Litevské konsonanty (souhlásky) j 1 m n r b d g z ž h v c č — — — — P t k s š ch f dz dž buwo (byl) puwo (hnil) Asimilace: tu seka. (sleduje) du (dva) sega (zapíná) Silas (bor) Čilas (šedivý) b, d, g, z, ž t p, t, k, s, š znělost —>■ neznělost dirŕa (pracuje) —► dirôti [dirpti] auga (roste) —► augti [aufcti] mezga (piete) —► megzti [mefcsti] veza (veze) —► vežti [vešti] neznělost znělost sufca (kroutí) —► sufcdavo [sugdavo] lipa (leze) —► lipdavo [liňdavo] nesa (nese) —► nesdavo [nečdavo] tiesé (kladl) —► tiesdavo [tiezdavo] Měkkost a tvrdost konsonantů (palatalizace) Všechny litevské konsonanty mohou být měkké a tvrdé. Výjimku tvoří „j" - je vždy měkké. Poziční tvrdost: Konsonant je tvrdý na konci slova namas (dům), tegul (ať), ir (a) Konsonant je tvrdý před zadními vokály (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar; ul, um, un, ur) C + V(a) -> CV(a) garas (pára), vaikas (dítě), šaunus (šikovný), baltas (bylý), kula (mlátí), dulka (práší se), purvas (bláto), duona (chleb), šoka (tančí), rodo (ukazuje) Poziční měkkost: Konsonant je měkký před předními vokály (včetně dvojhlásek ei, ie; el, em, en, er; il, im, in, ir) C + V(i) -> C'V(i) pilis (hrad), pilti (lít), pirmyn (do předu), pienas (mléko), mes, nešé (nesl), neis (nepůjde), nervinti (znervózňovat), néré (ponořil se), dédé (stríc) 1 Nepoziční měkkost Konsonant může být měkký také před zadním vokálem (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar; ul, um, un, ur). Tuto měkkost označujeme písmenem „i" mezi konsonantem a vokálem. C + V(a) -> C'iV(a) (fcau/uj —► kiauliq (rasau) —► rasiau Písmeno „i" je znakem pro samohlásku [i], eventuálně znakem pro palatalizaci (měkkost) souhlásky. Jako znak pro palatalizaci se toto písmeno „nečte", jen změkčuje před ním stojící souhlásku. Příklady: „i" jako vokál: pilis (hrad), tu esi (ty jsi), Cek/ja, pirmas (první), pilkas (šedý), istorija (historie) „i" i ako znak pro palatalizaci: šiauré [š'sure:] (sever), kiaulé [k'eule:] (svině), liaudis [lsudis] (národ), liůdnas [l'u:dnas] (smutný), siulas [s'u:las] (nit) „i" jako vokál a „i" jako znak pro palatalizaci se nikdy nevyskytují ve stejných pozicích: 1) „i" jako znak pro palatalizaci nikdy není na začátku a na konci slova; v těchto pozicích má „i" vždy funkci vokálu (např. istorija, tu esi) 2) „i" jako vokál se nikdy nevyskytuje mezi konsonantem a vokálem; v těchto pozicích je „i" vždy znakem pro palatalizaci (např. šiauré, siulas). Existuje několik výjimek: a) Kombinace „konsonant + ie", např. piems (mléko), miegas (spánek), „i" je zde součásti dvojhlásky „ie", nikoliv znakem pro palatalizaci. b) Při setkání dvou vokálů na hranici slabik čteme „i" jako vokál, např, šiitas [ši-i-tas] (větev muslimů), pianinas [pi-a-ni-nas] (piáno). Cvičení. Určete, zda písmeno i označuje v následujících slovech vokál nebo znak pro palatalizaci. 1. ilgas (dlouhý), 2. toli (daleko), 3. žiaurus (krutý), 4. šíita (teplá), 5. pliaupia („hodně prší"), 6. meilé (láska), 7. kiaušas (temeno), 8. siulo (nabízí), 9. jis (on), 10. pilnas (plný), 11. žiogas (kobylka), 12. žiema (zima), 13. sriuba (polévka), 14. sliekas (žížala), 16. kirmélé (housenka). Palatalizace konsonantních skupin Měkkost „se promítá" na celou konsonantní skupinu v slabice: snekéti (hovořit), ganrfrelis (malý čáp), pliaupň (hodně pršet) Č Dž v litevštině Nepoziční měkkost „t" způsobila vznik afrikát č dž - měkké t před zadním vokálem se proměnilo na č, dž: skaičiau, leiďzia Příklady proměn t—>č a d—>dž při ohýbání slov: žaltys (užovka); gaidys (kohout): N. žalřys gaidys G. žalčio gaiďzio D. žalčiui gaiďziui A. žalŕj gairfj 2 skaityti, skaito skaitě (číst); gydyti, gydo, gydě (léčit) - minulý čas: aš skaičiau gy