Likvescence (lat. notae liquescentes = rozplývati se, rozpouštěti, změknout)


Likvescence je interpretační postup (technika) zajišťující zvukově a barevně nepřerušený hudební
tok v určitých fonetických situacích – převážně při přechodu mezi dvěma slabikami. Neumae (notae)
liquescentes jsou znaky, které tyto situace nejen naznačují, ale také „podávají návod“ k jejich
řešení.

Při likvescenci byl ve středověkém hudebním písemnictví používán termín semivocales, což bylo
označení pro skupinu konzonant majících silný vokální charakter. Mezi těmito „polovokály“ zaujímala
zvláštní postavení skupina tzv. likvid (l, m, n, r), které měly schopnost plynulého a měkkého
přechodu od konzonant k vokálům. Smyslem likvescence tedy bylo zabránit deformaci zvukové podoby
latinských hlásek, ke které by mohlo při zpěvní interpretaci snadno dojít,. Např. zabránit
nahrazení sledu dvou konzonant „g – n“ jedinou hláskou „ň“ (magnus --> maňus).


Likvescenci proto vyžadovaly následující fonetické konstelace vznikající při střídání slabik:


1)      Sled dvou nebo tří konzonant, z nichž první je likvida (l, m, n, r);

2)      Sled dvou konzonant, z nichž první je tvořena dentální explozivní hláskou (d, t);

3)      Sled dvou konzonant, z nichž první je sykavka (s);

4)      Spojení konzonant „gn“ (např. magnus);

5)      Spojení dvou konzonant, z nichž druhá je „j“ (adjutor);

6)      Situace, kdy se konzonanty „m“ a „g“ nacházejí mezi dvěma vokály (regina);

7)      V případě diftongů „au, ei, eu“ (gaudete, eleison)

8)      V případě, že se nachází „j“ mezi dvěma vokály (ejis, alleluja“).



V zásadě existovaly dva typy likvescence:

1)      Likvescence augmentativní (rozšiřující), kdy stávající melodická figura se rozšiřuje o
další znak (tón);

2)      Likvescence diminutivní (zkracující), kdy je některý článek melodické figury krácen.


Tento text doplňuje ukázku 4.02 (tabulka likvescentních neumových znaků).