K. Vessel - i*. <*»I>©r ..... -T!! ■ ■ ^-'^/M"-^^*'^^.^^;,-------^..„_ir- ■ 1 Režiséra Pála C úbor a (nar. 1932) známe zejména z jeho zdařilého filmu Putovaní s Jakubem (1972), v nímž prostřednictvím služebních jízd dvou mladých kontrolorů hasicích přístrojů poznáváme nelíčenou realitu rozmanitých prostředí současného Maďarska a řadu zajímavých lidských typů. Gábor - který nejdříve působil několik let jako pedagog a redaktor závodního časopisu - absolvoval Vysokou Školu dramatických umení v Budapešti r. 1961 a patřil k zakladatelům experimentální dilny mladých filmařů Studia Bély Balůzse. Natočil několik pozoruhodných dokumentárních a televizních filmů a točí je průběžné dodnes. Jeho první celovečerní hraný film Zakázané území (1968) pátrá po příčinách a vinících ničivého požáru ve velké továrně na umělé hmoty a odkrývá přitom řadu palčivých problémů v mezilidských vztazích a současně společenské praxi. Ve své další práci, ve filmu Horizont f 1971) líčí v postavě samo-rostlého dospívajícího chlapce rozporuplné životni postoje generace, která nastoupila koncem šedesátých let, i podmínky, z nichž tyto postoje vzešly. Dosud jediným ohlédnutím do dávnějších dějin v odborově tvorbě je jeho film Epidemie (1975), zachycující příběh mladého osvíceného lékaře uprostřed dramatických událostí v době pustošivě epidemie cholery ve východní části monarchie v roce 1831. Tomuto navýsost angažovanému tvůrci však zřejmě daleko více vyhovuje tematika, která má dnešnímu divákovi co říci o nejožehavějších otázkách současnosti. Děj Jilmu Věra Angiová se sice odehrává v době nedávno'minulé, vyplňuje však nepochybně značnou mezeru ve vědomí mladších, ale i starších současníků. Rovnocenným spolutvůrcem na tomto filmu byl režiséru Gáboroci mladý, neobyčejně mnohostranně nadaný kameraman Lajos Koltai (např. Adopce, Epidemie, Krasavci a blázni, Čert bije svou ženu, Konečně jsem doma, Hřebčinec,), který ve filmu Věra Angiová dokázal zkomponovat z nejpoetičtější základní jednotky Jilmového obrazu - z mimiky lidské tváře - opravdové drama. J\'a těchto maximálně zvětšených tvářích se vlastně odehrává celý příběh, inich se odráží doba, plna do krajností vyostrených protikladů. Oči protagonistů tohoto filmu řeknou divákovi často víc, než neméně mistrně zachycená atmosféra celků, věrně evokujících řadu výstižných dobových prostředí a dějů. Společnou zásluhou režiséra, kameramana i herců — mladičké Veroniky Papové v titulní roli, Erzsi Pásztorové (Anna Trojanová), Evy Szabóové (Marie Muškátová), Tomáše Dunaiho (profesor André) - je film nevšední divácký zážitek. Svědčí o lom nejen řada profesionálních, domácích i zahraničních cen (cena FIPRESCI na MFF v Cannes, Stříbrná mušle na MFF v Sun Sebastianu, Cena kritiky a cena diváků na MFF v Sao Paulu, Velká cena na MFF v Chicagu a Cena maďarské filmové kritiky za rok 1979), ale především spontánní, často vzrušená odezva, která se projevila po loňském uvedení filmu v Madarsku na mnohých besedách s obecenstvem různého věku, zaměření a profesí. kp Rok 1948 je v Madarsku nazýván „rokem obratu". Potéj co se maďarský lid vypořádal s válečnými zločinci, po pozemkové reformě, znárodnění a postupné demokratizaci veřejného života, dochází ke sloučení komunistické strany se sociálně demokratickou ve Stranu maďarských pracujících, jež se stává vůdčí silou ve státě. Nastává doba nevídaného společenského a hospodářského vzestupu a netušených sociálních a kulturních vymožeností, o jakých s<: lidu v dosud zaostalé agrární zemi ani nesnilo. Současné je to však také doba plná rozporů a některých omylů a přehmatů, často způsobených v dobré vůli, ale i následkem nebla- hého vlivu prvních známek deformaci pozdějšího kultu osobnosti. Spisovatel Endre Vészi ve své stejnojmenné novele zachytil právě tento historický okamžik na příběhu dívky, která se teprve počíná orientovat ve světě a na niž působí pozitivní i negativní vlivy doby, jež utvářejí její osobnost a předznamenávají její další vývoj. Jak říká režisér Pál Gábor, tvůrci určili svůj film dxiešním mladým lidem, kteří mají o této době nedostatečné nebo zkreslené představy, ale i těm zralejším, v jejichž vzpomínkách už leccos vybledlo. Poněvadž film Pála Gábora patřil v loňském roce k nejza-jírnavějším a nejvýše hodno- ceným maďarským filmům a budeme mít možnost vidět ho i v našich kinech, seznamujeme čtenáře s podstatnými ukázkami z jeho scénáře. ZASEDACKA V NEMOCNICI Pošmourné šero podzimního dne padá do místnosti řadou velkých oken a láme se o hustý dým z cigaret. U řečnického pultu mluví právě jeden z lékařů o historické nutnosti sloučení obou dělnických stran. Ruce v kapsách bílého pláště, hromadí cizí slova a ustavičně opakuje: — My revolucionáři... Někdo rozsvítí, z šera zřetel- něji vystupují detaily někdejší chirurgické ambulance a postavy lidí, sedících většinou 1 přikrčeně, ve snaze splynout s okolím. Mezi nimi útlá mladá dívka v ošetřovatelské zástěře. Plaše se rozhlíží, vidíme teď místnost jejíma očima a přes řečníkova slova, clonou tichého šumu v sále, slyšíme zřetelné její vnitřní hlas: „Ne, raději se neprihlásim! Nebudu mluvit, ani kdyby mě vyzvali... PfOt jen pořád opakuje, my revolucionáři...?/" my revolucionáři - konci svůj projev lékař u řečnického pultu, - porazíme síly reakce, které chtějí zabránit dějinnému sjednoceni stran'komunistů a sociálních demokratu.' 196 Sálem proběhne chabý, vzápětí odumírající potlesk. Od predsedníckeho stolu zazní rutinovaná výzva: - Vyjádřete se. soudruzi! ■■ • Kdo žádá o slovo? Ta plachá ošetřovatelka, Věra Angiová, se prudce vymrští 7,c svého místa. Její slova jsou překvapivě výbušná: - Vedení nemocnice nás úplně přehlíží, nedbá našich připomínek a potřeb! Jsme pro m jenom personál! ... Pan primář si počíná jakopánbu, trůní si nad námi..! V zakouřené místnosti se k ní obracejí udivené tváře, u predsedníckeho stolu si instruktor z okresu, rudolící muž středního věku, začne chvatně dělat poznámky. Vidíme lístek s otázkou: „Kdo je to?" A odpověď, načmáranou na okraj novin: „Bývalá uklízečka Věra Angiová. Teď dělá pomocnou ošetřovatelku." Věra Angiová vnímá teď své okolí už jenom jako jednolitou nažloutlou hmotu, zřetelně vidí pouze nechápavý pohled svého souseda, který jako by říkal: ,,Co sc do toho pleteš, holka...?" - Pokračuj, soudružko! — slyší od před s edn i ck čh o s tol u. - Řekni nám upřímně, co máj na srdci... Věra Angiová pokračuje, ale vídí se zvenčí, jako by to ani nebyla ona: - Doktoři čekají jenom na tuzér! Nataliujou dlaně, dřív než se pacienta dotkli! — Zvyšuje hlas: - A pro ty prachatý pořád jeítě exisiujou ajneli-ky...! PRIMÁŘOVA PRACOVNA Pan primář je jemný štíhlý šedesátník suverénního chování, zvyklý zřejmě na shovívavě laskavý projev vůči všem. Věra Angiová před ním sedí v koženém křesle. Je jí úzko. Primář mluví tichým, ale při pohledu na její zarputilý výraz zvolna se měnícím tónem: — Jste tady u nás ui přes tři roky a byl jsem přesvědčen, že jste mezi námi spokojena... Pokud vím, 'byla jste dokonce navržena do kursut pro ošetřovatelky... Dívka překvapeně vzhlédne. „Ten chlap se mě bojí..!" pomyslí si a^nahlas"vybuchne: — A má beji?! To nic nemění na tom, co se tady děje! Vy všichni si myslíte, že jste něco víc, než my! Pro vás se vůbec nic nezměnilo! OKRESNÍ SEKRETARIÁT STRANY - Nikdo ti nemůže ublížit, soudružko, o to už sc postaráme, -ujišťuje Věru Angiovou okresní instruktor. - Pana primáře zatím ještě drží reakční síly. Je to prý vynikající odborník a už v minulosti byl demokratického cítění... Ale my už si s ním budeme vědět rady... To zůstane samozřejmě mezi námi... Věra ho poslouchá se zbož-nvm obdivem. . Veronika Papová jakOjVtra^Augiováj. 197 V místnosti je zima, instruktor sedí u svého psacího stolu v zimníku,, na zdi za ním několik portrétů a hesel. Instruktor vybídne Věru: - Pavéz mi něco o sobě! — Je mi osmnáct... Táta padl na frontě,., — neví jak dál. Instruktor vytáhne ze zásuvky stolu tenkou složku, zalistuje v ní a začne číst: - Otec byl dělníkem ve skladu, padl u Debrecínu. Matka sloužila v rodině důstojníka, dokud ten před osvobozením neupřeni do Německa. Potom nastoupila i s patnáctiletou dcerou v nemocnici jako uklizečka. Při náletu podlehla těžkému zranění... Vidíš, soudružko, víme o tobě všechno! - a spokojeně dodává: - Jsem rád, že jsi k nám našla cestu! Nic se neboj, postaráme se o tebe ! Věru zachvátí pocit nenadálého štěstí. Její tvář bledne, málem se rozpláče pohnutím. JÍDELNA INTERNÁTNÍ ŠKOLY U stolů, potažených voskovaným plátnem, sedí hloučky lidí, mladších i starších, mužů i žen. Většinou se neznají; nejisté, zvědavě, zamyšleně se navzájem prohlížejí. Cekají, až přijdou na řadu. Mezi nimi, kousek stranou, Věra Angiová. Její pohled je těkavý, plný úzkosti. Když po čase uslyší své jméno, polekaně vyskočí, popadne nevelkou odřenou kabelu, kterou měla vedle sebe na lavici a vstoupí do dveří, odkud ji zavolali. KANCELÁR INTERNÁTNÍ ŠKOLY Členy přijímací komise, kteří sedí za širokým stolem, zprvu téměř nevnímá. Je jich pět. Kladou jí otázky: - Co je to fašismus?... Co je to socialismus?... V čem spočívá třídní boj?... .,Raději ani nic neřeknu... Nebudu odpovídal..," Stojí před komisí ztracená, mlčící, bledá. - Posad se, soudružko, — slyší teď vedle sebe čísi hlas. Poslušné usedne na židli, kterou jí přistrčí mladý hubený muž laskavého pohledu, v hnědém dvouřadovém obleku, s plavým knírkem nad jemnými rty. - Přemýšlej trochu a uklidni se. ' My všichni ti přece chceme pomoci... Věta konečně vidí zřetelněji i ostatní členy komise za stolem. Promluví však stále ještě se staženým hrdlem: - Já nic nevím... Nikdy jsem nestudovala, nebyl na to čas... Musela jsem se živit... — Strana ti ted umožní, abys studovala, soudružko, — ozve se zpoza stolu starší zavalitý brýlatý muž, který- sedí uprostřed. Věra vytuší, že je to asi vedoucí... LOŽNICE Věra vybalí své skrovné svrš- ky. Do zásuvky nočního stolr ku strčí kartáček na zuby, pod polštář vsune noční košili, pak usedne na železnou postel a čeká, až si ostatní pověsí své šaty do skříně. Osm žen v někdejší kasárenské cimre, všechny se horečně činí, vybalují, zařizují se na nový život. Jejich řeč je dychtivá, plná očekávání a nedočkavosti. — Až to tady skončíme, holky, určitě už se nevrátíme na stejné pracoviště! Uvidíte... — Jak to myslíš? — Budem dělat jinde, než předtím. Dostaneme se přece výš..! Věra mlčí, závistivě poslouchá sebejistou prostořekost svých nových družek. Z .vedlejší postele si k ní p^. sedne baculatá, tmavovlasá mladá žena a vezme ji koleTO ramen. - Neboj, my dvě si 0!t_ deme rozumět! - Má příjemně hřejivý hlas. - To víš, musíme si pomáhat! A vůbec, jmenuju se Marie Muškátová! Je dávno po půlnoci, než do-cela utichne vzrušené špitání a touhu po seznámení osmi nových frekventantek internátního politického školení přemůže spánek. Věra leží dosud s očima dokořán. V duchu stále slyší p0_ známku jedné ze spolubydlících: „Budeme dělat jinde, než předtím. Dostaneme se přece výš..." - Proč nespíš? - zaslechne šepot Marie Muškátové. Věra $e 1'Jií Eva Szabóová zachvěje, sklouzne na zem t Mariině posteli a celá se schoulí. _ Copak je, blázínku? Tady se nikoho nemusíš bát.../ - Marie přiklckne k Věře, zvedne ji jako dítě a uloží zpět na lůžko... _ SPRCHA Proudy horké vody bičují nahá ženská těla. Vzduch je prosycen párou, obrysy jsou nezřetelné. Jc slyšet hlučné, veselé, rozdováděné štěbetání a zpoza zdi i neméně veselé hlasy a šplouchání mužů. - Ty máš ale krásný kozičky/ -libuje si Marie Muškátová a s netajeným, trochu závisti- vým zájmem si prohlíží Vč-řinu pružnou dívčí postavu. Od krajní sprchy se ozve káravý hlas čtyřicátnice Anny Trajánové: - Soudružky.' Trochu více vážnosti! Chováte se jako buržoázni paničky v lázních! Maric se posměšně uchichtne: — Proč? Je snad krásné dívčí poprsí buržoázni přežitek? Něco, co se musí zlikvidovat? Z několika stran se ozve smích, ale Anna Trajánová, tisknouc si na obtlousflé, poněkud neforemné tělo ručník, přistoupí blíž: - Soudružko Muškátová, představovala jsem si tě mnohem vážnejší! Slyšela jsem, kolik jsi za války vytrpěla... - Právě proto! — odsekne Marie, a!c už ne tak výbojně. Věra by se v té páře nejraději celá rozpustila, stala se neviditelnou. - ^klamala jsi mě, soudružko Muškátová! - prohlásí Anna Trajánová hořce a pak si od hlavy k patě změří Věru An-giovou. Dívce pod tím pohledem naskoč! husí kůže. - Farizejko pitomá, - uleví si Marie Muškátová, jakmile je důstojná nahota Anny Trajánové z doslechu. - Vy se znáte? - vyzvídá opatrné Věra. - Jmenuje sc Anna Trojanova a pracuje nikde v tisku. Až to tady dodělá, půjde prý někam za šéfredaktorku... Tam to s ní teda chytnou...! STUDOVNA Okolo podlouhlého velkého stolu jich sedí patnáct, před sebou nové sešity, pečlivě ořezané tužky. Věra Angiová sedí v napjatém očekávání vedle své dosud jediné známé, Maric Muškátové. Do dveří vstupuje ten sympatický mladý muž, s jehož pomoc! překonala svou úzkost před přijímací komisí. Zastaví se, počká, než všichni utichnou a tiše sc představí: - Zdravím vás, soudruzi! Jmenuji se Išiván André a budu vedoucím vašeho semináře. Učit vás budu základům marxismu-lcni-nismu. A ted bychom se snad měli všichni seznámit. Podle abecedy... Věra ho vidí jako ve snu, vzpamatuje se, až když do ní Marie strčí loktem. - Věra Angiová - slyší profesorův hlas jakoby z velké dálky. - To jsem já - hlesne a zrudne až po kořínky vlasů. Ted už vidí jen a jen mladého profesora, jeho legračně velký ohryzek nad rozhaleným límcem košile, plavý knírek, který se pohybuje v rytmu toho. jak čte další jména... Jinak nic nevnímá... Osazenstva politického Skoleni se jednoho dne zmocní vlna vzrušeni. Jeden ze starších účastníku, urostlý horník Neubauer, utekl domů. Předseda stranické organizace na šachtě, kde pracuje, ho přiměje k návratu na školeni. Ňa shromážděni všech úěasulíkú školení musí pak Neubauer provést sebekritiku. Věra Angiová před Celým shromážděním spontánně slíbí, že s ním bude probírat látku a opravoval poznámky. Vyslouží si za to překvapené uznání Anny Trajánové. LOŽNICE Jako vždy, i dnes pokračuje ještě za tmy, po večerce, veselé klábosení žen v ložnici. Jediná Anna Trajánová se toho všeobecného povídání a smíchu nezúčastní, leží mlčky na svém lůžku. Věra Angiová se ji bojí a zároveň ji tato žena čímsi mocně přitahuje. Po chvilce váhání využije okamžiku ticha: — Ty máš tak krásné jméno, soudružko Trojanová... 7ak romantické... Na nevzhledné tváři ženy sc rozhostí polichocený a posmutnělý úsměv: - Aíyslíš? Opravdu?... To mě vůbec nenapadlo ... Ale bylo to moje krycí jméno v ilegalitě... Ponechala jsem si fio... - Takvidíš! Treba právěproto... - Kdybys viděla, holka..! Krycí jméno nám nejednou zachránilo život. Neznali jsme ničí pravé jméno. Protože když někoho z nás chytli... To víš, mělo to i své romantické stránky, ale vcelku to byl velice tvrdý život! Plný kázní a odříkání... - To jste ani nesměli milovat? — zeptá se všetečně boubelaté venkovské děvče z lůžka u okna. - Milovat..?- Hlas Anny Tra-jánové zní najednou zasněně, nepřítomně. Věra by ráda zachránila vzácnou důvěrnost chvíle: — Vypravuj nám o něm! Pracovala jsi s ním přece..! My víme jen o jeho smrti, víme, že to byl hrdina... Ale jaký byl v živote, jako člověk, a vůbec... Anna Trajánová se rozpovídá: - Hrdina? Bože, to byl člověk, nemáte ponětí! Veselý, plný elánu ... — její hlas oživne. - Byl to roztomilý, snědý mladý muž, samá legrace a vtip... Ale byl nešíastně ženatý, protože... -Trajánová se odmlčí, zhluboka si povzdychne. — Protože miloval někoho jiného... Ložnicí zavládne napjaté ticho. - Ten den odpoledne, když ho pak večer sebrali, jsrne byli v kině. .. Věra se všecka chvěje vzrušení m. Také ostatní spolubydlící zvědavě očekávají pokračování této nenadálé, vzrušující výpovědi, vtom se vsak znenadání ozve veselý plný hlas Marie Muškátové: — já vám povím něco novějšího, nejsou tomu ještě ani tři dny! Předevčírem v neděli... - Když jsi nám lak Šikovně zdrhla? - uchichtne sc někdo. - Ano, měla jsem rande s Fran-cim. Přijel poledním vlakem. Chudák vyjel za svítání, jen aby mě viděl.. - Kdo je ten Franci? - No přece můj ženich! - opáčí Muškátová hlasem plným neskrývané smyslnosti. - Dělá u nás ve fabrice dílo vedoucího, zrovna jako já... No, a hned jak jsme se sešli, mě zavedl do hotýlku U nádraží a bez dlouhých cavyků si řekl o pokoj. Klidně nás dal zapsat jako manžele. To víte, do večera jsme z toho pokojíku ani nevylezli..! Řeknu vám, stálo to za to! Už nám to oběma moc chybělo! - No a dál? - ozve se čísi hlas. - Povídej! - Copak to nestačí? — směje se spokojeně Marie Muškátová. - Mlčte, vy nestydaté.. ! - hlasitě zavzlyká Anna Trajánová a rázem všechny umlčí. — A vám jsem vyprávěla o něm! 0 něm! — Zaboří hlavu do polštáře a pláče. Po chvíli zděšeného ticha sleze Věra s postele a opatrně se k ní přikrade. — Nechceš trochu vody, soudružko? - ptá sc s účastí, ale přitom sama nechápe, proč to dělá. Tělem i duší fandí přece Marii Muškátové, její přirozené, upřímné schopnosti žít a milovat, jak se jí zachce... Vtom ucítí na ruce dotek vlhké dlaně Anny Trajá-nové. - Děkuju ti, - šeptá a její čelo se leskne potem. - Už mi nic není. Jsi hodné děvče, děkuju. Ale s těmi ostatními už nechci mít nic společného.. ! Nazítří ráno sedm párů očí mlčky přihlíží, jak si Anna Trajánová sbalí své věci a opouští společnou ložnici. Jen Věra Angiová jí sezakřiknutou ochotou pomáhá přenést těžký odřený kufr. STUDOVNA Všichni už sedí za stolem, když vejde Marie Muškátová a mlčky se posadí na své místo. Na její milé úsměvné tváři se objevil nový rys, rys vzdoru. Nikdo se jí na nic neptá, leckdo se asi také boj! projevit zájem o věc tak nemorální, ale Marie promluví sama bez pobízení : - Vysvětlila jsem starýma, že nežijeme v celibátu a že se od jeptišek lišíme právě tím, že se nám hnusí pokrytectví. Chtěl mi totiž Zarazit nedělní vycházky. Měli jste ho vidět! Nestačil ani mrkat, miláček! ...Co já už se najezdila na kole pro partaj! Celou válku, v zimě v létě! V pětaČtyřkátým jsem ušlapala stovky kilometrů s agitátory, když se dělila půda! Ž^ila jsem jako mužskej, spala oblečená, snášela všecky nadávky a nepřátelský řeči! Ale byla to taky nejkrásnějši doba mýho života! A lakovej páprda mi nemá co vykládat o životě! Ani když je náhodou vedoucí politický školy! Věra Angiová už zase slyší svůj vlastní hlas jakoby zvenčí: - Jak to mluvíš o soudruhovi Šašovi? - O co ti vlastně jde, holka? — zeptá se Muškátová udiveně, bez hněvu. — Kam se to chceš došfilhat? Tak se mi zdá, že nejsi zrovna moc rosnej člověk... Co tím chceš dosáhnout? — Chci prostě poctivě Žit! - odpoví Věra vážně s očima plnýma slz. — Tomu ty říkáš poctivost? Opice jedna! A když už je řeč o poctivosti: když jsi pomáhala Anně Trojanové se stěhováním, nevyprávěla ti náhodou, kdo mě u sta-rýho shodil? Všichni okolo mlčí, zraky rozpačitě sklopené; většinou nejen tuší, ale přesně znají odpověď. A Věra s lítostivým pláčem skryje obličej do dlaní... VELKÝ SAL Ve velkém sále někdejších kasáren je dnes slavnost k výročí Říjnové revoluce, spojená s večírkem a zábavou. Na stěnách plakáty, hesla, portréty; na stupínku zpívá pěvecký sbor revoluční a budovatelské písně. Po programu se za všeobecného veselí hrají společenské hry, sálem zní hudba harmoniky, je tu ruch a šum a plno kouře z cigaret. Věra Angiová cítí na sobě pohled Ištvána Andrého, který sedí opodál s ostatními profesory. Dívka dělá, že ho nevidí. Vedle ní se ozve hlas Anny Trajánové: - jako jedna velká rodina!... Tady aspoň víš, že jsi mezi svými... — Mluví svým obvyklým, obezřetně suverénním tónem, ale dnes se zdá být přístupnější trošce lidských citů... - Ano, - přikývne Věra. -Z dětství se pamatuju jenom na strach a bídu, na věčně nebezpečí... Málokdy jsme byli spolu... - Musíš si uvědomit sílu kolektivu, těch, kdo tě mají rádi a kdo ti důvěřují! - Důvěra, — opakuje zvolna Anna Trajánová, - důvěra je velice důležitá věc... - Důvěra... - opakuje s vážnou tváří Věra Angiová a už neuhýbá pohledu svého profesora. Rázem nabyla jistoty, už nevnímá, co jí Trajánová říká, ale její tvář vyjadřuje presto i nadále soustředěnou pozornost... Během jedné ze společenských her, při níž musí tančící dvojice udržet pintľ-noneový míček mezí čely a tvářemi, sc Věra dostane do páru s Ajidrém. Jen na okamžik si stisknou ruce, :ilc dívka pak už po celý zbytek večeru neví, co se s ní a kolem ní děje... NA AGITAČNI OBCHŮZCE Anna Trajánová a Věra Au giová vykročí, podobně jaĽ jiné agitační dvojice z int(^ nátní školy, do podvečerní^ šera nevlídného průmyslový města. Po špatně osvětlených ulicích obcházejí louže a vy ptávají se po adresách. pr^ cházejí nevlídnými dvory oprýskanými schodištěmi. 1 Zazvoní u jedněch dveří a když jim po delším klepám nejde nikdo otevřít, objeví Se na pavlači soused, starší muž s ohnutými zády. Pozve je dá! aby zde počkali na dělníka ze železáren, kterého hledají. V omšelé staromládenecké kuchyni jim nabídne židle sám pokračuje v loupáni brambor. - Já dělám lafy v železárnách, - říká bez p0. bízení. - Jenomže led marodím. V Anně Trajánové se pro bouzí profesionální zájem funkcionárky. - Totiž... já vlastně ani nema-rodím... - Na mužově cele se prohlubují vrásky. - Oni mi totiž chtějí vyrazit... Trajánová z něho nespouští oči, - Napřed mě vylili z partaje... při sloučení... — odmlčí se, pátravé se zadívá na Trajánovou. - Odkud vlastně jdete za sousedem? Trajánová nasadí nenucený úsměv: — Byl to kamarád mýho muže, tak jsem si řekla, když uí tudy projíždím, podívám se, jak se mu vede... Tohle je moje neteř, - ukáže na Věru. Muž se uklidní: - Byl jsem socdemák, už od osmatřicátýho. To bylo tenkrát, když už měli šípéci padesát poslanců v parlamentě. .. Trajánová ho přeruší: - AU co proti vám ted mají? - jo, milá paní! že js*m P'V v šestactyřicátým štval lidi do stávky a že jsem přej byl proti sloučení. Ale já byl jenom proti tomu fašounovi, co nám dodneška dělá dílovedoucího! Ten se ovsem honem dul ke komunistům a hned ttas dělníky začal pérovat! Ve jrnénu strany! No to se ví, když ho chtěly odbory vyhodit Z fabriky, svědčil jsem proti němu taky. Když ostatní přestali makat, stal jsem taky. Ale proti sloučeni jsem neřekl ani slovo! - Jak se vlastně jmenujete, soudruhu? - zeptá se neuvážene Trajánová. Okamžitě se vzpamatuje, ale už je pozdě. u 200 ^{už se náhle vztyčí, jeho hlas se zachvěje: - Kdo vlastně jste? 4 odkud jdete? špiclujete? Sbi-rítt materiál?! Koukejte zmizet, ■0honem, nebo...! Qbč ženy zděšeně vycouvají na pavlač) dveře kuchyně se za nimi hlučně zabouchnou, jja schodech se Trajánová uklidní. — Pravicový socdemák, -konstatuje. - Třídní nepřítel! V průjezdu najde na seznamu nájemníků jeho jméno a poznamená si je do notýsku. - Ted jsi to aspoň viděla na vlastni sči. To má pro tebe vČtfí cenu, než seminář marxismu-leninismu ! Trajánová pozve Věru po tomto nepříjemném intermezzu do cukrárny. Vyplivá se jí, je-li spokojená v internátě a jak se ji zamlouvá vedoucí semináře Htván André. Když ho dívka se spontánním obdivem -vychvaluje, zchladí jeji nadšení úvahami nad jeho mládím a možnou nedůslednosti. - Včra chce nazítří s profesorem mluvit, oslovi ho co vyučování, ale pak si to rozmysli, wdest se a uteče. POKOJ ANNY TRAJÁNOVÉ Za několik dní, když už Věra málem zapomněla na agitační obchůzku, zavolá si ji Trajánová po obědě k sobě do pokoje, který teď sdílí s jednou profesorkou. Před ní na stole list papíru: zpráva o agitaění práci. - Podepiš to, — přistrčí papír před Věru. Poslední slova jsou podtržená: „...je domníváme, že jde o aktivního nepřítele " Věra se podepíše svým starým plnicím perem. -