„Ty jeden starej mizero," řekl Herbert. Shieldsovi se stále stýkali s většinou spolužáků z McGillovy univerzity. Jim McLeod má dnes už vlastní advokátní kancelář a chystá se kandidovat do parlamentu. Chuck Adams - hele, pamatuješ si, jak rozesílal pozvánky na Karneval techniků na růžovém toaletním papíře? - tak Chuck si nakonec vzal Mary. Z Walshe je ředitel prodeje pro Východ u Atlantic Trucking a Wes Holt skupuje konzervárny po celém západním pobřeží.
Pan MacPherson věděl, že Clara všem z nich v dopisech barvitě líčí, proč se John dosud nikomu z nich neozval. „Je to úplný ztroskotanec, drahoušku, naprostá nula, a z té holky Colbyových, z té dcery toho faráře, jestli si ji pamatuješ, tak z té je hotový lazar."
Po odchodu Shieldsových, jimž musel předtím slíbit, že je navštíví v hotelu Mount Royal, pan MacPherson dal Jenny léky. Původně chtěl ještě opravit písemky z dějepisu, které mu již dlouho ležely na stole, ale byl příliš unaven. Proto vyvěsil telefon a vlezl si do postele. Pověděl Jenny o Kravitzovi.
„Jak jsi jen mohl tomu chlapci říct o jeho otci něco tak nehezkého? Překvapuješ mě, Johne."
„Měla bys mít mou třídu na jeden jediný den," zasmál se pan MacPherson nahlas. Natáhnul ruku a sáhl Jenny na čelo. „Dobrou noc," řekl.
Jenny ho vzbudila asi ve tři hodiny ráno a stěžovala si na píchání v hrudi. Nejdříve chtěl volat doktora Hansona. Ale doktor Han-son by řekl, že Jenny musí bezpodmínečně na měsíční pobyt do hor, jinak za nic neručí, potom by trochu nazlobeně zavrtěl hlavou a předepsal by jí obvyklá sedatíva, a tak jí pan MacPherson dal sedatíva rovnou sám.
„Mám ti chvíli něco číst?" zeptal se jí.
„Děkuji, Johne, ale myslím, že budu spát."
Pan MacPherson se posadil do křesla, zbytek noci probděl, sledoval její neklidný spánek a křečovitě zatínal pěsti pokaždé, když zakašlala.
s.
Duddy přišel domů až po sedmé. Otec byl pryč, ale v ložnici našel Lennieho. „Tě péro."
„Duddy," řekl Lennie, „kolikrát ti mám řikat, abys sem nelez, když se učim?" Duddy zrudl.
„Hele, Duddy, polovina kluků vyletí zrovna v druhým járu. Anatomie, to sou jatka. Večeři máš v kuchyni na stole."
Duddy snědl vestoje párky s fazolemi, hodil do sebe hrnek mléka a vrátil se do ložnice. „Máme ode dneška novýho tříďase," řekl. „Představ si, dostali sme Maca."
Žádná odpověď.
„Hele, hádej, co sem zaslech. Na St. Joseph Boulevard otevřeli ňákou novou misii nebo co a ten pitomec, co to tam vede, chce prej rozdávat na Fletcherově střední ňáký brožury a podobně. To je přece urážka naší víry, né? Někdo by si na něj měl došlápnout."
„Hele, Duddy, já mám fakt spoustu práce."
Duddy vyskočil. „O školný na příští rok nemusíš mít strach. V létě budu na severu dělat číšníka a veškerý mý dýško půjde do tebe." Potom s rozpaky vypadl z ložnice.
„Duddy!"
„Já vim," řekl Duddy napůl do kabátu, který si oblékal. „O tvý školný se postará strejda Benjy."
„V sobotu odpoledne budu mít asi volno. Nechceš s náma jít do kina?"
„Ále, Riva by z toho nebyla zrovna odvázaná. Dělal bych vám křena."
To je fakt, došlo Lenniemu, už v sobotu ráno bude litovat, že to Duddymu nabídl. „Jdeš s náma a hotovo." „Jasně."
„Hele, kam máš namířeno?"
„Sem pozvanej na hudební večírek k panu Coxovi. Jdou tam všici."
Mladý pan Cox, nejnovější učitel na škole, byl podle Duddyho mistrem světa na trapasy. Jednou se zastavil na slovíčko se studenty nad partií kulečníku v herně U Irvinga, což od něj bylo neskutečně vlezlé. Další trapas se mu povedl, když se objevil v tělocvičně
/83
na tanečním čaji studentské rady, což však ještě nebylo nic proti tomu, že si tam zatancoval tři ploužáky s Birdie Lyma novou. Nej-větší katastrofou však byly jeho pravidelné domácí hudební večírky, na které hochy pravidelně zval. Hudba pana Coxe byla neskutečně nudná, ale byla tam vždy slušná zásoba coca-coly, někdy i hotdogů, a taky spousta legrace. Největší zábavu samozřejmě skýtala paní Coxová, která vás neustále bombardovala otázkami jako zda žárlíte na svou mladší sestru nebo jaký je váš názor na luxusní hotely, kam Židi nemají přístup, jako by si je snad vaši rodiče mohli dovolit.
Na druhém hudebním večírku se paní Coxová pokoušela udělat něco se slovníkem hochů. „Je mi jasné," řekla jim, „že tato slova používáte jen proto, abyste mě šokovali. To je hloupost, protože mě jimi šokovat nemůžete. Měli byste se však naučit používat ta správná slova. Začneme tím, že si vyjmenujeme jednotlivé části těla. Víte všichni, co je to penis?"
„Jasně," řekl Duddy. „Penis je přece ta hra, jak při ní mlátíte raketou do míče."
Tím skončily lekce spisovného jazyka, ovšem nikoli debaty o Jane Coxové. Jednoho večera si hoši pod její bílou bavlněnou blůzou všimli nejasného obrysu nepochybně černé krajkové podprsenky, což Duddy okomentoval následně: „Černý šprndy nosej ženský, co sou do toho celý žhavý."
„Třeba nebyla černá, ty chytráku. Třeba to byla jenom špinavá růžová."
Duddy se tomu začal posměšně chechtat.
„Tak jo," řekl Tannenbaum, „třeba je fakt černá, ale třeba ji nosí jenom kvůli svýmu starýmu."
„Kvůli Coxovi by ji nenosila, ty vole, ten ji může vidět svlíknutou celou, když na to dostane chuť."
Tento argument umlčel všechny kromě Hershe. „Ze všeho musíte udělat sprosťárnu. Vám neni nic dost dobrý, dokuď z toho neuděláte sprosťárnu."
Ten večer, zatímco ostatní předstírali, že poslouchají jakousi symfonii, se Duddy vytratil do haly, aby tam prozkoumal knihovnu. Toho, že mu přes rameno nahlíží Jane Coxová, si všiml až tehdy, když zakašlala. Celý zrudlý knížku rychle zavřel a ustoupil. „Jenom sem si čet knížku, nic jinýho. Nechtěl sem nic šlohnout."
/Í4
„Ale nikdo tě přece neobviňuje, že jsi chtěl něco ukrást." Vzala knížku do ruky - USA od Dos Passose. „Ty čteš takové náročné věci?" zeptala se a nepatrně se usmívala.
„A proč ne, ha? Myslíte si, že jako musim bejt imbecil jenom proto, že můj fotr jezdí s taxíkem? Brácha študuje na doktora. Čtu spoustu knížek."
„A jsi si jistý," zeptala se Jane, stále s úsměvem, „že sis tu knihu nevybral prostě jen proto, abys v ní hledal... pasáže o sexu?"
„Hele, já nejsem žádnej pitomeček, kterej by si musel o sexu číst."
Jane si rukou zakryla pusu, aby nebylo vidět, že se směje. „Za to se nemusíš stydět. Když jsem byla ve tvém věku, hledala jsem v moderních románech to samé. To je normální. Jsi přesně ve věku, kdy si chlapec začíná uvědomovat všechny skryté možnosti svého těla."
„Hele, vlezte mně na záda. Laskavě mně vlezte na záda."
Duddy vběhl do pokoje, popadl kabát a seběhl po schodech dolů. Venku sněžilo a musel dlouho čekat na tramvaj. Posadil se na sedadlo nad topením a po krku mu stékal roztátý sníh. Myslel na to, že Jane dneska řekne tomu ťulpasovi Coxovi, že ho chytila s tou sprostou knížkou v ruce, Cox dá zítra tuhle historku k dobru ve sborovně a všichni se pak budou na jeho účet báječně bavit. Ať se jdou bodnout, řekl si Duddy. Došel až k Eddyho bufetu Cigár & Soda naproti stanovišti taxíků Triangle, kde našel tátu s ostatními popíjet kafe. Byla tam i Josette.
„Duddy," řekl Max nevrle, „v tyhle době už máš bejt dávno v posteli." Zeširoka se usmál, obrátil se k ostatním a dodal: „Znáte všici mýho kluka?"
„Tak tohle je Lennie?" zeptal se Drapeau.
Max se pobaveně zasmál. „Ani náhodou. Z tohohle felčar nebude. Duddy je moula jako já, vid', že jo?" Smetl rukou Duddymu sníh z vlasů. „Lenniemu je jednadvacet a zatim každej rok měl prospěchový stýpko."
Max Kravitz, chlap jako hora s prosvítající pleší, dobráckýma hnědýma očima a neodolatelným úsměvem, byl neskonale hrdý na to, že mu před několika lety Moše Weinstein v Telegramu ve svém sloupku Co je co Mela Westa vymyslel přezdívku Maxi Taxi, která se od té doby mezi lidmi ujala (stejně jako Westova dětinská jidiš).
/25
Povídalo se, že si Max tyká se Zázračným hochem a, jak by napsal Mel West, taky s celou řadou lidí stejného zrna.
Když na to přišlo, dával Max o legendárním Zázračným hochovi rád k lepšímu pár historek. Jeho oblíbená, kterou Duddy slýchal znova a znova, byla ta o tramvajových přestupních lístcích. Tuhle podle jeho mínění naprosto úžasnou historku Max strašně rád vyprávěl novým chlapům z práce, a toho večera ji už od něj vyslechl MacDonald. Rozumí se, že ne jen tak, protože vždycky než začal, potřeboval Max tu správnou atmosféru - svoje obvyklé místo vedle ledničky s coca-colou, na stole před sebou horké kafe s několika kostkami cukru a hlouček starých kamarádů kolem. Potom vždy začal pomalu a klidně vyprávět, nechal příběh, ať se rozvíjí sám od sebe, nikdy se nenechal vyvést z míry, když ho někdo přerušil, a nikdy nezvýšil hlas, dokud nedospěl k místu, kdy se děj přenesl do Baltimoru.
„Byl švorc," začal Max „a tenkrát ho ještě nikdo neznal. Byl to prostě pobuda jako spousta jinejch."
„A dneska je z něho co? Gangster."
„Dej si bacha, MacDonalde. Tady Max by se Zázračnýho hocha zastával, i kdyby voddělal vlastní mámu."
„Hele, říkejte si, co chcete," pokračoval Max. „Znám ho dobře a řek bych mu to klidně do očí. Zázračnej hoch byl tenkrát jen obyčejné; pobuda. Sranda, co? Dneska jenom jeho telefonní účet za poslední rok musel dělat dvacet papírů (no jasný, má celej den přímý linky na všecky baseballový stadiony a dostihový dráhy), ale ještě před deseti rokama se musel na každou všivou pětku sakra nadřít."
„To chápu."
„Nejde mně do hlavy, že ten šmejd nebyl ještě ani jednou v lochu."
„Na tom neni nic divnýho, když má celou policii podmáznutou."
Max čekal. Cucal přitom kostku cukru. „Jak řikám, byl švorc. A tak si to namíří na roh Park Avenue a St. Joseph Street a potlouká se tam pár hodin na tramvajový zastávce, a co myslíte, že se stane?"
„Zakopne o stodolarovku a má vystaráno?"
„Seberou ho za odposlouchávání hovorů u telefonní budky. Nebo že ukrad budku pro špačky."
„Celou tu dobu tam sbírá ze země přestupní jízdenky a prodává je. Chápete to? Po třech centech, takže za dvě hodiny má čtvrťák -
a víte, co udělá pak? Vleze zrovna do těchhle dveří, MacDonalde, projde přímo kolem fleku, kde stojíš, namíří si to dozadu a s jediným čtvrťákem v kapse začne hrát na ňákým blbým automatu. A co myslíte, vyhrál nebo ne? Za chvilku má v kapse celejch deset babek. A co udělá pak?" „Koupí si bouchačku a odpráskne se."
„Už to mám. Daruje těch deset babek Židovský národní nadaci."
Max se shovívavě usmívá a fouká si do kafe. „Hned tady za rohem zapadne do holičství u Mošeho a celejch deset babek dá při pátým běhu v Belmontu na kobylu, co se jmenuje Miss Sparks. Na vítězství, se rozumí. A uhodnuls, MacDonalde, Miss Sparks je první a kurz byl jedenáct k jedny. Zázračnej hoch sbalí svý prachy a namíří si to s nima do herny. A teď mě sleduj, MacDonalde, já nebo ty bysme sbalili těch sto deset babek, koupili bysme si klobouk nebo třeba ňákej dárek svý starý a mysleli si, bůhví jakou sme měli kliku. Anebo bysme s tím my, obyčejný smrtelníci, hnedka běželi do banky. Že jo? Ale Zázračnej hoch ne. Kdepak."
Max si položil kostku cukru na jazyk a chvilku z ní cucal sladkost.
„Vem si to, MacDonalde, devětadvacetileté] kluk ze St. Urbain Street, kterýho ještě nikdo pořádně nezná, a on celou noc hraje s lumpárna, který by se nerozpakovali podříznout krk vlastní mámě kvůli všivýmu nikláku. S kriminálníkama, chamradí ze sirotčince od Svatýho Vincenta, samýma antisemitama. Když prohraje, v pořádku, ale jestli vyhraje - jestli vyhraje, MacDonalde? Nechaj toho utřinosa Jerryho Dinglemana ze St. Urbain Street pláchnout se všema jejich prachama? Chvilku se mu vede, chvilku míň, ale když se mu zrovna vede, tak si piš, že ty pohledy, který se na něj kolem stolu upíraj, nejsou zrovna roztomilý." Max si odkašle. „Ještě kafe, Eddy."
Ale Eddy už ho nalil, protože při vyprávění téhle historky o přestupních lístcích si Max objednává kafe vždycky ve stejném okamžiku.
„Představ si to, MacDonalde. Je ráno. Vychází slunko, jak na konci ňákýho bijáku. Město se probouzí. Skvrňatům se v těch jejich škvrněcích postýlkách zdaj ty jejich škvrněcí sny. Chlapi vstávaj z postele a schytávaj to od svejch starejch. Chlapi od stájí vyváděj ven koně. Někde v židovský všeobecný se řekněme právě narodi-
lo
lo děcko a v katolickým špitále, bez urážky, MacDonalde, právě zhebne při potratu ňáká zbouchnutá jeptiška. Ráno, MacDonalde, začátek novýho dne. A Zázračnej hoch, s kruhama pod očima, vychází ven na světlo boží, to se mu ještě nestal ten malér, a v kapse, MacDonalde, v kapse má skoro tisícovku poctivejch doláčů - a ať se na místě propadnu, jestli je na tom slovo nepravdivý.
Ale počkej, to neni všecko. To je teprve začátek. Protože Zázračnej hoch si to nenamíří dom, aby se vyspal. Kdepak. Hned to samý ráno odjede vlakem do Baltimoru, chápeš, celý to město tam dejchá dostihama a o Zázračným hochovi tam doteďka nikdo neslyšel. Je to obyčejnej kluk ze St. Urbain Street, rozumíš. Narodil se jenom kousek od domu, v kterým bydlím já. Každopádně šest tejdnů po něm neni ani vidu ani slechu. Ticho po pěšině. Ani pohlednice. Představ si to, MacDonalde, zkus si to představit. Co když ho, chraň bůh, kvůli těm prachům oddělal ňákej špinavej negr? (V Baltimoru se to jima jenom hemží a myslíš si, že v noci, v tom chabým pouličním osvětlení, sou ty šmejdi vidět?) Třeba je zas švorc, bez jedinýho penny, a dodejchává někde na jedny z řady postelí v ňákým špitále? Šest tejdnů a ani řádek. Vůbec nic. Už sem si řikal, že se musim připravit na nejhorší. Sbohem, starej kamaráde. Au revoir. Dobrou noc, sladce spi, jak to zpívaj, tu omáčku k tomu už nevim. A pak jednoho dne, MacDonalde, jednoho pěknýho dne je zas zpátky ve městě, a nepřirázoval si to sem ani pěšky, ani vlakem, ani né letadlem, ale veze se v auťáku dlouhým jak barák a vedle sebe na sedadle má tu nejfajnovější kost, jakous kdy viděl. Takový kozy jen tak nepotkáš. Na tu holku se ti stačilo jenom kouknout. A víš co, MacDonalde? Zaparkuje ten bourák přímo tady venku a zahne to přímo semka dovnitř dát si s hochama uzený. Tenkrát už mu říkala pane celá jedna stáj. Chápeš, MacDonalde? Už tenkrát měl v Baltimore na dostizích osm svejch koní. Jasně, dneska by to pro chlápka jeho formátu nestálo za řeč, ale tenkrát, MacDonalde, tenkrát... A co bylo na začátku? Tramvajový přestupní jízdenky po třech centech. Tramvajový přestupní jízdenky, nic jinýho. No může tohle někdo trumfnout?"
Kdykoli Max tenhle příběh vyprávěl, z tváře mu sálalo takové nadšení, že se chlapi, i když to slyšeli už několikrát a věděli, jak to skončí, vždycky shlukli blíž, aby prožívali všechny naděje i obavy
v Baltimore spolu se Zázračným hochem, jak Max říkal, obyčejným klukem ze St. Urbain Street.
Ale i bez toho měli Maxe moc rádi. Nikam se netlačil, nebyl škrob a i když si nikdy nestěžoval, od té doby, co mu umřela žena, to měl těžké.
Minnie byla mrtvá už jedenáct let, a právě to byl podle Maxe důvod, proč byl Duddy tak nevyzpytatelné a problematické dítě. Jediné, o co jevil zájem, byl kulečník. Max měl samozřejmě obavy o Duddyho živobytí. O Lennieho starost neměl ani v nejmenším.
„Tak dobře, Duddy, když už seš tady, tak co si dáš?"
„Skotskou se sodou."
Max se rozesmál na celé kolo. „Ty seš mně ale ňákej světák, kluku." „Už sis to s ňákou rozdal?" zeptal se MacDonald a mrkl na Duddyho.
Drapeau se začal chechtat a Debrofsky významně šťouchl do Josette. Max se ale zamračil. „Takhle před nim nemluv, MacDonalde. Je to ještě děcko."
Malý, bledý MacDonald se slabě usmál. „No, jestli pije skotskou..."
„Dobře, dobře, Eddy, dej tomu mýmu klukovi limču a sendvič s uzeným. A to samý pro mě." Max si sedl vedle Duddyho. „Od MacDonalda se drž pryč," řekl mu tiše. „Je tady novej a moc se mně nelíbí."
Duddy řekl otci o panu MacPhersonovi. „Rek o tobě, žes mě špatně vychoval, šmejd jeden."
„Jestli ti to řek tvůj kantor, měl k tomu jistě dobrej důvod. Cos mu proved?"
„Jo ták, to musím bejt vždycky já ten špatnej? Proč nemůžeš bejt ani jedenkrát na mý straně? Proč nemůžeš jenom jedenkrát..."
„Protože sou s tebou samý maléry, Duddy, proto. To Lennie nedostal na Fletcherově za celý čtyři roky nařezáno ani jednou."
Duddy se otci zmínil o misionáři, který se chystá před Fletche-rovou střední rozdávat brožury. „Něco by se mělo udělat," řekl. „Rodičovský sdružení by si mělo stěžovat."
„To je fakt," odpověděl Max. „Nejsme přece žádní žlutí nebo něco podobnýho."
Ale Duddy vycítil, že ho otec neposlouchá. Připadal mu nervózní a občas neklidně koukl na Josette.
/28
/29
Josette byla docela pohledná děvka s nádhernými černými vlasy a obrovskými ňadry. „Nosí pod šprndou takovou cedulku jako dopravní značku," slyšel jednou Duddy říkat Maxe. „A víte, co ná ní stojí? Je na ní napsaný ,Pozor, na vozovce díra i m hluboká'." Občas sem zašla s chlapy od taxíků na kafe a když se v zadní místnosti zrovna nehrálo, obyčejně tam s jedním z nich zaskočila. Chlapi jí to pak opláceli nejrůznějším způsobem. Josette byla očividně opilá a zdálo se, že má mizernou náladu.
„Dojez ten sendvič," řekl Max Duddymu, „a já tě hodim dom. Stejně už bys měl zařezávat."
„Hele, kluku, pojď sem," ozval se MacDonald. „Něco ti ukážu."
„Zastrč ty karty hezky zase zpátky do kapsy, MacDonalde."
„Hele, dyť aji tobě se líbily, tak proč nemůže ten kluk...?"
„Protože je to ještě kluk."
„Tati, no ták, můžu se kouknout?"
„Podle tvýho fotra si asi pořád ještě myslíš, že ho chlapi maj akorát na chcaní."
Zazvonil telefon a Debrofsky ho šel zvednout.
„MacDonalde, nedráždi mě."
MacDonald položil karty na stůl.
„Když se neznám," řekl Max, „tak se neznám."
MacDonald si přeměřil Maxe od hlavy až k patě a vyklidil pole. Josette se zahihňala. Max chytil svého kluka pevně za ruku. „Jdem," řekl. Ale do cesty mu vstoupil Debrofsky. „To je pro tebe, Maxi."
Duddy, který tu zůstal stát o samotě, se podíval toužebně po MacDonaldovi, jenž s nepatrným, vážným úsměvem odkráčel do zadní části bufetu. Jakmile však Duddy vyrazil za ním, Eddy na něj zavolal: „Tady si sedni a dojez ten sendvič. No tak, Duddy."
„Už nejsem žádný děcko."
„Ale seš," řekl Eddy.
MacDonald začal vykládat karty obrázkem nahoru na hrací automat a ostatní taxíkáři se od něj začali trousit pryč. „Tak jak jde škola?" zeptal se Debrofsky. „Alejó."
Max vyšel z telefonní budky a vzal Josette stranou. Něco si spolu šeptali.
„Nemůžu tě hodit dom," řekl Max Duddymu.
„Proč?"
„Musim teď někam vzít Josette." Josette se začala znovu líčit. „A kam?"
„Prostě tě nemůžu hodit dom a hotovo. Budeš muset po svejch." „Já ho svezu," řekl MacDonald. „Půjde po svejch."
„Proč nemůže Josette odvízt Debrofsky?" „Musim ji odvízt já a už žádný otázky, jasný?"
Duddy kopnul špičkou boty do prázdné krabičky od cigaret. „Nemůžu ti to tady teď vysvětlovat," řekl Max. „Prostě teď půjdeš dom, jasný?"
Duddy váhal.
„Hodí ji za kunčoftem a pak si to s ní ještě rozdá sám, né?" řekl MacDonald.
Max zrudl. Zhluboka se nadechl a do ticha zaznělo jen klapnutí Josettiny pudřenky. MacDonald skočil za židli, připraven ji na obranu zvednout, a Max vykročil směrem k němu. Zastavil ho až výraz, který Duddy nasadil.
Duddy se zakřenil a pak se začal chechtat. „Jo ták," řekl pyšně. „To je teda gól. Ježkovy voči." Max mu dal takovou facku, že Duddy ztratil rovnováhu a vrazil do baru. „Vypadni. A švihej domů."
Na chlapcově tváři zůstal červený otisk dlaně. Max strčil ruce do kapes. „Tak ty seš pasák." „Padej, Duddy."
Duddy vstal a vyběhl ven.
„Nechtěl sem ho praštit tak moc," řekl Max ostatním.
„Koledoval si o to."
„Klid, Maxi. Nemáš si co vyčítat."
Max vzal Josette za ruku. „Tak jo," řekl. „Jdem. Nemám tuhle noc na práci jenom tebe." „To bolí," řekla Josette.
/30
/31
„Hele, pane profesore, co takhle zajít po hodině na ňáký to pivko, he?" Žádná odpověď.
•„Je pravda, že vám Cohenův brácha jednu vrazil?" Hersh prosebně sepnul ruce. „Nechte toho," řekl. „Přestaňte, prosimvás."
Duddy Kravitz zahrozil na Hershe pěstí. „Vyližprdelky se maj na co těšit," řekl. Potom se obrátil na pana MacPhersona a zeptal se: „Co kdybysme si udělali volnou hodinu?"
„V pořádku."
O dvě minuty později Duddy vystřelil ze židle. „Chtěl bysem se vás na něco zeptat. Čet sem si ve svý učebnici dějepisu a našel sem tam jenom jeden jedinej odstavec o španělský inkvizici. Ani ve vyučování ste nám o tom nic neříkal, tak když teďka máme dost času, napadlo mě, že byste nám o tom moh třeba něco povědět."
„Problém vás Židů je ten, že máte neustále pocit, že vám někdo ubližuje."
„Pomalu, pomalu!"
„Co tím jako myslíte, vás Židů?"
„Tady nejsme v Německu, jasný?"
„Svině fašounská!"
6.
Pokud jde o trestání řemenem, skutečným postrachem byl pan Coldwell. Ten to uměl tak, že se vám řemen obtočil kolem ruky a ještě vás švihl zespoda do zápěstí. Obvykle hocha seřezal, dokud nezačal brečet, a potom mu řekl: „Myslel jsem si, že to snesete jako chlap." Hned na druhém místě za ním byl pan Feeney. Ten vždy poodstoupil od studenta o tři kroky s řemenem přehozeným dozadu lehce přes rameno, pak přiskočil a vší silou se rozmáchl. Pan MacPherson však dosud ani nevěděl, jak pásek držet. A tak když to odpoledne poprvé za svou dvacetiletou praxi vedl Duddy-ho Kravitze na ošetrovňu, zranění byla jen nepatrná a Duddy se z ošetřovny vynořil před spolužáky jako vítěz.
„Hele, mrkejte! Mrkejte na to, volové. Deset na každou. A od Maca. Chápete to?"
/36
Pan MacPherson ten týden nařezal patnácti hochům a velmi se v tomto ohledu zdokonalil. Ovšem čím více studenty trestal, tím více se výtržnictví v jeho hodinách stupňovalo a tím více se uchyloval k pití. Vysedával již jen o samotě doma a téměř nevycházel. A potom, jednoho večera, několik týdnů poté, co se vrátil do školy, se pan MacPherson posadil doma před vyhaslý krb a načal novou láhev whisky. Seděl tam takto celé hodiny, v duchu si pohrával s příjemnými, tak dávnými vzpomínkami a snažil se cítit něco víc než jen úlevu z toho, že Jenny, kterou kdysi tak vroucně miloval, je nyní mrtvá. Láhev byla již z poloviny prázdná, když na sebe veškeré soužení pana MacPhersona začalo brát nelítostnou, potměšilou podobu Duddyho Kravitze. Pan MacPherson se zahih-ňal. Vpotácel se do předsíně a přitom zatáhl za šňůru od lampy tak silně, že mu zůstala v ruce. Klátil se nad telefonem dopředu a dozadu. Na to, v jakém stavu se nacházel, našel Kravitzovo číslo poměrně rychle a pečlivě ho vytočil. Telefon zvonil a zvonil, asi patnáctkrát, než ho někdo zvedl.
„Haló," ozval se nevrle jakýsi hlas.
Pan MacPherson neodpovídal.
„Haló. Haló! Kdo je tam? Haló!"
Kravitz to nebyl. Jeho hlas by poznal. Pokoj se začal s panem MacPhersonem točit. „Tak kdo je tam?" naléhal hlas. „Tady MacPhers..."
Pan MacPherson praštil sluchátkem zpět do vidlice, odklopýtal do pokoje a cestou převrhl lampu. První, na co mu padl zrak, byly písemky z dějepisu. Roztrhal je, naházel do krbu a zapálil. Vyčerpaně klesl do lenošky a pozoroval, jak hoří.
7.
Leonard Bush, ředitel Fletcherovy střední školy, nevěděl, kam dřív skočit. Jenom toho rána obdržel dopis od generálního ředitele mlékáren, jenž si v něm stěžoval, že Joseph Dollard, jeden z řidičů firmy, nakládal právě v dobrém úmyslu před školou prázdné láhve od mléka, když na něj začal kdosi močit z okna ve čtvrtém patře, což - jak pan Bush zajisté uzná - v žádném případě nemohlo být
/37
neúmyslné. K dopisu byl přiložen účet za vyčištění obleku. Taktéž přišel dopis od místopředsedy rodičovského sdružení, který se v něm ředitele tázal, jak je možné, že jakýsi člověk před Fletchero-votf střední školou rozdával studentům zdarma výtisky Nového zákona, neboť, s veškerou úctou, pan Bush bude jistě souhlasit, jedná se o otevřenou urážku občanů židovského vyznání.
Leonard Bush byl přístupný, uhlazený muž těsně po padesátce. Jako první ho ráno navštívila jakási paní Yagidová, která chtěla vědět, proč její Herby, pozoruhodný hoch - a to neřikám proto, že je to mý děcko, k tomu bych se nikdy nesnížila jako někdo -, není dosud ve školní výcvikové jednotce kadetů důstojníkem, dokonce ani seržantem, zatímco ten syčák paní Coopermanové od vedle, ten, kterému visí neustále u nosu nudle, je kapitánem. Druhou jeho návštěvou byl pan Glass, prodavač ojetých vozů, jenž mu přišel sdělit, jaký by to byl skandál a nesmysl, kdyby jeho hoch musel opakovat desátý ročník kvůli mizerným dvěma bodům, když má navíc pocit, že pokud by se pan Bush za ním zítra stavil v práci, našlo by se tam pro něj jistě parádní autíčko za slušnou cenu, v podstatě zadarmo. Jako třetí do kanceláře Leonarda Bushe vešel Max Kravitz. ^ „Hele, nelíbí se mně, když někdo hochům nadává do ,špinavejch Židů', a nelíbí se mně, když mě někdo vyvolává ve tři ráno, pane Bush. Vite, na co se sám sebe musim ptát? Co to mýho kluka vlastně učí za lidi? Jak z nich můžou chtít vychovat slušný občany, když se sami chovaj jak spratci? Řekněte mně, jestli se mejlím, pane. Řekněte mně to na rovinu a já s várna budu jednat taky na rovinu. Já sem rovnej chlap."
„I my zde rádi jednáme na rovinu, pane Kravitzi."
„Rikejte mně Maxi. Sem obyčejnej chlap, pane Bush, taxíkář. Ale taxíkář, pane Bush, je něco jako doktor. Sloužim lidu v noci aji ve dne, ať prší nebo svítí slunko. Divil byste se, co všecko už sem v taxíku neviděl. Těhotný ženský, co spěchaj do špitálu, všecky možný maléry, rvačky, nebo starší vážený pány, co si chtěj, když odpustíte, užít na zadnim sedadle s mladýma holkama. Teda, nic pro mě. Ale, jak říkám, často mě volaj uprostřed noci, když je potřeba, proto, jak jistě chápete, si nemůžu dovolit, aby mě někdo burcoval ze spánku jen tak pro nic za nic."
Pan Bush ujistil Maxe Kravitze, že pan MacPherson nikdy nenadával hochům do špinavých Židů. Taktéž mu sdělil, že ten, kdo
mu telefonoval uprostřed noci, nebyl zajisté pan MacPherson. Podle něj šlo o studenta, který se pana MacPhersona pouze snažil napodobit. Tím to však pro něj neskončilo. Pan Bush věděl, že je třeba něco udělat. Učitelský sbor zpočátku pana MacPhersona po úmrtí jeho ženy litoval, ale nyní si z jeho pití již všichni na škole utahovali. A tak druhý den ráno pan Bush sdělil panu MacPher-sonovi, že by si s ním po vyučování rád v klidu promluvil. Téhož rána, tři týdny po svém návratu do školy, byl pan MacPherson nucen čelit nařčení ohledně písemek z dějepisu.
Duddy zamáčkl cigaretu. „Drahej Macu," řekl, „nám tady v jedna-čtyřicátý je šumafuk, kolikrát tejdně si chodíš spařit kedlubnu. Jestli ti to ale nevadí, tak naši rodiče dřou, aby nás udrželi na škole. Příští tejden máme dostat vysvědčení, takže bysme rádi věděli, jak dopadly ty písemky z dějáku."
Hoši začali tleskat, Duddy se slavnostně uklonil a posadil se.
A najednou to na pana MacPhersona všechno padlo - pití, ten telefonát, to, že Kravitz je hvězdou třídy, zatímco on je ve sborovně všem jen pro smích. Pan Bush si s ním chce navíc po vyučování v klidu promluvit. Můj důchod, napadlo ho. Chtějí mi vzít práci.
„No tak! Co bude s našema známkama?"
Pan MacPherson popadl třídní knihu. Abrams, zavolal. Abrams si strčil dlaň pod rameno a vyloudil jím dosti nelibý zvuk. Abro-movič, Bernstein. Nikdo neodpovídal. Neprocházel prezenci již celý týden. Četl však dál. „Kravitz!"
„Zde, vaše výsosti."
Něco, snad pohled v očích pana MacPhersona, prozradilo Weid-manovi, že by měl raději usednout zpět na místo, protože Mácovi právě konečně úplně přeskočilo. Cohen sevřel v ruce pravítko a vyčkával. Pan MacPherson šel pomalu třídou ke Kravitzovi.
„To tys jí volal, že?"
„Já nevim, o čem to mluvíte."
„Byl jsi to ty."
„Na mou duši, nebyl."
„Ty jsi zabil mou ženu, Kravitzi."
„Nesahejte na mě. Varujú vás."
„Zabil jsi mou ženu."
Duddy zvedl pěsti před obličej. „Co takhle si nahnout z flašky, he? Měli by vás zavřít, vůbec byste neměl učit."
/38
/39
„Tys ji zabil, ty grázle mizerná." „Nechte ho," zakňučel Abrams.
„Prosím, pane profesore, nechte ho bejt. Už budem hodní."
Pan MacPherson zamumlal něco nesrozumitelného a ztratil vědomí. Jak padal, praštil se hlavou o lavici.
„Duddy! Běž pro doktora! Rychle! Mac je asi mrtvěj!"
Hersh začal vzlykat. „My sme ho zabili!" vykřikl.
Duddy dupnul nohou o podlahu. „Co tim sakra myslel, že sem mu zabil jeho starou? Já sem mu nic neproved. Vůbec nic. Sme v tom všici, jasný?"
Když lékař ujistil pana Bushe, že pan MacPherson je již mimo nebezpečí, i když je stále poněkud otřesen, pan Bush za ním zašel na ošetrovňu. MacPherson, který tu ležel podepřený na lůžku, se ho okamžitě zeptal: „Jdeš mi nařezat, Leonarde?"
„Jsem rád, že jsi neztratil smysl pro humor, Johne." Pan Bush se nervózně zasmál. Řekl panu MacPhersonovi, že podle něj bude pro něho nejlepší, když si vezme pár dnů volna. Na rozhovor budou mít dostatek času později. Venku prý na něj čeká taxi.
„Nechci taxi," řekl pan MacPherson. „Raději se projdu."
Pan MacPherson si všiml Kravitze a ostatních, jak lelkují před Felderovým obchodem, a zastavil se. Hoši vypadali zakřiknutě a nejisté. Duddy vyrazil směrem k němu, ale potom si to očividně rozmyslel a zamířil zpátky ke skupince.
„Kravitzi!"
Duddy se zastavil.
„Dotáhnete to daleko, Kravitzi. Dotáhnete to hodně daleko." Pan MacPherson s mírným úsměvem odkráčel směrem k Pi-ne Avenue.
POCHOD KADETŮ Z FLETCHEROVY STŘEDNÍ
Svobodník Boxenbaum vpředu bušil do obrovského bílého bubnu, Litvak podrážel nohy Cohenovi, Pinsky troubil na trumpetu a, leá, prá, leá, prá, kadeti z Fletcherovy střední zamířili ze školního hřiště ven, v čele se svým velitelem, energickým, metr a půl vysokým E. D. U. Jamesem (to je obráceně „Jude", jak nikdy neopomněl zdůraznit každé nové třídě, kterou dostal na tělocvik). Leá,
prá, leá, prá, pod nohama jim křupal prachový sníh, Ginsburg byl jako vždy mimo rytmus a Hornstein nemohl tlouct do bubnu kvůli tomu, že ještě před slavnostní přehlídkou dostal od pana Coldwella přes každou ruku po deseti. Rázně zatočili doprava po Esplanade Avenue, kde se k nim z obou stran k jejich nelibosti okamžitě připojili mladší bráškové se sáněmi, sestřičky s nudlí u nosu a zubící se poslíčci, kteří se na místě zastavovali, aby si uplácali ze sněhu kouli.
„Bacha, generále Montgomery, támhle ti běží mamka utřít nos."
„Hele, ty trdlo jedno! Máti vzkazuje, že máš po tý přehlídce okamžitě vysypat popel. Žádnej kulečník, řikala. Jinak nám co nevidět vyletí kamna!"
Bumtarata, bumtarata, bum, bum, bum, prošli kolem židovského domova důchodců, kde nahoře na balkóně, vyšňořen šálami a houněmi, mhouřil oči proti prudkému zimnímu slunci hlouček nažloutlých, bezvýrazných tváří, žen s řídkými vousy a mužů se svraštělými ústy, nervózní sestry s tlustýma nohama, stařečci, jejichž synové na ně neměli čas, malá scvrklá stařenka, která přežila pogrom, dva manžele a tři mrtvičky, a dva stoupenci zázračného rabbiho Brotta.
„Mladý Židi v uniformách?"
„Proč ne?"
„To neni nic pěknýho. Mladejm Židům uniforma nesluší."
Hubený, podobaný Boxenbaum si vyléval zlost na svém obrovském, bílém bubnu a seržant Limča Segal, který uměl říhnout a pšouknout na požádání, zpíval:
Sračky, toť vše, co umí tahle kapela, Sračky, z těch vyroste nám tráva zelená.
Mendelsohn poskakoval a snažil se srovnat krok do rytmu a Archie Rosen, u jednotky kadetů Fletcherovy střední zásobovací důstojník, který prodával barvené uniformy po osmi dolarech, vyprávěl Naturmanovi ten o rabbim a faráři a hroznu vína. „Moc vtipný," řekl Naturman. Když se jednotka za troubení trubek blížila k cihlové zbrojnici kanadské granátnické gardy, veliteli E. D. U. Jamesovi, veteránovi od Sommy, jenž v uniformě bar-
/40
vy berlínské modři, s puky nažehlenými tak, že by se s nimi dalo krájet, a s dokonale vyleštěnými mosaznými knoflíky pochodoval vzpřímeně, jako by spolkl pravítko, a přitom pevně tiskl v ruce vycházkovou hůlku, naskočil knedlík v krku. „Vpravóóó... hleď!" zvolal a toporně zasalutoval.
Duddy Kravitz se otočil spolu s ostatními, aby zasalutoval britské vlajce, a hrozen mladších sourozenců, který kolem nich pobíhal, začal halekat:
Fletcherovi kadeti jdou, Cigára kouřijou. Cigára stojej za pendrek, Kadeti za belu starou.
Křup, křup, křup, křup, jednotka kadetů z Fletcherovy střední si to mašírovala po prašanu kolem židovské knihovny, kde plakát ohlašoval
Středeční večer
ŽIDOVSKÝM BÁSNÍKEM V LEPŠÍ ČTVRTI MONTREALU
Přednáška H. I. Zimmermana, B. A. Občerstvení zajištěno
a dál přímo místem, kde strýci Zázračnýho hocha roku 1933 z auta s michiganskou poznávací značkou provrtali samopalem břicho. Potom chvíli pochodovali na místě před Hebrejskou společností mladých mužů, kde na náledí do tramvaje číslo 97 najel náklaďák Coca Coly a jeho řidič se právě začal rvát s průvodčím. „Hip, hip," volal E. D. U. James. „Hip, hip, hip!"
Pár hochů z Hebrejské společnosti mladých mužů se vyšlo podívat ven.
„Támhle je Arnie. Hele, Arnie! Kde máš pušku, co?" „Brejden, pane! Pane James! Víte vůbec, na co je ta hůlka?" „Haló, Boxenbaume! Z toho bubnu si za moment uženeš pěknou kýlu!"
„Hip, hip!" volal E. D. U. James. „Hip, hip, hip!"
Geiger troubil na svou trubku a Sivak strkal do Kravitze. Ser-
žantu Hellerovi srazila čepici sněhová koule, Pinsky dostal do tváře lívancem zmrzlé koňské mrvy a Mel Brucker sklopil oči, když míjeli obchod jeho otce. Z rozbitých oken ve druhém poschodí jejich domu mířily dolů přímo doprostřed změti ohořelého zboží a na popel spáleného dřeva obludné rampouchy. K požáru došlo včera v noci. Mel o něm věděl předem, protože otec jim včera odpoledne zvesela oznámil: „Dneska večír spíte u babičky." Pokaždé, když měl Mel s bratrem spát u babičky, znamenalo to další požár, další obchod. „Hip, hip. Hip, hip, hip."
Napravo před fabrikou na boty popocházel Boxenbaumův otec ještě s jedním chlápkem ze stávkové hlídky a dýchali si na ruce, aby se zahřáli, a nalevo stál Harryho obchod s vyřazenou vojenskou výstrojí, jehož cedule hlásala:
POKUD NEMÁTE ČAS SE U NÁS ZASTAVIT, ALESPOŇ SE USMĚJTE, KDYŽ JDETE KOLEM.
Bumtarata, bumtarata, bum, bum, bum, pochodovali si kadeti z Fletcherovy střední kolem holičství Hollywood, kde za padesát centů odstraňovali uhry, kolem rohu Clark Street, kde bydlela Charna Felderová, křup, křup, křup. Tansky se začal činit na buben, Rubin strčil Mortovi Heimerovi za krk pod košili rampouch a kadeti zabočili leá, prá, leá, prá do St. Urbain Street. Z Lauri-erovy kulečníkové herny vylezl houf bývalých studentů a flákačů, které vylákala ven vojenská hudba.
„Haló, pane James! Co je pravdy na tom, že ste byl ve válce u moučníkářů?"
„Prej ste k tomu zranění přišel, když ste strouhal erteple na latkesV
„Támhle je Stanley. Haló, Stanley! Fíha, on je snad ňákej oficír či co. Stane! V ten pátek večír to platí, ale Rita vzkazuje, že Irving je na ni moc malej! Nemoh bys přivíst radši Syda? Stane! Stane?"
Hoši si to mašírovali přes křižovatku, kde v den, kdy Ernest Be-vin vyhlásil svou palestinskou politiku, spálil Gordie Wiser britskou vlajku, po které se předtím hromadně dupalo a plivalo, dále kolem domu, kde se narodil Zázračnej hoch, a potom se zastavili, aby si srovnali krok na rohu, u něhož se jejich otcové a starší bráchové pouštěli baseballovými pálkami do žabožroutů během
/43
nepokojů při zavedení povinných odvodů. Tempo již poněkud ochablo, Boxenbaum při mlácení do bubnu funěl, mrzly mu prsty u nohou a spolu s ním třinácti nebo pětatřiceti dalším. Slunce již zapadlo, tma přišla tak náhle, jako by někdo cvakl vypínačem, a sníh se začal třpytit purpurem. Tanskyho začalo bolet břicho a kapitán Berkovič si vzpomněl, když klopýtali kolem jejich domu, že budou mít k večeři vařené hovězí a brambory, ale předtím musí ještě skočit pro prádlo. „Hip, hip. Hip, hip, hip."
Napravo klubovna židovské mládežnické organizace A. Z. A. a nalevo ošuntělá polská synagoga, odkud starý Zabitsky pátral pohledem po tmavé, větrné ulici právě v okamžiku, kdy se sem blížili kadeti.
„Labele. Labele, pojď sem."
„Nemůžu, zejdo, musim pochodovat."
„Pochodovat? Narishkeit. Chybí nám jeden k modlitbám."
„Ale zejdo, prosimtě."
„Žádný ale, žádný prosimtě. Rosenberg musí odříkat kadiš." A tak byl Lionel Zabitsky odvlečen za paži z průvodu s bubnem i se vším ostatním. „Haló, pane! První mrtvěj!" „Srá-góó-róó!"
U Mošeho teple osvětlené trafiky, kde jste dostali sendvič s uzeným za patnáct centů, dezertovali další tři kadeti. Pinsky již netrou-bil tak okázale jako na začátku a Boxenbaum se opíral do bubnu s daleko menší vervou. Když zatáčeli doprava a potom zpět po Clark Street, zmizelo ve tmě dalších pět kadetů. „Hip, hip. Hip, hip, hip."
Jeden z dezertérů vrazil přímo do svého otce, který se vracel domů z práce. „Dáš si hot dog a colu, než půjdem dom?" „Jasně."
„Tak jo, ale mamce ani muk."
Spolu pak sledovali, jak jednotka kadetů z Fletcherovy střední mizí neuspořádaným krokem za závojem velkých sněhových vloček, které se právě začaly líně snášet shůry.
„Tohle přeci neni počasí na podobný přehlídky. Bez šály a pořád-nejch bot si v takovým mrazu můžete uhnat zápal plic."
/44
„Pan James povidá, že za první světový války prej někdy pochodovali v dešti třeba aji třicet mil a brodili se po kolena bahnem." „Tak na tohleto já piatim školný?"
8.
Tam, kde se Duddy Kravitz narodil, měli hoši dětství špinavé a neveselé, drsné jako tráva, co roste u kolejí. Byl by se mohl narodit v Lodži, ale jeho dědeček si před osmačtyřiceti lety zakoupil lístek nejlevnější lodní třídou do Halifaxu. Duddy se taktéž mohl narodit v Torontu, kam měl jeho dědeček původně namířeno, ale Sim-cha Kravitz měl právě jen tolik peněz, aby mu stačily na jízdenku Kanadské pacifické dráhy na Bonaventurovo nádraží v Montrealu, a do Toronta nikdy nedorazil. Simcha byl švec a dva roky po svém příjezdu již mohl poslat pro svou ženu a dva syny. O rok později měl už vlastní krám na rohu St. Dominique Street. Rodina bydlela nad krámem a vzadu na dvorku sázel Simcha do štěrkovité hlíny kukuřici, ředkvičky, hrách, mrkev a okurky. Každým rokem byla kukuřice hubenější a okurky vždy zežloutly, než stačily dozrát, ale Simcha je sázel stále znovu a znovu.
Simchova kostnatá, útlá, tmavá postava byla v okolí dobře známá. Mezi ostatními přistěhovalci se těšil vážnosti, byl pokládán za člověka mimořádně poctivého a do jisté míry i moudrého, jen lásky si moc neužil. Byl ochoten půjčit člověku peníze, aby mohl poslat pro ženu, na požádání byl ochoten, ač nerad, vyřešit nějaký ten spor či poradit někomu v nesnázích, nikdy nikomu nevyslepičil, co mu kdo sdělil mezi čtyřma očima, nicméně o svém vlastním životě mlčel. Jeho žena byla fúrie s obličejem plným bradavic, která ho sekýrovala i před ostatními, ale Simcha si nestěžoval.
„Dyť je to jenom švec," říkal Adler, „tak proč dělá, jakoby byl něco lepšího?"
Když se jednou Moše Katansky, který se přistěhoval nedlouho předtím, odvážil Simchu Kravitze kvůli jeho manželství politovat, Simcha zvedl hlavu od obuvnického kopyta a zpražil ho pohledem, z něhož Katansky pochopil, že se nemá u něj v krámě několik měsíců ukazovat. Simchův krám byl místem, kde se scházeli prihrbení přistěhovalci, usrkávali tu čaj s citrónem a vedli řeči o tom, že
/4S
v téhle nové zemi na ně nemusí čekat nic dobrého. Někteří Simchu opěvovali. „Simchovi Kravitzovi můžete svěřit svou starou, svý peníze, cokoli," říkali. Ale jiní měli vztek, že na nich vydělává, a začali na něm hledat chyby. „Nikdo neni dokonalej," říkal Katansky.
Simchova reputace nesmírně vzrostla, když se začalo proslýchat, že se těší vážnosti i mezi góji v okolí. To bylo poté, co kováře Blondina kopl kůň. Simcha, i když se na místě nehody neobjevil zdaleka jako první, nalil do Blondina trochu brandy a než přišel doktor, narovnal mu zlomenou kost v noze. Kdykoli od té chvíle došlo k jakékoli nehodě v okruhu mezi slévárnou na olovo, stojící o osm bloků dál na jednu stranu, a pilou, která se nacházela o devět bloků dál opačným směrem, posílali pro Simchu.
Prošedivělý švec o svém soukromém životě nemluvil, avšak jednu věc ani on skrýt nedokázal. Prvorozený syn Benjy byl jeho pýchou. Lidé často Simchu Kravitze vídali, jak vychází ze synagogy, prochází se po St. Dominique Street a přitom drží hocha za ruku, což byl z jeho strany, pokud jste jej znali, tak okázalý a nepředstavitelný projev důvěrnosti, že se všichni rozpačitě odvraceli. Ti, kdo ho měli rádi, což byla většina, a věděli, jak těžký život má se svou ženou, doufali, že Benjy jeho lásku nezklame. Ovšem někteří jiní, s nimiž v krámě vyrazil dveře, a ještě více těch, kteří mu dlužili a dosud nezaplatili, měli náhle pocit, že konečně našli Simchovo zranitelné místo, a přáli Benjymu jen to nejhorší.
„Držku má prořízlou jak jeho matka."
„Je tlustej a zženštilej. Chůdách Simcha to nevidí."
Ale Benjymu se dařilo i přes jeho tloušťku, jízlivost a další nedostatky. Ba co víc. Svého otce si vážil a ani jedinkrát jeho lásky nezneužil. Byl to bystrý hoch, inteligentní a přizpůsobivý, z nové země neměl ani ty nejmenší obavy a, jak říkal Katansky, na co ten mizera sáhl, to se mu dařilo. Tento obtloustlý hoch, který začínal tím, že již jako dospívající jezdil s haldami oblečení, bot a nožů na venkov a prodával je farmářům, vlastnil v šestadvaceti letech sklepní dílnu, kde se šily blůzy. Od začátku vyplácel nejvyšší mzdy, stejně jako jeho otec i on půjčoval peníze, a i když byl jinak upovídaný, ani on nikdy nevyslepičil, co mu kdo svěřil mezi čtyřma očima. Každou sobotu ráno jste mohli vidět otce se synem v synagoze stát vedle sebe, a když potom Benjy začal číst Menckena a Dreisera a přestal chodit na modlitby, otec o něm říkal:
„Benjy dělá, čemu věří. Na to má právo."
Nikdo, ani Katansky, nemohl Benjyho obviňovat, že by se byl oženil pro peníze. Jeho nevěstou se stala dcera žehliče kalhot. Hotová kráska. Ida byla štíhlé děvče s kudrnatými rudými vlasy, dlouhou, jemnou šíjí a bělostnou pletí. Chodila všude s Benjym a kamkoli se hnuli, nespustila z něj oči. I starý pán ji zbožňoval. Často jí nosíval zeleninu ze své zahrádky a v neděli odpoledne si ti tři vyjížděli autem, zatímco paní Kravitzová, Max, Minnie a jejich děti na ně čekali doma. Když Simchovi rok nato zemřela žena, odmítl jejich nabídku, aby se k nim nastěhoval, s tím, že by to nebylo rozumné, a nadále žil sám. A potom začalo celé to trápení.
„Zašel sem včera za Benjym k němu do kanclu," říkal Adler, „a vzal bych jed na to, že byl opilej."
Ida si začala vyjíždět sama a prihrbení Židé v ševcovském krámě začali mít všetečné otázky.
„Kdy budou mít děcka?"
„Tyhlety moderní manželství. Ach jo."
Simcha na ně neodpovídal a otázky na chvíli ustaly. Simchu mrzelo, že za ním Benjy nyní příliš nechodil a když už se objevil, měl hodně vypito. A potom jednoho dne došel do krámu Adler a vlídně poplácal Simchu po zádech. „Je mně to moc líto."
„Slyšel sem, že tvá snacha si už zas vyjela do Miami," řekl Katansky.
V synagoze se k němu ostatní starci začali chovat vážně a ohleduplně. Simcha se neptal, proč. Každou sobotu ráno seděl na svém obvyklém místě a soustrastné pohledy ostatních přijímal vždy s co možná nejodměřenějším přikývnutím. Začal se však více věnovat své rodině a jednou v neděli ráno vzal zčistajasna Duddyho na dvorek a učil ho sázet, hnojit a plet záhony. A potom, jednoho dne, když Ida opět vyrazila na jeden ze svých výletů, poslal pro Benjyho. Bylo to poprvé, kdy skutečně svého syna požádal, aby ho přišel navštívit.
„Jestli se s ní něco děje, můžeš mně to říct, sem tvůj otec."
Benjy se měl k odchodu.
„Lidi kolem toho vědí víc než já."
„To Max. Moc mu to mluví."
„Max je moula."
Když Benjy přišel asi po šesti měsících znovu, Duddy pracoval
/46
ivt
s dědečkem na dvorku. Viděl, jak strýc zašel za dědou do kuchyně. Duddy neslyšel, o čem spolu mluvili, ale už za dvě minuty vyšel strýček Benjy s něčím, co vypadalo jako malá sklenice se zavařeninou. Když spatřil Duddyho, zastavil se a strašlivě se na chlapce zamračil. „Jestli mu ublížíš..." „Co...?"
Ale nedopověděl to, ani nevysvětlil, co tím myslel. Odkráčel, poněkud vrávoravě, a Duddy se zase pustil do plení. Simcha za ním přišel asi za půl hodiny. „Tvůj dědeček v tyhle zemi nic nedokázal," řekl.
„Proč?"
„Ani tvůj strejda Benjy to přes všechny svý peníze nikam nedo-táh. O tvým otci ani nemluvím."
Děda překvapivě rychlým pohybem ruky zaplácnul na tváři komára.
„Chlap bez půdy je nula. Pamatuj si to, Duddele." Duddymu bylo v té době sedm a matka ho před rokem nechala zapsat na hebrejskou školu. Školné zaplatil strýček Benjy, který v té době právě procházel sionistickým obdobím. Strýček Benjy taktéž věděl, že jeho otec, s kterým se již nevídal příliš často, se nyní procházívá po St. Dominique Street ruku v ruce právě s Duddym. Ale prihrbení staříci se už nedivili, ani se neotáčeli, když potkali Simchu s vnukem. Stařeček už neměl nepřátele - i Katansky ho litoval. Staří, shrbení Židé měli Duddyho za ničemného, prohnaného kluka a jen doufali, že Simchovi příliš neublíží.
9.
Na hebrejské škole se Duddy do svých třinácti let potkával s mnoha hochy z daleko lépe zajištěných rodin, než byla ta jeho, a neustále vyhledával jakoukoli záminku, aby se s nimi mohl rvát. S těmi, kteří byli příliš velcí na to, aby je seřezal, se snažil skamarádit. Učil je, jak krást u Kresgeho, jak roztrhávat jízdenky na tramvaj, aby se na ně dalo jet dvakrát, jak kouřit násadou od bublifuku a jak se dělají děti. Stačily tři roky Duddyho působení na škole, a matky již svým dětem kázaly, aby si s tím klukem Kravitzů nehrály. Ale jak hochy, tak děvčata to k zlobivému, hubenému Duddymu při-
tahovalo a ti, koho nechtěl vzít do své party Válečníků, snášeli tuto pohanu velice těžce.
Jedním z nich byl i světlovlasý, kudrnatý Milty Halpirin, syn obchodníka s nemovitostmi. Miltyho vozila každý den do školy jeho matka. Byl jedináček a nesměl ani jezdit na kole, ani jíst planá jablka, co rostla u silnice. Duddyho bavilo jej týrat, ale Milty přesto toužil stát se členem Válečníků. A tak jednoho dne Duddy řekl, že dobrá, ale Milty musí nejdříve vypít tajný zasvěcovací lektvar. Lektvar, který se skládal z vody, červeného inkoustu, jedlé sody, pepře, kečupu, hrudky kuřecího tuku a na závěr ještě pár kapek kolínské, zmizel v Miltym překvapivě rychle. Poté však Duddy začal předstírat zděšení.
„Panenko skákavá, to je strašný. Já to poplet."
„Co je?"
„Poplet sem recepty. Ježkovy voči!"
„Ale já to vypil. Říkals, že když to vypijú, bude ze mě Válečník. Přísahals na pánaboha, Duddy."
„To je strašný," opakoval Duddy, „Milty, za chvilku ti upadne frňák a ještě k tomu ti nikdy nenarostou fousy. A když klukovi nikdy nenarostou fousy, Milty..."
Milty s brekem utekl a večer vypadal na umření.
„Co je ti, zlatíčko?"
„Mami, mně nikdy nenarostou fousy."
„Cože?"
„Duddy Kravitz řikal..."
Ředitel si opět pozval do školy Maxe Kravitze a Duddy se stal prvním žákem v dějinách hebrejské školy, který z ní byl na týden vyloučen. Milty byl hrůzou bez sebe. Bydlel ve velikém domě v kopci, a když se tu následující sobotu odpoledne Duddy ukázal se třemi dalšími Válečníky, byl to právě on, kdo přišel otevřít. „Co tady chcete?" zeptal se ustrašeně.
„No co je, Milty, přišli sme si s tebou přece hrát, né?"
„Nazdárek, Milty, starej kámoši."
Milty zaváhal. Služebná si někam odskočila, takže byl doma sám.
„Nikdy předtím ste si se mnou hrát nechodili." „Do háje, to nás ani nepustíš dál, Milty?" „Ne."
/48
/49
neotevřeli druhou frontu. Montgomery uvíznul v Libyi a Feinberg má zas plný ruce práce tady, tak kdo by tomu velel?", bylo toho na Feinberga už příliš.
' „Ste všivá banda flákačů," řekl, „všici, jak ste tady."
Pokud jde o Válečníky, ti byli do jednoho muže na straně KVČ. Feinberg je ujistil, že v případě leteckého útoku budou všichni evakuovaní do hor a, jak řekl, než válka skončí, z některých z nich se mohou stát i sirotci, což jim skýtalo značnou naději. Kromě Feinberga a několika dalších nadšenců z KVČ to byli právě Válečníci, kdo toužil po leteckém napadení Montrealu nejvíce. Jak je Feinberg upozornil, přímý zásah by mohl usmrtit a zmrzačit „obrovské" množství lidí. Znepokojovalo je pouze jediné. Že by třeba bombardéry minuly ten správný cíl. Jednou dlouho do noci debatovali o tom, zda by bylo považováno za sabotáž, kdyby někdo namaloval na střechu hebrejské školy obrovský terč, a zda by za to mohli oběsit nezletilého.
Potom ovšem ve vlně sympatií Válečníků došlo takříkajíc k zásadnímu obratu. Zjistili totiž, že Feinberg za jejich zády uděloval instrukce klubu Hebrejské společnosti mladých mužů a rozdával jim lékárničky, za což se ho Duddy rozhodl ztrestat. První příležitost se mu naskytla v noci při zatemnění. Bylo to samozřejmě jen cvičné zatemnění, avšak na poplach měly troubit skutečné sirény. Na ulici neměla zůstat ani noha a všechny rolety měly být staženy. KVC pak venku v plné zbroji číhalo na narušitele pořádku a, jak říkal Feinberg, na sabotéry a odporné špehy.
Pět minut poté, co se město s kvílením sirén ponořilo do tmy, vpližili se Válečníci po dvojicích na St. Urbain Street a s tvářemi pomazanými blátem jako nějaký přepadový oddíl tu a tam rozlévali petrolej, načež se rozptýlili na balkóny a střechy okolních domů. Když tudy potom procházel Feinberg se svými muži a slídil po zrádných proužcích žlutého světla v oknech, strčil Duddy dva prsty do pusy a ze všech sil hvízdl. Podél celé ulice se ze tmy vynořily samostříly vyrobené z kolíčků na prádlo a do nich byly vloženy zápalky. Duddy počítal do deseti a potom hvízdl podruhé. Samostříly naráz vystřelily. Jakmile zápalky škrtly o chodník, většina z nich se okamžitě vzňala a St. Urbain Street v mžiku zazářila do tmy jasným světlem. Co čert nechtěl, v té chvíli nad městem právě prolétalo letadlo, zřejmě linka do New Yorku. Říká se, že Feinberg
/S8
upaloval do úkrytu jako první, ale někteří trvají na tom, že ještě rychlejší byl svobodník Lerner. Byli však i tací, jako Shubin, kteří modré bundy se zipem podobnou pohanou nezdiskreditovali. Shubin zamířil co nejrychleji k místu nepřátelské akce a jen díky skutečnosti, že si ve spěchu ještě stačil nasadit plynovou masku -jež do značné míry omezovala jeho pohyb a zorné pole -, se mu Duddyho Kravitze chytit nepodařilo a Válečníci mohli utéct.
Když byl odtrouben konec poplachu, rozpoutala se v trafice u Mošeho divoká diskuse. Během zatemnění byly na mnoho oken vylepeny letáky OTEVŘME NYNÍ DRUHOU FRONTU a podle Debrofského měli komunisté na svědomí i ty ohně na ulici. Lyman s ním nesouhlasil. Byl přesvědčen, že za ohně jsou odpovědní hoši Adriena Arcanda, místní fašistická skupinka. Moše pak mumlal cosi o tom novém uprchlíkovi, který se přednedávnem nastěhoval do domu za rohem a který prý má doma krátkovlnnou rádiovou vysílačku. Když se však o incidentu druhý den ráno zmínil list Ga-zette, stálo tam černé na bílém, že za tuto špinavost je odpovědná skupina mladistvých delikventů.
„Jasně. Co ste od nich taky čekali?" rozkrikoval se do kouta zahnaný Feinberg. „Mysleli ste, že priznaj, že máme v Montrealu špehy?"
Avšak o týden později již Feinberg přestal nosit modrou bundu se zipem a oddíl KVČ ze St. Urbain Street přestal být považován za bojeschopnou jednotku.
10.
Další aktivity Duddyho Kravitze na hebrejské škole byly rozhodně obchodnějšího rázu. Jako spousta jiných hochů začal se známkami. Za tím účelem odpověděl na inzerát v časopise Tip Top Comics, jímž jedna společnost hledala nové prodejce. Tato společnost, jedna z mnoha podobných, vám vždy nejdříve poslala na zkoušku archy levnějších známek. Jako provizi jste potom dostali nějaké známky zdarma, katalogy a někdy dokonce i peníze. Na rozdíl od ostatních hochů však Duddy brzy dospěl ke dvěma užitečným poznatkům. Jakmile jste totiž známky dvakrát či třikrát úspěšně prodali a bez odkladu zaslali společnosti peníze, obdrželi jste od
/S3
ní na prodej již daleko dražší archy. Druhým poznatkem pak byla skutečnost, že na nezletilého nelze podat žalobu - alespoň ne ze strany americké firmy. A tak se pod nejrůznějšími pseudonymy postupně vypracoval až ke skutečně drahým sadám známek u sedmi různých společností, které o něm už od té doby neslyšely.
Část zisku z tohoto filatelistického podniku Duddy investoval do komiksových sešitů, protože za války se kvůli omezení dováženého zboží americké komiksy špatně sháněly. (Kanadské se nedaly číst a navíc byly jen černobílé.) Po dvaceti centech za sešit nakoupil značné množství pašovaných amerických komiksu a ty potom půjčoval po třech centech na den, dokud je izolepa a lepidlo udržely pohromadě. Tímhle způsobem se postupně propracoval k ještě pochybnějšímu druhu literatury. Barney, jeden z Duddyho dodavatelů komiksu a majitel novinového stánku na Park Avenue, mu jednoho dne ukázal šestnáctistránkový komiksový sešit nazvaný Frantík Macek na záletech. Kresby, neuměle černobíle obkreslený originál, byly očividně dílem místního umělce a tiskaře. Vyhlíželo to jako slušný brak. Již v prvním okénku Frantík Macek, honosící se obrovskou erekcí, na niž zespodu mířila šipka se slovy „kap, kap, kap", dychtivě hleděl na Dorotu Macatou, oděnou pouze do černých kalhotek. Příběh se pak dále rozvíjel na patnácti dalších stránkách, jež překypovaly dějem, a celý sešit se prodával za maloobchodní cenu pětasedmdesát centů. Ze stejné série bylo i mnoho dalších sešitů, například Jak malej Abner utrhnul Sedmikrásku, Terry a dáblice, Blondýnka hraje na fanty, Grupáčna benzínce a další.
Hoši ve škole pomalu dospívali, americké komiksy začaly být ve městě opět k sehnání, a proto Duddyho tato nová možnost zaujala. Po chvíli handrkování jich objednal tucet s tím, že bude mít exkluzivní prodejní práva pro oblast, kterou ještě při dalším jednání rozšířil o tři protestantské školy, dvě hebrejské, Dům mládeže Bnai Brith, jednu ješívu, nejméně čtyři kulečníkové herny a kuželnu. Toto byl první Duddyho podnik, který skončil katastrofou. Po třech týdnech, kdy šly obchody velmi slušně, chytila Barneyho policie a napařila mu pokutu. Duddy, jenž měl bohužel právě v té době sešitů nakoupenou celou hromadu, dostal strach a naházel je do kamen.
Jiné jeho projekty, jako byla bokovka s hokejkami, byly už lukrativnější.
/S4
Ve dvanácti letech Duddy zjistil, že usmívající se chlapečci třímající v ruce památník na autogramy mají v době tréninků na hokejový stadion Fórum cestu otevřenou. Dostat se dovnitř, když byly na kluzišti mužstva z nižších soutěží, jako třeba Royals, byla hračka, a pokud jste byli dost rychlí a chytří a schovali se na záchodě, když šli Royals z ledu, mohli jste vidět při tréninku i Cana-diens, a to za ně tenkrát hrál Lach, Blake a velký Maurice Richard. Hokejisti měli při tréninku náhradní hole odložené ve stojanu na stěně uličky vedoucí k šatnám, kde je vždy hlídal třináctiletý kluk. Duddymu rychle došlo, že tyhle hokejky, na kterých bylo vždy napsáno hokejistovo jméno, by pro mnohého fanouška znamenaly hotový poklad. A tak vymyslel plán. Jeden jeho kumpán, obyčejně P. K., kluka u hokejek zabavil, odvedl ho trochu stranou od stojanu, v tu chvíli zpod sedadel vyskočil Duddy, popadl tolik hokejek, kolik mohl, a utíkal s nimi jako o život. Hokejky mu vynesly slušný kapitál. Ale i když chlapce u hokejek z času na čas střídali, což Duddymu ulehčovalo práci, přece jen šlo o riskantní podnik a navíc jen o sezónní výdělek.
Ve třinácti letech, v létě roku 1945, měl Duddy poprvé stálou práci. Začal za šestnáct dolarů týdně dělat v továrně na šaty u strýčka Benjyho, kde seděl na konci dlouhého stolu spolu s dvanácti francouzsky mluvícími mladými Kanaďankami, které tu v květovaných zástěrách navlečených přes šaty šily v horku a prachu pásky. Ty potom posílaly Duddymu, který je pomocí dlouhé kovové tyče obracel nalíc a vkládal do kartónových krabic. Byla to únavná práce a Duddy se naučil všechny ty černé, červené a oranžové pásky obracet zcela bezmyšlenkovitě. Opřel si vždy tyč o rozkrok a pásky po ní jeden po druhém oběma rukama roloval. Dívky si začaly z této jeho techniky utahovat, ale Duddy zpočátku nechápal, co má všechen ten povyk, chichotání a stydlivé pohledy znamenat.
Jinak byly dívky sympatické. Většinou vypadaly vesele a byly štíhlé, to se musí nechat. Jedna z nich šilhala, tři nosily na krku křížek, pět mělo černé vlasy vyčesané nahoru do věnce, dvě nosily snubní prstýnky a jedna, i když ho neměla, byla v jiném stavu. Gabrielle strašlivě kašlala a té šilhavé byla trochu vidět prsa, když se skláněla při navlékání niti. Měla je největší ze všech dvanácti. Jmenovala se Theresa a vedle jejího stroje vždy stála láhev pepsi. Do oběda obyčejně vyžahla nejméně čtyři a jak se den vlekl, v podpaží se jí
/ss
zvětšovaly velké skvrny od potu a začínala smrdět. Děvčata přicházela každé ráno za pět minut devět a v devět už byly všechny připravené u svých strojů. Minutu po deváté zazvonil zvonek, stroje začaly vrčet, dívky se zhluboka nadechly a sklonily se nad prací. Jedna z nich, Jacqueline, byla náruživá kuřačka a o půl desáté už měla zástěru a všechno kolem od popela.
Zhruba v době, kdy Duddy začal chápat, proč děvčatům přijde tak vtipný způsob, jakým roloval pásky, si taktéž povšiml, že v třetím patře pracují jenom dva muži. Malloy, který oprašoval kabáty na figurínách na vzdálenějším konci patra, byl stařec s ohavným tetováním na hrudi. Herby, zametač, byl mladý černoch a Duddy vždy se zájmem sledoval, jak se mu v puse míhá růžový jazyk a jak mu září dlaně. Třetím patrem příležitostně procházeli i další muži - včetně strýčka Benjyho. Dvakrát denně, dopoledne a odpoledne, sem chodil Manny Kaplan, personální šéf (jak se sám tituloval), jakýsi synovec z druhé strany rodiny. Vpadl vždy dovnitř s frenetickým úsměvem a vykřikoval přitom na děvčata „Výborně, chlapíci! Ste chlapíci!", potom se sklonil a počítal, kolik pásků ještě zbývá udělat, přičemž činil poznámky o tom, kdo je pozadu a kdo chybí. Daleko oblíbenější byl malý Epstein, bělovlasý střihač, který každý den nosil děvčatům tu čokoládové bonbóny, tu libru srdco-vek nebo dva tucty švestek, a který je nikdy nezapomněl štípnout nebo jim vlepit pusu, přitom zakoulet očima a udělat „áách" tak, že děvčata rozesmál a přitom jim polichotil.
Duddy si tedy všiml, že kromě něj jsou na poschodí pouze dva muži, a že když si opře tyč o rozkrok, Adéle, nejmladší z dívek u stolu, ho koutkem oka pozoruje. Bylo to nervózní děvče, které neustále vstávalo od práce a chodilo na záchod. Jednoho horkého odpoledne, když Duddy vstal, aby nechal Adéle projít, mu Theresa hlavou naznačila, aby šel za ní. Chvíli počkal, pak zakašlal a omluvil se. Když odcházel, ostatní dívky se hihňaly.
Naneštěstí pro Duddyho o půl hodiny později procházel kolem strýček Benjy, který si všiml, že Adéle s Duddym chybí, a domyslel si, kde je asi tak hledat. Pak Duddyho přeřadil do střižny.
Strýček Benjy byl sice bohatý, ale také velmi zklamaný člověk. Jeho žena Ida jezdila každou zimu na Floridu. A když se spolu sešli na nějaké významné svatbě, na pohřbu starého přítele či na letní dovolené, oba se před spaním vždycky pořádně opili.
„V Los Angeles je prej novej doktor, kterej umí hotový zázraky." „Benjy, prosimtě."
„Ale proč bysme to nemohli aspoň zkusit?" „Měl bys mě nechat, Benjy. Pochopila bych to." „V Miami seš asi dobře zaopatřená, co? Obletuje tě tam ňákej nóbl plejboj, co umí aji střihat ušima." „Benjy."
„Nebo možná ten fyzi-cosi, o kterýms mně vykládala. Ten blon-ďatej cvičitel s doktorátem." „Gil?"
„Jo, ten. Tak vybal to, Ido. Dokážu se s tim smířit."
Nakonec vždy usnula a Benjy vstal a posbíral její šaty, podväzkový pás a punčochy, které z ní spadly na cestě k posteli. Potom obyčejně celé hodiny proseděl v kuchyni. Zde si pak tento malý tlouštík v obrovských modrých trenkách se vzorem golfového míčku usmažil pár vajíček a přečetl socialistické časopisy, které odebíral z Anglie a Spojených států. Ty ho nudily ještě víc než Miami. Jen samé bláboly, ódy na dělnickou třídu a inzeráty na prostředky proti početí a letní tábory, kde černoši slavnostně prozpěvují pokrokové písně.
Než šel spát, pokaždé políbil Idu na čelo. Někdy, když byl víc nametený, se k ní přitiskl a hlavu jí zabořil do prsou, až se celá zmatená a polekaná vzbudila. To však on netušil. Dbala na to, aby nezjistil, že ji vyrušil ze spánku. Ráno však byla Ida vždy zase pryč.
Nakonec pro Benjyho vzkázal jeho otec. „Proč nemáte žádný děti?" zeptal se.
„Sem impotentní."
Stařík dal Benjymu jakousi sklenici. „Je to z bylin. Starej ven-kovskej recept."
Doma Benjy spláchl obsah sklenice do záchodu a už nikdy se o téhle záležitosti s otcem nebavili. Mezitím Benjymu přibývalo peněz i nepřátel. Odmítl přispívat do fondu na výstavbu synagogy. „Modlení je asi tak zastaralý jak luk a šípy, Same. Klidně mě můžeš citovat." Jako známý přívrženec komunistických myšlenek nikdy nekoukal na nějaký ten dolar, když se konala stávka, když bylo třeba přispět na něčí obhajobu nebo když měl Tribune problémy. Rád se těmito příspěvky holedbal ve společnosti ostatních továrníků.
/56
/S7
„Soudruh Peltier - občas se u mě zastaví - mně onehda řek, že až se pustíme do znárodňování oděvního průmyslu, budu to mít zřejmě na starosti."
„leště jeden rok, jako byl tenhle, a můžeš se do toho rovnou pustit."
„A ty do tý svý robotárny budeš muset pustit odbory, Same." „[enom přes moji mrtvolu."
„V pořádku. Tak přes tvoji mrtvolu. A tady Harry bude muset na ty svý špinavý záchody dát aspoň papír a mejdlo."
Ale ani s komunisty, kteří k němu chodili pro peníze, si strýček Benjy nerozuměl o nic lépe. Nemohl jim odpustit, jak se zachovali k Trockému, a jim se zase příliš nezamlouvaly jeho drobné projevy neuctivosti, jako například když okázale dělal ve vzduchu rukou kříž, kdykoli se Peltier zmínil o Stalinovi. Asi největší požitek mu skýtaly knihy. Benjy byl náruživým čtenářem, ovšem i zde nacházel více zklamání než radosti. Tolstoj a Balzac, to ano. Gorkij taky ušel. Ale kde mezi všemi těmi moderními kňouraly najít autora, který by mu byl schopen něco říci o tom, jak se obtloustlý továrník může beznadějně zamilovat do ženy, která si barví vlasy, přehání to s líčením a dává přednost kontraktnímu bridži před Bachem? Proč zrovna do tak pošetilé ženy, jakou je Ida? „I kdybysme měli syna," napadalo ho často, „stejně bysme si s Idou na stáří nerozuměli, tak proč..." Nemohl pochopit, proč, a nikdo mu na to nedokázal odpovědět. A tak se dál snažil držet rodinu pohromadě a o samotě se opíjel.
Když mu přišel Max oznámit, že se bude ženit, Benjy povídá: „Tak tu mně teda přiveď. Už se nemůžu dočkat. Dokuď neuvidím holku, která je ochotná vzít si někoho jako seš ty, neuvěřím." Jako svatební dar mu koupil taxíka. „Zaměstnal bych tě u sebe v továrně, ale bohužel nepodnikám proto, abych prodělával." A Max, pro kterého nebyla kousavost jeho staršího bratra ničím novým, se jen přátelsky usmál a nechal to být. „Představ si to," řekl jednou De-brofskému, „že by se ti nemoh postavit. Až do smrti."
„Se nedivim, že tak chlastá," odpověděl na to Debrofsky.
„Jednou," řekl Max a položil si na jazyk kostku cukru, „když už začal Zázračnej hoch bejt známej, ale ještě se mu nepřihodil ten malér, vyhrál sázku, že si to v hotelu Ford rozdá za jednu noc s třema děvkama. Má klacek, že by s nim udusil koně. Já to vim,
viděl sem ho jednou na hajzlu... Ale abych se vrátil k chudákovi Benjymu, hele, on má taky svý světlý stránky. Pro mýho Lennieho by udělal všecko na světě." To byla pravda.
Tu noc, co se Lennie narodil, byl Benjy ve špitále, a když Lennieho obřezávali, držel ho zakrváceného vlastníma rukama. Když Lennie dostal neobyčejně silnou revmatickou horečku, nechal kvůli němu zavolat specialistu až z Toronta, platil chlapci školu, knihy, které potřeboval, a bral ho do každého cirkusu, který do města zavítal.
„Neni to správný, Maxi," říkala Minnie. „Ty seš jeho otec." „Já sem jeho otec. Jasně, já sem jeho otec. Ale Benjy nemůže... no, dyť víš."
Strýček Benjy byl pyšný na všechny Lennieho úspěchy. Na jeho vyznamenání, stipendium a naposledy i na to, že ho na McGillově univerzitě přijali na lékařskou fakultu. Platil za něj školné, dával mu týdenní kapesné a rozhodně byl připraven pomoci mu zařídit si i vlastní praxi, až nastane čas.
K Duddymu tak vřelý vztah neměl, i když dokud pro něj Duddy nepracoval, nedával to až tak najevo. Je ale pravda, že Duddy se mu nelíbil už od pohledu. Hubená, vychytralá tvář, těkavé černé oči a ta neposednosť, uhry a mastná pleť, věčně nervózní pohyby, prohnaný, mazaný úsměv, to vše na strýčka Benjyho nepůsobilo dvakrát dobře. Přesto hodlal dát Duddymu šanci, ovšem ten si to u něj pokazil jednou provždy. Dva týdny nato, co byl přeřazen do střižny, vletěl do kanceláře strýčka Benjyho a povídá: „Ten starej ťulpas ze střižny, Laroche, čmajznul celou roli látky. Viděl sem ho."
Ale strýček Benjy se na něj nepodíval zrovna přívětivě.
„Co je?"
„Mě to nezajímá."
„Ale on tě okrádá. Ježkovy voči, ty ho nevyrazíš?" „Až za mnou příště přiletíš s něčím podobným, vyrazím tebe." Duddy vyskočil ze židle.
„Počkej." Strýček Benjy viděl, že chlapci se lesknou oči, ale nedokázal se ovládnout. „Za celý ty roky, co jedu v tomhle obchodu, sem nezaměstnal jedinýho člověka, aby donášel na moje dělníky."
/88
/S9
„Proč?" „Co?"
Duddy se chabě usmál a řekl klidnějším hlasem: „Máš vítr, jestli jich tady nekrade víc?" „Co?"
„Jestli jim dík všem těm prachům, co jim půjčuješ, a různejm těm výhodám nejseš akorát pro srandu?" „Klacku jeden. Ty seš mně ale klacek." „Ale Lennie neni, že?"
„Seš tady teprv tejden a málem už dostaneš holku do maléru, a pak po dvou tejdnech ve střižně za mnou přiletíš s takovým svinstvem o Larochovi. Manny mně řikal, že prej prodáváš ženský spodní prádlo a podobný věci z ňáký zásilkový služby. Je to pravda?"
„A jaks ty vydělal všechny ty svý prachy, strejdo Benjy, co?" „Klacku zatrolená."
„Jasně. A co má bejt, že prodávám prádlo?" „Nemám rád práskače. To si zapamatuj." „Tak proč mně nevyrazíš, strejdo Benjy?" „Nevyrazím tě, protože bych tím ublížil tvýmu dědovi." „Jenom proto?"
„Seš klacek, Duddy, klacek zatrolená, ale jedno ti řeknu. Jestli někdy něco provedeš svýmu dědečkovi, zpřelámu ti všecky kosti v těle včetně malíčků na ruce."
„Ale, co najednou tolik péče? Dyť už si za nim nebyl, ani nepa-matuju."
Strýček Benjy prudce vstal od stolu. „Měl by ses vrátit k svý práci," řekl.
Strýček Benjy Duddyho ponížil a Duddy si umanul, že si to zapamatuje.
„Když se Zázračnej hoch naštve," řekl mu jednou Max, „tak se nacpe chlebem a vypadnou z něj topinky, tak se umí rozzuřit."
Duddy si s oblibou představoval, že má v sobě stejnou páru. Vlastně měl vůbec pocit, že je koneckonců skoro stejný jako Zázračný hoch v dobách, kdy ho ještě nikdo neznal. Duddy ho jednou viděl na Den smíření přešlapovat před synagogou, to se mu ještě nepřihodil ten malér, zleva i zprava ho chlapi srdečně zdravi-
li nebo bledli strachy a ženské po něm jenom pokukovaly. Zázračnej hoch nebyl žádný neznaboh jako strýček Benjy. Dokonce, jak Duddymu kdysi řekl Max, kdyby se prý derby v Kentucky a zápas šampiónů v těžké váze konaly na Den smíření, Zázračnej hoch by si nevsadil. Max to věděl nejlíp, protože i když byl pouhý taxíkář, se Zázračným hochem se důvěrně znal a Duddymu slíbil, že jednoho dne ho s ním taky seznámí.
„Teď ještě ne. Možná za rok. Až na to budeš mít rozum."
Ale slib je slib.
Mezitím Duddy o víkendech i o letních prázdninách pracoval (i když ne už pro strýčka Benjyho) a peníze si ukládal do banky. Duddy totiž nikdy nezapomněl na to, co mu řekl dědeček: „Chlap bez půdy je nula."
A Duddy toužil být někým. Třeba novým Zázračným hochem. Rozhodně ale ne žádným zkrachovalým nýmandem.
ZÁVĚR ŠKOLNÍHO ROKU
Trousili se ve skupinkách po pěti, po osmi, po třech. Hotová záplava maminek a tatínků, bratříčků a sestřiček, dědečků a babiček, a všichni si to rázovali do dusné, zatuchlé tělocvičny. Přicházeli s úsměvem, vtipkováním i s rozpaky, mužští si povolovali kravaty a ženské se dusily napasované do šněrovaček, jak tak korzovali sídlem vzdělanosti, aby zde své syny a dcery ze tří absolventských tříd ročníku osmačtyřicet Fletcherovy střední školy vyprovodili na cestu, na níž - jak každým rokem zdůrazňoval Leonard Bush, M. A. (hrdý absolvent McGillovy univerzity) - se před nimi otevírá celý svět. Tady, jak upozorňoval Max Kravitz, byly dveře do sklepa, kde Zázračnej hoch vždycky místo oběda organizoval turnaje v kostkách. Támhle ten s tím rudým ciferníkem, to je Feeney, kterej nemá rád našince. A tady to je ten Mendelsohnovic kluk, co dostal stipendium. A přesně tady na tomhle místě, jak podotkl Benny Rabinovič, složil Mickey „Mlátička" Shub tehdejšího ředitele Fletcherovy střední, dr. Rosse McEwena.
Muži si utírali zátylek kapesníkem a ženské s vrstvami líčidel na tváři se ovívaly programy, jež slibovaly SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ STUDIA sponzorované krejčovským salónem Morrie a udílení stodolarových stipendií za finanční podpory Steinbergových
/60
/61
Hráči u stolu byli unavení a chtělo se jim spát, ale zároveň se styděli, že vyhráli na sedmnáctiletém klukovi tolik peněz, a tak začali sázet nazdařbůh, aby prohrávali. Zbytečně.
„Za chvilku se sejdem nahoře, Irwine," zasyčel Bernie Altman.
V příštím kole Duddy zbankrotoval a musel hru ukončit.
„To je šoubyznys," řekl Irwin, „ne, Magore?"
Muži se začali trousit ze sálu, aniž by se na Duddyho podívali, a když odešli, zůstala tu jen Linda.
„Děkuju," řekl Duddy. „Moc děkuju."
„Koliks prohrál?"
„Všecko. Tři sta dolarů." Duddy začal křičet. „Říkalas, že nemůžu prohrát! Říkalas, že neni možný, abych prohrál!"
„Je mi to líto, Duddy. Netušila sem, že..."
„Jdi do háje. Prosimtě, jdi do háje!" Prudce strčil do rulety, až se převrátila, a vyběhl ven. Venku na pláži už nedokázal ovládnout nutkání v žaludku a pozvracel se. Posadil se na skálu, vzal hlavu do dlaní a začal hořce vzlykat.
„Hele," volal Magor, když vešel do halv, „viděl někdo Duddyho?" „Ne."
„Ještě se neukázal na pokoji," řekl Bernie. „Je to už víc jak hodina..."
„Co se tady děje?" chtěl vědět Rubin. „Proč mě nikdo neinformoval?"
Duddy zatínal zuby a trhal si vlasy, až slzel bolestí. „Do háje," opakoval dokola. Pitomá ruleta. Šest neděl dřiny a ani cent. Byl na tom stejně jako na začátku. Ještě hůř. Navíc si z něho budou všichni utahovat. Ježkovy voči, pomyslel si. „Do háje se vším."
Vyrušil ho skřípot kroků v písku. Rychle se schoval za skálu. Poznal Magorův hlas.
„Někdo ho viděl utíkat k pláži. Čert ví, co moh provést."
Potom zaslechl Lindu, jak mu říká něco, čemu nerozuměl, a také Magorova odpověď zanikla ve větru. Potom uslyšel, jak mu Linda povídá: „Já věděla, že je to Irwinova ruleta, ale ani mě nenapadlo, že by..."
Z druhé strany se blížily další kroky. By! to někdo s baterkou.
„Duddy!"
Jenom ať si myslí, že sem se utopil, napadlo ho. Patřilo by jim to.
Jednou viděl u Shawbridge utopenou ženskou a při pouhé představě, že by ho vylovili s takhle nafouklým obličejem - Irwina, toho šmejda, by za to pověsili a táta by třeba pozdě litoval, že ho neměl rád tak jako Lennieho -, se Duddymu udělal knedlík v krku. Začal opět vzlykat. „Duddy!"
Byly slyšet záběry vesel ve vodě a šplouchání. Na jezero vyplul člun. „Há-ló! Duddy!"
Duddy se rozběhl bosý po písku do ochranné náruče lesa. Zaslechl Rubina, jak vrčí: „Ten šmejd malej, já ho uškrtím. U Hilltop Lodge se jednou někdo utopil a do rána v hotelu nezůstala ani noha. Jestli se to dostane do novin, tak to bude můj..."
Duddym začal lomcovat neovladatelný záchvat smíchu. Válel se v trávě a cpal si ruku do pusy, aby nebylo nic slyšet. „... poslat pro policii?"
Hned nato se ozval Rubin. „Ně, to né. Jenom né policajty. Ten šmejd malej, já ho uškrtím."
Duddy vyšel na polní cestu za lesem a vydal se směrem k Ste. Agathe. Třikrát se musel zastavit, aby se dosyta vysmál. Při pouhé představě, jak ho celou noc hledají a jak Irwin určitě dostává co proto, na těch tři sta dolarů téměř zapomněl. Téměř, ale ne docela.
Do haly se jeden po druhém začali svrchu trousit hosté v pyžamu.
„Teďka bych teda nechtěl bejt na tvým místě, Rubine." „Jaks moh nechat sedmnáctiletýho kluka, aby v ruletě prohrál celej svůj výdělek?" „Já o tom nevěděl. Přísahám, já..."
„To si schov zejtra pro novináře. Až kluka vytáhnou z jezera..." „Držte hubu," křičel Rubin. „Ubohej hoch."
„Já osobně dávám příští léto přednost Hilltop Lodge," ozvala se paní Dunskyová. „Já také," přitakala jí paní Farberová.
Rubin svým hostům připomněl, že minulý rok se v Hilltop Lodge objevil případ otravy jídlem.
„Jako by jídlo u vás bylo o něco lepší, Rubine. Zeptejte se v lékárně za rohem, jak jim tam jde na odbyt zažívací soda."
/86
/87
„Děláme, co je v našich silách," odpověděl Rubin. „Celej personál je venku a hledá ho." „Na dně jezera?"
Hosté se na Rubina vyčítavě dívali.
„Běžte radši všici spát," řekl.
„V hotelu, kde právě došlo k takový tragédii?"
„Zítra budete moct podnik přejmenovat na Rubinův strašidelnej hotel," ozval se Paddy.
„Už teď mně naskakuje husí kůže. Hele, otevřte bar, Rubine."
„Jasně, a taky by bodly ňáký sendviče se salámem. Tohle bude dlouhá noc."
„Dobře," odpověděl Rubin. „Dobře."
Duddy se obloukem vrátil přes silnici a vešel do Ste. Agathe ze vzdálenější strany od jezera, ulicemi, kde bydleli francouzsky mluvící Kanaďané. Nohy ho už bolely od dlouhého pochodu, měl hlad a hledal otevřenou restauraci. Na kraji města našel otevřený francouzský bufet. Uvnitř seděla Yvette.
„Duddy!"
Duddy si to neuvědomoval, ale oblek měl celý od bláta a košile byla rozedraná o křoví. „Ty ses pral?"
Sedl si a mezi výbuchy smíchu jí vyprávěl, co se stalo. Yvette se sice tvářila vyděšeně kvůli těm třem stovkám dolarů, ale když Duddy začal vykládat o Rubinovi, začala se taky smát. „Dáš si ještě něco?"
Duddy měl v sobě už tři hot-dogy a dvě porce hranolek.
„Myslim, že už chcou zavírat," řekl. „Nepůjdem se projít?"
Vyšli spolu ven, drželi se za ruce a vyhýbali se hlavním ulicím a nábřeží, zkrátka všem místům, kde by mohli narazit na pátrající záchranné čety. Hvězdy začaly blednout, přes nebe se pomalu rozlévalo světlo a Yvette ho vedla směrem k železniční trati. Duddy poprvé viděl čtvrť Ste. Agathe, kde bydleli chudší francouzsky mluvící Kanaďané a kam nikdy nechodili žádní letní návštěvníci ani turisté. Nenatřené domky byly větrem a deštěm ošlehané do šedivá, na dvorcích s hromadami krámů a tu a tam zanedbaným záhonkem kokrhali kohouti. Duddy si vzpomněl na dědečka a na St. Dominique Street a slíbil si, že hned zítra pošle staříkovi pohled. Tu a tam byla na zdi vybledlá reklama na mouku Robin Hood a díry
mezi taškami na stodolách či v oknech byly příležitostně záplatované reklamními plechovými cedulemi na cigarety Sweet Caporal. „Tudy," řekla Yvette.
Přešli trať a ocitli se na skalnatém svahu na úpatí kopce. Duddy měl brzy boty i kalhoty dole promáčené od rosy. Bolelo ho celé tělo. Vzrušeni ze hry a z toho, že ho všichni hledají, už pominulo a nyní toužil jenom po posteli, ale Yvette ho vedla stále hlouběji do polí, potom dolů z jakéhosi hrbolatého kopce a znovu nahoru, na jakousi skalní plošinu. Tam mu dovolila si odpočinout.
„Je príma vidět tě aspoň jednou v klidu jen tak ležet," řekla.
„Cože?"
„Pořád jenom někam běháš, poskakuješ nebo uklízíš..." Duddyho překvapilo a potěšilo, že někomu stojí za tak důkladnou pozornost. „Líbíš se mně," řekl. „Myslíš, že sem pěkná?" „Jasně. Jasně, že seš."
Přisunul se k ní blíž a k jeho překvapení se neodtáhla. Nejisté ji pohladil po prsu. Políbila ho a donutila otevřít ústa. „Hele, Yvette, já nemám..."
Ale bylo jí to fuk. Ježkovy voči, pomyslel si, kdyby mě tak teďka viděli kluci. „Seš bezva, Yvette. Seš moje holka."
Do Ste. Agathe se Duddy a Yvette vrátili jinudy a rozloučili se, ještě než dorazili k jezeru. Yvette ho políbila na tvář. „Moc se dřeš," řekla mu. „Seš samá kost..."
„No jo."
Řekla mu, že ve středu odpoledne má volno. „Tak si půjdem zaplavat," odpověděl na to.
Když Duddy vstoupil do haly hotelu Lac des Sables, bylo skoro devět hodin a hosté se zrovna začali trousit dolů na snídani. „Duddy!"
„To je ten mladej Kravitz! Je tady!"
Z jídelny začali vybíhat hosté se skleničkami pomerančového džusu nebo s topinkami v ruce a usmívali se. Linda ho přede všemi objala. „Duddy," řekla mu, „ani nevíš, jak ráda tě vidím!"
Rubin ho plácl po zádech. „Ty šmejde malej," řekl. „Ty jeden šmejde všivej malej." Ale i on se usmíval a Duddy viděl, že se ani nestihl oholit. Pravděpodobně byl celou noc vzhůru.
/88
/89
„Seš v pořádku?" zeptal se Bernie.
Když vešel do jídelny, hosté začali tleskat. „Neboj," řekl mu pan Cohen s významným mrknutím. „Všechno bude dobrý."
Duddy vypadal zmateně.
„Duddy má teď dva dny volno," zaburácel Rubin. Ozval se potlesk. „Ale nepřijímám žádný stížnosti, jestli bude obsluha pomalá. Na Duddym to tady v jídelně všecko stojí."
„Jestli bude obsluha pomalá? Slyšel jsem dobře?"
Po snídani šel Duddy na pokoj. Když si sedl na postel, aby si konečně odpočinul, přišli Bernie s Donaldem a přivedli s sebou Irwina. „Něco pro tebe má," řekl Bernie stroze.
Irwin se usmál.
„Dej mu to."
„Chtěl bych ti říct, že sem strašně rád, že ses neutopil," řekl Irwin. „Měl sem hroznej strach." „Tak dáš mu to konečně?"
Irwin mu podal peníze, které vyhrál. Bylo to skoro tři sta dolarů. „Stejně bych ti je vrátil," řekl.
„Nikdo se o tom nedoví, Duddy," řekl Bernie, „nemusíš se bát."
„Měli strach, že budeš příliš hrdej, aby sis ty prachy vzal," řekl Irwin. „Sranda, co?" „Zavři zobák, Irwine."
„Byl to obyčejnej podvod. Domluvili ste se s Lindou a podstrčili mně schválně křivou ruletu. Doufám, že ste se dobře bavili." „Ta ruleta byla v pořádku."
„Podvody se nevyplácej," řekl Duddy. „Doufám, že si z toho ve-meš ponaučení. Doufám, že ti bude k něčemu dobrý."
Ten večer přišla za Duddym delegace složená z Farbera, pana Cohena a Paddyho a pozvala ho do společenského sálu na skleničku. Od té chvíle, co pan Cohen tak významně mrkl na Duddy-ho, byl v jednom kole. Celé ráno a větší část odpoledne číhal na jednotlivé hosty v hale, na pláži a - jakmile se ta zpráva roznesla již po celém hotelu a hosté se před ním začali schovávat - odchytával je přímo u nich na pokojích. „Představte si, co asi ten ubohej kluk musí teďka prožívat," řekl vždycky na úvod.
„A je to snad moje chyba?"
„Hele," pokračoval vzápětí, „když si tady můžete dovolit pobejt měsíc na dovolený, tak tohle vás nezruinuje. Nebo byste ty peníze radši nacpali doktorům?"
Když se delegace usadila s Duddym na baru, všichni kolem se usmívali. Pan Cohen vytáhl velkou obálku. „Nejdřív ale chcem, abys nám něco slíbil," řekl.
„A co jako?"
„Koliks prohrál včera večer?" „Tři sta babek, ale..."
„Žádný ale, Duddy. Prostě nám tady teďka slíbíš, že už žádnou ruletu, a hotovo." „Jasně."
Potom pan Cohen předal Duddymu obálku. „Je to od všech hostů tady. Přispělo na to sto dvaačtyřicet lidí." „Já nechápu..."
„Já dal sice možná víc než Farber, ale o to nejde. Je fuk, jestli někdo dal dvacet dolarů a někdo jenom pět," řekl pan Cohen a prebodával Farbera pohledem, „hlavní je princip."
„Já nevim, co říct. Já..." Duddy ohmatával obálku a zkoušel, jak je tlustá. „... Tak děkuju..."
„Teď se radši běž vyspat. Určitě seš unavenej."
Duddy utíkal nahoru, vysypal obálku na postel a začal peníze přepočítávat. Bylo v ní skoro pět set dolarů. Duddy se začal chechtat a křičet radostí. Válel se po zemi a udělal několik kotrmelců.
„Ahoj." Byla to Linda.
„Já nevěděla, že Irwin chce sázet tak vysoko. Fakt ne."
Studuje to na univerzitě a stejně je to jenom banda ubohejch zlodějů, pomyslel si. „Jasně," odpověděl stroze.
„Fakt si myslíš, že sme tě chtěli obrat o peníze?"
Mohla bys laskavě vypadnout, pomyslel si. To, že dělám pro tvý-ho otce, neznamená, že se s tebou musim vybavovat.
„Rozešla sem se s Irwinem."
„Blahopřeju."
„Vím, že to byl blbej vtip. Je mi to líto. Ale já vážně nevěděla..." „... že ta ruleta byla zkřivená?"
„Nebyla zkřivená. Akorát že to byla jenom hračka a navíc dost stará. Měla svoje mouchy a Irwin je znal."
/90
/91
Duddy pokrčil rameny. Ver gerharget, řekl si.
„A já myslel, že sis se mnou vyšla, protože se ti líbim. Páni, já sem ale pitomec. Ten večer v Hilltop Lodge mě musel stát aspoň dvacet babek."
„Chceš ty peníze vrátit?"
„Ty mě máš za póvl," řekl, „že jo?"
Jenom si mě prohlídni, pomyslel si, dobře si mě prohlídni. Možná, že sem fakt póvl, možná, že sem nikdy nebyl v Paříži, malování rozumím jak koza petrželi a taky neumim hrát tenis jak všici ti šašci tady. Ale taky nikomu neliju kečup do postele, nelámu nikoho, aby mně sliboval nesmysly, když je nadrátovanej, a taky na rozdíl od tebe nemluvím jak kanál. Fotr je ti jenom pro srandu a máš ho plný zuby. S tim se běž vycpat, poněvadž kdo cáluje ty tvý výlety do Evropy a do Mexika a všechny ty účty odpoledne na baru? Tak tobě je líto, žes ze mě udělala pitomce? Ježkovy voči, sem z toho celej naměkko. Dobře si mě prohlídni, ty náno blbá. Možná, že dneska sem doopravdy jenom póvl, možná, že ten mizernej šmelinář Cohen mně dá milostivě dvacet babek, udělá mně přednášku o hazardu a celej tejden si pak bude mnout spokojeně ruce, jakej neudělal dobrej skutek. Jenže poslouchej, holčičko, takhle to nezůstane napořád. Jestli si chceš na něco vsadit, vsaď si na mě, poněvadž já budu někdo, to je nabeton.
„Bavila ses dobře?" vykřikl na ni. „Řekni, bavila ses dobře, když sem ti blekotal o svejch plánech do budoucna? Vsadim se, že ste se s Irwinem popadali za břicho."
Zrudla.
„Děkuju," řekl. „Fakt moc děkuju."
„Nemáš proč bejt naštvanej. Nelhala jsem ti," řekla Linda a ukázala na peníze na posteli. „Říkala jsem ti, že nemůžeš prohrát, a neprohráls."
„A ještě něco," zavřeštěl Duddy a stoupl si mezi ní a peníze. „Nepodniká v dopravním průmyslu." „Kdo?" „Můj otec." Vypadala zmateně.
„Jezdí s taxíkem a přivydělává si jako pasák. Můj fotr je pasák. A teď zmiz! Vypadni!" Běžel za ní. „Honem s tim běž za Irwinem. Dělej! Aby se měl čemu zasmát! Můj fotr je jenom všivej pasák!"
Duddy za Lindou práskl dveřmi a druhý den ráno dal Rubínoví výpověď. Protože byl ale vrchol sezóny, slíbil, že zůstane ještě týden pod podmínkou, že dostane pokoj sám pro sebe - jakýkoli - a že nebude muset jíst s ostatními číšníky. Duddy byl v jídelně nejrychlejší, proto Rubin souhlasil a doufal, že ho tu udrží až do konce sezóny.
14.
Ve středu odpoledne se Duddy sešel s Yvette u jednoho ze zadních vchodů do hotelu. „Páni."
Yvette měla černé vlasy a velké černé oči. I v uniformě pokojské jí to slušelo, natož teď, když měla na sobě slaměný klobouk s širokým okrajem, bílé šaty a bílé střevíčky.
„Pojď," řekl Duddy. „Vemem si loďku."
„Ne. Půjdem někam jinam. K jinýmu jezeru."
Duddy se zatvářil dotčeně a napadlo ho, jestli jí nedošlo, že se bojí, aby ho s ní někdo na vodě nezahlídl.
„Líbí se ti ty šaty?"
„Seš kus."
Yvette ho vzala za ruku. „Mám volno až do devíti," řekla. „A co ty?"
„Klidně až do zejtra ráno. Co je v tom košíku?"
„Uvidíš."
Yvette ho vedla znovu přes železniční trať a nahoru, do skalnatého svahu. Vyrazili vzhůru po uzounké pěšince. „Hele, já myslel, že si půjdem zaplavat." „Však počkej."
Nahoře na kopci vytáhla z košíku láhev piva a dala Duddymu napít. Chtěl se k ní přitisknout. „Ne," řekla. „Ještě ne."
Sestoupili z kopce a pokračovali přes pole s obilím a širokou, zvlněnou louku, kde se pásly krávy. Přešli přes jakési rezavé koleje, preskákali po kamenech horskou říčku, přelezli jeden dřevěný plot, jednou museli podlézt jakýsi ostnatý drát a potom se ocitli v hustém lese. Po hodině se z něj vynořili a pustili se po trávě do mírného svahu. Na plošince těsně před vrcholkem se Yvette zastavila a stáhla Duddyho k sobě do trávy. „Teď si lehni a zavři oči," řekla.
/98
/93
Když je zase otevřel, uviděl na trávě bílý ubrus a na něm pečené kuře, chleba, pivo a nakládané okurky. Oběma vyhládlo, a tak se pustili rychle do jídla. Yvette se mu pak skulila do náruče a Duddy jí začal dychtivě rozepínat knoflíky vzadu na šatech.
„Máš na sobě plavky?" zeptala se.
„Ne."
„Já taky ne. Tady je ani nepotrebujem."
Koupat se jenom tak, napadlo ho, možná v noci, ale... „To jako půjdem odtud k tomu jezeru nahý?"
Yvette se zasmála. Políbil ji a začal ji nedočkavě soukat ze šatů.
„To jezero je hnedka támhle," řekla. „Cože?"
Duddy vyskočil a nechal ji v trávě napůl svlečenou. „Kde?" „Běž až nahoru."
Duddy vyběhl zbývající kousek cesty na vrchol kopce. „Ježkovy voči," řekl. „Bože."
Yvette ho zezadu objala a začala mu svlékat košili a uvolňovat pásek.
„Tohle je fakt... Ježkovy voči!"
Duddymu se rozbušilo srdce. Yvette ho svlékala, kousala ho do krku, ale Duddy to skoro vůbec nevnímal. Nepřítomně se vysoukal z kalhot. Před ním se rozkládalo nehybné modré jezero a za ním borovicové lesy. Nestál tu ani jediný dům. Na louce nedaleko břehu se páslo pár krav a na kopci vzadu bylo pole s obilím a silo. Žádné jiné známky života, soukromého majetku či stavebních prací. Duddy si s praskáním promačkával klouby na prstech a znovu a znovu zatínal pěst do dlaně.
„Krásný, viď?"
Její hlas ho překvapil. Úplně zapomněl, že tu není sám. „Co je?" zeptala se rychle.
„Krásný?" zasmál se Duddy divoce. Násilím se vymanil z jejího objetí, rozběhl se dolů z kopce a vrhl se do vody. „Počkej, jdu taky."
Ale Duddy si jí nevšímal. Dívala se, jak plave od břehu a jak se chvíli co chvíli potápí ke dnu. Jednou či dvakrát byl pod hladinou tak dlouho, že začínala mít strach.
„Duddy, to stačilo. Vylez."
Ještě jednou se potopil ke dnu, tentokrát blíž k břehu. Když se zase vynořil na hladinu, měl na čele a na hrudi škrábance.
„Dno je dobrý. Sem tam sice ňákej ten šutr, ale ty se daj vysbí-rat," řekl, když lezl z vody.
Yvette nechápala. „Byls tam moc dlouho," řekla. Celý se třásl, rty měl fialové a zuby mu drkotaly. Začala ho silně třít ručníkem. „Moh bys, prosimtě, vydržet aspoň chvilku v klidu?"
„Bylas tady přede mnou s někým jiným?"
Výraz v jeho očích ji polekal.
„Tak odpověz!"
„Ty žárlíš?" řekla.
Objala ho, ale nereagoval.
„To je hezký," řekla něžně. „To sem ráda."
Duddy si uvědomil, že jsou oba nazí, a najednou mu bylo trapně.
„Čerta starýho," vykřikl. „Já nežárlím. Ale musíš mně to říct. Musím vědět pravdu. Bylas tady s někým z hotelu?"
„Ne."
„Ale chodilas sem už dřív, ne?" „Jo."
„Hodněkrát?" „Jo."
„Do háje."
„Ale ty to nechápeš. Ne s... chlapama. Jako malí sme se sem chodili koupat." „Aha."
Začal popocházet sem a tam a škrabal se na rukou.
„Co se děje, Duddy?"
„Jak je to daleko k silnici?"
„Zhruba půl míle, možná víc."
„Je odtamtud to jezero vidět?"
„Ne."
Zase začal chodit sem a tam. „Ty se na mě zlobíš?"
„Hele," řekl, „nesmíš nikomu říct, absolutně nikomu, že sme tady dneska byli." „Ale neudělali sme přece nic špatnýho?" „Ježkovy voči, co mám udělat, abys to pochopila?" Yvette nic neříkala.
/94
/95
„Prostě mně to slib, jasný? Že nikomu neřekneš, že sme tady byli, a že sem nikdy nepřivedeš nikoho jinýho." „Proč?"
Duddy se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. „Když mně to slíbíš, dám ti padesát babek."
Yvette se otočila a rozběhla se do kopce. Duddy utíkal za ní. Rozmrzele a s obavami sledoval, jak se spěšně obléká. „)e ti zima?" zeptal se s nadějí v hlase.
„Jdu pryč."
„Proč? Ještě je brzo."
„Mám tě už plný zuby. A ty svý hnusný peníze si nech." Snažil se ji obejmout, ale odstrčila ho. „Hele, Yvette, promiň. To... to jenom z toho rozčilení. Nechoď pryč. Prosimtě, nechoď. Potrebujú, abys mně pomohla."
Yvette váhala.
„Prosimtě..."
„Kdybys tady byl s Lindou, nestyděl by ses, že? Ani bys jí za to nenabízel peníze."
„Ale, Yvette, Yvette. Ty to nechápeš. Pojď, půjdem se spolu ještě jednou mrknout na to jezero."
Za kopcem zářilo zapadající slunce. Je jenom kost a kůže, pomyslela si a zvedla z trávy jeho košili a kalhoty. „Vem si to," řekla, „ať nenastydneš."
U břehu se Duddy s Yvette spěšně pomiloval.
„Mně je tak dobře," řekla. „Je ti taky tak dobře?" Pozoroval jezero přes její rameno a v duchu nejenže už patřilo jemu, ale také zde už vyrůstal dětský tábor a hotel a na druhé straně stál statek pro dědečka.
„Nikdy mně nebylo lip."
„Líbim se ti? Aspoň trochu?"
„Jasně. Jasně, že jo."
Bude muset odkoupit všechna okolní pole. Ale hezky opatrně a potichoučku. Jinak by ceny určitě přes noc vyletěly nahoru. Yvette mu zapálila cigaretu a Duddy už věděl, kde bude v táboře hřiště. Támhle ten kus pole je rovnej jak kulečníkovej stůl, napadlo ho. Jak přímo k tomu stvorenej. Srdce se mu opět rozbušilo a srdečně se rozesmál.
„Co tě tak pobavilo?"
„Cože?"
„Čemu se směješ?"
Jakmile bude celý pozemek jeho, a on ho dostane, i kdyby to mělo trvat dvacet let, peníze na stavbu získá prodejem akcií a podílů v projektu. Samozřejmě, že si nechá rozhodující většinu.
„Věříš mně, Yvette?"
„Jo."
„Chci tohle jezero koupit." Nesmála se.
„Postavím tady dětskej tábor a hotel. A celý město. Ste. Agathe je přecpaný a za pět let budou lidi chtít jezdit někam jinam." „To je fakt."
„Chlap bez půdy je nula," řekl.
Yvette ucítila, že má horké čelo, a dala mu pod hlavu složený ručník.
„Kdyby to tady uviděl někdo jinej, třeba by moh dostat stejnej nápad. Proto nesmíš nikomu říct, že sme tady byli, ani sem přivíst nikoho jinýho. Komu ten pozemek patří, Yvette?"
Třetina asi Braultovi. Zbytek nevěděla. Brault je ale tvrdej obchodník.
„To já sem taky," řekl Duddy. „A tahle půda bude moje."
Řekl jí o Zázračným hochovi a o tom, že mu bude muset říct, aby ho založil. Nemá našetřeno víc než dva tisíce dolarů a vykoupit všechnu půdu kolem jezera by mu jinak trvalo léta. Také Yvette mu musí pomoct. Mladý Žid by farmářům nemusel jít zrovna pod vousy. Mohli by si říct nesmyslně vysokou částku nebo by mohli vůbec půdu odmítnout prodat, ale když ji od nich bude chtít koupit francouzsky mluvící Kanaďanka, nebudou mít nejmenší podezření. Je ještě moc mladý na to, aby se ženil, vysvětlil jí v klidu, a stejně si asi bude muset vzít nějakou bohatou ženskou, když se mu naskytne příležitost, ale když mu Yvette pomůže, postará se o ni a dá jí podíl ze zisku. Zítra se musí vrátit do Montrealu a začít na tom pracovat, ale než odjede, nechá jí tu peníze na pokrytí předběžných výdajů u notáře a kdyby bylo cokoli třeba. Řekl jí, že s ní bude neustále v úzkém kontaktu a do Ste. Agathe zajede, kdykoli to bude možné.
„Kdyby ti to pomohlo, mám v bance skoro tři sta dolarů," řekla Yvette.
/96
/97
Potom si ještě dlouho povídali, takže se museli vrátit po silnici -na cestu lesem a přes kopce byla již příliš velká tma - a do hotelu přišli až ve dvě v noci. Yvette šla rovnou do postele, ale Duddy si všiml, že Magor ještě svítí, a tak za ním zašel.
„Gevalt! Co se ti stalo?"
Duddy měl kalhoty od bláta, byl celý rozpálený a zpocený a ani si neuvědomoval, že má oči napuchlé a tváře mu jen hoří. „Seš nemocnej," řekl mu Magor. „Blbost."
„Kdes byl sakra celou noc?"
Duddy to nevydržel a horečnatě mu vyprávěl o svém fantastickém objevu. Pověděl Magorovi o jezeře, i když mu neprozradil, kde leží, a když mu Magor slíbil, že o tom nikomu neřekne, slíbil mu, že se tam pro něj najde práce.
„Jasně, jasně. Ale myslim, že teď by sis měl vzít pár aspirinů a jít rovnou do postele."
Pak Duddy ztratil vědomí a na pokoj ho museli odnést, ale než začal ráno personál v hotelu vstávat, byl už pryč.
„Někdo ho viděl s Yvette na nádraží," řekl Magor Lindě večer u baru.
„S Yvette...?"
„Je do něho celá udělaná."
„Očividně jsem ho podcenila."
„Ani se se mnou nerozloučil."
„Ani se mnou ne. Hele, Magore, je to hajzlík a lže jak když tiskne." Linda se zasmála. „Víš, co mně mimo jinýho říkal? Ze prej se zná s Jerrym Dinglemanem."
To Magora překvapilo. Měl dojem, že je přece všem známo, že Linda chodí v Montrealu na všechny večírky, co Zázračnej hoch pořádá.
„Zřejmě Yvette zbouchnul," řekla Linda, „proto musel tak rychle vypadnout."
„To je šoubyznys," řekl Magor. „Ale neznám většího snílka, než je Duddy."
„To mně vykládej. Myslí si, že z něho bude milionář."
„Stejně mám o něho strach. Včera v noci nevypadal úplně v pořádku. Nemluvím o tom, že měl horečku, mám na mysli spíš duševní zdraví. Pořád kolem dokola blábolil cosi o ňákým jezeru, který prej objevil, a že u něho postaví celý město."
„Fakt, jo?"
„Neni to hrozný? Jako to, že takovej chytrej kluk má hlavu plnou samejch báchorek?"
„Hele, Magore, a víš to jistě, to o Duddym a Yvette? Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale..."
„Na to vem jed. Jela po něm hned od začátku."
Linda vstala. „Doufám, že nechal u otce adresu."
„Chceš ho jet navštívit?"
„Nebuď směšnej," odsekla. „Ale jestli dostal Yvette do maléru, tak se postarám, aby mu to jenom tak neprošlo." Magor zůstal na baru sám. „Ještě jednou to samý?"
„Přesně tak," odpověděl Magor. Možná sem jí neměl řikat to o tom jezeru, napadlo ho. Přece to Duddymu slíbil - ále, dyť je to celý pitomost. Magor se na barové stoličce otočil čelem do společenského sálu. Hosté vypadali znuděně. Ňákej kviz, pomyslel si, nebo soutěž v tanci? Vida, Rubin je tu.
„Zrovna se to tady chystám rozjet," řekl mu Magor.
/98
/99
Virgil ležel zkroucený vedle převrženého vozíku na podlaze. Tvář měl hubenou a bledou a z brady mu kapala zasychající krev.
„Měl záchvat. Duddy. Panebože, Duddy."
Nad Virgilem se pohupovalo telefonní sluchátko.
„Dones mně horkou vodu, Duddy. Rychle!"
Ale Duddy byl pryč. Yvette skočila právě včas k oknu, aby ho viděla vyběhnout ven.
Duddy utíkal a utíkal a utíkal.
Z.
Vyjeli si k jezeru taxíkem, Duddy řídil, dědeček seděl vpředu, vedle něj, a Max s Lenniem byli vzadu. „Jak zákazníci," řekl Max. „Dáme mu tuzéra, tati?"
„Leda tak herdu do zad. Až vletí do toho svýho jezera."
„Počkej, až to jezero uvidíš, zejdo. Voda je tak čistá, že i ve víc jak pěti metrech je vidět až na dno."
„A co mořský panny?" zeptal se Max. „Máš tam ňáký?"
„Počkej, až uvidíš ten západ slunce. Západ slunce nad mojí půdou, to musíš vidět."
„Slunce sis koupil taky?" zeptal se Lennie.
„A zejdo" řekl Duddy, „klidně se tam porozhlídni a vyber si pozemek, jakejkoli, a já ti tam postavím barák, jenom pro tebe."
Ale Simcha jako by byl duchem nepřítomen. Jenom přikývl.
„Počkej, až uvidíš ty stromy, co tam mám."
„Začínáš blábolit jak ňákej zabedněnej farmář," řekl Max. „Co může bejt tak zvláštního na stromech?"
„Však uvidíš, jak se ti tam bude líbit, tati. Je tam takovej klid."
„Jo, aha. Však já vim o přírodě svý. Všude, kam se hneš, samej mravenec, komár, skunk, a kam šlápneš, kravinec. Kdepak, tohle já nemusím, mladej pane."
„Něco ti povim," řekl Lennie, „já bych tady nechtěl jezero, ani kdyby mně ho dávali na zlatým podnosu. Proč tady pro ně něco stavět? Ale Izrael, to je něco jinýho. Tam..."
„Dobře, dobře, ty Ben Gurione. Strč si ty svý agitace za klobouk."
„Jenom se směj," řekl Lennie. „Vsadím se, že v Německu v třicátým roce se lidi taky smáli."
„Lennie má recht," řekl Max. „Ježkovy voči."
„Dělám si jenom srandu. Rikal, že v třicátým se v Německu lidi smáli. A já řek, že má recht. Chápeš to? Ty druhý se smáli určitě, Lennie má recht."
Duddy zaúpěl.
„V tyhle rodině nemá nikdo smysl pro humor."
„Zato ty ho máš dost za nás za všecky," řekl Duddy.
„Do života musíš s humorem. Kdyby sis neuměl dělat srandu z..."
„Nechte toho už," řekl Simcha.
„Už tam skoro sme." Duddy sjel na zablácenou silnici. „Ještě pár mil a pak půjdem pěšky."
„Úplná Aljaška," řekl Max.
Vystoupili z auta a pokračovali po vlastních.
„Támhle. Už tam za tim kopcem. Tam je to celý moje. Všecko." Duddy byl neustále před ostatními, pobíhal, vracel se zpět, poskakoval, popoháněl je, natahoval se po větvích stromů.
„Támhleto pole je moje," řekl a pozoroval je, jak se budou tvářit. Všiml si, že Simcha zůstává zasmušilý.
„Tady to všecko, nalevo aji napravo, Lennie. Kam až dohlídneš. To všecko je moje."
Lennie se povzbudivě usmíval, ale Max se zdál být zklamaný. „Jenom pár mizernejch zbědovanejch polí. K čemu ti budou?"
„Teďka zavřete oči," řekl Duddy. „A nechte je zavřený, dokuď nebudem úplně nahoře na kopci... Mějte je zavřený," řekl a vzal Simchu za ruku. „Nepodvádět! Ták, už můžete." Klidná hladina jezera byla plná podzimního listí.
„Pro Indiány jak stvořený," řekl Max.
„Jééžišikriste!"
„Hotová divočina," řekl Max.
„Jasně," volal Duddy a poskakoval sem a tam, „jenom mizerná divočina, a zapamatujte si, jak to tady vypadá, zatraceně dobře si to tady prohlídněte, protože, ať se propadnu, zatraceně, jako že je Bůh nade mnou, tady bude stát hotový město. Tábor a hotel a chajdy a obchody a synagoga - jasně, zejdo, pořádná Šul - a biograf a... prostě všecko, co si člověk dokáže představit."
„Snít," začal si zpívat Max, „sladký snění, nad to není - Hele, koukněte támhle!"
/304
/30S
V doprovodu mladé dívky si to do kopce pomalu a nemotorně šinul muž o berlích a občas se s funěním zastavil, aby si kapesníkem utřel zátylek.
„To je Zázračnej hoch," řekl Max. „Haló, tady! Tady sme, Jerry!" Duddy si zapálil cigaretu a čekal. „Tak co," řekl, když přišel Dingleman blíž, „ještě vás nezašili?"
„Jéžiši," řekl Max a pleskl se po tváři.
„Nazdar, Lindo," řekl Duddy.
Max přitáhl Lennieho před sebe. „Tohle je můj kluk, Lennie," řekl Dinglemanovi. „Bude z něho doktor. Specialista."
„To je skvělý," odpověděl Dingleman. „Buď zdráv, Duddy." Podal mu ruku, ale Duddy ji nepřijal. „Přišel sem ti pogratulovat," řekl Dingleman.
„Tak podej mu ruku," řekl Max.
Duddy mu potřásl rukou.
„Ták. Jak opravdoví sportovci. Koukej, že Jerry umí prohrávat," řekl Max.
„To je dobrá půda, co tvůj kluk koupil, Maxi."
„No, to víš. Však on má kluk za ušima. Má bejt taky po kom."
„Jo," řekl Duddy, „a něco vám o tý půdě povim, Dinglemane. Semka cizí nesměj."
„On jenom žertuje," řekl Max rychle. „Kdepak Duddy, to je veselá kopa. Už odmalička."
„Od zejtřka tady všude budou cedule a na nich bude stát: .Cizím vstup zakázanej.'"
„A, ha, ha," zasmál se Max a šťouchl do Duddyho.
„Teďka je z tebe už velký zvíře, co?" ozvala se Linda.
„Číšníka už nedělám, jestlis myslela tohle."
„Budeš potřebovat pořádnej balík, abys tady moh něco stavět," řekl Jerry.
„No a?"
„Kdo je ten starej támhle?" zeptal se Jerry náhle.
„To neni žádnej starej, ale můj dědeček. Tady ste na mým pozemku, hochu, tak pozor na to, co říkáte."
„Budeš potřebovat spoustu peněz, Duddy. Pořádnej balík."
„Tak milión," spustil Duddy, „možná víc. Protože tady bude stát dětskej tábor a hotel a... co je, zejdo, kam jdeš?"
„Zpátky do auta."
„A vybral sis už ten pozemek?"
„Neni mně dobře. Počkám v autě."
„Ale dyť sis ještě nevybral ten pozemek. Zejdo, počkej."
Dingleman Duddyho zastavil. „Nech ho jít," řekl mu.
Duddy sledoval staříka, jak pomalu sestupuje svahem dolů. „Celej život mně řikal, že chlap by měl mít svoji vlastní půdu. Řikal, že by chtěl farmu. Já to..."
Dingleman se zasmál. „Možná, že vůbec nečekal, že bys mu ňákou opatřil."
„Cože?"
„Četls někdy ňákou jidiš poezii?"
„Zejdo, vrať se. Zejdo!"
Ale stařík pokračoval směrem k autu.
„Určitě ne," pokračoval Dingleman, „protože kdybys ji čet, tak bys tyhle starý lidi znal líp. Celej život dřepěli v ňáký tmavý díře v ghettu a psali úděsně přeslazený básničky pro holčičky o zele-nejch loukách a modrým nebi. Otřesná poezie, ale dojemná, když si vemeš, za jakejch okolností vznikala. Tvůj dědeček ve skutečnosti žádnou půdu nechce. Ani by nevěděl, co s ní."
„Co kdybyste zavřel zobák?"
„Duddy, takhle nemluv. Je rozčilenej, Jerry. On..."
„Řikal, že chlap bez půdy je nula."
„Nikdy ho ani nenapadlo, že bys to moh dokázat," řekl Dingleman. „A teďka je vydesenej. Tihle lidi chcou umřít stejně skromně, jak celej život žili, ohnutý nad ševcovským kopytem, nad rezbárskym stolem nebo v mrazu v boudě u smetáku."
„Může mít, kterou parcelu chce. Kterou chce."
„Duddy, poslouchej mě."
„On poslouchá, Jerry. Poslouchej, Duddy."
„Já mám o tuhle půdu zájem. A taky o tebe. Já dám peníze na stavbu dohromady. Ty ne."
„Se podívejme," řekl Duddy. „Když sme se viděli naposled, tak ste nemoh dát dohromady ani čtyři a půl tisíce, hochu. Pamatujete?"
„Mohli bysme bejt partneři."
Duddy sledoval, jak se dědeček zmenšuje. Zmizel za skupinou stromů.
„Sám tolik peněz nikdy neseženeš. Ale spolu tady do pěti let postavíme prvotřídní letovisko."
/306
/307
Duddy se začal smát. „Slyšíš ho, tatí? Slyšíš ho?"
„Páni," řekl Max, „můj kluk a Dinglemanův partner." Duddy se znovu rozesmál. „Poslouchejte, Dinglemane," zakřičel, „vypadněte z mýho pozemku. Padejte!"
„Duddy," ozval se Max, „co to do tebe vjelo?"
„Švihej, hochu!"
Max začal s Duddym třást.
„Sám to nikdy nedokážeš," řekl Dingleman.
Duddy se Maxovi vytrhl. „Máte pět minut, abyste vypadli z mýho pozemku. Tady sem pánem já, hochu."
„On se zbláznil," řekl Max Lenniemu.
„Duddy," ozval se Lennie. „Proč pana Dinglemana neposlechneš? Mluví rozumně."
Duddy zvedl ze země kámen. „Máte přesně pět minut na to, abyste si sbalil tady Lindu a oba ste odsuď vystřelili."
Linda vykročila, jakoby chtěla Duddymu dát facku, ale Duddy ji chytil za ruku. „Jenom to zkus," řekl, „a nakopu ti prdel, že si tejden nesedneš."
Linda si odplivla.
„Trávě to jenom prospěje," řekl Duddy.
Dingleman se otočil a začal pomalu s námahou sestupovat dolů. Max běžel za ním. „Hele, on je ještě děcko. Promluvíme si my dva, Jerry."
„Ty špekounskej, pašeráckej kriple!"
„Přestaň," řekl Lennie polekaně.
Ale Duddy přiložil ruce k ústům a křičel: „Na můj pozemek je cizím a kriplům vstup zakázanej. Až na Den žebroty!" „Duddy, prosimtě."
Duddy poskakoval, smál se, chytil Lennieho kolem pasu a nutil ho tancovat kolem dokola. „Ty to pořád ještě nechápeš?" zeptal se ho. „Tobě copak ještě nedošlo, že tady stojíš přímo uprostřed Kravitzova města? Tohle je hotovej zlatej důl, chápeš to? - On se štrachá až semka a plazí se tady přede mnou, abych ho vzal do holportu. Přidej, ty šmejde! Padej, Dinglemane. Uvidíme, jak umíš švihat na těch svejch hůlkách!"
„Duddy, nech toho. Prosimtě, ovládej se."
Duddy se otočil a kamenem, který stále držel v ruce, mrštil do jezera.
„Teda," řekl Lennie, „ty seš snad maniodepresivní." „Pojď, půjdem se mrknout, co zejdu žere." V půli kopce dohonil hochy Max. „Duddy, seš můj kluk, ale povím ti to bez obalu. Neděláš dobře." „Nepovídej," řekl Duddy.
„Je na tebe naštvanej, Duddy, a když se Zázračnej hoch na někoho..."
„Jasně. Tak se nacpe chlebem a vypadnou z něho topinky. Jenže já sem naštvanej ještě víc."
Simcha seděl tiše a zarputile na předním sedadle. „Proč sis nevybral ten pozemek?" zeptal se Duddy. „Já tady žádnej pozemek nechci." „Proč?"
„Minulej tejden za mnou přišlo to děvče."
„Jaký děvče?"
„Tvoje."
„Já žádný nemám." „TaYvette."
„S tim si nelam hlavu," řekl Max. „Tý už dal kopačky. A to je jenom dobře. Smíšený manželství..."
„Moh bys bejt chvilku zticha, prosimtě?"
„Řekla mně, cos udělal," řekl Simcha. „A já tady žádnej pozemek nechci."
„Takže ty budeš věřit jí a mně se ani nezeptáš, jak to bylo doopravdy?"
„Já vim, žes pro mě chtěl jenom to nejlepší, Duddele. Chtěls mně dát všecko, co sem chtěl. Jenže sis myslel, že kvůli tomu můžeš podvádět druhý."
„Nasedejte, dělejte." Duddy práskl dveřmi. „Tady nikoho nikdy nezajímalo, co si myslim já. Všici na mě kašlou," řekl a prudce zatáhl za řadicí páku.
„Ten hoch má pořád silnější záchvaty."
„Já si epilepsii nevymyslel."
„A o co jde?" zeptal se Max.
„Ty bys jako radši, abych si vzal gójku, zejdo?"
„Přestaň se vykrucovat. Na mě tohle nezkoušej."
„Ty se taky přestaň vykrucovat. Tys žádnou půdu nechtěl. Nikdy. A teďka máš z toho v kalhotách a radši zhebneš v tom svým smradlavým, starým příštipkářským krámku."
i i
& 'K-
/308
/309
Simcha zhluboka vzdechl.
„Chlap bez půdy je nula. Tos mně vždycky řikal. No a teďka sem někdo. Fakt někdo."
„Proč se pořád musíme hádat?" řekl Max. „Dyť sme jedna rodina."
„Dyť tys ani nezašel za strýčkem Benjym, když umíral. Kdepak, k tomu by ses nikdy nesnížil. To ně, na to seš až zatraceně moc hrdej. Ty..."
Simcha se díval zarputile oknem ven.
„Omlouvám se," řekl Duddy.
„Vidíš, tati. Omlouvá se ti. Tak si dejte pusu a zas všecko dobrý," řekl Max.
Konečně najeli na hlavní silnici. „Omlouvám se, zejdo. ]á... slyšíš?"
Ale Simcha stále zíral z okna. Duddy zaparkoval před restaurací U Loua, ale Simcha se neměl k tomu, aby vystoupil.
„Za chvilku budem zpátky," řekl Duddy. Ale když seděli uvnitř, neměl na jídlo ani pomyšlení. „Hele, Lennie, vem mu tam kafe."
„Nic si z toho nedělej," řekl Max. „On už je takovej. Věř mně, já ho znám moc dobře."
„Buď zticha, prosimtě."
„Čas všecko zahojí," pokračoval Max.
„Moh bys bej už zticha, prosimtě?"
Lennie se vrátil s kávou zpátky. „Tomu nebudete věřit," řekl, „ale on brečí. Nikdy sem si nemyslel, že ho někdy uvidim..."
Duddy vyrazil z restaurace. Chvatně prošel kolem auta, ani se do něj nepodíval a zahnul za roh. Dal se do běhu. Ta půda je tvoje, honilo se mu hlavou, a nic, co dělaj, co řikaj nebo co si myslí, tě o ni nemůže připravit. Nemůžeš mít všecko.
Yvette nebyla doma. Ani Virgil. Našel je v parku. Yvette ho uviděla přicházet a naznačila mu, ať zůstane za stromem, než ho Virgil uvidí. Potom Virgilovi něco zašeptala a přišla za Duddym.
„Kdyby tě viděl," řekla, „moh by z toho mít další záchvat."
Duddy polkl, prohrábl si vlasy a nic neřekl. Vypadal rozčileně. „Tak rychle vysyp, co chceš," řekla mu. „Nemám s tebou o čem mluvit."
„Možná. Možná né. Ale já s tebou mám o čem mluvit, holka. Protože bych ti s chutí zakroutil krkem. Pročs musela chodit za zejdou?Ze všech lidí na celým světě zrovna za ním..."
„Právě proto sem za nim šla." Duddy zaťal ruku v pěst. Zamával jí s ní před nosem. „Řekla sem mu o tom šeku. Řekla sem mu všecko. Chtěla sem ti co nejvíc ublížit." „Ježkovy voči, to ti děkuju. Móc děkuju." „Běž už, prosimtě."
„Hele, já to všecko dělal pro nás. Ty si myslíš, že sem z toho měl ňákej plezír, když sem falšoval ten šek? To jako že sem zloděj?"
„Já nevim, co seš. A je mně to už teďka ukradený."
„Musel sem jednat rychle, Yvette. Musel sem myslet za nás za všecky. To, co sem udělal, bylo... no, neobvyklý. To je to správný slovo. Ale dyť víš, že se řiká, že kdo zaváhá - Copak to nechápeš? Teď je moje. Konečně je ta půda moje, Yvette. Celá." Chtěla odejít. Zastavil ji.
„Já mu to vrátim. Slibuju, Yvette."
„Nechcem tvoje peníze. Kdybysme je chtěli, tak se s tebou soudíme. Chcem akorát, abys nám dal pokoj. Dokážeš to pochopit?"
„Dostane svý prachy zpátky do posledního centu, ať chce nebo nechce. A nejenom to. Postavím mu krásnej bílej barák. Jak sem řek. Bůh je mně svědkem, že jo."
„My už tě nechcem ani vidět, Duddy. Nikdy."
„Co to meleš, kdes vzala najednou to ,my'? My, my, my. Hele..."
„Skončils už?"
„... hele, Yvette. Koukáš na chlapa, kterej v díře, kde sou teďka tak akorát komáři a jiný svinstvo, postaví celý město. Dám spoustě lidem práci. Ježkovy voči, dyť já sem vlastně dobrodinec. Jenže mně musíš věřit, Yvette. Musíš mně pomoct. Dej mně čas."
„Můžeš mít času, kolik chceš, Duddy. Ale já už tě nechci nikdy vidět."
„Já už tě nechci nikdy vidět," napodobil pisklavě její hlas. „Bia, bia, bia. Kde si myslíš, že sme? V ňákým pitomým filmu?" „Myslim to vážně, Duddy."
Vrhl na ni zoufalý pohled, chtěl něco říci, ale zavřel pusu, polkl, zamával pěstí a řekl hlasem plným hněvu: „Takže sem zůstal na všecko sám. Teďka už to vím. Nemůžu věřit nikomu."
„Takže my sme tě zradili, co?"
„Jo. Zradili."
/310
/311
Řekl to s takovým klidem a jistotou, že o sobě na chvíli zapochybovala.
„Jednou se ještě připlazíš zpátky," řekl.
„Chci, abys něco věděl. Já se s tebou chtěla soudit. Chtěla sem, aby ten případ vzal Irwin Shubert. Ale Virgil nechtěl. Nechce už o tom vůbec nic slyšet."
„Ty mě snad nenávidíš," řekl Duddy. „Je to možný?"
„Podle mě seš mizera a přála bych si, aby bylo po tobě."
„Ty pořád nic nechápeš, Yvette. Proč mě nechceš pochopit? Hele, Yvette, já..."
Ale otočila se a šla pryč.
„Však ty se ještě připlazíš," volal za ní, „po kolenou se připlazíš a budeš škemrat." Pak odešel.
Když se Duddy vrátil do restaurace, Max k němu byl otočen zády. Seděl u stolu s hromadou sendvičů, obklopen cizími lidmi. „Už jako děcko," říkal a cucal přitom kostku cukru, „ještě dlouho předtím, než si vůbec začal budovat ňáký jméno, byl ten můj kluk samej malér. Nenarodil se zrovna do postýlky s krajkama, když to mám říct na rovinu, a odmalička v něm byl kus rebela. Kluk bez mámy," řekl a praštil do stolu, „kterej vyrůstal v bídě, jak Maxim Gorkij nebo Eddie Cantor, jestli víte, jak to s nima bylo. Už od narození ste na něm mohli vidět, že je predurčenej k slávě a bohatství. Ze má před sebou velkou budoucnost. Pamatuju se, že když byl ještě na Fletcherově střední, měli tam jednoho kantora, většího antisemitu svět neviděl, a navíc kořalu, a byl to právě hlavně můj kluk, kterej se do něho pustil tak, že nakonec ten kantor musel ze školy. Tenkrát ještě malej, hubenej fracek, obyčejnej kluk ze St. Urbain Street, a klidně jde tomu šmejdovi MacPhersonovi po krku..."
Všichni vzhlédli na Duddyho a usmáli se.
„To je on," řekl Max.
Duddy couvl. Zvedl odmítavě ruce.
„Tak co, brácho," řekl Lennie. „Stalo se něco?"
„Nic," odpověděl Duddy. „V pohodě."
„A co se takhle usmát?" zeptal se Max a obrátil se vesele k ostatním. „Stálo by tě to hodně, kdyby ses na nás aspoň trochu usmál?"
„Já s várna zpátky nepojedu," řekl Duddy mrzutě. „Zavez zejdu dom. Já pojedu autobusem."
„Proč?"
„To je jedno. Jééžišikriste. A dej mně prachy na lístek. Sem úplně švorc."
„To se povedlo," řekl Max a obrátil se k ostatním. „No to se teda povedlo. Prej je švorc." Tváře Duddymu jenom hořely.
„Seš v pořádku?" zeptal se Lennie. „Nevypadáš dobře, Duddy." „Sem v pořádku. Akorát mně dejte ty prachy na lístek, prosim-vás."
„Áha, já vim, co tě žere. Kdepak, tvůj taťka tě zná jak svý boty. Teďka sem přivedu zejdu, dáte si pusu a hezky se usmíříte."
„Ještě chvilku," řekl Duddy „a neudržím se. Vyletim a někomu tady takovou vypálím, že..."
„Klid," řekl Lennie.
Max se na ostatní usmál. „Bylo toho na něho dneska hodně. Tohle byl jeho velkej den. A ještě ste neviděli nervóznějšího kluka."
Duddy vykročil k otci, ale do cesty mu vstoupil číšník. „Pan Kravitz?" Usmál se na Duddyho nesměle a podával mu účet. „Vy ste ten pan Kravitz, kterej skoupil všecku tu půdu kolem Lac St. Pierre?"
„Jo. Ehm, já u sebe nemám žádnou hotovost. Tati, moh bys...?"
„To je v pořádku, pane. Napíšem vám to na účet."
A Duddy se najednou usmál. A potom se dal do smíchu. Chytil Maxe, objal ho a točil s ním kolem dokola. „Tak vidíš," řekl mu hlasem plným úžasu. „Tak vidíš."
/318
/313