18:47® ® 0
v
Když   s  chlumu Řípu v  širou krajinu
v
praotec  Cech nadšeným okem zřel
a  ramena  svá pozved žehnaje
té   žírné  vlasti,   zahlaholil zvuk
jak varita nad chlumem posvátným,
a v modrém vzduchu kroužil  zlatý pták,
a  stále   zpívaje  se  pouštěl  v dol,
až  v  temných  lesích  zmizel  pod Rípem.
Cech  ale   stoupal  s  vrchu zamyšlen
a hledal v  stínu hvozdu zpěváka,
jehožto  píseň  čarem přemocným
mu  srdce   jímala   ...   Pták vznášel se
jak bludná hvězda  šerem povlovně,
a píseň  jeho mocná, jásavá
se  dřímajícím lesem linula,
jak v  lůně   země  temnem odvěkým
se  zlato valí řekou širokou.
Cech nemohl  se  písně nasytit,
ač  bez  ustání  slzy kanuly
mu  z  očí při  těch  zvucích kouzelných,
a bez  únavy bloudil  celý den
a  celou noc   za ptákem zázračným.
Na pusté   skále,   kde  teď Vyšehrad,
tam  sedl  posléz  pták  a zazpíval
svou píseň nejkrasší,   a  teprv teď
zřel Cech,   že  zlatá péra zpěváka
se  rděla krví,   která  ze srdce
mu vřelým proudem tekla napořád.
"Ó,   kdo  tě  ranil  šípem rouhavým?"
v
Cech  zvolá rozhorlen,   a na  to pták:
"Já  tvého  lidu  zlatá  sláva jsem,
a proto  srdce moje  krvácí!"
Po  těchto  slovech  zmizel v oblacích,
a  zlaté  péro krví zbrocené,
to bylo  vše,   co  po  něm na zemi
co  drahá upomínka zůstalo.
4