četné rusismy, jejich nové pronikání do srbochorvatštiny po
druhé světové válce v období nastolování komunistického režimu mělo charakter
přísunu ideologizovaného komunistického výraziva. Období posledního čtvrtstoletí
je pak pro všechny varianty srbochorvatštiny ve znamení vysoké frekvence přejímání
slov z angličtiny (oblast ekonomiky, politiky, nových technologií apod.). Výraznější
9 O problematickém vztahu cyrilice a latinky tam, kde jsou oba grafické systémy v konkurenci,
pojednává Jelica Stojanovićová (Stojanović, 2011, s. 65–101) – kriticky popisuje faktické protežování
latinky na úkor cyrilice především v Černé Hoře po dosažení státní samostatnosti.
Jihoslovanské jazyky
17
preskriptivistické až puristické tendence ostře vystupující především proti
anglicismům (možná lépe angloamerikanismům) jsou patrné hlavně v chorvatském
prostředí, ale nevyhýbají se ani srbskému, kde je mnohdy doprovází iracionální
strach ze ztráty cyrilice ve prospěch „cizácké“ latinky; vlna revitalizace mnohdy už
zastaralých orientalismů je charakteristická pro jazykovou politiku promotérů
bosenského jazyka. Snaha standardizovat lokální nářeční výrazy zase charakterizuje
protisrbskou jazykovou politiku propagátorů samostatného černohorského jazyka. Ti
jako jediní v postsrbochorvatském prostoru kodifikovali pro spisovnou
černohorštinu tři nové fonémy, resp. tomu odpovídající tři nové grafémy (viz
předchozí stránka).
Jihoslovanské jazyky
18
§ 4.3.2. Pro spisovnou slovinštinu jsou charakteristické následující gramatické jevy:
· přízvuk dvojí – melodický, charakterizovaný rozličnou výškou tónu, anebo
dynamický, charakterizovaný důrazem. Jak melodický, tak dynamický
přízvuk může být krátký nebo dlouhý, z hlediska stálosti je volný a
pohyblivý. Rozlišují se tři typy slovinského přízvuku: 1. akut, který označuje
dlouhé a/i/u a dlouhé úzké e/o (melodický akut pak navíc představuje nízký
tón) – př. tújka „cizinka“, 2. cirkumflex, který označuje dlouhé široké e/o
(melodický cirkumflex pak navíc představuje vysoký tón) – př. môst „most“, a
3. brevis, který označuje krátké a/i/u a krátké široké e/o (melodický brevis pak
navíc představuje nízký tón) – př. meglà „mlha“. Výslovnost polovokálu [ə] je
vždy krátká. Za prestižnější se považuje melodický přízvuk, který je běžný mj.
i v oblasti hlavního města Lublaně, tedy v společensko-politickém a kulturním
centru dnešního Slovinska
· redukovaná výslovnost nepřízvučných vokálů
· tj/kt, dj > č, j (př. sveča/noč, meja „svíce/noc, mez“)
· střídnice za jať: ě > e (př. sneg „sníh“)
· střídnice za jery v dlouhé přízvučné slabice: ь, ъ > a (př. dan „den“),
v krátké ь, ъ > redukovaný vokál [ə] zapisovaný e (př. pes, sen „pes, sen“)
· střídnice za nosovky: ę,  > e, o (př. pet, roka „pět, ruka“)
·  > (e)r [ər] (př. krv, koper „krev, kopr“)
·  > ol [оŭ] (př. volk „vlk“)
· l epentetické zachováno (př. zemlja „země“)
· bohatý systém samohlásek – kromě [a], [i], [u] a polovokalického [ə] má
spisovná slovinština ještě dvojí e (úzké [e] a široké [ê]) a dvojí o (úzké [o] a
široké [ô])
· tzv. rotacismus (př. kdor, kar, morem, moram „jenž, což, můžu, musím“)
· systém tří čísel – jednotného (singulár), dvojného (duál) a množného (plurál)
Jihoslovanské jazyky
19
· zachování formy supina v konstrukcích s modálním slovesem nebo slovesem
pohybu – př. gremo kupit, moram pogledat „jdeme koupit, musím se podívat“
· aglutinačně-syntetické vyjadřování komparativu a superlativu u adjektiv a
adverbií – komparativ se tvoří pomocí sufixů, superlativ aglutinačně
připojením formantu naj- ke komparativu
· vyjadřování budoucího času na rozdíl od ostatních jihoslovanských jazyků
pomocí enklitických futurálních tvarů slovesa biti + příčestí minulého
(l-ového), čímž stojí slovinština blíže západoslovanským jazykům
· temporální systém je výrazně zjednodušený, vyjadřuje pouze tři základní
formy: prézens, futurum a préteritum (perfektum), což slovinštinu rovněž řadí
typologicky k západoslovanským jazykům.
Ve slovní zásobě slovinštiny je patrný především výrazný vliv němčiny, což ji
odlišuje od ostatních jihoslovanských jazyků. Období posledního čtvrtstoletí je pak
ve znamení vysoké frekvence přejímání slov z angličtiny (oblast ekonomiky, politiky,
nových technologií apod.).
Jihoslovanské jazyky
20
§ 5.5. Slovanská řeč byla v minulosti zapisována více písmy:
§ 5.5.1. Na počátku HLAHOLICÍ,10
tj. tzv. slovanským písmem, které pro potřeby
své mise na Velké Moravě přibližně v polovině 9. století (862) vytvořil Konstantin.
Hlaholice je unikátní písmo, mezi paleoslavisty ale dodnes nepanuje shoda ohledně
inspirace – podle Damjanoviće (2003, s. 30–35) existují tři výklady: exogenní, endogenní
a exogenně-endogenní. Zastánci exogenních východisek se snaží dokázat, že pro každý
hlaholský grafém lze nalézt nějakou inspiraci v jiném písmu (takto například řada
především starších generací slavistů: I. Taylor, V. Jagić, V. Vondrák, J. Vajs, R.
Nahtigal, F. Fortunatov, N. S. Trubeckoj, L. Geitler aj.). Zastánci endogenních
východisek se naopak snaží dokázat, že hlaholice je unikátní písmo s jistou vnitřní
logikou znaků (G. Černochvostov /Tschernochvostoff/, P. Ilčev, manželé V. a O.
Jončevovi, S. Sambunjak). Zastánci exogenně-endogenních východisek se přiklánějí
k tomu, že hlaholice je určitě originální a svébytný grafický systém, který se na první
pohled nepodobá žádnému jinému písmu, ale tuto originalitu nelze vnímat tak, že by
hlaholice neměla žádné vazby na grafické systémy, které Konstantin znal, a že by tak
zůstala bez jakékoliv vnější inspirace (tento postoj je patrný například u T.
Eckhardtové, J. Hamma nebo K. Horálka). Samotná hlaholice měla dvě základní
formy – starší oblou (kulatou, bulharskou), která se vyskytovala zhruba do 12. století,
a pozdější hranatou (chorvatskou), jejíž počátek můžeme hledat v polovině 13.
století, pravděpodobně pod vlivem latinského typu písma beneventany (Oczkowa,
2010, s. 126). Někdy se hovoří též o přechodné formě, tzv. oblo-hranaté či polooblé
10 Samotný termín hlaholice nepochází z cyrilometodějského období, toto písmo se v minulosti
nazývalo i cyrilice (kurilovica u novgorodského popa Upyra Lichého z r. 1047, ćurilica v dubrovnických
dokumentech z 14. a 15. století), písmo sv. Jeronýma (littera Hieronymiana) nebo slovanské písmo
(pismena slověnьskaja); označení hlaholice (sch. glagoljica) pochází z chorvatského prostředí; podle
chorvatského badatele a znalce hlaholského písemnictví Matea Žagara toto označení jako první použil
biskup Franjo Glavinić v roce 1626 v dopisu římské Kongregaci pro šíření víry (Mateo ŽAGAR:
Hrvatska pisma u srednjem vijeku. In Povijest hrvatskoga jezika – 1. knjiga: Srednji vijek. Ur. Josip
Bratulić i drugi. Zagreb, 2009, s. 149 – cit. dle BLAŽEVIĆ KREZIĆ, Vera (rec.): Riječki glagoljaški krug.
Darko Deković, Istraživanja o riječkome glagoljaškom krugu. Matica hrvatska: Zagreb, 2011., 523 str.
Radovi Zavoda za hrvatsku povijest, 44, 2012, s. 476).
Jihoslovanské jazyky
21
hlaholici, kterou si v kontextu nacionalizace historie písemnictví na území dnešní
Bosny a Hercegoviny přisvojují Bosňáci, když k ní připojují atribut „bosenská“ (Jahić
– Halilović – Palić, 2000, s. 22) a nevnímají ji jako přechodný typ, nýbrž jako svébytný
třetí typ. V chorvatském prostředí vydrželo hlaholské písemnictví kontinuálně až do
roku 1857 (Damjanović, 2003, s. 26).
§ 5.5.2. Brzy na to, přibližně na konci 9. století se na carském dvoře bulharského státu
v Preslavi na základě tehdejšího řeckého unciálního majuskulního písma postupně
vyprofilovala jednodušší CYRILICE, která se během své existence dočkala několika
modifikací – jednou z nich je tzv. bosančica,11
upravená cyrilice používaná
především v Bosně (a později i v Dalmácii, Dubrovníku a Chorvatském přímoří)
v několika modifikacích od 13. století (Milanović, 2004, s. 42)12
až do počátku 20.
století (Jahić – Halilović – Palić, 2000, s. 49), dále tzv. graždanka, zjednodušená,
„občanská“ forma cyrilice pocházející z doby ruského cara Petra I. Velikého (1708),
kterou postupně přejaly i ostatní slovanské národy používající cyrilské písmo a která
je rovněž známá pod označením azbuka.13
Co se týče původu cyrilice, odborníci
v této věci nejsou jednotní – dříve se autorství připisovalo Klimentovi Ochridskému,
Naumovi Ochridskému nebo Konstantinu Preslavskému, avšak s ohledem na
celkovou kulturní, náboženskou a politicko-společenskou situaci bulharské říše na
konci 9. století a jejího poměru k Byzanci a byzantské kultuře vůbec bude blíže
pravdě názor, že cyrilice se vyvinula na preslavském knížecím a později carském
dvoře Simeona Velikého postupným přizpůsobováním řeckého písma potřebám
11 Názvu bosančica pro pojmenování západní varianty cyrilice použil poprvé v roce 1889 Ćiro
Truhelka, chorvatský archeolog a historik umění.
12 Podle Stjepana Damjanoviće lze o výrazné specifičnosti bosenské cyrilice hovořit až od 15. století
(Damjanović, 2004, s. 296). Stoupenci samostatnosti bosenského jazyka však vidí poněkud sporně
počátky bosančice už v 10. století (takto Dževad Jahić v Jahić – Halilović – Palić, 2000, s. 49); motivace
k takovému tvrzení je ale zjevně nelingvistická. 13. století je pak podle jejich názoru doba, kdy se
objevil „druhý typ bosančice“ – kurzívní rukopisná.
13 Názvy cyrilice a azbuka nelze zjednodušeně vnímat jako synonyma, oba názvy vycházejí z jiného
aspektu: první je vlastní pojmenování písma dané historicky (v našem případě je odvozeno od
antroponyma Cyril, bulh. Кирил, srb. Ћирило), druhý vychází z pojmenování prvních písmen systému
– а, б, в, г, д /starší cyrilicí а, б, в, г, д/... : azъ, buky, vědě, glagolj, dobro... (srov. též latinka x abeceda
/a, b, c, d... : a, be, ce, de.../ nebo řecké písmo x alfabeta /α, β, γ, δ... : alfa, beta, gama, delta.../).
Jihoslovanské jazyky
22
slovanského jazyka. Roku 893, kdy se Simeon dostal na bulharský trůn, bylo na
velkém sněmu v Preslavi rozhodnuto o tom, že se slovanský jazyk psaný cyrilicí
stává oficiálním jazykem říše, čímž byl předznamenán další rozvoj cyrilice nejen jako
písma náboženské literatury, ale i jako písma pro běžné světské účely.
§ 5.5.3. V Bosně se v důsledku islamizace od poloviny 17. do konce 19. století
pěstovala tzv. literatura alhamijado, která byla sice psaná slovansky (srbochorvatsky,
Bosňáci by dnes řekli, že bosensky), avšak arabským písmem (tzv. AREBICÍ), které
používala i turečtina, oficiální jazyk osmanské říše, k níž Bosna od druhé poloviny
15. století až do roku 1878 náležela.
§ 5.5.4. ŘECKÉ písmo pro záznam slovanské řeči se podle Dževada Jahiće užívalo
v Bosně a Humu už koncem 10. a na počátku 11. století, o čemž údajně svědčí velmi
malé množství zachovaných památek z té doby (Jahić – Halilović – Palić, 2000, s. 44).
Z 19. století z prostředí egejské Makedonie pochází několik řeckým písmem psaných
bulharských památek; byly napsány v příslušném regionálním dialektu. Známy jsou
tzv. Konikovské evangelium (Кониково евангелие, 1852, autor Pavel Božigrobski),
Kulakijské evangelium (Кулакийско евангелие, 1863, autor Evstatij Kipriadi) nebo
řecko-bulharský slovník (гръцко-български речник, dokončen 1893, autor Gjošo
Kolev) psaný i v bulharské části řeckými písmeny.
§ 5.5.5. Nakonec je samozřejmě třeba zmínit latinské písmo – nejstarší písemná
památka slovanského jazyka psaná LATINKOU pochází z přelomu 10. a 11. století
z prostředí alpských (panonských) Slovanů (předků dnešních Slovinců). Latinka se
přirozeně, byť různou rychlostí rozšířila především mezi Slovany římskokatolického
vyznání. Pro potřeby slovanských jazyků musela být upravována, ať už pomocí
spřežek (digrafy, trigrafy), nebo diakritických znamének (tečky, čárky, háčky, tildy
aj.), protože její znakový fond neodrážel všechny existující slovanské fonémy.
Jihoslovanské jazyky
23
Závěrem je třeba připomenout, že jak latinské, tak i řecké písmo Slované znali a
používali už před cyrilometodějskou misí, ovšem nesystematicky, jak o tom píše ve
svém pojednání O písmenech mnich Chrabr z období tzv. preslavské literární školy14
.
§ 5.5.6. Současný slovanský svět (Pax Slavia) se písemně vyjadřuje cyrilicí a/nebo
latinkou. Cyrilicí (azbukou) se zaznamenává ruština, běloruština, ukrajinština a
rusínština (v těchto jazycích se spíše vžilo označení „azbuka“), dále bulharština,
makedonština (кирилица), srbština, černohorština a formálně i bosenština
(ћирилица), tedy vesměs jazyky pravoslavných slovanských národů (Pax Slavia
Orthodoxa) – kromě bosenštiny samozřejmě. Každý z uvedených jazyků má kromě
určitého základního, všem společného fondu grafémů i jisté množství vlastních,
specifických znaků,15
které ovšem nemusí nutně označovat nějaké specifické, v jiných
slovanských jazycích se nevyskytující fonémy – např. běloruské ў /w/, ukrajinské ґ
/g/, srbské њ /ń/ nebo makedonské ќ /k’/.
Latinkou si slouží polština, kašubština, horní i dolní lužická srbština, čeština,
slovenština, slovinština, chorvatština a bosenština, tedy především jazyky
slovanských národů západního křesťanského světa (Pax Slavia Romana). Oficiální
latinskou abecedu má také černohorština (ústavně je v Černé Hoře zaručena plná
rovnoprávnost latinky a cyrilice v úředním styku) a srbština (v Srbsku je však její
užívání ústavně omezeno ve prospěch cyrilice). I zde platí, že každý z uvedených
jazyků má svou abecedu přizpůsobenou svým potřebám. V zásadě lze říct, že
slovanská latinka pro specifické slovanské fonémy upřednostňuje diakritiku,
výraznější přítomnost spřežek je patrná především v polštině a kašubštině.
14 „Slované dříve, pokud ještě byli pohané, neměli zajisté knihy ani písmo, nýbrž počítali a hádali
s pomocí črt a vrubů. Když však byli pokřtěni, snažili se psát slovanskou řeč římskými a řeckými
písmeny bez úpravy.“ (Mnich Chrabr: O písmenech, cit. dle Večerka, 2006, s. 94; podtrž. PK).
15 Tyto specifické znaky navíc může sdílet i více slovanských jazyků – viz např. srbská a makedonská
cyrilice.