3. Aristotelés – texty 1
3. Aristotelés
I. Absence „monografie“ o jazyce
II. Počátky slov podle Aristotela
III. Slova jako východisko poznání
IV. Slovo a realita
I. Žádná monografie o jazyce...
• O vyjadřování 1-4: „Nejprve je třeba stanovit, co je jméno (ὄνομα) a co sloveso (ῥῆμα),
potom, co je zápor ( ἀπόφασις) a klad (κατάφασις) a co soud ( ἀπόφανσις) a řeč
(λόγος).“
• Poetika 19-22: struktura jazyka, typologie jmen, charakteristika básnické mluvy
• Rétorika III 1-12 – mluva, řečnické prostředky k dosažení zamýšleného výsledku
• dále např. SE, Met., Top.
II. Počátky slov podle Aristotela
A. Biologické počátky slov (a počátek lidské společnosti)
B. Počátky ze strukturního hlediska – Poet. 20 (překl. MM)
a. Části řeči: hláska (στοιχεῖον), slabika (συλλαβή), spojovací částice (např. „totiž“,
„jednak“, „pak“ atd.), rozčleňovací částice, jméno (ὄνομα), sloveso (ῥῆμα), slovní
tvar (pád, rod atd.), věta (λόγος).
b. Hlásky slabiky slova (částice, jména, slovesa, a to v různých slovních→ →
tvarech) věta→
c. analýza hlásek:
▪ „Hláska je nedělitelný zvuk (φωνὴ ἀδιαίρετος), ne však kterýkoli, nýbrž jen
ten, z něhož může vzniknout zvuk srozumitelný; i zvířata totiž vydávají
nedělitelné zvuky, ale žádnému z nich neříkám hláska.“
C. Počátky z genetického hlediska: že by φύσει?
a. Slova vystihující podstatu věcí
▪ αἰθήρ
Aristotelés, O nebi I 3, 270b20-24
… αἰθέρα προσωνόμασαν τὸν ἀνωτάτω τόπον, ἀπὸ τοῦ θεῖν ἀεὶ τὸν ἀΐδιον
χρόνον θέμενοι τὴν ἐπωνυμίαν αὐτῷ.
„Protože se domnívali, že první těleso je odlišné od země, od ohně, od
vzduchu a od vody, místo nejvýše pojmenovali aithérem, když jeho jméno
odvodili od toho, že běží neustále po věčný čas.“
▪ Ἐντελεχεία – vlastní Aristotelovo slovo
Simplikios, In Arist. Phys. IX 278, 6-9
τὸ δὲ τῆς ἐντελεχείας ὄνομα λέγεται μὲν αὐτοῦ τοῦ Ἀριστοτέλους ἴδιον.
σημαίνει δὲ τὸ εἶδος τὸ ἐνεργείᾳ ὄν, παρόσον κατὰ τοῦτο ἐστιν ἡ τοῦ ἑνὸς
τέλους ἀπόληψις ἤτοι ἡ τοῦ ἓν καὶ τέλειον εἶναι ἀπόληψις ἤτοι ἡ τοῦ
3. Aristotelés – texty 2
ἐντελοῦς συνέχεια, τουτέστιν ἡ κατὰ τὸ ἐντελὲς ἕξις.
„'Entelecheia' je Aristotelovo vlastní slovo; znamená formu, jež je
uskutečněna, pokud to je přijetí jednoho účelu nebo nabytí stavu být
dokonalým jedním nebo pokračování dokonalého stavu - toto je mít
dokonalost.“
b. Jména jako (přirozené?) napodobeniny – Rhet. III 1, 1404a21-22
▪ „Slova (ὀνόματα) jsou totiž napodobeninami; k tomu jim však pomohl i hlas
(φωνή), který ze všeho, co máme, je k napodobení nejvíce způsobilý.“
D. θέσει!
a. Proklos, In Crat. 16.1-3:
▪ „... Kratylovo mínění zastával Pýthagorás a Epikúros, Démokritos pak a
Aristotelés Hermogenovo.“
b. O vyjadřování:
▪ 2. kap., 16a19-21 + 26-29
„Jméno (ὄνομα) je hlas, mající význam (φωνὴ σημαντική) podle dohody
(κατὰ συνθήκην) bez časového určení, jehož žádná část nemá význam. …
Určení 'podle dohody' (κατὰ συνθήκην) záleží v tom, že žádné jméno není
takové od přírody (φύσει), nýbrž pouze tehdy, když se stane znakem
(σύμβολον), ježto i nečlánkované zvuky, např. zvířat, něco projevují, ale
nejsou jménem (ὄνομα).“
▪ 4. kap., 16b26-28 + 16b33-17a1
„Řeč (λόγος) je hlas, z jehož částí některé mají význam jako výraz, nikoliv
však jako kladný nebo záporný soud. … Tedy každá řeč má význam, ale ne
jako nástroj (ὡς ὄργανον), nýbrž, jak bylo řečeno, podle dohody (κατὰ
συνθήκην).“
c. Básnické tvoření slov – Poetika 21, 1457b33-35:
▪ „Uměle vytvořené (πεποιημένον) je slovo, kterého se vůbec nepoužívá a
které si básník utvoří sám – zdá se totiž, že jsou skutečně některá taková
slova – například když se parohy pojmenují ernyges a kněz arétér.“
III. Slova jako východisko poznání
• „Mít“ se vypovídá mnoha způsoby.
Τὸ ἔχειν κατὰ πλείονας τρόπους λέγεται (Cat. 15B17).
• Jsoucno se vypovídá mnoha způsoby...
Τὸ ὂν λέγεται πολλαχῶς... (Met. VII 1, 1028a10)
• … jsoucno se vypovídá mnoha způsoby.
… πολλαχῶς λέγεται τὸ ὄν (Phys. I 2, 185a21).
• … i samo jedno se vypovídá mnoha způsoby jako i jsoucno.
… καὶ αὐτὸ τὸ ἓν πολλαχῶς λέγεται ὥσπερ καὶ τὸ ὄν (Phys. I 2, 185b6).
• … kolika způsoby se vypovídá jiné v jiném.
… ποσαχῶς ἄλλο ἐν ἄλλῳ λέγεται (Phys. IV 3, 210a14-15).
3. Aristotelés – texty 3
Met. VII 1, 1028a12-20 + 29-31
„Poněvadž se však [tj. jsoucno] vypovídá tolika způsoby, je zřejmé, že prvním z nich je co je,
čímž se označuje podstata. Neboť chceme-li říci, jaké je to a to, říkáme, že je dobré nebo
špatné, ale nikoli, že je dlouhé tři lokte nebo že je to člověk. Ale chceme-li říci, co je to,
neříkáme, že je bílé nebo teplé nebo dlouhé tři lokte, nýbrž že je to člověk nebo bůh. Ostatní
se nazývá jsoucím proto, že je na takto jsoucím: kolikostí, jakostí, stavy nebo něčím jiným
takovým. …
Je tedy zjevno, že každé z těchto jest jenom proto, že je podstata. A tak asi podstatou je to,
co prvně jest, nikoliv určité něco, nýbrž zhola.“
Jak Aristotelés pojímá vztah mezi slovy, pojmy a realitou?
IV. Slovo a realita
A. O vyjadřování 1, 16a3-9:
a. „Mluvená slova (τὰ ἐν τῇ φωνῇ) jsou jistě znakem (σύμβολα) duševních prožitků
(ἐν τῇ ψυχῇ παθήματα) a napsaná slova (τὰ γραφόμενα) jsou znakem slov
mluvených. A jako všichni nemají totéž písmo, tak ani jejich mluva (φωναί) není
táž; avšak to, co mluva a písmo v prvé řadě označují (ὧν … σημεῖα), je již všem
společné, totiž duševní prožitky (παθήματα τῆς ψυχῆς) a to, co prožitky
zpodobují (ὁμοιώματα), totiž věci (πράγματα).“
b. Struktura vztahu slov ke skutečnosti:
▪ věci (πράγματα) →
▪ duševní prožitky (παθήματα τῆς ψυχῆς) – myslí se asi primárně smyslové
vjemy →
▪ mluvená slova („zvuky“, „hlasy“ – φωναί) →
▪ psaná slova (τὰ γραφόμενα)
c. věci jsou napodobovány duševními stavy, hlas je znakem nebo označením těchto
duševních stavů a písmo je znakem hlasu
B. Ale pozor! (SE 1, 165a6-17):
a. „Protože totiž není možné vést rozmluvu zacházením se samotnými věcmi (αὐτὰ
τὰ πράγματα), které jsou předmětem diskuse, a místo nich musíme užívat slov
(ὀνόματα) jako znaků (σύμβολα), domníváme se, že k tomu, k čemu dochází u
slov, musí docházet i u věcí, jak to platí při počítání s početními kamínky. Avšak
to není podobné. Neboť slov a složených výrazů je omezený počet, věcí však je co
do čísla neomezeně mnoho. Proto je nutné, že tentýž složený výraz nebo jedno
slovo značí (σημαίνειν) více věcí. … ti, kdo neznají význam slov (τῶν ὀνομάτων
δύναμις), dopouštějí se nesprávných úsudků, a to jak tehdy, když rozmlovuají
sami, tak tehdy, když poslouchají jiné.“