1
ZÁKLADY ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ
ARCHITEKTURY
Provizorní část učebních textů pro stejnojmenný
předmět
Ing.Igor Kyselka CSc.
Prof. Ing. arch. Mojmír Kyselka CSc.
Brno 2006
2
Obsah str.
I. ÚVOD - NEZBYTNOST UPLATNĚNÍ KRAJINY A ZELENĚ……………………......
II. ZÁKLADNÍ POJMY KRAJINÁŘSKÉ A ZAHRADNÍ TVORBY……………………...
III. VÝVOJ VLIVU LIDSKÝCH CIVILIZACÍ NA KRAJINU A ZELEŇ…………………..
1. CIVILIZACÍ NEDOTČENÉ PŘÍRODNÍ KRAJINY……………………………….....
2. POČÁTKY VLIVU LIDSKÝCH CIVILIZACÍ NA KRAJINU A ZELEŇ…………….
3. CENTRÁLNÍ CIVILIZACE………………………………………………………........
4. VÝCHODNÍ CIVILIZACE……………………………………………………………..
5. ZÁPADNÍ CIVILIZACE………………………………………………………………..
5.1. EGYPT…………………………………………………………………………....
5.2. KRÉTA
5.3. ŘECKO
5.4. ŘÍM
5.5. EVROPSKÝ STŘEDOVĚK
5.6. RENESANCE
5.7. BAROKO
5.8. KLASICISMUS
5.9. ROMANTISMUS – PŘÍRODNĚ KRAJINÁŘSKÝ SLOH
5.10. LÁZEŇSTVÍ, SADOVNICTVÍ A REKREACE
5.11. OBDOBÍ ROZVOJE PRŮMYSLU
5.12. ZAHRADNÍ MĚSTA
5.13. HNUTÍ OCHRANY PŘÍRODY
IV. TVORBA KRAJINY SOUDOBÝMI LIDSKÝMI ČINNOSTMI
1. LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ
2. VODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ
3. ZEMĚDĚLSTVÍ
4. DOPRAVNÍ STAVITELSTVÍ
5. REKREACE
6. REKULTIVACE
3
V. ZÁKLADY ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBY
1. SOUSTAVA ZELENĚ V SÍDLECH
1.1. FUNKCE ZELENÝCH PLOCH V SÍDLECH
1.2. TŘÍDĚNÍ ZELENĚ
1.3. ZELEŇ SOUKROMÁ
1.4. ZELEŇ VYHRAZENÁ
1.5. ZELEŇ ZVLÁŠTNÍHO URČENÍ
1.6. ZELEŇ VEŘEJNÁ
1.7. ZELEŇ NA VENKOVĚ
1.8. REKONSTRUKCE PARKŮ A ZAHRAD
1.9. ZELEŇ HOSPODÁŘSKÁ
2. SOUSTAVA ZELENĚ V KRAJINĚ
2.1. ZELEŇ PODÉL KOMUNIKACÍ
2.2. BŘEHOVÉ POROSTY
2.3. ZEMĚDĚLSKÁ KRAJINA
2.4. ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY
VI. DROBNÁ KRAJINNÁ ARCHITEKTURA
1. FUNKCE, OCHRANA A MOŽNOSTI OBNOVY
2. ROZBOR JEDNOTLIVÝCH KRAJINNÝCH PRVKŮ, PODMÍNKY A
MOŽNOSTI JEJICH OBNOVY
2.1. ČLENĚNÍ POLNOSTÍ A JEJICH HRANICE
2.2. CESTY
2.3. DROBNÉ SAKRÁLNÍ STAVBY
2.4. POMNÍKY A DROBNÉ PAMÁTNÍKY
2.5. STUDNY A STUDÁNKY
2.6. STRUKTURY OBECNÍCH HUMEN
2.7. HISTORICKÉ TECHNICKÉ STRUKTURY KRAJINY
2.8. KRAJINNÉ TECHNICKÉ PRVKY SOUČASNÉ A NEDÁVNO MINULÉ
3. ZÁVĚREM – PROČ A JAK TO VŠECHNO CHRÁNIT
VII. ROSTLINNÝ MATERIÁL A JEHO VLASTNOSTI
1. DŘEVINY
4
2. BYLINY
VIII.VENKOV A VESNICE A JEJICH OBNOVA
LITERATURA
SEZNAM ZKRATEK
5
I. ÚVOD - NEZBYTNOST UPLATNĚNÍ KRAJINY A ZELENĚ
ve stavebnictví, architektuře, urbanizmu a městském inženýrství vyplývá:
 Z faktu, že člověk a jeho různé civilizace v průběhu jejich dynamického vývoje
počínajícího ovládnutím zvířat a pěstováním rostlin pro výživu ovládnul a postupně
podstatně změnil celé rozsáhlé ekosystémy ve všech klimaticky vhodných částech
pevniny. Tyto změněné ekosystémy vytvářejí tzv. kulturní krajinu, která se často
podstatně liší od původní krajiny člověkem nedotčené, nebo jen primitivním člověkem
jako sběračem využívané. Lidské civilizace proto musí zajistit, aby tyto změněné
ekosystémy získaly novou umělou rovnováhu a dále se rozvíjely. Původní krajinné
ekosystémy do určité míry zachovalosti stále přetrvávají.
 Poměrně málo změněné jsou krajiny lesů využívané jako zdroj dřeva s malým podílem
zdroje lovné zvěře a lesních plodů. Stromy se kácí, ale les žije dál - zvláště na horských
a podhorských svazích a pahorcích, ale i v rovinných nivách řek, všude tam,
kde se rozlévají povodňové vody a znemožňují tak zemědělství a osídlení. Ve vhodně
utvářeném terénu a příznivém podnebí se však les likviduje - pálením – žďářením
a kácením a tak dochází k zásadním změnám původního ekosystému zemědělským
využíváním půdy. V našem evropském kulturním prostoru od neolitu tj. asi 6 až 5 tisíc
let př.Kr. první pastevci nejen užívají stávající nivní, ale zřizují i nové výšinné louky pro
kozy, ovce a skot. Pes jako první ochočené zvíře jim pomáhal. Po vypasení se nomádní
zemědělec musel stěhovat na jiné pastviny a tak první kulturní trávy - obilí, na dřevěným
hákem vzdělané půdě znamenaly podstatnou změnu ekosystémů. Aby pak tato nová
krajina živila člověka stabilně, musela být dotována stále vzrůstajícím množstvím energie
- úpravou a hnojením půdy, ale také ochranou před škůdci. Nicméně jsou zemědělské
ekosystémy stále ovládány biologickými principy a také návrat k původnímu stavu je
- bez stále dodávané energie - poměrně rychlý. To platí do jisté míry také pro chov ryb
6
v umělých vodních nádržích - rybnících, jejichž stavba na vodních tocích vytváří umělá
jezera, která během krátké doby získávají téměř přírodní charakter.Takové nádrže jsou
budovány historicky později než orná pole, louky a pastviny, sady, vinice a chmelnice.
 Daleko nejzávažnějším zásahem a změnou ekosystémů je stavba lidských obydlí.
Ta dokonce i v naprosto primitivních počátcích - zemní a polozemní chýše a jejich
hromadná seskupení - likviduje biologické procesy dané lokality. Postupným rozvojem
se pak zemědělská vesnice vyvíjí i v sídlo řemeslníků, obchodníků, těžby a zpracování
surovin s následnou strukturou kultovní a politickou - ve město až velkoměsto. To je
zcela umělý ekosystém. Pro svoji existenci vyžaduje nesmírné množství udržovací
a rozvojové energie. Tu bere z obnovitelných, fosilních i netradičních zdrojů, jejichž
nákladné čerpání a využití udržují ekosystém města v dynamickém, ale zranitelném
vývoji.
 Pouze hradbami obehnané středověké město zpravidla vylučovalo ze svých zdí záměrně
komponovanou zeleň, i když z map pozdně středověkých měst lze předpokládat, že
část parcel, zejména vnitrobloky byly zřejmě využívány jako zahrady (zejména
hospodářské). Okolní, stále dosti přírodní krajina, byla městu nepřátelská. Významnější
prostory zeleně se jako významněji kompozičně začleněné objevují až ve městech
renesance, ale u renesančních vil a zámků jich postupně přibývá. Přírodní složky bydlení
se pak stávají významnější až nezbytnou částí vrcholně civilizačního útvaru - města.
Současná integrace bydlení, služeb a výroby se zelení a krajinou je dalším důvodem pro
výuku městského inženýra v tomto oboru.
Obr. 1 Hromadná rekreace u přehradních nádrží využívá atraktivní přírodní prostředí v kombinaci se
službami pro zotavení (Foto archiv autora).
 Hromadné požadavky, zvláště obyvatel měst, na rekreaci v přírodním prostředí jsou
významným důvodem pro tuto výuku. Rekreací (re – creatio – z latiny znovu tvoření,
obnovování) rozumíme různé formy využívání volného času pro obnovování životních sil.
To sice neznamená jen využívání krajinného prostředí, ale tento způsob je v současném
i minulém a budoucím životním stylu západní společnosti převládající a ze zdravotního
hlediska rozhodující. Významné je, že z rekreačních prostorů bohatých vrstev, tj.
ohrazených zahrad a parků se rekreaci nejširších početných vrstev otevřela celá vhodná
krajina. Turistika pokrývá všechny vhodné atraktivní krajiny světa. Městský inženýr je
integrujícím členem týmů řešících různé formy rekreačních zařízení - od krátkodobého
7
denního využití v blízkosti bydliště, přes střednědobé víkendové až po dlouhodobé
dovolené. Významné a zachovalé krajiny je však nutno chránit před škodlivými vlivy
rekreace. Proto by měl městský inženýr porozumět také problematice současné obecní i
krajinné zeleně natolik, aby mohl s příslušnými specialisty spolupracovat.
 Ochrana přírody představuje rozsáhlou problematiku, která se pod vlivem pokračujícího
narůstání narušení a ničení přírody stále rozšiřuje. Systematická péče, která je ochraně
krajiny v poslední době věnována prosadila ve světě i v ČR řadu velmi úspěšných
opatření. Podrobněji o ochraně přírody v další části tohoto textu.
 Konečně je nezbytné, aby městský inženýr ovládl i problematiku současné sídelní
zeleně, její městské, venkovské a lázeňské systémy, kompoziční zásady jejího
navrhování a realizace spolu se základními znalostmi vhodného rostlinného materiálu.
Uvedené zásady mají obecnou platnost, i když byly formulovány zejména pro podmínky ČR,
resp. střední Evropy
8
9
VÝVOJ VLIVU LIDSKÝCH CIVILIZACÍ NA KRAJINU A ZELEŇ
1. Civilizací nedotčené přírodní krajiny
Před příchodem neolitických zemědělců, kteří jako první počali měnit krajinné
ekosystémy existovala na naší planetě jen přírodní, nedotčená krajina. I ta se však měnila,
ovlivňována však jen přírodními procesy - většinou pomalými klimatickými - např. vznikem
pouští, ale také náhlými např. vulkanickými.
Na této planetě stále existuje řada ploch a prostorů, které si uchovaly lidskou
činností relativně nedotčený charakter. Ty zůstaly zachovány dílem pro svoji velikou rozlohu
- oceány a moře, dílem pro obtížnou využitelnost - pouště a ledové pláně. Sem patří
částečně také sibiřská a kanadská tundra a tajga - až do doby nálezu nerostných surovin
- které tyto prostory dovedou řádně změnit. K fenoménům nedotčené krajiny patří i deštné
pralesy, byť stále ohroženější extenzivním zemědělstvím.
Obr. 4 Přírodní člověkem nedotčená krajina oceánu, hor a termálních pramenů na Novém Zélandu.
Foto: G. a S. Jellicoe.
V Evropě a dalších kontinentech s poměrně a historicky dlouhým osídlením
postupně zmizely téměř všechny rozsáhlejší plochy přírodní krajiny. Tyto fenomény přežívají
10
jako maloplošné ostrůvky obklíčené změněnou krajinou a jejich existence často závisí
na přísné ochraně zákony i oplocením. Většinou jsou však chráněny svojí polohou a tvarem
- vrcholky hor a velehor a zaplavované lužní nivy velkých řek. K relativně nedotčeným
lokalitám pak patří drobné rezervace stepí, lesostepí, lesů na svažitém terénu, ale i
mokřadů. Ochrana těchto rezervací často nepřipouští vstup návštěvníků s výjimkou
vědeckých pracovníků. Tak jako chráněné kulturní památky jsou dokladem dávné historie,
přírodní rezervace jsou dokladem vývoje daleko staršího.
Obr. 5 Krajina finských jezer jako pozůstatku činnosti ledovců je téměř nedotčená. Foto: G. a S.
Jellicoe.
2. Počátky vlivu lidských civilizací na krajinu a zeleň
Počátky vlivu lidských civilizací na krajinu jsou určovány předně sídly. Úkryt
před nepřízní přírody byl budován již člověkem lovcem. Primitivní chýše je tak jako kamenný
nástroj, tím co člověka odlišuje od zvířetem. Základní komfort bydlení vrcholí ohněm. Vývoj
pokračuje chovem zvířat, pěstováním kulturních plodin na úkor přírodních ploch. Tento vývoj
ovlivnil všechny klimaticky vhodné oblasti světa, ale pro vznik velkých kulturních civilizací
je charakteristické, že jejich kolébkou - prostředím dynamického rozvoje jsou suché
subtropické oblasti podél veletoků. Ty poskytovaly základní podmínky pro vysokou
produktivitu zemědělství.
Mohutné vodnaté řeky a jejich povodí daly vyrůst - zjednodušeně řečeno - třem
základním civilizacím. Ty se, přes veškeré vzájemné ovlivňování a sbližování od sebe
vzájemně a významně stále liší. Rozdílný je také jejich pojetí přírody a přístup ke krajině
a tím i její formování jako kulturní krajiny, parku a zahrady.
3. Centrální civilizace
Centrální civilizace je nejstarší a zcela svébytná potamická, tj. říční kultura vzniklá
podél dvojice řek - Eufratu a Tigridu, které jsou napájeny hojnými vodami z tureckých hor,
11
ale protékají pouštní krajinou dnešního Iráku. Starověká Mezopotámie. Archeologové dosud
neobjasnili kdo byli, odkud přišli a jakou měli prakulturu předchůdci Sumerů. Již jejich první
projevy ukazují od počátku 5. tisíciletí př. Kr. podivuhodnou vyspělost. Stavby sídel, paláců,
stupňovitých pyramid - babylonské věže datované přibližně do roku 2250 př. Kr. a jí
podobných, sochařství, barevná keramika, ale hlavně nejstarší písmo jsou projevy vyzrálé
kultury bez primitivních počátků. Reliéfy a rytiny zobrazují také palácové zahrady
svébytných rysů. Sumerská (5.- 3. tisíciletí př. Kr.), Babylonská (3.- 2. tisíciletí př. Kr.),
Akkadská (3. tis. Př. Kr.) a Asyrská říše (2. – 1. tis. Př. Kr.) až po semitské Chetity (2 – 1.
tis. Př. Kr.). na území Turecka nenesou žádné silnější vlivy relativně blízkých sousedních
civilizací - egyptské a indické.
Byl to zřejmě nedostatek kamene, který charakterizoval architekturu stupňovitých
pyramid budovaných z nepálených cihel a odlišoval ji tak od pyramid egyptských,
ale i barevně - keramickými glazovanými reliéfy, kterými byly obkládány i hradby měst
a stěny paláců. Pojetí náboženského kultu je poměrně souvislé i ve všech říších
Mezopotámie a teprve vrcholná Perská říše (6. – 4. stol. př. Kr.) se konfrontuje a vzájemně
ovlivňuje s kulturami řeckých městských států. Pro centrální civilizaci počínající Sumery je
krajina nivy a pahorků mezi Eufratem a Tigridem a na jejich březích, nejen zemědělsky
využívaná. Byly zde založeny uměle vysázené obory pro hony na lvy i antilopy na koních.
Obr. 6 Asyrský reliéf oslavy krále v jeho zahradách (cca 1715 př.Kr..). Foto: G. a S. Jellicoe.
Vrcholem zahradního umění, které se realizovalo v palácové architektuře zde byly
střešní zahrady, jejichž výtvarně komponovaná zeleň byla zavlažována stejným systémem
čerpadel jako pole na pahorcích u veletoků, všude tam kam nedosáhla přirozená hnojivá
záplava.
Fenoménem integrální přítomnosti vody v zahradách centrální civilizace je jejich
nový vývoj v arabských kulturách. Ty rychle expandovaly od počátku 7. stol., kdy vznikl
islám, rozšířením svých teritorií z arabského poloostrova přes Mezopotámii a Persii podél
severního pobřeží Afriky až do Španělska v 8. stol. po Kr. Zde - na dotyku s křesťanskou a
židovskou kulturou vytvořili arabští Maurové vysoce kultivované prostředí v nádvořích paláců
a mešit přibližně na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Architektura četných sloupů a
kleneb je plné harmonii s vodní nádrží a fontánou i s uměle tvarovanou keřovou a stromovou
zelení. Zde dosáhla centrální civilizace svého západního vrcholu a přežila až do tzv.
reconquisty, tedy úplného vyhnání Maurů (i Židů) ze Španělska roku 1492.
Obr. 7
12
Palác Generalife v Granadě, pohled na nádvoří s vodním kanalém. Foto: G. a S. Jellicoe.
Expanze islámu na východ je charakterizována mughalskou kulturou, která se
šířila přes Samaru, Bucharu, Samarkand až po západní Indii v Dillí a dosahuje vrcholu ve
stavbě hluboce meditativního, oslňujícího památníku šáhovy ženy Mumtaz Mahal - Tádž
Mahal. Zde je dosaženo dokonalé harmonie architektury, vody a zeleně přibližně v polovině
II. tisíciletí..
Obr. 8
Náhrobní památník Tádž Mahal vyjadřuje harmonii architektury vody a zeleně (1632-54). Foto: G. a S.
Jellicoe.
Další vývoj této civilizace je však charakterizován až strnulým konzervativizmem.
Velké přínosy centrální civilizace stagnují kolem roku 1700. Základní rasa této civilizace je
kavkazoidní.
4. Východní civilizace
Východní civilizace pramení také ze zcela samostatných kultur. Jejich kolébkou jsou
velké řeky v příznivých klimatických pásmech - Ganges v Indii, Žlutá řeka , Jang-tse-kiang
a Hsi-kiang v Číně.
Obr. 9
Asijská zahrada počínající v Číně je vnímána převážně dvourozměrně, tj. z jednoho optimálního místa
jako ideální obraz. Kresba Ma Yjuan - krajina s vrbami a mosty (cca 1200). Foto: G. a S. Jellicoe.
Stará Indie oddělená od Číny Himalájemi je obývána ještě kavkasoidní populací
a vytvořila také samostatnou náboženskou ideologii buddhismus. Ten ve svých stúpách
a pagodách vytvořil samostatný stavební typ, k němuž přilehá monumentální nástupní
prostor stupňovitý nebo rovinný provázený volnější stromovou zelení. Nejvýznačnějšími
reprezentanty této kultury jsou Velká stupa v Sanchi v centrální Indii z 2. stol. př. Kr.,
chrámové komplexy Borobudur na Jávě (pol. 8. stol. po Kr.) a Angkor Wat v Kambodži (kol.
r. 900 po Kr.). V současné době jsou poslední dva komplexy obklopeny malebnou zelení
džungle. Ani tato monumentální, plastikami přeplněná architektura však nepokračovala
dynamickým vývojem, který by přinášel nové podněty. Tato meditativní, introvertní
13
buddhistická kultura, ve srovnání s islámem neexpanzivní, ustrnula po období vědeckých a
uměleckých přínosů.
Obr. 10 Západoindická buddhistická kultura se odlišuje od čínské. Stupa v Barabaduru na ostrově
Jáva cca. 750 je popřením tektoniky architektury. Foto: G. a S. Jellicoe.
Stará Čína vyvíjela přibližně od roku 3000 př. Kr. svoji jedinečnou kulturu
v podmínkách oddělení od ostatního světa v povodí Žluté řeky, ale ve srovnání s indickou
výrazně rozdílně. Říše nebeského klidu pak zcela přirozeně šířila svoji kulturu tam, kde měla
jediný volný prostor - na východ přes Koreu do Japonska a na Filipíny. Souběžně se
příslušníci mongoloidní rasy vydali nesmírně obtížnou cestou přes ostrůvky a zamrzlou
Beringovou úžinou do Severní Ameriky a odtud do optimálního prostředí kulturního rozvoje Střední
Ameriky a v Peru i na jihoamerický kontinent. Nejpočetnější lidská rasa mongoloidní
se tak rozšířila až do období pozdního středověku na další dva kontinenty.
Obr. 11
Japonská architektura výrazně vyjadřující konstrukci s těžkou barevnou keramickou krytinou Phoenix
Hall v Bjodo (11st.) ve spojení se zahradou a vodou. Foto: G. a S. Jellicoe.
Čínská architektura vyjadřuje a zdůrazňuje tektoniku konstrukce dřeva s výrazným
uplatněním těžké, barevně glazované keramické krytiny. Zároveň je vzdušná a otevřená
i masivní a těžká a je ovládána moudrou ideologií Konfucia. I nejrozsáhlejší městské
palácové komplexy např. Zakázané město v Pekingu jsou harmonicky protkány zelení
a vodou. Čínská, japonská a korejská zahrada, park i krajina jsou komponovány jako
dvourozměrný obraz. Vyhlídkové meditativní altány umožňují optimální pohledy
na nejkrásnější prostory, kde se snoubí přírodní motiv s umělým. Zahrada je plná
symbolických prvků - zejména sestav kamenů, luceren a bonsaiů. Čínská zahrada
konzervuje čas, výrazný motiv cesty tj. pohybu v prostoru je potlačen tak, že je často
nahrazen jen plochými kameny - šlapáky nebo jen drobnými neohraničenými plochami
oblázků. V císařských zahradách i soukromých zahradách císařských úředníků se výrazné
cesty nacházejí. Asijská zahrada doplněná plastikami nezná tupou symetrii přímé, tvrdé
kočárové silnice. Všude tam kde je to možné kombinuje zeleň a modř - vody, většinou
v uklidňující hladině nebo vzrušujícího vodopádu. Klasickým příkladem jsou palácové
zahrady sídelního starého města Kyota.
Obr. 12 Imperiální palác Katsura v Kjotu u vodní laguny (1620) prokazuje potlačení cest jako
kompozičního prvku. Foto: G. a S. Jellicoe.
14
Předkolumbovské kultury Střední Ameriky vytvořené také mongoloidním
obyvatelstvem východní civilizace, dosáhly svých vrcholů poměrně později - po dlouhé
migraci a vývoji - nikoliv podél velkých řek. Ty ve Střední Americe neexistují, ale výhodné
klima a přítomnost členitého pobřeží oceánů, tak jako vysokohorských jezer umožnila rozvoj
civilizací litorálních - pobřežních. Také projevy architektonické a urbanistické,
města a zahrady jsou značně odlišné. Říše Mayů (přibližně 100 – 900 po Kr.) a po jejím
náhlém konci vláda Aztéků (10. – poč. 16. stol.) vytvořily rozsáhlé soubory kultovních staveb,
zejména stupňovitých pyramid, na jejichž vrcholcích byly přinášeny lidské oběti. Z nich
významným příkladem je Teotihuacan ležící jen 4O km od hlavního města Mexica. To je
postaveno na místě aztéckého, plánovitě a velkoryse v roce l350 založeného hlavního města
Tenochtitlanu. Dalšími urbanistickými soubory jsou zde Copan a Palenque.
Obr. 13 Jedinou vyspělou civilizací na jih od rovníku byli Inkové s mystickým velehorským městem
Machu Pichhu (cca 1500). Foto: G. a S. Jellicoe.
Jediná vyspělá starší kultura na světě vzniklá na jih od rovníku vyrostla v Peru. Říše
Inků dala vzniknout sídlům městského typu - zpočátku na pobřeží oceánu Chanchan, ale
pak se rozvinula do horských And, kde vzniklo Machu Pichu - monumentální horské město pevnost,
jejíž stavby jsou příkladem sepětí krajiny a sídla. Nedochovaly se ve všech těchto
kulturách doklady rozsáhlých komponovaných zahrad, avšak plovoucí zelené ostrovy na
horských jezerech, často nejen pro pěstování zeleniny, ale i pro bydlení v rákosových
chýších jsou specifickým krajinářským přínosem. Tradice těchto kultur byly téměř zcela
zničeny vpádem evropských objevitelů a pak kolonizátorů obou Amerik. V Severní Americe
došlo k naprosté likvidaci místních indiánských kulturních projevů, které se realizují sotva
jako turistické suvenýry v rezervacích. Země Střední a Jižní Ameriky však v určitých
oblastech, ale zejména ve výtvarném umění a zahradní architektuře navazují na tradice
předkolumbovských kultur.
Obr. 14 Předkolumbovská střední Amerika dala vznik vyspělým civilizacím, z nichž Aztécká vytvořila
v Teotihuacanu monumentální soubor stupňovitých pyramid. Foto: G. a S. Jellicoe.
O východní civilizaci v asijských zemích je možno s plným respektem konstatovat,
že se stále dynamicky rozvíjí a přináší trvale nové vědecké a technické objevy stejně
tak jako umělecké zážitky. Moderní asijské zahrady inspirují jak navázáním na tradici,
tak novými objevy.
15
5. Západní civilizace
Západní civilizace je ta, které je naše země - ČR integrální součástí. Náš životní styl,
který bývá označován geograficky jako atlantický a ideologicky jako žido - řecko - křesťanský
ovládá celou Evropu a kontinenty do velké míry evropeizované – Severní a Jižní Ameriku,
Austrálii a Nový Zéland, jako i významné části Afriky a Asie. Je to životní styl dynamický
až agresivní, který mění nebo likviduje místní kultury. Západní civilizace se také často
agresivně chovala k přírodě a krajině, kterou i podstatně měnila, avšak svými stále
vyspělejšími vědecko - technickými i biologickými prostředky zvýšila úrodnost půdy
a výkonnost plodin, tj. výživu své populace, ale také hospodaření s lesy a vodou, ale hlavně
realizovala využití různých energií. Při tom se vyvíjí všestranná a stále se měnící kultura
- zejména architektonické slohy, urbanizmus, sochařství, malířství, hudba, literatura, divadlo
a také zahradní a krajinářská tvorba.
5.1. Egypt
Počátky západní civilizace pramení ze starého Egypta. Také zde fenomén
mohutného toku Nilu vytvořil v pouštním obklíčení optimální podmínky pro vývoj centrálně
řízeného lidnatého státu. Jeho výživu stačila zajistit poměrně malá část obyvatel. Hnojivé
nánosy veletoku po pravidelných záplavách a stále slunečné počasí dávaly nejméně tři úrody
plodin mezi záplavami. Během záplav, jejichž měření a hodnocení hnojivých účinků vyvolalo
první vědecká pozorování, zemědělci pracovali na stavbách pohřebních a palácových
kamenných staveb. Jednoduché technologie a obrovské soustředění pracovních sil
pod centralizovaným diktátem daly vzniknout stavbám a jejich zahradám, které do dnešních
dob ohromují a konkurují i dílům našich dob. Stavebním materiálem byl především kámen
- žula a vápenec z lomů v blízkosti Nilu, ale také nepálená hlína pro stavbu obytných budov.
Jen vzácně dřevo pro nejnutnější konstrukce - stropy, ale pak četný a ve svazcích užívaný
rákos z nilských močálů. Nejjednodušším obydlím nejchudších Egypťanů byly skutečně
rákosové čluny ukotvené na mělkých lagunách veletoku nebo plující za účelem rybolovu.
16
Obr. 15 Tradiční pohled na pyramidy je z pouště, avšak egyptské civilizaci dal vznik a tisíciletý rozvoj
veletok Nilu se svými hnojivými záplavami. Právě v tomto spojení spočívá genius Egypta. Foto: G. a S.
Jellicoe.
Nedílnou součástí palácových, chrámových, ale v Egyptě nejvýznamnějších,
tj. pohřebních staveb a jejich celých areálů byla volná krajina. Písečná poušť byla
kultivována závlahou a kvetoucí lotosy byly pěstovány v umělých nádržích, okolo nichž
vyrůstaly palmové háje. I další kvetoucí rostliny se staly součástí denního života nejen
vyšších vrstev. Kytice květů leží i v prostých hrobech.
Obr. 16 Plán egyptské zahrady vzácně dochovaný na papyru z 18. dynastie ukazuje citlivou kompozici
stromů, keřů a květin. Foto: G. a S. Jellicoe.
Egyptská architektura, sochařství a malířství, ale i písmo a literatura v hieroglyfech,
byly po celou dobu své existence ovládány až sevřeny tradicí, určenou již na počátku
egyptské kultury. Je to dáno izolací bohatého egyptského ostrova úrody v moři písčité
pouště. Přes sílu těchto tradic se objevují v průběhu staletí a tisíciletí určité nové prvky
ovlivněné ojedinělými vpády primitivních pouštních kmenů, které postupně s dominantní
společností splynuly, ale také ji geneticky i kulturně oživily. Proto jsou v kontrastu
s tradičními, strnulými sochami, reliéfy a obrazy božstev, faraónů a jejich dynastií,
objevovány stále další zobrazení prostých Egypťanů - písařů, rolníků a služebnic,
které dokládají také hluboce humanistické chápání prostého člověka a jeho prostředí.
Fenomén Egypta ve své autentické, tradiční kultuře, která přetrvává až do prvních století
po Kr. vytvořil základ západní civilizace, kterou jedinečným způsobem rozvinula kultura
ostrova Kréty. Její obyvatelé - nejstarší, archaičtí Řekové - postupně od l4. stol. př. Kr.
převzali řadu egyptských vlivů. Nutno zdůraznit, že prostředníkem styku mezi Egyptem
a Krétou byli většinou profesionální mořeplavci – Féničané, jejichž nevýznamná sídla byla u
přístavů podél břehů dnešního Libanonu, avšak při svém stálém pohybu na lodích
Středozemním mořem sami nevytvořili svébytnou vlastní kulturu.
5.2. Kréta
Místní řecký genius Kréty pak přetavil vlivy Egypta tak, že vznikla svébytná
a hluboce lidská kultura. Kult hrobek byl výrazně potlačen, pozemský život se stal
17
nejdůležitějším. V krétských městech a palácích, které nebyly sevřeny hradbami, na velikém
ostrově bez pouští, pokrytém olivovými a ovocnými háji a vinohrady, byly odpočinkové
zahrady s vodními nádržemi. Krásné ženy se zdobily květinami, mladí muži pěstovali první
atletiku - poněkud nebezpečnou - salta přes býky. Kult těchto zvířat zde byl prvořadý.
Kréťané vytvořili písma již evropského typu, z nichž Písmo B bylo rozluštěno jako nejstarší
řečtina. Slastná kultura Kréty byla téměř úplně zničena mohutnými vlnami - tvrdí se,
že až 100 m vysokými, způsobenými výbuchem částečně podmořské sopky, jejíž zbytky tvoří
ostrov Santorini ve tvaru tří čtvrtin kráteru.
5.3. Řecko
Obr. 17
Archaická řecká kultura ovládla dramatickou zvlněnou krajinu pevniny i ostrovů stavbami i plastikami.
Řada mramorových plastik lvů na ostrově Delos. Foto: G. a S. Jellicoe.
Po katastrofě na Krétě – byť na ostrově ještě přetrvalo osídlení, převzalo úlohu
nositele vyspělé kultury pevninské Řecko s původním hlavním centrem v Mykénách. V 8. a
7. stol. př. Kr. počíná zcela svébytný, Egyptem již neovlivňovaný vývoj řecké kultury
- tzv. homérské. Jestliže na Krétě měla města a paláce do určité míry jednotný charakter
daný ostrovní polohou – počaly se na členitém pobřeží a ostrovech Egejského moře vytvářet
základní principy řecké kultury - městské státy. Homér popisuje legendou dlouhou
tzv. trojskou válku mezi městskými státy. V té době je uspořádána první olympiáda sdružující
ve sportovních soubojích stále početnější reprezentanty městských států s velmi rozličným
politickým uspořádáním. Vítězí Atény s přístavem Pireus. Je to nesporně politické zřízení
- demokracie - které dávají tomuto městu zvláštní tvořivou sílu pod vedením výjimečných
osobností v čele s Periklem. Sochař a architekt Feidias buduje chrámy různých slohů
na skalnaté dominantě Atén - Akropoli. Na náměstích a tržištích probíhá čilý společenský
život. Krajina jižní vegetace - převážně jehličnanů, sestupuje do nádvoří paláců,
před amfiteátry velkých divadel pod širým nebem i do sportovišť a k dalším stavbám.
Vertikální cypřiše a horizontální koruny pinií s olivovými sady ovládají obraz krajiny až do
dnešních dnů. Aténám, které jsou na dramatickém terénu nejvýstavnější čele
s monumentálním souborem Akropole, konkurují Sparta s vojenskou vládou, obchodnický
přístav Korint s plánovitě, na půdorysu pravidelných čtvercových uličních bloků, založeným
městem a řada menších řeckých měst podél severních břehů Středozemního a Černého
18
moře. Antičtí Řekové nepronikali hlouběji od mořských břehů do vnitrozemí a založili řetěz
pobřežních měst od dnešního Marseille po Krym. Tam, kde se dochovaly jejich chrámy,
např. Paestum na Sicílii je zřejmá harmonie stavby s krajinou - terénem, zelení a vodou.
Obr. 18
Řecký dorský chrám Poseidona na mysy Sounion je výrazem expanze řeckých kmenů podél
středomořského pobřeží a vyjadřuje sepětí architektury s pobřežní krajinou. Foto: G. a S. Jellicoe.
Člověk ve svém krásném mládí, jeho pozemský život - zvláště sport, ale také
početná božstva s lidskými přednostmi a nedostatky vyjadřují, zvláště v sochařství
(když obrazy se dochovaly jen minimálně), vrchol humanistického chápání světa, které je
světem celé pozdější Evropy. V klasickém Řecku kvetou vědy, umění a technika. Evropa
a kontinenty poevropštěné jsou založeny na řecké tradici a židovsko-křesťanské ideologii.
Obr. 19 Vrcholný projevem vrcholu řecké kultury je soubor staveb a kdysi i soch athénské Akropole
( 5. st. př. Kr. ). Foto: G. a S. Jellicoe.
5.4. Řím
Řeckou kulturu přebírá s plným respektem - po vítězných bojích - stále mohutnějící
Římská říše. Ta v sobě postupně syntetizuje kvality kultury řecké a křesťanské a svým
globálním rozsahem - od Británie po Sýrii, Egypt a celou severní Afriku. V tak rozsáhlé říši
existují velmi rozličné krajinné typy a jejich vliv se projevuje i v zahradním umění. Římané
předčili přínosy řecké kultury jen v oblasti práva a inženýrských staveb. Římské právo je
dodnes základem práva moderního a kanalizační stavby spolu s akvadukty a silniční sítí byly
překonány až v 18. a dalších evropských stoletích. Byly to právě plánovitě budované silnice,
které ovládaly celé impérium rychlými pochody legií. Dalším přínosem Říma jsou lázně,
zahrady a parky - nejen ve velkých městech, ale i v sídlech vojenských posádek. Každé
římské sídlo mělo veřejné lázně, každý palác zelené atrium s vodní nádrží. Zvláštním
způsobem hromadné zábavy byly hry v arénách, z nichž největší je Koloseum v Římě,
ale i v dalších městech. V zachovalých atriích domů vyšších vrstev v Pompejích
se kombinují kvetoucí keřová zeleň, vodní plocha a socha. Rozsáhlé soubory lázní nejen
v císařském Římě, ale i v menších městech a ve výstavných městských vilách a nejen
19
ve slunných částech říše, ale i v Germánii, Galii a Britanii dokládají vysokou úroveň rekreace
v této době.
Obr. 20
Vysokou kulturu bydlení pod širým nebem ukazují atria bohatých domů v Pompejích – dům Vettiu (cca
62.). Foto: G. a S. Jellicoe.
Postupný rozklad Římské říše, který vychází z vnitřních poměrů, ale byl uskutečněn
pod vlivem vpádů hraničních barbarských kmenů, sice postupně rozšířil univerzální římskou
kulturu a křesťanskou ideologii, ale zároveň byla tato kultura ničena. Jen v ostrůvcích
klášterů se zachovaly zlomky starověkého písemnictví, stavby, sochy a obrazy byly
likvidovány hromadně. V 5. stol. se uzavírá velkolepá epocha římské imperia a v jeho
různých centrech, zejména západní Evropy se rodí ranný středověk.
Obr. 21
Akvadukt přivádějící vodu z hor do římských měst – Pont du Gard, prokazuje vyspělost Římanů
v inženýrských sítích. Foto: G. a S. Jellicoe.
Ve většině i vyspělých středověkých zemí pak trvalo i tisíc let než dospěly k vysoké
úrovni římského životního stylu. Je však nutno přiznat, že ekonomika a tím i životní úroveň
všech starověkých civilizací byla založena na práci početných mas otroků, kteří žili většinou
v hluboké nouzi.
5.5. Evropský středověk
Evropský středověk byl dalším vývojovým stupněm západní civilizace. Geografie
Evropy má řadu zvětšených znaků geografie Řecka . Evropská krajina je velmi členitá,
neboť moře, oceán, řeky a horstva ji rozdělují na řadu svébytných území, avšak většinou
dobře přístupných. Jsou to především Pyreneje, Alpy, Karpaty a Balkán, které dělí Evropu
na jižní země přiléhající ke Středo a Černomoří a země severní směřující podél Rýna, Labe,
Odry a Visly ke vzdálenějšímu Severnímu a Baltickému moři. Za nimi jsou pak výrazně
severské země skandinávské. Dalším zásadním evropským předělem je úval probíhající
přibližně od Ostravy po Vídeň, který odděluje geologicky starší masiv hercynský od
mladšího karpatského. Proto je Morava na západě utvářena prvohorami Českomoravské
20
vrchoviny a na východě formována masivy měkkých třetihorních Karpat. Zde jsou četné
minerální prameny, někde i termální jako pozůstatky mladé vulkanické činnosti.
Obr. 22
Zřícenina cisterciáckého opatství (z roku 1131) v Rievaulx – Yorkshire je sepjatá s dramatickým
podhorským terénem. Foto: G. a S. Jellicoe.
Evropské různorodosti geomorfologické odpovídá i bohatost rozličného rostlinného
krytu, podstatně formovaného rozdílnými klimatickými vlivy teplého golfského proudu,
vzdušným prouděním převážně od Atlantiku, ale hlavně slunečními expozicemi horských
úbočí. Jižní jehličnaté lesy přechází s tvrdolistými listnáči přechází přes vlhké lužní les podél
velkých řek do dubohabrových pahorkatin s následující jedlí, modřínem a smrkem od poloh
nad 700 mnm. Ještě bohatší je kryt keřový a rostlinný a přesto již od římského starověku
byly do zahrad a parků přenášeny a výhodně pěstovány dřeviny a rostliny z jiných zemí
a poloh. Podle údajů českých dendrologů není v ČR původních domácích stromů ani sto,
ale v našich parcích, arboretech a botanických zahradách roste více než 2500 dřevin
importovaných. Některé zdomácněly a rozšířily se masivně např. jírovec - kaštan koňský
nebo trnovník - akát.
Obr. 23
I ruský středověk v nevýrazném terénu, avšak nad jezerními vodami působí dramaticky hmotami svých
věží. Klášter ve Volokolamsku (15. - 17.st.). Foto: G. a S. Jellicoe.
Obr. 24
Středověké městečko Durham ve Skotsku využívá terénu pro výstavbu učinného hradebního systému.
Foto: G. a S. Jellicoe.
Pestrá diverzita přírodních podmínek se přirozeně odrazila také v ještě pestřejších
kulturních a národnostních společenstvech. Římská kolonizační rozpínavost postupovala
podél mořských břehů a velkých řek. Proto se přímořské země západní Evropy, ale také
Germánie podél Rýna a Labe staly vyspělými zeměmi ranného středověku. Veletok Dunaje
se stal severní hranicí plně ovládaného impéria a do našich časů je možno rozpoznat určité
rozdíly mezi kulturou jižně a severně od Dunaje, stejně tak jako mezi Anglií a Skotskem,
které nebylo římskými legiemi nikdy ovládnuto.
Obr. 25
Soustředění městečka, kláštera a katedrály na skalnaté krajině Mont St. Michel. Foto: G. a S. Jellicoe.
21
Evropská středověká města i vesnice jsou většinou výrazem harmonického sepětí
sídla a krajiny, neboť muselo využívat daných geografických podmínek, které se jen obtížně
přizpůsobovaly stavebním požadavkům. Typické středověké město s kompaktní zástavbou
a obehnané hradbami však připouštělo zeleň uvnitř hradeb jen výjimečně. Jen maličké
zahrady nejbohatších měšťanů ve vnitroblocích byly užívány pro pěstování léčivých, rostlin,
zeleniny a koření. Poněkud větší byl „rajský dvůr„ klášterů obklopený ochozem křížové
chodby s vodní nádrží nebo studnou uprostřed a s tvarovanými vonnými keři - jako variací na
římské atrium. Typický středověký hrad okolní zeleň vůbec nepřipouštěl z obranných důvodů
a na těsných nádvořích mohl růst jen zcela ojedinělý strom.
5.6. Renesance
Renesance tyto poměry začala výrazně měnit. Tam odkud vyšla tj. v Itálii bylo
možno navázat na tradice římské antiky nejen v architektuře a výtvarném umění, ale také
v umění zahradnickém. Jak tyto tradice, tak typický svažitý, pahorkatý terén, na kterém byly
budovány nové, vzdušné zámky, do nichž sestoupila šlechta z nehostinných hradních kopců,
vytvořily fenomén terasových zahrad. Ty už nebyly sevřeny jen do arkádových nádvoří, ale
do volné krajiny, byť stále ohraničeny balustrádami, opěrnými zdmi a pergolami. Živé
vegetační kompozice - zejména kvetoucí stromy a keře, ale i tvarované stále zelené vonící
keře a jehličnaté cypřiše jsou plně podřízeny architektuře teras - schodišť, ramp, altánů,
sousoší a doplněny stojatou nebo padající vodou. Měřítko těchto zahrad je většinou intimní,
má charakter zelených interiérů s modrým nebem jako stropem.
Obr. 26
Zahrada vily Medici u Fiesole zvládá typicky svažitý italský terén půvabnými terasami. Foto: G. a S.
Jellicoe.
Francouzské renesanční zahrady jsou dosti odlišné. Zde je teren kolem paláců
většinou rovinný, umožňuje kompozici monumentální s výraznými motivy kočárových
a promenádních cest, ale hlavně uklidňujícími rozsáhlými plochami vodními, doprovázenými
uměle tvarovanou zelení stromů a keřů. Bohatá sochařská výzdoba ovládá perspektivy cest
i odpočinkových zákoutí. Ostatní evropské země sledují italské a francouzské vzory,
ale Španělsko, Anglie, Německo a Holandsko přináší také své dílčí specifika v průběhu
l6. a l7. stol., často pod vlivem přistěhovalých mistrů. Na území ČR byla rekonstruována řada
22
renesančních zahrad, z nichž nejvýznamnější je zahrada u letohrádku Belveder na pražském
hradě, ale také zámecká zahrady v Bučovicích. Pozdně renesančním až manýristickým
zahradním skvostem je Valdštejnská zahrada v Praze.
Obr. 27
Francouzská zahrada v Chantilly od architekta Le Notra nemusí zvládat svažitý terén a rozšiřuje se do
krajiny velkorysím měřítkem. Foto: G. a S. Jellicoe.
5.7. Baroko
Baroko vzniklé v Itálii je novým stylem nastupující protireformace symbolizující moc
a reprezentaci. Architektura i výtvarné umění zdůrazňují pohyb a křivku, rafinovaně se
pracuje se světlem a stínem.
V našich zemích, se barok uplatnil po bitvě na Bílé Hoře, kdy na scénu nastoupila nová
katolická šlechta i církevní řády, které u nás získaly zkonfiskovaný majetek šlechty
luteránské a zakládaly jako symbol protireformace barokní zámky a kláštery s okázalými
zahradami. Podobně jako u zahrad renesančních, i zde se výrazně liší dynamičtější směr
italský s kompozicí svažitých terénů, schodišti, terasami a kaskádami od směru
francouzského, který je střídmější, tzv. klasicizující. Kompozice zahrady již konkuruje i
budově, proti rytmizaci zahrady renesanční se uplatňuje výrazně osovost. Nízký květinový
parter před budovami má charakter bohatých barevných ornamentů. Protiváhu plošným
parterům tvoří boskety – části zahrady vymezené zelenými živými stěnami, uvnitř kterých
bývala rosaria, rostlinné sbírky, zásobní zahrady apod. Architektonické doplňky a různorodé
vodní prvky jsou četné. Italským směrem jsou inspirovány např park v Buchlovicích,
velkorysá krajinnou dispozice v Kuksu nebo klášterní zahrada v Oseku. Vrcholným
příkladem tohoto stylu jsou unikátní barokní zahrady pražské, zejména prudce svažité,
výrazně architektonizované zahrady pod Hradem. Jedním z nejvýznamnějších tvůrců
pražských zahrad byl Maxmilián Kaňka.
Francouzský klasicizující barok nabývá klidnějších, ukázněnějších forem. Dosud
nepřekonané velkorysé měřítko a velkolepost různých forem barokního až klasicistního
královského parku představuje komplex královského sídla Versailles, jehož tvůrcem byl
architekt André Le Nôtre. Z architektury rozložitého zámku s bohatými interiéry vychází
počátek vodní kompozice - kaskádovitých fontán se sochami a vodní plochou Neptunovy
23
kašny. Ta přechází do dlouhého bazénu s podélnými promenádami. Podél této vodní osy,
která má také příčnou osu křížovou se rozvíjí početné a různorodé parkové kompozice
pravidelně tvarovaného stylu. Plasticita italských zahrad zde tedy byla nahrazena mohutnou
perspektivou, několikakilometrovými alejemi, dalekými průhledy a velkými, klidnými vodními
hladinami. Jsou zde ale také romantická zákoutí nepravidelná např. selský dvůr Hameau.
Odrazem těchto nepřekonaných kvalit jsou barokní parky v Karlsruhe, Belvedere ve Vídni,
ale na světovou scénu přichází i carské Rusko od dob Petra velikého. Velkorysá kompozice
parku Petrodvorce je kvalifikovanou snahou o vyrovnání francouzským vzorům. Urbanistická
koncepce Petrohradu je založena na známém principu trojzubce, tj. sbíhání tří hlavních tříd
k dominantě kopule Admirality. Sankt Petersburg jehož genius loci určují bohaté vodní prvky
- nábřeží v ústí Něvy do Finského zálivu a četné kanály.
Velkorysá, olomouckými arcibiskupy zřízená Květná zahrada v Kroměříži je
sice již starším ranně barokním, přesto však typicky lenotrovským příkladem parku na
rovině.Aleje tvarovaných listnáčů – habrů s cestami mezi alejemi, ale i uvnitř, je
architektonicky ovládána centrálním letohrádkem a arkádovou galerií s bohatou sochařskou
výzdobou. Jedním ze stylově nejčistších ukázek tohoto typu je park v Holešově s
„trojzubcem“ bazénů, dále v Jaroměřicích nad Rokytnou, Vizovicích, Miloticích, Českém
Krumlově aj.
Obr. 28 Vrcholné dílo francouzské zahradní architektury i urbanismu – Versailles (1624 – 1700).
Foto: G. a S. Jellicoe.
Obr. 29 Ruské baroko vrcholí výstavbou Petrohradu a jeho okolních carských sídel z nichž
nejvýraznější je Petrodvorec (z roku 1717). Foto: G. a S. Jellicoe.
Obr. 30 Barokní soustava lipových alejí mezi zámky Čimelice a Rakovice, významně ovlivňuje kulturní
charakter jihočeské krajiny. Foto: I. Kyselka
5.8. Klasicismus
Výraznou změnu slohového nazírání všech výtvarných umění v kontrastu
s dynamickým barokem přináší určité oproštění – klasicismus. Tento styl se prosadil
zejména ve Francii. Podle univerzálního působení přelomu 18. a 19. století – Napoleona
vznikl jeho výrazný směr – empír. Ten vyplývá z doby svého vzniku a rozvoje v době
napoleonského imperia. Silná doba ovlivnila svým diktátem nejen města francouzská, ruská,
24
ale i německá - pařížské i petrohradské bulváry, Berlín, Potsdam a prvních metropolí
Spojených států amerických. Příkladem je Washington D.C. Mimo monumentální uliční
prostory jsou založeny rozsáhlé parky, které ve volných kompozicích napodobují a idealizují
volnou přírodu. Nutno upozornit, že největší vnitroměstské parky velkoměsta Londýna ve své
většině nejsou klasicistického založení, ale že se jedná o bývalé honební obory
královské rodiny a šlechty, které byly od l8. stol. postupně otevírány pro veřejnost a
klasicistně dokomponovány systémem cest a skladbou zeleně.
Obr. 31 Velkorysé řešení krajinářského parku jakožto „okrasná farma“ pomocí alejí luk a velkých
průhledů - Veltrusy. Foto: I. Kyselka
Obr. 32
Architektura průmyslového věku přináší do krajiny zcela nové prvky, zejména ocel – již v ranných
fázích svého vývoje. Most přes řeku Avon v Cliftonu (1832-1864). Foto: G. a S. Jellicoe.
V našich poměrech patří k základním a nejlepším realizacím klasicistní koncepce
- na plochách zrušených renesančních a barokních zahrad a parků Lednicko - valtický
krajinný areál na jižní Moravě založený a rozvíjený rodem Liechtensteinů s neobyčejným
porozuměním pro krajinné danosti a s bohatým uměleckým dotvořením jednak barvitým
použitím početných druhů vegetace a jednak architektonickými pavilony a doprovodnou
sochařskou výzdobou. Vše ovládáno kaskádou rybníků se zámečky na březích. Dopravní,
ale i pohledové osy jsou zde přímé, plochy lesa, luk a polí volně uspořádané. Významným
příkladem klasicistní architektury zámku a přilehlého parku je Kačina ve středních Čechách,
Obr. 33 Lázenské město Bath v Anglii (1704-1754) ukazuje sepětí promenády a parku. Foto: G. a S.
Jellicoe.
Projevem pozdního klasicismu jsou v Evropě městské parky. Zakládají se zejména
na plochách zrušených městských hradeb - vídeňská okružní třída - Ringstrasse,
ale i na územích zrušených klášterních zahrad - Lužánky v Brně i veřejnosti otevřených
šlechtických obor. V uspořádání zeleně a vodních motivů se uplatňuje převážně volná
kompozice tzv. anglické krajinářské školy, ale v detailu se používají velmi oblíbené prvky
tzv. školy čínské.
5.9. Romantismus – přírodně krajinářský sloh
25
Myšlenky „návratu k přírodě“ a k minulosti byly inspirovány Rousseauem, Miltonem
a Byronem nicméně jako ucelený styl vznikl romantismus a přírodně krajinářský sloh v Anglii,
kde se francouzský stříhaný osový klasicismus ve zdejších mlhách a neustále přerůstající
vegetaci příliš neuplatnil. K zájmu o přirozené přírodní kompozice přispělo nejen krajinářské
malířství, ale i častější cestování do Číny a Japonska, odkud také přišla móda typických
zahradních staveb (pagody, obloukové mosty, čajovny), ale také mnoha exotických druhů
dřevin. Divokou přírodu a romantické scenérie měly navodit umělé jeskyně, vodopády a
zříceniny. Zdůrazněna byla nepravidelnost, působivé barevné kombinace různě
komponovaných skupin stromů a keřů, jejich odraz ve vodních hladinách, velké trávníkové
plochy a scenericky zajímavě vedené parkové cesty.
V přírodně krajinářském – romantickém slohu byla u nás upravena a zpravidla už
zůstala většina městských parků nebo aspoň jejich částí. K nejznámějším patří zejména
úprava do té doby klasicistního Lednicko – valtického areálu, Terčino údolí u Nových Hradů,
Vlašim, Veltrusy, Hluboká, Sychrov, Krásný Dvůr, Třeboň, Šilhéřovice, Průhonice, Konopiště,
Telč aj.
Těmito motivy přechází, do období romantismu také stále se zvětšující městské
parky, vzniklé často na místě bývalých hradeb. Po polovině l9. stol. ovlivňují parkové
kompozice pravidelné aleje, květinové ornamenty, hudební a meteorologické pavilony a
pomníky s bohatým květinovým doprovodem.
Obr. 34
Park v Buttes-Chaumont byl vybudován okolo roku 1863 na území žulových lomů s následnou
skládkou posléze rekultivovanou. Foto: G. a S. Jellicoe.
5.10. Lázeňství a rekreace
Souběžně s vývojem městské parkové zeleně postupně vyrůstal jedinečný fenomén
odpočinkové a léčivé zeleně lázeňské. Nejstarší lázně vznikaly u pramenů termálních
a minerálních vod, příp. ložisek léčivého bahna, většinou v přírodním prostředí. Blízké okolí
těchto zdrojů bylo sice zastavěno stavbami různých služeb a ubytování pacientů, ale zeleni
byla v lázeňských místech od počátku věnována velká pozornost. Byly to zejména
rozvolněné výsadby solitérních stromů, alejí, promenád a parků, zpočátku často
přezdobených květinovými úpravami. Součástí léčby pak přirozeně byly vycházky a vyjížďky
do okolí, které bylo postupně upravováno jako přírodní park.
26
Lesní a zemědělské pozemky zde sice byly větších úprav, ale
vyhlídková návrší, prostory výletních restaurací, vodní plochy a nábřeží toků byla obvykle
sadovnicky a výtvarně vyzdobeny. Tak vznikla přirozeně i kategorie klimatických a
vyhlídkových lázní - léčebné ústavy v esteticky a zdravotně uklidňujícím prostředí.
V Evropě tak začal a v severní Americe se dále rozvinul proces aktivní rekreace
v krajině. V případě lázní pouze pro majetnější vrstvy. Nicméně proces demokratizace
krajiny pro všechny kdo touží po zotavení v tomto optimálním prostředí započal.
Obr. 35
Na exponovaných místech lázeňské zeleně se častěji uplatní drobná architektura pavilónů, vodní prvky
a letničkové záhony – Poděbrady. Foto: Z. Thoma z publikace Skvosty lázní.
Obr. 36 Lázeňská zeleň má mít harmonický, ale i reprezentativní charakter a má slohově odpovídat
lázeňským budovám - Lázně Libverda. Foto: I. Kyselka.
5.11. Období rozvoje průmyslu
Probíhá z hlediska vývoje zahradní a krajinářské tvorby souběžně s pozdním
klasicismem, ale především romantizmem a zejména v Anglii, kde se průmysl vyvinul
nejrychleji, rozděluje krajiny v okolí měst, továren na „black country„ - krajinu narušenou
až zničenou těžbou, zpracováním surovin a odpadem, poměrně stabilní krajinu zemědělskou
a zbytky původních přírodních lokalit divokého charakteru. Podobný proces probíhá
i v ostatních vyspělých zemích Evropy. Zjevným ničením přírodních hodnot a dopadem
na zdravotní stav obyvatel a i sociální poměry vznikají dvě aktivní hnutí pro zlepšení těchto
poškození.
5.12. Zahradní města
Byla založena v přelidněné Anglii již v pol. 19. stol. jako bydlení v rodinných
domech se zahradou a společným parkem pro střední vrstvy, ale již v dalším vývoji se budují
v okolí Londýna, Liverpoolu, Birminghamu a dalších měst menší i větší satelitní zahradní
sídla. Toto hnutí, které se v různých formách uplatnilo ve všech kulturních zemích světa,
27
založil Ebenezer Howard, parlamentní sekretář, který tak reagoval na všeobecné nářky
poslanců. Budování satelitních zahradních měst u velkých přelidněných metropolí
se rozvinulo v Anglii i řadě dalších zemí po roce l945 tak, že byla postavena sídla
maloměstského typu s vlastní výrobní základnou a tím nezatěžováním dopravy do velkých
městských center. Byla to tzv. New towns - nová města.
Obr.37
Hnutí zahradních měst řešilo tíživou situaci podřadného bydlení v přelidněných čtvrtích velkoměst.
V Anglii byla postavena řada kvalitních zahradních satelitů. Munstead Wood (1876). Foto: G. a S.
Jellicoe.
5.13. Hnutí ochrany přírody
Druhou reakcí na narušování krajinného prostředí bylo Hnutí ochrany přírody. Určité
ochranářské zásady byly formulovány již počátkem l9. stol. v německém Prusku a z této
doby pocházejí také první její realizace. Majetná šlechta vyhlašuje nejstarší
a nejzachovalejší části svých lesů za území se zákazem kácení. V jižních Čechách tak byla
založena nejstarší pralesní „rezervace„ v Novohradských horách již v roce l837. Boubínský
prales jako plně chráněné území je jen o něco mladší. Postupně jsou vyhlašována další
a četnější území, ale jen z dobrovolné iniciativy kulturně vyspělých jedinců a rodů.
Přirozenou ochranou se v hustě osídlené Evropě zachovala jen nečetná a rozlohou
malá přírodně cenná území. Jsou to ta, která jsou lidským vlivům těžce přístupná
a hospodářsky nevyužitelná. Jsou to předně vrcholy a svahy velehor a hor a zaplavované
nivy velkých řek. Dále jsou to úzké kaňony řek, sklaní útvary a neodvodnitelné močály.
Těchto území se ujímá až na konci 19. stol. již institucionalizovaná a legalizovaná státní
ochrana přírody. Velkorysou iniciativu ve vyhlašování národních parků přejímají USA.
Yellowstonský národní park je vyhlášen již roce l872 a brzy pokračují četné další, nejen
v severní Americe. Na našem území je státní ochrana přírody uzákoněna od roce 1956.
Týká se z počátku zejména jednotlivých ohrožených druhů zvířat a rostlin a teprve postupem
vývoje se dosahuje komplexní obecné a speciální ochrany přírody a krajiny. Specielní
ochrana spočívá v různých statutech péče o jedinečná a specifikovaná území zasluhující
zvláštní ochrany. Ta je nejpřísnější v národních přírodních rezervacích, často do nich
není povolen přístup ani pěším návštěvníkům - jen vědeckým pracovníkům. Další přísný
stupeň ochrany požívají rozlohou větší národní parky. To jsou zcela jedinečné, ale jako
zdroj vynikající rekreace vyhledávané krajiny - např. Krkonoše, Šumava, ale také malý NP
28
Podyjí, který integruje také NP Thayathal na rakouské straně Dyje. Do národních parků po
vymezených trasách mají přístup zejména turisté a jsou povolena zařízení pro jejich
služby. Veškerá ostatní hospodářská činnost je minimalizována a zcela podřízena
rozhodnutím správy parku zvláště v souladu s ochranným režimem. Je to kosení luk, ale i
pastva, uvolňování cest a toků po polomech, které se však jinak v lesích ponechávají.
Poněkud volnější režim ochrany mají Chráněné krajinné oblasti. Ty by měly pokrývat 1O i
více % území ČR a je v nich povolena nejen rekreace, ale i další hospodářské činnosti lesní
a vodní hospodářství, zemědělství, výroba a výstavba, avšak vždy po schválení
příslušnou správou CHKO, která je rozhodujícím účastníkem veškerých jednání. Jsou to
právě CHKO, které u nás poskytují nejvýznamnější příležitosti hromadné a individuelní
rekreace. Rozkládají se ve všech geografických polohách. Od lužních lesů např. Litovelské
Pomoraví, přes lesostepi Pálava, vrchoviny - Žďárské vrchy až po horské masivy - Jeseníky,
Beskydy. Zvláštním oceněním pro výjimečné CHKO je titul Biosférická rezervace
UNESCO. Tak byla oceněna např. CHKO Třeboňsko - jako příklad harmonického sepětí sil
přírody a člověka. Nejvolnějším statutem ochrany přírody a krajiny jsou „Přírodní parky„
převážně esteticky působivé krajinné celky středního rozsahu. Jejich zřízení a statut
vyhlašovaly dříve okresní, nyní krajské úřady a jedná se o krajiny s turisticky atraktivní
scenerií, slovy Zákona o ochraně přírody č. 114/1992 Sb. „jsou vymezeny k ochraně
typického krajinného rázu“. Požadavky na ochranu krajiny a na druhé straně na její
všestranné využívání však dále rostou.
Obr. 38
Některé hodnotné lokality jsou zcela změněné působením dálkového přenosu emisí, Jizerské hory –
Jizerka. Foto: I. Kyselka
Po vstupu ČR do EU se naše země začlenila do evropské sítě
chráněných území „Natura 2000„, která na základě přesně vymezených kritérií stanoví
jednak zřízení tzv. ptačích oblastí a dále tzv. evropsky významných stanovišť (nalezišť), tedy
území s výskytem vybraných typických nebo unikátních, nicméně stále řidších rostlinných a
živočišných společenstev. V základních pojmech zmíněná Evropská úmluva o krajině také
podporuje zachování, péči a rozvoj pro jednotlivé části Evropy typických krajin, nejen
málo člověkem narušených, ale i intenzivně hospodářsky využívaných a někdy zcela
přeměněných. To je významná idea neboť podporuje zvýraznění tradičních krajinných
struktur daných spolupůsobením přírodních a kulturních sil.
29
Obr. 39 Jeden z nejrozsáhlejších lužních pralesů v ČR na Soutoku Moravy a Dyje. Foto: I. Kyselka
Obecná ochrana přírody a krajiny se dotýká všech, tj. i zvláštním statutem
nechráněných, méně významných částí naší krajiny. I pro ně však platí určitý stupeň ochrany
před zřejmou devastací. Zde jsou orgány státní ochrany přírody a krajiny neopomenutelným
účastníkem všech jednání nikoliv rozhodujícím.
Všechny uvedené instituce a způsoby ochrany přírody a krajiny se v našich
i světových poměrech dostávají přirozeně do rozporů s požadavky na jednostranný
hospodářský růst, ale i na intenzivní rekreaci a cestovní ruch. Vedle
kategorických střetů až soudního charakteru je většinou hledán oboustranný kompromisu ve
smyslu udržitelného rozvoje.
.
IV. TVORBA KRAJINY SOUDOBÝMI LIDSKÝMI ČINNOSTMI
1. Lesní hospodářství
Tvorba krajiny lesním hospodářstvím má pro země celého světa – spolu
se zemědělstvím - zásadní význam. Extremní situace výskytu, ale i absence lesů a vod,
tj. pouště s oasami palmových hájů, deštné pralesy v povodí Amazonky, ale i jiných
tropických řek, sibiřskou a kanadskou tajgu a tundru s jezery a ledovci nelze podstatně
ovlivnit ve smyslu záměrné tvorby krajiny. V ostatních zemích a polohách hospodaření s lesy
a vodami kulturní krajiny nejrůznějších výrazů. Funkce lesů jako zdroje dřeva různých účelů
se dostává stále více (náhrada dřeva kovy a plasty, energie fosilních a netradičních zdrojů
atd.) do pozadí a do popředí postupují funkce půdoochranné, vodoochranné, klimatické,
rekreační a estetické. Honební účely a sběr lesních plodů jsou okrajové. V Evropě a Severní
Americe se plochy lesů rozšiřují zalesňováním neproduktivní zemědělské půdy - v Evropě
se plocha nových lesů zvětšila za poslední půlstoletí o 3% rozlohy kontinentu. Naopak
dochází k rozsáhlé likvidaci deštných pralesů v Jižní Americe pro krátkodobé získávání
zemědělské půdy. Ta však relativně během pěti let ztrácí úrodnost a rozšiřuje se druhotná
polopoušť.
Evropa má však také velký starý dluh vůči lesům pobřežních horstev Středozemního
moře, které byly masově odlesněny staviteli lodí a domů římské říše. Známe je dobře
- např. jsou to téměř holé vápencové hory Jadranu, jejichž znovuzalesnění je úkolem příštích
generací.
30
V ČR má lesní a vodní hospodářství starou dobrou tradici. Velcí i malí vlastníci lesů
zvětšovali jejich plochy od konce třicetileté války, neboť do té doby extenzivní zemědělství
a pastva lesy omezoval a likvidovala. Početné kovohutě, vápenky a keramičky potřebovaly
dřevěné uhlí pro výrobu. Teprve za vlády Marie Terezie byly zakázána pastva v lesích
a brzy se to projevilo na jejich kvalitě. Zvláště v této době, ale již od středověku zřizovala
šlechta honební obory s loveckými zámečky, systémem cest a komponovanými stromovými
skupinami. Nejen bohaté rody Liechtensteinů a Schwarzenbergů zřídily řadu takových obor.
Postupně se tato vlastnictví rozdělila na stát a četnější soukromé vlastníky, kteří se mohli
věnovat vedle hospodářských účelů les i záměrné tvorbě lesní krajiny. Vzorovým příkladem
je lesní závod lesnické fakulty dnešní MZLU - Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity
v Brně, jehož rozlehlý areál okolo sídla ve Křtinách nese všechny znaky lesnické výtvarné
kompozice s romantickými lesními loučkami se solitérními stromy,výtvarně zpracovanými
studánkami a pomníky.
Obr. 40 Zvláště esteticky hodnotnou kategorií lesa jsou obory, neboť obsahují palouky, aleje a lze
v nich pozorovat častěji stáda vysoké zvěře. Bílí jeleni v Žehušicích. Foto: I. Kyselka.
Na počátku 2O.stol. vzniká teorie estetiky lesa, která se uplatňuje v našich
poměrech i při užitkové těžbě a nové výsadbě a pěstění lesa (Strachota - Estetika lesa
1915). Místo holoseči se uplatňují maloplošné způsoby obnovy lesa. V současné době jsou
LESY ČR sponzorem turistického značení cest nejen v lesích, ale významně se podílejí i na
drobných stavbách podél turistických i cyklistických stezek. Například v nádherných
hraničních Rychlebských horách postavily Lesy ČR u nových scenericky efektních cyklotras
řadu přístřešků z půlkulatiny s lavicemi, stoly a ohništi. Přes velmi okrajovou polohu
těchto hor stoupla jejich návštěvnost výrazně.
Krajinářsky cenné jsou tzv. malolesy a remízky vlastněné z naprosté většiny
soukromníky. Tyto drobné skupiny stromů dávají příslušným krajinám - především
vrchovinám charakteristický mozaikový ráz a jsou posledními útočišti zvěře a divoce
rostoucích rostlin. Lesy ČR zajišťují kontrolu hospodaření i na těchto drobných plochách,
zejména novou výsadbou po těžbě.
Moderní zásadou pěstění lesů je opouštění monokulturních výsadeb, zvláště smrků.
Ty jsou sice velmi produktivní jako zdroj dřevní hmoty, ale napadány hmyzími škůdci, větrem
i znečištěným ovzduším mohou být rychle znehodnoceny. Vzhledem k tomu, že v našich
poměrech jsou pro smrk vhodné podhorské a horské polohy až od 600 m. n. m. výše,
postupně se prosazují výsadby smíšené - s vyšším podílem listnáčů - buků, dubů, javorů a
31
jasanů. Snahou je přiblížit se alespoň částečně původním společenstvům stromů a rostlin,
která odpovídají příslušnému stanovišti a nejlépe odolávají nepříznivým vlivům.
Lesní hospodářství má ve svém programu také péči o lesní toky - zejména hrazení
bystřin a potoků proti ničivým přívalovým vodám.
Obr. 41
Druhově, věkově i pěstebně členitý lesní porost může mít vysokou estetickou hodnotu – Bouzovsko.
Foto I. Kyselka.
2. Vodní hospodářství
Tvorba krajiny vodním hospodářstvím zajišťuje předně základní životní potřebu
obyvatelstva i dalších konzumentů tj. pitnou vodu pro všechny světové populace. Jejich
zdroje jsou v řadě žíznících zemí velmi omezeny. V budoucích letech se očekává, že nikoliv
zdroje paliv, ale pitné vody budou limitujícím činitelem vývoje lidstva a je obava,
že o ně mohou být vedeny i války. Proto jsou od počátku lidských civilizací nejen využívány
podzemní i povrchové zdroje vody, ale na řekách se budují nádrže různých typů předně
pro závlahy a chov ryb, a postupně pro pitné účely. Vodní toky jsou upravovány na jedné
straně proti povodním, na druhé pro řízený závlahový rozliv.
Mořská voda je užívána jen pro plavbu a lov ryb, ale velké plavební stavby, zejména
kanály a průplavy jsou projevy velkorysé tvorby krajiny. V řadě zemí muselo být zahájeno
odsolování mořské vody, zejména pro účely rekreace. Tam kde vedou vodní cesty nastává
nejdynamičtější rozvoj lidských kultur. Vedle rozvoje starého středomoří a Skandinávie stojí
příklad výstavby amerických měst u středoamerických jezer - Chicago, Cleveland a další.
ČR je zemí kde všechny řeky pramení a odtékají k sousedům (jen Dunaj k nám
přitékal, ale na Slovensko). U nás také téměř vůbec nejsou větší přírodní jezera (dvě na
Šumavě). Proto od počátku rozvinutého středověku se v našich zemích zadržovala formou
rybničních nádrží. Krajiny, které toto hospodaření s vodou spoluvytvořilo je možno označit
jako krásnější, ale i užitečnější než močálovité krajiny původní. Přestože za první velký
rybník v naší zemi bývá označováno „Máchovo jezero„, postavené za vlády Karla IV.
roku 1348, dá se předpokládat, že kláštery působící od 12. a 13. století už si malé rybníky
budovaly dříve. Dynamický rozvoj stavby rybníků započal v 15., ale hlavně v 16. a 17. století.
V té době vznikly rybníky na Moravě- na Křižanovsku a Pohořelicku, ale hlavně rybniční
pánve a soustavy Třeboňska, Pardubicka, a četné další. Jednotlivé rybníky si stavěla i města
a vesnice pro chov ryb, které nebyly závislé na extrémech počasí i pro zadržení velké vody.
32
Naše země byly posety malebnými rybníky doprovázenými mohutnými stromy na hrázích
a vodními rostlinami na mělčinách. Největší je Rožmberský - 660 ha vodní plochy, celková
plocha téměř 1000 ha. Na Českomoravské vysočině je to Velké Dářko, na Jižní Moravě
Nesyt s 325 ha. Nutno zdůraznit, že rybníky byly budovány jen na méně vodnatých potocích
a říčkách. Velké řeky by náporem povodně sypané zevní hráze zlikvidovaly. Řada rybníků
byla budována i jako akumulace vody pro pohon mlýnů. Mlynáři byli první vodohospodáři,
kteří budovali přívody vody k vodním kolům a vytvořili v naší krajině tisíce malebných zákoutí
- jezů, stavidel, náhonů a hlavně staveb mlýnů - dnes již zcela zaniklých, ale v řadě případů
zachráněných chalupáři. Odhaduje se, že ve vrcholných dobách tradičního mletí obilí bylo
v ČR přes 40.000 mlýnů - ale i větrných. Nezbytnost využít vodní sílu a zachytit povodňovou
vlnu, a umožnit zavlažování, chov ryb a posléze prostředí pro hromadnou rekreaci vedla
k budování přehrad - nádrží s výškou hráze nad 10 m a s rozsáhlým povodím (malá
zemědělská vodní nádrž má výšku hráze do 10 m a povodí do 25 km2
).
Přehrady ovlivňují podstatně tvorbu naší krajiny od konce 19. století. Jejich první
hráze byly kamenné, některé ve stylu hradních cimbuří a princip jejich konstrukce byl
gravitační tzn. že stabilita hráze byla zajištěna velikou vahou. V dalším vývoji přichází
pro stavbu přehrad železobeton. Ten umožnil tvorbu hrází klenbových - čelících tlaku vod
protiobloukem kotveným v obou skalnatých březích. I nadále však pokračuje výstavba
mohutných hrází sypaných různými zeminami a kamenem s jílovými těsnícími vložkami.
Během 20. století došlo u nás k početné výstavbě přehrad z nichž je nejvýznamněji kaskáda
železobetonových nádrží na Vltavě od Lipna až po Slapy, ale také na Dyji nad Vranovem,
Svratce nad Vírem a Brnem, na Jihlavě v Dalešicích a řadě zemních přehrad s vodárenským
a proti povodňovým účelem z nichž Novomlýnské nádrže na Dyji jsou plošně nejrozsáhlejší.
Všechny tyto stavby se staly integrální součástí naší krajiny. Je pravda, že jejich vody často
zaplavily krásná kaňonová údolí s peřejemi, ale i lužní lesy, skály a vesnice, ale stejně
tak platí, že jejich vodní hladiny vytvořily zátoky, poloostrovy a ostrovy, mělčiny a mokřady
a celkový krajinářský efekt je někdy bohatší ve srovnání s tím, co bylo zničeno. To mohou
potvrdit zejména četní rekreanti, kteří se scházejí nejen na březích rybníků, ale hlavně
plážích všech těch přehrad, které nejsou určeny výhradně pro zásobování pitnou vodou.
Linie břehů, které vzniknou po napuštění nádrže velmi rychle zarůstají vegetací a začleňují
tak novou vodní plochu do okolní krajiny. Tam, kde jsou podmínky a požadavky na pláže
samozřejmě vznikají rekreační zařízení.
Obr. 42
33
Údolní nádrže jsou v našich podmínkách od konce 19. století novým jevem, které často přinášejí do
krajiny přes ztrátu původního romantického kaňonu nový estetický prvek – velkou vodní hladinu přehrada
Landštejn. Foto: I. Kyselka.
Poněkud kritičtější přístup je však nutno zaujmout ke škodám na kráse krajiny, které
způsobily úpravy vodních toků. Ty spočívaly začasté až do nedávna v napřimování
meandrujících zákrutů toků a v jejich prohlubování. Břehy takto znetvořených řek, ale hlavně
potoků a potůčků pak byly obloženy kamenem nebo betonovými panely, mnohdy byly úplně
zatrubněny, takže zmizely z krajiny docela. Všechna tato opatření byla hromadně
realizována od 19. století pro zajištění rychlejšího a bezpečnějšího odtoku velkých vod,
které do té doby způsobovaly poměrně pravidelné záplavy, ale naopak udržovaly vyšší
hladinu vody v krajině. Také zemědělci usilovali o likvidaci širokých mělkých toků
napřímením a prohloubením pro získání větší rozlohy luk a polí. Tyto krátkodobé zisky
se v současnosti projevují rychlým vysycháním krajiny, ale také rychlým nástupem
povodňových vln, které pak nemohou zachytit ani velké přehrady - Vltava srpen 2002.
Z hlediska tvorby krajiny vodním hospodářstvím, tedy platí, že naše vodní nádrže jsou
z naprosté většiny přínosem pro tvorbu krajiny, stejně tak jako dosavadní úpravy toků jsou
ztrátou.
Proto se od velmi nedávné doby projektují a realizují tzv. revitalizace vodních toků
- převážně menších potoků na lesnatých okrajích povodí. Ty byly dříve často tvrdě upraveny,
ale jejich návrat do meandrové formy se zátokami, hrázkami a mokřaděmi s výsadbou
vlhkomilných stromů je realizován za nepříliš velkých nákladů. Nutno přiznat, že na likvidaci
kamenných a betonových břehů proti sousednímu Rakousku ještě nemáme, ale i úpravy
vodních toků se při nezájmu o louky mohou stát pozitivním krajinotvorným činitelem.
Obr. 43 Malý rybník v krajině plní funkci retenční, rybochovnou, ekologickou i estetickou v Kadeříně.
Foto I. Kyselka.
3. Zemědělství
Tvorba krajin zemědělstvím je v evropských poměrech,ale také ve většině zemí
světa oborem lidské činnosti, který nejvíce ovlivňuje tvorbu krajiny. Proti lesnímu
hospodářství, které svým charakterem dlouhodobého růstu dřevin, které více nebo méně
odpovídají danému, často obtížně přístupnému prostředí, mění původní ekosystém a jeho
krajinnou strukturu podstatně méně než zemědělství. Naopak záměrné pěstování kulturních
rostlin mění původní ekosystémy podstatně. Obiloviny, okopaniny, zeleniny, které absolvují
34
svoje zasetí, růst zrání a sklizeň za jedno vegetační období roku (v Egyptě 3x za rok)
a to na plochách, které byly původně lukami a lesy ovlivňují vznik umělého ekosystému
podstatně. Ale i déle rostoucí kulturní dřeviny - ovocné stromy a vinné keře jsou zcela
umělým krajinným prvkem vzniklým šlechtěním produktivních odrůd.
Obr. 44
Sady na svazích na jižní Moravě ve dvou strukturách. Úpatí je charakteristické malovýrobním
pěstováním, vyšší poloha sadu je zpracována terasovitě pro velkovýrobní mechanizované obdělávaní.
Foto M. Kyselka.
Proto je zemědělství posuzováno jako primérní, základní zdroj existence lidského
života (pro veškerý život je ovšem prvotní slunce, voda a chlorofyl zelených rostlin) svojí
produkcí potravin. K těmto prvotním zdrojů výživy se připojuje také rybolov - hlavně mořský
a jezerní, u nás však vysoce produktivní a krajinotvorný - rybniční. Říční a přehradní rybolov
je převážně jen sportem.
Záměrné zemědělství počíná přibližně před 10 - 7. tisíci lety chovem zdomácnělého
dobytka. Neolitické kmeny svými stády vypásly příslušné prostory a musely se často
i s chýšemi stěhovat na nové pastviny. Již tehdy však vznikla řada jedinečných kulturních
projevů. Známé jsou velké kruhové stavby - kamenné, hliněné i dřevěné hradby,
které sloužily nejen uctívání božstev (zejména ženských), ale také úkrytu dobytka
při ohrožení.
Vzory vyspělých civilizací - mezopotámské a egyptské i dalších, které těžily z půdy
hnojivě zaplavované přinesly i do méně úrodných evropských zemí postupně pevné usazení
na orné půdě. Ta sice byla zpracována jen dřevěným hákem, tedy jen rozorána a bylo
zaseto buď obilí, nebo luštěnina a druhý, nebo třetí rok ponechána úhorem k odpočinku
- bez hnojení. Další vývoj, ne starší jak 300 let byl v Evropě bouřlivý, z Ameriky byly
dovezeny brambory, kukuřice i další výkonné plodiny (a žel také tabák, ale my jsme jim
dovezli alkohol), dobytek chovaný ve stájích produkoval hnůj a postupně se hnojená půda
kultivovala nástroji a stroji, až dávala úrodu bez úhoru každoročně. Vyšlechtěné plodiny
zvyšují podstatně výnosy, také pod vlivem umělých hnojiv a díky chemické ochraně rostlin
před chorobami a škůdci. Ve vyspělých zemích dochází k nadprodukci potravin, naopak řada
rozvojových polohladový. Při stálé prioritní funkci výživy se zemědělství přiznávají další
významné funkce - půdo a vodoochranná, ale i krajinotvorná. Podíl zemědělství na tvorbě
HDP a zaměstnanost v zemědělství stále klesá.
Obr. 45
35
Široké terasy pro vinice u Dambořic na jižní Moravě vyžadují rozsáhlé zemní práce a zřízení nových
půdních vrstev. Ve vhodných klimatických poměrech je tato investice rentabilní. Foto: M. Kyselka.
Z celé plochy ČR je pokryto zemědělsky využívanou půdou asi 54%. Jsou to pole,
louky, pastviny, sady, vinohrady a chmelnice se strukturou vesnických sídel spojených
polními a pak kapacitnějšími cestami doprovázenými alejemi, proti erozní pásy zeleně
i mezemi, remízky, malolesy, potůčky, potoky a rybníky. Kombinací těchto prvků vytváří
zemědělství zejména našich pahorkatinách a podhorských oblastech stále dosti
harmonickou krajinu. Na některých místech je to příklad klasické kulturní krajiny - produktem
spolupráce člověka a přírody. Ta vznikla staletým vývojem utvářeným malovýrobními
způsoby hospodaření. Vlastníci půdy na ni pracovali ručně, jen s pomocí koňské, ale občas
i kravské potažní síly. Obraz krajiny tomu odpovídal. Za stodolami a zahradami obytných
domů vesnice se táhla úzká pole osetá různými plodinami. Svažitější polohy byly chráněny
protierozními terasovými mezemi. Neplodné skalnaté a bažinaté pozemky byly ponechány
lesíkům - remízkům. Za plochou polí na okrajích zvlněného katastru obce byly louky
a pastviny. Všechny tyto plochy byly protkány ovocnými stromy, ale také lipami, javory,
později kaštany, které dekorovaly drobné stavby kapliček, božích muk a křížků na návrších
a rozcestích. Byla to doslova obytná krajina s řadou intimních detailů a stala se částí živé
rodiny rolníka, tak jako jeho lidští a živočišní příslušníci.
Tato idyla se počala měnit, již v polovině 19. století. Velkostatky - vlastníci
rozsáhlých pozemků, přirozeně zcelovaly úzké parcely, aby využily plně koňskou a později
traktorovou potažní sílu. Příklady amerických farem hospodařících na rovinných pozemcích
o rozloze jedné čtvereční míle, na ploše cca 260 ha - obdělávaných obilními kombajny
taženými nejdříve osmi koňmi a pak výkonnými traktory inspirovaly velké sedláky
i u nás. Převaha drobných pozemků i na rovinách však vládla na našem venkově
až do poloviny 5O-tých let tak jako dodnes v Polsku.
Obr. 46
Velkovýrobní zemědělská krajina v Arizoně v USA je členěna geometrickými strukturami čtverců o
rozměrech jedné míle s rozptýlenými usedlostmi farem. Foto: G. a S. Jellicoe.
Pak nastoupila tvrdá socialistická kolektivizace našeho zemědělství
a ta argumentovala vyšší produktivitou práce, ale na počátku byla hlavní likvidace
vlastnických vztahů k půdě, hospodářským zvířatům, strojům, nářadí a stavbám. Rozoráním
mezí a svedením dobytka do společných stájí bylo provázeno nesouhlasem většiny rolníků,
ale postupně převládly výhody kolektivního bohatě dotovaného zemědělství, které muselo
36
uživit nejen domácí, ale i mnohé zahraniční obyvatele v „bratrských“, méně efektivně
produkujících zemích.
Obraz zemědělské krajiny se podstatně změnil. Za stále ještě existujícími zahradami
vesnice se i na svažitých pozemcích rozkládají rozsáhlé scelené plochy přerušované
jen nejnutnějšími cestami a výjimečně ponechanými mezovými terasami. Vše pro uplatnění
těžké mechanizace. Početná rozptýlená zeleň byla likvidována, zůstaly nečetné aleje podél
silnic a ojediněle solitérní stromy u několika málo drobných církevních staveb. Takto
upravená krajina skutečně umožňuje vyšší produktivitu práce, než například dosud typicky
malovýrobní krajina polská. V ČR je v zemědělství zaměstnáno jen 3,9 % ekonomicky
činného obyvatelstva (v zemích EU je průměr 4,1) a řadu nadprodukce musíme vyvážet.
Naopak je tato velkovýrobní krajina stále více ohrožena vodní a větrnou erozí,
vysycháním a utlačováním orniční a podorniční vrstvy těžkými stroji a různými škůdci. Právě
úpravy, které vedou k ochraně a zvýšení půdní úrodnosti by měly spoluvytvářet novodobé
krajinné struktury a tím také tvorbu estetických hodnot zemědělské krajiny.
Opatření na ochranu půdní úrodnosti jsou:
 ochrana proti vodní erozi, která spočívá v zabránění rychlému odtoku vody,
po přívalových deštích na svazích a v údolnicích, kdy voda vymílá nejdříve drobné
a pak větší rýhy v ornici a odnáší ji do nejbližší vodoteče, kde nenávratně mizí.
Podobný proces nastává také při rychlém jarním tání sněhu. Ztráta nejcennější
humózní vrstvy půdy je pak kompenzována intenzivnější aplikací umělých i statkových,
ale vždy nákladných hnojiv, které sice dočasně vyrovnají důsledky této ztráty, nicméně
kvalitní půdu se všemi jejími důležitými fyzikálními i chemickými vlastnostmi pro rostliny
nenahradí. Proto se půda chrání předně agrotechnicky. Na prudkých svazích s písčitou
a kamenitou půdou se pěstují jen travní, nebo obilninové porosty, které svým
kořenovým systémem mohou půdu chránit. Nevhodné jsou zde okopaniny - brambory,
kukuřice, řepa - jejichž kořeny během vegetace půdu nikdy nechrání. Dalšími
opatřeními jsou biotechnické úpravy. Na svazích se zřizují příkopové hrázky, travnaté
meze, nebo pásy, které odtok vody účinně zpomalí. V těchto vegetačních pásech se
uplatňuje stromová a keřová zeleň. Tak se stává ochrana proti vodní erozi znovu
výrazným krajinotvorným činitelem, jak tomu bylo v historii.
 ochrana proti větrné erozi, která nastupuje zejména v časných jarních měsících,
kdy půda vysychá bez vzrostlé vegetace. Silný suchý vítr odfoukává nejcennější jemné
humózní části půdy. Už prostá dvouřadá alej podél komunikace je účinným
větrolamem, ale široké - čtyř i víceřadé větrolamy s krajními pásy keřů a středními
37
z vysokých stromů zajistní stabilitu vlhké půdy před větrem do vzdálenosti více
než 300 m. Také tato opatření v návaznosti na staré vegetační pásy podél potoků,
mezí a cest jsou výrazně krajinotvorná.
 k opatřením na ochranu půdní úrodnosti náleží také kultivace a rekultivace
zemědělských půd. Podrobněji je tato problematika uvedena v kapitole 6 - rekultivace.
 Opatření na ochranu vodního režimu půd jsou také významným krajinotvorným
faktorem. Spočívají ve třech oblastech činnosti:
- Zemědělské vodní toky a nádrže. Jestliže pojem bystřina náleží
do vodohospodářské problematiky lesa, pak zemědělský vodní tok má povodí
do 25 km2
, pokryté převážně zemědělskou půdou. Zemědělská vodní nádrž je
budována pro ochranu před záplavami a pro akumulaci vody, pro závlahy. Nádrže
(pokud nejsou betonové a pravoúhlé) vytvářejí nejpůsobivější krajinné motivy, avšak
úprava vodních toků může vést k tupému napřimování malebných zákrutů toku.
- Závlahy polí, luk, sadů a vinic jsou v suchých polopouštních zemích
nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším zúrodňovacím a krajinotvorným činitelem. V ČR
jsou efektivní jen v nejsušších oblastech jižní Moravy, Polabí a Litoměřicka. Tržní
cena závlahové vody však zde brání intenzivnějšímu využití, ale je zřejmé,
že ekonomické a estetické efekty závlah jsou velmi významné.
- Odvodnění bylo v minulých dobách nutností pro získávání zemědělské často
i stavební půdy z močálů a mokřadí. Postupně ve světě ubývá vody v půdě,
projevuje se přesušení a proto je jak ekonomicky tak krajinotvorný prospěch drenáží
v současnosti již problematický.
Obr. 47 Historická a dosud funkční soustava protierozních mezí s monumentální výsadbou stromů
u Říčky v Orlických horách. Foto: M. Kyselka.
K činitelům, které spoluvytvářejí krásu zemědělské krajiny patří také běžná provozní
agrotechnika - tj. každoroční technologie práce s půdou a rostlinami. Ta se zejména
na orné půdě projevuje střídáním četných struktur povrchu půd. Orba, vláčení, setí,
válcování, růst, zrání, sklizeň, podmítka, to vše doplněno hnojením vytváří esteticky velmi
působivé krátkodobé struktury až ornamentálního charakteru.
Pozemkové úpravy zemědělského půdního fondu jsou nástrojem komplexního
plánování a realizace daného katastru obce. Určují přesně v digitálních mapách rozložení
pozemků podle vlastnických poměrů, přístupnost těchto pozemků tj. polní cesty, nezbytné
38
stavby, protierozní a protipovodňová opatření a plochy určené pro zemědělskou dopravu
a stavby.
4. Dopravní stavitelství
Veškerý pozemní pohyb člověka v krajině zprostředkovaný komunikacemi
a dopravními prostředky je vysoce krajinotvorný. Není tvorby krajiny bez cest.
Komunikace svým časoprostorovým charakterem vyjadřuje způsob tvoření i vnímání
krajiny - časové řazení prostorů podél linie pohybu. Důsledky takového dynamického pojetí
dokazuje srovnání dvou kompozičních pojetí tak rozdílných krajinných umělých útvarů jako je
asijská a evropská zahrada. Asijská zahrada je vnímána převážně jako dvourozměrný
plošný obraz na efekt soustředěného a delšího pozorování z jednoho místa. Potlačuje
výrazný prvek cesty v zahradě. Ve srovnání s jasnými liniemi „západních“ zahrad je zde pěší
pohyb vyjádřen jen malebně rozloženými kameny - šlapáky nebo volně tvarovanými
pískovými plochami.
Evropská zahrada je již ve svých počátcích ovládána jasnými cestami,
které vyjadřují logiku provozu z obydlí do krajiny. Gotické klášterní i renesanční zahrady jsou
geometrizovány komunikacemi. Francouzská barokní zahrada a park již vytváří koncept
podrobený cestní síti. Vyjadřují pohyb pěších návštěvníků, ale hlavně kočárů a pohybu koní.
Italské zahrady, ale také pražské téže doby, budované ve svažitých terénech jsou
obohaceny komunikačními prvky schodišť, ramp, teras a kaskád. Rozsáhlé anglické parkové
koncepce postrádají ve hlavní ose od zámku výraznou tvrdou cestu, která je nahrazena
trávníkem. Zde již nejezdí kočáry, ale skupiny jezdců na koních po měkkém terénu. Také tím
v 19. stol. končí krajinotvorné možnosti dané koňskou dopravou.
Avšak právě v tomto století dává nový způsob dopravy tvorbě a využívání krajiny
novou dimenzi. Železnice svými globalizujícími dimenzemi rozšiřuje ovládnutí krajiny.
Početné skupiny obyvatel průmyslových zemí získávají možnost cestovat do krajiny a využít
její kvality pokračováním po pěších turistických trasách.
Obr. 48 Cesta parkovou krajinou se střídavým efektem stromořadí i světlých míst z výhledy
- Bouzovsko. Foto I. Kyselka.
Principielní změnu pak znamená nový dopravní prostředek - automobil,
byť na počátku po starém systému silnic s koňským provozem. Požadavky plynulosti,
bezpečnosti a pohody provozu rozvinuté automobilové dopravy dávají vznik estetice silnice
39
i přilehlé krajiny. Trasování a stavba silničních komunikací má racionálně - počítačově
propracovanou a zkušenostmi doloženou estetiku. Dopravní stavitelství je vzorem
pro ostatní technické zásahy do krajiny. Vychází ze zásad ergonomie silničního provozu,
které určují nejen průběh silniční trasy, ale i blízké a vzdálenější krajinné prostředí. Dopravní
stavitelství pokročilo v estetickém navrhování a realizaci nejdále proto, že rozdělilo estetiku
„vnitřní“ - trasu a okolí z pohledu a bezpečnosti řidiče a posádky a „vnější“ z hlediska
okolního pozorovatele a kvality celého krajinného prostoru. Tím je upravován tvar mostů,
křižovatek, zemních úprav, orientačních ukazatelů apod..
Estetické požadavky jsou zde formulovány dosti přesně. Stanovením silničních
kategorií od III. tř. až po dálnice se vyvozuje také stupeň jejich „začlenitelnosti“ do krajiny
různých terénů. Nižší kategorie III. přirozeně „zapadá“ do terénu, zatím co dálnice často
ovládá a dominuje krajině. Silniční stavby mají ovšem většinou dosti finančních prostředků
pro vypracování prostorového nebo počítačového modelu ve složitějším terénu a tím korekci
krajinu narušujících úprav.
Obr. 49 Silnice nižšího řádu s terénem může být v rovnováze, zatímco dálnice krajinné prostředí
potlačuje a ovládá. Foto M. Kyselka.
5. Rekreace
Rekreace znamená obnovování, znovunabývání tělesných a duševních sil člověka.
Je přirozenou součástí každodenního života od počátku jeho existence, ostatně i všech
vyšších tvorů. Teprve průmyslová výroba - po tvrdě prosazených sociálních požadavcích
- oddělila striktně čas pro práci - výrobu a služby, čas pro odpočinek - rekreaci a čas
pro spánek, což je zásadní forma obnovování životních sil. Do té doby se pracovní procesy
zemědělské a řemeslné výroby volně střídaly s odpočinkem. Sedmý a v ČR od r.1969
i šestý volný den týdne jsou stejně nezbytnou a produktivitu práce zvyšující podmínkou
zdravého života v produktivním věku. Nejintenzivnější rekreaci poskytuje dovolená
- dle zákonů různé délky. Těmito časovými proporcemi jsou také rozděleny jednotlivé druhy
rekreace a jim také odpovídající různá prostředí v nichž se zotavení realizuje:
 Rekreace krátkodobá - každodenní - je, nebo by měla být zdrojem obnovy sil
po asi osmihodinové práci - teoreticky tedy osm hodin rekreace. Její součástí však
není doprava do a ze zaměstnání, jídlo a jeho příprava, studium a druhá výdělečná
činnost. Rekreací je již čtení novin a knih, sledování rozhlasu a televize, koníčky
40
a zábava ve společenských zařízeních. Nejcennější je aktivní pobyt mimo byt,
od procházky v parku po sport. Podmínkou pro takové aktivity je blízkost vhodných
prostorů a zařízení u bydliště - zeleň a hřiště. Krátkodobá denní rekreace je
nejmasovější, nemá větší nároky prostorové a finanční. Jejím urbanisticko
- architektonickým výrazem jsou městské parky, společenská a pohostinská zařízení
a sportovní plochy i celé areály. Pro obyvatele vesnic a předměstí jsou výhodné blízké
krajinné prostory, zejména lesy. Ty jsou sice bez vybavení parků, ale o to
romantičtější. Pro rekreační běh poskytují nejlepší podmínky - měkký povrch a čistší
vzduch. Nutno přiznat, že z časové proporce dne poskytnuté krátkodobé rekreaci jen
malý podíl pracujících ji využívá aktivně. Týká se to i mladých lidí, kteří však z času,
který by měli poskytnout spánku uvolňují velkou část aktivní rekreaci
na diskotékách. Občas to nebývá právě rekreace.
 Rekreace střednědobá - víkendová - je zejména v ČR využívána podstatnou částí
naší populace aktivně (pro naše občany je podle průzkumů EU a ve srovnání
s ostatními zeměmi charakteristická velká spotřeba piva, hromadný víkendový úprk
na chaty a chalupy a hromadný ateismus). Víkendový způsob trávení volného času
vyžaduje dopravní prostředky a levné ubytování a stravování. Vysoký počet chat
- i zahrádkových v blízkém i vzdáleném okolí měst vyrostl v období socializmu. Byl dán
nemožností svobodného cestování do zahraničí, obtížným získáním auta
a snahou režimu udržet občany ve vlasti možností výstavby a nákupu nemovitostí, jako
jediné možnostmi investovat. Jen v blízkém okolí Prahy bylo v roce 1972 napočítáno
více než čtvrt milionu rekreačních objektů. Besídky v zahrádkových osadách
o půdorysu do 16m2
nebyly započítány. Tehdejší vláda byla nucena zavést regulační
omezení proti další výstavbě chat na cenné lesní a polní půdě. Ve stále stejných
normalizačních podmínkách se noví zájemci o rekreaci logicky zaměřili na chalupy
- domy na vesnicích, které se uvolňovaly vzhledem k migraci za prací a pohodlnějším
životem do městských sídlišť. Toto hnutí bylo a je velmi prospěšné. Byly zachráněny
a zvelebeny desetitisíce, často velmi kvalitních domů v rázovitém prostředí. Chalupáři
se často dobře sžili s vesničany a vzájemně si pomáhají až do dnešních časů, kdy
městští důchodci uvolňují byt a zdravě dožívají na dědině. Vedle této pobytové
rekreace s aktivním kutilstvím umožňuje víkend další pohybové formy odpočinku
- výlety k vodním plochám, kulturním a přírodním atraktivitám s prostým i náročným
ubytováním i zábavou. Naše krajiny pro to poskytují vhodné prostředí a vybavenost,
které jsou zajímavé i pro určitou část zahraničních návštěvníků. Také u střednědobé
rekreace platí, že nesmí být příliš finančně náročná i když investice do rekreačních
41
objektů a jejich vybavení jsou dosti vysoké. Jejich běžný provoz musí být z hlediska
rodinného rozpočtu přijatelný. Víkendová rekreace probíhá u značné části obyvatel
také v okolí bydliště. Méně finančně a fyzicky zdatné skupiny obyvatel tráví svůj volný
čas v prostředí rekreace krátkodobé. Tradice aktivní pohybové rekreace v přírodě je
u nás dosti dlouhá a jsou pro ni vytvořeny dobré podmínky - zejména sítí dobře
značených turistických cest. V celém bývalém Československu (bez Podkarpatské
Rusi) je téměř 33 000 km, často krajinářsky efektně trasovaných cest, které spojují
nejzajímavější části přírody i kultury. Na výletech po takto značených cestách
je možno ocenit podrobné znalosti turistů - značkářů. V nedávné době ke
značeným turistickým cestám přibyly nové trasy. Je to předně síť cyklostezek, které
využívají jak méně významné státní silnice, tak i drobné lesní a polní zpevněné účelové
komunikace i prašné cesty. Nejsou však na nich specielně vyznačeny místní
zajímavosti. To nahrazuje další novodobý fenomén naučných stezek, které stručně
a kvalitně informují tabulemi s textem a grafikou o atraktivitách podél cesty. Naučné
stezky jsou - proti vodorovným čtyřbarevným pruhům turistických cest označeny
čtvercem s úhlopříčnou barvou. Jsou součástí velmi přesných turistických map
s informacemi na zadní straně v měřítku 1: 50000. Trasy cyklistické jsou prakticky
nepoužitelné pro běžeckou turistiku zimní. Ta má svoje prostředí ve vhodných
převážně pahorkatých a hornatých krajinách s náročnější vybaveností. Sjezdovky
a výtahy a vleky jsou základní potřebou, spolu s stravováním a ubytováním,
ale i značením běžkařských tras. Při zimní - méně užívané rekreaci se uplatňují
přirozeně také chaty a chalupy ve vhodných oblastech. Proti hotelům jsou podstatně
levnější.
Pro hromadnou víkendovou rekreaci v početných chatách,které podstatně
ovlivňují ráz našich krajin není stanovena žádná jednotná organizační struktura.
Rozsáhlé a početné skupiny chat jsou po svém, téměř živelném rozvoji od 50-tých
do 80-tých let 20. stol. označovány a územním plánem regulovány jako rekreační
lokality a rekreační oblasti - v závislosti na velikosti. Větší rekreační oblasti mají
většinou určité občanské vybavení - obchod, stravování a zábavu. Rekreační lokality
mívají občas svoji samosprávu, ale většinou organizaci postrádají. To vede často
ke sporům, které řeší obec příslušného katastru.
 Rekreace dlouhodobá – jedno a vícetýdenní. Je nejnáročnějším způsobem
regenerace životních sil a probíhá o dovolených - nejméně týdenních. Určité,
ale stále četnější skupiny obyvatel ČR tráví dovolenou v zahraničí - v létě u moří, v
zimě v horách, ale i na poznávacích zájezdech - a jsou ochotny věnovat dosti vysoké
42
částky. Podstatná část našich dovolených se realizuje levněji - v naší zemi. Stejně tak
jako o víkendové rekreaci jsou to rodiny s malými dětmi, které zůstávají na chatách a
chalupách. Další vyhledávají kempy, nájemní chaty, penziony a hotely u vodních nádrží
a v horách. Nabídka těchto zařízení je dostatečná i pro návštěvníky ze zahraničí, neboť
ti se zajímají hlavně o Prahu (52%), Karlovy Vary (7%), Jihomoravský kraj (6%),
atd.až po Pardubický (1,5%). Proti sousednímu Rakousku jako turistické velmoci jsou
u nás jak přírodní tak kulturní atraktivity nedostatečně popularizovány, ale také
vybaveny - včetně chování personálu. V tomto směru jsou u nás velké nevyužité
rezervy. Na Slovensku, kde jsou turistické magnety četnější i atraktivnější je tento
proces dynamičtější i když výchozí podmínky jsou složitější.
V. ZÁKLADY ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBY
Zahradní a krajinářská tvorba (ZKT) je činností zabývající se plánováním,
projektováním a zřizováním ploch zeleně a pěstováním rostlin pro tyto účely. Je oborem
přesahujícím zahradnicko – pěstitelskou stránku, ale dotýká se více úseků lidských činností
(architektura, stavebnictví, územní plánování, výtvarné umění, estetika, dějiny umění,
památková péče, lesní a vodní hospodářství, ochrana přírody, geografie, psychologie,
sociologie atd.).
S architekturou, stavebnictvím a územním plánováním má zahradní a krajinářská
tvorba společný základní cíl tj. vytváření prostoru, pouze prostředky jsou jiné, tedy nikoliv
materiál stavební, ale přírodní a to jak biotický (stromy, keře, byliny, trávník), tak i abiotický
(terén, kámen, voda), nicméně i umělý (technické povrchy, mobiliář, drobné stavby). Hlavní
odlišností od jmenovaných oborů je charakter tohoto materiálu. Zatímco stavební materiál
má dosti přesně definovatelné technické parametry a jen pomalé působení času na jeho
vzhled, u rostlinného materiálu je nově založené dílo zahradní a krajinářské tvorby úplně
odlišné od téhož díla po třiceti létech. S tím musí zahradní a krajinný architekt počítat
a kompozici, druhové složení i jednotlivé zásahy do založené výsadby během jejího vývoje
plánovat tak, aby konečného cíle bylo dosaženo. Protože se však dílo ZKT mění neustále
doslova před očima jak během let, tak i během jednoho roku, stává se plánování a realizace
pravidelné údržby zeleně (na rozdíl od architektury) ještě důležitější než výsledný zahradně
krajinářský projekt. Na rozdíl od stavebního materiálu je rostlinný materiál vzhledem
k vysokému počtu druhů daleko variabilnější a díky faktu, že jde o živé organismy také nelze
spoutat do technických parametrů, neboť stejně jako dva různí lidé, tak se i dva různí jedinci
43
stejného druhu stromu či keře mohou za určitých okolností, tedy např. za velkého mrazu
nebo velkého sucha mohou chovat zcela jinak. Pro zahradního a krajinného architekta je
tedy prioritní znalost co nejširšího druhového sortimentu a pěstitelských
a uživatelských nároků jednotlivých druhů.
Při zakládání ploch zeleně docházelo v dějinách (a stále někdy dochází) k
přeceňování účelnosti – tedy např. zdravotní a hygienické funkce zeleně a jindy naopak
k nadhodnocení estetické stránky díla – tzv. dekorativismus. Cílem současné tvorby objektů
zahradní a krajinné architektury je optimální propojení těchto dvou principů.
1. Zahradně architektonická kompozice
Pod pojmem kompozice rozumíme takový výběr a uspořádání prvků (hmot, linií,
struktur, barev), aby vznikl nový harmonicky působící celek.
Každý záměr lze nakomponovat různými způsoby stejně hodnotně. Výsledek je vždy
ovlivněn vkusem, náladou, výchovou, zkušenostmi a zážitky tvůrce kompozice.
2. Hlavní kompoziční zásady
2.1. Logičnost a přiměřenost
Tvůrčí prostředky musí odpovídat charakteru díla, např. skalka v rovině z různých druhů
kamenů nelogicky uložených, suchomilné rostliny u vody, květinové záhony, kašny a
pravidelné úpravy v lesoparku apod. Jinak se řeší venkovská náves a jinak velkoměstské
parkové náměstí či úprava navazující na volnou krajinu.
2.2. Rozhodnost a jasnost
Dílo by mělo být stylově vyhraněné (buď geometrické nebo přírodně krajinné, jasná
křivka či jasná přímka apod.) nebo aspoň obě různorodé části od sebe viditelně oddělit.
2.3. Účelnost
Účelnost nemá být v rozporu s krásou, ale naopak funkce (rekreace, reprezentace, ochranný
– krycí nebo doprovodný porost) má tvořit základ formy. Podstatný je program (zadání) co
má plocha zeleně především plnit a také kolik funkcí je s ohledem na její výměru lze spojit.
Např. na malé ploše nemůže být současně dětské hřiště a odpočívadlo pro seniory.
Následně je uvedeno několik zásad účelnosti při navrhování a zakládání ploch zeleně
Účelnost v provozu díla (plochy zeleně)
44
 stanovení hlavních směrů (trajektorií) pohybu, aby se nechodilo mimo cesty
 síť cest hlavních a vedlejších –netříštit zbytečně trávníkové plochy
 nekřížit víc jak 4 cesty
 nenapojovat cesty pokud možno pod ostrým úhlem
 stanovení míst klidu a odpočinku – zezadu kryté dopředu výhled
 stanovení hlavních kompozičních efektů a pohledů
Účelnost technicko – ekonomická
 přiměřenost nákladů dle významu a lokalizace díla (zda použít a jaké květinové
záhony, dlažby, terénní úpravy, vodu, výtvarné doplňky apod.)
 účelné možnosti využití mechanizace (větší skupiny keřů, zahuštěné výsadby, velké
plochy trávníku), možnost použití automatické závlahy
2.4. Kompoziční principy
Rozlišujeme dva základní typy kompozice:
 kompozice geometrická (architektonická) – převládají geometrické prvky. Je
náročnější na realizaci i údržbu. Může být symetrická nebo asymetrická
 kompozice přírodní – v půdorysné i pohledové rovině převládají nepravidelné tvary,
přírodní principy tvorby. Z estetických a ekonomických důvodů současně
nejpoužívanější
 souměrnost – symetrie (osová, středová), význam má hlavně v historických úpravách
 nesouměrnost – asymetrie vnáší pohyb a malebnost – Přesto dílo může působit
vyváženě. Je zde tzv. skrytá rovnováha
 naturalismus – kopíruje přírodní vzory, imitace přírodních materiálů a jevů (umělé
jeskyně, vodopády apod.). Využíván hlavně koncem 19.století. Ne vždy vkusný
2.5. Proporcionalita
Proporce jsou poměry veličin (výšek, šířek, délek) v každé umělecké tvorbě velmi
důležité.
V renesanci byla z rozměrů lidského těla stanovena esteticky optimální proporce - zlatý
řez a : b = b . (a + b), 1 : 1,618
V kompozici platí, že příliš mnoho různých proporcí (např. v dlažbě) působí zmatek a jen
jedna proporce je při opakování na velké ploše fádní
2.5. Měřítko
45
Velikost objektů, vzdálenosti, šířky, poloměry, křivky cest musí odpovídat
charakteru díla (prostoru). Velké dlážděné či travnaté plochy bez detailu ztrácejí tzv.
lidské měřítko. Do malé zahrady nesázíme stromy velkého vzrůstu a v rozsáhlém parku
působí drobné skalky, zídky a nádoby nepřirozeně.
2.6. Iluze
Používá se pro zvýšení psychologického účinku kompozice Např. použití hrubších
a tmavších dřevin v popředí a sesazení vzdálenějších světlých a jemných dřevin blíže
k sobě vyvolává dojem delšího prostoru – jde o iluzi prostorovou i barevnou.
převaha volných trávníkových ploch působí dojmem rozlehlosti. převaha vyšších a
hustých tmavých dřevin vyvolává pocit stísněnosti. –
Dojem větší výškové členitosti - štíhlé vysoké porosty na terénních vyvýšeninách a
zlomech (např. v mírném údolí průhonického parku) evokuje dojem kaňonu. Velmi
efektní je zrcadlení ve vodní hladině (např. park v Lednici), kdy dochází k optickému
zvětšení prostoru.
2.7. Dominanta
Je objekt soustřeďující na sebe v kompozici pozornost svou výškou, vyvýšenou
nebo centrální polohou či efektností
Pro správné použití dominant platí principy:
 estetická atraktivnost po celý rok
 úměrnost kompozici (v malém zákoutí nádoba, v parku výrazný strom, v krajině
nejvyšší vrchol)
 správné umístění (v nepravidelné úpravě lépe nebýt zcela ve středu)
 ostatní prvky zdůrazňují dominantu, nerozptylují pohled na ni podružnými
dominantami
 potlačení nežádoucích dominant (nevzhledné budovy apod. zakrýt zelení apod.)
2.8. Gradace - stupňování
Je to postupná změna probíhající určitým směrem, vzestupně nebo sestupně.
Stupňuje se kterýkoliv prvek (velikost, barva, psychologický účinek) obvykle směrem
k dominantě (např. vyhlídka, scenérie) Vrcholný efekt je obvykle v prostředku trasy
vycházkového okruhu nebo kousek za ním. Zajímavě gradované bývají siluety měst a
vesnic.
46
2.9. Rytmus
Jde o opakování a prostřídávání určitých stejných i kontrastních prvků
rytmus pravidelný – stejné prvky nebo střídání dvou (alej z jednoho nebo dvou druhů
stromů)
rytmus gradační – viz gradace
rytmus nepravidelný – řád opakování není na první pohled patrný (více různých
vegetačních a stavebních prvků se opakuje po delších segmentech)
2.10. Kontrast
Efekt kontrastu v umění vyplývá z efektu vzájemných protikladů. Např. horizontála
vodní plochy a vertikála cypřišů, jemné světlé traviny na pozadí hrubých tmavých jehličin
apod. Kontrast je významný výrazový prostředek, neboť vedle dominanty nejvíce poutá
zájem a vnáší oživení a napětí. Přílišné použití kontrastu působí roztříštěně a kýčovitě
Zásady pro použití kontrastu:
 víc kontrastů nalezneme v geometrické kompozici než v přírodní
 čím větší kontrast, tím méně často lze opakovat
 velká skupina dřevin nepřipouští kontrasty jako skalka
 kontrasty přirozené a krátkodobé (barva květů a podzimního listí) se snáší i ve větším
množství
 kontrast vynikne více, je li okolí nevýrazné
 stejný kontrast by se v přírodní kompozici neměl opakovat, v geometrické kompozici
a pravidelném rytmu ano
2.11. Harmonie - rovnováha
Aby mnoho různých vegetačních i tavebních prvků nepůsobilo zmateně a neuspořádaně,
je nutná harmonie - jednota vnitřního obsahu s vnější pravdivostí díla, obsahu a formy
nebo jednota protikladů (např. horizontál, vertikál a diagonál)
Důležitý je jednotící prvek (např. rozlehlý trávník, dominantní druh dřevin apod.)
2.12. Proměnlivost
Scenérie v zahradní a krajinné kompozici nejsou konstantní a nehybné, ale mění se
(zejména barevnost) v průběhu roku, dne, změnami počasí atd.
Z dalších prvků podléhají proměnlivosti zejména:
Světlo a stín
 světlé jsou trávníky, vodní hladina, obloha,
47
 tmavší jsou porosty keřů, stromů, barva, velikost a hustota koruny, intenzita stínů
 Slunce ovlivňuje vnímání plastičnosti porostů, zvláště stojí li nízko
 ranní a večerní světlo zdůrazňuje červené barvy
 v parku je třeba hledět na vyváženost slunných a stinných ploch
Zvířata
 jejich přítomnost lze ovlivnit cíleným soustředěním zdrojů potravy např. na dvou
stranách průhledu
2.13. Průhledy, výhledy a pohledy
Jsou to usměrněné pohledy do sousedních částí kompozice s osou a kulisami.
V zámeckých parcích většinou hlavní průhled navazuje na budovu nebo je veden jeho
podélnou osou a pokračuje až k hranicím parku nebo do krajiny, kde může směřovat
k terénní nebo architektonické dominantě.
Různé partie kompozice bývají propojeny vedlejšími průhledy. Dlouhé průhledy by
neměly vést ve směru převládajících větrů. V popředí průhledů se umísťují dřeviny
větších rozměrů, hrubší struktury a tmavší barvy, ve středu jsou dřeviny s průměrnými
vlastnostmi a pozadí, kde se spíše jemnější a světlejší porosty z důvodů dosažení
iluzivního perspektivního účinku zužují, tvoří dominanta.
Výhledy
Výhledy rozšiřují opticky prostor parku o pohledy do zajímavého okolí. Vyhlídkové body
jsou často vyvýšená místa, kde se s oblibou zřizují odpočívadla.
Pohledové vymezení obrazu
Na vyhlídkách je vhodné vymezení - zarámování žádoucího pohledu. Rámec je tvořen
obvykle stromy a keři, případně okraji besídky, skalami nebo jinými prvky na hranici
zorného pole 60°
Důležitou roli zde hraje kontrast světla a stínu, zvláště je li stanoviště umístěno
v tmavším prostoru a obraz plně osvětlen.
Některé obrazy jsou vymezeny už jen tím, že jsou v prostoru izolovány – např. solitérní
strom nebo zajímavá stavba na rozlehlém trávníku.
2. 14. Zeleň a architektura
Správně komponovaná zeleň umocňuje efekt architektury, tím, že ve správné míře
zdůrazní nebo potlačí linie architektury vertikál i horizontál.
48
Velmi efektní a často využívaný je rychlý účinek popínavých rostlin, které promění a
ozvláštní historickou i moderní budovu.
Důležitá je volba barevných kontrastů – tmavé druhy ke světlým fasádám,
k horizontálním liniím staveb spíše vertikální dřeviny a naopak.
I tam, kde nelze pro nedostatek prostoru vysadit stromy, může velká plocha nízké zeleně
(různorodých barevných keřů a bylin) částečně vyrovnat účinek vyšších porostů.
A konečně důležitá je tzv. milosrdná zeleň, jejíž funkcí je zakrytí nevzhledných a ryze
technických staveb
1. Soustava zeleně v sídlech
1.1. Funkce zelených ploch v sídlech
Všechny civilizační procesy jsou provázeny rozvojem technických složek
prostředí, z nichž některé mají negativní dopady na fyzický i psychický rozvoj člověka
a to zvláště ve městech a aglomeracích. Jednou z cest kompenzace těchto nepříznivých
vlivů je vytváření přírodě blízkého prostředí, což v rámci sídel znamená zakládání
a údržba ploch funkční zeleně. Až 31 % městských obyvatel neopouští v létě město
ani na víkend a totéž až 57 % obyvatel v zimě. Jedná se zpravidla o obyvatele sociálně
nejslabší. Ale i občané vyjíždějící na víkendy a na dovolenou tráví ve městě až 70 %,
a proto je nutno řešit jejich rekreaci co nejblíže místa bydliště.
 Snížení a vyrovnání teplot vzduchu, vysoké albedo.
50 až 100 m široký pás zeleně dokáže ve svém bezprostředním okolí znatelně snížit
teplotu vzduchu. Albedo znamená odrazivost, tz. podíl pohlceného tepla k teplu
odraženému– zeleň tedy se svým albedem 30 – 50 % (na rozdíl od zpevněných ploch,
jejichž albedo je 4 – 10 %, které teplo intenzivně odrážejí do okolí) v létě
významně zvyšuje pobytovou pohodu v sídlech.
 Zvýšení relativní vlhkosti Město je sušší až o 20 – 30 % než neurbanizovaná krajina.
Zeleň ve městě dokáže díky transpiraci tuto vlhkost zvýšit až o 20 %.
 Zpomalení koloběhu vody Rostliny umožňují dokonalejší zasakování vody do půdy.
 Usměrnění proudění vzduchu Útvary zeleně mají vliv na vertikální i horizontální
proudění vzduchu. Ve dne klesá chladnější vzduch v porostech k zemi, a vytlačuje
teplejší vzduch do stran, v noci obráceně.
49
 Snížení rychlosti větru V liniovém pásu dřevin se rychlost větru ve vzdálenosti do 5 -
10 násobku výšky tohoto pásu od jeho okraje snižuje o 30 – 40 %, ve vzdálenosti 15 –
20 násobku teprve pomalu dosahuje své původní rychlosti. Záleží při tom na
propustnosti pásu, kdy polopropustné pásy zadržují rychlost sice jen částečně , ale na
podstatně delší úsek než pásy nepropustné.
 Tlumení účinku teplotní inverze. Zeleň svou transpirací celkově vyrovnává rozdíly
teplot, tedy i v tzv. inverzních polohách (mrazových kotlích). Pokud však v těchto
polohách nevhodně situovaná zeleň brání horizontálnímu proudění, může nežádoucí
účinky inverze ještě zhoršovat nebo aspoň stabilizovat.
 Náhradní ekologické lokality pro ptáky a drobnou zvířenu Hnízdění a dutiny
pro zpěvné ptactvo.
 Tvorba kyslíku, fytoncidů a repelentů, eliminace některých škodlivých plynů
Závisí na druhu rostlin, neboť některé jsou na plynné imise citlivé. Spotřebovávají oxid
uhličitý a některé produkují fytoncidů snižující množství mikroorganismů v ovzduší
a odpuzují hmyz (jehličnany, ořešáky, balzámové topoly aj.).
 Funkce prachového filtru Částečky prachu se usazují na listech a srážkami jsou
splavovány do půdy.
 Vliv na tlumení hluku Zvukové vlny se při průchodu překážkami tříští a jejich účinek
se snižuje. Význam protihlukových stěn je i psychologický.
 Pozitivní vliv na lidskou psychiku Pobyt v zeleni uklidňuje a umožňuje aktivní
i pasivní odpočinek.
 Estetický, kompoziční a prostorotvorný význam Zeleň spoluvytváří prostor a člení
plochu, zvýrazňuje stavby a zakrývá jejich nedostatky. Příjemně působí proměnlivost
scenérií, barvy a tvary, rostlin, jejich květů, listů a dřeva.
 Umožnění odpočinku, sportu, rekreace a poučení Pohyb v přírodě působí
na člověka regenerativně i výchovně.
1.2. Třídění zeleně
Pro bilanci a plánování investic do zeleně v zastavěném území je nutná její
klasifikace – třídění:
a) dle nároků (nákladů) na údržbu (na jednotku plochy za rok) (B. Piro, 1985)
rozhoduje typ rostlinných prvků a jejich plošné zastoupení
50
1. kategorie – parková náměstí, hlavní městské parky, zeleň před nejvýznamnějšími
budovami města s intenzivně kosenými trávníky, vyšším podílem tvarovaných dřevin a
květinových záhonů
2. kategorie – menší parkově upravené plochy na méně viditelných místech, parky
okrajových městských částí, uliční stromořadí, zeleň školských a nemocničních areálů
3. kategorie – sídlištní zeleň, hřbitovy (zde záleží na jejich poloze a míře využívání
jakožto parkové plochy ve městě)
4. kategorie – lesoparky, louky a zeleň navazující na volnou krajinu
b) dle příslušnosti a funkce, VŠZ v Lednici na Moravě (B. Wagner, 1979)
 zeleň soukromá – soukromé zahrady, zahrádkové a chatové osady
 zeleň vyhražená – není pro veškerou veřejnost: zeleň obytných vnitrobloků, zahrady
zdravotnických a sportovních zařízení, nádvoří veřejných budov, úřadů, výzkumných
institucí, průmyslových a zemědělských závodů.
 zeleň veřejná – městské parky a parčíky, parková náměstí, uliční stromořadí,
lázeňské parky, zeleň kolem pomníků, sídlištní zeleň, botanické a zoologické zahrady
 zeleň zvláštního účelu – kompoziční záměr je zde obvykle sekundární – ochranná
pásma průmyslových a zemědělských závodů, ochranné lesní pásy – větrolamy,
doprovodné porosty komunikací a vodních toků, rekultivační zeleň na devastovaných
půdách, hřbitovy (u těch však kompoziční záměr často nalézt lze – zejména u nově
zakládaných by měl být obsažen vždy)
 zeleň hospodářská – hospodářské lesy, ovocné sady, vinohrady, chmelnice, prutníky.
 zeleň krajinná – zahrnuje veškerou zeleň mimo zastavěné území obce
c) dle charakteru, Výzkumný a šlechtitelský ústav v Průhonicích, 13 kategorií (Souček,
Šonský, 1975)
 parky – upravené plochy zeleně s minimální výměrou 0,5 ha a šířkou 25 m.
Rozlišujeme parky městské, lázeňské, historické, osvětové, rekreační atd.
 lesní parky – parkové lesy – jsou zakládány na okrajích měst úpravou z lesů
hospodářských nebo na rekultivovaných plochách za účelem rekreace. Mívají více
travnatých ploch, solitérů i skupin stromů včetně vybraných exotů. Budují se zde
vyhlídky, průhledy, přístřešky, vycházkové okruhy, jezírka, studánky, pomníky. Usiluje
se o pestřejší druhovou a věkovou skladbu, hospodaření je zde maloplošné, těžební
způsob jednotlivě nebo skupinově výběrný.
51
 menší parkové plochy – plochy pod 0,5 ha. Funkce převážně okrasná. Jedná
se o různé plochy u občanské vybavenosti, významných budov, pomníků, dětská
hřiště, nádvoří a atria.
 sídlištní zeleň - plochy zeleně v nových i starších obytných souborech s rekreační
funkcí, zahrnují však i klepače koberců, kontejnery atd.
 aleje - podél komunikací a vodních toků
 botanické zahrady, arboreta, zoologické zahrady – zeleň výzkumně výchovného
charakteru
 hřbitovy – speciální typ zeleně plnící rovněž rekreační funkci
 zeleň u objektů rekreačních služeb a zařízení – dle potřeby obsahuje různá
odpočinková (odpočívadla, altánky), sportovní zařízení (tenis, minigolf, ruské kuželky)
 zeleň u školských a výchovných zařízení – zeleň při různých typech škol
výchovného charakteru
 zahrady v individuální zástavbě – okrasné a užitkové zahrady u rodinných domů
a soukromých chalup a chat
 zahrádkové a chatové osady – užitkové a okrasné zahrady bez obytné zástavby
 hospodářská zeleň – hospodářské lesy, vinice, chmelnice, ovocné sady, prutníky,
 ochranná zeleň – izolační pásy kolem průmyslových a zemědělských závodů,
větrolamy apod.
 rozptýlená zeleň – menší plochy krajinné zeleně mimo les (meze, remízy, doprovodná
zeleň, zeleň u staveb v krajině)
1.2.1. Množství zeleně v sídlech
Stanovuje se složitějším výpočtem. Rozsah zeleně ve městech na obyvatele by měl
být následující:
Veřejná zeleň 8 – 12 m² / obyv.
Zeleň obytných souborů 14 – 19 m² / obyv.
Zeleň občanského vybavení 6 – 9 m² /obyv.
Ostatní zeleň 22 – 35 m² / obyv.
Celkem 50 – 75 m² / obyvatele
52
Dostupnost je u veřejné zeleně optimální do 10 minut chůze, záleží ovšem na
kvalitě. Obvykle to však (zvláště v historických jádrech a starších čtvrtích) není reálné.
V dnešní době lze plochy zeleně uvnitř měst získávat např. asanací starých průmyslových a
skladových areálů.
1.3. Zeleň soukromých obytných a rekreačních objektů
Zahrnuje zeleň u rodinných domů, chat a chalup a zahrádkové a chatové osady.
Zahrady rodinných domů
Tyto zahrady patří k nejudržovanějším a nejintenzivněji využívaným typům zeleně,
které se zpravidla skládají z následujících částí:
 předzahrádka její charakter je převážně okrasný. Nemusí být oploceny, nebo jen
nízkým plotem zvláště u novější výstavby, kdy se tak prakticky stávají součástí veřejné
zeleně (oplocení až v úrovni čelních stěn zástavby). Její uspořádání záleží do velké
míry na velikosti a tvaru. Obvykle obsahuje centrální trávník a po obvodu kvetoucí keře
a trvalky, místo trávníku však mohou být použity pokryvné dřeviny. Dekorativně působí
balvany a nášlapné kameny Na venkově lze doporučit použití tradičních kvetoucích
rostlin ať už letniček (hledíky, máky, aksamitníky), cibuloviny (narcisy, tulipány,
česneky) nebo trvalky (slunečnice, stračky, astry).. Vchod může být rámován vyššími
keři. Od intenzivnější komunikace mohou být odděleny živým plotem. Je li
předzahrádka dostatečně velká a vzdálená od domu, mohou být použity i vyšší stromy.
Obr. 52 a 53V předzahrádkách se uplatní hlavně druhově a tvarově pestrá nízká zeleň – pokryvné
dřeviny a trvalky. Foto: I. Kyselka
 část okrasná a část obytná jsou vlastně rozšířeným obydlím, na které navazují a
často splývají, takže bývá poměrně obtížné je od sebe prostorově nebo nějakou
definicí odlišit Základem je nejobvykleji dobře udržovaná trávníková plocha uzavřená
okrajovými kulisami okrasných keřů a trvalek. Mohou zde být balvany, skalky,
mokřady, jezírka, ptačí napajedla nebo i plastiky, raději však ne charakteru trpaslíků a
hradů.
Tyto části mají mít intimní odpočinkový charakter. Součástí bývá dlážděné odpočívadlo
pod pergolou s popínavou rostlinou a pohodlným zahradním nábytkem. Vhodná je
53
návaznost na bazén, či alespoň zahradní sprchu. Dle potřeby zde umístíme dětský
koutek s pískovištěm, houpačkou nebo i jinou průlezkou.
Cestičky zahradou vedeme raději po obvodu, aby se netříštila celistvost
trávníku a stačí z nášlapných kamenů.
Okrasné jezírko vyžaduje dosti péče, ale je velmi efektním prvkem, zvláště je-li
osázeno vhodnými rostlinami.
Zahradní krb nebo ohniště jsou vhodné, navazují li přímo na odpočívadlo,
nehodí se však do zahrad s hustou zástavbou kolem.
Zahradní osvětlení se uplatní u odpočívadel a na terasách a při nasvícení
efektních částí zahrady by současně nemělo rušit během dne.
 část užitková bývá někdy od ostatních částí pohledově oddělená živým plotem a má
mít spíše pravidelný charakter, ale na některé pečlivě udržované prvky (záhony, vinice,
ovocné stěny mohou být pro svou dekorativnost otevřeny z předchozí části pohledy
(zvlášť na venkově). Ovocné stromy mohou být součástí i okrasné a obytné části.
V rohu se umísťuje kompost přikrytý pro lepší fermentaci černou fólií. V mnoha
západoevropských zemích se dnes užitkové části se zeleninou nebo malými skleníky
pro různé speciální plodiny (tzv. hobby garden) stávají opět zajímavou módou.
Obr. 54
Zahrady větších vil z 30. let vyžadují i větší stromy, které taky změkčují tvrdé funkcionalistické linie.
Zasahují - li však do stavby, nebo nadměrně stíní, vyžadují řez nebo odstranění - Kranzova vila v Brně.
Foto: G. Arnold.
Obr: 55
Zahrady větších vil z 30. let vyžadují velkoryse řešené prostory travnatých ploch a skupin stromů Vila
Tugendhat v Brně. Foto: G. Arnold.
Zahrádkové osady
Vznikaly zejména v době masové bytové výstavby a touze nájemníků po kousku
půdy a vlastní zeleně. Jde obvykle o velkovýrobně nevyužitelné plochy v majetku města.
Existují v zásadě dva typy:
 dočasné jsou pronajímány zpravidla jen na dobu určitou a tedy zpravidla neobsahují
stromy, chatky ani ploty. V dnešní době se dosti omezují.
 trvalé bývají vymezeny územním plánem, mají být dobře dosažitelné MHD. Je nutné
vhodné začlenění do krajiny např. vysokou zelení. Celková plocha by měla být alespoň
54
2 ha a jednotlivých zahrad od 50 do 500 m². Velikost zahradního domku je omezena
plochou 5 x 5 m. V zahradě u domu má být alespoň malá okrasná a obytná část krytá
pergolou nebo vyšším stromem. Zahrádkové osady by měly mít společná zařízení jako
klubovnu, moštárnu, případně palírnu. Cesty zahrádkovou osadou mají být veřejně
průchozí, oddělené však od zahrádek ploty. V blízkosti by mělo být parkoviště
a ekodvůr na s možností odvozu spalitelného odpadu.
Obr. 56
Jednotně působící zahrádková osada v Kaiserslauternu, Německo. Foto: I. Kyselka.
Zahrady soukromých chalup a chat
Zásady platí velmi podobné jako u soukromých zahrad u rodinných domů
s tím rozdílem, že musí být respektován ráz okolní obce a krajiny a nutno zohlednit fakt,
že údržba a zálivka nebude tak intenzivní.
1.4. Zeleň vyhražená
Zeleň komerčních rekreačních objektů
Okolí těchto objektů musí respektovat krajinný ráz. Vysazovány mají být především
domácí dřeviny. Podobně jako u soukromých zahrad zde mohou být umístěny ohniště,
bazén, odpočívadlo (terasa), dětské hřiště, parkoviště a udržovaný trávník.
Školní zahrady – školy základní a střední
Kromě funkce estetické a hygienické musí mít i funkci výchovnou. Velikost zahrady
se pohybuje od 25 do 40 m² na žáka. Zahrnuty v tom jsou hřiště, okrasná i výuková část.
Posledně jmenovaná nemá mít víc než 13 m²na žáka, aby ji žáci zvládali v rámci výukových
hodin obdělat. Školní zahrada se zpravidla dělí na:
 část okrasnou: jednoduchá, ale vkusná a působivá úprava. Převládat mají domácí
dřeviny, nicméně bohatost sortimentu bylin má být vysoká. Dle možností lze zřídit
i skalku či okrasné jezírko. Vhodná je i učebna v přírodě na mírném svahu. Součástí
okrasné části může být botanická sbírka rostlin či zookoutek. Umístěna mají být různá
krmítka pro ptáky z produkce školních dílen.
55
 část výrobně pokusná: žáci zde pěstují různé užitkové rostliny na záhonech
a ve sklenících a také ovocné stromy tak, aby poznali co nejvíce pěstebních postupů.
Zajištěna však musí být i péče v době školních prázdnin.
 část sportovně rekreační: má být dle možností vzdálená od učeben pro svou
hlučnost. Obsahovat má nejméně jedno hřiště a atletické dráhy.
Vybavení zahrad a náplň jednotlivých částí se může např. lišit dle zaměření
středních škol (školy zemědělsko – technické, umělecké apod.)
Obr. 57
Terénní úpravy pro kulturu a sport v areálu Vyšší odborné školy v Zweibrückenu přestavěné z bývalých
kasáren. Foto: I. Kyselka.
Zahrady mateřských škol
Mají mít cca 40 m2
na dítě. Základem je rozsáhlý a dobře udržovaný trávník
s kulisou stromů a keřů na okrajích. Jednotlivá oddělení mají mít vlastní pískoviště, naopak
nejstarší děti mohou mít i zajímavé průlezky. K další vybavenosti patří brouzdaliště
se sprchou, houpačky, koloběžková dráha, sportovní nářadí, venkovní sezení s možností
letní jídelny. Pro kryt hřišť se volí měkké povrchy (tartan, japex, umělý trávník).
Upřednostňují se keře a stromy se suchými plody, naopak nesmí být použity dřeviny
a rostliny jedovaté.
Zeleň úřadů a výzkumných ústavů
Okolí těchto budov má charakter veřejné zeleně a má mít tedy reprezentativní
charakter. Mnohé z nich však mají i nádvoří či atria, které jsou zelení vyhraženou. Uplatní se
zde skupiny keřů či stromů umístěné hlavně do středu plochy, střídané s plochami trávníků
nebo pokryvných dřevin. Dle možností jsou tyto prostory doplněny lavičkami pro využití
v poledních přestávkách, případně i zařízeními pro stolní tenis či badminton. Mají li ústavy
rozsáhlejší zahrady parkového nebo pěstebního rázu, upravují se dle zásad pro úpravu
takovýchto ploch.
Obr. 58
Velké plochy trávníků a keřů z důvodů racionální údržby i lepšího estetického působení, balvany, Areál
Tech. Univerzity Kaiserslautern – Porýní, Německo. Foto: I. Kyselka.
Obr. 59
56
Vyhražená zeleň, text: Vkusná kompozice vody, travin, dlažby, osvětlení v areálu Tech. Univerzity
Kaiserslautern - Porýní, Německo. Foto: I.Kyselka.
Zeleň sportovních zařízení
Tato zeleň má zásadní hygienický význam, neb sportoviště jsou někdy masově
navštěvována. Měla by být vzdálena od příliš frekventovaných silnic a zeleň zde má tvořit
ochrannou clonu. Sportoviště mají být v rozsahu 4 – 5,5 m2
na obyvatele, z toho zeleň 3 m2
.
U dětských hřišť pro děti do 6 let by tato plocha měla být 10 – 12 m2
na dítě. Musí být
chráněna zelení proti větrům. Písek v pískovišti se mění nejlépe 2x za sezónu. Mobiliář
volíme dle věku dětí. Do 6 let stačí houpačky, skluzavka, méně náročné průlezky a kreslící
stěna nebo asfaltová plocha k tomuto účelu. Vhodná je i rozmanitější modelace terénu
na menší pahorky. Pro starší děti jsou vhodná robinzonádní hřiště s indiánskými vesnicemi,
dřevěnými pevnostmi apod.. U sportovních areálů je vhodná jejich ochrana proti
převládajícím větrům od západu a severozápadu víceřadými ochrannými pásy. V okolí hřišť
jsou vzhledem ke znečišťování opadem listů a celoročnímu působení vhodné jehličnany
nebo dřeviny shazující listí po prvních mrazících (jírovce, javory, lípy). Plot kolem hřišť má
být popnut nebo doprovozen keřovým živým plotem. Kolem koupališť musí navíc být
dostatek udržovaných trávníků ke slunění.
Botanické a zoologické zahrady
Tyto zahrady, které mají populárně naučný charakter a důležité je, aby veškeré
exponáty byly dobře a přehledně označeny a současně, aby se návštěvníci dobře orientovali.
Rostliny v botanických zahradách a arboretech možno uspořádat jak dle botanického
systému, tak i dle použití (rostliny kulturní – polní, popínavé, pokryvné, vlhkomilné, skalkové,
nebo i okrasné listem, s barevnou kůrou - borkou apod.) a nejčastěji podle původu, tedy
např. Severní Amerika, vápencové Alpy, jihomoravská lesostep apod. Vždy však nutno
zachovat hledisko estetické, tedy aby se rostliny kompozičně příliš netříštily, aby ve skupině
pokud možno vždy něco, ale ne vše právě kvetlo, aby bylo dosaženo působivých barevných
kombinací apod. Současně je třeba mít na paměti, že není účelem otrocky napodobovat
přírodu, neboť naprosto přirozeného charakteru přírodního prostředí stejně nelze úplně
dosáhnout a proto je někdy vhodné pro dosažení optimálních podmínek pro různé specifické
druhy rostlin pracovat i s abiotickými materiály jako kámen, beton, kov či sklo. Například pro
rostliny rostoucí na převisech a útesech jsou v Arboretu brněnské MZLU vytvořeny působivé
originální vertikální stěny kombinací betonových panelů a travertinových balvanů. I
v botanických zahradách mají svůj význam moderní sochařská díla z různých materiálů,
jakož i odpočívadla a herní prvky pro děti.
57
Dnešní Zoologické zahrady nutno chápat ne jako žaláře zvířat, ale jako důležité
vzdělávací a vědecké instituce umožňující například poznání některých návyků (etologii)
ohrožených druhů zvířat a jejich zpětné vysazení do přírody. Úpravy výběhů tedy musí
zvířatům i návštěvníkům vytvářet iluzi přirozených stanovišť. To zejména tam, kde se zvěř
pohybuje volně a návštěvník je omezen např. autobusem, mostem, terasou apod. Zeleň má
v návštěvnických trasách důležitou funkci izolační (společně s vodními příkopy a plochami)
a protiprachovou.
U obou typů zahrad je samozřejmostí jejich vybavenost orientačním systémem,
lavičkami, odpadkovými koši a dalšími doplňkovými službami pro návštěvníky (občerstvaní,
hygiena, dětská hřiště apod.).
Obr. 60
Architektonicky zajímavě řešené podmínky pro růst skalniček a netradiční imitace kaňonu. Botanická
zahrada a arboretum MZLU v Brně. Foto: I. Kyselka.
Obr. 61 Kompozičně zajímavě řešená výstava kosatců, Botanická zahrada a arboretum MZLU v Brně.
Foto: I. Kyselka.
Nemocniční zahrady a sanatoria
Zeleň kolem nemocnic má význam zejména hygienický, estetický a psychologický
neboť příjemné prostředí je součástí terapie. Důležité je izolovat zahradu porosty
od okolních ulic, ale také zakrytí nemocničních budov. Vzhledem k různým potřebám
nemocných je třeba vytvářet slunná i stinná prostředí s dostatkem laviček, případně vyhlídek.
Výběr rostlin má být pestrý s rozmanitými tvary a barvami. Omezit nutno smuteční tvary
a cypřišovité rostliny, neb připomínají hřbitov a rovněž alergeny (topoly, břízy, jasany).
Infekční oddělení mají mít zahradní část oddělenou od ostatních. U poliklinik (mají-li nádvoří)
možno zřídit tzv. zelené čekárny, tj. lavičky v přírodním prostředí s vodou, pergolu apod.
s možností vyvolání čekajících dle pořadí. U sanatorií v přírodě nutno přizpůsobit druhovou
skladbu a charakter úprav okolní krajině.
Zeleň průmyslových závodů
58
Dělí se na zeleň vnější (izolační) a vnitřní. Účel hygienický je zde nadřazen
estetickému, ale i ten je důležitý na zakrytí a změkčení strohých linií staveb. Vnější zeleň
izoluje okolí od škodlivých exhalací a u potravinářských a farmaceutických závodů naopak
chrání výrobny před exhaláty z okolí. Ochranné izolační pásy mají být kombinované
ze stromů a keřů, víceřadé a měly by obsahovat rychle rostoucí a aromatické dřeviny
(např. topol balzámový). Zeleň by neměla bránit přehledu při ostraze areálu.
Proto se ponechávají velké travnaté plochy členěné většími skupinami stromů a keřů
z důvodů racionální údržby. S ohledem na kontaminaci prostředí nutno vybírat nenáročné
druhy. Ke skladům hořlavých hmot z bezpečnostních důvodů nelze sázet jehličnany.
Je třeba rovněž respektovat vnitropodnikovou dopravu a skupiny dřevin vysazovat tak,
aby nebránily výhledu v křižovatkách a zatáčkách.
Zeleň lázeňských míst
O zvýšeném významu zeleně v lázeňských městech a oblastech byla již řeč
v kapitole 5.10. Zeleň slouží v lázních jako spolučinitel léčení, neboť zvyšuje kvalitu
odpočinku, rekreace i kladných estetických vjemů. Má být tedy druhově i věkově pestrá,
dosahující různých stupňů světla a stínu s ohledem na předmět lázeňské léčby – tedy např.
více stínu tam, kde se léčí choroby srdeční, plicní či nervové, naopak více světla pro léčení
revmatiků a duševně nemocných. Úprava má být vždy vzorně udržovaná, zvukově i zrakově
izolovaná od nepříznivých vnějších vlivů. Vzhledem k rychlé únavě nemocných je dostatek
míst k sezení, přístřešků, odpočívadel a vyhlídek samozřejmostí. Časté a vhodné jsou
v lázeňských parcích nejen pitné, ale také letní hudební pavilony či menší amfiteátry pro
různé kulturní akce. Sportoviště rovněž patří do lázní, je však nutno je oddělit zelení od
vycházkových parků a léčebných budov. Lázeňské vycházkové trasy postupně přecházejí do
okolní krajiny, která má být pro tento účel ještě v dostatečné vzdálenosti vybavena a
upravena.
Zeleň zemědělských závodů
V zásadě zde platí podobné principy jako u závodů průmyslových, tedy prvotní je
splnění hygienických funkcí. Tedy izolovat farmu hlukově a pachově od vnějšího prostředí,
stínit hnojiště a jižní stěny stájí, bránit stohy slámy a sena před větrem. Rovněž je nutno
respektovat protipožární hlediska, rozměry širokozáběrové mechanizace a vnitrozávodní
dopravní bezpečnost. Kombinovat lze dřeviny rychle rostoucí (topoly, jasany), protiimisní
a protihmyzové (ořešáky) i produkční (ovocné stromy). Ve vnější zeleni mají převládat druhy
domácí, neboť farma často navazuje přímo na okolní krajinu.
59
1.5. Zeleň zvláštního určení
Starší hřbitovy
Všechny starší hřbitovy mají zpravidla charakter kulturní památky (byť nezapsané ve
státním seznamu). Úpravy mají zdůraznit klidné a důstojné prostředí. Starší hřbitovy jsou
většinou pravidelně členěné a hroby jsou často umístěny dle majetku zemřelých. Jejich
vzhled lze zlepšit výsadbou zeleně po obvodu hřbitova, který pak z dálky vypadá jako park.
Lze jej též alejí spojit s obcí. Hřbitov by měl mít ústřední prostor s pomníkem (křížem). Staré
zanedbané hroby se zruší a osadí dřevinami, takže hřbitov je pak prostorově zajímavěji
členěn. Také staré, méně používané cesty je vhodné zatravnit. Nutno doplnit lavičky, aby
starší lidé měli kde odpočívat. Poblíž hřbitova nemá chybět parkoviště. Zvláštní druh zde
představují hřbitovy válečné, obvykle s hlavním pomníkem se společným pohřebištěm,
případně jednotnou úpravou jednotlivých hrobů. a jednotnou úpravou.
Obr. 62
Tradiční velké náhrobky městského hřbitova – Luxemburg. Foto: I. Kyselka.
Obr. 63
Výtvarně hodnotné reprezentativní náhrobky městských patricijů v Kamenickém Šenově. Foto: I.
Kyselka.
Obr. 64
Zádumčivý půvab židovských hřbitovů spočívá v zahuštěnosti jejich náhrobků, hrobů bez rovů a
melancholické opuštěnosti – Brtnice. Foto: I. Kyselka.
Obr. 65
Kuriózní hřbitov Maďarské reformované církve. Náhrobky připomínají loď převozníka Charóna vezoucí
zesnulé přes řeku Styx, město Tárpa - severovýchod. Maďarsko. Foto: I. Kyselka.
Obr. 66
60
Velmi specifický, zpravidla jednotný charakter mají pohřebiště řeholních řádů. Cisterciácký klášter
Stična v Slovinsku. Foto: I. Kyselka.
Obr. 67 Skromný hřbitov v drsné krajině – kameny a tráva bez rovů - Conwy, Severozápadní Wales.
Foto: I. Kyselka.
Nové hřbitovy (hřbitovy posledních desetiletí a nově zakládané)
Jsou to významné plochy zeleně obce a je s nimi třeba počítat, zejména na okraji
měst. Dle velikosti města mají mít výměru 10 – 40 ha. Výhodnější a prostorově úspornější
je pravidelné (geometrické) uspořádání hřbitovů než nepravidelné (přírodní). Nové hřbitovy,
zvláště ve městech by měly obsahovat části dle různého typu pohřbívání tj. vedle
nejrozsáhlejší sekce s pomníky a hroby s libovolnou úpravou také urnový háj a rozptylovou
louku, případně památník válečných obětí, či čestný kruh pro hroby významných osobností,
který může souviset s centrálním prostorem hřbitova. Tyto sekce je vhodné oddělit volně
rostoucími živými ploty. Podél hlavních cest mají být vysazeny alejové stromy. Použité
rostliny by neměly přehnaně zdůrazňovat pochmurnost místa (cypřišovité jehličnany, převislé
tvary listnáčů apod. Pamatovat nutno na pravidelné rozmístění kontejnerů na odpady,
vodních zdrojů, osvětlení, které má svým charakterem navazovat na architekturu obřadní
síně.
Urnové háje
Mají být součástí nových hřbitovů. Lepší než budování miniaturních hrobů s pomníky
je umístění plochých kamenů nebo epitafních desek s mírným sklonem k cestě. Uspořádání
urnových hájů je naopak vhodnější jako nepravidelné (přírodní). Rozptylové louky mají být
upraveny jako park se skupinami dřevin a loukami, na jehož okraji je umístěn seznam
zde rozptýlených nebožtíků. Kolumbária (zdi se skleněnými vitrínami pro urny) málokdy
působí příliš esteticky.
Lesní hřbitovy
Začaly vznikat současně s hnutím zahradních měst začátkem 20. století. Umísťují se
nejlépe do smíšených, vzrostlých, rozvolněných porostů. Rozmístění hrobů bývá volné,
pomníky bývají skromnější bez rovů a obrubníků, boční cesty travnaté. Dosadba spočívá
jen ve střídmém doplnění keřů a trvalek tak, aby nebyl narušen charakter přírodního
61
prostředí. Nutno počítat s větší plochou než u běžných hřbitovů, neboť 60 – 80 % jejich
výměry tvoří zeleň.
1.6. Zeleň veřejná
Zeleň obytných souborů - Sídlištní zeleň
Panelová sídliště se již téměř 15 let nebudují a bytová výstavba dnes obvykle není
soustřeďována do tak rozsáhlých celků jako před rokem 1990. Bude se tedy jednat
především o úpravy stávající sídlištní zeleně a zakládání těchto ploch u dnešních menších
obytných souborů.
U některých sídlišť s výrazněji vymezenými vnitrobloky se charakter této zeleně
může blížit zeleni vyhražené.
Obr. 68
Parkování dnes v sídlištích zabírá dost místa a zeleň proto bohužel musí někdy ustoupit. Regenerace
sídliště Hájek v Třebíči. Foto: I. Kyselka.
Obr. 69
V sídlištích se skvěle uplatní pokryvné dřeviny, zvláště na svazích a v úzkých pásech, kde trávník je
obtížné udržovat – Kaiserslautern v Německu. Foto: I. Kyselka.
Obr. 70
Zeleň a dětské hřiště v revitalizovaném sídlišti původně sloužícím americké armádě v Zweibrückenu –
Německo. Foto: I. Kyselka.
Zeleň u významných budov a v okolí pomníků
Jedná se o významné úřady, radnice, divadla, kina, soudy, školy atd. Důležitý je
dostatečně široký nástupní prostor, který ale může být z estetických důvodů rozdělen
květinovým či keřovým pásem. Jde o jedny z nejexponovanějších ploch ve městě, proto lze
použít poléhavé keře, okrasné traviny, sadové růže i letničkové záhony. Důležitá je volba
barev rostlinného materiálu i laviček, košů, květinových nádob i osvětlení, které mají ladit,
resp. mohou být kontrastní k barvě a fasády budovy i k jejímu charakteru, neboť tvary dřevin
(horizontální či vertikální) mohou zdůraznit nebo potlačit linie budovy. Své místo zde mají i
voda a plastiky. Úpravy u památníků mají odpovídat a zdůrazňovat charakter a
slohové období památníku současně jej však nepotlačovat. Plastika má mít barevně a
tvarově kontrastní popředí, pozadí, případně kulisy.
62
Obr. 71
Dobře řešený detail nízké zeleně v areálu business parku revitalizovaného s kasáren Francouzské
armády v Kaiserslauten – Německo. Foto: I. Kyselka.
Zeleň na náměstích
Hlavní náměstí v historických městech sloužila až do začátku 19. století jako tržiště
a shromaždiště, takže zeleň zde neměla místo. Když se pak trhy přesunuly do méně
významných prostor, nebo byly postaveny tržnice kryté, objevily se u kašen, mariánských
sloupů a památníků kulovité javory, lípy či jírovce (kaštany koňské), které lze již dnes
považovat za zeleň tradiční a je tedy dobré ji obnovit. Nicméně z důvodů zachování
historické autenticity není správné přeměnit historické náměstí na park, ale jen doplnit
nízkou nebo mobilní zelení. Uplatní se zde kvalitní dlažba a menší vodní prvek (i moderní)
s možností letního osvěžení (prameník). Náměstí s nesourodou a méně hodnotnou
architekturou je vhodné doplnit např. malokorunnými stromy, přičemž je nutno zohlednit
jejich nároky vzhledem k omezenému prostoru v dlažbě, letnímu suchu a zimnímu zasolení
(vhodné jsou např. malokorunné akáty či jasany). Dostatek místa je třeba ponechat
pro parkování, není-li jiné vhodnější místo.
Obr. 72
Zídka jako druh protipovodňové ochrany je i pěkným architektonickým prvkem na městské nábřežní
promenádě v Szolnoku – Maďarsko. Foto: I. Kyselka.
Obr. 73 Historická náměstí obvykle vzrostlou zeleň neobsahovala a proto je nutno ji sem umísťovat
velmi opatrně a spíše jen do parteru - Česká Kamenice. Foto: I. Kyselka.
Obr. 74 Historická náměstí obvykle vzrostlou zeleň neobsahovala a proto je nutno ji sem umísťovat
velmi opatrně a spíše jen do parteru – Slavonice. Foto: I. Kyselka.
Městské parky a parčíky
Hlavním účelem parků i parčíků je klidová, dle možností někde i aktivní rekreace.
Proto lze dle velikosti parku do něj umísťovat některá menší sportovní a kulturní zařízení,
ne však klubová sportovní zařízení či rozsáhlé areály. Důležitou součástí parku je však dle
63
rozsahu parku jedno nebo více dětských hřišť dle věkových kategorií. Park by měl být
od okolních ulic pohledově izolován vyšší zelení či volně rostoucím živým plotem, který však
má být občas přerušen, aby byly umožněny průhledy do parku i ven. Zeleň (včetně vodních
prvků) má tvořit minimálně 80 % a zpevněné plochy maximálně 20 % z jeho celkové plochy.
Květinové výsadby se obvykle pohybují kolem 1 %, není to však normativní údaj, tz. Mohou
tvořit i více nebo mohou chybět úplně. Současně je nutné dodržovat optimální poměr světla
a stínu pravidelnými probírkami a dosadbami. Dřeviny je nutno volit přizpůsobivé místním
podmínkám. Keřové skupiny se z bezpečnostních důvodů v posledních letech omezují,
hlavní efekt tvoří solitérní stromy a jejich skupiny, jejichž kompozici vytváříme tak, aby byla
umožněna racionální a pravidelná údržba trávníku. Na okraji parku je vhodné
vybudovat oplocený výběh psů.
Obr. 75 a 76 Voda a dětská hřiště, důležité prvky městských parků – Luxemburg. Foto: I. Kyselka.
Obr. 77,78,79 a 80
Příkladné uplatnění zeleně v členitém reliéfu historického města Luxemburgu. Foto: I. Kyselka.
Obr. 81
Jen stromy bez trávníků – plochy slouží pro oblíbené hry, např. pétangue, Saint Tropéz. Foto: I.
Kyselka.
Obr. 82
Efektní řešení plochy bez keřů jen stromy, bekináž (bývalý konvent řeholních sester bekyní) Bruggy –
Belgie. Foto: I. Kyselka.
Obr. 83
Kvalitní výsadba, dlažba a členění nábřeží vytvářejí oblíbený komunikační a promenádní prvek
(Manchester – Salford – revitalizované doky). Foto: I. Kyselka.
Zeleň v ulicích
Stále jí ubývá v důsledku rozšiřování komunikací, opravám inženýrských sítí
a potřebě parkování. Z těchto důvodů se v současnosti užívají hlavně malokorunné,
bezplodé odrůdy listnatých stromů (sakury, javory, hrušně, akáty, javory, habry, jasany atd.).
Výšku dřevin volíme tak, aby příliš nestínily okolním domům, současně však tvořily mírný stín
na chodníku. Umožňuje li to šířka komunikace lze vozovku od chodníku oddělit živými ploty
z tavolníku, pámelníku, ptačího zobu apod.. V širokých ulicích lze umístit i středové pásy,
které samy někdy mají charakter dlouhého parku s lavičkami apod., Takovéto komunikace
64
se dříve nazývaly bulváry. Velmi vyhledávané jsou bulváry na nábřežích velkých vodních
toků a ploch.
Obr. 84
Řešení širokých bulvárů s významnou stavbou v ose - Mainz, Německo. Foto: I. Kyselka.
Zeleň v ulicích patří k nejohrožovanějším skupinám zeleně ve městě, neboť trpí
suchem, žárem, znehodnocenou, neprovzdušněnou půdou, exhaláty, zasolením,
mechanickým poškozováním a v důsledku oslabení také chorobami a škůdci. Výsadbu
omezují také některé technické normy.
 nejmenší šířka chodníku pro malokorunné stromořadí 4 m
 minimální vzdálenost stromu od rohu ulice a vjezdu k budovám 2,5 m
 min. vzdálenost od stožáru osvětlení 4 m
 min. vzdálenost od oken budov 5 m
 min. vzdálenost od kanalizace 1,5 m
 min. vzdálenost od teplovodů a plynovodů 2 m
 min. vzdálenost od vodovodních potrubí a elektrických kabelů 1 m
 min. vzdálenost od chodníků a obrubníků 1 m
 min. výška kmene (od země k rozvětvení) 3 m
 min. vzdálenost stromů v řadě 8 – 15 m
Při výsadbě stromů v ulicích nutno provést výměnu zeminy v jamách, upevnit kůlem
a provést výchovný řez. Pravidelně je pak třeba provádět zálivku a udržovací řez. Tam kde
se parkuje a není místo pro travnatý pruh je kolem kmene usazena ochranná mříž tak, aby
nezpevněná plocha měla aspoň 3m2
. V některých ulicích je vhodné uliční stromořadí
kombinovat s mobilní zelení v nádobách, zvýšenými květinovými záhony či pokryvnými
dřevinami. Někdy se dobře uplatní i vysoká zeleň v prolukách mezi domy. Efektní, rychlé a
finančně nenáročné je popnutí holých bočních fasád domů popínavými rostlinami (břečťan,
psí víno).
Obr. 85
V ulicích historických jader měst se uplatní hlavně zeleň v nádobách a popínavou – Andermatt ve
Švýcarsku. Foto: I. Kyselka.
65
Parkoviště
Zřizují se zpravidla v prolukách ulic a na okrajích zastavěných ploch. Umožní-li
to podmínky, je vhodné parkoviště budovat jako zelená, k čemuž je nejvhodnější řídší porost
stromů charakteru park či parkového lesa. Taková parkoviště by ale neměla být z důvodu
zachování zdraví dřevin příliš intenzivně, nýbrž spíše jen občas využívána. V případě nové
výsadby se volí rychle rostoucí dřeviny. Kmínky musí být z provozních důvodů minimálně
3,5m vysoké. Z dřevin nesmí padat dužnaté ani těžké plody (jeřabiny, třešně, kaštany apod.)
nebo křehké, příliš lámavé větve. Povrch parkoviště by měl být štěrkový, se zatravňovacími
rošty, v případě jen občasně využívaných i travnatý.
Zahrady na konstrukcích a střešní zahrady
Pod tímto pojmem rozumíme zahrady, jejichž půda či substrát není spojena
s rostlým terénem. Jejich historie sahá až do starověku, neboť např. Visuté zahrady
Semiramidiny patřily k sedmi divům starověkého světa. Tradiční skandinávská architektura
obsahuje sedlové střechy bohatě porostlé mechy, lišejníky i malými stromy a keři (poslední
dvě jmenované kategorie jsou však důsledkem neúdržby a nejsou li odstraněny včas mohou
střechu narušit). Přestože jde o dosti náročnou úpravu, stávají se zahrady na konstrukcích
stále častěji důležitou složkou veřejné i soukromé zeleně.
Je vhodné zakládat je jen na stavbách s vhodnou úpravou střešního pláště. Vhodné
jsou pro ploché střechy, garáže a různé nosné stropy zcela zapuštěné do půdy. Méně
náročně jsou tyto zahrady řešeny jako sestavy v nádobách a nemusejí být tedy vázány
na konstrukci střechy. Přesto však musí být řešen odtok z nádob a současně nesmí být
překročena povolená nosnost střešní konstrukce.
Při výběru dřevin je nutno zohlednit zhoršené vegetační podmínky (úpal
nebo zastínění, značné kolísání teplot, vítr, nízká vlhkost vzduchu, menší prostor
pro kořeny, který v zimě často promrzá apod. Obvykle se jako nejméně výhodná uvádí
expozice východní a severovýchodní, jako nejvýhodnější se naopak uvádí expozice
severozápadní.
Půdní profil se skládá z vrstvy vegetační, filtrační a drenážní. Vegetační vrstvu tvoří
kvalitní propustný substrát, nejčastěji uměle připravený (např. jílovitorašelinný substrát
s minerálními živinami apod.). Pod vegetační vrstvou je cca 5 cm vysoká filtrační vrstva,
tvořená dnes zpravidla netkanými geotextiliemi. Drenážní vrstva (nejčastěji štěrk, keramzit a
další sypké materiály štěrkovité frakce, drenážní rohože, umělohmotné desky, polystyrén
atd.) zajišťuje odtok přebytečné vody. Potřebná tloušťka všech vrstev pro trávník a
kobercové trvalky je 15 až 30 cm, pro trvalky, poléhavé a popínavé dřeviny 20 – 40 cm a pro
keře a malé stromy 35 – 70 cm, pro větší stromy více – záleží na obvyklé hloubce
66
prokořenění. Celá plocha zahrady musí mít zajištěn odtok přebytečné vody, tedy minimální
sklon 2 % a vegetační plochy možnost závlahy. Stavební konstrukce jsou speciální
technickou záležitostí.
V kompozici uplatňujeme různé nádoby (koryta, kontejnery), povrchy (štěrk, písek,
drtě, keramika) i konstrukce (pergoly, loubí, treláže, dlažby, zídky, terénní modelace)
samozřejmě s ohledem na únosnost střešní konstrukce.
Zimní zahrada
Je to k domu přistavěný nebo z poloviny vestavěný skleník, který slouží k pěstování
rostlin a posezení. Může sloužit jako uskladnění pro rostliny pěstované v létě venku v
nádobách (palmy, oleandry, agáve apod.) nebo jsou zde umístěny interiérové rostliny. Jejich
druhová skladba odpovídá možnostem vytápění zimní zahrady. Rostliny mohou být
pěstovány ve větších či menších nádobách nebo při dostatku prostoru ve volné půdě pokryté
nižším podrostem. Prostor zimní zahrady lze kombinovat s pěstováním citrusů, či chovem
akvarijních ryb, terarijních zvířat nebo ptačí voliérou. Zimní zahrady pochopitelně mohou
existovat jak u objektů veřejně přístupných, tak u soukromých.
1.7. Zeleň na venkově
Zásady vegetačních úprav venkovských veřejných prostranství (návsí, ulic a nábřeží)
a jejich soulad a návaznost na okolní krajinou
Základem kvalitní a tradici odpovídající úpravy obecních návsí a širších ulic je
založení kvalitního trávníku, který má být dle charakteru a regionální tradice doplněn menším
či větším počtem stromů a keřů. Základ by měly tvořit dřeviny domácí, doplněné o zažité,
zejména kvetoucí dřeviny cizí. V zásadě by však měly být chráněny veškeré dřeviny
stávající, s výjimkou porostů nemocných, přehoustlých a přestárlých. Významné staré
stromy by měly být odborně ošetřeny. Probírky a dosadby nových dřevin nutno provádět
citlivě s ohledem na to, které budovy a pohledy je třeba zakrýt a které naopak zdůraznit.
Výsadby keřů, co do druhů i do rozsahu je třeba zvážit, aby nedošlo k úplnému zahoustnutí
parteru a optickému roztříštění prostoru. Stromy i keře by měly s ohledem na optimální
poměr světla a stínu, ale i na údržbu tvořit ucelené skupiny, střídané s volnými travnatými
plochami. V ulicích je pak vhodné, aby stromy tvořily pravidelnou alej. Dle šířky komunikací
a vzdáleností budov od ní lze pak zvolit větší či jen malo- a úzkokorunné dřeviny. Vždy je
nutno brát ohled na podzemní i nadzemní vedení inženýrských sítí, které často představuje
67
pro použití větších dřevin zásadní překážku. Proto je velmi záhodno po vzoru západních
sousedů snažit se dostat postupně všechny sítě pod zem.
Obr.86 Úprava okraje obce (humna) tvoří někdy velmi hodnotná společenstva i scenérie - Cevenes
maison de Lola v jižní Francii. Foto: H. Sklenaříková.
Úprava návsí a ulic
Úprava návsi by vedle terénních úprav by měla pochopitelně zlikvidovat veškeré
nevzhledné plochy rumištního či zbořeništního charakteru, včetně nevzhledných
a nevhodně umístěných staveb jako čekáren, zídek, poutačů, vývěsek apod. Některé z nich
své místo mají, nicméně jejich podoba a umístění mají být součástí nové architektonické
koncepce daného prostoru.
Součástí návsi a širších ulic mohou být rovněž dětská hřiště, která by však neměla
být umísťována do jejich nejexponovanějších částí, tj. k významným a historickým budovám
Velkou pozornost je nutno věnovat zpevněným plochám, které často tvoří střed parkově
upravených ploch, či prostranství před významnými budovami a pomníčky. V zásadě
nevhodné je použití dlažby zámkové jako prvku typicky městského a regionálně
indiferentního. Výjimkou snad mohou být některé ryze účelové plochy jako vjezdy
a odstavné plochy u výrobních a obchodních objektů. Mnohem vhodnější a tradičnější je
použití kvalitního mlatu, který při dnešních technologiích lze již založit tak, aby nebyl
rozježděný a nestála v něm voda. Trvanlivé na venkovní použití nejsou příliš ani dlažby
keramické a terakotové. Zbývají tedy různé druhy kamenných dlažeb (žulové kostky,
pískovec apod.) jejichž použití závisí vždy na tradičním používání v okolí a rovněž na větší
či menší míře památkového rázu místa.
Obr. 87
Tradiční úprava historické návsi – rybník a vzrostlé stromy. Foto: I. Kyselka.
Hovoříme li o kamenné dlažbě, je vhodné použít plochý lomový kámen k obkladu
dna a boků otevřených cestních příkopů. Nízké kobercové rostliny pak mohou být vysazeny
do spar mezi nimi. Tento prvek působí velmi esteticky.
68
Obr. 88
Jednoduchá travnatá náves s potokem a stromořadí působí velmi prostě a přirozeně. Foto I. Kyselka.
Parky a parčíky
Tyto drobné plochy zpravidla vznikají na jiných, než hlavních návsích, tedy nejčastěji
u zastávek hromadné dopravy a výše zmíněných drobných staveb, které nejsou součástí
hlavní návsi či komunikace. Některé, při okraji obce tvoří naopak přechod do volné krajiny.
Jde často velmi hodnotné drobné plochy zeleně, které zvláště obcím s rozptýlenou
zástavbou a v kombinaci drobnými stavbami vtiskují zcela specifický charakter.
Tyto plochy by měly být živým plotem či dalšími vzrostlými dřevinami odděleny
od intenzivních dopravních tahů.
O druhové skladbě platí totéž co o předchozích skupinách. V hlavních,
reprezentativních prostorách obce by měly dominovat vyšší dřeviny domácí, a exoty sloužit
jen jako zajímavý doplněk, každé zákoutí může mít svůj specifický charakter, ač cizorodé
dřeviny by nikde neměly zcela převažovat. Zvláště zde je nutno přihlédnout ke krajovým
specifikám. Tradiční veliké obce s širokými ústředními návesmi na Moravském Slovácku
mají přirozeně daleko větší podíl cizích dřevin (zejména velikou druhovou pestrost okrasných
keřů a květin) a liší se tak od obcí přírodnějšího charakteru v horských i podhorských
oblastech. V zásadě stačí, aby trávníky byly dobře udržovány a plochy na vhodných místech
doplněny lavičkami. Tam, kde to prostorové podmínky dovolí, lze umísťovat herní prvky
pro děti, které by však programově neměly být kombinovány s plochami vyhledávanými
především důchodci. Lavičky, stoly osvětlení, odpadkové koše a herní prvky by měly
být z hlediska designu materiálů a barev voleny obezřetně s ohledem na míru venkovské
autenticity okolních ploch.
Obr. 89
I v malých obcích lze realizovat moderní a vkusné dětské hřiště. Foto H. Sklenaříková.
Parčíky často představují plochy kolem pomníků a drobných sakrálních staveb.
Zásady pro jejich úpravu byly již popsány výše.
Použití stromů
69
Přistupuje li obec k zásadním nebo i dílčím úpravám veřejných prostranství a zeleně
na svém území, měli by si její představitelé uvědomit, které prvky byly a jsou pro obec
a daný kraj typické a rozhodně by neměly chybět. Jde zejména o tradiční použití vzrostlých
stromů, které je jiné na jižní Moravě (ořešáky, akáty), jiné na Vysočině (lípy, javory, jilmy,
jabloně) a jiné na Valašsku (slivoně, jasany, jeřáby). Pochopitelně, že jmenované dřeviny
najdeme ve všech oblastech, jejich původní a tradiční používání je však třeba respektovat.
Úspěšnost obnovení těchto výsadeb velmi závisí na názorech zastupitelstva i občanů
a dle toho je třeba volit méně či více rozsáhlou obnovu původního stavu. Málokdy je však
z důvodů zastínění i celkové údržby ploch reálná obnova původního počtu vzrostlých dřevin,
zejména ne ovocných, neboť zájem o ovoce mimo soukromé zahrady je nízký a jiné vysoké
dřeviny mají řadu nepřátel, kteří si nejčastěji stěžují na padající listí, zastínění obytných
budov a ztížení dopravní situace.Tento problém lze dnes do jisté míry řešit použitím
malokorunných či úzkokorunných kultivarů, v případě ovocných dřevin lze vysazovat
bezplodé nebo maloplodé odrůdy, které alespoň v období květu vytvoří tradiční atmosféru
rozkvetlé venkovské ulice či návsi.
Obr.90 Efekt v krajině dominantně působícího kostela je v tomto případě velkými stromy potlačen.
Nutná probírka a prosvětlení. Foto I. Kyselka.
Použití jehličnanů
Výsadby jehličnanů nelze odsuzovat vždy a všude. Mnohde byly vysazovány
již těsně po válce, někde dokonce i za první republiky a vytvořily tak jakousi novodobou
tradici. Některé z nich dosáhly již úctyhodných rozměrů a dominantního postavení v obci a je
nutno je respektovat. V nově zakládaných výsadbách by však jehličnany rozhodně neměly
převažovat, ale spíše sloužit jako celý rok a celý svůj život vzhledově stabilní jedinci oproti
sezónně i vývojově se měnícím listnáčům. Upřednostnit je tedy třeba nejrůznější
kvetoucí stromy a keře, které do prostor venkovské zeleně přinášejí potřebnou pestrost a
proměnlivost.
Obr. 91
Typický venkovský pomníček padlým s příliš jednostrannou úpravou z jehličnanů. Foto: I. Kyselka.
Růžové a květinové záhony
70
Dříve, zejména v 50. – 70. letech byly v mnoha obcích na nejexponovanějších
místech (kolem církevních staveb, pomníčků, kulturních domů apod.) zakládány růžové,
místy i květinové (trvalkové i letničkové) záhony. Tyto úpravy mají dodnes opodstatnění tam,
kde jsou v rozpočtu obce dostatečné prostředky pro jejich poměrně nákladnou údržbu,
ale zejména tam, kde jsou zejména místní občané (tedy nejen odborné firmy) ochotni se o
tyto úpravy starat.
Trávníky
Základem všech dobře založených zahradních úprav je kvalitní trávník.
Ve venkovských obcích však má typicky městský parkový či kobercový trávník opodstatnění
jen na nejvýznamnějších parkových plochách. Pro ostatní drobná zákoutí v obci, zejména
okolí dětských hřišť, sportovišť či zemědělských výrobních středisek je vhodnější druhově
pestřejší trávník kosený jedenkrát za 3 - 6 týdnů.
Využití dosud nevyužívaných ploch
Současně je nutno zohlednit aktuální potřeby obyvatel obce, tedy hřiště
pro nejmenší i pro teenagery, lavičky pro starší občany, sportovní plochy či výletiště
ve vhodných místech na okrajích obce. Často jde o různá skaliska, strže, tůně, mokřady,
bývalé selské lomy či cihelny. Tato často zarostlá místa plná odpadků je třeba vyčistit
a prosvětlit a případně instalovat objekty pro dětská hřiště či lavičky. Podobně je třeba
pečovat o drobná zákoutí mezi domy, kdy několik stávajících stromů a keřů stačí doplnit
lavičkou. Tyto nenáročné, často však nejvyhledávanější plochy zeleně je vhodné navzájem
propojovat a to jak prostorově, tak i funkčně (dětská a robinzonádní hřiště se sportovišti
či školními hřišti apod.).
Podpora tradičních oplocení
Některé obce jako např. Vratěnín na moravsko – rakouském pomezí si získaly
v prvenství v soutěži „Vesnice roku“ úpravou návesních fasád. Podobně efektní pozitivní
změnou je úprava předzahrádek. V krajích s rozptýlenou zástavbou (Sudety, Valašsko) ploty
být vůbec nemusí, obnova dřevěných tyčkových plotů a květinových zahrádek
ve vysočinských obcích však úžasně zvedne celkový vzhled obce.
Obnova pomníčků, drobných sakrálních staveb a úprava jejich okolí
71
Kaple, kříže, boží muka, sochy světců patří k tradičním objektům venkovských návsí,
ale i okrajů obcí a významných míst ve volné krajině (rozcestí, vrcholy, mostky, ohbí cest
apod.). Velmi často bývají doplněny dvěma, někdy i třemi či čtyřmi stromy, méně obvykle
keři, které tak podtrhují význam těchto staveb a jejich často dominantní pozici v daném
prostoru. Jejich umístění má vždy svůj historický i symbolický význam a proto je velmi
nevhodné jejich přemísťování. Je li to opravdu nezbytně nutné, měla by plastika být
instalována v jiném památkovém prostředí např. u kostela. Jejich památkářsky pečlivá
obnova by měla obsahovat právě i doplnění zmíněných dřevin, případně lavičky.
Podobně i pomníčky obětem obou světových válek, ač různé umělecké úrovně jsou
neopomenutelnými prvky středů obcí, ač již při svém postavení bývaly obklopeny více
či méně rozsáhlými parkovými úpravami proměnlivé kvality. Tyto úpravy dnes zpravidla
vyžadují úpravu směrem k omezení počtu dnes většinou již přerostlých dřevin,
ke zviditelnění a zpřístupnění samotného objektu. Úprava by pak měla být jednodušší
(trávník i keře ve větších plochách umožňujících racionální údržbu).
Venkovské hřbitovy
V současných venkovských obcích se setkáváme jednak s původními staršími
hřbitovy kolem kostelů a jednak se hřbitovy novějšími situovanými zpravidla na okraji obce.
Oba typy hřbitovů mají obvykle pravidelné členění komunikací a hrobů, které je třeba
respektovat. Ostatní zásady platí prakticky stejné jako u hřbitovů městských.
Obr. 92
Typický malý vysočanský polní hřbitov. Foto: I. Kyselka.
Soukromé zahrady a předzahrádky
Současné venkovské předzahrádky by měly respektovat charakter daného místa.
Doplňkové použití drobných a středních konifer je sympatickým oživením, ale koniferová
zahrada na návsi, kde dosud převažují květinové výsadby je nepochybně rušivým prvkem.
Bez problémů je ovšem použití jehličnanů v části obce, kde převažuje novější zástavba bližší
městskému typu. Nesmí se zapomínat, že tradiční součástí předzahrádek, které se však
velmi dobře uplatní i v případě nové zástavby jako jsou rostliny (agáve, fuchsie, oleandry aj.)
v nádobách a v oknech (pelargonie, petunie, voskovky apod.).
Na selském dvoře byly dříve vysazovány stromy obyčejně jen ke stínění hnojiště.
Dnes jsou však i tyto části často pojednány jako zahradní úprava. Přesto by však měla být
72
předzahrádka od dvora a části za domem opticky oddělena např. řadou vyšších rostlin
či keřů (např. rybízů).
Tam, kde je to typické, např. na Vysočině, je vhodné používat dřevěné tyčové ploty.
Obecně by však měly být spíše nižší (1 – 1,2 m). Tradiční tyčkové ploty by však naopak měly
být zachovány v zadní (humenní) části venkovských zahrad, kde byly vysazovány ovocné
stromy, pěstována zelenina a v podhorských krajích na ně přímo navazoval pás lesa, takže
vesnice byla obklopena vysokou zelení.
Možnosti obce v ovlivnění podoby předzahrádek a soukromé zeleně vůbec jsou
poměrně omezené. Přesto může vhodně zaměřená výstava či exkurze za zdařilými příklady
třeba i do blízkého zahraničí velmi vhodně motivovat. Stimulující mohou být i různá finanční
zvýhodnění ze strany obecního úřadu, strpí-li vlastník předzahrádky jisté sjednocující úpravy
či alespoň výsadbu některé z cílových dominantních dřevin.
Obr. 93
Lehce přerostlá, ale jinak typická venkovská zahrádka – Pavlov. Foto: I. Kyselka.
Obr. 94 Velmi často působí v předzahrádkách esteticky i tradiční zemědělské plodiny – dýně, meloun,
Vinica – jižní Slovensko. Foto: I. Kyselka.
1.8. Rekonstrukce parků a zahrad
Historické zahrady i komponované krajinné celky jsou cenným historickým dokladem
své doby a mívají vysokou uměleckou i dendrologickou hodnotu a bývají tedy chráněny
Zákonem o památkové péči č.20/1987 Sb. Tyto památky však daleko více než stavby
podléhají časovým proměnám a kromě trvalé údržby potřebují po určitém čase zásadnější
tvůrčí opatření. Tyto zásahy dělíme na:
 asanace - představuje odstranění nevhodných objektů a přerostlých, nemocných,
suchých, náletových a jiných nevhodných dřevin.
 adaptace - přizpůsobení objektu novému účelu např. zámeckého parku na zahradu
ústavu sociální péče. Zůstává kompozice, nově se řeší provozní situace a vybavení.
 rekonstrukce - sleduje obnovu původního historického stavu, nebo jde o zásadní
kompoziční změnu.
 renovace - menší obnova historické původnosti.
Předpoklady rekonstrukce
73
Rekonstrukce historických zahrad a krajinných celků probíhá obvykle v následujících
fázích:
 studium historických pramenů
Starých map, tzv. indikačních skic, písemných zpráv a historických publikací.
Ne vždy jsou k dispozici.
 zhodnocení současného stavu
Vychází z následujících rozborů:
- Biologický rozbor - provádí se inventarizace jednotlivých dřevin, případně jejich
skupin, při nichž se posuzuje jejich zdravotní stav a také bylinné patro.
- Kompoziční rozbor - hodnotí se půdorysné a prostorové členění, barevnost
a psychologický účinek
- Funkční rozbor - hodnotí současné a perspektivní využití prostoru a nakolik splňuje
nové provozní požadavky. Jen menší množství parků a krajinných celků lze
rekonstruovat do věrné historické podoby.
 stanovení cíle rekonstrukce
Nutno zejména ekonomicky zhodnotit cínie reálné a zvolit kompromis mezi historickou
věrností a současnými možnostmi.
Rekonstrukce zahrad pravidelných
Rekonstruuje se zahrada či krajina celá nebo jen její část. Vedle studia dobových
podkladů se ještě provádí průzkum terénu. Chybí li podklady, je nutno postupovat
dle podobných zachovalých objektů pro udržení atmosféry doby.
Rekonstrukce zahrad nepravidelných
Tyto parky bývají často hodně zanedbané, což má někdy svoje kouzlo, ale mají-li
ještě dnes sloužit, musí být dodržen určitý poměr světla a stínu. Základem je obnovení
kompoziční kostry a zlepšení stavu porostů, kdy je snaha zachovat maximum nosných
kompozičních dřevin a odstranění nemocných a plevelných. Přitom je třeba opatrnosti, neboť
uvolněné skupiny mohou utrpět silným větrem nebo silným osluněním. Nutná je etapizace.
Provádí se i obnova trávníkových ploch na uvolněných místech, případně jeho náhrada
pokryvnými rostlinami ve stínu, provádí se také úprava cestního systému dle potřeb
provozu, doplněním odpočívadel, vyhlídkových bodů, starými i novými architektonickými
prvky.
74
Obr. 95
Průhledy na architektonicky významné budovy je třeba udržovat. Foto: I. Kyselka.
1.9. Zeleň hospodářská
Do této kategorie řadíme vinice, chmelnice, ovocné sady, proutníky a produkční
lesy. Tyto sice přímo neslouží k rekreaci obyvatel, ale jejich mikroklimatická a hygienická
funkce je nesporná. V obrazu města a v krajinném rázu mají své tradiční místo
a kompoziční hodnotu. Je zřejmé, že chemické ošetřování těchto porostů v těsné blízkosti
osídlení musí být omezeno. V takových případech oddělujeme porost pásem vysoké zeleně,
jinak však vinice či chmelnice na okraji sídla má svou vysokou estetickou hodnotu
a dokládá spjatost s tradicí.
2. Soustava zeleně v krajině
KRAJINA - ohraničená část zemského povrchu, kde působí mnoho
přírodních i uměle vyvolaných jevů
Plánování krajiny stálo a dodnes do jisté míry stojí v pozadí plánování zastavěného
území sídel a jejich rozvoje. Krajina byla chápána jen jako zájmové území obcí z hlediska
možnosti další zástavby a rekreace. V krajině se však odbývá řada hospodářských činností,
její přírodní i kulturní složka má svou hodnotu a je dokladem historického vývoje.
Její užívání musí být koordinováno dle priorit, které se v různých územích liší. V horách je to
ochrana přírody a rekreace, v nížinách intenzivní zemědělství a doprava, v okolí velkých
měst rekreace a možnosti rozvoje města. Touto činností se zabývá krajinné plánování
– v mnoha zemích uznávaná disciplína s řadou vědecky propracovaných metod, u nás více
či méně odborná a zanedbávaná součást územního plánování. V současné době je snaha
vytvořit takové standardy krajinného plánu, který by byl povinnou součástí územního plánu.
Zásady pro zakládání a údržbu zeleně v nezastavěném území s ohledem na krajinný
ráz a regionální tradice
Skupiny i liniové porosty stromů a keřů vyskytující se mimo les v různých formacích
v zemědělské krajině tvoří podstatnou složku jejího vzhledu a rázu. V rovinách větrolamy
a topolové porosty podél vodních toků, v pahorkatinách a vrchovinách meze, ovocné a lipové
aleje, remízy a selské lesíky, v podhůří a horách jasanová stromořadí aleje, porosty kolem
75
strží, vrcholových skal, mezí – kamenic a solitéry na horských lukách – to vše lze vyjádřit
jedním poněkud rozptýleným pojmem – rozptýlená zeleň. V dobách tzv. socialistické
zemědělské velkovýroby a i v uplynulých letech budování kapitalismu doznal její charakter
značných změn.
 za účelem kolektivizace a racionálního využití těžké mechanizace bylo likvidováno
velké množství mezí, remízů, břehových porostů, cestních stromořadí, solitérů
a dalších forem rozptýlené zeleně
 z důvodů tzv. náhradních rekultivací (dle zásady hektar za hektar) byly zlikvidovány
nenahraditelné a současně zemědělsky zcela nevyužitelné plochy mokřadů, úvozových
cest, stepních lokalit, drobných malovýrobních teras apod.)
 v rovinných oblastech ohrožených suchem a větrnou erozí vznikly soustavy
ochranných lesních pásů – větrolamů, které však nyní v důsledku zanedbané pěstební
péče a nevyjasněných vlastnických vztahů chátrají
 řada drobných svažitých luk na okrajích lesů, starých sadů, terasovitých políček
či různých ruderálních ploch zarostla spontánně křovinami a lesem nebo byla „řádně“
zalesněna.
Z pohledů na statistiky může být překvapivé, že lesů i krajinné zeleně neustále
přibývá. Je to ostatně patrné i ze stoletého srovnání fotografií známých míst našeho státu
v knize „Letem českým světem“, kde hlavním znakem dnešní doby proti situaci přelomu
19. a 20. století je „zarostlost a neuklizenost“ krajiny. I když krajinné zeleně a lesů de facto
opravdu přibylo, jejich druhová skladba, rozmanitost i estetické působení za minulým stavem
značně zaostává.
V následujících podkapitolách jsou uvedeny základní zásady pro tvorbu a údržbu
různých forem krajinné zeleně a jejich financování.
Pojem „liniová zeleň“
Již samotný termín „liniová zeleň“ napovídá, že nejde o zcela přírodní, člověkem
neovlivněný útvar. Dřevinná zeleň přece v přírodě roste v rozsáhlejších lesních porostech,
menších skupinách či jako solitery, ale výjimečně (nemluvíme li např. o linii okraje lesního
porostu) tvoří souvislejší linii. Z toho vyplývá, že pojem liniová zeleň zpravidla souvisí
s lidskou činností. Poměrně často je užíván též termín „doprovodná zeleň“, který sice
výstižněji vyjadřuje nejčastější funkci liniové zeleně, ale liniová zeleň je neméně významná
i jako izolační v nejširším smyslu slova.
76
2.1. Zeleň podél komunikací
Není zcela známo jak vypadal dřevinný doprovod středověkých cest a silnic, je však
známo, že za Marie Terezie se vysazování stromů k císařským silnicím stalo povinné. Vedle
stínu poskytovala stromořadí i orientaci v mlze a tmě a v případě ovocných výsadeb i ovoce.
Zbytky některých těchto lipových, či jírovcových stromořadí se dodnes zachovaly a byly však
donedávna zbytečně ničeny kvůli rozšiřování silnic. Jen v Čechách bylo roku 1834
napočítáno podél důležitých silnic 544 014 stromů. Díky těmto poměrně pokrokovým
zákonům v Čechách, na Moravě i v Uhrách obdivují četní cizinci nebývalou četnost
a druhovou pestrost jak ovocných, tak i ostatních dřevin, které tak výrazně člení
jak hanácké roviny, tak i podhorské oblasti.
V menší míře můžeme soustavu alejí potkat i u významnějších šlechtických
a církevních sídel. Nejznámějším a nejrozsáhlejším územím velkorysé krajinotvorby je
Lednicko – valtický areál, kde aleje hrají zásadní roli. Jako opravdové spojení dvou domů
působí grandiózní 8 km dlouhá přímá cesta od valtického k lednickému zámku neobcházející
žádné terénní útvary (dnes alej Petra Bezruče). Důležitým prvkem liniové dopravní zeleně
se od období baroka vedle císařských silnic staly cesty k poutním chrámům či kaplím
stavěným zpravidla na kopcích jako zakončení křížových cest.
Liniová zeleň podél cest však zdaleka nebyla tvořena jen na císařský příkaz nebo
dle záměru šlechtických architektů. Až do poloviny tohoto století pracovala větší část
venkovského obyvatelstva v zemědělství, případně v lese. Lidé tedy byli se svým polem,
loukou, lesem, rybníkem či cestou prakticky v každodenní styku. Tento kousek krajiny tvořil
jakousi rozšířenou část domu každého hospodáře stejně jako dvůr, chlévy, zahrada a taky
zde při práci trávil většinu času. Prostor byl tedy vysoce účelně uspořádán, ale tím také,
aniž to bylo přímým záměrem, esteticky dotvářen. Vždyť všechny krajinné detaily jako mez,
remízek, úvozová cesta, stromořadí či soliterní strom na rozcestí, kříž, boží muka
či upravená studánka nebyly jen samoúčelně estetické, ale také velmi funkční prvky.
Obr. 96
Kvalitně upravená vesnická ulice s jednotnou strukturou selských domů je ovládána rytmem
malokorunných stromů.
Kolektivizace a integrace zemědělské výroby však rozvrátila tyto ustálené
společenské vztahy, včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině. Omezením
počtu lidí v krajině každodenně pracujících a jejich degradací z hospodářů na traktoristy
a lesní dělníky se krajina stala prostorem pro výrobu potravin a dřevní hmoty se všemi
77
škodlivými důsledky. Ztráta zdánlivě zbytečného krajinného detailu tak již téměř nikomu
v obci nevadí. Zvlášť v pohraničních oblastech, kde se vyměnilo po válce obyvatelstvo je
patrná absence vztahu k drobným lidským výtvorům minulých generací. Indikátorem
dávného odsunu starousedlíků jsou právě často necitlivě vyrubané staré stromy, nebo celé
aleje a břehové porosty, pokácené kříže, zpustlé kaple a nevykosené cestní příkopy.
Obr. 97
Typická vysočinská jasanová alej plní všechny významné funkce silniční zeleně, Rokyto. Foto: I.
Kyselka.
Původní funkcí zeleně podél komunikací bylo vyznačení tras při zhoršené
viditelnosti, zastínění, užitek (zejména v případě ovocných alejí), estetický účinek
Vegetačním doprovodem je komunikace do krajiny začleněna a stává se její součástí.
Silniční stromořadí vysazené na vnější straně silničního příkopu je v majetku Správy silnic
musí podobně jako ve městech dodržovat vzdálenosti od podzemních i nadzemních
inženýrských sítí a zohlednit nepříznivé vlivy komunikací (exhalace, zasolení apod.). Zeleň
podél komunikací má řadu funkcí, z nichž nejdůležitější jsou:
 dopravně technická - optické vedení, ochrana proti oslnění, ochrana proti rázovým
vlnám v předjížděcích pruzích, maskovací úloha, ochrana proti větru, ochrana proti
závějím, psychické vedení, orientace za mlhy, v noci, v závějích, ochrana proti výjezdu
vozidla z trasy.
 stavebně technický - zabezpečení a zpevnění svahů, ochrana proti vodní a větrné
erozi,mrazu, zpevnění středního dělícího pásu, meliorační funkce dřevin
na zamokřených pozemcích kde je ohrožena stabilita silničního tělesa a svahů.
 dopravně bezpečnostní - zachycování nezvládnutelných vozidel (husté porosty
některých druhů křovin, např. šípky, trnky), zajištění rozhledových polí (zorného pole).
 hygienicko – rekreační - snížení hlučnosti a prašnosti, zamezení tvorby smogu,
zlepšení mikroklimatu
 krajinářsko – estetická - začlenění technického díla do krajiny, zlepšení vzhledu
opuštěných tras, lomů a pískovišť, zakrytí nevzhledných objektů v zorném poli řidiče
 biologicko – ekologická - ochrana krajiny a částečné zlepšení její ekologické stability
Další zásady pro výsadbu zeleně podél komunikací:
 Výsadba podél komunikací má největší význam v rovinatých, intenzivně zemědělských
oblastech, kde je hlavní složkou krajinné zeleně. V rámci narušení krajinné
monotónnosti zde porost nemusí být zcela pravidelný, může obsahovat různé druhy
dřevin, stromy i keře.
78
 Vede li silnice nebo dálnice v zářezu, nesázíme stromy na jeho horní ani spodní hranu,
neboť se tak vytvoří optické prohloubení zářezu tzv. zelený kanál, nýbrž ve smíšených
keřových skupinách do vlastních svahů. Protierozní stabilitu svahů zajišťujeme
kokosovými sítěmi nebo ochrannými nástřiky. Je dobré také využívat nízké
půdopokryvné dřeviny. Vhodných domácích druhů těchto dřevin je však poměrně málo
(ostružiníky, břečťan, brčál barvínek) a z hlediska nároků na prostředí jejich použití
není univerzální. Výsev travního semene se obvykle provádí hydroosevem.
 U silnic vedených v terase nutno vytvořit zelení na obou stranách rovnováhu pohledu.
 Silnice v náspu mají mít zeleň vysazenou u paty náspu, tak aby byla ze silnice vidět,
ale nebránila v rozhledu.
 Do vnitřní strany oblouku zatáček sázet vegetaci nízkou nebo žádnou.
 Odpočívadla nebudovat jen v pravidelných vzdálenostech, ale zejména v místech
rozhledů, vodních ploch a jiných zajímavostí, kde je rovněž dost přirozené vegetace.
Odpočívadla mají být nenáročně parkově upravena z místně přirozených dřevin.
 Sklony svahů musí umožňovat mechanizované sekání trávy.
 Je možná bezpříkopová úprava komunikací s filtrem tj. štěrkovaný trativod krytý
geotextilií a vrstvou zeminy s trávníkem.
 Dřeviny se vysazují nejlépe 3m od okraje vozovky.
 Aleje vzrostlých stromů jsou působivé, ale nemají být vedeny v příliš dlouhých úsecích.
Přerušení může být jako průhled na zajímavou dominantu v krajině nebo jiné dřeviny
při vjezdu do obce.
 Tvarově a barevně jinými dřevinami lze zvýraznit autobusovou zastávku či benzinovou
pumpu.
 Staré užší aleje zachovat pro místní dopravu či jednosměrný provoz.
 K dálnicím nutno vysazovat odolné dřeviny ve větších skupinách v pestré druhové
skladbě, z důvodů pozitivního estetického vnímání vzhledem k rychlosti na dálnici
a také, aby aspoň některé dřeviny.
 Ve středových pruzích nutno vysazovat dřeviny odolné snášející pravidelný řez
(rakytník, čimišník apod.).
 Protihlukové stěny lze s výhodou zřizovat jako kombinaci drátěné konstrukce (případně
gabionů) s popínavou rostlinou (protihlukový efekt spíše psychologický. Lepšího efektu
lze dosáhnout popnutím gabionů či jiné stěny z masivního materiálu. Čistě vegetační
protihlukové stěny mají jen částečný účinek a vyžadují zpravidla hustou víceřadou
výsadbu.
 Dřeviny s dužnatými plody nevysazovat blízko dálnic, aby nelákaly vysokou zvěř.
79
 V úsecích s hojným výskytem vysoké a vzácné zvěře lze uvažovat o podchodech
či ekoduktech (zelených mostech) např. u Lipníka nad Bečvou.
 U polních cest je lépe počítat jen s jednostrannou výsadbou vzhledem k nutnosti
průjezdu širokozáběrové mechanizace.
V rámci komplexních pozemkových úprav vznikají nové cesty, které mají mít
vegetační doprovod. Stejně tak je stromořadí třeba doplnit u současných, často holých
polních cest. Založení hustých oboustranných stromořadí často brání nutnost průjezdu
širokozáběrové mechanizace (kombajnů, aplikátorů pesticidů apod.). Stromy u takovýchto
cest nutno sázet v delších vzájemných odstupech od sebe (7m) nebo jen po jedné straně.
Druhová skladba musí odpovídat lesnímu vegetačnímu stupni, ale především regionální
tradici (tedy např. jižní Morava – ořešáky, Haná – jabloně hrušně, Vysočina – jeřáby, jasany
atd., okolí feudálních sídel – lípy, jírovce atd.). Pochopitelně druhový sortiment daných
oblastí je daleko pestřejší, uvedeny jsou pouze ty nejcharakterističtější dřeviny. Měly by však
pocházet z blízkých školek nebo alespoň podobných klimatických a půdních podmínek.
2.2. Břehové porosty
Břehová vegetace
Porosty rostoucí přímo u hladiny vodního toku. Spleť kořenů vrb a olší drží koryto.
Aby nepřerostly bývají seřezávány (vrby košíkářské). Spolupůsobí při samočisticí funkci
toku.
Užívá se též pojmu vegetace vodní a bažinná, který znamená rákosí, sítiny, lekníny
apod. tedy porosty zpravidla přirozeně rostoucí.
Obr. 98
Porosty košíkářských vrb kolem toků patří k typickým obrázkům okolí našich vesnic – Komořany. Foto:
I. Kyselka.
Pobřežní vegetace
Porosty vysázené do tělesa hráze jsou funkční a působivé např. u velkých
jihočeských rybníků, kde staré stromy a jejich kořeny působí jako armatura. U malých
vodních nádrží norma nepřipouští dřeviny ani na vzdušnou líc hráze, z důvodu možného
vzniku turbulentního proudění při přelití hráze způsobené dřevinami v ní a následně jejím
vymíláním. Obava je rovněž ze vzniku vodopropustných děr po vyhnilých kořenech
odumřelých dřevin. Koruna hráze má zůstat průjezdná.
80
Doprovodná vegetace
Dřeviny za patou hráze. Představuje navazující zeleň podél přítoků, polních cest,
zapojuje tok do krajiny.
Výsadby podél vodních toků a ploch s možností rekreace volíme výškově pestré,
ve větších skupinách a vytváříme menší prostory jako odpočívadla s lavičkami, louky
pro slunění a současně působivé průhledy na vodní hladinu. Je třeba umožnit častý přístup
k hladině. Vynechat smrky, které mají pro bahnitou půdu nevýhodné mělké kořeny. Podél
toků a ploch vedeme rekreační cesty včetně cyklostezek, v mělkých tocích lze tvořit brody.
Menší upravené toky by měly být pravidelně čištěny a proto je nutno břehové porosty střídat
vždy jen střídavě po jedné či druhé straně. V druhové skladbě používáme téměř výhradně
domácí dřeviny, výjimku mohou tvořit krajinářské parky či toky v rámci sídel.
2.3. Zemědělská krajina
Nejvýznamnějším nástrojem pro tvorbu zemědělské krajiny jsou Projekty
pozemkových úprav, které řeší vedle optimálního uspořádání vlastnických vztahů
a racionálního obdělávání a přístupu k pozemkům také řadu dalších funkcí krajiny.
Ty by ovšem měly být definovány již v územním plánu obce, což je komplexní dokument
pro všestranný rozvoj území. Které zásady a regulativy by tedy potřeboval projektant
pozemkových úprav od zpracovatele územního plánu?
Stanovení vnitřního obvodu komplexní pozemkové úpravy
Jde zejména o stanovení rozvojových záměrů obce na konkrétní plochy a vymezení
tzv. nesměnitelné půdy, tedy typického prstenec drobných políček, sadů, zahrad a luk
tvořících obecní humna.
Protierozní ochrana
Na úrovni ÚPD je nutno vyznačit alespoň erozně náchylné lokality, zejména ty,
které ohrožují zastavěné území a rámcově navrhnout typ vhodných opatření, případně těmto
potřebám přizpůsobit lokální ÚSES, zvláště interakční prvky. Při jejich tvorbě je však
nezbytná spolupráce s krajinným architektem, neboť liniové protierozní prvky (větrolamy,
meze, průlehy) mají značný krajinotvorný význam a jejich lokalizace v terénu, výběr druhové
81
skladby a případné využité jako turistické a cyklistické trasy mohou podstatně ovlivnit
rekreační atraktivitu území
Obr. 99
Nově založená mez naoráním v mírném spádu a vymezením liniovou výsadbou místně typických
druhů stromů a keřů – Protivanov. V popředí stín fotografa – aneb „z alba smolaře“. Foto: I. Kyselka.
Vodní hospodářství
Vodohospodářské zájmy bývají již zpravidla dány formou pásem hygienické
ochrany, odvodňovacích a závlahových soustav, revitalizačních zájmů, inundačních území
a dalších vodohospodářských staveb včetně jejich ochranných pásem, která je nutno
respektovat. Role územního plánu v nezastavěném území zde spočívá zejména v zajištění
souladu všech dalších zájmů v území včetně nezanedbatelné funkce rekreačního využití
vodních toků a ploch.
Zeleň v protierozních opatřeních
Jedná se o tzv. biotechnická protierozní opatření, která jsou však stará téměř jako
zemědělství samo. Princip spočívá v rozdělení dlouhého erozně náchylného pozemku orné
půdy na svahu několika vrstevnicovými prvky tak, že se vysadí pás dřevin od nějž se pak
odorává od svahu a vznikne tak postupně mez (teráska s příkopem). Tak se v minulosti
nejčastěji, levně a účinně chránilo proti vodní erozi. Meze sice byly jako symbol soukromého
vlastnictví rozorány, ale tam, kde převládlo racionální estetické vidění nad politickým, meze
zůstaly. Meze svou vrstevnicovou polohou (ale někdy i spádnicovou, představují-li prvek
hranice vlastnictví či prostý sklad nasbíraného kamení) spolu s cestami a vodními toky
významně dodávají krajině potřebné lidské měřítko a detail.
To se již nedá říct o všech stavbách zemních teras. V prostředí Břeclavska
a Hodoníska je takovýto prvek poměrně cizí. Jen málo těchto areálů teras má vysazenou
zeleň i na terasových svazích jako např. v Dambořicích, kde byly použity i introdukované
(cizí) druhy. Vzhledem k odlišnosti od přirozených podmínek výsadby do mrtvé spraše
příkrého terasového svahu lze jejich použití připustit.
Meze dnes mohou vznikat jako protierozní opatření v rámci společných zařízení
komplexních pozemkových úprav. Jejich vegetační doprovod má být druhově pestrý, hustý
aby tvořil refugium drobné zvěře, současně však by měl obsahovat i plochy bylinné
vegetace. Meze s vegetačními pásy je možno za určitých okolností realizovat
jen na základě souhlasu vlastníků (bez jejich vynětí ze ZPF a zapsání do katastru)
a to z Programu péče o krajinu.
82
 Větrolamy – jsou jednou z pozitivních aktivit z poválečného období byla výsadba
větrolamů v teplých oblastech jižní Moravy. Cílem bylo zlepšit transpirací suché
mikroklima a ochrana proti často masivní větrné erozi. protože však byly mnohdy
chápány jako produkt stalinského myšlení ve jménu hesla „Poručíme větru, dešti“
a někdy také nesprávně situovány bývaly pak v šedesátých letech místy likvidovány.
Téměř u všech však nebyla provedena postupná likvidace výplňových dřevin
tj. topolů a dosadba či alespoň ošetření již vysazených cílových dřevin. V důsledku
toho jsou teď některé větrolamy ve špatném zdravotním stavu a platí zde stejný
argument jako u protierozních opatření. Chybí instituce zodpovědná za jejich údržbu,
případnou likvidaci a obnovu. Podniky Lesy ČR mají nyní o důvod navíc proč
se o větrolamy nestarat. Nejsou totiž majetkově vypořádány a stojí na pozemcích
mnohých vlastníků.
Přes to všechno mají větrolamy jednu nepopiratelnou zásluhu. V intenzivní
zemědělské kulturní stepi jižní Moravy tvoří dnes často jediné ostrůvky vysoké zeleně
a na ni vázanou řadu rostlinných i živočišných, zejména ptačích druhů. Podél nich je
území prostupné i měřítko je příznivější.
V rámci komplexních pozemkových úprav je třeba na majetkové vypořádání
stávajících a návrh nových větrolamů jako společných opatření, tam kde to územní
podmínky vyžadují pamatovat. V zásadě budou asi spojovány s funkcí prvků ÚSES.
Musí však současně být orientovány kolmo na směr převládajících větrů a dle měření
splňovat parametry polopropustnosti, tedy raději pětiřadé, dvouetážové (i s keři).
Přestože jde o opatření dosti náročné, lze jej financovat z Programu péče o
krajinu.
Obr.100
Soustava větrolamů působí nejen proti větrné erozi ale jako jediná souvislá zeleň v intenzivně
zemědělské krajině má vliv i na ekologickou stabilitu – Zvonovice. Foto: I. Kyselka.
Bodová a plošná zeleň v krajině
 Remízky - první remízky začaly vznikat logicky kolem míst, která bylo nutno
při obdělávání vynechat. Tedy zejména jakékoliv přirozené geologické překážky
ve formě skalisek, balvanů, či naopak výmolů a strží, druhotně pak kolem míst,
kde byly kameny a balvany z polí shromažďovány. Na základě charakteru těchto
prvotních či druhotných kamenných prvků se vyvinuly i některé specifické krajové
formy, tvořící dnes v oněch územích dosti podstatnou složku krajinného rázu.
83
Plošné zeleně je teď paradoxně v krajině více než v idealizované době
před kolektivizací, nutno však přiznat, že (soudě i podle zmiňovaných obrázků),
že tehdejší krajina byla daleko pestřejší právě díky malovýrobní plodinové pestrosti
zemědělství, hustší síti udržovaných polních cest a zeleně, o kterou bylo evidentně
pečováno (stromy se zapěstovanou korunou - resp. odspoda vyřezávané , vysekané a
vypasené meze a cestní příkopy). Ač je na základě krajinotvorných programů
Ministerstva životního prostředí (ale i jiných) funkční rozptýlená (zvláště liniová) zeleň
dnes do krajiny opět po zásluze navracena, nacházíme takto druhotně vzniklou
plošnou a bodovou zeleň zejména:
- na svažitých, vlhkých, kamenitých a jinak hůře dostupných bývalých rolích
i loukách
- kolem rozcestí, sloupů vysokého napětí, vodojemů, trianglů, stohů a polních
hnojišť
Tato zeleň, přesto, že má svou ekologickou i estetickou hodnotu má v dnešní
zemědělské krajině často silně ruderální charakter (převažují černé bezy, akáty,
kustovnice, kopřivy, merlíky apod.) a je tedy druhově i biocenologicky podstatně méně
hodnotnější než ta zeleň, která v minulých desetiletích, zejména v důsledků meliorací
a náhradních rekultivací, do velké míry zmizela.
Tu a tam se objevující nově zakládaná lokální biocentra ÚSES vznikají jen
výjimečně na bývalé orné půdě, ale spíše jako rekultivace písečníků, lomů apod..
V dohledné době tedy nelze předpokládat, že tvář naší krajiny realizace výsadby ÚSES
výrazně změní.
Není tedy remízek jako remízek a v rámci drobných, dnes již však stále
četnějších realizacích z Programu péče o krajinu MŽP je třeba myslet nejen na meze
a břehové porosty, ale i na remízky. Dle profesora MAREČKA (1986) musí mít remízky
následující vlastnosti:
- z ekologických i estetických důvodů je třeba podporovat více menších remízků,
než jen rozsáhlá několikahektarová biocentra
- svým kapkovitým tvarem, kůlovými kořeny i vysokým nasazením korun
uzpůsobeny tak, aby nebránily zemědělské mechanizaci, respektive aby byly
svou delší stranou orientovány ve směru orby
- výškově musí být členité
- pro ochranu obyvatel remízku před silnými větry bude třeba vytvořit hustší
porostní plášť ze severu a severozápadu
84
- porostní okraj remízku by měl být pokud možno neproniknutelný, aby byl
umožněn klidný vývoj celého zde žijícího společenstva
- remízek by měl obsahovat v rámci zajištění obživy svým obyvatelům dostatek
dřevin s dužnatými plody, jakož i dřevin, které mohou zajíci a vysoká zvěř v zimě
okusovat
- v remízku by nemělo být příliš mnoho stromů – výstavků, neboť z takových
by ptačí dravci veškeré obyvatelstvo remízku rychle zdecimovali
- ornitologové by ještě poznamenali, že různé druhy ptáků nalétávají v určitých
úhlech. Dle toho, které zástupce avifauny chceme podpořit
Jak je patrné remízky mají z hlediska místních obyvatel největší význam
pro myslivce. Ti ještě občas rozlišují remízky na:
- bažantí: vyznačují se dostatkem stromů z vodorovnými větvemi pro hřadování,
což nepřímo upřednostňuje jehličiny
- koroptví: obsahuje více travnatých ploch pro popelení s rozptýlenými keři
Remízek však zdaleka není jen charakteristickým prvkem určitého typu krajiny
či monofunkčním refugiem drobné zvěře, ale leží li při turistické značce, lze v jeho
rámci zřídit i odpočívadlo s přístřeškem pro turisty, respektive pro cykloturisty doplněný
vysvětlující tabulí, je li remízek případnou součástí naučné stezky či upravenou
vyhlídkou do krajiny, je li remízek dominantně situován. Z toho vyplývá, že remízky
zdaleka nejsou jen jakýmsi historickým dokladem určitých dějů v krajině, ale rovněž
důležitými objekty dějů současných i budoucích, zejména ekologických a rekreačně
estetických.
Odůvodněné zřizování remízků, zejména s funkcí protierozní
nebo ekologickou (interakční prvek) je možno financovat z Programu péče o krajinu.
Zeleň u architektonických objektů v krajině
Tato zeleň je kapitolou sama pro sebe a zaslouží si samostatnou publikaci,
či alespoň přednášku. Proto alespoň krátce: bodová zeleň, ať již ke stavbám v krajině
záměrně vysazená či spontánně nalétlá má možnost stavbu zvýraznit a na ni upozornit,
či ji naopak potlačit a pokud možno schovat. Obojího je někdy třeba. Je však typické,
že zatímco u historických, zejména církevních staveb jakými jsou kříže, sochy světců, boží
muka, lidové poklony, kaple či poutní chrámy je rádi zelení zviditelňujeme, u různých
současných, zejména technických objektů, zejména věží mobilních telefonních operátorů
85
a dalších vysílačů, vodojemů, sil, objektů chovu hospodářských zvířat, transformátorů,
regulačních a závlahových stanic, melioračních šachtic apod. bychom zpravidla rádi dosáhli
účinku opačného. I když – stará vodní stavidla a malé vodní elektrárny, objekty státní
triangulace, vodní i větrné mlýny, staré hamry a pily, betonové objekty pohraničního
opevnění či malá venkovská nádrží dnes považujeme za malebné historické struktury
krajiny, které je třeba chránit a zachovat. Můžeme zodpovědně říci, co si naši potomci budou
za sto let myslet o výše jmenovaných stavbách tzv. socialistického zemědělství
a industrializace?
Vrátíme li se k církevním stavbám v krajině vzniklým zejména v době baroka – stylu,
který zcela programově a cílevědomě krajinu, byť zpravidla malovýrobní přetvářel zcela
velkoryse ve velkých měřítcích, můžeme upozornit alespoň na nejčastěji používané druhy
a kompozice dřevin. Typickým stromem, s nímž se u těchto staveb lze setkat od rovin
po hornatiny je lípa, zpravidla v páru, stavbu rámujícím nebo v čtveřici (z každého rohu
objektu), nebo stavbu (nejčastěji kostel) obklopují ve větším počtu. Podobným způsobem
bývá často využíván zdomácnělý jírovec maďal a javor mléč i klen, zpravidla v drsnějších
polohách ještě jasan a jeřáb ptačí. Jehličiny byly vysazovány hlavně ke křížkům (tůje,
borovice, cypříšky) až v tomto století, keře pak výjimečně.
Obr. 101
Charakteristická drobná dominanta venkovské krajiny – kaplička mezi lípami ve Sněhoticích
na Prostějovsku.
A co stromy kolem obytných domů v rozptýlené zástavbě. Týká se to zejména
horských oblastí, zejména Valašska a moravských Kopanic a také větší části Slezska, kde
umístění obytného domu mimo intravilán, umožňoval tehdejší Slezský stavební zákon.
Podobně jako u jiných staveb určují daný krajinný ráz a oproti již jmenovaným obsahují
ještě častěji stromy ovocné.
Obr. 102
Rozhledna Súkenická na turistické cestě vyjadřuje péči klubu českých turistů o zvýraznění nejhustší a
nejlépe značené sítě turistických cest na světě.
Solitérní stromy
Nakonec je nutno se alespoň stručně zmínit o letitých a tvarově často bizarních
exemplářích prastarých lip, dubů, jilmů, buků, borovic, tisů a případně i dalších jedinečných
86
veteránů, které místům svého výskytu dodávají až tajemný, mystický charakter a krajině
ve které se hojněji vyskytují. Jsou to např. jižní Bílé Karpaty se svými typickými
orchidejovými loukami porostlými košatými duby, které pak celé působí jako parková,
ale také trochu začarovaná krajina…
VI. DROBNÉ KRAJINNÉ STRUKTURY
1. Funkce, ochrana a možnosti obnovy
Evropská, zejména pak naše hercynsko – panonsko - karpatská venkovská kulturní
krajinu je příznačná svou pestrostí a rozmanitost daná nejen různorodou, zpravidla
geologicky podmíněnou členitostí terénu, ale zejména rozdílnou tradicí využívání území
a jeho dotváření zemědělstvím, osídlením, výrobou i náboženskými a kulturními zvyklostmi.
Z těchto důvodů si i méně vnímavý návštěvník povšimne, v Čechách a na Moravě
kamenných barokních figurálních plastik na Slovensku dřevěných vyřezávaných křížů,
v keltských a severských zemích menhirů a runových kamenů. Ať již si tyto prvky zasloužily
ochranu či raději rychlou likvidaci, v krajině zůstávají jako stopy historie užívání a vnímání
krajiny. Jaký by měl být náš přístup k těmto prvkům (a celé kulturní krajině) dnes? A je naše
doba rovněž schopna obohatit krajinu nějakým pozitivně působícím detailem?
Až do poloviny tohoto století byla většina venkovanů se svým polem, loukou, lesem,
rybníkem či cestou prakticky v každodenním styku. Tento kousek krajiny tvořil jakousi
rozšířenou část domu každého hospodáře stejně jako dvůr, chlévy, zahrada a taky zde
při práci trávil většinu času. Prostor byl tedy vysoce účelně uspořádán, ale také, aniž to bylo
přímým záměrem, esteticky dotvářen. Vždyť všechny krajinné detaily jako mez, remízek,
úvozová cesta, stromořadí či solitérní strom na rozcestí, kříž, boží muka či upravená
studánka nebyly jen samoúčelně estetické, ale také velmi funkční prvky.
2. Rozbor jednotlivých drobných krajinných prvků, podmínky a možnosti
jejich obnovy
2.1. Členění polností a jejich hranice
87
Důležitou součástí tohoto členění byly jeho hranice - cesty, stromy, hranečníky,
ploty, ale zejména meze. Meze a remízky měly mimoto na svazích významnou funkci
protierozní, komunikační (často podél nich vedly cesty), orientační (zvláště ve spojení
s vysokou zelení) i estetickou. Dlouhé svahy rozčleněné pravidelnou soustavou mezí
s rozptýlenými stromy, keři a balvany vytvářejí v krajině důležité, mnohde již zcela vymizelé
lidské měřítko a krajinný detail. Dochované či nově budované meze se v zemědělské krajině
stávají významným útočištěm typické a mnohde již vzácné drobné polní květeny i fauny.
V závislosti na geomorfologii území mají tyto prvky často výrazně lokálně odlišný charakter.
Ve Svratecké hornatině se např. vyskytují tzv. kamenice nebo tarasy budované z kamenů
vynesených z polí. V Orlických horách nalezneme důkladně budované meze s příkopy
s doprovodem mohutných jasanů, lip a javorů působící jako velkoryse komponovaná alejová
krajina v okolí panských sídel.
Mimořádně cennou historickou strukturou jsou katastrální, panstevní, revírní
či zemské hranečníky, rozcestníky, trojmezníky apod.. Několik historických zemských
hranečníků při silnicích, je zapsáno jako památky. Patří k neustále poškozovaným a tedy
stále vzácnějším historickým dokladům zasluhujícím ochranu.
2.2. Cesty
Ze starých katastrálních map lze snadno vyčíst, o kolik hustší byla cestní síť
před zemědělskou kolektivizací a jak snadno prostupné a cestními stromořadími členěné
bylo území, kde je dnes jediný lán. Dochované staré cesty, vykazují četné prvky starobylosti.
Jsou-li vyjety na skalní podloží, bývají v něm často zřetelné rýhy vyjeté okovanými koly.
Typické zaříznuté staré úvozové cesty jsou dnes již málokdy používané a proto jsou často
zarostlé nebo byly zahrnuty. Významnější cesty byly dříve štětovány, tj. vyloženy kameny
z polí, případně opatřeny zídkami či patníky. Důležitější cesty bývaly doprovázeny
ovocnými, lipovými, jasanovými i jinými alejemi. Marie Terezie dokonce přikázala
výsadbu alejí podél státních komunikací zákonem. Doporučeno přitom bylo i lesní cesty
lemovat jiným druhem, než převládá v okolním porostu, takže se v některých lesích
setkáváme s výrazným stromořadím podél cesty. Důležitá byla i výsadba solitér
na rozcestích, často v kombinaci se sochou, křížkem nebo alespoň svatým obrázkem.
Pozornost zasluhují rovněž mostky a lávky, zejména kamenné, obloukové, místy
dokonce kryté Tyto krajinné dominanty poskytovaly mj. útočiště sedlákům svážejícím úrodu
z polí.
88
2.3. Drobné sakrální stavby
Dokladů lidové zbožnosti je zejména v katolických krajích celá řada. Obrázky
na stromech, kříže, památné kameny, sloupy, boží muka, zvonice a kapličky
po vesnicích, na jejich okrajích, při cestách i křižovatkách, dnes už často bývalých patří
neodmyslitelně k naší krajině. Nejstaršími památkami tohoto typu jsou tzv. baby a smírčí
kříže. Ač jsou někdy spojovány již s cyrilometodějskou misí, většina jich však pochází
z pozdního středověku a raného novověku jako doklad o spáchaném zločinu, či neštěstí.
Jde většinou o zakulacené kříže či reliéfně znázorněné kříže na plochých kamenech. Někdy
bývá doplněn ještě vražedný nástroj (nůž, sekera). Za nejstarší boží muka lze považovat
tzv. sloupová boží muka (jako symbolika Krista bičovaného u sloupu) z období pozdní gotiky
a renesance sestávající ze čtvercového soklu, štíhlého dříku a lucerny s malým křížkem
nahoře. Lucerna bývá zpravidla prázdná někdy vyplněná a malovaná nebo zdobená
reliéfem. Tato boží muka jsou hojně rozšířená např. na jihozápadní Moravě. K nejčastějším
typům božích muk patří boží muka hranolovitého tvaru ovlivněná barokem nebo empírem,
obvykle opatřená prejzovou stříškou s křížkem. Další typ, nazývaný na Moravě někdy
jako poklona tvoří přechod ke kapličce. Má průčelí jako portál s mřížkou a výklenkem pro
obrázek či sochu.
Obr. 103
Nejstarší typ tzv. sloupové boží muky – Žďár nad Sázavou. Foto: I. Kyselka.
Od počátku 18. století se začaly stavět i kapličky většinou barokního tvarosloví,
zpravidla lemované čtyřmi stromy. Kapličky a poutní chrámy stavěné obvykle na místech
výjimečných zjevení nebo zázračných uzdravení se často nacházejí na dominantních
kopcích a návrších, kde tvoří zakončení křížových cest, budovaných od doby baroka
k upevnění mariánské úcty. V některých horských krajích, lze v rámci rozptýleného osídlení
nalézt i dřevěné zvonice. Zpravidla se jedná o jednoduché hranolovité stavby, kdy buď je
zvon uzavřen v rámci věžičky nebo (častěji) je ze spodní části stavby vysunut kmen
s vrcholovou vidlicí, v níž je zvon umístěn a kryt šindelovou stříškou.
89
Obr. 104
I zcela nově vzniklé kapličky mohou při dobrém architektonickém zpracování pozvednout ráz krajiny CHKO
Železné hory. Foto: I. Kyselka.
Obr. 105
Nově rekonstruovaná křížová cesta - Jiřetín pod Jedlovou. Foto: I. Kyselka.
Obr. 106
Méně známé kapličky v pohraničních krajích často zcela zapomenuty zarůstají v lesích – Severní
u Šluknova. Foto: I. Kyselka.
Co do počtu nad božími mukami zřejmě převládají kříže. Ty byly zpočátku vysoké
dřevěné, řidčeji kamenné, s plechovou malovanou postavou Krista. V jiných krajích
se od poloviny 19. století začaly stavět různé kříže litinové. Bývá na nich vyryto jméno
a bydliště donátora, citát z Písma či jiný lidový zbožný verš, případně jméno zemřelého,
na něhož má být vzpomenuto. Litinové kříze byly pak vystřídány kříži kamennými,
mramorovými, které nebýt komunistické přetržky stavěly by se asi dodnes, jak to dokládají
četné současné příklady tohoto typu z Bavorska či Rakouska.
Obr. 107
Příklad bohatě zdobené barokní kalvárie - Banská Belá u B. Štiavnice. Foto: I. Kyselka.
Obr. 108 Pro Slovensko typické dřevěné malované kříže – Detva. Foto: I. Kyselka.
Poměrně řidší, ale přesto pro mnohé kraje příznačné jsou sloupy se sochami
světců. Nejčastěji se setkáváme se sv. Janem Nepomuckým u mostů, ale lze nalézt i
mariánské, trojiční i další plastiky zejména na rozcestích a jiných důležitých místech.
Figurální plastiky nacházíme ovšem častěji než ve volné krajině v zastavěných územích
obcí.
Obr. 109
Tradiční Sv. Jan Nepomucký u mostku - Jiřetín pod Jedlovou. Foto: I. Kyselka.
90
Naštěstí již minuly časy, kdy byly nejen kříže, ale celé poutní chrámy na příkaz
církevních tajemníků ničeny. Umístění křížů a soch světců má své opodstatnění a určuje
kompoziční vazby v prostoru. Neměly by tedy být bezdůvodně přemísťovány. Je-li to opravdu
nezbytně nutné z např. důvodu výstavby komunikace, doporučuje se instalovat plastiku
na vhodném a viditelném místě v blízkém sousedství. Není li to možné umístíme plastiku
do jiného, ale památkového prostředí, např. ke kostelu.
2.4. Pomníky a drobné památníky
K nejstarším zřejmě patří pomníky a památníky na významných bojištích, vystavěné
v 19. nebo až ve 20. století. Samostatnou kapitolou jsou pak pomníčky padlým z první
světové války, stojící na návsi prakticky každé obce. Jejich součástí nebo v jejich blízkosti
jsou i památníky obětem z druhé světové války, obvykle méně početnější včetně vojákům,
letcům i partyzánům. Tragédie a smrt jsou vůbec nejčastějším a velmi vděčným tématem
památníků a pomníčků mimo sídla. Ať už to jsou pomníky válečné nebo pomníčky tragédií
na silnicích, vodách, skalách či oběti smrtí násilných apod. zřejmě ještě dlouho konce mít
nebudou. Přestože jejich umělecká úroveň je velmi různá, i ony tvoří paměť krajiny
a vypovídají něco o době a okolnostech, kdy vznikly. Méně četné, o to však zajímavější jsou
pomníky jiným událostem např. loučení evangelíků s vlastí (Růžový palouček) nebo pobytu
a působení různých významných osobností.
Obr. 110
Jeden z mála příkladů současné umělecké tvorby v krajině. Symbol Jahodové stráně u Hostětína.
Foto: I. Kyselka.
2.5. Studny a studánky
Na první pohled ne tak viditelným, turisticky však zcela zásadním krajinným detailem
jsou studánky, prameny či napajedla. Nacházíme je prakticky po celé republice, častěji
ovšem v lesích a v podhorských oblastech. Nejčastější jsou jednoduché úpravy z plochých
kamenů či pár prken s výtokem, nebo jen s možností nabrání. V krajích s kopaničářským
osídlením se lze ještě občas setkat s vnitřně vyzděnými nebo vybetonovanými studnami.
Z našich nížin již prakticky zmizely vahadlové studny donedávna typickými pro Velkou
91
Uherskou nížinu. Při turistických značkách se dnes většinou setkáváme s prameny
vyzděnými, případně i vyzdobenými obrázkem či nápisem. Unikátním dílem z tohoto hlediska
je Lesnický Slavín – soubor pomníčků a studánek v lesích na sever od Brna. Okolí Brna
se vůbec může pochlubit velkým množstvím, podchycených a pomníčky okrášlených
pramenů, daným jednak příznivými hydrologickými poměry a jednak tradiční péčí
ochranářských i místních vlastivědných sdružení.
2.6. Struktury obecních humen
Jsou méně nápadné, ale díky nové výstavbě a zániku starých forem drobného
hospodaření stále vzácnější. Vedle zpevněných výjezdů z humen do polí se jedná zejména
o různé ploty. Nejstarší bývají vypletené, dále z vodorovných trámů mezi sloupky, šindelové
a nejčastější tyčkové (drátěné nejsou historické). Zajímavé a dnes vzácné jsou i kamenná
či dřevěná ohrazení pastvin.V prostoru humen se setkáváme i s různými hospodářskými
stavbami jako stodoly, kůlny, seníky, špýchary, sklípky či ovocné sušárny. Opravdu živé
jsou dnes již jen vinné sklípky, které vytvářejí u některých obcí celé rozsáhlé kolonie
a uličky a mnohde svůj historický ráz již zcela ztratily.Většina těchto staveb však
již dosluhuje.
2.7. Historické technické struktury krajiny
Tyto zdánlivě cizorodé prvky v průběhu své existence dokonale splynuly s krajinou.
Týká se to hlavně mlýnů. Větrné mlýny holandského t i německého typu svého času docela
výrazně ovlivňovaly ráz našich rovinných krajin. K mnohem častějším, vodním mlýnům
patřily náhony, vodní skluzy, stavidla na hlavním toku a často s mlýnem související malé pily,
hamry apod. K těmto technickým stavbám lze přiřadit i malé obecní vápenky, náspy
lesních železniček, pás pohraničního opevnění z třicátých let, objekty "Hitlerovy dálnice“
Sien - Breslau nebo Brno – Zlín či různé triangulační konstrukce.
92
Obr. 111
Tradiční turistický bod v krajině. Kamenná rozhledna s turistickou restaurací v Jiřetíně pod Jedlovou.
Foto: I. Kyselka.
2.8. Krajinné technické prvky současné a nedávno minulé
K těmto zpravidla nevábným konstrukcím patří meliorační šachtice, betonová
polní hnojiště, vítkovické senážní věže, ocelokolny, napaječky a železné ohrady
pastevních areálů, ale také dodnes funkční vodojemy, regulační stanice plynovodů,
vedení vysokého napětí, vysílací věže mobilních operátorů a v poslední době stále
častější vrtule větrných elektráren. Zatím jsou vnímány spíše jako narušení krajinného
rázu mj. také proto, že jejich podoba příliš nerespektuje fakt, zda jsou v Pomoraví,
na Vysočině nebo v Jeseníkách. Setkáme li se však ještě dnes se stále vzácnějšími
dřevěnými sloupy elektrického vedení, triangly, či kamenným silničními patníky, může
naše vnímání již nabýt sentimentality nad pomíjejícností i těchto prvků. I opakuji zde teorii
vyslovenou v této souvislosti Janem Lacinou, že totiž i v krajině se nám začíná něco líbit
až když to začne mizet. Budou se tedy tyto stavby našim vnukům za 100 let zdát stejně
idylické a hodné ochrany jako se dnešní stoleté stavby zdají nám? Tuto odpověď opravdu
nechme jim.
3. Závěrem – proč a jak to všechno chránit
Skrze kříže, boží muka, studánky, aleje, meze atd. vnímáme krajinu, která tak není
jen neuchopitelným prostorem, ale i místem k zastavení. Krajina, kde se lze zastavit
a potěšit, je pochopitelně atraktivní pro rekreaci a pro turistiku, ale nejen pro ni. I místní
obyvatelé, potřebují občas vyrazit za humna a projít se příjemnou krajinou, samozřejmě je-li
odkud kam a kudy. Například v rakouské oblasti Weinviertel, hned za jihomoravskými
hranicemi lze si všimnout, že turistické značky nespojují jen dálkové cíle jako u nás, ale tvoří
93
také větší či menší okruhy charakteru naučných stezek kolem obcí spojující místní kaple,
studánky, vyhlídky, či sklepní uličky. K tomu četné kulturní a folklorní slavnosti spojené
s ochutnávkou místních plodů, specialit a hlavně vína. Výsledkem je, že i tento turisticky
zdánlivě nepřitažlivý kraj má dnes velmi slušný příjem z turistického ruchu.
Nejdůležitější v tomto ohledu je však jedno. Ochota a nadšení skupiny místních
obyvatel, kterým není lhostejné kde a jak žijí, a chtějí aby se v jejich kraji líbilo i jiným.
Bez složitého dumání nad získáním těch nejvýhodnějších dotací, avšak po poradě
s příslušnými odborníky vysadí na mez a podél cesty řadu stromů a keřů, vyčistí a zprovozní
místní studánku, postaví u ní lavičku či přístřešek, vysekají od náletových dřevin starou
úvozovou cestu a narovnají očistí a případně natřou křížek za vesnicí. Ostatně tam, kde jen
nečekají a něco se už děje, si státní i nevládní prostředky snadněji hledají cestu. Jde
o typický doklad toho jak na globální otázky dávat lokální odpovědi.
Krajiny bez těchto místně typických krajinných prvků působí podobně jako masově
stavěná sídliště, která se od sebe v mnoha městech obou našich států vůbec neliší. Jejich
obyvatelé jsou pak jako lidé bez domova. Každý, kdo se na hledání ztracené
či pozapomenuté tváře jednotlivých částí naší krajiny aktivně podílí činí hodně proto,
aby tomu tak nebylo.
LITERATURA
ANONYMUS, Směrnice programu péče o krajinu MŽP, AOPK, Praha, 2000,
ANONYMUS, Program revitalizace říčních systémů, AOPK, Praha, 2000,
BÖHM Č.: Okrasná zahrada a její rostliny, SZN, Praha, 1988
BRUNDTLAND G.H.: Naše společná budoucnost, HB, Praha, 1989
BULÍŘ P.:Směry a přístupy k plánování krajiny v ČSFR, in: krajinné plánování
v Německu a možnosti využití v České republice, Sborník z pracovního kolokvia, Průhonice,
1992
CULEK M. A KOL., Biogeografické členění České republiky, Enigma, Prahaa, 1996
DIVILA J.: Krajinotvorné aspekty pozemkových úprav jako výslednice systému
plánování krajiny v Bavorsku (z hlediska možnosti uplatnění v ČR), in: Krajinářské aspekty
pozemkových úprav a obnovy vesnice, Sborník příspěvků ze semináře, Průhonice, 1994
EHRLICH P., ZUNA J., NOVÁK L., MERUNKA K., Metodické pokyny pro revitalizaci
potoků – Metodika, VÚMOP, Praha, 1996
EHRLICH P., ZUNA J., NOVÁK L., ŠLECHTA V., KŘOVÁK F., Revitalizační úpravy
potoků, objekty – Metodika,VÚMOP, Praha, 1994
94
FILIP J., SANETRNÍK J.,: Meliorace, ES VŠZ, Brno,1983
HADAČ E.: Krajina a lidé, Academia, Praha, 1982
HÁJEK T., BUKAČOVÁ I. : Příběh drobných památek (od nezájmu až po fascinaci),
Studio JB, Lomnice nad Popelkou, 2001
HURYCH V. A KOL.: Sadovnictví 1, SZN, Praha, 1984
HURYCH V., A KOL.: Sadovnictví 2 – Okrasné dřeviny, SZN, Praha, 1985
HIEKE K.: Praktická dendrologie I a II, SZN, Praha, 1978
JELLICOE, G.: The landscape of Man, London, 1975
JURČA J. : Biotechnika účelových lesů, ES VŠZ, Brno, 1983
JURČA J. : Lesní hospodářství, ES VŠZ, Brno, 1980
JURČA J. : Nauka o rekreaci, ES VŠZ, Brno, 1983
KNOPP A. A KOL.: Vesnice: Stavby a krajina mají svůj řád, Ústav územního rozvoje,
Brno, 1994
KOCOURKOVÁ J.: Vesnice: Přírodní prostředí vesnice, Ústav územního rozvoje,
Brno, 1995
KOLEKTIV editor J. Kender.,: Voda v krajině – Kniha o krajinotvorných programech,
Praha, 2004
KOLEKTIV: Venkovské sídlo a krajina v územním plánování: Na pomoc
pořizovatelům a zpracovatelům územních plánů a urbanistických studií, Společnost
pro územní plánování, urbanismus a životní prostředí, Praha, 1999
KOLEKTIV: Péče o krajinný ráz, cíle a metody: Sborník přednášek a diskusních
příspěvků z kolokvia konaného 17. a 18. února 1999 na Fakultě architektury v Praze,
Vydavatelství ČVUT, Praha, 1999
KOLEKTIV: Zákon č. 791 – 1 – U BayRS O ochraně přírody, péči okrajinu a rekreaci
ve volné přírodě ve znění vyhlášek z 18.8.1998, München, 1998
KOLEKTIV: Gesetz über Naturschutz und Landschaftspflege
(Bundesnaturschutzgesetz), Bonn, 1987
KOLEKTIV: Niederösterreichisches Raumordnungsgesetz Wien, 1976
KOLEKTIV: Zásady a pravidla územního plánování, díl 1 - 5, VÚVA, Brno,
1982 - 1984
KOLEKTIV: Úprava vesnic, odborný spis č. 50, Česká akademie technická, Praha,
1939
KOLEKTIV: Evropská úmluva o krajině a důvodová zpráva, Rada Evropy, Florencie,
20.10. 2000,
KOLEKTIV: 10 let obnovy venkova, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Praha, 2004
95
KOLEKTIV AUTORŮ: Téma pro 21. století – Kulturní krajina, aneb proč ji chránit?,
Ministerstvo životního prostředí ČR, Praha, 2000
KYSELKA I: Význam drobných krajinných prvků, zkušenosti s jejich obnovou u nás
i v zahraničí, Sborník konference „Tvář naší země“, Průhonice, 2001
KYSELKA I. : Krajinný plán – účinný nástroj pro kvalitní změny v nezastavěném
území jako součást územního plánu, Sborník konference „Trvale udržitelný rozvoj české
krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice, 2002
KYSELKA I. : Plánování krajiny na úrovni obce a územní plán, příspěvek
pro II. ročník konference „Tvář naší země – krajina domova“ konané v říjnu 2002 v Praze
a v Průhonicích, Česká komora architektů, 2002
KYSELKA M. : Meliorace a tvorba krajiny ČSSR, kandidátská disertační práce na
VŠZ Brno, 1977
KYSELKA M., VANÍČEK V. : Meliorácie, ekologia a estetika, ŠMS, Bratislava, 1978
KYSELKA M., VANÍČEK V. : Agrodesign v melioráciách, ŠMS, Bratislava, 1982
KVĚT R.: Duše krajiny – Staré stezky v proměnách věků, Academia, Praha, 2003
LŐW J., MÍCHAL I. : Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad černými lesy, 2003
LŐW J. : Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability,
Metodika pro zpracování dokumentace, Doplněk, 1995
MACHOVEC J. : Sadovnická dendrologie, SPN, Praha, 1982
MACHOVEC J. : Sadovnické květinářství – Byliny v sadovnické tvorbě, SPN ,Praha,
1983
MACKOVIČ V. : Možnosti a limity územního plánování při řešení krajiny, Urbanismus
a územní rozvoj č. 4/2002
MAREČEK J.: Krajinné plánování – přednášky, Lednice, 1986
MAREČEK J.: Zeleň ve venkovských sídlech a v jejich krajinném prostředí, Rada
pro životní prostředí Vlády ČSR, Praha, 1986
MAUER O. : Deteriorizace a rekultivace I. a II., ES VŠZ, Brno, 1985
MÍCHAL I. a kol. : Územní zabezpečování ekologické stability – teorie a praxe,
Ministerstvo životního prostředí ČR, Odbor územního rozvoje, 1991
MÍCHAL I. a kol. : Ekologická stabilita, Ministerstvo životního prostředí ČR, Praha,
1994
MLEJNKOVÁ R. : Vesnice roku 2001: Dojmy a postřehy hodnotitelů, časopis
Zahrada – park – krajina, Praha, 2002, 12/2, 12 – 13
OTRUBA I. : Zahradně architektonická tvorba – Význačné zahradní a parkové celky,
ES MZLU, Brno, 2002
PIRO B.: Zakládání a údržba zeleně, VŠZ, Lednice, 1985
96
PETRÍK L´. : Teória vývoja a tvorby krajiny, ES VŠZ, Brno, 1988
PERLÍN R. : Vesnice. Program obnovy vesnice, Výzkumný ústav výstavby a
architektury, Praha, 1993
PLESNÍK J. : Evropská úmluva o krajině, in: Tvář naší země – krajina domova,
sborník z konference konané 21. – 23.2. v Praze a v Průhonicích, Česká komora architektů,
2001
POLÁČKOVÁ V. : Regulační plán pro nezastavěné území, nepublikovaná přednáška
na pracovním semináři, Tálský mlýn, 2001
REINING H. : Územní plánování v Dolním Rakousku, nepublikovaný referát, Wien,
1996
ŘÍHA J. K. : Země krásná, A. Dědourek, Třebechovice pod Orebem,1948
SALAŠOVÁ A. : Starostlivosť o krajinu je systém, Sborník konference „Trvale
udržitelný rozvoj české krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice, 2002
SKLENIČKA P.: Základy krajinného plánování, Naděžda Skleničková, Praha, 2003
SÝKORA J. : Územní plánování vesnic a krajiny – Urbanismus 2, ČVUT, Fakulta
stavební, Praha, 2002
ŠPIDLÍK T. : K vyšším věcem jsem se narodil, Křesťanská akademie, Řím, 1992
ŠTENZEL J. ŠONSKÝ D., SOUČEK J. : Architektonické úpravy veřejných
prostranství, Academia, Praha, 1983
ŠTĚPÁNEK V.: Poznávací znamení krajiny, in: Obnova venkovské krajiny, zvláštní
číslo časopisu Veronica, Brno, 1994
TUNKA M2002.: Trvale udržitelný rozvoj – územní plánování – krajina, Sborník
konference „Trvale udržitelný rozvoj české krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice
UHLÍŘOVÁ E.: Územní a krajinné plánování ve Velké Británii, nepublikovaný text,
2003
VANÍČEK V.: Ochrana životního prostředí – Ochrana a tvorba krajiny, ES VŠZ,
Brno, 1980
VANÍČEK V., KYSELKA M.: Meliorácie, ekológia, estetika, ŠMS, Bratislava, 1978
VOREL I. : Přírodní prostředí a krajina v územních a regulačních plánech (cíle,
opatření, limity a regulativy), ZPK 5/2000
WAGNER B.: Základy sadovnické a krajinářské tvorby, Teorie vývoje a tvorby
krajiny, Sadovnická tvorba – přednášky, Jihlava, Lednice, 1982 – 85
WAGNER B. : Sadovnická tvorba I., Sadovnické úpravy v intravilánu, SPN, Praha,
1982
WAGNER B. : Sadovnická tvorba II., Sadovnické úpravy v zájmovém území
a v krajině, SPN, Praha, 1983
97
WAGNER. B.: Základy sadovnické a krajinářské kompozice, Historický vývoj, SPN,
Praha, 1983
WAGNER. B.: Základy sadovnické a krajinářské kompozice, Estetické zákonitosti,
SPN, Praha, 1983
WEBER M. : Krajinné plánování jako mezioborová tvůrčí disciplína, Sborník
konference „Trvale udržitelný rozvoj české krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice, 2002
ŽÁK L.: Obytná krajina, Academia Praha, 1947
SEZNAM ZKRATEK
Př. Kr. – před Kristem
Po Kr. – po Kristu
Resp. – respektive – přesněji řečeno
Tj. - to jest
Tz. – to znamená