IDEA UMgNf m Umění je bezprostřední odraz skutečnosti nebo myšlení v obrazech. V rozvinutí této definice umění tkví celá theorie umění - jeho podstata, jeho rozděleni v druhy, stejně jako podmlnky a podstata každého druhu.* První, co v na!í definici umění musí zvlášť překvapit mnohé čtenáře jak samo o sobě, tak svou podivnosti, je bezpochyby to, že nazývámeumění myšlením,a tím spolu slučujeme dvě nejprotivnější, nejneslučitelnější představy. Opravdu, filosofie byla vždy nepřátelská poesii a v samém Aecku, opravdové vlasti jak poesie, tak filosofie, filosof odsoudil básníky k vyhnanství ze své ideálni republiky, ověnčiv je předtím vavřínem. Veřejné mínění připisuje básnJkům živou, v~nivou povahu, která je nuti, aby se dávali ~et přítomným obmžikem, zapomínajíce na minulost a budoucnost, aby užitečné obětovali příjemnému. Připisuje jim ničlm a nikdy nenasytitelnou touhou po rozkoši, jíž se dává přednost před mravnosti, lehkost, proměufivost a nestálost ve vkusu a snaze a konečně neklidnou fantasii, která je vždy strhuje '* Tato definice se vyskyruje v ruské fe~i po prvélll a Delze ji najjt ani v jedné ruské estetice, poetice nebo v tak zvaných theorifch literaturyJ a proto, aby se nezdála podivná, divoká a klamná těm, ktdf ji slyš( po prvé, musíme se pustit do nejpodrobnějtih:o objasněni v§ech pfedstav obsažených v této pro nás zcela nové definici wněnl, i kdyby se mnohé z toho nevztahovalo pf:imo k umění. nebo by se mohlo lidem obeznámeným s vědou v jej1m nynějšim stavu zdát nedůldité, zbytečné, přilil podrobné. - V. G. B. 108 111 I' Iii'I od skutečného k ideálnfmu a ubírá v jejich očích cenu skutečnému dennímu štěsti(?) pro krásný a neodbyrný sen. II Naproti tomu filosofům připisuje obecné mínění snahu po moudrosti jakožto po nejvyšším životním blahu, nepochopitelném pro luzu a nedostižném pro obyčejné lidi. Zároveň je obdarovává neodňatelnými vlastnostmi - nezdolnou silou vůle, stálosti ve snaze k jedinému a neměnnému cili, rozvážnosti v jednáni, umírněnosti v přáních, dáváni přednosti užitečnému a pravdivému před příjemným a lákavým, umění dosáhnout v životě pevného, skutečného blaba a těšit se z nalezeni jeho zdroje v sobě samém, v tajné pokladnici svého nesmrtelného ducha, nikoliv v mámivém zevnějšku a kaleidoskopické pestrosti klamných lákadel pozemského života. A proto obecné mínění vidi v básillkovi milované ditě, šťastného maz1fčka nespravedlivé matky přírody, ditě zkažené, nezbedné, rozmarné a často i zlé, tím však více okouzlující a milé. Ve filosofovi vidi přísného sluhu věčné pravdy a moudrosti, ztělesněnou pravdu ve slovech, ctnost v jednáni. A proto vítá básníka s láskou, a jestliže mu dá, uraženo jeho lehkosti, někdy' najevo svou nelibost, pak jen s úsměvem na rtech. Filosofa vítá v pokorné úctě, již probleskuje ostýchavost a chlad. Jedním slovem, prosté, bezprostřední, empirické poznáni vidi mezi poesií a filosofií stejný rozdíl jako mezi živou, ohnivou, duhovou" lehkokřfdlou fantasil a suchým, chladným, pečlivým a bezcitným bručounem-rozumem.Avšak totéž obecné míněni, které položilo takový rozdíl mezi poesii a filosofii, jako mezi oheň a vodu, žár a chlad, totéž obecné mínění nebo bezprostřední poznání ukázalo jim i stejnou snahu k stejnému cili - k nebi. Poesii připisuje božskou sílu, která po~í lidského ducha k nebi vysokými city, které v něm budl krásnými obrazy obecného života, nevytVořenými lidskou rukou. Za cíl filosofie klade spřizňovat lidského ducha s týmž nebem a týmiž vysokými city, vzbuzenými však živým poznáním zákonů obecného života v mysli. Uvedli jsme tu schválně prosté, skutečné smýšlení davu. 11" [ Je všem dostupné a zároveň obsahuje hlubokou pravdu, takže věda je plně potvrzuje a ospravedlňuje. Opravdu, v samé podstatě uměni a mys7eni je obsažena i jejich nepřátelská protikladnost i jejich tělesné pokrevní příbuzenství, jak níže uwdíme . Všecbno skutečné, všechno, co je, všechno, co nazýváme 109 110 III hmotou a duchem, přírodou, životem, lidstvem, dějinami, světem, vesmfrem, to vše je myšlení, které mysli samo sebe. Vkchno, co existuje, celá ta nekonečná rozmanitost jevů a skutečnost! světového života, není nic jiného než formy a skutečnosti myšlení. Tudfž existuje jen myšlení a kromě myšleni nic neexistuje. Myšlení je činnost a každá činnost v sobě nezbytně předpokládá pohyb. Myšlení záleží v dialektickém pohybu nebo vývoji rozumu ze sebe sama. Pohyb nebo vývoj je život a podstata myšleni. Bez nich by nebyl pohyb a bylo by jaksi mrtvé, nehybně stojicí trváni prvopočátečnich sil života, který se teprve rodl, bez jakéhokoliv určen!, obraz chaotického stavu duše, zjevně se ukázavší a namalovaný básníkem s tak udivující věrnost!: Vše prázdné, bledé, šedé jen, to ani noc, to ani den, ni žalále svit, jehol tlak můj nenáviděl těžký zrak, leč prázdna dech, jen! prostor smeťJ • prostý mls.. pevný svět: tu ani čas - ni zem - ni hvězd ni změn - ni ctnost - ni htfch - ni trest, leč ticho jen a dech, jed ztuh', jen! ani smn ni žid ruch, jen mole prázdně, širý rmut, jenž slepý, něm a nepohnut1U Východisko, výchozí bod myšlení je božská absolutní idea, pohyb myšleni zálež! v rozvíjeni této ideje z ni samé podle zákonů vyšší (transcendentá1ní) logiky nebo metafysiky. Rozvíjeni myšlenky z ni samé je její průchod vlastními momenty, jak dále ukážeme na skutečnémpfipadě. Rozvíjeni ideje z ni samé nebo z jejího vlastního nitra se ve filosofické řečí nazývá immanenlni. Vyloučen! jakýchkoliv vnějších pomocných prostředků a popudů, které by mohla poskytnout zkušenost, je podrninkou irnrnanentního rozvíjeni. V živomírn obsahu samomé ideje je skryta organická síla irnrnanentního vývoje, jako živé zrno skrývá ve svém nitru silu svého rozvoje v růst. A čím je bohatší životní obsah, ukrytý v nitru zrna, tlm mohumější růst se z něho vyvine a naopak. Ze žaludu a z malinkého oř1šku se vyvine mohumý dub a obrovský cedr, sahající svými vrcholky do oblak, a 'I z bramboru, který je možná padesátkrát větší než cedrový Iii. oříšek, vyroste zahradnl bylinka, sahající sotva několik pídí nad zem. Myšlení nezbytně předpokládá existenci dvou protik1adů; 1, ty jsou projevem dvou stránek ducha, jež obě v něm nacházejí své vyrovnání, svou-jednotu a totožnost. Je to duch subjektimú (vnitřnJ, myslicí) a duch objektivní (vnější proti prvému, myšlený, předmět mYŠlení)"'. Z toho je jasně vidět, že myšleni, jakožto činnost, nezbytně předpokládá dva vzájemně protikladné předměty - myslicí (subjekt) a myšlený (objekt) a že není možné bez rozumné bytosti - člověka. Potom je j' na místě otázat se nás: Jak to, že celý svět a sama příroda nejsou nic jiného než myšlení? Myšlené s myslícím jsou stejnorodé, jednomé a totožné, takže první pohyb prvotní hmoty usilující stát se (werden) naší planetou a poslední rozumové slovo poznávajícího člověka '" nejsou nic jiného než jedna a táž podstata, jenže v různých okamžicích svého vývoje. Sféra poznávaného je základna, .• 1 na které vzniká a tvoří se vědomí. Nic nenl zřejmě navzájem tak protik1adné a nepřátelské jako příroda a duch a zároveň nic není vzájemně tak spřízněné a jednomé jako příroda a duch. Duch je pfičina a život všeho jsoucího, ale sám o sobě je to jen možnost byt!, níkoliv jeho skutečnost. Aby se stal (werden) skutečnou bytost!, musil se stát tlm, CO nazýváme světem, a především se musil stát přírodou. Tak tedy přfroda je první moment ducha, který se snaží, aby se z možnosti stal skutečnost!. Avšak ani tento svůj první krok k skutečnému bytí neučinil rázem, nýbrž prováděl jej v postupné řadě množství momentů, z nichž každý se vyznačoval vlasmírn stupněm tvoření. Dříve, než se objevili tvorové, osidlujíCÍ zemi, vytvořila se sama země a vytvořila se nikoliv rázem, nýbrž postupně, prošedši mnoha převraty, prodělavši mnoho zvratů, ale tak, že každý další převrat byl stupněm k její dokonalosti." Je zákonem každého vývoje, že každý následující moment je výše než předcházející. Naše planeta je však hotová a z jejího nitra vznikají rnilionyůtvaru,tvoříCÍ tři přírodnl fiše. Vid!me je *) Nové Holandsko dosud ukazuje obraz pevninyJ která ještě nedosáhla svého vývoje. - V. G. B. 111 \ v nepořádku, V chaotické směsici: na vrcholku stromu sedl pták, u jeho kořene blidá had svou kořist, vedle se pase vůl atd. Lidská vůle sdružuje na jediném nevelikém prostranství nejrůmorodější přírodní zjevy: bllého medvěda, obyvatele polámich ledů, s lvem a tygrem, obyvateli horkých tropických krajů; pěstuje v Evropě americké rostliny - tabák a brambory - a v severních zemích pěstuje ve sklenicích nádherné plody věčně jarnJho jihu. Avšak v tomto chaotickém nepořádku, v této pestré směsici, v této nekonečné rozmanitosti se ztrácl a mizí jen unavený zrak člověka. Jeho rozum vidí v těchto zjevech přísnou posloupnost, nezměnitelnou jednotu. Odlučuje od těchto nekonečně rozmanitých a bezpočetnýchpřírodních zjevů jejich společné vlastnosti, dochází k znalosti rodů a druhů - a nesouladný chaos před ním miz(, ustupuje dokonalému pořádku. Miliony náhodných jevů se stávajf jednotkami nevyhnutelných jevů, z nichž každý je momentem ztělesněni rozvíjejícl se božské ideje, navždycky se zastavivšl ve svém letu. Jaká přísná posloupnost! Nikde neni skoků, články se řetězí k článkům a tvoři jediný nekonečný řetěz, v němž je každý následující článek lep§í než předcházejlcl. Korálové stromy spojují nerostnou mi s rostlinami, polypové-živočiši spojují živým článkem rostlinnou mi s živočiJnou, která začíná myriadami hmyzu, těchto jakoby stonků odtrhnuvšlch se a létajlclchkvětů, a přecházejic postupně k ~ším organismům, končí orangutanem, tímto nepodařeným člověkem. Wechno má své mfsto a čas a každý následující jev je jakoby nevyhnutelným následkem předcházejíclho - jaká přísná logická důslednost, jak nezvratně správné my§leni! Tu se však objevl člověk a Hše pHrody konči - začíná me ducha, ale ducha podrobeného dosud přirodě, byť i usilujlclho probit se vítězstvímnad ni k svobodě. Je polozvíře a poločlověk, pokrytý chlupy, jeho ohromná postava je nachýlena kupředu, dolni čelist se vysunula vpřed, nohy skoro bez lýtek, velký prst na noze odstává, ale on nespoléhá již jen na sílu, nýbrž i na chytrost a úsudek - jeho ruce jsou ozbrojeny, ne však prostou holi, ne' dubovou větví, ale jakousi kamennou sekyrou, připevněnou k dlouhé holi. .. V Australii vidíme divochy rozdělené na kmeny, kteřl se navzájem pojldajl; fysíologové flkajl, že přlěina tohoto strašného poblouděni je v jejich organismu, který si žádá potravy z lidského masa jako!to potravy, která se nejlépe přeměňuje v krev a maso těch, kteff se jí živí. Africký domorodec je lenivý, zvířeti podobný, rozumově tupý tvor, odsouzený k věčnému otroctví a pracujlcl pod trestem holi a smrtelného týrání. V Americe jen malé kmeny na ostrovech, které ji obklopuji, oddávaly se lidojedství. Na jejl pevnině dvě obrovské monarchie, Peru a Mexiko, byly představitelkami ~šl vzdělanosti, jaké jen mohli dosáhnout divoši s vyšší organisaci, než měli ostatnl. Jaká pravidelná důslednost, jaká přísně nezvratná posloupnost v těchto přechodech od nižšího druhu k vyššímu, od nižšího organismu k vyššímu, v této nekonečnésnaze ducha najlt sebe sama jakožto vědomou osobnost. Když přijímánovou formu a jaksi s ni neni spokojen, neníčl ji, nýbrž ji zanechává jako ztělesněný a navždy k prostoru přikovaný moment svého vývoje. Nebozl synové Ameriky zůstali i nyní takoví, jaké je zastihli Evropané. PřestavSe Se bát střelných zbrani jakožto hlasu pOhněvaných bohU, naučili se jich použlvat sami, ale od těch dob se nijak nepolidštili a další vývoj lidské bytosti musíme hledat v Asii. "I Zde se vSak utvářeni skončilo, pHroda dokončila svůj plný kruh a postoupila své místo novému, čistě duchovnímu vývoji - historii. Zde je opět rozděleni lidského druhu v rasy a kavkazské plémě Se jeví jako výkvět lidstva. Z pokolení a plemen II~I se utvářejI národy, z rodin státy a žádný stát neni nic jiného než moment ducha, vyvljejfclho se v lidstvu, a také čas, v němž se objevuji, odpovídá momentu, abstraktnlmu nebo filosofickému my§lení, rozvfjejlclmu se ze sebe. A pro lidstvo platl tytéž zákony jako pro lidskou osobnost. I lidstvo má své dětství, mládí a mužnost. Ve své posvátné kolébce, v Asii, je ditětem přírody, která mu zavinula do plen ruce i nohy, vyznává bezprostřední víru ústního podání, žije náboženským mythem do těch dob, dokud v ~ecku nevyšlo zpod poručnictví přlrody a nepovýšilo temnou náboženskou víru ze symbolů na básnické obrazy a neprosvítilo je světlem rozumného my§leni. Život řeckého národa byl květem starobylého života, konkrecí jeho prvkťl, bohatou hostinou, po niž následoval úpadek starého světa. Dětství se skončilo, nastala doba jinošství, údobl převážně náboženské, rytířské, romantické"', plné života, pohybu, romantického hnuti, neuskutečnitelných podniků. Objeveni Ameriky, vynález slřelného prachu a knihtisku byly vnějšími podněty k přechodu lidstva z jinošského věku do údobl mužnosti, které trvá dosud. Každý věk vy_ BěUnsJdJ: StaU 8 113 114 " plýval z jiného a jeden byl nevyhnutelným výsledkem druhého. Stámudi v pochybnostech o veliktcb. tajemstvlcb., nenávratně odctu\21 Btolerl za stoletím; každého z nich věčnost se ptA: liCím jsi skončil tec ­ "Zeptej se druhéhoI" Wdého z nich. je odpověď. Ut Každá dMežitá událost V lidstvU se děje ve SVOU dobu, ani dříve, anipozději. Každý veliký člověk naplňuje dílo své doby, rozhoduje soudobé otázky, vyjadřuje svou činnost! ducha té doby, v niž se zrodil a vyvinul. V naši době nejsou možná ani křižácká taženi, ani iDkvisice, ani světov1ádalJlO knězepanovnika. Ve středověku nebyla možná ani osobni bezpečnost, které pofivá každý člen novějši občanské společnosti, ani svobodný vývoj, který umožňuje!občanská společnost i svému nejposlednějšimu členu, ani veliké vltězství ducha nad přirodou nebo, lépe řečeno, úplné podmaněni přirody duchem, které došlo výrazu v parnich strojich, zrušivšich skoro čas a prostor. Organisace, podobné organisacim Kolumba, Karla V., Františka 1., vévody z Alby, Luthera a j., jsou možné i v naši době, tak jako byly možné vždycky, jenže kdyby se objevily v naši době, vůbec by tak nejednaly a vůbec by nedokázaly totéž. Tak tedy od prvnlho probuzeni dosavadnich sil a prvků života, od jejich prvnlho pohybu v hmotě přes celou stupnici, vyvijejici se v tvorstvU přirody až po korunu tvorstva, člověka, od prvnlho sdruženi lidi v společnost až po poslední historický fakt naši doby existuje jeden vývojový řetěz, nikde nepřerušený, jediná stupnice od země k nebi, v niž se nelze p0vznést na vyšši stupeň, aniž se opřemeo ten, který je pod nim. Ani v přirodě, ani v dějinách nevládne slepá náhoda, nýbrž přisná, nezlomná vnitřni nutnost, podle které jsou všechny jevy navzájem spjaty přibuzenskýmipouty, v nepořádku se jev! harmonický pořádek, v rozmanitosti jednota a diky této jednotě je možná věda. Co je tato vnitřni nutnost, dávajici smysl a význam všem jevům byt!, a ta přisná důslednost a posloupnost, v niž následuji jevy jeden za druhým, jako by vycházely jeden z druhého? Je to myšleni, myslicí samo sebe. Přiroda je jakýmsi prostředkem pro ducha, aby se stll1 1 I skutečnost! a aby uviděl a poznal sebe sama. Proto je jeji korunou člověk, jimž se skončila a na němž se zastavila jeji tvůrči činnost. Občanská společnost je prostředek k rozvinut! "11 lidských osobnost!, které jsou všim a v kterých žije pfiroda, společnost i historie, v nichž se znovu opakuji všechny procesy světového života, to jest přirody a historie. Jakým způsobemse to děje? Myšlenim, jehož prostřednictvímčlověk provádi skrze sebe všechno, co existuje mimo něho - přirodu i dějiny a konečně svou vlastni osobnost, jako by i ona byla cizi a mimo něho existujici předmět. V člověku duch našel sebe sama, našel svůj plný a bezprostřední výraz, poznal v něm sebe jakožto subjekt nebo osobnost. Qověk je ztělesněnýrozum, bytost myslícl ­ riázev, kterým se odlišuje ode všech ostatnich bytost! a povznáši se jako vládce nad všechno tvorstvo. Podobně jako všechno, co I I 'I v pfirodě existuje, je myšlenim již jen svou bezprostřední existenci jakožto faktem; ale ještě vlce je myšlenim pro činnost svého rozumu, v němž se jako v zrcadle opakuje všechno byt!, celý svět se všemi svými jevy fysickými i rozumovými. Střediskem a ohniskem tohoto myšleni je jeho Já, které stavl proti, nebo proti kterému se stavl, a na kterém reftektuje (odráži) každý jim myšlený předmět, ani sebe sama nevyjima;e. Ještě než si osvojil nějaké ideje, rodi se již jako myslici, neboť sama jeh!> přirozenost mu odhaluje tajemství byt! ­ a všechny prvotni mythy národů, proživajicich .svůj dětský věk, jsou nesmyšlenky,vynálezy,výmysly, nýbrž bezprostředníodhaleni pravdy o ll<>hu a o světě a o jejich vztazich, odhaleni, která nepůsobila svou symboličnost!na dětský rozum přimo, nýbrž byla podávána prostřednictvím fantasie nejprve citu. IDe, náboženství ve svém filosofickém vymezeni: bezprostředni představa pravdy. Každý národ proživajici svůj dětský věk vyniká silnou náklonnost! vyjadřovat okruh svých pojmů viditelným citovým způsobem, a zaČQv u symbolu, docházi až k básnickým obrazům. Tato druhá cesta, druhá forma myšlenI. je uměni, jehož filosofická definice je ­ bezprostřední zobrazeni pravdy. Brzysek ni vrátíme, protože je hlavnim předmětemnaši knihy. Plně se vyvinuvši a dozrálý člověk konečně vstupuje do vyšši a poslední sféry myšleni, do myšleni čistého, zbaveného vši bezprostřednosti, poYyšujiciho všechno do čistých pojmů a opirajiciho se o sama sebe. 115 Je zřejmé,že to všechno jsou jen tři rozličné cesty, tři různé formy jednoho a téhož obsahu, kterým je - bytÍ. Ať je tomu jakkoliv, tyto tři druhy myšlení, možno-Ii se tak vyjádřit, nejsou však vůbec tlm, co jsme nazývali myšlenlm před lidskou dobou, světem pffrody a dějin. Vskutku, není to jedno a totéž, i když je to jedno a totéž, právě tak jako člověk-chlapec a člověk-muž není jedna a táž bytost, i když druhý z nich není nic jiného než nová a vyššl IOrma prvnJho. Ctenáři nezapomněli, že jsme ve své definici uměnl použili slova "bezprostfednl", pravděpodobněsi také všimli, že jsme ho často užili i potom.Význam tohoto slova je tak dťl1ežitý, to slovo nabrazuje tolik jiných slov, a proto je jeho časté užíváni tak nutné, že považujeme za svou povinnost uchýlit se od vlastnlho předmětu, abychom je objasnili. Slovo "bezprostřednl" a od něho pocházejícl "bezprostřednost" je vzato z německého jazyka1Jll a patři do novějšJ filosofie. Označuje bytí i činnost, vycházejícl přfmo ze sebe samých, bez jakéhokoliv prostřednictví. VysvWím to na plfkla­ dě.lIS Znáte-Ii člověka podle jeho způsobu myšlení, podle ;1 jeho způsobuživota a podle charakteru jeho činů, milujete-Ii ho a vážíte-Ii si ho pro ně, neznáte ho bezprostředně,protože se neodhalil vašemu chápání bezprostředně, nýbrž prostřednictvím svého způsobu myšlení, života a činnosti. A jako takového ho můžete znázornit í jinému člověku, který ho nikdy neviděl,atento druhý člověk může k němu z vašich slov pocltit stejnou úctu a stejnou lásku. To však ještě není celý člověk, nýbrž jen stln, který vrhá; to není sám člověk, nýbrž jen jeho popis. Slyšlte-1i jiného vyprávět o takovém člověku, váš rozum je vice nebo méně zaujat jasnou představou různých dobrých nebo Škodlivých vlastnosti, ale vaše obrazotvornost je prázdná, v ni se neodráží, jako v zrcadle, žádný živý obraz, který by mluvil sám za sebe, nebo který by vám potvrzoval to, co se vám o něm řIká. Co to znamená? To znamená, že tak jako popis přfznaků člověka nedává jasnou představu o jeho zevnějšku, tak ani zobrazení, abstrahován! jeho dobrých nebo špatných vlastnosti, nechť jsou jakkoliv význačné, nedává živý obraz jeho osobnosti; je třeba, aby mluvil sám za sebe, mimo své dobré nebo špatné vlastnosti. Jsou osoby, které, jsouce dobré i špatné, nezanechávajJ v naši paměti ostrou stopu a brzyz ni vymizI. Naproti tomu jsou jiné,které,třebaže zřejmě nemajlnicosobitého,vyslovenědobrého nebošpatného,utkvtod prvnibo počátku navždy ve vaši představě. Je to zvWi překvapujlclve vztahu k ženám; oslňujlclkrása ustupuje často v našem vnimání nejskromnější, a jak se zdá, neobyčejnějšJ osobě. Příčina takové různosti dojmů, způsobených tou nebo onou osobností, tkvi bezpochyby v oné osobnosti samé, přesto však se tato příčinanedá vyjádřit slovem, jako každé tajemstvJ. Hle, člověk, směle a hbitě mluví o všem, umně a dovedně vám dá najevo své cenné vlastnosti, podle svých slov žije jen ve vznešenosti a kráse, je ochoten dát za pravdu svůj život. Slyšlte ho, vidlte v něm mnoho rozumu, neupiráte mu ani cit, jeho názor o něm samém se vám zdá pravděpodobný,a zatlm k němu zůstanete chladni, nevzbudí ve vás žádný živý zájem. Co to znamená? Ovšem, znamená to, že mimoděk cítíte jakýsi rozpor mezi jeho slovy a jim samým. Váš ůsudek schvaluje jeho slova, bere je jakodaná fakta, podle nichž si o něm vy_ tváří ůsudek, a1ebezprostřednf dojem,ktetým navás působJ, budl ve vás nedúvěru k jeho slovům a odpuzuje vás od něho. A tu je jiný člověk: je tak prost všech předsudkú, tak prostý, tak obyčejný, mluví otom, o čem mluví všichni, o počasl, o konIch, o šampaňském, o ůstřicJch, a zatím vy, uvidme ho po prvé, jakobyz jakéhosicitovéhorozmaru se přesvědčlte navzdorysvému úsudku, že tento člověk není tím, čím se zdá, že jsou mu otevřeny vyšší ideálnl oblasti a hluboká tajemství bytí a on si bere smělea přímo jako své vlastnictví vaši lásku a úctu dříve, než máte čas ho prohlédnout. Zde je opět táž příčina,sila a moc bezprostředniho dojmu, ktetým na vás tento člověk působi. Všechno, co se tají v jeho přirozenosti, to vše se projevuje i v jeho pohybech, gestech, v jeho hlase, v tváli, ve hře fysiognotnie, zkrátka - v jeho bezprostfednosti. Zrovna tak někdy všechna nádhera vzděláni rozumového, estetického a světského v nás neprobouzi ani při příjemném zevnějšku ten chvějivý, mU2ikáln.i cit, jaký budl přítomnost ženy, tu úctu, kterou nás poutá. Prostá dívenka, bez jakéhokoliv vzděláni, ale s hlubokou a bohatou povahou, přiměje každého jediným klidným pohledem, aby sklopil oči, směle upřené do jejich zraků, jako by je překvapily paprsky slunce. Z téže příčiny se někdy plahočlte a nudlte nad nejvtipnějšlmislovy, nad nejduchaplnějšimi žerty a I1enacházlte v nich nic zábavného kromě toho, že si činí nárok na záhavnost, a nemůžete bez smíchu slyšet ani jediné slovo, ani vidět jediný pohyb jiného člověka, třeha v jeho slovech ani v jeho pohybech není zřejmě 117 118 nic směšného,takže když o nich někomu vypravujete a doufáte, že vyvoláte nepochybný účinek, sami k svému údivu zjistíte, že v nich vúbec nic neni a že celá jejich uchvacujíd sna tkví v bezprostřednosti toho člověka.'" Táž bezprostřednost, která je tak důležitou podmínkou osobnosti každého člověka, projevuje se i v jednáni člověka. Bývají případy, v nichž jako by za nás jednala na!e přirozenost, aniž čeká na prostřednictvínašeho rozumu nebo na!eho vědomi,a postupujeme jaksi instinktivně tam, kde zřejmě neni moŽllo jednat bez vědomé úvahy. Tak se na příklad stává, že člověk,který se vážně poranil nebo se octl v nebezpečí vážného zraněni o nějaký předmět, který nepozoroval pro svou roztržitost nebo pro soustředěnív sama sebe, vždycky, kdykoli projde mimo ono místo, mimoděk se sehne. Takové jednání je zcela bezprostřední. Avšak mnohem ~ší a překvapivější jsou ta bezprostředníjednání lidského ducha, v nichž seprojevuje jeho vyšší život. Ať je člověkovopřesvědčenijakkoliv svaté a pravdivé, ať jsou jeho snahy jakkoliv ušlechtilé a čisté, k jejich vyřčení nebo k jejich uskutečnění nestač! ani síla přesvědčeni, ani ušlechtilost snahy. K tomu je nutné ono oduševnělé hnutí, v němž se slévají vjedno všechny síly člověka, v němž jeho fysická přirozenost proniká jeho duchovní podstatu, která opět prosvěcuje jeho fysickou přirozenost, rozumová činnost se stává instinktivn1m pohybem, a naopak, myšlenka se stává skutečností, činnost rozumné a svobodné lidské vůle bezprostředním zjevem. Dějiny nám představují překvapujíd příklad podobného bezprostředníhoprojevu síly lidského ducha, triumfujídho i nad zákony přírody. Syn Krésův byl od narozeni němý, ale když viděl, že nepřátelský voják chce z nevědomostizabít jeho otce, ihnednabyl daru řečia vzkřikl: "Vojáku, nezabíjej vladaře!" Avšak ani tento příklad, ať je jakkoliv překvapujíd, neni ještě nej~ším projevem bezprostředního rozumu. Ten je možno vidět v celé nekonečnosti jeho velikého významu jen v těch svobodných a rozumných jednáních člověka, v kterých se odhaluje jeho vyšší duchovní přirozenost a směřováni k nekonečnu. Celé dějiny lidstva, na jedné straně, nejsou nic jiného než nekonečná řada obrazů takového druhu bezprostředněrozumných a rozumově bezprostředních jednáni, v nichž osobní přáni splývá s vnější nutností pro osobnost, vůle se stává instinktem, snaha po jednání jednánfm samým.1.. Bezprostřednostjednání nevylučujez jednániani vůli,anivědomi, naopak, čím vice je v něm účastno jednoho í druhého, dm je ~ší, plodnější a účinnější, ale vůle a vědomi samy o sobě, jako odděleně vzaté prvky ducha, nikdy nepřecházejív činnost 11\ a nepřinášejí plody ve vyšších sférách činnosti, neboť tam se jev! jako síly, které jsou nepřátelské bezprostřednosti, v niž tkví živá produktivní síla. Vznik a vývoj přírody, všechny zjevy dějin a uměni se děly bezprostředně. Možná, že mnohým na!ím čtenářům se bude zdát slovo "bezprostřední" úplně stejnoznačné se slovem ,,mimovolný" a slovo"bezprostřednost"se slovem,,mimovolnost", a vytknou nám možná marnou snahu vynalézat a zavádět nová a nikomu neznámá slova pro staré a všem známé pojmy, vyjádřené již dávno slovy, která jsou také všem známá, a obvínf nás z pedantské choutky pouštět se do zbytečných výkladů a nepotřebného odbočování, které věc neobjasňuje, nýbrž zatemňuje. Stane-Ii se tak a nebude-Ii příčinou toho ukvapená nepozornost povrchního čtenáře, nebude to proto, že by jeho obvinění bylo spravedlivé, nýbrž proto, že jsme nevysvětlili uspokojivěpředmět.Vbezprostřednostimůžebýtmimovolnost, ale nebývá v ní vždycky a tato dvě slova nejsou naprosto jedno a totéž, ani synonyma. Příroda, na přfklad, se vyvíjela bezprostředněa zároveň mimovolně. Historické zjevy jako počátky řečí a politických společností probíhaly bezprostředně, nikterak však mímovolně, stejně tak bezprostřednost jevu je základním zákonem, nevyhnutelnou podmínkou v umění, která mu dává vysoký a mystický význam, ale mimovolnost nejenže neni nevyhnutelnou záležitostí umění, nýbrž je mu nepřátelská a snižuje je. Slovo "bezprostřední" zahrnuje a obsahujevsoběmnohemširší,hlubšíavyššíobsahnežslovo,,mimovolný", což jasně dokážeme v dalším rozvinutí ideje uměni. PodmInkou bezprostřednosti každého jevu je oduševnělé hnutí, výsledek bezprostřednosti každého jevu je organisace. , Jen to, co je oduševnělé, může se projevovat bezprostředně, jen to, co se projevuje bezprostředně,může být organické, jen 'II, organické může být živé. Organismus a mechanismus, neboli příroda a řemeslo, to jsou dva světy, navzájem nepřátelsky protikladné.125 Jeden je svobodný, neustále se pohybujíd, měnid se, nepostižitelný v přeměnách květů a barev, hlučný a zvučný, druhý ztuhlý v mrtvé nehybnosti, otrockypravidelný a neživotně určitý, s klamným leskem, s falešným životem, němý a bezhlasý• Jevy prvního světa, živé a bezprostředně se 119 120 rodfd, nazývají se oduševnělé neboli tvůrčí a jevy druhého světa předměty mechanické neboli díla rukou lidských. Rozumí se, že to tak nesmíme chápat doslova a zaměňovat prvotnf uměleckou příčinu za odvozenou. Všechny sochy a všechny obrazy jsou vytvářeny lidskou rukou, přesto však jsou sochy a obrazy organické, oduševnělé, tvůrčí, a jsou sochy a obrazy mechanické, ne vytvořené, nýbrž udělané. Je zřejmé, že vytvořené nebo tvůrcr se nenazývá všechno, co nelze vytvořit rozvahou, výpočtem, úsudkem a vůlí člověka, ani všechno, co senedá nazvat vynálezem, nýbrž to, CO z nebytí vstupujev bytí tvořivousilou přírodynebo tvůrčísilou lidského ducha; a to, co je opakem vynálezu, je třeba nazvat objevem. Organisace, která tvoři podstatný rozdíl mezi dUy tvůrčími a dUy mechanickými, je zřejmě výsledkem onoho procesu, jehož prostřednietvún dUo vzniká. Postavme přírodu proti řemeslu, abychom to objasnili na příkladě. Když člověku, který vynaIezl hodinky, bleskla hlavou první myiIenka na tento stroj, nebylo tím dUo okamžitě dokončeno, nemluvě ani o tom, že musil mnoho myslet a usuzovat, dříve než přistoupil k uskutečnění své myšlenky, musil si ji ještě také neustále ověřovat zkušeností a hledat ve zkušenosti její doplnění. Při sestavování znovu tušil, při skládání rozebíral, protože vždycky poznal, že ještě cosi chybl. lllavním duchovním činitelem při aktu jehovynaIézání byl úsudek, výpočet,počet pravděpodobnosti. Opatrně, jakoby potmě, dělal krok za krokem, pracuje hlavou apočítaje na prstech. A proto jeho dUo nemohlo být hned dokonalé, ale bylo třeba staletých 1ÍSpěchůexaktnlch věd.abymohlo dosáhnout dokonalosti. Chce-li řemeslo napodobit přlrodu, pak je ještě nál'adnější zřejmá mohutnost přírody a bezmocnost řemesla. Oověk chce udělat květinu-rúžLVezme proto růží přírodní, dfouho a pozorně se ji učí poznávat do všech nejmenších podrobností, každý lístek, záhyb, tón a odstln barvy, celkový tvar, a teprve po mnoha úsuddch a výpočtech vystřihuje a sešívá svůj kvltek z tkanin, obarvených pod1e barev přírody. A vskutku, jeho umění je tak velké, že na deset kroků nerozeznáte jeho umělou růži od přirozené. Přistupte však blíže a uvidíte ch1adnou, nehybnou mrtvolu vedle překrásného výtvoru přírody, plného života, a váš cit bude uražen mrtvou napodobeninou. S radostným pocitem rázem uchoplte okouzlující květ, prohlížfte jej a voníte k němu. Jeho lístky a plátky jsou rozloženy tak souměrně, tak ůměrně, že jejich pravidelnost lze postihnout jen našIm rozumem, ne však napodobit našimi nástroji,které jsouk tomu přílišnevhodné, a pakkaždý z nich je tak důkladně, s takovou pečlivostí proveden a zbarven do nejmenších podrobností... Jak rozkošně krásný je tento květ, kolik je na něm žilek, odstlnů, jaký jemnýa svěží pel. Ó, sám král Salamoun ve své slávě se neodíval tak velkolepě! A konečně, jaká opojná vůněl Doposud, pokud jsme hleděli na tuto růži zvenčí, těšlce se z jejího vzhledu, barvy a vůně a podívujíce se jim, dá se s ni ještě umělý květ srovnávat, aspoň jako její parodie, dokazující svým způsobem sUu a moc lidského rozumu, ale llII zdalipak se tím u růže všechno končí? Ó, nikoliv, je to jen vnější forma, výraz vnitřku. Ty skvělé barvy vyšly zevnitř rost1iny, tato okouzlující vůně je její balsamícký dech. Pohlédněte sem, do nitra této květiny a každé její srovnání s umělým kvěrem se znič! samo sebou jakožto ošklivost, urážejicí zdravý smysl. Tam, uvnitř zeleného stonku, na němž se tak půvabně drží tento rozkošný květ, tam je celý nový svět, tam je samostamá laboratoř životnosti, tam nejtenšími cévkami, vytvořenými s podivuhodnou pravidelnosti, protéká vláha života, proudí nevidítelný ether ducha. A zatím potřebovalapříroda na tento květ méně času a prostši a levnější materiál a vůbec žádnou práci, úsudek nebo výpočet; do země padlo neveliké zrnko a ze země vzešla rostlina, oděla ili' se listím a okrášlila se květy k svatebni hostině jara... Už v jejím zrnku byl skryt kořen, srvol i krásné lístky i pyšný, vonný květ a celá architektura rostliny se všemi jejími tvary a rozměry! Co tu však udělala příroda? Clm projevila svou účast na vytvoření tohoto květu? Opakuji, nic ji to nestálo. Klidně, bez jakékolív námahy opakuje teď výtvory, které vytvořila jednou provždy. Byl však okamžik, kdy strašlivě pracovala s vypětím a použitím všech svých sil... kdy všemocné "Staň se!" probudilo dosavadní chaos, nebytí vyvolalo k bytí, možnost ve skutečnost,ideu v jev. Tehdy se netělesnábožská myš­ II, J lenka, do té doby existujid, stala z ničeho naší planetou a tato I planeta se dfouho měnila tu v oceány vod, tu v oceány ohně a vysoké hřbety hor na místě někdejšíhomořského dna; podzemnl proudy vod a ohně, bezedná moře, ostrovy a jezera, sopky, chrHcí oheň, podávají svědectvi o jejích strašných převratech, nežli se stala tím, čím je nym, o jeji veliké práci, která ještě ani teď neskončila, soudíme-li podle celé ohromné pevniny, která se doposud ještě dokonale nezformo­ 121 122 vala.*Ano, bylatovelikápráce"',pffrodarodilanekonečnéřady bytOsti a každá z nich byla mocným, okamžitým a náhlým skokem z tmy nebytí na světlo života. Vznešená a krásná je budova vesmlru! Jak pravidelná je ta modravá kupole nebes, na níž v takovém pflsném pořádku, v takové nezvratné pravidelnosti a harmonii vycházi a zapadá slunce, objevuje se a miz! měsfc s myriadami hvézd! A zatfm tyto kruhy a sféry nevděčí za svou existenci kružidlu, žádný předběžnýplán nebyl načrtnut na paplře a matematikův úsudek neurčil nekonečné vztahy mezi nekonečnými veličinami, vahami a prostory. Bez konce je vesmír, bez počtu jsou nebeská tělesa a všechna se děli ve světy, navzájem podřízené, a každé z nich je části celku, tvořlcího jakoby živé organické tělo, a je ve :vzájemném poměru a ve vzájemné závislosti na každém jiném - a celý ten prostor bez hranic, celá tato nezměfitelná veličina, celé to bezpočetnémnožství, tvoříd o sobě jednotu a celek, zrodily se samy ze sebe, obsahujíce v sobě i své zákony, i svá věčná, nezměnitelná čísla a linie, i celý nákres svého souhrnu. Vesmir je božská myšlenka, existujíd od věčnosti dočasně jako r0zumová možnost a stavší se pojednou zřejmou skutečnosti svým vtělením v tvar. V úplnosti jej!ho bytí vidíme dvě zřejmě protikladné, ale ve skutečnosti stejnorodé a shodné stránky: ducha a hmotu. Duch je božská myMenka, pramen života. Hmota jeforma, bez niž by se myšlenka nemohla projevit. Je zřejmé, že oba tyto prvky jsou si navzájem potřebné. Bez myšlenky je každá forma mrtvá, bez formy je myšlenka jen tím, co může být, ale není. V bytosti tvoří nerozdllný celek, pronikajíce se navzájem a miz!ce v sobě taktéž navzájem. Proces jejich sliti vjedno (konkrece) je tajemství, v něm! jako by se skryl život sám, nechtěje se tak sám stát svědkem svého nejvědlho aktu, svého nejtriurnfálnějšlho obřadu. Známe nutnost, ale jen tušíme nebo si představujemetajemství tohoto procesu. Je nutnou podmínkou životnosti tvorů a jeho výsledkem je - organisace, jejímž výsledkem je Z'D/áJhUJst, indioiduálnost a osobitost. V!echny pffrodnl jevy nejsou nic jiného než zvláštní a osobité projevy obecné/W. Obecné je myšlenka. Co je to myšlenka? Podle 1i1osofické definice je myšlenka konkretní pojem, jehož forma není ničím vnějším, mimo něj, nýbrž formou jeho • Nové Hobmdsko. - V. G. B. Iii vývoje, jeho vlastního oboahu. Protože však 1ilosofický rozbor '1Inašeho předmětu je nám cizí, budeme se snažit vyložit jej svým čtenářům CO možná nejméně abstraktně, co možná názorně. V druhé části Goethova Fausta je mlsto, které nás může přivést k vytušení významu ,,myšlenky", blízkému pravdě. Faust, slibiv vladaři, že před nim vyvolá Parida a Helenu, žádá o pomoc Mefistofela, který mu nerad ukazuje jediný prostředek k vyplněni tohoto přání. "V nepflstupné pustině," říká, "vládnou bohyně, není tam prostor, tfm méně čas; jsou to matky." - Matky! - vzkřikne usrmený Faust. - Matky, matky - opakuje - to zni tak podivně... "Bohyně," pokračuje Mefistofeles, ,,neznámé vám smrtelníkům a námi jen neochotně jmenované. Jsi připraven? Není třeba otvírat zámky a závory, obejme tě prázdnota. Máš ponětl o dokonalé prázdnotě?" Faust ho ujišťuje,že je připraven."Kdybys plul," pokračuje zase Mefistofeles, "oceánem bez hranů, kdybys spatřil tu nekonečnost, viděl bys tam aspoň proud vlny za vlnou, uviděl bys tam něco, uviděl bys v zeleni uklidnivš!ho se moře vynořujldse delfmy, před tebou by šly oblaky, slunce, měsíc, hvězdy. V pusté, věčně pusté dálce neuvidíš Wak nic, neuslyšlš svůj vlastni krok, tvá noha se nebude mlt oč opflt." Faust je neústupný. - V tvém nic - praví - doufám najít vle. (ln deinem Nichts hoffich das All Zll finden.) Mefistofeles pak dá Faustovi klíč. "Kráčej za tfmto kličetn,"říká mu, "dovede tě k matkám." Slovo "matky" znovu způsobí, že se I,! Faust zachvěje. - Matky! - vzkřikne - to· slovo mne zasahuje jako úder! Co je to za slovo, že je nemohu slyšet? "COŽ jsi tak omezený," odpovídá mu Mefistofeles, ,,že nové slovo tě znepokojuje?" Mefistofeles mu pak dá návod, jak má postupovat na své podivné pouti, a Faust, podtiv v hrudi nové sily po doteku kouzelného kliče, dupnuv, nofl se do bezedné hloubky. "Rád bych věděl," praví Mefistofeles, osaměv, "vrátí-li se zpátky?" Faust se Wak vrátil a vrátil se s úspěchem, vynesl s sebou z bezedné prázdnoty třínožku, tu třínožku, II které bylo třeba, aby se do skutečného světa přivolala krása v osobě Parida a Heleny.* ) li • Celé toto mfs1:o, obsahujíci odkaz na "Fausta", je výpisek k Retscherově stati ,,0 filosofické kritice uměleckého dfia", které si udělal ple1da. 1 datel této stati p. Katkov a odkud jsme jej celý v2:ali. Viz .,Mosl:ovskij nabljudatěl" 1838, část XVIII, sU. 187 a 188. - V. G. B. 123 1 I II , Ano, divné je to slovo ,,matky" a nelze je vyslovit bez tajného zachvěnl, jako by to bylo jedno z těch mystických slov, jImž bledne luna a mrtví se hýbají ve svých hrobech! Awak ještě vfce odvahy je třeba, aby se někdo pustil do neohraničené prázdnoty a došel k ,,matkám"! Kdo se wak nezachvějea neustoupí zpátky a nezastavf se ve svém strašném pochodu, ten se vrátí s kouze1nou třinožkou, jíž možno vyvolávat stíny dávno zemřelých a ocllvat netělesné myšlenky v krásná těla. Tyto ,,matky" jsou ty prvobytné, dočasné m'yš1enky, jež ztělesnivše se v tvaty, staly se světy a jevy života. Zívot nikoho neodstrašuje, nýbrž jako kráska s ohnivým zrakem, růžovou lící a tty, zvoudmi k polibku, nás k sobě vábí neodolatelnou, okouzlující silou. Zavřevše oči, zttatiwe vědomí, vrháme se do jejího objetí,hledíme na ní a nenahledíme se, kocháme se jí a nedokocháme se... Je v nás wak skryt červ, otravujlcí plný požitek - tento červ je žízeň po věděnl. Jakmile se jen pohne, okouzlujlcf obraz krasavice nám začne mizet, červ roste, měn! se v hada, který ssaje krev z našeho srdce kráska míz! docela, a abychom ji přivolali zpátky, musíme odvrátit svou pozornost od tvarů a barev a upnout ji na kostru bez života a bez krásy. Brzy se však musíme zříci í toho a vrhnout se v nekonečnou prázdnotu, kde nen! života, kde nen! obrazů, zvuků a barev, kde nen! prostoru ani času, kde nen! na čem spočinout zrakem, oč opřít nohu, kde vládnou matky weho jsoucího - netělesné ideje, které jsou to nic, z něhož povstalo 'lJše, které byly od věčnosti, dříve než svět, a od níchž se pohnul čas a vyplynuly světy na svou věčnou cesru. Tak tedy ideje jsou matky života, jeho substanciá1nf sfla a obsah, nevyčerpatelná nádržka, z niž bez přestání vytékajl vlny života. Idea je svou podstatou obecná, protože nepatří ani jistému času, ani jistému prostoru. Pfecházejíc v jev, stává se osobní, individuá1ní, osobitou. Celá srupnice tvorstva nen! níc jiného než zosobněn! obecného ve zvláštní, zjeven! obecného ve zvláštním. Z obecné světové hmoty vyš1a naše planeta, a dostawi svou jedinečnou a osobitou formu, stala se svého času obecnou substanciá1nf hmotou, která neustále směřuje k svému zosobněn! v myriadách bytosti. Nepředstavitelné masy kovů a nerostů, nepředstavujlcf samy žádnou určitou formu, představuji nícméně zvláštní zjevy, které majl svou, třeba i nížšl a vnějšl, organisaci. Některé z ních se také organisuji v určité a pravidelné formy krystalů, jakoby vyrůstajlcfch 124 lJ I~I z jakési základny, která je složena ze stejné látky jako ony a slouž! jím za beztvarou basi. Organisace rostlin je vyššl a ony samy už představujíjakousi vyššl osobitost, i když ještě nedosahuji individuálnosti. U každé z ních je stejně nezbytný kořen i stvol, větev i list, ale počet jejich listů nen! určitý a utržené listy neměn! osobitost stromu, leda snad větve... 125