3.9 Formální podoba středověké světské písně

                                     (komentář k ukázce 3.10a)




Žánr: teoretický konstrukt – souhrnné označení pro díla mající určité společné znaky technické
(kompoziční), tematické, formové apod.  Tedy jisté charakteristiky intonační, funkční atd.

Forma: (lat. - tvar podoba). Vnější, materiální, smysly uchopitelná podoba (nositel) nějakého
myšlenkového (vnitřního) obsahu. Forma je struktura, jejíž jednotlivé části jsou vůči sobě
v nějakém poměru.



Německý muzikolog Friedrich Gennrich (1883–1967) rozděluje nepřeberné formové bohatství  středověké
duchovní a světské písně do následujících čtyřech typů:


 3.9.1 Písně litaniového typu


Jsou to písně probíhající ve stejně dlouhých a stejně souznějících verších vázaných na jednu
neustále se opakující, nepříliš rozvinutou melodii o malém rozsahu.  Základem melodiky litaniového
typu je řádková melodie, princip, který známe např. z  přímého přednesu žalmů (psalmodia
directanea).


                        Halí, belí:
Skákal pes:

                     a     a     a    a                                         a   a   b

                    a[4]    a[4]   a[4]   a[4]                                  a[3]  a[3]
b[6]      []


Představitelem této skupiny hudebně – textové tvorby je Chanson de Geste [šanson d´žest, Geste-čin,
cantus gestualis, Tatenlied], což je francouzský středověký hrdinský epos zpracovávající látku
z karolínské doby (8. – 10.stol.). Jeho formální podoba není tvořena strofami, ale řetězem volných
úseků různé délky nazývaných „laisse“ (lés -laisses) končících ustáleným závěrečným obratem
(princip a zárodek refrénu). Většina eposů však pochází ze 12. století a nejznámějším je Chanson de
Roland (asi 1100).


                                            Ukázka 3.11

                         [Laisse: Tel conte d´Audigier – Chanson de Geste]



3.9.2 Písně sekvencového typu


Sekvence je skladba s pokročilým (rozvinutým) repetičním principem charakterizovaným následným
řazením opakujících se kratších nebo delších tónových řad v neomezeném množství. Má sylabický
charakter. Mnohdy ovšem nedochází k opakování první nebo poslední melodické části, popř. uprostřed
skladby ( tzv. asymetrická bistrofa).



                                              Ukázka č. 3.10a/2


                                                      (a) a    bb       gg
.........................z(z)

                                                       a[8  ]b[8    ]c[6 ]d[6     ]e[9  ]f[9
................................  ]l[7]

Počet slabik v jednotlivých verších nemusí být stejný. Symetričnost jednotlivých veršů vyvolávající
pocit písňové hymnové sloky je ovšem dílem pozdějšího období.


Do skupiny písní sekvencovitého typu náleží lejch (něm. Leich, fr. lais). Je to typ dlouhé průběžně
prokomponované jednohlasé skladby, jejíž nápěv je tvořen přiřazováním opakovaných úseků jako u
sekvence.  Je to vlastně sekvence na světský text v lidové řeči – je to světský protějšek sekvence.
Formu lejchu má mj. i česká Závišova milostná píseň.


                                            Ukázka 3.12

                                 [Lejch: Závišova milostná píseň]


3.9.3 Písně hymnového typu


Jsou to písně se sylabickou melodikou a strofickou formou, tj. opakování téže melodie ke všem
strofám textu, přičemž každý verš má svůj nápěv. Starší produkce ovšem zná také nerýmované verše
(např. Gloria). Hymnus o rozměru strofy tvořené čtyřmi osmislabičnými verši je spojován se jménem
sv. Ambrože a je nazýván ambroziánským hymnem.


                                                           Ukázka č. 3.10a/3


                                       Základní schéma hymnu


                                     x x x x x x x x    (a) 8

                                     x x x x x x x x    (b)  8

                                                          x x x x x x x x    (g)  8

                                     x x x x x x x x   (d)  8


V případě, že první dva řádky jsou opakovány, vznikne ve středověku velmi oblíbená barová
forma

První zaznění dvouřádku se nazývá štóla, jeho opakování se nazývá protištóla, zbývající dva řádky
(cd) se nazývají dopěv, který barovou strofu uzavírá a je zpravidla rozšiřován o  další řádek (e).
Základní podoba baru je tedy:


                                                          A     A         B

                                        (ab)  (ab)    (cde)


                                        Ukázka č. 3.10a/3.1

                                       [Schéma barové formy]


Středověká píseň přispěla podstatným způsobem k vývoji formy. Jestliže se ve strofické písni už
kolem roku 1100 nově aktualizoval dávný princip opakování uzavřeného melodického celku, pak píseň
gotické doby, hlavně písně trubadúrů a truvérů  začala vytvářet složitější stavebné modely.

V této barové formě je složen také nápěv známé husitské písně „Ktož jsú boží bojovníci“.


3.9.4 Písně rondelového typu


Písně rondelového typu jsou taneční písně zavádějící do své formy nový prvek mající funkci
kontrastního dílu. Je to  návratný refrén, který již může být nápěvně a textové nezávislý na
materiálu strofy. Z podstaty věci vyplývalo, že provádění těchto písní vyžadovalo rozdělení rolí:
předzpěváka, který zpíval – přednášel přídavky (additamenta) – nový text prezentující děj  a sbor,
který zpíval refrén – ustálenou odpověď. Je to aplikace responzoriálního principu známého
z psalmodie do oblasti světské (taneční). Při analýze těchto repetičních forem ztěžuje orientaci
v textu i nápěvu skutečnost, že každý verš má zpravidla svůj nápěv a tuto vazbu je nutno pečlivě
sledovat.


Základní schéma: předzpěvák – sbor – předzpěvák – sbor


Podle možných kombinací předzpěváka a sboru vznikaly tyto základní podoby rondelového typu:


3.9.4.1 Ballade (stfr. balar – tancovat) – původně jednohlasá lidová taneční píseň proměněná
v tvorbě trubadúrů a truvérů do ustálené formové podoby. Ballade je strofický útvar se sólovým
zpěvákem a sborovým refrénem.  Zpravidla se skládá se 3 izometrických ( 8 – 10tislabikových strof)
o stejném rýmu s krátkou úvodní strofou – zpravidla dvouřádkovou nazývanou envoi. Ke každé strofě
náleží její krátký závěr o jednom nebo více řádcích. Strofa se dělí na štoly s protištolami a
dopěvem (závěrem strofy). Základní schéma balady:


                                        Ukázka č. 3.10a/4.1

                                                                R^n A A B  R^n

                 (barový princip s žalmovým rámováním – refrén má jiný materiál nápěvný i textový)

                                       Ukázka 3.13a + 3.13b

                              [Ballade: Diebus soi ten cheste maison]



3.9.4.2 Virelai – ze stfr. virer (točiti se pod vlivem Lai) – řadový tanec 14. a 15. století
náležející (spolu s ballade a rondeau) do skupiny repetičních forem. Základní schéma je takové, že
na několikařádkový refrén (A^rn^ ) navazuje dvakrát se opakující skupina jinak rýmovaných veršů (B)
s novými melodiemi a dopěvem (A), která je uzavřena opět refrénem (A^rn)


                                        Ukázka č. 3.10a/4.2

                                                                   A^rn B B A A^rn

 (barový princip s žalmovým rámováním – refrén [A^rn] je z téhož nápěvného materiálu jako část A,
ale má

  svůj opakující se text)

                                                         Ukázka č. 3.14a + 3.14b

                                 [Virelai: Pos qu´ieu vey la fualla]


3.9.4.3 Rondeau (starší podoba - rondel) je středověká (13. – 15. stol.) taneční forma postavená na
principu častého návratného prvku (refrénu), který opakuje buď nápěv s textem, nebo pouze nápěv
s jiným textem.

Melodickým základem rondeau je dvoudílný nápěv rozdělený na část a + b, který se pro dvouveršový
refrén (sbor) přednáší celý (a+b) a pro jednoveršová additamenta (přídavky - sólista) pouze 1. část
(a). Vzhledem k improvizačnímu charakteru rondeau je jeho formální podoba velmi rozmanitá v tom
smyslu, že střídání přídavků a refrénu je dosti volné. Záleží také na počtu řádků v rondové strofě.
Nejstarší vrstva je zpravidla 6tiřádková bez refrénu na začátku, postupem času se počet veršů
rozšiřoval až na 18 – 24 řádků.

Základní schéma rondové strofy má tedy následující podobu:


                                        Ukázka č. 3.10a/4.3

                                                          R^n^   A A ... A B^  R^n

   (nebarový princip s žalmovým rámováním – melodický materiál refrénu je odvozen z melodického
           materiálu ostatních částí skladby, v refrénu se ovšem opakuje nápěv i  text)

                                      Ukázka č. 3.15a + 3.15b

                           ^       ^[Rondeau: Onques an ameir loialment]

                                                 ^

                                                 ^

Poznámka:

Ve svém úhrnu jde v zásadě o „skládankový (panelový) princip“ výstavby formy: všechny formové
podoby rondelového typu (= balada, virelai, rondeau) pracují s určitým počtem řádkových nápěvů (=
stavebních kamenů), ze kterých se buduje formová podoba skladby. Balada a virelai  využívají pouze
principu repetičního a proto opakují pouze části A nebo B. Rondeau využívá navíc principu
návratného prvku (refrénu) nejen k pouhému „žalmovému rámování“ strofy, ale také k vnitřnímu
členění formy na různé úseky.