PŘÍLOHA VI Teze Pražského lingvistického kroužku v uplnem původním zněni I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLÓGII V P RAZ E 1929 1« CONGEES DES P HILOLOG U E g SLAVES A PRAGUE WW Sekee II. — Section JP'^'Z These k diskmi, — Pnrpof.ilíom. 1. PRAŽSKÝ LINGUISTICKÝ KROUŽEK, Praha: Metodické problémy plynoucí z pojetí jazyka jako systému a význam tohoto pojetí pro jazyky slovanské (synchrcmická metoda a její poměr k metodě diachronické srovnávání strukturální proti srovnávání genetickému, nahodilost či zákonitá souvislost vývojových jevů jazykových). a) Pojetí jazyka jako funkčního systému. Jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí se s ní o záměrnost. Ať analysujeme řeč jako výraz nebo iako sdělení, úmysl mluvčího jest vysvetlení', ktŕn ie lejvít nasnadě • je nejpřirozenéjši. Proto jest při linguistické analyse dbáti stanoviska funkčního! S funkčního stanoviska je jazyk systémem účelných výrazových prostředku, žádnému jazykovému jevu nelze porozumět! bez ohledu na systém, k němuž náleží. Ani linguistíka slovanská se nemůže vyhýbati tomuto aktuálnímu komplexu problémů. b) úkoly syn c h r o n i e k é metody; její poměr k m e t o d č diachronické. Podstatu a povahu jazykového systému lze nejlépe poznati synchronickým rozborem jazyku dnešních, k c . poskytují úplný materiál a ktoré lze přímo prožívati. Najaktuálnejším a také najzanedbávanejším úkolem slovanské linguistiky je tudíž vypracováni lingvistické cluinúcteristiky dnešních jazyků slovanských. Rez takovéhoto postupu není hlubší studium jazyků slovanských vůbec možné. Pojetí jazyka jako funkčního systému jest třeba dbáti i při studiu minulých stadií, ať jde o jejich rekonstrukcí nebo o zjišťování vývoje. Netec hlásit nepřekonatelné hráze mezi metodu «yn> chronickou a diochronickou tak, jako to činí škola ženevské. Mají-li býti v synchronické linguistice hodnoceny prvky jazykového systému s hlediska jejich funkcí, nemůžeme ani změny v ja- zyce posuzovali bez ohledu na systém, který je těmto změnám podroben. Nelogické by bylo předpokládali, že změny jazykové jsou jen rušivými zásahy bez účelu, heterogenními s hlediska systému. Změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabílisaci, rekonstrukcí atd. Diachronické badání tedy nejenom že nevylučuje pojmy systému a funkce, nýbrž naopak bez ohledu na tyto pojmy je neúplné. S druhé strany nemůže ani synehremický popis naprosto vy-louéiti pojeni evoluce, nebo i v úseku synchronicky pojatém existuje vědomí stadia mizejícího, přítomného a nastávajícího; stylistické prvky, prožívané jako archaismy, dále rozlišování tvarů produktivních a neproduktivních jsou doklady jevů diachronic-kých, jež nelze odkliditi z linguistiky synchronické. e) Nové m o ž n o s t i užití srovnávací metody. Až doposud srovnávací zkoumání slovanských jazyků se omezovalo jenom na problémy genetické, především na shrnování společných prvku. Metody srovnávací musí však býti využito šíře: je to metoda povolaná k tomu, aby odhalovala strukturním zákonitost jazykových systémů a jejich vývoje. Vděčným materiálem pro srovnávání takovéhoto typu jsou nejen jazyky nepřfbuzné nebo příbuzné jen vzdáleně, svou strukturou co nejvíce rozdílné, nýbrž také jazyky jedné rodiny, na př. jazyky slovanské, které jeví v svém historickém vývoji ostré rozdíly na pozadí podstatných a četných shod. Důsledky strukturúhrúio srovnání jazyku příbuzných. Srovnávací zkoumání vývoje slovanských jazyků krok za krokem ruší představu o nahodilém a episodickém rázu konvergentního a divergentního vývoje, který se vyskytl v dějinách těchto jazyků. Odhaluje zákonitou spojitost mezi jednotlivými fakty konvergentními a divergentními. Vývoji slovanských jazyků by se takovýmto zkoumáním dostalo jeho typologie, to jest shrnutí řady změn vzájemně souvisících v jeden celek. Poskytujíc s jedné strany cenný materiál pro všeobecný ja-zykozpyt, s druhé strany obohacujíc dějiny jednotlivých jazyků slovanských, definitivně odklízí neplodnou a fiktivní metodu dějin isolovaných jevů, odhaluje základní tendence vývoje jednoho nebo druhého jazyka a umožňuje vydatněji užívali principu relativní chronologie, jenž jest spolehlivější než nepřímé chronologické údaje čerpané z památek. Oblastní skupiny. Odhalování tendencí ve vývoji jednotlivých slovanských jazyků v různých dobách a konfrontace těchto tendencí s tendencemi ve vývoji jazyků sousedních, slovanských i neslovanských WBĚ 714 715 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění (na př. jazyků ugrofmských, jazyka německého, jazyků balkán ských kteréhokoliv původu), poskytne materiál pro soubor důle žitých otázek o oblastních skupinách různého rozsahu, do kterých vstupovaly jednotlivé jazyky slovanské průběhem svých dějin d) Zákonitá souvislost jazykových j'e v ů v ý v o j o v ý c h. Ve vědách vývojových, k nimž náleží i historický jazyko- zpyt, ustupuje dnes koncepce jevů náhodně vzniklých _třeba pak důsledně uskutečňovaných — pojmu zákonité souvislosti vývojových jevů (monogenese). Proto také ve výkladu změn gramatických a fonologických teorie konvergentního vývoje zatlačuje koncepci expanse mechanické a nahodilé. Její důsledky 1. pro expansi jevů jazykových. Ani expanse jevů jazykových měnících zasažený jazykový systém se neděje mechanicky, nýbrž je určována pohotovostí přijímajících, která se projevuje shodně s tendencí vývoje. Tím ztrácejí zásadní význam spory o to, jde-li v konkrétním případě 0 změnu šířící se ze společného ohniska nebo o jev vyplývající z konvergentního vývoje. 2. pro problém rozpadnutí prajazyka. Tím se mění smysl problému o rozpadnutí prajazyka. Měřítkem pro jednotu prajazyka je míra, v jaké jsou dialekty schopny prožívati společné změny. Vycházejí-li tyto konvergence z jednoho ohniska či nikoli, je věc vedlejší a stěží řešitelná. Dokud konvergence převládají nad divergencemi, je výhodné před-pokládati konvenčně prajazyk. S tohoto stanoviska lze řešiti 1 otázku o rozpadnutí slovanského prajazyka. Pojem jednoty jazykové, jehož tu bylo užito, jest ovšem jen metodický pojem pomocný, určený pro badání historické, a nehodí se pro linguistiku aplikovanou, v níž je kriterium jednoty jazykové dáno poměrem mluvícího kolektiva k jazyku, nikoliv objektivními příznaky jazykovými. I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. \f congrěs des philolocues slaves a prague 1929. Sekce II. — Section II*"*. These k diskusi. — Prapositions. t. PRAŽSKÝ LINGUISTICKÝ KROUŽEK, Praha: Úkoly zkoumání jazykového systému, zvláště slovanského. a) Badání o zvukové stránce jazyka. Význam stránky akustické. Problém záměrnosti fonologických jevů nutně vede k tomu, že při zkoumání vnější stránky těchto jevů je nutno zkoumati je na prvním místě s hlediska akustického, protože mluvčí má na zřeteli představu akustickou, nikoliv motorickou (na př. nezáleží na různých podrobnostech v artikulaci čes. ř, rus. I a pod. při stejném výsledku akustickém). Nutnost rozlisovati zvuk jako objektivní fysikální fakt, jako představu a. jako prvek funkčního systému. Instrumentální záznam objektivních akustických i motorických předpokladů subjektivních akusticko-motorických představ jest cenný jako ukazatel objektivních korelátů hodnot jazykových. Mají však tyto objektivní předpoklady jen nepřímý vztah k linguistice a nesmějí se proto ztotožňovati s jazykovými hodnotami. Avšak i subjektivní akusticko-motorické představy jsou prvky jazykového S5^stému jen v té míře, v jaké plní v daném jazykovém systému funkci významného rozlišování. Sensuální obsah takových fonologických prvků jest méně podstatný než jejich vzájemné vztahy v systému (štrukturálni zásady fenologického systému). Základní úkoly synchronické fonologie. 1. Je třeba charakterisovati fonologický systém, totiž stanovití souhrn nejjednodušších akusticko-motorických představ, vý-znamotvorných v daném jazyce (fonémat); při tom je nutno spe-cifikovati vztahy mezi fonématy, totiž stanovití štruktúrni schéma daného systému, zvláště je důležité vymeziti jako spéci- 716 717 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění ální typ významotvorných rozdílů fonalogické korelace Fenologickou korelaci tvoří řada párů protilehlých fonémat lišících s£ podle stejného principu, který může býti myšlen, jsa abstrahován od každého z těchto párů (na př. v rušt, jsou tyto korelace - dyna micka přízvučnost <-» nepřízvučnost samohlásek, znělost - ■nL znělost souhlásek, měkkost «-» tvrdost souhlásek; v čest- délka <-> krátkost samohlásek, znělost *~ neznélost souhlásek.) " 2. Je třeba určiti kombinace fonémat realisované v daném jazyce naproti všem kombinacím těch fonémat teoreticky možným, variace pořádku v jejich seskupování a rozsah těchto kombinací. 3. Má se určiti také stupeň, v kterém se jich využívá, hustota v které se realisují daná fonémata a dané kombinace'fonémat různého rozsahu; má býti rovněž prozkoumáno zatížení různých fonémat a kombinací fonémat v daném jazyce. 4. Důležitým problémem linguistiky, zvláště slovanské, je morfologické využití f o n o lo g i c k ý c h rozdílů (morfofonologie nebo zkráceně morfonologie). Složité představy dvou nebo více fonémat schopných podle podmínek morfologické struktury slova se navzájem zaměňovat uvnitř téhož morfématu totiž morfonématu, mají podstatnou úlohu v slovanských jazycích (na př. v rušt. je morfonéma k/ě v ruk/i — ruka, ručnoj). Je nutno přesně synchronicky stanovití všechna morfoné-mata pro každý slovanský jazyk nebo dialekt a místo, které dané morfonéma může zaujímati uvnitř morfématu. Naléhavým problémem slavistiky jc provésti naznačený fo-nologický a morfonologický popis u všech slovanských jazyků a jejich dialektů. b) Badání oslově a o spojení slov. Nauka o jazykovém pojmenování — slovo. Slvvo se stanoviska funkce je výsledkem jazykové činnosti pojmenovací, která se leckdy nerozlučně mísí s činností usou-vztažňovací (syntagmatickou). Jazykozpyt, který analysoval řeč jako objektivovaný fakt mechanický, popíral často vůbec existenci slova, avšak se stanoviska funkčního samostatná existence slova je zcela zřejmá, třebaže sc jeví v různých jazycích v různé intensitě a je faktem jen potenciálním, činností pojmenovací rozkládá si řeč skutečnost, ať vnější nebo vnitřní, reálnou nebo abstraktní, v elementy jazykově postižitelné. Každý jazyk má svůj vlastni systém pojmenování: užívá různých forem pojmenovacích a to v různé intensitě, na př. odvozování slov, komponování slov a pevných slovních spojení (tak v Slovan, jazycích, zejména v řeči lidové, nová substantiva se tvoří většinou odvozováním), má vlastní pojmenovací klasifikaci a vy- tváří si svou karakteristickou zásobu slovní. Pojmenovací klasifikace se projevuje především soustavou slovních kategorií, jejíž rozsah, určitost a vzájemný vztah je třeba pro každý jazyk zkou-mati zvlášť. Kromě toho jsou rozdíly klasifikační také uvnitř jednotlivých kategorií slov; u substantiv na př. kategorie rodu, životnosti, čísla, stupně uxčeností atd., u sloves kategorie slovesného rodu, vidu, času atd. Nauka o pojmenování analysuje zčásti stejné jevy jazykové jako tradiční nauka o tvoření slov (kmenosloví) a t. zv. skladba v užším smyslu (nauka o významu druhů a tvarů slovních), ale funkční pojetí umožňuje spojovati jevy oddělované, určovati systém jednotlivých jazyků a výklad tam, kde starší metody jen konstatovaly, na př. u funkcí forem časových v jazycích slovanských. . ■ ■• Rozborem forem jazykového pojmenování a pojmenovacích klasifikací není ještě ráz zásoby slovní v jistém jazyce dostatečně určen. K její karakteiistice je třeba ještě zkoumati průměrný rozsah a průměrnou určitost významovou u jazykových pojmenování vůbec i u jednotlivých pojmenovacích kategorií zvlášť, určiti pojmové oblasti, které jsou ve zkoumané zásobě slovní zvlášť výrazně zastoupeny, stanovití úlohu afektívnosti jazykové na jedné straně, zvýšenou intelektualisaci jazyka na druhé straně, zjišťovati způsob, jak se zkoumaná zásoba slovní doplňuje (na př. přejímáním nebo překládáním cizích forem pojmenování) a j.. t. j. zkoumati jevy, kterými se zabývá t. zv. sémantika. Nauka o wsouvztažnovárti — spojení slov (syntax). Spojení slov, nejde-li o spojení pevné, je výsledkem činnosti usouvzta-iňvvací, která se ovšem také leckdy projevuje formou slova jednoho. Základním aktéra usouvztainovatím,.a zároveň vlastním aktem tvořícím větu je predikace. Proto syntax funkční zkoumá především predikační typy, všímajíc si při tom i formy a funkce gramatického subjektu. Funkce subjektu nejlépe vysvítá srovnáním aktuálního členění věty v thema a výpověď,s formálním členěním v gramatický subjekt a predikát; na př. ukazuje se, že gramatický subjekt v češtině není tak thematický jako gramatický subjekt ve franštině nebo angličtině a že aktuální členění věty nezmeehamsovaným slovosledem v češtině v thema a výpověď umožňuje odklízeti rozpor mezi-thematem a gramatickým subjektem, který jiné jazyky odklízejí jinak, na př. passivem. Funkční pojetí umožňuje poznávati vzájemnou souvislost jednotlivých syntaktických forem (srov. uvedenou souvislost mezi thematickou povahou gramatického subjektu a rozvojem passivní predikace) a tím umožňuje poznávati jejich systémovou sounáležitost a koncentrovanost. 718 719 28 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění Morfologie (nauka, o systémech forem slovních i skupinových) útvary slovní a útvary slovních skupin, vyplývající z jazykové činnosti pojmenovací a usouvztažňovací, seskupují se v ia zyce v systémy povahy formální. Tyto systémy zkoumá morfokC gie, ovšem v širším slova smyslu, která se neřadí k nauce o pojmenování a o usouvztažňování jako disciplina paralelní (tradiční kmenosloví, morfologie, syntax), nýbrž obojí nauku protíná" Tendence tvořící systém morfologický mají dvojí směr soudržnosti: udržeti ve formálním systému jednak tvary různé podle funkcí, v kterých se objevuje nositel téhož významu, jednak tvary nositelů různých významů, určované touž funkcí. Pro každý jazyk zvlášť je třeba určití sílu obou těchto snah i rozsah a uspořádání systémů, které jsou jimi ovládány. V karakteristice morfologických systémů třeba také konsta-tovati sílu a rozsah principu analytického a synthetického ve vyjadřování jednotlivých funkcí. I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGU V PRAZE 1929. ler CONGRĚS DES PHILOLOGUES SLAVES Á PRAGUE 1929. Sekce II. — Section These k diskusi. — Prtypositions. í. PRAŽSKÝ LINGUISTIC KÝ KROUŽEK, Praha: Problémy badání o jazycích různých funkcí, zvláště v jazycích slovanských. a) O funkcích jazyka. Zkoumání jazyka vyžaduje, aby se přesné dbalo rozmanitosti funkcí jazykových a způsobů, jak se realisují v daném případe. Bez. ohledu na tyto funkce a způsoby jc synchronická i dia-chronická charakteristika kteréhokoliv jazyka zkreslená a do značné míry fiktivní. Podle těchtu funkcí a způsobů se mění hlásková i gramatická struktura jazyka i jeho lexikální složení. 1. Je třeba rozlišovati řeč vnitřní a řeč projevenou. Projevená řeč je pro většinu mluvících jen speciální případ, poněvadž se častěji myslí v jazykových formách, než mluví; proto je mylné zevšeobecňovati a přeceňovati význam vnější zvukové stránky pro jazyk a je třeba všímati si zvláště potenciálních jevů jazykových. 2. Příznaky důležitými pro charakteristiku jazyka je inte-iektválnost anebo emociálnost jazykových projevů. Oba tyto příznaky se buď prolínají aneb jeden z nich nad druhým převládá. 3. Intelektuální řeč projevená má převážně určení sociální (totiž je určena pro styk s někým); řeč emociálni mívá též určení sociální, totiž ehce vyvolati jisté emoce v posluchači (řeč emotivní) anebo je vybití emoce, jež se děje bez zřetele na posluchače. V úloze sociální je třeba rozlišovati řeč podle vztahu mezi ní a'mimojazykovou ukuieřtumtí: má buď funkci sdťlotw-cí, totiž je namířena na předmět vyjádření, aneb funkci poetickou, totiž je namířena na vyjádření samotné. Při. řeči ve funkci sdělovací je třeba rozlišovati dva směry gravitační: jeden, kde řeč je situační, totiž spoléhá na doplnění mirnojazykovými prvky (řeč praktická), druhý, kde se řeč snaží tvořiti co nej uzavřenější celek se snahou po úplnosti a přesnosti, po slovech-termínech a po větách-soudech t řeč teoretické neboli formulační). Státní tiskárna v Pra2e. 720 721 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění Je žádoucí zkoumati formy řeči, v nichž má úplnou vahu jedna funkce, a formy, v nichž se prolínají funkce několi keré; při tom základní je otázka o různé aktuální hierarch ; funkcí. Každá funkční řeč má svůj systém konvencí_vlastní in zyk („langue"); je proto nesprávné ztotožňovati některou funkci s jazykem („langue") a jinou s aktuálním mluvením („parole" — podle terminologie de Saussureovy), na př intelek tuální s jazykem („langue") a emociálním s aktuálním mluvením („parole") a t. p. 4. Způsoby jazykových projevů jsou: jednak projev ústní pro nějž jest dalším dělidlem okolnost, zda vidí posluchač mluví' čího či nikoliv, jednak projev psaný, a za druhé řeč střídavě pře', rušovaná (dialogická) a řeč jednostranne souvislá (monolo-yickáj. Je důležité stanovití, které způsoby se s kterými funkcemi spojují a do jaké míry. Je třeba soustavně zkoumati též posunky doprovázející a doplňující projevy ústní při přímém styku s posluchačem; ty jsou důležité pro problém Oblastních jazykových skupin. 5. Významným činitelem pro vrstvení jazyka jest poměr mezi účastníky jazykového styku.: stupeň jejich soudržnosti sociální, společenství odborové, teritoriální, rodové a rodinné, a pak příslušnost mluvících k několika kolektivním celkům, projevující se v míšení jazykových systémů v jazycích měst. Sem patří problém jazyků pro styk mterdialektický (t. zv. jazyků obecných), jazyku zvláštních, jazyků přizpůsobených pro styk s cizojazyčným prostředím a problém jazykového rozvrstvení v městech. Je třeba i v diachronické iinguistice věnovati pozornost pronikavému vzájemnému vlivu různých těchto jazykových útvarů, a to nejen vlivu teritoriálnímu, nýbrž také vlivu různých jazyků funkčních, různých způsubů jazykového projevu a jazyků různých skupin a celků. Studium této funkční diaiektologie v oboru slovanských jazyků není skoro ještě ani započato, na př. dosud úplně postrádáme poněkud soustavnějšího zpracování prostředků jazykové emociálnosti. Neodkladně by mělo býti organisováno studium jazyků v městech. b) O jazyce spisovném. Politické, sociálně hospodářské a náboženské podmínky jsou při vytváření spisovných jazyků jen vnějšími činiteli; pomáhají vysvětlovati, proč spisovný jazyk vyšel právě z jistého nářečí, proč v jisté době vznikl a se ustálil, ale nevysvětlují, proč se odlišil a v čem se odlišuje od jazyka lidového. Toto rozlišení nelze viděti jen v konzervativnosti jazyka-spisovného; jednak, je-li často spisovný jazyk konservatřvní v systému gramatickém a fonologickém, jest v slovníku stále tvůrčí, jednak nikdy nerepresentuje jen minulý stav některého místního dialektu. Odlišení spisovného jazyka je způsobeno jeho úlohou, zvláště většími požadavky na něj kladenými než- na řeč lidovou; spisovný jazyk vyjadřuje kulturní a civilisační život (postup i výsledky myšlení vědeckého, filosofickonáboženského, sociálně politického a administrativně právního). Tento úkol spolu s jeho cílem odborného poučení a formulování především rozšiřuje a mění (intelektualisuje) jeho zásobu slovní; potřeba vyjadřovat! se o věcech, které nemají přímý vztah k reálnému životu, a o věcech nových, vyžaduje nových výrazů, kterých lidový jazyk nemá nebo neměl do té doby; také potřeba vyjadřovati se o známých věcech i z reálného života přesně a souhrnně vede k snaze po slovech-pojmech, po výrazech pro logické abstrakce a k přesnějšímu vymezení logických kategorií prostředky jazykovými. Tuto intelektualisaci spisovného jazyka působí také potřeba vyjadřovati vzájemnou souvislost a složenost myšlenkových pochodů — což se projevuje nejen výrazy pro příslušné abstraktní pojmy, nýbrž i formami syntaktickými (na př. propracováním souvětí podřadného přesnějšími formulemi). Dále se projevuje intelektualisace spisovného jazyka také zvýšenou kontrolou (censurou) emociálních prvků (kultura eufemismu). S pozornějším a náročnějším poměrem k jazyku je spojen normovanější a normativnější ráz jazyka spisovného. Pro spisovný jazyk je charakteristické větší funkční využití gramatických a lexikálních prvků (zvláště zvýšená lexikalisace slovních skupin a přesnější vymezenost funkcí, která se jeví větší určitostí vyjadřovacích prostředků a ve speciálnějším jejich rozlišování), a pak bohatě jií společenské normy jazykové (jazyková etiketa). Ve vývoji spisovného jazyka je zvýšena úloha uvědomělé záměrnosti: jejím projevem jsou různé formy jazykového re-formátorství (zvláště purismus), jazyková politika, důslednější ohled na jazykový vkus doby (jazyková estetika v svých dobových proměnách). Charakteristické rysy spisovného jazyka jsou nejvíce zastoupeny v řeči souvislé a obzvláště v projevu písemném. Psaná řeč silně působí na mluvenou řeč spisovnou. Mluvená řeč spisovná, je méně vzdálena od řeči lidové, ale přece hranice mezi nimi jsou celkem určité. Vzdálenější od řeči lidové je řeč souvislá, zvláště při veřejných projevech, přednáš- 722 723 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění kách a pod., bližší k řeči lidové je řeč střídavě přerušovaná (dia logická), která tvoří stupnici přechodných forem mezi kanonie" kými formami spisovného jazyka a mezi řečí lidovou. Pro spisovný jazyk je charakteristická s jedné strany snaha po expansi, po funkci „koíné", s druhé strany snaha stati se monopolním znakem- vládnoucí třídy. Obě tyto tendence se projevují v rázu změn a konservování hláskové stránky jazyka. Na všechny tyto vlastnosti spisovného jazyka má se hleděti při synchronickém i diachronickém rozboru slovanských spisovných jazyků. Rozbor jejich nemá býti sestaven podle vzoru rozboru dialektů lidových, ani se nemá omezovati na rozbor vnějších podmínek života a vývoje spisovného jazyka. c) O jazyce básnickém. Básnický jazyk zůstával dlouho zanedbanou oblastí lingui-stiky. Teprve nedávno začalo intensivní zpracovávání jeho základních problémů. Většina slovanských jazyků není dosud téměř probadána pod zorným úhlem básnické funkce. Literární historikové se sice občas dotýkali těchto problémů, ale, pokud neměli dostatečné přípravy v metodologických otázkách jazykových, nebylo možno vyhnouti se podstatným chybám. Bez odklizení těchto metologickýeh chyb není možno úspěšně zkoumati konkrétní fakta básnického jazyka. 1. Je nutno, aby byly zpracovány zásady synchronického popisu básnického jazyka, při čemž je třeba se vyvarovati opakované chyby vzájemného ztotožňování básnického a sdělovacího jazyka. Básnická řeč s hlediska synchronického má formu básnického vyjádření (parole), tedy individuálního tvůrčího aktu, hodnoceného na pozadí aktuální básnické tradice (básnický jazyk — langue) s jedné strany a na pozadí soudobého sdělovacího jazyka s druhé strany. Vzájemný vztah básnické řeči k těmto dvěma jazykovým systémům je velmi složitý a mnohotvárný a má býti bedlivě zkoumán jak synchronicky, tak i dia-chronicky. Specifickou vlastností básnické řeči je zdůraznění momentu zápasu a přeformování, při čemž ráz, směr i měřítko přeformování bývají velmi různé. Tak na př. přiblížení básnického vyjádření k jazyku sdělovacímu je způsobováno protikladem k dané básnické tradici: sám vzájemný vztah básnického vyjádření a sdělovacího jazyka v některém období je zřetelný, v jiném se skoro neprožívá. 2. Jednotlivé vrstvy básnického jazyka (na př. fonologie, morfologie) jsou tak těsně navzájem spjaty, že je nemožné zkoumati jednu vrstvu bez jakéhokoli ohledu na ostatní vrstvy, jak to často dělali literární historikové. Z these, ze je básnická řeč zamířena na vyjadřování samo, plyne, ie všechny vrstvy jazykového systému mající ve sdělovací řeči jen služebnou úlohu, nabývají v básnické řeči větší nebo menší samostatné hodnoty. Jazykové prostředky seskupené v těchto vrstvách a vzájemný vztah vrstev, směřující k wuiomatisaci v řeči sdělovací, směrují k tikluaľmaci v řeči básnické. Stupeň aktualisace různých jazykových prvků v každém daném básnickém vyjádření a v každé dané básnické tradici je jiný; tím je po každé dána specifická hierarchie básnických hodnot. Je přirozené, že vztah básnického vyjádření k básnickému a sdělovacímu jazyku je vzhledem k jednotlivým prvkům po každé jiný. Básnické dílo je funkční struktura a jednotlivé prvky nemohou být pochopeny bez souvislosti s celkem. Objektivně totožné prvky mohou v různých strukturách nabývati naprosto různé funkce. V básnickém jazyce mohou býti aktualisovány i ty akustické, motorické a grafické prvky dané řeči. kterých není využito v jejím fonologickém systému aneb v jeho grafickém ekvivalentu. Přesto však vztah zvukových hodnot básnické řeči k řonologii řeči sdělovací je nepochybný a jen fonotogické hledisko je s to, aby odhalilo principy básnických zvukových struktur. Do básnické fonologie patří: stupeň, jak se využívá fonologické zásoby v poměru k řeči sdělovací, zásady, podle nichž se seskupují fonémata (zvlášť v sandhi), opětování fonématic-kých skupin, rytmika a melodika. Veršovou řeč charakterisuje zvláštní hierachie hodnot: rytmus je organisujícím principem a s ním jsou těsné spjaty ostatní fonologické prvky verše: melodika, opětování fonémat a fonématických skupin. Sloučením různých fenologických prvků s rytmikou vznikají i kanonické prostředky verše (rým, aliterace atd.). Ani objektivní ani subjektivní akustické nebo motorické hledisko nemůže rozřešit problémy rytmiky, nýbrž může ji řešili jediné fonologická interpretace rozlišující mezi fonologickou základnou rytmu, průvodními mimogramatiekými prvky a prvky autonomními. Zákony srovnávací veršové rytmiky mohou býti stanoveny jediné na fonologickém základě. Dvě zevně totožné rytmické struktury náležející dvěma různým jazykům mohou býti meritorně odlišné, skládají-li se z prvků majících různou úlohu v příslušných fonologických systémech. Paralelismus zvukových struktur realisovaný veršovým rytmem, rýmem atd. je jeden z nejúčinnějších prostředků, jimiž se aktualisují různé jazykové vrstvy. Konfrontace zvukových struktur navzájem podobných zdůrazňuje shody i neshody struktur syntaktických, morfologických, sémantických. Ani rým není faktem abstraktně fonologickým; odhaduje morfo- 724 725 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění logickou strukturu i tehdy, kladou-li se vedle sebe podobná mor-fémata (rým gramatický), i naopak tehdy, zavrhuje-li se klasa je vedle sebe. Rým je těsně spjat i se syntaxí (jaké prvky sousloví jsou vyzdviženy a kladeny vedle sebe v rýmu) i se slovníkem (jaká je závažnost slov rýmem vyzdvižených, jaký jě stupeň jejich sémantické blízkosti). Struktury syntaktické a rytmické jsou v těsném vzájemném vztahu, a to shodují-H se jejich hranice i neshodují-li se (enjambement). Autonomní hodnota obou struktur je v obojím případě zdůrazněna, I rytmická i syntaktická struktura jsou ve veršovém díle zdůrazněny rytmieko-syntaktickými šablonami i odchylkami od těchto šablon. Rytmicko-syntaktické figury mají charakteristickou intonaci a její opětování tvoří melodický impuls deformující intonační poměry řeci, čímž se zase odhaluje autonomní hodnota i melodických i syntaktických struktur veršových. Básnický slovník je aktualisován stejně jako ostatní vrstvy básnického jazyka. Odráží se buď od dané básnické tradice nebo od sdělovacího jazyka. Nezvyklá slova (neologismy, barbarismy, archaismy atd.) jsou básnicky hodnotná už tím, že se liší od běžných slov sdělovací řeči svou zvukovou účinností, poněvadž běžná slova následkem častého užívání nejsou dopodrobna vnímána v svém zvukovém složení, nýbrž toliko se odhadují; nezvyklá slova obohacují dále sémantickou a stylistickou mnohotvárnost básnického slovníka. V neologismu je zvlášť aktualisováno morfologické složení slova. Při výběru slov nejde jen o ojedinělá nezvyklá slova, nýbrž o celá lexikální prostředí, která se navzájem interferují a svou interferencí dynamisují slovníkový materiál. Bohatou možnost básnické aktualisace poskytuje syntax pro své mnohonásobné spětí s ostatními vrstvami básnického jazyka (s rytmikou, metodikou a sémantikou); při tom zvláštního zatížení nabývají zrovna takové syntaktické prvky, kterých je slabě využito v gramatickém systému daného jazyka, na př. v jazycích s volným slovosledem nabývá slovosled podstatné funkce v básnické řeči. 3. Badatel se musí vyvarovati egocentrismu, totiž rozboru a hodnoceni básnických faktů minulosti anebo faktů jiných, národu pod zorným úhlem básnických návyků badatele samého a uměleckých norem, v kterých byl vychován. Umělecký jev minulosti může ovšem trvati nebo oživnouti jako působivý faktor v jiném prostředí, stati se složkou nového systému uměleckých hodnot, ale při tom se přirozeně mění jeho funkce a jev sám podléhá příslušným změnám. Historie básnictví nemá pro-mítati do minulosti tento jev v podobě přeměněné, nýbrž má jej restaurovati v jeho původní funkci, v souvislosti s tím systé- mem, v němž jev ten vznikl. Pro každou dobu je nutná zřetelná immanentní klasifikace speciálních básnických funkcí, t. j. soupis básnických druhů. 4. Metodologicky je nejméně zkracována básnická sémantika slov, vět a komposičních jednotek většího rozsahu. Není prozkoumána mnohotvárnost funkcí vyplňovaných tropy a figurami. Vedle tropů a figur, přinášených jako forma autorova podání, jsou podstatnými prvky a při tom nejméně prozkoumanými sémantické prvky objektivované, promítnuté do umělecké reality, zahrnuté do sujetové stavby. Na př. metamorfosa je příbuzná se srovnáním atd. Sám sujet je sémantická komposiční struktura a problémy sujetového složení nemohou být vyloučeny z badání o básnickém jazyce. 5. Otázky básniekého jazyka mívají většinou v literárně-historických badáních podřízenou úlohu. Avšak organi&ujícínt příznakem uměni, kterým se liší od ostatních semiologických struktur, je. zaměření nikoli na to, co se vyznačuje, nýbrž na znak sám. Tak organisačním příznakem básnictví je zaměření na slovní vyjádření. Znak je dominantou v uměleckém systému, a činí-li literární historik hlavním předmětem svého badání nikoli znak, nýbrž to, co se vyznačuje, probírá-li ideologii literárního díla jako veličinu neodvislou, autonomní, porušuje hierarchii hodnot struktury, kterou zkoumá. 6. Imanentní charakteristika evoluce básnického jazyka se zhusta zaměňuje v literární historii kulturně historickou, sociologickou nebo psychologickou úchylkou, totiž odvoláním k jevům heterogenním. Místo mystiky kausálních vztahů mezi různorodými systémy je nutné zkoumali básnický jazyk sám o sobě. Poetické využití různých slovanských jazyků je velmi cenným materiálem pro srovnávací badání, protože divergentní strukturální fakty jsou zde dány na pozadí četných faktů konvergentních. Aktuálním úkolem je srovnávací rytmika a eufónie slovanských jazyků, srovnávací charakteristika slovanských rýmů atd. Stíltní tiskárna v Plaze. 726 727 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929 1« CONGKĚS DES PHILOLOGĽES SLAVĚ S Ä PRAGTJ E Sekce li. — Seclion Il''«e, These k diskusi ■— Prapositions. PRAŽSKÝ LINGUISTICKY KROUŽEK, Praha: Aktuální problémy jazyka cirkevnoslovanského. a) Rozumínie-li sturoslověnštinou jazyk, kterého užili věrozvěstové a jejich žáci pro potřeby liturgické a který byl pak v X. až XII. stol. spisovným jazykem u všech Slovanů, užívajících slovanské liturgie, nelze z metodických důvodů připustiti, aby se prostě ztotožňovala staroslověnština s jedním z historických jazyků slovanských a vykládala s hlediska historické dia-lektologie. V jazyce, který od počátku nebyl určen pro lokální potřebu, který se opíral o literární tradici řeckou a nabyl pak úlohy slovanské „koiné", musíme už a priori předpokládat] prvky umělé, amalgamní a konvenční. Proto je třeba interpretovat vývoj staroslověnštiny na základě principů, kterými se řídí dějiny jazyků spisovných. b) Zkoumání staroslověnských památek X. až XII. stol. ukazuje, že se utvořilo několik lokálních redakcí staroslověnštiny. Se stanoviska staroslověnštiny jakožto spisovného jazyka nejsme oprávněni uznávati za správnou starostově aMinu jen jednu z těchto redakcí a pokládati ostatní jen za odchylky od ní a zanedbávati je. Lokální redakce staroslověnské (spisovné dialekty staroslověnské) je třeba odhalovati rozborem norem, které si kladli písaři od X. stol. do počátku stol. XII.; tyto spisovné dialekty je nutno bedlivě odlišovati od živých slovanských dialektů, jež pronikají do památek jako omyly a episodické odchylky od normy přijaté písařem. Pečlivého zpracování v rámci dějin staroslověnštiny si vyžadují vedle redakci juhoslovanských a z nich plynoucí redakce ruské také zbytky české redakce a její stopy v nejstarších českých památkách církevních. c) Pro posouzení původu a složení staroslověnštiny, jakož i pro dějiny živých jazyků slovanských, je ovšem důležitým problémem určití ten živý dialekt slovanský, který vzali věrozvěstové- za. základ při tvoření spisovného jazyka slovanského. Tento dialekt nelze přímo vyvozovali ze žádného z dochovaných spisovných dialektů slovanských památek; pro jeho určení je třeba užiti historicko srovnávací analysy spisovných dialektů staroslověnských a rozboru obojího staroslověnského písma; také srovnávací rozbor nejstarších údajů o obojí abecedě pomáhá vyjasniti původní složení abecedy a její fenologickou hodnotu. d) Při zkoumání dalších osudů staroslověnštiny v různých jejích redakcích v XII. stol., kdy byly do ní jako normy pojaty podstatné hláskoslovné změny, které se do té doby v jednotlivých jazycích staly, je vhodnější užívati názvu „střední církevně slovanský jazyk". e) Velmi naléhavým a dosud úplně zanedbávaným úkolem slavistiky je vědecké zpracování dějin církevního jazyka slovanského až do nových času. Rovněž velmi naléhavým a metodologicky důležitým problémem slovanské linguistiky jsou dějiny církevně slovanské vrstvy v slovanských spisovných jazycích národních, zvláště v ruštině, a studium vzájemného poměru této vrstvy k ostatním vrstvám těchto jazyků. Církevně slovanské prvky ve spisovných jazycích slovanských musí býti probrány s hlediska jejich funkcí v různých časových obdobích, při čemž je třeba řešiti otázku jejich hodnoty podle požadavků kladených na spisovný jazyk. SííUtii tiskárnu x" pr ;^e. 728 729 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. I»r CONGRĚS DES PHILOLOGUES SLAVES A PRAGUE 1029. Sekce 11. — Section 11»"'. These k diskusi. — Propositions. s. ""veSI PRAŽSKÝ LINGUISTICKÝ KROUŽEK, Praha: Problémy transkripce fonetické a fonologické v jazycích slovanských. Je nutno unifikovati zásady fonetické transkripce pro všechny slovanské jazyky, t. j. zásady, jak se mají písmem reprodukovati nejrůznějši hlásky, kterými se realisuje fonologické složení jednotlivých jazyků. V zájmu synchronického i diachronického zpracování slovanských jazyků a zvláště slovanské dialektologie je rovněž závažným úkolem sjednati zásady fonologické transkripce, t. j. zásady, jak se má písmem reprodukovati fonologické složení slovanských jazyků. Rovněž je třeba stanovití zásady kombinované transkripce fonetické a fonologické. Nedostatek standartisované fonologické transkripce ztěžuje práci o fonologickém charakterisování jazyků slovanských. I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. ier CONGKĚS DES PHILOLOGUES SLAVES Ä PRAGUE 1929. " Sekat H. — Section l&me. These k diskusi. — Propositions. PRAŽSKÝ LINGUISTICKÝ KROUŽEK, Praha: Zásady linguistické geografie, její užití a poměr ke geografii etnografické na území slovanském. a) Stanovití meze prostorové (nebo časové) jednotlivých jevů jazykových je nutný pracovní prostředek jazykové geografie (nebo historie), ale nesmíme činiti z tohoto pracovního prostředku soběstačný cíl teorie. Nelze pojímati prostorové rozšíření jazykových jevů jako anarchii jednotlivých isoglos. Srovnávám ísoglos mezi sebou ukazuje, že je možno spojovati několik isoglos ve svazek, t. j. stanovití ohnisko expanse skupiny jazykových novot a okrajové (periferní) pásy této expanse. Studium stýkajících se isoglos ukazuje, jaké jevy jazykové jsou nutně v zákonité spojitosti. Konečně je srovnávání isoglos předpokladem pro základní problém jazykové geografie, totiž pro vědecké rayonování jazyka, t. j. dělení jazyka podle nejplodnějších dělidel. b) Omezujeme-li se na jevy-systému jazykového, lze kon-statovati, že i isolované isoglosy jsou vlastně fikcí, neboť jevy zevně totožné, náleží-li dvěma různým systémům, mohou býlí funkčně různorodé (na př. zdánlivě stejné i má v různých nářečích ukrajinských různou fonologickou platnost: tam, kde se před i < o souhlásky změkčují, jsou i. a t varianty jednoho foné-matu; tam, kde se neměfcčí, jsou to dvě fonémata). c) Jako v historii jazyka se připouští srovnávání s jino-rodými vývojovými jevy, tak i prostorové šíření jazykových jevů může býti plodně srovnáváno s jinými geografickými isoliniemi, a to především s isoliniemi anthropogeografíckými (s hranicemi faktů hospodářské a politické geografie, s hranicemi šíření jevů hmotné a duchovní kultury), dále pak s isoliniemi fysické geografie (s isoliniemi půdy, květeny, vlhkosti a teploty, s fakty geomorfologickými). Státnt tlshérna v Praze příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění Při tom se nesmějí zanedbávat! zvláštní podmínky toho neb onoho celku geografického, tak na př. srovnání linguistické geografie ,< geomorfologií, velmi plodné \ evropských poměrech, má v světě východoslovenském značně menší úlohu než srovnávání s isoliniemi klimatickými. Srovnávání isoglos s isoliniemi anthropogeografíckými je možné jak s hlediska synchronického, tak i s hlediska diachronického (s daty historické geografie^ archeologie atd.), ale obojí hledisko se nemá směšovati. Srovnávání různorodých systému muže hýli plodné jen tehdy, dbáme-li rovnocennosti srovnávaných systémů; kdybychom vkládali mezi ně kategorii mechanické kausality a vyvozovali jevy jednoho systému z jevů systému druhého, zkreslovali bychom synthetické seskupení těchto systémů a zaměňovali bychom vědeckou synthesu zplošťujícím jednostranným hodnocením. d) Při mapování faktů jazykových nebo etnografických je třeba dbáti toho, že se expanse těchto faktů nekryje s genetickou příbuzností jazykovou nebo kmenovou a že často zabírá území širší. I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGU V PRAZE 1929. 1« CONGRES DES PHILOLOGUES SLAVES Á PKAGUE 1929. Sekce II. — Seciion 11*™*. Theée k diskusi. — ťrovositionrt. 7. PRAŽSKY LINGUISTICKY KROUŽEK, Praha: Problémy všeslovanského atlasu linguistického, zvláště lexikálního. Slovanské jazyky jsou si tak blízké, že často rozdíly mezi dvěma sousedními slovanskými jazyky jsou menší než rozdíly mezi dvěma sousedními dialekty některého jazyka, na př. italského. Geograficky se skoro vesměs slovanské jazyky stýkají jeden s druhým. Není geografického spojení mezi skupinou jiho-slovanskou a severosíovanskou, ale každá z těchto skupin je sama o sobě nepřetržitým geografickým celkem: jedna sahá od Benátek do Thrácie, druhá od Šumavy do Tichého oceánu. Takovéto podmínky samy sebou pobízejí k myšlence o všeslovanské m jazykovém atlase; není pochyby o tom, že je takového atlasu potřeba. Studium etymohgickosrovnáva-cího slovníka slovanského není možné bez přesného zjištěni hranic, v nichž jsou rozšířewt, jednotlivá slova. V slovníku Miklosi-chově i v Rernekrově se po každé vypočítávají všechny slovanské jazyky, v kterých jsou reflexy, příslušného praslovanského slova, ale z těchto údajů nelze získat! přesnou představu o rozšíření příslušného slova, neboť ve skutečnosti se meze takového rozšíření vždy přetínají, což se v slovníku neoznačuje. Přesné stanovení isoleksem ve všeslovanském rámci může odkryti nové pohledy na historii všech slovanských jazyků. Co se týče praktického uskutečnění takového všeslovanského linguistického atlasu, třeba poznamenat, že jeho uskutečnění je lehčí, než linguistický atlas každého jednotlivého slovanského jazyka: pro sestavení všeslovanského jazykového atlasu totiž je třeba v každém slovanském území projeti mnohem menší počet míst, než je nutno navštívit, aby vznikl speciální atlas jednoho slovanského území; rovněž i počet otázek linguistického dotazníku byl by v prvním případě mnohem menší než v druhém. Statni tiskárna 1 732 733 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění Prakticky lze práci z o r g a rs i s o v a t i takovýmto z p ú s o b e m: všechny slovanské akademie by zvolily vhodné Komise pro sestavení všeslovanského linguistickébo atlasu; totéž by podnikíy i vhodné vědecké spolky těch slovanských národů, kteří nemají vědecké akademie. Zástupci všech těchto komisí by se sjeli a dohodli o těchto věcech: a) o hustotě a rozvrhu těch míst. z kterých bude získáván materiál (je důležité, aby sít* těchto míst byla všude přibližně stejně hustá, při čemž ovšem je třeba dbát-i i rozdílných místních podmínek); b) o jednotné fonetické transkripci; emi akademiemi slovanských zemí a za redakce zvláštního komitétu, ustanoveného uvedeným poradním výborem akademií. i. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. IerCONGRĚS DEK PH1LOLOGUES SLAVĚ S Á P R A G U K 19Ž8. Sekce II. — Sectiiyn 77**». These k diskusi. — PropcsUions. PRAŽSKÝ LINGUíSTICKÝ KROUŽEK, Praha: Metodické problémy slovanské lexikografie. Studovali původ jednotlivých slov a změny jejich významu je nutno jak pro obecnou psychologii a kulturní dějiny, tak i pro linguistiku v užším smyslu slova, avšak jenom na takovémto studiu nemůže přestátí lexikológie, totiž nauka o slovníku; neboť slovník není jen pouhý shluk velkého množství jednotlivých slov, nýbrž složitý systém, slov, v němž všechna slova jsou ve . vzájemném vztahu a jedno druhé navzájem vylučuje. Význam slova je určován jeho; vztahem k ostatním slovům téhož slovníka, t. j. jeho místem v daném lexikálním systému; a určití místo, které zaujímá slovo v lexikálním systému, jest možno jen, známe-h strukturu tohoto systému. Na takové studium je třeba obrátit) zvláštní zřetel, neboť až do současné doby se skoro vůbec nebádalo o slovech jako o členech lexikálních systémů, ani se neodhalovaly struktury těchto systémů. Mnoho linguistů mělo za to. že je slovník — na rozdíl od monografie, jež nezbytně tvoří spořádaný systém. — chaos, který lze spořádat! jen čistě vnějšně tím, že se sestaví slova podle abecedy. To je zřejmě omyl. Lexikální systémy jsou ovšem o tolik složitější a obsažnější než systémy morfologické, že se Iinguistůrn snad nikdy nepodaří sestavit je s takovou jasností a přehledností, s jakou lze sestavit systémy morfologické. Avšak jestliže se jednotlivá slova r lexikálním vědomí navzájem vylučují a jsou ve vzájemném vztahu, tvoří slova systému, formálně analogické se systémy morfologickými a je nutno, aby tyto systémy litt-(fuisté studovali. V této dosud ještě skoro nedotčené oblasti čeká na linguisty úloha,-zabývat se nejen materiálem samým, nýbrž vypracovat! též správné metody pro badání. Každý jazyk v každé době má svůj vlastni lexikálni systém. Osobitost každého takového systému zvlášť jasné vystupuje, srovnáme-li je spolu; při tom je zvláště zajímavé srovnávat jazyky blízce příbuzné, neboť zejména při velkých shodách slovníkového materiálu vyniknou pak zvlášť jasně individuální rysy struktury jednotlivých lexikálních systémů. Slovanské jazyky v té věci poskytují neobyčejně vhodné a vděčné pole pro badání. 734 735 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929 ier CONGEĚS DES PHILOLOGUES SLAVES Ä PRAGUE im Sekce II. — Section II&ms. Tkese k diskusi. — Propositions. PRAŽSKY LINGUISTICKÝ KROUŽEK, Praha. Význam funkční linguistiky pro kulturu a kritiku jazyků slovanských. Kultura jazyková jtí péče o to, aby byly v jazyce spisovném, a to jak v knižním, tak i v hovorovém, posilovány ty vlastnosti, kterých vyžaduje speciální funkce spisovného jazyka. Jde především o ustálenost, t. j. o to, aby bylo z jazyka spisovného odklizeno všechno nenutné kolísání a aby byl vytvořen bezpečný cit jazykový i pro jazyk spisovný; dále jde o výstii-nost, t. j. o schopnost jasné a přesně, jemně a bez námahy vy-jadřovati nejrůznější odstíny obsahové; konečně o osobitost jazyka, t. j. o posilování rysů charakteristických pro jazyk, o který jde. Velmi často při tom jde o to, aby se přijala jedna možnost z různých možností, které se v jazyce vytvořily, nebo aby se přeměnila latentní tendence jazyková ve výrazové prostředky úmyslně užívané. Co se týče výslovnosti, vyplývá ze základních uvedených požadavků nutnost, aby byla výslovnost ustálena i tam, kde se dosud připouštějí vedle sebe varianty (na př. v č. spis. psaná skupina sh- se vyslovuje sch- i zh-, shoda a pod., v srch. spis. výslovnost i je, je anebo e). Pravopis, jako věc jen konvenční a praktická, má být, pokud to jen dovoluje jeho funkce visuálně rozlišovací, snadný a přehledný, často měniti předpisy pravopisné, zejména, nemá-li to za účel jeho usnadnění, odporuje požadavku ustálenosti. Rozpory mezi pravopisem slov domácích a pravopisem slov cizích buďtež odklizeny alespoň tam, kde vedou ke zmatkům ve výslovnosti (na př. v čes. pravopisu v cizích slovech s mívá platnost 8 í Z). Ve formách pojmenování budiž dbáno individuálnosti jazyka, t. j. nebudiž bez naléhavé nutnosti užíváno pojmenová-vacích forem v jazyce neobvyklých (na př. v češt. slov slože- ných). V zásobě slovní proti požadavku lexikálního purismu nutno postaviti požadavek bohatosti slovníka a jeho slilové rozrůzněnosti. Stejně jako bohatosti je však dbáti v zásobě slovní významové přesnosti a ustálenosti tam, kde toho funkce spisovného jazyka potřebuje. V 8}iv tax i dlužno dbáti jak individuální výraznosti jazy- možností, významově diferencovaných. Je tedy třeba posilovati rysy, které jsou vlastni jazyku, o který jde (na př. vyjadřování slovesné v češtine), ale na druhé straně nesmí se zužovati syntaktickým purismem zásoba možností vyjadřovacích, jejichž oprávněnost se i v syntaxi musí říditi funkcí jazyka (na př. potřeba nominální konstrukce v řeči právnické nebo v jiné odborné). Morfologie má pro individuální výraznost jazyka význam jenom svým obecným systémem, nikoli detailními zvláštnostmi. Proto se stanoviska funkčního nemá iť> důležitosti, jakou jí přisuzovali puristé starého typu. Jest tedy třeba dbáti toho, aby se zbytečnými archaismy morfologickými nerozšiřovala bez potřeby vzdálenost jazyka knižního a hovorového. Velmi důležitý je pro kulturu jazykovou kultivovaný jazyk hovorový; je pramenem, z něhož beze škody se může stále oži-vovati jazyk knižní, a utváří prostředí, v kterém lze nejbezpečněji vypěstovat! jazykový' cit, jenž je nutný pro ustálenost ja-/..vku spisovného. Jak spisovný jazyk hovorový, tak i spisovný jazyk knižní jsou vyjadřovacími prostředky kulturního života, který u každého národa mnoho přejímá ze společného kulturního fondu celé příslušné vzdelanostní oblasti; je proto přirozené, že odlesk toho kulturního společenství padá i do spisovného jazyka a bylo by nesprávné bojovati proti tomu ve jména jazykové čistoty. Péče o čistotu jazykovou má místo v jazykové kultuře, jak vyplývá z výkladů již uvedených, ale každý přepjatý purísmus, ať logistický nebo historistijící nebo fnlklorisujíeí opravdové kultuře spisovného jazyka škodí. Většině spisovných jazyků slovanských pro jejich poměrně mladou tradici anebo pro přerušovaný nebo překotný vývoj je péče o kulturu jazyka velmi potřeba. V poslední době se intensivně pracuje o vytváření spisovných jazyků slovanských, a to i u kmenů bez -ustájené literární tradice jazykoví"; v této práci příslušela by funkční linguistice významná úloha: zvoliti z existujících fonologických a gramatických variant ty, které jsou nej výhodnější pro spisovný jazyk, a to buď svými diferenciačními hodnotami anebo schopnostmi pro expansi; vypracovati písmo a pra- 736 I 737 príloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění yopis nikoliv tak, aby byly vedeny úsilím po fonetik * krrpc. a úvahami rázu ^chronického, nýbrž tak. aby Ä synchromckou fonologií, při čemž by sc při vyjádření" fmL} -y kýeh korelací dosáhlo maximální eUoliíyíl^^^: slovník, zvláště terminologii; do vypracováni ľlovmkTľema ! zasahovala úvahy pur.smu nacionalistického, archaisuHcího a n poněvadž takový upříiišněný purismus ochuzuje slovníkLit buje nadbytek synonym, přílišnou etymologickou souv slos?t» minu se slovy každodenního oběhu, asociativnost a emodáľní zabarveni škodlivé pro termíny a konečně přílišnou loká n uzavřenost vědecké terminologie. i0Kalm I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGU V PRAZE 1929. lei- CONGEĚS DES PHILOLOGUES SLAVES Á PRAGUE 1929. Sekce III. — Section 1I1>*>*. These k diskusi. — Pro-positions. PRAŽSKÝ LINGTJISTICKÝ KROUŽEK, Praha: Užití nových směrů linguistických na školách středních. a) Při vyučování jazyku mateřskému. 1. K řešení praktické otázky, jak se má vyučovati jazyku mateřskému na středních školách, přispívala lingvistika histo-riekosrovnávací velmi málo: objektem jejího badání byl vývoj jazyka a pří tom si všímala především starších období jazykových a z jazyka doby současné spíše nářečí než jazyka spisovného. Nové směry linguistické mohou dáti i pro řešení této praktické otázky bezpečnější podklad; styčné body mezi novou lin-guistikou a úkolem vyučování jazyku mateřskému na střední škole jsou zejména tyto: Imguistice synehronické jsou objektem badání synchronické jevy jazykové, tedy vždy jazyk jedné doby, především doby současné : tímto svým objektem se sbližuje s úkolem střední školy, a to tím více, že se i současný spisovný jazyk stává opět objektem linguistického badání; funkční linguistika, vidí v jazyce souhrn účelných prostředků určovaných rozmanitými funkcemi jazyka a cílem pěstování jazyka mateřského na střední škole je schopnost využiti hospodárně a racionálně jazykových prostředků podle účelu a podle situace, t. j. schopnost co nejlépe vyhovovati v určitých případech dané funkci jazyka (na př. v dialogu, v různých druzích písemností, v úvaze a pod.); pojetí jazyka, jako funkčního systému a úsilí stanovití přesné charakteristiky jednotlivých současných jazyků mohou poskytnouti i školské klasifikaci jevů jazykových a výkladu o nich bezpečnější podklad. 2. Podstatný rozdíl mezi vědeckým linguistickým badáním a úkolem střední školy v jazyce mateřském je ovšem v tom, že na škole je cílem co nejlepší praktické ovládání jazyka v různých Státní tisíírírna v l'rH7 738 739 10 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění jeho funkcích, souvisících s kulturním životem, tedy zvláště spisovného jazyka. V téže věci je právě také důležitý rozdíl mezi předměty naukovými a mezi vyučováním jazyku" mateřskému na střední škole: při vyučování jazyku mateřskému nejde 0 získání jistého množství linguistických vědomostí. Rovněž je důležitý rozdíl mezi učením jazykům cizím na školách a mezi učením jazyku mateřskému, lépe řečeno jeho pěstováním: v jazyce mateřském jde o postupné rozvíjeni jazykové pohotovosti, kterou si žáci sami ze života přinášejí, a to pro jisté funkce jazyka zcela přesnou a propracovanou. 3. Cíl naukový (teoretický) v jazyce mateřském ustupuje do pozadí před tímto cílom praktickým (technickým) a rozsah teoretického učení lze určovati podle toho, kolik znalostí teoretických o vlastním jazyce mateřském je třeba pokládati za nutné pro příslušný stupeň a druh školy se stanoviska obecně vzdělávacího a kulturního a kolik je nutno pro praksi jazykovou v speciálních funkcích jazyka spisovného- (v. odst. 8). 4. K uvedenému postupnému rozvíjení jazykovému pramálo může přispěti znalost faktů historického hláskosloví nebo tvarosloví anebo znalost toho, jak se třídí dialekty a p. Velmi účelně však k tomu přispívá úvaha o hotovém jazyce, při níž žák rozlišuje jazykové prostředky jemu známé a dosud neznámé, poznává -způsob jejich užití a uvažuje o tom, jak se jimi dosáhlo zamýšleného účelu. Rovněž k tomu účelně přispívají vlastni pokusy žákovské, v nichž se žák snaží vyhověti jazykovými prostředky jemu známými dané funkční úloze; ta ovšem začíná nej-jednodušší funkcí komunikační a postupně se stává komplikovanější. Takovým postupem se rozšiřuje a propracovává zásoba slovní, prostředky pojmenovací a usouvztažňovací a poznávají se způsoby jejich užívání (neboli podle tradičních názvů: slovník, nauka o tvoření slov a o jejich významu a skladba v užším 1 širším smyslu). Takový postup se nemá omezovati jen na projevy písemné, nýbrž má přihlížeti i k projevům ústním, dbáti i o jejich zvukovou stránku a propracovávati ji. 5. Z funkce spisovného jazyka vyplývá, že nelze takovéto pěstování rozvoje spisovného jazyka ukončiti dříve, než žák dospěje k chápání obsahové stránky oblastí vlastních spisovnému jazyku; naopak, že právě propracování spisovného jazyka v jeho oblastech odlišných od jazyka lidového náleží do vySSíck tříd střední školy. 6. Je třeba, aby žáci poznali, že se i spisovný jazyk různí podle účelu, že podstata správného a výrazného stylu je v tom, aby jazykový projev byl adekvátní účelu projevu; nutno naprosto vymýtiti ze škol hodnotící hierarchii stylovou mezi stylem prostým a stylem „ozdobným". 7. Je třeba od počátku — ale postupně — zdůrazůovati z praktických důvodů to, v čem se systém fenologický a gramatický spisovného jazyka liší od jazyka lidového (obecného), známého žákům z rodiny a ze života, ale naprosto není třeba proto učiti i tomu, v čem se s ním jazyk spisovný shoduje. Naopak je třeba velmi pozorně dbáti toho, aby nevznikala u žáka nedůvěra k vlastní znalosti jazyka mateřského; tu nesmí škola negovat, nýbrž se o ni má opírat. 8. Je třeba shrnovat nabyté poznatky o jazyku v poznání jazykového systému; odhalování jazykového systému a práce s ním má pro žáka také jiný význam než vzdělávání jazykové, ale uvědomění systému je důležité i pro praksi jazykovou, v níž jde o vědomé účelné vyjadřování a tvoření, nutné právě ve funkcích jazyka spisovného. Státní tiskárna v Praze. 740 741 příloha vi Teze Pražského lingvistického kroužku v úplném původním znění I. SJEZD SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. Ier CONGRĚS DES P HILO LOGU E S SLAVES Ä PRAGUE 1929. Sekce III. — Section III*™. These k diskusi. — Prapopitions. 2b) PRAŽSKÝ LINGUISTICKÝ KROUŽEK, Praha: Užití nových smeru lingvistických na školách. b) Při vyučovaní jazykům slovanským. 1. Všeobecné se uznáva, že poznaní cizího jazyka slovanského na škole musí míti praktický ráz. Takové poznání se obyčejně naprosto oddělovalo od poznání vědeckého, za něž se uznávalo jen poznání historickosrovnávací; takto oddělovati hi-storickosrovnávací studium jazyka jako vědecké studium od poznání praktického, s ním naprosto nesouvisícího jest však se stanoviska současné linguistiky jen předsudek. I praktické učení jazyku může a má býti vědecky odůvodněno a opřeno. Historickosrovnávací linguistika nemůže poskytnouti praktickému učení jazyka tento vědecký základ. Praktické učení jazyku požaduje poznání jazyka především v určité jeho funkci, v určitém sociálním prostředí, za určité situace, neboť zkoumání jazyka bez zřetele ke konkrétním funkcím je pouhá abstrakce. Proto funkční linguistika, uznávající jazyk za systém prostředků, kterých užívá mluvící jedinec nebo nějaký celek podle účelu mluvení, poskytuje možnost vědecky řešiti tuto otázku. 2. Je obecně známo, že je dosti málo lidí, kteří by i v svém mateřském jazyce stejně ovládali veškeré funkce; často se vyškytají případy, že jednotlivec, třeba i filologicky vzdělaný, jen stěží napíše nebo vůbec nedovede napsati žádost, oznámení, novinářskou zprávu a p., nejde-li o věc z jeho oboru. Tato skutečnost vytyčuje směrnice praktického učení jazyku: na př. na školách obchodních jde o to, aby žáci ovládali ten jazyk, kterého se užívá pro účely obchodní (obchodní řeč hovorovou, korespondenční, novinářskou, řeč obchodních vědeckých článků a p.); na školách středních v užším smyslu slova jde na rozdíl od škol odborných o to, aby žáci ovládali jazyk obecné kultury (t. j. jazyk vrstvy vzdělané bez speciálního odborného zabarvení, a to ve formě mluvené i psané). Mimo speciální funkce jest nutno vždy poznati a ovládnouti jazyková fakta s funkcí elementárních styků sociálních, jako pozdravy, obraty při seznámení, otázky o počasí, o čase a p., ale takových prvků je poměrně málo; jimi může začíti každé jazykové učení. 3. Pro učení jazykům slovanským na školách slovanských je třeba využívati příbuzností těchto jazyků, a to tak, že je třeba vykládati a evičiti i při vyučování (přednáškách) i v cvičebnicích od počátku nikoliv jen to, co je spoločné, nýbrž především to, čím se liší jazykový systém jednoho jazyka slovanského od druhého. Jak učení samo, tak i cvičebnice musí býti diferenční, vybudované na různostech mezi mateřským jazykem žáků a jazykem slovanským, kterému se učí. 4. Při učení je třeba přihlížeti k osobitým rysům f ontologického systému (i k jeho realisaci ve výslovnosti a k vyjádření v pravopise) a systému gramatického určitého jazyka slovanského a zároveň k hlavním rysům jeho struktury lexikální. Seznámení s nimi se děje postupně na obvyklých sděleních a na kontextu, nikoliv na jednotlivých slovech. Podrobnosti postupu jsou určovány tím, který slovanský jazyk v kterém slovanském prostředí se studuje, a druhem a stupněm školy i celkovým vzděláním žákň. Na př. při popisu fonologického systému ruského pro Čechy zdůrazníme střídání tvrdých a měkkých souhlásek, redukci neprízvučných samohlásek, hlavní úlohy prízvuku ; při popisu fonologického systému českého pro Rusy zdůrazníme úlohu kvantity, její nezávislost na prízvuku, gramatické střídání praepalatálních a postpalatálních vokálů za určitých podmínek (důsledek t. zv. přehlásky) a p. Při popisu systému forem slovních je potřebí zdůrazniti produktivní formy flektivní, také při popisu forem skupinových (t. zv. skladby) je třeba upo-zorňovati na důležité rozdíly (pro ruštinu na úlohu pomocného slovesa, na výrazy nutnosti a možnosti, na slovesné výrazy složité, na předložky, spojky a jejich funkce a p.). Co se týče slovníka, pokládáme za správné, aby se rozšiřovala jeho znalost z kontextu a z jednotlivých jazykových sdělení tak, aby celkový postup měl pro jazykovou příbuznost ráz luštění jazyka studovaného se strany žáka, nikoliv ráz pouhého učení rozluštěného jazyka učitelem, jak tomu bývá pri studiu jazyků zcela cizích a mrtvých (latiny, řečtiny a p.), totiž, aby porozumění převládalo nad pouhým poznáváním. Ovšem i poznání slovníka každého jednotlivého jazyka slovanského má své důležité zvláštnosti, tak na př. pro ruštinu jest velmi důležité uká-zati vrstvu cířkevněslovanských prvků v ní a jejich stilistický význam (glava — golova, otvratiť — otvorotiť, isčerpať — vyčerpať a pod.). 5. Je však nebezpečí, aby se při počátcích studia neupevnila představa o větší shodě jazyka vlastního s jazykem, kterému se 742 743 PRÍLOHA VI učí, než je tomu ve skutečnosti; stává se, že se funkce kategorií jiného jazyka slovanského přenášejí v systém jazyka mateřského ; z toho vzniká svérázný „jazyk všeslovanský" nebo jazyk česko-ruský, srbsko-polský, rusko-bulharský a p. Funkce kategorií je třeba probírati především v jejich vlastním jazykovém systému. 6. Podle toho, co jsme uvedli, nejdůležitější otázka meto-dicko-didaktická je zpracovati podle těchto směrnic propracované cvičebnice, chrestomatie a pomůcky, které by umožňovaly postupně ovládnouti jazyk v určitých jeho funkcích. Soubor takových pomůcek by poskytl bezpečný základ jazykového poznání, s nímž by žák šel do života a jež by mohl rozšiřovati podle úkolů, které mu dají konkrétní okolnosti, a podle sociálního prostředí] do kterého přijde. BIBLIOGRAFIE Zkratky: SaS - Slovo a slovesnost ČMF - Časopis pro moderní filologii NŘ - Naše řeč TCLP - Travaux du Cercle linguistique de Prague TLP - Travaux du Cercle linguistique de Prague RLB - Recueil linguistique de Bratislava LP - Linguistica Pragensia Texty vydané Pražským lingvistickým kroužkem (v dokumentech z Fondu se k některým z nich často odkazuje a zápisy ilustrují jejich přípravu) Travaux du Cercle linguistique de Prague (TCLP) - určeno pro zahraničí: TCLP 1: Mélanges linguistiques dédiés au Premiér congrés des philologues slaves. Jednota Československých matematiků a fysiků, Praha 1929. TCLP 2: Roman Jakobson: Remarques sur ľévolution phonologieque du russe comparée ä celie des autres langues slaves. Jednota Československých matematiků a fysiků, Praha 1929. TCLP 3: Bohumil Trnka: On the Syntax of ťhe English Verb from Caxton to Dryden. Jednota Československých matematiků a fysiků, Praha 1930. 744 745