Arto Paasilinna: Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude

ukázka

z finštiny přeložila Markéta Hejkalová


Opustil jsem nemocnici, a v okamžiku jsem byl doma ve čtvrti Kruununhaaka, což není úplně za rohem.
Bydlíme ve čtvrtém patře. Výtah opět nikde. Zmáčkl jsem tlačítko a zkusil ho přivolat, ale výtah
nijak nereagoval. Pochopil jsem, že když člověk zemře, přijde o tělo: sice svůj prst vidí, ale ve
skutečnosti už žádný nemá.

Štípl jsem se do tváře, a neucítil sebemenší bolest. Necítil jsem vůbec nic. Na schodišti jsem
podnikl nový pokus: zavrávoral jsem a schválně spadl tak ošklivě, abych se co nejvíc potloukl. A
nestalo se vůbec nic. Říká se, že v podobných situacích opilce chrání pánbůh. Jak se zdá, platí to
i na duchy. Neexistující koleno se nemůže vyvrknout ani se v něm nemůže objevit voda, přízrak
nemůže dostat otřes mozku, i kdyby spadl hlavou přímo na beton. Potěšilo mě, že v nebi se nemusím
bát nehod a úrazů. Pokud jsem ovšem v nebi.

Za dveřmi svého bytu jsem se zastavil a zaposlouchal, jestli se manželka už vrátila z práce. Rádio
hrálo, takže je doma. Vklouzl jsem dovnitř otvorem na dopisy. Přestože to byla jen úzká škvíra,
hravě jsem se protáhl.

Žena vařila v kuchyni brambory. Slušelo jí to. Měla namalovanou pusu, čerstvě umyté vlasy a na sobě
modře proužkované šaty. Kdyby na sebe trochu dbala, nevypadala by vůbec špatně. Nemá ale
jednoduchou povahu: každou chvíli se rozčilí a pak je jizlivá a jedovatá, pořád něco chce, hádá se
kvůli prkotinám. Nejchytřejší taky není, i když si to o sobě myslí.

Vlastně není tak špatné, že jsem zemřel. Naše manželství už nebylo moc šťastné. Dřív nebo později
bychom se stejně rozvedli. Teď, když jsem úplnou náhodou umřel, se to vyřešilo samo. Oba jsme si
ušetřili rozvodové tahanice, dělení majetku, všechno, co k rozvodu patří.

Posadil jsem se v obývacím pokoji na pohovku co nejblíž k telefonu. Každou chvíli zavolají z
nemocnice v Meilahti a oznámí mé ženě smutnou zprávu. Do té doby stihne uvařit brambory a prostřít
pro dva, a možná taky nakrájí rajčata a chleba. Žena píchla vidličkou do brambor, jestli už jsou
měkké. Chudinka, pomyslel jsem si, beztak tyhle brambory jíst nebude. Radši by měla vypnout sporák
dřív, než zazvoní telefon, aby se jí pak nevyvařila voda.

Telefon zazvonil.

Už jsem se sápal po sluchátku, ale v poslední chvíli mi naštěstí došlo, že to nejde – jak by asi
duch zvedl sluchátko? Žena přiběhla z kuchyně. Teď uslyšíš něco, cos ještě v životě neslyšela,
pomyslel jsem si, plný nervózního napětí.

Jenže netelefonovali z nemocnice, jak jsem si myslel. Chtěl se mnou mluvit jeden známý.

"Ještě nepřišel. Má vám zavolat?" zeptala se žena do telefonu.

Jako bych já ještě někdy mohl někomu zavolat! Napsala si jméno a telefonní číslo na kousek papíru,
ale ani ji nenapadlo zavěsit – jako obvykle do telefonu dlouze švitořila. Chichotala se, jako by
volající byl obzvlášť vtipný. Občas si odhrnula pramen vlasů, který jí spadl do čela. Naučila se
takové gesto, byla přesvědčená, že působí sexy. Svírala sluchátko v ruce s červeně nalakovanými
nehty a bylo jasné, že ho hned tak nepustí. Začalo mě to znervózňovat: z nemocnice se jí marně
pokoušejí dovolat a sdělit, že jsem zemřel, ale ta zatracená ženská pořád mele a mele, takže mají
smůlu. Z kuchyně se naštěstí ozvalo syčení, jak překypěla voda z brambor, a tak žena musela přestat
žvanit. Zavěsila a vrhla se zachraňovat brambory.

Pak telefon zazvonil znovu.

Byl jsem si jistý, že teď už volají z Meilahti. Žena v kuchyni slévala do dřezu vodu z brambor.
Tentokrát nespěchala. Nemůžeš mi dát aspoň na chvíli pokoj, osopila se na telefon, jako by to byla
živá bytost. Přístroj ještě chvíli vyzváněl, ale když ho nikdo nezvedal, volající toho měl nejspíš
dost a zavěsil.

Vypadalo to, že tragická zpráva nemá šanci k nám domů proniknout. Moje smrt mi začala připadat čím
dál zbytečnější. Chyběl jí dramatický, osudový rozměr. Mladý mužský umřel, copak to sakra nic
neznamená?

Už jsem chtěl vypadnout ven a trochu se proletět, když konečně zavolali z nemocnice a co
nejopatrněji manželce oznámili, co se se mnou stalo. Nedůvěřivě poslouchala. Nejdřív celý telefonát
zjevně považovala za špatný vtip, ale nakonec přece jen uvěřila, že jsem doopravdy umřel. Zvážněla,
a dokonce se mi zdálo, že jsem v jejím obličeji zahlédl záchvěv šoku a smutku.

Potom zavěsila a nejdřív ze všeho se vrhla na toaletu. Tam si sedla a vyčůrala se. Přitom zírala do
zrcadla a začala se do něj všelijak šklebit. Zřejmě hledala výraz, který by se podle ní nejvíc
hodil pro čerstvou mladou vdovu.

Strávila v koupelně spoustu času. Třela si oči, aby jí zčervenaly. Řasenku si trochu rozmazala,
takže člověk, který nevěděl, jak to bylo doopravdy, by mohl získat dojem, že plakala. Abych jí
nekřivdil, musím říct, že se snažila plakat doopravdy, ale nějak to nešlo.

Naštval jsem se, jak málo má smrt manželku zasáhla. A to, že aspoň cizím lidem chtěla ukázat, jak
truchlí, mi bylo jen malou útěchou.

Potom si oblékla černý plášť, zavolala taxi a odjela do nemocnice identifikovat tělo. Rozhodl jsem
se ji doprovodit. Zajímalo mě, jak asi vypadám teď, ve stavu posmrtné ztuhlosti.

...

Hned jak mě violoncellisté opustili, vyrazil jsem na průzkum, co si doopravdy myslí obyčejní lidé z
ulice. Plál jsem badatelskou vášní: teď se dozvím ty nejtajnější myšlenky finského lidu, proniknu
do hlubin duše národa, který lze stejně jako jalovec ohýbat, nikdy však zlomit. Skvělá možnost,
jedinečná příležitost!Má vášeň nicméně brzy pohasla.

Vyšlo najevo, že prostý Fin je co do myšlení ještě výrazně prostší. Většina pouličního davu se
myšlenkové činnosti nevěnuje vůbec. Spousta těch, kdo se tváří důležitě a mají čelo samou
přemýšlivou vrásku, se projevili jako úplní dutohlavové. Například v mozku jistého bankovního
ředitele N. N., který na veřejnosti často vystupoval jako ekonomický guru, po dlouhé minuty
nedocházelo vůbec k žádné rozumové činnosti. V jiných mozcích se sice tu a tam nějaká myšlenka
vylíhla, ale šlo o takové malichernosti, že je lepší o nich pomlčet.

Byl jsem nesmírně zklamán. Uvedu pár příkladů.

Krásná a elegantní mladá paní kráčí z trhu s taškami plnými čerstvé zeleniny. Vypadá jako příjemná
bytost, ale kdyby tak lidé tušili, co se jí honí hlavou: "Zítra si koupím novou podprsenku. Ty
tašky váží snad tunu. Stejně se s Erkkim jednou rozvedu, až děti vyrostou. Proč je na tom semaforu
pořád červená, ty knoflíky snad mačkají nějací chlapi. Naštěstí nemám na zadku celulitidu, ségra
má, a taky kýlu. Kdyby máma najednou umřela, tak bych se mohla sebrat a jít dělat kurvu třeba do
Řecka. Co by bylo Erkkimu po tom. Vlastně by bylo lepší, kdyby umřel Erkki, ale hned, ne až mu bude
šedesát. K čemu mi je někdo, kdo umře teprve v důchodu. Večer musím umýt saunu, ale vůbec se mi
nechce!"

Úřednický týpek ve středním věku postával na Esplanádě ve stínu restaurace Kappeli a zamyšleně se
díval vzhůru přes sochu mořské panny Havis Amandy. Po modrém srpnovém nebi kroužilo hejno racků,
nad trhem plul tu a tam nadýchaný obláček a muž si myslel: "Teda, já bych šukal." V tom okamžiku ho
míjela již dříve zmíněná mladá dáma a pomyslela si: "Tomuhle obejdovi bych nedala, ani kdybych byla
fakt kurva."

Ale i myšlenky většiny ostatních lidí na trhu byly toho dne nesouvislé a malicherné, neměly hlavu
ani patu. Hluboká myšlenka se nevyskytla ani jedna. Velcí myslitelé dnes zůstali doma.

Na Snellmanově ulici jsem potkal nějakého ubožáka. Se svraštělým obočím a pohledem upřeným k zemi
stoupal ulicí nahoru. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, hubený, navlečený do baloňáku a táhl s sebou
ošuntělou aktovku. Už na první pohled bylo jasné, že se mu dobře nevede. Tvářil se zoufale, skoro
vyděšeně. Rozhodl jsem se zjistit, co si myslí tenhle nešťastník.

Jeho myšlenky byly těžké jako olovo, ponuré a krajně bezútěšné. Zamýšlel se nad svým životem, který
se octl ve slepé uličce. Uvažoval nad svou finanční situací, s tou to šlo z kopce, byl
vysokoškolák, ale už víc než rok nezaměstnaný. A měl hypotéku, no jak jinak. Jediné lepší oblečení
měl na sobě a ani s ním nebyl spokojený, čemuž se nebylo co divit. V břiše ho bůhvíproč každou
chvíli hryzla křeč a on se bál, že má rakovinu. To mu v prvním okamžiku paradoxně přineslo jakousi
nepochopitelnou útěchu: měl by aspoň rakovinu, něco, co přece jen každý nemá. Měl život pořádně
zamotaný, nic se mu nedařilo, se studiem, s prací, s ženskými... ve všem měl smůlu. Vzpomněl si, že
mu lékař na vojně diagnostikoval skoliózu. Při pochodu kolem jezera Kirkkojärvi omdlel a do
důstojnické školy ho donesli na nosítkách. A pořád ještě se mu rozbuší srdce, když musí vynaložit
sebemenší fyzickou námahu. Měl nadměrně vyvinutou schopnost rozeznávat pachy a vůně. To je jediné,
v čem nad ostatní vynikám, dumal ten muž nevesele. Byl to ubohý člověk, kterého nepotkalo štěstí,
smutný, bloudící a ponížený. Myslel si, že se z tohohle začarovaného kruhu už nikdy nevyhrabe.

Když zahýbal na Liisankatu, zakopl ten nešťastník o schůdek před vchodem do papírnictví a praštil
sebou na zem. Samozřejmě si přitom sedřel ruce do krve. To se mi nezahojí ani do Vánoc, pomyslel
si, když viděl, jak mu z bledých rukou kape řídká krev. Nebylo jí moc, ale dost na to, aby si od ní
ušpinil oblečení.

Pak ale najednou ožil. Vyskočil a vyrazil rychle dál. "Pověsím se," rozhodl se. "Takový život nemá
žádný smysl."

Spěchal domů. Bydlel na rohu s Mariankatu, Mariánskou ulicí. Když přišel do bytu, pověsil si
baloňák a umyl si ruce. V kuchyni našel kus umělohmotné šňůry na prádlo a vysokou trojnožku. Tu
postavil do obýváku pod lustr, stoupl si na ni a přivázal jeden konec šňůry ke stínidlu. Jestlipak
ten uzel vydrží, pomyslel jsem si já, ale muž se tím nezdržoval a z druhého konce šňůry si udělal
oprátku. Rázně si ji navlékl na krk a odstrčil stoličku.

Pak spadl na zem a zle se přitom potloukl. Provaz ho přiškrtil, ale vaz mu nezlomil, protože lustr
se uvolnil a spadl taky. Praštil oběšence do zad, až to zadunělo. Ten chvíli ležel na podlaze,
bezmocný a vzteklý. Potom si oprátku rozvázal a pomalu vstal. Dovrávoral do koupelny a tam si
nechal na rudě napuchlý krk téct studenou vodu. Unaveně se vrátil do pokoje, klesl na pohovku a
přemýšlel: "Nevzdám se. Jenom si chvíli odpočinu."

Pár minut polehával a pak neohrabaně vstal a začal si znovu stavět šibenici. Teď šňůru přivázal k
háku na stropě, na němž byl předtím zavěšený lustr, vyzkoušel, jestli je uzel dost pevný, a když se
o tom přesvědčil, znovu si navlékl oprátku. "A teď už doopravdy," pomyslel si a odkopl kuchyňskou
trojnožku stranou.

Ozvalo se ošklivé zapraskání, jak se mu lámaly krční obratle. Tělo se houpalo na šňůře, ale v tom
okamžiku z něj vystoupil mužův duch. S vykulenýma očima pozoroval výsledek svého činění. Mozek mu
nejdřív vůbec nepracoval, ale konečně se mu z úst vydral povzdech:

"Panebože, co jsem to vyvedl!"

Zachvátila ho neodolatelná a mocná touha po životě. Celá jeho bytost vyzařovala stesk a lítost,
nezvratitelnost jeho činu ho naplňovala hrůzou. Přistoupil jsem k němu a snažil se ho uchlácholit.

"Pojďte z toho pokoje pryč. Uklidněte se."

Šel za mnou do kuchyně celý zničený. Zdálo se, jako by pořád ještě nemohl uvěřit, že opravdu
zemřel. Začal jsem mu tiše vyprávět, jak to tady na onom světě chodí. Poslouchal mě s hrůzou v
očích. Položil mi několik otázek, na něž jsem odpověděl podle svého nejlepšího vědomí. Občas se
zvedl a šel se do pokoje podívat na své tělo, jak tam visí na šňůře.

"Tak jsem poprvé v životě něco dotáhl do konce," pronesl ponuře.

Potom se sebevrah konečně uklidnil a začal mi vyprávět o svém životě. Poslouchal jsem, i když jsem
o jeho životě už věděl celkem dost. Pak ale přiznal, že kdyby věděl, že doopravdy umře, nezašel by
až tak daleko. Horoucně se toužil vrátit zpátky do života, který mu byl najednou dražší než
kdykoliv zaživa. Teď se mu zdálo, že všechny problémy by byl mohl snadno vyřešit, jen by musel být
trpělivý a houževnatý. Ale už bylo na všechno pozdě.

"Nedalo by se to ještě nějak vrátit zpátky, odestát?" zeptal se a upřel na mě naléhavý pohled.

Zavrtěl jsem hlavou. "Pokud vím, tak odsud už není návratu."

Necítil jsem se dobře, když jsem toho novoumrlce opouštěl, ale už jsem jeho společnost nebyl
schopen snášet. Dovedl jsem ho ven na čerstvý vzduch a pak jsem si šel po svých. Oběšený muž zůstal
smutně stát na nároží. Třeba na sebe ještě někdy někde narazíme, řekl jsem mu na rozloučenou a on
mi zamával s tak nevýslovnou lítostí, až se mi sevřelo srdce.