MAĎARSKÉ
LÉTO S ROCKEM
Budapešť má v létě fialovou barvu. Míchají sc v ní odlesky duraj;kých vln, mlhová vata kolem vrchu Gellért, nadýchané tkanivo na snědých tělech krasavic, běloba mostů, rozpílený asfalt a ultramarín oblohy.
Budapešť má v létě sladkou chuť melounových dužin a vůni paprikových klobásku, opékaných na rozpáleném oleji.
Budapešť burácí lomozem tramvají a automobilu, kvílením sanitek. Ani v létě nepřestává hřmít tvrdými rytmy
ROCKOVÉ HUDBY, následovnice operety a čardáše, proměněné v médium závažných poselství. Nápisy křídou na zdech domu fandí jednotlivým skupinám či hudebníkům. V knihkupectví obdržíte dějiny maďarského rocku let 1958 až 1973, monografii o Lennonovi, knížky o Beatles a Rolling Stones. Gramofonové prodejny nabízejí na značkách Pepita, Start, Krém, Favorit alba skupin starších (LGT, Neoton família, Karthago) i novějších (R-GO. Oké!, Solaris, Bikini), reedice „klasických" elpíček a výběry z nahrávek nej-slavnějších souboru. Prominentní postaveni má nadále
OMEGA,
založená v září 1962 šestici studentů budapešťských gymnázií. Vrchol zažila v letech 1967 — 1971, kdy v ní působil Gábor Presscr a kdy vzniklo album Tízezer tépés {10 000 kroků) s legendárními skladbami Gyóngy-haju lány (Dívka s perlovými vlasy), Petroleum lampa, Tékozló fiúk (Marnotratní hoši) aj. Z původního obsazení zůstali dodneška jen zpěvák Jánoš Kóbor a hráč na klávesové nástroje László Benkó. I když chybí sklada-telská osobnost Presserovy úrovně, vyvažuje skupina kompoziční stereotyp pompézností svých jevištních show a monumentálním soundem, připomínajícím temné dunění.
Dnes si Omega počíná jako samostitná instituce maďarské kultury. Má vlastní reklamní sloupce na budapešťských ulicích, vedle číslované řady jedenácti LP-desek vydala výběr skladeb svého nejšťastnějšího období, reedici alba Tízezer lépés, sampler ze svých singlů let 1967 — 1971. dvě ..živá" dvojalba, a navíc její hudebníci nahrávají sólové dlouhohrající desky: baskytarista Tamás Mihály natočil Szinletizótor áfirotok (Syntezátorové transkripce) se skladbami Ference Liszta a Richarda Wagnera, László Benko vydal už dvě čísla svého Benfco lexikonu (1982. 1984) se syntezátorovými preludii. Omega poskytuje svou nahrávací „stáj" i jiným souborům.
V polovině srpna měl v budapešťských kinech premiéru film Omego, Omego...,
snímaný technikou video během koncertu, kterým skupina v listopadu 1982 oslavila dvacetiny. Scénář napsal Gyula Hernádi a k režii si Omega nepřizvala nikoho menšího než Miklósc Jancsóa. Touha být ve všem ,,nej" se ji tentokrát poněkud vymstila: Už tak dost nabubřelou produkci slavný režisér jen ledabyle opentlil manýrou svých obsedantních motivů — plameny svíček, obnaženými dívkami, vojáky v plné polní, husárskymi uniformami a nakonec pochodem tanečníků s přilbami při dnes už klasické skladbě Tízezer lépěs. V jízlivé recenzi na stránkách Filmvilágu poznamenává Imre Barna, že „tento evergreen je o všem možném — o lásce, o upřímnosti, o věrnosti a zradě — jen o jednom ne: o pochodujících vojácích", a Jancsóův nápad oceňuje jednoznačně jako „šlendrián".
Hledíme-li do zvrásnené tváře Jánoše Kó-bora, zvaného kdysi „maďarským Micky Jaggcrem", či na ztěžklou figuru kytaristy Gyorgyc „Elefanta" Molnára, sledujcmo-li pokusy přibližně čtyřicetiletých hudebníků o chlapeckou recesi, až na nás konečně dýchne fluidum koncertu, při němž si hala Sportcsarnok vyskáče a vykřičí čtrnáct let starý hit Gyóngyhaju /dny, napadají nás nostalgické úvahy o muzice, která zraje jako víno, a o tom, co znamená být nejstarší skupinou, mít za sebou vrchol zralosti, a přece zůstat legendou.
Maďarské publikum neztrácí kontakt ani se světovou rockovou scénou. 17. srpna se na parkovišti Sportovní haly odehrálo vystoupeni britské heavymetalovč supersku-piny
IRON MAIDEN.
Našlapané vagóny metra. Trička, odznaky. Maďarská Bezpečnost s vysílačkami. Červený křiž. Za ohradou peklo. Všechny lístky jsou na stáni. Ocitám se v sevření davu. Slyším češtinu. Na betonu zvrací hoch z Ostravy, přemožený alkoholem. Tlaková vlna vrhá zástup kupředu. Následuje vlna odvety. Dva Češi to vzdávají, slzy v očích, spacáky nad hlavou. Začíná domácí skupina Pandora's Box. Maďarští kluci a holky vystřelují paže vzhůru. Zpívají. Křičí nadšením. Skáčou ve svislé ose. Zdvižené brady. Nohy. Lokty. Dívky zavinuté do paží chlapců. Střapatý kluk tlačí před sebou desetiletého brášku. Učim se plavat v zástupu. Vášnivé jedince pouštím před sebe. Málo kyslíku. Nápor zezadu. Dav sc rozvlní jak obilí ve vichřici. „Děcka, co to děláte!" napomíná někdo maďarsky. Čtyřicet minut čekání na hvězdy večera. Konečně! Efektně upravená scéna s vizí mrakodrapů a sedícími psy. Křik, paže. Tvrdá muzika. Iron Maideti! Zvukové vlny, stříkající pot. Vidím dívku v koruně stromu. Vidim balkóny protějšího paneláku, kde sc nespí, plné posluchačů.
Produkce končí. Bruče Dickinson chválí publikum a obvyklými triky je ještě více rozehřívá. „Vissza, vissza!" Přídavek — první, druhý, třetí. Část diváků odchází. „Come back, come back!", volá zpěvák káravým hlasem a bubeník metá paličky do dmoucího se lidského lánu. Jen nedostat do zubů. Konec. Zmenšující se družina fanoušků už nic nevyvolá ani nevytleská. Technici rozebírají aparaturu. Na zemi stovky sáčků od džusu a občas rozšlapaný sandá-lek. Tolik lidí pajdá, s hlavami při zemi. Hledají ztracené boty. Veselo. Na lavičkách, v parcích, pod černým nebem velkoměsta uléhají pokojní rockoví spáči. Kupuji si meloun a marně se snažím rozpomenout, jaká ta hudba vlastně byla . . .
JAROMÍR BLAŽEJOVSKÝ
Domnívám se, že Brno a Jihomoravský kraj potřebují vlastní kulturně politické periodikum. Existuje tu silná koncentrace kulturního života, mnoho organizací a institucí, které se kulturou a uměním aktivně zabývaji. Krajské organizace či pobočky tvůrčích svazů sdružujívesvých řadách velké počty tvůrců umění a kultury a jsou jedny z největších v ČSR. Nelze opomenout sdělovací prostředky, denní tisk, který tu vychází, krajská studia rozhlasu a televize,činnost vědeckých pracovišť, která se zabývají současností i minulostí, např. vysoké školy, ústavy Čs. akademie věd, archivy a muzea, atd. Mnohá díla uvedených organizací a institucí obsahem a významem přesahují rámec regionu. Jsou města a kraje, které se zdaleka nemohou pochlubit tak bohatým kulturním životem, a maji již delší dobu časopis. Nezanedbali jsme něco?
Očekávám, že periodikum se bude zabývat činností, výsledky i problémy kulturně politického života v Brně a v kraji, že se stane zdrojem informací o činnosti i o výhledech uvedených organizací a instituci, že poskytne základnu pro tolik potřebnou výměnu názorů a stanovisek o problémech současného kulturního života Brna i kraje, že poskytne dostatek prostoru k vystoupení aktivních tvůrců kultury a umění. Očekávám, že v tomto rámci se objeví i příspěvky z oblasti muzejní činnosti a problematiky.
PhDr. Karel Janiš,
ředitel Muzea dělnického hnutí
v Brně
Pro Brno a Jihomoravský kraj je absence periodika již dlouho pociťovaným nedostatkem. Skutečnost, že neexistuje příležitost ke vzájemné informovanosti jednotlivých kulturních zařízení o významu důležitých kulturně politických akcí, pociťuji jako značně nepříznivý fakt. Studie a zprávy z různých oblastí brněnského kulturního života se doposud objevují pouze ve specializovaných časopisech, které mají svůj omezený čtenářský okruh. Seznámit se tak Siřeji s děním v Brně a Jihomoravském kraji není možné, což je stav neuspokojivý.
Časopis by se měl stát tribunou pro publikování článků, informací, recenzí a ukázek z tvorby literárni a výtvarné, měl by podávat přehled o významných kulturních akcích a o práci současných umělců z nej-různějších oblastí a generačních vrstev. Zároveň by měl poskytnout prostor pro polemiku, odbornou kritiku. Z jeho obsahu by mělo být patrné, jaký je charakter současného jihomoravského kulturního života, v čem spočívá jeho přinos naší soudobé kultuře.
PhDr. Karel Moudrý,
ředitel Domu umění města Brna
43