mnoho-lis přátel měl. Žádná věc nesoudí lépe o přá-teléch než neštěstie. Vídali sme některé lidi u velikém štěstí položené, že v zástupiech a v houfiech přátely počítali. Též tudiež, když jich málo štěstie poopus-tilo, ledva samé druhé poznali sme.
Nevěrné přátelstvie, kteréž lidé k sobě mají pro nějaký užitek, aniž muož stálé býti. Neb dosáhne-li užitku, pro kterýž tobě přietelem byl, a jiného od tebe nečeká, přátelstvie zmařeno jest.
Dobrovolná věc má býti přátelstvie a samo sobě za odplatu. Ktož tobě a tvé osobě jest přietelem, budeť vždycky, by pak nic neměl. Pakliť jest kto přietelem pro zbožie, jestliže ho zbudeš, hned nebude. Nebo čemu jest on přietelem byl, to si ztratil a přátelstvie jeho s ním odešlo. A protož čím viece bohatší a vzácnější jsi, tiem méně muožeš věděti o pravých přátelích. Neb pro tak veliké mnozstvie falešných přátel, by kto i pravý byl, nemuožeš poznati, lečť jeho někdy neštěstie aneb protivenstvie ukáže. Ktoť tehdáž takový zuostane, jakový prvé byl, toť pravý přietel jest.
Ještě nětco výše chci o věrném a pravém přátelství po věděti. By někdy přihodilo se, aby přietel tvuoj v některakú věc přišel a jí se dopustil, ježto by neslušná byla, nemá se tvé přátelstvie změniti proti němu, než jeho o tom litovati, a muožeš-li, i pomoci radú neb nákladem. Nebo ktož pro cizí pád přátelstvie opustí, ten tomu podobný jest, který v štěstí přietelem jest, v neštěstí nepřietel. Naj výše pak přietel má vznesen býti a strpěn, by pak nětco proti osobě tvé učinil z nechtěnie neb z nerozumu. Kto sobě tuto řeč, kterúž hned poviem, v úmysl vezme, nikdy se nad nepřietelem nerozpačí aneb nad kterýmžkoli jiným;
a toto jest: Učiní-liť ktokoli jakú věc proti mysl sobě na to, ten, ktož to učinil, přietel-1 nepřietel. Jest-liť přietel a máš ho za pravéhc učinil jest nerad, nevěda, by to proti tobě 1 aneb tebe uraziti. Pakliť jest nepřietel, účinku se nediv, nebť jest učinil to, co učiniti měl. Však nepřietel na to mi jest, ať by to činil, coť by cti a statku škodilo. Ale přietel učiní-liť co, hledíť to opraviti vší snažností; než nepřietel, by pak co dobrého náhodu učinil, hledíť to zkaziti, a učiní-liť co zlého, hledíť to vším obyčejem ještě v horší uvésti. Toto pak najhoršie nepřátelstvie jest, které pod pláštěm přátelstvie chodí — zjevného se uvarovati muožeš, tajného nikoli.
o času Toto jest rozum Diogena mudrce
Nic dražšieho v světě nenie nežli čas a nic laciněj-šieho. Všecko, což máme, nedostane-li se času, jako bychom nic neměli. Ktož marně utrácí čas, větší škodu sobě činí, nežli by penieze utrácel, neb těch nabyti 1        muož, ale času nikdiež.
Na tři strany sám v sobě jest rozdělen čas, totiž minulý, nynější a budúci. Z těch tří rozdieluov jediného nám přirozenie v drženie puojčilo, totiž času nyněj-šieho. Což minulo, toho v své moci nemáme, a což budúceho, ještě také. Samo to, co nynější a přítomné
jest, držíme, a to ještě velmi nepevné, takže až ne-učijem, z rukú nám vynikne, čehož nikdy neuhoníme. Aniž komu dáno jest minulého času požívati. A proto, ačkoli drahá věc čas jest a nikda nenabytá, však žádnu věcí štědřejší, nébrž marnotratnější nejsme než časem. Penězi, jichž muožeš nabyti, nerad se s žádným dělíš, čas, jehož nemuožeš nabyti, leckomus k vuoli maříš a utrácieš. Ti pak najvětčí marnotrátce času sú, kteříž jej spaním a snem dlúhým zmařují. Jiní všickni maři-telé času podobněji jeho zbývají, kterúkoli věcí zaneprázdněni jsúce. Ktož času spaním ztracuje, ten naprosto od mrtvého se nedělí. Nebo poněvadž první mudrci sen vykládajíce, tak jeden pověděl, že sen jest obraz smrti, a druhý, že jest soused smrti. A z té příčiny múdrý i blázen ve spáni jednostajni jsú, aniž se co dělí od sebe, neb tehdáž žádný sám při sobě nenie.
Drahoty času řiedko kto poznati muož, neb žádná drahá věc nemuož tak poznána býtí, jako když se ztratí: tak čas, dokudž jej máme, nevieme, co jest, než když od nás chce preč jiti, tu tepruv porozumie-váme, že sme nic zde v světě v hmotných věcech neměli nic dražšieho než čas. Bychom toho neměli, ani synuov, ani manželky, ani zbožie, ani žádné věci neměli bychom. A když jej ztratíme, všecky věci ztratíme krom toho, čeho bychom sobě nachystali, ježto nad tiem čas moci neměl by.
O mnohých čteme, kteří na skonání času od při-rozenie jim puojčeného zlatem čas vykupovati chtěli. Povolal jeden veliký bohatec, leže na smrtedlné posteli, mudrce k sobě, kterýž přišed k němu vece: ,,Proč jsi pro mě poslal?" Odpověděl ten: ,,Abych se s tebú
poradil, mohu-li mi lékaři moji zdravie a času při-dati," Řekl mudřec: „Bohové té věci v držení jsú, lékař nemoc opravuje a zdraví pomáhá. Sám buoh časem vládne a šafuje. Cožť jest ho uložil dáti, tohoť žádný neodejme, aniž nemoc ukrátí. To když svú chvílí vyjde, viece nevyprosíš ani vymodlíš. Přišel-li jest konec času tvého, darmo na lékaře nakládáš. Pakliť nepřišel, dobře činíš, že pro spěšnější zbytie nemoci peněz nelituješ, viece sobě zdravie váže." Řekl mu nemocný boháč: .,Ó co bych chtěl každú hodinu penězi rád zaplatiti, abych ještě málo ve zdraví živ pobyl." Vece jemu mudřec: ,,Divná věc, že tu věc nynie draze kupovati chceš, kteráž tobě za nejlacinější byla, aniž si ji sobě co vážil, než mařils, utrácels, jako by na to velmi bohat byl. Vidíš, že se již toho bojíš, ať by se nedostalo! Pomníš-li, že netoliko vzácen, ale i nelib tobě čas býval? Již hodiny penězi vykupovati chceš, a nedávno dny, měsiece i léta jako darmo rozsýpal si, každému k vuoli živ sa: jednak šerméřóm, jednak hřáčóm, jednak hudcóm, jednak pišteóm, trubačom a rozličným kajkléřóm. Někdy psuom i ptá-kuom času svého puojčíval si. Někdy také tak nelib tobě čas byl, že jsi kratochvíle hledal, jedné ať by spieše chvíle minula: ano skrze pitie, ano skrze jiedlo zbytečné, ano skrze žerty jako by najímal sobě, kudy by spieše čas minul. Pohlediž nynie, co si rád byl brzkému minutí času, jakž by již rád z jedné hodiny den učinil! Žádná věc neumie lépe naučiti člověka požívati času nežli blízkost smrti. A pak ztraceníe, to již dokonalému učí."
Mudřec jeden spolu i kněz ejiptský uvodí jednoho, který v živnosti časné do pekla vstúpil, jimi tehdáž
vnově nalezeného, prvé neslýchaného. Ten přišel tam, ptal se Agamemnona, Parida, Ulixa, Priama, Ajaxa i všech jiných toho času sešlých u válce trojánské; ptal se Eleny, Polyxeny, Exiony, Dejanýry, Penelopé, Filidy i jiných toho času umřelých žen, co by sobě nynie vinšovali. Všickni jednostajně usty volali: „Nic jiného nežádáme než času!" Nežádal tu Paris pěkné ženy, nežádala Elena pěkného muže. Toho žádajíc vyprositi nemohu, co my zde živí v své moci máme, ale lehce a špatně utratíme. Ó my blázniví lidé, že \ sobě toho vážiti neumieme, najímajíc sobě na svuoj náklad zloděje, aby nám čas kradli! Dosti na tom nemáme, že nám téměř puol času sen ukrádá, ještě aspoň, když nespíme, nemuožem sobě jeho užitečně požiti, abychom ale, když budeme mieti zemřieti, poznali, že sme živi byli. Věř mi každý živý člověk, kto k tomu rozumu nepřijde, aby čitedlně znal, že živ jest, žádný bez stýskanie a žádného pykánie neumře. By sto let živ byl, ta léta všecka nenasytí tebe životem, jestliže vždy minulý čas nedokonalý jest. Pakli přítomný čas umieš sobě konati, nepotřebuješ budúceho. Kdykoli smrt přijde, vesele ji přijmeš, neb vždycky život zavřený máš.
o Čistém svědomí Tato řeč jest vzata ze dvú mudrcov Anaxagory a Seneky
Kto v hlasu pověsti hledí, ten se nechystá svedomie neposkvrněného zachovati. Neb dobré svedomie nepotřebuje mnoho svědkuov, na dvú dosti má a ti jsú jemu za najhlučnejší zástup. Ptáš-li se na ně, poviemť: svědek jeden jest buoh a ty druhý. Najlepšie svedomie na těch dvú svědciech k přisúzení i k odsúzení dosti má. Jiní všickni svědkové mohu oklamáni býti, tato dva nikdy. Jiní, když se zavřeš, nevědie, co činíš, tato dva všecko spatřují, netoliko činy, ale i meškánie pronikají. Nelzeť se před nimi zavřieti, všudyť tě vyšpehují, všudyť tě najdú, s tebú do pokoje i na lože chodie. Pověz mi, prosím tebe, velmi-li se těch svědkuov stydíš, velmi-li je na péči máš ? Za to mám, činíš-li své věci, jako by je před sebú měl, žeť se nenie potřebie zavierati. Neb co před těmi svědky činiti smieš, proč by téhož přede vším světem učiniti nesměl? Pakli nětco činíš před nimi, zač by se před jinými styděl, výše chci nětco pověděti: Tvé vlastnie osoby svědectvie, by bohové o tvých skutciech nevěděli, má tobě vážnější býti nežli všech lidí hlasové. Pakli některú věc činíš, buď skutkem, neb myšlením v tu naději, že o tom žádný nezvie, co plátno jest, kdy ty to sám do sebe vieš? Ó nešťastný jsi člověk, jestliže toho světa zamietaš! Protož měj ten obyčej, když lidé svědectvie vydávají, srovná-li se tvé svědectvie s nimi, na to pomýšlej! Neb jejich svědectvím muožeš i oklamán býti, i v marnú chválu vstúpiti, ale tvéť tebe